Z historie Senátu ČSR

Vznik Senátu

V roce 1918 z rozpadlé monarchie Rakousko-Uhersko začaly vznikat nové státy, i když některé měly již svou více či méně bohatou minulost. Tak to bylo i u nás, protože vytváření Československé republiky bylo chápáno jako obnovení české státnosti, jejíž kontinuita byla pouze násilně přerušena. Rozdíl byl ovšem v území, na kterém byl tento stát utvářen, a ve státním zřízení, protože příznivců monarchie po neblahých zkušenostech minulých staletí nebylo příliš.

Po 28. říjnu 1918 se urychleně začala vytvářet státní správa včetně základních ústavních institucí, i když v této porevoluční době ještě ne plně demokratických. Stát řídil Národní výbor, jehož členové byli jmenováni politickými stranami, a vykonával po jistou dobu moc zákonodárnou i výkonnou. Po přijetí prozatímní ústavy se transformoval na první Národní shromáždění.

Prozatímnost ústavy s sebou přinášela mnohá úskalí, proto na podzim roku 1919 zahájil práci ústavní výbor, který měl připravit normu dokonalejší. Ústavní výbor měl 32 členů, kteří zastupovali jednotlivé politické strany. Předsedou byl A. Meissner (sociální demokracie), parlamentním zpravodajem byl právník Václav Bouček. Politickými tvůrci ústavy byli především A. Švehla (agrární strana) a A. Meissner, na projednávání se podíleli i zkušení politici jako K. Kramář nebo J. Malypetr. Práce probíhaly velmi intenzivně, takže Tusarova vláda mohla podat návrh ústavy již v únoru r. 1920. Projednávání předlohy ústavního zákona začalo 27. února, ústava byla přijata před čtvrtou hodinou ráno 29. února.

Nová ústava nemohla spadnout z nebe, ale inspirovala se pochopitelně ústavou rakouskou, ale i dalšími, např. francouzskou a americkou. Všechny státy, jejichž ústavy byly pro naši vzorem, měly zakotven parlament dvoukomorový (v Panské sněmovně rakousko-uherské, horní komoře parlamentu, působila řada významných Čechů). Toto, a snad i tehdejší názor, že znakem vyspělosti státu je druhá komora parlamentu, přispělo k tomu, že Národní shromáždění Republiky Československé bylo ustaveno jako dvoukomorové. Skládalo se z Poslanecké sněmovny o 300 členech a 150ti členného Senátu. Do obou komor se volilo poměrným systémem, Sněmovna byla volena na 6 let, Senát na 8 let. Obě komory se obnovovaly vždy v celku. Do Sněmovny mohl být zvolen občan, který dosáhl věku 30 let s nejméně tříletým státním občanstvím a volit mohl 21letý, do Senátu mohl volit 26letý a být zvolen po dosažení věku 45 let s nejméně desetiletým státním občanstvím. Do Parlamentu nemohli být voleni župané a okresní náčelníci. Hlasovací právo nebylo právem, ale povinností.

První volby do Senátu se konaly v dubnu r. 1920 a bylo zvoleno 142 senátorů z 11 politických stran. Nejvíce míst obsadila Československá sociální demokracie (41), s velkým odstupem následovala Republikánská strana venkova (18), Československá strana lidová (18), Německá sociální demokracie (16). Ostatní strany získaly od 3 do 11 mandátů. Zbývající senátoři byli voleni ve dvou národnostních enklávách – 4 na Těšínsku a 4 na Podkarpatské Rusi. 51 senátorů bylo předtím členy Národního shromáždění.

