Přepis konference Důchodová reforma – výzva i nebezpečí

  • Přepis konference ve formátu MS Word (322 kB)
  • Prezentace (Boučník) (formát PowerPoint; 180 kB)
  • Prezentace (Potůček) (formát PowerPoint; 245 kB)
  • Prezentace (PROALT) (formát PowerPoint; 751 kB)
  • Prezentace (Samek) (formát PowerPoint; 3 315 kB)
  • Prezentace (Špidla) (formát PowerPoint; 579 kB)
  • Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Dámy a pánové, dovolte, abych vás přivítal na dnešním semináři „Důchodová reforma – výzva i nebezpečí“, nad kterým převzal záštitu předseda Senátu pan Milan Štěch, a já bych ho požádal o úvodní slovo.

    Předseda Senátu Milan Štěch: Vážený pane ministře, vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové, Senát se v posledních letech stává místem mnoha setkání, a to jak společenských, tak zejména pracovních. Koná se zde velké množství seminářů, slyšení, konferencí na různá témata. A není tudíž překvapením, že dnes bude téma důchodová reforma, protože to je téma, které je dlouhodobě i aktuálně velmi v pozornosti jak odborné veřejnosti, tak i občanů. Jsem velice rád, že jste přijali naše pozvání a doufám, že naše dnešní setkání bude pro nás přínosem.

    Diskuse odborná, ale i veřejná na téma důchodová reforma probíhá dlouhodobě. Ne vždy je ale seriózně vedena. Například i s takovými důsledky, že někteří starší spoluobčané, ale překvapivě zejména mladí spoluobčané odpovídají na otázku, jak bude vypadat důchodová reforma, odpovědí lakonickou – nebudeme mít žádné důchody. Je to odraz určité skepse, která je mezi občany různými formami a bohužel někdy i s přispěním nás politiků, přenášena.

    Přitom změny v systému důchodového zabezpečení, později pojištění, se prováděly a provádí, a to mnoha novelizacemi zákonů průběžně od roku 1990. I to byla popravdě řečeno reforma. Zajisté je možno klást otázky, zda to byly správné kroky. Doposud, a doufám, že i v současné době existuje shoda i nadále, že hlavní zdroj penzí pro většinu seniorů nadále bude zajišťovat státem garantovaný a organizovaný jednotný povinný průběžně financovaný první pilíř.

    Od roku 1996 máme i, řekl bych, na evropské a světové poměry specifický další doplňkový pilíř, který je fondový, je dobrovolný, je privátně spravovaný a, co je právě to specifické, je státem podporovaný. Přes státní podporu ovšem spořené částky účastníků – používaným pojmem také klientů – nezabezpečují dostatečné, to znamená významné úspory na stáří. Jistě si kladete otázku, a já si ji kladu také nebo jsem si již několikráte položil, proč. Můj názor je takový, že to je zejména proto, že od samého počátku do tohoto systému nebyl vpracován systém nebo princip významného podílu zaměstnavatelů na přípravě, průběhu a správě tohoto fondu.

    Dá se říci, že se potvrdily naše obavy, a teď mluvím o lidech, kteří jsme už v roce 1994 a následujících dvou letech diskutovali zejména v tripartitě, ale také v mnoha dalších orgánech a institucích, právě problematiku zřizování vedlejšího, to znamená druhého, resp. v dnešním slangu třetího pilíře.

    Hospodářská krize a nedobré zkušenosti mnoha občanů se správou jejich peněz například v kampeličkách či malé výnosy z různých bankovních vkladů a dalších produktů, plus poměrně velké poplatky, vzbuzují zákonitě u občanů z této formy obavy. Je cesta vyvedení části prostředků z 1. pilíře do nových způsobů, produktů správnou cestou? Jak a v jakém rozsahu případně tyto peníze použít a vyvést? Je správné a pro občany přijatelné to spojovat se zvyšováním DPH? Připomenu slova Václava Klause, proč pleteme hrušky s jablky.

    Jak v budoucnu zajistit ufinancování 1. pilíře? Jak se promítlo snižování a pak zase zvyšování plateb do 1. pilíře, do jeho kondice a důvěryhodnosti? Dá se říci, že byl vytvořen v některých letech uměle propad. Naposled to byl loňský rok, resp. i rok 2009. Jak jsou prováděny odvody do 1. pilíře? Je správná a udržitelná solidarita, kterou poskytují zaměstnanci například osobám samostatně výdělečně činným? Jste tady převážně lidé, kteří jste fundovaní. Víte, jaké jsou v průměru nominální platby za zaměstnance a jaké jsou nominální platby za jednu osobu samostatně výdělečně činnou, včetně takových profesí, jako jsou daňoví poradci, jako jsou advokáti, právníci a podobné lukrativní a příjmově velmi silné profese.

    A kdy bude učiněna v tomto směru náprava? Protože já se osobně domnívám, že bez této nápravy není možnost získat důvěru občanů k některým připravovaným a navrhovaným produktům. To jsou otázky, které si kladu nejen jistě já, ale je mnoho dalších otázek, které si klademe a kladou si je zejména občané.

    Do diskuse vstoupil i pan prezident Václav Klaus po určité prodlevě, protože víme, že zhruba před pěti lety se o penzijní problematiku zajímal, byl dokonce členem komise nebo podvýboru, který byl v Poslanecké sněmovně, a jeho přístup rovný minimální důchod samozřejmě je také k diskusi, ale hned je tady otázka, jak velký a jaké budou možnosti těch, kteří budou z větší části závislí na soukromém připojištění si potřebné prostředky naspořit.

    Samozřejmě jsou nasnadě i otázky: Nebude připravovaný a avizovaný 2. pilíř duplikátem nebo napodobeninou třetího, který máme, a plus k tomu tedy další náklady? A také v poslední době se objevila otázka, zdali jsou demografické dopady zveřejněné v posledních letech skutečně objektivní a jsou důvěryhodně použitelné pro směřování připravovaných změn, stručně řečeno reforem.

    Také je potřeba se podívat, a jsem rád, že jsou tady naši přátelé ze zahraničí, zda vyhodnocujeme dostatečně a bereme v potaz zkušenosti ze zahraničí. Já jsem nedávno byl na Slovensku a několikráte mi tam bylo řečeno: blahopřejeme vám, že jste neoslabili první pilíř, protože diskuse o důchodovém zajištění a pojištění tam probíhala při několika mých setkáních.

    Také jistě stojí za povšimnutí a analýzu změny stanovisek Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tam je velmi podivný vývoj v těch stanoviscích a já jenom vám řeknu svoji zkušenost. Když jsem byl v čele odborové centrály, my jsme pravidelně přijímali mise MMF a Světové banky, a pamatuji si, v těch prvních letech nám radili, že máme kopírovat a brát zkušenosti Latinské Ameriky, že tam dochází k velmi pozitivnímu vývoji – jak v hospodářství, tak i v penzijním zajištění. A když jsme jim potom s odstupem asi pěti šesti let říkali: ale Latinská Amerika, ta se nějak vyvíjí jinak! A také na základě toho hodně zčervenala. Oni říkali, víte, my radíme, ale zodpovědnost nesou národní vlády. A myslím si, že i toto je potřeba brát v potaz, i když dneska z mého pohledu stanoviska Světové banky a Mezinárodního měnového fondu by spíše argumentaci a stanoviskům, které já obhajuji, dávaly za pravdu.

    Dámy a pánové, jak už jsem řekl, mnoho dalších otázek bude nasnadě a určitě na ně je mnoho odpovědí a mnoho stanovisek k nim. Nedáváme si za cíl dnešního setkání, dnešní konference, nalézt shodu. To by byl cíl nereálný, ale myslíme si a jsme přesvědčeni, že je správné vyslechnout se, přemýšlet o tom, co tady bylo řečeno. Také samozřejmě, že tato konference má význam, co se týče informování veřejnosti, protože z ní budou některé vstupy do médií, a kdyby se nám podařilo alespoň o malý kousek sblížit naše stanoviska a názory, bude to prospěšné pro nás pro všechny a zejména pro občany v naší zemi.

    Ještě jednou, vítejte v Senátu! A těším se na vaše názory a také samozřejmě na to, že diskuse bude otevřená a že bude vedena ve slušné atmosféře, jak je v Senátu dlouhodobě tradicí a zvykem.

    Dnešní konferencí nás bude provázet můj kolega místopředseda Senátu Zdeněk Škromach, kterému předávám řízení dnešní konference. Děkuji za pozornost.

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji předsedovi Senátu Parlamentu ČR Milanu Štěchovi za zahájení našeho semináře a požádal bych o první vystoupení pana Jaromíra Drábka, ministra práce a sociálních věcí.

    Ministr práce a soc. věcí Jaromír Drábek: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, hned na úvod mi dovolte poděkovat za pozvání a možnost vystoupení zde na tomto senátním semináři. Myslím, že ten název je velmi příhodný: Důchodová reforma – výzva i nebezpečí.

    Slovo výzva chápu tak, že důchodová reforma je jednou z nejvýznamnějších dlouhodobých civilizačních výzev, a je úkolem nás všech pokusit se předat dalším generacím pokud možno dobrý funkční systém důchodového zabezpečení, který by neměl v sobě skrývat nebezpečí v podobě například vnitřního zadlužení.

    U slova nebezpečí bych zdůraznil pohodlnou možnost pasivního vyčkávání a spoléhání se na to, že problém takzvaně se vyřeší nebo bude vyřešen někým jiným. Ale snad ještě větším nebezpečím a ohrožením je slibování nesplnitelného a prohlubování problému za cenu krátkodobého politického zisku.

    Dnešní seminář je pro mě také dobrá příležitost, abych obšírněji, nezkratkovitě a nezkresleně představil základní teze důchodové reformy. Téma důchodového zabezpečení a důchodové reformy není jednoduché a je bohužel smutnou skutečností, že i přes mou maximální snahu naprostá většina médií informuje o tak složitě strukturovaném problému velmi nepřesně a útržkovitě.

    Dochází tak ke vzniku virtuálních problémů, řadě nepochopení a zkreslených interpretací. Proto i toto vystoupení snad přispěje k objasnění základních tezí.

    Domnívám se, že nemusím dlouze popisovat nedostatky současného důchodového systému, zejména pak jeho povinné složky, tedy průběžného pilíře. Proto jen stručně.

    Důchodový systém se již dnes skládá ze dvou částí. První a dominantní tvoří povinné, státem organizované a spravované průběžně financované důchodové pojištění, které je však do velké míry – dalo by se i říci extrémně – solidární, a to zejména na příjmové straně. To jej činí dlouhodobě riskantním v konečném důsledku jak pro stát, tak i z pohledu jednotlivce – jak současného, ale ještě více a především budoucího důchodce.

    Naproti tomu existuje řada významných pozitiv tohoto systému, která by neměla být opomíjena. Zejména jde o schopnost v zásadě eliminovat riziko chudoby ve stáří, kdy tento ukazatel v ČR patří mezi nejnižší v EU. Toho je dosaženo pomocí silné příjmové redistribuce podpořené ochranou osob s přerušenými kariérami, tedy tzv. náhradními dobami, jako například u osob pečujících o děti či u osob závislých na péči jiné osoby nebo osob nezaměstnaných.

    Za velmi moderní a reagující na současné potřeby trhu práce a aktivního stárnutí lze považovat flexibilní možnosti přechodu z ekonomické aktivity do starobního důchodu, kdy se každý může rozhodnout dle svých možností a preferencí k dřívějšímu či pozdějšímu odchodu z trhu práce či setrvání na trhu práce při současném pobírání části starobního důchodu. Tato flexibilita má ovšem i své negativní stránky, kdy do tzv. předčasného důchodu dnes odchází téměř jedna třetina důchodců.

    Druhou částí důchodového systému je dobrovolné soukromé penzijní připojištění se státním příspěvkem. Tento doplňkový důchodový systém však v současnosti nepředstavuje významný zdroj důchodových příjmů. Je v něm sice zapojeno přibližně 70 % ekonomicky aktivních osob, včetně účastníků v postproduktivním věku jde celkem o 4,5 mil. osob a penzijní fondy spravují přes 200 mld. korun úspor, nicméně průběžná výše úspor připadajících na jednoho účastníka odpovídá pouze necelým pěti měsíčním splátkám průměrného důchodu průběžného systému. Navíc jsou naspořené prostředky v 99 % případů vypláceny formou jednorázového vyrovnání. V systému navíc dlouhodobě klesá průměrná měsíční úložka účastníka ve vztahu k průměrné mzdě. Málo využívaným zdrojem doplňkových důchodových příjmů jsou i vybrané produkty soukromého životního pojištění.

    Z těchto důvodů důchod z 1. pilíře zůstává hlavním a u velké většiny osob důchodového věku také v zásadě jediným podstatným zdrojem příjmů ve stáří a doplňkové systémy nejsou schopny v současné podobě stát se významným zdrojem.

    Zásadním důvodem vyvolávajícím potřebu provedení důchodové reformy je očekávaný demografický vývoj a jeho dopad do finanční stability důchodového systému, resp. jeho schopnosti zabezpečit přiměřené příjmy ve stáří.

    K tomu snad jenom malou odbočku. Pokud v minulých týdnech jsme měli možnost slyšet různé poznámky o zpochybňování demografických prognóz, tak já si myslím, že i autoři té studie, která byla vypracována na Karlově Univerzitě v posledních dnech, velmi jasným způsobem vyjádřili, jak došlo k těm, řekl bych, různým myšlenkovým spekulacím o případném zpochybnění těch prognóz. Myslím si, že to, že autoři sami vyvrátili, že by došli při svých studiích k jiným výsledkům, než které byly prezentovány a na základě nichž byly zpracovávány výstupy jednotlivých odborných komisí, ať už Bezděkových nebo Národní ekonomické rady vlády. Takže to stanovisko bylo formulováno naprosto jednoznačně.

    V současné době připadá na jednoho důchodce 1,8 plátce pojistného na sociální pojištění. Podle závěrečné zprávy poradního a expertního sboru zřízeného ministrem práce a sociálních věcí a ministrem financí k reformě důchodového systému se tento poměr bude zhoršovat z hlediska důchodového systému. V roce 2050 bude, pokud nedojde ke změnám parametrů systému, tento ukazatel přibližně 1,2, to znamená 1,2 ekonomicky aktivního ku těm, kteří jsou poživateli nebo těmi, kteří dostávají příjmy z důchodového systému.

    Již dnes představují výdaje průběžného systému více než 9 % HDP a tvoří přibližně 30 % výdajů státního rozpočtu, přičemž jsou výdaje průběžného systému zhruba o 1 % HDP vyšší než příjmy z pojistného na důchodové pojištění. Při zachování úrovně náhradového poměru tak bude vytvořen další silný tlak na dlouhodobou finanční udržitelnost základního důchodového pojištění. Vyplývá z toho, že průběžný pilíř je v dnešní podobě a parametrech dlouhodobě neudržitelný. Směřoval by k deficitům až 5 % HDP ročně. Bez změn by zůstal s velkou pravděpodobností trvale deficitní. Pozitivní efekt parametrických úprav z roku 2008 a o něco lepší upravená, zaktualizovaná demografická data jsou převážena a devalvována zhoršenou makroekonomickou perspektivou.

    Otázka důchodové reformy je v poslední dobře předmětem diskusí i v rámci EU. Mezi výstupy EU patří například společná zpráva výboru pro sociální ochranu a výboru pro hospodářskou politiku nebo Zelená kniha o přiměřených a udržitelných důchodech, rovněž také pravidelná zpráva Evropské komise o růstu. V těchto dokumentech je zdůrazňováno, že neexistuje jedna ideální podoba důchodového systému. Na to nakonec upozornila už první Bezděkova komise v roce 2005. Nicméně státy musí pokračovat v provádění dalších změn a vzhledem ke krizi důsledně analyzovat možná rizika. Jedním z klíčových momentů je přijmout vzájemně propojená opatření vedoucí ke zvýšení zaměstnanosti, zejména v kategorii starších osob. Tím dojde k posílení přiměřenosti a udržitelnosti důchodových systémů.

    Proto je pro vládu, jak ostatně uvedla i ve svém programovém prohlášení, důchodová reforma prioritou a zavázala se provést takovou reformu důchodového systému, aby dlouhodobě finančně udržitelný a aby byl schopen reagovat na měnící se demografickou strukturu české společnosti. Proto je potřebné zvýšit diverzifikaci příjmů a rozvinutý a bez dalších parametrických reforem obtížně udržitelný průběžně financovaný základní systém doplnit o možnosti soukromých úspor.

    Vláda přitom přislíbila, že bude respektovat v co nejvyšší možné míře závěry poradního a expertního sboru k reformě důchodového systému, včetně jejího financování, a minimalizovat dopady na nejzranitelnější skupiny obyvatel.

    Z těchto závěrů je potřeba uvést zejména základní cíle reformy, kterými jsou vyšší diverzifikace, fiskální udržitelnost, spravedlivější rozložení mezigeneračního břemene v čase a určité zvýšení ekvivalence. S těmito cíli se stejně jako např. Národní ekonomická rada vláda plně ztotožňuji a chci je v rámci komplexní důchodové reformy naplnit.

    Mezi základní stavební kameny navrhovaného řešení patří to, že pojištěnci budou mít do dosažení věk 35 let možnost rozhodnout se pro vyvázání části pojistné sazby ze státního průběžného systému do kapitalizačního, tedy fondového pilíře. Dále, že druhý pilíř bude financován vyvázáním části pojistného na důchodové pojištění z 1. pilíře. Účastník 2. pilíře si sníží pojistnou sazbu do 1. pilíře o 3 procentní body, nicméně k vyvázaným 3 procentním bodům bude mít povinnost přidat další dva procentní body z vlastních prostředků.

    Investiční správu ve fázi akumulace finančních prostředků budou provádět penzijní společnosti, které vzniknou primárně transformací současných penzijních fondů, nicméně vstup nových subjektů nebude nijak omezen.

    Klient bude svůj celkový důchod dostávat ze dvou nezávislých zdrojů. Výplatu důchodu z 1. pilíře bude provádět Česká správa sociálního zabezpečení i nadále tak jako dosud a důchodu ze 2. pilíře životní pojišťovna. Starobní důchod z 1. pilíře se bude i pro účastníky 2. pilíře skládat tak dosud ze základní a procentní výměry. Základní výměra důchodu bude vyplácena v plné výši bez ohledu na účast ve 2. pilíři a procentní výměra bude při účasti ve 2. pilíři vypočtena tak, aby reflektovala účast ve 2. pilíři.

    Závěrem si dovolím zdůraznit mnohem důležitější fakt, než jsou technické, administrativní, legislativní nebo jiné překážky související s důchodovou reformou. Nová podoba důchodového systému musí vzniknout tím nejlepším a zároveň neobtížnějším způsobem – otevřenou a pokud možno nepředpojatou diskusí, do které se musí zapojit informovaná širší odborná i laická veřejnost. A já věřím, že i tento seminář je důležitým příspěvkem a dobrou platformou pro tuto diskusi a pomůže v debatě o teoretických i praktických možnostech budoucnosti našeho důchodového systému.

    Děkuji vám za pozornost a věřím, že výsledky diskuse budou skutečně příspěvkem pro další postup v důchodové reformě. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji panu ministrovi práce a sociálních věcí Jaromíru Drábkovi.

    Jenom možná ještě z hlediska organizačních, chtěl bych předeslat, že přibližně v 10.30 hod. by byla krátká přestávka, kdy by bylo dobré, abyste ji využili ti, kteří budete chtít vystoupit potom v následné diskusi – jsou tady připraveny přihlášky do diskuse, které byste písemně vyplnili a dali sem ke mně ke stolku, abychom v tom měli pořádek. Navíc samozřejmě mnohé z vás znám, ale mnohé také ne, takže abychom mohli potom pokračovat po úvodních vystoupeních diskusí, která se očekává.

    A jenom upozorňuji, že o přestávce proběhne ještě představení strategie Inovace CESES – plné uplatnění ČR v EU. Autorem je doktor Vladimír Špidla.

    Dalším, který vystoupí, je Martin Potůček, vedoucí CESES Fakulty sociálních věd Karlovy Univerzity. Prosím, máte slovo.

