Původní dokument

(3. den schůze – 08.06.2017)

(Jednání zahájeno v 9.04 hodin.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, dovolte mi, abych vás přivítal na pokračování 7. schůze Senátu Parlamentu České republiky.

Z dnešní schůze se omluvili tito senátoři a senátorky: Peter Koliba, Zuzana Baudyšová, Petr Orel, František Bublan, Václav Hampl, Tomáš Jirsa, Lubomír Franc, Jaroslav Doubrava, Vladimír Plaček, Libor Michálek, Miroslav Antl, Radek Sušil, Jiří Dušek, Ladislav Václavec, Jaroslav Kubera, Tomáš Grulich, Jiří Burian, František Čuba, Radko Martínek, Eliška Wagnerová, Jan Hajda, Ivo Valenta a Jiří Hlavatý.

Připomínám, abyste se zaregistrovali svými identifikačními kartami, pokud jste tak již neučinili, a zároveň také upozorňuji, že náhradní karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

A budeme nyní projednávat

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů

Tisk č. 119

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 119. A vítám mezi námi pana ministra Miloslava Ludvíka a zároveň jej žádám, aby nás seznámil s návrhem zákona.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Děkuji. Pane předsedo, dámy a pánové, dovolte, abych uvedl projednávání tohoto zákona, kterým se mění zákon o nelékařských zdravotnických povoláních. Je to poměrně hojně diskutovaná norma, v rámci veřejnosti je poměrně hodně známá, takže předpokládám, že tuto materii tady celkem ještě jednou dobře probereme, protože norma je potřebná, tento zákon je nutný, a ministerstvo zdravotnictví je velmi rádo, že se dostal do této fáze projednávání.

Chtěl bych na začátek zdůraznit, že tento návrh zákona si klade za cíl především stabilizovat a zkvalitnit kvalifikační vzdělávání pro nelékařská zdravotnická povolání a zároveň také přispět ke zvýšení počtu nejvíce poptávaných nelékařských profesí, která se ve zdravotnictví vyskytují. A všichni asi tušíte, že dneska mluvíme hlavně o sestrách.

A jedním ze způsobů – já jsem, upřímně řečeno, k tomuto zákonu vlastně přišel až když už byl v závěrečné fázi projednávání – se jeví to, že se zvýší prostupnost studijních programů pro některá z těchto povolání. Čili nejvíce se navrhuje rozšířit možnosti získání odborné způsobilosti pro výkon povolání všeobecné zdravotní sestry. Praktická sestra, což je vlastně dnešní zdravotnický asistent a což je člověk nebo osoba, která má čtyřletou střední zdravotní školu a maturitu, dále zdravotnický záchranář, porodní asistentka a dětská sestra budou mít možnost získat odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry zkráceným studiem na vyšší odborné škole. Je to to, k čemu se slavně říká 4 + 1. V praxi to bude vypadat tak, že uvedeným zdravotnickým pracovníkům bude možné započítat část dříve absolvované výuky a po úspěšném absolvování přijímacího řízení budou přijati ke studiu do vyššího než prvního ročníku oboru diplomovaná všeobecná sestra. Tento zkrácený způsob studia je přitom plně v souladu se směrnicí o uznávání odborných kvalifikací se školským zákonem.

Pokud mluvíme o povolání dětské sestry, návrh umožní získat odbornou způsobilost studiem v oboru diplomovaná dětská sestra na vyšší odborné škole nebo bakalářského studijního oboru na vysoké škole a nikoliv až po absolvování specializačního studia, tak jak tomu bylo dosud. Také pro dětskou sestru bude zakotven stejný model zkráceného studia na vyšších odborných školách jako u všeobecné sestry, pokud uchazečem bude praktická sestra, všeobecná sestra, zdravotnický asistent nebo porodní asistentka, čili lidé, kteří prošli střední zdravotní školou.

Dál se navrhuje zařazení praktické sestry, která se dosud nazývá zdravotnický asistent, mezi zdravotnické pracovníky, kteří mohou vykonávat povolání po získání způsobilosti bez odborného dohledu. Podotýkám, dnešní zdravotnický asistent či absolvent střední zdravotní školy nesmí pracovat bez odborného dohledu, čili nesmí pracovat samostatně.

Na druhou stranu se nově zavádí povinnost doškolení, pokud zdravotnický pracovník nebo jiný odborný pracovník dlouhodobě přeruší výkon zdravotnického povolání, což je taková ta věc, která se nám občas stane, že třeba sestra se vrací zpátky do praxe po dvacetileté přestávce. A tam už se domnívám, že přece jenom je nutno, aby prošla opět nějakým doškolením, aby si kvalifikaci oživila. Návrhem se naopak ruší kreditní systém ke kontrole celoživotního vzdělávání, který neplnil dostatečnou motivační roli a nebyl efektivní. Ruší se zároveň i dosavadní registr zdravotnických pracovníků způsobilých k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu, protože se zde zřizuje národní registr zdravotnických pracovníků, který bude součástí národního zdravotnického informačního systému, v němž budou zaregistrováni všichni zdravotničtí pracovníci, který byl zřízen novelou zákona o zdravotních službách s účinností od 1. července 2016. Očekáváme, že efektivně tento registr by měl fungovat někdy od začátku roku 2018.

Docela rád bych jenom krátce zareagoval na projednávání návrhu zákona, které proběhlo ve výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Tento výbor návrh podpořil, ale doporučil jej vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Byť si velice vážím debaty, která proběhla na zdravotním výboru a absolvoval jsem ji celou a jaksi – musím se přiznat – rád absolvuji debatu v Senátu, protože je taková klidná, inspirující a jsou většinou věcné argumenty. Tak přece jenom musím říci, že ale v této chvíli nemohu ty pozměňovací návrhy podpořit.

Výbor navrhuje vypustit pět nových povolání, která PS schválila na základě poslaneckých pozměňovacích návrhů. Jsou to povolání behaviorální analytik, asistent behaviorálního analytika a behaviorální technik, která mají přispět k rozšíření péče poskytované zejména dětem, ale i dospělým s poruchou autistického spektra.

Druhým takovým problematickým okruhem bylo povolání terapeut tradiční čínské medicíny a specialista tradiční čínské medicíny. Tam je důležité zdůraznit, že jde o doplnění, které představuje potřebný zákonný rámec pro vznik a formální uznání uvedených oborů v ČR. Uvedená regulace umožní vzdělávat zdravotnické pracovníky v oblasti tradiční čínské medicíny, a to ať již té stávající, kteří si budou moci doplnit nebo rozšířit své vzdělávání a tím i možnost svého uplatnění, tak nové, kteří mají zájem právě o tuto oblast medicíny. V neposlední řadě tak budou dána určitá pravidla, která umožní identifikovat odborníka v této oblasti medicíny.

Chtěl bych zdůraznit, že právě naší snahou bylo regulovat explozivní vývoj. Ono se to nazývá tradiční čínská medicína, ale dá se to shrnout pod jakýsi všeobjímající pojem. Asijská medicína, to není jenom tradiční čínská medicína. Najdete to ve Vietnamu, běžně se s tím potkáte v Thajsku, Mongolsku, v Koreji, všude. Takže naší snahou bylo dostat tento obor pod jakousi regulaci speciálně tím, že se tam předepíše velmi striktní vzdělání. V podstatě terapeut té tradiční asijské, chcete-li medicíny, bude člověk, který bude muset mít pětileté vysokoškolské vzdělání magisterského typu. Bez toho ten obor nepůjde dál provozovat, což je dost velký rozdíl proti tomu, co se děje dneska, že se to fakt provozuje na každém rohu. Upřímně řečeno je to hodně nebezpečné. Ve chvíli, kdy to budeme mít pod kontrolou, podle mých informací tento obor vznikne na hradecké univerzitě, takže budeme mít i školicí centrum. Toto je jeden z důvodů, kdy jsme chtěli, aby se to dostalo opravdu pod kontrolu, a z tohoto důvodu nemohu podpořit v této chvíli návrh pozměňovací, který navrhuje to vypustit. Obávám se, že tím to zase ztratíme jakkoliv pod kontrolou a nemusí z toho být dobré výstupy.

Poslední pozměňovací návrh – tím je požadováno vypustit ustanovení, které stanoví jako podmínku pro výkon povolání zdravotnického záchranáře bez odborného dohledu výkon povolání při poskytování akutní lůžkové péče, intenzivní péče, včetně péče na urgentním příjmu v délce jednoho roku. Tam jde o to, jestli ten záchranář může anebo nemůže pracovat okamžitě. Protože dnes záchranáři, kteří mohou pracovat na urgentním příjmu, mohou teoreticky pracovat i na jednotkách intenzivní péče. Takže jsme se snažili upravit ten systém tak, aby zdravotnický záchranář, který z logicky věci je pracovníkem terénním, tak tímto způsobem může pracovat i u lůžka a do jisté míry je to řešení situace, která vzniká dost dramatickým poklesem sester.

Chtěl bych ještě jednou zdůraznit. Ta devadesát šestka, jak se tomu zákonu říká, byl bych rád, kdybychom si to všichni uvědomili, je především snaha nějakým způsobem hasit požár, který jsme si tady v ČR otevřeně řekněme udělali v letech 2004 – 2008. V podstatě se nám – a buďme sebekritičtí – podařilo se nám zlikvidovat dobře fungující systém vzdělávání sester s předpokladem, že se tak, jako se v to v 90. letech praktikovalo, že drtivá většina obyvatelstva bude mít vysokoškolské vzdělání, tak tady se to také takto projevilo. Více méně jsme utrpěli naivní představu, že ta Gaussova křivka rozdělení potenciálu ve společnosti neplatí a že opravdu ji dokážeme popřít a že budou mít všichni vysokoškolské vzdělání. Nepovedlo se to. Nepovedlo se to z několika důvodů. Pro spoustu lidí není motivací studium vysoké školy. Nedivím se jim. Mají jiné představy o životě. Pak také – a to si řekněme otevřeně – lékaři v ČR nemají tendenci přepouštět části svých kompetencí sestrám. Byl to jeden z předpokladů toho, proč by mělo fungovat vysokoškolské vzdělávání sester, že sestra by převzala část kompetencí lékaře. Ale říkám otevřeně, že to je boj na hodně dlouhou dobu a nejsem si úplně jist, zdali bude úspěšný. Takže z toho důvodu se tak trošku snažíme napravit – a děláme to tak trochu nemotorně, to uznávám – to, co tady vzniklo, tím, že se pokoušíme dostat více sester k lůžkům tímto způsobem.

Jenom podotýkám, nám v ČR nechybí sestry v ambulancích, skoro vůbec ne. Nám chybí sestry ve směnných provozech. To je náš největší problém, a my se snažíme tímto zákonem nějakým způsobem nahradit ty chybějící sestry ve směnném provozu, protože když je nemáme, musíme zavírat lůžka, a to samozřejmě komplikuje poskytování zdravotní péče.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost a věřím, že ve finále tento velmi potřebný návrh zákona schválíte a podpoříte. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také vám děkuji, pane ministře, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů.

Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Přijaté usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 119/1. Zpravodajkou výboru je paní senátorka Alena Dernerová, kterou nyní prosím, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou.

Senátorka Alena Dernerová:  Děkuji, pane předsedo. Dobrý den, kolegyně, kolegové, pane ministře. Pan ministr tady pregnantně vyjádřil, o co v tom zákonu jde. Musím říci, že bych vůbec neměla problém, kdyby to byla novela, která byla přijata vládou, ale jak jste správně řekl, jsou tam pro nás přílepky, které s návrhem tohoto zákona původně vůbec nesouvisí. Proto jsme se rozhodli, jak jsme se rozhodli. Svou zpravodajskou zprávu velmi zkrátím. Pak vystoupím v obecné rozpravě, abych objasnila svůj postoj ke dvěma zásadním problémům, které mám, a vysvětlila právě proč ty problémy mám, a chtěla bych, aby to pro nás bylo srozumitelné.

Takže jenom velmi obecně. Návrh zákona souběžně novelizuje zákon o nelékařských zdravotnických povoláních a ve sněmovně krom pozměňovacích návrhů byla k vládnímu návrhu novely zákona o nelékařských zdravotnických povoláních připojena novela zákona o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, kteří absolvovali magisterský studijní program farmacie na vysoké škole na území Slovenské republiky, pokud zahájili toto studium v období od 1. ledna 1993 do 30. dubna 2004. Cílem vládního návrhu je stabilizovat a zkvalitnit stávající systém kvalifikačního vzdělávání především ošetřovatelských profesí, všeobecné sestry, dětské sestry, praktické sestry. Podle současné právní úpravy i zdravotnického asistenta. Cílem je též umožnit vykonávat povolání praktické sestry bez odborného dohledu, což by mělo usnadnit začlenění absolventů tohoto oboru do pracovních multidisciplinárních týmů v praxi. Dalším cílem je zefektivnění akreditačního řízení a specializačního vzdělávání včetně osob, které získaly odborné vzdělání v jiném než v členském státě EU, smluvním státě Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederaci.

Z legislativního procesu vláda předložila návrh zákona sněmovně 26. července 2016, prvé čtení bylo v září 2016, garančním výborem byl stanoven VZSP, ten 3. listopadu 2016 doporučil sněmovně vyslovit souhlas ve znění 26 pozměňovacích návrhů, druhé čtení bylo v únoru 2017, podáno 33 pozměňovacích návrhů, třetí čtení – duben 2017, byl návrh zákona schválen ve znění 37 pozměňovacích návrhů.

Nejpodstatnějším cílem bylo to, abychom dostali sestřičky k lůžkům pacienta, aby se více děvčat hlásilo na obor zdravotní sestra nebo na střední školu zdravotních sester. Teď to bylo 4+3, tento zákon říká 4+1, pro mě by byly komfortnější 4 roky, ta jedna, to je vyšší odborná škola. Nevidím důvod, proč tam ten jeden rok je, ale bylo tak rozhodnuto, takže to takto necháme. Já si pamatuji systém, kdy byly 4 roky, a pak tato děvčata, která si chtěla zvýšit svoji kvalifikaci, studovala v Brně, nabízela jsem i možnosti na akreditačních pracovištích, kde by se sestry po 4 letech specializovaly. Ale dobře, 4+1 akceptujeme. Myslím si, že to aspoň takto je dobré.

Samozřejmě, jak jste říkal, pane ministře, jsou tam zásadní problémy, aspoň pro mou osobu, to je těch 5 nových zdravotnických profesí, které se zavádějí. Jmenoval jste je tady, já zdůvodním, proč jsem proti tomu, aby tam byly, v tomto zákoně. Teď obecně říkám, že jak ABA terapie, tak čínská medicína vůbec nesouvisí s tímto původně předkládaným zákonem. Protože čínská medicína je léčitelství, a co se týká ABA, tak to je cesta výchovy a socializace, má se vyučovat na pedagogické fakultě, nikoli na fakultách zdravotnických. To považuji za něco, co v tom zákoně být nemělo. Nebudu to tady rozvádět, řeknu to v obecné rozpravě.

Pak je tam otázka záchranáře, je to pravda, komunikovala jsem se záchranáři napříč republikou, kteří jsou z praxe, opravdu říkají, že ten rok, který mají být u lůžek, je pro ně nadbytečný, proto jsem podala také tento pozměňovací návrh.