První volební období - 1920 – 1925

Po ustanovení Senátu Národního shromáždění ČSR a volbě prvních senátorů v historii naší republiky byl zvolen do čela tohoto orgánu JUDr. Cyril Horáček. Narodil se 7. 11. 1862 v Horních Počernicích. Po absolvování akademického gymnázia vystudoval práva a pracoval jako koncipient, později tajemník Městské spořitelny v Praze. V r. 1899 se habilitoval jako docent pro národní hospodářství, od roku 1901 byl mimořádným, od roku 1907 řádným profesorem Univerzity Karlovy. V roce 1908 byl jmenován děkanem právnické fakulty. Vedle bohaté vědecké činnosti národohospodářské se věnoval činně politice v agrárním hnutí. Agrární strana česká (později přejmenovaná na Republikánskou stranu československého venkova) ho vyslala do Revolučního Národního shromáždění. Ve výborech Národního shromáždění se aktivně zapojoval do řešení otázek hospodářských a finančních. V první československé (Tusarově) vládě zastával krátce funkci ministra financí. Pro stálé potíže, na které na ministerstvu narážel, i pro svůj špatný zdravotní stav po necelých čtyřech měsících z úřadu odešel. V roce 1920 byl zvolen senátorem a v květnu téhož roku předsedou Senátu. Ani v této funkci nevydržel dlouho – na nátlak své strany uvolnil místo v červenci Karlu Práškovi, v Senátu ale pracoval až do konce volebního období v r. 1925. V dalších volbách již do Senátu nekandidoval, protože ho strana nenominovala. V letech 1923 - 24 byl zároveň rektorem Univerzity Karlovy, v roce 1923 odešel do výslužby. Po ukončení senátorského mandátu se přiklonil se k národní demokracii, ale do politiky se již nevrátil. Do hospodářských otázek již zasahoval pouze publicisticky. Zemřel v Praze v roce 1943.

Karel Prášek se narodil r. 1868 v Řivně u Benátek nad Jizerou. Byl majitelem velkostatku v Košeticích. V roce 1897 spoluzakládal Sdružení českých zemědělců a stal se členem jeho výkonného výboru. V roce 1899 byl za toto sdružení zvolen poslancem a tento úspěch vedl k přeměně sdružení na Českou agrární stranu, kde se stal Prášek místopředsedou. V roce 1900 byl zvolen do Říšské rady a v roce 1904 se stal díky své politické i zemědělské činnosti předsedou českého odboru Zemědělské rady. V letech 1907-8 pracoval jako český ministr-krajan v Beckově vídeňské vládě. Díky své účasti v protirakouském odboji byl jmenován do Revolučního Národního shromáždění a byl i prvním československým ministrem zemědělství. V roce 1920 byl zvolen senátorem a i když jeho pozice v agrární straně nebyla tak silná jako na počátku její existence (především vlivem působení Antonína Švehly), díky podpoře konzervativního stranického křídla prosadil výměnu v čele Senátu a byl zvolen jeho předsedou 13. července 1920. Do velkých problémů ho přivedlo předsednictví v Družstvu hospodářských lihovarů. Značně se zkompromitoval v tzv. lihové aféře, kterou odsoudil i prezident Masaryk. Politický i společenský tlak donutily Práška 23. 1. 1924 k demisi na předsednictví v Senátu. Když byl v roce 1925 zbaven mandátu, opustil agrární stranu a založil vlastní Českou stranou agrární a konzervativní. Ta však ve volbách v roce 1925 propadla, takže ji Prášek rozpustil a politického života se vzdal. Věnoval se nadále jen svému velkostatku v Košeticích, ze kterého postupně vybudoval vzorné zemědělské zařízení. Zemřel v roce 1932.

Karla Práška vystřídal v čele Senátu Václav Donát. Narodil se roku 1869 v Chrášťanech u Rakovníka, celý život ale prožil na Pelhřimovsku, kde vlastnil statek v Pavlově. Stal se členem okresního zastupitelstva a později okresním starostou. Činný byl v České agrární straně od jejího vzniku. V roce 1907 kandidoval do Říšského sněmu, po bouřlivém průběhu voleb ale nebyl zvolen. Uspěl až v roce 1911 a v Říšské radě setrval až do jejího konce v r. 1918. Po převratu se stal předsedou Národního výboru v Pelhřimově a členem Revolučního Národního shromáždění. V roce 1920 byl zvolen do Senátu, kde se stal předsedou klubu agrární strany – Republikánské strany československého venkova, v roce 1922 přejmenované na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. Po Práškově odstoupení byl zvolen předsedou Senátu. Tuto funkci vykonával do 18. 2. 1926, poté byl místopředsedou Senátu a předsedou zahraničního výboru. Místopředsedou Senátu byl i v dalších volebních obdobích až do roku 1939, kdy byl Senát rozpuštěn. Zemřel v roce 1954.