    Pan Martin Potůček: Dobré dopoledne, vážené senátorky a senátoři, vážené poslankyně a poslanci, vážený pane ministře, dámy a pánové, já, když jsem si připravoval své dnešní vystoupení, tak samozřejmě, že jsem se nemohl odmyslet od toho, že už se nějakou dobu problematikou sociálního zabezpečení zabývám. Ale na dnešní seminář – pozvání jsem dostal a děkuji za něj – jsem si připravil otázky, které mají trošku jinou než akademickou povahu. Řekl bych, že tyto otázky si klade v zásadě každý o veřejné záležitosti se zajímající občan této země, který zároveň jaksi má zájem o to, v jaké situaci bude žít on nebo ona v důchodu a v jaké situaci budou žít lidé, když se skutečně dožijí důchodového věku.

    A já jsem na základě takového obecnějšího zamyšlení připravil takových 12 otázek vládě a byl bych velmi rád… Pan ministr už se omluvil a odešel? (Ano.) Tak to mi je velice líto, poněvadž těch 12 otázek bylo připraveno… (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Pane profesore, já jenom řeknu, že určitě mu je budeme tlumočit a pošleme mu je k zodpovězení.

    Pan Martin Potůček: Samozřejmě mně nečiní žádný problém poslat panu ministrovi tuto prezentaci, text jakýmkoliv způsobem, ale já jsem ho chtěl právě pochválit za to, že vyzval k nepředpojaté a široké diskusi. (Šum v sále.)

    Takže 12 otázek vládě k připravované důchodové reformě. Jsou tam čtyři okruhy. Otázky jsou stručné a budu je jenom velmi stručně komentovat.

    Jednak charakter diskuse, za druhé, jaké otázky se noří k připravované velké reformě, to znamená k tomu strukturálnímu charakteru té změny. Pak pár otázek k malé novele, která byla vyvolána usnesením Ústavního soudu, a nakonec širší kontext reformy.

    Moje první otázka je, proč vláda dosud nezahájila seriózní celospolečenskou debatu o podobě připravované důchodové reformy. Taková debata je samozřejmě velmi složitá, ale ukazuje se, že ty země, které ji dokázali podstoupit, jako například Francie nebo Švédsko, tak nakonec tu reformu zvládly a v tuto chvíli se mohou těšit z toho, že je akceptována a že je dlouhodobě udržitelná. To, že vlastně se k té diskusi fakticky nepozve ani nejsilnější opoziční strana a opozice vůbec a že k ní velmi málo zatím přispěli odborníci a širší veřejnost, je podle mne jaksi takovým neklamným znamením, že vlastně taková diskuse, pokud by měla proběhnout v ČR, tak nás teprve čeká.

    A teď pár otázek k velké strukturální reformě. Myslím si, že každého ekonomicky elementárně gramotného občana napadne, proč vláda mocí mermo prosazuje nový pilíř soukromého fondového připojištění, když z hlediska globální finanční krize, ale i místního – viz problémy s našimi bankami a kampeličkami z doby nedávno minulé – vlastně vede k velké skepsi o tom, jak vlastně tyto instituce budou schopny fungovat. Samozřejmě existují i určité spekulace o motivaci této vlády, ale já tak daleko nepůjdu.

    Třetí otázka. Proč je reforma důchodového pojištění spojována se zvýšením sazby daně z přidané hodnoty? Samozřejmě sociální systém je velmi složitý organismus, nicméně jaksi já nevím o žádné jiné zemi, kde by se důchodová reforma připravovala právě v tomto kontextu a ve vztahu k tomuto systému. V zásadě jde o dva na sobě nezávislé systémy, a pokud to takto spojíme, jak vláda navrhuje, tak tam hrozí veliké riziko, že po několika letech se problém financování prvního pilíře objeví znovu.

    Otázka další. Proč je v současných podmínkách deficitu rozpočtu důchodového pojištění navrhováno další vyvedení části prostředků dosud obhospodařovaného veřejným systémem? Já bych si případně uměl představit situaci vyvedení části prostředků, pokud by ten systém byl v přebytku a dlouhodobě v přebytku. Pak by to možná bylo obhajitelné řešení, ale v okamžiku, kdy už teď jsme v deficitu několika desítek miliard korun ročně, tak vyvádět z něj další prostředky mi přijde jaksi velmi problematické i z hlediska tzv. zdravého selského rozumu.

    Pátá otázka. Budiž. Vládě se podaří zavést druhý pilíř, ať už povinně, nebo dobrovolně. Teď už couvla a neříká, že to bude na fest, ale v okamžiku, když se tam někdo přihlásí, pak vlastně už pro něj nebude úniku. Tak, jak je doposud připravována tato podoba, tento prvek budoucího systému, tak on vlastně se stane svým způsobem občan otrokem tohoto nového penzijního systému, ale vláda, která mu takto nastaví v právu podmínky, nepřebere odpovědnost za to, jak dopadne po těch 30 nebo 40 letech, až se prospoří až do důchodu.

    Proč vláda trvá na tom, aby správa svěřených prostředků v novém pilíři byla svěřena soukromým fondům, když i jediný poradní orgán vlády, kde zasedají především ekonomové, navrhuje, aby bylo zvoleno mnohem úspornější řešení a aby právě tuto správu vykonávala veřejná instituce s mnohem menším vynaložením finančních prostředků a s mnohem menšími dodatečnými výdaji na marketing připravovaných budoucích penzijních fondů.

    Toto byly otázky vztažené k velké reformě. Pojďme se teď podívat, jak vláda připravuje tu aktuální reformu, kde už vlastně existuje paragrafovaný návrh znění novely příslušného zákona. Tam jde o to, že Ústavní soud souhlasil s námitkou, že současný 1. pilíř nedostatečně uplatňuje princip ekvivalence na jedné straně příspěvků do penzijního systému a na druhé straně vyplácených důchodů.

    Když se podíváte na vládní návrh, tak z hlediska nákladů této novely nula od nuly pojde, to znamená, v budoucnu nebudou budoucí důchodci dostávat více, než dostávají ti, kteří jsou vypláceni podle dnes platné verze, a vláda v zásadě jenom přerozděluje od 70 % těch s průměrnými příjmy k 10 % těch, kteří měli v minulosti nejvyšší příjmy. Takže vlastně princip ekvivalence posiluje u 10 % nových důchodců, ale šlape na něj u 70 % těch, kteří jsou mezi těmi nejchudšími a těmi nejbohatšími. To podle mého soudu, a také bych se znovu odvolal na zdravý selský rozum, odporuje výrazně tomu, co chtěl Ústavní soud dosíci svým loňským usnesením.

    Bohužel tady není pan ministr a já jsem se ho chtěl zeptat přímo osobně, proč takovýto pokles u 70 % nových pojištěnců zdůvodňuje tvrzením, že tento pokles bude novým důchodcům více než vykompenzován zvýšením důchodů v závislosti na inflaci. To je úžasná argumentace. Pan ministr se vyjádřil v tom smyslu, že sice to některým novým důchodcům třebas o 60 korun sníží vypočtenou penzi, ale zároveň těmto důchodcům se penze zvýší o 360 korun kvůli inflaci. Ale ona se zvýší samozřejmě všem, nejenom těm, kterým se důchody sníží, ale i těm, kterým se důchody zvýší. Takže nerozumím tomu! Já skutečně lituji, že tady pan ministr není, a byl bych velmi rád, kdyby alespoň písemně, až mu ty otázky zašlu, přesně na tuhle otázku také odpověděl. Samozřejmě, že rád jeho odpověď zveřejním.

    Další otázka, na kterou teď není mnoho prostoru, je, že vláda využila této tzv. malé novely k mnoha dalším zpřísněním výpočtu důchodů. Přílepky, i když tedy se týkají samozřejmě důchodového systému a jeho 1. pilíře, s nálezem Ústavního soudu vůbec nesouvisejí, a přesto se vláda rozhodla využít vlastně tohoto prostoru bez jakékoliv širší diskuse, aby dále zpřísňovala podmínky výpočtu důchodů. Takže vy všichni, kteří ještě nejste v důchodu, pokud vám záleží na tom, kolik nakonec vám bude vypláceno, možná i tady s tou druhou částí této novely by bylo dobré, abyste se seznámili. Zdůrazňuji znovu, že k těmto částem připravované novely se nevedla žádná širší veřejná diskuse.

    A teď ten širší kontext důchodové reformy a toho, jakým způsobem je vládou zdůvodňována. Bohužel se vyskytl i takový případ, že přímo pan premiér v jednom svém článku v Hospodářských novinách začátkem března přišel s tvrzením, že pokud s 1. pilířem nic neučiníme, tak ve druhé polovině tohoto století bude poměr ekonomicky aktivních a důchodců 1:1. To prostě není pravda! Bohužel musím to tak říci. I v konzervativních výpočtech Přírodovědecké fakulty na toto téma je ten počet ekonomicky aktivních vyšší než jedna osoba na jednoho důchodce a v těch, které jsem nedávno dostal do ruky, to závisí podle toho, jestli bude věk odchodu do důchodu průběžně zvyšován i nad hranici 65 let, pak by to byl poměrně přibližně 1,6 ekonomicky aktivních k důchodcům, a pokud bychom se zastavili na hranici 65 let, tak by to bylo 1,5 ekonomicky aktivního na jednoho pojištěnce.

    Proč vláda nevěnuje dostatečnou pozornost propojení důchodové reformy s robustní rodinnou politikou. Kdosi kdesi napsal, a je na tom hodně pravdy, že nejlepší důchodovou reformou je robustní populační a rodinná politika. Já se snažím tímto vztahem rodinné a důchodové politiky se zabývat a myslím si, že už se ledy hnuly. V rezoluci, kterou přijal nedávný sjezd ČSSD k důchodové reformě se právě o tomto propojení hovoří a je podporováno. Věci veřejné samy přišly také s iniciativou, která se nakonec promítla do jednoho opatření, o kterém je možné dále diskutovat – to je to jedno procento, které by mohly děti odvádět ze svých příspěvků svým rodičům. V každém případě z dlouhodobého hlediska je to téma, které si zaslouží – pokud se rozvine diskuse, a já věřím, že se nakonec rozvine – diskutovat a sledovat.

    Poslední otázka. Proč se vůbec neuvažuje o výrazném zvýšení procenta HDP plynoucího do českého důchodového systému, který rozděluje, dámy a pánové, pouze dvě třetiny evropského průměru. Evropa dnes rozděluje na důchody kolem 12 % HDP. Já vám ukážu tabulku. Já mám pravděpodobně trochu starší čísla než pan ministr. Ten dnes hovořil o tom, že už dáváme na důchody více než 9 %. Údaje za rok 2007 hovoří o 7 %, zatímco průměr EU činil v tom roce 11,7 %. Zase ani ne tak jako akademik, ale jako laik musím souhlasit s tvrzením Radima Valenčíka, který v jiné souvislosti říkal, že na dobré reformě nelze vydělat. Naopak mám pocit, že naše vláda dnes chce na reformě spíše ušetřit.

    To je 12 otázek a já jsem skutečně velmi zvědav, jak se v následující diskusi na tyto otázky – ti, kteří připravují důchodovou reformu z pera současné vlády – připraví a jak na ně odpoví. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji Martinu Potůčkovi a jako další vystoupí pan Peter Staněk, předseda Vědecké rady Ekonomického ústavu slovenské Akademie věd.

    Pan Peter Staněk: (hovoří slovensky) Vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, budu hovořit trošku jinak. Musím říct, předeslat, nejsem ani přívržencem, ani odpůrcem 2. pilíře, takže budu uvádět čistě fakta k úvaze, i když slovenské zkušenosti možná pro vás budou zajímavým varováním.

    Rozdělím to na čtyři části. Část první – struktura spořitelů. Část druhá – reálné zhodnocení penzijních úspor dnes a v budoucnosti. Část třetí – co stát s přechodným obdobím v krátké době 20 let? Část čtvrtá – vnější fakta k úvaze.

    Za prvé, struktura spořitelů. Většina úvah vychází z průměrných mezd. Bohužel musím říct, že zkušenosti Slovenska ukazují velké varování. Struktura spořitelů a těch, kteří budou přispívat do 1. a 2. pilíře je velmi rozdílná. 78 % lidí, kteří pracují, mají mzdu průměrnou a nižší. Dnešní průměrná mzda na Slovensku je 778 eur. 36 % z lidí, kteří pracují, má mzdu do 500 euro hrubého. Dalších 20 % má mzdu do 550 eur. Musím upozornit, že lidé, kteří budou z tohoto vkládat do 2. pilíře i ve slovenském systému při poměru 9:9, nikdy na žádný výrazný důchod v 2. systému nenaspoří!

    Rovněž tak musím upozornit na další…

    (Konec strany A kazety č. 1.)

    (Strana B kazety č. 1.)

    …vývoj nevede k tomu, aby se zvyšoval podíl vysokopříjmových lidí v kategorii 2 milionů zaměstnanců na Slovensku. Použití systému živnostníků, použití systému zkrácené práce, použití systému agenturních pracovníků, což používají všechny transnacionální korporace na Slovensku, znamená, že reálný příjem se nezvyšuje. To ale znamená, že do budoucna nelze očekávat, že by výrazně narostla kategorie průměrné a vyšší mzdy.

    Zároveň upozorňuji, že pokud byste měli reálně našetřit v 2. pilíři, museli byste mít minimální měsíční příjem 900 euro v čistém po dobu 30 budoucích let, nesměli byste být nezaměstnaní, nesměli byste být nemocní a podle pojistné matematiky by v nejlepším případě, jak přiznávají samotné DSSky, jste dostali vrácení toho, co jste do systému vložili – bez zhodnocení. Samozřejmě takováto struktura spořitelů je velkým varováním.

    Na druhé straně, prosím vás, podívejme se na systém důchodců, který už máme dnes jako jiný systém. Je to nejstabilnější struktura lidí, kteří spotřebovávají konzervativně, přecházejí sice na nové druhy spotřeby, ale jsou konzervativní. Ve slovenských podmínkách je to milion občanů. Víme všichni, že současná krize je založena na obrovské příjmové polarizaci, která se prohlubuje, a to znamená, úzká skupina velmi bohatne a ostatní skupiny se rozpadají. Uvedu poslední údaj Fedu. Z bohatství vytvořeného ve Spojených státech každý rok 1 % získá 28 % populace, 3 % získají 50 % z bohatství, 5 % populace získá 90 % bohatství. Tento proces je velmi významný a je hlavní příčinou současné krize.

    Druhý problém, který z toho vyplývá, je problém globální spotřeby. Není problém vyrobit, není problém prodat, problém je najít platícího zákazníka. Pokud vlády nechtějí přiznat tuto základní příčinu krize, není možné požádat a dosáhnout reálného řešení krize.

    Zaznělo tady, že v budoucnosti se bude vyvíjet poměr 1:1. Prosím vás, dovolím si cynickou otázku. Je důležitý demografický poměr, anebo nepočítáme s nárůstem míst většiny lidí v budoucích 30 letech? Pokud počítáme s nárůstem míst i při současné výši odvodů, to znamená, že budou do systému platit podstatně více než dosud. I při malém počtu! Ale my uvažujeme o tom, že v budoucích 30 letech budou mzdy stále nízké oproti Německu a jiným, jako jsou dnes?

    Další otázka. Přejdu ke zhodnocení. Všichni víme, že virtualizace finančního sektoru je třetí hlavní příčinou současné krize. Objem operací s deriváty, který v roce 2000 představoval za světovou ekonomiku přibližně 360 mld., dnes představuje 1,5 bilionu dolarů ročně. Ekonomika se tak zvýšila, anebo někdo začíná používat finanční produkty? A součástí finančních produktů jsou i produkty, které používají DSSky. A můžete se dostat do situace, ve které jsou slovenské DSSky, že nakoupily velmi atraktivní maďarské státní dluhopisy. Nakoupily islandské státní dluhopisy, nakoupily irské státní dluhopisy. Přece to byla velmi atraktivní oblast investování! A reálný objem kapitálu, který byl 93 mld. se scvrkl na 36 mld. reálného kapitálu v DSSkách za dobu dvou let. Nechci hovořit o tom, co bude za 30 let. Možná že za 30 let ani nebude globální ekonomika. Ale to by byl katastrofismus.

    Takže všechny analýzy ukazují: a) bude se muset přistoupit k zásadní regulaci finančního sektoru, b) nebude možné dosahovat výnosů, které byly na úrovni 15, 20, 25 %, jako bylo v minulosti, i v budoucnosti, c) tvrdá regulace přelévání mezi jednotlivými druhy zdrojů v rámci finančních konglomerátů znemožní dosahování optimálních efektů. To znamená, reálné zhodnocování nebude vysoké. Anebo připustíme znovu spekulativní návrat, který se děje teď; v posledních šesti měsících, kde čistě náhodou uvolníme pravidla pákového efektu pro použití u hedgeových fondů s otevřením komoditních trhů, s navýšením spekulativních obchodů u termínovaných obchodů tak, aby cena ropy byla 120, 130, 150, 170 dolarů za dolar jen proto, aby vydělaly hedgeové fondy, protože jedním z podílníků hedgeových fondů jsou některé DSSky? Anebo zvolíme cestu, kde při katastrofě v Mexickém zálivu a škodě 36 mld. British Petroleum nikdy škodu platit nebude, protože hlavními akcionáři British Petroleum jsou britské penzijní fondy, které by ohrozily 4 miliony britských důchodců. Máme představu, že tento svět bude takto fungovat dále v budoucích 30 letech v rámci finančních toků? Pokud nebude, to výrazné zhodnocování nebude! Naopak dneska jsme v hrozbě výrazného nárůstu inflačních tlaků a velmi lehce se vám může stát to, že budete mít zhodnocení jako na úrovni slovenských DSSek, které dosáhly ročního zhodnocení ve výši 0,7 % při 3,5% inflaci. Závěr pochopí i neekonom!

    Nerad to říkám, ale bohužel když už chceme diskutovat, musíme použít fakta k úvaze. Ale o mnoho závažnější než zhodnocení je faktor tři – přechodné období. Žádná reforma nemůže začít tím, že k 1. 1. budoucího roku zrušíte tradiční důchodový systém a přejdete na nový. Ti, kteří nemohli našetřit ve starém systému, musí ještě dostávat podle starého systému budoucích patnáct dvacet let.

    Slovenská realita. Slovensko je jediná země, která zvolila poměr devět na devět z 18 procent odvodů na penzijní pojištění. Žádná jiná země na světě to nedokáže, nemá na to ekonomický potenciál. Chudáci Němci se úplně třesou, takže zvolili 4,1 %! O České republice a jejím procentu nebudu slušně hovořit.

    To ale znamená druhou zásadní věc. Kolik bude dluh dorovnávání 1. pilíře v podmínkách Slovenské republiky v budoucích 25 letech? Tento dluh představuje 1,641 bil. slovenských korun v budoucích 25 letech, protože důchodci slušně nezemřou, aby zlepšili průběh veřejných financí! A když přicházejí silné populační ročníky poválečného období 1948 a dále, to je i moje slušná generace, můžeme očekávat, že se nevzdají dobrovolně svých důchodů a budou je očekávat od systému. Může stát vykompenzovat tuto díru? Při vší úctě k ČR úvaha o DPH je velmi pomýleným DPH. Ani z privatizace všeho, co tu máte, včetně pražských Hradčan byste nedokázali vyfinancovat díru, která vznikne v 1. pilíři. Samozřejmě to platí i pro Slovensko, které i kdyby doprivatizovalo všechno, včetně hradního vrchu, Parlamentu, poslanců, které bychom dali nádavkem (smích), bychom dostali maximálně zhruba 300 mld. slovenských korun. Víc ne!

    Z čeho budeme financovat ostatní dluhy? Ale přece jsme v rozpočtové politice tzv. rozpočtové úspornosti v EU, všechny vlády počítají s tím, že do roku 2015 dosáhnou plnění kritérií Paktu stability, všechny ekonomiky obnoví svůj hospodářský růst – sice nevím kde, možná na Měsíci, ale obnoví ho – a za pár let budeme znova v konjunktuře, která předcházela krizi. Oficiální tvrzení.

