Původní dokument

(2. den schůze – 20.04.2017)

(Jednání zahájeno v 9.02 hodin.)

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dobré ráno, vítám vás po lehké noční mdlobě a dovolte mi, abychom zahájili pokračování dnešní 6. schůze Senátu.

Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři a senátorky: Václav Hampl, Eliška Wagnerová, Ivo Valenta, Zdeňka Hamousová, Zuzana Baudyšová, Milan Štěch, Pavel Štohl, Zdeněk Nytra, František Čuba, Miroslav Antl, Jan Horník a Jaroslav Zeman.

Prosím vás, abyste se nyní zaregistrovali svými identifikačními kartami. Náhradní karty, jak jistě víte, máte v předsálí Jednacího sálu.

Dámy a pánové, nyní dávám slovo předsedovi volební komise, panu senátoru Luďku Jeništovi, aby nás informoval o výsledku 2. kola první volby člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Luděk Jeništa:  Děkuji, hezké ráno, dámy a pánové.

Včera, takřka v nočních hodinách, proběhlo 2. kolo první volby. Zde jsou výsledky. Bylo vydáno 45 hlasovacích lístků, odevzdáno, platných i neplatných, hlasovacích lístků bylo rovněž 45. Neplatné byly 2 lístky, neodevzdané lístky žádné.

Pro Lenku Procházkovou bylo odevzdáno 10 hlasů. Znamená to, že ve 2. kole první volby nebyla zvolena. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, pane senátore, a naše schůze pokračuje dalším bodem, kterým je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 76

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 76.

Nyní žádám a vítám tady pana ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka, aby nás seznámil s návrhem zákona. Pane ministře, máte slovo.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Vážená paní předsedající, dámy a pánové, musím říct, že se mi v Senátu líbí, jsem tady rád.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  To jsme si všimli, ano, ano.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Poslední dobou často. V podstatě návrh zákona, který leží před vámi, je materiál, v němž vláda ve svém programovém prohlášení deklarovala záměr zavést o něco spravedlivější model přerozdělení pojistného, který by měl vskutku zohlednit skutečné výdaje zdravotních pojišťoven na léčbu nákladných diagnóz. Dneska se pojistné mezi pojišťovnami přerozděluje určitým způsobem. Možná bych velmi laicky, koneckonců jsem i já poučeným laikem, vysvětlil tak, že každý pojištěnec má určitou hodnotu, podle toho, jak je starý. A čím je pojištěnec starší, nebo dosáhl určitého věku, tak tím má pro tu pojišťovnu vyšší hodnotu. Prostě proto, že se pojistné, které se vybere, rozděluje podle určitého modelu. Mladší mají hodnotu dejme tomu třeba 1, ti starší, třeba 65 let, už mají hodnotu třeba 4 nebo 5.

Je to takhle postaveno, s tím, že model, který teď zavádí, nebo který by vláda ráda zavedla, je zavedení tzv. farmaceuticko-nákladových skupin, anglicky Pharmacy-based Cost Groups, zkráceně se tomu říká PCG, který by umožnil v rámci přerozdělování pojistného zohlednit vyšší výdaje, které jsou pro léčbu lidí, kteří mají chronickou nákladnou nemoc. V podstatě se návrh pozitivně projeví na situaci chronicky nemocných, protože v tuto chvíli jsou chronicky nemocní pojištěnci pro pojišťovny výrazně ztrátoví a někdy to vede k motivaci zdravotních pojišťoven k přenosnému získávání udržení zdravých pojištěnců. Díky tomuto novému modelu se ta situace změní. Výsledkem by mělo být to, že pojištěnci, kteří jsou chronicky nemocní, by měli být v této chvíli nákladově neutrální.

Čili částka přidělená zdravotní pojišťovně na jednotlivého chronicky nemocného pojištěnce bude odpovídat průměru nákladů na léčbu chronicky nemocných, trpících danou chronickou nemocí. Tento návrh byl projednán na výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, který k němu nepřijal žádné usnesení. A já musím říci, že musím poděkovat velmi konstruktivnímu přístupu členů tohoto výboru. Pravdou je, že se vedla diskuse na téma, jestli ty Pharmacy-based Cost Groups jsou postaveny správně, protože dnes počítají především hlavně s léčbou, která je postavena na základě farmakologických ukazatelů. Jinými slovy, počítá se tam víc s léky než se zdravotnickými prostředky. A celkem oprávněně tam bylo ze strany některých senátorů a senátorek namítáno, že by tam měly být ještě kalkulovány zdravotnické prostředky.

Bohužel v současné době ten model není nijak matematicky postaven. Takže v této chvíli, když to chceme zavést, tak my neumíme do toho ty zdravotnické prostředky zahrnout. Má to několik důvodů. Nejsou plně katalogizovány, není plně stanovena jejich cena, takže se s tím nedá v této chvíli pracovat. Nicméně i za Ministerstvo zdravotnictví jsem slíbil, že na tom pracovat budeme, že se to pokusíme zohlednit, aby ten model byl možná ještě spravedlivější vůči lidem, kteří mají dlouhodobý chronický problém. I když je pravdou, a to tam také zaznělo, že tento systém má být vést pro lidi, kteří jsou chronicky nemocní, kterých se ale může týkat vyléčení, což bohužel u většiny handicapovaných neplatí.

Nicméně v této chvíli ten návrh zákona, tak, jak byl přijat Poslaneckou sněmovnou, bych byl velmi rád, pokud by se Senát usnesl na jeho přijetí, protože je to ryze technologická norma, který v podstatě jiným způsobem přerozděluje vybrané pojištění. A řekl bych spravedlivějším vůči jednotlivým zdravotním pojišťovnám.

Dámy a pánové, děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane ministře, a prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, který, jak už jsme slyšeli, nepřijal žádné usnesení. Záznam jednání vám byl rozdán jako senátní tisk č. 76/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Peter Koliba, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Peter Koliba:  Děkuji, vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Tak, jak již pan ministr uvedl, návrh zákona, kterým se mění zákon č. 592 z roku 1992 o pojistném na veřejném zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, upravuje způsob přerozdělení financí mezi pojišťovnami nejen podle věku, ale taky podle přijatých rozdělení těch nejzávažnějších a nejdražších diagnóz.

To je hlavní cíl této novely. V rámci legislativního procesu návrh zákona vláda předložila 11. února 2016. V 1. čtení sněmovna návrh zákona přikázala k projednání výboru pro zdravotnictví. Ten doporučil a v podstatě celkem hladkým průběhem prošel tento zákon až do Senátu. A stanoví, že pojistné na veřejné zdravotní pojištění a další příjmy zvláštního účtu veřejného zdravotního pojištění se přerozdělují podle indexů a podle nákladných hrazených služeb. A tyto subsystémy přerozdělení definuje.

Je tam celá řada bodů, které nebudu opakovat. Co se týče Ministerstva zdravotnictví ČR, společně s Ministerstvem financí zmocňuje ke každoročnímu vydání vyhlášky upravující nastavitelné parametry přerozdělování podle obsahu, struktury a formátu údajů pro výpočet těchto parametrů. Správci Centrálního registru pojištěnců ukládá povinnost poskytovatelům zdravotnických služeb poskytovat informace o účasti pojištěnců na veřejném zdravotním pojištění.

Co se týče projednávání na našem výboru, který se konal 12. dubna 2017, na 5. schůzi, jsme tento zákon projednali a měli jsme legislativně technickou připomínku, která upravuje problematiku správního deliktu a nekoresponduje s právní úpravou citovaného zákona. Otázka „správní delikt“ je nahrazen pojmem „přestupek“. Z tohoto důvodu já jsem podával pozměňovací návrh, který by tento technický nedostatek tohoto zákona upravil. Nicméně členové výboru hlasováním nepřijali tyto pozměňovací návrhy, proto je ani ctěnému plénu nepředkládám. A dovoluji si pouze přečíst záznam z 5. schůze z 12. dubna k návrhu zákona, senátní tisk č. 76: „Po odůvodnění zástupkyně předkladatele, paní dr. Lenky Tesky Arnoštové, náměstkyně ministra zdravotnictví, a po zpravodajské zprávě mojí a po rozpravě výbor nepřijal žádné usnesení při hlasování o návrhu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně.“

Z 8 senátorů hlasovalo 3 pro, 0 proti a 5 se zdrželo. Takže jiný návrh nebyl v rozpravě předložen.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore, a prosím, i vy se posaďte ke stolku zpravodajů a sledujte případnou další rozpravu.

Děkuji a ptám se... Malý moment.

Takže otevírám obecnou rozpravu, do které se jako první hlásí paní senátorka Milada Emmerová.

Senátorka Milada Emmerová:  Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, vážení přítomní. Navrhovaná novela zákona, už 54. v pořadí, co se týká tohoto samotného zákona, jistě přináší určitou výhodu, že se navyšují prostředky zejména pro léčbu chronických nemocných. Tito lidé jsou na preskripci léků závislí, bohužel často díky mnoha léků, zejména pokud docházejí k několika lékařům. Přehled jeden o druhém nemá, protože nemocný nemá žádnou registrační kartu, knížku, kam by se tato terapie zapisovala, takže se časem nashromáždí např. mnoho preparátů.

Já jsem nedávno zažila odstrašující příklad, 18 druhů preparátů napsal jediný lékař 83letému pánovi, který měl „pouze“, v uvozovkách, 4 léky na léčení pružníkové hypertenze. To je tady ta hypertenze starších lidí, kde se vyskytuje takzvaný vyšší tlak nahoře a ten nižší je dejme tomu v normě. Tito nemocní jsou velice citliví na pokles tlaku. A samozřejmě je může stihnout další nemoc a půjdou k dalšímu odborníkovi, např. k neurologovi, protože dostanou mozkovou mrtvici.

Tato léčba, tato praxe polypragmazie je velmi nebezpečná. Nehledě na to, že je také nákladná. A potom se finance nedostávají na tak důležitá centra, jako je např. Centrum pro roztroušenou sklerózu, nebo dneska zrovna je výročí prvé aplikace kostní dřeně. Jde nejen o kostní dřeň, ale jde tam také o spoustu preparátů, alespoň v počátku, které tento člověk musí užívat.

Tento nemocný, o kterém jsem hovořila, že měl 18 druhů léků, už je dneska v nemocnici. Akutně tam byl přijat pro krvácení do trávicího traktu, které se také mohlo podílet na vzniklé hypotenzi. Byla dělaná akutně provedená gastroskopie a samozřejmě řada dalších kontrol, monitoringu, pobyt na jednotce intenzivní péče. Takže od tohohle zlozvyku se odvíjejí i další náklady a nemůžeme se pak divit, že někteří lidé hovoří o „černých dírách“ a že se penězi plýtvá. Z mého pohledu ano, i když hovořím do vlastních řad. Ale do těch poněkud nejlépe vidím, proto to mohu tvrdit.

Chtěla bych říct, že máme také velmi štědrou lékovou politiku, co do registrace preparátů. Mám včerejší informaci, že máme registrováno 58 tisíc preparátů. Já vím, že v tom hraje roli třeba i tzv. síla toho preparátu. Třeba Diazepam má několik gramáží. A takových léků je více. Ovšem je to zaplevelení vlastně toho našeho brevíře, který je tak tlustý, že už se tam nevejdou povinné položky. Už jich je tam jenom půlka. Takže lékař by měl správně potom hledat v nějaké databázi, nebo mít takovou velikou „bichli“ o váze několika kilogramů! Obojí třeba nemusí mít k dispozici někde, kde je mimo zdravotnické zařízení a má o něčem rozhodovat.

Takže tohle je praxe nekalá, nežádoucí, a hovoříme o tom už hodně dlouho. Registrovaných preparátů přibývá a nic se neděje. Stejně tak jsme mívali kdysi 700 lékáren. Včerejší číslo, které jsem získala, nyní jich je 2900. Jistě si dovedete představit, že ta lékárna se musí nějak uživit, musí mít nějaký zisk, aby na provoz a obživu vystačily jejich příjmy. Prodává se tam leccos. Prodává se tam např., nevím, jestli teď, ale kdysi roztok V a roztok W. A teď nechtějte vědět, co to vlastně je, protože to je opravdu minulost. Nemám kontrolu, jestli to ještě existuje.

Takže tolik tedy k tomuto problému. Pan ministr samozřejmě, který se v této věci mimořádně vyzná, by v tomhle mohl pomoci. SÚKL patří pod Ministerstvo zdravotnictví, a bylo by potřeba s ním jednat. Já netvrdím, kdo za to může, ale taková je skutečnost, naprosto křiklavá, která není žádoucí. Chci jenom říct, že v takových případech tedy nepečujeme o blaho nemocného, byť by někoho tato čísla ohromila. Protože např. lékárny jsou soustředěné uprostřed měst, a tam, kde je potřeba aspoň jediná, nebo i v nepřetržitém provozu o svátcích atd., tak se nenajde třeba ani jedna v určité destinaci. Neboli v tom je nepořádek. A to jsem se kdysi také snažila řešit, ale tehdy mi prezident lékárenské komory řekl, že oni do toho mluvit nemohou. Tak se ptám, kdo do toho může mluvit? My asi také ne. Ale když se vezme do hrsti zdravý rozum, tak tohle považuji za určitou zhůvěřilost, které se jakoby nedá zabránit.

Závěrem chci říct, že bych chtěla, abychom se shodli na tom, uspořádat jakýsi seminář, doufám, že už poslední toho druhu, kam bychom pozvali všechny ty, kteří o těchto věcech rozhodují a kde by se udělal jednoznačný závěr. A už konečně řez, abychom pořád o tom jenom nehovořili a při tom nechali ničit nemocné polypragmazií, která opravdu spíš škodí, než prospívá. Ještě jenom na závěr řeknu jedno číslo, že nežádoucí účinky léků, kumulace nežádoucích účinků je na 4. místě v příčinách smrti. To je světová statistika, a to si myslím, že je poměrně častá příčina. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, paní senátorko, a do obecné rozpravy se nyní hlásí pan senátor Jan Žaloudík. Máte slovo, pane kolego.

Senátor Jan Žaloudík:  Vážená paní předsedající, kolegyně a kolegové. Já se vlastně hlásím jenom z rozpaků a s omluvou, protože naše mužstvo nevstřelilo gól, jak jsem očekával. Vždycky při nějakém, ani nebudu říkat utkání, budu říkat při hře, a nedošli jsme k usnesení. Což by ale nemělo znamenat, že z ryze pragmatického hlediska, kdybychom nediskutovali a zvedli ruku pro to, co tady navrhuje pan ministr, uděláme dobře. Protože moc jiného ani dělat nemůžeme, aby systém fungoval.

Ale k tomu celému problému, jak tady byl nastíněn, možná pár slov. Víte, ony jsou to všechno hry, které se každoročně budou dělat s tím přerozdělováním, jsou jenom daň za sen mnohých, že v této zemi existují nějaké zdravotní pojišťovny, které si konkurují. A kterých, kdyby jich bylo méně, tak by ubylo konkurence a bylo by hůře. To je sen mnohých. A pokud ho budou snít a budou si ho prosazovat, tak takto budeme přerozdělovat, hledat koeficienty, už tak složité vzorce, že se v nich nevyznáte. K této problematice říkal Lao-c' před 2500 lety dvě věty. První:„Jen proto, že bloudíme, je o čem mluvit.“ A druhou: „Nádoba, aby se mohla naplnit, se musí nejprve vyprázdnit.“ Čili budoucnost je v jednoduchosti.

Jestliže si pojišťovny z principu nemůžou skoro v ničem konkurovat, protože kdyby si v něčem konkurovaly, tak by to byla nerovnost a už by se po tom šlo. A jsou to distributoři zdravotní daně, vzniká otázka, kterou si kladli v Británii, teď opouštějící ES. Před 30 lety, když zaváděli systém MHS, jednotné zdravotní služby, a NICE, který vyhodnocuje a dělá studie efektivity průběžně. K tomu se před deseti lety trošku odhodlal i německý AMNOG, který to zase dělá pro těch takzvaných sto pojišťoven německých, které ale jedou podle jednotného vzorce. A nebo se můžeme inspirovat v Izraeli, kde jsou 4 pojišťovny, ale tam vědí, že u jedné se připlácí, u další nevědí, proč se připlácí, a ví se, že jedna je vojenská apod.

U nás je matoucí trošku čeština, protože zdravotnictví je jednotné i množné číslo. Takže když říkáme zdravotnictví, tak vždycky míníme to jedno naše jediné úžasné. A v zásadě jde o 7 druhů zdravotnictví – státní, krajské, městské, obrana, církve, velké řetězce, malé skupiny a jednotlivci. A u sedmi pojišťoven vzniklých podle dvou typů zákonů, ze zcela neznámých důvodů a navíc operujících v regionech groupovaných třeba u VZP. Taky do sedmi skupin jenom prostou matematickou kombinatorikou si můžete spočítat pro kdejaký výkon, co se všechno může dít. A tento systém, samozřejmě ta komplexita bují, narůstá a každý rok ten či onen ministr se musí hrozně snažit, aby to ubalancoval vždycky v tom roce. Protože největší div vždycky na zdravotnictví je, že při té komplexitě to pořád funguje.

Já už jsem tady několikrát říkal, že když mě tady raní mrtvice, velmi pravděpodobně budu do půl hodiny někde tady na katetrizačním sále a bude se divit jak Amerika, tak Rusko, jak nám to tady úžasně funguje. A to je pro mě největší div, trošku nezdůvodnitelný, který při tom všem jakoby chaosu a zmatku koeficientovém... Možná mi osud přiřkl, já bych se v tom ztrácel podobně jako vy, nebo se i ztrácím, protože dnes a denně musíme bojovat o život – a najít se v těch koeficientech a umět, když pojišťovna vyšplouchne s námi, umět vyšplouchnout s pojišťovnou, to všechno už umíme všemi způsoby. A už nemusíme znát ani pravidla. A toto je důsledek, že každý ministr, to je to, co... Na funkci ministra by bylo mnoho lákavého, tvůrčího, krásného, všichni by na to soutěžili, chtěli by být ministry, jenomže potom padnou do toho, že musí vždycky ubalancovat ten mechanismus ke konci roku, uhádat výhradovou vyhlášku a udělat právě to, co tady určitě s velkým nadšením dělá pan ministr pro to, aby ten systém zase o ten rok dál fungoval.

Takže já bych byl hrozně pro to, abychom se teď k tomu zachovali dvojím způsobem. Zaprvé velmi pragmaticky, protože to je potřeba, jinak to nepojede. A druhá věc, abychom se snad někdy zamysleli, jak dlouho ještě chceme snít ten sen o té velké konkurenci a heterogenitě.

A když potom skutečně dojde k té konkurenci, já znám takové asi dva tři případy. Existuje nějaký druh ozařování, schválně, abych tady nedělal reklamu, který je domněle účinnější. A u jedné pojišťovny vám to neuhradí. A zcela správně, protože není moc důvod, protože je to asi pětkrát dražší než to standardní. A u druhé pojišťovny vám to hravě uhradí. A přitom jste v systému jednotného zdravotního pojištění s mandatorní zdravotní daní. Takže kdyby někdo se pustil do Štrasburku, tak to bude už asi 50. prohra České republiky zase ve Štrasburku. Proto tam, pokud vím, tak jsme toho zatím moc nevyhráli. Jenomže oni ty lidi, když jsou nemocní, tak mají svých starostí dost, takže opouštějí tyhle legislativní posty a pak se snaží v tom systému zachovat a přežít.

Budeme se asi muset do budoucna, mnohokrát se to slibovalo, třeba nabízela se možnost sjednocení vnitra a Pojišťovny vnitra možná a Vojenské. Všichni si myslí, že u Vojenské pojišťovny jsou vojáci. Tak já nevím, kolik jich máme, ale to je babička, dědeček, babička, dědeček, voják, babička, dědeček, babička, dědeček, kteří s vojskem nic neměli. Čili i ty názvy neodpovídají. Asi nejvíc odpovídá pojišťovna Škoda, kde skutečně jsou ti škodováci. A na Břeclavsku těch škodováků třeba moc není.

Já si osobně myslím, že je to vůbec o přehodnocení toho systému, a hlavně toho, co navrhoval vůči nejen zdravotnictví ten Lao-c', který říkal, abychom přestali bloudit. Možná pak nebude o čem mluvit. A abychom tu nádobu začali spíš vyprazdňovat, abychom ji mohli plnit novými úžasnými léky, výdobytky technologie, nákladnými věcmi a vším. Protože už je to přeplněno a jako by to nešlo.

Ale ten dnešní zákon je pouze důsledek toho, že pořád se musí něco přepočítávat a přerozdělovat mezi těmi konkurenty. Když si konkurují velké zahraniční firmy General Motors s Toyotou, tak ony potom v závěru, když je na tom Toyota třeba líp, tak si to přerozdělí, aby byly vyrovnány, a konkurují si zase dál. Přijde vám to dostatečně absurdní, že. Takže konkurence zdravotních pojišťoven neexistuje, už proto, že nemáme zdravotní pojišťovny a distributory zdravotní daně. A ministři, naštěstí všichni odpovědně, dělají všecko pro to, aby to vždycky vybalancovali a byli jsme spokojeni a měli jsme na co nadávat. Nicméně s jistotou, že když nás něco postihne, tak pořád ten systém funguje docela hezky. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore. Nyní má slovo paní senátorka Alena Dernerová. Pardon, s přednostním právem mi tam vnikl pan místopředseda Ivo Bárek. Máte slovo, pane kolego.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Vážená paní místopředsedkyně, milé kolegyně, vážení kolegové. Já bych chtěl jenom potvrdit slova pana senátora Žaloudíka, že někdy se na něho obracím s dotazem odborným a on mi vždycky říká: Ivošku, neboj, naše zdravotnictví funguje. Takže musím potvrdit i ze své pozice, že on tato slova říká často. Musím říct, že i já tato slova slyším, když máme nějaké zahraniční cesty a potkáváme se s krajany, tak nám říkají: Chraňte si vaše zdravotnictví. Ale vzhledem k tomu, že tady nepadl návrh na schválení tohoto návrhu zákona, tak já dávám návrh na schválení tohoto návrhu zákona.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore. Nyní tedy dávám slovo paní senátorce Aleně Dernerové.

Senátorka Alena Dernerová:  Děkuji, paní předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové. Zároveň se chci omluvit, protože jsem přijela pozdě, opět cesty jsou nevyzpytatelné, jako cesty Páně. Nutno říci, že v podstatě jsem ráda, že jsem se dostala do rozprouděné debaty. Chtěla jsem dát také návrh na schválení ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Je to opravdu, jak to říkal vzácný kolega Honza Žaloudík, prostě situace je prekérní, protože pojišťovny jsou tady, aby přerozdělovaly tu zdravotní daň, která se už jednou vybrala. Takže jsou také přerozdělovny finančních prostředků, nicméně tedy je tady určitý počet pojišťoven, i když já bych plédovala za menší množství pojišťoven, trošku jiný systém, ale to bude na nové vládě, aby do toho sáhla hned po tom, co zasednou do svých židlí a křesel.

V současné době si myslím, že to, co teď se nabízí, nebo co nabízí tento zákon, je spravedlivé. Je to spravedlivé vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, protože ta má největší počet právě těch starých a hodně nemocných pacientů. Ti odčerpávají z toho pojištění obrovské množství finančních prostředků. Takže aspoň částečně se jim to vrací, protože to, co se vrací, je v rámci toho rozpočtu té pojišťovny kapka v moři. Takže podporuji tento návrh a doufám, že budoucí vláda se postaví čelem k problémům, bude jich hodně, protože teď jsem slyšela, že sestřičky v Karlovarském kraji demonstrují před krajským úřadem, protože krajská zdravotní nemocnice v Karlových Varech jim nepřidala, měly dostat přidáno jako ve státních nemocnicích. Myslím, že budoucí ministr toho bude mít hodně co na činění a na práci.

Práci zdar. Prosím, prohlasujme tento návrh zákona. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, paní senátorko. Slovo má nyní pan senátor Lumír Kantor.

Senátor Lumír Kantor:  Děkuji, dobrý den, pane ministře, paní předsedající, vážené dámy a pánové. Já jenom úplně stručně, děkuji za vstup pana senátora Žaloudíka, protože, a to se musím podělit, jenom v době před pár lety, už ne za současného ředitele, ještě s předchozími řediteli, jsem obcházel různé pojišťovny, protože na intenzivní péči jsme měli 8 dětí. Byla to nedostatečná, 8 lůžek, nedostatečná kapacita. Tak jsem obešel asi šest pojišťoven, v každé mi řekli, že mají nasmlouvaných 8 lůžek. Takže jsem odcházel od té poslední a měl jsem vysvětleno, ačkoli jsem tam měl 8 těch lůžek, těch inkubátorů, tak jsem měl vysvětleno, že mám vlastně 48 lůžek. Takže mám být spokojen. To byl můj zážitek, asi jeden z nejintenzivnějších, co se týká jednání s pojišťovnami. Ale je to už několik let.

A potom děkuji taky za to, co zaznělo, to je ten princip Occamovy břitvy, postolované někdy ještě ve středověku, kdy tvrdí se, nebo je takový základní postulát logiky, že pokud se nabízí více řešení nebo více vysvětlení, tak je nejlépe akceptovat to nejjednodušší, a to je prostě... O to by nám bylo lépe, kdybychom šli touto cestou.

Jinak ten systém je opravdu hypertrofický, opravdu velmi složitý. Nicméně myslím si, že je dobré pro ten zákon teď v této chvíli určitě zvednout ruku. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore. Hlásí se do rozpravy pan senátor Peter Koliba.

Senátor Peter Koliba:  Ještě jednou všechny zdravím. Já jenom na vysvětlení, proč výbor nepřijal žádné usnesení. Není to tím, že jako zpravodaj bych byl proti této technické novele, pouze jako senátor PČR se máme snažit o tzv. čistotu těch zákonů, byla to opravdu legislativní připomínka, která nemění nic na obsahu, hlasování bylo, jak bylo na výboru. Nicméně já osobně nejsem proti tomu, aby tento technický nedostatek tohoto zákona byl překážkou přijetí. To v žádném případě ne. Chci vyjádřit svůj postoj.

Je tam samozřejmě celá řada dalších aspektů, podle kterých by se dala tato konkurence jakoby spravedlivěji přerozdělovat, jako je regionální nákladovost. Třeba na Moravskoslezském kraji je jiná nemocnost jako na jižní Moravě apod.

Ten vzorec už v tuto chvíli je tak nesrozumitelný pro lékaře a pro celou řadu jiných odborníků, vč. pana ministra. Omlouvám se, nechci se ho nedotknout. Ale určitě mi to nevysvětlí, protože to dělají profesionálové. Nicméně nechci blokovat přijetí této novely, která „jenom“ spravedlivěji přerozdělí peníze. Chtěl bych ještě zdůraznit, že to není navýšení finančních prostředků, je to pouze přerozdělování v rámci pojišťoven, jenom abychom věděli, o čem hlasujeme. Takže zásadně nejsem proti přijetí této novely. Jenom jsme se snažili z hlediska čistoty legislativního procesu upozornit na nějaký faktický nedostatek.

Chtěl bych touto cestou, prostřednictvím paní předsedající, poděkovat panu profesorovi Žaloudíkovi za jeho slova, protože skutečně se s tím plně ztotožňuji. Myslím si, že to, co nazýváme zdravotní pojištění, je opravdu jenom přerozdělování státních finančních prostředků. Měli jsme zahraniční pracovní cestu z výboru do Litvy, je to sice menší země, ale mají fond pacientů a nemají žádné takovéto problémy, jako je konkurenční prostředí pojišťoven, které poskytují zcela identické služby. Není to v pojištění, je to opravdu hra na pojištění. Já osobně bych uvítal, kdyby se do budoucna tato problematika nějakým koncepčním způsobem vyřešila, na druhé straně, protože tam vstoupily soukromé subjekty, se obávám, že to je řešení a sjednocení, a vylití té nádoby, jak mluvil pan profesor, nebude tak jednoduché.