Místopředsedy byli zvoleni JUDr. František Soukup, Václav Klofáč a Josef Kadlčák, kterého po jeho úmrtí vystřídal František Valoušek – místopředsedou byl od 15. května 1924. V tomto roce na základě žádosti sociální demokracie bylo zřízeno i čtvrté místopředsednické místo a místopředsedou se stal Dr. Bohuslav Franta.

František Soukup se narodil v r. 1871, studoval na gymnáziu v Čáslavi a Kolíně, právnická studia absolvoval v Praze a ve Štýrském Hradci. Byl aktivním žurnalistou a zakládal sociálně-demokratické noviny Právo lidu. Politické zkušenosti nabyl v rakousko-uherské Říšské radě a Revolučním Národním shromáždění. Byl prvním československým ministrem spravedlnosti.

Václav Klofáč se narodil v r. 1868. Po studiích v Německém (Havlíčkově) Brodě a na filosofické fakultě v Praze se věnoval žurnalistice a politice. Stal se předsedou nově založené Strany českých národních socialistů, pracoval v Říšské radě i Zemském sněmu, činně se účastnil převratu v r. 1918. Byl stranou vyslán do Revolučního Národního shromáždění, byl prvním československým ministrem obrany, v r. 1920 se stal senátorem a byl zvolen místopředsedou Senátu. Tuto funkci vykonával až do konce Senátu v r. 1938, kromě roku 1926, kdy byl jeho předsedou. Rovněž až do roku 1938 byl předsedou národních socialistů. Zemřel v r. 1942.

Josef Kadlčák se narodil r. 1856 v Březnice u Zlína. Jako člen Národní katolické strany získal r. 1906 mandát do Zemského sněmu, rok nato i do Říšské rady, kde působil až do r. 1918. Stal se členem Revolučního Národního shromáždění a v r. 1920 úspěšně kandidoval za Československou stranu lidovou do Senátu. Byl odborníkem na pěstování ovoce a zeleniny a včelařství. V těchto oborech publikoval knižně i časopisecky. Zemřel v roce 1924.

Wilhelm Niessner se narodil v r. 1873 na Bučovicku. Od roku 1911 byl říšským a moravským poslancem. Do Senátu byl zvolen za německé sociální demokraty a v listopadu r. 1920 se stal jeho místopředsedou. Tuto funkci vykonával až do listopadu 1926. Byl šéfredaktorem časopisu Sozialdemokrat.

František Valoušek se narodil v r. 1863. Vystudoval teologickou fakultu a v r. 1887 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1906 byl členem Moravského zemského sněmu, od r. 1907 byl členem Říšské rady. V roce 1918 byl vyslán do Revolučního Národního shromáždění, do Senátu byl zvolen za moravskoostravský volební kraj. Místopředsedou Senátu byl od roku 1924 do roku 1926. Byl literárně činný, publikoval hlavně v moravských časopisech.

JUDr. Bohuslav Franta se narodil r. 1861 v Poděbradech. Po ukončení právnických studií vstoupil do služeb českého zemského výboru. Byl činný literárně a žurnalisticky. V r. 1911 byl zvolen do Říšské rady. Byl členem tzv. Mafie a aktivně se podílel na přípravě státní samostatnosti. Po svém působení v Revolučním Národním shromáždění byl zvolen za sociální demokracii do Senátu, kde vykonával funkci místopředsedy v letech 1924 – 25.

Dekretem prezidenta republiky z 16. října 1925 byly rozpuštěny obě komory Národního shromáždění, i když ještě nebylo ukončeno volební období Sněmovny ani Senátu (šest, resp. osm let).