    Ptám se však na druhou otázku – DPH u vás, privatizace u nás. Pokud hovoříme o Paktu stability, hovoříme o čtyřech okruzích: státní rozpočet, penzijní systém, zdravotnictví, municipality. Ostatní okruhy jsou vyrovnané nebo v přebytku? O deficitu státního rozpočtu nebudu hovořit, ministr financí by mohl popisovat sáhodlouhé tirády o tom, jak to vypadá. O deficitu penzijního systému jsme si řekli svoje. Zdravotnictví má ČR určitě ve vysokém přebytku, proto byla ta stávka lékařů. My jsme s určitým fázovým posunutím, proto ke stávce směřujeme nyní. Čistý dluh slovenského zdravotnictví je v současnosti 12,8 mld., průběžné zadlužování je 4 mld. a nemocnice, které byly oddluženy v prosinci 2009, za osm měsíců dosáhly původní hodnoty dluhu, který byl předtím. Ale možná, že v ČR je to úplně jiné a v Německu je to určitě jiné!

    Municipality. Dluh slovenských municipalit je 17 mld. Průběžná dluhová služba 4 mld. ročně. Může nás potěšit, že německé municipality mají celkové zadlužení 493 mld. O dluhové službě se raději nebavíme, protože Merkelová z toho má těžký spánek. A určitě municipality v Čechách jsou ve vysokém přebytku, jak je mi známo.

    To znamená, pokud chceme vyřešit všechny čtyři okruhy, nejen penzijní systém, musíme dosáhnout na nové zdroje. Pokud je nebudeme mít, úvahy o tom, že je vyřešíme DPH, jsou bezpředmětné, podobně jako balíček pana Mikloše, který krom jiného už chystá balíček číslo dva na podzim a balíček číslo tři na jaro budoucího roku.

    To znamená, reálné možnosti státu jsou minimální, anebo nejsou minimální? Když položíte tuto otázku v Evropském parlamentu, všichni říkají, ale přece už nemáme zdroje! Takže si dovolím říct pár faktů k úvaze. Pokud je mi známo, ziskové české podniky přenášejí domicil zdaňovacího místa mimo teritorium ČR, a tím ČR ročně přichází o desítky miliard daňového výběru. Pokud vím, je to 12 tisíc českých podniků. Ani Slováci nezůstali pozadu – jsou to 3 tis. podniků. Pro slovenskou vládu to znamená ztrátu asi 30 mld. slovenských korun daňového výběru.

    Otázka druhá – korupce. Máme sice protikorupční jednotky, snažíme se plnit doporučení EU, ale korupce nás stojí na Slovensku ročně 80 mld. slovenských korun. Ale nemáme na důchody, nemáme na dorovnávání vlastního vývoje! V podmínkách EU podle oficiálních odhadů Eurostatu je odhad korupce 2 bil. euro – cash flow každého roku. Ale nemáme peníze!

    A máte blok šedé ekonomiky. Budu slušný, budu hovořit jen o Slovensku a Německu. To jsou takové středové země. Rozsah šedé ekonomiky: asi 20 %. Celkový objem: 100–120 mld. ve slovenských podmínkách, v Německu je to 20 %, ve Skandinávii jsou to 2 % a v Řecku je to takový objem, že kdyby měli objem Finska, tak deficit rozpočtu Řecka jsou 2 % a nemusí žádat o euroval. Ale jinak je to v pořádku! Nebavím se o černé ekonomice, která je v Čechách i na Slovensku velmi zajímavým fenoménem. Ovšem nízce sofistikované činnosti, jako je prostituce, nechám bokem a vezmu jen počítačovou kriminalitu, vraždy na objednávku apod. – Slovensko zhruba 50 mld., o Čechách se nevyjádřím, EU 1,5 bil. euro. Ještě stále nemáme peníze?

    Máme tu ale dva zásadní problémy. Kromě toho, co všechno vlády dělají, a hovoří o budoucím hospodářském růstu a u vás se počítá s DPH, z jehož většího výběru se potom budou brát peníze na krytí penzijního systému, musím položit tyto dvě otázky. V jakém stavu je podniková sféra v EU? Musím říct jednu věc. Posledních šest let většina velkých firem, které jsou klíčové pro udržení konkurenceschopnosti EU, financovala své expanze emitováním podnikových dluhopisů. Objem emitovaných podnikových dluhopisů je 3,7 bil. euro. Roční dluhová služba 800 mld. Splacených za rok 2010 369 mld., ostatní rollingem na další období. Co s tím udělá EU? Tedy ona se k tomu nevyjadřuje, řeší bankovní sektor.

    Situace druhá. Víte, že máme euroval. Slovensko vybojovalo snížení prostředků do eurovalu. Možná, že je použije na sanaci deficitu penzijního systému. Euroval. Velmi zvláštní fenomén. V tomto případě máte výhodu, že nejste v eurozóně, protože člověk se nevyhnutelně musí zamyslet nad několika věcmi. Nemáme peníze. Banky jsou špatné, museli jsme je sanovat. V roce 2007 evropské banky poskytly americkým bankám pro financování hypotekární expanze 1,7 bil. dolarů. Po krachu hypotekárního boomu Obama sanoval americké banky pod podmínkou, že ani dolar se nevrátí do evropských bank. Kdyby evropské banky měly 1,7 bil. dolarů, nepotřebovaly by euroval. Ale dolary se nevrátily! Zároveň banky musíme sanovat. To znamená, bude je sanovat jen Merkelová z německých zdrojů, nebo EU z evropských zdrojů.

    A u bank je to vůbec zvláštní situace. Banky, které budou ve skutečnosti vlastníkem soukromých DSSek, na to vás upozorňuji, přesně tak jako na Slovensku, kde všech pět DSSek jsou členskými společnostmi Die Erste, Raiffeisen, BCI a dalších bank! Tyto banky jsme museli sanovat. V EU sumou 1,8 bil. euro. Museli jsme je sanovat? Pokud v roce 2009 v době vrcholné zuřící hospodářské krize dosáhly banky čistého zisku po zdanění, dorovnání povinných oprávek a rezerv, zvětšení povinných oprávek a rezerv podle Basileje II, dosáhly čistý zisk podle BISu 391 mld. euro. Je pro ně hrozbou kolaps Irska, Španělska, Portugalska, Řecka a dalších? A je v těchto zemích vyřešen penzijní systém? Směřují všechny tyto země k tomu, aby měly druhý pilíř? Ano. Proč tam směřují ale země, které mají trvalý deficit a obrovskou zadluženost? Otázka.

    A vrátíte se o deset let zpět a zjistíte jednu překvapující věc, a to je odpověď na tu Světovou banku a MMF. V roce 2000 vedení EU pochopilo, že musí technicky přebudovat většinu evropského průmyslu. Úhrnné náklady představují desítky bilionů euro. Potřebujete tedy dlouhé peníze, aspoň na dvacet třicet let, které nikdo nevybere, které použijete na profinancování technického přezbrojení evropského průmyslu, a budete doufat, že z toho přezbrojení zvýšíte efektivnost tak, že ty peníze vrátíte. A jedna cifra. Pokud by všech 27 zemí EU mělo druhý pilíř, do 2. pilíře by šla třetina pracujících, výše odvodů by byla šestina sumy, kterou platíte na normální penzijní pojištění, tak úhrnný objem výběru dlouhých peněz ve 2. pilíři za všechny evropské země by za jeden fiskální rok dosáhl sumy 2,5 bil. euro – dlouhých peněz, když je budete brát za 30–35 roků. Pokud to někomu něco připomíná, podobnost je prosím absolutně čistě náhodná a nemá s ničím nic společného!

    Okruh čtyři. Fakta k úvaze. Poslední. Světová banka a MMF ve své zprávě konstatuje, že 2. pilíř není řešením penzijní reformy, je jen jejím zmírněním. Každá země musí zvážit, jakou výši nastaví vzhledem k reálným finančním zdrojům dnes a v budoucích 20 letech s tím, že výše nastavení 2. pilíře musí být parametricky určena a kontrolována. Vůbec jsme se nevyjádřili k otázce, kolik bude garantovat stát z 2. pilíře.

    Fakt druhý k úvaze. Pokud neobnovíme hospodářský růst, tak krize nebude mít tvar W, ale bude mít tvar L s dlouhou nohou, což je poslední předpoklad, a rád bych připomenul, že anglická centrální banka uvažuje o pokračování krize v budoucích sedmi až deseti letech a Fed přes kvantitativní uvolnění počítá s tím, že obrovské hospodářské otřesy budou pokračovat minimálně 5-8 roků, není vhodný čas dnes spouštět druhý penzijní pilíř.

    Pokud jste otevřeli otázku podnikových penzijních schémat, připomínám, že podnikové penzijní schémata ve Spojených státech představují 60 % důchodu vyplaceného každému důchodcovi. Většina podnikových schémat je vytunelovaná. Problém velké automobilky v Detroitu nebyl v prodeji vozů, ten se zvyšoval, ale v tom, že vytunelovali podnikové penzijní schémata v objemu 270 mld. dolarů a americká vláda nenašla žádné jiné řešení, než vytvořit nový GM, nový Ford. Tento byl zbaven rozhodnutím federálního soudu závazků za vytunelované podnikové penzijní schéma, neplatí nic svým vlastním penzijním občanům a očištění pokračují dále. Volba je jednoduchá: 810 tis. důchodců vázaných na podnikové penzijní schéma, 3 mil. ztráty pracovních míst, pokud by podniky zanikly. I tento aspekt prosím musíte brát do úvahy!

    Ale já mám na ČR jednu drobnou cynickou otázku, přesně na penzijní systém. Náš pan ministr hovoří o tom, jak je strašný deficit sociální pojišťovny. Ano, za rok 2010 je to 41 mld., 21 mld. jsme přesunuli z třech přebytkových fondů – zdravotní, nemocenské atd. Čistý deficit byl jen rozdíl. Kdo zapříčinil největší část tohoto deficitu? Živnostníci tím, že platí z malého vyměřovacího základu? Firmy, které neplatily odvody? Zaměstnanci, kteří se zpěčují platit to, co pro ně vyplývá? Anebo největším neplatičem je slovenský stát, protože slovenský stát rozhodnutím zákona o státním rozpočtu snížil platbu za své pojištěnce do pojistných systémů ze 100 % povinné sumy na 70 % vyměřovacího základu, což představovalo deficit 14 mld. pro cash flow sociální pojišťovny. Samozřejmě byla období za pana Mečiara, v 90. letech, 35 % z pojistné sumy. První Dzurindova vláda 80 %, druhá Dzurindova vláda 70 %, Ficova vláda 70 %, dnešní vláda 60 %. A při konstrukci rozpočtu pro rok 2012 se uvažuje s 50 % platby za své pojištěnce. Ale připomínám, jsou to tři miliony pojištěnců, za které platí stát!

    Samozřejmě deficit je i ve zdravotním pojištění a v dalších věcech. Znamená to tedy, že pokud občana, který neplatí, zavřeme, protože neplacení odvodů je trestným činem s paletou do 3,5 roku nepodmínečně, stát necháme bokem, protože stát je nad občanem, je duch boží vznášející se nad vodami?

    A právě tento rozdíl bude velmi hrozit i České republice a já osobně si dovolím malou prognózu. Po zjištění, že DPH nestačí, stát začne snižovat platby za své pojištěnce. A bude je snižovat tak rychle, jak bude muset plnit maastrichtská kritéria a jak rychle bude muset dosáhnout vyrovnaného rozpočtového hospodaření.

    Samozřejmě otázka řešení důchodů je ve skutečnosti velmi jednoduchá. Můžete použít polynéskou metodu. Neznáte polynéskou metodu? Je velmi jednoduchá. Pod palmu se postaví nejsilnější muži kmene. Důchodce vyleze na palmu. Muži palmou kývají. Důchodce spadl, nepotřebuje důchod. (Smích.) Důchodce nespadl, nepotřebuje důchod, neboť je fyzicky způsobilý. Metoda penzijního pojištění je vyřešena!

    Protože ale nemáme palmy a můžeme použít nanejvýš české nebo slovenské smrky, tak v tomto případě je to neprůchodné, ale musíme si uvědomit jednu zásadní věc: Vždy musíme počítat s přechodným obdobím, vždy musíme mít jasné zdroje, které na to půjdou. Nemůžete odpovědět jako pan ministr Kaník, který v roce 2004 spustil reformu, a když se ho média ptala: a jak vy financujete ten deficit? To už je věc jiných politických elit. Tím jsem nemyslel návod pro jiné.

    A za třetí, to zhodnocení přes kapitálové trhy bude velmi problematické, protože buď ponecháte spekulativní obchody na světových finančních trzích, ale potom čekejte další řadu krizí, anebo je budete důsledně regulovat, ale potom to zhodnocení nebude vyšší než na úrovni několika procent ročně.

    Varování poslední. Jaké budou náklady zhodnocování vašich účtů DSSkami? Nula celá nula jedna procenta z hodnoty vkladu v daném fiskálním roce? Nula celá jedna hodnoty v daném fiskálním roce? Jedno procento? Tři procenta? Pět procent? Nezapomeňte k tomu inflaci a k tomu další faktory znehodnocující vaše penzijní úspory! Na toto se rovněž musí jasně odpovědět a prosím, velmi prosím české kolegy a přátele, nespoléhejte se na odpověď typu: potom to legislativně ošetříme, až problém nastane. Je to nejvýraznější varování, jaké je možno použít k tomuto tématu.

    Abych skončil v čase mně určeném. Penze jsou nejzásadnějším problémem budoucnosti. Všechny evropské země stojí před zásadní otázkou budoucích reforem, ale tady si dovolím říct velmi netradiční pohled. On tu byl trošku zmíněn. Nemáte možnost řešit penze bez zvýšení přerozdělování, protože bohatství, které se ve společnosti tvoří, je obrovské, jen se rozděluje tak, že nekryje to, co by krýt mělo. V takovém případě, pokud toto bohatství bude pokračovat z hlediska růstu, ale zkoncentruje se v rukách několika procent populace, velmi lehko se dostaneme do situace, ve které ty romské bouře před třemi roky na východě, kde nedostali sociální dávky, tak šli rabovat s oprávněním, že však musí z něčeho žít! Budou obecným rámcem i střední Evropy. Ale střední Evropa má jedno obrovské plus oproti Německu nebo jiným. Není tak zadlužená jako západní země. Opakuji, není. Ani obyvatelstvo, ani stát, ani firmy a z tohoto hlediska náš manévrovací prostor je úplně jiný než německý. Na druhé straně ale máme před sebou příliš krátkou dobu na rozhodnutí. Vím, že krize komplikuje rozhodování, vím, že tlak, který tu je z lobbistických a jiných zájmů, je velmi silný a vím, že politické elity zpravidla nemají to, čemu na Slovensku říkáme politická vůle. Tím neurážím voly!

    Musím tedy konstatovat jedno. Spojme síly; hledejme optimální řešení využitím všech zkušeností. A nebojme se těch negativních, i těch pozitivních, v diskusi zkusme najít to, co bude tou Occamovou břitvou budoucího vývoje, protože nejde o nic jiného než o nás samých, každý z nás se chce dožít důchodu i ho brát, a za b) stříbrná revoluce, znalostní ekonomika není založena na rychlostním internetu, ale na poznatcích v těch stříbrných hlavách, které vidíme i tady v sále, a na tom, že důchodci jsou klíčovou a rozhodující složkou domácí spotřeby v budoucnosti. A pokud si tyto dvě věci neuvědomíme, můžeme se setkat za rok, za dva i za tři, ale bohužel problém bude nad námi viset jako Damoklův meč. A spíš bych v dalších možných vystoupeních předestřel růžovou vizi budoucnosti zářivé a radostné, ale zatím je to trošku jinak. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Jako další vystoupí Vladimír Špidla, bývalý eurokomisař ČR a zároveň bývalý premiér a ministr práce a sociálních věcí ve vládě. Prosím.

    Pan Vladimír Špidla: Dámy a pánové, děkuji za možnost vystoupit na tomto semináři, protože shodně se všemi řečníky si myslím, že to je naprosto strategická záležitost, a také jsem si jist, že jakékoliv rozhodování a jakékoliv rozhodnutí bude mít velmi velkou setrvačnost.

    To, co si myslím, že mohu vnést v tento okamžik do debaty, je porovnat některé evropské systémy, ukázat, jaká je zhruba situace v Evropě a jaká řešení jsou užívaná.

    Obecně můžeme říci, že neexistuje žádný jednotný evropský systém a EU ani nemá ve své smlouvě pravomoci nad důchodovým systémem. Čili každý důchodový systém jednotlivého národa, jednotlivého státu je místní tvorba. Zkušenosti ukazují, že žádný ze systémů se neukazuje jako dokonale odolný proti všem problémům a odpovídající na všechny otázky, čili ve všech zemích se debatuje o situaci.

    V EU v zásadě rozeznáváme průběžné systémy, které jsou buď dávkově nebo příspěvkově definované, fondové systémy, které opět mohou být dávkově či příspěvkově definované, nebo systémy minimálního důchodu, které jsou přítomny nějakým způsobem v řadě důchodových systémů, včetně ČR, protože ona pevná částka je vlastně jistým prvkem redistributivního důchodu. (Probíhá prezentace.)

    Čili toto je způsob základní organizace. Jaký je způsob financování? Způsob financování opět není v EU jeden jediný. Je systém financování z daní, je systém financování ze sociálních odvodů, je systém financování ze sociálního pojištění a je systém využívající důchodové fondy. Opět ve většině zemí jsou tyto systémy v určité kombinaci.

    Dalším podstatným prvkem evropského systému je, že je v zásadě vybudován v současné době na třech základních velkých systémech, tj. systém Beveridgeův, tj. systém rovného důchodu, dále je to systém Bismarckův, čili systém zásluhového důchodu, anebo je to systém NDC, který se v současné době poprvé uplatnil ve Švédsku a rozvíjí se v řadě dalších zemí. Žádný z těchto systém opět neexistuje ve své čisté podobě a většinou se do něj vkládají další sociální úvahy a myšlenky.

    Je také dlužno říci, že v různých systémech, když jsou kombinovány různé pilíře, je váha těchto pilířů různá, což staví koordinaci evropské politiky velké překážky. Jsou země, jako je Španělsko, ČR, Francie atd. – je jich tedy více než 11 – kde naprosto zásadní část financování se odehrává klasickým pay as you go systémem. Čili nejsme ojedinělí, představujeme zhruba polovinu zemí. Jsou země, jako je třeba Nizozemí, kde naprostá většina důchodového nároku je financována podnikovým systémem. To znamená, že složka pay as you go, která je také přítomná, je velmi malá.

    Je také vhodné si uvědomit, že většina fondových financování se neodehrává prostřednictvím komerčních společností. Jsou to většinou neziskové společnosti nebo jsou to společnosti spravované prostřednictvím sociálních partnerů, ale klasické akciové společnosti pracující na zisk se vyskytují také, ale vyskytují se v relativně malé složce.

    Celkový vývoj evropského systému směřuje k tomu, že se skutečně více diverzifikuje, ale ani přibližně kolem roku 2050 nebude představovat žádná forma fondového systému převažující složku důchodového systému a v Evropě zřejmě – nikoliv zřejmě jako určitá pravděpodobnost, ale s jistotou – zůstane důchodový systém založený na pay as you go, čili na průběžném důchodovém financování.

    V poslední době se ukazuje, že se rozšiřuje systém tzv. NDC, čili onen švédský systém, který je uplatněn nebo uplatní se v blízké budoucnosti ve velkém rozsahu v Itálii, v Chorvatsku, je používán zčásti v Polsku apod. Čili z tohoto hlediska je zřejmé, že tento důchodový systém je v jistém vzestupu.

    Pokud se mám ještě zmínit o základních pravomocích, které má EU ve vztahu k důchodovému systému, tak je to otázka koordinace důchodových systémů, protože evropské nařízení dává evropské možnosti koordinovat tyto důchodové systémy a v průběžných systémech je tato koordinace takřka dokonalá. Umožňuje tedy člověku, který pracoval po celou pracovní kariéru v různých evropských zemích na konci v okamžiku, kdy dosáhne důchodu, pomocí dílčích nároků mu spočítat důchod, který mu náleží, a ten mu vyplácet v zemi pobytu. Tato věc je vypracována přes jisté drobné administrativní potíže prakticky k velmi podstatné dokonalosti.