Já bych teď přečetla stanovisko zdravotního výboru. 44. usnesení ze 6. schůze konané 24. 5. 2017, k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů, senátní tisk č. 119, po odůvodnění prof. Dr. Romana Prymuly, náměstka ministra zdravotnictví ČR, zpravodajské zprávě Aleny Dernerové a po rozpravě výbor

I. doporučuje Senátu PČR vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které jsou přílohou tohoto usnesení,

II. určuje zpravodajkou výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi Senátu mě, Alenu Dernerovou,

III. pověřuje místopředsedu výboru, senátora Jana Žaloudíka, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu, Milanu Štěchovi.

Děkuji a vystoupím v obecné rozpravě.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji vám, paní senátorko. A prosím vás, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů a plnila úkoly garančního zpravodaje. Ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat. Není tomu tak, takže otevírám obecnou rozpravu. Jako první se písemně přihlásil pan senátor Jan Žaloudík.

Senátor Jan Žaloudík:  Dobré ráno, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Já jsem se přihlásil takto písemně, protože už nejsem tak bystrý a mohl bych být neprvní, a také abych to měl za sebou.

Pokládám za nutné se k tomu vyjádřit chviličku. Dívejte se takto, pragmatické zvíře ve mně říká: Nech to být, stejně zákon projde. Když ne jenom Senátem, tak určitě pak sněmovnou, protože bude v té fázi vzdělávání sester, nebo té úpravy po těch 13 letech, od roku 2004, potřebný. Takže skoro se zdržujeme teď tím mým výkladem.

Na druhé straně, všetečnost senátora a povinnost vůči lidu a všemu mi říká, že mám v detailech říct aspoň pár slov. Potom kolegové, konkrétně můj spolusedící, říkal: Honzíku, co na to říkáš? Než bych mu to tam šuškal a rušil, tak to řeknu tady.

Myslím si, že bychom se u těchto zákonů, včera to bylo podobně, naštěstí jsem tomu nerozuměl, takže mě to tak netraumatizovalo, měli asi zdravit vždycky v úvodu, jako latiníci jsou zvyklí, Pax et Bonum, mír a dobro. Tím bychom měli začít, protože zákon, který nepůsobí mír a nepůsobí dobro, je skoro ke zvážení.

Myslím si dlouhodobě, že většina těch konfliktů se zakládá už tehdy, když to prochází z exekutivy, už na úrovni vládního návrhu, že tzv. jakoby připomínky jsou vypořádány, všichni jsou v klidu, vládou to projde poměrně rychle a pak nastává teprve ten pravý cirkus, a ten kulminuje v naší kaudální instituci ocasní, která si ještě potom převezme všechno to, co se událo ve sněmovně, vyčerpá se na tom a moudrá sněmovna potom posoudí, jak to nakonec bude vypadat. To je ten proces, tak jak jsem se ho naučil...

Pan ministr velmi správně řekl, že celé ty věci jsou založeny vlastně 12, 13 let, že je tady nějaký požár v oblasti toho vzdělávání sesterského, byl už koncem roku probírán u lékařského vzdělávání. Je obdivuhodné, jak my ten požár umíme udržovat. Něco když zahoří, tak shoří, během chvilky je to pryč. My to umíme nechat 12 let různě doutnat. Ale v návaznosti na tu čínskou medicínu, na kterou se teď taky snažím víc zaměřit, tak tam jedna z těch taoistických filozofických hlavních sentencí je: Jen proto, že bloudíme, je o čem mluvit. Takže tady si tak trošku bloudíme. Je naprostá pravda to, co říkal pan ministr, konkrétně i kolegyně Dernerová, že kdybychom to nechali na těch kvalitních zdravotních školách a potom na specializacích, příp. vysokoškolském studiu, jak komu libo, tak jsme byli v pohodě a mohli jsme chodit na ryby těch 12 let a všichni by byli rádi.

Teď bude ten zákon vystupovat pod dojmem, že když ho schválíme, tak od podzimu hned bude dost sester, protože jsme to všechno napravili. Nebude to tak. Ten systém, pokud se chytí, tak nabude otáček zase až po těch 4, 5 letech, pak se zase poučíme, co je a není dobře. Když už jsme nainstalovali vyšší odborné školy, tak se jim musí dát nějaká náplň. Jde o to, aby to 4+1, ten jeden rok, aby byl spíše orientovaný prakticky, protože sestřičky se učí v praxi a inklinují buď k chirurgickým oborům nebo k interním oborům, nebo k pečovatelství. Samy si najdou tu parketu, i vzhledem k rodinné situaci. Nikdo jim nebrání v další specializaci. Ale potom vymýšlet na těch VOŠ, jak já říkám, hraní na fujaru, marxismus a ruštinu, nebo molekulární biologii, se teď říká moderně, tak to většinou nepřispěje k obratu. Ty dámy samozřejmě všechny jsou úžasně šikovné, některé více inklinují k řízení a k teorii a některé více inklinují k praxi - a neberme jim to.

Ale já jsem chtěl v tom zákoně hlavně, protože toto možná nebude ani příčinou nějakého sporu. Já myslím, že tak nějak všichni se shodneme, že ať je to, jak je to, že bychom se se sestřičkami měli posunout, v tom má pan ministr absolutní pravdu.

Asi diskuse víc bude o té části B, což jsou ty dva až tři doplňky ze sněmovny a ta instalace té čínské medicíny a těch behaviorálních analýz, jako jedné z části péče o autistické děti. A případně to postavení těch záchranářů.

Asi ideální by bylo, kdyby kromě zákona o doktorech, já to řeknu takto lapidárně, zákona o sestřičkách, bylo ještě to, s čím se trošku počítalo a pak se od toho ustoupilo, to je ten zákon o léčitelích. Já si ani nemyslím, že by se to tak mělo jmenovat. Mělo by se to pravděpodobně jmenovat – o službách a činnostech pro podporu lidského zdraví. Takhle by to bylo solidnější. A spadaly by tam všechny věci, které jsou na okraji, které jsou něco mezi pedagogikou, sociální prací, psychologií a možná nějakými soft metodami, ovlivňování čehosi, co ani nemusíme do detailů poznat. Ale není to roztržený hrudník, není to potrat, není to infarkt, není to zlomená noha. Asi tak. Tam by se to mělo asi odlišit. To byla úvaha.

Na ten třetí zákon evidentně nemáme. Možná ani vůli, ani nasazení. A určitě v nejbližších jednom dvou letech nebude, takže chápu ty, kteří říkají: Tak to přílepkujme do tohoto zákona a přes sestřičky to tam protáhneme, sestřičky každý potřebuje. Takže tam protáhneme ty čínské terapeuty.

Já jsem hledal, ne kde jsou ty rozdíly, protože když se potřebuji odborně poučit, tak se občas dívám na, to už není Kotel, ale jmenuje se to nějak, Máte slovo, paní Jílkové. Tam se to vždycky všechno probere, tím se zorientuji a pak už jenom hledám ty směrné body. Konkrétně čínská medicína i v detailech se tam probrala. Kromě toho jsem měl možnost asi na 10 pracovištích v Japonsku, Číně, na Tchaj-wanu, ve Vietnamu... To jsem si tady tímto doplnil. A pak je k tomu metrák literatury v těch 4 oblastech, což je nejenom ta akupunktura, ale jsou to i výživová opatření, jsou to i ty byliny, celý svět čínské farmakologie. A potom je to i oblast tělesných cvičení, Tai Chi, až po bojová umění. To všechno je čínská medicína. Ale Jílková to shrnula, takže já bych šel k tomu smíru.

Všichni se shodují na tom, že chtějí odlišit šarlatány od nešarlatánů. Někteří radikálové, jako je náš prezident České lékařské komory, říkal, že co není medicína, tak ten zbytek jsou šarlatáni. To je to bojové postavení prezidenta, které asi musí být ve všech prezidentských funkcích, ale já si osobně myslím, že se na to dívejme tak, že budeme takoví víc soft a budeme říkat jak mezi těmi léčiteli, těmi nelékaři, odlišit ty pravé léčitele, vědecké léčitele, a ty nevědecké léčitele, takové ty úplně šarlatány. Čili trochu šarlatán, moc šarlatán. Jak toto odlišit? V tom bych souhlasil i se svými kolegy poslanci, kteří říkali, že toto je jejich cíl, aby se konečně v tom nějak udělal pořádek. Tak jsem říkal: Fajn, toto je ten spojný bod, kde se všichni shodneme. Je to o tom vzdělávání. Někdo to pozná.

Tak jsem říkal, kdo pozná, když sem přijde někdo, kdo přišel z Číny, mohl přijít oficiálně s vládní delegací, ale mohl taky přijet takhle vlakem nebo přijít z letiště a říct: Já jsem kvalifikovaný čínský lékař. Ano, může na to mít certifikát z těch čínských univerzit, konkrétně i na Tchaj-wanu, v Tchaj-čungu, Tchaj-nanu jsou speciální, v Šanghaji jsou na to univerzity. A my mu to nostrifikujeme potom. Buď to uznáme, nebo to neuznáme. U nás je odborný tým, který to posoudí a řekne: Ano, toto je ten správný čínský lékař. Bude se to dít někde na ministerstvu, u nějaké úřednice, tak to bude ten optimální případ. A teď si představte situaci, že všetečný Žaloudík si řekne: Tak jo, tak kde se to bude učit? Koneckonců, do důchodu kousek, nebo už tam, já nevím, já to nepočítám, tak co kdybych si tak střihl ještě vzdělávání a chtěl se stát tím čínským terapeutem nebo specialistou? Jako samoplátce. Našetřil jsem si za život, proč bych si nestřihl vzdělání na těch zbylých 30 let, co mi do stovky zbývají...

Takže mi řekněte, kam se mám přihlásit. Bude to v zákoně. Bude to vzdělání. Nevím, třeba od 1. ledna, tak v příštím roce, to tak vychází, s tím Senátem se to studium dá kombinovat, s prací už ne. Ale perspektivně ano, kam se mám přihlásit?

Měli jsme dvě vyjádření, že jedna možnost bude na univerzitě v Hradci Králové, tedy ne na UK, která má filiálku v Hradci Králové, ale na univerzitě v Hradci Králové. Na univerzitě v Hradci Králové, já už teď nejsem schopen se nic naučit, jenom si pořád googluji, všechno, co vygoogluji, tak vím. Podobně jako zbytek společnosti. Takže tam je pedagogická fakulta, fakulta informatiky a managementu, filozofická fakulta, přírodovědecká fakulta a ústav sociální práce. To je ta struktura. Vyprávěl jsem si docela dlouho telefonem s panem rektorem. Pan rektor říkal: My zdravotní fakultu nebo něco, co by směřovalo ke zdraví, tady dosud nemáme. Rádi bychom to udělali, už kvůli tomu, že bychom tady asi měli vzdělávat sestřičky. Budeme se na to asi nějakých pár let chystat, pokud dostaneme na to pomoc a dotace z kraje. Chtěli bychom vychovávat asi 670 sester, tak nám to vychází kalkulačně. A s tou Čínou, já to prý nevylučuje. Ale oni říkali, slibovali mně, že mě vezmou teď na jaře na výlet do Číny, kde bych se s tím seznámil, protože byla vládní krize, tak jsme tam nejeli. Takže to je zajištění tohoto programu na univerzitě v Hradci Králové, při veškeré vstřícnosti velmi sympatického pana rektora, který říkal, že vůbec nevylučuje, že ta univerzita by se toho někdy v budoucnu nechopila.

Pak byl druhý nápad, že to bude v Českých Budějovicích. Tam je Jihočeská univerzita, kde na velmi známé a vážené fakultě zdravotně sociálních studií působí paní děkanka Tóthová, ta se od toho zcela distancovala, jenom říkala, ať nepřekrýváme tu problematiku sester s problematikou těchto čínských terapeutů. Ale říkala: My tady máme v Českých Budějovicích ještě Vysokou školu technickou, což jsem nevěděl, ať zavolám tam. Zavolal jsem tam a tam jsem se bavil taky s panem rektorem. Pan rektor pravil, že tam mají čínské centrum. Ale protože je to Vysoká škola technická a ekonomiky, takže spíš tím mysleli jako návaznost investice – byznys. Ale že by vůbec nevěděli, jak by měli vzdělávat.

Univerzita Karlova, jak víme už z předchozího vývoje, se k tomu nehlásí, ačkoli to pracoviště se nějak konstituovalo oficiálně právě na půdě fakulty nemocnice v Hradci Králové, což je pracoviště UK, vzdělávací.

A v tom má zase pravdu pan ministr, který tady neřekl nic špatně, že do toho běží ambulance, když se teď vydáme na výlet, uděláme si přestávku, tak vás umím zavést minimálně do čtyř ambulancí tady na Smíchově, kde ale pokud se neobjednáme tři měsíce dopředu, tak se tam nedostaneme. Samozřejmě se tam nehraje na věci, jako je dokumentace, moc a EET a tak... To se nehraje. Ale prostě takhle běží život a jsou s tím všichni spokojeni. Nepodceňujme občany. Občané by tam nechodili a nebylo by absolutně plno, kdyby z toho neměli nějaký profit, byť jenom psychologický nebo pocit, že si s nimi někdo popovídal nebo efekt takový či onaký. To je stav.

Já vás možná překvapím, že vás vůbec v ničem nebudu ovlivňovat, že vám dokonce ani nebudu říkat, jak budu hlasovat, protože to je stav ČR, ale skoro bych vám i chtěl slíbit, že když to projde, jako že to projde, když ne námi, tak sněmovnou, takže s všetečností a z jisté jízlivosti se určitě přihlásím k tomu studiu. Já. Abych do toho někoho netlačil. Na to mám právo. Celoživotní vzdělávání nikdy nekončí. Jako samoplátce si to můžu střihnout. Navíc by mě to i bavilo, jak vidí Česko čínskou medicínu. Jedna věc je angličtina a jedna věc čangličtina, to je česká verze angličtiny, tou mluvíme všichni. Další je čínská medicína a čínská medicína v Česku. To může mít taky svoje aspekty. A přitom bych jenom připomněl, že v Česku existuje vážená akupunkturistická společnost jako součást české lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně od roku 1961. Ta vydala negativní stanovisko. Máme tady dopis. Kupodivu. Pak existuje někdy od roku 1990 třeba, hned po revoluci, SinoBiologická společnost lidí, kteří se tomu opravdu věnují, jezdí do Číny a rozumí tomu. Ale jsou takoví tišší. A potom existuje taky Komora tradiční čínské medicíny, analogicky jako je Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora, která má svoje oficiální schůze a integruje tam jak lékaře, tak nelékaře vysokoškoláky, tak ostatní, kteří se věnují čínské medicíně. Čili to byl popis toho hřiště. Carl Linné který dělal systematiku v entomologii brouků, vždycky říkal: Systém, když je popsán, tak je z poloviny poznán. Já vás nemusím ani nutit k žádnému poznání, ten systém je prostě aktuální, jsme. A vůbec nechci bojovat ani s Čínou, ani s Asií, ani s dvěma tisíci, třemi tisíci let tradic, protože i u nás před dvěma tisíci let byla jakási medicína na úrovni, někdo spadl z koně, něco s ním udělali. Kultivovalo se to tak či onak, pomocí Vítkovců, Přemyslovců, Slavníkovců a kastrací v jejich rodinách, jak si to vzájemně dopřávali...