Druhé volební období - 1925 - 1929

Další volby se konaly společně pro obě komory 15. listopadu 1925 (poprvé najednou na celém území republiky) na základě novely volebního zákona, která měnila některé volební obvody, způsoby přidělování mandátů ve 2. skrutiniu, okolnosti vedoucí ke ztrátě mandátu a některé finanční záležitosti, týkající se stran, které nedosáhly tzv. volebního čísla. Pro volby do Senátu bylo ustanoveno 12 volebních krajů, voleb se účastnilo přes 91 % oprávněných voličů. 150 mandátů do Senátu si rozdělilo 14 politických stran, nejvíce - 23 - jich získala strana československých republikánů, komunisté získali 20, lidovci 16, sociální demokraté 14, slovenští ľudovci a němečtí zemědělci po 12, němečtí sociální demokraté 9, národní demokraté a němečtí křesťanští socialisté po 7, živnostenská strana 6, Německá strana národní 5, němečtí národní socialisté 3 a Maďarsko-německá křesťansko-sociální strana 2. Podle národnostního složení bylo v Senátu 106 Čechoslováků, 36 Němců, 6 Maďarů, 1 Rus a 1 Rusín. Největšího nárůstu proti prvnímu volebnímu období dosáhli komunisté, kteří získali o 14 mandátů více (v roce 1920 ještě jako levicová frakce sociální demokracie), dále pak slovenští ľudovci o 6, naopak největší propad zaznamenali čs. sociální demokraté – o 20. O volbách do Národního shromáždění v roce 1925 řekl předseda vlády Antonín Švehla mj.: „Přes 90 % občanstva zúčastnilo se volebního aktu, jistě výkon, který svědčí o velké kulturní vyspělosti. Občanstvo naše hlasovalo nikoli proto, aby provedlo demonstraci, nýbrž aby jasně řeklo, že od zvolených poslanců a senátorů žádá pozitivní práci v Parlamentě. Po této stránce jsou vykonané volby výmluvným svědectvím reálného smýšlení našeho lidu, stejně jako jsou výmluvným dokladem dobrých výsledků práce konzolidační a důkazem vzorného klidu a pořádku ve státě.“

Jestliže v prvním období proběhla volba předsedy i místopředsedů Senátu celkem hladce, v druhém období nastaly problémy. Protože předsedou Poslanecké sněmovny byl zvolen Jan Malypetr z republikánské strany, požadovaly místo předsedy Senátu strany socialistické. Stejný požadavek vznesla ovšem i Československá strana lidová, která ve volbách skončila jako druhá z tzv. občanských stran (absolutně druzí skončili komunisté). Protože nebyla naděje na rychlé vyřešení tohoto sporu, bylo znovuzvoleno předsednictvo, které pracovalo v prvním období, jen národně-demokratický senátor Dr. Franta, který již nebyl do Senátu zvolen, byl nahrazen senátorem téže strany Dr. Brabcem. Volba nového předsednictva se uskutečnila až 18. února 1926, ale za bojkotu slovenských ľudovců a německých a maďarských občanských stran. Předsedou byl zvolen národní socialista Dr. Václav Klofáč, který obdržel 86 hlasů ze 107, komunistický kandidát V. Houser dostal 19 hlasů. Místopředsedy byli zvoleni Dr. Jaroslav Brabec za národní demokraty, Václav Donát za československé republikány, Dr. Mořic Hruban za lidovce, Wilhelm Niessner za německé sociální demokraty a Dr. František Soukup za čs. sociální demokraty. Když národní socialisté a čs. sociální demokraté přestali být členy vládní koalice, konaly se nové volby předsednictva Senátu. Ty se uskutečnily 30. listopadu 1926 a při neúčasti národních socialistů, českých i německých sociálních demokratů, komunistů a německých nacionálů byl předsedou zvolen lidovec Dr. Mořic Hruban, Dr. V. Klofáč se stal místopředsedou, místo W. Niessnera byl zvolen člen nyní vládní Německé křesťansko-sociální strany Josef Böhr. Počet místopředsedů byl zvýšen z pěti na šest a toto místo získal slovenský ľudovec Dr. Karol Krčméry. V. Donát, J. Brabec a F. Soukup ve svých funkcích setrvali. V. Klofáč, V. Donát, V. Niessner a F. Soukup v předsednictvu Senátu pracovali již v prvním volebním období.

Nový předseda Senátu JUDr. Mořic Hruban se narodil v roce 1862 v Brodku u Prostějova. Již od dob studia práv ve Vídni se intenzivně věnoval politické i kulturní práci. Byl spoluzakladatelem a funkcionářem několika vlasteneckých spolků. V r. 1896 se stal předsedou nově založené Katolické národní strany na Moravě. V r. 1901 byl zvolen do Říšské rady a v r. 1902 se stal členem Moravského zemského sněmu. Od r. 1908 do r. 1912 byl náměstkem zemského moravského hejtmana. Po r. 1918 byl delegován svou stranou do Národního výboru a Revolučního Národního shromáždění a stal se členem první československé Kramářovy vlády (ministr bez portfeje). Zasloužil se o sjednocení různých křesťanských frakcí do Čsl. strany lidové. Ve volbách v r. 1920 se stal poslancem za Olomouc a byl zvolen místopředsedou Sněmovny. V dalších volebních obdobích až do ukončení práce Senátu byl jeho místopředsedou.