    To, co je velkým problémem v této koordinaci důchodů, je, že důchodové nároky vznikající v kapitálových systémech nejsou koordinovány. Čili jakýkoliv pohyb po EU v okamžiku, kdy se dostanete k jinému zaměstnavateli, přemístíte se, tak skoro vždy znamená ztrátu na vašem důchodovém nároku. Čili to je jedna z velmi podstatných slabin důchodového kapitálového systému, který zásadním způsobem omezuje pohyb pracovní síly na pracovním trhu.

    Bylo již také zmíněno, že členské země dávají poměrně větší míru svého HDP ve prospěch důchodového systému bez ohledu na to, kterými to dělají formami, a musím konstatovat, že ani všechny úvahy o zdanění důchodů neeliminují onen základní rozdíl, že ČR dává neobvykle málo. Pro porovnání Polsko. Současné stáří našeho obyvatelstva, průměrný věk je 39 let, v Polsku je to 36 let, a přesto Polsko dává na svůj důchodový systém 12,4 % svého HDP proti 8,5 % HDP ČR. Čili srovnatelně silný stát je schopen udělat jinou konstrukci přerozdělení.

    Poslední poznámku, kterou bych chtěl ještě zdůraznit, je, že základní linií EU je, že při všech důchodových reformách je třeba, aby důchody byly adekvátní, čili ta nadřazená hodnota je odpovídající sociální účinnost důchodového systému a jeho konstrukce a dlouhodobá stabilita je technika, která musí toto vzít v úvahu. Není koncepcí EU stabilizovat důchodové systémy tím, že se důchodové nároky třeba sníží na polovinu. Pak bychom měli nepochybně dlouhodobě stabilizované důchody pravděpodobně až na konec výhledu, který učinila Bezděkova komise ve svých výpočtech. Ale ta úloha spočívá v tom, zajistit důchodový systém, zajistit odpovídající výkonnost důchodového systému a samozřejmě i jeho dlouhodobou stabilitu.

    Poslední poznámka ke strategii, kterou má EU v této věci, je následující. Důchodový systém, a jak to konec konců vyplynulo i z předchozího vystoupení, není řešitelný jako izolovaný systém. Přechod ke stárnoucí společnosti a stabilita budoucí stárnoucí společnosti se nemůže vyřešit jenom rozhodnutím o důchodovém systému.

    Uvedu vám několik klasických jednoduchých příkladů. Španělsko se během krátké doby změnilo z emigrační země k zemi imigrační, a to ve velkém rozsahu. Během několika let se jeho důchodový systém dostal do stability, protože se prostě relativně rychle změnila rovnováha na pracovním trhu. Čili první otázkou je pracovní trh. Jestliže Maďarsko má 55 % lidí aktivně účastných na pracovním trhu a Skandinávci mezi 75 a 80 %, je to podstatný rozdíl i ve vztahu k důchodovému systému.

    Je také zřejmé, že v důchodovém systému je nutné reagovat v rámci zdravotního systému, protože stárnoucí populace bude velmi podstatně závislá na tom, tedy zdravotní stav populace bude velmi závislý na tom, zda odpovídající služby budou mít odpovídající strategie.

    Z mého hlediska to, co já vidím jako největší slabinu České republiky, ale konec konců i Evropy v reakci na stárnutí populace, je, že není dostatečně rozvinut systém dlouhodobých služeb, protože stárnoucí populace bude vyžadovat dlouhodobou podporu. Tato dlouhodobá podpora bude rozhodovat o jejím aktivním zapojení na trhu práce a tyto systémy stále ještě nejdou dopracovány.

    Stručně řečeno, nelze nahlížet na důchodový systém jako na systém izolovaný a je možné jej řešit jedině v celkovém komplexu, a to je konec konců i strategie Evropské komise a EU.

    Vracím se na začátek. Přímou kompetenci v důchodovém systému EU nemá. Má kompetence v koordinaci důchodových systémů a může poskytnout členským zemím poměrně rozsáhlou expertní znalost, kterou má pochopitelně, protože má kontakty a diskuse se všemi důchodovými systémy, které se vyskytují v Evropě.

    Poznámka na konec. Čínská republika, Kongres lidových zástupců se rozhodl, že v zásadě převezme některé evropské modely důchodových systémů tak, aby stabilizoval sociální situaci v Číně, to znamená, že evropský důchodový systém poměrně úspěšně expanduje do východní Asie. Je to dáno tím, že poskytuje odpovídající ochranu přes všechny své problémy, a je to také dáno tím, že EU zvládla administrativně koordinovat půl miliardu lidí ve velmi rozdílných důchodových systémech, což je něco, co Číňané velmi vysoce hodnotili. Děkuji vám. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji Vladimíru Špidlovi a nyní bych požádal, protože se omluvil pan Jiří Rusnok, prezident Asociace penzijních fondů ČR, ale máme tady pana Mojmíra Bolcníka, který je viceprezidentem Asociace penzijních fondů ČR a který tedy v tuto chvíli vystoupí.

    Pan Mojmír Bolcník: Dámy a pánové, dobrý den. Dovolte mi, abych vám řekl několik informací k českým penzijním fondům a k tomu, jak se stavíme k debatě o důchodové reformě.

    Prvním tématem, kterým bych chtěl oslovit, je, kolik zhruba stojí správa penzijního připojištění. Já myslím, že tato debata probíhá v médiích i na jiných seminářích. Já bych rád vnesl do toho nějaké světlo.

    Zhruba polovinu nákladů na správu prostředků penzijního připojištění tvoří správa investic a správa klientů, což je někde mezi 0,37 – 0,9 % ze spravovaných prostředků. Další velkou část tvoří oblast distribuce a propagace, která se pohybuje mezi 0,5 – 0,8 %. Musím připomenout, že produkt penzijního připojištění je soukromý produkt a jaksi propagace a distribuce je součástí vysvětlování a přesvědčování klientů o tom, jaký ten produkt má pro ně smysl.

    Druhým tématem, kterým bych chtěl oslovit, je, co se vlastně děje a bude dít s důchodovými rezervami, s těmi úsporami obyvatel. Zde je můj odhad, který vychází z nějakých diskusí, které se vedou na úrovni omezení investičních strategií, formulovaných zákonem. Velká část prostředků důchodových úspor bude poskytnuta vlastně českému státu ve formě dluhopisů. Já odhaduji, že to procento se bude pohybovat někde mezi 40 – 80 %.

    Další velkou částí bude poskytnutí peněz státům EU, zase prostřednictvím státních dluhopisů vydaných evropskými státy.

    Třetí oblastí budou investice do soukromého sektoru prostřednictvím dluhopisů korporacím, bankám a event. akcie podniků.

    Chtěl bych oslovit také téma, jak můžeme efektivně spravovat penzijní úspory. V současné době máme v ČR systém penzijního připojištění, kde existují penzijní fondy, které jsou regulovány ČNB a Ministerstvem financí. Představa důchodové reformy a zavedení 2. pilíře vychází z toho, že tyto penzijní fondy by se tzv. transformovaly, přeměnily. Já jsem si připravil takovou malou animaci, abych to nějak dokumentoval. Čili penzijní fond se přemění na penzijní společnost a dojde k oddělení majetku klientů tzv. transformovaného fondu. Samozřejmě penzijní společnost by měla spravovat tento transformovaný fond na základě správcovského mandátu. Určitě uvažujeme o tom nebo debata se vede o tom, že by měly přijít další alternativní fondy, další alternativní investiční strategie pro účastníky penzijního připojištění.

    Jak by to mohlo být s druhým pilířem. My věříme, že efektivní správa by mohla dojít k tomu, že existující penzijní společnost by mohla spravovat i fondy vytvořené na základě peněz vyvedených nebo investovaných…

    (Konec strany B kazety č. 1.)

    (Strana A kazety č. 2.)

    … prozatím diskutovaných fondů, jako je konzervativní fond, vyvážený fond, dynamický fond a snad i se debatuje o čistém fondu státních dluhopisů. Ten se mi tam tedy už nevešel na obrázek.

    Co nabízejí penzijní fondy pro důchodovou reformu? V první fázi bychom určitě vysvětlovali občanům, jak ten systém funguje. Setkávám se u různých debat s tím, že většině občanů není vůbec jasné, jak by to mělo celé fungovat. My tomu říkáme marketing, téhle činnosti.

    Pak určitě bychom uzavírali smlouvy a poučovali klienty o tom, k čemu se zavazují a pro co se rozhodují. Tomu říkáme distribuce. A nakonec můžeme zajistit vytvoření celého systému, té správy jak účtů, tak samozřejmě správy peněz.

    V dalších letech budeme zajišťovat správu účtů klientů, tomu říkáme administrativa, a samozřejmě investování prostředků, což je správa aktiv.

    Vůbec důchodová reforma v té podobě, jak je navržena dneska vládou, vyjadřuje určitou obchodní příležitost pro penzijní fondy. Samozřejmě i penzijní fondy jakožto každý investor, i vy, když si půjdete uložit peníze někam třeba do banky, tak se rozhodujete o tom, jaké zhodnocení a jak peníze uložit tak, abyste na nich něco vydělali na jedné straně a na druhé straně měli nějaké srozumitelné riziko. Penzijní fondy uvažují podobně. V podstatě racionálně zhodnocují výši kapitálové investice, kterou po nich bude zákon, pokud vznikne, vyžadovat.

    Já jsem si tady dovolil takový malý modelový příklad. Prosím vás, berte to jenom jako ilustraci, že očekávaná kapitálová investice se může pohybovat někde mezi 200 – 500 mil. korun na jeden penzijní fond. Samozřejmě investoři mají nějaké očekávání – někde mezi 5 a 15 %. To samozřejmě závisí na každém investorovi. Tady nemůžu mluvit za všechny paušálně, na to neexistuje stejný přístup. To znamená, že by každoročně při takovéto kapitálové investici ta investice měla vydělávat někde mezi 10 a 75 mil. korun, což když bych přeložil nějakým hrubým odhadem podle diskuse, která se vede, to by znamenalo, že velikost fondu by musela dosáhnout někde 10 – 75 mld. českých korun. To jsou ta čísla.

    Proč jsou penzijní fondy vhodným partnerem pro důchodovou reformu? Určitě vybudování takovéhoto systému bude něco stát; a buďto to zaplatí stát, pokud bude budovat státní instituci, nebo to zaplatí investoři, kteří tyto fondy vybudují. Já jsem udělal takový hodně hrubý odhad, kolik by zhruba taková investice za celý sektor mohla znamenat: mezi 800 mil. až 2,5 mld. Kč, což jsou určité prostředky, které by vynaložili investoři dopředu, v podstatě ještě před spuštěním systému.

    Co je ale důležité také upozornit, že výnosy z poplatků tak, jak jsou diskutovány, se pohybují řádově v prvních letech za celý sektor někde kolem 30 mil. korun v prvním roce, v dalších letech to samozřejmě narůstá tak, jak narůstají aktiva pod správou. Proto, aby se penzijní fondy staly partnerem v důchodové reformě, samozřejmě klíčovou věcí jsou dlouhodobě stabilní podmínky.

    Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji. V této chvíli bude následovat přestávka. Já bych ještě požádal před přestávkou pana profesora Potůčka. On by uvedl svoji prezentaci, která proběhne tady ve foyer, v předsálí. Zároveň bych si vás všechny dovolil pozvat na skromné malé občerstvení, které je tady ve Frýdlantském salónku díky péči pana předsedy Senátu Milana Štěcha, a sešli bychom se tady přesně v 11 hodin. Takže v 11 hodin budeme pokračovat v našem programu.

    A ještě bych vás upozornil, přihlášky do diskuse jsou tady na stolečku. Požádal bych vás, kdybyste mohli, kdo má zájem vystoupit v následné diskusi, abyste tyto přihlášky vypsali a předali je mně tady k řídícímu pultíku. Děkuji.

    A nyní bych požádal tedy ještě Martina Potůčka.

    Pan Martin Potůček: Dámy a pánové, vzhledem k tomu, že žijeme ve společnosti, pro kterou je typická soutěživost, tak kromě toho bufetového osvěžení nabízíme i ideové osvěžení v podobě prezentace strategické inovace Vladimíra Špidly – plné uplatnění ČR v EU. Bude se to konat tady v přilehlých prostorách. Určitě nás najdete. Děkuji.

    (Přestávka.)

    (Po přestávce.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Dámy a pánové, budeme pokračovat v našem semináři, a sice dalšími vystoupeními. A nyní tedy bych požádal o slovo pana Víta Samka, vedoucího právního oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů s pohledem odborů na důchodovou reformu.

    Pan Vít Samek: Děkuji. Přeji hezký čas, hezké chvilky. Já mám výhodu, že tím, že vystupuji později v pořadí, a myslím si, že docela jsem se trefil v tom, že uslyšíte to podstatné a rozhodující už přede mnou, a já spíš vám budu argumentovat z našeho pohledu, proč si myslíme, že především ten základní programový krok, se kterým vláda jde, vytvoření 2. pilíře, je chybou a omylem.

    To, že je chybou a omylem, dokázal dobře kolega Staněk s tou slovenskou zkušeností a analýzou dopadů, která se zjednodušeně dá shrnout: nemá-li země zlatý poklad v okamžiku startu důchodové reformy, důchodové reformy, tak se do tohoto typu důchodové reformy prostě pustit nemůže, protože nemá na to, aby zaplatila účet, který ta reforma vyžaduje. Je to prostě pravda, která je známá každému, kdo umí trochu počítat, ale není známá politikům, poněvadž oni splňují ty dva ukazatele, o kterých naposled pohovořil Miloš Zeman u kolegyně Jílkové, když tam prohlásil: „Ta vláda je podle mě buď blbá, nebo je zaplacená. A já věřím, že česká vláda není zaplacená.“ (Pobavení.) Považuji za rozumné to připomenout, protože ono to do značné míry odpovídá názoru ČMKOS.

    Já se snažím všude teď jenom zdůrazňovat ty základní mýty, proti kterým musíme bojovat. První je, že pay as you go, průběžný systém, je zničitelný, neefektivní a skončí – naposled mi to řekl v televizní debatě, ve které jsme byli, kolega Zahradník, který prostě klidně prohlásil, že do 15 – 20 let je první důchodový pilíř na huntě. Já jsem tady vytáhl několik grafů a všechny grafy, které používám, jsem někomu ukradl, takže je pozná tady i kolega Vostatek, jeden graf, také jsem ti ho tam někde sebral, některé jsou z ministerstva. Snažím se totiž používat grafy kohokoliv jiného, jenom ne odborové, aby prostě někdo neřekl: to jste si sami zmanipulovali a údaje a čísla, která používáte, jsou nepravdivá.

    Tak toto je také jeden z ministerských a ten ukazuje, že v podstatě to, co se říká, míra závislosti – aktivní a lidé v důchodovém věku, že jsou tou největší hrozbou, kterou není průběžný systém schopen vyřešit, tak tady je otázka, kterou zpracovalo buď Ministerstvo práce naše nebo některé cizí, tak jasně ukazuje, že to lze vyřešit třeba posunem věku. Takže když chceme dát konstantní míru závislosti, aby se vůbec nezměnila – má to samozřejmě svoji cenu při demografii, kterou všichni známe, to znamená, že důchodový věk poroste, ale systém se nepoloží, systém vydrží, důchody budou dále průběžně vypláceny a žádný soukromý pilíř k tomu zapotřebí není.

    Druhý je vliv věkové hranice na vývoj výdajů. To mi myslím poslal pan doktor Fiala z Demografické katedry Vysoké školy ekonomické. Ten jasně ukazuje posun věku. Zase způsobí ve vztahu k HDP zcela jiný dopad. Čili když nás někdo straší, že dopady našeho důchodového systému na HDP budou extrémně vysoké, že to společnost neutáhne, tak samozřejmě, jak je tady vidět důchodový věk posunovaný v čase, znamená to samozřejmě snížení těchto nákladů. Je to prostředek, který to prostě dokáže.

    A samozřejmě vliv valorizace. Tím bych doplnil výčet, o kterém hovořil kolega Staněk, když říkal, na co by ta vláda sáhla, když by jí peníze nejdříve došly samozřejmě při úhradě deficitu, který si ani nedovede sama dneska představit a spočítat, tak samozřejmě, že by sahala na valorizaci důchodů! Protože podívejte se na ten ohromný rozptyl podle toho, jak si určíte, že bude výsledný náhradový poměr, který chcete udělat. Takže tam je to propočet Ministerstva práce z 90. let, kdy jsme zkoumali různé varianty, jak zorganizovat důchodovou reformu. Když si určíte jako cílovou jinou relaci důchodů ke mzdě, než kterou máte dnes, tak toho samozřejmě prostřednictvím valorizací můžete velmi rychle dosáhnout a dopad na celkové zatížení ve vztahu k HDP je zásadně rozdílný.

    Čili uvádím to ne proto, že bych chtěl, aby to takto bylo, ale uvádím to jenom proto, že existují technické nástroje, kterými se systém dá vždycky zachránit. Průběžný systém se dá vždycky a lacino zachránit. Zdůrazňuji lacino zachránit. Sice lidé budou svírat někdy pěsti, budou chodit na náměstí, ale vždycky se ten systém zachrání! U soukromého pilíře ta jistota, že vždycky a lacino absolutně chybí! To je třeba, abychom si řekli. Tam se klidně může stát, že ten systém zkrachuje jako celek, nikdo neuvidí nic a ani ty pěsti na náměstích už mu pak nepomohou.

    Další takový mýtus, který ukazuje na to, že náš systém je v definitivní krizi na dlouhé roky a že se s tím nedá nic moc dělat, a tady výlučně používám materiály, které zpracovávalo, přestože tam je uvedeno PES1, což byla Bezděkova komise v roce 2005, tak ale ty propočty vždycky dělal odborný aparát Ministerstva práce na základě údajů a parametrů, které jsme mu pro ty účely dávali. Tehdy bylo před krizí, takže samozřejmě situace nevypadala tak dramaticky. Vidíte, že bilance byla vcelku vyrovnaná a je tam zase jenom ukázka toho, že když se udělají určité parametrické změny, tak se problém prvního pilíře oddálí o řadu let. A my říkáme: důchodová reforma je tady od toho, aby řešila problémy současné doby s nějakým výhledem rozumného horizontu, třeba 20 roků. Ale není tady od toho, aby řešila, jak rád a často říkám, problémy našich vnoučat. Ty si je budou umět vyřešit samy, až v té době žít budou! Nám ty dnešní penzijní problémy neřešila generace roku 1950 nebo 1960. Dokonce tvrdím, že kdybychom se podívali na tehdejší nějakou analýzu kdekoliv po Evropě, tak současné údaje nikdo z nich nemohl ani trefit. Ani náhodou! A proto říkáme, nenechme se zavádět dlouhými horizonty. Tady je jasně vidět, že když se udělají určité parametrické změny – a zase bez ohledu na to, jestli s tím odbory souhlasí, nebo nesouhlasí – tak se ale nicméně ten systém stabilizovat dá.

    Toto byl samozřejmě předkrizový stav. Potom nastala krize. Krize se projevila v dnešní práci, to znamená opět analytici Ministerstva práce na základě zadání Bezděkovy komise z loňského roku. Tam se ukázalo, že krize způsobila určitý propad na tom začátku. To znamená, skutečně to tam propadalo, a tady už jsou vidět tři varianty. Ta první směřující dolů do velkých deficitů, to je nijak neupravovaný průběžný pilíř, to znamená, kdybychom tzv. jenom přihlíželi zkáze, což ale nepochybujeme, že nikdy žádná vláda neudělá, tak tam ten propad je.

    Ale pak jsou ty dva reformní scénáře, se kterými PES přišel, čili varianta 1 a varianta 2, které jsem tady nazval ČMKOS, protože jednak musím přiznat, že jsem ji tam vytvářel já, a na druhé straně, že ona se nejvíce blíží tomu, jak jsme ji dopřesnili potom na ČMKOS ve svých dopadech na státní rozpočet a na veřejné finance.

    Je vidět, že obě dvě ty varianty jsou schůdné. Ta žlutá tady není tolik vidět, ale přece jenom když se podíváme na první období, které nás zase nejvíce zajímá, nějakých 20 let dopředu, tak ta odborová varianta, v uvozovkách, tedy varianta 2 Bezděkovy komise, je levnější než ta státní. Rádi to zdůrazňujeme znovu, protože pan Kalousek to nechce slyšet, protože si zřejmě odpovídá na tu Zemanovu otázku. Čili my tvrdíme: odborová varianta je levnější a jsme schopni to i prokázat. Teď není čas, abych zacházel do detailů, ale vysvětlím to na podrobnostech jiných.