Děkuji za pozornost. Jenom jsem chtěl vysvětlit, proč výbor hlasoval, jak hlasoval, proč na výboru nepadlo, tak jak padlo tady na plénu, návrh schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore, zatím poslední je do obecné rozpravy přihlášen pan senátor Vladimír Plaček. Máte slovo, pane kolego.

Senátor Vladimír Plaček:  Děkuji za slovo, vážená paní předsedající, vážený pane ministře, vážené paní kolegyně, vážení pánové kolegové. Nový způsob přerozdělování, tak jak je předkládán, má moji maximální podporu. Rád bych potvrdil to, co říkala paní kolegyně Dernerová, to spravedlivější přerozdělení je především z toho důvodu, že některé pojišťovny mají opravdu pacienty značně nákladnější než jiné. A to stávající přerozdělení nebylo zcela optimální. Takže z tohoto pohledu určitě podporuji návrh novely tohoto zákona.

Ještě mi přesto přese všechno nedá se nevyjádřit ke konkurenci ve zdravotním pojištění a k počtu zdravotních pojišťoven. Můžeme o tom opravdu hodně diskutovat, že to je nějaké pseudokonkurenční prostředí, to asi všichni vnímáme, nicméně není to pouze, alespoň z mého pohledu, jen o konkurenci, ale také o případném monopolním postavení ve zdravotním pojištění, což třeba například v některých oblastech se děje. Myslím si, že to není ta nejsprávnější cesta. Musíme se opravdu bavit o snížení počtu pojišťoven, ale byl bych velice opatrný, v tom pohledu by měla zůstat pojišťovna pouze jedna. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Pane senátore, děkuji za váš příspěvek do obecné rozpravy. Ptám se, jestli se ještě někdo hlásí? Není tomu tak. Obecnou rozpravu tedy uzavírám. Dávám slovo panu ministrovi, který chce reagovat na právě proběhlou rozpravu.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Dámy a pánové, opět se skláním před moudrostí Senátu. Tento typ diskuse mám rád, protože člověk se z něj poučí a vyplyne z něj, nevím, jestli mohu říci, že se v politice vedou prázdné řeči, ale vedou se prázdné řeči. Musím říci, že v Senátu ne.

Já bych určitě reagoval na pár slov mých předřečníků. Je pravdou, že my po 25 letech asi stojíme před rozhodnutím, kudy dál. Jestli dále pustíme ten systém, který se reguluje sám, nevím, jestli se správně reguluje, když máme spoustu ambulantních specialistů a lékáren nashromážděných kolem velkých nemocnic, v centrech velkých měst, ale pak v regionech pusto prázdno. To je samozřejmě možnost, v tom pokračovat, že ten systém se reguluje sám, nebo na druhou stranu začneme ten systém řídit. Začneme říkat, že prostě určitý region má pokrývat nějaká zdravotní síť, která má mít nějaké parametry, a bude to garantovat stát.

To je výsostně politická otázka. Domnívám se, že bude muset být vyřešena. To je pravdou, je třeba si to tady říci. Stejně tak je třeba říci, jestli skutečně je pravdou, že zdravotní pojišťovny jsou tvůrci této sítě. Já tedy se musím přiznat, že ten názor nesdílím. Ale je to výsostně politická otázka, bude se určitě do příště řešit.

Děkuji za tuto diskusi. Děkuji za to pochopení toho systému, mohu vás opravdu ujistit, že ten vzorec, nevím, na kolik je spousta vážených a ctěných senátorek a senátorů silná ve vyšší matematice, ale tohle už je hodně vysoká matematika. Ten vzorec je, tuším, na dvě nebo na tři strany. Je tedy velmi komplikovaný. Právě proto jsem varoval trošku před tím, aby se do něj zasahovalo nějakými podobnými zásahy, protože nikdo neví, co by to udělalo. To je bohužel výsledek matematiky.

Takže já moc děkuji za tu diskusi.

Budu velmi rád, pokud bude tento zákon přijat v tom znění schváleném Poslaneckou sněmovnou, protože je to v podstatě technikálie, ale technikálie, která pomáhá. Jenom čistě informativně, zase nemluvíme o miliardách, protože VZP si polepší, tuším, asi o 500 milionů korun, Vojenská zdravotní pojišťovna, tuším, o 40 milionů. A pak „oborovka“, čili Zdravotní pojišťovna bankovní takzvaná, ta klesna asi o 147 milionů. Mluví tam o těchto řádech, takže není to žádná dramatická změna. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Pane ministře, já děkuji vám, nyní žádám garančního zpravodaje, aby se vyjádřil k proběhlé rozpravě.

Senátor Peter Koliba:  Takže ještě jednou, vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, kolegové, vážený pane ministře. V obecné rozpravě vystoupili 4 senátoři, 2 paní senátorky. Padl návrh přijmout tento návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  A o tom budeme hlasovat, děkuji. Já vás svolám. Můžete jít na své místo asi si hlasovat, ono to tady moc nefunguje.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 65 senátorek a senátorů, potřebný počet pro přijetí je 33. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zdvihne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zdvihne ruku a stiskne tlačítko NE.

Návrh byl přijat, pro 65, proti nikdo, kvórum 34. Já děkuji panu zpravodaji i navrhovateli a končím projednávání tohoto bodu.

Nyní máme na programu projednávání petice, a je to

 

Petice za zachování svépomocné rodičovské ubytovny spravované neziskovými organizacemi Nadačním fondem Klíček a Sdružením Klíček ve Fakultní nemocnici v Motole

Tisk č. 14

Tuto petici jste obdrželi jako senátní tisk č. 14. Petici projednal VVVK. Ten určil jako svou zpravodajku paní senátorku Zuzanu Baudyšovou, která je dnes omluvena, zastoupí ji pan senátor Zdeněk Berka. Usnesení výboru vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 14/1. Při zahájení projednávání petice vezme Senát na vědomí, které osoby zastupují petenty, mají požívat práv podle § 142a odst. 2 zákona o jednacím řádu Senátu, tedy mít možnost zúčastnit se schůze Senátu. V tomto případě jsou to zástupci petentů Bronislava Urbánková a Lukáš Bozděch.

Dámy a pánové, přistoupíme k hlasování.

V sále je přítomno 65 senátorek a senátorů, aktuální kvórum pro přijetí je 33. Já zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zdvihne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, nechť zdvihne ruku a stiskne tlačítko NE.

Návrh byl přijat, pro se vyslovilo 59, proti 1, kvórum 33. Dovolte mi, abych zde přivítala zástupce petentů.

Senát hlasováním rozhodne, kteří z představitelů orgánu územní samosprávy, správních úřadů a organizací, jež výbor považuje za dotčené projednávanou peticí, se mohou zúčastnit schůze Senátu. Těmito osobami jsou Pavel Budinský, pověřený jednáním za ředitele Fakultní nemocnice Motol, manželé Královcovi za Nadační fond Klíček a Marek Šedivý, ředitel Nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda.

Přistoupíme opět k hlasování.

V sále je přítomno 62 senátorek, senátorů, kvórum pro přijetí je 32. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zdvihne ruku a stiskne tlačítko ANO. A kdo je proti tomuto návrhu, tlačítko NE a ruku nahoru. Děkuji.

Návrh byl přijat, pro se vyslovilo 57 senátorek a senátorů, proti nebyl nikdo, kvórum 32. Dovolte mi, dámy a pánové, abych mezi námi přivítala zástupce stran dotčených peticí.

A nyní uděluji slovo zpravodaji VVVK, panu senátoru Zdeňku Berkovi.

Senátor Zdeněk Berka:  Přeji všem dobré dopoledne, vážená paní předsedající, vážení kolegové a kolegyně, vážení hosté. Dovolte mi, abych vás provedl všemi úkony, které provedl VVVK, když se touto peticí zabýval.

V úvodu považuji za potřebné uvést, že zmíněnou petici, kterou podepsalo 13 504 občanů, se nejprve zabýval petiční výbor Poslanecké sněmovny PČR na své schůzi 20. září 2016. Zde jako i následně při dalších jednáních byl dán prostor jak zástupcům petentů, tak i zástupcům ministerstva zdravotnictví, zástupcům nemocnice v Motole a samozřejmě i poslancům.

V rozsáhlé diskusi byly ze strany managementu nemocnice v Motole akcentovány argumenty opírající se o novelu zákona 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, a na straně druhé pak výsledky jednání zástupců Nadačního fondu Klíček a Sdružení Klíček s ministerstvem financí a na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Právní názor obou stran se rozchází v pohledu na prohlášení prostor v nemocnici Motol, využívaných jako svépomocná rodičovská ubytovna za dočasně nepotřebné. Jinými slovy to znamená, že všechny prostory potřebuje nemocnice a nechce připustit, aby nějaké prostory byly prohlášeny za dočasně nepotřebné.

Za této situace je nutné reflektovat stanovisko vedení nemocnice, což ostatně byl i názor ministerstva zdravotnictví na tomto jednání.

Dne 19. října 2016 se petice dostala do VVVK, tam ji předal zástupce petičního výboru, pan Lukáš Bozděch. Následně 27. října proběhlo šetření petice ve Fakultní nemocnici Motol za účasti dvou zástupců našeho výboru, a to senátorky Zuzany Baudyšové a tajemnice výboru, tří zástupců Fakultní nemocnice Motol a ředitelky Nadačního fondu Klíček.

Na tomto jednání ředitel nemocnice, pan Miloslav Ludvík, uvedl, že Fakultní nemocnice Motol odmítá jakékoli zásahy do jejich rozhodovacího procesu ohledně využívání předmětných prostor a trvá na jejich uvolnění. Prostor pro další alternativní jednání nevidí. Také byl odmítnut i pronájem prostor na komerční bázi. Argumentem je skutečnost, že sami provozují vlastní ubytovací prostory pro potřebu rodin dětských pacientů, a to v naprosto dostatečné kapacitě.

Pan ředitel ocenil činnost a služby poskytované rodičům nemocných dětí ze strany Nadačního fondu Klíček a uvedl, že jim nebrání, aby pokračovali, ale pouze v činnosti psychologicko-podpůrné. Tento způsob spolupráce Nadační fond Klíček odmítl a k 31. říjnu 2016 po 23 letech fungování ubytovnu pro rodinné příslušníky hospitalizovaných dětských pacientů v prostorách Fakultní nemocnice Motol opustil.

Petice za zachování svépomocné rodičovské ubytovny spravované neziskovými organizacemi Nadačním fondem Klíček a Sdružením Klíček ve Fakultní nemocnici Motol byla následně zařazena a projednána na 3. schůzi VVVK dne 11. ledna 2017.

Vedle zástupců Nadačního fondu Klíček se jednání zúčastnili i zástupci Fakultní nemocnice Motol a hosté. V obsáhlé diskusi měli možnost bez jakéhokoli omezení vystoupit jak zástupci Nadačního fondu Klíček, tak i Fakultní nemocnice Motol. Bylo konstatováno, že petenti se na Senát obracejí s žádostí o pomoc ve věci ukončení činnosti svépomocné rodičovské ubytovny, kterou Nadační fond a Sdružení Klíček provozovaly ve Fakultní nemocnici Motol po dobu 23 let.

Zároveň bylo objasněno, že stěžejní myšlenkou jejich činnosti je tzv. princip péče soustředěné na rodinu dětského pacienta, k čemuž je nezbytně potřeba prostor s odpovídajícím zázemím. Ze strany Fakultní nemocnice Motol bylo konstatováno, že současné platné podmínky po novele zákona 219/2000 Sb. vnímají tak, že jim nedávají prostor pro uzavření nájemní smlouvy s Nadačním fondem Klíček.

V diskusi vystoupilo 7 senátorů, ve vystoupení paní senátorky Zuzany Baudyšové zaznělo i poděkování Nadačnímu fondu Klíček a Sdružení Klíček za jejich neocenitelnou činnost, kterou bezesporu je především podpora rodiny, která má těžce onkologicky nemocné dítě a které je umožněno i v nemocnici být pospolu. Poskytovat jim uklidňující a povzbuzující prostředí, s reálnou pomocí ze strany dobrovolníků, a to v situacích, které rodina běžně řeší, ale v nemocničním prostředí mohou být problémem.

Následně VVVK schválil přerušení tohoto bodu s tím, že zpravodaj na příštím zasedání předloží návrh usnesení. To se také stalo a na 4. schůzi VVVK konané dne 15. února 2017 bylo přijato usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 14/1, v němž se mimo jiné konstatuje, že šetření petice za zachování svépomocné rodičovské ubytovny spravované neziskovými organizacemi Nadačním fondem Klíček a Sdružením Klíček ve Fakultní nemocnici v Motole bylo ukončeno.

Usnesení máte k dispozici, pokud máte dotazy na usnesení, které je na celou stránku, tak samozřejmě v rozpravě vysvětlím. Děkuji za pozornost.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore, prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů. Já nyní otevírám rozpravu, do které dostanou přístup naši hosté, které jsme my všichni tady teď odsouhlasili. Jako první bych dala slovo paní Bronislavě Urbánkové za petiční výbor. Prosím, paní Urbánková, pojďte sem k nám k mikrofonu. Jenom chci připomenout, že členové vlády se mohou přihlásit kdykoli, mohou vstoupit několikrát, nemusí se hlásit v tom pořadí, jak je určeno. Dobrý den, vítejte ještě jednou, máte slovo.

Bronislava Urbánková:  Děkuji. Vážené paní senátorky, vážení senátoři, vážení hosté. Jako zástupkyně petičního výboru a spoluautorka předkládané petice bych ráda vyjádřila radost z toho, že byl dán naší petici prostor a že VVVK shledal petici jako důvodnou a do návrhu usnesení včlenil podporu, cituji, unikátní služeb, které Klíček léta poskytoval rodinám dětských pacientů motolské nemocnice.

Návrh usnesení pokládám za velmi pečlivě vypracovaný a přála bych si, aby se tato vyjádřená podpora stala důležitým momentem při budoucích jednáních o dalším pokračování práce Klíčku na půdě nemocnice v Motole.

Jsem přesvědčena o tom, že je v zájmu i samotné nemocnice pomoci tomu, aby Klíček ve své dosavadní práci mohl pokračovat, jak zaznělo i z úst paní senátorky Baudyšové, která se s péčí naší petici věnovala. Nemocnice by se mohla chlubit tím, co Klíček dělal.

Já jsem byla osobně u toho, když svépomocná rodičovská ubytovna v Klíčku vznikala a nebyla jsem zpočátku v roli dobrovolníka, ale byla jsem jako přespolní rodič, který je 200 kilometrů od svého domova, v nemocnici, kde mu umírá dítě. Musím říct, že jsem tehdy nevyhledávala pomoc psychologů, nepociťovala jsem potřebu s někým rozebírat tíživou situaci, ale ze všeho nejvíc jsem potřebovala bezpečné, čisté zázemí, kde bych mohla složit hlavu, kde bych se mohla skrýt před ostatními, nebo v případě, že bych potřebovala nějakou pomoc nebo něco sehnat, že tam jsou na to připraveni lidé, kteří mi rádi pomohou.

Člověk unese hodně, mnohdy víc, než by si vůbec představoval, a víc než dobré rady potřebuje v těžkých chvílích prostor, kde může být sám sebou, nerušen, kde zároveň nezůstane sám, když něco konkrétního potřebuje.

A mohu říci, že to většinou byly praktické maličkosti, ze kterých se skládá náš každodenní život. V Klíčku jsem takový respektující a zároveň vstřícný přístup k nám rodičům i k našim nemocným dětem poznala. Tehdy jsem ani nevěděla, že se odborně označuje jako Families Care tedy přístup, kde je tím největším odborníkem péče o své dítě právě rodič a celá péče je zaměřena na celou rodinu.

Když jsem pak časem posbírala síly a se šrámem na srdci i na duši, který setrvává, setrvávat bude až do konce mého života, jsem se opět vydala do Prahy a nabídla jsem Klíčku svou pomoc, protože jsem si říkala, že mohu přispět tím, co tehdy jsem postrádala a co si myslím, že by rodiče a celé rodiny by měly být zcela přirozené.

Během let jsem jako zástupce Sdružení Klíček se účastnila několika jednání se zástupci vedení motolské nemocnice o tom, jak by bylo možné práci Klíčku rozšířit a dát jí lepší podmínky, aby bylo možné tolik vyhledávané služby nabízet většímu počtu rodičů. Co je to platné, že nemocnice má volnou ubytovací kapacitu pro rodiče, když je to nabídka pro mnoho z nich z různých důvodů nedostupná nebo nevyhovující. Léta vedle sebe dokonce v jedné budově fungovaly obě ubytovny, jak Klíčku, tak spravovaná i nemocnicí. Zatímco ta nemocniční byla prázdná nebo poloprázdná, tak v Klíčku praskala ve švech. Nebylo divu, protože ubytovna Klíčku byla čistá, vybavená, s péčí a zájmem vedená. Nebyl problém ubytovat se kdykoliv během 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, nebyl problém ubytovat kohokoliv z rodiny, nebo problém ubytovat sourozence nemocného dítěte nebo třeba oba dva manžele. Prostě služba šitá na míru tomu, co jsme my rodiče potřebovali, a bylo to upravováno podle dlouholetých zkušeností. Z toho také právě Klíčku před čtvrt stoletím vyrostla, a to bylo nabízet nemocným dětem a jejich rodinám to, co potřebují.

V uplynulých letech jsem měla možnost poznat v praxi, jak vypadá Families Center Care v některých západoevropských zemích, a myslím si, že je velká škoda, když se motolská nemocnice zbavuje služby, která se západoevropskému standardu přibližovala. Nevěřím tomu, že existují nepřekonatelné překážky pro to, aby mohl Klíček ve své dosavadní práci v motolské nemocnici pokračovat. Už to v souvislosti s rodičovskou ubytovnou několikrát zaznělo. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Projekt na vybudování samostatného rodičovského střediska zpracovaný Nadačním fondem a Sdružením Klíček byl vedení motolské nemocnice poprvé předložen už v roce 1995 a později konzultován i s panem ředitelem Miloslavem Ludvíkem. Není to tedy žádná novinka, takže prosím zástupce nemocnice, aby nabízenou pomoc v zájmu nemocných dětí a jejich rodin přijali a využili práce zkušených lidí, která se jim nabízí.

Mrzí mě, a svým podpisem to vyjádřilo i těch více než 13 tisíc lidí, kteří naši petici podepsali, že vedení nemocnice ruší místo mezilidské solidarity, občanské angažovanosti, vzájemné pospolitosti a podpůrného společenství. Vždyť plody toho všeho daleko přesahují dobu hospitalizace dítěte a kultivují celou naši společnost.

Celý život pracuji ve školství a asi i proto si osobně velmi cením všeho, co pozvedá náš společenský prostor. Kultura a úroveň společnosti se poznají podle toho, jak se k sobě lidé vzájemně chovají, jak na sebe myslí a jak navzájem si vycházejí vstříc.

Vážen paní senátorky, vážení senátoři, děkuji vám za pozornost a doufám i za podporu naší petice, která vznikala s cílem zachránit aktivitu, která léta dobře pomáhala rodinám doslova ze všech koutů České republiky, tedy i s největší pravděpodobností z míst, která zastupujete. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, paní Urbánková, za váš příspěvek. Vraťte se, prosím, na své místo.

A nyní bych poprosila pana Lukáše Bozděcha za petiční výbor o jeho příspěvek. Pojďte k nám dolů k mikrofonu! Dobrý den, pane Bozděchu, tady je, prosím, váš mikrofon.

Lukáš Bozděch:  Dobrý den. Vážení senátoři, vážené senátorky, rád bych jako člen petičního výboru předkládané petice za zachování svépomocné rodičovské ubytovny spravované Nadačním fondem Klíček a Sdružením Klíček ve Fakultní nemocnici v Motole poděkoval senátnímu výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice za odvedenou práci ve věci naší petice a za všechnu pozornost, kterou projednávání petice věnoval.

Těší mě, že byl dán prostor jak zástupcům nemocnice, tak zástupcům našeho petičního výboru i lidem z Klíčku, kteří ubytovnu založili a celá léta se o ni skvěle starali. Těší mě, že petice byla shledána jako důvodná. Sám jsem o tom naprosto přesvědčen. Jsem také rád, že se paní senátorka Baudyšová, která dnes nemůže být přítomna na schůzi, mohla na vlastní oči přesvědčit, jak rodičovská ubytovna Klíčku vypadala, jak fungovala a jaké zázemí nabízela. Paní senátorka během své říjnové návštěvy motolské nemocnice měla možnost srovnat svépomocnou ubytovnu s ubytovnou, o kterou se stará nemocnice. Mohla si tedy udělat obrázek o tom, co všechno svépomocná ubytovna nabízela a co naopak v té nemocniční chybí. A tím nemyslím jen materiální zázemí. Na ubytovně Klíčku, jak se jí lépe říkalo jak mezi rodiči i mezi personálem nemocnice, nešlo totiž jen o možnost se ubytovat v čistých a dobře zařízených prostorách, kde člověk našel všechno, co daleko od domova mohl potřebovat. Šlo ale i o to, že tato ubytovna byla jistotou, důležitou pro tolik rodin v nejistotě, pro rodiny, které do nemocnice přijížděly a přijížděly i opakovaně. Já sám jsem na vlastní kůži a dokonce dvakrát v rozmezí více než 20 let zažil, jaké je to ocitnout se s závažnou diagnózou na nemocničním lůžku v Motole, dovedu si tedy moc dobře představit, jak důležité bylo pro rodiny dětských pacientů všechno, co jim Klíček nabízel a jak moc jim to teď chybí. Musíme říci, že to chybí i personálu. Jak víme z osobních rozhovorů se zaměstnanci, i jim služba Klíčku chybí.

Mrzí mě, že se proti dobře fungující službě Klíčku strhla taková vlna útoků ze strany vedení nemocnice, a nerozumím tomu. Vnímám to jako umělý konflikt tam, kde by měla nemocnice vítat nabízenou pomocnou ruku. Nezbývá mi než si přát, aby se u vedení motolské nemocnice našla dobrá vůle pro vstřícné řešení situace. Věřím i, že pro schopné manažery ve vedení nemocnice není problém vytvořit podmínky pro znovuobnovení služby ubytovny Klíčku, která je tolik potřebná, hlavně pro mimopražské rodiny dětských pacientů v nemocnici, která jim teď chybí. Její obnovení by přitom značně ulehčilo život stovkám rodin. Děkuji za pozornost.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane Bozděchu, vraťte se také na své místo. Ptám se nyní, jestli si přeje vystoupit pan ministr. Mám ho tady v pořadí, nebo si počká? Počkáte si, dobře. Nyní dávám slovo panu Pavlu Budinskému, který je pověřený jednáním za ředitele Fakultní nemocnice Motol. Dobrý den, vítejte v Senátu. Mikrofon je váš.

Pavel Budinský:  Vážená paní místopředsedkyně, vážení páni senátoři, paní senátorky. Dovolte mi, abych v úvodu jenom krátce se vrátil k problematice, která tady byla přednášena. Plně se musím ztotožnit s přednesenou zprávou pana senátora zpravodaje, je plně objektivní a je pravdou, že nemocnice se začala v této problematice opírat o zákonné normy, které samozřejmě byly před nemocnici postaveny. Ze začátku bych se chtěl vrátit k problematice vztahu k Klíčkem. Klíček jako organizace samozřejmě produkuje činnost, která je sice pozitivní, avšak musí být také vázána na zákonné normy tohoto státu. Proto jsme vstoupili v jednání s organizací Klíček, abychom jednotlivé vztahové povinnosti napravili, což se nám v jednáních nepodařilo. A musím říct, že tato jednání se opíraly o několik pokusů. První pokus byl z roku 1998, kdy jsme se snažili smluvně s organizací Klíček udělat smlouvu o pronájmu nebytových prostor. Bylo to 100 Kč za m2. Pak se nám to nepodařilo podruhé v tom samém roce 1998, kdy bylo 800 Kč za m2 a poslední pokus o smír s nadací Klíček nebo organizací Klíček byl v roce 2016, kdy samozřejmě jsme se opírali o to, že prostory, které nemocnice předkládala nebo bylo požadováno Klíčkem, nemohly být uvolněny, protože nemocnice plnila využila práva o potřebnosti majetku. Nepotřebný majetek, který je položen před organizací nebo před rozhodnutím nemocnice, samozřejmě podléhá dalším postupům, jako je předložení tohoto materiálu nebo majetku Úřadu pro zastupování státu a následně musí proběhnout výběrové řízení. Všechny tyto rozhodovací procesy jsme v nemocnici plně zvážili a výsledkem toho byl poslední návrh smlouvy o spolupráci s Klíčkem v roce 2016, který jsme také předložili vám a petičnímu výboru, a tato smlouva Klíčkem nebyla akceptována. K vystoupení předřečníka chci jenom říct, že v uplynulých letech se nemocnice snažila v mezích normy a 20 let tato organizace využívala prostředky nemocnice bez toho, že by se finančně spoluúčastnila na provozování těchto jejích aktivit. To znamená neplatila ani energie, ani služby, prostě využívala prostředky nemocnice pro svoji činnost, kterou, jak jsem již říkal dříve, plně jsme akceptovali a plně ji schvalujeme. Avšak doba nás dostihla a tyto procesy se musí napravit.

To je tak základní informace, kterou jsem chtěl ve svém vystoupení říct. Nemocnice si váží práce organizace Klíček. Máme několik podobných organizací, které pracují v nemocnici, se snažíme se všemi navázat standardní vztahy a byl bych rád, kdyby se to v budoucnu podařilo i s organizací Klíček, u které, jak jsem říkal, té její činnosti si plně vážíme. Děkuji mockrát.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane Budinský, a nyní dávám slovo panu Marku Šedivému, řediteli Nadačního fondu McDonald´s - Dům Ronalda McDonalda. Dobrý den, pane Šedivý. Senátní mikrofon je váš.

Marek Šedivý:  Vážená paní předsedající, vážené dámy senátorky, vážení páni senátoři. Nadační fond Ronalda McDonalda se k dotčeným osobám, jak jsou uvedeny v usnesení k petici, dostal až v průběhu projednávání, kdy petici projednával petiční výbor a museli jsme se ozvat z toho důvodu, protože jsme byli uvedeni jako důvod, proč Nadační fond Klíček by měl opustit nebo opustil Fakultní nemocnici v Motole. Nadační fond Ronalda McDonalda funguje v ČR od roku 2002 a naším hlavním cílem je vybudovat dům, který by nahradil dočasný domov pro rodiny dlouhodobě hospitalizovaných dětí. S nemocnicí vyjednáváme tuto možnost prakticky déle než 10 let a v současné době jsme doufám už ve stavu, kdy se chýlí ta jednání ke konci a dospějeme k nějakému rozhodnutí, jestli takový domov v Motole může stát nebo ne. Asi si dovedete představit, že jednání ohledně pozemku, který je státní půdou, nejsou vůbec jednoduchá, a proto ta jednání se protahovala až doposud. V této chvíli můžeme využít možností, které nám přináší nový občanský zákoník, a tím se otevřel další prostor pro to, aby tato služba byla pro rodiny poskytnutelná. Chtěl jsem jenom říct, že jsme nadační fond, který má kolegy v zahraničí. Podobných domů existuje 360 ve 42 zemích. Jak už bylo řečeno i předřečníky, péče orientovaná na rodinu je standardem, který bychom rádi přenesli do ČR. S Nadačním fondem Klíčkem se necítíme v konkurenci, spíše k tomu, že v rámci nemocnice těch možností pracovat s rodinami je opravdu mnoho. Takže z tohoto důvodu je opravdu ten důvod, že my bychom měli být důvodem, proč Nadační fond Klíček musel nemocnici opustit, tak to považujeme za důvod, který se nezakládá na pravdě a je neopodstatněný. Jenom jsem toto chtěl říct, protože opravdu mediální obraz a vůbec i jednání v Senátu pro náš nadační fond nevyznívala vůbec příjemně a prakticky docházelo k tomu, že jsme se cítili, že už je poškozována dobrá pověst nadačního fondu. Chci jenom říct, že domy Ronalda McDonalda v zahraničí fungují u všech prestižních nemocnic. Tam, kde děti a rodiče pobývají dlouhou dobu, ve spádových nemocnicích, a mají obecně podporu. Jedním z důkazů je to, že jeden z posledních domů byl otevřen v Londýně a na otevření byla účast vévodkyně Kate Middleton, která dům otevřela. Takže doufáme, že i my budeme moct v rámci nemocnice pracovat. Spolupracujeme už s ostatními kolegy v rámci nemocnice z neziskových organizací a věříme, že ta možnost pro rodiče a jejich děti, nebo spíše pro děti a jejich rodiče se v budoucnu otevře. Jsme připraveni stavět, protože máme dostatek finančních prostředků za tu dobu, co fungujeme. V současné době už po několik let podporujeme rodiče, které neproplácí pojišťovna, tzn. prvním doprovodům hradíme ubytování v nemocnici na ubytovně, a druhým doprovodům přispíváme z 50 % na ubytování, aby v nemocnici mohli být s dětmi nejenom maminka, ale třeba tatínek, babička, tety apod.