Místopředseda JUDr. Jaroslav Brabec se narodil r. 1869 v Praze – Karlíně. Právnické studium dokončil v r. 1897. Vedle advokátní praxe se zapojil i do veřejného života. Byl zvolen starostou Karlína, náměstkem okresního starosty, předsedou Středočeských elektráren a byl čelným představitelem národních demokratů. V době převratu byl členem Národního výboru a byl stranou delegován do Revolučního Národního shromáždění. V letech 1920 i 1925 byl zvolen senátorem. V Senátu si vydobyl uznání u senátorů bez ohledu na stranickou příslušnost. Zajímal se o mezinárodní politiku a národnostní otázky. V dalších volebních obdobích již nekandidoval.

PhDr. Karol Krčméry se narodil r. 1859 v Ružomberoku. Po středoškolských studiích v Košicích absolvoval vysokoškolské studium klasické filozofie v Budapešti. V letech 1884 – 88 byl profesorem v Sedmihradsku. Protože získal mj. i oprávnění vyučovat v srbském jazyce, byl poté až do r. 1919 ředitelem gymnázia ve Velké Kikindě v Maďarsku, která byla střediskovým místem privilegovaného srbského distriktu. Senátorem byl poprvé zvolen v r. 1925, svůj mandát obhájil i v dalších volebních obdobích.

Josef Böhr se narodil r. 1862 v Podhradicích u Bíliny. Po ukončení studií se věnoval žurnalistice, později se stal šéfredaktorem časopisu Volkszeitung ve Varnsdorfu. Ve volbách r. 1920 byl zvolen poslancem za Českolipsko, v r. 1925 senátorem za Mladoboleslavsko. Členem Senátu byl i ve 3. volebním období.

Druhé volební období bylo opět zkráceno (řádné volební období Senátu bylo stanoveno na 8 let) a volby do Poslanecké sněmovny i do Senátu byly vypsány na 27. října 1929. Před těmito volbami pokládal prezident republiky T. G. Masaryk za nutné obrátit se k voličům těmito slovy:
„Vývojem politických poměrů vnitřních nastávají nám s tisíciletou oslavou státu volby do Národního shromáždění. Významná to shoda okolností. Volby jsou vážným napomenutím, abychom neustávali v úsilí o čistotu a poctivost v politice. Naši otcové se modlili k sv. Václavu, aby nedal zahynouti nám, ni budoucím. My si musíme uvědomit, že osud státu v republice a demokracii je v rukou jednoho každého z nás a že tedy musíme jít k volebnímu osudí svědomitě ze svobodné vůle a vědomí své občanské odpovědnosti. Volby svatováclavské musí být porážkou demagogického slabošství a pohodlnictví, musí být vítězstvím demokracie, vysílající k vedení republiky reprezentanty schopné a čestné. …Občané, rozmyslete si dobře, koho volíte, aby vás a národ v Národním shromáždění zastupoval. S pomocí boží nedáme zahynouti sobě, ani budoucím.”

Třetí volební období - 1929 – 1935

Třetí volby do Národního shromáždění – do Poslanecké sněmovny i do Senátu – se konaly 27. října 1929. Oproti minulým volbám v r. 1925 nevolili aktivní příslušníci armády a četnictva, kteří pozbyli volebního práva podle zákona č. 56 z roku 1927. Ve volbách do Senátu kandidovali zástupci 18 politických stran, uspělo 14 stran. Účast voličů byla poměrně velká – téměř 92 %. Na Podkarpatské Rusi volilo 88 % oprávněných voličů, na Slovensku 90 %, v českých zemích přes 92 %. Nejsilnější stranou – stejně jako v r. 1925 – se stala strana republikánská, která získala 24 senátorských míst. Sociální demokracie měla po volbách 20 senátorů, národní socialisté 16, lidová strana 13, Hlinkova ľudová strana 9, Čsl. národní demokracie 8 senátorů, živnostensko-obchodnická strana 6, 1 místo získalo uskupení Liga proti vázaným kandidátním listinám (bývalí národní socialisté kolem J. Stříbrného a Národní obec fašistická). Komunistická strana utrpěla značné ztráty, obdržela o 23 % méně hlasů než při minulých volbách a disponovala 15 senátory. Z německých stran byla nejsilnější německá sociální demokracie s 11 senátorskými mandáty, Německé volební souručenství mělo 9 senátorů, němečtí národní socialisté 4, spojení německých živnostníků a křesťansko-sociálních demokratů získalo 8 senátorů. Koalice slovenské Strany křesťansko-sociální, Maďarské strany národní a Spišské strany německé měla v Senátu 6členné zastoupení. Mezi senátory byly čtyři ženy (stejně jako v minulém období).