    A teď naposled na Odborovém svazu státních orgánů probíhal sjezd. Na ten sjezd pan Drábek přišel, na rozdíl od jednání dnes tam zůstal, takže jsme měli možnost se utkat v takovém menším souboji. Vytáhl jsem na něj jeho argument. V jeho důvodové zprávě na straně 18 současného materiálu je uveden tento graf. Tento graf zase ukazuje současný důchodový systém, ta červená nahoře, když se provedou parametrické změny, které navrhuje on nyní. Ne, že bychom s nimi souhlasili, ale i on zde ukázal – ten deficit dokonce i po sto letech bude jenom o málo menší, než je ten současný. Čili i on vlastně prokázal ve svém materiálu, přestože nevěří prvému pilíři, tak ve svém materiálu, který dává do vlády a který půjde do Parlamentu a bude i zde v senátních lavicích, prokazuje, že ten systém je nezničitelný, protože se dá parametricky upravovat.

    Druhá věc je, že samozřejmě v té době lidé budou mít dostatek času, aby event. v nějakých dalších formách si naspořili více. Zde se ukáže, že náhradový poměr je menší. Samozřejmě ta varianta dolů znamená, kdyby se nedělalo nic, tak důchodový systém se zhorší.

    Rozdíl, který máme mezi vládou a námi, mezi odbory, je v tom, že nejsme schopni se shodnout na cíli důchodové reformy. Vláda přijala finanční tezi, abych tak řekl, že cílem důchodové reformy je větší distribuce zdrojů, diferenciace zdrojů, čili rozmělnit riziko, které údajně máme tím, že první pilíř nám zkrachuje. Jak vidíte, nezkrachuje, ale oni říkají, on by mohl. Tak je třeba diverzifikovat zdroje, aby lidé si mohli pořídit vedle zdroje důchodů z 1. pilíře také důchody z pilířů jiných.

    My říkáme: cílem důchodového systému jsou především důchody. Lidi bude zajímat, kolik dostanou. A toto je zase analýza provedená – znovu říkám – analytiky Ministerstva práce na základě zadání Bezděkovy komise. Tam by mělo být 2010. Za to se omlouvám. Tam je důležitá ta žlutá křivka, která není z dálky tolik vidět, ale ona směřuje vzhůru. To je křivka té druhé varianty, tedy, jak říkám, odborové varianty. My jsme se totiž soustředili na to, že jsme se snažili navrhnout takové řešení důchodové reformy, které lidem dá perspektivu, že důchody budou vyšší. Když totiž jdete na jakékoliv průzkumy veřejného mínění, tak lidé říkají: průběžný pilíř, jednoznačně jsme pro, zachovat, zachránit. A když se jich ptáte, co jim vadí – že by důchody mohly být vyšší. Nikdo nevolá prioritně: já chci privatizovat zdroje, já cítím potřebu mít ještě nějaký soukromý důchodový pilíř, protože ten první mi to neudělá. To nikdo nevolá! Průzkumy veřejného mínění, a dělal je naposled věrohodně i Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, tam, kde ty analýzy prováděli vědecky, čili ne jenom nějakým dotazem, ti lidé říkali: ano, trošku zvýšit důchody.

    My se na to snažíme reagovat, a když se pak podíváme na průběh té žluté křivky, tak, jak říkáme, již generace našich dětí a možná i někteří z nás se dožijí vyšších důchodů, pokud bude realizována odborová varianta. Když bude realizována vládní varianta, což je ta červená, která směřuje dolů, tak ona se skutečně dostane zase na úroveň současného důchodového systému, ale až u našich pravnoučátek.

    Čili vládní politika, kterou vláda prezentuje, že bude směřovat ke zlepšení důchodů pravnoučat, není reálnou vládní reformou. My říkáme, reálná vládní reforma se má týkat nás a našich dětí. Pravnoučata ji budou mít zařízenu zase od našich dětí a vnoučat. Vždyť oni se o tom postarají v nějakém čase, který přijde!

    Takže naše důchodová reforma a naše varianta směřuje k tomu, že důchody budou vyšší již pro generace, které dnes žijí, ne pro ty, které se teprve mají narodit. V tom je, bych řekl, náš zásadní rozdíl.

    Opt-out je prostě riziko. Čili přecházím na téma 2 – proč ne opt-out. Riziko opt-outu vidíte. Tady jsme ho totiž zažili, aniž jsme si to uvědomili, přes deseti patnácti lety, když Václav Klaus snížil sazbu, podívejte se tam vpravo, z 27,2 na 26 % pojistné sazby. A bylo to jenom 1,2 %, tedy žádné vyvedení 3 procentních bodů. Jenom 1,2! A tam hned vidíte v miliardách korun ten dopad do roční bilance tehdejšího systému, který byl výrazně menší v objemu. Samozřejmě když toto vidíte, tak si řeknete, proč ne, to se dá udělat, mám-li nějaký ten zlatý poklad stranou. Ale já jsem položil na fóru Zlatá koruna předsedovi vlády panu Petru Nečasovi otázku: Vy jste řekl, že uděláte druhý pilíř, a naznačil jste, že stát má nějaké zdroje. A navrhl jsem mu, řekněte nám, které zdroje to jsou, kolik jich tam dáte atd. Petr Nečas na to odpověděl a řekl, že vláda nemá ty zdroje. Čili nehovořil o tom, že bychom měli privatizační zdroje, které bychom do toho mohli dát.

    Pak je jasné, že tento deficit by byl považován časem, tak jak hovoří kolega Staněk, za deficit důchodového systému a bylo by mu vytýkáno, že ten systém je neefektivní a musel by se potom náležitě upravovat směrem dolů. To je z našeho pohledu samozřejmě nepřijatelné, zvlášť když vidíte, že potom se vláda změní a zvedne sazbu o 2 % – to byla vláda, ve které seděl i zde Zdeněk Škromach – tak poté vidíte, že se ta bilance velmi rychle obrátila zase do kladných čísel.

    Čili nestrašme se tím, že deficit, do kterého se dostane průběžný důchodový pilíř, je deficitem neřešitelným. Samozřejmě je neřešitelný v okamžiku, kdy vláda se řídí prizmatem: daně a pojistné se mohou pouze snižovat, snižovat až do absolutní nuly, jak nám včera řekl v Hyde Parku Petr Mach. Kdyby on byl premiér, tak by…

    (Konec strany A kazety č. 2.)

    (Strana B kazety č. 2.)

    …o daní z příjmů a o pojistném. Takže samozřejmě v takovéto situaci to řešitelné není. V situaci, kdy vláda reálně zvažuje to, že systém je tady proto, aby lidé mohli žít a aby – a to nikdo nepodceňuje, na Slovensku tento argument zazněl zcela jednoznačně: ti důchodci představují kupní sílu, na které by nám mělo také záležet, protože budou potřebovat řadu služeb, které si budou muset zaplatit. Stát jim je nedá, oni na ně jinak mít nebudou. Čili musí na ně mít díky prostředkům v důchodovém systému.

    Málo už ekonomové hovoří i o tom, že existuje i tzv. Aronovo pravidlo, které zjednodušeně řečeno říká, že jestliže se pohybujeme v ekonomikách, ve kterých mzda je vyšší, než jsou výnosy z kapitálových investic, zjednodušeně řečeno, tak potom je výhodnější vždycky průběžný systém. Proto se o tom nehovoří, protože ve vládě snad není ani jeden ekonom, a když by byl, tak samozřejmě v okamžiku, když by to pravidlo vyslovil, tak by si řekl: a to je nejlepší důvod pro to, abychom druhý pilíř nezaváděli, protože vývoj ČR za celých 20 let, které jsme tady absolvovali, jasně ukazuje, že Aronovo pravidlo hraje ve prospěch průběžného důchodového pilíře v ČR. Můžeme se samozřejmě dívat do skleněné koule a říkat, jestli to bude i 20 let poté. Tady zazněla správná filozofická otázka: A to opravdu chceme dalších 20 let kulhat na té třetině mezd, které má západní Evropa? Jestliže nechceme, tak čeští zaměstnanci si budou muset vybojovat výrazně vyšší mzdy, než jaké budou výnosy penzijních fondů. A jestliže toto čeští zaměstnanci pochopí a udělají, tak je druhý pilíř cestou do pekel. První pilíř je cesta ke slušným důchodům. Ovšem to je ekonomická úvaha. Ministr Drábek jí zřejmě nebyl schopen.

    V 90. letech Ministerstvo práce také spočítalo hezkou cenu – cenu za politickou nezodpovědnost a přehlížení. Tady je graf, který byl vytvořen, když se poprvé hovořilo o zavedení povinného spoření. Na tom grafu jsou dvě křivky. Ta, která je níže, ukazuje menší dopad na HDP. Ukazuje, když by vláda jenom seděla se založenýma rukama a mluvila o tom, že důchodový systém je třeba reformovat, ale fakticky by neudělala nic. Paradoxně dopad na veřejné finance je menší, než když se vláda pustí do opt-outu. Opt-out je prostě dražší. Je lepší nedělat nic, být líný a koukat ven a pro lidi zajistíte větší důchody, než když se pustíte do opt-out. Opt-out totiž prodraží veřejné finance v ČR natolik, že to prostě neunesou. A je to zase vytvořeno – ta značka MPSV dole je pravdivá – skutečně to vypracovali opět analytici Ministerstva práce na zadání, které tehdy dostali.

    A nyní, proč je průběžný pilíř z našeho pohledu nedotknutelný a nezbytný. O tom je tento graf, který oni neradi vidí na druhé straně jednacího stolu. Ukazovali jsme jim ho v tripartitě. Ten dává do sebe ty váhy. Ukazuje náhradový poměr od nízkopříjmových skupin nahoru. Kolega Staněk hovořil o rozvrstvení majetku v Americe. V ČR to není jinak! Když se podíváte, je tam zhruba 90 % lidí, kteří se pohybují ve svých příjmech do 1,5násobku průměrné mzdy, čili do částek někde lehce nad 30 tis. Kč, a je jasné, že tito lidé ve své podstatě nepředstavují potenciál pro důchodové spoření. Tito lidé při dopadech, které na ně tato vláda zorganizuje, a víte, že řada z nich už je zorganizována a zbývá už jenom je prohlasovat, ti na to prostě mít nebudou! A to, co řešil Ústavní soud, on se zabýval – dokonce když se podíváte, tam je ještě těch 10 % lidí, čili další skupina téměř k celé stovce, tak to byli lidé, které ještě ani pomalu ten Ústavní soud nechtěl řešit. On chtěl řešit to jedno procento, možná dvě tři procenta lidí, kteří opravdu dostávají z prvního pilíře málo. Jestli nespravedlivě málo, to je otázka konvence ve společnosti. My si myslíme, že spravedlivě málo, protože zase na druhé straně díky úlevám, které mají v daňovém systému, mají takový prostor pro to, aby si klidně měsíčně 5-10 tis. korun platili na lukrativní životní pojistku. Tam vůbec žádný problém není.

    Nicméně ministr práce a Petr Nečas řekli, soud tak rozhodl, nedá se nic dělat. A jsou tam nakresleny tři varianty, které ovšem neodpovídají jasnému propočtu, ale jenom pro názornost ukazují cesty řešení. My jsme za odbory navrhovali tu žlutou čáru, která říkala: nesahejte na náhradové poměry tak, jak jsou, a lehce přidejte těm bohatším, aby se vyřešil ten ústavní nález. Na to ministr Drábek tehdy vyšel s variantou, která je tou modrou křivkou nejnižší dolů, kdy tam udělal velký zářez a chtěl snížit důchody prakticky všem až o 5 % postupně. A zaměstnavatelé dokonce při jednání, které jsme s nimi měli, dospěli k názoru i oni, že pro takové opatření není důvod a navrhli červenou variantu uprostřed, která by zásah učinila menší. Rozdíl mezi odborovou a jejich byl, že naše vyžadovala asi 5 nebo 6 mld. navíc. Ta zaměstnavatelská byla postavena na principu rozpočtové rovnováhy.

    Čili rozdíl mezi ministrem a zaměstnavateli byl v tom, že ministr práce a sociálních věcí kašlal na lidi, chtěl jim sebrat 5 %. Čeští zaměstnavatelé, vědomi si toho, že s těmi lidmi jsou v továrnách, se rozhodli jim snížit maximálně o 3 % s tím, že v obou dvou případech mělo jít o rozpočtově neutrální krok. Logicky si položíte otázku, proč ministr práce neuvažoval alespoň jako čeští zaměstnavatelé.

    Naše varianta se liší, tady je to graficky znázorněno, od varianty, se kterou přichází vláda, v jednom základním předpokladu. Vláda opravdu chce vyvést prostředky.

    Ministr financí se opakovaně mýlí a v televizi vždycky říká, že tím, že vyvede 3 %, že sníží náklady důchodového systému, protože přece ti lidé budou mít menší penze. Ale zapomíná, že lidé budou mít menší penze až po 30 letech! A mezitím 30 let on bude platit stejné penze, jaké by musel platit dosud. Čili on bude hradit plný náklad důchodového systému, z něhož odvede 3 %, čili de facto zjednodušeně můžu říct: vždyť on chce zvýšit pojistnou sazbu o 3 %; on ji skutečně musí na celou tuto dobu zvýšit, a na základě tohoto manévru teprve po 30 letech začne lidem snižovat důchody, protože teprve v tu chvíli začnou odcházet ti jeho 35letí, na které on cílí, do důchodu. Pokud někteří dříve, ten dopad bude menší, ale v každém případě základní omyl toho, jak se prodává důchodová reforma, je v tom, že něco ušetří. Ne, ona naopak dramaticky zvýší rozpočtové výdaje státu v situaci, kdy stát je zadlužen. Opravdu to nemá chybu!

    Naše varianta říká: nesahejte na 1. pilíř, nechejte tam těch 28 %, dělejme parametrické změny v čase tak, jak budou zapotřebí, a jediné, co udělejme, vytvořme předpoklad pro to, aby ti, kteří mohou dobrovolně si spořit, tak aby spořili.

    Ale všimněte si, naše motivace je daleko nižší – a já se za to omlouvám, že odbory jsou s daleko nižší, protože jsme zodpovědní ve vztahu k veřejným financím více než vláda, která se tím neustále chlubí – takže my nabízíme variantu 1:3, to znamená, 1 % dá stát tomu, kdo si 3 % přidá. Dáváme tu pobídku od státu 1–3 % za 3–9 % a samozřejmě do stropů, které by byly zavedeny.

    A důvod, proč jdeme touto cestou, je, protože OECD, kam nepochybně jezdí vládní úředníci, ale my také, říká, že optimální úspory, které mohou směřovat nebo by měly směřovat do soukromého pilíře, pokud mají mít důchodový smysl, se pohybují od 6 do 12 % mzdy. Oni jsou si v OECD vědomi nákladů, které ty systémy vyžadují, a říkají: pokud tam poplyne méně než 6, nemá to smysl! Důchodový efekt je prakticky nicotný! Povšimněte si, že vláda tam chce odvést 5, tedy méně, než OECD a její kvalitní analytický aparát říká, že je nezbytné, aby důchody za něco stály.

    Čili vláda přichází se soukromým pilířem v podobě, ve které ani při veškerém optimismu nemůže naplnit základní ukazatele ekonomické a sociální výhodnosti takového kroku.

    A navíc pak navrhujeme povinné zaměstnanecké důchodové spoření pro lidi, kteří se z objektivních důvodů nemohou důchodového věku v zaměstnání. To znamená, jsou tak poničeni životem – a těch profesí je stále ještě dost – že musí skončit dříve. Čili ten náš systém by byl jakousi obdobou dnešního zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech, kde se také platí. Samozřejmě ministr Kalousek to chce zrušit, ale my říkáme: malý poplatek, jehož cílem by byla jednoletá, dvouletá, tříletá, nejdéle pětiletá penze na dobu určitou, kterou by ti lidé čerpali z doplňkového systému dříve, než by odešli v 65 letech do důchodu z 1. důchodového pilíře. Je to rozumné, je to logické, ale ministr Drábek je proti, ministr Kalousek je v tuto chvíli také proti. Čili my je budeme muset přesvědčit o tom, že to smysl má, protože jinak tito lidé skončí v nezaměstnanosti. Oni na ně samozřejmě vyzráli. Sebrali jim podpory v nezaměstnanosti. Už je mít nebudou. Kde skončí ti lidé? Je to logické. Akorát se zvýší sociální problémy této země, protože i sociální pomoc této země bude takovým způsobem radikálně omezována, že ti lidé nebudou mít šanci dostat finanční plnění.

    Řeší to ovšem nový zákoník, který říká: obraťte se do své rodiny. A ti lidé se budou obracet na své příbuzné. Proto říkám, nerozčilujte dneska své sourozence, můžete je za pár let potřebovat, až budete potřebovat doplňkový důchod. To není, prosím vás, k smíchu, to je důsledek nového občanského zákoníku, který se připravuje.

    Další kroky. Myslíte si, že jste se úspěšně zbavila svého bývalého manžela a rozvedla se s ním před 20 lety? Klidně bude moct přijít a požadovat po vás, abyste mu přispěla, protože on bude v té situaci – nebude mít žádný důchod a nebude mít žádný příjem. I to je důsledek nového občanského zákoníku připravovaného touto vládou!

    A nyní přecházím k – tady se omlouvám, kolega Vostatek poznává jistě graf, se kterými přišel. Ten ukazuje, že české penzijní fondy dnes mají mimořádně vysokou státní podporu a ta je – s prominutím toho neslušného slova – prd proti tomu, jakou podporu chce dát stát do toho důchodově neefektivního systému, protože tento systém při třech formách podpory, kterou má – státní příspěvek, daňová úleva a odložené zdanění výnosů – je mimořádně nákladným pro veřejné finance. Plyne tam zhruba 10 mld. ročně. Neplynou z toho, tady to zaznělo z mnoha míst, žádné penze, čili důchody z toho nejsou a stát chce vytvořit něco trochu podobného, do kterého tu podporu chce dát výrazně vyšší. Uvědomte si 3:2. Stát dá 3, občan dá 2. To je daleko vyšší podpora, než kterou má dneska penzijní připojištění.

    Tady je samozřejmě graf, který je zase vypůjčen od zde nepřítomného Jirky Rusnoka a z jeho prezentace, kdy ukazoval, že tím, že Václav Klaus, jinak skvělý ekonom, špatně nastavil penzijní připojištění, poněvadž ho nastavil tak, že má tzv. studenou progresi, to znamená, že v okamžiku, kdy běží čas, státní příspěvek je stále fixně stejný, tak klesá relativní hodnota příspěvků odváděných do systému vůči mzdám, a v důsledku toho tento systém z principu nemůže nikdy vyprodukovat penzi, protože on zasmrádá již za úsporné fáze místo toho, aby rostl. To je prostě základní systémová chyba, kterou má. S tou se nedá udělat nic jiného než reforma.

    A to je důvod, proč my říkáme: vykašlete se na 2. pilíř nový a reformujte ten, který máte, poněvadž když se na to podíváte, co je to? No je to soukromý pilíř! Je to investování individuální, do individuálních účtů. Je tam podpora státu. Dokonce i Václav Klaus si všiml, že ty systémy jsou velmi podobné. Asi nás čte. My to vytrvale říkáme už tři roky. Ty systémy budou velmi podobné. Proč mají být dva velmi podobné systémy, kdy navíc o tom druhém, o tomto penzijním připojištění se státním příspěvkem, dodnes nezveřejnila vláda jasnou představu, co s ním.

