Původní dokument

(1. den schůze – 30.11.2016)

(Jednání zahájeno v 9.04 hodin.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, vítám vás na 2. schůzi Senátu. Prosím vás, abyste ukončili hovory. Chci vás požádat, abyste se plně věnovali pořadu této schůze.

Tato schůze byla svolána na návrh Organizačního výboru – podle § 49 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu. Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jedná se o ustanovení zákona č. 107/1990 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů.

Pozvánka na dnešní schůzi vám byla rozdána ve středu 9. listopadu tohoto roku.

Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři a senátorky: Peter Koliba, Miroslav Antl, Miroslav Nenutil, Radek Sušil, Emilie Třísková, Jaromír Jermář, František Čuba, Lumír Kantor a Miluše Horská.

Prosím vás, abyste se zaregistrovali svými identifikačními kartami, pokud jste tak neučinili. Připomínám, že náhradní karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

Nyní – podle § 56 odst. 4 – určíme dva ověřovatele této schůze. Navrhuji, aby ověřovateli 2. schůze Senátu byli senátoři Michael Canov a Jiří Dušek. Má někdo z vás připomínky k tomuto mému návrhu? Není tomu tak.

Přistoupíme k hlasování. V současné době je přítomno 60 senátorek a senátorů, kvórum pro přijetí je 31.

Budeme hlasovat o návrhu, aby ověřovateli 2. schůze Senátu byli senátoři Michael Canov a Jiří Dušek.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování č. 1 registrováno 60, kvórum 31. Pro návrh 60, proti nikdo.

Návrh byl přijat. Ověřovateli této schůze Senátu byli určeni senátoři Michael Canov a Jiří Dušek.

Nyní přistoupíme ke schválení pořadu 2. schůze Senátu.

Byl vám rozdán doplněný návrh pořadu, na kterém figuruje 27 bodů.

Naše jednání bychom zahájili projednáváním bodu Zahraniční politika České republiky ve vztahu k Čínské lidové republice, který navrhl zařadit Organizační výbor.

Následovaly by body předsedy vlády – tisky č. 356 a 346. Premiér se ze schůze omluvil. Pověřil zastupováním ministra vnitra.

Do tohoto bloku – na návrh VEU – také navrhuji doplnit senátní tisk č. K 109/10 a K 110/10.

O zařazení – jako poslední bod dopoledního jednání – požádal ministr průmysl a obchodu.

Do bloku ministra spravedlnosti navrhuji – opět na žádost VEU – doplnit bod Informace vlády České republiky o změně rámcové pozice k návrhu nařízení Rady o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce.

Tyto body, společně s body ministra financí, kterého – vzhledem k projednávání návrhu státního rozpočtu na schůzi Poslanecké sněmovny – zastoupí právě ministr spravedlnosti, a projednáme je odpoledne.

Ministr kultury požádal o projednání svého bodu také ve středu odpoledne.

Dále navrhuji doplnit 1. čtení senátního návrhu zákona senátorky Jitky Seitlové – senátní tisk č. 10, a to jako bod č. 24 a vyslovení souhlasu Senátu se zřízením podvýboru výboru Senátu, a to jako bod č. 25.

Ve čtvrtek – před zahájením projednávání petice – bychom projednali bod Změny v orgánech Senátu.

Guvernér ČNB požádal o přeřazení jeho bodu – senátní tisk č. 305 – na další schůzi Senátu, a to jako první bod odpoledne.

Také ministryně školství, mládeže a tělovýchovy požádala o přeřazení svých dvou bodů na pořad 3. schůze Senátu.

Takto upravený a doplněný návrh pořadu 2. schůze Senátu vám byl rozdán na vaše lavice. Ptám se, má někdo z vás nějaký další návrh na změnu či doplnění pořadu této schůze? Kolega Petr Šilar.

Senátor Petr Šilar:  Dobrý den, vážený pane předsedo, vážení páni kolegové. Pane předsedo, vy jste to zmínil, ale já jsem chtěl právě na žádost pana ministra kultury Daniela Hermana, který žádá, jestli by jeho bod nemohl být zařazen jako první odpolední bod. Před kolegu Pelikána. Oni se právě teď domlouvají...

Předseda Senátu Milan Štěch:  Tak teď mi řekněte číslo tisku.

Senátor Petr Šilar:  Je to bod č. 20, číslo tisku N 092/10.

Senátor Petr Šilar:  Bod číslo 20 na první bod odpoledního jednání. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Tak. Kdo další se hlásí do rozpravy? Nikdo se nehlásí, takže rozpravu uzavírám. A můžeme přistoupit k hlasování. Navrhuji následující – to, co jste obdrželi na vaše lavice a to, co jsem okomentoval, je návrh organizačního výboru. A z pléna zazněl jediný návrh, a to je, abychom pevně zařadili bod č. 20, tj. tisk N 092/10, a to jako první bod odpoledního jednání dnes.

Tak, navrhuji tedy, abychom hlasovali nejdříve o tom pevném zařazení bodu 20. A poté, pokud by nebyly výhrady, bychom odsouhlasili celý pořad schůze tak, jak byl navržen organizačním výborem. Samozřejmě ve znění, jak bude rozhodnuto o tom pevném zařazení bodu 20. Jsou nějaké námitky? Nejsou, takže přistoupíme k hlasování.

Aktuálně je přítomno 63, kvorum pro přijetí 32. Nyní budeme hlasovat o pevném zařazení bodu č. 20 jako první bod našeho dnešního odpoledního jednání. Prosím. Paní senátorka Hamousová.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Dobrý den, já se omlouvám, pane předsedající, kolegové. Teď jednáme o přeložení bodu č. 20 na první bod odpoledního jednání. Nezaregistrovala jsem informaci, protože pan ministr Pelikán žádal zařadit jako první bod odpoledního jednání svůj senátní tisk č. 348. Tak se chci zeptat, jestli je tady domluva mezi pány ministry.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Určitě domluva není, protože ten bod, který navrhl pan kolega Šilar, tzn. je teď aktuální. Samozřejmě je to změna oproti návrhu organizačního výboru a je na každém z nás, jestli vyhovíme, nebo nevyhovíme. To znamená, že ten návrh může být podán a musíme o něm hlasovat.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Dobře. A předchozí dohoda mezi ministry, nikdo se o tu dohodu nepokusil?

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Ptám se, prostřednictvím pana předsedajícího, jestli se někdo o tu dohodu pokusil už teď dopředu, nebo jestli pan ministr Pelikán o tom je informován? Vidím, že není.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Není mi známo. Já jenom chci připomenout, že pan ministr Pelikán tady má 6 bodů, takže poměrně dlouhý pořad. A já věřím, že tento bod, protože to je Evropská směrnice, nepředpokládám, že bychom to projednávali dlouho. Ale nemůžu to vyloučit.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Rozhodneme hlasováním. Tak, aktuálně přítomno 64, kvorum pro přijetí 33. A budeme nyní hlasovat o pevném zařazení bodu č. 20 jako první bod odpoledního jednání.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji vám.

Hlasování č. 2,, registrováno 64, kvorum 33, pro návrh 53, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A nyní bychom hlasovali o pořadu schůze, tak, jak jste obdrželi na vaše lavice a jak jsem v úvodním vystoupení připomněl. To znamená tak, jak bylo navrženo organizačním výborem, ve znění předchozího hlasování. To znamená s tím pevným zařazením bodu 20. (Dotaz z pléna.) Samozřejmě to se posouvá, to je vždycky automatické. Tak děkuji, zopakuji na mikrofon: po bodu č. 20 při odpoledním zahájení budou následovat body pana ministra Pelikána.

Tak, zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Tak, děkuji vám. Hlasování č. 3, registrováno 64, kvorum 33, pro návrh 63, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A my se budeme pořadem, tak, jak jsme ho nyní schválili, řídit. Děkuji vám.

Prvním bodem našeho jednání je

 

Zahraniční politika ČR ve vztahu k Čínské lidové republice

Vítám mezi námi ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka. Pan ministr je začten. Pane ministře, vítám vás v Senátu a prosím vás o vaše úvodní slovo k bodu, který má název "Zahraniční politika ČR ve vztahu k Čínské lidové republice". Hezký dobrý den. Prosím, máte slovo.

Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek:  Děkuji, pane předsedo. Dobré ráno, vážené paní senátorky a senátoři, dobré ráno, vážení senátoři.

Já jsem se začetl proto, že jsem si četl ten návrh usnesení, který byl podán právě v souvislosti s tímto bodem. Chtěl jsem tedy vědět, co se navrhuje. Děkuji za možnost to komentovat, protože jsem sám říkal, že jsem kdykoli připraven vysvětlit kterýkoli krok české zahraniční politiky. A samozřejmě, že jsem připraven se vyjádřit také ke vztahu k Čínské lidové republice.

Já nevidím v těch usneseních, aspoň ty, které mám tady k dispozici, tak v nich nevidím něco, s čím bych musel vést nějakou polemiku. Myslím si ale, že samozřejmě vláda respektuje koncepci zahraniční politiky, včetně bodu, který je tady zmiňovaný – "Lidská důstojnost včetně lidských práv". A myslím si, že rozhodně sleduje tyto principy také v souvislosti s politikou vůči Číně. Dovolte, abych jenom připomněl, že vztahy mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou se rozvíjejí zhruba, nebo ne zhruba, ale přesně ve třech liniích.

Ta první je vztah mezi Evropskou unií a Čínskou lidovou republikou, kterého je samozřejmě Česká republika součástí. A to je především ta linie, po které se domlouvají pravidla obchodní spolupráce mezi Evropskou unií a Čínou. Samozřejmě, to se velice těsně týká také ekonomických styků mezi námi a Čínou. Týká se to postavení českých firem na čínském trhu. Takže tady ta linie vztahů mezi Evropskou unií a Čínou je také velmi důležitá.

Pak ta druhá linie, na které se rozvíjí vztahy mezi Čínou a ČR, je ten formát 16+1, řekněme, jakési regionální partnerství zemí východní, střední Evropy, které se také rozvíjí na úrovni Čína a těchto 16 zemí. Tam se rozvíjí některé konkrétní sektorové politiky. Je tam finančnictví a celá řada různých oblastí hospodářství těch zúčastněných zemí. A pak je to ta třetí rovina, to je ta bilaterální rovina vztahů mezi ČR a Čínou. Tam došlo k určitému zdvihu politického dialogu v roce 2014, protože do té doby vztahy mezi Čínou a ČR na té politické úrovni byly poměrně velmi zmražené. De facto se na té vyšší úrovni vůbec neodehrávaly.

Já sám jsem v té době z pozice opozičního politika se pokoušel něco na tom změnit, po dohodě s tehdejší vládou, to nebylo něco, co bychom činili jako opoziční politici samostatně. Ale nicméně se to nepodařilo, protože čínská strana v té době neměla o politický rozvoj těch vztahů zájem.

Ten důvod, proč tomu tak bylo, byla událost, která se stala před několika lety. Bylo to to, že u nás v ČR došlo k návštěvě premiéra Wen Ťia-paa, krátce po té návštěvě došlo i k oficiálnímu přijetí tehdy 14. dalajlámy. Tohle Čína chápala v té době za nekorektní, že takto bez varování došlo k něčemu, co bylo v rozporu s tím, jak Čína chápala politický dialog a partnerství. Ale jak ho, myslím si, víceméně chápou dnes všechny státy, protože dneska k nějakým událostem v této oblasti víceméně nedochází, protože to všechny strany respektují. A dokonce ani samotný 14. dalajláma nemá zájem o politizaci těch vztahů a o to neusiluje. Proto to, co se u nás odehrálo, bylo podle mě něco, co spíš vybočuje z normálu, k podobným událostem dnes nedochází, protože na tom nemá nikdo zájem.

My jsme v roce 2014 se snažili tady to zmražení vztahů, které bylo tehdy velmi netypické, dokonce bychom možná těžko hledali podobný typ situace, protože jak víte, EU rozvíjí poměrně velmi čile vztahy s Čínou, činila tak i v té době. Nemá cenu jmenovat počty cest komisařů a představitelů EU, které se tomu dialogu politickému velmi intenzivně věnují. Takže v té době spíš ta naše pozice byla atypická, nestandardní a v EU docela ojedinělá.

Proto vláda měla zájem tuto situaci změnit, dostat se ke standardu vztahů s Čínou. Ten standard není jenom něčím okrajovým, on je podle mě velice důležitý. Dokázat mluvit a vést politický dialog v současném světě mně připadá úplně klíčové.

Dovolte mi, abych připomněl, že žijeme ve světě, ve kterém čelíme, jemně řečeno, určitému nepořádku, ale dokonce by někteří řekli, že se pohybujeme skoro někdy na hranici určitého chaosu. To, na čem máme dnes, a měli bychom mít veliký zájem, je pokoušet se tu linii toho chaosu nebo tu sílu chaosu co možná nejvíce potlačovat, ať formami regionální spolupráce, nebo hledáním pravidel, kterými by se ta spolupráce měla řídit. Protože ten důvod toho chaosu je právě to, že v současné době se řada těch pravidel kolem nás hroutí. Dochází k oslabování toho určitého řádu, který existoval. Ta situace, jak víte, v řadě míst se stává velmi nebezpečnou, a to jak bych mohl jmenovat místa v Asii, tak jsou to i oblasti poměrně velice blízko kolem nás, kde dokonce dochází k úplnému rozpadu, základnímu rozpadu státních útvarů zemí, se kterými jsme ještě donedávna komunikovali. Dnes tam už de facto nenacházíme partnery.

Takže snad vůbec nepřeháním, když řeknu, že ta situace je vážná. Když z ní budete hledat cestu ven, tak se pravděpodobně i v textech, které dnes jsou publikovány, dočtete, že základem budoucí stability je, a pilířem, bude schopnost spolupráce a společného postupu mezi zeměmi, jako jsou Spojené státy a Čína. Na tom, že je třeba vést dialog s Čínou, se shoduje Henry Kissinger, stejně jako Zbigniew Brzezinski, jako současný papež František, dokonce i ten minulý papež, a dokonce i samotný 14. dalajláma. To, že je třeba vést s Čínou dialog, že to je úplně základní požadavek, je podle mě princip, na kterém existuje docela neprodyšná shoda.

A ten důvod je ten, že Čína je země, která dnes sama má ve vlastním programu se během nejbližších let stát zemí, která se svou, i ekonomickou, silou vyrovná kterékoli jiné zemi světa, to je přímo plán, který má, který chce dosáhnout, potvrdit, v souvislosti s blížícím se 100. výročím Čínské lidové republiky. Je evidentní, že i pro Čínu vzniká otázka, jak se bude v tomto světě s touto novou silou pohybovat a chovat. Dokonce i v Číně si kladou takovou zajímavou otázku, jak asi se na Čínu dnes díváme my, třeba právě ty Spojené státy, jak asi se dívají na to, že se tady vynořuje země, která má nejenom ambici, ale dokonce se ukazuje i schopnost se stát takovouto zásadní zemí, se zásadním významem v současném světě, která jako kdyby může ohrožovat to postavení dosavadních zemí.

Tohle je téma, na které se v Číně vede poměrně řada debat. Samozřejmě i v těch debatách jsou názory, které stojí proti sobě. Jsou tam představitelé tvrdšího přístupu a jsou tam představitelé soft přístupu, daleko mírnějšího přístupu. Ten tvrdý, velice riskantní přístup samozřejmě má blízko k určité konfrontaci, která může být v současném světě velice nebezpečná. Takže i v Číně byste našli ty, kteří říkají, že konfrontaci si dnes ve světě nelze dovolit. I když to riziko může být.

Teď nedávno ve své knize Uspořádání světa Henry Kissinger píše, že z 15 takovýchto situací, které v minulosti byly, když se začala vynořovat země podobně silná, jako je Čína, tak z 15 jich 10 vedlo k válce. To je dnes velmi často citovaný údaj, že vlastně ta situace sama o sobě je poměrně velmi riziková, že bude záležet velice na tom, jak s ní dokážeme zacházet, jestli dokážeme takové konfrontaci předejít. Podle mě ta konfrontace dnes je mimořádně nebezpečná z důvodu, že v současném světě je řada věcí daleko těžších, než byla v minulosti. Protože my dnes často mluvíme o kontrole zbraní, víte, že v minulosti bylo teoreticky možné o něčem takovém mluvit a usilovat o to, ale díky současným technologiím se možná i kontrola zbraní stává problém, protože například ty tzv. kyberzbraně, u nich je dost těžké mluvit o kapacitách těchto zbraní, tudíž je dost těžké uzavírat dohody na kontrole těchto zbraňových systémů. Já vám to říkám jako jeden příklad toho, proč v současném světě to dosahování rovnováhy, tak jak to bylo v minulosti, kombinací diplomatických a vojenských kroků, nebo kroků v oblasti obrany, nemusí být tak jednoduché nebo se nemusí tak dařit, jako se to dařilo ještě v těch desetiletích minulých. Ta situace je v tomto složitější.

A to všechno jsou argumenty pro to, proč dialog s Čínou a schopnost rozvíjet s ní spolupráci je klíčová. Naše role je, abychom i v Číně posilovali ty, kteří jsou stoupenci toho soft řešení, to znamená toho řešení, že jediná šance v takovéto poměrně rizikové situaci je, že se bude spolupracovat, že se nepůjde cestou ke konfrontaci.

Já bych jenom prosil, abyste vnímali i ten čínský terén jako terén, který není úplně jednoznačně se ubírající nějakým směrem, ale že je to prostředí, které se také nějak vyvíjí, kde se stejně, možná v nějaké jiné situaci, ptají podobně jako my. A teď jde o to, abychom v tomto prostředí nacházeli spojence, abychom společně se snažili prosazovat uspořádání, které bude dávat šanci na mírové uspořádání světa. Mír, to už se v této zemi stalo díky socialismu, skoro se z toho stalo profanované slovo, aby se to člověk skoro bál říct. Mírové uspořádání. Ale já doufám, že si zvykneme na to, že mírové uspořádání světa vůbec zprofanovaná věc není, mělo by nás to zajímat, protože to je to, oč se dnes v podstatě hraje. Věřím, že už to řadě i těch, kteří sledují politiku, dochází.

Takže když mluvím o nutnosti dialogu s Čínou, tak nemluvím o něčem, co mi připadá, že je na okraji, ale dokonce bych si přál, aby na tom existovala shoda, aby v tomto třeba politika současné vlády měla pokračování, protože já tvrdím, že zmražení vztahů a neschopnost se bavit s někým je do budoucna velice nebezpečná věc.

A dovolím si říci tady poněkolikáté, že to bylo něco, k čemu mě nabádal před lety i samotný 14. dalajláma, který mi říkal: Základní zásada je, musí se s nimi mluvit. To znamená, ta situace, kdy jsme s nimi nemluvili, byla, tvrdím, nepřirozená a ne úplně normální.

Nebylo to prostě pochopení toho, kde se nacházíme. A proto jsem jako člen vlády v roce 2014 po určité době otevřel tuto debatu na vládě a navrhoval jsem, abychom to změnili a abychom se snažili o dialog za podobných podmínek, jako ho vede celá řada dalších zemí, skoro téměř všechny země v Evropské unii a klíčové země světa.

A výsledek se samozřejmě dostavil, tedy samozřejmě ne, ale řekl bych spíš zaplaťpánbu, že bilaterální rovina, jak jsem jmenoval z těch tří, se skutečně začala prosazovat daleko výrazněji. Já sám jsem odcestoval do Pekingu v Číně v dubnu 2014, setkal jsem se tam s ministrem zahraničí panem Wang I. Dovoluji si ještě zmínil, že z tohoto rozhovoru si pamatuji, že jsem snad třetinu tohoto rozhovoru věnoval právě tématu a problematice lidských práv, ochrany důstojnosti jednotlivce a zvyšování kvality života. Já to tady nezmiňuji jenom náhodou, říkám to proto, že jsem vždy říkal, že vztahy s Čínou nemohou být pouze pragmatické a nemohou být založeny pouze na ekonomické bázi, protože jsem přesvědčen, že máme-li mluvit o dialogu, že jeho součástí musí být také něco, co bych nazval intercivilizačním dialogem, protože jestliže nám jde o to vyhnout se konfrontaci s touto rostoucí silou, jde také o to vést onen dialog, který je něco víc než jenom výměna zboží.

A proto jsem od prvního okamžiku při této první návštěvě věnoval, dovolím si tvrdit, poměrně dost, mimořádnou porci právě debatě o tom, co souvisí s ochranou jednotlivce, s ochranou nejenom v politickém smyslu, ale i v existenčních věcech, jako je ochrana oblasti sociální a ochrana jednotlivce, protože víte, jak velkým problémem je v Číně například životní prostředí.

Politická práva byla součástí debaty, ale samozřejmě i v daleko širším pojetí, protože je dost těžké vést a rozvíjet s někým obchod, pokud u něho např. podmínky jsou naprosto nesrovnatelné. To by znamenalo naprosto nekompetitivní prostředí.

Nebylo to poprvé, co jsem se s čínskými představiteli na toto téma bavil, to vás ujišťuji, protože jsem měl možnost se setkat ještě v době, kdy jsem sám nebyl v této funkci, s premiérem Wen Ťia-paaem v souvislosti s jeho návštěvou před řadou let. A tehdy jsme na podobné téma ztratili možná více než polovinu rozhovoru.

Říkám to proto, abych vás přesvědčil, že od prvního okamžiku jsem měl v úmyslu víc než jenom obchodní výměnu, na kterou se často debata scvrkává. A domnívám se, že se to povedlo, protože politický dialog a otevřená výměna názorů se staly součástí i toho, co je dohodou, která byla učiněna mezi ČR a Čínskou lidovou republikou, takže od prvního okamžiku jsme nejenom v jednáních, ale i v dokumentech, které se přijímaly, měli jako součást toho právě závazek k politickému dialogu. A to bylo potom také vtěleno do posledního dokumentu, kterým byl dokument o strategickém partnerství, toto společné prohlášení, které bylo vydáno v březnu 2016 v souvislosti s historicky první návštěvou čínského prezidenta v České republice.

Nebudu tady asi mluvit o tom, co je všechno součástí tohoto dialogu, protože tam byla především témata rozvoje spolupráce v konkrétních oblastech, jako je zdravotnictví, letectví, finančnictví, cestovní ruch, energetika a další. To je něco, co se dá najít, protože od prvního okamžiku to bylo k dispozici veřejně, všechno, co se tady společně prohlásilo. A toto prohlášení samozřejmě opět zmiňuje to, co tady nazývám politickým dialogem, např. právě otázku podpory lidských práv.

Zatímco do roku 2014 jsme se o těchto věcech mohli bavit jenom mezi sebou, od okamžiku, kdy jsme zahájili tyto rozhovory, mohli jsme to učinit součástí našeho vzájemného dialogu, což mi připadá kvalitativně jako zásadní změna k lepšímu, dovolím si říct.

A to, co pravděpodobně vyvolalo tuto debatu, byla situace, za kterou si vláda samozřejmě může sama, a to asi moc úplně hájit nemohu, protože to je věc, o které mi řeknete, že jsme si ji měli vyřešit a vyjasnit, tak se to bohužel stávalo nyní až dodatečně po tom, co se to odehrálo. A výsledkem je, že se dnes ve vládě dohodlo, že se bude ještě lépe konzultovat to, jakým způsobem se chováme v některých citlivých oblastech. To zdaleka není jenom Čína. Musím bohužel řešit různé kolize zájmu mezi státy s Českou republikou poměrně často a někdy se to ani nedostane na veřejnost, dokonce spíš se to nedostane, takže to je něco, co je pravidelná součást práce diplomacie v zahraniční politice. A v tomto případě se to stalo proto, že došlo k oficiální schůzce mezi představitelem vlády a 14. dalajlámou. A pro mě nebyla novinka, že k tomuto setkání může dojít. Problém byl v tom, že jsem měl informaci od začátku, že se to bude konat na Fóru 2000, ale že to nebude mít charakter oficiálního přijetí.

Pro Čínu to je zcela zásadní věc, protože když se podíváte na historii Číny, je to docela dlouhá a těžká historie bojů o základní jednotu a celistvost země. To není jenom součást posledních let politiky Číny. Toto je něco, co je v Číně řekněme citlivé už mnohem déle. A proto politický dialog a spolupráce je podmíněna ze strany Číny právě tím, aby se respektovala politika jedné Číny, s tím, že to znamená, že oficiální styky probíhají s oficiálními představiteli této země. A byl jsem přesvědčen, že pokud by i došlo ke kontaktu představitele vlády, ale nemělo to charakter oficiálního přijetí, nemuselo by to mít žádné dramatické důsledky.

A tady došlo spíš k něčemu, co si myslím, že bylo chybou na naší straně. A proto bylo vydáno prohlášení, které vám zřejmě připadalo netypické a neobvyklé. Nicméně byla to snaha dát čínské straně jasně najevo, že to není tak, že to, k čemu jsme se přihlásili v minulých dvou a půl letech, třech letech, by najednou neplatilo, protože respektování oficiálního charakteru vztahů a formálního charakteru toho, že se oficiálně stýkáme s oficiálními představiteli, je něco, co se obecně spíš respektuje, nebo nepamatuji si, že by v poslední době došlo k něčemu podobnému v okolí.

Vydali jsme prohlášení proto, abychom ujistili, že se v tomto nic neděje. Toto prohlášení samotné tím, co obsahuje, nemá v sobě nic jiného, než potvrzení formulací, které už byly deklarovány v minulosti a jsou veřejně přístupné. A domnívám se, že smysl byl jediný. Tady se sice mluvilo o servilitě. Pro mě to bylo spíš dát najevo, že držíme slovo a že to, co se řeklo, platí. Myslím si, že je asi těžké to vnucovat, když to někdo vidí jinak. Ale já si myslím, že to souvisí s obrazem Číny, který se v této zemi vytvořil a který mi připadá, že často je poměrně zjednodušený, třeba právě proto, že v něm není jednak ochota si uvědomit, že vztahy mezi státy jsou vždy založeny na určitém kompromisu. Je sice možné, že my vidíme 14. dalajlámu jako duchovního představitele, nicméně tady chceme s někým vést dialog a on ho vidí ještě nedávno jako představitelé snah, které byly spojeny s tendencí separovat určitou oblast Číny. A těžko asi můžeme našemu partnerovi vysvětlovat, že náš pohled je jediný správný a jediný, který i oni mají brát v potaz. Oni pocit ohrožení mají, a dialog záleží na tom, že já jejich názory beru právě vážně. Je to stejný princip, na kterém funguje tento Senát, že se musí vedle sebe respektovat různé názory, pokud se vůbec chceme i v našich komorách někam pohnout. A stejně tak to funguje i mezi státy. Pokud se chceme navzájem bavit, musíme respektovat jejich vidění věci. To neznamená, že se musíme tomu přizpůsobovat, to neznamená, že je musíme přejímat, a to neznamená, že tento výsledek není vždy určitý kompromis. Dokonce i v tomto případě bych si dovolil tvrdit, že to není úplné akceptování stanoviska. Myslím, že jsem schopen to snadno prokázat. Je to určitý kompromis, který, když se dodrží, tak dialog je možný. Podobným způsobem se musíme chovat, chceme-li rozvíjet vztahy i s řadou jiných zemí. Nemyslím si, že je šťastné v jisté chvíli kompromis frajersky vyhodit do povětří a abychom si ukázali, jak jsme principiální a zásadoví. Myslím si, že to je právě ten klam, o který tady jde.

Jsem přesvědčen, že pokud chcete s někým rozvíjet vztahy, pokud je na tom shoda, pokud si myslíte, že to má smysl, máte pro to důvody, pak je dobré držet slovo, které se přijalo. Opak pak vidím jako něco, co je nesrozumitelné a působí to nesolidně.

Jsem tedy přesvědčen, že to, že jak jsme korigovali tuto událost, která mohla vyvolat dojem, že Česká republika nebere vážně to, co se jinak obecně bere jako princip, který se respektuje, se podařilo aspoň do značné míry, neříkám stoprocentně, dát najevo, že my držíme to, co se dohodlo a že od toho neustupujeme a že vztahy pokračují zhruba v tom směru, který jsme nastavili.

Dá se tedy říct, že za těmito kroky si stojím. Nesouhlasím s tím, že by to znamenalo opouštění principů, ke kterým se česká zahraniční politika dlouhodobě hlásí, především proto, že všechno, co činíme, ať se to týká obchodu nebo politického dialogu, se skutečně řídí těmi principy, které jsou součástí toho, co je koneckonců i oficiálně uvedeno v našich dokumentech. My hájíme nejenom naše zájmy v oblasti ekonomiky, my hájíme také určité hodnoty, způsob života a to, jak tady žijeme. Toto je také něco, na čem nám záleží a co se snažíme prosazovat v současném světě. Ale zároveň se to musíme snažit prosazovat i s určitým respektem k tomu, že ti jiní mají v řadě věcí jiné vidění a že mají jiné strategie a že my přesto chceme spolupracovat. V tom je podle mne řeč o kompromisu, který je podstatou a základem politiky. A dovolám se toho, že bez tohoto kompromisu politický dialog v současném světě možný není. A pokud bychom tento přístup změnili, obávám se, že se jako ČR spíš budeme podílet na zvyšování chaosu, který mi dnes připadá, že je největším ohrožením, které máme kolem sebe.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane ministře, děkuji. Dříve, než otevřeme rozpravu, měli bychom určit zpravodaje. Navrhuji, aby se jím stal senátor František Bublan, kterého se zároveň ptám, zda s tímto návrhem souhlasí. Ano, souhlasí.

Navrhuji, abychom o tomto návrhu hlasovali.

Ti, co jste přihlášeni, předpokládám, že jste přihlášeni do rozpravy. (Souhlas.)

Budeme nyní hlasovat o návrhu, aby zpravodajem k tomuto bodu byl pan senátor František Bublan, předseda výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Aktuálně je přítomno 63 senátorek a senátorů, kvorum pro přijetí je 32.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 4 registrováno 63, kvorum 32, pro návrh 60, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Žádám pana senátora Františka Bublana, aby se ujal role zpravodaje a táži se ho, zdali se chce jako zpravodaj nyní vyjádřit úvodním slovem. Nechce.

Otevírám rozpravu. Jako první s přednostním právem bude hovořit pan senátor Jiří Šesták, místopředseda Senátu.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, velevážený Senáte. O zařazení úvodního bodu Zahraniční politika České republiky ve vztahu k Čínské lidové republice požádal senátorský klub Starostů a nezávislých zvláště s ohledem na nedávné společné prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, které vzniklo jako bezprostřední reakce na oficiální přijetí jeho svátosti dalajlámy ministrem kultury Danielem Hermanem dne 18. října 2016.

Děkuji, že se projednávání tohoto bodu účastní ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, kterému tím pádem můžeme položit řadu dotazů s touto věcí spojených.

Jeho svátost dalajláma jezdí do ČR řadu let, byl zván v minulosti i oficiálně nejvyššími místy a váže ho k naší zemi řada přátelských vazeb, kterých ve svých minulých vystoupeních na území ČR nikdy nezneužil, aby vystupoval nepřátelsky k Čínské lidové republice.

Vnímání Číny osobnosti dalajlámy je věc Číny, nikoliv naše. Podle informací, které se objevily v tisku, čínská strana usilovala o nepřijetí dalajlámy našimi představiteli a zabránění jeho veřejnému vystoupení.

Po oficiálním přijetí dalajlámy ministrem Hermanem následovala reakce v podobě tzv. prohlášení čtyř nejvyšších ústavních představitelů. Tato reakce překvapila jak svou formou, tak obsahem. Ještě nikdy se v polistopadové sféře nestalo, aby čtyři nejvyšší ústavní představitelé reagovali na jednání člena vlády tímto způsobem. Tato neúměrná reakce podpořená velmi omluvným až servilním tónem vůči jinému státu nemile překvapila velkou část občanů ČR, ale i politiků. Proč byla nutná tato neúměrná reakce, kterou jedna z autorit nejvyšších této země, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, okomentoval pro Aktuálně Dnes 27. října těmito slovy:

Od okamžiku, kdy se rozdělila federace a vznikl samostatný český stát, jsme nikdy nebyli svědky společného prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů.

To je něco zcela bezprecedentního a já si dovedu představit potřebu takovéhoto prohlášení v okamžiku mohutné krize, mnichovské krize, invaze Varšavského paktu, v předvečer války, při výrazném ohrožení, při přírodní katastrofě.

Co tedy bylo důvodem této reakce? Byla to reakce svobodná či vynucená? Byla připravena na patřičných místech či vznikala mimo legitimní prostor ministerstva zahraničí? Jsou v tomto zájmy nadnárodních korporací či jednotlivců? Byl to pouze nešťastný manévr naší politické reprezentace a diplomacie, či se jedná o trend navazující na aktivity především prezidenta republiky?

Tyto a další otázky je dnes třeba položit a žádat na ně odpovědi, a to z několika důvodů.

Jsme liberální demokracie a žijeme v rodině států podobného politického uspořádání. Jsme provázáni řadou smluv partnerských, politických, obchodních i bezpečnostních. Jsme provázáni vzájemnou loajalitou. Toto partnerství je vzácné, protože přináší naší zemi prosperitu a dosud nám nepoznanou bezpečnost. Jsme svobodná země a musíme velmi dbát, abychom jako občané pěstovali v sobě sebeúctu a sebevědomí. Submisivní reakce vůči cizím státům tomuto imperativu neprospívá.

Ve společné demokratické společnosti, v liberálně demokratické společnosti neexistují omezení, kdo s kým se má setkat. Pro nás politiky je jediné omezení – smíme jen to, co nám dovoluje zákon. A co nezakazuje zákon, to nám zakazuje slušnost.

Jsem rozhodně zastáncem toho, abychom respektovali země jiné, s jinou kulturou, s jinou hierarchií hodnot, aby pro nás to nebyly země na okraji. Ale i tyto země musí respektovat naše hodnoty, naše vidění světa a principy, podle kterých spravujeme naši zemi a ve kterých vidíme naši budoucnost, a to nejen v budování případných kulturních a obchodních kontaktů, ale především zde na našem území, kde jsme my vlastními pány, protože nás k tomu vede jak naše hodnotové zaměření, ale i několika set let tradice zakotvené v humanismu a respektování lidských práv. Vede nás k tomu i dlouhodobé směřování naší země jako liberálně demokratického státu. Česká republika je liberálně demokratický stát, tudíž silně akcentuje základní lidská práva všech tří generací a výrazem toho je připojení k řadě mezinárodních smluv. Za všechny zmiňme Evropskou listinu lidských práv a svobod. Parlament ČR sám v minulých letech přijal usnesení, ve kterých se zcela jasně vymezil k dodržování lidských práv v Číně. Tato usnesení dosud platí a nebyla zrušena. Jsou dosud trvajícím dědictvím étosu, který vznikl se sametovou revolucí, a ten je třeba znovu připomínat a k němu se vracet.

A nyní si dovolím panu ministrovi zcela konkrétní otázky.

Pane ministře, v čem byla situace natolik výjimečná, že bylo nutné prohlášení nejvyšších ústavních představitelů zákonodárné, ale i výkonné moci? Kde prohlášení vzniklo a kdo ho napsal? Komu bylo prohlášení určeno? Byl před příjezdem dalajlámy činěn z čínské strany tlak na jeho nepřijetí? Byla požadovaná tato reakce nejvyšších ústavních činitelů na přijetí dalajlámy z čínské strany? Byla požadovaná tato reakce na přijetí dalajlámy z nejbližšího okolí prezidenta republiky? A kolik neveřejných prohlášení tohoto druhu, o kterých veřejnost neví, za dobu této vlády se uskutečnilo? A jakým způsobem byli ústavní představitelé osloveni a jak se připojili a komu prohlášení vlastně bylo směřováno?

Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. S přednostním právem nyní vystoupí pan senátor Jan Horník.

Senátor Jan Horník:  Dobré dopoledne, pane předsedo, dobré dopoledne, pane ministře, kolegyně, kolegové.

Já musím říct, že jsem si vyslechl to, co tady říkal pan ministr Zaorálek, a byl jsem trochu zděšen. Nejdříve musím říct, že to byla jeho korektní řeč, na druhou stranu v ní nebylo ani trochu nějakého pokání. Já se domnívám, že jsme svébytný samostatný národ, ke kterému já se hlásím. A jehož jsem tady jednou jednaosmdesátinou občanů České republiky za volební obvod č. 1 – Karlovy Vary.

Pane ministře, všiml jsem si, když jste dostával ty otázky od pana místopředsedy, že jste si nedělal poznámky. Čili asi si to budete všechno pamatovat. Ale já bych vás přesto poprosil, já taky dám nějaké otázky... Jo, pardon, vy jste mě na to upozornil, to, co já si nechám pro sebe, pane ministře, na rozdíl od vás, jsem žádné prohlášení nepodepsal.

Chci se zeptat, proč byla nutná ona rychlost onoho prohlášení? Proč to prohlášení najednou muselo vzniknout osmnáctého, to bylo úterý, kdy my jsme tady měli výbory a komise a další záležitosti, devatenáctého jsme měli plénum. Proč to nemohlo zůstat minimálně u jednoho ústavního činitele? Toho druhého nejvyššího, pana předsedy Štěcha v té době, proč to nemohlo zůstat na devatenáctého, kdy by se s námi byl poradil. A minimálně, aspoň stejně jako u dopisu paní Merkelové, by nás o tom informoval na organizačním výboru, tak proč nás takhle neinformoval tady na tomto plénu? A proč se nezeptal, jestli tento postup je správný? Proč to šlo formou nějaké esemesky? A ještě v domnění – aspoň tedy tak to potom vyplývalo z tisku – že to měly být věci, a to prohlášení, věcí v podstatě jdoucí diplomatickou poštou a nemělo se to dostat na veřejnost.

Pana Ovčáčka nemusím, jako stejně pana prezidenta, nicméně respektuji, ale pan Ovčáček udělal obrovskou službu, že se to veřejnost dozvěděla. Protože zveřejněním na stránkách "hrad.cz" jsme se dozvěděli, že takovéto prohlášení vůbec vzniklo. Už tady byl dotaz, kolik takovýchto prohlášení bylo předtím? Já jsem tato prohlášení hledal, nějaká jsem našel, ale z těch sedmi osmi, kdy se scházíte v tomto formátu čtyř nejvyšších... Nebo když se scházejí ve formátu čtyř nejvyšších ústavních činitelů, tak jsem našel jenom dva nebo tři tyto materiály. To znamená, od toho roku 2014 jich ale bylo určitě více. A já se ptám, ke komu a k čemu byla různá další předtím vydávaná prohlášení, o kterých jsme se neměli dozvědět?

Pane ministře, vy si myslíte, že tento národ nemá tu sílu být svébytný a mít možnost vyjadřovat svůj názor? Vy určitě znáte dobře zahraniční politiku a určitě znáte dobře i jihovýchodní Asii. Pokud to takhle znáte a máte poradce, na ministerstvu zahraničí jsou jich mraky, tak vám určitě řeknou, že u těchto národů takovéto projevy, jako jsme udělali my oním prohlášením, je známkou slabosti národa. A mně je to úplně jedno, jestli je jich stokrát víc jak nás. Až nás jednou, když mi moje matka říkala, když jsem byl malý kluk, oni stejně přijdou Číňani a oni nás takhle umlátí čepicemi, tak vy jste jim ještě ke všemu, vy čtyři, vy ne, ale od vás to přišlo, otevřeli dveře.

Já se za to stydím! A minimálně za část mých voličů, a myslím si, že nejenom mých, se proti tomu ohrazuji. Chci se zeptat, proč byla ona rychlost – to je zásadní, kde toto prohlášení vzniklo, které bylo posíláno esemeskou? Proč to muselo být tak rychle? Kdo byl tím původcem? Že by to byl nějaký úředník na ministerstvu? Nebo vy, pane ministře? Tak se k tomu přihlaste. Nebo to byl někdo zvenčí. Pan Tvrdík? Nebo možná to šlo z Hradu, pan Nejedlý? Všechny tyto osoby jsou spojeny s jakýmsi byznysem. Mně je ten byznys úplně ukradenej.

Tady se pořád mluví o čínských investicích. Já si zatím všímám pouze těch investic v tom smyslu, že čínští investoři přicházejí a nakupují. Nakupují tam, kde nevznikají žádná pracovní místa. Ta pracovní místa tam jsou. Oni kupují nějaké fabriky v západních Čechách. Vím, že kupují Slavii. Jsem odmala slavista, je mi to úplně ukradený. Je mi to úplně jedno, který investor to bude. Já chci být tím člověkem, který bude hrdý na svoji zem, na své představitele, na ty čtyři nejvyšší ústavní činitele, což bohužel nemůžu být.

V podstatě se to projevilo i při nedávném hlasování, kdy jsme volili předsedu tohoto Senátu. Já jsem do poslední chvíle očekával, že okamžik, když budeme tuto volbu tady před sebou mít, takže v té době ještě pan předseda Štěch, a potom následně také, že přijde a řekne: "Hele, to bylo unáhlené." Bohužel to neudělal. Ale udělal to potom, zrovna na serveru "seznam.cz". Kdyby věděl, co to udělá, kdyby znal celou podstatu té věci, že by reagoval jinak. Proč to neřekl nám? On by možná byl býval dostal víc hlasů a měl dokonce větší podporu ostatních senátorů. K tomu bohužel nedošlo. A dalo se to očekávat, protože on byl jediným kandidátem. Nikdo jiný proti němu nevystupoval.

Můj dotaz další zní: kdy měli čtyři nejvyšší ústavní činitelé naplánovanou schůzku? Já vím, že 1. 11. Proč to nemohlo do 1. 11. počkat? Bylo to ani ne 14 dní. Proč s tím překotem najednou, přes onu esemesku, to musel řešit druhý nejvyšší ústavní činitel, mi není jasné a na to bych chtěl slyšet jasnou odpověď. Ty jsou dvě. Proč to nemohlo počkat do toho 1. 11., kdy jste byli domluvení, že se na Hradě sejdete? Stejně jste se potom sešli. A potom, kde to vzniklo? Podle mého je to jádro toho pudla. Byl to úředník? Byl to někdo, kdo vám zavolal na ministerstvo a někdo se z toho..., nechci říct to sprosté slovo co, a tak jste rychle udělali tuto hysterii? Nevím. Já bych to chtěl slyšet od vás. A nebo jste to byl vy, pane ministře, protože vy mezi těmi čtyřmi nejste.

V podstatě nešlo o ohrožení České republiky. Přijel stařec, kdy já jsem měl tu možnost a chci hrozně poděkovat Míle Horské a lidem, kteří dalajlámu přivedli na půdu Senátu. Já jsem si myslel, že bychom měli být takoví frajeři, že bychom tady odhlasovali, že dalajláma může k nám promluvit. Bohužel, to jsme nebyli. Já si dovedu představit, že bych si ho vyslechl. A kdyby byl mluvil stejně tak jako v Zeleném salonku v Kolovratském paláci, tak byste se možná i vy, kteří jste tam nebyli, divili, co vlastně řekl.

Dokonce se domnívám, že byste se divili víc než my z toho pravicového spektra, protože mluvil hodně socialisticky což mě taky překvapilo, ale proč ne? Proč najednou Čína má strach z tohoto staršího pána? Proč? Proč z něj máte strach vy? Proč jste to vůbec dělali? Mně to není jasné...

Není mi jasná ještě další věc. Vy jste v březnu tohoto roku, a to určitě víte, pane ministře, když na návštěvě byl čínský prezident, tak byla podepsána smlouva mezi naším prezidentem a čínským, která samozřejmě není ratifikovaná v tom smyslu, že by to schválil Parlament. Nicméně jsou v ní zajímavé věci o vzájemné spolupráci. V bodě 10 této smlouvy se mluví o spolupráci o nevměšování. Říkám znovu - nevměšování. Proč najednou, zřejmě od vás přišel ten impuls k nejvyšším ústavním činitelům?

Mně to vadí. Ať si o tom myslí kdo chce, co chce. Mluvím tady za lidi, kteří s tím nesouhlasí. A ve vašem projevu o toleranci, vzájemném pochopení, obchodě apod., proti tomu nic nemám, pod to se podepíšu. Ale není to o podlézání. Pane ministře, od vás zřejmě vyšel impuls k podlézání čtyř nejvyšších ústavních činitelů. A to mi vadí. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Jiří Čunek, prosím.

Senátor Jiří Čunek:  Pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové.

Já bych rád odpověděl, ale ne možná správně, panu kolegovi, který mluvil přede mnou, čeho se bojí u takového starce. Asi téhož, čehož se mohli bát Američané u Dandyho. On to byl taky vetchý stařec, taky nepoužíval násilí a dokázal udělat ohromné věci. Každý, kdo se dokáže obětovat, má myšlenku, má svůj cíl, tak dokáže udělat ve světě hodně věcí, dokáže lidi strhnout svým směrem.

A to je věc, kterou my tady v České republice, alespoň trochu, zdá se, se snažíme podporovat. Aby tady rostly individuality, lidé svého názoru. Dokonce máme zákony, kterými se snažíme chránit všechny občany naší republiky. A teď říkám všechny, to znamená i ty, kteří jsou v tom podřízeném postavení, od toho, aby s nimi bylo zacházeno tak, že se jejich úcta bude zmenšovat nebo budou nějakým psychologickým způsobem týráni apod.

Nicméně je zvláštní, že když se snažíme toho dosáhnout i v našich zákonech a v chování řekněme nadřízených, tak se domníváme, že náš stát se může chovat jinak. A to si myslím, že je velký problém. Tak, jak se chováme my v jednání a víme, že člověk, který přichází do dialogu v nerovnoprávném postavení s ohnutými zády, tak proč by to mělo být jiné, když stát s druhým státem jedná s ohnutými zády. A to si myslím, že je problém toho dopisu čtyř našich ústavních činitelů.

Dá se předpokládat, kdybych nebyl členem této ctěné horní komory Parlamentu, tak kdybych se na to díval zvenku, tak bych řekl, že tady je minimálně 41 senátorů, kteří s tím krokem souhlasili. Protože já si nedokážu představit, co by měl udělat politik, aby nesl důsledky svého chování a svého konání více, než udělali tito čtyři ústavní činitelé. A my jsme potom jednoho z těch, který to podepsal - ani nezměnil své vyjádření, naopak za ním stál, ani se za něj neomluvil, že to byla nějaká chyba, protože chyba se může stát vždycky... A vy při té volbě, tedy většina z nás, ať to řeknu tedy správně, tak ho volila.

Viděno zvenčí pro toho člověka, který se dívá na Senát jako na nějakou komunitu, která je jsoucí, tak si řekne – no,většina z nich s tím souhlasí. Já se chci přihlásit k tomu, že já jsem s tímto krokem nesouhlasil a souhlasit s ním nebudu! Kdyby dalajláma chodil po této Zemi, ale teď myslím po této zeměkouli, ne po naší zemi, a říkal, že chce oddělit Tibet od Číny, že chce způsobit revoluci, která by to nové uspořádání někdy před padesátá léta minulého století vrátila, tak to bych chápal, že by bylo jistě velmi těžké, že by to byla velmi těžká situace. Ale on tady všude chodí a říká, že on Tibet od Číny oddělit nechce, a že chce jenom vést dialog.

A na základě toho, když se nějaký ministr – a vůbec tady nechci zkoumat, protože to bylo téma, které možná pro mě celkem vyčerpávajícím způsobem bylo odpovězeno, kdo co říkal, jaká byla dohoda mezi členy vlády o přijetí, či nepřijetí, tak to je pro mě zásadní. My chceme mít dobré vztahy nejen s Čínou, ale se všemi. My chceme, aby naši občané – a tedy i naši představitelé – se chovali rovnoprávně, aby neporušovali dohody. Ale já jsem přesvědčen, že vůbec udělat takovou dohodu, že se někdo s někým tady v této zemi nesetká, byť to zcela zjevně není člověk, který by chtěl bortit základní principy kteréhokoli státu, tedy i Číny, tak si myslím, že už taková dohoda vede k tomu předklonu. Natož ten dopis.

A my jsme z toho dopisu, tedy my senátoři, nevyvodili žádné důsledky. Důvod, proč jsem v té chvíli té schůze nevystoupil, byl jednoduchý. Bylo by to štěkání malého psa, který by zbytečně rušil tuto schůzi, protože všichni jsme všechno věděli, každý z nás se mohl svobodně rozhodnout, a to v tajném hlasování, bez ohledu na kohokoli jiného. Nebylo to hlasování aklamací, kde by se možná někteří cítili řekněme svázáni některými dohodami, které snad měli učinit. A pak nemělo cenu rušit tuto schůzi nějakými takovými výstupy.

Nicméně jsem přesvědčen, že my jsme tady tehdy měli vyjádřit tu svou vůli v hlasování, pokud je tady skutečně většina těch, kteří s tímto dopisem nesouhlasí. Mj. jsem přesvědčen, že v sociální demokracii je mnoho mužů a žen, kteří mohou býti dobrými reprezentanty této horní komory. Takže jsem ani v té chvíli nikdy nechtěl někomu upírat práva, která jsou určitými zvyklostmi tady zavedená.