Takže s nemocnicí spolupracujeme v rámci tohoto programu. A doufáme, že ten program budeme moci brzy ukončit, protože budeme mít možnost postavit dům, který se už o rodiny postará.

Jinak ještě poslední informaci. My jsme v rámci minulého roku provedli studii proveditelnosti. A tak, jak jsme mluvili s jednotlivými klinikami, které vznik takového domu podporují, tak nám ta potřebnost vyšla na 50 pokojů toho domu, což je hodně veliký dům. V této chvíli my předpokládáme, pokud to dobře dopadne, tak by se stavěl dům o kapacitě 20 – 25 pokojů. Jeden pokoj je vždycky pro jednu rodinu. A ten dům funguje velmi rodinně, tak, jak fungují standardy péče orientované na rodinu. Děkuji za pozornost.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane Šedivý. A nyní se o slovo hlásí pan ministr Miloslav Ludvík, je to ministr zdravotnictví, je to dřívější ředitel Fakultní nemocnice Motol. Pane ministře, máte slovo.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Děkuji, paní předsedající, já jsem tady v několika rolích. Jsem tady jako bývalý, možná budoucí ředitel nemocnice, jsem tady jako zřizovatel té nemocnice, čili jako ministr zdravotnictví, a trochu jsem tady taky za nelidu, který chce vyštvat ubytovnu pro rodiče těžce nemocných dětí z nemocnice. Tak já nevím. Myslíte si, že jsem nelida? Že bych skutečně vyštvával ubytovnu, která funguje v té nemocnici? Nebo která je pro tu nemocnici důležitá? Ta situace je poněkud složitější.

Faktem je, že někdy po revoluci pan profesor Koutecký, nestor české onkologie, vlastně zakladatel české onkologie, také zakladatel Nadace Národ dětem, tenkrát – a všichni si na to možná pamatujete – pořádal sbírku pro postavení nové dětské onkologie. Sám jsem tenkrát jako mladý inženýr přispíval. Postavila se za to budova dětské onkologie v Motole. A musím říci, že je to výborná záležitost a pan profesor Koutecký zaslouží úctu.

A tenkrát také se rozjela situace, že rodiče nemocných dětí, protože všichni víme, jak vypadaly hospitalizace za minulého režimu – určité návštěvní hodiny, velmi striktně kontrolovaný přístup – sedí tu pár pediatrů, tak asi vědí, o čem mluvím. Byl prostě problém s tou dodatečnou péčí, jak tenkrát ani nebyla vnímána jako péče, to znamená, jak se starají rodiče i v průběhu hospitalizace. Tenkrát se tvrdilo, dítě patří do nemocnice, a rodič tam nepatří. To se samozřejmě měnilo a tenkrát vznikl nápad, který vzešel z okolí pana profesora Kouteckého, které se chopil Nadační fond Klíček, že se začnou ubytovávat ti rodiče.

To bylo fajn, to byla první věc. V Motole máme ubytovnu pro sestry. Je to bývalá ubytovna jugoslávských stavbařů, která se změnila v ubytovnu pro sestry. A tam si Nadační fond Klíček tenkrát domluvil tuším tři nebo čtyři pokoje a v nich začal ubytovávat rodiče. Jenže nastala situace taková, že nikdy nebyly dohodnuté podmínky toho fungování. Přece jenom jako nemocnice nějakým způsobem funguje, ubytovna pro sestry taky nějak funguje, je tam nějak limitovaný přístup. Všichni, kdo děláte v nemocnicích, tak znáte situaci, že tam bydlí nejen sestry, ale i sanitáři, a to někdy jsou problematičtí lidé, někdy tam musíte nasadit trošku režimová opatření, aby se vám to tam hrozně nezvrhlo.

Takže vypukly problémy, které měly být řešeny dohodou mezi Klíčkem a Motolem, mj. taky platbou nájemného. Tyhle problémy řešili dokonce i předchůdci ve funkci, paní ex-ředitelka Rögnerová, ještě její předchůdce dr. Kryl, a v podstatě nikdy nedošlo k dohodě. Faktem je, že s Klíčkem byla vždycky poněkud obtížnější komunikace. Pak jsem nastoupil v roce 2000 já. A několikrát jsme se opravdu setkali s tím, aby to bylo řešeno, ale ty podmínky byly vždycky problematické. Já vím, že provozní pracovníci nemocnice si stěžovali, že když chtějí jít do těch pokojů, tak nikdy nemůžou nikoho sehnat. Klíček začal trošku chápat to svoje území jako exteritoriální, to znamená jako území, kam není přístup. A zároveň se nemocnice – musím říci, že tedy pod mým vedením - začala chovat k těm rodičům také jinak. A vyčlenila – a bylo to tady i zmíněno – určité pokoje pro ubytování rodičů.

A teď situace spěla nějakým způsobem k jakési koexistenci, Klíček fungoval bez nájemní smlouvy a nemocnice to tolerovala. Až došlo k novele, která byla přijata, prošla i Senátem, novela zákona 219, která v podstatě říká jednoduchou věc – nemocnice bude provozovat jenom... Nebo státní organizace bude provozovat to, co má provozovat, a pokud má zbytný majetek, nahlásí ho Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. A zároveň Ministerstvo financí začalo, zase z rozhodnutí vlády, provozovat tzv. CRAB, neboli Centrální registr administrativních budov, kam se hlásí doslova každý metr. Musím říct, že tam nastaly docela paradoxní situace, protože nás Ministerstvo financí v Motole začalo hrozně honit, že máme místnost, kde není přivázaný žádný úředník. A co to je tedy za zločin? Pak se ukázalo, že to je místo, kde stojí bankomat. Ale abyste viděli, k jakým detailům se to dneska dostává.

A teď si představte, že máte situaci, že máte prostor, který se jmenuje ubytovna sester, který provozuje nemocnice. A v rámci toho je někdo jiný, který ještě navíc nemá nájemní smlouvu. Takže nastal veliký problém. A navíc i činnost, kterou tato organizace provozuje, provozuje nemocnice. Protože nemocnice v této chvíli provozuje 65 – a musím říci velmi hezky zrekonstruovaných pokojů. Můžeme nechat kolovat fotky, jak to tam dneska vypadá. Uznávám, že to tam v minulosti nebylo vždycky ideální.

Mimo jiné musím říci – a s tím se zase v nemocnici setkávají všichni, s tím se běžně setkáte, že přijede rodina na návštěvu za nemocným dítětem, jsou tam babičky, dědečkové, je to klidně sedm lidí a v podstatě chtějí ubytovat. A pak navštíví část rodiny to dítě, částečně mívá jiný program, není to opravdu jednoduché. Takže někdy je nutné to skutečně regulovat a říkat, že za tím dítětem ubytujete rodiče, ale pak přijdou sourozenci a další sourozenci... Faktem je, že některé rodiny bývají velmi početné, občas s tím bývá problém. Takže někdy je nutno to regulovat, to je třeba říci na rovinu.

Nicméně ta situace vygradovala loni na jaře, kdy už se to muselo začít řešit. Takže my jsme řekli Klíčku, je to problém, my samozřejmě potřebujeme ty místnosti, které vy provozujete, ke kterým nemocnice v podstatě nemá přístup, paradoxně, pro tu činnost, protože jinak bychom museli říci, že je nepotřebujeme pro svou činnost a nastala by skutečně velká debata s úřadem, co tam tedy děláme. Takže nastala situace, kdy jsme řekli: „My nemáme nic, vážený Klíčku, proti vaší činnosti.“ V nemocnici v Motole je v této chvíli 45 nadací – Kapka naděje, HAIMA, Dobrý anděl, Národ dětem, Naše dítě, Nadační fond profesora Pafka, Nadační fond Zdeňky Žádníkové, Krása pomoci – to dělá, teď mě opravte, jedna z českých Miss, Taťána Kuchařová, Nadační fond Kolečko, Nadace Landy – já to tady můžu klidně – Nadace Terezy Maxové atd. A my s každou máme korektní vztahy. Je třeba říci, že Motol má s každou korektní vztahy. Na druhou stranu je také třeba říci, že ono je to marketingově dobře prodatelné. Když děláte pro nemocné děti v Motole, tak máte k dárcům pravidelně dveře otevřeny. To je třeba říci, že značka té nemocnice je dneska velmi dobrá.

A my jsme řekli: „Milý Klíčku, my musíme převzít provozování té ubytovny, protože nás k tomu zákony nutí, my to i chceme dělat. A my vůbec nebráníme tomu, abyste dále působili.“ Jinými slovy: „Setkávejte se s těmi rodiči, dělejte psychosociální péči, mluvte s nimi apod. My s tím nemáme problém. My si dohodneme legální podmínky, podepíšeme smlouvu, jako to máme se všemi organizacemi, a budeme fungovat dál.“ Teď nastal problém, protože Klíček vysvětluje, že svou činnost může působit jenom tak, že bude mít ty pokoje a bude je provozovat. Problém, který nastal na jaře, který mě nemile překvapil, je, já jsem ani netušil, že Klíček za to vybírá peníze, což my jsme se ještě do té doby domnívali, fajn, provozují neziskovou činnost nějakým způsobem, dárci jim za to dávají peníze, oni za ty peníze poskytují nějakou činnost. Ale oni za to ubytování vybírali peníze. A to už byl tedy problém, protože se tam provozovala v podstatě nějaký byznysová činnost.

Jasně, ty peníze byly tuším 50 Kč za noc, ale byly to peníze. A bylo to bez nájemní smlouvy a dělalo se to na státním majetku. A to už se dostáváte do situace, že já bych musel dneska v té situaci odvolat sám sebe. Protože tohle nemůže ředitel státní příspěvkové organizace dopustit. Takhle to funguje a takhle jsou v této zemi nastavena pravidla.

Takže my jsme znovu navrhli Klíčku, fajn, pojďme se domluvit, budete tady působit. My pro vás dokonce vytvoříme přízemí té ubytovny, jakýsi prostor, kde vy a všichni zástupci ostatních neziskovek se můžete s těmi rodiči setkávat, hovořit atd. A nejde to. Celý problém, který vznikl, je to, že to nejde. Prostě proto, že Klíček definuje svou činnost jenom tak, že musí mít pokoje a tam s těmi lidmi na těch pokojích může pracovat. Jinak že ne.

A musím říct, že na tom jsme se tedy utkali. Pravdou je, že mě absolutně nenadchla ta petice, protože z té petice plyne – dokonce za mnou byl pan senátor Kubera, který byl též podobného přesvědčení, že my bráníme ubytování rodičů nemocných dětí v Motole. Ale ono to tak není. V Motole je velká ubytovna s 65 lůžky, která jsou pravidelně plná z dvou třetin, která ubytovává. Ubytovává nonstop. Upřímně řečeno, znovu se tedy můžu odvolat na lékaře, kteří tu sedí, onkologicky nemocné dítě není typ dítěte, které by bylo přijímáno urgentně ve dvě v noci. To prostě tak nebývá. Je třeba říci, že většina příjmů na dětské části, z kterých hrozí ty dlouhodobé hospitalizace, je plánovaná. Protože to posílají – tady paní dr. Dernerová to může potvrdit – posílá se to na základě indikace lékaře. Dětská neurologická klinika, to je typický problém dlouhodobých hospitalizací, kterých se to týká. Takže ten problém, že by bylo urgentně potřeba někoho ubytovat, tam samozřejmě je. Typicky na dětské chirurgii nebo podobně, ale je řešen.

Takže mě ta petice nepotěšila, protože mi spousta lidí volala, mailovala a říkala: „Vy nechcete připustit, aby rodiče nemocných dětí byli s těmi dětmi? Co jste to za nelidy?“ Já jsem vysvětloval, že to tak vůbec není. Ta petice byla do jisté míry – a máte ji před sebou, tak si ji přečtěte – je matoucí. Prostě proto, že tam ta ubytovna provozována je.

A já znovu opakuji, nabídka od nemocnice pro Klíček je – ruka otevřená. My říkáme, ano, pojďte se dohodnout, provozujte svou činnost, my vám to umožníme tím, že si tady budete moct fungovat v rámci té nemocnice. Kristepane, když to jde u takových organizací, jako je Kapka naděje, která mimochodem přispívá nemocnici ročně stovkami milionů korun od dárců. To ještě podotýkám, to je ještě jedna z věcí. Tak proč to nejde u vás?

A musím se přiznat, že teď na ministerstvu ještě jsem zjistil jeden rozměr té problematiky, protože Nadační fond Klíček tvrdí, že chce vybudovat dětský hospic, že na to používá peníze, které dostává od dárců. Asi všichni víte, že teď na ministerstvu poměrně intenzivně pracujeme na hospicové péči, tak jsem zjistil, že tam ten hospic, o kterém se zmiňuje, vůbec nikde není. V Malejovicích žádný hospic definován zatím není. Ani po těch dvaceti letech.

Já se musím přiznat, ono je to hrozně těžké. Je to hrozně těžké z toho důvodu, že ono to vypadá, že děláme nějakou lumpárnu v Motole apod. A ten neziskový sektor je strašně dobrý a co dělá, je jenom dobře, pak se dostanete do spleti reality a zjistíte, že to tak úplně není. Takže já, aniž bych tady chtěl zdržovat, byť jsem v Senátu rád, tak musím říci, že výsledkem je to, co platí. V této chvíli Fakultní nemocnice v Motole provozuje a bude provozovat ubytovnu pro rodiče nemocných dětí. Z toho důvodu, vzhledem k tomu, že tuto činnost provozuje vlastními silami, ji nebude outsorcovat. Prostě nebude, protože to nejde. A nabídka pro jakoukoli nadaci, která chce fungovat a bude fungovat v rámci nemocnice, to znamená, že bude ctít to, že existuje nějaké právo na soukromí pacientů, to, že existuje nějaký regulovaný přístup k informacím o jejich zdravotním stavu, s tím, že vždy budou rozhodovat lékaři a zdravotnický personál, jestli tam budou, nebo nebudou fungovat, tak s nadací, která akceptuje tento typ podmínek, my nemáme problém a jsme ochotni – nebo teda oni vlastně dneska, za Motol – ale jsou ochotni se s nimi – a já to garantuji – dohodnout.

Ale prostě a jednoduše, je mi líto, ale ubytovnu pro rodiče nemocných dětí, nejen onkologicky, bude provozovat nemocnice sama a ta služba bude kvalitní. Za to ručím. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, pane ministře, a ráda bych nechala promluvit všechny naše hosty a pak vás poprosím, páni senátoři, dámy senátorky, do diskuse o příspěvky. Takže panu ministrovi děkuji a nyní bych požádala pana Jiřího Královce, který zde vystoupí za Nadační fond Klíček. Prosím, pojďte k nám sem k mikrofonu. Tak, i vy vítejte a mikrofon je váš.

Jiří Královec:  Děkuji. Vážené dámy a pánové, vážené senátorky a vážení senátoři, já musím říci, že se mi samozřejmě mluví velice těžko, a to ze dvou důvodů. Jednak mám trému a nejsem na veřejné vystupování příliš zvyklý. A jednak je velmi těžké reagovat na věci, které zazněly v předešlých příspěvcích. A i když jsem to neměl v plánu, musím se k nim bohužel vrátit, protože trošinku ilustrují i důvod, kvůli kterému naše petice vznikla a kvůli kterému si myslíme, že je velmi důvodná.

Asi bych začal pozpátku a pokusím se být velmi stručný. Kdyby někdo měl jakoukoli bližší potřebu nějakého zpřesnění, tak samozřejmě kdykoli i později rád zodpovím jakékoli otázky. Pan ministr Ludvík v tom svém expozé, kdy nějakým způsobem mapoval historii našeho působení v motolské nemocnici, bohužel neuváděl ta fakta tak, jak odpovídá realitě. Naše ubytovna vznikla už jako doplněk existující rodičovské ubytovny v motolské nemocnici, v těch prostorách, ve kterých rodičovská ubytovna zřizovaná Motolem působila a působí. Ta už tam byla v tom roce 1993, kdy jsme my sami nemocnici nabídli, že prostory, které byly v téže budově prázdné, doplníme o další ubytovací místa pro rodiče. A s nemocnicí jsme si samozřejmě také dohodli podmínky, na základě kterých to budeme dělat. To, že nemocnici nebudeme platit spotřeby, které jsou vzhledem k tomu, že šlo o dvě stoupačky, celkem minimální, byl návrh samotné nemocnice, který my jsme rádi přijali. Protože samozřejmě ta naše práce něco jiného do té nemocnice přinášela a přináší. A nebylo to tak, že bychom my parazitovali na tom, že nás nemocnice něco nechá dělat zadarmo, a my se jí takhle odvděčíme.

Stejně tak, při vší úctě k odbornému přínosu pana profesora Kouteckého, pan profesor Koutecký, jako lékař ze staré školy, naopak nebyl příznivcem přítomnosti rodičů u dětí. Takže z jeho popudu rodiče ubytováváni nebyli. Ta naše nabídka byla právě proto, že rodiče měli velké problémy na té dětské onkologii být. A my jsme chtěli pomoci tomu, aby se technické překážky, které té jejich přítomnosti bránily, podařilo odstranit. Stejně tak to, o čem mluvil pan ministr dál, my jsme se naopak vždycky snažili vycházet vstříc veškerým požadavkům, které během těch 23 let nemocnice na nás vznesla. Ve smyslu nějakého režimového fungování té naší aktivity. Vždycky jsme ji vnímali jako doplněk, rozhodně jsme si na ni nedělali reklamu. Dělali jsme ji a veškerou svoji práci děláme proto, že jsme v kontaktu s rodinami nemocných dětí a snažíme se jim prakticky pomoci.

A doslechnout se o sobě, že to děláme z nějakých marketingových důvodů, nebo že zneužíváme prostředky sponzorů a tvrdíme, že děláme něco, co neděláme, to už je trošinku silná káva. A opravdu nevím, jestli to do téhle té debaty patří. Už proto, že dětský hospic je typově úplně jiným druhem zařízení než hospic pro dospělé. Už proto, že žádný dětský hospic, v té definici, v jaké ho definuje Mezinárodní společenství a v jakém vznikl v roce 1982 ve Velké Británii, kde ho založila sestra Frances Dominica, mimochodem členka čestného výboru naší nadace, žádné takové zařízení u nás není. A to, co my děláme, děláme a deklarujeme jako první část našeho hospice a jako část budoucího spektra kompletních hospicových služeb. To jenom na doplnění.

Stejně tak bych se strašně důrazně rád ohradil proti tvrzení, že nemocnice neměla do našich prostor přístup a nevěděla, co se tam děje. My jsme po celou tu dobu, kdy jsme v nemocnici působili, nechávali jednu sadu klíčů od veškerých prostor, které jsme měli ve správě, jednak na vrátnici u vstupu do ubytovny, jednak na ubytovací kanceláři.

To znamená, že nemocnice vždycky měla do těch našich prostor přístup. A to, že se ty klíče několikrát ztratily a my jsme je museli doplňovat, to je sice pravda, ale není to naše chyba. Stejně tak s vybíráním peněz, abychom si vyjasnili situaci, která tam je. Ta naše ubytovna je ubytovnou svépomocnou a každoročně nás stálo její provozování poměrně výraznou finanční částku. Zejména v době, kdy jsme tam už měli zaměstnaného člověka a byly s tím spojené finanční náklady. A to, co rodiče platili, nebyla cena za ubytování, ale byl to příspěvek, který byl v rámci toho principu svépomoci, na kterém ubytovna fungovala. Byl to příspěvek konsensuální, začínal na pěti korunách za noc, tak to bylo řadu let, potom přes deset a patnáct korun, to trvalo řadu dalších let. Nejvyšší výše dosáhl v loňském roce, od kdy to bylo právě padesát korun za noc. Skladbou sto za první noc, nebo s příspěvkem sto za první noc, v podstatě to vyšlo z iniciativy samotných rodičů, kteří poukazovali na to, že za kávu za automatu dají za den víc. A my jsme tyhle prostředky používali k provozování té ubytovny. Ty náklady na tu ubytovnu byly samozřejmě mnohonásobně vyšší. A až do toho loňského roku byl ten příspěvek několik let třicet korun za noc. Dokonce ani ne padesát.

To, že tam ten příspěvek je takto nastaven, bylo ve všech našich informačních materiálech a letácích, které měly k dispozici i kliniky i vedení nemocnice i ubytovací kancelář. Nebylo to naprosto nic tajného, nebylo to nic, o čem by pan ředitel nevěděl. A v každém případě je ještě potřeba dodat to, že ten příspěvek byl opravdu jenom příspěvkem na režii, nikoli cenou ubytování. A ty rodiny, které služby naší ubytovny využívaly, ho platily dobrovolně. A jeho nezaplacení by nebylo důvodem a nebylo v mnoha případech toho, aby rodiče tu službu využívat nemohli. Tak to jenom na vysvětlenou, protože se opravdu reaguje velmi těžko.

Stejně tak, asi jenom velice krátce, protože moje pozice je velice těžká tím, že reaguji na věci, které se velice lehce a krátce řeknou, ale jejich vysvětlení vyžaduje určitý ponor a zařazení do souvislostí. A na to bohužel, obávám se, není v mém vystoupení dostatečný prostor. Ale naprosto se mu nevyhýbám. Já jsem kdykoli připraven jakékoli bližší informace k tomu poskytnout.

Jestliže pan ředitel srovnával naši práci s jinými neziskovými organizacemi, nevím, jestli je to úplně fér, protože tendr práce, který v Motole od toho roku 1993 děláme, v téhle té podobě žádná jiná organizace nedělá. A je úplně pochopitelné, že každý dělá něco. A dělá to, co je blízké jeho naturelu a v souladu s jeho posláním. Když pan ředitel Šedivý z Nadace Ronalda McDonalda hovořil o tom, že byli do projednávání petice včleněni proto, že jsme šířili informace o tom, že jejich úmysl stavět v Motole dům, je příčinou toho, proč musíme motolskou nemocnici opustit, opět to není pravda. My jsme se jenom pozastavili, a trošinku stále pozastavujeme nad tím, proč na jedné straně nemocnice aktivně vystupuje proti naší práci, a na druhé straně aktivně podporuje organizaci jinou, která má náplň té práce podobnou. Ale to je otázka na vedení nemocnice, nikoli na pana Šedivého. My samozřejmě také nevnímáme jejich práci a naši práci jako něco, co by bylo ve vzájemném konfliktu, protože těch potřeb je samozřejmě v nemocnici daleko více. A máme i dlouhou dobu shodný úmysl postavit samostatné rodičovské středisko v motolské nemocnici, se kterým se vlastně na vedení nemocnice obracíme od roku 1995.

K tomu, co říkal pan současný ředitel Budinský. Zase, to, že poskytujeme, nebo to, že jsme byli v prostorách bezplatně, byla věc dohody s vedením nemocnice. My jsme celou dobu byli otevřeni jakékoli diskusi. Měli jsme písemné povolení k využívání prostor a o uzavření smlouvy jsme se snažili dlouhá léta. Téměř k tomu došlo až právě ve zmíněném roce 1999, nikoli 1998, za ředitelování paní ředitelky Rögnerové, se kterou se podařilo dosáhnout oboustranně schváleného návrhu nájemní smlouvy. Byla to smlouva nikoli za 100 Kč/m2, ale za symbolickou 1 Kč/m2, byla to smlouva, se kterou souhlasilo Ministerstvo zdravotnictví, jako zřizovatel, se kterou souhlasil Motol, se kterou jsme souhlasili my. A to, že ta smlouva nakonec uzavřela nebyla, bylo proto, že právní odbor Ministerstva zdravotnictví zjistil překážku na straně nemocnice, protože objekty, kterých se ta smlouva týkala, a s nimi spoustu dalších objektů, neměl Motol zapsány jako něco, k čemu má dispoziční právo. To znamená, že bylo potřeba tuhle věc vyřešit. Než se ta věc vyřešila, došlo k výměně ředitelů, nastoupil pan ředitel Ludvík, kterého jsme okamžitě oslovili. On přislíbil, že v tom jednání bude pokračovat, ale to se bohužel nestalo.

A jestliže se dneska bavíme o tom, že poslední pokus o uzavření smlouvy byl v roce 2016, on to nebyl poslední pokus, on to byl ze strany nemocnice po celých těch letech vlastně jediný pokus. A jeho úskalí bohužel bylo to, že se vůbec netýkal práce, kterou děláme. Týkal se vlastně něčeho poněkud jiného. Takže tam potom těžko nějakým způsobem se domlouvat, když tam už na té startovní čáře nebyly srovnané hodnoty sdílené.

Já jsem – už jenom opravdu skončím velice krátce, protože to moje povídání se vyvinulo vlivem předchozích příspěvků trošku jiným směrem, já bych samozřejmě velice rád poděkoval za to, že se Senát petici věnoval tak důkladně a dal takový prostor k jejímu projednání. Chtěl jsem jenom říct, že samotná petice byla důsledkem určité bezmoci a bezradnosti z toho, že se nedařilo s Motolem navázat nějakou poctivou a otevřenou věcnou komunikaci. A byla to slušná prosba o zachování aktivity, nikoli nějaký ultimativní text. A ta petice, pokud jste si ji přečetli, tak doufám, že je z ní zřejmé, že manipulativní není. Že se naopak snaží ty věci pojmenovat dobře a věcně. A snaží se hledat nějaké řešení. Je to vlastně prosba o to, abychom se k nějakému schůdnému řešení přiblížili.

Nás bohužel zaskočilo, co všechno na straně motolské nemocnice vyvolala naše legitimní snaha dobrat se jádra věci. Protože ty argumenty, kterými bylo rozhodnutí pana ředitele naši aktivitu ukončit podloženo, byly velice nekonzistentní. V průběhu času se měnila, a my jsme je vždycky brali naprosto vážně, pokoušeli jsme se k nim zjistit maximum informací a hledat schůdné věci, které by přes tyto námitky, nebo přes tyto argumenty vedly. A bohužel cesta se zatím najít nepodařila. Ale nikoli proto, že by podle veškerých našich zjištění ty překážky, o kterých pan ředitel, nebo pan náměstek Budinský hovoří, byly nepřekonatelné. Možností těch řešení, možností schůdných, možností zákonných, protože my jsme se nikdy od zákonných pravidel neodchylovali a nesnažili jsme se žádným způsobem obejít nebo je nerespektovat, tak těch možností tam bylo a je několik. A bohužel zatím jenom není žádná diskuse, která by byla vedena tím vstřícným směrem, aby se něco podobného podařilo překlenout a zrealizovat v dobrém.