    Popíšu scénář, který už jsem několikrát říkal. Já si dovedu představit, že to bude – a použiji to expresivní slovo – velký tunel na veřejné finance. Co totiž se může stát? Představte si, že zavedete 2. pilíř a necháte netransformovaný 3. pilíř. Všichni dealeři, kteří pracují ve 3. pilíři, navštíví nás, klienty, kteří tam máme své peníze, a řeknou: pane Samku, vy tam máte dneska, plácnu, třeba 100 tis. korun. My vám nabízíme, že těch 100 tis. Kč, když převedete k nám do nového 2. pilíře, my vám je zatím dáme stranou od individuálního účtu a budeme je uplatňovat vůči příspěvkům plynoucím ze státního rozpočtu. Zjednodušeně řečeno, 200 mld. v penzijním připojištění se může proměnit na 200 mld. plus 300 mld. z veřejných financí, aniž by se důchodové úspory v zemi zvýšily byť jen o jednu jedinou korunu. To je reálné riziko v okamžiku, kdy vláda provede důchodovou reformu, založí nový pilíř a nevyřeší reformu stávajícího pilíře. Nedovedu si představit, že by to nebylo možné! Toto je prostě jednoduchá taktika, kterou vynalézaví dealeři provedou ze dne na den. Dokonce k tomu budou motivováni penzijními fondy samotnými. Je to logické, na jejich místě bych asi nedělal nic jiného, když bych byl placen svým akcionářem za to, abych nejlépe získával zdroje do penzijního fondu.

    Proč samozřejmě nemůže penzijní připojištění nikdy nic vydělat? To je graf, který jsem si nechal zpracovat od našeho Honzy Habrmana. Když se podíváte na ty dvě čáry dole, ty ukazují smutnou budoucnost českého penzijního připojištění, kdyby tak jako dosud se na něm nezměnilo zhola nic. To znamená, nastavená míra podpory by byla ta samá, jaká je dneska. Tam je to uděláno až na 55 let spoření.

    Já to tady uvádím proto, abych jasně řekl, že vláda se mýlí v jedné věci. Když třeba cílí na generaci lidí a říká, vy se budete muset do 35 let rozhodnout, jestli vstoupit – už tam ej omyl, už tam je hrubá chyba! Ti lidé by měli vstoupit ve 20 letech, ne v 35 letech! Protože na tomto grafu – a jsou tam dva modely. Ten dole ukazuje budoucnost penzijního připojištění, když se nic nezmění. Ty dvě horní ukazují, kdyby bylo navázáno na mzdu ze stejného začátku, to znamená, kdy na začátku by byla stejná míra ze mzdy v té relaci, jak jsem ukazoval, jaká směřovala do penzijního připojištění, kdyby byla navázána procentně, nikoliv pevně na mzdu, tak vidíte, kam by se dostala nahoru. Počítám samozřejmě, že nejsou krize, nic se nestane, všichni investují dobře. Tak v tomto případě vidíte zásadní rozdíl. Ale povšimněte si, je to exponenciální křivka, která se dramaticky láme směrem vzhůru nejdříve po 35 letech spoření. Po 35 letech! Čili když oslovíte ty mladé v 35 letech, tak tam budou muset být nejméně do 70 let! Čili musíte je oslovit ve 20 letech a dotlačit je do systému ve 20 letech, protože pak mají nárok, že po 45 letech, a to jste tam někde v těch údajích okolo roku 2040, to konečně dá dohromady sumu peněz, ze kterých se dá udělat smysluplná doplňková penze. Bohužel vládu takovéto detaily nezajímají. Ona prostě řeší ten základní majetkový transfer.

    A toto je zase ze skutečného případu, zase Honza Habrman přepočítal informace, kde tam písmena A, B, C vlevo ukazují nabídky tří pojišťoven, a je to přepočteno, kolik že si řeknou pojišťovny, když tam přijde – a teď máte nahoře – muž 60, 63, 65 nebo 67 let starý – a řekne, já bych si přál fixní důchod 10 tis. Kč měsíčně, což je důchod, který dneska pobírají důchodci jako průměrný přibližně z České správy sociálního zabezpečení.

    Všimněte si třeba muže 65 let, hned ten první řádek, červené číslo – 2 miliony korun v roce 2005, 2,1 mil. by si řekla pojišťovna v roce 2020 a o něco více o pár let později. Je vidět, že demografie je problémem i jejich. Ona musí zvyšovat cenu. Je to na stálých cenách bez vlivu inflace, čili ona v čase musí chtít více, ale chce 2 mil. korun!

    Když bych se vrátil na obrázek, který jsem tady měl o činnosti penzijních fondů, penzijní fondy by se na 10 tis. korun nedostaly ani za 55 let, pravděpodobně za 200 let. Metuzalém by měl šanci se dostat na průměrnou penzi v soukromém důchodovém pilíři, který vymyslel Václav Klaus.

    My za odbory bychom se klonili samozřejmě k té druhé variantě. Tam už by ta šance byla. Když se podíváte, nepřišla-li by žádná krize a vývoj systému by běžel, tak už když se podíváme na 45 let spoření, čili od 20letého, čili do roku 2040, tak ten méně optimistický údaj by byl 3 mil. Kč. Čili vidíte, že soukromý systém, když ho nepotká krize a peníze se neutratí a neztratí se nikde cestou, by byl schopen udělat srovnatelnou penzi, ale problémem je, že se musí spořit 45 let. Když se spoří méně, tak prostě ty důchody nevyprodukuje.

    Když ovšem přijdou krize, tak nastává graf, který prezentoval v Bratislavě na konferenci před rokem a půl Michael Cichon, což je aktuár Mezinárodní organizace práce, opět tedy žádný odborář. A on se zabýval důsledky toho, když nastane krize, co to udělá s individuálním účtem. Čili můžete tam sledovat optimální křivku začínající na nule a plynule jdoucí vzhůru. To je situace, kdy nastane zázrak, to znamená, že za vašeho života žádná krize nepřijde. Jsme smolná generace, zažili jsme jich minimálně pět, když si vzpomenu. A dokonce Pavel Kohout, který je encyklopedie chodící, udělal jednou také v televizním pořadu výčet krizí a šel krizi za krizí a skutečně člověk žasnul, že za posledních 50 let bylo aspoň 10 těch, které významným způsobem zasáhnou samozřejmě i takovéto individuální spořící plány.

    A teď je tam druhá významná skutečnost. Všimněte si, tam je nakresleno několik zubů. A ty ukazují závislost, se kterou se také tvůrci zásadních důchodových reforem nikdy samozřejmě nezabývají, protože je to nepříjemné. Ukazuje to, že když vás krize potká ve věku 40, 50, 55 nebo 60 let, tak to není jedno! Pokaždé dopad na váš individuální účet je zcela jiný. Když vás to potká mladého, tak dokonce Michaele Cichon, aby ukázal, že existují i světlé zítřky, tak tam naprojektoval u toho prvního zubu směrem dolů, že by poté růst byl vyšší než před krizí, to znamená, že by nastalo, že teď po té naší těžké krizi, bude vývoj světlý a místo toho, že by ekonomika světa rostla zhruba o 3 %, jak on odhadl reálně za minulost, že by rostla o 5 %, což je z říše snů, nicméně by se dokázal tento člověk ještě zotavit a jeho celkový výnos na konci by byl vyšší, než kdyby krize nebyla. Ale, jak on říká, tyto zázraky se nedějí, spíš se krize opakují a potkávají vás s nižšími výnosy po krizích, což je současný stav, a pak vidíte, že už nikdy – to jsou ty další zuby a jejich pokračování – že nikdy při parametrech, které jsou tam napočteny, a ony jsou opravdu optimistické: 3 % čistého reálného růstu, nikdy už se nedostanete tam, kde jste mohli být, kdyby byla bývala krize nepřišla.

    Krize se neptá a přichází různě a nahodile. Toto je příklad, který udělal Michael Cichon na situaci, že by krize přišla jedna. Já jsem požádal Honzu Habrmana, aby se podíval na to, kdyby krizí přišlo několik, což se stává, jak vidíte, dopad na celkový stav prostředků na individuálním účtu je zcela zničující. Prostě můžete mít čtyřikrát víc, nebo čtyřikrát méně. Záleží jenom na tom, ve které době žijete a kolik let vám je.

    Samozřejmě když se vrátíme ke grafu Michaela Cichona, ta zpráva je: Jestliže vás to potká například ve věku 62 let a máte nárok v 65 letech, tak se můžete jít tak akorát opít, protože víte, že už nikdy ztracené peníze zpátky nezískáte. To je to neunesení individuální odpovědnosti v praxi. Tak to prostě chodí.

    Bernard Ebbinghouse, což je jeden z kolegů ze západního Německa, potom nakreslil: V zásadě pak bude jedno, jestli budete na ulici proto, že jste hladov, jsa svobodně houmlesákem od svých 20 let, nebo zda jste byl klientem, který v 63 letech zažil jednu velkou hospodářskou krizi. Oba dva budete sedět vedle sebe a budete jenom přemítat nad tím, kdo byl skutečně odpovědný.

    A poslední možná slovníček rizik soukromých penzijních systémů. Při tom velkém nadšení, jak penzijní fondy jsou dokonalé a všechno vyřeší, samozřejmě, že jsou dobrým nástrojem a mohou leccos vyřešit, na druhé straně oproti průběžnému systému disponují mnohem větší paletou možných rizik. Tady jich je 40, které připomíná Susan Mangero z americké poradenské firmy, kolegyně, se kterou když budete mluvit, tak vám přizná samozřejmě, ano, a to je náš byznys, protože náš byznys je, abychom vás jako odpovědné klienty před těmito riziky ochránili – samozřejmě za vaše peníze, které nám budete muset dát, a my se pak pokusíme zmírnit všechna tato rizika. Povšimněte si, že mezi těmi riziky poctivě uvedla i demografické riziko. Krčí se tam jako 4. zespoda ve druhém sloupci zleva. Je tam i politické riziko – 2. v pravém sloupci zespoda. Ale kromě nich je tam dalších 38 typů rizik. Kdo z vás, kolegové, je schopen vůbec u některých rizik si představit, o co že tam kráčí? A teď si představte, že vláda vážně přichází s ideou, že říká: Konec konců každý z vás, když do soukromého systému vstoupí, se bude muset umět zodpovědně rozhodnout. Bude muset zvážit všechna rizika, správně si vybrat penzijní instituci, správně posoudit dané portfolio, zabývat se tím, jestli hedgeové fondy jsou hodně hedgeové, nebo jenom málo hedgeové a budou muset pamatovat také na těchto 40 typů rizik.

    A končím tím, že jsem si přečetl zprávu v Právu, kde Ministerstvo školství sděluje, že našich 15-18letí, když opouštějí školu, mají problém přečíst souvislý text a poté říct, o čem byl poslední odstavec. Děkuji. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji Vítku Samkovi. A jako poslední z vystupujících vystoupí pan Jiří Šteg, koordinátor makroekonomické pracovní skupiny iniciativy ProAlt.

    A jenom ještě než si připraví prezentaci, tak bych znova upozornil, že jsou tady lístečky pro účast v diskusi. Zatím sem doputovaly pouze tři, což mě překvapuje při tak reprezentativní účasti. Takže pokud by skutečně ještě někdo další měl zájem v diskusi vystoupit, jsou přihlášky do diskuse tady na tom krajním stolečku. Samozřejmě, předpokládám, že ještě v rámci diskuse budou protagonisté úvodní části případně reagovat na diskusní příspěvky.

    Pan Jiří Šteg: Dobrý den, dámy a pánové, chtěl bych poděkovat vedení Senátu za možnost vystoupit na tomto semináři, i když jsem poněkud zmaten, protože jsem doufal, že bude konstruktivnější, ale nastalo to, čeho jsem se obával, že ministr vlády odešel krokem rychlým a nezanechal po sobě ani stopu. Je to do značné míry příznačné pro chování této vlády, která se sama deklaruje jako vláda rozpočtové zodpovědnosti, ale já bych ji spíš nazval rozpočtovou juntou!

    Uchopila se tohoto tématu na pozadí, řekl bych, globální krize, která zasáhla celý euroatlantický prostor a která je charakterizována soubojem mezi kapitálem a prací. To není pocta Marxovi, ale v podstatě to je popis situace, velmi koncentrovaný, která nastala. A situace je ještě tragičtější v tom, že dokonce i v rámci kapitálu dochází k obrovským pnutím, a to mezi kapitálem finančním a kapitálem produktivním, přičemž ten první si bohužel začíná podmaňovat i státy prostřednictvím ať už plíživé, nebo drastické eroze, jaké jsme v současné době svědky v ČR, která v Haškově, resp. Švejkově tradici vždycky karikuje světový vývoj.

    Já bych po všech předřečnících, s výjimkou toho prvního, ke kterým chovám hlubokou úctu a jejichž příspěvky jsem vyslechl s velkým zájmem, se pokusil prezentovat velmi koncentrovaně, protože čas kvačí, aspoň základní věci, které přivedly zástupce ProAltu sem na tuto tribunu.

    ProAlt, jak možná víte, je občanská iniciativa, která si neklade žádné vysoké cíle, ale snaží se z občanských pozic popsat, analyzovat a možná navrhovat řešení současné situace. A my vycházíme z některých základních premis, které chybí v současném hlavním diskursu. Naprosto základní věcí je, že stát je demokratickým suverénem, který zajišťuje dlouhodobě vyrovnanou existenci dané entity. Pokud od této premisy ustoupíme, záleží na tom, jenom jak daleko od ní ustoupíme, tak bude delší nebo kratší dobu trvat, než stát zničíme a nakonec zničíme celou složitou soustavu dělby práce, jíž je právě stát garantem.

    Druhá premisa je, že racionálně fungující stát vytváří občanům optimální prostředí pro jejich svobodný a důstojný život. Já bych tam podtrhnul slova „racionálně“ právě proto, že v konání dnešní vlády máme tolik neracionality, nepředvídatelnosti, neparamentrizovatelnosti, a „optimální“. Optimální znamená bilancování zájmů jednotlivých skupin, vrstev a účastníků celého společenského života. Neznamená to vyzdvihovat jednu vrstvu, skupinu na úkor druhé, nebo jednu nebo druhou posilovat na úkor druhé.

    Další teze je, že demokracie není možná bez sociální koheze a sociální koheze není možná bez demokracie. To jsou výdobytky moderního státu, za který lidstvo zaplatilo obrovskou cenu jak v počtu mrtvých, tak v obrovských sociálních otřesech. Od této teze, podle našeho názoru, není možné ustoupit.

    Další teze je, že mechanické chápání demokracie je nástrojem její destrukce. To je možná až příliš provozní definice, ale jsme jí svědkem při přezíravosti dnešní vlády k parlamentním institucím, které nevznikly dneska, nevznikly včera, a konec konců pan ministr Drábek dneska tu přezíravost demonstroval po úvodu, kdy se těšil z dialogu více než jasně!

    Další teze je, že současná vláda svými tzv. reformami pokračuje v erozi státních funkcí, tj. ve vazbě na stát a demokracii, v erozi státních funkcí, která započala už v roce 2006. Potom v dalším slajdu bude vidět, jak se to projevilo v oblasti fiskální.

    Další teze je, že rozpočtovou zodpovědnost není možné realizovat oslabováním příjmů státního rozpočtu. Ta vypadá zdánlivě nadbytečná, ale už jsme tady zažili dneska několik apelů na zdravý rozum, a zdá se, že to je možná hlavní deficit současné politické reality České republiky.

    Další teze je, že sociální roli a řadu dalších funkcí státu, především se to týká oblasti zdravotnictví a školství, nelze přenechat slepému působení tržních sil. Já se navíc obávám, že to působení tržních sil není slepé, jak jsme toho velmi často svědky.

    A poslední teze provozní je, že současná vláda neprokázala ani dostatečnou kompetenci, ani dostatečnou konzistenci, ani odolnost proti lobbingu a korupci, a tím se vlastně sama diskvalifikovala z toho, aby prováděla jakékoliv zásadní reformy, mezi jinými je to reforma důchodová, ve které se ve značné míře koncentruje, řekl bych, postoj a svár mezi demokratickou a nedemokratickou společností.

    Tenhle slajd bych asi přeskočil, protože všichni jsme poslouchali, naslouchali argumentům vlády, z nichž většina je lživá, jenom málo jich stojí za pozornost a skoro bych se věnoval na dalším slajdu postoji k vybraným argumentům.

    Už jsme tady viděli na mnoha grafech a v mnoha vystoupeních jak parametrický, tak neparametrický popis toho, co se stane v budoucnu, mám na mysli v důchodovém systému. Osobně doufám, že v budoucnu, a to velmi brzké, tahle vláda padne, ale my se dneska zabýváme delším horizontem. Toto je prosím graf vypracovaný v únoru 2010 Ministerstvem financí jako oficiální tisková zpráva, ve které byla prognóza vývoje salda důchodového systému do roku 2080. Já tam, přiznám se, nevidím. Z ní je jasně vidět, že podle této vlastní expertní vládní prognózy – připomínám, že v té době ještě nebyla u vlády Nečasova vláda – dojde k velkému pnutí v důchodovém systému v roce 2040. Chci jenom připomenout, jak to kontrastuje s náhlou akutní potřebou zásadní změny důchodového systému. Obávám se, že ta zásadní změna je především oslabení průběžného pilíře a posílení pozice důchodových fondů jako finančních institucí.

    Náš člen doktor Fiala na základě řady údajů z oficiálních zdrojů a na základě demografických analýz, on sám je demograf, vypracoval tento graf, kde jsou srovnány opět nikoliv parametry důchodové reformy, ale základní východisko pro důchodovou reformu, kde na modré lince je vývoj počtu důchodců na sto pracujících lidí. Jak vidíte, tento vývoj je do roku 2000 více nebo méně stabilní od roku 1970 a na dalších 30 let, zvláště po zavedení změn, budou-li přijaty – a dá se předpokládat, že ano – v zákoně 155/1995 Sb., tak se posune vlastně hranice citlivosti až o dalších 10 let, a to opět jenom potvrzuje – jednou tedy vládním materiálem a jednou, chcete-li, nevládním materiálem, že důchodová reforma není v žádném případě akutní a rozhodně ne ve formě, jak už tady zaznělo v mnoha předchozích vystoupeních, v jaké je navrhována.

    Tady jsem si neodpustil pár čísel na téma: diverzifikace zvýší jistoty důchodců. Úmyslně jsem vynechal rok 2009, protože to si myslím, že by zástupci penzijních fondů tady nepřežili. Vzal jem rok 2008, kdy nebyl vliv světové krize ještě tak veliký. Nicméně výsledek je jasný: průměrná inflace za období 2004–2008 byla 3,26 %, průměrné zhodnocení v penzijních fondech 2,61 % a reálné zhodnocení tím pádem je – 0,65 %. A to je, prosím, jenom strohá řeč čísel. Samozřejmě těžko se dá zohlednit odložení spotřeby, které je v tom obsaženo, těžko se dá zohlednit například makroekonomický dopad ve snížení agregátní poptávky, ale nechci zabíhat do takových podrobností.

    Další dogma, které nám bylo předkládáno, že současný systém je neufinancovatelný, a toto dogma porodilo další dogma vysokých vedlejších nákladů práce, resp. vysoké složené daňové kvóty. Já mám v úctě státní instituce, ale tuto vládu v úctě mít nemůžu, protože předkládá-li nám lži, nesmysly, které ještě interpretuje způsobem, který je hodný žáka přistiženého při močení na dámském záchodě. Prostě není možné ji brát vážně!

    Tabulka je seřazena podle roku 2008, ta levá tabulka. Ve složené daňové kvótě, jak vidíte, tak ČR se umísťuje na poměrně důstojném místě. Šedě jsem vyznačil země, se kterými stojí za to se srovnávat, ať už je to Dánsko, které má extrémně vysokou daňovou kvótu, ale extrémní prosperitu také, ať už je to Belgie, která má poměrně vysokou daňovou kvótu, hospodářsky prosperuje; že je politicky na tom trošku jinak, to už je jiné. A vypíchl jsem tam i Slovensko, které se pomocí těchto, řekněme, neoliberálních principů rozběhlo, ale jak už nám tady říkal profesor Staněk, čekají ho těžké, těžké časy. Bylo velmi užitečné to slyšet.

    V pravé tabulce jsem seřadil srovnání daně z příjmů fyzických a právních osob, ze které je jasně vidět překotný pokles, především u právnických osob, ale samozřejmě je znatelný pohyb i u daně z fyzických osob. Vnucuje se samozřejmě otázka, oprávněná: lze to financovat při takovémhle tempu snižování daní? A druhá otázka: jedná se o náhodu, záměr, cíl, sabotáž? Na tomto místě myslím stojí připomenout působení významného exponenta významné pravicové strany pana Kalouska na Ministerstvu financí, který se zapsal do dějin ČR, a nejen jí, rekordním neodhadem schodku státního rozpočtu. Připomínám rok 2009, kdy zařízl sekeru cca 160 miliard, což ho plně kvalifikovalo k tomu, aby se stal ministrem financí ve vládě rozpočtové odpovědnosti, rozpočtové umanutosti, nazvěme to, jak chceme, ale v každém případě je to tragédie pro náš stát.