A pak mi dovolte od tohoto tématu odskočit, protože mě mrzela jedna věc, která tady mnohokrát zazněla a opakovat ji jindy by bylo asi zpozdilé. My jsme slyšeli mnozí, že byly učiněny nějaké dohody při konstrukci jednotlivých orgánů Senátu a že my někteří je nechceme dodržovat.

Já bych chtěl připomenout, že když se tvoří Organizační výbor, když předsedové klubů jednají s vedením Senátu, či mezi sebou, tak ty dohody mohou být, aspoň to beru tak ze své strany, ty dohody mohou být považovány pro nás všechny za závazné, pokud je všechny kluby schválí, domluví se na nich, a jednotliví senátoři a senátorky tento princip přijmou.

My jsme o těch dohodách ani nevěděli, my jsme jich nebyli ani účastni, až v určité fázi jsme je měli schovat, tak jsem se dozvěděl, že už něco porušuji. To si myslím, že ze strany těch, kteří tato slova i tady vyslovovali, tak si myslím, že nebylo správné.

Nicméně tohle je skutečně marginální věc. To znamená, já žádám pana ministra, pana předsedu Senátu, v zásadě nás všechny, protože jsme ústavní činitelé, abychom se nadále vždycky dokázali chovat nejenom k sobě navzájem, ale i k jiným státům rovnoprávně a také slušně.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, nyní s přednostním právem požádal pan ministr Herman o vystoupení. Prosím.

Ministr kultury ČR Daniel Herman:  Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, já velmi děkuji za to, že mohu tady vystoupit, abych vás také seznámil se svým úhlem pohledu na záležitost, kterou projednáváte. Vážím si toho, že máte zájem o tuto záležitost.

Chtěl bych vás seznámit s tím, jak setkání s tibetským dalajlámou probíhalo, co mu předcházelo.

Někdy na začátku mandátu naší vlády se otevřelo na vládě jednání o vztazích s Čínou. Tam jsme byli dotázáni, jestli podporujeme jakési větší rozehřátí vztahů s Čínou, což jsme všichni odsouhlasili. Určitě vztahy ekonomické, kulturní, výměna turistická, jsou věci, které je třeba vítat, které mohou přinést pro ČR jenom pozitivní vklady.

V této souvislosti také zazněl dotaz, možná do jisté míry žádost, abychom se po dobu svého mandátu nesetkávali s tibetským dalajlámou. Já jsem se při této příležitosti přihlásil a řekl jsem, že je to v rozporu s mým svědomím, že je to podobné, jako kdyby po mně někdo žádal, abych se nesetkal s papežem, že tedy takovýto příslib nemohu dát.

Pan ministr zahraničních věcí mě poté požádal, jestli bychom mohli bilaterálně spolu o této věci hovořit, což jsem řekl, že samozřejmě ano. Dohodli jsme se na tom, že pana ministra budu informovat, kdyby k takovému setkání mělo dojít. Což samozřejmě chápu, to je naprosto legitimní věc.

Zhruba po roce došlo k podobné diskusi, když přijel do ČR v rámci Fóra 2000 exilový tibetský premiér a opět se tato otázka otevřela. Já jsem tehdy řekl, že se velmi pravděpodobně s tibetským exilovým premiérem setkám v rámci Fóra 2000, také jsem to tehdy panu ministrovi zahraničních věcí řekl. K setkání došlo v rámci galavečeře. Myslím, že tehdy to nevyvolalo žádné větší rozpory nebo nějakou pozornost.

V letošním roce dalajláma přicestoval na Fórum 2000. Jak víte, tak jeho návštěva je většinou, nebo vždycky provázena značnými bezpečnostními opatřeními, takže ten program se krystalizoval v podstatě do poslední chvíle.

Dá se říci, že až ten poslední víkend před vlastní návštěvou došlo k tomu přesnému stanovení jednotlivých bodů programu. S organizátory jsme se dohodli, že návštěva nositele Nobelovy ceny míru, významného představitele jedné z náboženských větví buddhismu, tedy významného náboženského směru světového, je návštěva, která si jistě zaslouží pozornost. Já, protože do kompetence ministra kultury ČR také spadají právě vztahy s církvemi a náboženskými společnostmi, jsem usoudil, že je vhodné se s dalajlámou v tomto formátu setkat, tedy nikoliv jako se státním představitelem, protože on se ani za žádného státního představitele nepovažuje, To jsme vyjádřili i tím, že nebyly nikde žádné státní symboly, ale jako s představitelem významného duchovního směru.

K tomuto setkání došlo. Den před tímto setkáním, to bylo pondělí, při zasedání vlády, jsem chtěl pana ministra zahraničních věcí osobně informovat, tak, jak jsme se dohodli. Vzhledem k tomu, že z pracovních důvodů pan ministr nebyl na zasedání vlády přítomen, protože byl v zahraničí, tak jsem zvolil formu textové zprávy, kterou jsem ho informoval o tom, že k tomuto setkání dojde.

Já jsem tedy neporušil žádnou dohodu, já jsem pouze kontinuálně držel svůj postoj, který jsem konzultoval i s některými představiteli vlády i samozřejmě své strany, nedošlo tam k ničemu, k čemu by dojít nemělo.

To znamená, že tato návštěva proběhla. Obsahem rozhovorů byly pouze věci mezináboženského dialogu i v souvislosti s uprchlickou krizí, v souvislosti s tím, že mezináboženský dialog může také pomoci stavět mosty a být jakousi prevencí před konflikty, které mohou z nepochopení různých náboženských směrů vycházet. Bylo to tedy setkání na této rovině. Zúčastnili se ho někteří zákonodárci také i z vašich řad, i z řad Poslanecké sněmovny. Znovu říkám, já jsem si neuvědomoval a nejsem si vědom ani teď, že bych porušil jakoukoli dohodu, že bych porušil nějaké usnesení vlády, protože žádné v tomto smyslu nebylo. Pouze strategický dialog a vládní koncepce vztahů, zahraničních vztahů, co se týká Číny, hovoří také o lidských právech, hovoří o rovnosti, hovoří o tom, že je třeba se k sobě chovat se vzájemnou úctou a respektem.

Nejsem si vědom toho, že by došlo k porušení, z jakékoli strany, některého z těchto principů. Děkuji vám ještě jednou za to, že jsem vás mohl s tímto úhlem pohledu a se svojí zkušeností k této věci seznámit. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane ministře. Já si dovolím ještě, v době, kdy tady pan ministr Herman je, také požádal o slovo. Pokusím se zareagovat na některé dotazy, které se buď přímo, nebo nepřímo týkaly mojí osoby. A to i vzhledem k tomu, že bych potom mohl opomenout, bylo by mi možná vytýkáno, že jsem se chtěl něčemu vyhnout.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Dobré dopoledne. Takže s přednostním právem vystoupí předseda Senátu, pan senátor Milan Štěch. Prosím, pane předsedo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážený pane ministře, vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já nebudu dělat ucelený výklad, byť by to pro mě nebyl problém, mám k tomu plno podkladů. Ale nerad bych, aby se posouvala tato diskuse do nějakého stavu, kdy to může vyznívat konfrontačně, spíše se pokusím některé věci ozřejmit, odpovědět na otázky. Pokusím se, aby to bylo věcné.

Zaprvé tady jako první zaznělo směrem ke mně, proč jsem jako v předchozím případě, kdy jsem předával paní Merkelové dopis týkající se problematiky sankcí EU – Rusko, neinformoval alespoň představitele klubů třeba na organizačním výboru. Zaprvé, přijetí paní kancléřky Merkelové bylo dlouhodobě připravováno. Já jsem měl k dispozici také už nějaký čas informace o tom, že sice fungují sankce, ale že vedle těch sankcí prudce narůstají přímé investice ze západní Evropy do Ruska, že vlastně tyto přímé investice do Ruska pomáhají Rusku nahradit výpadky zboží, které neodebírá z řady zemí, výrazně i z Česka, zejména v té oblasti potravinářského průmyslu. Že to vlastně vede k tomu, že Rusko na základě a pod tlakem sankcí za pomoci peněz ze západní Evropy, zejména z Německa, si buduje svoje nové vlastní kapacity, které v budoucnu budou znamenat, že Rusko nebude odebírat zboží od nás, ale ti investoři, kteří tam dneska peníze dávají, budou z Ruska získávat dividendy. Šlo mi o to pokrytectví, nebo takový ten přístup, který sice mluví o sankcích, ale přitom sankce jsou nahrazovány přímými investicemi. To byl obsah toho dopisu. Ten je k dispozici. A nebylo to, že bych tam napsal: Zrušte sankce! To tam vůbec v tom dopise nebylo. A já jsem informoval, protože jsem to věděl dopředu.

To byla situace jiná, ta situace se vyvinula z hodiny na hodinu, nebo ze dne na den, vzhledem k tomu, že prohlášení ústavních činitelů v minulosti byla přijímána a byla vydávána, a je pravda, že byla ale připravována v delším časovém horizontu. Takže to je toto.

K tomu, proč se pan ministr rozhodl o to prohlášení naše požádat, tady už vystoupil, možná, že se k tomu ještě vyjádří.

Já jsem toho názoru, že Senát není hlavní tvůrce zahraniční politiky, ale je zapojen do tvorby zahraniční politiky. Moji předchůdci tady často říkali, že když vyjíždí ven, tak že na prvním místě mají tričko Česká republika, na druhém místě mají tričko Senát Parlamentu ČR a teprve na třetím místě je tričko té politické strany, kterou tady zastupují.

Já si myslím, že to platí pořád. Já tedy i za minulých vlád, které nebyly tvořeny, nebo nebyla tam zúčastněna sociální demokracie, jsem vždycky plně respektoval záměry v zahraniční politice, nebyl jsem jediný, prakticky to dělali všichni představitelé Senátu, oficiální zahraniční politiku ČR prezentovanou exekutivou, to znamená ministerstvem zahraničních věcí, vládou, případně prezidentem. Nikdy, byť jsem s prezidentem Klausem v řadě věcí nesouhlasil, nikdy jsem si nedovolil nikde, ani tady veřejně, kritizovat představitele exekutivy za kroky, které v zahraniční politice dělali. Věřte mi, že mi řada věcí nebyla úplně jaksi příjemných.

Zrovna včera tady byl srbský prezident a opět nám dával kapky kvůli tomu, že jsme uznali Kosovo.

Tehdy jsem patřil do té skupiny senátorů, kteří s tím nesouhlasili. Ale respektoval jsem, že to bylo rozhodnutí tehdejší většiny a exekutivy. Prostě si to můžete najít. A myslím si, že nenajdete... Tady můžu dát úplně hlavu na špalek, nenajdete žádné moje vystoupení, kde bych tento krok vlády nějak kritizoval.

Chtěl bych jenom požádat o to, že bychom měli mít určitou ohleduplnost, věci, které třeba teď zavedeme, budeme tady zaujímat stanovisko, se můžou vrátit. Vlády se mění. Já jsem vždycky byl rád, a jsem rád, že ty rozdílné názory, alespoň v té zahraniční politice, dokážeme utlumit a vyřešit uvnitř naší republiky. Protože to si myslím, že je tím největším projevem slabosti, když to nedokážeme.

A proto i ta společná prohlášení ústavních činitelů, budu mluvit velmi otevřeně. Já je chápu tak, že jsou určitou eliminací, alespoň já k nim tak přistupuji, určitých excesních názorů, které se občas u některých představitelů v naší zemi nebo tvůrců zahraniční politiky vyskytují. Viz například poslední prohlášení z toho 1. 11., já si myslím, že to prohlášení ústavních činitelů je vynikající. Přes ty názory, které někdy slyšíme od pana prezidenta, tam všichni čtyři vyjádřili souhlas se zásadními věcmi, včetně krize mezi Ukrajinou a Ruskem.

Takže to prohlášení ústavních činitelů není něco úplně neznámého. Pravda je, toto bylo velmi rychlé, proto já jsem to nemohl ani s nikým konzultovat. Pravda je, že jsem to možná i podcenil, protože jsem si myslel, že to nevzbudí žádnou obavu, a to zejména proto, a to hovořím k panu ministrovi, že jsem velmi dbal, a proto s tím i bez problémů vyjádřil souhlas, nic jsem nepodepisoval, prostřednictvím řídícího k panu Čunkovi asi po sté říkám, že jsem nikde nic nepodepsal, že ani žádný dopis jsem neviděl. Bylo to pouze prohlášení. Proto jsem i neměl s tím problém, protože tam pan ministr Herman nebyl jmenován. Já s panem ministrem Hermanem nemám žádné otevřené problémy, myslím si, že řešíme některé věci nadstandardně. Nebylo tam ani slovo o dalajlámovi. Nebylo tam. To bylo pouze zopakování vět, které už byly oficiálně v ČR používány, použity.

Na závěr tady přečtu vyjádření Václava Klause, protože ten tvořil dlouho zahraniční politiku. Chápu. Chápu, že někdo to vnímá pocitově tak, jak je tady prezentováno, jako že je to ponížení a další a další. Ale já jsem to tak nechápal. Proto jsem také na tom serveru Novinky, myslím, že to bylo na Novinkách, nebo na Seznamu, pardon, řekl to, co jsem řekl, protože je to potřeba posuzovat v kontextu. A samozřejmě, že všechno to, co se odehrálo kolem toho, kdybych v tu dobu věděl, že se odehrát může, tak bych asi z praktických důvodů, já nemám zájem provokovat kohokoli, řekl: Pane ministře, není lepší, abyste to vyřešil jen na úrovni ministerstva zahraničních věcí?

Ale v tu dobu, kdy jsem to činil, že jsem s tím vyjádřil souhlas, tak jsem vůbec nepředpokládal, že to něco může vyvolat, protože to byly naprosto známé věty, které byly projednávány ve vládě, nebo vláda o nich byla informovaná. Mám na mysli strategické partnerství.

A co se týká politiky jedné Číny, což je vlastně ta druhá část toho, to tady od roku 93 funguje. Pan ministr hovořil o tom, že ty vztahy s Čínou jako by začala tato vláda. Pane ministře, není to úplně pravda. Já si myslím, že už velmi výrazným krokem byla návštěva Nečase, bývalého premiéra. A za další, od roku 93 ty vztahy s Čínou nebyly ovšem na úrovni, jako jsou dneska, to je jasné. Ale také tam byly překážky spíše ze strany Číny.

Takže z tohoto důvodu já si myslím, že je potřeba také se vzájemně snažit pochopit, jako jsem se snažil pochopit zahraniční politiku předchozích vlád. Říkám, bral jsem ji v potaz. A také bychom tehdy mohli mít velmi tvrdá slova, velmi tvrdé věty, jestli to nebylo poklonkování někomu jinému a podobně. A zrovna připomínám to Kosovo, protože ty názory na něj jsou velmi rozdílné i dodnes.

Takže to je tato odpověď. To znamená, proč jsem to nevzal k projednání tady v Senátu.

Nakonec, zase mohu říci, že v to úterý už to bylo známé, ve středu, další den, to bylo známé, ve středu tady bylo plénum. Nikdo k tomu neměl žádné výhrady. Ty výhrady se objevily tehdy, až se to začalo medializovat. To je tato věc.

Co se týká přijetí na půdě Senátu, prosím vás, přijetí na půdě Senátu nebyl nějaký fatální problém dalajlámy, z toho důvodu, že nikdo nenavrhl, ani to nebylo předmětem jednání Organizačního výboru jako oficiální akce. Samozřejmě, pokud si tady v Senátu přijme senátor delegaci, návštěvu a není to předmětem schvalování v Organizačním výboru, tak je to akce soukromého rázu. Takže já si myslím, že to není úplně možné srovnávat.

Co se týká věcí, které vyvolaly tu reakci, tak je tam určitý rozdíl, je tam rozdíl v tom, že lidé, kteří přijíždí jako lidé, kteří žijí mimo Čínu, nějakým způsobem se hlásí nebo podporují exilové struktury Tibetu, zahraničí, tak samozřejmě se asi dá očekávat, že budou uvnitř té Číny a oficiálních struktur vyvolávat nějakou reakci.

Vezměte si, kdybychom tady přijali, kdokoliv, představitele Kurdů, tak asi musíme počítat, že Turecko bude možná velmi agresivně reagovat. To jsou takové věci, které jsou velmi ožehavé, a přitom je tady hodně lidí, kteří ke Kurdům, zejména poté, jak bojují proti Islámskému státu, mají sympatie. Ale je tady Turecko, které je významným členem NATO, je zainteresováno v problematice eliminace migračních toků, a prostě politika, diplomacie je velmi složitá. Kdybych jednal podle svého srdce, přesvědčení a svědomí, musel bych vystupovat velmi zásadově. Ale protože jsme se dali na politiku, musíme někdy tyto věci potlačit. Je to těžké, ale je to tak.

To uvádím jako příklad. A chci znovu říci, že jsme tuto věc nepersonifikovali, přes setkání, ke kterému došlo, jsme pana ministra Hermana, nebo aspoň já, nikde nejmenoval, nikde nenapadal. A chci požádat – říkám to otevřeně – jestli by nemohl být i drobet přístup z druhé strany. Chápu, že názory mohou být rozdílné a pocity také mohou být rozdílné. A je mnoho případů, kde bychom mohli takovouto diskusi o zahraniční politice u nás vyvolat. Uvádím například Kurdistán, Kurdy a další a další. A myslím, že v diplomacii a i my musíme být velmi citliví.

Když začínalo Fórum 2000, Václav Havel mě na něj také pozval, byl jsem na prvním Fóru na akcích, kde byl dalajláma, slyšel jsem ho mluvit. Na druhou stranu znám i představitele duchovní oblasti v ČR, kteří mají k dalajlámovi kritické postoje. Ale beru to tak, že to je demokratická diskuse a každý má právo se vyjádřit, a určitě uznávám všechny ty, kteří dalajlámovi naslouchají a řekl bych dávají na patřičné místo duchovní oblast, protože je nedílnou součástí lidského počínání, lidské bytosti a lidské komunity.

To jsou některé věci, na které jsem chtěl reagovat.

Co se týká dalších oblastí, myslím, že na ně bude reagovat pan ministr. Ale znovu říkám – naším cílem určitě nebylo jakékoliv podbízení se Číně, nic jiného, než v minulosti bylo řečeno, jsme tam neřekli, žádná jména jsme nepoužívali a konkrétně jsme nikoho nenapadali, i když z toho si to samozřejmě může někdo odvodit, ale bylo to, myslím, bráno s tím, aby to nevyvolalo konfrontaci.

A na konec chci říci k tomu, že se tady objevuje návrh nějakého usnesení, je to návrh usnesení ze strany ODS, že bychom se měli vyjádřit tak, že to odmítáme. Tam jde ovšem o to, že asi není možné oddělit obsah a formu. Formu bych dneska asi zvolil asi jinou, na obsahu nevidím nic v zásadě špatného, protože, znovu opakuji, odpovídá to předchozím prohlášením a smlouvám, které byly přijaty. A dovolím si tady přečíst vyjádření bývalého hlavního představitele exekutivy ČR, který byl dlouhá léta v pozici premiéra, tak i v pozici prezidenta, jenom to připomenu. Je to citace Václava Klause:

Tento dopis čtyř představitelů je dopis přiměřený. Já jsem od prvopočátku měl své názory na existenci Tchaj-wanu a Tibetu. Vzpomínám si, že jsem před více než dvaceti lety přijel do Číny jako předseda vlády a suverénně jsem řekl čínskému premiérovi: Pane premiére, vždyť vás je miliarda dvě stě milionů. Pro vás malý Tchaj-wan přece nestojí za řeč. Vy s tím máte tolik problémů, všichni vás za to kritizují. To vám za to stojí? Byl jsem ale okřiknut. Tehdejší ministr zahraničí Zieleniec, údajně superpravicový člověk, mi řekl: Ne, stejně jako všechny ostatní vyspělé země respektujeme jednotu a územní celistvost Číny. A to, že čtyři nejvyšší ústavní činitelé měli nutkání tu elementární pravdu, na níž je založena naše zahraniční politika 27 let, jenom zopakovat a zdůraznit, není nic extrémního ani mimořádného. To, co z toho dneska někteří lidé dělají, je dětinské a směšné.

Ne, že bych se vším, co je tady napsáno, stoprocentně souhlasil. Uznávám právo to kritizovat, mít na to jiný názor. Ale tvrdím, že tento názor nevychází z faktu toho, co je napsáno, ale z pocitů, z vnímání a dalších věcí. Ano, každý na to má právo, ale myslím si, že je potřeba chápat i druhou stranu.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane předsedo. A jako další je do rozpravy přihlášen pan senátor Jiří Oberfalzer. Ale ještě předtím s technickou připomínkou pan senátor Jiří Čunek.

Senátor Jiří Čunek:  Mám jenom technickou připomínku pro pana kolegu Štěcha, že jsem ve vládě hlasoval proti uznání Kosova. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, děkuji, technická připomínka správná. Prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Děkuji. Pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové. Jsem nyní trošičku zmatený, protože už čtyřikrát jsem startoval k mikrofonu a mezitím se navršilo mnoho sdělení, která mě motivují k určitému komentáři. Ale když zde byla nadnesena otázka Kosova, musím s lítostí přiznat, že to byla naše vláda vedená ODS, která Kosovo uznala, hluboce jsem s tím nesouhlasil. A stejně tak to byla vláda Petra Nečase, nebo přesně řečeno přímo osoba premiéra Nečase, který se vyjádřil, že vždyť přece co by bylo v Tibetu, byl by to jakýsi teokratický stát, kdyby nad ním – ale to dodávám já – neměla patronaci komunistická Čína.

To jsou z mého pohledu počiny i výroky ostudné a mrzí mě to, přiznávám se zde k tomu zejména jako člen ODS.

Myslím, že debata, kterou tady vedeme, má mnoho rovin a bude dobře, když ji ukotvíme do něčeho praktického, co z ní opravdu může vzejít.

Bylo zde již konstatováno, že Senát není přímým tvůrcem zahraniční politiky. Může se k ní samozřejmě vyjadřovat, může přijímat usnesení, která vládu mohou vyzývat k nějakým postojům či činům. To všechno je svatá pravda. Nejde nám, doufám, o formulaci zahraniční politiky.

Nyní mi dovolte malý osobní exkurz. Nemusím zde v této komoře jistě připomínat, jak celý problém s Tibetem vznikl, v 50. letech Mao Ce-tung vtrhl do tohoto teritoria se zbraněmi utopil individualitu, zvláštnost, krásu a osobitost tohoto teritoria v krvi.

Jeho svátost dalajláma uprchl s velikým štěstím, protože kdyby se mu to nepovedlo, tak dnes nebyl na světě, a možná by to pro mnohé bylo příjemné.

Proč to Číně vadí? Tady zaznělo hezky – stařík, který může vadit tak velkému kolosu, jako je komunistická země. No proto, že to je svědomí, a špatné svědomí nesnášejí ani velcí diktátoři typu Stalina či jiných vůdců.

Čili to je to, co je třeba zničit, paměť, ta překáží každé totalitě.

Měl jsem možnost se s dalajlámou setkat několikrát. Mimochodem, jsem spoluzakladatel nadace Fórum 2000, která pořádá Fóra 2000 od roku 1997. Neslyšel jsem dalajlámu nikdy říct jedinou větu, myslím si vůbec o Číně, natož o postavení Tibetu, o odloučení či samostatnosti. Snaží se samozřejmě, že mu to nejspíš někde v hloubi srdce, na srdci skutečně leží, ale on se snaží šířit mír, lásku, harmonii a altruismus. To jsou jeho poselství.

Nezlobím se na pana ministra Hermana, že ho přijal, proč by ho nepřijal. Myslím si, že bychom si neměli nechat od někoho diktovat. Nemám problém s tím, abychom měli oficiální stanovisko respektu k celistvosti území Číny, to přece proč ne. Nevidím důvod, proč by vláda nezaujímala nějaké konstruktivní stanovisko – a řeknu a myslím to upřímně – zejména k ekonomickému dialogu s Čínou.

Ale proč by nemohl jednotlivý ministr se setkat s takovouto osobností, to nechápu. A to, že Čína na to takto reaguje, je přesně to, proč bychom na to neměli přistupovat.

Prohlášení našich ústavních činitelů vnímám úplně stejně jako mnozí z vás jako demonstraci oddanosti této dálněvýchodní komunistické říši. Takových historických skutků jsme tam měli více. Mně to přijde trapné zejména v čase svobody. Zábavné je, že myslím, že hned druhý den, se objevilo v médiích jakési poselství, nevím přesně, kdo za ním stál, tak já si ho zjednoduším, poselství Komunistické strany Číny, že je hezké, když toto říkáme, ale činy teprve ukáží, jak to myslíme. Čili už jsme hned byli napomenuti, že domácí úkol, slohová práce byla odvedena celkem slušně, ale teď ať následují činy.

Myslím si, že to nakonec je ještě trapnější než samotné prohlášení, že vlastně ani nestačilo toto ponížení.

Nicméně zpátky k věci. Předseda našeho klubu, až se vrátí z tiskovky, na které jsem měl být také, předloží návrh usnesení, které už máte na lavicích. Myslím si, že to je rozumné východisko k tomuto bodu, a sice, že upozorní na to, že skutečnost, že předseda Senátu jako jeden ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů se připojil, i když jenom verbálně, to zde bylo vysloveno, k tomuto prohlášení, je to prostě jeho čin. Myslím si, že to mělo být možná nějak více zdůrazněno a třeba by tento problém nebyl až tak silný. Nečinil tak v zastoupení Senátu a nikdy to také netvrdil. To pozor, abych nerozpoutal nějakou nepatřičnou debatu. Čili on to dal za sebe.

A myslím si, že musíme opět za sebe říct, že se s tím neztotožňujeme a že to tedy bereme také čistě jako jeho osobní postoj a jeho osobní vyjádření. To je smyslem tohoto usnesení, ale nechám to kolegovi, aby to přečetl jménem celého klubu.

Můžeme tady samozřejmě přijímat všelijaké deklarace odlišných politických postojů. Nicméně vrátím se ještě k tomu svému a nevnucuji ho Senátu a také nenavrhuji žádné usnesení v tom smyslu, jako moje srdce vždy stojí na straně ujařmených a na straně ponížených.

A chtěl bych vás ještě upozornit na dva detaily. Jistě to víte, že Čína od té doby, co okupuje Tibet, tak ho systematicky asimiluje, přesněji řečeno počínšťuje, nejenom že zde diktuje místní správu, ale skutečně se stará o to, abych tak řekl postalinsku, aby procento obyvatel čínské národnosti bylo v Tibetu tak významné, že by Tibet už nikdy neměl šanci se nějakým způsobem, aspoň k autonomii, profilovat.

A pak ještě jedna, spíš možná humorná záležitost. Jistě jste také postřehli, je to pár let, že Komunistická strana Číny si už našla svého 15. dalajlámu. O něco později, než tak učinili Tibeťané, přesněji řečeno budhisté.

Možná, až bude dalajlámou člen komunistické strany Čínské lidové republiky, tak budeme mít klid. Ale to bylo jen na okraj. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. A nyní vystoupí pan senátor Václav Láska.

Senátor Václav Láska:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Než jsem se dostal k mikrofonu, bylo řečeno opravdu hodně, ale pokusím se říct to, co jsem chtěl říct na začátku.

Myslím, že nikdo nezpochybňuje, že s Čínou i s dalšími zeměmi se má jednat, že se má komunikovat, že to je základ zahraniční politiky. To, co části veřejnosti vadí, je způsob, jakým to dělá ČR, který vnímá nechci říct nerovný, ale prostě jako země, která nejedná se zdvihnutou hlavou a s rovnou páteří, takový trošku ohnutý. A dovolte mi dva příklady, na kterých část veřejnosti k tomuto závěru asi dochází.

Když tu byl na návštěvě čínský prezident, tak česká policie strhávala tibetské vlajky z oken kanceláří a domů, uzavírala se prostranství, na kterých by se mohly pořádat demonstrace za svobodný Tibet, aby to čínský prezident neviděl. To znamená omezovali jsme a upozaďovali jsme právo svobody projevu našich občanů, aby se tu vrcholný představitel jiné země cítil dobře, aby neviděl něco, co vidět nemá, už to je za mě principiálně špatně.

Druhou věcí, kterou bych uvedl jako příklad, jsou vyjádření našeho prezidenta v čínských médiích. Teď už je to mnohokrát opakované, že se tam přijel učit stabilizovat společnost a nepoučovat je o lidských právech. Takovéto vystupování vrcholného činitele, a není to jenom v čínských médiích, obdobná bychom našli třeba v ruských médiích o tom, jak jsou zbytečné evropské sankce vůči Rusku.

Na část veřejnosti – a já se k ní přidávám – působí, pan kolega zde řekl podlézavě. Je to asi slovo nehezké, ale asi přiléhavé na tuto situaci, já bych možná použil submisivně, prostě strašně slabě. A vytváří vnímání toho, jak se ČR staví k Číně. A v této atmosféře potom i prohlášení čtyř působí stejným způsobem, ne pro svůj obsah, ale pro formu, pro okázalost, jakou bylo učiněno.

Vím, že Čína je velká země, má miliardu obyvatel. No co, my máme zase demokracii, také je to určitá hodnota, kterou bychom si měli hájit. A neříkám, že musíme s Čínou jednat jako rovný s rovným, ale minimálně s rovnou páteří a s hrdě zvednutou hlavou.

To, co vzbudilo nevoli části veřejnosti, není ani obsah jednání samotných, ani to, že se s Čínou jedná, ale způsob, jakým se to vede, který je nehodný České republiky jako samostatné suverénní země.

A druhá věc. Bylo zde anoncováno usnesení senátorského klubu ODS, ke kterému se připojím, a to z jednoho prostého důvodu – zase reaguji prostřednictvím pana předsedajícího na kolegu Čunka. Když se volil předseda Senátu, tak alespoň já jsem se nerozhodoval podle jednoho činu, s kterým třeba mohu nesouhlasit. Rozhodoval jsem se podle toho, co nominovaný kandidát učinil pro Senát, pro celou jeho práci, kterou předvedl. To znamená zjednodušení, když byl zvolen předsedou Senátu, tak 41 senátorů a senátorek souhlasí s prohlášením čtyř, není správné. Při volbě předsedy Senátu jsem nevyjadřoval svůj názor na prohlášení čtyř. O to víc chci teď mít právo svůj názor vyjádřit, a proto podpořím usnesení senátorského klubu ODS. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. A nyní vystoupí pan senátor Zdeněk Brož.

Senátor Zdeněk Brož:  Děkuji za slovo. Pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, dovolte mi krátkou úvahu dříve, než půjdu k jádru problému.

Žijeme ve velmi zvláštní době. Před deseti lety se jí začalo říkat doba chaosu, dnes se začíná používat ještě děsivější termín Post-truth, tedy doba po pravdě. Je to doba, kdy se dostalo pod těžkou kritiku slovo korektnost, ač to je již korektnost lidská nebo politická. Tu jsme zahodili, a kdo je korektní, je nežádoucí a opovrhovaný. Jenže korektnost v překladu znamená správnost, pravdivost, slušnost, nebo volněji, ohleduplnost k ostatním, kterých se nechci dotknout. Místo toho nastoupila politická a s ní i lidská nekorektnost, kterou představuje urážení, posmívání, poukazování na slabá místa ostatních a také otevřená lež. Zesměšněna byla slova pravda a láska, a co je horší, byly také potlačeny projevy těchto slov. Důsledkem je mimo jiné i to, že se můžeme prolhat třeba k úřadu prezidenta, pokud na to máte žaludek a trochu peněz. Co na tom, že někdo rok a půl v kampani lže, on to přece tak nemyslel, a až nastoupí do úřadu, bude z něj úplně jiný člověk, říkají to mnozí, a hází volební lístky lhářům a diktátorům. Ale někde v pozadí je volí proto, že si myslí, že tento nový tzv. silný vůdce zatočí s korektností a také s pravdoláskaři a dalšími slabšími kusy... Už nejsou ale schopni domyslet to, že až zmizí pravdoláskaři, tak se zatočí s nějakou jinou slabou skupinou vybranou podle nějakého zatím neznámého klíče.

Pokud vám to připomíná něco z historie, tak to není podobnost náhodná.

Pokud se podíváte na poslední zprávy ze Spojených států amerických a chování většiny k menšinám, tak si to můžete potvrdit. Proč to ale říkám? Já se chci od tohoto postpravdivého a chaotického trendu i trendu lidského chování distancovat. Chci zůstat lidsky i politicky korektní, nechci urážet a ponižovat slabší, nechci se vyvézt do žádných pozic po zádech jiných. A budu také dělat všechno pro to, aby svět kolem mě zůstal slušný, správný a ohleduplný.

Proč to říkám? Moje vyjádření k prohlášení po návštěvě dalajlámy bude tedy korektní. Nemám chuť nikoho napadat a urážet, své vyjádření shrnu spíše do úvahy a je na vás, jak s ní ve vašich myslích naložíte. Úvodem chci říci, že principiálně nemám velké výhrady k zahraniční politice, ale v tomto zmíněném prohlášení čtyř ústavních činitelů po návštěvě dalajlámy byla dávána z jejich strany, těch, kteří podepsali to prohlášení, velká vážnost. Představoval jsem si tedy, že tito mužové se sešli, věc zevrubně projednali a poté se rozhodli daný text schválit, převést nejlépe na ruční papír se znakem a podepsat. A ten by potom byl poslán na nějaké správné místo prostřednictvím velvyslanectví dané země.

Proto jsem se snažil kopii tohoto dokumentu získat. K mému překvapení jsem zjistil, že nic takového neexistuje. Není nic, co byste mohli vzít do ruky, přečíst, posoudit, případně založit pro další generace. Vysvětlení se nám dostalo od pana předsedy na jednání klubu. A chtěl bych mu za to poděkovat, protože jeho vysvětlení mnohé objasnilo. Víme mj. i to, jak se v tomto případě tvořila zahraniční politika.

Někdo z ministerstva zahraničí poslal SMS, ve které odkázal na text, pravděpodobně v mailu, který měl být schválen co nejrychleji. Pracujeme pod velkým stresem a v tomto momentě si dovedu představit, že člověk nemá dostatek času řešit takto závažnou věc. Čekal bych tedy, že se oslovení, v uvozovkách, "signatáři" sejdou dodatečně a toto prohlášení podepíší a odešlou na to správné místo. Ani to se nestalo.

Ještě si v krajním případě dovedu představit, že toto prohlášení podepíše aspoň někdo a v písemné podobě ho odešle na správné místo. Ani to se nestalo. Takže dnes máme dokument údajně vysoké závažnosti, který ani nelze nazvat kusem papíru, protože v takové podobě neexistuje. Najdete ho pouze na webových stránkách některých institucí s textem a jmény lidí, kteří dokument nikdy nepodepsali a z nichž někteří měli dokonce prohlásit, že ani nevěděli, že bude veřejný. Tento dokument může kdykoli zmizet použitím jednoho tlačítka na počítači. Jakou tedy má hodnotu?

Pokud se týká snahy o takzvanou společnou zahraniční politiku Ministerstva zahraničí, Senátu, Poslanecké sněmovny a Hradu, pak bych chtěl poznamenat, že máme senátní výbor pro zahraniční věci, kterého mám tu čest být místopředsedou. A ocenil bych, aby takto závažné kroky byly alespoň s výborem konzultovány. Pokud tedy šlo o koordinaci, byla to koordinace po linii politicko-stranické, a nikoli politicko-institucionální. A podle mého názoru by z věcného pohledu měl být tento dokument takto vykládán.

Já se k němu jako senátor nehlásím, považuji ho za zbytečný a přepjatý, a hlavně neplatný ve smyslu výše zmíněné koordinace ústavních institucí. Malá poznámka na závěr. Tento dokument vznikl na základě návštěvy dalajlámy, muže zralého věku, muže, který není diktátor, ale filozof, muže, který šíří porozumění a je proti násilí. Toho se bojíme? Na světě je mnoho jiných vůdců, zemí a národů, kterých bychom se měli bát. Ale to už bych se musel vrátit na začátek dnešního mého povídání.

Na úplný závěr mi dovolte říci, že moje dnešní vystoupení nemůže být vykládáno tak, že bych nepodporoval hospodářské, kulturní a jiné vztahy s Čínou. Právě naopak. Jen chci, aby to byla spolupráce rovného s rovným. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore, a dalším v pořadí je přihlášen pan senátor Miloš Vystrčil, protože ten má přednostní právo vystoupit. Prosím, pane senátore.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, já se pokusím být trošku stručnější. První věc, kterou bych chtěl říct k tomu dnešnímu bodu, který diskutujeme, je, že stejně jako si myslím, že poměrně velká část senátorek a senátorů považuje to prohlášení čtyř minimálně za ustrašené, zbytečné, příliš rychlé a nepromyšlené, možná i trochu také zdá se býti i projevem určité servility. Na druhé straně mi ten jeho vznik není úplně pochopitelný. Ty otázky, které tady zazněly a týkaly se jeho vzniku, případně důvodů, proč vzniklo, jsme slyšeli. A já předpokládám, že na ně i pan ministr zahraničí odpoví, protože mě také ty odpovědi budou zajímat.

Druhá věc, kterou ale považuji za velmi důležitou tady říci, je, že když to velmi zjednoduším, Senát a rozhodování Senátu není předseda Senátu a rozhodování předsedy Senátu. Tak to není. My jsme v mnoha případech hlasovali a přijali úplně něco jiného, než si myslel předseda Senátu.

Všichni víme, jak se pan předseda Senátu Milan Štěch minulé dva roky choval. Má většinou jiné politické názory než já, ale choval se korektně a držel slovo. Že některé názory jsou jiné než ty moje, ještě neznamená, že bych ho v nějakém okamžiku měl ostrakizovat a myslet si, že nemůže zastávat některé funkce. To považuji za nesprávnou úvahu. Tu úvahu odmítám, a kdo toto říká, tak vlastně nečiní nic jiného, než že dává do jedné roviny fungování Senátu a vůli Senátu s fungováním – omlouvám se za to slovo – pana předsedy Štěcha a vůlí pana předsedy Štěcha. Tak to prostě není.

A mimochodem, jen pro ty, kteří tady něco říkali o tom, že někteří se distancovali, někteří ne, pro pana předsedu Štěcha hlasovalo 54 senátorů ze 79. Což jednoduchým výpočtem znamená, že pro museli hlasovat i některé senátorky nebo senátoři z klubu STAN nebo klubu KDU-ČSL. To jen tak na okraj. Jinak to prostě není možné.

Takže tolik ode mě.

My, aby bylo jasné, že jednoznačně odlišujeme názory pana předsedy Senátu od názorů Senátu, navrhujeme jako klub ODS usnesení, které jste obdrželi a které tady přečtu:

„Senát se distancuje od prohlášení čtyř ústavních činitelů, které podpořil i předseda Senátu Parlamentu Milan Štěch. Jedná se o osobní názor politika České strany sociálně demokratické Milana Štěcha. Osobní názor předsedy Senátu Milana Štěcha nevyjadřuje názor Senátu.“

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore, a dalším v pořadí je přihlášen pan senátor Jiří Růžička. Prosím, pane kolego.

Senátor Jiří Růžička:  Pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, senátoři.

Nechci klást žádné otázky panu ministrovi, nechci opakovat to, co už tady přede mnou bylo řečeno, dovolím si jenom pár drobných poznámek.

Možná tušíte, možná netušíte, jsem senátor za senátní obvod Praha 6, což je jeden z nejstarších senátních obvodů pravděpodobně v této zemi. Sám, želbohu, patřím asi k těm starším v této instituci, mezi nejstarší senátory, což není nic chvályhodného. Ale má to jednu výhodu – že hodně pamatujeme, já i moji voliči.

A když jsem četl nebo slyšel prohlášení, o kterém tady teď mluvíme, tak jsem se vrátil do doby téměř před padesáti lety, kdy už jsem byl dospělý muž. A připomnělo mi to velmi bolestivě tu dobu. V osmašedesátém roce jsme všichni byli nadšení, přišlo velké zklamání, ale jako větší zklamání možná přišlo o rok později, v devětašedesátém roce, kdy se k tomu, co tady přišlo s těmi vojsky Varšavské smlouvy i ze strany naší policie, Lidových milicí a tak dále, atd. A celá ta mizérie se pak prohlubovala.

V roce 1970 podepsali tehdejší nejvyšší ústavní představitelé – za nás to tedy byl Gustáv Husák a Lubomír Štrougal – smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Sovětským svazem. A já z těch prohlášení přečtu pár vět, abyste věděli, proč se nás to dotýká, proč nás to možná zraňuje.

Jeden z těch odstavců byl: "Vysoké smluvní strany prohlašují, že jedním z hlavních předpokladů zajištění evropské bezpečnosti je nedotknutelnost státních hranic, tak, jak se vytvořily po druhé světové válce. Vyjadřují své pevné odhodlání..." a tak dále, atd., "zajišťovat nedotknutelnost hranic států této smlouvy". O 46 let později čtu, že "my jako nejvyšší ústavní činitelé," tedy ne my, ale ti "ústavní činitelé, České republiky chceme společně zdůraznit, že naše země při naplňování své dlouhodobé politiky vůči Čínské lidové republice vychází z principu strategického partnerství a ze vzájemného respektu ke svrchovanosti i územní celistvosti Čínské lidové republiky."

Pak přichází další ujištění jisté loajality, "vztahy obou našich zemí a jejich výrazný rozvoj v posledních letech považujeme za velmi přínosné a užitečné pro obě strany a jsme přesvědčeni o tom, že je v zájmu České republiky tyto vztahy i nadále intenzivně rozvíjet." Kdybych si to neoznačil barevně, tak bych nevěděl, jestli je to 46 let staré, nebo to současné. Protože v tom roce 1970 se vysoké smluvní strany vzájemně dohody, že se budou informovat a radit o všech důležitých mezinárodních otázkách dotýkajících se jejich zájmu. Budou vycházet ze společného postoje, dohodnutého v souladu se zájmy obou států.

A když už jsem byl tedy v takovém nedobrém rozpoložení, když jsem si ty věci uvědomil, tak jsem si vzpomněl na lehce hysterické prohlášení jedné prodavačky za pultem, která přečetla Antichartu, pokud si dobře pamatuju, a opravdu mi to evokovalo vzpomínky, když je v kritizovaném prohlášení napsáno – "aktivity některých českých politiků nejsou výrazem změny oficiální změny České republiky", a tak dále, atd.

A v té Antichartě ze 77. roku bylo řečeno: "Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníze se odtrhnou, izolují od vlastního lidu a jeho života a skutečných zájmů." Mně to přijde velmi, velmi podobné a vyvolává to ve mně velice nepříjemné vzpomínky. A proto se nemohu s jakýmkoli takovým prohlášením, o kterém tady teď mluvíme, v žádném případě ztotožnit. Ani z důvodů svého svědomí, ani tedy v jisté zraňované důstojnosti těch lidí, o kterých jsem mluvil na začátku, jejichž jsem byl tedy zvoleným senátorem.

Proto tedy se velice rád připojím k oběma usnesením, která jsou tady navržena. Jednak, že je důležité dodržovat lidskou důstojnost, včetně lidských práv, usilovat o spolehlivost a srozumitelnost České republiky na mezinárodní scéně. A i to, že názor předsedy Senátu pana Milana Štěcha nevyjadřuje názor Senátu, nevyjadřuje tedy ani názor můj, ani názor, myslím si, velké části mých voličů. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore, a dalším v pořadí je přihlášen pan senátor Václav Chaloupek. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Václav Chaloupek:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážení kolegové.

Nejprve bych se chtěl omluvit, pokud vám moje myšlenky nebo názory budou připadat, že nepatří na půdu Senátu, omluvte to mou senátní nezkušeností. Podobně jako pan kolega Růžička patřím mezi pamětníky. A když se v Senátu objevily první kritické hlasy k podrážděné reakci čínské diplomacie na přijetí tibetského dalajlámy některými představiteli vlády ČR, vzpomněl jsem si na letošní jaro.

Na jedné straně neustálé zdůrazňování nadstandardních vztahů mezi oběma zeměmi, na druhé straně chování čínských občanů v ulicích Prahy. To první vyvolávalo vzpomínky na nadstandardní líbání se sovětskými politiky a předlistopadové vazalské chování našich předních představitelů, na druhé straně zakrývání nepořádku a všeho, co nemělo být viděno, obrovskými transparenty a maskovacími sítěmi.

Omluvila se Čína za chování svých občanů na území cizího státu? Domnívám se, že čínské straně při reakci na setkání s dalajlámou vůbec nejde o to, že by Češi mohli narušit územní celistvost Číny. Byla to spíš zkouška, kam až mohou zajít ve svých požadavcích při ovlivňování politické situace u nás. Vždyť osobnost dalajlámy je dnes, spíš než nepřítelem Číny, symbolem odporu proti totalitě a projevů svobodného šíření názorů. Chování organizovaných skupin občanů Číny při návštěvě prezidenta upozornilo na skutečnost, jak jsme špatně připraveni na různé proměny totality.

Je na první pohled úžasné zdůrazňování velké výhody investic čínských firem u nás. Neměli bychom však zapomínat na to, že jakákoli ekonomická závislost sebou přináší, chtěj nechtěj, závislost politickou. Ohromná kupní a investiční síla Číny je při nedostatečné kontrole a omezování velice nebezpečná. Jsou některé investice u nás vedeny jen láskou ke sportu a k přírodě? Pokud to zůstane u Slavie nebo pandy, je všechno v pořádku, ale možná, že přijde dostavba Temelína, koupě pivovaru, Škodovky a dalších důležitých podniků.

Obávám se, aby se podniky s čínskými pracovníky nestaly u nás trojskými koni. Pokud myslíte, že to jsou obavy přehnané, přesvědčte se o tom, kam vede nekontrolovaný vliv Číny v mnoha zemích Afriky. Já jsem tam byl osmkrát a zažil jsem aroganci, viděl bezohlednost, se kterou je ničeno životní prostředí, likvidována národní svébytnost a také počínšťování.

Obávám se, že jakákoli spolupráce s velkou Čínou, nebo myslím si, že jakákoli spolupráce s Čínou by měla mít pevné mantinely, které by vymezovaly, co si můžeme vzájemně dovolit. Pravidla, která by dodržovali prostí občané i představitelé obou států, a to dřív, než se situace vymkne kontrole a stane se neřešitelnou. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore, a dalším do rozpravy je přihlášen pan senátor Jan Veleba. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jan Veleba:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové.

Já budu docela stručný, protože nechci jednak zdržovat čas. Je to první bod, bude za chvíli poledne, jednak si myslím, že ta debata není produktivní, protože se baví dva názorové proudy a těžko se na tom asi domluvíme. Já bych využil této příležitosti k položení několika otázek.

První: Proč... Jinak chci říct, dobře se to poslouchá, mnohé projevy jsou velmi emotivní, procítěné atd., ale chci položit pár pragmatických otázek.

Otázka první: Proč velmoci, jako např. Velká Británie či Spojené státy, se nesetkávají s dalajlámou oficiálně? Jak to, že si to oni nedovolí, a my si to dovolíme?

Další moje otázka: Proč ministr vlády ČR ostentativně udělá pravý opak? Proč senátní představitelé, konkrétně, vaším prostřednictvím, pane předsedající, kolegové Horník a Zdeněk Brož - nic proti nim osobně nemám - jeden den se do televizních kamer vyjadřují, že podpis – podpis tam bylo – ústavních činitelů nebude mít vliv na hlasování při volbě předsedy Senátu, tedy Milana Štěcha, a za dva dny nato mluví naopak.

Další se chci zeptat, proč ministr vlády ČR, který zná oficiální zahraniční politiku České republiky směrem k Číně, jinak by nemohl být ministr, která je zde – jak už zde bylo řečeno – mluvím o oficiální politice, byla nastolena v roce 1993, se tváří a jedná tak, jako by de jure tato politika neexistovala? Proč v takové vládě setrvává, když s touto politikou nesouhlasí? A vládu de jure podráží. Proč je mystifikovaná a nepravdivě informovaná veřejnost o prohlášení čtyř z 18. 10. tohoto roku, že ji podepsal prezident, předseda Senátu, předseda Poslanecké sněmovny a předseda vlády, když ji nepodepsali? Já osobně se to dozvídám až tady dneska...

Závěrečná poznámka. V jednom vystoupení tady bylo..., nebo v několika vystoupeních tady bylo hovořeno o tom, jak jsme se při návštěvě čínského prezidenta podbízeli. Doporučuji vám – a je to veřejně dostupné – si pustit video přijetí prezidenta Čínské lidové republiky ve Washingtonu. A doporučuji vám, každá vteřina tam byla naprogramovaná, a doporučuji si vám pustit totéž video přijetí anglickou královnou v Londýně. Jak bychom toto přijetí nazvali? Jakým přízviskem?