My se hlavně domníváme, že je velikou chybou stavět celou věc jako boj a jako konflikt. A sami jsme s tím ani nezačali, a ani jsme to jako konflikt nevnímali a v podstatě nevnímáme. My jsme každý rok vynakládali značné úsilí na to, abychom mohli poskytovat kvalitní služby, o kterých víme, že jsou potřeba. A prospěch z těch služeb mělo velké množství pacientů a jejich blízkých. A vycházelo to vstříc i personálu jednotlivých klinik.

My jsme si naprosto jisti tím, že naše práce v ničem s nemocniční službou nekoliduje. A celých více než 23 let byla naprosto homogenní součástí jejího fungování a usnadňovala rodinám život. A navzdory těžké komunikaci, kterou jsme v uplynulém roce zažili, a které jsme se bohužel stali svědky, tak jsme přesvědčeni o tom, že i představitelé státní nemocnice mají, nebo by měli mít zájem na tom, aby byl život rodinných pacientů snazší. Ono je mnoho věcí, které se dají udělat s minimálními náklady. A já bych rád připomněl jeden letáček, který sama motolská nemocnice vydala. Je to letáček o dobrovolnících a stojí v něm, že dobrovolník netvoří peníze, ale zvyšuje hodnotu nemocnice. A my jsme rádi, že vedení nemocnice je alespoň v nějakém ohledu takovému pohledu otevřené, protože přesně totéž platilo a platí o naší práci. Přesně to jsme dělali celých 23 let, přesně to nabízíme i do budoucna. A vždycky jsme byli a jsme otevřeni jakémukoli technickému uspořádání, které by umožnilo zachovat práci, o které jsme přesvědčeni, že je důležitá a potřebná. Nemocnice se bohužel – a bylo to trošku vidět i v těch předešlých vystoupeních, k naší velké lítosti a bezmoci – snaží místo hledání schůdných cest ten problém stavět jinam a budit dojem, že se s námi nedá jednat. A že v praxi vlastně ani žádné problémy nejsou. A o rodiny, že je dobře postaráno.

My ale víme, že není. Daleko důležitější než to, jaký mediální obraz o sobě nebo o nás nemocnice vytvoří, je to, co rodiny mají a budou mít k dispozici doopravdy. Tady jsme dál ochotni a připraveni nabízet svoji pomoc. Jediné, co k tomu potřebujeme a žádáme, je vstřícnost a ochota a pravdivost na straně nemocnice, za projednání v Senátu jsme rádi už proto, že umožňuje mimo jiné i to, aby celou situaci zmapoval a aby třeba pomohl tomu, aby se nějaké schůdné řešení začalo opravdu hledat. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám za vaše vystoupení. Nyní požádala o vystoupení paní Markéta Královcová z Nadačního fondu Klíček. Poprosil bych také všechny ty, kteří jsou v předsálí, aby se tam utišili, a pokud telefonují, aby odešli vyřizovat své záležitosti jinam. Ruší to. Děkuji vám. Prosím, paní Královcová.

Markéta Královcová:  Děkuji za slovo, vážené paní senátorky, vážené páni senátoři. Já jsem odložila připravený text, protože si myslím, že všechno už bylo řeč, nebo všechno podstatné. Ale to, co jsem teď slyšela, mě samozřejmě dost rozrušilo, protože v Motole nechal kus života, dost podstatný na té práci, a není úplně příjemné slyšet některé věci, které je třeba uvádět na pravou míru. Takže já bych jenom společně s díky za to, že té naší petici byl věnován takový prostor a pozornost, doplnila pár takových postřehů možná do té mozaiky.

Musím bohužel se shodnout v tom, že matoucí není ta petice, ale spíš byl matoucí ten projev, ke kterému manžel už nějaký komentář dal. Je také, myslím, třeba dodat, že ten nějaký střet, nebo jak by se to dalo nazvat, nebo nesoulad, abychom použili takového oblejšího slova, nenastal v situaci, kdy by někdo z vedení nemocnice kontaktoval zástupce našich organizací, s tím, že pojďme něco řešit. To bylo úplně jinak.

My jsme v loňském roce jako Nadační fond Klíček slavili čtvrt století své existence. Zkraje roku jsme se obrátili na mluvčí nemocnice a na vedoucí odboru služeb, s tím, že bychom velice rádi v tom roce 2016 připravili nějaké pěkné oslavy nebo něco, co by i na půdě nemocnice, protože my jinak nepracujeme s pacienty ani s rodiči jako s marketingovým produktem, ale abychom trošku ukázali, že tam nějaký kus práce za námi je, těch 23 let. Takže jsme vstoupili do jednání, měli jsme schůzku, kde jsme lidem představili, protože oni o tom moc nevěděli, co tam vlastně děláme, a budu upřímná, otevřená, mluvili jsme velice otevřeně o problémech, se kterými se setkáváme. Nabídli jsme, že bychom velice rádi nemocnici pomohli řešit to, co na rodiče poukazují. Nebudu zacházet do podrobností, to asi není potřeba, ale bylo hodně věcí v nepořádku. Pozvali jsme lidi z odboru služeb, aby se přišli k nám podívat, a sami jsme vyvolali nějakou diskusi. Schůzka byla domluvená, ale jsem měla shodou okolností s sebou email, kde vlastně jsme loni 22. března dostali zprávu, nebo jsme komunikovali o tom, že domluvená schůzka byla z popudu pana ředitele zrušena, že se žádná konat nebude, že k nám na ubytovnu nikdo nepřijde, že se bude ta věc řešit jinak.

My jsme iniciovali schůzku s vedením nemocnice, abychom navázali na všechna ta předchozí jednání o zvětšení těch našich prostor. Ta schůzka proběhla z našeho popudu, proběhla 26. dubna. To byl ten bod zlomu, kdy se už nejednalo o tom, jak v předchozích letech, jak to celé popasovat, jak pracovat dál, ale dozvěděli jsme se, že ministerstvo financí utahuje šrouby a že, tak jak říkal pan ředitel a ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík, že s tou prací budeme muset skončit. Dál už ten příběh je poměrně známý. My jsme se snažili všechny argumenty brát vážně, nějak se v tom orientovat. K dohodě zatím nedošlo. My pevně doufáme a věříme a děkujeme za vaši podporu v té věci, že ta jednání budou pokračovat, doufáme, že bude možnost otevřeně a v klidu o všem hovořit. Musím potvrdit to, co tady také zaznělo, že ta služba, kterou jsme museli přerušit, opravdu citelně chybí. Když jsme tady čekali před jednáním, tak jsem měla telefonát zrovna od jedné maminky, která bude potřebovat po dobu operace své dcery ubytovat, ta byla překvapená, protože se ještě ani nedozvěděla, že naše ubytovna musela provoz přerušit. Takže i v situacích, kdy nemocniční ubytovna z nějakého důvodu rodiče přijmout nemůže, nebo jim nabízí služby, nebo své zázemí v nedostatečné podobě, nebo za takový peníz, na který ta rodina nemá.

Já budu ráda, když budeme moci navázat, když ta příští jednání už nebudou vypadat tak, že budou v předsálí dva hloučky, ale že ta komunikace se prostě provětrá, kdy budeme vnímáni opravdu jako někdo, kdo neškodí, ale pomáhá, a podle toho s námi bude také jednáno.

Ještě jednou vám děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji. Jako poslední do diskuse se přihlásil pan Marek Šedivý, ředitel Nadačního fondu Dům Ronalda McDonalda. Prosím. (Kolegyně upozorňuje na skutečnost, že již vystoupil.) Už vystoupil? Aha, dobře. Takže tím je vyčerpán veškerý počet přihlášených do diskuse z řad hostů.

Nyní bude pokračovat debata senátorek a senátorů. S přednostním právem se přihlásil pan senátor Jan Veleba. Prosím, pane senátore.

Senátor Jan Veleba:  Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, páni senátoři, vážení petenti. Já jsem se domníval, že u petice, když se přihlásím, že nebudu mít přednostní právo, býval bych s tím počkal, nechtěl jsem být první, ale už se tak stalo.

Když to tak poslouchám, tak mám potřebu se k tomu vyjádřit, ač jsem se na to nijak nepřipravoval.

Tady ta petice mě osobně zaujala, ale hlavně mě zaujal postup těch, kteří to organizovali, protože na rozdíl od včerejška, kdy jsme tady projednávali registr smluv, tak v tomto případě to bylo tak, že jsem dostal telefonát na svůj mobil, od člověka, kterého neznám, který se mi představil a velmi slušným způsobem mě požádal, abych si to přečetl, tu petici, že mně to poslali, požádal mě, pokud s tím budu souhlasit, abych to nějakým způsobem jako senátor volebního obvodu 44 podpořil, s tím, že takto žádají všechny senátory, kterých se nějakým způsobem dovolají. To mě zaujalo, protože to nebyl žádný nátlak, byla to prosba.

Včera jsme tady viděli u toho zákona billboardy, balíčky, malé děti se tam zneužívají, tady ten rozdíl je v tom, že ty malé děti to skutečně potřebují. Včera to byly rukojmí, ty malé děti. Pak mě napadla jedna asociace, když jsem o tom přemýšlela a když jsem to tady dnes přemýšlel, i když jsem byl chvilku pryč, ale díval jsem se na televizi senátní, tak v naší společnosti není něco v pořádku. Když někdo obsadí Kliniku a dějí se tam různé věci, které tady nebudu komentovat, tak je to částí médií a částí společnosti považováno za legitimní, za hrdiny málem, živí se to, a možná že to někdo i financuje. To ale nevím. Když něco funguje, jde tam o zdraví dětí, jde tam o rodiče, funguje to dlouho, má to třeba nějaké nedostatky pramenící ze zákona, kde se přitahují skutečně šrouby, ale jde o to, komu se přitahují šrouby, tak zkrátka a dobře se to řeší, nebo snaží řešit striktním způsobem, ani milimetr mimo literu zákona, a řešení se možná ani nehledá. Nevím.

Já si myslím, těch podpisů, jestli jsem dobře slyšel, je kolem 13 tisíc. Nedávno jsme petici dělali, kterou máme uzavřenou, ale nechci o ní mluvit. Vím, co to znamená, když to není vyloženě populistická záležitost, tak vím, kde stačí několik hesel a prostě jde se na to, tak 13 tisíc podpisů je podle mého názoru hodně. K této jediné záležitosti, která se týká tohoto případu.

Na závěr bych chtěl jednu věc. Zřejmě by bylo dobré, já bych tímto žádal, nic jiného asi nelze, pana současného ministra zdravotnictví, aby zkusil z pozice ministra do těch jednání vstoupit, protože on je ten, který dřív byl tam ředitelem, a asi dost dlouho, aby se zasadil o to, aby zkrátka a dobře se té věci pomohlo. Jsem si jist, že média do toho vstupovat nebudou, to je pro ně nezajímavé. Pokud by to byla Klinika, tak tam budou štáby televizní a rozhlasové, ve dne, v noci. To tak zkrátka bude. Chtěl bych poprosit pana ministra, aby do toho vstoupil. Mně se to tady těžko poslouchalo. Opravdu se mi to tady těžko poslouchalo. Nehraji zde žádné divadlo. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane kolego. Jako další se do rozpravy přihlásil pan senátor Jiří Oberfalzer. Prosím, pane kolego, mikrofon je váš.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Děkuji. Vážení petenti, zástupci institucí dotčených, pane předsedající, kolegyně, kolegové. Ono se o tom špatně hovoří. Vždycky člověk, když má posuzovat věc, která má různé právní aspekty, tak musí hledat nějaké vodítko, něco, od čeho by se mohl odpíchnout. Já ho nacházím v tom, že tady 25 let pracuje nějaká nezisková instituce a poskytuje, o tom ani vedení, ať už bývalé, nebo současné vedení nemocnice, nepochybuje, poskytuje dobrou službu, užitečnou službu.

Poskytuje ji v podstatě bezplatně, protože jestli po letech letoucích z 5 korun vyšplhal ten poplatek na 50 korun za noc, tak asi všichni uznáme, že to není komerční záležitost, jakkoli tedy jde o peníze, že to je prostě ryze nějaká kompenzační věc. Je třeba si uvědomit, co Klíček pro provoz té nemocnice sám musel, promiňte, nemocnice, ubytování sám musel zajistit. Mám na mysli vybavení, pochopitelně nějaké praní prádla ložního a podobných věcí. Takovýto poplatek, myslím si, že je opravdu symbolický. Nemyslím si, že by pokrýval ty náklady s tím spojené.

Pravda je, jak se dozvídáme, že po léta probíhala přerušovaná jednání nebo pokusy o jednání o uzavření nějaké smlouvy, takže nedošlo ve výsledku k dohodě o nájmu, který by Klíček za provozování těch prostor nemocnici hradil. Nechci to vracet, protože tam je otázka nějaké vůle na obou stranách. Nemyslím si, že by na tom musela ta jednání ztroskotat. Bylo by dobré, kdyby nám někdo z managementu nemocnice řekl, za jakých finančních podmínek poskytuje nemocnice Motol ubytování těm rodičům, abychom měli určité srovnání.

Pak je tady druhá stránka věci, samozřejmě nemocnice patří státu, spravuje ji management, má povinnosti nakládat s majetkem jako řádný hospodář. My asi nemůžeme z pozice Senátu určovat managementu, co má s tím majetkem dělat. To je pravda. Ale můžeme ty věci posuzovat tak trochu z morálního aspektu. Ten argument ohledně novely zákona, která neumožňuje nemocnici nějak, já to řeknu laicky, provozovat majetek, který nepotřebuje, čili musí se k němu nějak postavit, aby jednoduše řečeno opět o něj nepřišla, nebo ho nemusela nahlásit Úřadu pro zastupování státu a příp. dát k dispozici nějakým jiným institucím. To je sice pravda, ale já jsem přesvědčen, že existuje takové řešení, pokud by byla vůle na straně nemocnice, že se uzavře smlouva, ze které bude vyplývat, že ty kapacity potřebuje. A způsob, jakým je provozuje, pak už podle mého soudu ten zákon nepředepisuje. Pokud by byla vůle, zcela jistě existuje právní konstrukce, ze které by vyplývalo, že se nemocnice těch prostor nevzdává, ale že pro jejich provozování využívá partnera, který tyto služby poskytuje v zájmu nemocnice, předpokládám, možná levněji. To samozřejmě je věc dalšího vyhodnocení.

Myslím, že ten spor ve skutečnosti nestojí na ničem jiném než na tom, jestli nemocnice chce nebo nechce s Klíčkem spolupracovat.

Připomínám znovu, co jsem už řekl, my ji k tomu nedonutíme, nemáme na to žádné právní nástroje, my tady můžeme hodnotit jenom tu morální stránku věci. Ta se mi zdá býti spíše na straně Klíčku. Druhá věc, kterou, protože jsem věnoval pozornost všem podkladům, které jsme na výboru dostali, nikdy nedělá dobrý dojem, když se jedna strana nějakého sporu nechová zcela konzistentně, když v průběhu sporu slyšíme proměňující se argumenty. Jeden vznesu, on je nějak zpochybněn, nebo se mu oponuje, tak vznesu jiný, protože chci přidat forsage. Já jsem tento dojem měl, že ze strany nemocnice se objevují vždy novější argumenty, další argumenty na posílení toho stanoviska, že tam Klíček v těch prostorách, abych zdůraznil, nechce.

Slyšeli jsme argument daný zákonem, ale také to tady nezaznělo, že potřebuje ty prostory pro ubytovávání sester, a celá řada dalších důvodů.

Já si myslím, že prostě to jenom ve mně vyvolává určitý pocit, že to jednání není tak úplně přímočaré a otevřené, jak nám zástupci nemocnice tady říkají.

Jde tady o děti, o děti v těžké situaci a o jejich rodiny, pro které ta situace je možná i v něčem těžší. Je mi líto, že není možné najít nějaký lidský účinný způsob, jak v těchto službách pokračovat. A přiznám se, říkám rovnou, že to je můj pocit, já se tady nechci pasovat do role nějakého soudce, ale já prostě mám pocit, že v této situaci ta nemocnice neudělala vše pro dobrý výsledek, dobrý z pohledu těch rodičů a těch těžkých pacientů.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane senátore. Jako další do rozpravy se přihlásil senátor Václav Láska. Prosím.

Senátor Václav Láska:  Vážení petenti, pane předsedající, kolegyně, kolegové. Z velké části se ztotožňuji s tím, co tu říkal kolega, senátor Oberfalzer, přesto na to trošku navážu ještě. Jednak nemocnice Motol je tedy v mém volebním obvodě, proto jsem se o to hodně zajímal, navíc k ní mám i osobní vztah, když dvě z mých tří dětí se narodily tam, a to jedno v té nemocnici díky určitým vadám, které mělo, strávilo větší část svého prvního roku života. Díky kvalitní péči a díky operativním zákrokům, které podstoupilo v nemocnici, tak dnes žije. Jinak by tomu tak nebylo.

Přesto sdílím podobně kritický pohled na jednání nemocnice v této věci. Já tam přiznávám nemocnici ten argument, že díky novele zákona musela začít jednat. O tom nikdo nepochybuje. Ale to jednání nebylo vedeno z mého pohledu tak, jak by mělo, pro mě ta argumentace, kterou slýchám, je taková ta klasická česká argumentace: Pojďme najít tisíc způsobů, proč něco najde. Místo toho, abychom se pokusili najít jeden důvod, proč něco jde. Já nejsem lékař, já jsem právník. Kdyby za mnou nemocnice přišla, jak to má řešit, v souladu se zákonem, tak aby Klíček mohl fungovat, tak jí navrhnu pět různých řešení, která budou naprosto legitimní a naprosto zákonná.

Tady se tak nestalo, i z těch projevů je možné cítit, že víc než nějaká vůle po veřejném zájmu tady hraje určitou roli osobní animozita. K tomu my právníci máme jednoduché řešení, říká se mu mediace. Kdybych tento spor měl rozlousknout, tak první, co navrhnu oběma dvěma stranám, ať jdou za mediátorem a provedou kvalitní mediaci. V tomto smyslu se mi i líbí návrh usnesení Senátu, protože ten v rámci svých možností, on to nařídit přímo nemůže, tak tímto směrem to usnesení jde.

Teď mi, prosím, dovolte doplnit pár věcí, kterými bych chtěl oponovat tomu, co tu zaznělo, nebo to doplnit.

Několikrát tu bylo řečeno, že Klíček opustil nemocnici. Ono to trošku vyznívá, že ji opustil dobrovolně. Ale tak to není. Na Klíček byla podána žaloba na vyklizení těch nemovitostí. To znamená, on ji opustil pod přímou pohrůžkou soudní vykonatelnosti. Takže žádné dobrovolné opuštění.

Pak největší... nepravda je možná silný výraz, ale prostě něco, co nezní správně, je opakované tvrzení, že nemocnice nabídla Klíčku spolupráci, tak, aby mohl pokračovat v té činnosti. Tak to rozhodně není. Tu smlouvu, která je založena i v podkladech petičního výboru, tak zase říkám, nejsem lékař, ale jsem právník. Takže dokážu tu smlouvu přečíst, co ta smlouva nabízí. Ta smlouva nenabízí opravdu vůbec nic z toho, co Klíček dělal. Klíček fungoval tak, že poskytoval nejenom ubytování, ale faktické zázemí a pomoc lidem, kteří potřebovali. Kontinuální. Kdy si ti lidé vzpomenou, kdy na ně přijde nějaká krize, kdykoli tam měli pomoc. To, co nabídla nemocnice, nabídla. Někde tam ve vestibulu máte sádrokartonem vymezených pár prostor, kde vy a dalších 17 nadací můžete působit. Tam můžete poskytovat psychologickou pomoc, když se objednáte dopředu, když se tam podělíte s těmi ostatními nadacemi. Dokážu si představit, jak to bude fungovat, když člověk, který má dítě třeba v onkologické péči, že se tedy objedná, že za tři dny v 17 hodin si půjde sednout do nějakého sádrokartonového prostoru a tam mu bude poskytnuta nějaká psychoterapeutická pomoc? Vždyť to je přece úplná hloupost, to nemá nic společného s tím, co tam ten Klíček dělal, že tam byl pro ty lidi kdykoli, v domácí péči, v zázemí. Já oponuji tomu, že nemocnice nabídla spolupráci, která by umožnila Klíčku pracovat ve své činnosti. Tak to není. Nabídla něco, co je určitým maskováním, aby se ukázala dobrá vůle, tady leží návrh smlouvy, složité smlouvy o několika stránkách, ale pokud si ji já jako právník přečtu, tak to není nabídka spolupráce. Rozhodně není.

Já upřímně nevím, jak jsou na tom ostatní nemocnice s ubytováním a s možností ubytování doprovodu. Opravdu nevím, jaká ta praxe je, nebo není, ale dívám se na to pohledem, že tady v Motole byla, fungovala, a už tomu tak není. Pokud bylo řečeno, že se musí někde selektovat ti ubytovaní, já chápu, že se neubytuje třeba sedmičlenná rodina, ale z těch dopisů, co já jsem měl k dispozici od rodičů, kteří v Motole žádali ubytování, tak nebylo schváleno ubytování třeba pro druhého rodiče nebo pro nezletilé sourozence. A to už není tak široká rodina, kde by se to mělo selektovat.

Poslední věc, kterou chci říct, na to padl i dotaz, za jakých finančních podmínek teď nemocnice poskytuje to ubytování. To je selektováno podle toho, jak jsem pochopil, zda ten doprovod je přijatý, či přijatý není, v tom chápu tu selekci, kdy z těch dopisů, které mám k dispozici, je patrné, že třeba přijatá je maminka, ale tatínek s druhým sourozencem už ne. Je to tam odselektováno, kdy ti nepřijatí platí za noc 600 korun, což při dlouhodobém ubytování je pro lidi zvláště mimo Prahu naprosto neakceptovatelné.

Z hlediska ekonomického můžu uzavřít, že určitým rodičům nemocnice Motol službu ubytování neposkytuje. Protože ji nabízí v takové ekonomické relevanci, že je pro ně nedostupná.

To je asi všechno, co jsem k té věci chtěl říct. Myslím si, že to usnesení naše senátní je správné, znova zopakuji tu jednu jedinou věc, zapomeňte na animozity, zvláště osobní animozity, protože tady máte na řešení daleko závažnější věci. Zvolte si kvalitního mediátora, sejděte se u mediace a vyřešte to. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane kolego. Nyní s právem přednosti paní místopředsedkyně, senátorka Miluše Horská.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Pane předsedající, kolegyně, kolegové, vážení petenti. Možná se právě tato příležitost hodí i tak trošku k naší osvětě, protože jsme tady včera častokrát skloňovali ty zlé neziskovky, ten zlý občanský sektor, ty aktivisty. Myslím, že jsme nebyli si utřít slzu, když tady hovořila bývalá uživatelka služeb Klíčku, když to tak řeknu, maminka, která přišla o svoje dítě a dala se jako dobrovolnice, jako ta aktivistka do služeb této neziskovky. I takový je občanský sektor. Pozitivní, negativní. Takoví jsme my politici, taková je státní správa.

Myslím si, že tak jak se tady dnes velice módně hovoří o dobré značce, o PR, že zlidštit vysoce erudovanou odbornou zdravotnickou službu může právě takový pozitivní aktivismus, a ono to tak vlastně dlouhá léta bylo. Když něco spolu začalo a tvarovalo se, tak asi to mělo trošičku jiný význam a má to dodnes jiný význam, než když přiskočí nějaké nadace, líbivé, nebo nadace, které mají svého představeného velice známou hvězdu, víte, to se to pak ty peníze shání, takže ne nemocnice těm organizacím, nebo i, ale i naopak přece. Snad mi odpustíte ten příklad, my si tady trháme vlasy, když řešíme jinou zdravotnickou problematiku, a to, že třeba dneska maminky chtějí rodit doma. Proboha! V 21. století, proč? Proč? Protože jim chybí v nemocnici v té odborné službě ten lidský přístup. A to si dovolím říct, že Klíček v tom doprovázení, v tom umírání vlastně tuto roli, tuto důležitou roli zlidšťování sehrával.

A teď vám řeknu svůj případ, nebudu jmenovat, abych se nedostala do nějakých problémů, nechci nikoho uvádět do problémů. Ale vy víte, že moje škola je obecně prospěšná společnost, takže neziskovka. Ucházíme se o peníze, musíme, protože peníze, které přijdou od státu, nestačí. Ucházíme se u různých nadací nebo u různých firem, velice známých. My jsme se takto utkali o příspěvek u jedné známé firmy, která se rozhodla, že bude někoho podporovat, různé nadace. Měli jsme se prezentovat svými programy, to, co děláme, tak jsme tam přinesli hodně svoji pestrou činnost. A vedle přišla ta celorepublikově známá nadace, která byla jistě známější než my, ale tu činnost tam prostě neměla. Jen tak tam byla. Bylo nás tam asi 20 takových zoufalců, co se pokoušeli o ty peníze se utkat, a hádejte, jak to dopadlo? Kdo to dostal? Takže ono vybudovat si dobré jméno jako neziskovka je daleko složitější, než když jste firma, která má peníze, když o ty peníze musíte usilovat každoročně, sklánět se, jít trošku i na kolena, i se trošku podbídnout, ale hlavně dělat tu službu velmi dobře. Já si myslím, že Klíček tady předvedl něco, mě asi mrzí na tom všem, tady je spoustu informací, já do toho nechci vstupovat, ten přístup, ta komunikace. Myslím, že tak jak už bylo řečeno, sednout si k tomu kulatému stolu, vzít někoho mezi sebe, vnímám to jako neochotu a mrzí mě to o to víc, že ta služba fungovala výborně, ne dobře, protože dobrých je asi dost, a že se to vlastně dostalo až sem. Možná, že je to dobře, protože my si vysvětlíme, že občanský aktivismus má mnoho tváří, a ne všechno, co je občanské, je špatné. Já se ráda vracím k tomu odkazu našeho prezidenta Václava Havla, protože jsme tehdy jako neziskovky vůbec byli připuštěni jako lidi třeba na Žofín nebo na Hrad, protože to bylo takové trošku zakázané ovoce nebo hozený rudý hadr.

Děkuji vám za to, jakou službu jste vykonávali. Jistě ji budete vykonávat dál a vidíte, že máte naši senátní podporu.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, paní místopředsedkyně. A do rozpravy se mi přihlásila paní senátorka Daniela Filipiová. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Daniela Filipiová:  Děkuji. Kolegyně a kolegové a petenti. Musím se přiznat, že jsem tady dnes ve střetu zájmů, protože patřím mezi ty, kteří podepsali petici za zachování Klíčku. Musím říci, že já rozhodně nejsem člověk, který by rozdával své podpisy pod petice. Přiznám se, že mnohdy přistupuji k peticím velmi, velmi obezřetně. Ale je to asi půl roku, co jsem se od jednoho známého studenta medicíny dozvěděla o problému, který nastal pro Klíček. Obrátil se na mě jako na kamarádku a samozřejmě i jako na senátorku, jestli by se s tím nedalo něco dělat. A první, co mě napadlo, bylo to, že se samozřejmě dopodrobna s tím seznámím, protože přece nebudu nic jen tak na doporučení, byť výborného kamaráda, podepisovat.

Snažila jsem se skutečně najít veškeré dostupné informace o problému, řeknu Klíček versus nemocnice v Motole. Když jsem si to prostudovala, tak moje rozhodnutí bylo naprosto jednoznačné a petici jsem podepsala. Dá se tedy asi předpokládat, že moje vystoupení nebude tak umírněné, jako třeba tady bylo kolegy Oberfalzera, který vystupoval velmi smířlivě, snažil se dělat jakéhosi moderátora. Já opravdu taková asi nebudu, protože ti, kdo mě znají, tak vědí, že jsem velmi emotivní člověk a mnohdy i při mých vystoupeních, která nejsou úplně častá tyto emoce dávám a myslím si, že emoce jsou velmi důležitou součástí života, nicméně těm, kterým to bude vadit, se předem omlouvám.