Na druhé straně, když se půjdeme do Šanghaje podívat, tak tam možná uvidíte operace v elektroakupunktuře, operace hrudníku, 10 vpichů, elektroakupunktura, bez další medikace, jak se otevírají hrudníky, nějak to asi funguje. Takže ten svět je mnohorozměrný. A já vůbec teď nechci polemizovat s čínskou medicínou, jenom polemizuji s tím, jestli jako občan se můžu přihlásit k tomu studiu, které tady schválíme, kdy tak bude možno, a jestli tak bude možno ještě za mého života. Já plánuji skutečně do té stovky, protože si dovedete představit tu oslavu v té stovce, to může být potom, pokud člověk je při vědomí... Tak.

To je ten poslední bod k behaviorální analýze, to je trošku jiná kapitola. Jako by se nám zadními vrátky do medicíny vloudilo cosi, co ti doktoři nemají rádi, říkají: My jsme ti kněží, kteří tomu rozumí. Vy nám do toho moc nemluvte, z té nemedicíny. Přitom víme, že na tom pomezí pedagogika, psychologie, sociologie, chování člověka, že to není jenom o zlomených nohách.

A zejména pedagogická psychologie by do toho asi nějak vstupovat měla. Kdyby měla svůj vlastní zákon, je to pohoda. Když se má vlámat do medicínských zákonů, je to vždycky jakýsi rozpor. A hlavně si to kluci a holky pořádně nevydiskutovali na úrovni psychiatři, psychologové lékařští a psychologové pedagogičtí, aby nám tady předložili nějaký návrh a během pěti minut to bylo hotovo. Tak to je, že to není věc připravená.

Ale zase vysoce pozitivně jsem se snažil zjišťovat, kde takovou aplikovanou behaviorální analýzu je možno v Česku studovat. A bál jsem se, že to dopadne jako s tou čínskou medicínou. Je to jinak. Na mé mateřské Masarykově univerzitě a dlouze hovořeno s panem děkanem Němcem, který je děkanem Pedagogické univerzity, jsem se dobral, toto je program, dvouletý, 350 hodin, 70 hodin na lékařské fakultě v obecných oborech, 270, 280 hodin na pedagogické fakultě, 1500 hodin praxe, a je to nástavba, ne nástavba, ale je to dvouleté další studium na magisterské pětileté studium.

Čili člověk se k tomu dobere až za 7 let. Žaloudík nikdy, protože by musel být napřed učitel a pak mít ty dva roky. To už nebude, takže čínskou medicínu nevím. Ale tady bych mohl doporučit třeba kolegyni učitelce, že toto může. V roce 2016 dostali grant Ministerstva školství, mládeže, tělovýchovy právě pro rozvoj tohoto programu pro autistické děti. A aspirují i na to, aby to byl i samostatný magisterský program. V letošním roce mají nějakou akreditaci té Mezinárodní behaviorální společnosti, tu dokumentaci tady k tomu mám.

Takže ta situace je poněkud jiná. Ať už se na to díváte dobře, špatně, je to zvládání autistických dětí. A je samozřejmé, že ty maminky říkají, čím dřív, tím líp, jsou z toho zoufalé. A čím dřív by se to rozpoznalo, což je od dvou let dál, tak nám v tom pomáhejte. A nemusí to být injekce, nemusí to být prášek, stejně ho nemáme, může to být prostá komunikace a snažit se z toho dítěte vytáhnout to dobré, pozitivní. Tak toto se zdá, že by v této fázi mohlo být zajištěno na Masarykově univerzitě, na fakultě pedagogické, v jakési spolupráci s fakultou lékařskou v těch základních oborech. A samozřejmě že diskuze mezi odborníky bude trvat, případně u Jílkové, k čemu to je, k čemu to není a tak. Do toho bych se nepouštěl. Minimálně to vzdělání, o kterém tady mluvil pan ministr, by u tohoto aspektu zajištěno bylo, u toho čínského tápu.

Úplně poslední poznámka. Bylo řečeno, že doktoři nechtějí sestřičkám dávat dost kompetencí. Víte, tam se o tom debatuje pořád. Já se snažím naopak práce zbavit a sestřičkám se snažit předávat, co jde. Ale ono, když se předává někomu kompetence, tak se musí předat i zodpovědnost. Pokud je to jenom v tom, aby někdo někomu něco řekl, něco zařídil, tak to není o kompetencích. Ale pokud někdo má zajišťovat infuzní režimy, na což máme také specialistky, nebo má zajišťovat diagnostiku – máme také na telefonu záchranky. Jsou také schopni odhadnout, jsou to také takzvaní „středňáci“. Nebo na lékařích. Všechno to jde, ale, jak říkal pan ministr, bude to nějakou dobu ještě trvat. A není to jenom o předávání kompetencí. Aspoň chlapi doktoři jsou vždycky líní, tak se rádi lecčeho zbaví. Ale je to o předávání té zodpovědnosti. A když je potom forenzní řešení, tak co s tím?

Čili ten proces půjde, já si myslím, že ty sestřičky... A je otázka, jestli také hodně těch kompetencí chtějí? Někdy řeknou, proč bych tady měla do tohoto jít? A samozřejmě to není o penězích, protože doba je taková, že spějeme k životnímu komfortu. A zjednoduším to v jedné větě – chce se do práce, ale nechce se do cel platů. Chce se do práce, ale chce se být ve čtyři hodiny doma a soboty neděle volné. A to platí pro doktory, pro sestřičky, všeobecně. Takže to je ten důvod, co zmiňoval pan ministr, v ambulancích je sestřiček relativně dost a v těch lůžkových provozech je to horší. A čím těžší jsou ty provozy, tím ještě horší. A s tím trendem musíme počítat, nějak se mu budeme bránit.

Takže já k vám nepřicházím s žádným doporučením, ale s jakýmsi komentářem, který jsem si nemohl odpustit, neboť se mě pan kolega senátor ptal: „Honzo, co na to říkáš?“ Tak, Jarku, to jsem ti odpověděl...

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane senátore, děkuji. Ještě nyní se omlouvá pan senátor Leopold Sulovský. A my pokračujeme v obecné rozpravě a vystoupí paní senátorka Alena Dernerová.

Senátorka Alena Dernerová:  Děkuji za slovo, pane předsedo. Tak já navážu na svého ctěného kolegu pana profesora Žaloudíka stran čínské medicíny.

Čínská medicína je podle mě obor léčitelský, není to lékařský obor. Pokud schválíme čínskou medicínu, tradiční čínskou medicínu, je to průlom do zdravotnictví. Mám stanovisko 7 děkanů 7 lékařských fakult negativní, ve smyslu tradiční čínské medicíny. Stanovisko České lékařské komory, Vědecké rady, také negativní. A také negativní stanovisko Purkyňky. To jsou myslím ty nejvyšší celebrity v rámci zdravotnictví v naší republice.

Já musím říci, že nejsem proti akupunktuře nebo fytoterapii, ale nemá co dělat v rámci zdravotnictví jako takového. Já si myslím, že bychom se měli začít bavit o tom, že by měly vzniknout, jako tomu je třeba ve Švýcarsku, nějaké takovéto zarámcování těchto metod léčitelských. A mohla by to být zrovna tak takzvaná komplementární medicína, která by zastřešovala třeba akupunkturu, tradiční čínskou medicínu nebo fytoterapii, cokoli jiného. A měli bychom ji pod dozorem také. Protože ji nemůžeme mít pod dozorem tím, že ji přilepíme ke vzdělávání sester.

Co se týče i toho, že padlo někde, že ta paní, nějaká Číňanka, dostala Nobelovu cenu za tradiční čínskou medicínu, tak to bylo chybně interpretované. Dostala ji za mravenčí práci na farmaceutickém screeningu přípravků čínské medicínské tradice. A pak se stalo, že z toho vypadl nějaký lék, nebo nějaký extrakt, který pak využily farmaceutické firmy k výrobě léků na malárii. Ale určitě to nebylo z tradiční čínské medicíny.

Já říkám, začněme se bavit o tom, že tyto nemedicínské, spíše léčitelské profese dáme do nového odvětví komplementární medicíny, a vymažme ho teď ze zákona. Byli bychom jediný snad stát na světě, který by měl zakotvený čínskou tradiční medicínu zákonem. A když někdo říká, že třeba je čínská medicína někde na světě hrazená, tak ano, ve Švýcarsku, ale může ji provozovat pouze a jenom lékař, který vystudoval klasickou medicínu a pak si udělal nějaký kurz. A pak mu to ve Švýcarsku pojišťovna platí, protože pojišťovny jsou tam mnohonásobně bohatší než u nás. V Německu, tam je hodně pojišťoven, a jenom jedna platí. A zase je to tak v jedné zemi, s tím, že ten dotyčný je zase lékař a má kurz tradiční čínské medicíny. Jinak se nikde tradiční čínská medicína v zákonu nevyskytuje.

Proto si zapojme zdravý rozum a řekněme si, udělejme to jinak. Udělejme komplementární medicínu a tam dejme tyto léčitelské profese. Moc o to prosím. A prosím i kolegy, aby takto uvažovali. Není to o tom, já také posílám pacienty na akupunkturu, když je třeba nějaká paréza lícního nervu a nejde. Ono to zabere, ano, ale nemůže to být zase dáno do zdravotnictví a priori. A notabene, kdo to bude hradit? V zákonu není explicitně řečeno, že to bude hrazeno, nebo nehrazeno. To znamená, je potenciální nebezpečí, že se tato medicína bude hradit. A pokud by se nehradila takto ze zákona, tak správní rada nějaké pojišťovny to může i volně odsouhlasit. Takže prosím, uvažujte.

Co se týče ABA, tak já jsem dětský neurolog. A musím říci, že mám letité zkušenosti z praxe s dětmi, které mají různé typy onemocnění respektive poruchy autistického spektra. A musím za sebe říci, že s těmi maminkami mám velmi dobré vztahy. Ony mi dokonce věnovaly takovou knížku – „Struktura a strukturované úkoly pro děti s autismem“, kterou napsaly. Mám to i s věnováním. Takže nejsem Herodes. Prostě jsem člověk, který chce jenom logicky uvažovat a pomoci všem.

A když se bavíme o tom, že tady budeme mít ABA jako jedinou možnou terapii, která bude uzákoněna, tak si myslím, že to je nefér vůči jiným. Protože tady je několik dalších metod nebo postupů, výukových, výchovných, pro děti s autismem. A podle nejnovějších poznatků amerických terapeutů, jak ABA, nebo neABA, ti říkají, je důležité vybrat tu, která je pro to dítě nejlepší. A ta ABA nemusí být pro všechny děti nejlepší. Jde o to, že někomu může vyhovovat, a někomu ne.

A oni ti Američani říkají, pokud nevyhovuje, tak jdeme od toho. A jdeme do jiné metody. A nebo je kombinujeme. V současnosti je důležité právě nakombinovat třeba metody, které vycházejí z ABA, ještě o takovou větší interakci. Zařazení toho dítěte do nějakého civilizačního procesu. Je to práce nejen s dítětem, ale zejména s rodičem, protože ti rodiče jsou zoufalí. Já to vidím ve své ordinaci. Snažím se jim pomoct, takže je posílám potom ke kamarádce, speciální pedagožce, která začne s těmi rodiči pracovat. Protože vždycky je to hlavně i o těch rodičích, kteří si s tím dítětem doopravdy nevědí rady.

A další věc, což je důležité tady říci, je to diagnóza pedopsychiatrická a klinického psychologa. To znamená, že tito lidé jsou erudovaní, aby řekli, ano, toto dítě má poruchu autistického spektra a pak následuje nějaká pomoc, která by měla pro ty děti tady být. Říkám ano, je to nutné. A musím říci, že pracuji v Lounech, tam vzniklo Centrum terapie autismu. Funguje, několik takových center tady po republice je. Taky nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění. A já říkám – a řekla jsem to i paní Pečeňové i doktorce Gandalovičové, když za mnou byly a tři hodiny jsme se o tom bavily. Říkám, je to všechno narychlo. Bylo to ve 2. čtení, není to prodiskutované. Je to materie, která není ani projednaná s pojišťovnami. Řada rodičů si myslí, že už to teď bude hrazené pojišťovnou, ale když jsem mluvila s ředitelem VZP, ten o tom neví, že by to mělo být hrazené.

Takže je to řada neznámých. A já říkám, ano, ať ABA existuje, ona bude vyučovaná na té fakultě v Brně. To není, když to teď neschválíme, že zakážeme ten obor, ale je tady prostor třeba do roka se dohodnout se všemi kompetentními činiteli. Ať už je to ministerstvo, ať už jsou to pojišťovny, ať jsou to různí zástupci různých skupin, kteří se dětem věnují. A jak říkám, je jich víc, není to jenom ta ABA, která pro všechny nemusí být. Ta je hlavně pro malé děti, ale nemůžete s ní pracovat se čtyřicetiletým člověkem.

A domluvme se a udělejme pro ty děti maximum. Ale pro všechny, které mají poruchu autistického spektra. A domluvme se i s pojišťovnami. Asi to nebude hrazené úplně všechno, ale aby byly formy třeba nějakých balíčků. Protože, když si vezmete, psychiatr také má možnost nějaké psychoterapie nebo jakýchkoli jiných metod. Ale jsou zastropovány vždycky pojišťovnou, on nemůže bezbřeze provádět úplně všechno. Takže říkám, domluvme se, sedněme si a pomozme všem, a ne jenom jedné skupině. Já to považuji za diskriminaci těch dalších metod. A podle nejnovějších amerických výzkumů tomu tak je. Prostě říkejme, kombinujme. A já udělám pro to maximum, abych prosadila a pomohla všem, kteří do mé ordinace přijdou. Protože ne všichni tu ABU akceptují.

A byla bych ráda, kdyby se o tom víc začalo hovořit. Považuji to za opravdu nefér, že se něco dá do 2. čtení, není to opravdu prodiskutované a my se pak tady dohadujeme a je to nepříjemné. Já funguji jako Herodes, který pro ty děti nechce nic. Ale to je úplně špatně. Já chci pro všechny děti s poruchami autistického spektra, aby se jim pomohlo.

A co se týče další věci, to je otázka toho záchranáře. Zase to není z mé hlavy. Je to tak, že – jak je mým zvykem – začala jsem se ptát, jak to vypadá v praxi. A bylo mi řečeno takto, že není definovaný typ intenzivní péče, na kterém by praxe měla být realizovaná. Každý stupeň intenzivní péče pracuje s jiným typem pacientů a s jiným přístrojovým vybavením.

A v současné době každý nový zaměstnanec Zdravotnické záchranné služby prochází adaptačním kurzem, který trvá 3 – 12 měsíců. A tam je pod vedením starších záchranářů. A dále, že neexistují tvrdá data, která by prezentovala, že zaměstnanci po předchozí praxi ve zdravotnickém zařízení vykonávají lépe tuto profesi. A pak je tady samozřejmě obava, že ti, kteří budou na oddělení, tam pak už zůstanou, na tu záchranku nepůjdou. Takže to je margo toho záchranáře.

To je zatím vše, eventuálně vystoupím, abych reagovala na nějaké další informace. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, paní senátorko, a nyní vystoupí pan senátor Lumír Kantor.

Senátor Lumír Kantor:  Milé dámy a vážení pánové, pane ministře, pane předsedající, já bych si dovolil pár slov navázat na paní zpravodajku ohledně toho zákona, který se teď schvaluje. Je hrozná škoda, že se diskuze přesunula z toho, abychom hovořili o podstatě toho problému, a to jsou naše zdravotní sestry, záchranáři, všichni, kdo pracují v současné době ve zdravotnictví. A vymýšlí se věci kolem nových oborů.