K zasvěceným poučkám o Tibetu, já tam tedy nebyl, doporučuji si přečíst historii Tibetu. Ale hlavně pobavit se s někým, kdo tam byl a kdo to zná. Já osobně, shodou okolností, minulou sobotu jsem hodinu a půl – byla to úplná náhoda – seděl s panem docentem Steinhauserem, což je významný potravinář. Má v Tišnově velmi dobře vedenou firmu na masnou výrobu, má vynikající trvalou kvalitu. Dělal jeden čas děkana na veterinární fakultě, ale jeho koníček je, že rok co rok bere motorku a vyjíždí do zajímavých zemí světa a píše z toho knížky a dělá z toho každý rok kalendáře. A on ten Tibet projel čtyřikrát.

Já to tady nebudu vyprávět, ale tak jsem s ním o tom mluvil. Tak je potřeba možná získat informace i z této strany. A pokud se týká – ještě jedna poslední poznámka z vystoupení jednoho z předřečníků, proč tedy čtyři nejvyšší ústavní činitelé to nepodepsali dodatečně? Proč by to dělali? Vždyť to řekli. Bylo to zaznamenáno. Nikoho nejmenovali. Odpovím za tazatele. Ono by se to hodilo, kdyby to udělali. Druhému kolu mediální štvanice a politické hry.

Takže závěrem chci říct – a z mého vystoupení je to asi jasné – já to tady nechci dramatizovat, nechci to tady podpalovat, vůbec ne, ale měl jsem potřebu ty otázky položit. Já tady tyto návrhy osobně nepodpořím, i když to žádný zásadní vliv mít nebude. A jenom bych si přál, abychom se sem do Senátu, ale jsem na to malý pán, taková je demokracie, ale abychom se spíš věnovali potřebným věcem.

Protože de jure přijetí oficiální dalajlámy je naprosto jasná záležitost. A velmoci, které mají vliv na běh světa, na rozdíl od nás, tady toto nedělají. Je otázka, proč my to takto hrajeme? Kolikrát byl dalajláma v Polsku? Já proti němu nic nemám. Kolikrát tam byl? Pravidelně rok co rok se tady toto hraje... To je všechno, děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore, dalším v pořadí je přihlášen pan senátor Václav Hampl. Prosím, pane kolego.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové.

Zaznělo tu ze začátku, že Parlament ČR, potažmo jeho Senát, netvoří zahraniční politiku. To je samozřejmě pravda. Mimochodem, to je jedna z věcí, které trochu vadí na tom prohlášení čtyř ústavních činitelů, protože je tam právě zahrnuta i zákonodárná moc.

Nicméně si myslím, že parlament je nástroj, který mají obyvatelé ČR k tomu, aby i k zahraniční politice dávali vládě zpětnou vládu. A k exekutivě, aby říkali své k zahraničněpolitickému směřování země. A myslím si, že to je ten důvod, proč dneska tady projednáváme tento bod. A proto také nemůžu souhlasit s názorem předřečníka, že bychom měli dělat něco užitečnějšího. Myslím si, že zahraničněpolitické zakotvení naší země je velmi zásadní záležitost.

Pan ministr se ve svém vystoupení opíral o potřebu politického dialogu s Čínou a o tvrzení, že to je něco, co nikdo na světě potřebu takového dialogu nezpochybňuje. Myslím si, že ani tento Senát nic takového nezpochybňuje. Politický dialog je samozřejmě nesmírně důležitá záležitost. Svým způsobem, čím problematičtější země, tím je bezmála ta potřeba snad větší.

Evropský výbor tohoto Senátu by mohl vyprávět. Podnikli jsme návštěvu Turecka, asi před měsícem přibližně, asi dva dny potom, co tam byli zatčeni opoziční poslanci. Což je nepochybně z hlediska demokratického fungování hodně přes čáru. Hodně jsme řešili, jestli vůbec tu cestu nezrušit. A nakonec právě proto, že čím víc se režim v Turecku dostává do problematičtější polohy, tím je důležité udržovat otevřené komunikační kanály, tak proto jsme nakonec tu cestu uskutečnili. A věřím, že byla užitečná.

Nicméně politický dialog – a teď se omlouvám za možná expresivní vyjádření – ale politický dialog přece neznamená, že budeme tomu partnerovi v dialogu, tak říkajíc, zkoušet vlézt do kaudálního konce trávicího traktu. To je totiž to, jak to velká část veřejnosti vnímá, to prohlášení čtyř. Že to není reakce rovnocenného partnera – a rovnocenným partnerem jsme, má-li jít o dialog, přestože samozřejmě obyvatel Čínské republiky je sto třicetkrát víc než obyvatel České republiky. Ale to je zase myslím také jeden z důvodů, proč to tady probíráme. Protože to nejsme jenom my senátoři, kteří s tím prohlášením mají problém. Je to opravdu zřetelně významná část – a teď ji nechci kvantifikovat, to nevím, ale zcela jistě nezanedbatelná část občanů České republiky, kteří to vnímají skutečně jako ponížený postoj České republiky vůči problematickému partnerovi. A to si myslím, že je také věc, kterou je potřeba v tomto kontextu aspoň sami sobě připomínat. Nemusíme to nezbytně v rámci dialogu tomu partnerovi pořád vnucovat. Ale nezapomínejme na to, že Čína je velmi autoritářský, velmi nedemokratický komunistický režim. Přes všechny jejich nesporné ekonomické úspěchy posledních let, tak tomu tak je. A mluvíme-li o lidských právech, nebo naopak přestáváme o nich mluvit, tak v případě Číny já mám pocit, že spousta lidí, a možná některých politiků, lidská práva bere jako jakousi nadstavbu. Jako nějakou parádičku, kterou si můžeme odpustit.

Ale tady se přece bavíme o zabíjení lidí pro jejich názory. Teď mám na mysli konkrétně Falun Gong, poměrně masové žalářování lidí pro jejich názory, to jsme tady přece všechno zažili. A o zřetelný, výrazný národnostní útisk v Tibetu. Mluvíme tady o tom, že politika jednotné Číny, to znamená Tibet součástí Číny, ale to je na základě anexe. To je na základě vojenského obsazení, násilného, velmi násilného, krvavého obsazení Mao Ce-tungem v roce 1951.

Samozřejmě po období historie Tibetu, kdy byl samostatný, a takové období nebylo v dějinách Tibetu moc dlouhé, to je pravda. Ale zase, když to budeme odmítat, tak to můžeme velmi snadno přirovnat k dějinám Československa. Československo také bylo 300 let vlastně pod německým živlem v rámci Rakouska, pak se jenom na nějakých zhruba 20 let nadechlo jako samostatné, a pak bylo anektováno.

A toto odmítat si myslím, že zrovna Česko by nemělo. Nebo lidé v Česku. A je zřejmé, že naši spoluobčané to takto vnímají. Mimochodem, ten stav lidských práv, respektu k národnostním odlišnostem apod. v Tibetu je opravdu tragický, jak ukazuje neutuchající vlna sebeupalování na protest zrovna proti tomuto v Tibetu. My jsme tady měli Jana Palacha a několik jeho následovníků. Je to pro nás zásadní věc v našich novodobých dějinách. V Tibetu je, prosím pěkně, takovýchto "Palachů" už řadu let několik desítek ročně.

Pan ministr tu také mluvil o riziku, nebo rizicích konfrontace, nějaké násilné, z hlediska Číny. Ale mně připadá, zase si tady znovu sáhněme do své historie, tady se ukazuje, že něco takového jako ustupování tomuto riziku, nějaký Mnichov, že to nepomáhá. Pokud něco pomáhá, tak je spíše principiální postoj. A i proto si myslím, že takovéto ustupčivé předkloněné stanovisko může být spíše kontraproduktivní.

Já musím říct, osobně nemám nejmenší problém nejenom s tím, že ministr české vlády se setkal s dalajlámou. Já dokonce nemám ani nejmenší problém s tím, že se s ním setkal na svém úřadě, kde normálně pracuje. Myslím si, že je ryze věcí české vlády a jejich ministrů, s kým se stýkají a s kým se nestýkají. Samozřejmě chápu otázky koordinace mezi jednotlivými ministry a konzultace s ministerstvem zahraničí, o tom žádná. Ale skoro mi připadá, že ta forma toho prohlášení si myslím, že byla opravdu jako kanónem na komára, neadekvátní.

Já tedy mám trochu problém i s tím obsahem. Když už tedy česká diplomacie, spíše podle mě než zákonodárná moc, ale když česká diplomacie cítila potřebu se k této věci nějak vyjádřit, tak bych snad čekal spíše něco ve smyslu – vážíme si dobrých vztahů, považujeme za důležité je rozvíjet, ale současně lpíme na tom, že je vnitřní věci suverénní České republiky, s kým se její představitelé stýkají a s kým nikoli. Děkuji vám moc za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore, a další v pořadí je přihlášena paní senátorka Jitka Seitlová. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.

Senátorka Jitka Seitlová:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře. Musím říct, že mnoho z toho, co mám na srdci, řekli moji kolegové. A já jim za to děkuji. Snad nevyjmenuji všechny, ale byl to pan senátor Oberfalzer, pan senátor Láska, pan senátor Chaloupka, Růžička... Já myslím, že řekli velmi mnoho toho, co tady mělo zaznít, a je velmi dobře, že tato diskuse běží, byť jsou tady názory i jiné.

Ale proč jsem se rozhodla vystoupit. Já jsem se rozhodla vystoupit proto, že bych docela ráda informovala pana ministra o našem jednacím řádu. Ten jednací řád je zákon a ten zákon od toho, co vznikl Senát, stanovuje také v § 33 práva a kompetence předsedy Senátu. A předseda Senátu, když se na to podíváte, tak má stanovené některé naprosto jasně definované úkony, ale má také uvedeno, že zastupuje Senát navenek a plní úkoly, které mu stanoví Senát. Nic jiného, to je vše.

Jak už bylo řečeno slovy mých předřečníků, tak nikde, v žádném výboru, na žádném jednání Senátu neproběhlo nějaké projednání toho, co má být panem předsedou podepsáno. To znamená, že usnesení, které předkládá dnes klub ODS, je zcela namístě. Ano, pan předseda, pan senátor Štěch, má právo podepsat takovýto materiál, ale nikoli v zastoupení Senátu, protože Senát tento materiál neprojednal.

Já osobně se domnívám, že i forma pro jednání Senát některého jeho podpisu a dopisu, které zasílá jako předseda Senátu, nemá být jenom organizačním výborem, ale skutečně alespoň většinou Senátu, tak, aby byla kredibilní. Tak to říká zákon. Nerada to říkám, ale byla jsem tady u počátku vzniku Senátu. A tehdy pan předseda, pan Petr Pithart, vždycky vystoupil a řekl: "Já jsem sice předseda, ale jsem pouze první mezi ostatními sobě rovnými." A to je princip, který si myslím, že platí. Platí a je dán jednacím řádem. Proto podporuji návrh jak prvního, tak i druhého usnesení.

A také ještě si dovolím k tomu, co tady zaznělo v projevu pana senátora Veleby, říct, že věci, které jsou dneska projednávány, jsou skutečně věci, které jsou potřebné pro tuto zemi. Protože tím, že se chováme určitým poníženým způsobem, podpisem deklarace, která tedy byla podepsána čtyřmi ústavními činiteli, fakticky oslabujeme hodnoty, důvěru lidí v této zemi v tyto hodnoty, kteří ctí právo, rovnost práva, spravedlnost a všechny zásady demokracie, které jsou v naší zemi základem našeho bytí a řekněme společenského jednání.

A to by byla myslím velká škoda. Je to velmi plíživé, je to nenápadné, ale všichni zaznamenáváme to, že se objevují trendy ano. Přece tato investice má větší hodnotu než nějaké právo a spravedlnost. Tomu bych se velmi bránila, a proto si myslím, že se musíme tady v Senátu k tomu podpisu a k celému postoji vyjádřit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, jenom bych chtěl připomenout, že pokud jsem slyšel pana předsedu, tak nikdo nic nepodepsal. Takže pokud tady hovoříme o podpisu, tak jsem nezaznamenal to, že by některý z nich něco podepsal. Pan předseda Milan Štěch s právem přednosti.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, budu velmi stručný.

Já opravdu začínám silně uvažovat o tom, že k té problematice, kterou tady diskutujeme od začátku, tak je taková řada podivných náhod v té formě reakce. Vezměte si jenom ta reakce, že čínská strana prohlásila, že očekává, že to bude naplňováno. Druhý den ráno jsme se dozvěděli, že ČTK se omlouvá, protože to překládala v noci a ten překlad byl úplně jiný. Já předpokládám, že ho tady pan ministr ocituje.

Já už jsem stokrát řekl – a prostřednictvím řídícího i směrem k paní kolegyni Seitlové, že jsem nikde nic nepodepsal. To nebyl dopis. Tady se mluví pořád o dopisu. Prosím, předložte mi to.

Budu muset uvažovat o ochraně své osoby, protože to není možné. To je náhoda, že se to pořád říká nebo je v tom úmysl, že se to po zemi šíří, že Štěch je nějaký člověk, který je jaksi agentem Číny nebo někoho dalšího?

Mohu doložit řadu kroků, které jsem učinil, a byl jsem svědkem toho, že někteří, kteří tady nyní kritizují, v Číně, když jsme tam před osmi lety říkali, já se budu muset Číně omluvit za Tibet a tibetské vlajky. A dneska jako kdyby to nebylo.

Já osobně jsem nikdy nebyl pročínsky silně orientován, několikrát jsem dokonce varoval to, co tady zaznívá, že by se u přílivu zahraničního kapitálu ze strany Číny by mělo přistupovat opatrně, zejména v oblasti těžkého průmyslu. A odmítám, aby mi tady někdo podsouval, že jsem nějaký člověk napojený na Čínu. Hraje se s tím prachobyčejná politická hra! Vraťme se k materii, vraťme se k obsahu, protože snad pořád platí de jure, že co je psáno, to je dáno. A přečtěte si, co tam je napsáno. Tam přece není napsáno to, co se tady říká. Ano, máte právo na pocity. V pořádku, já vám je neberu. Ale nepodsouvejte něco, co není pravda.

Prosím, prostřednictvím řídícího, abyste to respektovali, protože nevím, jak jinak se bránit, když se tady nemluví pravda. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane předsedo. Jako další v pořadí je přihlášen pan senátor František Bublan.

Senátor František Bublan:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Uplynulo už docela hodně času od té možná nešťastné události, která se stala, kde bylo uděláno spoustu chyb. A mezitím jsme si mohli přečíst hodně komentářů a stanovisek, ve kterých zaznělo také hodně myšlenek. Můžeme mít výhrady k obsahu, k formě prohlášení, můžeme mít výhrady k tomu, co udělal pan ministr Herman, na to máme všichni právo. Nicméně možná nás to vede k zamyšlení nebo k takové otázce, když se něco takového stane nebo nastane nějaká taková krizová situace, kam až můžeme zajít, kam až jsme schopni se postavit, abychom si zachovali rovnou páteř, jak tady zaznělo, a současně abychom nenarušili politický dialog s Čínou, abychom nenarušili domluvené strategické partnerství.

Vybavil jsem si z historie tu událost, kdy katolická církev začínala posílat své misionáře do světa a tehdy Španělé poslali dominikány a františkány do Číny, bylo to ve 14. století. Nedopadli tam dobře tito misionáři, byli většinou vyhnáni a někteří tam dokonce za to zaplatili životem, protože šířili křesťanství v evropské formě. To samozřejmě přijato nebylo. Teprve až o tři století později, někdy v 17. století, se tam vypravili jezuité, kteří se na to docela dobře připravili a nejenom že uměli dobře čínsky, ale nastudovali si zvyky Číňanů, jejich kulturu, jejich obřady, jaké dosud užívali apod. A ti měli docela velký úspěch. A oni to měli všechno opřeno o jeden pojem, a to je akomodace, jakože se přizpůsobili jejich myšlení, přizpůsobili se třeba dosavadním nějakým náboženským obřadům a uspěli, skutečně uspěli. Bohužel, potom to mělo takový následek, že čínská kurie akomodaci moc neuznávala, takže se pak museli zase stáhnout zpátky, ale zárodky křesťanství tam zůstaly a dneska má Čína asi 100 mil. křesťanů, což si myslím, že procentuálně je to ještě vyšší procento než má Česká republika.

Je pravda, že situace tam pro ně není nejlepší, že je to trošku pod diktátem Číny, že dokonce i biskupové musí mít státní souhlas, jak jsme na to byli u nás zvyklí v minulé době. Ale jsou tam, semeno, které tam jezuité zaseli, mělo úspěch a vyrostlo.

To mě vede právě k tomu, když jsme my v takové situaci, jestli jsme také schopni nějaké takové akomodace, ne že bychom se přizpůsobovali jejich požadavkům, ale chceme-li něco vyjednat, něčeho docílit, a s Čínou musíme něco vyjednat, protože ji nemůžeme pominout, je to světová velmoc, tak kam až můžeme jít, aby nás čínská kurie za to nějak nepostihla, když to takhle přenesu. Ale kam až můžeme jít, abychom měli úspěch, a abychom si současně zachovali své evropské hodnoty.

S výborem jsme byli v minulých letech v Indii, v Pákistánu, v Íránu. Všude, kde se zeptáte v těchto zemích, kdo je váš největší obchodní partner, tak řeknou Čína. Nikdo jiný než Čína. Tento vliv tam je, bude tam, bude po celém světě, dneska Čína chce budovat lepší železnici do Evropy, kdy se doba přepravy sníží na polovinu. Oni mají úplně jiné myšlení, oni nepřemýšlejí tak jako my, že chceme hned úspěch nebo během jednoho roku, aby se něco podařilo. Oni plánují třeba na sto let dopředu. To je pro nás nepochopitelné, ale v tom spočívá akomodace, abychom se přizpůsobili jejich myšlení nebo pochopili jejich postupy a to, jak oni přemýšlejí, jak plánují.

V této události spíš vidím poučení pro další časy, abychom se k tomu uměli postavit, abychom se zbytečně netříštili a nerozdělovali se na ty, kteří něco podporují, a na ty, kteří jsou zásadně proti tomu. Ono to tak jednoduché není. Třeba i papež František právě proto, že křesťané v Číně nemají nejlepší pozici, tak se třeba se 14. dalajlámou nesetkal z obavy, aby těmto křesťanům neuškodil. I toto je určitý postup, a určitě bych mu nevyčítal, že se před někým hrbí nebo že je nějaký ustrašený.

Ještě k usnesení, co tady zaznělo. Nedomnívám se, že usnesení, které předložil pan senátor Vystrčil, by nám pomohlo k tomu, abychom hledali cestu k nějaké akomodaci nebo abychom se z toho nějak poučili. Je to pouze vyhrocené stanovisko. S usnesením, které máme na lavicích a které je trošku delšího obsahu, problém celkem nemám, myslím si, že bychom ho přijmout mohli. Ale hlavně bych viděl do budoucna cestu v tom, že asi budeme muset více komunikovat tyto věci a možná se budeme muset více snažit o to získat hodně informací o partnerovi, aby nám to pomohlo postavit se k tomu tím nejlepším způsobem a nepáchat nějaké velké škody.

Tolik moje stanovisko, děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. A s právem přednosti vystoupení má nyní slovo pan senátor Petr Vícha. Prosím, pane kolego.

Senátor Petr Vícha:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Přihlásil jsem se zejména proto, že vzhledem k tomu, když jsme měli včera klub a nebyly ještě známy výsledky jednání klubů, které avizovaly nějaké usnesení, tak jsme si řekli, že se na pět minut chceme sejít před hlasováním. Žádám tedy o pětiminutovou přestávku před hlasováním, abychom se mohli na klubu poradit o usnesení.

A když už mám slovo, pár vět bych k tomu také samozřejmě řekl, protože atmosféra kolidovala s tím, že byly senátní volby, pak se to všechno stalo, tady byla poměrně pobouřena. Myslím si, že dnes, už trošičku s odstupem času všichni možná vnímáme, že prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů bylo na to, že tady byl dalajláma, někteří z nás napříč kluby se s ním sešli, já jsem se s ním potkal na chodbě, že to byla reakce asi příliš silná.

Když jsem to tehdy viděl na internetu, tak jsem si říkal, copak je válka, že musejí čtyři ústavní činitelé něco přijímat. Naštěstí tedy nebyla.

V samotném textu prohlášení asi nebylo nic špatného, ale v tu chvíli to bylo vzhledem k atmosféře asi příliš silné. Na tom se možná shodneme všichni včetně těchto ústavních činitelů. Ale že bychom i po měsíci tady měli dělat takové závěry, že v podstatě zakážeme představitelům Senátu, ať je to předseda nebo místopředsedové, se kdykoliv kdekoliv jakkoliv vyjadřovat. K jakému jejich vyjádření budeme potom vždycky přijímat usnesení. Kolegyně a kolegové, mnozí z nás jsme tady komunální politici, starostové, chodíme po městě. Kdybychom se nemohli vůbec svobodně vyjadřovat, k čemu by potom zastupitelstvo řeklo, že k tomu se ještě zastupitelstvo neusneslo, to by přece nebyl vůbec žádný normální život.

Pevně věřím, že je to důležitá diskuse, ale že se budeme se stejnou vážností zabývat i všemi zákony, které se pak týkají běžného života lidí, jako tady s touto záležitostí.

A jenom o jedno vás prosím. Protože tady několikrát zaznělo, že to bylo prohlášení představitelů, kteří jsou zástupci České strany sociálně demokratické, tam potom, prosím, ještě navrhněte usnesení, že oceňujete, že v této chvíli zrovna čtyři sociální demokraté z ústavně-právního výboru jsou na Tchaj-wanu, neboť tady byli i zástupci z čínského velvyslanectví za mnou jako za předsedou klubu, že to je také proti politice jednotné Číny. A vůbec se o tom ani neví, nikdo kolem toho nic nedělá a čtyři naši sociální demokraté tam napříč tomuto stanovisku jeli. Chcete-li odsoudit stanovisko sociálních demokratů v prohlášení, tak prosím, oceňte, že naopak proti politice jednotné Číny jeli na Tchaj-wan.

Doufám, že jsem teď nenarušil česko-čínské vztahy. To bych samozřejmě také nechtěl. Všichni tady vážíme na vahách své vyjadřování. Měl tam jet podle prvního usnesení i pan kolega Hampl, ale ten z nějakých důvodů nemohl, tak místo něho jel někdo jiný, kolegyně Třísková, a už jsou to čtyři sociální demokraté, takže nyní to máme určitě špatně.

Zůstaňme, prosím, po této diskusi a po přijetí usnesení zase normálními lidmi, normálními senátory a pak jednejme bez emocí o všech normálních zákonech.

Děkuji za pozornost a jenom připomínám, že jsem žádal o pětiminutovou přestávku pro jednání klubu před hlasováním.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, zaznamenal jsem, pane senátore. Dalším v pořadí je přihlášen pan senátor Jiří Cieńciała.

Senátor Jiří Cieńciała:  Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, už jsou tady dva, vážené dámy kolegyně, vážení pánové. Původně jsem nechtěl se přihlásit do diskuse, ale tlačí mě k tomu moje morální povinnost, jelikož tady zastupuji uskupení lidí, kteří v podstatě tuto republiku živí, tedy průmysl, byznys a oceli a s Čínou to velmi souvisí.

Tady tato okřídlená slova ideologická, etická, společenská a morální člověk nemůže nepodepsat. My jako lidé praktičtí a z business třídy, kdy jedna plus jedna jsou dvě, s výjimkou synergických efektů, kdy jsou možná tři a čtyři, to se dobře poslouchá. Pod drtivou většinu všeho, co tady bylo řečeno, se absolutně podepisuji. Já jako nezařazený a nezávislý senátor nerozlišuji, jestli jste zleva nebo zprava, akorát rozlišuji, jestli to má jádro selského rozumu, protože selský rozum je největším fenoménem managementu posledních dvaceti, třiceti let. A kdyby se tam měli dívat na ideologii a na stranickost, tak dneska některé špičkové firmy na světě, i včetně našich českých firem, by tak daleko nebyly.

Ale souhlasím s tím, jsme všichni do určité míry politici, ideologové a etici a estetici, a z toho musíme bohužel také skládat účty.

Ale chtěl bych jenom připomenout to, co nám hrozí a z čeho máme obrovský strach. Svět vyrábí miliardu 600 mil. tun oceli, Čína má kapacitu miliardu 90 mil. tun oceli. V minulém roce vyrobila 802 mil. tun oceli a zjistila, že už dneska má 400 mil. tun oceli nadbytečných kapacit. A 400 mil. tun oceli výrobních kapacit je celá Evropa a celé Spojené státy co se týče výroby oceli.

Teď si uvědomme, kolik set tisíc zaměstnanců zaměstnává ocelářský průmysl. A ocelářský a hornický průmysl dal základ vzniku Evropské unie, takže EU má určitou morální povinnost, imperativ se tímto zabývat, ať už z hlediska historického, morálního i politického.

Ale bavme se o současných podmínkách. Má-li se udělit 15. prosince statut tržní ekonomiky Číně, v podstatě padnou veškeré zábrany. Jsou tady některé legislativní zábrany, jako minimální celní dohody. Ale ty jsou tak malé, že Čína si s tím jakkoliv kdykoliv poradí, protože do věcí, které jsou nekontrolovatelné uvnitř Číny, nemůžeme zasahovat, čili máme z toho obrovskou obavu. Nepomáhají ani jednání na úrovni Evropského parlamentu, poněvadž Evropský parlament se tím zabýval a drtivou většinou řekl, že v této situaci, kdy Čína neplní pět zásadních tržních podmínek, by se jí tento statut neměl udělit.

Ale co se stalo? Přišla zde nějaká dánská iniciativa, která velmi narušila tyto postoje jak Evropské komise, tak postoje Spojených států, tak i postoje Japonska, a máme obavy, že ze strachu, že Čína nás bude žalovat u WTO (World Trade Organization), že Čína by to v tomto případě de iure vyhrála. A de facto by to byl veliký průšvih.

Ve světle všech těchto vznešených myšlenek politických, ideologických, kulturních, etických, nesmíme zapomínat na tento holý a hrubý fakt, co nám tady hrozí.

Měl bych velkou prosbu, abychom i toto vzali v potaz a podle toho se k čínské politice a čínské otázce stavěli. Je to reálné nebezpečí pro ekonomiku nejenom Evropy, ale i pro ekonomiku Spojených států, ne, že bych tady horoval pro Spojené státy.

V souvislosti se světlými cíli a vznešenými cíli, ze kterých jsme tak trochu udělali politiku a podle mého názoru velkou bublinu, se přikláním k názorům těch vystupujících a těch senátorů a těch politiků, abychom se s tím velmi rychle reálně a racionálně vyrovnali a šli dál. Ale zároveň upozorňuji na velký problém, který tady máme s čínskou ocelí. Byli bychom velice neradi, kdyby dnešní špičkové evropské hutě, včetně našich českých, které investovali miliardy do životního prostředí a do konkurenceschopnosti, skončily jako některé firmy a závody zejména v textilním průmyslu.

Prosím, jenom jsem tady upozornil na to, že vedle vznešených ideologicko-politických, morálních a etických záležitostí existuje drsný problém přežití ocelářského průmyslu, který byl základem vzniku evropské komise. Neradi bychom dováželi ocel na naše speciální špičkové zbraně, které se vyrábějí ve Zbrojovce, a ocel, ze které se vyrábějí naše špičkové Škodovky. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane senátore. A dalším v pořadí s právem přednosti vystoupení je přihlášen pan senátor Jaroslav Kubera, místopředseda Senátu. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Dobrý den. Vážené kolegyně a kolegové, vážený pane předsedající, zkusím osvětlit některé věci, zejména to, proč jsme navrhli to zdánlivě jednoduché usnesení. Toto zdánlivě jednoduché usnesení bylo o tom, že vyvolalo jaksi zvednuté obočí nebo jak bych to řekl, že zejména předseda Senátu, s těmi ostatními nemáme nic společného, prohlašovali jakoby jménem Senátu, on sám tvrdil, že to nebylo jménem Senátu, ale víte, jak to je v médiích. Média často píší Senát schválil a mne oslovují voliči a říkají, no, ty jsi takovouhle blbost schválil. Říkám ne, to se musíte podívat na sjetinu. Tam by mělo být napsáno: Senát hlasy těch a těch schválil tento nesmysl, třeba onu prodejní dobu v obchodech nad 200 m2. Já jsem ji neschválil, ale velmi těžko se to vysvětluje.

To byl jeden krok. My jsme jenom chtěli se distancovat od toho, že toto stanovisko čtyř činitelů nemuselo být nutně stanoviskem Senátu. Jestli bylo nebo nebylo, se dozvíme za chvíli, až budeme hlasovat o oněch dvou usneseních.

Druhá věc, navážu na pana kolegu Cieńciału, já jsem navrhoval, aby ti agresivní, co jsou na tom úplně, že s Čínou nikdy nic, aby si laskavě uvědomili, že bez čínských výrobků bychom tady ani nezasedali, protože by nefungovaly ani tyto mikrofony, ani televizní kamery při tiskové konferenci, ani byste si tady nikdo nic nešmudlal na tabletu, ani na mobilním telefonu. A jestli je něco strategicky nebezpečné, tak kdyby došlo k nějakému dramatickému zhoršení mezinárodní situace a Čína se naštvala, tak si pan Babiš může celé EET naloupat, protože nebude fungovat. Protože veškeré zásadní servery a to všechno je tady čínské. Nešel by internet, nešly by mobilní sítě. To jenom pro pořádek, abychom si uvědomili, kde se nacházíme.

To ale nic nemění na tom, a to já zastávám vždycky, že se máme chovat jako rovný s rovným. To znamená, že se nemusíme před takovýmto mocným uklánět, jako jsme se nemuseli uklánět – a jak jste tady hezky schválili onen zákon o tom, že když my nenahlásíme americké občany, kteří mají účet v České republice, tak americká daňová správa odebere 30 % daně ve prospěch Spojených států, aniž bychom stejnou možnost měli recipročně jako Česká republika.

A pan ministr Babiš tady tehdy řekl na můj dotaz: „To je jiná kategorie.“ To mně opravdu dodalo. Není to jiná kategorie. A to opakuji znovu, jsem amerikanofil, to není žádný důvod. Ale je to přesně ono, jako rovný s rovným. A to není o tom, že jsme menší nebo větší. Podívejte se na takové Lucembursko, které má tuším 6 europoslanců, ale moc v Evropském parlamentu má až neuvěřitelnou na ten počet. Takže ono to vždycky není o počtu obyvatel a o síle.

Nicméně, bez ohledu na to, já si moc dobře vzpomínám, když jsem první čínské šroubky a vzal jsem elektrický šroubovák, tak ten šroub se utrhl. To už dnes dávno není pravda. A když jsme otevírali s panem Paroubkem svého času továrnu na televizory, tak já – známý rejpal – jsem se ptal, jaký je podíl součástek, byla to japonská firma, v tom televizoru? Technik mi odpověděl, že jsou tam součástky čínské a japonské. To mě neuspokojilo, tak jsem říkal: „Já bych chtěl vědět, co tedy je čínské a co je japonské?“ A on řekl: „Japonské je akorát to sklo, to ještě Číňani neumí.“

Takže to jenom, abychom zůstali na zemi. A, věřte tomu, řídit Čínu... Vždyť my neumíme řídit malou Českou republiku, natož řídit takovýto stát. Našima očima se na to nemůžeme tak úplně jednoduše dívat. Kdybychom se totiž tak dívali, tak bychom museli vystoupit z OSN, protože mnoho státu OSN se s Čínou vůbec nedá srovnat. To jsou vysloveně diktátorské režimy. Vzpomeňte na usnesení UNESCO o Izraeli, na které jste tady kupodivu nikdo nereagoval, jenom Poslanecká sněmovna dala zmínku. To neskutečné prohlášení, kvůli kterému by stálo zato buď vystoupit z UNESCO, nebo vystoupit z OSN, a nikdo tady o tom nemluvil.

Takže, jednoduše řečeno, zůstaňme svoji, před nikým se neuklánějme. Ale mě zaujalo tady to s tou ocelí, ale zeptejte se mě, když si kupuju v OBI ty šroubky, jestli mě zajímá, jestli je vyrobila Čína, nebo Česko, nebo EU, když jsou za korunu, a ty evropské jsou za deset, protože musíme živit ty solární barony a všechny ty nesmysly, které sem z Evropy chodí. Tak pochopitelně ty naše jsou dražší. Takže ani tam to není tak jednoduché. Spotřebitel chce nakoupit levné zboží, takže ho koupí a příliš ho nezajímá, z jaké destinace pochází.

A pravda je, možná, že je to útlocitnost, v tuto chvíli velvyslankyni Čínské lidové republiky v České republice stoupají vlasy na hlavě, než všechny tyto zprávy dojdou do Číny a budou médii ještě maličko pokrouceny, tak ona bude trhnout hrůzou, že ji určitě odvolají. A to ještě se tady prozradilo, že jeli ti kluci ze sociální demokracie na Tchaj-wan. To může být další velká rána. Takže já jenom nabádám k tomu, že nejvyšší a nejnižší známka se škrtá. Když jsem nabádal ty odpůrce, ty extrémní odpůrce, aby bojkotovali čínské zboží, netelefonovali s čínským mobilem, tak by žádná demonstrace na Staroměstském náměstí nebyla. Protože jak by ji Gazdík svolal, kdyby neměl mobil, čínský mobil. I IFON je čínský mobil, nemylte se, že to je americký mobil, v iPhonu je tři čtvrtě součástek čínských. Prostě ten svět je takový a extrémem se k ničemu nedostaneme.

Ale opakuji znovu – to naše usnesení je o tom, že předseda Senátu sice dával najevo, že nemluví jménem Senátu, ale „zvonku to tak vyzeralo“, že to je jakoby stanovisko Senátu. Ale zase nevylijme s vaničkou i dítě, protože ono se nám to stejně nepovede. To, že máme k něčemu výhrady, prostě ta Čína tady je, s tou Čínou nebudeme mít starosti. S Čínou budou mít starosti Spojené státy. Počkejme si také... Všichni teď spekulují, co udělá Trump? Mě si absolutně získal tím, že odvolá podpis pod podvodem století, který se jmenuje globální oteplování. Proto také výbory se zachovaly rozumně a odložily onu pařížskou deklaraci, která je o ničem, která je jenom proklamací. A já doufám, že ji uvidíme, až ji Senát bude ratifikovat, jaká se tady zase rozvine pětihodinová diskuse, zda ratifikovat, či neratifikovat.

Takže já nabádám nikoli ke zdravému rozumu, protože znám tisíc zdravých rozumů. Každý říká zdravý selský rozum, ale kolik jich máme, těch zdravých selských rozumů? Tak já jenom nabádám k uvážlivosti, pojďme ukončit ten proces tím, že Senát řekne, že to nebylo jeho stanovisko, že v Číně se máme chovat jako rovnocenný partner, ale to vůbec neznamená, že s ní nebudeme rozvíjet...

Však jenom kulturní styky jsou i pro nás velmi zajímavé. Já jsem kdysi dostal k Vánocům nějakou knížku o historii Číny, to je neuvěřitelné. Ale, pravda, Řecko také má historické ty a dneska na tom není úplně nejlépe. Tak já spíše nabádám k tomu tvrdě, ale s rozvahou. Hezký den.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane senátore, a dalším v pořadí s právem přednosti vystoupení je přihlášen pan senátor Jan Horník. Prosím, pane kolego.

Senátor Jan Horník:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já jenom bych chtěl poprosit, vaším prostřednictvím, abyste vzkázal druhému místopředsedovi kolegovi Kuberovi, že když tady říká „čínské“, tak teď nevím, jestli myslí čínské jako pevninskou Čínu, nebo ostrovní Čínu? Protože jedna Čína je i Tchaj-wan. A Apple, ty záležitosti, ty know-how, které se dávají do těch iPhonů a iPadů, dělá právě na Tchaj wanu. Takže my tady máme jednu Čínu, ale je zapotřebí do toho brát taky Tchaj wan. To jenom pro upřesnění, děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Bohužel na to teď nemůžu reagovat, takže na to budu reagovat až později. A slovo má Petr Holeček.

Senátor Petr Holeček:  Dobré poledne. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážení páni ministři. Já bych to zase od té oceli a od těch šroubků a od těch telefonů vrátil zpátky k těm takzvaným vznešeným idejím, o kterých jsme tady v podstatě celé dopoledne hovořili.

Víte, já si myslím, že nejen veřejnost a novináře, ale i nás, a pominu-li všechno to ostatní, co jsme tady slyšeli, trošku povznesla a naštvala ta slova. Ta servilita, která v tom prohlášení byla. Já si myslím, že vždycky, když český národ začal hrbit hřbety, že se mu to nevyplatilo. Jsem bývalým povoláním učitel a těžko bych potom, až se vrátím do školy někdy, dětem vysvětloval, že jenom kvůli tomu, že se do Čech dováží ocel, takže jsem tady v Senátu nevystoupil s tím, že s obsahem těch slov nesouhlasím. A proto jsem se taky do té diskuse přihlásil.

Víte, servilita má své určité hranice. My jsme tady slyšeli i jiná pojmenování. Já tomu říkám taková trošku česká malost. A projevovat českou malost vůči komunistické zemi, vůči současné komunistické zemi, podle mě není úplně správné.

Já bych trošku reagoval na pana kolegu, který říkal, že kdo v Tibetu nebyl, neměl by o tom hovořit. Já jsem tam nebyl, protože mě tam nepustili. Já jsem byl v Číně a dostal jsem se až na hranice Tibetu, ale tam, proto, že jsem byl z České republiky a neměl jsem na to zvláštní povolení, tak mě tam nepustili. A řekli mi, že jsem z Čech, ze země, která není příznivá a přátelská k Číně. Že tam máme prezidenta Havla, který se stýká s dalajlámou, a že proto nám žádný voucher nedají.

Mě to mrzelo, ale na druhou stranu jsem byl hrdý, že oni vědí, kde je Česko a kdo to je Václav Havel. A proto já ještě poslední poznámku mám.

Já jsem moc rád, že jsem dneska mohl v Senátu promluvit. Protože třeba v Poslanecké sněmovně k takovéto diskusi vůbec nenašli čas, ani odvahu. Nejsou to vyhozené chvíle, nejsou to vyhozené a promarněné hodiny. Já si myslím, že tato diskuse má význam. A myslím si, že ukáže více než cokoli jiného našim občanům, že Senát význam má, protože v Senátu se řeší otázky etické, charakterové a vůbec takové, na jaké bychom tady u nás v naší republice neměli zapomenout. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji a slovo má senátor Radko Martínek.

Senátor Radko Martínek:  Děkuji, pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové.

Diskutujeme tady poměrně dlouho o věci, která byla v nějaké době a v nějakém kontextu. Já v zásadě uznávám a respektuji právo každého mít svůj názor. Jenže kdybychom si vyslechli tady tu debatu, tak bychom mohli mít pocit, že celý národ má nějaký jednotný názor. Tak já bych si to dovolil uvést na pravou míru. Myslím si, že jako většině našeho národa se zrovna dvakrát nelíbilo to prohlášení, na druhé straně musím říct, že stejná, ne-li větší většina národa, zcela odsoudila to, co se dělo potom. A bylo by dobré, aby ti, kteří tady něco říkají, tak aby také věděli, že reakce, které vzbudili, nebo které se potom vynořily, jak se z toho udělalo politiku, jak se znevážil státní svátek Českého státu, tak je stejně odsouzeníhodný. Ale ti, kteří to udělali, tak o nich tady kupodivu nemluvíme.

Mě se z celé debaty dotkly jenom dvě věci. A sice srovnání s Mnichovskou dohodou. A ještě hůř se mě dotklo srovnání těch představitelů, kteří tady vítali ruskou armádu. Já si myslím, že to je zcela nepatřičné a je mi líto, že to tady v Senátu při diskusi takovéto nepatřičné srovnání zaznělo.

Pokud se týká Číny, tak já se vyznávám z toho, že jsem velkým... Nebo velmi pečlivě a musím říct s velkým zájmem se zabývám čínskou historií, čínskou kulturou a čínskou filozofií. Už jenom proto, že Čína je možná jediná země na světě, která nepodlehla v průběhu věku ať už přímé kolonizaci ze strany euroamerické civilizace, nebo aspoň kulturní a další. Čína vždycky byla, je a bude svébytným státem, který má své vlastní myšlení a dokázala se i v opravdu velmi těžkých dobách ubránit. A já si myslím, že by nám všem velmi prospělo, abychom se tady těmito věcmi trošku zabývali. Protože pak bychom možná také více porozuměli některým věcem, které se odehrávají.

A jestli tady někteří mluvili o obavách z Číny, tak já vůbec nemám obavy tady z toho, co tady bylo vesměs řečeno, tady ty ideologické věci, ale nicméně je důvod, proč se velmi pečlivě zabývat tím, jaký může být vývoj v Číně. Jednu věc z pozice podnikatelů tady řekl pan kolega Cieńciała, ale ono to je ještě v mnoha jiných věcech. A jestli tady se hovoří – a to mě tady taky docela irituje, jak se tady říká „komunistická Čína“. Jestli Čína je komunistická, tak já jsem asi čínský bůh. Protože komunismus v Číně s komunismem, podle mého názoru, v tom slova smyslu filozofickém nemá vůbec nic společného.

A spíše bych řekl – a nakonec i ta stávající doba už je taková –, že tam existují jakési formální zbytky Mao Ce-tungova režimu, ale nicméně Čína se v této chvíli vrací k věcem, které tam byly tradiční. Které ale shodou okolností jsou v přímém protikladu proti tomu, co my považujeme za správné, nebo jakým způsobem, jakými vzorci chování se řídíme. A to, že bychom měli sledovat pečlivě Čínu, tak to si myslím, že je naprosto v oblasti školství. To, co my vyvádíme tady v oblasti školství, tak podle mého názoru do budoucna – a ono už je to vlastně v současné době zcela zřejmé, že je a do budoucna bude velký problém, aby naši žáci a naši studenti byli konkurenceschopní asijským studentům. A to nemyslím jenom v Číně.

Já jsem stejně jako někteří kolegové měl možnost navštívit Čínu a musím říct, že když se podívám na to, jakým způsobem třeba Čína přistupuje k infrastruktuře, a když si to srovnám s tím, co se děje u nás, tak bychom se tam měli jet učit, jak se to dělá. Protože realita je úplně jiná, než se tady vykládá. Není to tak, že v Číně rozhodují komunističtí funkcionáři toho typu, jak jsme zvyklí, ale já bych si troufal upozornit všechny, že tam ta skupina, která rozhoduje o současném dění v čínském státě, má školy převážně americké. A jsou to lidé nesmírně inteligentní, kteří dávají dohromady jisté výdobytky západní kultury a také čínských tradic.

Takže já se v podstatě shoduji s tím, co tady říkali také někteří moji předřečníci. A to, že bychom se opravdu měli výrazně zabývat, neměli bychom k Číně přistupovat z ideologických důvodů, ale měli bychom pečlivě sledovat to, co se tam děje, jaký to může mít vliv na další vývoj, a především bychom se podle mého názoru, mimo ideologických prohlášení, měli zabývat tím, aby naše civilizace, naše projevy byly vůči tomu, co se děje na východ od nás konkurenceschopné a aby se náhodou posléze neukázalo, že schopnější v tom zápase kultury a civilizací je ta na východ od nás.

Na závěr chci říct, že já také nemám problém s tím, co tady kolegové z KDU-ČSL a STAN navrhli. A sám budu podporovat na našem klubu, abychom tady to usnesení přijali, protože si myslím, že je to rozumné a vyvážené. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, slovo má místopředseda Senátu Jiří Šesták, s přednostním právem.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, vážený pane předsedající. Pane ministře, dámy a pánové, já jenom krátce bych chtěl načíst ten druhý návrh, který máte na stole. Jenom si dovolím faktickou poznámku k mému předřečníkovi, vaším prostřednictvím, pane předsedající. Neříkal jsem to za sebe, citoval jsem Pavla Rychetského, který řekl ten příměr k Mnichovské dohodě a Varšavské smlouvě.

A jenom jednu malou osobní poznámku. Přijali jsme tady – a to je otázka té kultury, střetu kultur – přijali jsme tady čínskou delegaci před rokem, právě kulturní výbor. Já jsem byl součástí delegace, kde jsme se s nimi potkali, a na můj dotaz o lidských právech pan předseda toho výboru mi řekl: „Ale my se snažíme. A je to lepší. Za minulý rok v Číně bylo uskutečněno jenom 2400 poprav.“ Na celém světě v tom roce bylo 1800. Jenom, abychom si uvědomili, že i vnímání kultur, vnímání civilizace může být různé, vnímání lidských práv. Takže přece jen určitá ostražitost je zde na místě. A teď mi dovolte načíst návrh usnesení Senátu.

Návrh usnesení Senátu z 2. schůze, konané dne 30. listopadu 2016, k zahraniční politice České republiky ve vztahu k Čínské lidové republice: Senát 1. připomíná a) svůj dlouhodobý kontinuální a trvající důraz na základní směřování zahraniční politiky České republiky, který v souladu s hodnotovými základy ústavního pořádku ČR spočívá v jejím ukotvení v euroatlantických, ekonomických a bezpečnostních strukturách. B) Stálou platnost usnesení 45/1998, kterým Senát mj. pověřil všechny své představitele, aby při mezinárodních jednáních aktivně vystupovali na obranu lidských práv obyvatel Číny a Tibetu. 2. A proto vyzývá vládu ČR, aby respektovala a) koncepci zahraniční politiky vlády ČR ze 13. července 2015, která jako jeden ze svých globálních cílů definuje lidskou důstojnost včetně lidských práv.

B) Své programové prohlášení z 12. února 2014, kterým se zavazuje jako tvůrce zahraniční politiky usilovat v zájmu spolehlivosti a srozumitelnosti České republiky na mezinárodní scéně o koordinaci postojů a co nejširší politickou shodu a spolupráci s prezidentem republiky a Parlamentem České republiky.

Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji a dalším přihlášeným je pan senátor Jiří Vosecký.

Senátor Jiří Vosecký:  Dobrý den, pane předsedající, dámy a pánové.

Co se týká toho podpisu, tady padla spousta věcí. To bych nechtěl otevírat. Mě spíš zajímá jedna věc, a to je na dotaz pana ministra. Protože už pan předseda Štěch tady řekl, že na ten dopis čtyř přišla reakce čínské strany. My jsme se v tisku dozvěděli – už to tady bylo citováno, nemusím to citovat – ano, bereme na vědomí. Doufáme ale, že všechny další závazky budete plnit tak, jak bylo dohodnuto.

Já se ptám, s kým komunikovala čínská strana dřív? Jestli s médii, nebo s Ministerstvem zahraničních věcí? To je první otázka. A druhá otázka je, jak je možné – já jsem přesvědčen, že nejdřív komunikovala s Ministerstvem zahraničních věcí – jak je možné, že z Ministerstva zahraničních věcí přišel chybný překlad a pan ministr to druhý den musel dementovat? A třetí otázka je, jaká nápravná opatření udělalo Ministerstvo zahraničních věcí, aby se to nestalo? Protože to se může stát při dalších jiných problémových nebo krizových situacích, že se dostane do médií chybný překlad. To, že to novináři využijí, že to rozmáznou, oni jsou za to placeni a oni jsou rádi, protože z toho mají kino.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji a dalším přihlášenou je paní senátorka Zuzana Baudyšová, má slovo.

Senátorka Zuzana Baudyšová:  Dobré poledne, vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové.

Já si chci ujasnit jenom jednu věc, protože během dopoledne jsme dostali dva návrhy usnesení. První k zahraniční politice a jedná se i o podpis čtyř ústavních činitelů. O tom jsme dlouho hovořili. A můj dotaz je, o čem vlastně budeme hlasovat? Zda o tom návrhu, který teď četl pan místopředseda, nebo o tom ranním, o čtyřech ústavních činitelích a jejich podpisu?

Pokud by to bylo o čtyřech ústavních činitelích, kteří podepsali, tak vím, proč nepodepíšu a proč nebudu hlasovat. Vzhledem k tomu, že vlastně je to určitá virtuální realita vzhledem k tomu, že ústavní činitelé vlastně nepodepsali, takže to celé ztrácí smysl. Přesto si myslím, že dnešní dopoledne nebylo zbytečné, protože se říká, že charaktery se většinou poznají, až když o něco jde. A myslím si, že dneska to byla docela zásadní situace. Myslím si, že zvítězilo určité pevné postavení a jasný názor v politice a vlastně i spolupráci s Čínskou lidovou republikou.