Volby předsednictva Senátu se konaly 12. prosince 1929 a předcházela jim dohoda dvou nejsilnějších stran: republikánská strana kandidovala předsedu Poslanecké sněmovny, sociální demokracie předsedu Senátu. Navržený kandidát na předsedu Senátu JUDr. František Soukup obdržel 105 hlasů ze 120, jeho protikandidát, komunista Josef Haken, dostal 14 hlasů pouze od členů svého klubu. Místopředsedy byli zvoleni republikán Václav Donát, člen národně-sociální strany Václav Klofáč, lidovec JUDr. Mořic Hruban, člen živnostensko-obchodnické strany Emanuel B. Trčka, JUDr. Karl Heller, německý sociální demokrat, a ľudovec Dr. Jozef Buday. Proti volbám protestovali a ani se jich nezúčastnili členové některých menšinových opozičních stran - němečtí křesťanští sociálové, němečtí živnostníci a Hlinkovi ľudovci. Zvolený ľudovec Dr. Buday se na základě rozhodnutí svého klubu funkce vzdal 17. prosince 1929. V lednu došlo k dohodě mezi klubem senátorů Československé národní demokracie a německých zemědělců o pravidelném ročním střídání zástupců těchto klubů ve funkci místopředsedy. Na základě této dohody byl na místo uvolněné Dr. Budayem zvolen v lednu 1930 senátor Svazu německých zemědělců Josef Luksch, v r. 1931 byl vystřídán národně-demokratickým senátorem Václavem Votrubou, v r. 1932 následoval německý senátor Josef Kahler, roku 1933 opět Václav Votruba a v r. 1934 se vrátil do funkce místopředsedy Josef Kahler.

Novými funkcionáři se tak stali E. B. Trčka, K. Heller, J. Luksch, V. Votruba a J. Kahler, pokud neuvažujeme o asi týdenním setrvání ve funkci J. Budaye. F. Soukup, V. Donát, V. Klofáč a M. Hruban v předsednictvu Senátu pracovali již v minulých volebních obdobích.

Emanuel B. Trčka se narodil r. 1873 v Bezděkově u Rožmitálu. Jako kameník a sochař zastupoval živnostenskou stranu. Byl členem výkonného výboru strany a kuratoria československé Národní rady, v Senátu kromě místopředsednické funkce byl i předsedou klubu senátorů živnostenské strany. Ze zdravotních důvodů se vzdal mandátu 5. listopadu 1932, za necelé dva měsíce nato zemřel. JUDr. Karl Heller se narodil r. 1872 v Liběchově u Mělníka. Vystudoval práva na německé univerzitě v Praze a dále pracoval jako advokát v Teplicích. Senátorem byl zvolen již v prvních volbách r. 1920. Byl členem výkonného výboru své strany, náměstkem předsedy německé ligy Svazu národů v ČSR a náměstkem předsedy československé skupiny Meziparlamentní unie. V Senátu pracoval i v dalším, posledním volebním období. Josef Luksch, rolník, se narodil r. 1862 v Lodenicích u Pohořelic. Ve vyšší politice začal pracovat již v r. 1890, kdy byl zvolen do Moravského zemského sněmu, v r. 1900 pak do vídeňské Říšské rady. Od r. 1903 byl předsedou Svazu německých hospodářských společenstev a členem zemědělské rady pro Moravu. V Senátu pracoval již v 1. i 2. volebním období, byl také předsedou senátorského klubu německé zemědělské strany. Zemřel r. 1936. Národní demokrat Vilém Votruba se narodil r. 1870 v Kutné Hoře. Byl členem výkonného výboru strany a zemského moravského výboru. Roku 1906 byl zvolen do Moravského zemského sněmu, r. 1911 do Říšské rady. Byl aktivním novinářem, napsal mnoho politických a odborných ekonomických článků, jako redaktor řídil postupně několik periodik. Po r. 1918 byl členem Revolučního Národního shromáždění, v 1. a 2. volebním období byl poslancem. Josef Kahler se narodil v Hejtmánkovicích u Broumova, kde i strávil celý život. Byl členem výboru Ústředního svazu německých hospodářských společenstev v Čechách, předsedou správní rady tiskárny a nakladatelství v Broumově a členem okresního školního výboru.