Já bych jenom chtěl říct, že za těch dvacet let, co třeba je zrušená (nebo možná je to trošku méně) dětská sestra, s tím, že bylo řečeno, že v Evropě nemá být dětská sestra a je to zbytečné atd., tak se vytvořil nějaký systém. Teď se dětské sestry vrací zpátky. Systém vzdělávání pro dětské sestry do toho roku, než bylo zrušeno, byl vynikající, byl výborný a nemyslím si, že naše sestřičky patřily k tomu nejlepšímu, co v českém zdravotnictví bylo v té době. Teď se to tedy vrací. Něčemu se říká politická odpovědnost, kdo to vlastně tehdy zrušil atd., ale to se přirozeně nedopátráme.

Co se týče ostatních záchranářů a jiných skupin, za nimi je také mnoho práce. Prošli všichni, nebo většina z nich prošla velmi těžkým obdobím získávání akreditací nemocnic, všeho toho náročného administrativně technicko-ekonomické zátěže, velmi často jsou zatíženi mnoho, a přesto si nacházejí ještě čas, aby třeba jezdili na konference. A můžu říct, že i v této věci, ve vzdělávání a v odbornosti, udělali obrovský pokrok. Kdybyste slyšeli přednášet sestřičky v 90. letech, kdy to tichým hlasem četly za papíru, tak v současné době jsou některé z nich na velmi vysoké úrovni, přednášejí na vysokých školách atd. Čili tím jsem se chtěl postavit nad tím zákonem, který je původně určen našim kolegyním a kolegům.

Ovšem ta radost, kterou by mi to mohlo přinést, ten zákon je zkalený určitými věcmi, o kterých tady mluvila paní zpravodajka, a já jsem chtěl říct – a teď tu čínskou medicínu, tam je jednoznačný postoj výboru pro zdravotnictví, a ten tedy podporuji. Ale ohledně oboru behaviorální analýzy. Já se domnívám – a podívám se na to úplně z jiného směru, protože z toho klinického už jsme to tady prodiskutovali se spoustou lidí a mluvili jsme o tom. V podstatě poslední měsíc se neděje nic jiného, než že se o tomto zákonu dostávají různé informace ohledně těchto paragrafů. To znamená tohoto nového zaměstnání, nebo tohoto nového oboru.

A tlak to byl obrovský a možná, že díky tomu nám unikly některé věci, které by byly důležité projednat spíš v oborech třeba zdravotních sester atd. Já tady nejsem dlouho, já jsem tady půl roku, ale už poněkolikáté se mi stalo – a kolegové mi říkali, že mě to čeká ještě dalšího pět a půl roku, že se objeví zákon a ten zákon je limitován tím, že se musí schválit, protože na to všichni čekají. A v poslední chvíli se tam objeví nějaké další věci a počítá se s tím. Já vím, že to je normální obecný princip, a vy, kteří tady jste déle, tak jste si na ten systém možná zvykli, ale pro mě je to velmi frustrující. Protože medicína je založena na tom, že by člověk měl jít do detailů. A tento systém, který vidím tady, člověka nutí k povrchnosti.

Ten obor, pokud nebude přijat, behaviorální analýza a ta tři zaměstnání, tak nezanikne. Tak to bylo jaksi stavěno, ale ten obor nezanikne. Ten existuje, jde dál, je to obor, který nějakým způsobem získává kredit ve Spojených státech a v jiných státech. Na druhé straně je tady opravdu, tak, jak říkala paní zpravodajka, je tady několik jiných oborů - floortime – a všechny možné, které mám tady poznamenané, ale nemá cenu... the Early Start Denver Model (ESDM) atd.

A u posledních věcí, které kolem toho jsou, dochází v podstatě ke sbíhání některých přístupů, jako je třeba ABA a další. Čili filozofie toho, že ABA je postavena na určitém zaměření na získání zručnosti atd., dnes aktivity léčících nebo pečovatelů, a potom zase některé jiné obory, které jsou složeny z přístupu ve hře, se potkávají. Je to prostě organismus, je to jako každá léčba velmi živé. Ovšem v tomto oboru, v tom, co se nabízí, nevíme nic o tom, jak se to bude vzdělávat, resp. něco už začalo, ale nevíme, co se tam bude vzdělávat. A nemluvím o mé osobě, ale mluvím tady o 81 lidech, možná, že 10 % z nás o tom ví něco bližšího, možná už tam se bude učit potkávání přístupů atd. Možná, že je to úplně v pořádku, ale nevíme. Je to prostě nový obor, který nám byl předložen asi během posledních čtyř týdnů a nešel do hloubky. To je ta povrchnost.

Ta diagnostika. Omlouvám se teď některým rodičům, co jsem s nimi mluvil, s panem Zajícem apod., že jsem tvrdil, že tam není možné, aby behaviorální analytik dělal diagnózu, protože ta trvá roky a má jí dělat pedopsychiatr, ale vyjasnili jsme si, že tam je napsáno, že to je diagnostika v rámci jejich oboru, právě behaviorální analýzy. Nicméně pořád si myslím, že diagnostika je zásadní a důležitá.

A teď k tomu, o čem jsem chtěl mluvit. Myslím si, a je to moje zkušenost posledních, dejme tomu, 25 let. Tady dochází k situaci, která neměla vůbec nastat. Měla nastat situace, kdy přišli dohromady kolegové, kteří nyní prosazují tento systém ABA, měli přijít pedopsychiatři, kliničtí psychiatři, psychologové, logopedové atd. Měla přijít ucelená skupina a měla předložit tento návrh a ucelený systém, systém péče o děti s poruchou autistického spektra. A na nás teď v posledním měsíci byla hozena zodpovědnost za to, abychom řekli ano, bude se to léčit takhle anebo se to bude léčit takhle. A nadto ještě v tom mám ulehčenou situaci s kolegy lékaři, ale potom je tady nás mnoho jiných, kteří máme jinou profesi, vy máte jinou profesi, tak kdo se v tom má vyznat. Prostě nikdo, to není možné. Je to to, co rodiče zažívají roky, to, co prožívají, co studují roky pedopsychiatři, co studují ti, kteří vytvářejí dojem, přístup a péči, ti se tím zabývají roky. A my máme během jednoho měsíce rozhodnout, jestli vznikne nový obor. A každý obor v medicíně, stejně tak, jako množství atestačních oborů, který vznikl v zákoně č. 95, který byl nedávno schválen, tak každý obor s sebou vždycky nese za prvé zdražení systému, což nechci nyní hodnotit, protože vlastně nevíme, jak to je s ekonomikou. Někdo mi říká ze zastánců těchto zaměstnání a toho, proč to chtějí dostat do zákona, že to je kvůli penězům, někdo zase říká, že vůbec ne, takže to nemohu hodnotit. A potom každý obor je vždycky v tu chvíli destabilizující prvek, protože mnoho oborů a mnoho povolání není asi moc postaveno na konsenzu. Myslím, že jedinou cestou z toho je nepřijmout momentálně tento, jak to nazvala paní zpravodajka, v podstatě přílepek, ale zapracovat na tom a ukázat, že tyto skupiny, psychiatři, klinický psycholog, analytici, rodiče přirozeně jako první, státní orgány, vyučující na Masarykově univerzitě, nebo ti, kteří se tím budou zabývat, garant oboru, pojišťovny.Ti všichni by se měli sejít a měli by se o tom začít bavit, aby to nedopadlo tak, jako v této chvíli.

Vím, že existuje odborná skupina při Vládním výboru pro zdravotně postižené občany, pro koncepční řešení problematiky života osob s PAS. A vznik tohoto oboru je jeden z produktů, ale zase další nevíme kolem toho, jakým způsobem probíhá jednání. A pro mě je varující jedna věc, která mě osobně v mém oboru, pediatra, který se stará o novorozence, je velmi frustrující posledních dvacet let, a to je situace kolem domácích porodů. Můžete si říct, že tady teď motám dvě věci dohromady. Nemotám, protože v 90. letech došlo k hlubokému zaklesnutí skupin porodních asistentek, ne všech, a skupin porodníků. Toto zaklesnutí je tak obrovské, že nejsme schopni dojít k nějakému konsenzu, protože vždycky dojde k tomu, že když je nějaké setkání, ať už paní Jílková anebo i na úrovni ministerstva zdravotnictví nebo na úrovni pracovní skupiny při Radě vlády pro lidská práva, a dopadne to tak, že jedna ze stran se zvedne a demonstrativně odejde. A to hrozí nyní momentálně, a tak to cítím, ve skupinách, které se zabývají léčbou těchto nešťastných dětí. Tam si myslím, že je tento důvod. Není určitě důvod toho, že by tato metoda zanikla nebo že by byla nějak jinak ohrožena, a je docela možné, že by to mohl udělat – koneckonců je to asi naše role – některý ze senátorů, některý z mediátorů, který se vyzná třeba ve školství nebo v medicíně, který by mohl zkusit zmediátorovat, jestli to je správné slovo, prostě dojít k tomu, aby vznikla dohoda, protože tyto skupiny jsou na sobě opravdu velmi zakleslé a hrozí nebezpečí na další desítky let, že se nedomluví, tak jako u porodních asistentek a porodnících. Potom už bude určitě shoda napříč spektrem. Toto není politika, to bych chtěl říct rodičům, aby chápali, že to není politika, ani to není nějaká snaha se zviditelnit apod. My chápeme, že to je váš kříž, vy ho nesete a potřebujeme pomoct, to všichni z nás určitě chápou. Nenarazil jsem během diskusí na to, že by to někdo viděl jakoby z politického hlediska, atd., protože je docela možné, že se to podobně bude prezentovat. Nemravné je politizovat tuto věc. A ještě jednou připomínám, že nikdo politiku do toho netahá.

Určitě vám potom napříč touto skupinou 81 senátorů všichni nebo většina ráda pomůže, ale je potřeba přinést konsenzus a neházet zodpovědnost na 81 senátorů.

Mám tady ještě několik poznámek, ale v zásadě si myslím, že jsem řekl to, co jsem chtěl a děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane senátore, také vám děkuji. A nyní prosím o vystoupení pana senátora Hassana Meziana.

Senátor Hassan Mezian:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, milé kolegyně a kolegové. Budu se snažit být stručný tím, že nebudu opakovat to, co už zde bylo řečeno.

Začnu s tou nešťastnou čínskou medicínou. Ona to není čínská medicína v pravém slova smyslu, ale pan ministr říká, že to je asijská či medicína, která se používá převážně v jihovýchodní Asii. A myslím si, že je to také zčásti i medicína, která se provádí v zaostalých zemích, a kromě jiného, byly i zde v Evropě kdysi některé prvky z lidového léčitelství, kde nebylo všechno špatné.

Ale i ČR přebírala právě z lidového léčitelství z čínské medicíny kdysi některé prvky, které studovala na základě vědeckého prozkoumání a vědecké báze a některé prvky byly zde aplikovány jako kdysi manuální terapie, která se provádí i dnes na základě kdysi lidového léčitelství a chiropraxe, která se zde prováděla, se tedy rozvíjela i vyšetřování do segmentu a ČR nebo bývalé Československo patří k zemím světa, které jsou na světové úrovni. Dokonce i akupunktura zde prodělala určitý výzkum a v roce 1981 ve věstníku ministerstva zdravotnictví akupunktura se definovala jako jedna z metod v rámci léčených funkčních poruch – některé byly vymezeny. Tato léčiva jsou velmi úzce a přísně vázána na praxe lékařů se základní atestací v oboru a se školením, které proběhlo ve dvou fázích. A toto všechno se nesmí akupunkturou provádět – kontraindikaci, metodiku. Takže ten je dokonale popsaný, ale s určitou rezervou.

Za podmínky dodržování podmínek lege artis ve zdravotnictví v akupunktuře se nesmí provádět třeba léčený zánět slepého střeva vpichem do nějakého určitého bodu na noze. To už je postup non lege artis, který je trestný. Ale čínská medicína, to je něco, proti čemu se snažíme i bojovat zde. To znamená proti postupům šarlatánským. Nechci být radikální v této oblasti, ale musím. Musím třeba i u svých kolegů, u svých odborníků. Někteří odborníci, lékaři, když postupují non lege artis léčitelským způsobem, tak to je také něco. I když je lékař, i když je vzdělaný v tomto oboru, jakmile začne léčit psím sádlem a dalšími věcmi, tak to už není moderní medicína, kterou bychom chtěli. Nechtěl bych, aby se dělala medicína u nás jako – když to přeženu – v jihovýchodní Asii, když jede pacient na kole a akupunkturista sedí na chodníku a on zastaví to kolo a napíchne mu pár bodů, a ještě mu vytrhne nějaký bolavý zub, a jede dál. Nechci, abychom šli právě tím způsobem až tam. I když by byl ten léčitel vzdělaný, měl lékařský diplom, kdyby měl cokoliv, tak ho neopravňuje k tomu, aby postupoval léčitelským způsobem, ale podle nejmodernějších způsobů medicíny. Čili já budu proti té čínské medicíně.

Co se týká asistované behaviorální analýzy, to je také záležitost, která je hodně medializovaná a hodně rozděluje ty lidi, kteří se tím zabývají nebo kteří chtějí řešit. Chodí za námi lidé z obou stran. Ti, kteří jsou proti tomu a kteří jsou pro asistovanou behaviorální analýzu, zřejmě to bude dobrá metoda. Bohužel, když se přilepila k tomu zákonu, mám dojem, že nebyla komunikována odbornou společností dostatečně. Máme dopisy i z odborných společností psychologických, které jsou proti tomu, ale i z té sekce asistované behaviorální analýzy, kde chtějí, abychom jim to odsouhlasili. Posílali nám fotky i hezkých dětí a všichni jsme pro pomoc našich dětí, které mají nejen autistický syndrom a autistické spektrum, ale i všech našich dětí. Nejsme proti nim zlí. Doufám, že pan předkladatel David Kasal ve sněmovně nechtěl zkrátit právě komunikace s odbornými společnostmi tím, že je předseda té sekce asistované behaviorální analýzy a že současně je poslancem, takže to pasírování přes PS potažmo i Senátem, aby nechtěl zkrátit tu cestu. Myslím si, že ne, to mu vyčítají. Ale myslím si, že skutečně zde zaznělo, že tato záležitost by měla být dostatečně diskutována a komunikována a pro začátek bych byl pro placení této metody a podobných metod ze zdravotního pojištění právě, aby bylo zpočátku vázání na pedopsychiatrii a na klinickou psychologii. Děkuji za slovo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore a nyní vystoupí paní senátorka Eva Syková.