Děkuji za pozornost, to je vše, a jenom budu moc ráda, když si ujasníme, zda budeme hlasovat dvakrát, nebo který návrh usnesení bude jasný. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Ano, to nám pan zpravodaj určitě ujasní, a slovo má pan senátor Václav Hampl.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Dámy a pánové, omlouvám se za druhé vystoupení v této debatě, ale byl jsem jednou přímo a jednou nepřímo zmíněn v té debatě, tak jenom rychlá reakce.

Proč nejsem na Tchaj-wanu? Já jsem chtěl na Tchaj-wan jet s tou delegací právě proto, že si myslím, mluvíme-li o politice jednotné Číny v oficiálních diplomatických dokumentech, tak současně Tchaj-wan v té složité situaci nenechat úplně sám na holičkách. To je správně, to je moje přesvědčení, proto jsem tam chtěl jet. Ale nakonec jsem dal přednost tomu, že máme dlouhé dvoudenní zasedání, kde je také tato debata, kde je několik důležitých dokumentů Evropského výboru. Takže jako předseda zpravodaj jsem tomu nakonec dal přednost. Nakonec svět nekončí, věřím, že Tchaj-wan ještě bude možno tímto podpořit.

Druhá věc, kde se cítím mírně zmíněn, je ta údajná paralela s Mnichovem. Pokud jde o mě, já jsem Mnichovskou dohodu zmínil čistě jenom v tom smyslu, že ustupování agresivním rozpínavým nárokům není nezbytně... Nebo v historii to není nezbytně úspěšná strategie. To je vše. Jiné další paralely dělat nechci.

Ale když už jsem si takto na závěr, nebo po dlouhé debatě vzal slovo, ještě bych chtěl reagovat na to, co jsem také řekl. Komunistická Čína – pro mě není pochyb o tom, že Čína je komunistická. Proboha svatého, znáte tam jiné politické strany? Tam je ústavně zakotvená vedoucí role komunistické strany, prezident je současně předseda Čínské komunistické strany. Jistěže to nemá nic společného s filozofií komunismu. Já tedy nevím, co to přesně je filozofie komunismu, ale to nakonec náš komunismus taky neměl. To byla ta známá mantra, že ten komunismus je dobrá myšlenka, jenom ji nikdo není schopný pořádně zrealizovat.

A pokud jde ještě o to „železářství“. Tady naprosto souhlasím. Tady se musíme bránit tomu statutu tržní ekonomiky, dokud tomu tak není. A ono tomu tak není, pokud jde o to „železářství“ zejména. Chtěl jsem jenom navázat na to, co jsem říkal o lidských právech. To není jenom o zabíjení, o věznění, to je také o velmi často naprosto nelidských pracovních podmínkách, díky čemuž je to „železářství“ potom samozřejmě konkurenceschopnější. A plus samozřejmě také bezohlednost k životnímu prostředí. Takže to není tak, že by šroubky z Evropy byly dražší proto, že živíme sluneční barony, nebo jak se tomu řekne. Ty živíme z daní, a zdaněné jsou jak čínské, tak i evropské šroubky. Ale ty šroubky jsou primárně levnější proto, že se tam šetří nepřijatelným způsobem na pracovní síle.

A na závěr jsem chtěl říct, že celá tato debata, myslím, není o nějakém odmítání spolupráce s Čínou, jak tady v jednom příspěvku také zaznělo. To myslím opravdu nikdo nenavrhuje. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji. A dalším přihlášeným je předseda senátorského klubu ODS Miloš Vystrčil.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, vážený pane ministře. Já se také omlouvám, že vystupuji podruhé. Je to z toho důvodu, že jsem byl upozorněn na to, že by bylo vhodné ten návrh usnesení, který jsem četl, doplnit. Takže vás prosím, i pana zpravodaje, abyste si doplnili do toho návrhu usnesení za první část první věty, která zní „Senát se distancuje od prohlášení čtyř ústavních činitelů“ doplnit „ze dne 18. 10. 2016“, aby to prohlášení bylo identifikovatelné. Čili jen technicky doplnit: „ze dne 18. 10. 2016“, jinak všechno ostatní zůstává beze změny.

To je první věc. A druhá krátká poznámka. Jako zástupce klubu ODS a předkladatel tohoto usnesení říkám, že jsou pro nás hlasovatelná nezávisle na sobě obě usnesení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji. A protože do debaty se už nikdo nehlásí, tak rozpravu končím a ptám se, přeje-li si vystoupit k právě proběhlé rozpravě navrhovatel, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek? Ano, má slovo.

Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek:  Děkuji. Tak ještě jednou, dobrý den, dámy a pánové, vážení senátoři a paní senátorky.

Já jsem rád, že se věnoval takový prostor české zahraniční politice a pokusím se, pokud to bude v mých silách, reagovat na to, co tady zaznělo.

Já v zásadě rozumím tomu, když zaznívají obavy, nebo když vzniká dojem, že v něčem je česká zahraniční politika poddajná, nebo dokonce servilní, jak tady opakovaně zaznívalo. Takže to vyvolává obavy, protože já jsem také žil 33 let v socialismu a pamatuji si takovou pěknou ranní scénu, když jsem stál v pět hodin ráno na autobusové zastávce před dolem Hlubina, tam stálo asi čtyřicet horníků a v tom tichu, které tam je v tomto hlubokém ránu, jeden z těch horníků řekl: „A protože je celý národ posraný, tak musí být Havel zavřený.“ To byla osmdesátá léta.

A já si velmi dobře pamatuji ten pocit ponížení. A jsem dokonce alergický na to, kdybych někdy měl participovat na něčem podobném, co jsem zažil tehdy.

A pravděpodobně je to v nás taková jizva, a v té zemi to je, a nepřáli bychom si takovým způsobem být ponižováni znovu. Takže jakkoli diplomat by měl být chladnokrevný, tak se přiznám, že se i mně v minulosti stávalo, že když jsem někde měl – a to tedy nemluvím o Číně, jinde – pocit, že někdo přichází s body, které bychom měli plnit, v době, kdy jsem nebyl v této funkci, tak jsem dokázal s tím člověkem vyhodit dveře.

Takže kdybych měl souhlasit s něčím, co je servilní, tak to bych si nejraději ruku uťal. Ale to vysvětlím později, jak je to s těmi podpisy, které jsou tady pokládány za servilní. Teď řeknu, že co je zajímavé, a to asi myslel taky Radko Martínek, když řekl, že mu vadí to používání výrazu komunistická Čína, že samozřejmě to můžete říkat a tvrdit, že to lze použít. Tahle námitka, jak jsem rozuměl panu senátorovi Martínkovi, se týká toho, že přes tohle slovo nepochopíte, nebo pochopíte velmi málo ze současné Číny. A ono se to dnes používá jako takové pejorativní označení, kterým se ten problém takovým trochu povýšeným způsobem odsune. A nevnímá se to, že třeba, když jste tady řekl, ta Čína za posledních dvacet let prokazatelně udělala nepředstavitelný vývoj. Třeba v oblasti sociální ochrany práce, třeba v oblasti ochrany životního prostředí.

Ta debata, kterou my jsme mohli a můžeme dnes vést, ta se týká právě těchto věcí. A nikdo soudný, kdo skutečně studuje tuhle věc, nemůže upřít, že Čína za posledních patnáct dvacet let udělala neuvěřitelný vývoj. To, co vy jste popisoval o tom vykořisťování práce apod., to je něco, co byste měl, pokud byste se tím zabýval, právě ocenit. Má to obrovský význam pro Čínu, má to obrovský význam pro nás. Jsou to vůbec předpoklady toho, abychom mohli s Čínou obchodovat.

Takže to shazování Číny, které tady zaznívalo mnohokrát, je skutečně často podle mě ukázkou neznalosti věci. A připadá mi, že jestli my máme nějaká rizika tady v naší mentalitě, tak je to paušální, stereotypní opakování něčeho, co si myslíme, že s tím vystačíme. A opravdu, s floskulí komunistická Čína nevystačíme. A víte, co je zajímavé, že když jsem tady říkal o tom, že my máme v sobě tu jizvu toho ponížení, ve kterém jsme žili – a já jsem v něm žil 33 let, a bylo to odporné –, tak stejný pocit ponížení jsem našel u Číňanů samotných.

Když jsem tam dělal rozhovor s čínskou televizí, tak se mě ptali právě na západ. A na to, jak spíme dobře s tím, co jsme my jako Západ Číně v posledních 150 letech způsobili. A to samozřejmě nejsou jednoduché otázky. Je otázka, proč to má zodpovídat zrovna představitel českého státu? Ale to je moc nezajímá, my jsme pro ně také Západ. My jsme pro ně Evropa. A tak se vás klidně ptají: „A jak vy se vypořádáte s politikou dělových člunů před 150 lety. To, když jste obsadili naše přístavy a nutili jste nám opium a vytvořili jste osm, deset milionů závislých lidí v Číně.“ A klidně se vás na to ptají, jako že ta politika byla děsivá tehdy. Ta imperiální politika vůči Číně.

A nejenom tehdy. Po druhé světové válce byla Čína také zklamaná západem. Protože Čína bojovala proti japonskému fašismu a měla pocit, že způsob, jak s ní Západ zacházel po druhé světové válce, byl opět opakování stejného pohrdání. Já bych řekl, že když vás nutí ten dialog dívat se na to jejich očima, tak na jedné straně je správné být kritický, a je to kritizovat, to je pravda. Ale na druhé straně bychom se my měli snažit zbavit se té své arogance a povýšenosti, protože oni skutečně vidí Západ jinak než my. Hodnoty Západu, ke kterým my se hlásíme, oni to mají spojené s vražděním.

Mohl bych tady citovat dopis německého vojáka napsaný ve 20. století matce, který říká: „Milá matko, dnes 26. srpna jsme zastřelili 400 Číňanů. Napřed byli zbiti, že byli napůl mrtví a svázáni šňůrou, pak se šňůra vytáhla a přivázala k copům. Napřed si museli vykopat díry a pak byli zastřeleni. Byl to sice hrozný pohled, ale přesto jsme byli spokojeni.“ To je jen jeden z mnoha tisíců příkladů, které můžeme uvádět. A to je svět a způsob, jak vidí Čína Západ.

Takže ten dialog intercivilizační, o kterém jsem mluvil, to je dialog skutečně příběhů, které jsou na různých stranách vnímány jinak. A já třeba nechápu, když tady někdo řekne takovou věc, jako že to, že si to Čína myslí, nebo vnímání Číny je věcí Číny, nikoli naše, to nás nezajímá. Chápete. Dovedete si představit, že by nám řekly Spojené státy: „Vaše vnímání situace v Pobaltí nebo na Ukrajině, to je vaše vnímání. Naše vnímání je jiné, nás to nezajímá.“ Dá se na takovýchto vyjádřeních postavit nějaká zahraniční politika?

Jak může někdo s takovouto lehkostí říct: „To je jejich věc, jak oni to vnímají, my si to prostě vnímáme jinak.“ Není možné zároveň tvrdit, že s někým povedete dialog, a stejně tak zároveň mu říci: „Mně to vaše vnímání nezajímá.“ Ta debata byla opravdu v řadě okamžiků velice nepřesná. Tady se mluvilo o možnosti se setkat, nebo nesetkat se 14. dalajlámou, ale já jsem přece mluvil o tom, že tím jiným problémem, kvalitativně těžším se stalo oficiální přijetí. A nejenom ministra, ale dokonce i představitelů obou komor. Že když se ptáte, proč to prohlášení mělo ten formát, tak to bylo proto, že to bylo představiteli tří ústavních činitelů. Vysokého představitele Senátu, Poslanecké sněmovny a představitele vlády. Já jsem o tom s Panem Rychetským mluvil potom, co udělal to vyjádření a vysvětlili jsme si to. On mi říkal, že to netušil. On totiž řekl veřejně, že jsem měl vydat prohlášení já a že by to stačilo. Tak jsem mu řekl, že jsem to prohlášení samozřejmě vydat. Ještě zavčas, abych předešel tomu, že to bude vnímáno, že neplatí to, co bylo domluveným formálním úzusem těch styků. Nicméně potom, co pan ministr vydal prohlášení, že to bylo oficiální přijetí a bylo to i za účasti představitelů komor, tak moje prohlášení bylo k ničemu. To mi říkal pan předseda Rychetský, že tohle samozřejmě nevěděl. Takže to jeho řešení, které on nabízel, už nebylo funkční v té chvíli. Také jsme nemuseli udělat nic.

A teď řeknu to základní, ale vezmu si trochu vody.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Jenom, pane ministře, když jste přerušil, tak tady slyšíme, kromě mě tedy, senátoři slyší velmi dobře a je to, jak se mi zdá, příliš. Na mě by si troufli, na vás si netroufnou.

Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek:  Omlouvám se, ano. Aspoň nebudete mít pocit servility.

Podívejte, ten důvod, proč já říkám, že to nebylo servilní. Já, když jsem měl možnost a zajímal jsem se o českou zahraniční politiku a diplomacii za posledních patnáct dvacet let, tak to, co jsem tam vypozoroval jako problém, který se tam neustále vrací, a já to tady asi nemohu říkat na případech, protože by to bylo choulostivé, ale opakovaně se stalo v historii těch vztahů, že ze strany české – a nebylo to kvůli Číně, bylo to kvůli sousedům dokonce. Těm, na kterým nám záleží nejvíc. Tak došlo k tomu, že se porušilo slovo. A to dokonce na vysoké úrovni. Dokonce já sám jsem vystopoval čtyři takové případy v průběhu patnácti dvaceti let. Pravidelně to vedlo k vážnému zmrazení vztahů, které se potom velmi těžko vracely zpátky.

V tom vlastně historie toho, co se stalo tuším v roce 2008 mezi Čínou a Českou republikou, není nijak vlastně moc nová. To je opakování téhož. Je to opakování toho, že se podceňuje to, že když se něco řekne, tak se to drží. A to, přátelé, není servilita. Já na servilitu jsem vysazený. A kdybych měl něco podepsat, opakuji, co je servilní, a já jsem nic nepodepsal, jako že nikdo nic nepodepisoval v tomto případě, tak bych si raději usekl ruku. Ale to, co mi vadí, a to si myslím, že je otázka rovné páteře, ne podbízení se někomu, že když někdo pochopí nějakou dohodu nějak, a nemusí to být psané, může to být i džentlmenská dohoda, může to být dohoda na formě, něco, co je úzusem, který se drží, tak jsem pochopil, že základní pravidlo diplomacie je, že se to musí držet.

Když to neuděláte, tak ty následky, a to bez ohledu na to, kdo to je, jestli je to země velká, nebo malá, jestli je na jihu, nebo na východě, to je jedno, tak bývají často velmi špatné. Ztráta důvěry, že se na slovo toho dotyčného dá spolehnout. A tady zaznívala celá řada podezření, kdo do toho vstupoval? Kdo to ovlivňoval? Já vám mohu říct úplně jednoduše, naprosto na rovinu, bylo omezené množství lidí, se kterými jsem o té věci mluvil. Já jsem byl v té době v Lucemburku, tím se ta věc ještě více zkomplikovala. Protože já jsem žil v domnění, že skutečně platí to, že pokud dojde k nějakému setkání, tak to bude na půdě Fóra 2000, a že to nebude oficiální přijetí toho typu, jak to bylo. Dokonce jsem se večer dovolal panu ministrovi Hermanovi a snažil jsem se ho přesvědčit, že tohle je něco, co já budu chápat jako porušení slova. Dohody, ale slova nejenom s Čínou, ale dokonce i toho, co proběhlo mezi námi. A když se to potom stalo – a říkám, to moje původní prohlášení už vlastně bylo na druhý den k ničemu, protože bylo bezcenné, a já už jsem sám nemohl tu situaci nějak korigovat, tak jsem hledal způsob, jak tohle napravit.

Ne proto, abych se někomu podbízel, ale abych dal najevo, že to, co bylo dohodnuto, platí, protože to je základní věc cti. A udělal bych to, ať by ta země byla jakkoliv velká. Jednal jsem o tom s premiérem, se státním tajemníkem, s příslušným náměstkem a těmi, kteří se věnují často čínské problematice na ministerstvu zahraničí. Mohu vám tady říci, že mi nevolal žádný byznysmen, ani jsem dokonce nebyl pod žádným tlakem Číny. Mne v této chvíli zajímala ne Čína, ale také vlastní svědomí a to, jestli jsme schopni držet to, co se dohodlo, jakkoliv to nemusí být nikde napsané, protože, opakuji, pro mě nedržet slovo je v diplomacii základní selhání. A ano, kdyby to byla servilita, kdyby mě někdo nutil. Kdybyste měli pravdu, že se někdo lekl, ale přiznám se vám, že jsem v té době úplně neznal přesný obsah toho, co řekl čínský představitel českému velvyslanci. Věděl jsem, že tam nějaké setkání bylo a že nad tím Čína vyjádřila nějaké podivení, ale mě to ani primárně úplně nezajímalo. Mě zajímalo to, že to je něco, co se nedělá ve vztazích mezi evropskými státy a Čínou, mezi USA a Čínou a mezi dalšími, a že opakujeme stejnou chybu, kterou jsme dělali dvacet let, že podceňujeme cenu toho, že vztahy jsou založeny na určité důvěře, že dotyčný respektuje mantinely. To je základní projev respektu k tomu druhému. Bez toho žádná spolupráce, dialog v zahraničí není možný.

To je celé. Tak si můžete říci, že jsem podcenil to, že to bude vnímáno servilně. A asi bych musel přijmout tuto kritiku. A máte pravdu. Právě proto jsem začal historkou na tom dole, protože já tomu rozumím, že tohle je něco, co my cítíme. My, co jsme to prožili, cítíme jako něco ponižujícího a nechtěli bychom, aby ČR sama se chovala podobným způsobem jako v minulosti. A v tom bych se s vámi nerad přel, to bych si také nepřál.

A chápu to, že okázalá přijetí Číny, které tady bylo správně řečeno tuším senátorem Kuberou, probíhala ve Washingtonu, v Londýně a jinde, a dokonce i tam vyvolala debatu, protože v našich společnostech to nutně vypadá jako něco, že jdeme vstříc stylu, který nám v civilní společnosti západu není vlastní. I tam to vyvolalo podobné debaty jako tady. A dokonce chápu i to, že to vyvolává tuto reakci i u nás, jestli se náhodou nepropadáme někam zpátky, to, že akceptujeme něco, co nám připomíná tehdejší ceremonie. To je debata, kterou bych asi těžko mohl nějak jednodušeji shodit, protože rozumím, že to je minulost, kterou jsme žili a připadá nám, že se nám vrací. A mohu vám říci za Českou republiku, za ministerstvo zahraničí, že pro mě je nepřijatelné to, když spolupracujeme s někým, aby to zároveň znamenalo, že přijímáme nějaké jeho normy nebo že se přizpůsobujeme jeho pravidlům. Když přistupujeme na obchod s Čínou, tak se to děje podle našich pravidel. Proto jsem řekl, že první rovina je Evropská unie – Česká republika. Na té se dohadují pravidla a je to pro nás důležité, protože EU je pro Čínu silný partner, aby se dohodla pravidla pro české firmy. To znamená, že obhajoba zájmů ČR, to, aby naše pozice byla důstojná a aby byla rovná, se děje na všech úrovních, o kterých jsem tady ráno mluvil. Tady všude se vytváří prostor, ve kterém musíme garantovat, že jsme bráni jako země, která je rovnoprávná ekonomicky a která trvá na rovnoprávném dialogu s Čínou. Kdyby to nebylo za takových podmínek, měli byste pravdu, že přistupujeme na něco, co bychom neměli dělat a proč. Možná máte i tak pravdu, že na nedůstojnost nemůžeme přistupovat, i kdyby byla pravda, že Čína bude za dvacet let nejsilnější země světa. Budiž, to máte pravdu tvrdit. Ale říkám vám, že jsem na tento krok nepřistoupil, po tom, co jsem o tom jednal s premiérem a s těmi, kteří se tím zabývají, proto, že by mě někdo lámal nebo že by mi dokonce někdo vyhrožoval. A tady vám říkám na svou čest, že ani z Číny nikdo nevyhrožoval. A možná, že se tomu budete divit, ale pro mě nyní nebylo směrodatné to, že mohou přijít dopady, a možná by asi opravdu přišly. Kdybych o tom měl spekulovat, tak by to zřejmě mělo jakési dopady. Ale divte se. Mně nejvíc šlo o to, že jsem se nedokázal smířit s tím, že my nedržíme slovo. A že opakuji to, co jsem si řekl, že nikdy opakovat nebudu, protože jsem viděl důsledky nebo jsem se spíš o ně zajímal a vím, že byly často dost ničivé, ničily kredit, pověst České republiky.

Uznávám to, že jsem měl možná více zvažovat to, že dojem v souvislosti s okázalostmi minulosti bude vytvářet pocit, že ČR se chová servilně, a takový dojem bychom vytvářet neměli. Pokud si to velká část občanů ČR myslela a cítila to, pokud si myslíte, že se to přepálilo, těžko vám to tady mohu vyvrátit, protože tento pocit je váš. Říkám vám jenom za sebe, že pro mě je servilita ČR nepřijatelná. A nikdy bych ji nepřipustil, kdybych věděl, že toto je servilní, že to je ohýbání se, že to je přistupování na to, abychom byli stejně bezvýznamní, jako jsme byli kdysi ve vztahu k Sovětskému svazu, který si mohl dovolit cokoliv.

To je to, proč tvrdím, že není pravda, že to bylo zamýšleno jako něco podbízivého. A protože já sám jsem neudělal zkušenost se svým partnerem v Anglii a s těmi, se kterými jsem jednal, dokonce jsem měl možnost mluvit i s čínským prezidentem, nenabyl jsem dojmu, že ti dotyční nás válcují, že nám to dávají najevo. To znamená, že samotná jednání pro mě nebyla varováním, že jednám s někým, kdo je dopředu rozhodnutý k tvrdé politice konfrontace apod. A moje jednání mě posilovala v tom, že dialog má smysl, že se o něj musíme snažit, a dokonce i ve chvíli, kdy se chová bohužel Čína asertivně v zahraniční politice, a je tam řada věcí, které také vzhledem k tomu musíme podrobit debatě, často nejednoduché a složité. A cením si, že tuto debatu vedeme a nerad bych o ni přišel. Byl bych nerad, abychom nějakými takovými podobnými událostmi přišli podle mne zbytečně o možnost rozhovoru, který je pro nás důležitý, a to navzdory tomu, že si uvědomuji, že ČR zřejmě není tak klíčový partner pro stabilitu světa, jako jsou třeba Spojené státy, že tento stav je přirozeně daleko. Ale jsme součástí Evropy, EU a to je přece jenom stále a doufám, že bude dále docela důležitý partner také pro Čínu.

Je zajímavé, že jsem na čínské straně nikdy nezaznamenal radost v jednáních s představiteli čínské vlády nebo s vysokými představiteli Číny, když došlo k brexitu apod. To vám říkám jenom jako osobní zkušenost, protože jsou jiné země, které, přiznám se, se docela radují, když se nám nedaří. A na čínské straně jsem vždycky cítil, že Čína bere Evropskou unii, jakože celek jí zjednoduše řadu věcí tím, že ji má jako partnera. Tam jsem nikdy necítil nebezpečnou strategii, kterou může mít zítra kdekdo – Rozděl a panuj v Evropě.

Říkám, že je to složitá věc, a vždycky jsou rizika. Ale tady vám říkám, že pro mě je nepřijatelné, abych přistupoval jako ministr zahraničí na to, že se budeme někomu podbízet. A mně samozřejmě vadí, kolikrát tady toto slovo zaznělo. Ale chápu to, že tato situace nějak vznikla, v nějakém kontextu tento dojem vznikl, nemohu to popřít, a to mi vadí. Ale nemůžete po mně chtít pokání, jak tady někdo řekl, protože chápete, že pokání je, kdybych měl pocit, že jsem se prohřešil proti něčemu, s čím jsem tady zavázán vám nebo sobě, a já bych to učinil. Ale myslím si, že jsem to neučinil. Jednal jsem na základě důvodů, které jsem vám řekl, a ne proto, že bych se chtěl někomu, jak tady bylo naznačováno, zalíbit jenom proto, že je velký. Tak to není.

A navzdory tomu, že uznávám, že máte právo na pocit, přesto bych na vás apeloval, abyste přece jenom Číně věnovali větší pozornost, protože si myslím, že si zaslouží větší studium a důkladnější znalost, než jsem cítil z některých vyjádření, která tady zazněla.

A dovolte mi ještě jednu poznámku. Domnívám se, že riziko pro ČR a Evropu dneska není ani tak, jak se to někde u nás zjednodušeně traduje, že problémem a rizikem je pro nás Rusko nebo Čína nebo Islámský stát. Myslím si, že větším rizikem jsme si dnes my sami, jakože největší výzva stability a budoucnosti je v tom, jak budeme zvládat politiku my sami v této zemi. I tady jste leckdo říkali, že se distancujete od toho, co vyhlásila BBC, že nejpoužívanější slovo a slovo roku je post-truth, to znamená svět po pravdě, nebo nevím, jak ho vůbec do češtiny přeložit. No dobře, ale sami jste tady řada z vás říkali věci, které pravdivé nejsou. Tak to vezměme vážně. Já také odmítám žít ve světě, ve kterém pravda již nic neznamená. No dobře, ale buďme přesní. A já nechci být jako hnidopich, abych vám vypočítával, v čem všem jsem cítil, že jsou věci, které jsou nepravdivé a nejsou podloženy znalostmi. Jeden příklad za všechny. Když v textu je použito slovo nevměšování, není to nic společného se socialistickou historií. Je to použito z Charty OSN. A má to význam, který je daný Chartou OSN.

Nebo vy jste tady říkali, že ministerstvo zahraničí se za něco omlouvalo, za nějaký překlad. Bohužel, to je svět post-truth. Nějaký elév, nechci říkat, v jaké redakci. Udělal mizerný překlad, který všechny noviny u nás přebraly. A my jsme protestovali proti tomu, jak je možné, že tento překlad se šíří, který je naprosto nepravdivý. Rozumíte? A tady zazní, že ministerstvo zahraničí něco dementovalo.

My jsme napravovali to, co jsme nezpůsobili my. Byla to lajdácká práce, naprosto nezodpovědná práce někoho, kdo pustil do oběhu naprosto nepřesný a nepravdivý text. A dokonce už nejste schopni tuto chybu napravit, protože oni nám řekli, že sice mohou vydat správný text, ale nejsou schopni oslovit všechny redakce, které to přebraly, aby se to napravilo. Tak to prostě žije dál. To je post-truth. Nakonec se pravdou stane ten vylhaný text. A vy nejste schopni ani s celým tiskovým oddělením ministerstva tomu čelit, protože budete psát a budou vám říkat, jak to, že to dementujete, to je zřejmě nějaká vaše chyba. Je to absurdní. A my nemůžeme tomu čelit jinak, než tím, že se budeme snažit všichni říkat věci, které si budeme ověřovat, budeme se snažit mluvit o věcech, které jsou evidentní. I kolem této věci se nashromáždilo spousta legend, mýtů, polopravd. Proto jsem rád, že na to tady mohu za sebe reagovat. A nevadí mi, že tady člověk musel slyšet řadu nepříjemných věcí, které pro mě samozřejmě nebyly příjemné. Ale chápu, že máme jedinou cestu – říkat si pravdu a říkat věci, které jsou evidentní, a možná také si říci, že je třeba posilovat naše znalosti. Čína je složitý fenomén, věřte mi. Byly o ní napsány knihy, Kissinger o ní napsal velkou knihu a celá řada dalších. Ti všichni ukazují a dávají najevo – studujte to, je to složitější, než si myslíte. Neodbývejte to jednou floskulí.

Já nejsem nějaký apologet Číny, sám mám obavy z řady posledních věcí, které se odehrály a je to nepříjemné. Musím přiznat, že i když jsme si nyní vybrali cestu dialogu, nevybrali jsme si ji v nejjednodušší době. I to vám přiznám. Ale jenom bych vás prosil, všechno to velice nezjednodušujte. Pan senátor Kubera tady velmi správně upozornil na to, že Čína je dneska země, se kterou máme největší obrat. Druhý největší obrat máme dneska s Čínou. A export není tak nízký jako se myslí, protože tam je často reexport, takže čísla trochu matou. Tato země má obrovský vliv na náš život a bude ho mít. A vadí mi představa, že bychom to díky něčemu, co je, budiž, chyba vlády, s tím souhlasím, toto jsme si měli vyřešit sami a nemělo se to stát. Ale nechtěl jsem, aby kvůli tomu tento rozhovor skončil. Myslím si, že je to jeden z klíčových rozhovorů, které se tady ve světě vedou. Zažil jsem, když v OSN si Si Ťin-phing podal ruku s Obamou, a to byla největší událost tohoto Valného shromáždění. Když si podali ruce na společný postup USA a Číny, tak jsme na druhý den seděli v poledne s byznysmeny, tak mi říkali, toto byla nejdůležitější událost, kterou jsme tady viděli. Pro celý velký byznys to byla základní informace: USA s Čínou jsou schopné kooperovat. A můžeme se my z toho vyloučit? To nevidím jako moudré.

To je to, oč mi šlo. Řekl jsem vám to upřímně, neberu vám vaše pochyby, neberu vám i to, že se vám něco nelíbí, na to máte právo. Ale já se vám tady bohužel nemohu kát, protože v tom, co se dělalo, jsem držel principy, kterých se držím pořád. A vaše rozhořčení nad servilitou sdílím. Beru si z toho poučení, je třeba si na to dávat pozor, protože když to většina lidí tak cítí, je to špatně. To beru. Na druhé straně já sám bych nikdy nepodepsal ani pana senátora, předsedu Senátu, nikoho bych nenutil, aby dělal něco, co bych nebyl ochoten potom tady hájit. To by bylo moje selhání. Pak teprve bych se mohl někomu omlouvat.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane ministře. A nyní uděluji slovo panu zpravodaji senátorovi Františku Bublanovi, aby se vyjádřil k proběhlé rozpravě. Prosím, pane senátore.

Senátor František Bublan:  V bohaté rozpravě vystoupilo 23 senátorů a senátorek, plus pan ministr Zaorálek jako téměř předkladatel, a hostující pan ministr Herman.

Zazněly dva návrhy na usnesení. První návrh přednesl pan senátor Vystrčil a druhý návrh pan senátor Šesták. Oba návrhy máte v písemné podobě na lavicích, takže je nemusíme číst. Jenom bych doplnil, že u prvního návrhu pana senátora Vystrčila ještě zaznělo doplnění za první větou: Senát se distancuje od prohlášení čtyř ústavních činitelů ze dne 18. 10. 2016, a pak text pokračuje dále.

Po avizované přestávce si dovoluji navrhnout, abychom o těchto návrzích hlasovali s tím, že se domnívám, že by bylo lepší hlasovat o každém návrhu zvlášť, pokud nemá někdo nějaký jiný návrh.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane zpravodaji, a vyhlašuji pětiminutovou přestávku pro klub České strany sociálně demokratické.

(Jednání přerušeno v 12.45 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 12.50 hodin.)

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Přestávka uplynula. Prosím, abyste zaujali svá místa, budeme pokračovat. (Probíhá domlouvání před předsednickým stolem.)

Máte slovo, pane zpravodaji.

Senátor František Bublan:  Ještě jednu zopakuji postup při hlasování. Navrhuji, abychom nejdříve hlasovali o návrhu usnesení Senátu, jak jej předložil pan senátor Šesták. Je komplexnější. Domnívám se, že by se o něm mělo hlasovat jako o prvním.

Potom bychom hlasovali o druhém návrhu, který předložil pan senátor Vystrčil a který byl doplněn o vsuvku – ze dne 18. 10. 2016.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Všem je jasno. Zahajuji tedy hlasování. (Nelze...)

Kdo je pro, stiskne tlačítko a zvedne ruku... (Stop, stop...) Tak vidíte, no, tady je tlačítek... Návrh nebyl přijat... (Smích.) Takže reset...

Opakuji, budeme hlasovat o návrhu, jak jej přednesl senátor František Bublan.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Už je pozdě...

Registrováno 69, kvórum 35. Pro 62, proti 3. Návrh byl schválen.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 6 z 69 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 35 se vyslovilo 62 pro, proti byli 3.

Návrh byl přijat.

Budeme hlasovat o dalším návrhu.

Senátor František Bublan:  Druhý návrh je od pana senátora Vystrčila. Moje stanovisko je negativní.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Registrováno 69, kvórum 35. Budeme hlasovat.

Kdo je pro návrh, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

V hlasování registrováno 69, kvórum 35. Pro 38, proti 22.

Návrh byl schválen. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 7 se z 69 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 35 pro vyslovilo 38, proti bylo 22.

Návrh byl přijat. Děkuji a končím projednávání tohoto tisku.

Přistoupíme k dalšímu tisku... (Potřebuji počkat, až mi doručí příslušný tisk.)

Pan ministr byl pověřen, aby přednesl bod

 

Informace vlády ČR o výsledcích jednání Evropské rady, která se konala ve dnech 20. - 21. října 2016

Tisk č. 356

Vítám pana ministra Chovance. Zdravím vás, pane ministře. Informaci jste obdrželi jako senátní tisk č. 356. S obsahem vás seznámí ministra vnitra Milan Chovanec, který zastoupí předsedu vlády. Máte slovo, pane ministře.

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte mi, abych stručně uvedl informaci o výsledku říjnového zasedání Evropské rády. Tématem jednání, na němž ČR zastupoval předseda vlády Bohuslav Sobotka, byla především migrace, obchodní politika, hospodářské otázky a zahraniční politika.

Před samotným jednáním se uskutečnilo tradiční koordinační setkání zástupců zemí V4. Diskuse k migraci se na Evropské radě zaměřila především na ochranu vnější hranice a spolupráci s třetími státy. Evropská rada mj. přivítala spuštění evropské pohraniční a pobřežní stráže a vyzvala k dosažení její plné kapacity do konce tohoto roku. ČR potvrdila připravenost přispět k naplnění kapacity stráže a podpořila její efektivní fungování. Summit se zabýval také budováním informačních systémů pro správu vnější hranice. Evropská rada vyzvala Radu, aby se do konce tohoto roku shodla na pozici k systému vstupu a výstupu s Evropskou komisí a aby předložila návrh na zřízení systému pro předběžnou kontrolu cestujících, na něž se nevztahuje vízová povinnost.

Evropská rada dále podpořila pokračování práce na tzv. migračních partnerstvích se zdrojovými zeměmi a tranzitními státy. Migrace, a to především v Africe, s cílem dosáhnout do konce roku konkrétních a měřitelných výsledků v oblasti prevence nelegální migrace a v oblasti návratové politiky. Účinnou spolupráci s třetími státy považuje vláda za klíčovou složku své migrační politiky. Evropská rada vyzvala také k pokračování v podpoře zemí na západobalkánské migrační trase a k implementaci dohody mezi EU a Tureckem. V tomto kontextu apelovala na zrychlení návratu migrantů z řeckých ostrovů do Turecka. V této oblasti stále ještě existují problémy a jsou tam poměrně velké mezery právě v naplňování návratové politiky mezi Řeckem a Tureckem.

Pokračovat bude také – dle závěrů Evropské rady – práce na reformě azylového systému. K tomuto tématu se Evropská rada vrátí na svém zasedání v prosinci.

Dalším tématem diskuse byla obchodní politika. Debatu ovlivnila především – v tu dobu probíhající vyjednávání o podpisu dohody CETA – s vládou Baloňska. Navzdory těmto komplikacím panovala shoda na podpoře otevřené obchodní politiky.

Vláda považuje za úspěch, že se dohodu s Kanadou – po několika náročných dnech a po náročných jednáních – podařilo dojednat a podepsat.

Kromě dohody CETA vyzvala Evropská rada také k dalšímu pokroku v jednáních o volném obchodu se Spojenými státy a Japonskem.

Součástí diskuse byly také obchodní vztahy s Čínou. Evropská rada vyzvala k dosažení dohody na podobě modernizace nástrojů na ochranu obchodu do konce tohoto roku.

Evropská rada se ve svých závěrech vyjádřila také k dalším hospodářským záležitostem. Vyzvala k dosažení dohody ohledně návrhu Evropské komise na prodloužení fungování Evropského fondu pro strategické investice. Dále apelovala na dosažení hmatatelných výsledků v oblasti boje proti nezaměstnanosti mladých a k posílení programů zaměřených na mládež – do prosince tohoto roku.

Předseda vlády ČR v souvislosti s implementací strategie pro vnitřní trh otevřel téma – vytváření nových překážek na vnitřním trhu v důsledku přijímání limitujících pravidel na úrovni členských států, jako je např. Macronův zákon ve Francii nebo zákon o minimální mzdě v Německu. Ty způsobují komplikace našim podnikatelů, především v oblasti silniční dopravy.

Předseda vlády ČR proto požádal Evropskou komisi o urychlené dokončení přezkumu právě souladu těchto norem s evropským právem. Jako pozitivní reakci na toto vystoupení je dopis předsedy Junckera, v němž předsedu vlády ujistil, že komise se tématu aktivně věnuje. Předseda komise Juncker v dopise dále uvedl, že komise má závažné důvody se domnívat, že ve zmíněných případech se jedná o porušení svobody na vnitřním trhu a že v řízeních o porušení povinnosti s dotyčnými členskými státy pokročí. Rovněž předsedu vlády informoval o tom, že v polovině příštího roku komise předloží návrh nových pravidel pro silniční dopravu, která by měla zavést jasná společná pravidla. Přípravu tohoto předpisu bude vláda pečlivě sledovat.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane navrhovateli. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Informaci projednal VEU. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 340/1. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Václav Hampl, který má slovo. Prosím, pane senátore.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážený pane ministře. Je to tak, evropský výbor projednal tuto informaci z úst paní Lucie Šestákové, zástupkyně státního tajemníka pro evropské záležitosti, na Úřadu vlády. Po debatě jsme neshledali žádný nesoulad s mandátem pro premiéra na tomto jednání tak, jak ho tento Senát projednal a schválil, nebo s ním vyslovil souhlas. Čili neshledali jsme také žádný důvod se k této informaci nějak podrobněji vyjadřovat. A výbor tedy přijal usnesení, v němž bere informaci na vědomí, určuje mě zpravodajem a doporučuje, abych navrhl tomuto Senátu přijmout informaci na vědomí. Tedy vzít tímto informaci na vědomí, což tímto činím. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane kolego, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Otevírám rozpravu k tomuto tisku, do které se nikdo nehlásí, takže rozpravu končím. A uděluji slovo zpravodaji, panu senátoru Václavu Hamplovi, se vyjádřit k proběhlé rozpravě, která neproběhla, takže se nemusí vyjadřovat a můžeme přistoupit k hlasování.

V sále je přítomno 62 senátorů, aktuální kvorum je 32.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Registrováno 63, kvorum 32, pro 44, proti 0. Konstatuji, že vhlasování pořadové č. 8 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 vyslovilo 44 pro, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat.

Končím projednávání tohoto bodu a dalším bodem našeho jednání je

 

Zpráva o vývoji Evropské unie v roce 2015

Tisk č. 346

Senátní tisk č. 346, zprávu jste obdrželi jako senátní tisk č. 346 a uvede ji opět ministr vnitra Milan Chovanec, který zastoupí předsedu vlády Bohuslava Sobotku. Máte slovo, pane ministře.

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Dovolte mi, abych stručně představil zprávu o vývoji Evropské unie za rok 2015, kterou Vláda ČR předkládá Senátu PČR na základě jednacího řádu.

Zpráva shrnuje důležité události legislativní a opatření, která byla přijata na unijní úrovni za rok 2015, tedy od ledna do prosince 2015. Zpráva tak popisuje konkrétní výsledky činnosti institucí Evropské unie, které byly dosaženy během lotyšského a lucemburského předsednictví v Radě. U klíčových návrhů zpráva obsahuje informace o vývoji z 1. pololetí roku 2016, kdy předsednictví vykonávalo Nizozemsko.

Dění v EU 2015 bylo zásadně ovlivněno migrační krizí. V reakci na ni probíhala v loňském roce jednání k řadě návrhů směřujících ke změně ve společné azylové migrační politice, k lepší ostraze hranice EU a intenzivnější spolupráci s třetími zeměmi. Základní rámec připravovaných změn stanovil tzv. Evropský program pro migraci, který Evropská komise vydala v květnu 2015. V návaznosti na tento strategický materiál pak Evropská komise připravila během roku 2015 tři implementační balíčky. Byly připraveny v květnu, září a prosinci 2015.

Řešení výzev spojených s migrací zůstalo jedním z klíčových úkolů na evropské úrovni v letošním roce a tento trend bude s největší pravděpodobností pokračovat i v roce následujícím. Dalším významným fenoménem, který ovlivnil činnost institucí EU, byl terorismus, v reakci na útoky, které se odehrály na Evropském kontinentu, zahájila EU intenzivní debatu o krocích vedoucích ke zlepšení. Koordinace boje proti terorismu, proti obchodu se zbraněmi, které by měly vést k omezování finančního terorismu či prevenci radikalismu a extremismu. Samozřejmě směřující i k potlačování věcí, jako je praní špinavých peněz, z kterého je mnohdy terorismus financován.

V oblasti finančních a ekonomických záležitostí byl důležitým impulsem vydání tzv. zprávy pěti předsedů. Šéfové pěti nejvýznamnějších institucí EU v ní vyzvali k dalšímu prohlubování a budování hospodářské a měnové unie ve čtyřech oblastech. V oblasti vnitřního trhu byl nejvýznamnějším krokem komise zavedení strategie pro vnitřní trh se zbožím a službami. K tomuto došlo v říjnu 2015.

Nicméně důležité bylo také květnové sdělení, ve kterém komise zveřejnila strategii pro jednotný digitální trh. V sektoru dopravy pokračovala jednání o čtvrtém železničním balíčku. V březnu 2015 se EU zavázala k vybudování energetické unie. Hlavním tématem evropské energetické agendy v roce 2015 byl proto vznik implementace tohoto projektu. První iniciativou komise v rámci Energetické unie byl tzv. letní energetický balíček, který se týká jednak nového uspořádání trhu s elektřinou a také problematiky energetických štítků.

V oblasti zemědělství se unijní orgány zabývaly znepokojivou situací na komoditních trzích. A to především v sektoru mléka, vepřového masa, ovoce a zeleniny. V březnu 2015 byl na jednání komise a její Rady pro spravedlnost a vnitřní věci přijat obecný přístup k návrhu směrnice o prozatímní právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby zbavené osobní svobody a právní pomoci v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu.

V roce 2015 bylo také dosaženo široké principiální podpory či částečně obecného přístupu k prvním 35 článkům návrhu nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce. Dále pak v sektoru společné obchodní politiky bylo klíčovým zveřejněním sdělení komise Obchod pro všechny, který nastoluje směr obchodní politiky EU pro příštích 5 let. Aktualizovaná obchodní politika by dle komise měla reagovat na nejvyšší ekonomické výzvy, být transparentnější a měla by být využívána k prosazování evropských cílů a hodnot.

Zpráva, tak, jak je předložena, je především popisným materiálem, proto jsem při svém vystoupení nezabíhal do představení pozic ČR k jednotlivým návrhům. Přesto mi na závěr dovolte zdůraznit jednu věc, která se týká právě postoje České republiky.

Ze znění předkládané zprávy o vývoji EU v roce 2015 jasně vyplývá, že ke studii(?, kašel) projednávaných legislativních a nelegislativních návrhů v Radě brali v potaz přijatá usnesení Senátu k těmto návrhům a reflektovali pozici senátu během přípravy na tato jednání.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane navrhovateli, prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Garančním výborem je výbor pro záležitosti EU, usnesení jste obdrželi jako senátní tisk č. 346/1, zpravodajem výboru byl určen pan senátor Václav Hampl, kterého žádám, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane předsedající.

Tato zpráva o vývoji v EU je každoroční záležitosti, tradičně ji Senát projednává, tento rok tedy není výjimkou. Já si myslím, že je zcela namístě, aby Senát sledoval dění v EU. Respektive on to dělá každopádně při projednávání jednotlivých evropských agend, ale takováto souhrnná zpráva má jasnou hodnotu. Tato konkrétní zpráva, kterou máme dneska na pořadu, tak je adekvátním věrným popisem, řekněme suchým popisem faktů a dění, které se dělo v EU.

Ten rok 2015, všichni víme, že jednoznačně byl dominován dramatickým vývojem externím z hlediska migrační azylové a uprchlické krize. Nicméně to neznamená, že ostatní agendy by se zastavily. Souhlasím se závěrem pana ministra, že v míře tomu nějakým způsobem odpovídající, tak je náš vstup neignorován. Tak by se to snad nejlépe vyjádřilo.

Evropský výbor, který tento materiál projednal 23. listopadu na svém zasedání a obdržel podrobnější informaci od paní Pokové, ředitelky odboru komunikace o evropských institucionálních záležitostech Úřadu vlády, neshledal potřebu přicházet s návrhem nějakého podrobnějšího usnesení, než s návrhem vzít tuto zprávu na vědomí. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. Otevírám rozpravu, do které se nikdo nehlásí, a proto ji končím, a ptám se navrhovatele, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě, která neproběhla. Takže mu děkuji. Táži se pana senátora Hampla na totéž. Také ne, takže můžeme přistoupit k hlasování.

Aktuálně přítomno 62 senátorů, aktuální kvorum je 32. A já zahajuji hlasování. (Poznámky k účasti senátorů v Jednacím sále.) Mají tady být, já je nemusím přece pokaždé svolávat... (Pobavení v Jednacím sále.)

Kdo je pro návrh, stiskne ANO. Kdo je proti návrhu, stiskne NE.

Návrh byl přijat, registrováno 63, kvorum 32. Pro 45, proti nula. Konstatuji, že vhlasování pořadové č. 9 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 45 senátorů, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat a já končím projednávání tohoto tisku.

A nyní projednáme bod, kterým je

 

Výroční zprávy Komise za rok 2015 o vztazích Komise s vnitrostátními parlamenty a o subsidiaritě a proporcionalitě

Tisk EU č. K 109/10

Tisk EU č. K 110/10

Senátní tisk K 109/10 a K 110/10. Materiály jste obdrželi. Senát jedná o návrhu legislativního aktu nebo návrhu rozhodnutí, který navrhl tento pověřený výbor. Prosím pana ministra vnitra Milana Chovance, aby nás seznámil s těmito materiály. Máte slovo, pane předkladateli.

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři.

Nejprve mi dovolte představit Výroční zprávu o vztazích Evropské komise s vnitrostátními parlamenty. Zpráva je zaměřena na politický dialog mezi Komisí a těmito parlamenty, který probíhá především formou písemných stanovisek v rámci jednotlivých parlamentů k legislativním a nelegislativním návrhům komise. Zpráva uvádí přehled počtu stanovisek, které Komise v roce 2015 obdržela. A nejvíce připomínkových dokumentů a informací o dvoustranných návštěvách a kontaktech, diskusích, iniciativách v rámci jednotlivých parlamentů týkajících se jejich úlohy v rámci evropského rozhodovacího procesu a také o důležitých meziparlamentních schůzích a konferencích, které se právě v roce 2015 uskutečnily.

Velmi krátce bych řekl některá čísla. V roce 2015 obdržela Komise od vnitrostátních parlamentů celkem 350 stanovisek, z čehož představuje pokračování trendu významného snižování počtu zaslaných stanovisek. Oproti roku 2014 se jedná o pokles o 30 %. Příčinou výrazného poklesu je výrazné omezení počtu nových iniciativ ze strany Komise, pana Junckera.

Ve srovnání s minulými roky je zaznamenán také pokles v rámci odůvodněných stanovisek, a to o 2 %. Stejně jako v předchozích letech zaslal v uplynulém roce největší počet stanovisek portugalský parlament, a to je 55 stanovisek, což je 15 % z celkového počtu.

Senát PČR se prostřednictvím 25 stanovisek stal spolu s italským senátem třetí nejaktivnější komorou v rámci vnitrostátních parlamentů EU. Největší počet stanovisek – celkem 26, z toho žádné odůvodněné – obdržela Komise ke svému pracovnímu programu na rok 2015. Druhým nejvíce připomínkovým dokumentem byl návrh na zřízení Evropského parlamentu Rady, kterým se zřizuje krizový relokační mechanismus a mění se stávající právní předpisy týkající se posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, podaných státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.

Členové Komise v roce 2015 uskutečnili více než 200 návštěv vnitrostátních parlamentů. Parlament ČR navštívili mj. 1. místopředseda komise, a to 26. 1., dále pak místopředsedkyně této komise – 22. 4. – a následovaly další návštěvy v měsících květnu a červnu.

Nyní mi dovolte, abych se věnoval té druhé zprávě, a to je Výroční zpráva o subsidiaritě a proporcionalitě. Povinnost Evropské komise je vydat každoročně zprávu o těchto dvou problematikách. Tato povinnost je zakotvena v článku 9 Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Zpráva je vydávána spolu s Výroční zprávou o vztazích Komise s vnitrostátními parlamenty. Jejím cílem je zhodnotit, jakým způsobem instituce EU prováděly v r. 2015 principy právě těchto dvou kritérií. A to, zda zvolená praxe oproti předchozím rokům doznala změn.