Já samozřejmě nezpochybňuji právo vlastníka nakládat se svým majetkem. Myslím si, že to ani ode mne nikdo nemůže čekat už jenom vzhledem k mé politické příslušnosti, že právo na nakládání s vlastním majetkem je pro mě totéž, jako právo svobody jednotlivce apod.

Nicméně teď si dovolím trošku citovat kolegu Oberfalzera. Ono je to trošičku o morálce. A myslím, že to tady zmínil částečně i pan kolega Láska. Víte, když je vůle se dohodnout, oboustranná vůle se dohodnout, zdůrazňuji oboustranná vůle se dohodnout, tak vždycky je možné najít řešení, které bude odpovídat jak zákonu, tak morálce. Ostatně, když to řeknu opravdu s nadhledem, tak si myslím, že zákony mají vychovávat tak trošku k morálce, – a teď, prosím vás, mě nechytejte absolutně za slovo u každého zákona, ale bavím se obecně – zákony mají společnost nějakým způsobem kultivovat. Čili v tomto nevidím rozpor. A co mě na tomto všem zaráží je ta vlastně více jak dvacetiletá snaha uzákonit vztah mezi nadací Klíček a motolskou nemocnicí. Proboha, to se skutečně za 20 let nenašla ze strany nemocnice – vyjma, co jsem pochopila tady z příspěvků, z přístupu paní exředitelky Rögnerové – vůle vyřešit tuto problematiku?

Já nyní možná zdánlivě odbočím. Ale včera jsme tady projednávali zákon o otcovské poporodní péči, resp. o otcovské dovolené. Musím říci, že zejména z řad sociální demokracie jsme tady slyšeli, jak je strašně důležité udělat cokoli, byť sebemenší maličkost, pro podporu rodiny. Proboha, co dělá Klíček? Podporuje rodinu. Tady zaznělo, že mnohdy je tam strašně moc rodinných příslušníků u dítěte. Při těch slovech jsem si pomalu vybavila, jestli tam není už pomalu nějaký cikánský lágr u lůžek pacientů.

Vzpomínám si, že jsme měli před šesti lety vážně nemocnou maminku. Ležela na JIPce v jedné z pražských fakultních nemocnic, Motol to nebyl. Všichni byli nesmírně rádi za jakoukoliv návštěvu v kteroukoliv denní či večerní dobu, protože každý, a myslím si, že nejenom lékaři, kteří jsou tady, ale všichni máme nějakou zkušenost s nemocí, vám potvrdíme, jak je důležitá psychika pro nemocného, že když nemocný v podstatě mnohdy vzdává jakoby svůj boj, ne samozřejmě vždycky, ale mnohdy ho prostě vzdal a končí to. Pamatuji si, že můj táta jako doktor mnohokrát říkal, že mnohdy nechápal, jak se pacient z téměř infaustního stavu dostal do toho, že ho propouštěl z nemocnice. Ne všechno, ale velkou část vyhrála psychika. A vy mi chcete říci, že i dítěti to škodí nebo to tam nějak vadí personálu, když tam rodina je a dítě nějakým způsobem rozptýlí. Chápu samozřejmě, že když je potřeba udělat nějaký zdravotnický zákrok, tak příslušníci nebo většina, ponechají tam třeba jenom maminku, ostatní musí odejít, aby zdravotnický personál měl možnost obhospodařit, resp. opečovat pacienta, tak to je přece samozřejmé. Ale proboha, vždyť i personál musí být rád, že tam rodina nebo někdo blízký je, protože – přiznejme si – neustále slyšíme o tom, jak jsou zdravotní sestry a zdravotnický personál vyčerpáni svojí prací. Já to nezpochybňuji. To je pravda. Čili tím spíše si myslím, že oni budou a jsou nesmírně rádi, když jim někdo alespoň pomůže tam, kdy třeba na to sestry mnohdy nemají čas, vzít pacienta za ruku, promluvit s ním jako s člověkem a ne jako s diagnozou, nepřijít k pacientovi jenom, když mám podat infuzi nebo tabletu nebo dát injekci, ale přistupovat k němu také jako k člověku. Na to sestrám bohužel nezbývá mnohdy čas. A přiznejme si, že člověk jako rodinný příslušník je u lůžka nemocného, mnohdy i pomůže sestrám, neříkám, že ve zdravotnických zákrocích, ale podat jídlo, nakrmit třeba pacienta a další. A to je všechno činnost, kterou musí dělat zdravotnický personál, nižší nebo vyšší, a tady jsou zastoupeny rodinnými příslušníky. Čili opravdu nechápu postoj nemocnice. Mně to rozum nebere, jestli si mohu dovolit tento eufeminismus, abych pravdu řekla.

Tady mě opravdu dojalo, když bylo řečeno, že nadaci Klíček byly nabídnuty prostory, ty využívají i ostatní jako neziskovky, tak proč to Klíčku nevyhovuje? To si opravdu myslíte, že z povahy věci, kterou Klíček tady poskytuje, čili ubytování rodinných příslušníků, jim bude stačit jedna společná místnost pro já nevím kolik nadací, ani tady pan ministr a exředitel Motola nezvládl všechny vyjmenovat? Promiňte, ale myslím si, že jsme aspoň částečně svéprávní, ale tuto informaci mi opravdu rozum nebere.

A chtěla jsem tady také vznést k lidem dotaz. Hovořilo se tady o takovém to provozním příspěvku, který není, může být, až 50 korun. A zajímalo mě, kolik vybírá nemocnice a dozvěděla jsem se tady od kolegy Lásky, že to je 500 korun na den. To je tedy pěkná řacha do rodinného rozpočtu, když máte třeba měsíc nebo dva ubytované dítě, resp. hospitalizované dítě. To se rodinné rozpočty opravdu otřásají. To je služba, kterou poskytuje nemocnice jen pro horních deset tisíc. To si přiznejme.

Možná asi už mluvím dlouho, omlouvám se. Upozorňovala jsem na to, že jsem emotivní člověk, ale musela jsem to ze sebe dostat. Předem jsem vás upozornila, že asi nebudu úplně objektivní, nicméně musím říct, že usnesení výboru se mně hodně líbí, je vstřícné a doufám, že to opravdu k něčemu bude. Myslím si, že výbor sám se postará, resp. jeho členové se postarají o to, aby jaksi dohlédli na to, jakým způsobem došlo k nápravě a já tomu věřím, že se to podaří a že Klíček bude moci opět poskytovat svoje služby a přeji, abyste měli co nejméně klientů.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, paní senátorko, a dále se do rozpravy přihlásil pan senátor Hassan Mezian. Prosím, pane senátore.

Senátor Hassan Mezian:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, vážený pane ministře, hlavně vážení petenti. Děkuji svým kolegům předřečníkům a hlavně děkuji paní senátorce Filipiové. Má řeč nebude tak dlouhá. Jenom začínám tím, že sem ta emoce podle mého názoru patří. Člověk bez emocí je člověk bez srdce. A my jsme tady se svým srdcem. Jinak by se každý věnoval své původní profesi a tedy by nebyl. To je to, co nás tedy vedlo k tomu. Ta psychologická stránka věci a hlavně morální stránka věcí by nás měla vést k tomu rozhodování, máme-li kompetence rozhodovat o celé této záležitosti. Protože pokud bychom měli prostory, tak tyto prostory určitě petentům poskytnu a určitě bezplatně, protože na lidskost neexistuje kalkulace. Nejen jako senátor, ale jako lékař, jako otec rodiny a i jako dědeček, i vzhledem ke svým šedinám už mi život bohužel dal i možnost se starat o těžce nemocného příbuzného, třeba i s onkologickým onemocněním a vím, co toto všechno obnáší. Takže by bylo dobře, aby člověk .... no dobře, není to dobře, aby člověk prožíval takové situace, to je hrozná situace. A psychologicky člověk je vděčný za každou pomocnou ruku. Ona totiž společnost je silná silou nejslabšího článku. A nejslabší článek v naší společnosti jsou děti. Protože ty se nedokáží bránit, a hlavně ty nemocné děti, ty se také nedokáží bránit. Ty se nás bojí jen, když vidí doktora v bílém plášti, protože se bojí, že dostanou injekci. Ani se nebojí základního onemocnění. Základního onemocnění se bojí spíše jeho rodiče. A jakmile přijde do místnosti, kde je to dítě, někdo cizí, tak často děcka brečí, protože hned tápou po někom, kterého znají. A když mají vedle sebe nějakého příbuzného, tak určitě se obrátí na něj a minimálně se na něj dívají těma očima, které vím, jak vypadají u dítěte, které je vyděšené v přítomnosti někoho cizího i s bílým pláštěm, a nemá vedle sebe, na koho se obrátit z těch lidí, kteří ho znají. Samozřejmě jsem řekl, že na lidskost neznám kalkulaci a neumím žádnou kalkulaci.

Úředníci podle mého názoru jsou pro nás potřební, jenže ti jedou podle určitého jízdního řádu a podle toho, jestli mají splnit nějaký určitý plán, za který jsou hodnoceni. Takže se stává mezera a tyto mezery právě splňují organizace, které jsou více méně a více jsou dobrovolné. A spoustu věcí, které dělají, nejsou na ně kalkulace. Takže z toho místa, poněvadž já nemohu rozhodovat. Kdybych mohl rozhodovat, tak jim ty prostory poskytnu. Ale minimálně budu hlasovat na jejich straně. Děkuji za slovo.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane kolego, a nyní se do rozpravy přihlásila vláda, resp. pan ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík, prosím, pane ministře. Dobře, děkuji. Pan ministr dává přednost paní senátorce Evě Sykové. Prosím, paní kolegyně.

Senátorka Eva Syková:  Děkuji, vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové. Musím k tomuto vystoupit, protože jsme tady v Senátu proto – nemyslím teď my lékaři, dokonce profesoři dneska, Lidové noviny komentují, že jsme tady čtyři profesoři v Senátu a lékaři atd., tak cítím povinnost se k tomu vyjádřit. Ono už téměř všecko bylo řečeno o tom, jak je to důležité, aby tato organizace byla, aby těm dětem pomáhala. Já se pod to všechno mohu také podepsat. Myslím si, že specifická úloha o Klíčku je jiná, než je třeba úloha ubytovny, kterou jistě Motol také provozuje. Je to dáno tím, že ti rodiče nemají často jedno dítě, mají více dětí, mají příbuzné. Nemocné děti chtějí vidět i další širší rodinu atd., a to zřejmě Klíček všecko umožňuje a je to pohoda. Protože to je vždycky zátěž pro celou rodinu, i pro sourozence atd. a to dítě je v pohodě. Nebudu tu znova působit na city, které, protože si myslím, že už všichni jsme si udělali obrázek o tom, že tato organizace je nesmírně důležitá. Na druhé straně ale chápu pana ředitele, že má určité možnosti, které mu dovolují, jak věci pronajímat nebo jak věci právně ošetřit, a že se nechce dostat do situace, která by neodpovídala třeba právním předpisům. A to by ovšem nemělo být na závadu provozování toho Klíčku. Ale je pro mě nepředstavitelné to, že to je neřešitelný problém, že tento problém se nedá vyřešit ke spokojenosti všech. To znamená k tomu, aby nemocnice nebyla v žádných právních problémech, aby se třeba neplatilo 50 Kč za ubytování, ale platilo se třeba 50 Kč za snídani nebo za kávu nebo za úklid nebo za něco jiného. Čili tyto věci jistě právně jdou ošetřit. 50 Kč jistě není moc, když rodiče zůstávají v té nemocnici nebo dokonce i více lidí a myslím si, že to je příspěvek takový symbolický více méně a že je to správné, když tam něco přispívají, ale asi se to okolo toho úplně netočí. A myslím si, že by bylo dobré znovu sednout za stůl, aby vedení Motolské nemocnice mohlo udělat to, co je podle práva, co jej neohrožuje a aby nadace Klíček mohla pokračovat celkově v celé té činnosti, jakou má. A myslím si, že ta pohoda, kterou Klíček pro příbuzné i děti vytváří, je hrozně důležitá. Myslím si totiž, že neexistují neřešitelné problémy, že to je jenom otázka vůle sednout znovu za stůl a ten problém vyřešit ke spokojenosti obou stran a hlavně ke spokojenosti těch pacientů. Takže bych nabádala tedy pro to, aby se situace vyřešila a petice byla vyřešena s konsensem Motolské nemocnice a Nadace Klíček. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji vám, paní kolegyně. A nyní tedy vystoupí pan ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík. Prosím, pane ministře.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Já děkuji. Tady vidíte, jak je to těžký. Tady se to vždycky postaví... Nebo ne tady, ono se to vždycky tak postaví, že je dobro proti zlu. Dobro je dobročinná organizace, která poskytuje služby, a zlu, to jsou ti úředníci. Tady je to takhle postavené. Tady je dobro, tady je zlo. Ti úředníci a ti lidé, co pracují v nemocnici, nechápou, co je dobro. A konají všechno pro to, aby to dobro zkazili.

To je strašný. Já se přiznám, že tohle je totiž manipulace, se kterou se setkáváme hrozně. A kterou se strašně špatně bojuje. Já se musím přiznat, úplně šílená manipulace, která tady zazněla, byl ten šílený údaj, který řekl pan senátor Láska. To je nejvražednější manipulace, která byla použita, protože samozřejmě v Motole jsou pokoje, které se poskytují za 500 nebo 600 na hodinu, ne na hodinu, pardon, na den. Ale to jsou hotelové pokoje, to není ubytovna pro rodiče. To jsou hotelové pokoje, které se poskytují pro stážisty, zahraniční profesory apod. To je hotel, to nemá s tou ubytovnou vůbec nic společného. A tímhle způsobem se tady vždycky manipuluje... Nebo ne tady, ale na půdě nemocnice, se vždycky tímhle způsobem argumentuje a takhle to vypadá. To jsou strašní lumpové! A víte, co je nejstrašnější? Že je to tu bráno pomalu už jako daný fakt. Ale on to fakt není, ono je to jinak.

Druhá věc. Ono se tam na té ubytovně vybírá 120 Kč, ale existuje charitativní organizace, která to dokonce platí. Takže na rozdíl třeba od toho, kde Klíček vybíral peníze, tam se ubytovávalo dokonce zadarmo. Ale já se nechci hádat o výši těch 50 Kč, já jenom říkám, v jaké my jsme dneska situaci. My jsme v situaci... Já tedy musím říct, co mě úplně vyděsilo, byl projev paní senátorky Filipiové, skoro mě mrzí, že..., jo tamhle je, už ji vidím. Ono to z toho vyplynulo, že snad my bráníme tomu, aby rodiče byli se svými dětmi. Paní senátorko, a vy jste bývalá ministryně zdravotnictví, víte, že rodiče jsou ubytováni s dětmi na pokojích. Já jenom varuji, to se netýká vůbec ubytovny Klíčku. Rodiče jsou hospitalizováni s dětmi přímo na pokojích. To znamená, že jsou 24 hodin denně v Motole, podotýkám, s dětmi na pokojích. Tady to vyplynulo, jako kdyby nebyli. Nebo jako kdybychom bránili... To se musím ohradit docela.Takže faktem je, že když máte nemocné dítě, je s ním automaticky – a hradí to zdravotní pojišťovna, podotýkám – ubytováno dítě na pokoji. Tedy dítě, rodič s dítětem na pokoji.

My v téhle situaci řešíme jeden jediný problém. Klíček má jediný požadavek – dejte nám pokoje, dejte nám od toho klíče, my tam budeme poskytovat činnost. Tady jsem neustále nabádán k tomu, aby se našlo kompromisní stanovisko. Ten kompromis ze strany Klíčku vypadá takhle. A my říkáme – ne, pokoje bude provozovat nemocnice, za podmínek, které jsou dokonce výhodnější, než je poskytujete vy, a vy tam páchejte činnost. My nemáme problém, choďte za těmi rodiči, mluvte s nimi, nabízejte jim poradenství, hovořte s nimi, zprostředkovávejte... Všechno dělejte, to je nabídka nemocnice.

To není o tom, že my bychom... To vypadá, jako kdyby ta nemocnice opravdu... Mě se to až osobně dotýká: „Vy lumpové, vy bráníte dobré věci!“ Pane doktore Meziane, není tomu tak. A to jsme ze stejné politické strany... Je to tak, že my jenom říkáme, my budeme čistě provozní jednotka. Prostě proto, že se ten majetek nějakým způsobem spravuje, dělají se tam revize elektřiny, vyměňuje se lino... To je jedno, prostě tohle se dělá. A vy, milý Klíčku, stejně jako těch 60, nebo kolik, organizací, které tam máte, vy provozujte svou činnost. A na to Klíček nechce přistoupit.

Takže já, když tady slyším od pana senátora Lásky, který pustil tu neuvěřitelnou informaci, že vybíráme takovéhle neuvěřitelné peníze – skoro bych ho žádal, kdybych mohl, tak bych ho o něco chtěl požádat, ale nemůžu. Tak chci říci jednu jedinou věc. Kompromis ze strany nemocnice je obrovský. Opravdu, páchejte činnost, dělejte, co potřebujete, vykonávejte tuto činnost, dělejte ji. Ale proboha, proč k tomu potřebujete ty klíče od toho pokoje? Proč vy potřebujete rozhodovat, kdo tam bude ubytovaný? Proč to chcete takhle? Na tohle nikdy není odpověď.

Takže já znovu říkám – kompromis, a teď už tady končím – já dohlédnu sám na management nemocnice, to mi věřte, aby ten kompromis uzavřen byl! Ten kompromis zní: máte tady nějakou činnost, vy řeknete jakou, budeme mít nějaké vaše pracovníky, vy se dohodnete, kteří to budou, budou chodit na ty pokoje, ale ty pokoje budou spravovány nemocnicí. Nemocnice tam bude měnit prádlo, nemocnice tam bude malovat, nemocnice bude opravovat elektřinu. Zdá se vám to absurdní? Mně ne, já si myslím, že tak to má být. Tak je to dokonce v pořádku! To je to, co opravdu chceme. A znovu opakuji, nikdy nikdo nebránil – v Motole jsou nadstandardní podmínky pro to, aby mohli být příbuzní se svými pacienty! Nadstandardní! Nemáme návštěvní dobu. Jsou to fakt někdy velké problémy, protože se nám běžně stávalo, že matka dokonce odmítla pustit sestru k dítěti na pokoj, protože dítě spí. Paní doktorka to zná, takové situace jsou.

Takže opak je pravdou, než co se tady říkalo. Ale my říkáme – všechno má svůj řád. A ten řád je podle mě důležitý. Řád je – my se staráme, my spravujeme majetek. Dobře, poskytujte tuto nadstavbu, já s tím problém nemám. Vždyť u nás působí sedm církví, bezproblémově. Působí šedesát nadací, bezproblémově. A s jednou jsou problémy! Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane ministře, a do debaty se v tuto chvíli nikdo nehlásí, takže rozpravu končím. Prosím? Hlásí se? Ano, takže jeden z petentů. Prosím, můžete vystoupit. Takže nyní vystoupí za Nadační fond Klíček pan Jiří Královec. Prosím.

Jiří Královec:  Dobrý den ještě jednou, já opravdu jenom velice krátce, právě proto, že tady zazněla ta slova o manipulaci. A já bych rád, aby ta manipulace opravdu nebyla vůbec na žádné straně. Tady je potřeba jenom říci, že opravdu, zejména když mluvíme o podpoře širší rodiny, která není přijata jako průvodce, že je skutečně taková situace, že jsou rodinní příslušníci, oni se na nás obracejí, to není vymyšlené, to není nějaká naše konstrukce, oni se na nás obracejí telefonáty, obracejí se na nás i písemně. Některé dopisy má i pan senátor Láska k dispozici. Oni opravdu, přestože teoreticky ta možnost existuje, tak velice často jinou možnost než možnost hotelového ubytování, kde mimochodem měli stážisté levnější ubytování než rodiče, jinou možnost než hotelové ubytování opravdu velmi často ta širší rodina nemá.

Je velký problém, jak nám rodiče sdělují ze zkušeností posledních měsíců, např. v tom, aby byli na té základní rodičovské nemocniční ubytovně, ubytováni spolu manželé, aby tam bylo ubytováno s rodičem dítě, velké problémy jsou u rodičů starších dětí. Takže to opravdu není výmysl a není manipulace. A to, co my říkáme a co jsme nikdy nezpochybňovali, je to, že samozřejmě Motol poskytuje nějaké základní ubytování rodičům. Je tam samozřejmě určitá selekce, kdo přijat je, kdo přijat není, kdo jakou cenu platí. Není v tom vždycky úplně průhledný systém, což je jiná věc. Ale další věc, o které jsme mluvili, a která je velice podstatná, je to, jaké existenční zázemí mají rodiče na téhle té základní ubytovně k dispozici.

A úplně poslední věc, kterou bych rád řekl. Ty naše požadavky snad ani nejsou formou požadavku. My jsme vždycky dělali práci, o které víme, že je užitečná a že je potřeba. A my jenom nechceme dělat práci pro práci. My chceme dělat práci, o které víme, že je zapotřebí, a je nám úplně jedno, jaký formální rámec ta práce bude mít. Je nám úplně jedno, pod jaký právní konstrukt spadne. Je nám úplně jedno, v jaké pozici tam budeme. Jestli budeme v pozici někoho, kdo něco oficiálně spravuje, nebo v pozici někoho, kdo dodává nějakou doplňkovou službu v rámci jiného provozovatele. My opravdu žádné takovéhle ultimativní na sebe zaměřené požadavky nemáme. A jediný opravdu náš cíl je pomoci tomu, aby se rodinám nemocných dětí žilo v nemocnici líp. Nic nad to. Je úplně zbytečné do toho vtahovat nějaké negativní emoce, nějaké osočování, nějaké manipulování. Tady o nic takového nejde. Z naší strany to vždycky bylo vnímáno jako nabízená služba. A tahle nabídka a ta vůle k ní z naší strany trvala a trvá. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám. Ptám se, kdo se ještě hlásí do rozpravy? Protože nikoho nevidím, tak rozpravu končím.

Poprosím pana zpravodaje, aby se vyjádřil k proběhlé rozpravě, prosím.

Senátor Zdeněk Berka:  Vážené kolegyně, vážení kolegové, v diskusi vystoupilo, nebo v rozpravě vystoupilo 7 senátorů a dále opětovně pan ministr a zástupce petentů pan Královec. Pokud se týká té rozpravy Senátem, tak je celkem jednoduché to shrnout, protože všemi příspěvky, vlastně ve všech příspěvcích byla jedna myšlenka, a to podpora Klíčku. Dále se tam hovořilo ve většině příspěvků o tom, že sice nemocnice Motol musela z hlediska zákona nějakým způsobem jednat a napravit ty vztahy, které tam byly, ale chyběla větší vůle na straně nemocnice nějakým způsobem se dohodnout.

Zaznělo tady dále, že řešení pro Klíček existuje. Další informace v tomto směru. Pokud se týká vystoupení pana ministra, tak ten opravil některé informace, které tady zazněly. Pokud se týká té ceny za ubytování a dále vlastně ta informace, že rodiče jsou ubytováni s dětmi na pokojích. Myslím, že pozitivní je, že tady zaznělo ze strany pana ministra, že dohlédne, aby bylo navrženo nějaké řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany.

Pokud se týká usnesení, nebyla vznesena žádná námitka, spíše bylo tady konstatováno, že je dobře koncipované, takže bych navrhl, abychom hlasovali o tom usnesení, který předložil výbor pro vzdělání, jako celku.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane senátore, takže můžeme přistoupit k hlasování. Dávám znělku, abych vás svolal.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl v návrhu pan Zdeněk Berka a jak je uvedeno v senátním tisku č. 14/1. V sále je aktuálně přítomno 60 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 31.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji. Konstatuji, že vhlasování pořadové č. 52 se z 60 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 31 pro vyslovilo 47, proti bylo 0. Návrh byl přijat.

Děkuji petentům, děkuji všem zúčastněným. A my se vystřídáme při pokračování jednání Senátu.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Takže budeme pokračovat. A dalším bodem dnešního jednání je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 80

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 80. A prosím pana poslance Pavla Čiháka, zástupce skupiny navrhovatelů, aby nás seznámil s návrhem zákona. Pane poslanče, vítejte v Senátu. Prosím, máte slovo.

Poslanec Pavel Čihák:  Dobrý den, děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené senátorky, vážení senátoři, dovolte, abych jménem skupiny třiceti poslanců, v podstatě napříč politickým spektrem PS, předložil návrh, který jsme schválili v Poslanecké sněmovně na 55. schůzi, podle § 90, již v 1. čtení. A jedná se o stručnou novelu zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek.

Novela tohoto zákona spočívá – tato stručná novela, kterou vám teď tady vysvětlím – spočívá v doplnění § 48, odst. 10, kde na konci textu se doplňují slova „nebo státu“. Proč je toto doplnění potřeba, tak to vám teď v krátkosti vysvětlím.

1. října loňského roku nabyl účinnost nový zákon č. 134, o zadávání veřejných zakázek. Tímto zákonem byla, kromě jiného, stanovena možnost vyloučení účastníka zadávacího řízení, který je akciovou společností nebo má právní formu obdobnou akciové společnosti, a nemá vydány výlučně zaknihované akcie. Současně byla nově stanovena povinnost zadavatele ověřit u vybraného dodavatele naplnění důvodu pro vyloučení, s tím, že pokud z informací vedených v obchodním rejstříku naplnění důvodu pro vyloučení vyplývá, zadavatel účastníka zadávacího řízení ze zadávacího řízení vyloučí, respektive musí vyloučit.

Z výše uvedené povinnosti existuje v zákoně o zadávání veřejných zakázek i výjimka, a to pro účastníky zadávacího řízení, který je akciovou společností, jejíž akcie v souhrnné jmenovité hodnotě 100 % základního kapitálu jsou ve vlastnictví obce, podle zákona o obcích, nebo ve vlastnictví kraje, podle zákona o krajích. Bohužel musím konstatovat, že při projednávání zákona došlo k tomu, že se zapomnělo na vlastnictví státu. A proto doplňujeme tu kratičkou věc „nebo státu“.

Schválením předkládané novely umožníme, aby výjimka platila i pro akciové společnosti, které jsou tedy ve stoprocentním vlastnictví státu. Dodám ještě, že pokud bychom zachovali současný stav zákona, tak, jak jsme ho schválili a tak, jak jsme ho odsouhlasili, tak by se nemohla např. společnost České dráhy účastnit soutěží na zajištění dopravní obslužnosti, organizovaných kraji a ministerstvem dopravy, resp. zadavatel by ji měl dle § 10 vyloučit, což by bylo samozřejmě v tuto chvíli velice absurdní.

Tato změna se netýká jenom Českých drah, ale týká se i dalších společností se stoprocentní účastí státu. Teď mě zrovna nic nenapadá, ale třeba ČEPRO.

To je asi tak všechno k tomu, abych vás provedl touto stručnou novelou a požádám vás o podporu schválení této jednoduché novely. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane poslanče, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Návrh zákona projednal výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 80/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Petr Holeček. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 80/1. Zpravodajem výboru je... Nebo zpravodajkou výboru je paní senátorka Zdeňka Hamousová, ale nahradí ji pan senátor Zbyněk Linhart, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane předsedo.

Senátor Zbyněk Linhart:  Vážený pane místopředsedo, vážený pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové.

Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí projednal tisk č. 80 na svém jednání 11. dubna 2017 a přijal usnesení, v němž doporučuje Senátu schválit projednávaný návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. K tomuto proběhla krátká diskuse, která odpovídá rozsahu toho zákona, takže velmi krátká. Obsah zde již vysvětlil kolega poslanec, takže já se omezím jen snad na dvě osobní poznámky.

Zaprvé, nový zákon je účinný od 1. 10. 2016. A připravoval a projednával se poměrně dlouho, v podstatě dva roky, takže je s podivem, že se zapomnělo na tak zásadní důležitou věc. Ale myslím si, že to je docela vypovídající. Bohužel.