    Tady bych chtěl poukázat na jeden fenomén, kterým se vlády ohánějí. My snižujeme schodky, snažíme se bojovat se zadlužeností. Výsledek je ten, že konec konců vývoj dluhu centrální vlády je tradičně naprosto konstantní a jeho volatilita je poměrně malá. Toto je údaj za poslední tři roky, rozdělený do měsíců. Takže jak vidíte, trend je stejný, ať už byl oficiální schodek státního rozpočtu jakýkoliv. Jsou to zřejmě nějaká kouzla. Ono to má i svoji vnitřní logiku, která vyplývá z metodiky atd. atd., ale výsledek je hrozivý.

    Jestliže dneska nám vláda tvrdí, že schodek důchodového účtu je 20 mld., tak já se ptám, kde jsou ty ostatní náklady, jestliže je třeba začít reformou důchodů, která už ze své podstaty je záležitost velmi, velmi dlouhodobá a ze své podstaty je to záležitost, která vyžaduje poměrně vysoké startovací náklady.

    Já se začínám pomalu natolik hněvat, že dneska nebudu moc jít domů, nebo se pohádám s manželkou! (Pobavení.)

    Čas kročí. Já jsem tady chtěl komentovat ještě některé další makroekonomické údaje, ale myslím si, že to už nemá cenu, protože to už ať už dílčím způsobem, nebo komplexně udělali přede mnou jiní a lépe.

    Tady u toho bych se zastavil trošku déle, pokud dovolíte. Možná stojí za zmínku především ta první teze. Pokud se budeme dívat na důchodový systém jako na jakousi excelovou tabulku, ze které je potřeba vyškrtat nebo doplnit ty elementy, které se nehodí pro konečný výsledek, tak samozřejmě budeme docházet k nejrůznějším výsledkům.

    Pokud se budeme dívat na stát jako na jakýsi umírající orgán, který jenom brání svobodnému pohybu kapitálu, tak se s ním musíme co nejrychleji rozloučit. Ale to není samozřejmě naše pozice, protože naše pozice – a teď se vrátím k důchodové reformě – vychází z následujícího postulátu. Penze není ani matematický, ani finanční, ani jiný instrument; penze je podíl již pracovně neaktivních občanů státu na bohatství společnosti v daném momentě. Pokud vycházíme z této teze, která je založena na principu sociálně kohezního státu, tak nemůžeme nikdy dospět k nesmyslům, ke kterým dospívá dnešní vláda. A budeme muset akceptovat, a už to tady zaznělo, to, že na palmy budeme posílat jenom zdravé jedince, kteří budou kokosové ořechy svrhávat a budou se na zemi s nimi dělit s těmi, kteří již tuto činnost vykonávat nemohou.

    Už jsem tak dezorientovaný z té vlády, že ani nevím, kam mám ukazovat!

    Tento seminář se jmenoval výzvy a nebezpečí důchodové reformy. Já jsem se pokusil sesumarizovat, jaké výzvy před nás vůbec agenda důchodové reformy a částečně i její – teď bych chtěl říct – plán realizace, jednak už je to plán číslo asi 50, a jednak bude ještě následovat dalších 50 plánů, ale řekněme, uděláme-li takové shrnutí s plusy a minusy, tak mi tam vyšlo jenom jedno. Vyvolání povědomí o důležitosti redefinice penzijního systému. To bylo splněno.

    Ale další výzvy, které stály před státem, vládou, před občany splněny nebyly, podle mého názoru, a byly dokonce i promarněny. Jedná se o sjednocení a spolupráci celého společenského spektra na reformě významného společenského fenoménu. Promarněno arogancí vlády.

    Variantní zpracování reformy, podrobení zátěžovým testům. Promarněno. 28stránkový materiál tzv. PESu je vydáván za koncepci důchodové reformy, což do jisté míry svědčí o mentálních rezervách v myslích lidí, kteří je předkládají.

    Zapojení akademické obce do analýzy a přípravy reformy. Promarněno.

    Vymanění se z lobbistických vlivů při správě státu. Promarněno.

    Rozložení nákladů reformy na všechny vrstvy společnosti. Promarněno. Vidíte DPH jako základní zdroj – a nesmyslný, tak tady profesor Staněk dokázal – financování momentu přechodu.

    Realistický scénář zavádění reformy. Promarněno.

    Důstojná komunikace státu a vlády s občany. Promarněno.

    Pak tam zůstávají otázky a otazníky, ale ty ani nebudu číst. Shrnul bych to jenom tak. Vláda připomíná školáka, který vzal tátovi řidičák někde ze skříně a myslí si, že může řídit auto. A jeho jediná kvalifikace je ukradený řidičák. Jinak to nemůžu kvalifikovat!

    Jestli ještě chvíli vydržíte, tak budu pokračovat. Po výzvách, které byly vesměs promarněny, bych chtěl podtrhnout několik nebezpečí. Možná nejvýraznější nebezpečí jsou dvě. Je to jedna použití tzv. penzijní reformy jako zaklínadla pro další zásahy do daňového a odvodového systému, a to ještě nejsme na konci. DPH je jenom malý krok.

    Chtěl bych například připomenout, resp. podtrhnout po těch všech tanečcích, které kolem DPH nastaly, že to opět naruší sociální kohezi, protože bude výrazným způsobem zdraženo zboží základní potřeby a nikoliv nevýrazným způsobem zlevněno zboží nezákladní spotřeby. Vláda se naprosto odmítla zabývat spotřebními daněmi jako zdrojem příjmů státního rozpočtu. Naprosto odmítla se zabývat pohybem ať už v pojištění, tak ve zdanění právnických osob. Naprosto odmítla se bavit o zdanění některých elementů, které dodneška zdaňovány nejsou, především z oblasti finančního kapitálu. Nemáme zdaňovány finanční služby, dokonce i jiné podpůrné elementy se budou oslabovat, jako je kapitálová přiměřenost, ale to sem nepatří.

    A druhé velké nebezpečí je rozkolísání návazných systémů funkcí státu. Například klasický příklad je zdravotnictví, které je relativně nezávislým systémem. Rozhodně je nezávislý na státním rozpočtu, ale který právě po řádění Patů a Matů se rozkolísá už jenom na základě zvýšení DPH, nehledě na to, že státní rozpočet se na jeho funkci rovněž podílí a můžeme očekávat, že tento příspěvek bude snížen.

    Já vám děkuji za pozornost a přeji vám hezký den. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji Jiřímu Štegovi a nyní tedy otevírám diskusi k proběhlým vystoupením a k proběhlému tématu našeho semináře. Mám tady tři přihlášky. Znova opakuji, pokud by se někdo chtěl přihlásit, přihlášek je dost.

    Jako první by vystoupil pan Josef Mrázek a připraví se pan…

    (Konec strany B kazety č. 2.)

    (Strana A kazety č. 3.)

    Pan Josef Mrázek: Dámy a pánové, myslím, že to bylo řečeno skoro všechno, tady v krásných příspěvcích zmíněno, co všechno kde hrozí a jak to nejde. Já ale útržkovitě se zmíním ještě o věcech, které mně připadalo, že nebyly tady probrány dostatečně.

    Základní věc myslím je informovat občany o tom, jak se věci mají. Pokud to nečiní vláda, to je celkem samozřejmé, protože ta je odkázána na to, aby se věnovala především lhaní, poněvadž ty skutečnosti, kdyby se tedy uvedly tak, jak jsou, tak by to vrhalo na ní špatné světlo a prakticky by ji to vyhánělo z pozic, ve kterých je.

    Ovšem bohužel myslím není dostatečná informovanost, která je omezena tím, že sdělovací prostředky to neberou, ale přesto si myslím, že by se mělo věnovat ještě větší úsilí tomu, aby obyvatelstvu se sdělilo, jak se věci skutečně mají. Já jsem se o to pokoušel. Poslední dva články, které uveřejnily BListy, to je internetový deník, ale to je to jediné také, protože kam jinam se to dá dát. A hlad po informacích tady je. První článek se týkal první formy reformy důchodů podle vládního návrhu. Pokusil jsem se to vysvětlit a hlad po informacích byl takový, že se ten článek vyšvihl za poslední rok na třetí nejčtenější, což ovšem ale postihuje třeba jenom tak 25 tisíc čtenářů. To je velmi málo. Je potřeba hledat cesty, jak tyto věci poskytnout obyvatelstvu.

    Pokud jde o obsah těchto informací, tak tam je potřeba, myslím si, vysvětlit to, co tady bylo vysvětleno krásně, totiž, že je to naprostý nesmysl, to, jak ta reforma se navrhuje. Já ve druhém článku naznačuji, že ještě nesmyslnější je ta druhá forma než ta první. Poněvadž už ve druhém roce to vede za cenu obrovských problémů a škod, které vzniknou zavedením zvýšení DPH a jiných komplikací s tím souvisejících, tak se nedosáhne vlastně ani vůbec toho, co se deklaruje, že se dosáhne, protože už v druhém roce nebudou peníze ani na kompenzaci výpadu 3 % ze systému, pokud by lidé, když je to dobrovolné, spořili. Pokud by ale nespořili, tak je to ještě tím horší, protože by se DPH zavedlo, a dokonce vůbec by to ani nesledovalo deklarovaný účel.

    Ale je tam jeden malý detail v popisu věcí, které všechny jsou špatně. Na to bych chtěl tady upozornit. Tam totiž kdekdo souhlasí s tím státním příspěvkem. Ono je to populární, ale ve skutečnosti to spoření tak, jak teď je na důchody, tj. ten třetí pilíř, jak by se to dalo říct, že to tam patří, tak tam státní příspěvek, státní podpora byla zvolena kvůli tomu, aby lidé byli nahnáni nebo nalákáni do toho systému, ale měli bychom si uvědomit, a to bych vás prosil, i když je to nepopulární, co říkám, že tento státní příspěvek je v podstatě protiústavní a nemravný, poněvadž těm, kteří mají na to spoření, kteří mají víc než ti, co spořit nemůžou, poněvadž na to nemají, tak dostanou ještě nějaké peníze ze společných peněz navíc. Myslím si, že to vyloženě je v rozporu s ústavními principy.

    Ale tohle už nebudu popisovat, proč to tedy nejde realizovat, tohle spoření. Jenom bych podotkl to, že vlastně se tam vyvádí 10,7 % odvodu z hrubé mzdy ve formě outsourcingu, ale to je vlastně jenom malá část, zhruba desetina, a přitom, když se to propočítá, tak se zjistí – tedy o tom se nemluví, že to je jenom desetina – ale zjistí se, že jednak to nejde dovést do toho, aby vůbec ty peníze z toho někdy byly, ale i kdyby, tak to na celkovém obrazu výsledného důchodu mění velmi málo. A přitom je to spojeno s tak obrovskými škodami, že během desítek let by mj. vypadl z koupěschopnosti obyvatelstva řádově bilion korun a takové podobné věci.

    Ale poslední věc, kterou bych chtěl ještě tady zmínit, je vlastně obraz toho, čeho by se mělo dosáhnout. To je druhá věc, která by se měla obyvatelstvu vysvětlit, poněvadž po těch letech nastane nějaký stav, který svým způsobem je podobný tomu, co je teď, protože my teď také řešíme a někdo říká, ano, my máme tady důchody na úrovni 40 % nebo kolika procent čisté mzdy. Je to málo nebo moc atd. Ale máme tady nějakým způsobem uspořádány poměry, jako že je nějaký důchodový věk a nějací lidé jsou nezaměstnaní. Čím se zvýší věk odchodu do důchodu, tím problém s nezaměstnaností narůstá atd. Podobně to bude i po 30 nebo bůhví kolika letech, tak bude nějaký stav, ale každopádně, co je jisté, tak bude k dispozici určitá produkce zboží a služeb, která se bude, jak zde předřečníci naznačili, úkolem bude rozdělit ji mezi ty aktivní a ty důchodce. A tohle se dá udělat nejlépe tak, když se to udělá na místě samém, čili až to nastane, tak potom zvolit vhodný poměr rozdělování, protože ovlivnit to dneska naprosto nejistou cestou, i kdyby někdo úspěšně spořil nebo nevím co dělal, tak nakonec přijde po těch mnoha lety s úsporami a za ty úspory zase požadovat část toho daného produktu služeb a zboží, které bude k dispozici. A když by bylo těch úspor dost, tak to zdeformuje potom situaci, způsobí to určitou nerovnováhu a jediná cesta vlastně je, aby naši potomci to vyřešili na místě samém a aby se snažili o určitý sociální smír a dohodu o tom, jak se podělit o to, co je k dispozici. To si myslím, že by se měl také nějaký takový obraz vytvořit před občany, aby tohle věděli a mohli se odpovědně rozhodnout o tom, že už tu vládu skutečně vyženou.

    Děkuji vám za pozornost! (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji. Jako další v diskusi vystoupí pan Jiří Pešta a připraví se pan Pergler.

    Pan Jiří Pešta: Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi říct také pár slov k chystané důchodové reformě.

    Za prvé nesouhlasím s vedením peněz do 2. pilíře – tzv. opt-out. Z tohoto důvodu není potřeba pro důchodovou reformu zvyšovat DPH, neboť je to nesystémové a důchodci si budou částečně financovat svůj důchod.

    Za třetí. Lze tedy upravit pouze parametrické změny stávajícího důchodového systému. Navrhované změny poškodí asi 80 % nízkopříjmového obyvatelstva. Přiznání penzí z politického důvodu či profesí – vojáci, policajti, hasiči – by se mělo omezit. Jenom bych k tomu chtěl dát jeden konkrétní příklad. Znáte všichni pana Šedivého, bývalého generála, který má podle mého odhadu asi 35 tis. výsluhový příspěvek a prakticky se mu to překlopí do penze. Čili myslím si, že to jsou peníze naprosto vyhozené. Když se tyto zákony zaváděly, tak to bylo tak, že ti vojáci neumí nic jiného. Ale u něj je pravdou opak, protože dneska je v EU a podle mého odhadu bere asi dalších 400 tis. k tomuhle státnímu příspěvku.

    Jenom pro ilustraci dva případy, které jsou špatné na současném průběžném systému. A tím také se to dostalo – jak jste viděli tabulky mých předřečníků – prakticky do deficitu. Zvyšování důchodů z roku na rok je vyšší v následujícím roce. Mohu to komentovat na konkrétním případě. Paní požádala o důchod k 31. 12. 2008 a po mém přepočítání to změnila až na 5. ledna. Čili o 5 dnů později. Přesvědčil jsem ji výpočtem obou důchodů, že rozdíl bude činit asi 700 měsíčně a v tomto duchu dostala také výměr od správy důchodového zabezpečení. Čili prakticky je tam nepoměr. Ty parametrické změny, když se podíváte na přepočty důchodů, tak jsou stále vyšší a vyšší. To znamená, jestli bylo v roce 1996 zhruba kolem, já nevím, 4 procent přepočet důchodů z 86, tak dneska je to přes 8 %. Čili tam by šly parametrické změny upravit, aby nebyl takový deficit.

    Špatný je též výpočet u osob, které mají vyměřen částečný invalidní důchod. Je to zajímavé, bohužel jsem se s tím setkal. Jsou to dva traktoristé, kam jezdím na chalupu, a měli prakticky v družstvu stejný plat. Ten zdravý dostal před 3 lety vyměřen důchod 11 tis. a ten druhý, co pobíral částečný důchod, dostal 13 tis. A oba jsou stejně staří. Tam to vychází z toho principu, protože on si nesměl vydělat – ten souběh, který byl, ale přesto platy se valorizovaly a částečné důchody také. Proto on má dneska zhruba o 2 tis. větší důchod. Čili to je další nespravedlnost.

    Pan Klaus zavedl nový výpočet důchodů od roku 1996 a přitom vznikl značný rozdíl mezi starodůchodci a nově přiznanými důchody. Mě to tehdy postihlo, protože jsem šel do důchodu a čekal jsem tedy jako bývalý voják na nový důchod. Vlády sociální demokracie se snažily vyrovnat tento nepoměr a zvyšovaly penze o několik procent více u starodůchodců, a tím zase došlo k nesrovnalostem.

    Já bych to chtěl třeba konkrétně uvést u sebe. Důstojník, který šel prakticky před rokem 96 do důchodu, měl zhruba asi o tisíc korun menší než já. Dneska on má vyššími valorizacemi starodůchodců o tisíc korun větší. A ještě je tam další problém, protože se to vždycky dělalo procentuelně, což je špatné. Tak když si to vezmu, konkrétně já jsem tehdy měl zhruba asi 7 tis. vypočítaný důchod, dneska mám přes 13 tis. To je zhruba stoprocentní nárůst. Ale prakticky náklady se zvyšují. Teď trochu mluvím proti sobě, ale třeba důchodci, kteří měli 4 tis., tak dneska mají osm, protože se to oběma zvýšilo. Čili u mě se to zvýšilo o 7 a u těch nízkopříjmových třeba jenom o 4 tis. Čili tady zase vznikají nesrovnalosti.

    A proto bych chtěl strašlivě nabádat – návrh, který dneska je v Parlamentu, prošel prvním čtením, zase zavádí další velké nesrovnalosti!

    Za osmé. Nechápu Ústavní soud, když zrušil odstavec zákona o redukci příjmů pro výpočet důchodů, že mají dostat více, co přispívají větší částkou. Domnívám se, že Ústavní soud na to neměl právo. On totiž nezohlednil příspěvky státu v penzijním připojištění, životním pojištění, stavebním spoření, odpisy úroků z daní atd. Tím vysoce příjmové skupiny dostávají od státu zpět více než 80 % obyvatelstva, protože ti na to nemají. Jestli si někdo postavil barák a měl možnost odepsat třeba 300 tis. ročně, protože má postavený barák, tak to je strašná částka.

    Dále Ústavní soud nezohlednil, že lidé berou neskutečně velké příjmy – ředitel ČEZ, dráhy, televize. Je to spravedlivé, aby tito lidé měli špičkový důchod a měli až stonásobný příjem než ostatní? Kdo jim je určil? Sami si to odsouhlasili ve správních radách! Není to trestné? Tady bych chtěl říct, že kdyby Ústavní soud toto zohlednil, tak ti lidé mají možnost jak v penzijních a dalších fondech si (důchod) zvýšit.

    Za deváté. Doporučil bych vytvořit odbornou komisi pro důchody z lidí, kteří tomu doopravdy rozumí. Tato komise by mohla poskytovat kvalifikované rozbory a protinávrhy k návrhům současné vlády. Na internetu jsem našel, že jedna brněnská firma vám spočítá za 2400, kdy je pro vás nejvýhodnější jít do důchodu. Tato komise by to mohla dělat zadarmo a možná, že kvalitněji. Myslím, že by to mohlo být při Senátu, ale to už je jedno, kdo se toho ujme, a bylo by to kvalitnější, levnější než na billboardech a jiných pochybných prezentacích, které nám předvádějí politici.

    A za desáté, současný návrh důchodové reformy, který prošel prvním čtením v Parlamentu minulý týden, je tragický pro většinu populace. Já ho tam mám na lavici, stáhnul jsem si ho z internetu. Nejdřív jsem volal panu Křečkovi do Parlamentu, jestli by mi ho poskytl. Snad ho pomalu ani nečetli, protože já, když jsem to sledoval, tak to bylo na teletextu, že prošel tento návrh prvním čtením Poslaneckou sněmovnou, a neslyšel jsem ani od jednoho poslance – levicového, pravicového, že by se k tomu vyjádřil. Já myslím, že vy také ne. Já jsem tedy nic neviděl. Prostě prošel bez jakékoliv diskuse, což je myslím velice špatné, protože minimálně mohla k němu být diskuse a vychytat špatné věci, které tam jsou.