Dále pak zpráva detailně analyzuje legislativní návrhy, ke kterým vnitrostátní parlamenty zaslaly Komise svá odůvodněná stanoviska. Myšleno v roce 2015.

V roce 2015 bylo Komisi zasláno celkem 8 odůvodněných stanovisek, což představuje v porovnání s rokem předchozím pokles o 62 %. Aktuální údaje jsou pokračováním dlouhodobého sestupného trendu a korespondují s obdobným vývojem v předchozích letech. Stejně jako v roce 2014 nedošlo k zahájení žádného postupu vystavení žluté karty. Odůvodněná stanoviska byla v r. 2015 vydána celkem ke 3 návrhům Komise.

Vláda ČR považuje zásadu subsidiarity a proporcionality, zakotvenou v Lisabonské smlouvě, za významný prvek z hlediska odpovědného vládnutí v EU a její vnímání ze strany občanů. A proto dlouhodobě kladně hodnotíme úlohu vnitrostátních parlamentů při kontrole těchto zásad v rámci unijního rozhodovacího procesu. Již v minulosti opakovaně poukazovala česká vláda na nutnost jejich účinnějšího zapojení do demokratické kontroly v rámci Unie a vítá proto, že debata na toto téma stále pokračuje.

Současně však Vláda ČR vnímá s určitým znepokojením pokračující trend snižování počtu vydávaných odůvodněných i ostatních stanovisek v rámci parlamentních komor k projednávání jednotlivých aktů. V této souvislosti však značné limity spatřujeme právě na straně Komise, která postoje vnitrostátních parlamentů, vycházející zpravidla z časové i organizačně náročné meziparlamentní koordinace, právě v dostatečné míře nezohledňuje u svých stanovisek. I to je téma, o kterém chce vláda a její zástupci na půdě Unie v následující době debatovat. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane předkladateli, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Výborem, který projednal tyto tisky, je výbor pro záležitosti EU a přijal usnesení, které máte jako senátní tisky č. K 109/10/02 a K 110/10/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Václav Hampl, jehož prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo. Kolegyně a kolegové, v předchozích dvou bodech našeho programu vás evropský výbor šetřil. Respektive šetřil váš čas, protože neměl obsáhlejší stanovisko. V tomto případě, k těmto dvěma zprávám, které evropský výbor projednal společně a přijal k nim společné usnesení, tak usnesení je obsáhlejší. Já bych si dovolil ho stručně okomentovat.

V prvním bodě vlastně vyzýváme sami sebe. Konstatujeme to, že pro demokratickou legitimitu v EU je důležité, aby také vnitrostátní parlamenty se nejen zapojovaly do evropského legislativního procesu, což činíme, ale také, aby o tomto vedly debatu s veřejností ve své konkrétní zemi. Tak, aby ta stanoviska opravdu reflektovala názory veřejnosti. Proto se hodláme také tomuto nadále věnovat. Je to jako příslib, který je podložen příslibem evropského výboru, který v tomto nepochybně bude pokračovat.

V dalším bodě mluvíme o tom, že vhodná opatření na evropské úrovni mohou stimulovat činnost vnitrostátních parlamentů v evropských záležitostech a posílit jejich význam. A to, aniž by bylo potřeba nějak měnit současné stanovisko moje. Tady, zatím si představte konkrétně návrh takzvané červené karty, což je jedna z věcí, pokud si vzpomenete, která byla v podstatě domluvena v souvislosti s jednáními a kompromisy před hlasováním v Británii o odchodu z EU. Jde tam konkrétně o to, že by národní parlamenty, pokud by se jich shodl dostatečně velký počet, tak by mohly evropskou legislativu buď zastavit, nebo nějakým způsobem zásadněji změnit.

A to sice prostřednictvím působení na Evropskou radu. To, co chceme tady říci, že takovéto mechanismy nadále považujeme za velmi užitečné rozvíjet, a že to jde udělat bez změny základního evropského práva, pokud se to bude obracet na Evropskou radu, která se může usnést, že takovéto červené karty bude respektovat.

V další části nejprve kladně hodnotíme současnou Evropskou komisi, pokud jde o politický dialog s vnitrostátními parlamenty. Tady skutečně je třeba přiznat, že návštěvy a jednání evropských komisařů s parlamenty, s výbory pro EU a dalšími výbory, tak jsou mnohem častější, než byly za Junckerovy Komise. Takže toto je rozhodně hodno ocenit.

Nicméně následuje kritika, která není poprvé - je opakovaná. Když máme my k něčemu buď odůvodněné stanovisko, nebo jiný druh usnesení, tak Komise sice odpoví, ale bohužel stále platí to, že v zásadě zopakuje své původní argumenty a fakticky neargumentuje s těmi našimi argumenty. Čili to tady kritizujeme a žádáme změnu. Možná by vás mohl zarazit bod II 3, že kontrola dodržování zásady subsidiarity musí být chápána jako kontrola politická, nikoli soudní nebo auditní. To naráží na zcela konkrétní záležitost. Na posledním jednání evropských výborů národních parlamentů mluvil místopředseda Evropské komise Frans Timmermans poměrně razantně o tom, že kontrola subsidiarity ze strany národních parlamentů vlastně neargumentuje porušením subsidiarity, ale většinou politickými důvody.

Příkladem dobrým je poslední naše odůvodněné stanovisko, které se týká toho vysílání zahraničních pracovníků. Respektive toho, že ti čeští kamioňáci mají mít stejné platy jako Francouzi, když jsou zrovna ve Francii, když to parafrázuji. A my jsme to napadli z hlediska subsidiarity, že to je věc, která přináleží národním parlamentům. Frans Timmermans argumentuje, že to není o subsidiaritě, že je to vlastně politické působení na to, jak to v Evropě bude. A my říkáme - ale parlamenty jsou politická tělesa, to není soud. Tedy je-li svěřena parlamentům kontrola subsidiarity, pak to musí být kontrola politická.

Další záležitost je trochu technikálie, ale poprosil bych vás o její podporu. To, že my máme 8 týdnů na kontrolu subsidiarity, je během roku OK. Ale samozřejmě je to trošku problém přes Vánoce a přes Silvestra a pro Nový rok, nejen pro nás, ale pro většinu parlamentů. Čili navrhujeme, tak jako už se dříve udělalo se srpnem, že se do té osmitýdenní lhůty nepočítá, takže by se nemělo počítat ani to období Vánoc a Nového roku. Zase, není to náš vlastní nápad, je to docela společný hlas v rámci evropských parlamentů.

Je tu zmínka o zelené kartě: Návrh, jak by mohla fungovat. Připomínám pro ty, kteří to tu nezažili, zelená karta je v podstatě něco jako zákonodárná iniciativa národních parlamentů v evropských záležitostech. Zase, když se jich dostatečný počet shodne. Zdůrazňujeme znovu, a zase, není to poprvé, ale cítíme potřebu to zopakovat, protože v tom jsou slabiny. To, že Evropská komise má podle evropského práva respektovat vůli členských států, tak, jak ji vyjadřují závěry Evropské rady, popřípadě ministerské rady, čili musí tam být jasná vazba.

My jsme naposledy o tom mluvili, když jsme projednávali závěry bratislavského summitu, tzn. Evropské rady minus Británie, v tomto případě to bylo. Což byl docela zajímavý takový route planner, takový plán toho, co by se mělo dělat. Ale ta vazba, aby iniciativy zákonodárné komise tohle odrážely, tak je podle našeho názoru slabá a bylo by dobře ji posilovat.

Navrhujeme, aby se Evropská komise primárně soustředila na ty zákonodárné iniciativy, kde lze rozumně očekávat to, že nebudou rozdělovat Evropu, že bude možné na nich najít konsensus. A to budou zejména ty věci, kde by přínos pro občany měl být nějakým způsobem jednoznačně zjevný.

Další tři body se potom týkají problematiky tzv. aktů v přenesené působnosti. To je to, že Evropská komise může udělat nějaké legislativní změny v evropském právu bez těch dalších hráčů, bez Evropské rady, bez Evropského parlamentu. Ale mělo by se to dít pouze tam, kde jde o nepodstatné, spíše technické části legislativních aktů. A jinak by měl zásadně být preferován ten standardně legislativní proces. To se v posledních letech neděje, my to tady kritizujeme a dožadujeme se změny.

Je tam jeden bod, který je docela technikálie ohledně COSAC. To je ta pravidelná konference evropských výborů parlamentů členských států. Požadujeme tady, aby tam byl program konstruován tak, aby tam mohla být faktická diskuse. Tady vás prosím, abyste mi věřili jakožto opakovanému účastníkovi, že tomu tak momentálně není. Ta diskuse je tam tak expresní, že to není žádná diskuse a prosím vás, abyste podpořili tento požadavek.

A poslední skupina bodů se týká našeho vztahu s vládou. Oceňujeme docela dobrou spolupráci s vládou a s ministerstvy v evropských záležitostech. Znovu opakujeme už zde formulovaný požadavek, aby když vláda změní po projednání tady v Senátu svoji rámcovou pozici k některé legislativě, respektive když ji změní významným způsobem, takže by nám to měla dát vědět. A měla by nám to dát vědět rovnou v momentě, kdy se rozhodne zahájit práce na té změně, protože už tou dobou musí být jasné, proč tu změnu chce udělat.

Tak a nakonec znovu žádáme o to, aby, když tady projednáváme evropskou legislativu na orgánech Senátu, tak aby, pokud možno, vláda zajistila odpovídající politickou úroveň toho zastoupení. Podpoříte-li tento jednomyslný návrh evropského výboru, budu vám vděčný a děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, za obsáhlou zpravodajskou zprávu a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Otevírám rozpravu, do které se nikdo nehlásí, proto rozpravu končím. Táži se pana předkladatele, chce-li se vyjádřit? Nechce, protože nebyla. Pana zpravodaje také nežádám. A můžeme tedy přistoupit k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl senátor Václav Hampl, jak je uvedeno v tisku K 109/10/02. V sále je aktuálně přítomno 64 senátorů, aktuální kvorum je 33.

A já zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování je registrováno 64, kvorum 33, pro se vyslovilo 49, proti byla nula senátorů a návrh byl přijat. Děkuji předkladateli zpravodaji, končím projednávání tohoto tisku.

A přistoupíme k dalšímu, to už je normální tisk, normální zákon.

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 347

Senátní tisk 347. A slovo má pan ministr vnitra.

Ministr vnitra ČR Milan Chovanec:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte mi, abych stručně uvedl návrh zákona, kterým se mění zákon o evidenci obyvatel a další související zákony. Podle platné úpravy v informačním systému evidence obyvatel o občanech vede údaj o místě trvalého pobytu. V případě občanů, kteří mají místo trvalého pobytu na adrese sídla ohlašovny, nebo na adrese sídla zvláštní matriky, je v informačním systému vedena adresa ohlašovny nebo zvláštní matriky.

Orgány veřejné moci, které jsou oprávněny údaje o adrese a místě trvalého pobytu však v takových případech nezískají z informačního systému informaci o tom, že je to právě tato speciální adresa, tedy adresa matriky nebo ohlašovny. Tuto informaci nezískají ani ze Základního registru obyvatel, kde toto označení také není vedeno.

Cílem předkládaného návrhu zákona je umožnit oprávněným subjektům získat z informačního systému evidence obyvatel informaci o tom, že občan je evidován právě na adrese sídla ohlašovny, nebo na adrese sídla zvláštní matriky. Zavedení označení údaje o trvalém pobytu jako adresy úřadu bude upraveno také v Základním registru obyvatel a v informačním systému pro cizince.

Podle předkládaného návrhu zákona rovněž bude označení adresy úřadu v případech trvalého pobytu na adrese sídla ohlašovny uvedeno v občanském průkazu. Označení údaje o trvalém pobytu jako adresy úřadu v informačním systému evidence obyvatel bude u osob, které již mají trvalý pobyt na ohlašovnách provedenou v souladu s přechodnými ustanoveními, a to do jednoho roku od doby vyhlášení tohoto zákona.

Předmětem novely je také úprava rozsahu údajů uváděných v občanském průkazu. Podle stávající právní úpravy by měl být od 1. ledna 2017 údaj o trvalém pobytu v občanském průkazu pouze nepovinným údajem. Předložený návrh zákona tuto úpravu ruší. Údaj o adrese místa trvalého pobytu by měl tedy nadále zůstat jako povinný údaj vyznačený v občanském průkazu.

Tuto skutečnost pokládám za velmi významnou, neboť se navrhuje zachovat dosavadní osvědčenou užitnou hodnotu občanského průkazu. Nepovažuji za vhodné ponechat na libovůli držitele občanského průkazu, zda v občanském průkazu vyznačí či nevyznačí údaj o svém trvalém pobytu. Základní součástí identifikace fyzické osoby, např. ve správním řízení, je totiž vedle jména, příjmení, data a narození právě i místo jeho trvalého pobytu.

Z tohoto důvodu je nutné, aby předkládaný zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů nejpozději do 31. prosince 2016, jinak nebude možné zajistit kontinuálně zachování povinného údaje o trvalém pobytu v občanském průkazu.

Právě z tohoto důvodu přistoupila Poslanecká sněmovna k zvláštnímu institutu a vyslovila s návrhem tohoto zákona souhlas již v prvém čtení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane navrhovateli, prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednání tohoto návrhu zákona výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Přijaté usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 347/1, zpravodajkou výboru je paní senátorka Zdeňka Hamousová, kterou prosím, aby nás nyní seznámila se zpravodajskou zprávou.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Děkuji, dobré odpoledne již, vážený pane předsedající, kolegové, kolegyně, pane ministře.

Zpráva předkladatele a pana ministra současně byla vyčerpávající, úvodní slovo, takže mi dovolte, abych vás seznámila s tím, že výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí svým 6. usnesením z 2. schůze, konané dne 29. listopadu 2016, přijal usnesení k návrhu tohoto zákony. Kdy tedy po úvodním slově náměstka, pana Petra Mlsny, a zpravodajské zprávě mojí a po rozpravě výbor doporučuje Senátu PČR schválit projednávaný zákon. Návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Určuje zpravodajkou na jednání schůze Senátu parlamentu moji osobu a pověřuje předsedu výboru, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu.

Takže to je citace z usnesení výboru VÚZP. A já bych jenom stručně buď zopakovala, nebo doplnila, co ještě nezaznělo, od pana ministra.

Pan ministr zmínil legislativní proces, nebudu se k němu dále vyjadřovat, je to myslím nadbytečné. Ten návrh zákona reaguje na požadavky z praxe. Pro ty, které zajímá stanovisko Svazu měst a obcí, byla zapracovaná stanoviska a požadavky Svazu měst a obcí. V podstatě se ruší možnost fakultativně rozhodnout o zápisu trvalého pobytu do občanského průkazu. Přijetím této novely zákona se tato záležitost stane povinnou. Přibude adresa ohlašovny, buď úřad, nebo obec. Bude potřeba ještě změnit 8 novelizací jednotlivých zákonů. A jeden z důležitých požadavků praxe je také, aby se dali identifikovat občané v soukromoprávních vztazích, protože vlastně tato adresa bude uvedena jako povinná položka v registru obyvatel. A státním orgánům, které rozhodují spory v soukromoprávních věcech, bude umožněno využívat údaje z informačního systému evidence obyvatel přímým přístupem.

To si myslím, že je tak všechno, co je potřeba zmínit. Legislativní proces byl zmíněn a myslím si, že zpráva předkladatele byla vyčerpávající. Děkuji za podporu, předpokládám v původním znění, tak, jak nám bylo postoupeno z Poslanecké sněmovny. Ale nebudu předbíhat.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, paní senátorko, prosím, abyste se posadila ke stolku zpravodajů, sledovala rozpravu a zaznamenávala případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko. Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak, takže otevírám rozpravu. Do rozpravy se hlásí pan senátor Jaroslav Doubrava, má slovo.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Vážený pane ministře, pane předsedající, kolegyně, kolegové. Já bych teď jenom chtěl připomenout dobu, kdy se přijímala novela zákona o evidenci obyvatel, kdy jsme poukazovali na celou řadu, včetně panem v tuto chvíli předsedajícím, celou řadu příkladů, které ta novela přinese. A tohle myslím, že byl jeden z nich. Já si myslím, že je velmi důležité tyto údaje uvádět, a proto ten návrh podpořím. A věřím tomu, že i vy. Tak.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, ptám se, zda se ještě někdo hlásí do rozpravy? Nikdo se nehlásí, takže rozpravu končím. Táži se pana navrhovatele, jestli se chce vyjádřit? Nechce. Paní zpravodajka? Prosím.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Dovolím si stručně shrnout průběh obecné rozpravy. V obecné rozpravě vystupoval jeden senátor, poukázal na zkušenost, kdy tedy zkušení senátoři při předkládání návrhu zákonů reagují z praxe, ale někdy jejich praktické reakce nejsou vyslyšeny.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Vzhledem k tomu, že padl jediný návrh, a to je návrh schválit, přistoupíme k hlasování.

V sále je aktuálně přítomno 63 senátorů, aktuální kvorum je 32. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že vhlasování pořadové č. 11 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 53, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat a já končím projednávání tohoto tisku.

Děkuji panu ministrovi. Díky, na shledanou.

A nyní projednáme bod, kterým je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 83/2013 Sb., o označování a sledovatelnosti výbušnin pro civilní použití

Tisk č. 354

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 354. A já prosím pana ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, aby nás seznámil s návrhem zákona. Prosím, pane ministře.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Jan Mládek:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte mi uvést základní důvody pro přijetí návrhu zákona 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách, a státní báňské správě, a zákona č. 83/2013 Sb., o označování a sledovatelnosti výbušnin pro civilní použití.

Předložená novela dokončuje proces implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/28/EU týkající se dodávání výbušnin pro civilní použití na trh a dozor nad nimi. Zákon č. 61/1988 Sb. sice již dosud obsahoval značnou část povinností, která nová evropská směrnice vyžaduje, některá jeho ustanovení s ní však nebyla plně harmonizována. Jako příklad lze uvést prodloužené lhůty uchování evidence výbušnin. Implementace požadavků směrnice představuje více než polovinu obsahu novely.

Druhým zásadním důvodem jejího předložení je zpřesnění právní úpravy v oblasti nakládání s výbušninami a s požadavky zákona o zbraních. Tato část novely byla vládou iniciována na základě událostí ve Vrběticích.

Novelou dojde k sjednocení definic některých pojmů mezi oběma zákony, zejména k definici pojmů zpracování výbušnin při výrobě nebo rozebírání, tzv. delaboraci munice a zpřesnění a sjednocení procesu v rozhodování o pochybnostech, zde nějaká věc je či není výbušninou.

Cílem těchto zpřesnění je předejít pochybnostem o kompetenci dozorových orgánů při činnostech, které jsou na hranici působnosti mezi báňským úřadem a policií.

Novela také obsahuje některé dílčí změny, jejichž potřeba vyplynula z aplikační praxe. Jako příklad lze uvést zpřesnění dosavadní úpravy související s kontrolou a údržbou zlikvidovaných důlních děl nebo odstranění nepřesností týkajících se provedení sanace a rekultivace po ukončení činnosti dolu nebo lomu. Jde o návrh obsahově věcný, o čemž svědčí fakt, že k němu byly v PS načteny pouze 3 legislativně-technické pozměňovací návrhy.

Garanční VHZD, který novelu projednal včera, ji doporučil svým usnesením schválit, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR.

S ohledem na uvedené skutečnosti si vás dovoluji požádat, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, abyste i vy svými hlasy podpořili usnesení garančního výboru.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane navrhovateli. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Návrh zákona projednala Stálá komise Senátu pro rozvoj venkova, která přijala usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 354/2 a zpravodajem této komise byl určen pan senátor Jan Horník. Má slovo.

Senátor Jan Horník:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, my jsme materii tohoto zákona včera projednali na naší Stálé komisi Senátu pro rozvoj venkova. V podstatě jsme si vyslechli některé upřesňující informace.

Po krátké rozpravě jsme došli k následujícímu usnesení:

I. Stálá komise Senátu pro rozvoj venkova doporučila senátní tisk č. 354 ke schválení, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

II. Určuje senátora Jana Horníka zpravodajem komise k projednání tisku 354 na schůzi Senátu Parlamentu ČR.

III. Pověřuje předsedu komise senátora Miroslava Nenutila, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VHZD, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 354/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Leopold Sulovský, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Leopold Sulovský:  Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, myslím, že tady bylo vše již řečeno. Při konečném hlasování o vládní zákonné předloze došlo k dvěma formálním změnám předloženého textu, v čl. I, bodu 7 a 25. Bylo změněno stanovení účinnosti zákona na 15. den po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. V konečném hlasování č. 118 se z přítomných 147 poslanců vyslovilo 142 pro, nikdo nebyl proti.

Pokud jde o legislativní kvalitu zákona č. 61/1998 Sb., bude vhodné, když se vyloučí jistá nesystematičnost právní úpravy tím, že se obsahově širší rozsah zmocňovacího ustanovení v předložené novele zákona č. 61/1998 Sb. promítne novelizací do stavebního zákona, a naopak, ze zákona č. 61/1998 Sb. může být vypuštěna pro vypuštěna pro vyloučení dvojkolejnosti. Vzhledem k formální povaze změny postačí toto provést v rámci projednávání změny stavebního zákona.

VHZD se touto novelou zabýval na 2. schůzi konané dne 29. listopadu 2016. Po úvodním slově zástupce navrhovatele, předsedy Českého báňského úřadu Martina Štemberky, po zpravodajské zprávě senátora Leopolda Sulovského a po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Určuje zpravodajem mne a pověřuje předsedu výboru senátora Jana Hajdu, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. Prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skočení rozpravy zaujmout stanovisko.

Ptám se, zdali někdo navrhuje – podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Není takový.

Proto otevírám obecnou rozpravu, do které se nikdo nehlásí. Proto ji končím. Táži se pana navrhovatele, chce-li se vyjádřit. Nechce, protože neproběhla rozprava. Ptám se pana zpravodaje – také nechce.

Byl podán jediný návrh, a to je návrh – schválit. Spouštím znělku.

Byl podán návrh – schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

V sále je přítomno 63 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 32.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 12 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 50, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat. Končím projednávání tohoto tisku.

Vyhlašuji polední přestávku do 15.00 hodin. Dobrou chuť!

(Jednání přerušeno v 13.48 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 15.00 hodin.)

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, dovolte, abych vás přivítal na odpoledním jednání 2. schůze Senátu. Je 15.00 hodin, je nás dostatečný počet. Hlásí se s právem přednostním pan kolega Petr Šilar. Prosím, pane kolego.

Senátor Petr Šilar:  Vážený pane předsedající, vážení kolegové, kolegyně. Já jsem chtěl požádat o změnu dalšího programu. Navrhuji, aby senátní tisk č. 355 pod číslem 9, zákon o spotřebních daních, byl přesunut na zítřejší jednání po jednání, po prvním bodu jednání, to znamená po té petici. Pardon. Po té petici, to znamená po druhém bodu jednání, který je tam navržen jako pod číslo 2. Kolega Jurečka se omlouvá, protože nestíhal, a tak mě požádal, abych toto navrhl. (Předsedající: Jako nový?) Jako nový bod na zítřejší jednání, po jednání o Národním parku Šumava. (Předsedající: Bod 3?) Bod 3.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Takže, budeme hlasovat o přesunutí bodu, senátní tisk č. 355, to je bod 9, na zítřejší jednání... Říkal pan kolega 9, (senátoři přikyvují), 355. To je ale osmička, protože máme na stolech jiný... Takže číslo 8, senátní tisk č. 355, na zítřejší dopolední jednání jako pořadové číslo bod 3. Říkám to správně? Takže dám hlasovací znělku.

Doufám, že jste zaregistrováni, hlasujeme o přesunutí bodu, jak jsem říkal. Aktuálně přítomno je 35 senátorů, aktuální kvórum je v této chvíli 20. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro návrh, zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, zvedne ruku. Takže konstatuji, že v hlasování č. 13 se z 44 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 23 pro vyslovilo 34, proti bylo 0. Návrh byl přijat.

Dále jsem obdržel informaci, že ministr dopravy se nemůže zúčastnit dnešní schůze, zastoupí ho ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Proto navrhuji projednat senátní tisk 320 jako čtvrtý bod odpoledního jednání. Dám ještě dalším kolegům příležitost, aby přišli, dám znělku. Zkontrolujte si, noví kolegové, jestli vám svítí modré světélko.

V sále je v tuto chvíli přítomno 50 senátorů, aktuální kvórum je 26. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, zvedněte, prosím ruku. Kdo je proti, prosím, zvedněte ruku. Konstatuji, že v hlasování č. 14 se z 52 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 27 pro vyslovilo 41, proti bylo 0. Návrh byl přijat.

Nyní přistoupíme k programu odpolední schůze Senátu, a tím je

 

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb s ohledem na měnící se situaci na trhu

Tisk EU č. N 092/10

Je to senátní tisk č. N 092/10. Materiály jste obdrželi jako senátní tisk N 092/10 a N 092/10/01. Vítám pana ministra kultury Daniela Hermana. Prosím, aby nás seznámil s těmito materiály. Prosím, pane ministře.

Ministr kultury ČR Daniel Herman:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři. Úvodem je třeba poznamenat, že směrnice o audiovizuálních mediálních službách je nejdůležitějším harmonizačním nástrojem audiovizuální oblasti. Dá se říci mediální politiky v EU.

Tento předpis je promítnut v našem právním řádu, zejména zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání. V podstatě většina požadavků kladených na obsah rozhlasového a televizního vysílání má svůj základ v této směrnici.

V důsledku technologického vývoje však stávající regulace již neodpovídá svému původnímu záměru, potřebám trhu, a při regulační praxi přináší řadu disproporcí.

Komise po sérii několika veřejných konzultacích předložila návrh novely směrnice o audiovizuálních mediálních službách, v němž reaguje právě na tyto skutečnosti. Nezamýšlí nicméně měnit základní principy stávajícího právního rámce, tedy věcný a územní rozsah.

Konkrétně se jedná o televizní vysílání a tzv. nelineární služby s tím, že prostřednictvím principu země původu má každá služba v EU pouze příslušnost k jednomu státu a v ostatních může být bez další regulace šířena.

Návrh přináší změny týkající se procedury obcházení jurisdikce a zahrnuje nový segment služeb, tzv. platformy sdíleného videa, který by podléhal regulaci. Zachovává se rozdělení lineárních a nelineárních služeb, avšak za účelem narovnání podmínek na trhu se navrhují sblížení některých povinností pro oba typy služeb a určitá zjednodušení.

Návrh obsahuje i nové povinnosti, např. 20procentní podíl evropských děl pro poskytovatele služeb na vyžádání.

Návrh dále předvídá ustanovení nového evropského orgánu, složeného ze zástupců národních regulačních orgánů, za účelem intenzivnější přeshraniční spolupráce.

Současně se doplňují některé obligatorní požadavky na konstituování a fungování národních regulačních orgánů.

Pro doplnění je zde třeba uvést, že ač název směrnice může navozovat, že jde o předpis relativně nový, z roku 2010, tato směrnice stojí na směrnici Televize bez hranic z roku 1989.

Tato směrnice umožňovala volný oběh televizních programů. Novelizací směrnice z roku 2007 došlo k rozšíření působnosti i na služby televiznímu vysílání podobné, tzv. služby na vyžádání. To jsou online videopůjčovny nebo streamy.

Toto rozšíření ale znamenalo stanovení rozdílných povinností pro poskytovatele těchto služeb, což zejména v době konvergence technologií a služeb prostřednictvím jimi nabízených situací značně nezpřehledňuje.

Současně se jasně ukazovalo, že stávající vymezení nepostihuje další služby s audiovizuálním obsahem. Návrh revidované směrnice tedy na tyto skutečnosti reaguje.

Rámcová pozice ČR byla projednána Výborem pro EU na pracovní úrovni a schválena dne 23. června letošního roku. Rámcová pozice plně vyhovuje požadavkům uvedeným pod bodem II v návrhu usnesení Senátu.

Ministerstvo kultury je připravené východiska zde uvedená na jednáních Rady EU i nadále prosazovat.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane předkladateli. Prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Výborem, který projednal tyto tisky, je VEU. Přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. N 092/10/02. Zpravodajem výboru je pan senátore Jaroslav Doubrava, jehož prosím, aby nás seznámil se svou zpravodajskou zprávou. Prosím, pane kolego.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Děkuji, vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. V rámci strategie pro jednotný digitální trh Evropská komise představuje revizi směrnice 2010/13/EU, o audiovizuálních mediálních službách. Senát se věnuje problematice digitální agendy, kam spadá též problematika audiovizuálních mediálních služeb, trvalou pozornost a projednal v této oblasti již řadu tisků.

V roce 2010 se VEU zabýval sdělením Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, digitální program pro Evropu, tzv. Digitální agenda. Byl to senátní tisk K 113/07.

Následně se pak v roce 2013 VEU a následně pak celý Senát PČR zabýval sdělením Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, Digitální agenda pro Evropu, digitalizace jako hnací síla evropskému růstu, senátní tisk to byl K 020/09.

A konečně v loňském roce se pak VEU a Senát zabýval sdělením Komise Evropskému parlamentu a Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, to byla strategie pro jednotný digitální trh v Evropě. Byl to senátní tisk K 017/10.

Dnes projednávaný senátní tisk N 092/10 projednala na žádost VEU Stálá komise Senátu pro sdělovací prostředky dne 23. 8. letošního roku. Nakonec ale nepřijala k tomuto tisku žádné stanovisko. Pan senátor Petr Bratský, který byl zpravodajem komise, připravil sice návrh stanoviska, nicméně v proběhlé debatě někteří členové mimo jiné vyjádřili obavy, že by směrnice mohla regulovat obsah televizních a internetového vysílání. Bylo to zejména v souvislosti s nedávno přijatým zákonem o hazardu.

Také zazněl názor, že by se EU měla zabývat spíše svou existencí a ne televizním vysílání či regulací reklamy.

Tématem debaty byla také ochrana dětí před nevhodným audiovizuálním sdělením, týkajícím se potravin s vysokým obsahem tuku, soli, cukru, alkoholických nápojů.

Členové komise neměli ani v jednom případě jednotný názor. Nakonec pan senátor Jaroslav Kubera navrhl přijmout usnesení, které by odmítlo předložený návrh směrnice. Ministerstvo kultury, stejně jako zástupce České televize, však na jednání upozorňovalo, že se směrnice v žádném případě nesnaží o regulaci vysílání ani o regulaci nevhodné reklamy, pouze podporuje opatření na ochranu nezletilých dětí. Při hlasování pak nebyl dostatečný počet hlasů ani pro návrh a odmítnutí, ani pro návrh pana senátora Petra Bratského.

Výbor pro záležitosti EU se ale přiklonil k přijetí doporučení, jehož základem je návrh senátora Bratského, který předložil při jednání ve Stálé komisi pro sdělovací prostředky, doplnil a upravil tento návrh stanoviska o některé skutečnosti, které zazněly v rozpravě v komisi v kontextu s dříve přijatými doporučeními VEU a usneseními Senátu v této oblasti.

Shrnu-li to pak tedy jako zpravodaj, všechny Senátem PČR a jeho orgány dosud projednané dokumenty týkající se digitální agendy, kam spadá též problematika audiovizuálních mediálních služeb, byly navzájem kompatibilní. Týká se to též předkládaného návrhu doporučení Výboru pro záležitosti EU, pro usnesení Senátu je to příloha zpravodajské zprávy k senátnímu tisku N 092/10. Toto doporučení vychází, jak již dříve Výborem EU, tak Senátem přijatým usnesením. Zohledňuje i návrh stanoviska, které projednávala Komise pro sdělovací prostředky, aniž by k tomu přijala konkrétní usnesení.

Návrh na doporučení je také v souladu s rámcovou pozicí vlády ČR.

Po projednání pak VEU přijal usnesení, které máte i na svých stolech. Říká... Je to 224. usnesení z 33. schůze, konané dne 13. září 2016, k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2010/13/EU, o koordinaci některých právních předpisů členských států, upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb, s ohledem na měnící se situaci na trhu, senátní tisk N 092/10:

Po úvodní informaci Kateřiny Kalistové, náměstkyně ministra kultury, a s přihlédnutím ke stanovisku Stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky a zpravodajské zprávě senátora Jaroslava Doubravy, kterou přednesl senátor Antonín Maštalíř, a po rozpravě, výbor

I. přijímá k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2010/13/EU, o koordinaci některých právních předpisů členských států, upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb, s ohledem na měnící se situaci na trhu, doporučení, které je přílohou tohoto usnesení,

II. doporučuje Senátu PČR, aby k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2010/13/EU, o koordinaci některých právních předpisů členských států, upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb, s ohledem na měnící se situaci na trhu, vyjádřil ve smyslu doporučení přijatého výborem,

III. určuje zpravodajem výborem pro jednání na schůzi Senátu PČR senátora Jaroslava Doubravu,

IV. pověřuje předsedu výboru, Václava Hampla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu.

Doporučení, které je součástí tohoto usnesení, máte všichni na stole, nebudu ho tedy... Nebo nemusím ho tady přednášet. Jenom vás poprosím o podporu a přijetí navrženého usnesení, které vám předkládám jménem Výboru pro záležitosti EU. A za to vám děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane senátore. Prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Otvírám tímto rozpravu. Protože se do rozpravy nikdo nehlásí, tak rozpravu končím. Protože nebyla rozprava, tak asi jak pan navrhovatel, tak pan zpravodaj nemají zájem vystoupit, odhadl jsem to správně. Slyšeli jsme návrh usnesení. Budeme hlasovat o usnesení senátního tisku č. N 092/10/02. Dávám znělku.

Takže budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl senátor Jaroslav Doubrava, senátní tisk N 092/10/02. V sále je přítomno 57 senátorek a senátorů, potřebné kvórum pro přijetí je 29. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování č. 15 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 30 pro vyslovilo 42, proti bylo 6. Návrh byl přijat. Děkuji panu ministrovi kultury a panu zpravodaji.

A přistoupíme k dalšímu bodu dnešního jednání, a tím je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 348

Je to senátní tisk č. 348. Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 348. Prosím a vítám pana ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, dobrý den, pane ministře, aby nás seznámil s návrhem zákona. Prosím.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Dobrý den, vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Návrh, který vám předkládám, má za cíl zlepšit českou trestně-právní úpravu v oblasti možnosti postihu jednání, závažných jednání, která souvisejí s terorismem.

Jedná se o zavedení nových trestných činů, které se zabývají, nebo které postihují případy, řekl bych, podpory teroristické činnosti, jako je vycestování za účelem terorismu, poskytnutí nebo slíbení odměny za spáchání teroristického činu, veřejné schvalování nebo vychvalování teroristického trestného činu, veřejné podněcování nebo sjednání jiného ke spáchání teroristického trestného činu, přijetí i poskytnutí teroristického výcviku, vyhrožování teroristickým trestným činem.

Tyto změny mají jistou historii. Původně je po nás chtěly mezinárodní, mezivládní organizace, zejména tedy Financial Action Task Force a Výbor expertů pro hodnocení opatření proti praní špinavých peněz a financování terorismu, tzv. Moneyval.

My jsme tvrdošíjně mnoho let říkali, že je na nic nepotřebujeme. A vysvětlovali jsme těm mezinárodním expertům, že to všechno dokážeme krásně postihnout, v podobě přípravy, účastenství a dalších podobných derivovaných trestně-právních odpovědností, od těch základních skutkových podstat teroristického útoku.

Je to možná překvapivé, ale mezinárodní experti se přesvědčit nenechali. Postupně tedy také stupňovali ten tlak. V mezidobí, jak ta věc začala být aktuálnější, protože popravdě, když to celé začínalo, tak to byla skutečně problematika ČR na hony vzdálená, zdála se být pouze teoretická, tak jsme se nad tím znovu a lépe zamysleli. Dospěli jsme k závěru, že pravdu mají, překvapivě, ti mezinárodní experti, ne my.

Že totiž sice z hlediska akademického pohledu, nebo teoretické roviny, ano, lze všechny ty popsané skutkové podstaty postihovat ve formě účastenství, nápomoci, podněcování a takovýchto věcí. Ale že důkazní standard, který by musel být v takové chvíli splněn, je nereálný. Protože co by to znamenalo? Znamenalo by to, že by musel být prokázán konkrétní teroristický čin, alespoň v nějakém stádiu pokusu, a potom bychom mohli jaksi postihovat i ty, kdo napomáhali k jeho spáchání. Ale to už popravdě bývá dosti pozdě. Nemluvě o tom, že většinou jasné propojení mezi tím konkrétním teroristickým činem a tou přípravou zachycenou není zcela evidentní. Takže jsme nakonec naznali, že ti mezinárodní experti, kteří se koneckonců opírali, měli jsme jim asi věřit od počátku, o zkušenost zemí, kde se ty teroristické útoky prostě dějí, tak že mají pravdu, když říkají, že na to prostě potřebujeme zvláštní skutkové podstaty, že jenom to umožní tyto věci účinně postihovat.

Z tohoto důvodu tedy před vámi stojím nyní s tímto návrhem, který nám skutečně tento postih umožní, v situaci, kdy je to již skutečně urgentní, jak z pohledu našeho boje proti terorismu, protože prostě všichni víme, že dnes je to aktuální otázka, bohužel, v Evropě. Zejména právě v té oblasti podpůrné se to může dotýkat i ČR. A je třeba, abychom byli v takovém případě schopni tyto aktivity postihnout. Tak zároveň je to urgentní již i z hlediska toho mezinárodního společenství, kde jsme v jakémsi zostřeném režimu, po boku různých podivných zemí, které většinou znáte jenom z atlasů zeměpisných, ve společnosti, kam rozhodně patřit nechceme.

Z evropských zemí v tomto zostřeném režimu není žádná.

A s tím, že jsme tedy měli tu i návštěvu, tuto pochybnou čest... Této pochybné cti jsme se dostali, že jsme tu měli návštěvu Moneyvalu, vysvětlovali jsme jim, že již ten zákon je v procesu. Oni říkali: Dobrá, dobrá, tak tedy máte poslední šanci. Už vám příliš nevěříme, protože už jste nám toho naslibovali spoustu. Ale dobře, ještě to s vámi jednou zkusíme.

Takže jsou to obě tyto věci. Já nechci příliš akcentovat to, že na nás naléhá ten Moneyval, protože já si myslím, že to je skutečně dobrá úprava, že dnes již jsme to pochopili, že to je dobrá úprava, že ji primárně potřebujeme kvůli sobě, kvůli tomu, že si asi myslíme všichni jako společnost, že terorismus je třeba potírat potřebnými prostředky.

Nicméně musím zmínit i to, že krom toho to mezinárodní společenství na naši reakci v tomto čeká.

Odpusťte ten trochu delší úvod a prosím o podporu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane ministře, prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ÚPV, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 348/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Miroslav Antl, který je ale omluven. Zastoupí ho pan senátor Jiří Burian, jehož prosím, aby nás nyní seznámil se svou zpravodajskou zprávou. Pane senátore, dobrý den, prosím.

Senátor Jiří Burian:  Vážený pane místopředsedo, kolegové, kolegyně, pane ministře. K senátnímu tisku č. 348, který se týká návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvádím na zpravodajskou zprávu s pověřením předsedy ÚPV, pana doktora Miroslava Antla, tak, jak bylo uvedeno, který byl původně určen zpravodajem výboru pro projednání tohoto návrhu zákona ve smyslu přijatého usnesení ÚPV 23. listopadu tohoto roku.

Nejprve o průběhu legislativního procesu. Návrh zákona připravil pro vládu ministr spravedlnosti. Proběhlo standardní připomínkové řízení, kde bylo 22 zásadních připomínek, které byly vypořádány bez rozporu.

Návrh byl opatřen pouze stanoviskem předsedy Legislativní rady vlády, jednalo se o legislativně-technické zásahy. Vláda návrh zákona schválila a dne 16. srpna 2016 předložila Poslanecké sněmovně. Vláda přijala žádost, připojila žádost, aby byl s návrhem vysloven souhlas již v prvém čtení, v souladu s § 90, odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Důvodem potřeby urychleného přijetí je především, řekněme tomu, tlak mezinárodních institucí působících v oblasti potlačení financování terorismu.

Projednávání v prvním čtení bylo sněmovnou akceptováno.

Na 50. schůzi sněmovny dne 19. října letošního roku, bylo to hlasování č. 99, bylo rozhodnuto o přijetí návrhu zákona. Ze 116 přihlášených poslanců bylo 90 pro, žádný poslanec nebyl proti.

Poslanecká sněmovna postoupila návrh zákona 4. 11. 2016 a lhůta pro jednání v Senátu končí dne 4. 12. 2016.

Pár poznámek k obsahu návrhu zákona.

Změny trestního zákoníku podrobně byly uvedeny a vysvětleny předkladatelem návrhu, panem ministrem Pelikánem, takže ve stručnosti. Základem návrhu jsou čtyři nově vyčleněné, specifikované skutkové podstaty následných trestných činů.

Zaprvé účast na teroristické skupině, zadruhé financování terorismu, zatřetí podpora a propagace terorismu, začtvrté vyhrožování teroristickým trestným činem.

Novela se dále dotýká i dalších zákonů, jednak změny trestního řádu, část druhá, změny zákona o zbraních, část třetí, změny zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, část čtvrtá.

Účinnost předkládaných zákonů má nabýt účinnosti ve flexibilní lhůtě, prvním dnem druhého kalendářního měsíce po dni jeho vyhlášení.

Ještě k legislativně-právním poznámkám.

S poznámkami uvedenými ve stanovisku legislativního odboru Senátu jsme se vypořádali v rámci obecné rozpravy na schůzi ÚPV, jak jsem zmínil, 23. listopadu 2016. Vzhledem k tomu, že nešlo o kritické připomínky, ale pouze o souhlasná vyjádření, není nutno se jimi dále zabývat.

Společně s naším senátním legislativním odborem lze závěrem konstatovat, že předpokládaný návrh změn trestního zákona, zejména zápis nových skutkových podstat trestných činů, odpovídá základním požadavkům na tvorbu trestního práva, včetně jasného definování trestnosti. Zakomponování nových trestných činů do systému trestního zákoníku pokládáme za zdařilé.

Inkriminovaný návrh splňuje požadavky institucí mezinárodního společenství a práva EU na potlačování terorismu prostředky kriminalizace.

ÚPV Senátu se zabýval tímto návrhem, jak jsem se zmínil, na druhé schůzi, která se konala dne 23. listopadu tohoto roku. Přijal následující usnesení. ÚPV

I. doporučuje Senátu PČR schválit projednávaný návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou,

II. určuje zpravodajem výboru pro projednání této věci na schůzi Senátu senátora Miroslava Antla,

III. pověřuje předsedu výboru Senátu, Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR.

To je vše.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane senátore. Prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko.

Nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat?

Žádný takový návrh nevidím, tudíž otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí pan senátor Václav Láska, prosím.

Senátor Václav Láska:  Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové. Já jsem v souvislosti s touto projednávanou novelou dostal několik podnětů, abych ji nepodpořil, nebo abych výslovně hlasoval proti ní, včetně oficiálního postoje České pirátské strany. Já těmto žádostem vyhovět nemůžu, protože takové hlasování by bylo v rozporu s mým přesvědčením. Nicméně to, co udělat můžu, je, že alespoň se s vámi podělím o ty obavy, které, některé, k takovým názorům vedou, které chápu a částečně sdílím.

Týkají se zjednodušeně toho, že v trestním zákoníku teď budeme trestný čin, nebo skutkovou podstatu, kterou lze spáchat verbálně, s horní hranicí trestu 10, event. 12 let. Což na první poslech nemusí znít úplně dobře. Asi nikdo nepochybuje o tom, že taková úprava ve chvíli, kdy ji stáhneme k mezinárodnímu terorismu, který se v Evropě děje, tak ji nikdo nebude zpochybňovat. Tam si asi dokážeme představit, kam tato úprava míří, že skutečně verbální projevy, které vedou k závažným teroristickým činům s desítkami obětí na životech, musejí být takto přísně trestány. O tom nikdo nepochybuje.

Pochybnosti, které existují, jsou toho charakteru, zda takováto usnesení, takové teroristické tresty nemohou být zneužity v rámci vnitrostátního dění, v rámci zastrašování nebo trestání lidí, kteří nějakou formou vyjadřují odpor proti státnímu řízení, proti vedení země. Že takové obavy nejsou úplně liché, úplně nesmyslné, to se můžeme podívat na případ Turecka, kde z mého pohledu protiteroristické zákony jsou masivně zneužívány k likvidaci opozice.

Rozhodně nechci přirovnávat ČR k Turecku, to bych velmi nerad.

Nicméně to, že jsme ve stádiu, kdy česká justice poměrně složitě hledá hranici mezi svobodou projevu a trestným činem, že jí to nejde úplně moc lehce, to zase pravda je. Dovolte mi několik příkladů velmi nedávných.

Měli jsme tu případ ruského studenta, který natáčel jiného svého kamaráda, jak píše hanlivý nápis na zeď. Za to byl soudem první instance odsouzen a dostal trest dvouletého vyhoštění. Zpátky do Ruska, kde aktivně protestoval proti Putinovu režimu. Odvolací soud ten trest zrušil. Pak jsme tu měli případ člověka, který se účastnil nějaké demonstrace, už ani nevím vůči čemu, a součástí jeho projevu bylo, že na zem na chodník nakreslil obrys lidské postavy, tuším, že tím chtěl nějak znázornit nějakou oběť něčeho. Byl obviněn a stíhán za trestný čin poškození cizí věci. V prvním kole byl zproštěn. Pak jsme tu měli případ člověka, který na projíždějící vojenský konvoj ukázal holý zadek. Byl obviněn z výtržnictví, stíhán, v prvním kole zproštěn. Pak jsme tu měli velmi známou situaci, kdy byla demonstrace, kde účastníci chodili za přítomnosti policie se šibenicemi, z řečnického pódia zaznívaly výhrůžky smrtí, nic se nedělo.

Naopak jiná skupina obyvatel, která vyjádřila svůj protest proti takovým věcem a zahradila cestu tomuto průvodu, byla těžkooděnci pacifikována, zajištěna trošku nestandardním způsobem, protože pokud někdo při tomto zásahu, při pokojném zásahu přišel o dva zuby, tak to mi nepřijde jako úplně adekvátní zásah. Naopak, když to jedna z dívčin nevydržela, a coby 40kilová se opřela o záda 90kilového policisty, byla potom stíhána za útok na veřejného činitele, v prvním kole dokonce odsouzena, až odvolací soud musel zjednat nápravu, nejenom tím, že ji zprostil, ale že upozornil na to, že v ten den se děly v Praze daleko horší věci, které zůstaly naprosto bez pozornosti policie. A případ prezidentské standarty stále řešíme, v prvním kole zproštěni, teď odvolací soud to zrušil, bude se to stále stíhat.

Znamená to, že česká justice nemá jasno v tom, kde jsou hranice projevů svobody a kdy je trestný čin. V některých vzbuzuje i obavu z toho, jestli bude česká justice mít jasno v tom, kde je hranice „normálního“ trestného činu a kde je hranice terorismu z hlediska těchto vnitřních protestů. A rozdíl je především ve výši hrozícího trestu.

Takovéto obavy jsou, rozumím jim, ale na druhou stranu říkám, nemohou mne vést k tomu, že bych tento zákon nepodpořil, protože věřím v to, že naše demokracie je daleko stabilnější než je turecký režim. A jenom připomenu, že u skutkových podstat verbálních rozptyl, trestu, který soudce může udělit, je veliký, široký, je tam sazba dva až deset let, což v praxi znamená, že to může být i ono takové Ty, ty, ty v podobě podmíněného trestu, a že to může být i trest opravdu odstrašující několikaletého žaláře. To znamená, že odpovědnost za to, jestli tento zákon v praxi bude fungovat dobře nebo ne, mají soudci. A nezbývá, než jim věřit. A i když mám určité pochyby, nemohou mě oprávnit k tomu, abych hlasoval proti tomuto zákonu. Já jej podpořím, ale tyto pochybnosti jsem si nemohl nechat pro sebe. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane kolego. A ptám se, kdo se ještě hlásí do rozpravy? Hlásí se pan kolega František Bublan.

Senátor František Bublan:  Já samozřejmě podpořím tuto novelu trestního zákona, jenom bych chtěl upozornit na jednu věc. Ona se dotýká odpovědnosti právnických osob, což je velmi důležité a podstatné, protože podpory terorismu po celém světě mohou figurovat právnické osoby, to znamená firmy, které obchodují se zbraněmi, s výbušninami nebo s nějakým vojenským materiálem.