A zadruhé bych připomněl některá upozornění naší legislativy od pana Mgr. Obdržálka na několik drobností. Přestože je to několik slov, tak přesto tam vznikají některé drobné pochybnosti. Např. z hlediska pojmosloví – jako že místo používání slova „stát“ by bylo lepší používat „Česká republika“, aby bylo jasné, jaký stát myslíme. V podstatě obec, kraj, územní samosprávní celek atd. Či navrhovaná účinnost zákona, která je navrhována v den vyjití ve Sbírce zákonů, namísto té patnáctidenní lhůty. Ale to jsou relativní drobnosti. Ale je vidět, že i u takového malého zákona se nepodaří vše dotáhnout do konce.

Tolik na úvod a komentář. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane zpravodaji, a ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu pan senátor Petr Holeček? Chce, prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Petr Holeček:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, dámy a pánové. Dovolte, abych vás seznámil s usnesením výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu ze dne 11. dubna 2017. Výbor po jednání a úvodním slovu doporučuje Senátu PČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném PS, určil mě zpravodajem a předsedu výboru pana Hajdu pověřil, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji. A já se nyní ptám, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho takového nevidím, takže otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, takže obecnou rozpravu končím. A máme tady jediný návrh. A to návrh tento zákon schválit. Takže já vás pozvu.

Byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném PS. V sále je přítomno 58 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 30.

A já zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE.

Hlasování č. 53, registrováno 58, kvorum 30, pro návrh 49, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A já končím projednávání tohoto bodu. Děkuji panu poslanci i našemu zpravodaji a budeme pokračovat dalším bodem, kterým je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 83

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 83. A prosím pana poslance Jana Birkeho, aby nás seznámil s návrhem zákona. A zároveň ho vítám tady v Senátu.

Poslanec Jan Birke:  Vážené senátorky, vážení senátoři, dobrý den, děkuji za slovo. Dovolte mi, abych vás stručně seznámil se návrhem zákona o pozemních komunikacích 13/1997 Sb. A to tím, že bych velmi krátce zdůvodnil, nebo bych řekl krátkou důvodovou zprávu, která bude popisovat obsah navrhované novely zákonodárce. S tím, že vás potom velmi rychle seznámím s průběhem projednávání v Poslanecké sněmovně.

Proč současný zákon o pozemních komunikacích, který se tímto návrhem mění, je v podstatě to, že neumožňuje krajům zapojit se do péče o silnice 1. třídy a využívat infrastrukturu a technické kapacity krajů. Podle platné právní úpravy může stát na kraje převést pouze celkovou správu silnice prvních tříd se všemi souvisejícími povinnostmi. To by ale pro kraje znamenalo nadměrnou finanční zátěž, což je logicky odrazuje. Výsledkem této nešťastné situace je, že silnice prvních tříd jsou ve srovnání se silnicemi druhých a třetích tříd co do výše investic, do rozvoje oprav Popelkou. A chátrající silnice prvních tříd jsou zanedbané a chátrající.

Cílem předkládané novely zákona je umožnit přenést na kraje pouze dílčí činnost související s opravou silnic prvních tříd, aniž by docházelo k úplnému přenosu správy těchto pozemních komunikací ze státu, jako jejich vlastníka. Navrhovaná právní úprava umožní spolupráci státu a kraje tak, aby se kraje, jako správci silnic druhé a třetí třídy, mohli podílet na údržbě a opravě silnic prvních tříd na svém území, aniž by byla pronášena odpovědnost za jejich úplnou správu, kterou by ale finančně nezvládly. Naše novela v zásadě říká – státe, využij infrastrukturu a technickou kapacitu pro údržbu silnic, které kraje mají. A umožni pro obě strany, to znamená pro stát a pro kraje, a samozřejmě pro občany, kteří po těchto silnicích jezdí, výhodnou spolupráci.

Dovolím si říci, že návrh, proč je to návrh poslanců Romana Sklenáka a Jana Birkeho, je proto, že ministr dopravy Daniel Ťok podepsal memorandum mezi Asociací krajů a Ministerstvem dopravy, kde bylo právě obsahem tohoto memoranda změna novely zákona. Novela č. 13 o pozemních komunikací obsahem a vtažení možnosti Správy a údržby silnic právě do tohoto procesu. To memorandum mám samozřejmě k dispozici.

Chci říci, že obecně podle legislativy... zhodnocení korupčních rizik je nulové. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení na vztahu ochrany soukromých osobních vztahů se nedotýká. Zásadně nemáme problém ve vztahu, co se týče předpisů EU. To znamená, kompletní legislativní proces je ukončen. V rámci sněmovny byl celý proces projednán prvním, druhým a třetím čtením. Poslaneckou sněmovnou schválen s tím, že minulý týden právě v prostorách Senátu byl předmětem jednání na „dopravním výboru“, kde byl též schválen.

Takže mi dovolte, vážené senátorky, vážení senátoři, vás požádat o podporu tohoto návrhu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane navrhovateli, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VHZD, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 83/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Cieńciała, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane kolego.

Senátor Jiří Cieńciała:  Děkuji za slovo, pane předsedající, vážené senátorky, senátoři, dámy a pánové, pane poslanče. Já myslím, že tak výstižně, jak to provedl přednášející zpracovatel tohoto návrhu, to nemůže nikdo udělat, ani nejlepší zpravodaj. Já mám úlohu úplně jasnou a snadnou, poněvadž proběhlo seznámení s cílem materiálu, který jsme, myslím, všichni pochopili, bylo exaktní, explicitní, srozumitelné a stručné. Dále jsme se seznámili také s tím, jak probíhal legislativní proces, který v podstatě skončil minulý týden. Samozřejmě, možná by se dalo zmínit o tom, že při druhém čtení nebyly uplatněny žádné pozměňovací návrhy, ale někdo tam hodil sekyru a přednesl návrh o zamítnutí. Ve třetím čtení se celá akce podařila a zvítězil rozum nad vášní.

Moje stanovisko jako zpravodaje je jasné. Plně se ztotožňuji se předloženým návrhem zákona o pozemních komunikacích, tak, jak byl schválen v Poslanecké sněmovně PČR. Čili jednoduché formulace, navrhuji usnesení.

VHZD projednal návrh zákona, kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a doporučuje Senátu ČR zákon schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore, a prosím, abyste zaujal také místo u stolku zpravodajů. Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat, Nikoho takového nevidím. Otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se hlásí pan senátor Michael Canov.

Senátor Michael Canov:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já předkládám návrh na zamítnutí návrhu předloženého Poslaneckou sněmovnou. Pokusím se záležitost odůvodnit.

Když se podíváte na ten pozměňovací návrh, na tu novelu, tak tam máte uvedeno, že se převedou, pojďme říct osoba, nějakým postupem podle zvláštního právního předpisu, což je zákon o zadávání veřejných zakázek, nebo kraj u silnic první třídy. To znamená, že kraj by takto dostával zakázku bez soutěže. To samo o sobě je podle mě špatně. Najednou se tu opět dávají zakázky bez soutěže. Proč? Ale problém je hlubší.

Je pravda, že Asociace krajů vedená ještě ministrem Maškem uzavřela memorandum s ministerstvem dopravy o tom, že toto učiní. Ovšem postoj samotného ministerstva dopravy je velmi zajímavý. Začala se tím už zabývat média, možná jste o tom něco četli. V nich bylo uvedeno, mimo jiné, prohlášení mluvčího ministerstva dopravy, Tomáše Neřolda. Cituji: Všichni až na kraje si totiž uvědomují, že zákon má tolik slabých míst, že se dá s čistým svědomím označit za nesmyslný.

Začal jsem se tou situací tak nějak zabývat a vyžádal jsem si vyjádření od náměstka ministra dopravy Jakuba Kopřivy. Já vám přečtu to, co mi mailem poslal. V čem tedy spočívaly naše výhrady vůči unijní konformitě tohoto návrhu? (Byť jsme jej ve sněmovně podpořili, neboť se ministerstvo k tomuto postupu zavázalo v memorandu uzavřeném s Asociací krajů a jednotlivými kraji.) To základní je to, že jakákoli činnost, jež je státu úplatně poskytována, musí se soutěžit. Existují dvě výjimky z tohoto pravidla. První představa je sektorová výjimka, obsažená v unijním právu, v případě údržby pozemních komunikací se však o sektorovou výjimku nejedná. Druhou by bylo tzv. in house zadání, to je přímé zadání subjektu, jenž si stát zřídil a jenž vykonává převážnou část pouze pro stát. To znamená, že nepůsobí na nabídkové straně trhu, nemůže svými zdroji narušovat spravedlivou a hospodářskou soutěž na trhu.

Kraje vůči státu však v tomto postavení nejsou. Uvedené znamená, že zimní a běžnou údržbu silnic první třídy je zapotřebí soutěžit, nelze ji přímo přenášet jakoukoli smlouvou na kohokoli, třeba na kraje, byť by se označovala jako smlouva veřejnoprávní.

Birke-Sklenákův návrh se snaží toto umožnit. Tedy zakotvuje možnost unijně nonkonformně přenášet zadání těchto služeb na kraje napřímo. My máme za to, že se jedná o porušení unijního práva, toto jsou důvody našich výtek.

Kdybyste chtěli ještě detailnější informace o všech souvislostech, dejte vědět, rád vám je poskytnu. To je celý ten mail.

Já jsem se obrátil na pana Jana Grince, vedoucí našeho oddělení senátního pro EU, ten se k tomuto návrhu přiklání. Obecně podle stávajících předpisů EU k veřejným zakázkám platí to, co vám napsal pán náměstek. Zejména alternativa, buď veřejná zakázka, nebo přímá smlouva s krajem, pochybnosti o souladu s právem EU spíše potvrzuje. Přikláním se tedy spíše k názor ministerstva dopravy.

Zaslal jsem SMS se žádostí o vyjádření současné předsedkyni Asociace krajů, paní Janě Vildumetzové. Ona mi volala v úterý, předevčírem, sdělila mi víceméně toto:

1. Memorandum Asociace krajů uzavřené za minulého vedení, tak jako tak, již nemá smysl, neboť v něm platilo, že novela bude schválena, to znamená platná, účinná, do konce března 2017. V současné době jsou zakázky na osm let soutěženy, jsou dokonce již otevřené obálky, takže by to již ani nešlo změnit. Navíc se soutěží ušetřily stovky milionů korun. Uváděla konkrétní číslo. Zejména, myslím, se jedná o Vysočinu, to jsem sám viděl, tu reportáž, když samotná SÚSka z Vysočiny nabídla o 30 % nižší cenu než předtím, kdyby to dostala napřímo.

Jinak jsem dostal informaci již dokonce byla uzavřena smlouva mezi ministerstvem dopravy a vítězem zakázky v Libereckém kraji.

2. Sdělila mně paní předsedkyně Vildumetzová. Ministr dopravy Ťok sám upozornil, že se jedná o rozpor s právem EU, s tím, že ministerstvo dopravy uzavře smlouvy s kraji jedině za podmínky, že se kraje smluvně zaváží k zaplacení pokuty od EU. Já dodávám, chtěl bych vidět jednoho jediného krajského zastupitele, který by pro takovouto smlouvu hlasoval. Pokud by k pokutě došlo, tak by mohl rovnou se obléknout do tepláků.

Paní předsedkyně mi sdělila, že si neumí představit, že by kraje zakázky nesoutěžily. Můj názor na zamítnutí této novely považuje za správný.

Já si opravdu myslím, že bychom měli schválit to, co navrhuji já, zamítnutí té novely, protože pokud bude zákon schválen, tak podle mě bude mrtvý z toho pohledu, že ty soutěže už dávno běží a nikdo vám neschválí na kraji závazek, že bude platit pokutu od EU. Protože by to bylo s vědomím, že tato situace může nastat. Na druhou stranu, vítězové vysoutěžení se budou bát, budou v nejistotě, že kdykoli vypoví ministerstvo dopravy ty smlouvy a zadá to krajům napřímo, jako jejich organizacím, to znamená, vzniknou tam hrozné nejistoty.

Proto si vás dovolím požádat o podporu návrhu, který tady přednáším, na zamítnutí novely z Poslanecké sněmovny. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore. Další v pořadí do obecné rozpravy je přihlášen pan senátor Zdeněk Brož. Prosím, pane kolego.

Senátor Zdeněk Brož:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, pane poslanče, dámy a pánové. Pokud se v tom absolutně ztrácíte, tak v tom nejste sami. Já jsem se v tom ztrácel do včerejška do večera, pak jsem se věnoval tomu, abych tu záležitost zkusil rozplést. Byl jsem v kontaktu s těmi, kteří jsou zodpovědní v mém kraji, nebudu mluvit o ničem jiném, protože nevím, jak to probíhá jinde.

Zkusím to seřadit podle nějakého postupu, tak jak se věci udály, co se děje teď a co se bude dít potom.

Dřív v předchozích letech ty krajské správy udržovaly všechny silnice první třídy na základě nějakého memoranda nebo dohody. Má to svoji logiku, protože ta síť silnic první, druhé, třetí třídy je provázaná, ničím ji neoddělíte, a jak vám za chvilku dokážu, přijde na absurdní situace.

Mimochodem, dneska Jeseníky jsou zasněžené, jezdí Správa a údržba silnic Olomouckého kraje mezi Jeseníkem a Šumperkem, aby se udržela sjízdnost. A když jsem se zeptal ředitele, kdo to zaplatí, tak on neví, protože dneska jsme v situaci, která je naprosto nejistá, nepřehledná, protože mimochodem v Olomouckém kraji už je jiná firma, která vytendrovala, která vyhrála ten tendr a má vlastně už asi fungovat, nebo uklízet.

Správa a údržba silnic Olomouckého kraje tedy neuspěla v tom tendru, vyhrál jiný soukromý subjekt. Já vám zkusím popsat, co se bude dít. Na silnicích první třídy budou od příští zimy přejíždět dvoje pluhy. Ty první budou tedy té tendrované firmy, když tam přijedou včas, tak to odhrnou, když tam nepřijedou včas, tak po té stejné silnici první třídy budou jezdit ty pluhy Správy a údržby silnic Olomouckého kraje, budou mít zvednuté pluhy, pojedou 30centimetrovým sněhem, pojedou 10 kilometrů do vidlice, kde se rozděluje silnice I/11 a I/44, mezi tím budou uklízet ty silnice druhé a třetí třídy, pak zase zvednou ten pluh a zase pojedou těch 10 kilometrů po té silnici první třídy zpátky. Já budu řešit telefony dnes a denně, budou mě mít lidi za absolutního blázna, já jim nebudu umět vysvětlit, proč to tak je, a budu jim muset popsat, jakým zákonným procesem jsme k tomu došli, že tedy jsme se rozhodli, že to nebudou dělat SÚS, že to budeme tendrovat a že takto chceme fungovat. Nemluvím o tom, že ten, kdo bude chtít kvalitně provádět tu údržbu na území kraje, tak si bude muset vybudovat nějakou paralelní síť těch cestmistrovství, kde tedy budou nějaké obrovské sklady soli, obrovské sklady štěrku, bude to všechno dvakrát. A jestli mi chce někdo tvrdit, že tohle je levnější a lepší postup, tak já tomu absolutně nevěřím.

Dneska ta mobilita je taková, že ta SÚS stáhla všechny pluhy a všechnu techniku z Olomouce, kde je na Hané bez sněhu, a má je na Jeseníkách a je to prostě flexibilní. Ve chvíli, kdy tam budou fungovat nějaké dvě paralelní struktury, nevím, jak to bude. Když jsem se zeptal na ochotu té SÚS spolupracovat s těmi privátními subjekty, které vyhrály ten tendr, tak tam moc velká ochota není, protože oni jsou dneska absolutní konkurenti.

Takže podle mě, ať tento zákon přijmeme, nebo nepřijmeme, což není zákon, to je jenom jeden odstaveček o tom, že se může zadat těm SÚS nějaká část, mně by to ani nevadilo, ale nechci zpochybňovat argumenty, že to je protievropské, protiprávní, to já fakt nevím. To je tvrzení proti tvrzení.

Já jenom říkám, že už teď je ta situace špatně, já se vůbec netěším na příští zimu, až se bude dít tok, co jsem tady popsal.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Děkuji, pane senátore. Další v pořadí je přihlášen pan senátor Miroslav Nenutil. Prosím, pane kolego.

Senátor Miroslav Nenutil:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, vážený pane poslanče. Já se zeptám vyloženě prakticky, zcela určitě každý občan, a řidiči si budou přát, aby silnice všech tříd byly sjízdné, upravované a v pořádku. Akorát když kraje mají co dělat s tím, aby ty silnice druhé, třetí a čtvrté třídy, jež mají v kompetencích, stačily obhospodařovávat a spravovat, teď by k tomu mohly mít i ty silnice první třídy, zdali to vůbec zvládnou. To je na jedné straně.

A pokud jsem dobře informován, to memorandum mezi kraji a ministerstvem dopravy směřovalo hlavně k tomu, aby ministerstvo posílalo peníze na údržbu a správu těch komunikací nižších tříd. Ptám se, zdali potom budou moci kraje plnit tu svoji povinnost a starat se o ty silnice, jež jim ze zákona patří. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji. Ještě se ptám, kdo se hlásí do obecné rozpravy? Nikoho takového nevidím. Obecnou rozpravu končím. Poprosím pana poslance, aby se vyjádřil k proběhlé rozpravě. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Jan Birke:  Děkuji, pane předsedající. Děkuji za debatu, jak k návrhům pro zamítnutí, ale dovolte mi, abych zareagoval nejenom na otázky, které tady byly kladeny, ale i k tomu návrhu zamítnutí. Já mám jenom tři poznámky.

V žádném případě to nebyl ani Jan Birke, ani Roman Sklenák, který přišel s návrhem zákona 13. Byl to ministr dopravy Ťok a jeho tým, který nás požádal, abychom v devadesátce schválili ve zkrácené lhůtě právě na základě podepsaného memoranda s kraji novelu zákona 13. To ad a). Ten samý ministr.

Vy jste tady použil, pane senátore, prostřednictvím pana předsedajícího, vy jste tady použil pana náměstka Kopřivu, který tu věc má v kompetenci. Promiňte mi jenom jednu glosu. Je to ten samý pan náměstek, který přes víkend dal z ruky zakázku na mýto, prodloužení mýta, za 5 miliard? Je to on? Předpokládám, že to je on.

A zatřetí, jenom chci říci, že tento zákon v podstatě nejenom že on umožňuje těm krajům, ne že jim to dává jasně tendrovat, ale umožňuje, to znamená, rozšiřuje tu možnost tendrovat, nebo je podle zákona o zadávání veřejných zakázek? Podotýkám, že jsem řekl, na tom trvám, že legislativní odbor Poslanecké sněmovny jasně konstatoval, že tento zákon nemá řešit zhodnocení korupčních rizik, dovolte, abych odcitoval: V důsledku přijetí navrhovaných změn nedojde ke změně hodnoty korupčních rizik. Na tom já trvám. A znovu opakuji, je to na základě podnětu a aktivity toho samého ministra dopravy, který tady byl zmiňován.

Co se týká prvních tří, pane senátore, prostřednictvím pana předsedajícího, oni už je dneska spravují, oni už je dneska opravují, oni už je dneska uklízejí. Myslím, že pan senátor tady o tom hovořil velmi pregnantně v rámci toho daného příkladu, který se dnes děje, a není to jenom otázka Olomouckého kraje, ale je to v mnoha případech naprosto nepochopitelná záležitost, kterou nevysvětlíte skoro nikomu, kdy jedete po komunikaci první třídy, přejíždíte přes dvojku, zvedáte radlici a všichni se ptají, proč ten sníh zůstává na té komunikaci. Lidé zásadně nerozlišují komunikace prvních tříd, druhých tříd, třetích tříd. A tím bych skončil, protože pak už to jsou obecní komunikace, které spravujeme my, pardon, starostové.

Co se týká té další otázky, ano, tam souhlasím, to v podstatě už byla reakce na to, že už v této době ten stát s tím takhle vychází, má na to finanční prostředky. Podotýkám k tomu, že každý rok se alokuje ze státního fondu na dopravní infrastrukturu, na rekonstrukci komunikací, které jsou ve správě krajů, to znamená komunikací druhých a třetích tříd, celková částka zhruba 4 miliardy korun, ať to je v letošním roce, vláda uvolnila, to znamená i v loňském roce, a to je na rekonstrukce a opravy druhých tříd, nikoli na údržbu. V rámci údržby to je plně v kompetenci krajů a jejich rozpočtů. Tak jestli takhle stačí, co se týká odpovědi na vaše otázky. Dovolte mi ještě jednou, prostřednictvím pana předsedajícího, nemohl jsem si odpustit tu reakci na pana náměstka, ale není to nic osobního, pane senátore. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane poslanče. A požádám, aby se vyjádřil k obecné rozpravě pan zpravodaj.

Senátor Jiří Cieńciała:  Děkuji za slovo, pane předsedající. Víte, já jsem si myslel, že tímto opatřením, touto novelou naplňujeme pravidlo, resp. fenomén selského rozumu. A také jedno z přikázání: každému, co jeho jest. Myslím si, že tady tímto se jasně vymezuje, za co kdo zodpovídá. To si myslím, že je jenom mezikrok, že další krok přijde, že to spadne do kompetence i zodpovědnosti krajů v nejbližší budoucnosti. Podle toho, jak bude probíhat restrukturalizace a racionalizace systémů řízení, jestli se budeme upínat k centralizaci nebo do určité míry decentralizaci, tady v případě těchto cest první třídy.

Já tady nechci dělat žádnou přednášku, já nejsem přes to odborník. Ale myslím si, že to, co jsme rozhodli ve výboru, to usnesení, co jsme navrhli, za tím si stojím. A nejenom já, i kolegové v našem výboru.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji. A já jenom připomínám, že tady máme dva návrhy, a to jeden návrh na zamítnutí a jeden návrh výborový na schválení. O tomto návrhu na schválení budeme za okamžik hlasovat.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 60 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 31. Já o tomto návrhu zahajuji hlasování. Kdo je pro, zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE.

Hlasování č. 54, registrováno 60, kvórum 31, pro 30, proti 3. Tento návrh byl zamítnut.

A budeme hlasovat o návrhu, tak jak jej přednesl pan senátor Canov, to znamená zamítnout tento návrh zákona. Já už vás nebudu svolávat. Budu zahajovat hlasování o tomto návrhu. Kdo je pro tento návrh zamítnout návrh zákona, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE.

Hlasování č. 55, registrováno 60, kvórum 31, pro 13, proti 21. Tento návrh byl zamítnut.

Já otevírám podrobnou rozpravu. Do podrobné rozpravy se nikdo nehlásí, podrobnou rozpravu končím. A protože jsme nepřijali žádné usnesení, takže uplynula marná lhůta, já končím projednávání tohoto bodu a budeme pokračovat dalším bodem.

A my se vystřídáme.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  A protože nebyla vyhlášena žádná přestávka, budeme pokračovat

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 85

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 85. Návrh uvede zástupce skupiny navrhovatelů, poslanec František Vácha, kterého mezi námi vítám. Má slovo.

Poslanec František Vácha:  Děkuji za slovo, pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, já bych chtěl předem poděkovat oběma výborům, školskému a zdravotnímu, za velmi vřelé a konstruktivní přijetí. Dovolil bych si tedy představit vám návrh novely zákona 130, o podpoře výzkumu a vývoje.

V dubnu loňského roku došlo ke schválení vládní novely zákona 130, o podpoře výzkumu a vývoje. Bohužel ale v průběhu toho legislativního procesu se nám nepodařilo přes veškerou snahu opravit některé chyby, které se tam dostaly v průběhu přípravy toho zákona. Zákon byl schválen s jistými výrazovými nepřesnostmi, se kterými se nedokázali poskytovatelé, jako je například Grantová agentura, Technologická agentura, ministerstvo školství a podobně, vyrovnat. Takže já jsem hned po schválení nebo nějakou dobu po schválení toho zákona vešel v jednání s těmito poskytovateli, současně s administrativou pana místopředsedy Bělobrádka. Připravili jsme ve spolupráci s kolegy ze školského výboru v podstatě ze všech politických stran velmi krátkou technickou novelu. Já vám představím tu problematiku, které se to týká.

Zákon 130, o podpoře výzkumu a vývoje, v podstatě definuje, jakým způsobem budou rozdělovány peníze na výzkum a vývoj v ČR. V tom zákoně se říká, že peníze mohou být rozděleny pouze na účelovou nebo institucionální podporu. Ta účelová podpora, to jsou granty, institucionální podpora, to je podpora institucí, jak vyplývá z toho názvu. To je první omezení.

A druhé omezení, zásadní omezení, je, že tento zákon říká, že peníze mohou být poskytnuty pouze na způsobilé náklady, a definuje tyto způsobilé náklady. Bohužel ale v průběhu schvalování toho zákona došlo ke zmatkům a ty způsobilé náklady nebyly správně definovány.

Zaprvé ty způsobilé náklady nebyly nijak definovány pro tu institucionální podporu, takže podle některého výkladu nemohlo dojít k podpoře institucí v rámci té institucionální podpory, protože chyběla definice způsobilých nákladů. To je první problém.

Druhý problém byl, že v těch způsobilých nákladech nebyly definovány doplňkové nebo další náklady. My v praxi jim říkáme materiálové náklady. Abych to přiblížil úplně konkrétně, tak například chemik by si ze svého grantu nemohl koupit chemikálie, což jsou materiálové náklady, nebo kádinky. Tyto materiálové nebyly nějakým způsobem definovány ve způsobilých nákladech, ani se nepodařilo najít nějakou kličku, jak se k nim třeba jinou cestou dostat.

Další problém byl v tom, že v těch způsobilých nákladech, které, abych to ještě zkonkretizoval, se normálně používají na osobní náklady, tedy na mzdy, na investice, na služby, na ty materiálové náklady a na režijní náklady, tak v těch způsobilých nákladech bohužel došlo k tomu, že definice nákladů na investice, na přístroje například, byly definovány tak, že pokud ta účelová podpora, ten grant, to trvání toho grantu je delší, než je odpisová doba přístroje, tak smíte dostat peníze pouze na dobu, na poměrnou část té investice, po kterou běží ten projekt, ne na nákup investice, ale pouze na pokrytí nákladů s odpisy. To znamená, vy byste si z toho grantu nemohli koupit přístroj, mohli byste ty peníze, ale jenom poměrnou část, použít na odpisy.

Já vám přednesu jedem velmi, možná absurdní, příklad, ale kdybyste si z účelových prostředků chtěli pořídit budovu, jejíž odpisová doba je třeba 50 let, ten grant byl na 3 roky, tak dostanete z toho grantu peníze pouze na 3 roky odpisu té budovy. Nedostanete peníze na tu budovu. To je velmi extrémní příklad. Ale dalším příkladem může být třeba spektrofotometr nebo nějaký třeba jiný přístroj, které většinou mají odpisovou dobu 5, 6 let, a většina grantů má trvání tak 3, 4 roky.

Znovu říkám, že bychom nebyli schopni koupit si přístroje.

To byly zásadní věci ohledně způsobilých nákladů. A pak je tam další věc, které jsme se pokusili stručnou technickou novelou napravit, a to je definice tzv. kategorií podpory. Navrhovateli dubnové novely se bohužel podařilo do zákona propašovat definici kategorií podpory. On tvrdil, že je to z toho důvodu, že tyto kategorie podpory jsou definovány v nařízení Evropské komise, a definoval kategorii podpory jako podpora základního, aplikovaného, průmyslového výzkumu a podpora studie proveditelnosti. Tam došlo k chybě. V nařízení Evropské komise se bohužel kategoriemi podpory myslí podpora středního a malého podnikání, podpora žen v podnikání, podpora cestovního ruchu, podpora menšin apod. To, co oni definovali, se v nařízení Evropské komise jmenuje kategorie výzkumu. A podle mého názoru není vhodné do českého právního systému, který má definovat podporu české vědy, dávat kategorie podpory, protože pak dojde k tomu, že musíte definovat, jestli váš výzkum je základní nebo aplikovaný nebo průmyslový. Ale naším cílem by mělo být podpořit výzkum, který je v podstatě mezi kategoriemi, podpořit základní výzkum, který nějakým způsobem vede k aplikovanému nebo už k průmyslovému výzkumu, a ne to takhle striktně definovat a nutit poskytovatele, aby dával peníze pouze na jeden typ kategorií výzkumu.