Senátorka Eva Syková:  Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové. Chtěla bych ocenit tuto snahu na práci na tomto zákoně, který určitě je velmi kladným zákonem. Mám samozřejmě jako ostatní kolegové – nebo ne, samozřejmě – výhrady i k některým přílepkům, které tam jsou. Částečně bych se chtěla postavit za podporu čínské medicíny. Ale myslím si, že už ten samotný název čínská medicína je zavádějící a špatný a že jsou to spíš některé metody čínské medicíny, které bychom si měli vzít a uplatňovat. Ostatně se tak děje, jako je např. akupunktura. Všechny tyto metody dle mého názoru by měli provádět lékaři. Lékaři, kteří mají lékařské vzdělání a kteří si doplní příslušné kurzy. Sama jsem v 80. letech absolvovala kurz akupunktury v doškolování v institutu doškolování lékařů. Mám na to papír. Nikdy jsem to nedělala. Ale udělala jsem to proto, protože jsem v této oblasti sama chtěla udělat výzkum. Chtěla jsem udělat výzkum, do jaké míry je tato metoda založena na vědeckých důkazech. Čínská medicína pracuje hodně s psychikou pacienta. Ovlivňuje jeho stres, ovlivňuje chorobu přes tento efekt, a už tím samo o sobě může dosahovat určitých účinků. Na druhé straně nepracuje vždycky s evidence-based medicine, ne vždycky jsou důkazy, které podává, že některé metody jsou vědecky odůvodněny, tak ne vždycky tyto důkazy máme. Něco jiného je např. u akupunktury. Sama jsem prováděla několik let pokusy na zvířatech s akupunkturou. Ta zvířata žádný placebo efekt mít nemohou, protože buď tam tedy nějaký efekt je, nebo není. A sledovala jsem vliv na bolest. Protože dnes máme transkutánní stimulaci, která se běžně v medicíně používá, elektrickým proudem, a akupunktura není nic moc jiného. Akupunktura stimuluje nervy a přeruší takový okruh – což je prokázáno, který tam neustále probíhá na úrovni míchy a vyvolává bolest. A když ta akupunktura jako třeba transkutánní stimulace, nebo nakonec třeba i baňky, když tady tu situaci přeruší, tak dojde třeba k snížení bolestivosti.

A to skutečně pacienti udávají, myslím si, že je to efekt, který je uznávaný. Tam je třeba skutečně tu akupunkturu přiznat. Nakonec jsou to i některé parézy nervů, např. my máme velmi slavného dirigenta Peška, který měl obrnu facialis. On sám podstupoval akupunkturu a pozoroval určité zlepšení po této obrně facialis.

Takže ty metody čínské medicíny, některé z nich, mohou být i lékařsky odůvodněné. Je potřeba, aby atestovaní lékaři prováděli tyto metody, pokud chtějí a pokud na to získají příslušné certifikáty, tak proč by to nemohli provádět.

Na druhé straně si vůbec nemyslím, že bychom samozřejmě, já nepodpořím tuto část, podpořím ty pozměňovací návrhy, že by čínská medicína měla být oborem jako totálně celá čínská medicína, všechny možnosti, které tito léčitelé, jinak je nazvat nemůžeme, pokud se nazývají, pokud aplikují celou čínskou medicínu, tak tento přílepek tam opravdu, myslím, nemá v tom zákoně co dělat. Zatím je to alternativní léčba, mimo třeba té akupunktury, kterou někdo provádí. Tato alternativní léčba je podobná, jako užívají jiní léčitelé. Ten problém je, že u nás to léčitelství, už to tady bylo řečeno, není žádným zákonem regulováno. Tady je potřeba mít opravdu zákon o léčitelství. Jedna skupina toho léčitelství, jak je návrh předkladatele, aby byla z toho vyňata, se mi opravdu zdá jako velmi nešťastný přístup.

Doplníme-li to o obor terapeuta, specialisty čínského léčitelství, budeme ten zákon doplňovat o další alternativní směry, jako je japonská tradiční medicína, tibetská medicína, indická ájurvéda, lidové léčitelství, reiki a podobně, i tam bychom našli efekty, i tam bychom měli potom do zákona dát, že budou specialisté v této oblasti a že tady budou v této oblasti vzdělávání. Myslím si, že to si asi nikdo nepřejeme. Budou se tedy tito léčitelé potom taky vzdělávat? Ti, co uplatňují tibetskou medicínu třeba? Kdo je bude prověřovat, registrovat, kontrolovat?

Tato léčba zařazená do objemu zákona vymezené zdravotní péče hrazené zdravotními pojišťovnami, tak to se mi skutečně nezdá jako en bloc. Celá tradiční čínská medicína, že by takto měla být hrazena. Tak jak to vědecká rada České lékařské komory ostatně definuje, všichni se na tom asi shodneme, že se jedná opravdu o obor léčitelství. I když to může mít na pacienta pozitivní vliv, i co se týká psychiky, nakonec i objektivní vliv, pokud se týká některých metod, jako je třeba akupunktura.

Také v žádné jiné evropské zemi nejsou léčitelé považováni za zdravotníky, a proto si myslím, že léčitelství není zdravotnickým povoláním, proto osobně jako lékařka a vědkyně odmítám začleňování čínských lékařů mezi zdravotnická povolání. Byl by to velmi nebezpečný precedens a určitě to není o tom, že bychom některé metody čínské medicíny nemohli v české medicíně využívat, tak jak je tomu i jinde.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji, paní senátorko. Nyní vystoupí pan senátor Jaroslav Malý.

Senátor Jaroslav Malý:  Pane předsedo, pane ministře, paní a pánové, senátorky a senátoři. Bylo tady už hodně řečeno, všichni zdravotníci, kteří tady vystoupili a ještě budou vystupovat, si svoji chvíli slávy užívají. Tak mi dovolte, abych také vystoupil a podíval se na to trošičku jinýma očima.

Pan kolega Žaloudík tady pronesl latinský citát, který je pravdivý, já bych pronesl jiný, opět pravdivý citát, a to jest, audiatur et altera pars, což je taková právnická formulace, která říká, že si máme vyslechnout obě strany, než se rozhodneme.

Prostřednictvím pana předsedy bych chtěl říci, že hlasování na zdravotnickém výboru bylo 4:2. Je to jednoznačné, není to jednoznačné, je to poloviční vítězství. Takže to je fakt. já budu hovořit o těch stinných a světlých stránkách předložené novely. A kupodivu se budu více věnovat ne těm přílepkům, ale tomu, co je podstatou toho návrhu, na co jsme dlouho čekali. Mě to celkem překvapuje, že ta diskuse k systému 4+1 je celkem malá, že to prostě nepřekvapuje. Je to věc, která řeší vzdělání sester, což je v pořádku. Včera tady vystupoval pan ministr financí Pilný a řekl takový hezký bonmot, že vzdělávání, proces vzdělávání je něco jako otáčet tanker na širém moři. Toto je dobrá věc, že to tedy začíná otáčet tanker, ty výsledky uvidíme někdy za 5 let. Ale jde o řešení momentální situace, a to z hlediska přípravy zákona není úplně ideální. To se odráží na některých věcech v tom textu.

Bylo tady kritizováno vzdělávání sester za posledních 12 let. Ono se to řídilo tzv. boloňským procesem. Hlavním cílem toho boloňského procesu bylo rozvíjet evropský prostor vysokoškolského vzdělávání, což je správné. Cílem boloňského procesu bylo zachovat diverzitu národních systémů v rámci mobility, mezinárodní mobility studentů, akademiků a v rámci uznávání akademického vzdělávání. Čili naše sestry měly v té době tři stupně vzdělávání, bakalářský, magisterský a doktorandský, což je správné z hlediska oboru ošetřovatelství. Já jsem dělal proděkana pro ošetřovatelství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a byl jsem vždycky upozorněn, že medicína není ošetřovatelství, že to je samostatný obor, ošetřovatelství, což je z hlediska toho oboru tedy správné. Bylo tady také řečeno, že celý ten proces byl v 12 letech devalvován, nestejnými podmínkami studia, především u některých soukromých vysokých škol, které získaly akreditaci pro ten obor ošetřovatelství, a ta výuka u nich byla na tristní úrovni, v podstatě šlo o to se zapsat, zaplatit a pak čekat. Já tady nebudu jmenovat, mohl bych je jmenovat, ale byl bych asi potom zdrojem trestního oznámení. I když mě chrání imunita...

Čili ta reakce 4+1 je reakce na aktuální stav, což je dobré. Z hlediska změny dosavadních norem se budu ptát pana ministra, co tedy bude dál? Budeme mít paralelní způsob vzdělávání nelékařů? Bude ten dosavadní systém podle boloňského protokolu uchována? Pro koho tedy, za jakých podmínek? Kdo tedy bude učit to +1? Budou to VOŠ? Jedná se tedy o systém, který má zachovat ty vyšší odborné školy?

Ten návrh je náplastí na stávající situaci a bylo tady opakovaně řečeno, že nám sestry chybí, nechybí, v ambulantním provozu, chybí nám v provozu u lůžka pacienta. A rozhodně přes ty připomínky, které jsem řekl, tak jej podpořím.

Už z mých předřečníků, kromě pana profesora Žaloudíka, čišelo, že další přílepky vzbuzují emoce. Překvapivě ne u těch sester, ale u těch ostatních zdravotnických pracovníků. Pracuje trošičku PR management, jak lékařské komory, tak České lékařské společnosti, tady to zaznělo, že se jedná o léčitelství, šarlatánství. Propagují jakousi východní medicínu. Ať kdokoli řekne, co to je východní medicína. Nikdo to tady neřekl. Co je východní medicína, o které tak bouřlivě se tady pléduje? Připadá mi, že ta definice může být jednoduchá. To jest, já řeknu, co je východní medicína, co není východní medicína, takhle to prostě platí.

Už tady byla zmíněna akupunktura. Je to tedy východní? Asi jo, já bych řekl, že akupunktura je východní medicína. Přesto dva členové akupunkturní společnosti, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, byli před měsícem vyznamenáni čestným členstvím. Podporuje tedy Česká lékařská společnost tu východní medicínu? Nebo nepodporuje? V tom mám trošičku zmatek.

Pak tady bylo řečeno, že to nemá odraz lidem, to je samozřejmě možné dohledat, stačí si otevřít články PubMed a dá si tam tradiční čínskou medicínu. Na PubMedu se nepublikují šarlatánské články. Je tam kolem 46 tisíc odkazů na články o tradiční čínské medicíně. Před 3 měsíci byl na půdě parlamentu, na půdě sněmovny seminář, kterého se zúčastnili lidé, před kterými bych se poklonil. Byli to profesoři ze Sorbonny, z Yale, UCLA a z Cambridge. A pak takové bezvýznamné univerzity, jako jsou třeba některé maďarské nebo belgické. To všechno bylo... Byl to seminář o tradiční čínské medicíně. Oni byli reprezentanty těchto oborů na těch univerzitách. Byli tam četní lékaři, vč. bývalého ministra zdravotnictví, které si to celé vyposlechl, Leoše Hegera. Nebyli tam zástupci České lékařské komory. Tam jim mohli říct, že jsou ti šarlatáni a ti léčitelé a ti nevědečtí pracovníci.

Dalším mýtem, který tady padl, je to, že tu medicínu, to zdravotnictví, může dělat pouze lékař, který má k tomu lékařské vzdělávání. Já bych tady řekl jeden precedens, který všichni znáte. Profesor PaedDr. Kolář je šéfem Ústavu tělovýchovného lékařství na 2. lékařské fakultě. PaedDr. Kolář. Takže průnik... A nikdo nemůže říct, že... Je to člověk, který má úžasnou anamnézu, úžasný životopis, byl členem lékařského konzilia u prezidenta Havla. Kdo z vás léčil Jágra, prosím vás? Nikdo se k němu nedostane. Takže on ho léčil. Řeknete mu někdo, že to je léčitel nebo že to je šarlatán? Já bych si to netroufl. Když budu mít bolavá záda, tak budu stát ve frontě, abych se k němu dostal.

To je pro mě velice důležitý precedens, protože to není... Kupodivu to nevadí ani České lékařské komoře, ani České lékařské společnosti, a dokonce ani pojišťovně to nevadí. Tak proč nezavést obor, který má podobné vysokoškolské vzdělání?

Léčitelé a šarlatáni jsou pro mě nesmírné zlo. Musím říci, že jsem ztratil nejméně dva pacienty díky léčitelským metodám. Jsou to přesně ti, o kterých hovořil prostřednictvím pana předsedy pan kolega Hassan Mezian, kteří mají víkendový kurs odpřednášený v hospodách a kteří samozřejmě ty metody čínské medicíny dělají způsobem, který je nekontrolovatelný, a tím pádem nebezpečný.

Tento zákon v těch částech má oddělit zrna od plev. Čili vytvořit skupinu vysokoškolsky vzdělaných terapeutů, jako první a správný pokus podle mě, oddělit ty šarlatány od vzdělaných lidí. Zákon má tedy perspektivně ochranný charakter. Čili, prosím pěkně, audiatur et altera pars. Myslím si, že by to nemělo být hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, že by si to každý měl platit sám.

Pokud se týká problému se vzděláváním, tak zase bych použil pana ministra Pilného, že vzdělávání je jako otáčení tankeru a je pomalé a zásadní. Čili nejprve vytvořit obor a pak vytvořit zásady vzdělávání je naprosto správné. Kdo chce prospět, hledá cestu. Kdo nechce, hledá důvody.

Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, pane senátore. S přednostním právem paní 1. místopředsedkyně Miluše Horská.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Vážený pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové. Vidím i rodiče, takže zdravím i veřejnost. Dovolte mi, abych i já vystoupila k tomuto zákonu. Já se budu věnovat pouze jednomu přílepku, který už, řekla bych, že má pracovní název ABA.

Můj pohled je z pozice ředitelky školy, 25 let, která se mimo jiné věnuje i vzdělání dětí s poruchou autistického spektra. A to tak zhruba 15 let. Já si dovolím říct, že to vidím z toho dlouhodobého pohledu, že se věnujeme této skupině celých rodin, protože to je opravdu dětí, žáků, ale nejenom rodičů, často prarodičů, a troufnu si říct, že to děláme systematicky. Věřte, že za těch 15 let, když se rozhlédnu po naší republice, tak se s touto metodou jako novou, neznámou, která nebyla schopna se diagnostikovat, je to vlastně nová nemoc jakoby, tak se udělal a ušel velký kus cesty. Těch škol je hodně. Neříkám, že pokrývají všechny regiony. Ale už se za mnou dostanou rodiče, kteří si vybírají ty školy. To je škoda, že odcházíte, pane ministře. (Miloslav Ludvík upozorňuje, že se zase vrátí.) Já zase nebudu možná tak dlouhá.

Já proto nemohu souhlasit s návrhem, aby byla vybrána jedna metoda pro jednu skupinu lidí se zdravotním postižením jako jediná správná, a ta hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Já to považuji za zcela nesystémové, diskriminační rozhodnutí, a to diskriminační vůči dětem s jiným typem postižení a jejich rodičů, kteří nemohou zrovna tuto terapii využít. A tak to je u autismu. Tak jako ostatní, pro tyto děti vhodné mohou využít i jiná zdravotní, nebo děti s jiným handicapem. Tak jako ABA. Tak to je. To není univerzální zázrak žádné metody, ani ABA.

Jako ředitelka školy, tak jako paní zpravodajka doktorka školy, doktorka, která má, ošetřuje děti s autismem, a tak jako my senátoři musíme myslet na všechny děti, které tu pomoc potřebují. To podtrhuji a pod to se podepisuji.

Napadá mě jedna paralela. Dotknu se medicíny. To je, řekněme, dobrá rozbuška.