A vzpomínám si bohužel na mnoho případů, hlavně z 90. let nebo z období, kdy se válčilo na Balkáně, že mnoho našich podnikatelských subjektů vesele obchodovalo se zbraněmi a především s výbušninami, které šly do balkánského prostoru, a naprosto beztrestně, naprosto bez jakéhokoliv možného postihu, s tím, že země určení byla neutrální anebo si deklarovala, že to bude využito, hlavně výbušniny, na nějaké mírové účely.

A tady je trošku problém v dokazování toho, že obchod je legální, protože na to musí být povolení z ministerstva průmyslu a obchodu, z ministerstva zahraničních věcí, a že skutečně zboží nebo zbraně zůstanou v zemi, kam byly deklarovány. To je největší problém, protože např. do Jemenu jsme vyvezli tolik tanků a samopalů, že to tam snad musí mít každé dítě. Tyto zbraně tam nezůstaly, putovaly zase do arabského prostoru, do dalších zemí, dneska se s nimi válčí a umírají tam dnes lidé, a jenom kvůli tomu, že u nás někdo měl nějaký dobrý obchod, dobrý byznys, že se tento obchod umožnil.

Spíš je tedy problém v dokazování nebo v nějakém předvídání toho, zda povolit tento byznys. Netýká se to velkých firem, tam si myslím, že je to skutečně ošetřeno, nebo když dochází k nějakému nákupu a nebo prodeji nějakého velkého množství, dneska už jsou to dohody mezi vládami, není to dohoda mezi firmami. Tam je to tedy celkem ošetřeno. Ale u menších firem by asi stálo za to se na to více zaměřit. Jednak jsou země mergované, a potom jsou země jakoby povolené, neutrální, ale ty také vždycky nejsou nejbezpečnější. A tam je problém ověřit, že skutečně zboží nebo výbušniny tam zůstaly a používají se na dobývání kamene, nikoliv na to, aby se někde s nimi bojovalo.

To je jenom poznámka k trestní odpovědnosti právnických osob.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji panu senátoru Bublanovi. A do rozpravy se dále hlásí pan kolega Jiří Čunek, prosím.

Senátor Jiří Čunek:  Vážený pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Mám dotaz na pana ministra v zásadě velmi jednoduchý. Vyústěním této, řekněme, diskuse moudrých dvou předřečníků je, že jeden předpokládá, že justice bude pracovat dobře, tak jak má, a druhý, že orgány činné v trestním řízení budou dělat svoji práci také dobře. To druhé vám nepřísluší. Nicméně rád bych se zeptal s ohledem na to, že přece jenom je mnoho rozsudků, které byly i zmíněny, kde názor je tak diametrálně odlišný a kdybychom se pohybovali jenom v teoretické rovině, tak by to nějak nevadilo, protože jeden má názor takový a druhý takový. Nyní již celý týden např. čteme, že Roman Janoušek nemusí do vězení, protože má nějaké švýcarské dobrozdání od nějakých lékařů. Všichni nad tím krčí hlavou, jestli je standardní, zda by normální občan dosáhl odkladu výkonu trestu také za těchto podmínek.

Co tím chci říct. Závěr je jednoduchý, jestli nezávislá justice sama se sebou pracuje tak, jako třetí pilíř, aby ti, kteří nemají dostatek morálních či odborných dovedností k výkonu svého soudcovského povolání tuto práci nedělali, protože jak se zdá, u některých rozsudků jsou názory soudů tak diametrálně odlišné, že pak klient, tedy občan, který soudním procesem musí projít, je samozřejmě neprávem sužován jenom díky tomu, že se ukazuje, že na některých stupních pracují nekvalitní soudci.

Zajímalo by mě z vašeho pohledu, jak se tomuto dá zabránit, protože naprosto souhlasím s oběma předřečníky, že schválíme-li tento zákon, je to právě v důvěře, že všechny chyby na poli jakéhokoliv trestního řízení nakonec justice dokáže odstranit, ale samozřejmě ideálně v krátkém, rychlém a spravedlivém procesu.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji panu senátorovi Čunkovi. Hlásí se ještě někdo další do obecné rozpravy? Nikoho nevidím, takže obecnou rozpravu končím.

Táži se pana ministra, zdali se chce vyjádřit k obecné rozpravě? Chce, prosím.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, jenom stručně zareaguji na některé věci a konkrétně zejména na otázku verbálního trestného činu, protože to je skutečně myslím otázka zásadní.

Sazba reflektuje skutečnost, že slovo může být v těchto věcech často nebezpečnější než zbraň. Koneckonců, když vidíme pak zpětně, jak se seběhly různé teroristické trestné činy, většinou na konci je člověk mdlého ducha, možná legitimně frustrovaný za své společenské role, který by sám o sobě nikdy nic takového neudělal.

Jenže někde na facebooku párkrát kliknul na špatný odkaz a dostal se do područí lidí, kteří právě jen verbálně pracují a postupně mu natolik vymyjí mozek, až jej donutí položit svůj vlastní život v jakési vidině života věčného či věčného hrdinství. A tyto zbabělce chceme skutečně trestat přísně.

Chápu obavy, které to vyvolává. Věřím, že jsou liché. Chci zdůraznit v této souvislosti, že se musí jednat o verbální podporu či schvalování teroristického trestného činu, což je zákonem jasně vymezený pojem. Je to legislativní zkratka, jedná se o trestné činy vlastizrady spáchané formou teroristického útoku nebo teroru. To jsou tři skutkové podstaty § 309, 311 a 312 trestního zákoníku. Čili pouze, pokud jsou takto vychvalovány tyto konkrétní skutky. Není to jakási abstraktně definovaná teroristická činnost nebo teroristická skupina řekl bych v populárním smyslu slova, kde, máte naprostou pravdu, vidíme z některých zemí, že se pod tuto nálepku potom dostane leccos, co bychom tam rozhodně vidět nechtěli.

Z tohoto důvodu tuto obavu nemám, byť jí rozumím, ale věřím, že nic takového nastat nemůže.

A nyní obecněji bych řekl k poznámce pana senátora Čunka. Také mě samozřejmě někdy výsledky či mezivýsledky práce našeho justičního systému nepotěší, ale ono to jednak je asi v každé zemi, protože každá světská spravedlnost je vždy jen velmi nedokonalou náhražkou té vševědoucí. Koneckonců, zrovna dnes ráno vyšla jakási novinová zpráva o tom, že nějaký český občan proseděl 6 měsíců ve vazbě v Anglii, s tím, že pak byl velmi rychle anglickým soudem osvobozen a v této vazbě možná ani nikdy vůbec být neměl. I anglický mistr tesař se občas utne. Je to smutné, ale tak to prostě je a lidstvo zatím asi nedokázalo vymyslet způsob, aby to tak nebylo.

Tím bychom se ovšem přece jenom neměli docela utěšit, ale vždycky, když přemýšlíme o kvalitě naší justice, musíme na jednu misku vah klást konkrétní případ, kdy jsme rozčíleni, protože nesouhlasíme, často oprávněně nesouhlasíme, s nějakým soudním rozhodnutím, a na druhou misku vah klást to, co bychom spáchali, pokud bychom se pokoušeli zasahovat do chodu nezávislé justice. A domnívám se, že kdybychom si vytvořili nebo se pokoušeli zneužít nějaký již existující nástroj k tomu, abychom ovlivňovali chod nezávislé justice tím způsobem, že za nesprávnou z našeho pohledu rozhodovací činnost bychom soudce postihovali nebo dokonce se snažili je dostat ze systému, tak bychom napáchali mnohem více škody než užitku, takže něco takového dělat nesmíme. A musíme o to důsledněji využívat ty nástroje, které máme a které toto nebezpečí neobsahují. To znamená v první řadě dobře připravovat budoucí soudce a velmi pečlivě vybírat budoucí soudce. A v tomto směru ministerstvo poslední dobou více využívá svých pravomocí, zejména aktuálně, možná kdo z vás má kontakty do justice, už o tom něco zaslechl. Začali jsme podstatně vážněji brát výsledky psychologických testů, samozřejmě s potřebnou opatrností – tady vidím paní senátorku, jak kroutí hlavou – ale s jakýmsi principem předběžné opatrnosti, to znamená s tím, že když máme pochybnost, tak raději takového člověka nepustíme do systému, protože víme, že on tam bude 40 let rozhodovat o lidských životech a že už ho potom nikdy z tohoto systému nedostaneme pryč a nechceme mít možnost ho dostat pryč. Musíme být o to opatrnější na vstupu.

A důležité je pak také co nejtransparentnější a na zásluhách a schopnostech založené povyšování soudců k vyšším instancím a do funkcionářských rolí tak, aby konečný výsledek justičního systému, konečné rozhodnutí bylo to správné.

To je cesta, kterou se vydáváme. Je to cesta nepopulární, pomalá, často zneklidňující pokud jde o mezivýsledky, ale myslím, že jediná možná. A abych nebyl tak pesimistický. Jsem přesvědčen o tom, že v porovnání s jinými zeměmi, které zažily přetržku právního státu v té délce, kterou jsme zažili my, je naše justice na tom ještě velmi dobře. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, vážený pane ministře. A nyní bych prosil pana zpravodaje garančního výboru, aby se vyjádřil k proběhlé rozpravě.

Senátor Jiří Burian:  Děkuji za slovo. V obecné rozpravě vystoupili tři senátoři. Nezaznamenal jsem žádný pozměňovací návrh a tak budeme hlasovat o doporučení ústavně-právního výboru schválit projednávaný návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Ano, souhlasím. Děkuji vám. Po znělce budeme hlasovat. Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 68 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 35.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti návrhu, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 16 se ze 68 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 35 pro vyslovilo 58, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Nyní přistoupíme k dalšímu bodu, kterým je

 

Informaci vlády ČR o změně rámcové pozice k návrhu nařízení Rady o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce

Prosím pana ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, aby nás seznámil s touto informací. Prosím, pane ministře.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Nyní bych vám chtěl představit aktualizovanou rámcovou pozici k návrhu nařízení Rady o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, která byla 16. listopadu schválena výborem pro záležitosti EU na vládní úrovni.

Mnohým z vás projekt institutu evropského veřejného žalobce nemusím představovat, již je znám. Pro ty ostatní: Je to nový orgán Evropské unie, který by měl zlepšit kontrolu možného zneužívání finančních prostředků poskytnutých z rozpočtu EU.

Tento orgán by měl stát tedy mimo struktury členských států, a tím by měl zajistit oproštění vyšetřování trestných činů, které se týkají evropských rozpočtů, od případných lokálních vlivů. A zároveň umožnit také budování jednotného know-how v téhle oblasti, protože pochopitelně tyto trestné činy mají velmi podobnou podobu, či dokonce stejnou, napříč celou Evropskou unií.

K aktualizaci rámcové pozice jsme se rozhodli přistoupit s ohledem na množství sice dílčích, ale poměrně výrazných změn, ke kterým došlo v návrhu, a které lze z pohledu České republiky považovat za pozitivní. Např. mohu zmínit omezení pravomocí tzv. stálých komor, kde byl zaveden implicitní souhlas stálé komory s podáním obžaloby. Nevyjádří-li se k určité lhůtě, změnu úpravy nákladů, změnu úpravy opravných prostředků tam, kde ve vnitrostátním právu vedou uvnitř struktury státního veřejného žalobce a tak dále.

Celkově lze říci, že návrh na řízení lze v současné podobě – a já chci zdůraznit, že je to skutečně výsledek několikaleté práce a vyjednávání mezi členskými státy – považovat za vyvážený kompromis, který zajistí funkčnost úřadu veřejného evropského žalobce v praxi. V současné době vrcholí jednání, kdy jsou s jednotlivými členskými státy projednávána ustanovení, která jsou ještě pro některé státy problematická.

Slovenské předsednictví přitom předpokládá, že k přijetí obecného přístupu k návrhu by mělo dojít již na radě pro spravedlnost a vnitřní věci tohoto roku, tedy za několik týdnů. Je ovšem třeba zdůraznit, že počátek fungování úřadu je plánován nejdříve v druhé polovině roku 2019. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane ministře, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Výborem, který projednal tuto informaci, je Výbor pro záležitosti EU a přijal usnesení, které máte na lavicích. Zpravodajem výboru je pan senátor Tomáš Grulich, jehož prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou správou. Prosím, pane kolego.

Senátor Tomáš Grulich:  Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové. My už tento materiál projednáváme potřetí. Poprvé, když se nám objevily informace o tom, že má být zřízen zvláštní evropský žalobce, jsme v souladu i s pozicí vlády vyjádřili nesouhlas se zřízením této instituce. Dále jsme, tuším, že na začátku letošního roku, v rámci nějaké informace hovořili zde v Senátu o tom, že pravděpodobně vláda změní svůj názor. My jsme podruhé opět řekli, že setrváváme na našem původním návrhu, a tak se zachoval Výbor pro EU i potřetí. A i potřetí není stále přesvědčen o tom, že zřídit zvláštní úřad veřejného evropského žalobce přinese kýžený výsledek, to znamená potrestání lidí, kteří páchají přeshraniční kriminalitu. A to tady v oblasti zneužití jakýchsi evropských peněz.

Já bych si dovolil šířeji o tom pohovořit, tak, abychom vešli lépe v poznání tohoto problému. Nejdřív bych chtěl zdůraznit, že existuje Eurojust. Eurojust se zabývá právě především přeshraniční kriminalitou, není mu vymezena nějaká úzká pravomoc, že by se zabýval jenom penězi. Ale zabývá se terorismem, zabývá se obchodem s lidmi a dalšími přeshraničními trestnými činy.

Problém, který Eurojust má, je někdy jeho pomalost. To znamená, že když se obrátí členský stát na ten Eurojust se žádostí, aby pomohl při vyšetřování nějaké této trestné činnosti, tak řada členských států tam má svého zástupce, který se musí obrátit na žalobce té dané země. A ten žalobce teprve na soud a realizovat tento vzájemný kontakt. Řada států, mezi něž patří i Česká republika, tak zástupce v Eurojustu má zároveň funkci státního zástupce. To znamená, že když na něj přijde požadavek z té členské země, on se obrací okamžitě na soud a samozřejmě, což je velmi důležité, že on ví, co je skutková podstata trestného činu v tom určitém státě. On ví, jakým způsobem lze získávat důkazy, aby potom tyto důkazy u tohoto soudu mohly fungovat.

Myslím si, že kdyby se zlepšila práce Eurojustu, to znamená, kdyby i ti ostatní členové Eurojustu měli zároveň funkci státního zástupce, tato práce by se zrychlila a pak je úplně zbytečné, aby se zřizoval ještě veřejný žalobce, zvláště vymezen pro evropské peníze. Na druhé straně mě dráždí to, že se najednou vyčleňují evropské peníze. Není to nepodobné tomu, jako když za komunistické éry byly zvlášť vysoké tresty pro rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. A když to byl trestný čin, který ukradl Frantovi Pepík nějaké peníze, tak to samozřejmě bylo kvalifikováno jako nižší trestný čin.

Je pravdou, že při projednávání se udělala řada ústupků ze strany Komise. Ale ty ústupky stejně vedou k tomu, že tento úřad nebude úřadem jednoho nějakého státního zástupce, nebo jednoho prokurátora, a bude to prokurátor kolektivní. Což já si vůbec nedovedu představit a dělali jsme si na to seminář s odborníky i z Právnické fakulty. A došli jsme k názoru, že to bude zajisté velmi komplikované. I když jsou tam udělány jakési výbory, které jsou složeny z několika států a předpokládá se, že ten zástupce toho národního státu bude řešit i ten případ, kterého se to týká, tak stejně nakonec to rozhodnutí musí být kolektivní.

Existuje tady ještě jeden problém i pro Českou republiku. Informoval nás tady, když jsme jednou volili ombudsmana, tak pan kolega nás informoval o tom, že 60 % osvobozujících rozsudků je osvobození na základě procesních chyb. A teď si představte, že vytvoříme další pole možností dalších procesních chyb, což samozřejmě pravděpodobně bude obhájci velmi využíváno.

Z tohoto důvodu návrh usnesení, které Výbor pro EU přijal na své 2. schůzi dne 23. listopadu 2016, doporučuje Senátu PČR, aby přijal k informaci Vlády ČR o změně rámcové pozice k návrhu Nařízení rady o zřízení úřadu evropského veřejného žalobce návrh usnesení, který je přílohou tohoto usnesení. Vy ho máte před sebou, já ho nebudu číst. Můžu z něj vyjmout např., že Senát nadále není přesvědčen o zásadním přínosu zřízení úřadu, ve srovnání s posilováním justiční spolupráce mezi členskými státy v rámci stávající agentury Eurojust.

To je to, co jsem se snažil předtím vysvětlit. Prosím, abyste podpořili toto usnesení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Nyní otevírám rozpravu. Do rozpravy se hlásí pan kolega Václav Hampl. Prosím, pane kolego.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Já jsem se chtěl zeptat pana ministra na jednu věc. Já jsem podpořil na evropském výboru ten návrh usnesení, tak, jak ho nyní máte předložen. Možná dlužno říct, že na rozdíl od některých jiných situací v evropském výboru, tak tento nebyl přijat jednomyslně. Já jsem ho nicméně nakonec, musím říct s jistým váháním, podpořil. A ten důvod pro to byl, že v zásadě souhlasím s argumentací kolegy Grulicha, který se tomuto tématu dlouhodobě a velmi pečlivě a velmi kvalifikovaně věnuje.

Nicméně tím, že Ministerstvo spravedlnosti přišlo se změnou té rámcové pozice, relativně na poslední chvíli, připomínám, že ta věc by měla být projednávána, nebo řekněme rozhodnuta na jedné z podstatných úrovní na zasedání ministerské rady tuším 8. prosince. Nebo někdy tou dobou. Čili je to hodně na poslední chvíli. Tak jsem trochu očekával, že možná to bude znamenat, že ministerstvo změní pozici. A ono se tomu tak úplně nestalo. Ona vlastně říká něco podobného jako my, že se tam spousta věcí vylepšila. Já bych to řekl tak, že z úplné nepoužitelnosti se to dostalo do roviny, že by to snad nějak fungovat mohlo. Ale jasné postavení se za ten návrh, že tedy ano, pojďme touhle cestou, to v tom stanovisku není.

A proto to stanovisko Ministerstva spravedlnosti pro mě nepředstavovalo dostatečně silný argument zacouvat od té pozice, od těch výhrad, které Senát k tomu dlouhodobě má. Tak jsem se vlastně na tenhle klíčový závěr té pozice ministerstva chtěl zeptat. Ono to je ve smyslu, že se v zásadě uvidí až těsně nějak kolem toho zasedání, nebo na něm, té Rady, jak se ministerstvo rozhodne. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, vážený pane kolego. Hlásí se někdo do rozpravy? Nikdo se nehlásí, rozpravu končím. Táži se pana ministra, zdali chce odpovědět? Chce odpovědět. Prosím, pane ministře.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Ano, děkuji. Já musím říct, že jakkoli chápu opatrnost, kterou Senát stále má k tomuto návrhu, tak že mě to trochu mrzí. Protože myslím, že jsme opravdu odvedli – a tím odpovídám na tu otázku – velice těžkou práci v těch letech, kdy se vyjednávalo tohle nařízení. A to moje dnešní stanovisko, ono se totiž vyjednávalo ještě třeba minulý týden. Ještě jsem měl asi hodinový hovor s komisařkou a kolegové potom na úřednické úrovni dolaďovali se slovenským předsednictvím ještě jednu věc. Konkrétně se to týkalo opravných prostředků, které my máme v trestním řádu a které jsou trochu specifické.

A to jsme mysleli, že třeba už nám nedají, a oni nám to dali. Takže ten můj dnešní názor, který se tím pádem nemohl ještě odrazit zase v té pozici, je podpora toho úřadu v té podobě, kterou dneska máme před sebou. Není to podpora jásavá, protože je to prostě dílo kompromisu. Je nás dneska 28. A domluvit se mezi těmi 28 na zřízení nového orgánu a na principech jeho fungování je nesmírně složité, protože každý má nějaké představy a je přesvědčen o tom, že ty jeho představy jsou ty nejlepší. A je hrozně těžké to dát dohromady.

Takže není to úplně to, co bychom si my třeba představovali. Ale stejně tak to není to, co by si představovali Němci, to, co by si představovali Francouzi. Ale takovéhle kompromisy mohou být dvou typů. Může to být něco, co nakonec nevyhovuje nikomu. A nebo něco, co – byť s jistými výhradami – vyhovuje každému. A tenhle kompromis je naštěstí tím druhým.

To znamená, já jsem skutečně přesvědčen, že se nám podařilo připravit nařízení, na jehož základě může vzniknout funkční a užitečný orgán, který zlepší celkový stav vymáhání trestního práva a ochrany, zde tedy finančních zájmů, Evropské unie.

V této souvislosti bych chtěl adresovat jednu z výtek, které se opakují od počátku. Na počátku byly legitimní, a dnes, po všech těch posunech, už možná tak legitimní nejsou. Přesto i zde zazněla ta výtka. A to je, že přece máme Eurojust. To je dnes už možná ne úplně přesné pochopení role Eurojustu. Eurojust je skutečně orgán – a jak tady dobře zaznělo – pro mezinárodní spolupráci mezi členskými státy. To znamená, vstupuje do hry v situaci, kdy trestní řízení z toho či onoho důvodu musí probíhat na území více států a umožňuje koordinovat kroky, zprostředkovávat právní pomoc mezi členskými státy. V tomto je jeho role skutečně nezastupitelná a stále se zlepšující.

A nám je velmi drahý Eurojust a jeho další fungování. A dávali jsme pozor, aby tento nový orgán neohrozil dnešní fungování Eurojustu.

Ale – a to je to důležité – trestné činy, jež má vyšetřovat evropský prokurátor, budou jen málokdy páchány na území několika členských států. Ten jejich evropský rozměr nespočívá v přeshraničí. To je zřejmě chyba, která se dělá, že říkáme, když je to evropské, tak je to přeshraniční. Ale tady o nic takového nejde. A ten evropský rozměr tady spočívá v tom, že došlo k zásahu do evropských peněz. Do peněz, které nějak pocházejí z Evropské unie. Typický příklad je zneužívání evropských dotací. S tím máme jako země koneckonců docela bohaté zkušenosti a dobře víme, že to vůbec nejsou případy, které by byly přeshraniční. To jsou naopak případy lokální. Ale zároveň víme i z té naší země, i když jsme se v tomto myslím v poslední době snad dost zlepšili, ale jsou i další země. Mezinárodněprávní kurtoazie mi je brání jmenovat, které se moc nezlepšily.

Je tam problém v tom, že je to trochu my proti nim. To znamená, jasně, je to ošklivé, že tady někdo ukradl peníze, ale ony to nejsou naše peníze. A vlastně ten, kdo to ukradl, byl náš člověk, takže máme jistou tendenci – a hlavně, abychom ty peníze nemuseli vracet tomu ošklivému Bruselu, takže mnoho členských států má, minimálně na určitých úrovních, tendenci vést to řízení tak trochu nepečlivě.

A to je to, v čem má vstoupit do hry ten evropský prokurátor. Tím, že nebude svázán s těmi lokálními zájmy, tak dohlédne na to, aby se to řízení vedlo pečlivě.

Dámy a pánové, my jsme dnes čistý příjemce, takže si můžeme říct, to nejsou naše peníze. Ale ono, než se ten úřad rozběhne, tak my už nebudeme úplně tak čistý příjemce. A ony už to budou naše peníze. A já myslím, že z tohoto důvodu máme zájem na tom, aby na ty naše peníze někdo dohlížel.

Zároveň musím říci, že pokud přijmete to stanovisko tak, jak je zatím navrhujete, tak mě vystavíte samozřejmě nepříjemnému dilematu i z toho důvodu, že my jsme skutečně dva roky, nejméně dva roky, tvrdě tlačili v těch vyjednáváních. I na základě pozic tohoto Senátu. Chtěli jsme ústupky s tím, že náš Senát není spokojen s tím návrhem, a my jsme ty ústupky dostali. A tím, že jsme je dostali, tak teď obtížně umím říci: „No ale on ten Senát stále není spokojen.“

Takže i z tohoto důvodu prosím, zda byste ještě nepřehodnotili tohle stanovisko. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji panu ministrovi a táži se pana zpravodaje, respektive vyzývám pana zpravodaje, aby se vyjádřil k právě proběhlé rozpravě. Prosím.

Senátor Tomáš Grulich:  Já bych chtěl konstatovat, že vystoupil v obecné rozpravě jeden senátor, který nás informoval o tom, jak probíhalo jednání na Evropském výboru. Já docela chápu pana ministra, tak jsem také i deklaroval i na Evropském výboru, když nám to tam předkládal pan náměstek. Chápu, že samozřejmě jste dělali všechno pro to, aby to bylo ještě alespoň jakžtakž snesitelné, ale já pořád nechápu, když ta věc je od samého začátku. Od samého začátku většina států byla proti tomu, aby se to zřídilo, tak se udělaly nějaké ústupky, něco se vyjedná, něco se udělá, a ono to funguje, ono to bude fungovat snad přívětivěji, než to vypadalo na začátku. Ale já tvrdím, že to fungovat nebude.

A není to jenom můj názor, můj názor laika, ale byl jsem v Eurojustu, hovořil jsem tam s řadou lidí a všichni se shodují, že to fungovat nebude. Dokonce jsem dostal i takovou informaci, že všichni vědí, že to fungovat nebude, ale ono se to pak upraví do nějaké podoby za těch pár let, co se to bude nějakým způsobem handrkovat. A pořád ta představa, že se do toho vrazí peníze, lidi, že to bude veliký aparát, a nikdo neví, co to ve skutečnosti přinese. Nechápu to. Proto vás prosím, abyste to usnesení, které připravil Evropský výbor, abyste ho schválili.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane senátore, a nyní můžeme přistoupit k hlasování. Dávám znělku.

Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl senátor Tomáš Grulich. V sále je přítomno 65 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 33. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro, prosím, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko ANO. Děkuji. A kdo je proti, zvedněte ruku a stiskněte tlačítko NE.

Konstatuji, že vhlasování pořadové č. 17 se ze 67 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 34 pro vyslovilo 44, proti byli 4 senátoři. Návrh byl přijat.

Děkuji panu ministrovi a my se nyní vystřídáme u řídícího pultu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Tak a budeme pokračovat. Následujícím bodem dnešní schůze je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Seychelské republiky o letecké dopravě

Tisk č. 320

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 320. A uvede ho ministr spravedlnosti, pan ministr Pelikán. Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, slyšel jsem jisté zaváhání v hlase pana předsedajícího, proč právě já? Jsem aktivní pilot, proč bych tedy nemohl zrovna uvést tuhle dohodu?

Ne, pan ministr dopravy se velice omlouvá, ale měl jiné, neodkladné pracovní povinnosti, takže mě poprosil o zástup. Snad to zvládnu.

Vzájemné vztahy České republiky a Seychelské republiky v oblasti civilního letectví nejsou dosud upraveny platnou mezinárodní dohodou. Na základě zájmu obou stran se v prosinci 2012 uskutečnilo jednání expertních delegací, jehož výsledkem byl vzájemně přijatelný text dohody. Vláda ČR vyslovila se sjednáním dohody souhlas svým usnesením v září 2013 a v červnu 2016 se podařilo dohodu podepsat.

Text dohody odpovídá současnému vývoji v oblasti civilního letectví, je v souladu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu naší země, včetně závazků vyplývajících z našeho členství v Evropské unii. Sjednání dohody nevyžaduje změny v českém právním řádu a nebude mít dopad na výdaje státního rozpočtu. Dohoda představuje jednu z možností, jak dále rozvíjet vzájemné vztahy obou zemí. Leteckým dopravcům obou stran nabízí široké možnosti pro komerční využití a dostatečnou míru flexibility při rozhodování o provozních záležitostech.

Dohoda byla projednána v příslušných senátních výborech, tj. ve výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a ve výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. A oba výbory doporučily vyslovit s ratifikací dohody souhlas.

Dovoluji si vás tímto požádat o vyslovení souhlasu s ratifikací předkládané dohody. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane ministře. Omlouvám se za to zaváhání, ale samozřejmě, když zastupujete ministra dopravy, tak to bylo to moje zaváhání. Ale omlouvám se. Takže děkuji a vy už jste u stolečku zpravodajů. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 320/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Patrik Kunčar. Garančním výborem je výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. A tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 320/1. A se zpravodajskou zprávou nás nyní seznámí zpravodaj tohoto výboru pan senátor Pavel Štohl. Prosím, pane zpravodaji, pane senátore, máte slovo.

Senátor Pavel Štohl:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, pan ministr už tu podstatu řekl. To znamená, že v současné době nebyla žádná dohoda mezi Českou republikou a Seychely v oblasti civilního letectví, proto se navrhuje, aby tato dohoda byla uzavřena. Je to v podstatě obdobná dohoda, jaká je s jinými státy a víceméně se dá říci, že uzavření této dohody v oblasti civilního letectví dojde i k rozvoji vztahů mezi oběma státy.

Dovolte mi, abych vás seznámil s usnesením hospodářského výboru. Po úvodním slovu zástupce předkladatele, pana Magistra Kamila Rudoleckého, náměstka ministra dopravy, po zpravodajské zprávě senátora Pavla Štohla a po rozpravě výbor 1. doporučuje Senátu PČR dát souhlas k ratifikaci dohody mezi vládou České republiky a vládou Seychelské republiky o letecké dopravě. 2. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Pavla Štohla. 3. pověřuje předsedu výboru, senátora Jana Hajdu, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji vám, pane senátore, a prosím, abyste se také posadil ke stolku zpravodajů. A nyní se ptám, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Patrik Kunčar? Chce. Prosím, pane senátore.

Senátor Patrik Kunčar:  Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, pane ministře. Tak jak již zástupce předkladatele uvedl, tak tento senátní tisk č. 320 se týká smlouvy se Seychely o letecké dopravě. V podstatě tady většina věcí zazněla, já jenom doplním, že dohoda se skládá z 24 článků a jedné přílohy, které tvoří její nedílnou součást. Obsahově je srovnatelná s obdobnými dvoustrannými mezinárodními leteckými dohodami. Těchto dohod má dosud ČR sjednáno celkem 91.

Předpokládá se, že dohoda nebude mít dopad na veřejnou správu, podnikatelský sektor, ani státní rozpočet. Jako taková byla podepsána 9. června 2016, do Senátu byla předložena 2. srpna 2016.

VZVOB na své 29. schůzi v minulém funkčním období, která se konala dne 21. září 2016, tento vládní návrh projednal. Po odůvodnění zástupce předkladatele, Mgr. Kamila Rudoleckého, náměstka ministra dopravy, zpravodajské zprávě mojí a rozpravě doporučil Senátu PČR dát souhlas k ratifikaci této dohody a určil zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu mě, pověřil předsedu výboru, senátora Františka Bublana, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. Otvírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, takže obecnou rozpravu končím. Předpokládám, že se ani nikdo k něčemu, co neproběhlo, vyjadřovat nechce. Takže tady máme jediný návrh, a to, že Senát dává souhlas k ratifikaci. Já vás všechny před hlasováním svolám.

Budeme hlasovat o následujícím usnesení. Senát dává souhlas k ratifikaci dohody mezi vládou ČR a vládou Seychelské republiky o letecké dopravě. V sále je přítomno 63 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 32. Já zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE.

Takže máme tady hlasování č. 18, registrováno 63, kvórum 32, pro návrh 47, proti nikdo. Tento návrh byl schválen.

Já končím projednávání tohoto bodu.

Budeme pokračovat dalším návrhem, teď blokem pana ministra financí, ale pana ministra financí zastoupí letec, ministr, pan ministr Pelikán.

Takže dalším bodem je

 

Návrh zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti

Tisk č. 349

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 349. Tak, jak už jsem avizoval, návrh uvede pan ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Pane ministře, máte slovo, prosím.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji, pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Můj vztah k tomuto návrhu je nabíledni, rozpočtově odpovědní musíme být všichni.

Ale úvodem opět omluva od pana ministra Babiše, možná víte, že dnes Poslanecká sněmovna projednává rozpočet, takže u toho on být opravdu musí, tudíž nemůže být zároveň tady.

Po dlouhém a komplikovaném předchozím legislativním procesu je vám nyní předkládán předpis týkající se rozpočtové odpovědnosti a v návaznosti na něj také návrh zákona změnového, jako senátní tisk 350.

V dané souvislosti připomínám, že soubor předpisů byl v Poslanecké sněmovně poslaneckým návrhem změněn tak, že se již nejedná o návrh ústavního zákona a na něj navazujícího zákona prováděcího, ale o zákon prostý. Daný přístup byl konzultován s odborníky na ústavní právo a je ústavně konformní.

Předkládaná právní norma je koncipována jako předpis, definující dlouhodobé směřování veřejných financí v ČR. Návrh je také součástí transpozice směrnice Rady EU 2011/85, o požadavcích na rozpočtové rámce členských států do vnitrostátního právního řádu, která měla proběhnout již do konce roku 2013.

Hlavním cílem úpravy je dosáhnout zdravých a dlouhodobě udržitelných veřejných financí, které poskytnou dostatečný prostor pro rozhodování při realizaci rozpočtové a fiskální politiky a zajistí respektování mezinárodních závazků, a to i v případě běžných výkyvů hospodářského cyklu.

Návrh by měl posílit také transparentnost a efektivnost veřejných financí. Těžiště navrhované úpravy spočívá v zavedení nových číselných fiskálních pravidel, na úrovni celých veřejných financí se navrhuje zavést pravidlo omezující nadměrné zadlužení veřejných financí. To by bylo spuštěno při výši dluhu sektoru veřejných institucí v úrovni 55 procent HDP.

Pravidlo zavádí opatření, která povedou v takové situaci ke snížení dluhu. Mezi nimi jsou, že vláda schválí a předloží Poslanecké sněmovně návrh a střednědobý výhled státního rozpočtu a rozpočtu státních fondů, které povedou k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí.

Dále, že vláda předloží Poslanecké sněmovně za normálních okolností návrhy vyrovnaných rozpočtů zdravotních pojišťoven.

Územní samosprávný celek má povinnost schválit svůj rozpočet na následující rok jako vyrovnaný nebo přebytkový, schodkový – jen při splnění podmínek stanovených rozpočtovými pravidly územních samosprávných celků.

Stát, státní fondy a státní příspěvkové organizace nebudou smět v takové situaci zřizovat nové závazky ze smluv, s výjimkou závazků týkajících se projektů spolufinancovaných z rozpočtu EU nebo závazků nezbytných k plnění rozhodnutí soudu či orgánu státní moci.

Mimo tohoto dluhového pravidla je zaváděno nové pravidlo pro určení výdajů státního rozpočtu a výdajů státních fondů. Pravidlo odvozuje výdaje od tzv. strukturálního salda, což je saldo celého sektoru veřejných institucí, upravené o vliv hospodářského cyklu a jednorázová opatření.

Toto pravidlo zajistí, že bude státní rozpočet a rozpočet státních fondů hospodařit v celé délce hospodářského cyklu obezřetně a proticyklicky.

Ve vztahu k hospodaření územního samosprávného celku je zavedeno pravidlo pro případ, že dluh územního samosprávného celku ke konci roku překročí 60 procent průměru jeho příjmů za poslední čtyři roky. Potom musí územní samosprávný celek snížit dluh o nejméně 5 procent z rozdílu mezi celkovou výší dluhu a zmíněnými 60 procenty. Jestliže územní samosprávný celek svůj dluh tímto způsobem nesníží, budou mu pozastaveny převody jeho podílů na výnosu sdílených daní ve výši zákonem požadovaného snížení dluhu.

Tyto prostředky však nejsou územnímu samosprávnému celku odejmuty, slouží však výlučně ke snížení dluhu.

Z údajů k 31. 12. 2015 vyplývá, že z celkového počtu 6 248 obcí bylo zcela bez dluhu 3 544 obcí. Výše zmíněné pravidlo rozpočtové odpovědnosti porušovalo 502 obcí, avšak žádný kraj. Z těchto 502 obcí by bylo schopno snížit určenou výši dluhu s využitím svých zůstatků na bankovních účtech 481 obcí, tedy 95,8 procenta.

Průměrná výše zadlužení krajů bez Prahy činí 15,9 procent, průměrná výše zadlužení obcí činí 16,2 procenta.

Návrhem zákona je konečně navrženo zřídit národní rozpočtovou radu, která bude působit jako nezávislý odborný orgán v oblasti fiskální a rozpočtové politiky, bude sledovat vývoj hospodaření sektoru veřejných institucí a zejména pak dodržování zavedených pravidel, která také bude hodnotit.

Vážené senátorky, vážení senátoři, prosím o podporu tohoto návrhu.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane ministře, za úvodní slovo. Návrh zákona projednal VUZP, který přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 349/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Miloš Vystrčil. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VHZD. Usnesení máte jako senátní tisk č. 349/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jaromír Strnad, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Pan senátor Strnad má slovo, prosím.

Senátor Jaromír Strnad:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené senátorky, vážení senátoři. Jak jste již slyšeli, máme tady před sebou návrh zákona, jehož cílem je uzákonit pravidla odpovědné rozpočtové politiky, založené na zásadě dlouhodobé vyrovnanosti veřejných rozpočtů.

Jak již tady bylo řečeno, původní vláda zamýšlela uzákonit tato pravidla formou ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že pro to řešení nenašla podporu, došlo v průběhu legislativního procesu v dolní komoře k přesunutí relevantních ustanovení ústavního zákona do návrhu zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.

Tento zákon zpracovává příslušný předpis EU, a to směrnice Rady z roku 2011/85/EU, ze dne 8. listopadu 2011, o požadavcích na rozpočtové rámce členských států a dalších nařízení.

Současně upravuje pravidla rozpočtové odpovědnosti veřejných institucí v sektoru veřejných institucí a působnost národní rozpočtové rady.

Konkrétně k tomuto zákonu hovořil pan předkladatel, proto se nebudu opakovat. Nyní vás seznámím s průběhem projednávání tohoto návrhu zákona v našem výboru.

Debata ve výboru se týkala hlavně velkého množství legislativně-technických chyb, hlavně v doprovodném zákoně, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím právní úpravy rozpočtové odpovědnosti, které vznikly nejenom dlouhou dobou projednávání těchto zákonů, tato doba byla asi rok a tři čtvrtě, a vzhledem k těmto chybám se výbor rozhodl doporučit plénu schválit pozměňovací návrhy zmiňovaného doprovodného zákona, takže navrhuje i v tomto zákoně č. 349 pozměňovacím návrhem změnit účinnost zákona.

Pokud projde projednávání tohoto zákona do podrobné rozpravy, avizuji, že budu muset navrhnout další pozměňovací návrh, protože se zjistilo, že textová část, nebo textový návrh zákona neodpovídá tomu, který je v elektronické podobě, pro Senát je závazná textová verze.

Z VUZP máme usnesení, se kterým nás seznámí kolega Vystrčil. Výbor navrhuje zamítnout oba dva návrhy zákonů.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem jsou návrhy zpracovány, vzhledem k některým věcným záležitostem jako zpravodaj dopředu avizuji, že tento návrh je pro mě akceptovatelný.

Nyní mi dovolte, abych vás seznámil s usnesením VHZD. Jedná se o 14. usnesení z druhé schůze konané dne 29. listopadu 2016, k návrhu zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.

Po úvodním slově zástupce navrhovatele Ondřeje Landy, náměstka ministra financí ČR, po zpravodajské zprávě senátora Jaromíra Strnada a po rozpravě výbor

I. doporučuje Senátu PČR vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které tvoří přílohu tohoto usnesení,

II. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Jaromíra Strnada,

III. pověřuje předsedu výboru, senátora Jana Hajdu, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu.

To je zatím vše, děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. Prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a sledoval rozpravu. Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj VUZP, pan senátor Miloš Vystrčil? Určitě chce, protože je tam jiné usnesení, než má VHZD. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Pan kolega Strnad mi tu roli velmi ulehčil, já proto jenom na úvod zdůrazním, že náš VUZP se v žádném případě nevyjadřoval v tom smyslu, že by byl proti legislativnímu ukotvení dluhové brzdy, v žádném případě to není tak, že bychom tuto věc nepodporovali.

Ten problém, který jsme shledali při projednávání toho zákona, se týká výhradně kvality zpracování toho zákona. Pokud bych měl obecně charakterizovat základní problémy, které jsme shledali při jeho projednávání, tak to nyní učiním ve čtyřech bodech, s tím, že potom v rozpravě obecné bych se k těmto bodům už jako vystupující senátor v konkrétnější podobě vrátil.

Ten první problém, který výbor shledal jako docela závažný, je, že zpracovatel toho zákona, jeho navrhovatel si velmi extenzivním, až přehnaným způsobem vykládá transpozici evropské směrnice do tohoto zákona.

Druhý problém byl, že došlo ke změně původně ústavního zákona na zákon standardní, chce se mi skoro říci i tady před přítomným ministrem spravedlnosti, na neústavní.

Třetí problém spočíval v tom, že v tom zákoně dle našeho názoru je zakotven nerovný přístup k veřejným institucím.

A čtvrtý problém je, že se v něm vyskytují buď nelogické, nebo nic nepřinášející administrativní úkony, resp. administrativní zátěž.

To jsou obecné důvody, proč nakonec výbor přijal usnesení, se kterým vás nyní seznámím. Po úvodním slově Petra Pavelky, náměstka ministerstva financí ČR, zpravodajské zprávě senátora Miloše Vystrčila a po rozpravě výbor doporučuje Senátu PČR zamítnout projednávaný návrh zákona, určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu PČR senátora Miloše Vystrčila, pověřuje předsedu výboru, senátora Zbyňka Linharta, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. Nyní se ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Předpokládám, že ti, kdo jsou přihlášeni, že takovýto návrh předkládat nebudou. Takže já ponechám to pořadí, jaké je. Ptám se ještě jednou, jestli se někdo hlásí k tomu, nezabývat se? Nehlásí, takže otvírám obecnou rozpravu. Mám tady dva s právem přednosti, a to je pan senátor Miloš Vystrčil jako první a následně bude pan senátor Jan Horník, takhle mně to tady vyskočilo. 3, 4. Takže, prosím, pan senátor Vystrčil má slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Děkuji za slovo, trošku mám výčitky, že jsem nepustil Radko Martínka a pana kolegu Canova před sebe, ale nakonec jsem si tu možnost vystoupit jako první připustil.

Já se vrátím teď k té mé zpravodajské zprávě, na kterou volně navážu. Zkusím tady, pokud možno, přehledně vysvětlit ty největší problémy, které se v tom zákoně dle našeho názoru nebo mého názoru vyskytují.

První se týká té transpozice směrnice Rady EU 2011/85, ve které je například napsáno, že členské státy zajistí, aby veřejnost měla včasný a pravidelný přístup k fiskálním údajům pro všechny subsektory sektorů vládních institucí, jak jsou definovány nařízením Evropské komise atd.

K tomuto lze přistoupit různým způsobem. Předkladatel toho zákona k tomu přistoupil tím způsobem, že chce po všech veřejných institucích, aby následně po schválení rozpočtu, příp. střednědobých výhledů rozpočtu je zveřejňovaly. V původním návrhu zákona dokonce bylo, což bylo už absolutně nelogické, aby dokonce byla dopředu zveřejňována chystaná rozpočtová opatření, což jak mnozí z vás ví, je naprosto nelogické z toho důvodu, že některá rozpočtová opatření jsou předkládána například až při jednání zastupitelstva, tudíž není dost dobře možné je dopředu zveřejnit. V tom okamžiku je otázkou, co by se dělo.

Přesto za sebe říkám, že tento problém té transpozice není ten zásadní. Pokud by tam byl jen tento problém, tak si dovedu představit, že bychom ten zákon podpořili.

To, co už zásadnější je, je potom změna tohoto zákona ze zákona ústavního na zákon standardní. Já už jsem říkal, že mně se dere na jazyk slovo neústavní. Ty problémy, které jsou s tím spojeny, jsou dva. Pokud někde stanovujeme dluhovou brzdu, týká se to hospodaření všech veřejných rozpočtů, tak si myslím, že je naprosto nelogické, aby to bylo děláno tím způsobem, že to potom lze kdykoliv změnit běžným zákonem. Jinými slovy, pokud by se někdy někdo chtěl dluhové brzdy zbavit, tím myslím kterýkoli další parlament, tak stačí běžným zákonem tento zákon změnit, není k tomu potřeba žádná ústavní většina atd. Jinými slovy, ta stabilita těch veřejných rozpočtů by byla velmi vágní, protože ta by se skutečně měla dělat ústavním zákonem, tedy zákonem, který se mění mnohem obtížněji než zákony běžné.

Druhá věc, která s tím souvisí, je potom, já se k tomu potom podrobně ještě dostanu, že dle našeho názoru ta pravidla, která v tom zákoně jsou obsažena, zasahují do práv a pravomocí dalších institucí, mezi nimi jsou například územně samosprávné celky, které mají podle čl. 101 ústavy právo na vlastní rozpočet a vlastní hospodaření s majetkem. My si myslíme, že není možné běžným zákonem omezovat tato práva územně samosprávných celků, což se minimálně v několika paragrafech v tomto zákoně děje. To znamená, jsme přesvědčeni, že ten zákon je, když ne neústavní nebo protiústavní, tak na hraně toho, co vlastně umožňuje územně samosprávným celkům ústava. Takže to je taková druhá připomínka.

Ta třetí, která je rozvedením připomínky číslo 2, je ten nerovný přístup k veřejným institucím.

Když se podíváme na ten paragraf, který hovoří o tom, jak tady povídal pan ministr, že v případě územně samosprávných celků dochází k tomu, že pokud dochází k jejich zadlužení na úroveň 60 procent jejich příjmů za průměr posledních čtyř let, tak se dostáváme ke dvěma zajímavým věcem.

Ta první je, že automaticky možná každého z nás napadne, jak je to tedy s tím státem, když navrhuje, aby takto byly sankcionovány nebo hlídány obce?

Když se podíváme do jakýchkoli veřejně dostupných údajů, tak zjistíme, že v současné době stát má roční příjmy asi 1 bilion 600 miliard korun a dluh státu je zhruba asi 1 bilion 700 miliard korun. Čili stát je dneska na více než 100 procentech svého zadlužení oproti svým příjmům. Přestože je takhle vysoko, tak říká obcím, že by měly si dávat bacha, a v okamžiku, kdy se dostanou na nějakých 60 procent, tak dochází k tomu, že mají možnost pouze schvalovat přebytkový nebo vyrovnaný rozpočet. A teď si vezměte, co se například může stát, pokud by v některé obci k tomu došlo, mohlo by se stát, že ta obec má například naplánovanou investiční akci, která je ufinancovatelná. Někdy se dokonce může financovat sama. Obce staví byty. Na to si půjčí peníze. V těch bytech žijí nájemníci, ti platí nájem. Z toho nájmu se splácí ten úvěr té obce. Přesto by se mohlo stát, že ta obec potom bude zadlužena více, než je 60 procent průměrného příjmu za poslední čtyři roky, a ta obec prostě by si nemohla tu půjčku vzít, byla by sankcionována naprosto nesmyslně, protože je to v tom zákoně napsáno. Je to diskriminační, je to zásah do rozpočtu té obce a zásah do hospodaření s majetkem té obce, což je jí ústavně zaručeno, že se tak dít nemá, protože obec hospodaří sama, s vlastním rozpočtem, s vlastním majetkem. Takže to je ta věc, která se týká té nelogické diskriminace obcí, která hraničí až s možným existenčním ohrožením těch obcí.

Zajímavé potom je, že toto omezení, které přikazuje obci, v případě, že se zadluží více, než je těch 60 procent jejích průměrných příjmů za poslední čtyři roky, se už netýká organizací, které obec zřizuje, nebo kde má nějaké spoluvlastnictví, příp. je 100procentně vlastní. Jinými slovy, potom co by se stalo, kdyby se taková obec dostala do takovýchto problémů. Udělala by to jednoduše, asi by zřejmě například přikázala své příspěvkové organizaci, neboť rada města je zřizovatelem té příspěvkové organizace, aby si půjčila ona, dala obci peníze, aby obec nebyla zadlužená, a následně nějakým způsobem by se samozřejmě z té těžké situace ta obec dostala, ale je to celé nesmysl, který je navíc nedomyšlený a neproduktivní.