Téměř celé toto volební období bylo poznamenáno světovou hospodářskou krizí, která se ve svých důsledcích značně projevila – i když o něco později než v jiných zemích - i v tehdy relativně hospodářsky silném Československu. V důsledku toho obě komory schválily mj. mimořádné zmocňovací zákony, které umožňovaly vládě vydávat nařízení ekonomické povahy bez nutnosti schvalování zákona. V důvodové zprávě vlády bylo řečeno: „Současná všeobecná tíseň hospodářská prokazuje čím dále tím více potřebu rychlého jednání a rozhodování. Nelze s plnou jistotou očekávat, že by bylo možno vždy a za všech okolností možno v pravý čas opatřit vše nutné cestou zákonodárnou, která při našich politických poměrech i z důvodů parlamentní techniky spotřebuje poměrně mnoho času.“ Parlament vládě vyhověl v r. 1933, ale s časovým omezením do r. 1935. Hospodářská situace si ovšem vynutila několikeré prodloužení tohoto stavu, a to až do r. 1937. Při hodnocení vládních opatření v r. 1936 bylo konstatováno, že: „O nynější vládě jakož i předchozí nelze tvrdit, že by byla mimořádného zmocnění užívala na úkor zákonodárné činnosti Národního shromáždění.“ Nástup nacionalistických tendencí ze strany německých, pravicových slovenských a maďarských stran a hnutí vyvolal nutnost zpřísnění některých zákonů, především zákona na ochranu republiky, zákona o mimořádných opatřeních a zákona o tisku a vydání zákonů nových, jakým byl např. zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců nebo zákon o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran. Tyto zákony byly schvalovány velice rychle. I když při projednávání některých zákonů byl časový posun projednávání v Poslanecké sněmovně a v Senátu i několik měsíců, uvedené zákony se projednávaly v obou komorách v krátké časové posloupnosti; např. zákon o mimořádné moci nařizovací byl na programu Sněmovny 8. června 1933, v Senátu již o den později.

Roku 1935 končilo šestileté volební období Poslanecké sněmovny a již od počátku roku bylo zřejmé, že v předvolebním období nebude možné uzavírat kompromisy mezi parlamentními politickými subjekty. Prezident republiky na návrh předsedy vlády J. Malypetra 17. dubna 1935 proto rozpustil Poslaneckou sněmovnu a tentýž den i Senát, i když do ukončení jeho volebního období chyběly ještě dva roky. Další volby se konaly 19. května 1935 podle zákonných úprav z dubna r. 1935, které se týkaly především přidělování mandátů v druhém a třetím skrutiniu. Činnost Senátu ve 3. volebním období byla ukončena dnem 18. června 1935.

Čtvrté volební období – 1935 - 1939

V roce 1935 kandidovalo do Poslanecké sněmovny 16 stran, do Senátu 15 stran. Voleb se zúčastnilo přes 93 % voličů, tedy více než při volbách minulých. Nejvíce senátorských míst obsadila Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci) – 23. Česká sociální demokracie poklesla na třetí místo se 20 mandáty, národní socialisté získali 14 míst, Československá strana lidová měla 11 senátorů. Nejsilnější stranou na Slovensku se stal autonomistický blok (přes 30 % hlasů) a obsadil v Senátu 11 míst. Československá strana živnostensko-obchodnická středostavovská disponovala 8 senátory, Národní sjednocení (nejsilnější strana na Podkarpatské Rusi) 9 senátory, sudetoněmecká strana měla 23 senátorů, takže dosáhla stejně silného zastoupení jako republikáni. Zisk této strany byl na úkor německých sociálních demokratů, kteří tak měli v Senátu pouze 6 senátorů. Tři senátoři byli zvoleni za Německou křesťansko-sociální stranu, 6 za koalici Německo-maďarské křesťanské strany a Maďarské národní strany a 16 senátorů bylo komunistických.