My jsme tady včera při dlouho diskutovaném stavebním zákonu meditovali nad tím, jak je dobré, aby účastníci, kteří jsou dotčeni tím zákonem, aby měli rovné postavení. A já už tím, že s rodiči handicapovaných dětí, nejenom autistických, komunikuji dlouho, vy jste tady toho byli účastni, byla to taky poměrně slušná válka, tak jsme diskutovali o povinnosti očkování pro děti. Víme, že v různých zemích je to různě, že u nás jsme v té postkomunistické zemi velmi striktní, že to je jedno z největších povinných očkování, která jsou, a víme, já to vím i díky rodičům, kteří mají handicapované dítě, ty výzkumy v jiných zemích jsou už třeba dál, tak se říká, asi to u nás ještě není vědecky dokázáno, ale v Americe už se o tom baví velmi otevřeně, že očkování, jeho důsledek může být i potom projev autismu. Já jsem s vámi, milí rodiče, prostřednictvím pana předsedajícího, vedla jako nelékař i tuto válku, ať máme svobodu, ať se můžeme rozhodnout. A teď stejnou skupinou rodičů jsem tlačena k použití jedné metody, zázračné, univerzální.

Já jsem senátorka. Já si nemohu pomoct, musím to vidět z nadhledu. Víte, měli bychom se my politici snažit posílit finančně i personálně školská poradenská pracoviště, tedy tzv. SPC, v nichž dlouhodobě působí krajští koordinátoři pro oblast poruch autistického spektra. Ti potom nastavují tu další péči do škol. Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám připomněla školský zákon platný od 1. 9. 2016, jeho novelizaci jsme přijali. Tam je ta inkluze, to slovo obsahuje podpůrné prostředky nejen pro tyto děti s poruchou autistického spektra, ale i pro ně. Bavme se tedy o spolupráci.

Diagnostika je lékařská. My nejsme v jednom oboru. Diagnostika je lékařská, ale náprava je potom školská. Je velmi důležité si připomenout, že v podstatě všichni, kdo pracují s klienty s poruchami PAS, tedy autistického spektra, vychází stejně jako ABA z teorie učení, z poznatků moderní vývojové psychologie a používají ověřené techniky alternativní komunikace, vizualizace, strukturu. Kdo jste z oboru, tak víte, že program Teach je běžně známé slovo mezi pedagogy, rodiči. A zaměřují se na rozvoj raného sociálně komunikačního chování, tedy nic, co by bylo považováno za kontroverzní a vylučovalo by použití metody ABA. Takže my jsme na stejné frontě s těmi metodami.

Víte, na základě odborné diagnostiky je možné nastínit směřování další péče. A v pravidelných konzultacích s rodiči, pedagogy, sledovat kroky stanovené následné intervence. A o to nám jde. Bohužel lék nebo konkrétní postup, jak vyléčit autismus, zatím neexistuje. Výsledky ani u nejlepších programů na světě nejsou nikdy jisté. Intervence je zkrátka vývojový proces, který dle mého nemůžeme svázat pouze jednou metodou. Chápu, že pro rodiče autistických dětí je těžké neustále hledat nové a lepší možnosti. A někteří se na nás za neschopnost rychle a efektivně jednat mohou jistě zlobit. A zlobí, a je to tak, a já jim rozumím. Velmi mi však vadí, že se vytváří falešný dojem, že se tady snad dosud pro děti s PAS vůbec nepracovalo, nikdo se jim nevěnoval. A nyní přichází zázračná metoda, která tyto děti spasí, odstraní všechny problémy a svět bude v pořádku? A zlí senátoři těmto dětem tuto metodu nepřejí, nebo dokonce snad chtějí, aby dále trpěly a byly bez adekvátní péče. Tak to opravdu není.

Je to hodně nátlaková kampaň, která je nyní proti nám vedena a kterou jsme vydíráni. A musím říct, že to mi opravdu vadí a je to neúcta a výsměch všem, kteří se dětem s touto diagnózou dlouhodobě věnují a pomáhají jim. Mimochodem, s použitím všech dostupných metod včetně ABA terapie. Chci velmi zdůraznit, že nevedu boj proti ABA terapii jako takové, protože i tato metoda by měla být jednou z možných, po níž lze sáhnout v rámci intervence u dětí s PAS i ABA. Ale nejen.

Na závěr vás chci všechny zainteresované požádat, pojďme místo svaté války o metodu ABA vést diskuzi o tom, co všechno je v našich aktuálních, myslím tím i finančních, možnostech pro děti s poruchami autistického spektra. Ale zároveň i pro děti s jiným zdravotním postižením udělat. Jako příklad Vojtova metoda. Děti s DMO by ji jistě potřebovaly více než jednou týdně, co proplácí pojišťovna. Kdo si to může dovolit? Ano, jsou takoví rodiče, kteří vyhledávají a platí si to, nebo se snaží s pojišťovnou domluvit. Co takové dítě s Downovým syndromem? Ono taky potřebuje logopedii více než jedenkrát za týden. A tak bych mohla pokračovat. A víte, to, co se tady vůbec teď neřeší – a je to další otazník a je to další časovaná bomba, já si umím představit na té tribuně, že bude daleko víc rodičů z celé republiky, to jsou dospěláci s autismem, které nikdo nechce nikde přijmout právě pro tu agresivitu.

Pojďme spojit síly, pojďme bojovat. Já se stavím jako jedna z vás do čela – a nechci říkat války, protože u nás v regionu jsme všechny organizace, které mají něco společného s PAS, dáváme dohromady. A snažíme se spolupracovat, aby ta péče byla opravdu komplexní. Omluvte mě za emotivní vystupování, ale chápete, že je to můj dosavadní život, ta práce, a politika mě dostala velmi na hranu, protože bych opravdu velmi ráda pomohla všem. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji a nyní vystoupí s přednostním právem pan senátor Jan Veleba.

Senátor Jan Veleba:  Vážený pane ministře, vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové.

Možná se divíte, proč zrovna tady k tomu vystupuji, ale ten důvod je jednoduchý. V mém senátním volebním obvodě je v Chrudimi, což je 44 Chrudim, je v Chrudimi školka, mateřská školka, na ulici tuším Strojařská, velká školka, kde jsou dvě třídy autistických dětí. A já necítím tady toto, dost dobře nechápu to drama, které se tady v tomto sále začalo z toho dělat. Tomu opravdu nerozumím. Ale já, protože jsou to děti, protože je to můj senátní obor, tak když se to začalo projednávat, nebo ne, když se to začalo projednávat, když to začalo v médiích a když začaly různé maily, které já osobně absolutně v tomto případě nechápu jako válku, protože pomoct dětem a rodičům, tak to já si nemyslím, že je válka.

Takže jsem do té školky zajel. Bohužel to bylo až minulý týden, minulé pondělí. Pobyl jsem tam dvě hodiny. Tam se ta metoda používá. Chci předeslat, že jsem vůbec nemluvil s poslancem v Dolní sněmovně, který je také z té oblasti, mimochodem, byl to protikandidát, když jsem tam vyhrál senátní volby, doktor Marek Kasal (ano, děkuji), tak s ním jsem se nesetkal, takže absolutně tady nejsem v roli žádného lobbisty. Ani tady nejsem v roli odborníka. Nejsem lékař, nejsem psychiatr, ale jsem tady v roli senátora, který o to měl zájem. To zaprvé, a zadruhé, trošičku jako částečně, když jsem kdysi studoval v Brně dálkově sociologii v kombinaci s pedagogikou, tak jsme tam měli, a to je kdysi, vývojovou psychologii atd. Takže že bych byl úplně nepolíbený problematikou dětí, nebo teď si nevzpomínám na ten odborný termín, tak to určitě ne. Ale já sám si myslím, nechci mluvit takhle o sobě, ale já sám si myslím, že tím, že v tom nejedu, ani v tom, ani v onom, tak že to není moje nevýhoda. Ale jsem pevně přesvědčen o tom – a mluvím o podpoře nové nelékařské profese behaviorálního analytika – jsem pevně přesvědčen o tom, že je-li šance těm dětem pomoct, tak že by se to nemělo šmahem odmítnout.

Jak to bylo vykomunikované? Jak bylo jednáno? To já nevím. Já bych se opakoval, když jsem to zjistil, tak jsem tam zkrátka zajel. A zajedu tam znovu tady po tom jednání, ať už to dopadne, jak to dopadne. Protože to, co jsem tam viděl, tak to nebylo žádné šarlatánství. To bylo... to bylo prostě... to bylo prostě naprosto detailní perfektní sbírání dlouhodobých dat a na základě toho snaha a konsensuální vyhodnocování. A na základě toho individuální přístup v rámci této metody, která bohužel není nějakým způsobem legislativně do této doby ošetřena. Která ale je ošetřena v některých jiných zemích, tím se tady nebudu zabývat.

Takže mně připadají tak příkrá slova tady proti tomu, omlouvám se, nepatřičná. A zajedu tam proto znovu, ať už to dopadne, jak to dopadne, že se do toho chci ponořit hlouběji a chci se skutečně přesvědčit, jestli to, co mně tam bylo – a říkám, bylo to minulé pondělí – a měl jsem teď velmi frekventované dny, byl jsem na obrovské akci na Slovensku, která mě zajímá, Celoslovenské dny poľa, naprosto unikátní akce, kterou otevíral premiér atd., takže jsem měl málo času. Ale jsem si jist, že tímto je třeba se zabývat. I třeba tak, že pokud se to tady, protože toho o čínské medicíně vím málo, nebo vůbec nic, kromě toho, co jsem četl v novinách, ale jinak pak, když jsem navštívil tu školku, to ještě řeknu, když jsem navštívil tu školku, tak oni si to samozřejmě řekli mezi sebou. Paní ředitelka a učitelky, které tam jsou, jedna z nich se shodou okolností jmenuje Filipiová, to si pamatuji, protože kolegyně je senátorkou, tak mně zavolali dva rodiče. Jeden dokonce z Prahy, ale už jsem neměl čas se s nimi sejít. Ale já to absolutně necítím jako nátlak, na rozdíl od jiných zákonů, protože jsou v tom děti. A protože to je tak těžké postižení, že... Pro ty děti možná ani ne, teď mluvím nedobře, ale zejména pro ty rodiče. A nemělo by se to takto striktně odsoudit. O tom jsem bytostně přesvědčen.

Nejsem v žádném konfliktu zájmů, nepracuji ve školství, nemám bohudík v rodině tento případ, takže je to čistě z mého přesvědčení. A doporučoval bych vám, kdo o to máte zájem, já vám bez problémů zprostředkuji tu schůzku, a já opakuji, se tam vrátím, abych se do toho ponořil víc. Možná je to proto, že můj synovec, jeho dcera mají dítě, které se narodilo s nedovyvinutými plícemi, jedna operace za druhou, a vím, jak z toho jsou ti rodiče – to tady s tím nemá nic společného. Tak možná proto je tady toto jeden z mých motivů. Takže pokud byste potřebovali to vidět na místě, mluvit s nimi, s těmi učitelkami atd., tak vám to milerád doporučuji.

Jinak já sám bych to rád podpořil, a nemůžu jinak, tento legislativní návrh. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Také děkuji. Teď mám dva přihlášené s přednostním právem. Paní místopředsedkyně Horská chce pouze reakci, takže doufám, že kolega Vystrčil nemá námitek. Takže paní první místopředsedkyně Miluše Horská.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Pane předsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové, já to nemívám ve zvyku. Já jenom zareaguji, děkuji za názor našeho kolegy senátora Veleby. Protože Pardubice jsou od Chrudimi nedaleko, já bych ho možná po té návštěvě školky pozvala k nám do školy na ty jiné metody. Oni jsou tam všichni taky tak okouzleni, pane kolego, jako vy, co s tím nemají co do činění. Ale ještě víc jsou okouzleni ti, co s tím mají co do činění. Takže já nevedu svatou válku proti ABA, reaguji na to, jaké dopisy a e-maily, s jakými texty jsme dostávali, to jsem myslela tou svatou válkou. A jestli jste mě jenom trošinku poslouchal, tak jsem říkala, ABA je jedna z těch metod. I ABA, ale jsou i jiné, ty nezatratíme.

Víte, já jsem se i těch zastánců ptala, a co budeme dělat s těmi ostatními? My máme rozjeté děti ve školách, my to zařízneme kvůli nim? Na to mi nikdo neodpověděl.

Přátelé, tady ten systém nějaký je. Říkám znovu, pojďme ho podpořit, pojďme podpořit i tuto metodu. A zeptám se – a teď dám takovou konkrétní otázku, aby byla metoda ABA úspěšná, musí se u dítěte včasně aplikovat – říká se minimálně 20 hodin týdně, slyšela jsem i 40 hodin týdně, to nám ta pojišťovna zaplatí? A zeptám se, když nezaplatí, bude tato metoda tedy účinná?

To jsou otázky, na které budu očekávat odpověď. Takže prosím, nevedu já válku proti ABA, to jsem několikrát říkala. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Tak děkuji, já bych nerad z toho udělal ping-pong, takže teď pan senátor Miloš Vystrčil s přednostním právem. Dáváš přednost panu kolegovi Velebovi? Tak pan senátor Veleba. Pane senátore Velebo! Pane senátore Velebo, máte slovo!

Senátor Jan Veleba:  Tak já jsem nepřišel tady hrát ping-pong, ale, vaším prostřednictvím, pane předsedající, k paní 1. místopředsedkyni. Ty ostatní metody, nemám hluboké znalosti, ale jsou pokryty. Jsou pokryty pojišťovnou atd. A pak mě prosím poučte, jestli se mýlím, protože jsem říkal, že nejsem odborník.

Ale mám otázku, zda... no, nebudu ji pokládat, ale jsem pevně – a znovu to opakuji – skálopevně přesvědčen, že když je tady ten návrh, no tak ať někdo udělá jiný návrh legislativní. Ať ho prostě udělá. Ale my se bavíme o tom, co máme na stole. A já znovu opakuji, že jsem bytostně přesvědčen o tom, že se to nemá soudit takhle příkrými slovy, že se nemají klást otázky. Nebo nemají, že není produktivní klást otázky, dávat to do protikladu s ostatními děcky, to bychom nikdy nevyřešili vůbec nic. Protože vždycky je skupina, systémově vzato, vždycky je skupina těch, kteří to potřebují. A nemůže tady být 50 zákonů pro různé skupiny. Ale systémově teď je na stole tento zákon, já mám tento názor, ten názor je legitimní a já chci, aby se těm dětem pomohlo.

Aspoň to zkusit. A nebo vymyslet něco jiného. Já nevím, nejsem odborník, ale toto... Jestli tady je šance na zlepšení, tak je obecně povinnosti společnosti, aby se tomu věnovala. To jsem tím chtěl říct a nemá asi význam se tady přetlačovat. Já mám ten názor pevný, nejsem v tom oboru, ani sám nějakým způsobem podjatý. A to je tak asi všechno, co k tomu můžu říct. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Ano, děkuji, s přednostním právem pan senátor Miloš Vystrčil.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, nejsem také odborníkem na autismus. Na druhé straně přiznávám, že jsem zaujatý, protože autismem a lidmi s poruchami autistického spektra a jejich osudy se zabývám. Mimochodem, prvky autismu byly sledovány např. u Alberta Einsteina. Říká se, že se vyskytují např. u Billa Gatese, což je ale to onemocnění, které se projevuje genialitou, potom je onemocnění autismem, které se projevuje poměrně velkými problémy z hlediska zvládání těchto dětí, které jsou takto nemocné.

Já, když nerozumím tomu problému, protože o něm nemám dostatečné znalosti, tak vždycky se snažím orientovat podle toho, zda ty věci fungují, nebo nefungují, a zda těm, co mě o tom informují, mohu věřit. Takže já vám nyní přečtu jenom kousek jednoho e-mailu, který mi napsala moje bývalá spolupracovnice, které stoprocentně věřím. Teď cituji z toho e-mailu.