Ještě podle mého názoru flagrantnějším případem nesmyslnosti toho zákona je potom § 13, který má název, nebo který se vyskytuje v části toho zákona, která se nazývá Výše dluhu sektoru veřejných institucí. Tam ten stát se staví do úplně jiné pozice, než jsou například zdravotní pojišťovny, než jsou vysoké školy, než jsou obce, než jsou prostě organizace zřizované obcemi atd. Zatímco stát v případě, že dojde k zadlužení, které je vyšší v rámci veřejných rozpočtů než 55 procent HDP, tak vlastně má udělat, tím, že to dělá vláda, to, že navrhne, že vláda schválí a předloží Poslanecké sněmovně návrh a střednědobý výhled státního rozpočtu a rozpočtu státních fondů, tak, aby ten rozpočet byl dlouhodobě udržitelný. To znamená, je klidně možné, že pokud ten stát, resp. veřejné rozpočty jsou zadlužené více než 55 procent HDP, aby si vláda schválila klidně i rozpočet deficitní, nebo rozpočet, ve kterém si půjčuje a má půjčky. Protože když jste zadluženi, tak to nejde většinou jinak se z toho dostat, než že si stejně půjčíte, přefinancujete ty půjčky atd. a snažíte se postupně splácet. Ale není okamžitě možné, abyste měli vyrovnaný rozpočet.

Takže vláda s tím počítá v případě státního rozpočtu, takto se chce chovat v případě státního rozpočtu a říká, že se to pozná podle toho, že ten její rozpočet je dlouhodobě udržitelný. A úplně jiný přístup, v okamžiku, kdy to nastane, potom vláda aplikuje vůči všem ostatním veřejným institucím, které jsou potom povinny od příštího roku mít rozpočet vyrovnaný nebo přebytkový. To znamená, zase příklad, když se dívám na některé starosty, klidně se může stát to, že vy máte přebytkový rozpočet jako starosta obce, nebo zastupitelstvo obce, v rámci přebytkového rozpočtu vidíte na financování např. investiční akce kanalizace v obci a na to, abyste to všechno ufinancovali, tak si potřebujete půjčit v dalším roce třeba 20 milionů korun, protože víte, že jste schopni to splatit, atd.

A teď se najednou stane, že vlivem toho, že najednou byly realizovány na vládní úrovni nějaké další dopravní stavby, půjčili jsme si na to jako stát od Evropské investiční banky, stoupne dluh všech veřejných financí nad 55 procent HDP. V tom okamžiku vláda si přeschválí a udělá si rozpočet, který bude takový, aby byl dlouhodobě udržitelný. Je to v pořádku. Ale u té obce, která má rozdělanou tu kanalizaci, to znamená, že příští rok smí mít rozpočet pouze přebytkový, nebo vyrovnaný, že si nesmí nic půjčit. Nesmí si nic půjčit! To znamená, vy tu kanalizaci nedoděláte. Nedoděláte ji, protože nesmíte, a ne proto, že vy byste byli v dluhu. Vy můžete mít klidně přebytkový rozpočet. Ale protože tady ta vláda díky své finanční politice způsobila, že máme celkový dluh nad 55 procent HDP, tudíž přichází v účinnost pravidla, která jsou v tomto zákoně, a ta pravidla říkají, že vláda si může schválit nový rozpočet, tak, aby mohla postupně ten dluh splácet, ale obce musí mít jenom přebytkový, nebo vyrovnaný, nesmí si půjčovat. Například. Hrůza! To je děs! To vůbec nevím, kdo toto mohl vymyslet, jak tohle mohlo někým projít, někdo to mohl schválit. Dle mého názoru to není opravitelné. Není to opravitelné. A to znova říkám, s tím, že si uvědomuji, že ten úmysl není špatný, že by se prostě na úkor budoucnosti tento stát ani obce zadlužovat neměly.

Potom jsou tam takové další lahůdky, jako je střednědobý výhled rozpočtu a jeho zveřejňování.

Všechny veřejné instituce, těch jsou tisíce, musí dělat střednědobý výhled rozpočtu minimálně na dva roky. Zdravotní pojišťovna, která neví, jak bude vypadat úhradová vyhláška za rok, za dva, za tři, bude dělat střednědobý výhled rozpočtu, který vůbec neví, jak bude dělat, protože neví, jak budou vypadat ty platby, neví, jaké budou příjmy, neví, jak vysoké bude zdravotní pojištění, neví nic, přesto ho má dělat a má ho zveřejňovat.

Příspěvková organizace města musí dělat střednědobý výhled rozpočtu na dva roky dopředu, musí ho zveřejňovat. A teď, až ho zveřejní, všichni se na to podívají, tak je tam bezvadná věc, že v tom zákoně není napsáno, že se musí zveřejnit změna toho výhledu.

Ta se už nemusí zveřejňovat. To znamená, když uděláte výhled, střednědobý výhled rozpočtu, následně ho vezmete znovu do zastupitelstva poté, co ho zveřejníte a změníte ho, tak tuto změnu už není potřeba zveřejňovat. Je to tedy celé k ničemu, kromě toho, že se, odhaduji tak dvacetitisíckrát, na úřední desku vystaví střednědobý výhled rozpočtu, potom tam visí, pak se někde může změnit a to, kde došlo ke změně, už se nemusí vyvěšovat. To je prosím, v zákoně.

Další věci, které tam jsou. Vyvěšují se např. rozpočty příspěvkových organizací, ale už se nemusejí vyvěšovat změny rozpočtů příspěvkových organizací. Všichni víte, jak fungují příspěvkové organizace, resp. to nejsou rozpočty, nemají rozpočty, mají finanční plány. Finanční plány např. příspěvkových organizací krajů a měst se mění hodně, protože potřebují nějaké další investice atd., atd. Mění je zřizovatel svým rozhodnutím. Zřizovatelem je Rada kraje, Rada města atd. Když potom bude měnit zřizovatel finanční plán a bude to změna zásadní, nemusí ji zveřejňovat. To znamená, že pořád je tam původní schválený rozpočet, změny se tam nezveřejňují, a zase jsme desetitisíckrát udělali nějaký zbytečný úkon.

Všechny tyto věci jsou v zákoně. A pak jsou tam ještě další lahůdky, jako je Výbor pro rozpočtové prognózy, je to nějakých sedm lidí, kteří mají čestné členství, čili za své členství nejsou placeni, a přesto mají kontrolovat nebo ověřovat, zda rozpočtové prognózy ministerstva financí jsou v pořádku nebo ne. A jediné podklady, které k tomu mají, jsou podklady, které jim poskytne ministerstvo financí. To je dobré, ne? Má kontrolovat, zda jsou prognózy ministerstva financí v pořádku, a jediné podklady, které dostávají, jsou podklady, které jim poskytne ministerstvo financí. To je další věc. Máme tam výbor, který tam bude, ten nás nic moc stát nebude, akorát bude něco stát jeho provoz. A potom je tam ještě Národní rozpočtová rada, která má tři členy, ti jsou již placeni. A v současné době ministerstvo financí počítá s úřadem, který by měl asi deset lidí. Na Slovensku se prý už dostali k šedesáti. A tato Národní rozpočtová rada funguje tak, že zase má hlídat to, co dělá ministerstvo financí. Jinými slovy, logika zaměření Národní rozpočtové rady je založena na tom, že ministerstvo financí by mohlo mít zájem na tom, aby zkreslovalo své údaje o financování ČR, státu atd., a proto je potřeba, aby někdo nezávislý je kontroloval. Ale ten to může dělat podle mého názoru jedině tak, že si bude získávat svoje údaje z nezávislých zdrojů, jinými slovy, že nebude zřejmě přebírat ty údaje, které má k dispozici ministerstvo financí na základě svých formulářů a svých zdrojů, které dlouhodobě hlásí kraje, města, vysoké školy, zdravotní pojišťovny. A kdyby to tak mělo být a kdyby Národní rozpočtová rada měla být nezávislá, musela by vytvořit svoji vlastní zjišťovací sadu, formulářů atd., které by opět přišly jako druhé formuláře druhého typu, třeba s červeným pruhem na města a ona by to doplňovala znovu, aby si to potom mohla porovnat s tím, co dostalo ministerstvo financí a mohlo se to celé udělat. Toto už možná trochu přeháním. Snad by se toto nestalo. Ale takhle je to celé postaveno, je to celé nelogické. A proto si myslím, že dobrý úmysl byl způsobem, který jsem skoro v Senátu za 6 let ještě nezažil – poslán do pekel. A proto bych prosil, abychom tento dobrý úmysl tentokrát do pekel poslali a abychom věřili, že si nejprve Poslanecká sněmovna a potom ministerstvo financí uvědomí, že neodvedly dobrou práci, že takhle se zákony dělat nedají, že to je věc, která k ničemu neposlouží, jedině k tomu, že zase bude víc a víc práce, víc a víc byrokracie, a stejně dluhů se nevyvarujeme. A co se ještě stane, je další věc, že znovu obce, vysoké školy, zdravotní pojišťovny a všichni budou ještě hlouběji než doposud mít pocit, že jsou něco horšího než stát, protože stát si v zákoně, který navrhuje, vytváří lepší podmínky, než by měly v případě kritických situací obce, kraje, pojišťovny, vysoké školy, příspěvkové organizace apod. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane senátore. A v dalším pořadí je přihlášen s právem přednosti vystoupení pan senátor Jan Horník, prosím.

Senátor Jan Horník:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové. Po Miloši Vystrčilovi se špatně mluví, protože on už to v podstatě všechno řekl. Já minimálně zopakuji, myslím si, postoj našeho klubu STAN, že část tohoto zákona, např. § 17, je naprosto nadbytečný a že my už dneska nemusíme transpozici evropské směrnice dělat, protože ono už to funguje. Toto je zase něco navíc, co si vymyslelo ministerstvo financí, nedokonale.

Mluvilo se tady hodně o obcích. Ještě poznamenám, že se to týká také krajů. A asi jste si mohli všimnout během právě proběhlých voleb do krajů, tak jedno z hesel pana Babiše bylo, že kraje bude řídit jako firmu. A tam je možná zakopaný pes. Kdyby pan Babiš svoji firmu musel řídit podle těchto pravidel, a že má napůjčováno jeho Agrofert apod., v podstatě by se mu všechno zastavilo. Ale nám se to ukládá, že to máme dělat. Musím s tím hrubě nesouhlasit. Vezměte si, že každé rozpočtové opatření, které schvalujeme vždycky na zastupitelstvu, budeme muset vyvěšovat a pak ho teprve budeme schvalovat, někdo to bude kontrolovat, auditoři se v tom budou rachňat. Tyto věci jsou naprosto zbytečné navíc.

V § 17 v bodě 4, abych byl konkrétní, je napsáno: Příjmy územního samosprávního celku se pro účely tohoto zákona rozumí souhrn všech peněžních plnění přijatých do rozpočtu v průběhu rozpočtového roku konsolidovaných podle jiného právního předpisu. Tady se mluví o 60 procentech, ale už nikde jinde se nemluví o tom, že obec má třeba velký majetek. Jsem v obci, která má majetek 600 mil. Kč. Když si obec chce postavit kanalizaci, musí si na to půjčit, dostane možná i obrovské peníze a musí to předfinancovat, opět si musí půjčit formou klasické půjčky nebo i kontokorentu, v poslední době to banky dělají, a musí zastavit majetek. Banka jí to dnes bez zástavy nedá. A když jsem se ptal pana náměstka, proč tam u obcí není započítaný jejich majetek, protože tento majetek je v podstatě oceněný a mi ho musíme podle pravidel ministerstva financí mít oceněný, proto vím, že máme majetek za 600 mil. Kč, které zastavujeme bankám, tak proč se nám nepočítá do plusu. Pak bychom se do těchto problémů nedostali podle těchto pravidel. Ale pan náměstek na to neuměl odpovědět a nikdo nepřišel na to, že by se to takhle mohlo udělat. Pro takové Prameny, Bublavu a další by to asi nebylo řešení, protože tyto obce už majetek nemají žádný. Ale to jsou výjimky. Vezměte si, kolik máme obcí a kolik se jich dostalo do dluhové pasti. Mnohdy to jsou dluhové pasti dokonce ještě z 90. let. To je zrovna případ zmiňované Bublavy v sokolovském okrese.

Sousední Německo, aspoň teď, se pyšní tím, že podle všeho potřetí za sebou schválí vyrovnaný státní rozpočet. Když se daří Německu, zatím to tak je poslední roky, se daří i nám, kde jsme napojeni na německou ekonomiku, ale tato vláda schvaluje náš rozpočet, který je naprosto proti těmto pravidlům, a je tam 60 miliard. Jak se chováme my a německá vláda? To je přece obrovský rozdíl. A na obcích se chce, abychom něco dodržovali.

Když jsem se ptal, jak ale potom obec bude hospodařit, když se dostane za hranu toho, co tady je napsáno, to znamená nebude nic moci dělat a bude moci pouze dělat nejnutnější výdaje. Bylo mi řečeno, že to bude umožněno tak, že každý měsíc bude moci uvolnit jednu dvanáctinu. Pane ministře, ale u nás padá např. sníh. A já během čtyř měsíců musím z rozpočtu vytáhnout zhruba 1,2 mil. Kč a nemohou vzít peníze najednou ze srpna. Nemohu, protože budu mít peníze schované na jednu dvanáctinu.

Opět další nesmysl. Pan náměstek to opět nebyl schopen vysvětlit.

Podporuji to, co tady řekl Miloš Vystrčil, a včera jsem ho podpořil samozřejmě i na výboru. Bylo by třeba, a tady bych chtěl apelovat na vás, pane ministře. Vy jste ten, který dbá a měl by dbát nejvíc na čistotu v Ústavě. A tuto čistotu spatřuji v tom, že tady se sahá na práva obcí, konkrétních občanů, i obce, která má 200 občanů.

A ona si tam hospodaří a víme, že i podpora obcí dneska má 60 procent obyvatel. To znamená, že obce jsou i dneska nejlepšími hospodáři. Pak jsou kraje a teprve pak je stát. My je tedy za to trestáme. A to nechápu. Vůbec nevím, kdo na to přišel. Nevím, jestli Praha potřebuje více pracovních míst na ministerstvu financí. A sociální demokracie se diví, pan Sobotka, že je potřeba přidat u jednotlivých ministrů apod. Ale je třeba, aby si uvědomil, že tímto, co vypouští dnešní koaliční vláda do světa, tímto doopravdy nejenom obcím, ale zejména občanům nepřidá, a naopak to půjde de facto k tíži dnešní koaliční vlády.

Proto bych byl velice rád, abyste se podívali na ústavnost tohoto zákona, protože pokud by měl být schválen, možná ne u nás, ale v Poslanecké sněmovně, pak nezbývá nic jiného, než podat ústavní stížnost a zásah do práv obcí a krajů je tady obrovský, a já s ním nemohu souhlasit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Dalším v pořadí s právem přednosti vystoupit je pan senátor Petr Vícha. Prosím, pane senátore.

Senátor Petr Vícha:  Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, omlouvám se kolegům, Starostům, ale podle hesla to nejlepší nakonec, jim umožním následující vystoupení. A já tady pár poznámek mám.

Abych na to nezapomněl, hned tu první. Žádám opět před hlasováním o pětiminutovou přestávku pro klub, protože z výborů byla různá stanoviska, a my jsme se dohodli, že po této rozpravě, po argumentech ve vystoupení předkladatele se ještě rozhodneme, protože vnímáme, že kdyby se to dalo opravit, mělo by to větší šanci ve sněmovně. Jestliže se to opravit nedá, zamítneme to, vždycky hrozí, že sněmovna bez znalosti věci to přehlasuje. Ale v případě, že by tomu tak bylo, pravděpodobně jsem tady slyšel návrh na to, že by se to muselo asi řešit ústavní stížností, a musím říct, že bych ji osobně také podepsal.

Mají mít obce nějaký dohled nad sebou z hlediska toho, aby se nepředlužily a nedostaly se do potíží. Na tuto otázku je myslím správná odpověď: Ano, protože se občas stane, že zastupitelstvo to přežene a pak mají potíže. Ale jestliže tohle je správně zvolený způsob, tak rozhodně říkám, že ne, a to především proto, že tady existuje, jak už to popsal kolega Vystrčil, ten způsob, kdy i absolutně nezadlužená obec bude omezována ve své samosprávní činnosti z toho důvodu, že se zadlužil někdo úplně jiný, a to je stát.

Za prvé si myslím, že takový zákon by vůbec nemusel vzniknout, protože jestliže to není ústavní zákon a je to běžný zákon, a vláda v podstatě říká, že by neměly narůst dluhy státu nad nějakou hranici, tak osobně si myslím, že by úplně stačilo, kdyby nesekala dluhy, nedělala deficity, a pak se samozřejmě do té situace nemůže dostat. Vidím v tom určité pokrytectví, protože to procento je tak vzdálené, že vláda, která ho navrhuje, se do potíží dostat nemůže, ale kdyby se to stalo, tak tím ohrožuje i obce.

A nyní ještě poslední myšlenka. Může obec, když se zadluží, dostat do potíží stát? Já tvrdím, že ne. Může svou činností stát dostat do potíží obce? Jen z poslední doby uvedu pár konkrétních příkladů, kdy je do finančních potíží dostává a kdy je v podstatě i nutí si vzít půjčku. Pokud mají přijaty vyrovnané rozpočty, tak se musí nějakým způsobem s tím vypořádat. Konkrétní příklady: V průběhu rozpočtového roku v listopadu se zvýší tabulkové mzdy úředníků. Má-li obec přijatý vyrovnaný rozpočet, musí si nějakým způsobem půjčit, aby to od listopadu mohla financovat. Příště tady budeme mít zákon, který snižuje sazby daně z přidané hodnoty. Podotýkám, že to v případě novin a knih podpořím. Ale na tom se podílejí z určitého procenta i obce, tady se rozdává i z cizího, takže obci klesnou výnosy.

Zvýší se platy zaměstnancům ČSAD. Jsou tady starostové, určitě už dostali dopisy od ČSAD, že z důvodu toho, že vláda schválila 40procentní zvýšení tarifů a zvýšení příspěvku za pohotovost, odhadují, že 15 až 17 procent narostou náklady na dopravní obslužnost, ale že se můžeme obrátit na kraj, protože údajně kraje s vládou vyjednávají o určité kompenzaci. Ale na nás se teď obracejí obce, že máme platit za dopravní obslužnost více, my jim hradíme jenom obslužnost o volných dnech. Ale je to pro obce ve statisících a v milionech korun v rozpočtovém roce.

Zvýší se minimální mzda, ale bohužel, narazil jsem na problém. Ale bohužel narazil jsem na problém, že máme 200 veřejně prospěšných pracovníků, u úřadů práce dostáváme dotaci na minimální mzdu, ale stát pokrytecky říká jiným, že mají minimální mzdu zvýšit, ale sám to neudělá. Na úřadu práce mi řekli, že budu dostávat stejně, ale musím si doplatit, když se zvedla minimální mzda.

V minulosti se snížil příspěvek z ničeho nic na výkon státní správy o 17 procent. Dodnes nám nikdo nevrátil ani procento. A obce se dostaly do finančních potíží.

Připravuje se zákon o odpadech, který dramaticky zvýší poplatky o odpadech.

Nebudu tady uvádět další a další příklady, které bych mohl uvést. Ale jsou to případy, kdy stát, resp. tedy Poslanecká sněmovna a Senát také tím, co tady přijmeme v legislativním procesu, a ono to pak platí, tím způsobujeme problémy i jiným subjektům, a to problémy finanční. Ale chceme po nich, aby měly vyrovnané rozpočty.

A poslední věc. Co mi na tom nejvíc vadí, a proto asi cítím, že se to nedá opravit a je třeba to asi v tuto chvíli zamítnout a doufat ve zdravý rozum Poslanecké sněmovny, je to, že stát se v podstatě nijakým způsobem neomezuje tímto zákonem, byť si dává předsevzetí, že by se omezovat měl. Ale když se dostane do potíží stát, doplatí na to obce. A myslím si, že to správné rozhodnutí v žádném případě není.

A proto opakuji svůj požadavek na pětiminutovou přestávku klubu před hlasováním. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, zaznamenal jsem, pane senátore. Dalším v pořadí je přihlášen pan senátor Michael Canov. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Michael Canov:  Dobrý den. Dovolte mi, abych vás vůbec poprvé pozdravil od tohoto pultíku.

Nejdříve se zamyslím obecně. Vláda předloží do Poslanecké sněmovny ústavní zákon. Proč ústavní? Asi proto, že je potřeba, aby byl ústavní. Poslanecká sněmovna ústavní zákon neschválí, tak se z ústavního zákona stane zákon obyčejný, a nikomu to nevadí? Pan ministr spravedlnosti říkal, že se nic neděje, že to být nemuselo?

Tady evidentně na první poslech něco nehraje. Všichni jste asi dostali stanovisko Svazu měst a obcí ČR, se kterým se já osobně ztotožňuji. A oni zde uvádějí, že předkládané návrhy zákonů představují bez původně zamýšleného ústavního zákona zásahy do Ústavou a Evropskou chartou místní samosprávy garantovaných práv územní samosprávy, právě proto, že cítím, že už to není ústavní zákon.

A pak tady ve stanovisku Svazu měst a obcí se upozorňuje na dva momenty, kolegové se o nich už také zmiňovali.

První je, že obce mohou být sankcionovány za zadlužování státu, to je těch 55 procent.

A druhá věc je 60 procent, když se zase obec zadluží 60 procenty, co pak má následovat.

Myslím si, že i tento zákon přispěje k likvidaci některých menších obcí, k likvidaci, že to neunesou.

A s těmi 60 %. Předseda výboru pro veřejnou správu to říkal – stát má zadlužení přes 100 %, obce se mají trestat za 60 %. Je to asi stejné, jako kdyby otec alkoholik chtěl vychovat ze syna abstinenta. Možná, že kdyby ten otec byl abstinent a nebyl sám neustále zadlužen jako stát, možná by ty obce hospodařily pak o něco lépe. A ony zatím hospodaří podstatně lépe než stát. Ale ještě lépe, tak jsem to myslel. Každopádně osobně spolu s kolegy jsem jednoznačně pro to schválit zamítnutí. To znamená pro zamítnutí.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane senátore, dalším v pořadí se přihlášen pan senátor Radko Martínek. A má slovo.

Senátor Radko Martínek:  Děkuji, pane místopředsedo. Já jenom, s dovolením, udělám jednu věc, protože pan ministr tady při tom veřejném žalobci vysvětloval, proč s tím nesouhlasí, co jsme tady odsouhlasili. My jsme se k tomu nemohli vyjádřit. Já obvykle steno nečtu, ale tentokrát si ho přečtu. Protože jestli jsem slyšel správně, jak hodnotil justici a proč musí být tady někdo zvenku, aby žaloval, tak od ministra spravedlnosti je to argument zcela neuvěřitelný. Ještě pořád doufám, že jsem se jenom přeslechl, že ta slova, která jsem tady slyšel, se mi jenom zdála.

A nyní k tomu vlastnímu zákonu. Já musím říct, že se plně ztotožňuji s tím, co tady říkal kolega Vystrčil. Jeho vystoupení mělo jedinou chybu, a sice, že celé to vystoupení se díval doprava, ani jednou se nepodíval doleva. Takže, vážení přátelé, vlevo vám říkám, že to, co tady pan kolega Vystrčil řekl, tak plně podporuji. A ty argumenty byly zcela precizní a myslím si, že nemá cenu je opakovat. Stejně tak souhlasím samozřejmě s těmi dalšími předřečníky.

My máme tady v Senátu takovou tendenci opravovat zákony. Ale jsou zákony, které jsou opravdu neopravitelné. A to je příklad tady tohoto, přičemž je neuvěřitelné, že to je právě zákon, který by měl být velmi důležitý. Dokonce klíčový, protože by měl předurčovat, jak stát dělá rozpočty. Jako veřejné instituce dělají rozpočty. Ale je jasné, že pokud takový zákon má být, tak musí být samozřejmě ústavní. A to, že nakonec byl schválen jako normální zákon, je fatální problém.

Já už se tady nebudu vyjadřovat k tomu, proč je ten zákon, co nám tady sděluje, je vlastně nesmyslný. Jen k tomu, co tady kolegové říkají, bych poprosil pana ministra, kdyby svému kolegovi vyřídil, kdyby třeba mohl vzpomenout, že jsou tady taky např. švýcarské fondy, norské fondy a celá řada dalších podpor, které jdou mimo Evropskou unii. A pokud by měl platit tento zákon, tak si ho obce vůbec nebudou moct vzít.

Já tedy opravdu nevím, kdo na tom ministerstvu pracuje. Já jsem už dlouho tady v těch různých institucí, jako starosta od roku 1994, v Poslanecké sněmovně 1998, ale bylo pravidlem, i já jako ministr jsem činil tak, že když jsem měl dlouho ve sněmovně zákon a mezitím se změnily jiné zákony, tak přece moji lidé měli povinnost za to, aby v druhém čtení přišli s pozměňovacím návrhem a uvedli ten zákon do souladu s právním řádem.

Já jsem úplně jak v Jiříkově vidění, když tady vidím zákon, který vůbec nereaguje na zákony, které mezitím byly přijaty. To má opravdu dělat senátní legislativa? Má skutečně senátní legislativa ručit za to, že to je všecko v pořádku?

A nyní k té ústavnosti. Proč by ten zákon měl být ústavní a proč je špatně, že není ústavní? My máme v tomto státě, podle mého názoru velmi správně, jsme v Evropě víceméně výjimkou, nebo úplnou výjimkou, ale charta místních samospráv i naše ústava zaručuje samosprávu. A každá samospráva je samozřejmě založena také na samostatném hospodaření. To znamená na samostatných příjmech. Jinde v Evropě je to řešeno různým způsobem, ale většinou je to tak, že běžný systém je, že obce mají komplet stoprocentní přísun, např. daně z nemovitosti, která je samozřejmě úplně někde jinde, než je daň z nemovitosti u nás. A to je základ její samostatnosti, stát se na té dani z nemovitosti vůbec nepodílí.

To znamená, každá obec si pak dokonce může dělat politiku ve své vlastní dani z nemovitosti na svém území, což určitě není špatné. Náš systém je založen na tom, že samostatný příjem obcí je určen tím, že obce mají určitý podíl na takzvaných sdílených daních. Já osobně si myslím, že tento systém je velmi přínosný v tom, že vlastně stát, obce i kraje dýchají stejným způsobem. To znamená, jestliže se státu daří, tak vybírá více daní a zároveň také mají z toho větší podíl jak kraje, tak obce. Jestliže se státu nedaří a ekonomika nefunguje, tak samozřejmě se snižují daňové příjmy. A stejným principem, jako se snižují daňové příjmy státu, se snižují také krajům a obcím.

A to je podle mého názoru správně. Protože potom všechny ty tři instituce mají společný zájem na tom, aby stát fungoval a aby se ty daně vybíraly. To znamená, všichni dělají různými iniciativami to, aby ekonomika fungovala. Klasický příklad jsou obce, budování nejrůznějších průmyslových zón, příprava podmínek pro podnikatelský sektor atd.

A my nyní uděláme něco, že do tohoto systému my zasáhneme způsobem, kdy tento princip je fatálně narušen tím, že ač obec neudělá nic, co by bylo špatného nebo nesprávného, tak je postižena tím, že někdo jiný udělá fatální chybu. Tím myslím stát. A to si myslím, že je neústavní. A pokud bychom takto měli postupovat, tak pak je podle mého názoru zcela narušen systém samosprávy, protože v tom okamžiku může prakticky jakákoli vláda, která získá většinu v Poslanecké sněmovně, když to dovedu do absurdity, zlikvidovat příjmy všech obcí a krajů v republice. A to je podle mého názoru zcela nepřípustné.

Takže já souhlasím s tím, co tady navrhl pan kolega Vystrčil. Ono to souvisí samozřejmě i s tím dalším zákonem, protože pokud neschválíme tento zákon, tak je jasné, že nemá cenu probírat ten zákon související. A připojuji se k tomu návrhu zamítnout tento návrh. A rovnou avizuji, že pokud se Poslanecká sněmovna neprobere a náhodou by tento návrh schválila, tak vyhlašuji, že já zcela určitě se budu podílet, stejně, jak to tady řekl už kolega Vícha, na tom, abychom podali ústavní stížnost. A předpokládám, že nebudeme tady v Senátu sami, ale že by to byla víceméně masová záležitost Senátu, kdy bychom požádali Ústavní soud, aby zasáhl, protože v tom případě by nám nic jiného nezbylo.

A na závěr si vezmu jednu perličku, která je fakt k neuvěření. Já jsem udělal rozsáhlou korespondenci s nejrůznějšími institucemi, kraji, obcemi atd., aby mi na to řekly svůj názor. A od jednoho, např. od kraje, mám tuto větu: „Tento návrh neprošel ani řádným připomínkovým řízením.“ Takže to už opravdu zůstává rozum stát. Takže jediné řešení je zamítnout tento návrh zákona.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Dalším v pořadí v obecné rozpravě je přihlášen pan senátor Patrik Kunčar.

Senátor Patrik Kunčar:  Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, pane ministře. Já plně souhlasím s tím, co tady od kolegů zaznělo, protože se domnívám, že na samosprávy se poslední dobou valí tolik omezení a nařízení, že mám kolikrát pocit, že si předkladatelé některých těchto zákonů myslí, že zastupitelé nejsou svéprávní a že nezastupují zájmy svých občanů, kteří je tam zvolili, ale že zastupují pouze svoje zájmy.

Takže já doporučuji návrh tohoto zákona zamítnout, protože se domnívám, že omezuje právo obcí volně nakládat s majetkem. A návrh jako takový chce samosprávy trestat za špatné hospodaření státu, aniž by bral v potaz, že právě obce v celém veřejném sektoru nejlépe hospodaří.

Dovolím si citovat ze zprávy Svazu měst a obcí, kde je také naše město členem. A domnívám se, že tento svaz zastupuje zájmy převážně většiny měst a obcí České republiky. „Přijetí zákona o rozpočtové odpovědnosti významně zasahuje do práva samospráv hospodařit s vlastním majetkem. Obcím by to znemožnilo nakládat s podílem daní, který je výlučným a nezcizitelným majetkem územního samosprávného celku. Návrh je i v rozporu s Evropskou chartou místních samospráv. V článku 9, odst. 1 stojí, že místní společenství mají v rámci hospodářské politiky státu právo na přiměřené vlastní finanční zdroje, se kterými mohou v rámci svých pravomocí volně nakládat.“

Nad úroveň 60 % průměru příjmů se zadlužení za poslední 4 roky podle Ministerstva financí dostalo pouze 445 obcí, což je zhruba 7 % samospráv v České republice. Navrhovaná regulace by se tak týkala naprostého minima měst a obcí a smysl tak není jasný. Chybí také zhodnocení dopadů této regulace a za zmínku jistě stojí, že např. v sousedních zemích žádná takováto regulace neexistuje. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore, a prozatím poslední, kdo je přihlášen do obecné rozpravy, je pan senátor Zdeněk Nytra. Prosím, pane kolego.

Senátor Zdeněk Nytra:  Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení senátoři. Dosud se tady hovořilo o samosprávě, já se pokusím k tomu přidat ještě pohled z hlediska organizační složky státu, které jsem měl ještě před 15 dny tu čest být představitelem.

V § 5 se říká o zveřejňování návrhu rozpočtu veřejných institucí, kam patří organizační složky státu, ministerstva atd. Když si uvědomuji, jak probíhá rozpis rozpočtu, nebo návrhy rozpočtu, a každý z těch článků musí 10 dnů předem vyvěsit ten návrh rozpočtu na webových stránkách – a jestli se nepletu, tak u Ministerstva vnitra to byl rozpočet na příští rok v pěti kolech. Tak si asi sami umíte představit, jak dlouho by trvalo ten řetízek Ministerstva vnitra, např. Generální ředitelství hasičů, Hasičský záchranný sbor kraje. To je po 30 dnech krát 5. A museli bychom začít projednávat ten návrh rozpočtu někdy 1. ledna. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji a dalším v pořadí do obecné rozpravy je přihlášen pan senátor Jaroslav Kubera. Pan místopředseda Senátu. Prosím, pane kolego.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Ještě jednou dobrý den, vážený pane ministře, vážený pane předsedající. Já začnu výrokem pana ministra spravedlnosti, protože on je tady za pana ministra financí. Je starý asi 10 dní, kdy pan ministr v médiích prohlásil, že zákony už nejsou a nikdy nebudou pro laiky! Nevím, jestli citovala média přesně tuto větu. Já jsem na to reagoval tím, že kdybych byl premiér, tak by byl pan ministr ministrem ještě asi půl hodiny.

Protože jestli připouštíme něco takového, že zákony už nejsou, a nikdy nebudou pro laiky, tak pro koho tedy vlastně ty zákony jsou? Já o tom budu mluvit, až tady budeme probírat zákon o platebním styku, a určitě vás to velmi pobaví, protože nemnozí se jím nějak do podrobností zabývali. Ale já řeknu příklad z praxe. Já léta bojuji tím, že okolní města okolo mě jsou zadlužená řádově od půl miliardy do dvou miliard, a přesto v novinách, když se schvaluje rozpočet, tak já z toho vycházím naprosto tristně, protože náš rozpočet je schodkový. Přestože do konce roku budu mít na účtě asi miliardu korun – říkám to jenom proto, že už tu pan ministr financí není, to už bychom nedostali nikdy vůbec nic – a opozice velmi kritizuje, že málo investujeme, proč ty peníze držíme...

A my bychom rádi investovali, ale to by nesměli být památkáři, hasiči s razítkem, policisté s kulatým razítkem, kteří musí dát kulaté razítko ke každému přechodu pro chodce. A když ho nedají, tak ho nepostavíme. Když ho nedají ke kruháči, tak ho nepostavíme. A to bych mohl hodiny o těchto organizacích mluvit.

Zase využiju přítomnosti pana ministra. Připravuje se zákon o opatrovnících, s kterým si stát absolutně neví rady. Jsou tady obce, kde je nějaký ústav pro postižené, kde je sto chovanců a pan starosta, který má akorát účetní a neuvolněný o ně pečuje. A protože si stát neví rady, tak koho tady máme? No přece bývalé okresní úřady, obce s rozšířenou působností, které na základě veřejnoprávní smlouvy budou pečovat i o tyto opatrovance.

Ale to není všechno, samozřejmě. Jestli se podaří – já doufám, že ne – paní ministryni přijmout zákon o sociálním bydlení, tak rovněž i malé obce samozřejmě, ony tam přece nikoho nemají, tak to zase budou dělat i ty byty, takže se nám zlepší sociální struktura, protože nám ti nepřizpůsobiví přijdou do těch okresních měst a my se z toho picneme.

Mimochodem, všechny tyto zákony mluví o tom, že musíme zveřejňovat, všechno je transparentní, takže se uzveřejňujeme, aby se někteří nakrmili a dostávali další dotace na hledání v tom zveřejňovaném. A mimochodem, my máme územní desku, ta je fyzická, a je elektronická. A přitom ta fyzická, protože tam zveřejňujeme údaje soudů a i jiných institucí, tak se to na ni nevejde. Tam pořád s tím šachujou a dávají nám to pryč a nejde to, tak to dáme na tu elektronickou. No jo, ale ta elektronická, aby byla pravdivá, tak musí být 24 hodin dostupná veřejnosti. A já vás ujišťuji, že v severních Čechách udělat desku, aby byla 24 hodin přístupná veřejnosti a vydržela déle než do druhého dne, je zcela vyloučené. Ledaže by u ní stál strážník a ten ji 24 hodin hlídal. Jinak nejspíš skončí ve sběru, nebo se ukradnou ty součástky, které nikdo k ničemu nepotřebuje.

Takže jsme vymýšleli, jak ten schodkový rozpočet přeměnit v přebytkový. A vymysleli jsme neuvěřitelnou věc, pane ministře, že si vezmeme úvěr, ten úvěr nám půjde do příjmů, ten pak rychle splatíme a budeme mít vyrovnaný rozpočet. To je úžasné... No, jsou to neskutečné nesmysly. A jestli chcete, přátelé, aby Senát někdy něco znamenal, tak se nebojte tyto nesmysly neschvalovat. A to bez ohledu na to, co udělá sněmovna. Jestli to přehlasuje, nebo nepřehlasuje.

Kdybychom z tohoto programu, který tu máme teď na tomto plénu, na příštím dvakrát, vyřadili polovinu bodů, nebo zamítli, tak vás ujišťuji, že se druhý den v České republice vůbec nic, ale vůbec nic nezmění! A je potřeba tomu státu osekat drápy, protože on je čím dál drzejší. My jsme si ho původně vytvořili jakoby pro sebe, aby se nám lépe žilo, aby něco, co nemůžeme dělat sami, za nás dělal stát. Ale on se jaksi osamostatnil a teď nám tvrdě diktuje. A samozřejmě, že ministerstvu vadí něco v samostatné působnosti. Ministerstva by byla nejraději, kdyby všechno bylo v přenesené působnosti, protože pak jsme zcela – sociálka už toho dosáhla – pak jsme zcela pod kuratelou těchto úředníků, kteří budou stále přijímat nové a nové vyhlášky, aby se udrželi na ministerstvu.

Já, když jsem se stal krajským zastupitelem a zjistil jsem, že krajský úřad v Ústí nad Labem má 605, slovy šest set pět, zaměstnanců a vzpomněl jsem si na nebožku Štrekovou, která říkala, že to budou jenom takové malé metodické útvary, asi tak se 40 nebo 50 zaměstnanci. 50 zaměstnanců má školský úřad krajského úřadu. Můj úřad má 9. A my teď přijímáme jednu pracovnici z toho úřadu, tak jsem se jí ptal, říkala: „50 zaměstnanců máme.“ Já říkám: „A co dělají 8,5 hodiny denně?“ Na to mi neodpověděla. Ale oni si práci najdou, protože oni si píšou sami mezi sebou. Mají tam krásné tabulky a formuláře.

Takže, jednoduše řečeno, zamítněme všechno, o čem nejsme stoprocentně přesvědčeni, že bez toho do zítřka nepřežijeme. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Tak prozatím poslední do obecné rozpravy je přihlášen pan senátor Jan Horník.

Senátor Jan Horník:  Já už budu velmi krátký, já mám jenom tři poznámky.

První věc je, že já se dokonce domnívám, že jsou v budoucnosti, pokud by měl tento zákon být schválen ve finále a dostat se do Sbírky zákonů, tak je ohroženo všeobecně čerpání evropských dotací. To je třeba si uvědomit.

Pane ministře, řekněte to panu ministrovi financí, protože my nebudeme čerpat. Do toho soukolí čerpání evropských dotací se dneska dostat, to je něco otřesného. Jednou nohou jste pořád pod zrovna vaším ministerstvem, protože doopravdy dělat dneska starostu, vzít zodpovědnost za tyhle ty paskvily, to je šílené.

Pak bych ještě chtěl pro kolegy, kteří se úplně nevyznají v obecních rozpočtech, říct, že každá obec má ze zákona, a musí mít, každý rok audit.

Ten audit si buď objednává sama, a nebo to pro ni dělají krajské úřady. A když se podíváte na konec, třeba 10. stránku toho auditu, tak tam je mj., není to dluhová služba, jak jsme ji kdysi dávno znali, ale je tam v podstatě dluh té obce vypsán. A ti auditoři tam dokonce popisují, tedy minimálně na Karlovarsku, jestli není nějaké velké zadlužení a ta obec se může dostat do nějaké dluhové spirály. A upozorňují na to. Mně to psali asi 15 let, protože jsme byli nejzadluženější obec na jednoho obyvatele v České republice. Ale on už pak nikdo nenapsal, že jsme taky měli nejvyšší příjmy na jednoho obyvatele v republice. Bylo to svého času asi 250 000 Kč.

A poslední poznámka. Já se totiž domnívám, že ten šotek je schován úplně někde jinde. Byly časy – a oni potom přišli na přelomu století, že se začalo uvažovat o tom, že by se začaly obce centralizovat. A já mám dojem, že tento zákon, nebo návrh tohoto zákona míří touto cestou. To znamená, že donutí obce, aby se začaly slučovat. A měly tu krásnou centrální obci, jako jsme měli v dobách minulých. Tady bylo blízko třeba Nové Strašecí a všichni okolo tam byli a Nové Strašecí se dávalo do kupy. Ale ty ostatní obce, ty ne, protože to byla středisková obec a tam šly samozřejmě ty hlavní peníze.

Já se obávám, že ten, kdo toto připravoval, což je Ministerstvo financí, nebo spíš ti úředníci, tak toto mají za lubem. A já bych na toto chtěl upozornit a hrozně varovat, abychom neskočili na lep, abychom tyto věci neschvalovali ani v budoucnosti. A byl bych rád, kdyby kolegové v jednotlivých klubech byli schopní tyto věci, které tady byly dneska řečeny, přenést také na své kolegy do Poslanecké sněmovny. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji. Nikdo do obecné rozpravy se nehlásí, obecnou rozpravu končím a ptám se pana ministra, zda se chce vyjádřit k obecné rozpravě? Chce, takže, pane ministře, máte slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji. Vážené senátorky, vážení senátoři, já budu stručný, protože přiznávám rovnou, že tu nejsem zvlášť odborníkem. Ale přece jenom, dvě věci mě zaujaly i tak. Ta první a možná nejdůležitější je, že se tu tak nějak všeobecně předpokládá, že existují jacísi my a oni. My jsme obce, hospodaříme dobře, protože jsme řádní hospodáři. A pak je tu nějaký on, zlý stát, který nám pořád jenom ztěžuje život, hospodaří špatně a ještě ke všemu chce, abychom za to nakonec my nesli odpovědnost.

Dámy a pánové, myslím, že každý z nás je občanem nějaké obce, nějakého kraje a tohoto státu. To není cizí stát. To je přece váš stát. To je stát, který se stará o občany těch obcí. Vždyť ten rozpočet toho státu jde z 80 % na mandatorní výdaje, které jsou výdaji pro jednotlivé občany. To nejsou výdaje pro ten stát, jako jakési abstraktum. Ono to pak má souvislost i do té konkrétní problematiky. Hovoří se tu o dvou problémech. První je, že by obce odpovídaly za to, že stát se příliš zadluží.

Ale přece ten proces, když si vezmete, jak daleko jsme dnes od této hranice, což tady bylo také konstatováno, že jsme velmi daleko od té hranice a za naší vlády jsme se té hranici podstatně vzdálili. Můžeme diskutovat, nakolik je to naše zásluha, nakolik je to vývoj ekonomiky, ale prostě jsme se vzdálili. Tak my bychom se přece nedostali přes tuto hranici za rok. To by přece znamenalo, že by tu byl mnohaletý proces zadlužování státu, našeho společného státu. Znamenalo by to, že občané každé obce ve volbách, nejméně jedněch, nezastavili tento proces. Znovu zvolili ty, kdo tento proces dělají. To přece není nespravedlivé, že za to občané budou odpovídat, ponesou odpovědnost v tom, že se budou muset uskrovnit na obou úrovních, nebo na všech třech úrovních toho, kdo se stará o jejich potřeby.

A potom, pokud jde o to separátní pravidlo přílišného nezadlužování obcí, tam k tomu řeknu jenom jedno. Že z podkladů Ministerstva financí plyne, že dnes z celkového počtu 6248 obcí neověřuje toto pravidlo jen 502 obcí. S tím ovšem, že 481 z těch 502 obcí může toto pravidlo začít dodržovat, pokud využije zůstatky na svých bankovních účtech. Takže zbývá, jestli dobře počítám, 21 obcí z celkového počtu 6248, které mají reálný problém s tímto pravidlem. Tak nejsou tady ty věty o tom, že se vůbec nebudou čerpat tyhle a tamhle ty peníze a nebude se uklízet sníh v zimě, přece jenom trochu přehnané? Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji. A ptám se pana senátora Miloše Vystrčila jako zpravodaje, zda se chce vyjádřit k obecné rozpravě?

Senátor Miloš Vystrčil:  Teď se ještě vyjadřuji jako přihlášený předseda klubu. Můžu?

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Můžete, ano, vy můžete kdykoliv, pane předsedou.

Senátor Miloš Vystrčil:  Já se velmi omlouvám, nedělám to často. Vážený pane ministře, my jsme tady vystupovali proto, protože víme, že to je náš stát. Nejsem si úplně jistý, jestli vy víte, že jsou to naše obce. A jediné, o co nám jde – a řekl bych, že napříč a dívám se i doleva, abyste si uvědomili, že my bychom byli rádi, kdyby se náš stát choval stejně k sobě jako k našim obcím. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Tak a teď se vás ptám, pane zpravodaji, pane senátore Miloši Vystrčile, zda se chcete vyjádřit k obecné rozpravě? Ať uděláme pořádek. Nechcete, děkuji. A nyní má slovo pan garanční zpravodaj, pan senátor Strnad, prosím.

Senátor Jaromír Strnad:  Takže v obecné rozpravě vystoupilo 8 senátorů, z toho 1 senátor dvakrát. Všechny příspěvky vesměs byly pro návrh zamítnout. Padl tady jediný návrh – zamítnout. A o tomto návrhu budeme hlasovat o pětiminutové přestávce.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, správně. Než budeme o tomto návrhu hlasovat, vyhlašuji pětiminutovou přestávku na poradu klubu ČSSD.

(Jednání přerušeno v 17.48 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 17.54 hodin.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Takže vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, přistoupíme k hlasování.

(Předsedající řeší technické problémy.)

V průběhu rozpravy byl podán návrh – navrhovaný zákon zamítnout. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Hlasování č. 19, aktuálně přítomno 67, kvórum pro přijetí 34, pro návrh hlasovalo 63, proti nikdo. Pan kolega Miloš Vystrčil se hlásí? (Ostatní senátoři mají poznámek). Prosím, bez poznámek.

Tak, a nyní v souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. ledna 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Navrhuji, aby jimi byli senátoři Jaromír Strnad a Miloš Vystrčil. Zároveň se ptám, zda s tímto návrhem jmenovaní souhlasí. Ano. Kolega Vystrčil? Také. Takže ještě se ptám, zda-li jsou jiné návrhy. Nejsou. Můžeme přistoupit k hlasování bez znělky. Takže zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. (V sále je šum.) Prosím všechny hůře slyšící, aby nevyrušovali. Děkuji vám.

Hlasování č. 20, registrováno 67, kvórum 34, pro návrh 64, proti nikdo. Návrh byl schválen. Jmenovaní kolegové nás zastoupí při projednávání v Poslanecké sněmovně.

Tento bod byl projednán, děkuji vám.

A přistoupíme k následnému bodu, a to je

 

Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím právní úpravy rozpočtové odpovědnosti

Tisk č. 350

Respektive nepřijetí. Ale správně je přijetí. Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 350. Návrh v zastoupení ministra, resp. 1. místopředsedy vlády Andreje Babiše, opět předloží a odůvodní pan ministr Robert Pelikán. Pane ministře, máte slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji, vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři. Já vás v tomto případě asi nebudu unavovat předkladem, protože by bylo, myslím, kuriózní, kdybyste nezamítli i návrh zákona doprovodného, takže...

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane ministře. Návrh zákona projednal VUZP, který přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 350/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Miloš Vystrčil. Organizační výbor určil garančním výborem VHZD. Usnesení máte jako senátní tisk č. 350/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jaromír Strnad, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jaromír Strnad:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové. Já vás taky nebudu dlouho unavovat. Náš výbor si dal tu práci a společně s legislativou, za což jí děkuji, přijal celkem 19 pozměňovacích návrhů, a to pro ten případ, že by v nějaké formě byl zákon č. 349 schválen. Vzhledem k tomu, že zákon schválen nebyl, nebudu vás ani s pozměňovacími návrhy dál seznamovat, tímto děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane zpravodaji, a ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj VUZP, pan senátor Miloš Vystrčil? Ano, pane zpravodaji, máte slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Já jsem rád, že můžu dát dnes poprvé panu ministrovi za pravdu. To znamená, sděluji vám, že po úvodním slově Petra Pavelky, náměstka ministerstva financí ČR, zpravodajské zprávě senátora Miloše Vystrčila a po rozpravě doporučuje náš výbor Senátu PČR zamítnout projednávaný návrh zákona, určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu PČR senátora Miloše Vystrčila a pověřuje předsedu výboru, senátora Zbyňka Linharta, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji a táži se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak, otevírám obecnou rozpravu. Kdo se hlásí do obecné rozpravy? Není zájem vystoupit v obecné rozpravě, takže ji uzavírám.

Můžeme přikročit k hlasování. Předpokládám, že pan navrhovatel nebo jeho zástupce nechce vystoupit, páni zpravodajové taky ne. Takže přizveme k hlasování.

Byl podán návrh – projednávaný návrh zákona zamítnout. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 21, registrováno 64, kvórum pro přijetí 33, pro návrh se kladně vyslovilo 60, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Nyní v souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. ledna 2005 pověříme senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Navrhuji opět, aby jimi byli senátoři Jaromír Strnad a Miloš Vystrčil. Předpokládám, že souhlasí? Ano. Ptám se, jsou jiné návrhy? Nejsou. Takže můžeme přistoupit k hlasování, počty zůstávají stejné.

Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 22, registrováno 65, kvórum 33, pro návrh 61, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Projednávání tohoto bodu je ukončeno, děkuji předkladateli i zpravodajům.

A přistoupíme k projednávání dalšího tisku.