To jsme se pokusili napravit. Vláda k tomuto návrhu zákona dala bohužel negativní stanovisko. Nebudu rozebírat politické důvody tohoto negativního stanoviska. Nicméně mohu říci, že veškeré argumenty vlády jsou úplně liché a směřovaly právě na implementaci nařízení Evropské komise do zákona, která byla v podstatě špatná.

Abych ještě přiblížil, na čem byla založena hlavní část negativního stanoviska vlády. V českém prostředí vědy a výzkumu se střetávají dvě formy podpory – forma podpory hospodářské, státní podpora veřejná a neveřejná a forma podpory hospodářské nebo nehospodářské činnosti. Hospodářská činnost se řídí nařízením Evropské komise, nehospodářská činnost se řídí zákonem č. 130. A negativní stanovisko vlády se bálo rizika nesplnění podmínek nařízení Evropské komise, ale z právního hlediska, nařízení Evropské komise má vyšší právní subjektivitu, než je náš zákon. To znamená, že veškerá hospodářská činnost ve vědě a výzkumu se řídí, ať chceme nebo nechceme, nařízením Evropské komise 651/2014, nikoli podle zákona č. 130. My si tedy můžeme vytvořit zákon na podporu výzkumu a vývoje, jaký chceme, podle toho se řídí nehospodářská činnost a hospodářská činnost se řídí podle nařízení Evropské komise.

Požádal jsem sněmovnu o to, aby zákon prošel už prvním čtením podle § 90 odst. 2, sněmovna nám vyhověla a ze 120 přítomných poslanců pro hlasovalo 115, pět poslanců se zdrželo hlasování. Myslím, že to je dostatečný argument k tomu, že nešlo o žádnou politickou věc, ale šlo o to, abychom opravdu opravili dvě základní chyby v zákoně a poprosil bych vás, abyste zvážili své hlasování a podpořili taktéž novelu tohoto zákona. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane navrhovateli, prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Senátní tisk projednal výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Usnesení máte jako senátní tisk č. 85/2. Zpravodajem výboru byl určen senátor Jaroslav Malý, má slovo.

Senátor Jaroslav Malý:  Pane místopředsedo, paní senátorky, páni senátoři, přeji vám pěkné odpoledne. Rád bych začal usnesením výboru pro zdravotnictví a sociální politiku a pak vysvětlím, proč usnesení dopadlo tak, jak dopadlo.

Úmyslně přečtu, přestože usnesení máte všichni před sebou, text zákona. Je to zákon, kterým se mění zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů. Když jsem tento zákon dostal jako zpravodaj, říkal jsem si, že tady máme nový zákon, je to fajn, 14 let jsme čekali, je to výborné. Jak jste slyšeli z úst mého váženého předřečníka pana poslance, nejde o nový zákon, jde o úpravu normy, textu tohoto zákona do norem, které připouští Evropská unie. A proto senátní výbor pro zdravotnictví a sociální politiku doporučuje ve svém usnesení za prvé Senátu Parlamentu České republiky se návrhem zákona nezabývat, zpravodajem určuje mě a pověřuje předsedu výboru pana senátora Kolibu, aby toto usnesení postoupilo předsedovi Senátu Milanu Štěchovi.

Dovolil bych si trošičku rozšířit důvod, proč jsme doporučili návrhem zákona se nezabývat. Nejsme naštvaní. My si myslíme, že tato změna je důležitá, jenom čekáme na nový zákon. A čekáme na nový zákon na základě slibu pana místopředsedy vlády Dr. Bělobrádka, který tomuto Senátu dal na podzim roku 2016. A do roku 2016 měla proběhnout právě novela, na které ministerstvo pod jeho úřadem stále pracuje.

Setkal jsem se s náměstkyní pana místopředsedy vlády a ta mě ujistila, že nový zákon o vědě a výzkumu je připravován. Zákon, tak jak je uveden, totiž neobsahuje například podmínky pro biomedicínský výzkum. Jsou tam pouze dvě agentury – agentura TAČR, to je technická agentura, a GAČR, což je Grantová agentura České republiky. A do těch se klinická biomedicína naprosto nevtěsná.

Použil jsem některé myšlenky, které už v loňském roce vám říkal pan prof. Žaloudík, a ono to pořád platí. S dovolením ocituji to, co říkal pan senátor Žaloudík, a nemám k tomu téměř co dodat, než že zase půl roku čekáme a proto usnesení výboru je takové, jaké je.

My v podstatě souhlasíme s tím, co říkal pan poslanec, nemáme s tím problém, je to drobná změna, ale čekáme na návrh nového zákona. Docela tam chybí zmínka o Agentuře zdravotnického výzkumu, která je zřízena aktuálním opatřením vlády z roku 2013, a bylo slíbeno, že při otevření zákona č. 130 do něj bude Agentura zdravotnického výzkumu zapracována.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Omlouvám se, pane senátore, ale to už je nad rámec zpravodajské zprávy, přihlaste se pak do rozpravy...

Senátor Jaroslav Malý:  Já se to nedomnívám, myslím si, že mám povinnost vysvětlit senátorům, proč se tím nechtěl ten výbor zabývat. Ale jestli je to vaše přání. Zeptám se legislativců: Je to nad rámec, prosím? Bylo řečeno, že ano, já tedy skončím, je už pokročilý čas, je odpoledne, chápu to, nebudu se tady vzpouzet vedení Senátu.

Chci znovu říci, že na nový zákon čekáme, že se do předloženého návrhu nedostalo to, co se tam dostat mělo, to znamená, že jsou tam některé absurdity, které by neměly v novém zákoně být a proto výbor své jednání uzavřel tak, jak ho uzavřel a děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane zpravodaji. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednání tohoto návrhu výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 85/1.

Zpravodajem výboru je pan senátor Václav Homolka, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Václav Homolka:  Děkuji za slovo, pane předsedající, pane poslanče, kolegyně, kolegové. Tento návrh zákona vnímá současné znění zákona jako problematické z hlediska výkladových nejasností v definici způsobilých nákladů a z toho vyplývající právní nejistoty při jeho aplikaci v rámci institucionální podpory. Poslanecká sněmovna přichází s novou definicí způsobilých nákladů, podle níž již tyto do budoucna nebudou vázány na účely projektu a tak je bude možné aplikovat i na podporu institucionálně. Nově je termín způsobilých nákladů upřesněn demonstrativním výčtem místo taxativního a je tak formulován šířeji, což vyhovuje potřebám praxe, a nemělo by to vyvolat ani aplikační problémy v souvislosti s právem EU. O vypuštění kategorie podpory tady hovořil zástupce navrhovatelů o dalších problémech. Tady hovořil i kolega Malý, i ten legislativní proces byl naznačen, možná pan poslanec chtěl říci konec dobrý, všechno dobré, s tím, že ze 120 přítomných 115 poslanců nebo poslankyň hlasovalo pro, nikdo nebyl proti. Takže nebudu rozebírat nic dalšího. Na závěr vás seznámím s usnesením našeho výboru. K předmětnému návrhu zákona je ze 6. schůze konané 12. dubna tohoto roku.

Po úvodním slovu předsedy výboru senátora Zdeňka Papouška, odůvodnění návrhu zákona zástupcem skupiny navrhovatelů poslancem Františkem Váchou, po zpravodajské zprávě senátora Václava Homolky a po rozpravě výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, určuje zpravodajem výboru pro projednávání senátního tisku č. 81 na schůzi Senátu senátora Václava Homolku a pověřuje předsedu výboru senátora Zdeňka Papouška předložit toto usnesení předsedovi Senátu. Takže prozatím děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji vám, pane senátore, prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko. Vzhledem k tomu, že jeden z výborů usnesením požaduje, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat, pokud není proti tomu námitka, budeme o tomto návrhu bez rozpravy po znělce hlasovat. Eva Syková. Námitka proti - nezabývat se? Ne, vystoupit teď nemůžete, paní senátorko.

Takže budeme hlasovat o návrhu výboru, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování č. 56 registrováno 54, kvorum 28, pro 44, proti jeden. Návrh byl přijat.

Děkuji předkladateli, děkuji zpravodaji a budeme pokračovat dalším bodem, kterým je

 

Návrh senátního návrhu zákona senátorky Jitky Seitlové a dalších senátorů, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 10

Tento návrh zákona uvede senátorka Jitka Seitlová, máte slovo, paní kolegyně.

Senátorka Jitka Seitlová:  Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové. Nemáme tady dnes žádného pana ministra, tak jsme tady jenom sami pro sebe, a to je možná také dobře. Takže je to předposlední bod dnešního jednání. Věřím, že to zvládneme poměrně rychle.

Již jednou jsem tento návrh představovala, proto to velmi velmi zkrátím. Cílem tohoto zákona je náprava nerovného postavení společenství vlastníků bytových jednotek vůči přednostním a zástavním věřitelům při vymáhání dluhů ostatním poskytovatelům, poskytované služby. Předkládá ho skupina senátorů, a ten senátní návrh před vámi leží s tiskem č. 10/11.

Návrh má tři části. V první se navrhuje změna občanského soudního řádu tak, aby pohledávky související se správou domu byly uspokojovány z výtěžku zpeněžení bytu přednostně v pořadí za pohledávkami nákladů státu. V druhé části předpokládá senátní návrh změnu zákona o veřejných dražbách, a to opět tak, aby pohledávky související se správou domu byly uspokojovány přednostně s pohledávkami první třídy.

A v třetí části návrhu, ta se týká insolvenčního zákona, a taktéž zařazuje pohledávky za správu domu do skupiny upřednostňované přednostně.

A to, co je důležité, ve všech uvedených případech se přednostním uspokojením navrhuje jen do určitého výtěžku toho, co získáme v dražbě, v insolvenci nebo v exekučních řízeních - a návrh říká tedy 25 %.

Tímto senátním návrhem chce skupina předkladatelů změnit současný - podle našich názorů nepřijatelný stav, kdy řádně platící vlastníci jednotek v domech nesou plnou tíži dluhů za neplatící.

Dluhy hradí ti vlastníci, kteří si řádně plní své zákonné povinnosti.

Současný právní vztah brání tomu, aby poctiví nedopláceli na nepoctivé!

Dámy a pánové, vážení kolegové, vážené kolegyně. Vím, že ve výborech, kde se projednával návrh, bylo samozřejmě schváleno to, že se návrh má odročit, protože možná nebude projednán v PS.

Nicméně situace je taková, že těch lidí, kteří jsou dotčeni podle mě chybou v legislativě, která nastala při schvalování občanského zákona, při dalších schvalováních jiných zákonů, přibývá, a oni to vnímají jako velkou nespravedlnost.

Proto jsem se odvážila, předstoupila jsem před vás a prosím vás, abychom zkusili posunout tento zákon, pokud souhlasíte s principy a jeho věcným obsahem, do PS. S tím, že není vyloučeno, že by mohl být projednán, a i kdyby nebyl projednán, tak pokud jste ztotožněni s tím principem a souhlasíte s obsahem, tak jím Senát, pokud pak předloží znovu, a to může hned po volbách, může jasně deklarovat, že jim záleží na lidech, kteří jsou takto dotčeni chybou nebo nespravedlností v našich právních předpisech.

Takže já na úvod toto, a uvidíme, dál ještě budou vystupovat zpravodajové... ..... zpravodaje. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, paní senátorko. Prosím vás, abyste vzala místo u stolku zpravodajů. Senátní tisk projednal ústavně-právní výbor jako výbor garanční. Zpravodajem výboru je pan senátor Jiří Burian. Usnesení výboru jste obdrželi jako senátní tisky č. 10/1 a 10/3. Prosím pana senátora, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Burian:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, vážení kolegové, kolegyně. K senátnímu návrhu zákona, který je uveden jako senátní tisk č. 10, vše podstatné prakticky uvedla za předkladatele paní senátorka Seitlová, takže jen několik poznámek.

Návrh zákona může významně přispět k řešení závažného problému, který se týká úhrad závazků vlastníků jednotek souvisejících se správou domu a pozemku, kdy nevymahatelné pohledávky vůči některým vlastníkům jednotek jsou nuceni hradit ostatní vlastníci, kteří jinak vlastní závazky řádně plní. Jde tedy o řešení častých skutečností, kdy bytová jednotka bývá zatížena břemenem zástavního práva. A v případě insolvence či dražby vlastníka této jednotky nelze uspokojit z tohoto majetku ostatní vlastníky, kteří ale nesli fakticky náklady neplatiče.

Jak bylo řečeno, návrh se týká v podstatě změn v občanském soudním řádu, zákoně o veřejných dražbách a insolvenčním zákoně.

Koncepce tohoto návrhu je stejná jako původní návrh, který byl předložen v 1. čtení, znamená to, že věcně se nic nezmění, dochází pouze k zpřesnění legislativního postupu, především ve vazbě na přístup a postup soudů. Předložený pozměňovací návrh akceptuje stanoviska ministerstva spravedlnosti, ministerstva pro místní rozvoj, Exekutorské komory i legislativního odboru Senátu. Nyní, pokud se týká legislativního procesu, tak jenom připomenu, že tento tisk byl předložen Senátu již 21. listopadu loňského roku, tedy 2016, a byl projednán v 1. čtení na 2. zasedání Senátu 1. prosince 2016.

Usnesením č. 45 byl tisk přikázán k projednání výboru ústavně-právnímu, jako garančnímu výboru, a výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Tento tisk byl vyřazen z programu jednání 5. schůze Senátu dne 8. 3. 2017. Jinak ústavně-právní výbor se tímto tiskem zabýval celkem třikrát, tedy 22. února, 29. března a naposledy 12. dubna. Na minulém jednání ústavně-právního výboru bylo konstatováno, že zůstává nedořešena navrhovaná 20% výše z výtěžku insolvenčního řízení, neboť Bankovní asociace navrhují 5 – 10 %, a podle České národní banky maximálně 15 %.

V rozpravě zazněl i názor, že pokračování legislativního procesu s ohledem na blížící se konec mandátu sněmovny je prakticky nemožné. S ohledem na tyto skutečnosti přijal ústavně-právní výbor na 8. schůzi 12. dubna 2017 32. usnesení: 1. výbor doporučuje Senátu odročit projednávání senátního tisku č. 10 do 31. 10. 2017. 2. výbor určil zpravodajem mě. 3. výbor pověřil předsedu výboru Miroslava Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu.

Tolik z mé strany k zpravodajské zprávě. A já si dovolím ještě vystoupit v obecné rozpravě. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, prosím, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy, k nimž můžete po skončení rozpravy zaujmout stanovisko. Senátní tisk také projednal výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Usnesení máte jako senátní tisk č. 10/2. Zpravodajem výboru byl určen senátor Jiří Carbol, který má slovo.

Senátor Jiří Carbol:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážené dámy senátorky, vážení páni senátoři.

Já bych vám chtěl sdělit, že ústavně-právní výbor, pardon, výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, podobně jako ústavně-právní výbor přijal usnesení, kterým po obdobné rozpravě, která se týkala toho nebezpečí, že případně přijatý senátní návrh již nebude Poslaneckou sněmovnou ve stávajícím složení projednán, tak doporučila Senátu Parlamentu ČR odročit projednávání návrhu senátního návrhu zákona. Lišíme se v termínu oproti ústavně-právnímu výboru, tak náš výbor navrhuje termín do ustavující schůze Poslanecké sněmovny PČR.

Jak již zaznělo, tak k původnímu návrhu senátní novely je zpracován komplexní pozměňovací návrh, který odstraňuje některé vady toho původního návrhu. Já jsem jako zpravodaj vůči tomu původnímu návrhu vznesl zásadní námitky. Navrhoval jsem zamítnuté v případě toho komplexního pozměňovacího návrhu. Již tomu tak není. A v případě, že bude podán, tak k němu budu podávat potom a v obecné rozpravě potom vystoupím a vysvětlím důvody pozměňovacího návrhu, který trošičku ještě ten komplexní pozměňovací návrh upravuje. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, a otevírám obecnou rozpravu. Do ní se hlásí Jiří Burian. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Burian:  Děkuji za slovo. Já jsem tady uvedl v mé zpravodajské zprávě, že tento senátní tisk jsem v podstatě třikrát zpravodajoval na ústavně-právním výboru, v těch termínech, jak tu zazněly. A bylo to třikrát proto, že pokaždé jsme měli určité pochybnosti z hlediska právě toho legislativního vypořádání s některými připomínkami, což se postupně autorům, nebo předkladatelům podařilo.

Na posledním jednání ústavně-právního výboru 12. dubna osobně jsem navrhoval odročit tento tisk, ze dvou důvodů, jak jsem tady i uvedl. Ten nevyjasněný postoj bankovního sektoru k těm 25 % z výtěžku insolvenčního řízení. Protože, jak jsem uváděl, připomenu – Bankovní asociace 5 – 10 a ČNB 10 –, ale banky se asi tak budou chovat vždy. Nicméně ten druhý důvod byl k tomu ukončení té řekněme blížící se doby činnosti sněmovny.

Dnes, jak jsme obdrželi ten pozměňovací návrh pana senátora Carbola, který ten můj první problém naprosto řeší, v pozměňovacím návrhu je navržen 10% výtěžek insolvenčního řízení. A podle mého názoru to odpovídá, to, co jsem tu před chvilkou říkal, i tomu stanovisku Asociace bank i České národní banky. A proto bych byl rád, kdyby tento senátní tisk postoupil do podrobné rozpravy. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, dalším přihlášeným je pan senátor Zdeněk Papoušek. Má slovo.

Senátor Zdeněk Papoušek:  Vážený pane předsedající, vážená paní senátorko, vážené kolegyně, kolegové. Já bych chtěl jenom k tomu říci jednu věc. Že si myslím, že bychom neměli posuzovat tento zákon z hlediska toho, jestli poslanci stihnou, nebo nestihnou projednat do konce volebního období tento zákon, ale měli bychom přistoupit k tomu z jistého hlediska a posoudit, zda ten zákon je dobrý, nebo jaký to má postoj. To znamená, že pokud si myslíme, že tento zákon napravuje křivdy a napravuje nespravedlnosti, tak bychom ho měli podpořit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, s přednostním právem předseda senátorského klubu ČSSD Petr Vícha. Děkuji, že dal přednost panu Papouškovi.

Senátor Petr Vícha:  Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, budu velmi stručný.

Já bych chtěl ocenit práci kolegyně Seitlové, kterou odvedla při přípravě toho zákona. Já si myslím, že napříč republikou vnímáme, že to je velký problém pro společenství vlastníků. A ještě tady povedeme tedy spor o ta procenta banky.

Chtějí samozřejmě co nejnižší. Banky si ale svoje klienty vybírají, zatímco v tom společenství vlastníků oni na to doplácejí.

Já chápu to, proč oba výbory doporučily odročení. Je to z toho důvodu, že když to teď spadne pod stůl, tak bychom pak museli zahájit znovu ten proces po volbách do Poslanecké sněmovny. Já si ale přesto myslím, že byť ta naděje, že se to stihne projednat, je malá, tak pořád jakási jiskérka tam je. A když to budeme mít prodiskutované a projednané, tak o to rychleji potom může jít ten proces.

Takže přikláním se také k tomu, abychom to zkusili zvládnout a podpořili ten návrh zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, dalším přihlášeným je pan senátor Jiří Dienstbier. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, já bych chtěl vystoupit na podporu navrženého zákona. Já si myslím, že ten problém je velmi naléhavý, je potřeba ho řešit tak, aby ti, kteří nic nezpůsobili a platí za ty, kteří si své povinnosti neplní, nebyli nadále takto poškozováni. A dokonce si myslím, že ten problém je tak naléhavý, že by si to zasloužilo co nejrychlejší projednání.

Já vnímám ty důvody, které na obou výborech vedly k návrhu na odročení, zde na plénu v Senátu, a to malý čas do konce volebního období i jistá zahlcenost Poslanecké sněmovny, která nestíhá řádně projednávat všechny předlohy, které tam někdy i poměrně dlouho leží. Ale stále je tady jedna možnost, a to navrhnout Poslanecké sněmovně zde ze Senátu, aby návrh projednala v 1. čtení. Podle § 90, odst. 2 zákona o Jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Samozřejmě je tam vždy riziko, že mohou kterékoli dva poslanecké kluby takový návrh zavetovat a pak to nepřichází v úvahu a musí se zákon projednávat standardně ve třech čteních. Ale vycházím z toho, že když jsem se koukl na to, kteří kolegové senátoři podepsali dnes projednávaný návrh zákona, tak jde v podstatě o senátorky a senátory napříč prakticky všemi zdejšími senátorskými kluby.

Pokud by takováto podpora napříč stranami byla i v Poslanecké sněmovně, nebylo by to vyloučené a doopravdy ti lidé by se díky tomu ochrany dočkali.

Další věc, pan senátor Burian, jako zpravodaj ústavně-právního výboru, tady zmínil, že v podstatě ten komplexní pozměňovací návrh řeší víceméně všechny připomínky všech relevantních míst. Doopravdy asi jediná věc, která není v tom návrhu vypořádána, tak je ten požadavek Bankovní asociace, potažmo ČNB, aby ten podíl přednostního uspokojení byl nižší než těch 25 %. Aby to šlo někam na 5 – 15 %, podle návrhu pana kolegy Carbola, který máme na lavici, na 10 %.

Já bych tady upozornil na určitou nelogičnost těch argumentů Bankovní asociace. Nejde jenom o to, že si banky, jak už tady také zaznělo, své klienty vybírají. To je samozřejmě velmi důležitý moment, ale další důležitý moment je, že samozřejmě byt ve společenství vlastníků, které je předlužené, nemá žádnou hodnotu. Protože samozřejmě, když se takový byt prodává, tak ten, kdo ho kupuje, ví o tom stavu, tak za něj asi moc velké peníze nebude ochoten zaplatit. To se týká stejně tak i závazků souvisejících přímo s tím bytem vůči společenství. Protože ty podle nového občanského zákoníku přecházejí při převodu bytu automaticky.

A z tohoto hlediska Bankovní asociace bojuje za to, aby předmět zástav, které používá k zajištění úvěrů, byl co nejvíce znehodnocen tím, že se vlastně brání tomu, aby společenství vlastníků a družstva byla v dobrém ekonomickém stavu. Takže já si myslím, že to je z pohledu Bankovní asociace vlastně velmi laciné, znevěrohodňovat to procento přednostního uspokojování pohledávek souvisejících se správou a se službami poskytovaných bytů. A dokonce mám opačný problém. Pro mě ta 25% hranice je vlastně příliš nízká. Já bych si ji uměl představit vyšší. A dokonce, kdyby to bylo zcela podle mé volby, tak by tam žádný limit přednostního uspokojení ani nebyl. Protože, jak říkám, stejně to ten byt znehodnocuje. To znamená, jako předmět zástavy v podstatě nemůže efektivně sloužit svému cíli, který ty banky tedy sledují.

A proto bych se velmi přimlouval, abychom to projednali alespoň v té velmi kompromisní variantě s těmi 25 % a rozhodně to dále nesnižovali. A abychom to samozřejmě, pokud možno, projednali a do té sněmovny posunuli, s tím, že ovšem samozřejmě v případě, že nebude schváleno odročení a dospějeme k tomu projednání, tak bude potřeba ještě během jednání předložil ten návrh na to. Zřejmě by to bylo doprovodné usnesení. Zatím jsem se s tím tady v Senátu nesetkal, takže asi doprovodným usnesením, kterým bychom zároveň požádali sněmovnu o projednání v tom 1. čtení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, a dalším přihlášeným je pan senátor Jiří Carbol. Má slovo.

Senátor Jiří Carbol:  Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážená kolegyně, vážení kolegové, já bych úvodem asi chtěl poděkovat... Ne asi, ale určitě, já se omlouvám, chtěl bych velmi poděkovat naší kolegyni paní senátorce Seitlové za zpracování tohoto tisku, se všemi problémy, které to sebou přinášelo. Už tady bylo řečeno, co je důvodem toho předložení – problémy společenství vlastníků jednotek, které jsou tedy datovány účinností nového občanského zákoníku, kdy zanikl starý zákon. Ty příklady z praxe tady nebudu uvádět, ty si můžete přečíst na internetu. Je jich spousta a jsou to příklady vážné.

Já bych se přimlouval za to, abychom přijali tuto novelu, již z toho důvodu, abychom taky dali nějaký signál do společnosti, že jsou to problémy běžných lidí, kterými se tady chceme vážně zabývat. A musím se přiznat osobně, že nechápu, jak to, že to dva roky neřešila zodpovědná ministerstva, ta, která k tomu mají týmy právníků a spoustu legislativních pracovníků atd. Takže ta výtka, kterou např. jsem dostal na svůj dotaz k České národní bance, kde ČNB tomu vytýká, že tento návrh neprošel řádným meziresortním připomínkovým řízením, si myslím, že je lichá. Právě z toho důvodu, že pokud nekonají ti, co konat mají, tak musí konat ten, kdo o tom ví a kdo na řadě je.

V tom návrhu je srovnání se zahraničním a odvolává se ten návrh na zahraniční úpravu. Já, jenom, abyste měli přesnější informace, jak je to řešeno v zahraniční, tak v Německu, na které se ten návrh odvolává, v Německu jsou přednostně uspokojovány jakékoli pohledávky společenství vlastníků jednotek maximální výší 5 %. Musí však zároveň být vyšší než 3 % z tržní hodnoty jednotky a vzniknout v roce dražby nebo zahájení insolvence, nebo ve dvou letech předcházejících. V Rakousku, což je druhá země, o které se hovořilo, tak v Rakousku není nastavena horní hranice, ale je dáno pravidlo, že pohledávky nesmí být starší pěti let a musí být do šesti měsíců od jejich splatnosti uplatněny u soudu. A tato skutečnost musí být zaznamenána v katastru nemovitostí. Stejná pravidla platí pro insolvenci.

Jak vidíte z těchto dvou srovnání, tak jsou to sousední země. A každá to řeší naprosto jinak. My jsme při přípravě těch pozměňovacích návrhů to hodnotili tak, co je pro nás jednodušší, je průchodnější, a proto jsme přišli jenom s tím návrhem upravit tu hranici z 25 na 10 %. A to z jednoho prostého důvodu, že paní senátorka nechtěla ten původní návrh měnit. Má k tomu své dobré důvody a prostě to přenechala někomu dalšímu. Takže bych chtěl jenom říct, že za tím nemusíte hledat nic jiného. Ten komplexní pozměňovací návrh, který předpokládám, že bude předložen, já se k němu vyjádřím již teď. Tak obecně došlo k vypuštění ustanovení o doručování podle žádosti Exekutorské komory. Část ohledně občanského soudního řádu byla zpřesněna a dopracována.

Část zákona o veřejných dražbách obsahuje nová ustanovení, která by mohl někdo zpochybňovat, ale věřme tomu, že k tomu nedojde. A bylo zpřesněno termínově, co jsou pohledávky související se správou domu a pozemku.

Proč jsem připravil ten pozměňovací návrh, když paní kolegyně, senátorka Seitlová nechtěla s tou hodnotou 25 % hýbat. V té odpovědi České národní banky se uvádí, že tento návrh ve svém důsledku plošně snižuje hodnotu bytu jakožto současných či budoucích hypotečních zástav. Tedy ta diskuse je o tom, jaký vliv to bude mít na hypoteční trh. A jelikož v tom návrhu nejsou přechodná ustanovení, tak to znamená, že se případně přijatý návrh bude vztahovat na staré i nové úvěry. Takže budou muset hypoteční domy přepočítávat všechny ty poskytnuté úvěry. A abychom nevyvolali masivní reakci všech bank a hypotečních zástavních domů, tak proto přicházíme s tím kompromisním řešením těch 10 %. Jak tady ptal pan kolega Větrovský, z čeho vychází to číslo 10 %, je to skutečně odvozeno od sousedních zemí, od nějakých příkladů. A myslíme si, že je to někde uprostřed toho pásma 5 – 15, o kterém Česká bankovní asociace hovořila. A doufám, že to bude i pro ně průchozí.