„Já sama používám prvky této metody – je myšlena metoda ABA, resp. ABA terapie – kterou jsem měla možnost se naučit na seminářích pořádaných Masarykovou univerzitou v Brně pro rodiče pod vedením Mgr. Zuzany Maštenové. Od doby, kdy používám prvky této metody – je tím myšlena metoda ABA a ABA terapie – podotýkám, pouze prvky, se má práce velmi zefektivnila a zjednodušila. Uvedu příklad. Dříve mi dalo velké úsilí přesvědčit chlapce s autismem, aby poslechl (po použití toalety běhal po koupelně a odmítal odejít apod.), v současné době mu dám najevo svým hlasem a postojem (bez většího úsilí), že teď není vhodná doba na hru a chlapec ke mně na můj pokyn sám přijde. Tyto principy lze uplatnit i u dalších diagnóz, např. ADHD a jiné. Jinými slovy z toho plyne, že metoda ABA nebo ABA terapie není používána jenom pro lidi nemocné autismem, ale i pro další řekněme nějakým způsobem postižené děti, případně i dospělé.“

To znamená, že na závěr potom logicky prosí, abychom podpořili tuto metodu. Já tak učiním, protože věřím tomu, že je to správně. A protože ze své vlastní zkušenosti vím, že úsilí, někdy se nebojím říct i do jisté míry utrpení, které prožívají rodiče, kteří mají děti nemocné autismem, kteří tomu musí obětovat úplně všechno, je pro většinu z nás nepředstavitelné, a pokud tady existuje metoda, která může navodit injekce nebo upoutávání na lůžko řekněme standardní metodou, která sama dokáže mladého člověka nějakým způsobem více zařadit do života, do obyčejného reálného života, měli bychom ji podpořit. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane kolego. Vystřídali jsme se nyní u řídícího pultu. Jako další se přihlásila do obecné rozpravy paní senátorka Milada Emmerová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Milada Emmerová:  Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážení přítomní. Dovolte mi, abych se vrátila zpět k medicíně, poněvadž možná autismus je stále jenom vykládán jako funkční porucha, jako porucha chování, ale málo se zdůrazňuje to, že v průběhu doby, a sice počínaje rokem 1943 minulého století pokračuje diagnostika zejména zásluhou magnetické rezonance a jiných grafických metod. A prostřednictvím těchto metod bylo zjištěno, že jde o onemocnění mozku, že jde o onemocnění, které má tento patologický základ. A dokonce se vyskytují údaje, že jde o chudé zásobení mozku cévami, z čehož by pak vyplývala chronická hypoxie ještě před narozením tohoto jedince. Obviňují se zejména také faktory genetické, které byly zjištěny, že v určitých genech rodičů mohou být některé drobné odchylky, u nich se žádná porucha neobjevila, a pokud jde o souhru těchto genetických poruch zejména otce matky, potom se toto může samozřejmě přihodit. Obviňují se také pesticidy, výfukové plyny atd., dokonce váha matky apod.

Koupila jsem si - protože v tom nejsem příliš vzdělaná, jsem internistka, ovšem interní obor je velice široký a neurologie a psychiatrie jsou vlastně odvětví tohoto oboru – knížku, která je napsána myslím asi 63letou autistkou, Američankou, která se jednak tím velmi usilovně sama zabývala, a za druhé dokonce sloužila i jako určitý objekt pro experimenty, samozřejmě s jejím souhlasem. Jsou tam velmi zajímavé okolnosti, ale hlavně tam je také zdůrazněno, proč najednou je autistů jakoby mnoho, proč se tato jakoby epidemie objevuje. Jde o to, že původně šlo o onemocnění psychiatrické, které bylo zahrnováno pod jiné vlastně psychózy, jako dětská schizofrenie, ovšem po přehodnocování, celkem po pátém přehodnocení se došlo k tomu, že autismus je vydělen, neboť – znova opakuji – jde o chorobu neurologickou.

V mozcích při pitvě anebo i během výkonu grafického vyšetření, magnetické rezonance se totiž objevují různé úseky mozku, které jsou jaksi nabubřelé, hypotrofické, jiné jsou třeba atrofické. A teď záleží na tom, který okrsek, který má na starosti určitou funkci, jak je postižen a jak jsou postiženy případně jiné okrsky atd.

Já osobně bych to přirovnala k dospělému, který utrpěl cévní mozkovou příhodu, většinou díky ucpané cévě nitrolební došlo k poruchám některých úseků, některých partů v mozku, a ještě k tomu záleží, jestli vlevo nebo vpravo. I tam se objevují poruchy různých funkcí, zejména třeba porucha řeči, především samozřejmě porucha hybnosti, ale jsou i takoví, u kterých toto postižení zasahuje dráhu pro počítání a najednou tento člověk, byť se zabýval třeba i statistikou, prostě neumí počítat.

K tomu bych to přirovnala. A víme, že těmto osobám se věnuje rehabilitace ve velice širokém rozsahu – škoda, že tu není paní místopředsedkyně Horská – protože jsme obě bojovaly za to, aby se buďto uzákonila, ale ani to by nemuselo být, tzv. koordinovaná rehabilitace. Pro dospělé segmenty této rehabilitace existují, skoro by nebylo třeba tvořit jakýkoliv zákon, stačilo by určité organizační opatření, aby se skutečně stala tato rehabilitace komplexní, aby se každý nemocný zhodnotil, jaká porucha funkce u něho zůstává a jakou je třeba napravovat například cvičením, vodoléčbou, ale i logopedií, pedagogickými zásahy, anebo i v rámci rekvalifikace jiný typ proškolování, neboť u dospělého je také jedním z vedoucích cílů to, aby se vrátil buď ke svému původnímu povolání, anebo aby se rekvalifikoval.

Potom se z toho samozřejmě odvozuje – to řeknu jenom pro úplnost – to, čeho je schopen a zda musí či nemusí pobírat invalidní důchod. To má pak pochopitelně zase ještě souvislost se státním rozpočtem.

Chtěla bych říct, že jsem samozřejmě pro, aby se tomuto problému věnovala veliká pozornost, aby se soustředili všichni ti, podobně jako jsem jmenovala u dospělého, kteří mají s dítětem co do činění, aby to byli samozřejmě i rodiče, já jimi začínám, poněvadž ti zpravidla tuto poruchu odhalí a svěří se náležitému lékaři, aby tam byl neurolog, psychiatr, psycholog, logoped, pedagog, muzikant, malíř, třeba akademický, protože u dětí bývají někdy, jak o tom již hovořil kolega, Albert Einstein, který údajně promluvil poprvé v pěti letech, když jedl u stolu polévku, že polévka je příliš slaná. To snad byla první věta, kterou měl říct. Nevím, prosím vás, jestli je to vtip anebo pravda. Ale je pravda, že tuto chorobu měl, je to i v této knížce, kterou jsem si prostudovala.

Takže se domnívám, že by podobně, jako jsme plánovali koordinované rehabilitace, a bohužel to usnulo, domnívám se, že by bylo třeba udělat v rámci Senátu seminář s přítomností všech kompetentních odborníků, a tím myslím i rodiče, a tady by se potom měl dohodnout určitý způsob, jak ustavit takovou určitou referenční jednotku, která by se zabývala jak diagnostikou, tak i léčením těchto dětí. A potom, možná – podobně, jako jsme navrhovali u koordinované rehabilitace – udělat takový fond z různých rozpočtů, neboť to není jenom věcí medicínskou, ale participují na tom všichni ti, které jsem jmenovala. Nechci o tom déle mluvit, ale v tomto bych viděla určitou pomoc a odstranění těch diskusí, co to vůbec je autismus a zda to patří tam či onam, a kdo to má platit. Myslím si, že by to měl být náš společný zájem. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, paní senátorko. Jako další se do obecné rozpravy přihlásila paní senátorka Daniela Filipiová. Prosím.

Senátorka Daniela Filipiová:  Děkuji, pane předsedající, dámy a pánové. Předem se omlouvám, že možná budu mluvit dlouze a nebudu mluvit úplně plynule, protože budu zejména reagovat na své předřečníky. V úvodu bych možná chtěla říct, že je opravdu škoda, že se diskuse k tomuto zákonu, který primárně řeší velmi důležitou věc, a to jsou zdravotní sestry, se debata strhla právě na ABA – aplikovanou behaviorální analýzu, a event. na tradiční čínskou medicínu. Chápu, že to jsou velmi citlivá témata, nicméně si myslím, že vzdělávání sester je mnohonásobně důležitější téma a jsem ráda v tomto zákoně se částečně to řeší, i když musím přiznat, že mně tam chybí to předání kompetencí od lékařů směrem k vysokoškolsky vzdělaným sestrám, protože sestry, které mají jenom bakalářské, a ty které mají magisterské studium, tak vykonávají naprosto stejnou činnost, a zákonitě se ptají, proč má mít vysokou školu, když tím nemá vyšší kompetence. Ale dobře, alespoň nějaký krok kupředu se udělal a jsem za to velmi ráda. Doufám, že se takto rychleji dostanou sestry do – nechci říct pracovního procesu, ono to zní hloupě – ale asi si rozumíme. Nebudu teď hledat vhodná slova.

Nicméně moje vystoupení bude především o aplikované behaviorální analýze, protože nechci vést svatou válku... Nemyslím si, že to je svatá válka. Je to téma, ze kterého se udělalo jaksi velkým, tak nějak mám pocit, úplně samo, tím, že zdravotní výbor Senátu přijal pozměňovací návrh, který vylučuje tuto metodu z projednávaného zákona o způsobilosti k výkonu lékařských zdravotnických povolání. V úvodu chci říct, že mě velmi fascinuje, že se zde mluví o tom, že je to přílepek. Proboha, to není žádný přílepek! Přílepek by byl, kdybychom v zákonu o nelékařských povoláních najednou řešili třeba horníky. Nebo, já nevím, zákon o surových diamantech. To si pamatuji, že tady byl jednou takovýto přílepek.

Projednáváme nelékařské povolání, což behaviorální analytik je nelékařské povolání. Takže prosím vás, nepleťme si pojmy. Musím říct, že s autismem, s autistickými dětmi a dospělými lidmi mám zkušenost. Již před lety, když jsem přišla do Senátu, to už je docela řádka let, tak jsem pracovala s jednou neziskovou organizací, poté s několika neziskovými organizacemi, které právě se věnují péči o autistické děti, a naši nejbližší přátelé rodinní mají autistickou dceru. Člověk má tendenci říkat stále dítě, ale už jí bude letos 30 let. Ale prostě ji vnímáte jako dítě. Takže vím velmi dobře, jak autismus vypadá, i když pravda, projevy autismu jsou velmi různé, a když budete znát deset případů, budete tím jedenáctým překvapeni, právě chováním nebo těmi spouštěcími mechanismy, k nějakým excesivním projevům, pláči, jekotu. Na veřejnosti to vypadá, že matka nezvládá své dítě.

Asi bych začala tím, že bych zareagovala na to, co tady říkala paní zpravodajka, která říkala, že je to pomoc jenom jedné skupině. Možná by bylo dobré říci, že behaviorální analýza vznikla téměř asi před 50 lety a vůbec nebyla určena pro autismus. Zabývala se obecně touto metodou při léčbě různých psychóz, psychotických poruch atd. Až teprve poté se zjistilo, že tato metoda funguje i pro autistické děti. Není bez zajímavosti – částečně už to tady padlo – že tato metoda výborně funguje i u ADHD, což je teď takový oblíbený název pro hyperaktivitu, se kterou mám velmi osobní zkušenosti s vlastním dítětem. A myslím si, že je velmi důležité říci, že tato metoda funguje u lidí, kteří mají Alzheimera. Což si myslím, že je tedy – dovolte mi excesivní výraz – bomba, protože všichni víme, že Alzheimer je metlou budoucnosti vzhledem k tomu, že společnost stárne. Průměrný věk dožití se neustále zvyšuje a pochopitelně s tím narůstá počet lidí s Alzheimerem. A opět musím říct, že bohužel mám osobní zkušenost s člověkem s Alzheimerem a není to vůbec jednoduché a člověk je opravdu vděčný za jakoukoli pomoc, aby mohl nějakým způsobem lépe komunikovat s těmito lidmi. Čili nejde jen o děti s autismem, ale i o další. Proč se možná mluví stále o dětech s autismem, že se tato metoda bude aplikovat jen u dětí? Je to možná proto, že samozřejmě, že čím dříve s touto metodou začnete, čím dříve ji začnete aplikovat, hned jak je dítěti diagnostikováno, tak tím samozřejmě má větší efekt. Je to pochopitelné, jako u jakékoliv nemoci, čím dříve začnete s léčbou, čím dříve začnete s léčbou po úrazu míchy a s rehabilitací, tak tím lepších dosáhnete výsledků. A potom tady ještě bylo řečeno, že my přijetím ABA – dovolte mi tu zkratku – pomůžeme jen jedné skupině. Pak opět. Odkazuji se na to, co jsem řekla již předtím, že nejde jen o jednu skupinu dětí, jak se říká, ale jde o mnohem širší skupinu lidí. Ale podle této filozofie, že přeci nejde pomoci jedné skupině lidí, bychom museli vypustit plno dalších metod léčebných, ať už tu jde opravdu o klasickou medicínu, kde tedy ten lékař má třeba skalpel nebo nějakého robota, kterým operuje, a vyloučit je, protože to pomáhá jenom jedné skupině pacientů. Vyškrtnete tedy některá léčiva, nemůžeme přeci je používat, protože pomáhají jen jedné skupině pacientů. Léčí třeba na vysoký tlak. Tady se bavíme jen o jedné skupině pacientů. Tak je vyškrtneme. Není možné, abychom pomáhali jenom jedné skupině.

Dámy a pánové, nepřijde vám to absurdní? Mně tedy absolutně. Další věc, že tady se usiluje o to, aby ABA byla hrazena z VZP. Prosím vás, to vůbec není pravda. O tom zde vůbec není řeč. Tady jde pouze o to, aby tato metoda byla uznána.

A aby tudíž mohla být aplikována odborně, aby po určitém vzdělání tito lidé mohli legálně v uvozovkách tuto metodu aplikovat. O tom, zda něco bude či nebude hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, nerozhoduje tento zákon, rozhoduje to jiný zákon, resp. úhradová vyhláška. Tady vůbec ti, kteří tady bojují za ABA, jim nejde o vůbec o to, aby tato léčba byla hrazena z VZP, zdaleka vůbec ne. Musím říct, že jsem s těmito lidmi mluvila, jim jde opravdu jenom o to, aby tato metoda byla uznána.

Často se taky říká, že tato metoda není prověřená atd. Prosím vás, vůbec to není pravda. Dokonce jsou země, kde tato metoda je skutečně hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Jsou to třeba Spojené státy. A všichni víme, jak velmi přísný, nebo já nevím, jaké jiné slovo použít, je zdravotní pojištění ve Spojených státech, kdy skutečně hrazení, nehrazení různých výkonů je tam velmi problematické. Když si už ve Spojených státech uvědomili, že hradit léčbu ABA se skutečně vyplatí, protože zde jde i o úsporu financí v rámci budoucího vývoje toho člověka a práce s tím člověkem, tak si myslím, že to určitě něco znamená.