Dalším bodem je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 351

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 351. Já opět prosím pana ministra Roberta Pelikána, aby se ujal slova a zastoupil místopředsedu vlády Andreje Babiše. Prosím.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji, vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři. Snad budu mít teď trochu více štěstí.

Dovolte mi, abych vám stručně představil vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku.

Tímto návrhem zákona se do českého právního řádu implementuje evropská směrnice o platebních účtech a evropské nařízení o mezibankovních poplatcích za karetní transakce. Návrh zákona přináší několik důležitých změn, které posilují postavení spotřebitele na trhu platebních služeb.

Před uzavřením smlouvy budou spotřebitelé dostávat standardizovaný dokument, v němž budou uvedeny poplatky, které banka v souvislosti s platebním účtem požaduje. S pomocí tohoto dokumentu budou moci klienti snáze srovnávat jednotlivé nabídky.

Každoročně budou spotřebitelé dostávat celkový přehled všech poplatků, které za předcházející rok své bance v souvislosti s platebním účtem zaplatili.

Banky budou povinny používat ve svých sazebnících a obchodních podmínkách jednotnou terminologii, což usnadní orientaci klientů. Budou existovat pravidla pro provozování internetových stránek, které srovnávají poplatky za vedení platebních účtů. A konečně, spotřebitelé budou mít možnost si snadno převést účet do jiné banky, přičemž jim zůstane zachováno nastavení trvalých příkazů a inkas.

Cílem je, aby spotřebitelé mohli banku jednoduše změnit, jestliže v jiné bance dostanou lepší nabídku.

Další změnou bude povinnost bank nabízet tzv. základní platební účet za přiměřenou cenu. Na základní platební účet bude mít nárok každý spotřebitel legálně pobývající v EU, bez ohledu na státní příslušnost, bydliště, minimální příjem či jiné omezující podmínky.

Návrh zákona počítá s tím, že přiměřenost ceny za základní platební účet se bude posuzovat podle obsahu konkrétního účtu, a to především s ohledem na cenu obvyklou na trhu.

Dalším důvodem předložení novely je přizpůsobení českého právního řádu evropskému nařízení o mezibankovních poplatcích. Toto nařízení stanoví maximální přípustnou výši tzv. mezibankovních poplatků a některé další povinnosti v souvislosti s prováděním karetních transakcí.

Nařízení je přímo účinné. Návrh zákona pouze stanoví pokuty za jeho porušení a určuje příslušné orgány dohledu, jimiž je Česká národní banka, Česká obchodní inspekce a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Děkuji a prosím o podporu.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, pane ministře. Prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VHZD, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 351/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Hlavatý, kterého nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jiří Hlavatý:  Vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové, vážený pane ministře. Nejenom k pokročilému času, ale s ohledem na komentář a odůvodnění ze strany pana ministra, já nemám už dál k tomu co říct. Materiál byl projednán 29. listopadu v našem výboru. Výbor svým usnesením č. 12 doporučil plénu schválit materiál, tak, jak byl předložen v Poslanecké sněmovně. Všechno.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, pane senátore. Prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a plnil úkoly garančního zpravodaje. A ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak. Takže otevírám obecnou rozpravu. Kdo se hlásí do obecné rozpravy? Nikdo se nehlásí, takže rozpravu uzavírám. Předpokládám, že pan navrhovatel nechce doplnit, rovněž tak garanční zpravodaj nemá zájem se vyjádřit. Takže nám nezbývá nic jiného, než opět přistoupit k hlasování.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Přítomno 62, kvórum pro přijetí 32. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 23, registrováno 62, kvórum 32, pro návrh 48, proti 1. Návrh byl schválen.

Takže děkuji za předložení a děkuji i zpravodaji.

Dalším bodem je

 

Návrh zákona o sběru vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných financí

Tisk č. 352

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 352. Já opět prosím pana ministra Roberta Pelikána, aby se ujal slova a zastoupil 1. místopředsedu vlády, pana Andreje Babiše.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji, vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři. V tomto případě se jedná o návrh zákona menšího rozsahu, nicméně podstatný z hlediska plnění závazků z členství v EU a Mezinárodním měnovém fondu, a to v oblasti výkaznictví a vládní finanční statistiky.

Zákon má nejen završit proces transpozice a implementace směrnice Rady 2011/85, o požadavcích na rozpočtové rámce členských států, ale také přímo navázat na zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, který tedy ovšem nebyl schválen.

Z hlediska transparentnosti a jednotnosti právní úpravy, stejně jako závaznosti a do jisté míry pružnosti, byla zvolena varianta nového zákona a prováděcí vyhlášky. Ostatní varianty by znamenaly velkou roztříštěnost či nesystémovost příslušné právní úpravy napříč českým právním řádem.

Hlavním smyslem předkládaného návrhu zákona je získávat údaje o hospodaření od zbývajících subjektů sektorů vládních institucí, což je velmi různorodá skupina subjektů z hlediska právní formy, velikosti i předmětu činnosti, od nichž ministerstvo financí dle platného právního řádu dosud buď žádná data nedostává, nebo jsou tato data pro účely plnění závazků z členství v EU a MMF naprosto nedostatečná.

Jejich seznam je uveden v důvodové zprávě.

Z hlediska řádného plnění požadavků směrnice i z hlediska plné slučitelnosti s právem EU je nezbytné, aby byl okruh adresátů i povinností této navrhované právní úpravy plně zachován, či nebyl nijak modifikován.

Adresáti navrhované právní úpravy budou poskytovat informace o svých příjmech a výdajích v jednoduchém členění, které mimo jiné umožní konsolidaci dat. Ústřední vládní instituce musí dle směrnice Rady vykazovat údaje měsíčně. Abychom omezili nadměrnou administrativní zátěž, je dohodnuto s Evropskou komisí, že malé jednotky budou mít vykazovací povinnost na čtvrtletní bázi, stejně jako místní vládní instituce. Tyto jednotky budou určeny na základě nákladového kritéria uvedeného v ustanovení § 3 odst. 3.

Dále z hlediska systematiky právního řádu byla přesunuta povinnost z účetní legislativy do návrhu tohoto zákona, ohledně vykazování vládních záruk a projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru. V rámci tohoto přesunu dochází ke zmírnění administrativní zátěže a povinností z hlediska periodicity.

Stávající čtvrtletní povinnost, která vychází z předkládání čtvrtletních účetních závěrek, se v souladu s požadavky transponované a implementované směrnice změní na povinnost roční. To se týká mj. i územně samosprávných celků.

Děkuji a prosím o podporu.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, pane ministře. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VHZD, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 352/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Petr Šilar, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Petr Šilar:  Pane předsedo, děkuji za slovo, vážení kolegové, kolegyně. Teď jsem bedlivě poslouchal pana ministra a zdálo se, jako kdyby mně četl moji zpravodajskou zprávu. Takže bych jenom potvrdil teď to samé, co jsem chtěl a má napsáno ve své zpravodajské zprávě i já.

Jenom připomenu, že k tomuto návrhu zákona byly legislativně-právní připomínky, které se projevily v některých bodech. Shodou okolností v průběhu projednávání před jednáním výboru jsem se spojil s pracovníky ministerstva financí, kteří tento zákon, a sami mně navrhli některé pozměňovací návrhy, které jsem já předložil na jednání výboru. Jsou to změny, které jsou uvedeny na návrhu usnesení na zadní straně usnesení našeho výboru č. 352/1. Jsou to v podstatě technické připomínky a změny v odstavcích a v podstatě zařazené různé body, které tento text vylepšují a upřesňují. Takže když jsme tuto věc projednávali na výboru, tak hospodářský výbor přijal usnesení vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které tvoří přílohu tohoto usnesení. Zpravodajem jsem byl určen já a měli jsme tuto věc předložit předsedovi Senátu, což se stalo.

Takže můj závěr je zprávou usnesení – vrátit zpátky sněmovně s vybranými údaji pro účely monitorování a řízení veřejných financí s pozměňovacími návrhy.

To je napsané, takže je nebudu číst. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, pane senátore. Prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a plnil úkoly garančního zpravodaje. Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak. Takže otevírám obecnou rozpravu. Kdo se hlásí do obecné rozpravy? Paní senátorka Eliška Wagnerová, prosím.

Senátorka Eliška Wagnerová:  Děkuji, pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové. Já jenom chci upozornit na to, co se říká ve zprávě našich legislativců, kteří upozorňují na to, že vlastně tato problematika obsažená v tomto návrhu je napojena na návrhy zákonů obsažených v tiscích 349 a 350, které jsme právě tedy zamítli.

Tady se sice uvádí, že tento návrh má technicistní povahu, nedotýká se tedy toho samotného problému rozpočtové odpovědnosti jako takové, nicméně jeho účel se měl realizovat skrze ty dva nyní tedy zamítnuté návrhy. Já se tedy táži, zda je opravdu politicky rozumné tento návrh, který bezpochyby je problematický alespoň v mých očích, znovu zase tím, že ukládá povinnosti samosprávě, že má tedy dodávat ty výkazy atd., nejenom jí. Já zde vidím i problém u vysokých škol a možná ještě u dalších entit. Ale prostě je otázka, zda je legitimní, aby tady stál osamoceně, bez toho, že by měl hlubší účel, když tedy ty dva návrhy zákonů, které ten účel jakoby definovaly, tedy rozpočtovou odpovědnost, jsme nepřijali.

Takže dávám návrh, pro případ, že byste se snad s tímto ztotožnili, na zamítnutí, protože ten zákon by měl po mém soudu sledovat osud těch zbylých dvou.

Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, paní senátorko. Kdo další se hlásí do rozpravy? Nikdo se nehlásí, takže rozpravu uzavírám. A táži se pana navrhovatele, zda se chce ke krátké, ale provedené rozpravě vyjádřit? Ano, chce, pane ministře, máte slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Ano, chci. Jednak chci podpořit ten pozměňovací návrh, to je skutečně zlepšení. A k tomu dotazu paní senátorky, já jsem přesvědčen, že tento zákon obstojí i sám o sobě, on je skutečně primárně transpozicí a implementací té citované směrnice. Umožňuje nám plnit naše povinnosti v oblasti výkaznictví, které se týká celku veřejných rozpočtů. To nemůžeme bez tohoto zákona. Zároveň opakuji, z toho, co jsem říkal hned v úvodu, zejména pro územně samosprávné celky on spíše snižuje tu administrativu, než ji zvyšuje. Takže přes to rozhodnutí, které se týkalo rozpočtové odpovědnosti, zde prosím o podporu.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, pane ministře. Ptám se zpravodaje garančního výboru, zda se chce vyjádřit? Vyjádřit se k proběhlé rozpravě nechce. Takže nyní přistoupíme k hlasování, jenom připomenu, že v rozpravě tady na plénu zazněl návrh zákona zamítnout. V usnesení výboru máme pozměňovací návrhy, to znamená, že bychom museli zákon pustit do podrobné rozpravy.

Budeme hlasovat.

Aktuálně přítomno 62, kvórum 32, v průběhu rozpravy byl podán návrh posuzovaný návrh zákona zamítnout.

Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 24 registrováno 62, kvorum pro přijetí 32, pro návrh se kladně vyslovilo 43, proti bylo pět. Návrh byl schválen.

A nyní musíme v souladu s usnesením Senátu č. 65 ze dne 28. ledna 2005 pověřit senátory, kteří odůvodní usnesení Senátu na schůzi Poslanecké sněmovny. Navrhuji, aby jimi byli pan senátor Petr Šilar a prosím o další návrh. (Po krátké debatě v sále byli navrženi senátoři Miloš Vystrčil a Jaromír Strnad.)

Táži se, zdali senátoři kolegové Miloš Vystrčil a Jaromír Strnad souhlasí. Oba souhlasí. Můžeme o tom hlasovat bez znělky. Jsou nějaké jiné návrhy? Nejsou.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 25 registrováno 62, kvorum 32, pro návrh se kladně vyslovilo 49, proti jeden. Návrh byl schválen.

Tím jsme projednali tento bod. Děkuji předkladateli i zpravodaji.

Přistoupíme k projednávání dalšího bodu, kterým je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Protokol o provedených změnách v Dohodě o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích Stanovách, sjednaný dne 8. května 2014 v Havaně a podepsaný Českou republikou dne 3. prosince 2015 v Hanoji

Tisk č. 326

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 326 a v zastoupení ministra financí návrh uvede ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Prosím, pane ministře.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji. Vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři. Materiálem je návrh na ratifikaci Protokolu o provedených změnách v Dohodě o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích Stanovách, sjednaný dne 8. května 2014 v Havaně a podepsaný Českou republikou dne 3. prosince 2015 v Hanoji.

Mezinárodní investiční banka byla založena v roce 1970 a tehdejší Československo bylo jedním ze zakládajících členů. Česká republika poté Dohody o zřízení Mezinárodní investiční banky sukcedovala. V současné době činí podíl ČR na splaceném kapitálu 30,37 mil. EUR, což spolu s mezinárodním ratingem činí z ČR jednoho z významných akcionářů banky.

Nutnost změny stávajících zakládajících dokumentů banky vyplynulo z jejího organického rozvoje v posledních třech letech. Cílem změn statutárních dokumentů je završit přeměnu banky do moderní mezinárodní finanční instituce. Hlavní změny, které Protokol přináší, se týkají zavedení tříúrovňového systému řízení, Rada guvernérů, Rada ředitelů, představenstvo banky, struktury základního kapitálu, zavedení tzv. disponibilního kapitálu, který tvoří nesplacená část upsaného kapitálu banky, a především zavedení proporčního hlasování na základě podílů na splaceném kapitálu banky.

Protokol byl na základě usnesení vlády podepsán ČR s výhradou k článkům upravujícím výsady a imunity představitelů a zástupců této instituce. Daná výhrada byla učiněna z důvodu přílišného rozsahu daných imunit a výsad. Výhrada byla po podpisu ještě potvrzena usnesením vlády ze dne 2. května 2016.

Sjednání Protokolu nebude mít příliš dopad na státní rozpočet a obsah Protokolu je po výhradě ČR v souladu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi našeho právního řádu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o změnu mezinárodní dohody prezidentské kategorie, vás nyní žádám o vyslovení souhlasu s ratifikací daného Protokolu a potvrzení výhrady ČR ve znění uvedeném v návrhu usnesení.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane ministře. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 326/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Lubomír Franc.

Garančním výborem je výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 326/1. Se zpravodajskou zprávou nás seznámí zpravodaj tohoto výboru pan senátor Jiří Hlavatý.

Pan senátor Jiří Hlavatý v současné chvíli v Jednacím sále není. Chvilku počkám, nebo by to byl omyl? Prosím předsedu hospodářského výboru, aby uvedl věc na pravou míru. (Senátor Jiří Hlavatý se dostavil do sálu.) Jestli můžete panu senátorovi Jiřímu Hlavatému dát někdo z kolegů podklady.

Senátor Jiří Hlavatý:  Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Budu mluvit tak, jak jsem mluvil u jiného materiálu, kde jsem byl také zpravodajem, takže nejenom k pokročilému času se budu opakovat, ale také k tomu, jak byl tento materiál důkladně vysvětlen panem ministrem a následně také byl jednohlasně schválen na našem výboru. Proto nevidím žádný důvod, abych tady prováděl nějakou detailní analýzu.

Navrhuji, aby tento zákon byl samozřejmě schválen.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Není to zákon, ale je to Dohoda, a usnesení výboru znělo, že bychom měli dát souhlas k ratifikaci Protokolu.

Pane senátore, prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů a sledoval rozpravu.

Ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Lubomír Franc? Ano, je tomu tak. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Lubomír Franc:  Pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Tento senátní tisk projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost na své 2. schůzi, která se konala 29. listopadu 2016 a seznámím vás jenom s usnesením, které výbor přijal:

Výbor

I. doporučuje Senátu Parlamentu ČR dát souhlas s ratifikací Protokolu o provedených změnách v Dohodě o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích stanovách, sjednaný dne 8. května 2014 v Havaně a podepsaný Českou republikou dne 3. prosince 2015 v Hanoji, s výhradou, jejíž text je obsažen v bodě II. tohoto usnesení.

II. výhrada ČR k Protokolu o provedených změnách v Dohodě o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích stanovách zní:

Česká republika nebude vázána ustanoveními článku 11 odst. 2, článku 13 odst. 3 písm. d), článku 14 a článku 15 odst. 1, písm. a) až c) a e) odst. 2 až 4 Dohody o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích Stanov, ve znění Protokolu o provedených změnách v Dohodě o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích stanovách.

III. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Lubomíra France

IV. pověřuje předsedu výboru senátora Františka Bublana, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu.

Znamená to, že výbor doporučil ratifikaci. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji a jenom doplňuji, že usnesení obou výborů jsou shodná. Je to tak, pane senátore? (Souhlas.) Děkuji.

Otevírám obecnou rozpravu. Kdo se hlásí do obecné rozpravy? Není zájem vystoupit v obecné rozpravě, takže ji uzavírám. A táži se pro pořádek, jestli pan navrhovatel si přeje vystoupit? Nepřeje. Pan garanční zpravodaj také ne.

Můžeme opět přistoupit k hlasování. A vzhledem k tomu, že usnesení obou výborů jsou shodná a jsou přesně ve znění, které zde přečetl pan zpravodaj Franc, budeme hlasovat o tomto znění. Přizveme senátorky a senátory k hlasování do sálu.

Pro pořádek ještě jednou přečtu text usnesení, o kterém budeme hlasovat. Přítomno je 57 senátorek a senátorů, kvorum pro přijetí je 29. Budeme hlasovat o usnesení:

Senát

dává souhlas s ratifikací Protokolu o provedených změnách v Dohodě o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích stanovách, sjednaného dne 8. května 2014 v Havaně a podepsaného ČR dne 3. prosince 2015 v Hanoji, s výhradou, jejíž text je obsažen v bodě II. tohoto usnesení.

II. výhrada ČR k Protokolu o provedených změnách v Dohodě o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích Stanovách zní:

Česká republika nebude vázána ust. článku 11 odst. 2, článku 13 odst. 3 písm. d), článku 14 a článku 15 odst. 1 písm. a) až c) a e), odst. 2 až 4 Dohody o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích Stanov, ve znění Protokolu o provedených změnách v Dohodě o zřízení Mezinárodní investiční banky a jejích stanovách.

O tomto usnesení dávám hlasovat. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 26 registrováno 60, kvorum 31, pro návrh 55, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Děkuji všem, kteří se podíleli na projednávání tohoto bodu.

Dalším bodem, který bude posledním bodem, který předloží pan ministr Robert Pelikán v zastoupení místopředsedy vlády a ministra financí Andreje Babiše, je

 

Balíček předpisů proti praní špinavých peněz

Tisk EU č. N 100/10

Tisk EU č. N 101/10

Materiál jste obdrželi jako senátní tisky č. N 100/10 a N 101/10 a tisky č. N 100/10/01 a N 101/10/01, aktualizované znění č. N 100/10/03.

Prosím pana ministra Roberta Pelikána, aby nás s materiálem seznámil.

Ministr spravedlnosti ČR Robert Pelikán:  Děkuji, pane předsedo. Vážené senátorky, vážení senátoři, v nejlepším se má skutečně přestat, takže doopravdy dnes před vás předstupuji již naposled, tentokrát proto, abych uvedl materiál s názvem Balíček předpisů proti praní špinavých peněz, jehož součástí je návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo k financování terorismu a směrnice 2009/101, tedy tzv. pátá AML směrnice, a návrh směrnice Rady, kterou se mění směrnice 2011/16 pokud jde o přístup daňových orgánů k informacím pro boj proti praní peněz, nazývaný zkráceně DAC V. Oba tyto dokumenty jsou součástí Akčního plánu, který Evropská komise v únoru letošního roku publikovala jako reakci na teroristické útoky v Evropě a na kauzu Panama Papers.

Pokud jde o AML směrnici, hlavní navrhované změny řeší zahrnutí služeb s virtuálními měnami jako povinných osob pod ALM. AML je Anti Money Laundering, tedy proti praní špinavých peněz opatření, a současně definování pojmu virtuální měny, další omezení anonymních elektronických platebních prostředků a jejich použití k on-line platbám, požadavek zřízení registru bankovních účtů a umožnění přístupu relevantních orgánů k těmto informacím, upřesnění požadavků na registr skutečných majitelů právnických osob a tzv. trustů, svěřeneckých fondů, chcete-li, včetně veřejného přístupu k těmto údajům, harmonizace přístupu EU k vysoce rizikovým třetím zemím, rozšíření spolupráce finančních zpravodajských jednotek s oprávněnými státními orgány a povinnými osobami vnitrostátní i mezi členskými státy a zkrácení lhůty pro transpozici 4. AML směrnice na 1. leden 2017.

Pokud jde o náš postoj k jednotlivým bodům návrhu i ve světle kompromisních změn představených v průběhu projednávání návrhu v Radě dovolte mi uvést následující:

V zahrnutí osob poskytujících služby s virtuálními měnami mezi povinné osoby plně podporujeme, sami tak již činíme zákonem č. 386/2016 Sb., účinným od 1. ledna 2017.

Ve vztahu k anonymním elektronickým platebním prostředkům jsou podle našeho názoru limity pro jejich používání ve stávající AML směrnici dostatečně nízké a preferujeme zachování platné úpravy. Nicméně nemáme zásadní problém ani se snížením a dalšími navrženými omezeními.

Nicméně v této souvislosti je nutné upozornit, že anonymní elektronické peníze, které by tímto ustanovením byly v podstatě zrušeny, jsou snáze dohledatelné než hotovost, která je zcela anonymní.

Dílčí problémy jsme měli s navrhovaným rozsahem registru účtů. Nicméně poslední vývoj projednávání jde směrem, který můžeme podpořit.

Pokud jde o registr skutečných majitelů právnických osob a trustů, souhlasíme se zavedením veřejného přístupu do tohoto registru. Dne 1. 1. 2017 vstoupí v ČR v účinnost novela AML zákona, která s účinností od 1. 1. 2018 zavádí evidenci skutečných majitelů právnických osob a svěřeneckých fondů. Tato evidence byla v souladu se 4. AML směrnicí navržena a schválena jako neveřejná. Diskuse nad tím, zda zavést neveřejnou či veřejně přístupnou evidenci probíhala včera již v rámci přípravy na schvalování výše uvedené novely. Ze strany legislativních odborníků byla vůči veřejné evidenci vznesena celá řada oprávněných a relevantních obav, na jejichž základě byla evidence schválena jako neveřejná. Nicméně protože transparentnost patří mezi základní a klíčové priority naší vlády, a vláda se ztotožňuje s názorem Komise a řady dalších členských států, že veřejně přístupný registr skutečných majitelů představuje jeden z nejefektivnějších nástrojů proti praní špinavých peněz, financování terorismu a korupci a že transparentnost i vlastnické struktury a umožnění veřejné kontroly lze mj. dosáhnout i veřejně přístupnými údaji o skutečných majitelích, rozhodli jsme se, při vědomí všech výše uvedených rizik, v dalším projednávání podporovat veřejně přístupnou evidenci. V tomto smyslu byla i upravena rámcová pozice k tomuto návrhu směrnice.

Vláda tímto zároveň přihlédla ke stanovisku výboru pro záležitosti EU Senátu, který ve svém usnesení č. 246 ze dne 2. listopadu letošního roku podpořil veřejný přístup k informacím o skutečném vlastnictví podnikajících právnických osob.

Dovolte mi ještě několik slov k návrhu směrnice DAC V. Podstatou návrhu je umožnit daňovým orgánům, aby měly přístup k AML informacím od bank a dalších povinných osob. Implementace přijatého návrhu směrnice si vyžádá úpravy daňového řádu, případně i zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní. Samotná transpozice schváleného návrhu DAC V si nevyžádá náklady a celkově lze vzhledem k cílům návrhů předpokládat naopak pozitivní dopad na státní rozpočet, a to zejména ve formě preventivního působení.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, pane ministře. Výborem, který projednal tento tisk, je výbor pro záležitosti EU. Přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. N 100/10/02 a N 101/10/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Lubomír Aschenbrenner, jehož prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Lumír Aschenbrenner:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Výbor pro záležitosti EU se tímto balíčkem zabýval 2. listopadu 2016. Balíček se skládá, jak již zaznělo, z návrhu dvou směrnic.

Výbor k tomu přijal následující usnesení. Výbor přijímá doporučení, u kterého se potom ještě krátce zastavím. Dále doporučuje Senátu, aby se vyjádřil ve smyslu doporučení přijatého výborem. Zatřetí: určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu senátora Lumíra Aschenbrennera. Začtvrté: pověřuje předsedu výboru Václava Hampla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu Parlamentu ČR.

Jak jsem před chvilkou slíbil, jenom krátká zastávka u toho doporučení. Dovolil bych si upozornit, že součástí usnesení je požadavek na prodloužení transpoziční lhůty a požadavek na upřednostnění přesnější definice virtuální měny. Navíc bych si ještě ve prospěch tohoto materiálu dovolil říci, že je zcela v kontextu s takovými materiály, jako je třeba jednání rady ECOFIN z 22. ledna 2016. Nebo prohlášení skupiny G 20 z 18. dubna 2016. A nebo dokonce z rezolucí Rady bezpečnosti OSN z roku 2015.

A úplně závěrem mi dovolte, protože jsem tady naposledy v roli zpravodaje našeho evropského výboru, jehož již nejsem členem, takže jsem takový evropský zombie, abych poděkoval všem svým kolegům za dvouletou spolupráci v tomto výboru. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také vám děkuji, pane senátore, prosím ještě, abyste vykonal funkci a úkoly senátora garančního u stolku zpravodajů. A otevírám rozpravu. Kdo se hlásí do rozpravy? Vidím, pan senátor Hampl. Tak prosím.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji moc za slovo, kolegyně a kolegové, pane ministře.

Nechci už to moc zdržovat, jenom jsem chtěl ještě připomenout jednu věc, kterou jsem nepřipomněl, když jsme projednávali tu zprávu o proporcionalitě a subsidiaritě. Také tam v tom usnesení, které jsme schválili, je výslovně pochváleno Ministerstvo financí za to, že nám dalo vědět změnu rámcové pozice v této věci, kterou projednáváme teď. A to konkrétně v té veřejnosti versus neveřejnosti toho rejstříku. Tam skutečně v době, kdy to Evropský výbor projednával, tak pozice Ministerstva financí byla neveřejný rejstřík. Jak můžete vidět v navrženém usnesení, Evropský výbor podpořil neveřejnost toho rejstříku a ministerstvo následně tu pozici změnilo. Což tedy ještě jednou a tímto veřejně do zápisu kvituji a děkuji za to.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Tak děkuji, kdo další se hlásí do rozpravy? Není zájem vystoupit, takže rozpravu uzavírám. Předpokládám, že pan ministr už nechce. Pan garanční zpravodaj se také ještě může vyjádřit. Nechce. Budeme hlasovat tedy o návrhu tak, jak jej přednesl pan senátor Lubomír Aschenbrenner, garanční zpravodaj, a jak je i v písemném tisku N 110/01/02 a N 101/10/02. Tak přizveme k hlasování.

V sále je přítomno 61 senátorek a senátorů, kvorum pro přijetí je 31. Zahajuji hlasování.

Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji vám. Hlasování č. 27, registrováno 63, kvorum 32, pro návrh 56, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A já děkuji panu ministrovi Robertu Pelikánovi za předložení mnoha tisků a děkuji zpravodaji.

Tak a nyní ještě projednáváme ten bod, který jsme nestihli doprojednat dopoledne.

Paní senátorka Hamousová má slovo.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Děkuji, pane předsedající. Já jenom pro jistotu, přestože je časový limit ještě do 19 hodiny a avizujete projednání bodu, který jsme neprojednali dopoledne, pro jistotu ještě dávám procedurální návrh pouze pro bod č. 7 programu, tzn. senátní tisky č. N 102/10, N 103/10 a K 104/10. Abychom jednali a hlasovali po 19. hodině. Pan ministr Brabec čeká v předsálí a zítra se z pracovních důvodů nemůže dostavit. Děkuji za pochopení a vyhovění.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Ano, slyšeli jste návrh, bez rozpravy nechávám o něm hlasovat.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji vám. Hlasování č. 28, registrováno 63, kvorum 32, pro návrh 53, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A my můžeme pokračovat v jednání. A tím bodem, který budeme projednávat, je

 

Balíček ke snižování emisí skleníkových plynů

Tisk EU č. N 102/10

Tisk EU č. N 103/10

Tisk EU č. K 104/10

Materiály jste obdrželi jako senátní tisk č. N 102/10, N 103/10 a K 104/10. A tisky N 102/10/01, pardon, 10/01, N 103/10/01 a K 104/10/01.

Já prosím pana ministra životního prostředí Richarda Brabce, aby nás s materiály seznámil. Samozřejmě ho u nás vítám.

Ministr životního prostředí ČR Richard Brabec:  Tak moc děkuji za slovo. Dobrý večer, vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři. Děkuji i za to, že jste případně prodloužili své jednání po 19 hodině. To by se mi v mé rodné sněmovně možná nepovedlo, přesvědčit mé kolegy, aby se mnou setrvali.

Já jsem se zase naopak maximálně snažil vyškrtat úvodní slovo. Už nebudu znovu opakovat poměrně dlouhé názvy těch dokumentů. Řeknu jenom, že návrh nařízení o závazném každoročním snižování emisí reguluje skleníkové plyny, které nespadají do systému obchodování s emisními povolenkami. To je ten systém EU ETS. A týkají se tak přibližně poloviny z celkových emisí. Konkrétně se týkají sektoru budov, odpadů, zemědělství, dopravy a částečně i průmyslu.

Evropská komise tedy nově navrhuje, aby Česká republika snížila své emise ze sektoru mimo EU ETS do roku 2030 o 14 %, oproti srovnávací základně v roce 2005. Cíl je stanoven na základě výše HDP na obyvatele, přičemž se může pohybovat v rozmezí 0 – 40 %.

Podle národních emisních projekcí i referenčního scénáře Evropské komise lze v případě České republiky dosáhnout požadovaného snížení emisí i bez nutnosti zavádění nových opatření. Je však nutné realizovat efektivně a účinně již ta, která byla přijata v minulosti. Jsou to třeba energetické úspory v budovách, snižování objemu skládkování odpadů, vyšší míra třídění a recyklace. Jsou to všechno opatření, která už Česká republika několik let realizuje.

Ten druhý legislativní návrh se týká zahrnutí emisí a propadů z využívání krajiny a lesnictví, má takovou něžnou zkratku LULUCF, do rámce politiky EU v oblasti ochrany klimatu. Tento významný sektor, který jako jediný umožňuje ukládání uhlíku do půdy a biomasy, tedy jímání skleníkových plynů, ne naopak jejich emise, nebyl dosud zahrnut do cíle snížení emisí EU do roku 2020. Podle nového návrhu Evropské komise bude toto odvětví v období 2021 – 2030 tvořit samostatný pilíř. Vzhledem k nižšímu efektivnímu potenciálu snižování emisí v zemědělství však bude umožněno omezené využití kreditů tohoto odvětví k plnění cíle mimo sektor EU ETS.

Návrh nařízení představuje spíše technický předpis, který upravuje problematiku monitorování a vykazování emisí a propadů z tohoto odvětví a způsob jejich započítávání do plnění redukčních závazků.

V této chvíli budeme především jako Česká republika požadovat posílení role a pravomocí členských států oproti Evropské komisi a upřesnění dílčích povinností tak, aby nedošlo ke zvýšení administrativní zátěže. Pokud se týká třetího materiálu, tak to je sdělení o evropské strategii pro nízkoemisní dopravu. A to je určitý plán opatření, které hodlá Evropská komise zavést. V této chvíli spíše předložit a následně zavést za účelem snížení negativních dopadů, protože je zřejmé, že významná část emisí skleníkových plynů pochází právě z dopravy.

Toto sdělení spadá do gesce Ministerstva dopravy, s tím, že vás jenom na závěr krátce seznámím s jeho hlavními body. Sdělení spadá do tematických celků – optimalizace dopravního systému a zlepšení jeho účinnosti, širší využití alternativních zdrojů energie v dopravě a přechod k vozidlům s nulovými emisemi.

To sdělení Evropské komise je v mnohých ohledech dost obecné, což v tu chvíli ne vždy umožňuje blíže posoudit konkrétní dopady navrhovaných opatření. Zpřísnění limitů je s ohledem na nutnost ochrany klimatického systému nezbytné, ale bude určitě třeba v budoucnosti konkrétní návrhy Evropské komise pro tuto oblast velmi důkladně analyzovat a posoudit jejich dopady na konkurenceschopnost České republiky.

Pokud jde o obecnou pozici České republiky, mohu na jednu stranu pozitivně hodnotit skutečnost, že Evropská komise přistupuje k této problematice poměrně komplexně, na druhou stranu se Evropská komise v tomto materiálu téměř vůbec nevěnuje dalšímu závažnému problému, kterým je snižování problému znečišťujících látek, které mají za následek řadu vážných zdravotních problémů.

Vzhledem k průřezovému charakteru tohoto sdělení bude samozřejmě klíčová spolupráce nejen Ministerstva dopravy a Ministerstva životního prostředí, ale i z ostatních resortů. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane ministře, také vám děkuji a prosím, abyste využil místo u stolku zpravodajů. Výborem, který projednal tyto tisky, je výbor pro záležitosti EU a přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. N 102/10/02, N 103/10/02 a K 104/10/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Jan Látka, jehož prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

Senátor Jan Látka:  Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážený pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové. Pan ministr, přestože v krátkosti, ale vyjádřil toho velmi hodně. Ale já, abych se alespoň zčásti vyrovnal s pozicí zpravodaje, bych zmínil obsah jednotlivých bodů v tomto dlouhém názvu toho balíčku.

Takže nařízení o sdíleném úsilí N 102/10. Tento návrh nařízení pokrývá sektory, které nejsou zahrnuty ani v systému EU ETS, ani v nařízení LULUCF. Jedná se především o sektory dopravy, zemědělství, odpadového hospodářství a vytápění budov. V těchto sektorech by mělo dojít ke snížení ESPO 30 %, v porovnání s rokem 2015. Tento cíl má být naplněn prostřednictvím potřebného procentuálního snížení v jednotlivých členských státech do roku 2030.

Pro dosažení ročních mezních hodnot alokace je členským státům umožněno využití flexibilního mechanismu plnění, a tedy půjčením, přenesením, převodem, využití kreditů jednorázovým převodem a převodem ze sektoru LULUCF. Cíl pro Českou republiku na úrovni ESP, jak zmínil pan ministr, je 14 % v roce 2030 oproti výchozímu roku 2005.

Nařízení LULUCF N 103/10, sektor LULUCF by měl tvořit jeden ze tří hlavních pilířů ke snižování ESP a dosažení nastavení cílů v roce 2030. Zároveň jsou některá pravidla vycházející z Kjótského protokolu přímo převzata do legislativy EU. Mezi hlavní změny systému započítání emisí a propadu patří změna referenčního období pro emise z orné půdy a pastvin a zavedení přechodného třicetiletého období pro zalesňování. Dále pak započítávání opatření v odvětví LULUCF bude probíhat v pětiletých obdobích tak, aby bylo odvětví LULUCF integrováno s ostatními odvětvími mimo systém EU ETS.

Zatřetí: sdělení K 104/10, Evropská strategie pro nízkoemisní mobilitu a akční plán, který tvoří přílohovou strategii, je součástí širší iniciativy komise týkající se přechodu EU na nízkouhlíkovou ekonomiku a s příspěvkem dosažení Energetické unie. Součástí akčního plánu jsou opatření, která komise hodlá přijmout k vytvoření regulačního rámce nízkoemisní mobility.

Tato opatření jsou rozdělena do následujících tematických celků – optimalizace dopravního systému, širší využití alternativních zdrojů s nízkými emisemi a přechod k vozidlům s novými emisemi.

Nevím, jestli pan ministr zmínil pozice vlády? Takže to nařízení o sdíleném úsilí vláda vítá, zveřejní nařízení o společném úsilí a považuje ho za důležitou část pro kladení cílů energeticko-klimatického rámce do roku 2020. Nařízení LULUCF vláda podporuje zahrnutí tohoto sektoru do Energetického klimatického rámce 2030 v podobě samostatného pilíře s omezenou možností flexibility mezi LULUCF a sektory mimo EU ETS, která by měla přispět ke zvýšení nákladové efektivity plnění závazků.

Sdělení: vláda vnímá problematiku snižování emisí dopravy za velmi důležitou a v zásadě podporuje předložení sdělení a souhlasí s nutností zdokonalení příslušného regulatorního rámce. Hodnocení z mé zpravodajské zprávy, jak již bylo v úvodu zmíněno, primárním cílem tohoto balíčku dokumentů je naplnění závazků vyplývajících z pařížské dohody z roku 2015 a ze závěrů Evropské rady z října 2014 k energeticko-klimatickému rámci 2030.

Právě legislativní návrhy se zaměřují na sektor mimo systém EU ETS. Samostatné nařízení LULUCF je novou iniciativou komise, která zavádí oblast využívání půdy a lesnictví do regulačního rámce. Hodlá zde využít pravidlo takzvaného nulového dluhu. To znamená, že výsledná bilance emisí členského státu produkovaných v daném sektoru využívání půdy a současně absorbování pomocí lesů a půdy by musela být nulová. To by po členských státech vyžadovalo dvě opatření, která povedou ke zvýšení produkce emisí, např. odlesňování.

Zde mi to nedá, abych v této souvislosti nezmínil tu chystanou bezzásahovost, nebo rozšíření bezzásahovosti v Národním parku Šumava. K tomu se dostaneme zítra při projednávání té petice. Byla ve stejném rozsahu kompenzována ať už např. výsadbou lesů či zlepšení obhospodařování stávajících lesů či zemědělské půdy.

Nařízení o sdíleném úsilí pokrývá zejména ESP ze sektoru dopravy, zemědělství, odpadového hospodářství i vytápění budov. A v těchto sektorech by mělo dojít ke snížení o 30 % v porovnání s rokem 2015. Kladně lze hodnotit i cíl stanovení pro Českou republiku, tedy -14 %, jenž se dle české vlády jeví jako dosažitelný.

Zároveň bych si dovolil přednést doporučení, které vzniklo na 35. schůzi Výboru pro záležitosti EU 2. 11. Nebudu číst tedy všechna ta čísla, to máte asi před sebou. Takže: Senát zaprvé a zaprvé: podporuje v obecné rovině oba návrhy nařízení a považuje je za důležitý příspěvek ke snižování emisí skleníkových plynů a k dosažení cílů energeticko-klimatického rámce 2030. Zadruhé a zaprvé: připomíná své usnesení č. 658 z června 2012 k účetním pravidlům pro využívání půdy v souvislosti se změnou klimatu, ve kterém si byla vědoma potenciálu půdy a lesů při pohlcování emisí skleníkových plynů a fixací uhlíku jak v půdě, tak v biomase na ni rostoucí, ve kterém dále zdůrazňuji, že podmínkou pro efektivní možnost fixace uhlíku do půdy je zachování její kvality a plošné výměry. Zadruhé a zaprvé: je rovněž toho názoru, jak uvedl ve svém usnesení č. 148 ze 17. června 2015 ke Zprávě Komise Evropskému parlamentu a Radě – Zpráva o pokroku v oblasti změny klimatu a zahrnující Zprávu o fungování evropského trhu s uhlíkem. A Zprávu o přezkumu směrnice 2009/31/ES o geologickém ukládání oxidu uhličitého, že přechod k uhlíkové ekonomice musí probíhat na základě opatření založených na tržních mechanismech, nákladové efektivitě a technologické neutralitě.

Zatřetí: souhlasí s dílčími výhradami vlády k oběma předloženým návrhům nařízení. Začtvrté: požaduje zejména a) vyjasnit volbu počátku trajektorie alokace na rok 2020 a objasnit volbu referenčního období 2016 – 2018 pro účel výpočtu alokace u návrhu nařízení o sdíleném úsilí. B) upřesnit mechanismu výpočtu a metodologii, jejichž pomocí byl stanoven maximální objem kreditů LULUCF v rámci sdíleného úsilí. C) přezkum administrativy velmi náročných reportingových povinností u obou návrhů nařízení.

Zapáté: považuje evropskou strategii pro nízkoemisní mobilitu za velmi důležitou a souhlasí s nutností zdokonalení příslušného regulatorního rámce v této oblasti, přičemž kladně hodnotí, že komise tuto problematiku pojímá komplexně.

Zašesté: ztotožňuje se však s většími výhradami vlády, uvedenými v rámcové pozici ke sdělení, zejména zde postrádá více podrobných informací o dalším směřování této politiky EU, aby bylo možné reálně posoudit možné dopady připravovaných kroků na automobilový průmysl, který je pro Českou republiku klíčovým segmentem průmyslové výroby.

Zatřetí a zaprvé: žádá vládu, aby Senát informovala o tom, jakým způsobem zohlednila toto stanovisko o dalším vývoji projednávání návrhu nařízení a o dalších iniciativách navazující na sdělení.

A zadruhé: pověřuje předsedu Senátu, aby toto usnesení postoupil Evropské komisi.

Milé kolegyně, vážení kolegové, protože i já jsem zde druhým, jak řekl kolega, zombie ve VEU, chtěl bych taktéž poděkovat některým kolegům za dvouletou a některým za čtyřletou spolupráci. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také vám děkuji, pane senátore, a prosím vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Materiál projednal výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, zpravodajkou výboru byla určena paní senátorka Jitka Seitlová, které se ptám, zda si přeje vystoupit? Ano, přeje si vystoupit. Tak prosím, máte slovo.

Senátorka Jitka Seitlová:  Ano, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Dovolte jenom, abych vás informovala, že jsme projednali balíček těchto návrhů na schůzi konané 18. října. A naše usnesení bylo podkladem pro usnesení výboru evropského. A ten se s ním plně ztotožnil, takže máme stejná usnesení. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, paní senátorko. Materiály následně projednal výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. A já se ptám, zda si přeje vystoupit zpravodaj tohoto výboru, pan senátor Libor Michálek? Pane senátore? Jo? Tak bude zastoupen, prosím.

Senátor František Bradáč:  Děkuji za slovo, pane předsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Já jenom vysvětlím tu změnu. On tam byl pan kolega Michálek určen z toho důvodu, protože jsme při projednávání na našem výboru předpokládali, že se to bude projednávat na následující Senátu. Já jsem na tu schůzi byl omluven, takže proto tam byl jako náhradník určen za mě jako zpravodaj kolega Michálek.

Náš výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu projednal na žádost Výboru pro záležitosti EU tento balíček dokumentů na své 31. schůzi 27. září. Přijal k němu stanovisko, které je přílohou našeho usnesení. A už tady bylo z valné části přečteno zpravodajem Výboru pro záležitosti EU, takže už je nebudu znovu opakovat. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Ano, děkuji, omlouvám se, pane senátore Bradáči, ale v prezidiální zprávě ta informace nebyla uvedena. Takže otevírám rozpravu. Pan senátor Miloš Vystrčil má slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové. Já mám jenom procedurální prosbu. Jestli by nebylo možné, a je to zejména na zpravodaji, aby se k tomu vyjádřil, hlasovat o návrhu usnesení odděleně. O té první odtržce a případně o těch ostatních už hlasovat společně. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Já děkuji. Kdo další se hlásí do rozpravy? Nikdo se nehlásí. Tak pan místopředseda Jaroslav Kubera. Prosím, máte slovo.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Já nezdržím, je to spíše faktická, pane předsedo. Jenom, já jsem viděl několik takových usnesení z Poslanecké sněmovny. Tam už se kluci pochlapili a už to nezačínám takovým tím patolízalským prohlášením k Číně, jako "neklaníme se", "uvítáme", "vítám"... A pak je tam 250 výhrad. Je potřeba u některých rovnou říct, běžte s takovou ptákovinou do háje. Vždyť já jsem vás pozoroval, vy jste se tomu všichni smáli. Nikdo nechce být v Evropském výboru, protože je to... Já nevím, jaké slušné slovo bych použil. Tak to jsem chtěl jenom poprosit, abychom si odpustili taková ta diplomatická "vítá". A když je to něco, co se nám nelíbí, tak to tam natvrdo napsat, že se nám to nelíbí. To je všechno.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Tak děkuji. Paní kolegyně Jitka Seitlová se hlásí do rozpravy.

Senátorka Jitka Seitlová:  Vážený pane předsedo, vážený pane ministře. Přiznám se, že jsem s napětím čekala, jestli pan senátor Kubera vystoupí. Protože on už několikrát anoncoval, že pokud se týká Pařížské úmluvy, že proti tomu bude vystupovat. To je samozřejmě jeho názor a právo. To je tak, ale právě tyhle podklady jsou tím, co vlastně aplikuje, nebo bude aplikovat teprve Pařížskou úmluvu. A proto je samozřejmě důležité, abychom je projednali, abychom je probrali.

Já, jestli tomu teď dobře rozumím, tak pan senátor vystoupil s návrhem, ve kterém říká, že bychom to první, jestli tomu správně rozumím, to, že výbor, nebo Senát podporuje v obecné rovině zveřejnění návrhu obou nařízení a považuje za důležitý příspěvek ke snižování emisí skleníkových plynů a dosažení cílů energeticko-klimatického rámce. Rozumím tomu správně?

Myslím si, že se tady k tomu na plénu nevedla debata a že debata se vedla na výborech. A jsem přesvědčena, že kdyby se debata tady vedla, že bychom v obecné rovině dospěli ke stejnému závěru, jako dospěli na výborech. Samozřejmě to hlasování může být oddělené, ale jenom tedy navrhuji, abychom zvážili to doporučení výboru a skutečně se ho drželi. Byly to tři výbory.

A nemyslím si, že evropský výbor je tím, kam nikdo nechce. Já si to opravdu nemyslím. Já si dokonce myslím, že je to velmi prestižní výbor. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také vám děkuji, paní senátorko, a kdo další se hlásí do rozpravy? Ještě se, pane senátore, hlásíte, nebo chcete závěrečné slovo? Takže nehlásíte se do rozpravy, využijete závěrečného slova. Dobře. Tak kdo další se hlásí do rozpravy? Nikdo se nehlásí, rozpravu uzavírám. A nyní bych prosil pana ministra, zda si přeje vystoupit k proběhlé rozpravě. Nepřeje. Takže prosím pana senátora, zpravodaje Jana Látku, aby vystoupil a vyjádřil se k návrhu, který tu byl podán.

Senátor Jan Látka:  Tak děkuji ta slovo, pane předsedo.

V rozpravě, jestli to tak můžu říct, vystoupili další tři senátoři, z nichž tedy návrh pana senátora Vystrčila. Já si myslím, že v tom není žádný problém hlasovat tedy bod jedna jedna zvlášť. Ostatní také zvlášť. A pak tedy uvidíme, jestli budou schváleny obě dvě části, tak budeme hlasovat o celku. Jestli ne, tak budeme hlasovat pouze o té části, která bude schválena.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Ano, také s tím tak souhlasím. Děkuji a přizveme k hlasování.

(Ve znělce: Pane senátore, můžete být u stolku...)

Aktuálně přítomno 59, kvórum pro přijetí 30, tak jak navrhl pan garanční zpravodaj, nyní budeme hlasovat o usnesení, které máme písemně, je to doporučení k vyjádření Senátu PČR, je to příloha k usnesení č. 244 z 35. schůze VEU, přijaté 2. 11. 2016.

Budeme hlasovat o I. Všichni víme, o čem budeme hlasovat?

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Hlasování č. 29, registrováno 61, kvórum 31, pro návrh 41, proti 2. Návrh byl schválen.

A já si dovolím teď navrhnout, abychom hlasovali o celém usnesení najednou, protože předpokládám, že k tomu II nebudete mít... Nebo pan navrhovatel Vystrčil chce hlasovat zvlášť bod II? (Miloš Vystrčil chce hlasovat bod zvlášť.) Chcete hlasovat zvlášť? Dobře, vyhovíme.

Takže kolegyně, kolegové, nyní budeme hlasovat o zmíněném usnesení, v bodě II.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Počty zůstávají stejné. Děkuji vám.

Hlasování č. 30, registrováno 61, kvórum 31, pro návrh se vyslovilo 50, proti nikdo. Návrh byl přijat.

A nyní budeme hlasovat o doporučení k vyjádření Senátu, o usnesení, které jsem zmínil, jako o celku. Všichni víme, o čem budeme hlasovat?

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji vám.

Hlasování č. 31, registrováno 61, kvórum 31, pro návrh se vyslovilo kladně 44, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Já děkuji panu ministrovi, děkuji i zpravodaji, nebo zpravodajům. Projednávání tohoto bodu je ukončeno.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dnešní pořad schůze končí. Zítra pokračujeme v 9 hodin. Přeji vám klidný a příjemný večer a zítra ráno na shledanou.

(Jednání ukončeno v 19.14 hodin.)