    Doporučoval bych zaměřit se na mladé lidi a spočítám jim, že se jim důchodová reforma nevyplatí. A myslím si, že to tady zaznělo i předtím, protože ten pilíř je zatím nepovinný. Pokud se do něj mladí lidé nepřihlásí, a já bych tvrdil, pokud by se doopravdy udělala dobrá propaganda, tak že to totálně zkolabuje. Doopravdy tam je strašlivý problém v tom, a to tady ani nebylo moc řečeno, když mladí lidé přijdou o práci nebo cokoliv a nebudou to moct platit, tak budou mít problém. Je to neskutečné zavázání se místo toho, aby se šlo opačným směrem.

    Čili myslím si, že by se mohla udělat taková propaganda, a pokud nám v tom mladí lidé pomohou, tak by – a už to tady bylo řečeno několikrát – vláda mohla padnout a byl by asi nejmenší problém s tím, jak to řešit.

    Čili myslím si, že by se mohla udělat taková propaganda, a pokud nám v tom mladí lidé pomohou, tak by – a už to tady bylo řečeno několikrát – vláda mohla padnout a byl by asi nejmenší problém s tím, jak to řešit.

    Čili myslím si, že by se mohla udělat taková propaganda, a pokud nám v tom mladí lidé pomohou, tak by – a už to tady bylo řečeno několikrát – vláda mohla padnout a byl by asi nejmenší problém s tím, jak to řešit.

    A jeden názor důchodců na závěr. Mladí převážně volili současnou vládní pravicovou koalici. Tak ať na to doplatí! S tím ovšem tedy nelze souhlasit, neboť na to doplatí všichni, i důchodci. A premiér, pokud víte, minulý týden prohlásil, že žádná mimořádná valorizace, jak všichni slibují, i pan ministr Drábek, nebude.

    A já si myslím, že celý náš problém je ten, že ve všech západních vyspělých zemích mladí volí levici. Kde je tedy zásadní chyba v tomto? Protože doopravdy to, co současná vláda přináší dneska, je naprostá tragédie. A když byste si přečetli ten zákon, tak prakticky 80–90 % populace na to doplatí. Děkuji. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji. V tuto chvíli vystoupí pan Pergler a připraví se jako další pan Igor Pleskot.

    Pan Pergler: Když ve Švédsku se chystali na důchodové změny, tak se napřed všichni zájemci sešli. Domluvili se o tom, jaký bude proces, jak budou pracovat, začali s variantami, které se částečně sblížily, částečně ne, potom, když byl připraven návrh, volby změnily politickou krajinu Švédska, protože fakta byla porovnána, protože všichni komunikovali. Samozřejmě se návrh změnil, ale po několika měsících dostali 80procentní většinu v Parlamentu. Tomu se říká demokratický nebo systémové, dnes tomu někdo říká skandinávský přístup, jak se věci připravují, protože oni jsou lepší ve spolupráci, tak jako my třeba jsme lepší v improvizaci. Každý máme svoje.

    Když se zlepšovala situace ve Spojeném království, v Anglii, tak sir Andrew Thurnbull, který měnil centrální orgány, v mandátním dopise ze sedmi odstavců dva věnoval této strategické práci. Popsal ji zásadně, měl zkušené lidi, kteří se dostali do centrálních úřadů a zavedli zase přístup trochu podobný, demokratický, systémový. Na začátku všichni se snaží komunikovat, pracují variantně nebo tak, jak se dohodli, a potom rozhodne ten, kdo je u moci. Tam to bylo možné, že holt McDonald to seshora hlídal, a co někde nešlo, tak postrčil. Je to tak u nás snad, že nemáme jeho lordstvo? Není. U nás jsme měli místopředsedu vlády, kterému tohle bylo přinejmenším tak jasné, jako je všem na západě – jmenoval se Lux, byl velmi aktivní v tom, že umožnil rozvoj těchto přístupů; bohužel nebyly ukončeny vzhledem k jeho úmrtí, ale rozvíjely se dál. Naposled byly aplikovány v první Bezděkově komisi, kde pozitivní výsledky byly částečně dány tím, že měly výborného koordinátora Bezděka, ale částečně také tím, že se šlo, tak jak se chodí všude ve světě, že všichni se mohou zúčastnit, všichni mají možnost porovnávat své pozice.

    Skončilo to, protože návrhy této komise, jak pokračovat, nebyly přijaty, i když faktické výsledky někde pomohly, ale systém u nás se rozvíjel, byl doporučen místopředsedou vlády, ministrem, předsedou statistického úřadu, náměstky ministra atd., ale prozatím někde odpočívá. Veřejná správa ho doporučila premiéru Fischerovi, ale ten měl obavy, že to překračuje mandát úřednické vlády, tak je to pouze doporučené.

    My pracujeme tím tradičním způsobem, kterému se říká silový, například v důchodové reformě, kde ten, kdo je u moci, se dohodne – u nás jde o dohodu uvnitř koalice – a ostatní mají za úkol prosadit tuto dohodu a přitom se také komunikuje, jedná, ale to je jiný svět, jiný způsob, než je spolupráce. A moje konzultační firma kdysi pracovala ve veřejném i v soukromém sektoru. A to, co mě zaujalo, že taková práce, ta demokratická, to, co jsem citoval u Švédů, u jiných, že je daleko podobnější tomu, jak se vyvíjí v podnikatelském sektoru třeba strategie, jak exportně proniknout do Jižní Ameriky. Toto, co teď vidíme v moderních demokratických přístupech, je metodologicky a procedurálně ovlivněno podnikatelským sektorem, který je v tomto směru podle mého názoru podstatně účinnější.

    Tady slyším názory, které jako laikovi mně připadají velmi inteligentní, co se týče věci. Když se nebudete zlobit, připadají mně zcela naivní, co se týče procesů. Vaše kritika, že tady nezůstal sedět ministr – co jste tím chtěli říct? Proč by tu měl zůstat sedět? Jeho úkolem je prosadit jednu variantu, kterou přijala koalice. To, co vy tady říkáte, má význam jenom v tom smyslu, jak to vyvrátit, co udělat, aby politický tlak nebyl proti tomu. Na to tu sedět nemusí. On má své práce dost. Vy jste neudělali nic, pokud já vím, abyste moderní způsoby práce, o jakých mluvíme, ty, které nazýváme demokratické a kde se od začátku začíná spolupracovat, kde je konflikt omezený, abyste je prosadili, a teď naříkáte nad tím, že s vámi se nikdo nebaví. No proč by se s vámi bavil, když mocensky může prosadit to, co chce. Chyba je, přátelé, podle mého názoru na vás. A proto nebudu teď rozebírat, co jsou podstaty toho způsobu, jak se to dělá. Pan předsedající laskavě dovolil, že to můžu poslat v rozsahu jedné stránky písemně. Ale o tom je množství dokumentace.

    Až to bude chtít někdo dělat, může si vzít vzor z mnoha zemí nebo toho, co bylo vyrobeno a připraveno u nás, a potom, až budete rovnocennými partnery, potom se může diskutovat o tom, jestli máte pravdu vy, nebo mají pravdu oni, ale tady je množství inteligentních projevů, alespoň podle mě jako laika inteligentních, které jsou irelevantní, protože je nikdo neposlouchá. A dříve či později přijdete k závěru, že buď prosadíte některý z moderních demokratických procesů, a pak budete i do důchodové reformy zasahovat, nebo to neprosadíte a pak ten, kdo právě bude mít moc v rukou – to můžete být vy, nebo někdo jiný – potom ten bude protlačovat to svoje, tak jako se to dělalo, a výsledky uvidíme. Bude to proces učení. To, co mně připadá o možnostech chyby v důchodové reformě, mám dojem, že to bude relativně nákladný proces učení. Ale pokud nedokážete zavést moderní demokratické způsoby přípravy zásadních rozhodnutí, strategií, reforem, koncepcí, potom budete prohrávat a patří vám to! Děkuji vám. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji. Nyní vystoupí pan Igor Pleskot.

    Pan Igor Pleskot: Dámy a pánové, vážení přátelé, já děkuji za příležitost. Vyslovuji se k otázce důchodů, ačkoliv to není hlavní předmět mého zájmu, jakkoliv jsem důchodce, a není to jenom proto, že nebudu trpět těmi perspektivami, poněvadž jsem důchodce dosti starý už, že? Takže já se nedožiji těch perspektiv, kterými se nám vyhrožuje, protože tady nebudu. Ale to není ten důvod!

    Mě zaujala jedna věc. Mimochodem k mému předřečníkovi. On má podle mého názoru pravdu v jedné věci. Je to otázka moci a mocenského do určité míry přinucení, prosím vás, protože toto je dlouhodobý koncept, tyto reformy, o které jde, a vyžadují určitou míru konsensu. A nevidím jiné cesty, než tedy skutečně těmito formami i touto diskusí, která podle mě je součástí demokratické diskuse, jaksi donutit k tomu, aby se tu jednalo konsensuálně. Ale k tomu jsem nechtěl hovořit.

    Mám tuto poznámku. Současný ministr a i bývalý ministr práce Vladimír Špidla se v jedné věci shodovali. Ministr Drábek řekl, že je nutné uvažovat při důchodové reformě vzájemné propojení opatření i se zvyšováním zaměstnanosti. Vladimír Špidla tu řekl, že nelze reformu řešit izolovaně, že to je velmi klíčová otázka pracovního trhu.

    První poznámka. Prosím vás, ta je k propagátorům, ale i k nám. Jedna z věcí, která je pochopitelná široké veřejnosti a která ovšem není dostatečně rozebraná, je tato. Roste věk, věková struktura je starší, bude totiž změněn poměr aktivně pracujících, ekonomicky aktivních a důchodců. A teď se tam operuje s čísly, která tu byla. Konečně tady bylo výborné, že třeba u Víta Samka ta čísla byla konstatována a byla podobně konstatována i v příspěvku slovenském.

    Prosím vás, ta věc, která je jasná každému, je ten početní poměr. Říká se, ano, bude tolik a tolik důchodců, tolik a tolik ekonomicky aktivních. Bude jich méně, čili my něco musíme udělat, protože se to nedá udržet. Čili této otázce vysvětlování je zapotřebí věnovat pozornosti.

    A k pracovnímu trhu. Prosím vás, řeknu triviální věc na začátku. Všechna opatření ke zvýšení zaměstnanosti, nejsou-li pracovní místa, jsou mluvením do větru. Prostě je to otázka potřeby pracovních míst. A tady je otázka, do jaké míry si tohoto komplexního propojení je vláda vědoma. Problém rozvoje pracovních míst – my můžeme říct, že dneska v situaci krize je každé pracovní místo dobré, ale nám půjde o perspektivní pracovní místa. EU, resp. evropské odborové hnutí používá termínu kvalitní pracovní místa, která mají tedy perspektivu rozvoje jak samotného pracovníka, tak rozvoje i podnikového, mají určitou trvalost a perspektivu do budoucna. Prosím vás, k tomu je problém investic, které tu jsou. Je tu problém ovšem také pracovníků, kteří jsou k dispozici. U investic tady bylo ukázáno, odkud investice mohou chodit, co může nahradit i výpadky v důchodovém systému. To je známé, nebudu k tomu hovořit. Přesvědčivě, velmi markantně, faktograficky to tady dokázal kolega Sládek ze slovenské Akademie věd.

    Ale prosím vás, je tady jedna věc. Současně je tu problém růstu důchodů a růstu mezd, vůči kterému se při dnešním šetření hovoří, že když se snaží pracovníci o růst mezd, tak že vydírají, já nevím, cestující, pacienty, že je činí zajatci svých požadavků a vydírání. Tam se prostě podceňuje toto spojení ze strany vlády.

    Ale já bych chtěl k druhé otázce. Jde-li nám o kvalitní pracovní místa, která mohou poskytovat krytí důchodů, vyvstává otázka zaměstnatelnosti, což je problém, kterým se zabývám především já. Tam je druhý obrovský okruh problémů, který tu nebudu rozšiřovat. Je to problém vzdělání, kvalifikace, rekvalifikací atd. Chci poukázat na to, že tady jsou dva hodnotové obraty, které je nutno vidět.

    Na jedné straně je hodnotový obrat týkající se zdrojů pro růst. Prosím vás, je nutné změnit situaci, že dochází k rozevírání příjmových nůžek, protože příjmy – prosím vás, já jsem pro to, aby byly zasloužené odměny manažerům atd., ale v určité proporci to začíná být nemravné. Této nemravnosti si musí být vědoma celá veřejnost.

    Druhý problém jsou změny postavení ve vztahu k zaměstnatelnosti. To je otázka pracovních jistot spojených se zaměstnáním, což je dlouhodobá věc. A tady, prosím vás, se objevuje fakt prodloužení – to je jedno z řešení k té demografické otázce – prodloužení odchodu do důchodu. Prosím vás, u nás aspoň jediná instituce, která se vážně zabývala diferencemi, které tu vznikají zátěží, která tu je pro osobní zdravotní vývoj člověka, byla skutečně Českomoravská konfederace odborů a její odborové svazy, protože je rozdíl – já si můžu dovolit ještě; doufám, že ještě nejsem senilní, že si mohu dovolit ještě pracovat. Ale člověk, který fyzicky pracoval po celou dobu, může být jaksi už na konci svých sil. Čili tato otázka tu musí být řešena a musí být řešena jiným způsobem – ta diferenciace odchodu – než tím, co nabízí vláda, která víceméně nabízí prostředky donucení – ať ekonomického, nebo mimoekonomického, v zákonech apod.

    A kde tedy jsou nějaké zdroje? Tady je diference. Určitá část profesí, která má široký základ, může pracovat delší dobu. Tady bych to neviděl jako otázku spravedlivosti nebo nespravedlivosti. To ne, primitivní rovnostářství nám tady nepomůže. Ale otázka je, co můžeme dělat s člověkem, který nebyl vyzbrojen. Problém rozšíření pracovních míst a zaměstnatelností je různý u nastupující generace a je různý u lidí, kterým je 50 nebo dneska už v řadě případů 45 let, které neberou. Čili kde ta pracovní místa jsou?

    Tady bych chtěl upozornit právě na to, co tu řekl Vladimír Špidla, chybí soustava dlouhodobých služeb souvisejících se stárnutím společnosti. Je tam jeden problém, který také bude vyžadovat určitou hodnotovou změnu, protože řada těchto služeb, prosím vás, nemá prozatím rozpracován systém kvalifikací, které by umožňovaly jejich určité hodnocení. Část těchto služeb je totiž založena na osobním i morálním profilu. I tady je problém změny hodnotových orientací, aby se toto stalo součástí vědomí společnosti.

    Čili upozorňuji na to, že se domnívám, že otázka souvisí s problémem získání nebo vytvoření předpokladů i pro tyto činnosti. Děkuji. (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji. Tím jsme vyčerpali všechny přihlášky do diskuse. Já bych v tuto chvíli požádal o závěrečné vystoupení předsedu Senátu Parlamentu ČR Milana Štěcha a jenom bych upozornil protagonisty dnešního semináře, že ve 13 hodin nebo po ukončení bude tiskovka ve Frýdlantském salónku. Byl bych velmi rád, kdybyste se mohli zúčastnit.

    Předseda Senátu Milan Štěch: Dámy a pánové, já bych chtěl poděkovat všem, kteří se zúčastnili tohoto našeho semináře, zejména vystupujícím protagonistům, a myslím si, že to byla další mozaika do diskuse, která ve společnosti – ať podobnou formou, nebo i tou bych řekl občanskou – na různých místech probíhá.

    Tady nebyla zmíněna ještě jedna argumentace, která se používá na podporu prosazení připravené důchodové reformy podle scénáře Ministerstva práce a sociálních věcí a dá se říct vlády, a to je to, že vláda také chce údajně řešit snížení vedlejších nákladů práce. To je vlastně protisměr, protože jestliže v prvém pilíři hrozí nedostatek peněz na financování důchodů, a přitom chce ještě řešit snižování vedlejších nákladů práce, tak samozřejmě je nebezpečí, že deficit se prohloubí. Přitom se velmi neseriózně argumentuje jenom s těmi vedlejšími náklady práce. Vždyť vedlejší náklady práce jsou pouze podmnožinou jednotkových nákladů práce. A jednotkové náklady práce jsou v ČR pořád velmi konkurenceschopné ve srovnání se zeměmi, které mají přibližně stejné zájmy a stejný vývoj. Já věřím, že toto bude ještě na dalších jednáních zejména panu Drábkovi připomínáno, protože účelově vytáhnout jednu položku, ty vedlejší náklady práce, je neseriózní, protože na druhou stranu je celá řada věcí, kde zase firmy u nás mají velké výhody, ať už to je tedy nízkým zdaněním daní ze zisku, protože efektivní míra zdanění je někde kolem 15 %, úředně tedy 19 % a takhle bychom mohli dělat výčet, kde se odlišujeme od průměrů například v rámci EU.

    Dneska jsem si přečetl článek v jedněch novinách, kde je nadpis Co všechno bude muset zdražit, aby se uskutečnila důchodová reforma. A nejsou to levicové noviny, jsou to pravicové noviny.

    Já si myslím, že i na této konferenci poměrně jasně zaznělo a bylo to podloženo, bych řekl, odbornými zkušenostmi a propočty, že není potřeba zdražovat, anebo jen velmi mírně, když se nebude uskutečňovat vyvedení peněz z 1. pilíře. Samozřejmě, že bude nutné provádět změny, parametrické změny, a tím i modernizovat 1. pilíř s ohledem zejména na délku dožití. Nebude se nám to líbit, ale tomu se asi nevyhneme.

    Samozřejmě, že bude potřeba zvážit v budoucnu i platby do 1. pilíře, ale to bude odvislé také od prosperity a celkové hospodářské výkonnosti, a rozšířit připojištění zejména na profese, kde není reálné aktivně pracovat do úředně stanoveného důchodového věku, to tady zaznělo u několika řečníků, a já si myslím, že před tím není možno také strkat hlavu do písku! Nakonec musím připomenout, že když se rušily důchodové kategorie počátkem 90. let, tak to tehdy politicky politická reprezentace, k jejímuž odkazu se de facto i současná hlásí, těmto skupinám pracovníků slíbila. Ale to se netýká jenom lidí, kteří už dneska v pracovním procesu nejsou nebo končí, ale to se týká zejména těch mladých, protože ten náročný charakter práce, i když možná v menším rozsahu, u těch profesí zůstal a je společensky a politicky nezodpovědné, že se to nepodařilo do této doby vyřešit.

    Co se týká závěru, já bych si dovolil konstatovat, i když nechci, aby to byl oficiální závěr, ale je to můj pocit a mé shrnutí, že naše obavy o záměrech směřování reformy formou vyvedení peněz z 1. pilíře bohužel zmírněny nebyly. Po krizi, která de facto ještě v některých podobách trvá a je nebezpečí, že bude trvat delší dobu, se rizika kapitálového spoření na stáří bohužel potvrdila. Ukazuje se, že nejjistější cestou jak z pohledu sociálního, tak i ekonomického je podporovat a stabilizovat 1. pilíř a neoslabovat ho. A toto by mělo být prioritou při všech dalších jednáních, aspoň tedy z pozice většiny, která se zde vyjádřila a tak, jak jste také potleskem reagovali.

    Cesta k zabezpečení ve stáří i při náročnější demografii je v tom, aby použití vytvořeného bohatství, které ve světě je rozdělováno, bylo ve větší míře směřováno k širokým společenským vrstvám a nepokračoval tok bohatství té úzké skupině nejbohatších, jak tu zejména uvedl pan profesor Staněk ve svém vystoupení. Bez určitého společenského přerozdělení a změny toku se asi nepodaří nikde na světě, ani v ČR, vytvořit občansky akceptovatelný a přijatelný systém důchodového zajištění, protože je naprosto jasné, že jsme společnost, která umí prosperovat, která umí vytvářet bohatství, ale podle většiny občanů v naší zemi ho neumí spravedlivě rozdělovat. A pokud v tomto nedojde k posunu, tak asi reformy v jakémkoliv podání nebudou úspěšné a nebudou splňovat očekávání občanů.

    Já vím, že toto je hodně vizionářský závěr, ale kdybychom si ho nedávali, tak bychom k jeho realizaci nemohli ujít ani malý kus cesty, a to by byla hrubá chyba.

    Já vám děkuji za pozornost, děkuji vám za to, že jste přišli a těším se na další akce. Mějte se hezky. Na shledanou! (Potlesk.)

    Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach: Děkuji všem za účast a jenom upozorňuji – ve 13.00 hodin tiskovka.

    ***/ž