Takže to je všechno, co jsem k tomu chtěl říct, děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, dalším přihlášeným je pan senátor Zdeněk Papoušek. Má slovo.

Senátor Zdeněk Papoušek:  Pane předsedající, paní kolegyně, další paní kolegyně, kolegové, jenom krátce k tomu doprovodnému usnesení případnému. Tak jenom bych chtěl říci, že už jsme jedno takové usnesení schválili v souvislosti se schváleným návrhem novely o zařízení pro děti vyžadujících okamžitou pomoc. Takže to lze a už jsme to jednou provedli, takže v případě, že bychom ten návrh novely schválili, tak to doprovodné usnesení bychom mohli také schválit. A já bych se přimlouval za to, abychom to schválili, aby návrh novely Poslaneckou sněmovnou byl schválený podle té takzvané devadesátky. To znamená v tom zkráceném řízení, to znamená již v 1. čtení. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, a protože do obecné rozpravy se nikdo další nehlásí, obecnou rozpravu končím. A ptám se paní navrhovatelky, zda se chce vyjádřit. Chce, má slovo.

Senátorka Jitka Seitlová:  Vážený pane předsedající, milí kolegové a kolegyně, děkuji za velmi vstřícný postoj k návrhu, který jsem před vás předložila se skupinou senátorů. A také děkuji za to, že hledáte cestu, jak řešit situaci, která dopadá na některé lidi, kteří vlastní byty, a dopadá nespravedlivě. A to je myslím velmi dobrá zpráva pro všechny.

Já se teď vyjádřím k té debatě, která zazněla. Ano, já jsem připravila na základě připomínek, které jsme dostali, pozměňovací návrh, který máte všichni na lavicích. Nelekejte se, ono je to více stránek, ale těch více stránek činí hlavně i to zapracování, které jsem dala do toho původního znění zákona, abyste to měli kompletní. Fakticky se nejedná o nic zásadního, jen o to, že jsme to upravili tak, aby to bylo legislativně technicky správně. A vypustili jsme – jak už bylo řečeno – jednu věc, a to bylo doručování té dražební vyhlášky, které by bylo skutečně pro exekutory, nebo pro dražebníky velmi obtížné. Celou tu dobu jednání, která probíhala za přítomnosti zástupců Bankovní asociace, za přítomnosti zástupců ministerstev, jsme se snažili najít takové řešení, aby zákon byl skutečně průchozí, aby měl šanci. Vy víte, že v takových situacích je nezbytné hledat i řešení, která jsou určitým kompromisem, protože jsou tam různé zájmy, které se střetávají. Takže opravdu, tak, jak řekli předchozí zpravodajové, tak předmětem té debaty je ta výše toho podílu, který by měl být rezervován a přednostně uspokojován.

Musím říct, že pokud se týká bank, tak ony vždycky budou proti. Protože my skutečně jdeme do jejich zájmů. A ten střet tam je a je tam zjevný. Ony nám zaslaly takové písemné sdělení. Já k tomu mám samozřejmě dlouhou a jasnou odpověď, která je zase z té druhé strany. Ale jenom bych chtěla říct, že opravdu ten objem dluhu v bytových domech se pohybuje řádově v milionech korun. A oproti objemu poskytovaných úvěrů řádově ve stovkách miliard je velmi malý, já bych řekla až marginální. Daná novela se nedotkne ani všech hypoték. Týká se pouze hypoték na byty vymezené v bytových domech, netýká se např. hypoték na rodinné domy.

Banky budou znevýhodněny jen při vymáhání pohledávek z hypotečních úvěrů váznoucích na bytech, kdy dlužník přestává platit. A to se týká, podle dostupných údajů ČNB, asi 2 % hypoték. A z tohoto objemu 2 % hypoték to ještě nemusí být celá 2 %, protože vlastně to jsou i ty rodinné domy, na které se ty hypotéky vztahují, ta 2 %. Takže se to týká jenom ještě menšího podílu z těch 2 %. A ještě z toho menšího podílu tam, kde jsou běžně. Dlužník neplatil do toho společného, co měl platit, čili neplatil společné úhrady a ještě neplatil i hypotéku. Takže ten podíl je opravdu malý a ta obava, že by to rozkývalo trh, je skutečně minimální.

Takže v tuto chvíli je to tak, že já hledám řešení, které by bylo skutečně průchozí. A pokud ČNB říká maximálně do 15 %, a Bankovní asociace říká 5 %, tak i po jednání se společenstvím jsme nakonec, i když samozřejmě víme, že to je politické rozhodnutí, došli k tomu, že i kdyby se schválilo těch 10 %, to říkám jasně, takže těm společenstvím to pomůže. A ta společenství říkají – i tohle přijmeme a budeme rádi, pokud to projde.

Já děkuji panu senátorovi Dienstbierovi za to, že říká 25 %. Je to otázka politického rozhodnutí. Já jsem tady vyslovila ty názory, které zazněly a které padly, takže můj názor na těch 10 % je naprosto neutrální a nechám na většině, jak se rozhodne, s tím, že víme, že spíš je to průchozí s 10 %, nebo s 25 %. To je v tuhle chvíli resumé, které máme. Takže pokud by tedy neprošly návrhy na odročení, tak já budu nucena potom v podrobné rozpravě – a to mě samozřejmě vůči vašemu času mrzí, ale načíst ten pozměňovací návrh. On nebude tak dlouhý, jak vypadá, protože se tam některé věci nemusí číst. Takže snad to všechno zvládneme. Děkuji zatím za vstřícnost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, paní senátorko, táži se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí pan senátor Jiří Carbol. Nepřeje. A zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro územní rozvoj, pardon, ústavně-právního Jiří Burian? Ano.

Senátor Jiří Burian:  Děkuji, já jenom shrnu, že v obecné rozpravě kromě mě a předkladatelky vystoupili 4 senátoři. Nezaznamenal jsem žádný jiný návrh nebo jiný pozměňovací návrh k tomuto zákonu. Těch 25 % je v předkládaném tisku, akorát tu zaznělo podpořit to doprovodné usnesení podle toho § 90. Takže myslím, že teď bychom měli hlasovat.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Ano, zůstaňte tady, pane senátore, a provedete nás hlasováním. Návrh schválit, ani zamítnout nepadl, pokud mám správné informace. Padly ze dvou výborů rozdílné návrhy na odročení, s těmi se asi budeme muset vypořádat.

Senátor Jiří Burian:  Já si myslím, že bychom měli teď hlasovat o těch výborových návrzích. A pokud neprojdou, tak přejít do podrobné rozpravy a pak by se to týkalo hlasování těch pozměňovacích návrhů.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Legislativa kývá, postupujeme správně, pane zpravodaji. A budeme tedy hlasovat o návrzích výborů, které jsou dva. A garanční byl ústavně-právní, takže o něm nejprve. A ten navrhuje přerušit, ten přerušuje projednávání, takže ten nám nevadí.

Pak je tady návrh ÚPV... (Kolegové radí v postupu s hlasováním.) Odročit? Já to tady tedy nevidím. Aha, tak já mám jiný tisk. Já si vezmu tento, tady mám jiný. Takže ten navrhuje odročit, číslo 10, do 30. října 2017. A o tom budeme po znělce hlasovat.

Aktuálně přítomno je 50 senátorek a senátorů, aktuální kvórum 26. Já zahajuji hlasování. Ptám se, kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, ať stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Hlasování č. 57, registrováno 50, kvórum 26, pro 3, proti 26. Návrh byl zamítnut.

Budeme hlasovat o návrhu VUZP, který navrhuje také odročit do ustavující schůze Poslanecké sněmovny PČR. Můžeme hlasovat tentokrát bez znělky. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. (Senátoři si stěžují na nefunkčnost hlasovacího zařízení.) Nefunguje? Nelze? Mně to vyšlo. Máte jiné obrazovky. Já to tady mám. Ale zrušíme to... Nedaří se mi zrušit a nedaří...

Takže vás odhlásím a přihlásím. Potom to vyjde... (Stále nefunkční zařízení...) Pak už chyba není na naší straně... Zase, pane senátore, vy tam nemáte kámošku, vy to tam nezasunete, to je marné. Já budu muset slézt, pane předsedo, buďte tak hodný, od vás to není až tak příjemné jako od jeho kolegyně, ale přece jenom taky to stačí. Takže druhý pokus. Aktuálně přítomno je 48, kvórum 25.

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Já jsem ho stiskl. Tisknu ho, co umím. A kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Napětí vrcholí... Vyčkejte, vyčkejte... Ano, funguje.

Registrováno 49, kvórum 25, pro 2, proti 25. Zamítnuto hlasování č. 59.

A já otevírám podrobnou rozpravu, do které se hlásí paní senátorka Jitka Seitlová. Máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Jitka Seitlová:  Pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, mně teď nezbývá než přečíst pozměňovací návrh, je to tak nutné z hlediska jednacího řádu.

Pozměňovací návrh senátorky Jitky Seitlové k senátnímu tisku č. 10, návrh senátního návrhu zákona upravit takto:

Senátní návrh zákona navrhuji upravit tak, že se mění zákon č. 99, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to v části první, v čl. I:

1. V § 36 b) se na konci odst. 4 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno f), které včetně poznámky pod čarou č. 104 zní:

f) Osobou odpovědnou za správu domu a pozemku, je tam apostrof, odkaz 104, jde-li o prodej jednotky v domě, že se může domáhat uspokojení pohledávky související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, pokud tato pohledávka byla uplatněna u soudu žalobou podle části třetí, a jestliže ji přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání a přihláška bude obsahovat náležitosti podle § 136 f) odst. 2 a 3, s poučením, že přihlášky, v nichž výše pohledávky nebo jejího příslušenství nebude uvedena, soud odmítne. Dole na stránce máme odkaz 104, je § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

2. V § 336 f) se na konci odstavci doplňuje tato věta: „Totéž právo má osoba odpovědná za správu domu a pozemku, apostrof, odkaz opět 104, ohledně pohledávky související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, pokud tato pohledávka byla uplatněna u soudu žalobou podle části třetí.“

3. V § 336 f) odst. 3 se za slova „vymahatelnou pohledávku“ vkládají slova „čárka o pohledávku související se správou domu a pozemku, která byla uplatněna u soudu žalobou podle části třetí čárka“.

4. V § 336 f) se doplňuje odst. 6, který zní: „(6) Osoba odpovědná za správu domu a pozemku, opět apostrof 104, to je odkaz, předloží soudu bez zbytečného odkladu stejnopis rozhodnutí, jímž bylo řízení o zaplacení pohledávky související se správou domu a pozemku přihlášené podle odst. 1 pravomocně skončeno, opatřeno potvrzením o jeho vykonatelnosti.“

5. V § 336 q) se doplňuje odstavec 5, který zní: „(5) Pokud pohledávka související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky není při vydání rozvrhového usnesení vykonatelná, rozhodne o této pohledávce a o částce na ni připadající soud tak, že bude projednána dodatečně, jestliže na ni připadá alespoň zčásti úhrada z rozdělované podstaty; jestliže však v již pravomocně skončeném řízení o zaplacení této pohledávky nebylo přiznáno právo na její zaplacení, rozhodne o ní soud v rozhodném usnesení tak, že nárok v přihlášeném rozsahu zanikl. Rozhodne-li soud podle věty první, nerozhoduje zároveň o pohledávce související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky podle § 336 e) odst. 1, ani nevyzývá ostatní věřitele podle § 336 e) odst. 2.“

6. V § 337 odst. 2 se za text „§ 336 q) odst. 2“ vkládají slova „a pět“.

7. V § 337 odst. 1 se za písm. a) vkládá nové písmeno b), které zní: „b) Pohledávky související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, a to do výše čtvrtiny výtěžku z prodeje jednotky.“ Dosavadní písmena b) až g) se označují jako písmena c) až h).

8. V § 336 f) odst. 1 se za text „§ 267 a) odst. 1“ vkládají slova „nebo po vykonatelnosti rozhodnutí v řízení o zaplacení pohledávky související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky“.

9. V § 339 f) se doplňuje odst. 3, který zní: „(3) Byla-li pohledávka související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky podpořena při rozvrhu zbytkové rozdělované podstaty se postupuje obdobně podle § 337 e).“

Část druhá – změna zákona o veřejných dražbách, čl. II, zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, se v platném znění mění takto:

1. V § 36 odst. 3 včetně poznámky pod čarou č. 19 zní: „(3) Dražebním věřitelem je osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právem k předmětu dražby, včetně soudcovského zástavního práva, a je-li předmětem dražby jednotka v domě, osoba odpovědná za správu domu a pozemku, apostrof odkaz 19, ve věci pohledávky související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky. Je-li dražebním věřitelem orgán státní správy, případně jiný orgán, je zbaven v rozsahu nezbytném pro provedení dražby povinnosti mlčenlivosti. Teď by tady měl být konec stránky a tady je apostrof 19, § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.“

2. V § 45 odst. 1 se za slova „v úředně ověřeném spise“ vkládají slova „čárka v případě pohledávky související se správou domu a pozemku osoba odpovědná za správu domu a pozemku, apostrof 19, doloží listinami vznik pohledávky a uplatnění pohledávky u soudu žalobou podle části třetí občanského soudního řádu.“

3. V § 59 se doplňuje odst. 4, který zní: „(4) Do doby skončení řízení o zaplacení pohledávky související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, pokud tato pohledávka byla uplatněna žalobou u soudu podle části třetí občanského soudního řádu, postupuje dražebník obdobně podle odst. 3.“

4. V § 60 odst. 2 písm. a) zní: „a) Pohledávky první třídy, které tvoří pohledávky související se správou domu a pozemku přihlášené osobou odpovědnou za správu domu a pozemku, apostrof 19, a to do výše jedné čtvrtiny výtěžku dražby a pohledávky zajištěné zadržovacím právem.“

A teď už to poslední, to vydržíme.

Část třetí – změna zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), čl. III, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění platných předpisů, se mění takto:

1. V § 298 odst. 2 se za slova „odměnu insolvečního správce “ vkládají slova „a částky připadající na uspokojení osoby podle odst. 8“.

2. V § 298 se doplňuje odst. 8, který včetně poznámky pod čarou č. 72 zní: „(8) V případě, že je zpeněžená jednotka v domě a osoba odpovědná za správu domu a pozemku, apostrof 72, odkaz, uplatnila v insolvenčním řízení pohledávku související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, uspokojí se tato pohledávka z výtěžku zpeněžení jednotky před uspokojením pohledávek zajištěných věřitelů podle odst. 1, a to do výše čtvrtiny výtěžku zpeněžení. A na konec stránky opět přijde vysvětlení apostrofu, to znamená, čtu teď znění toho návrhu: 72 apostrof, § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.“

Část čtvrtá – účinnost, čl. IV.

Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

Děkuji za trpělivost, dámy a pánové, snad jsem to přečetla správně. Kdyby ne, tak samozřejmě bude k dispozici i stenozáznam.

Děkuji za pozornost vaši a trpělivost.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, hlásí se pan senátor Jiří Carbol. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Carbol:  Děkuji, pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Já bych chtěl přednést pozměňovací návrh k pozměňovacímu návrhu paní senátorky Jitky Seitlové, který tady teď nyní přečetla. Ten zní takto:

1. V čl. I bodu 7 v § 337 c) odst. 1 písm. b) a v čl. III bodu 2 v § 298 odst. 8 slovo „čtvrtiny“ nahradit slovy „jedné desetiny“.

2. V čl. II bodu 4 v § 60 odst. 2 písm. a) slovo „čtvrtiny“ nahradit slovem „desetiny“.

Jednoduše řečeno, všude, kde v tom pozměňovacím návrhu paní senátorky Jitky Seitlové se objevuje slovo „čtvrtina“, tak se to nahrazuje slovem „jedna desetina“. Jestli, pane předsedající, mohu, tak bych to trochu odůvodnil. (Jaroslav Kubera přikyvuje.)

Dovolte mi citovat ze stanoviska ČNB k tomuto problému.

ČNB píše: Je jistě pravdou, že návrh směřuje ke zvýšení efektivní možnosti osoby odpovědné za správu domu a pozemku dosáhnout uspokojení pohledávek souvisejících se správou domu a pozemku, nicméně jedná se o hru s nulovým součtem, což znamená, že zvýšení efektivity na straně jednoho věřitele znamená adekvátní snížení této efektivity na straně jiných věřitelů.

Jednoduše řečeno, pokud by tento návrh obsahoval přechodná ustanovení, že se vztahuje pouze na nové hypotéky, na nové úvěry, které se budou realizovat až po schválení nabytí účinnosti tohoto názoru, pak bych s tím číslem 25 procent neměl problém.

Vzhledem k tomu, že se to vztahuje na celý hypotéční trh, to znamená na všechny hypotéky, které jsou uzavřeny v minulosti, a těchto se to dotkne, proto navrhuji těch 10 procent. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. A protože do diskuse se nikdo další nehlásí, podrobnou rozpravu končím. Ptám se paní navrhovatelky, zda si přeje vystoupit se závěrečným slovem? Ano, máte slovo, paní senátorko.

Senátorka Jitka Seitlová:  Dámy a pánové, musím reagovat na sdělení ČNB. My jsme diskutovali o tom problému, jestli to dát až na nové úvěry, ale víme, že obrovské množství zástav a hypotéčních úvěrů je dnes uzavřené a že tudíž nemůžeme jenom na ty, které teprve budou, kdo ví, kdy ještě bude ten zákon schválen, zda se nám to podaří ve sněmovně. Takže proto jsme se rozhodli jít spíš tím, že budeme mít... Já mám k tomu návrhu těch 10 procent neutrální stanovisko. Je to politické rozhodnutí. Vím, že bude návrh akceptován spíš při těch 10 procentech. To říkám jasně.

Jenom ještě jedna věc, zda přijmeme doprovodné usnesení. Nevím, zda ho můžu teď navrhnout, nebo až po, nebo jestli může být navrženo panem senátorem, já asi ne, ale panem senátorem. To znamená...

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Je navrženo, já ho mám, já ho přečtu, to není problém.

Senátorka Jitka Seitlová:  V pořádku, děkuji.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, ptám se zpravodaje VUZP, pana senátora Jiřího Carbola, zda si přeje vystoupit? Nepřeje. A zpravodaje garančního výboru Jiřího Buriana? Nepřeje. Takže přistoupíme k hlasování. Já prosím pana zpravodaje, aby se dostavil ke stolku a provedl nás hlasováním o pozměňovacích návrzích.

Senátor Jiří Burian:  Takže pokud se týká nyní hlasování po podrobné rozpravě, měli bychom hlasovat o pozměňovacím návrhu pana senátora Carbola... Je tomu tak? Legislativa říká, že ano. (Senátoři debatují o způsobu hlasování.) Já to vnímám taky tak, protože pokud tento pozměňovací návrh projde, tak vlastně ta desetina ovlivní pozměňovací návrh, nebo se zapracuje do tohoto. Čili postup by měl být...

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Ano, je nám to jasné, my jsme si pomohli, nejdřív Carbol a potom Seitlová. Teď to bude každému jasné.

Senátor Jiří Burian:  A na konec o návrhu zákona jako celku.

Budeme hlasovat, aktuálně je přítomno 50 senátorek a senátorů, aktuální kvórum 26. Já zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku... (Senátoři si stěžují na nefunkčnost hlasovacího zařízení.) Mně tady píše, že probíhá, že vám to nejde, za to já nemůžu. Mně to tady jede. Já jsem tady pánem. (Kolegové radí, jak dál.) Obnovit prý, mi tady radí, tak jsem to obnovil.

Návrh nebyl přijat. Takže prý bylo zmatečné, zkusíme to tady přes displej dotykáčem...

Takže znovu, kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. A zvítězili jsme.

Hlasování č. 61, první pozměňovací návrh, registrováno 50, kvórum 26, pro 41, proti 2.

Konstatuji, že při hlasování č. 61 se z 50 přítomných při kvóru 26 pro vyslovilo 41, proti byli dva. Návrh byl přijat.

A teď bude druhé hlasování, až mi to tady zmizí. Asi mi to nezmizí. Takže zkusíme, pokus. Já to zkusím přes displej. Zahajuji hlasování, prosím, abyste, kdo je pro, stiskli tlačítko ANO a zvedli ruku. A kdo je proti, stiskli tlačítko NE a zvedli ruku.

Já konstatuji, že v hlasování č. 62, druhý pozměňovací návrh, registrováno 50, kvórum 26, pro 48, proti nikdo.

Návrh byl schválen. Tím jsme se vypořádali s pozměňovacími návrhy. To hlasovací zařízení už je taky asi unavené po těch dvou dnech...

A nyní přistoupíme k hlasování o celku, já bych možná v tuto chvíli přečetl usnesení Senátu, protože ono obsahuje i to usnesení, že Senát schvaluje návrh senátního návrhu zákona senátorky Jitky Seitlové a dalších senátorů, kterým se mění zákon č. 99/63, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění přijatých návrhů, jako senátní návrh zákona. To bude jedno hlasování. A potom teprve budeme hlasovat o usnesení a o pověření.

Takže dáme znělku pro jistotu, aby si to odpočinulo.

A já zahajuji hlasování. Ptám se, kdo je pro, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Ano, hlasování č. 63, registrováno 50, kvórum 26, pro 48, proti nikdo. Návrh byl schválen.

A nyní budeme hlasovat o návrhu usnesení, které zní: Navrhuji Poslanecké sněmovně, aby s návrhem zákona vyslovila souhlas již v prvém čtení. Já zahajuji hlasování. Ptám se, kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v Hlasování č. 64, registrováno 50, kvórum 26, pro 49, proti nikdo. Návrh byl schválen.

Nyní budeme hlasovat o pověření:

I. pověřuje předsedu Senátu, aby zajistil úpravu důvodové zprávy k návrhu zákona v souladu s jeho schváleným zněním a postoupil návrh zákona Poslanecké sněmovně k dalšímu ústavnímu projednání,

II. senátorku Jitku Seitlovou a senátory Jiřího Carbola a Jiřího Buriana, aby návrh zákona odůvodnili v Poslanecké sněmovně.

Já zahajuji hlasování. Ptám se, kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. (Ze sálu se ozývají hlasy senátorů.) Nestěžujte si, vždyť to běží, je to v pořádku.

Já konstatuji, že v hlasování č. 65, registrováno 50, kvórum 26, pro 50, proti nikdo.

Návrh byl schválen.

Tím jsme se vypořádali s tímto zákonem a přistoupíme k dalšímu, a to poslednímu bodu, a to je

 

Návrh usnesení Senátu Parlamentu České republiky k poskytnutí pomoci krajanům ze Srbska

Já poprosím senátora Tomáše Grulicha, aby nás seznámil se zněním usnesení.

Senátor Tomáš Grulich:  Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové. Já zneužiji toho, že jsem tady u toho stolku, chtěl bych vás nejdřív informovat o tom, že včera vláda schválila meziresortní komisi pro Čechy žijící v zahraničí, což byl náš požadavek, který jsme tady schválili na konci minulého roku, takže jdou nám některé věci, takže dobrých zpráv je málo, tato je jedna z těch dobrých.

Obrátili se na nás Češi žijící v Srbsku, že žijí ve velmi neutěšené sociální situaci, bez jakékoli představy o tom, jak budou žít dále. Přinesli požadavek, jestli by jim mohlo být pomoci, aby se mohli vrátit do ČR. ČR i Československo má s takovýmito akcemi poměrně dlouhodobou zkušenost. Já vás nechci moc zdržovat, udělal jsem, myslím, že poměrně podrobnou důvodovou zprávu, kterou máte před sebou. Tak jenom v takové rychlosti.

Po roce 1900 i mezi lety 1945 až 1947 reemigrovalo z celého světa do tehdejšího Československa více než 200 tisíc lidí. Z toho bylo asi 8 tisíc z tehdejší Jugoslávie. A naposledy reemigrace proběhla z Ukrajiny jednak po Černobylu a jednak zase v nedávné době opět z Ukrajiny a z Kazachstánu.

A chci říci, že nikdy s těmito lidmi nebyl problém ve vztahu k majoritní společnosti a nově příchozích. V současné době je nedostatek pracovních sil. Toto jsou lidé, kteří jsou většinou mladí se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. A je to samozřejmě lepší, než přijímat cizince, protože integrace těchto lidí probíhá daleko rychleji a majoritní společnost je lépe přijímá. A myslím si, že bychom pomohli oběma stranám, jak České republice, tak i Čechům žijícím v Srbsku.

Usnesení je velmi jednoduché:

Senát Parlamentu České republiky

I. vyzývá vládu České republiky, aby v souladu s usnesením vlády č. 1014 z 8. prosince 2014 poskytla pomoc českým krajanům v Srbsku, včetně případné asistence při jejich přesídlení do České republiky;

II. žádá vládu České republiky, aby ji informovala, jakým způsobem se zhostila žádosti Senátu Parlamentu České republiky na pomoc českým krajanům v Srbsku;

III. pověřuje předsedu Senátu Parlamentu České republiky, aby toto usnesení postoupil předsedovi vlády České republiky.

Jednal jsem předběžně i se zástupci ministerstva vnitra a realizovalo by se to na základě tohoto usnesení, které bylo použito pro Ukrajince a pro Kazachstánce. To vše.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Otevírám obecnou rozpravu, do které se hlásí pan senátor Jaromír Jermář. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jaromír Jermář:  Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, vážení kolegové. Všechny důvody pro podporu tohoto usnesení řekl pan senátor Tomáš Grulich, takže se k němu připojuji a žádám vás také o podporu, protože to bude opravdu prospěšné nejenom pro naše krajany, ale i pro naši republiku.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji. Dalším přihlášeným je pan senátor Jaroslav Doubrava. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, jako starosta jsem dvěma takovým přistěhovaným rodinám pronajímal obecní byty. Potvrzuji to, že jsou to velmi pracovití lidé, velmi spolehliví lidé, velmi dobře mluví česky, dokonce bych řekl, že i lépe než my. I já se na vás obracím o podporu tohoto návrhu usnesení a děkuji vám.

Místopředseda Senátu Jaroslav Kubera:  Děkuji, pane senátore. Do dopravy se již nikdo nehlásí. Ptám se pana senátora Tomáše Grulicha, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě? Nechce, byla jasná.

Budeme tedy po znělce hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl senátor Tomáš Grulich.

Aktuálně je přítomno 43 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 22.

Zahajuji hlasování. A ptám se, kdo je pro, stiskne tlačítko plus ... (Hluk v sále. Hlasovací zařízení nefungovalo panu senátorovi Jaroslavu Větrovskému.)

Všechny vás odhlásím a prosím vás, abyste se znovu přihlásili...

Aktuálně je přítomno 44 senátorek a senátorů, aktuální kvorum je 23.

Přes displej zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko plus a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko minus a zvedne ruku. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování č. 67 registrováno 44, kvorum 23, pro 44, proti nikdo.

Návrh byl schválen. Blahopřeji, pane senátore.

A jenom připomínám, že se neuvidíme, a blíží se úžasný 1. máj. Svátek práce, který nebyl zařazen zakazovači do zavřených obchodů, takže zmatky, které byly o Velikonocích, kdy lidé nevěděli, kdy je zavřeno, a kdy není zavřeno, takže na 1. máje pěkně pokladní do práce, protože to je Svátek práce, takže bude otevřeno a můžete vesele nakupovat...

Přeji vám šťastný návrat domů a hezký víkend!

(Jednání ukončeno v 14.07 hodin.)