Volbě předsednictev obou komor předcházela opět dohoda dvou nejsilnějších českých, resp. československých stran. Předsedou Sněmovny byl tak zvolen na ustavující schůzi 18. června 1935 republikán Bohumír Bradáč, předsedou Senátu sociální demokrat JUDr. František Soukup. Obdržel 96 hlasů ze 145, 39 hlasovacích lístků bylo odevzdáno prázdných, protože žádná strana nepostavila protikandidáta. Pro Dr. Soukupa nehlasovali především senátoři sudetoněmečtí.

Místopředsedy Senátu byli zvoleni republikán Václav Donát, národní socialista Václav Klofáč, lidovec JUDr. Mořic Hruban, člen živnostensko-obchodnické strany JUDr. Otakar Bas, německý sociální demokrat JUDr. Karel Heller a člen Hlinkovy slovenské strany ľudové ThDr. Jozef Buday. Šlo téměř ve všech případech o zkušené funkcionáře Senátu: F. Soukup byl místopředsedou ve 2. volebním období, předsedou ve třetím, V. Donát byl předsedou v 1. a 2. volebním období, místopředsedou ve druhém a třetím, M. Hruban byl předsedou ve 2. volebním období, místopředsedou ve třetím, V. Klofáč byl místopředsedou ve všech předcházejících obdobích a předsedou ve druhém, K. Heller byl místopředsedou ve 3. volebním období.

Dr. Jozef Buday byl v minulém období sice místopředsedou zvolen, ale po několika dnech na pokyn své strany rezignoval, takže funkci prakticky neměl možnost vykonávat. Spolu s Dr. Basem tak pouze tito dva byli ve 4. volebním období novými funkcionáři Senátu.

ThDr. Jozef Buday se narodil v r. 1877 v Trenčíně. Po dokončení teologických studií se stal farářem a pracoval jako redaktor několika katolických časopisů. Politickou kariéru započal v r. 1910, kdy byl zvolen do župního zastupitelstva v Trenčíně, kde pracoval až do r. 1919. V tomto roce byl jmenován do Revolučního Národního shromáždění. Ve volbách v r. 1920 i 1925 byl zvolen poslancem Poslanecké sněmovny a od prosince r. 1926 do prosince r. 1929 vykonával funkci jejího místopředsedy. Ve volbách v letech 1929 a 1935 byl zvolen senátorem. V Senátu byl kromě své místopředsednické funkce i předsedou senátorského klubu ľudové strany. Byl rovněž členem předsednictva strany.

JUDr. Otakar Bas se narodil r. 1879 v Hradci Králové. Po absolvování právnických studií pracoval jako advokát v Praze. Přispíval rovněž do různých časopisů jak odbornými články, tak i beletrií. Aktivně pracoval v živnostenské straně, kde vykonával různé funkce na vedoucích pozicích. I když měl zkušenosti ze zastupitelské práce v období Rakousko-Uherska, do Národního shromáždění byl zvolen až v r. 1935.

Senát ve 4. volebním období řešil – obdobně i jako Poslanecká sněmovna - především otázky související s pokračováním hospodářské krize, přijímal opatření proti pokusům o narušení jednoty státu, zabýval se otázkami národnostními, které se stávaly stále ožehavějšími, a to jak ze strany německé, tak i slovenské a maďarské. Z důvodu expanzivní německé politiky se intenzivně zabýval i obranou státu a nebezpečím, které hrozilo Československu zvenku i zevnitř – v r. 1936 např. schválil důležitý zákon o obraně státu. Na podzim r. 1935 byl také poprvé volen jiný prezident než T. G. Masaryk. Po jeho abdikaci ze zdravotních důvodů byl prezidentem zvolen 18. prosince 1935 dosavadní ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš.

Senát ve 4. volebním období zasedal sedmkrát, sedmé zasedání trvalo od 29. 3. 1938 do 18. 5. 1938, poslední zákon byl v Senátě schválen 12. května 1938. Dnem 16. 9. 1938 prohlásil prezident republiky 7. zasedání Senátu za skončené. Senát se již poté nesešel a byl pozdějším prezidentem Háchou 21. března 1939 – již za existence protektorátu - rozpuštěn.