Pan kolega Mezian tady říkal, že odborné společnosti jsou proti, že když to bylo podáno jako pozměňovací návrh ve sněmovně, tak se k tomu nemohli vyjádřit. Já osobně mám vyjádření České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, kde jde o českou odbornou společnost, aplikované behaviorální analýzy, kteří jsou jednoznačně pro. A pak bych chtěla zdůraznit, že jako behaviorální analýzu, jako vhodný terapeutický postup už zmíněných diagnóz je doporučována i profesorem Rabochem, jehož autoritu, myslím si, asi nikdo zde zpochybňovat nemůže. Pro ty, kteří ho neznají, je to přednosta Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty a dlouholetý předseda psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

Musím zareagovat i na vystoupení paní místopředsedkyně Horské, na její velmi emotivní projev. Zmiňovala, že jde o jednu metodu pro jednu skupinu. Budu se opakovat, je to možná jedna metoda, ale která se neaplikuje pouze pro jednu skupinu, ale, jak jsem již řekla, pro více skupin. Říkala tady, že u ní v zařízení se používají pro, nedá se říct, léčbu, ale pro určitý posun v komunikaci autistických dětí i jiné metody. Já se tedy ptám, jiné metody, ano, a ABA ne? Proč? Proč nemůžeme ABA přiřadit k těm dalším aplikovaným metodám? Protože každý jedinec je jiný. Autismus je nesmírně složitý, nesmírně komplikovaný. Každý je jiný. Na někoho zabere jiná metoda, na někoho třeba zabere ABA. Proč se tomu tak strašně vyhýbat? Tomu opravdu nerozumím. Vždyť to přece není nic proti ostatním metodám. Jenom prostě přiřadit... Já nevím, jestli se ti, kteří aplikují jiné metody, bojí toho, že se tady objeví nějaký další konkurent. Ale prosím vás, tady jde opravdu o pomoc těm dětem. Ani ne tak dětem, jako těm jejich rodinám. Já si myslím, že si nikdo z vás, kdo se s tím nesetkal, nedovedete představit, jaký psychický nápor to pro ty rodiny je, komunikace s autistickým dítětem.

Byly tady takové emotivní výroky, jako že tato metoda spasí autisty. Ne. Nespasí. Autismus je nevyléčitelný. To všichni víme. Tato metoda je jednou z metod, která může pomoci v komunikaci s autistickými dětmi. Znám mnoho případů, kdy to dítě bylo skutečně uzavřené, nekomunikativní. A díky aplikaci této metody s ním bylo možné alespoň částečně navázat komunikaci, začít toto dítě v tom dobrém slova smyslu, manipulovat tam, kde bylo potřeba nějakým způsobem, a teď zase říkám, v dobrém slova smyslu, ho začít ovládat, aby vůbec bylo možné v té rodině nějakým způsobem žít.

A pak tady možná ještě paní kolegyně Horská zmínila, že autisté jsou agresivní. Já se tedy obávám, paní kolegyně, že nemáte tak úplně pravdu. Autismus je opravdu strom košatý. Ne všichni autisté jsou agresivní. Mnoho z nich je naopak velmi uzavřených do sebe. Ta agresivita je jen u malé části lidí.

Omlouvám se, že jsem vás zdržela poměrně dlouhým proslovem, nicméně jsem cítila povinnost tady to říct, že nechápu ten strašný boj některých mých kolegů za to, aby ABA byla z tohoto zákona vyňata. Proto jsem cítila potřebu k tomu vystoupit.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, paní kolegyně. Jako další do obecné rozpravy se přihlásila paní senátorka Alena Šromová. Prosím, máte slovo.

Senátorka Alena Šromová:  Vážený pane předsedající, pane ministře. Jsem ráda, že zákon o sestřičkách spatřil světlo světa. Ale musím přiznat, že je mi líto, že většina debaty se stáčí na problematiku ABA. Pravda je, že ani já nebudu výjimkou, taky si trošku přidám.

Ano, rodiče dětí s poruchou autistického spektra řeší jistě velmi náročnou otázku, více než ostatní rodiče, protože každý rodič chce zajistit pro své dítě to nejlepší. Rodič s autistickým dítětem jistě hledá tu nejlepší terapii. Ale jak již jsme zde dnes slyšeli, existuje řada metod, není to právě jenom ABA. Již zde padl floortime, a jsou i biomedicínské intervence. A tak jako pacienti se stejnou chorobou, pro každého pacienta je třeba zvolit individuální přístup, individuální léky, tak i každé dítě s autismem potřebuje pomoc odborného terapeuta, který ale dovede vybrat správnou a vhodnou metodu pro to dítě, terapeuta, který je schopen kombinovat metody, terapeuta, který v případě potřeby umí najít správnou dobu, kdy je vhodné změnit jednu metodu za metodu druhou.

Samozřejmě, jak zde již také zaznělo, je důležitá včasná intervence a intenzivní práce. Co mám já poznatky, je to zhruba těch 30 hodin týdně.

Jsou výzkumy, které potvrzují efekt jednotlivých terapeutických metod. Tak jak jsem již říkala, že každá z těchto metod vhodná pro určité dítě, protože rozvíjí určité schopnosti. Proto si já myslím, že je potřeba podpořit všechny metody. Nejenom tu jednu. Mně to připadá, když už jsme u toho zákona o sestrách, jako kdybychom debatovali jenom o sestřičkách na ÁRO a všechny ostatní sestřičky bychom nechali být.

Proto ještě já jednou říkám, že si myslím, že tato problematika je velmi závažná, zaslouží si naši velkou pozornost. Ale hlavně si myslím, že je potřeba řešit to systémově. A to, jestli to bude, já nevím, pod gescí ministerstva školství nebo zdravotnictví, to už nechám na odbornících, protože přece jenom terapeuti v tomto oboru jsou vzděláváni na pedagogických fakultách.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, paní kolegyně. Další do obecné rozpravy se přihlásil senátor Jiří Růžička. Prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Růžička:  Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové. Přeji hezké dopoledne. Dovolím si jenom pár drobných poznámek, protože už bylo řečeno hodně. Trošku jsem přemýšlel, jestli se mám do té diskuse přihlásit, protože se necítím tak fundovaný odborně jako profesoři, lékaři, kteří tady o té problematice mluvili.

Nicméně, setkávám se ve škole s dětmi s poruchami autistického spektra čím dál tím víc. Zároveň jsem v kontaktu s ředitelkami středních zdravotnických škol, jsem ve správní radě horské služby, která patří do integrovaného záchranného systému, takže do všech těch problematik, kterých se tato novela týká, aspoň trošičku nahlížím. Nicméně, rád bych připomněl jednu věc. Rád bych připomněl jednu věc. My tady mluvíme o odborných souvislostech, o tom, co je ADHD, co je metoda behaviorální atd. A maličko jsme možná pozapomněli na to, co je podstatou tohoto zákona. Já bych si dovolil připomenout, že to je návrh zákona o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelekářských povolání. My mluvíme o podmínkách získávání způsobilosti k výkonu. Nemluvíme tady o těch odborných souvislostech, které tady mnohokrát padly.

Nechci s nimi polemizovat, s těmi názory, udělali to tady velice fundovaně jiní, jako pan profesor Malý, paní doktorka Filipiová atd. Ale připomínám, že tento zákon napravuje některé věci ve vzdělávání zdravotních sester, snaží se je napravit. Že jsme udělali nějaké chyby, je zřejmé, protože nemáme žádné sestry. Toto to částečně zcela jistě napraví.

Tento zákon také stanovuje, jaké budou podmínky pro získání kvalifikace právě pro práci s jistou skupinou dětí, nebo lidí s poruchami autistického spektra. Tento zákon také upravuje to, co lítá trošku ve vzduchu, co nazval pan profesor Žaloudík, vaším prostřednictvím, pane předsedající, správně, že nás odveze na Smíchov, kde bude několik ordinací s těmi, kteří se budou vydávat za čínské léčitele, až tedy po to, o čem tady mluvil pan profesor Malý, a to je klinika pana docenta Koláře. Směřujeme k tomu, dát tomu nějaká pravidla, dát k tomu souvislosti v rovině vzdělávání.

Jistě, diskutujme, považujme řešení, hledejme koordinovaná řešení atd. To všechno je samozřejmě správně. Ale v tuto chvíli se, prosím, hlavně soustřeďme na to, že máme před sebou zákon o získávání způsobilosti k výkonu některých povolání.

Pokud to neuděláme, a i když to uděláme, nebo lépe řečeno, i když to uděláme, tak jistě nikdo z nás nečeká, že od 1. září budeme mít dostatek zdravotních sester, nikdo jistě nečeká, že vyřešíme problém autismu, který je čím dál tím složitější a bolavější.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane senátore. Jako další do diskuse se přihlásil senátor Zdeněk Nytra. Prosím, pane kolego.

Senátor Zdeněk Nytra:  Děkuji, vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Na úvod začnu velkou omluvou všem lékařům, že se vůbec k tomuto návrhu vyjadřuji, zároveň je chci ujistit, že se nebudu zabývat zdravotními akcepty, ale snažil jsem se přistupovat k tomu zákonu se zdravým rozumem. Ale taky jsem narazil, protože jsem skončil někde v oblasti filozofie. Co bylo dříve, vejce, nebo slepice? To znamená, tady u tohoto zákona má být dříve zakotven obor v zákoně, nebo se má nejdříve učit, aby pan profesor Žaloudík ho měl kde studovat?

Já osobně si myslím, že by to mělo být nejdříve zakotveno v zákoně a pak teprve řešit, kde se to bude učit, která lékařská fakulta, příp. jiná fakulta se tím bude zabývat.

Ono je to totiž u těch dvou diskutovaných témat přesně obráceně, jestli jsem to správně pochopil. Behaviorální analýza se učí bez zakotvení v zákoně, naopak je to u tradiční čínské medicíny.

Opravdu nebudu moci podpořit pozměňovací návrhy zdravotnického výboru a vypustit tyto dvě oblasti, protože si myslím, že ty připomínky, které tady byly, že to je jenom jedna z metod, ano, ale když vypustíme tuto metodu a hlavně léčebnou, nebo léčebnou, metodu ABA, tak k tomu přistupujeme, kdybych s tím souhlasil, tak k tomu přistupuji ve stylu, když ne já, tak ani ne soused. To znamená, pochopitelně je možné do toho zákona doplnit, a ptám se, proč se to nestalo už dávno, když o tom hlavně kolegové vzdělaní ve zdravotnictví diskutují? Proč ty ostatní obory už nejsou dávno v tomto zákoně?

Na závěr možná prosba na pana ministra, jestli by nešlo vyřešit pojmosloví, protože lékař léčí a tedy nevím, co dělá léčitel. Jestli taky léčí? Ten pojem mi tam chybí. V tom mám odborně trochu zmatek. Ale jak říkám, z pohledu zdravého rozumu nevidím jediný důvod, proč vypustit obě dvě oblasti z návrhu tohoto zákona.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane kolego. Jako další se přihlásil do obecné rozpravy pan senátor Jiří Dienstbier. Prosím.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a vážení kolegové. Já nejsem lékař, nejsem ani odborník na autismus, nicméně, vystupuji zde vzhledem k mé zkušenosti z doby, kdy jsem vykonával post ministra pro lidská práva, kam rovněž patřila agenda práv osob se zdravotním postižením. V této době se na nás obrátila skupina rodičů dětí s poruchou autistického spektra, popisovali, jak extrémně tíživá je situace celých rodin, kde je osoba s touto poruchou, jak málo je vytvořeno v oblasti podmínek pro podporu takovýchto rodin, aby vůbec situaci zvládaly.

Proto jsme v rámci činnosti výboru pro práva osob se zdravotním postižením vytvořili odbornou skupinu, která více než rok připravovala poměrně komplexní podnět, který se zabýval všemi možnými oblastmi, od včasné diagnostiky, informovanosti veřejnosti, až po zaměstnávání, sociální práci, vzdělávání, všechno. Jednou z těch oblastí byla i terapie. Tato odborná skupina vydefinovala právě kognitivně behaviorální terapii jako jednu z těch velmi důležitých věcí, která by takovýmto rodinám pomohla.

Tento podnět vláda schválila začátkem minulého roku a uložila jednotlivým resortům, aby ta jednotlivá opatření, která jsou tam navrhována, naplňovaly. Samozřejmě, že jedním z příjemců těchto úkolů, klíčových příjemců, bylo i ministerstvo zdravotnictví, a to právě mimo jiné v oblasti terapie. Je tam celá řada opatření, např. vytvořit právě podmínky pro zavedení postgraduálního vzdělávacího programu ABA terapie, jako předpoklad rozšíření dostupné, efektivní intervence pro osoby s PAS. Je tam podporovat rozvoj kognitivně behaviorální terapie a dokonce i řešit financování v návaznosti na zdravotní pojištění. To jsou úkoly pro ministerstvo zdravotnictví. To znamená, to, že se to objevuje v tomto zákoně, tak je v podstatě naplněním části těchto úkolů. Jak jsme tady zjistili, i z vystoupení pana profesora Žaloudíka, i pro to postgraduální vzdělávání jsou tady vytvářeny podmínky.

Je možná pravda, jak jsem avizoval, nejsem odborník, takže neumím to přesně posoudit, že je tady možná celá řada dalších možných postupů. Přesto to pro mě není důvodem, aby to, že v tom zákoně není i něco jiného, abychom z něj vypustili takovouto věc, která, jak jsem říkal, byla i v odborné skupině vydefinována jako věc, která těmto rodinám může výrazně pomoci.

Proto bych se přimlouval, abychom tuto část týkající se behaviorální terapie nevypouštěli z návrhu zákona.

Možná, že by doopravdy bylo lepší, jak tady pan profesor Žaloudík vysvětloval, aby vznikl nějaký třetí zákon, který by vedle lékařů, sester upravoval ty ostatní oblasti nebo činnosti, které mohou podporovat oblast lidského zdraví. Nicméně, ten tady není. A pokud to dnes vypustíme, tak sebereme určitou naději rodinám, kde jsou osoby s poruchou autistického spektra, takže se v dohledné době nějaké pomoci dočkají. Protože i když tady bude v tuto chvíli sebelepší budoucí legislativní záměr, tak je to otázka mnoha let, než takový záměr bude projednán a bude dotažen do konce.

Proto tedy ještě jednou se závěrem přimlouvám, abychom věci, které se týkají ABA, v zákoně ponechali. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane kolego. S právem přednosti se přihlásila paní senátorka Zdeňka Hamousová. (Zdeňka Hamousová vysvětluje, že nechce využívat právo přednosti.) Dobře, takže má prostor k vyjádření se paní senátorka Alena Dernerová.

Senátorka Alena Dernerová:  Děkuji, pane předsedající. Já jenom bych chtěla říci, že skutečně se budeme snažit pomoci lidem s poruchami autistického spektra. Připravuje se doprovodné usnesení, pod které se podepisujeme já, senátorka Horská a senátor Kantor. Připravuje se to, budete to mít na lavicích, v případě tedy toho, kdybychom v podstatě odhlasovali to i to. Dá se říci jedna věc. Já samozřejmě, jak říkám, jsem pro to pomoci. Ale v podstatě pomoci všem, kteří potřebují tuto terapii. Ať už se jedná o ABA, nebo další, jiné složky. Je jich hodně, musí se mnohdy kombinovat. Toto, co se stalo, je nesystémové. Jenom bych chtěla upozornit, že ten tlak určitých skupin byl tak veliký a vyústil právě v tomto momentu, protože mi tady jeden z kolegů z Poslanecké sněmovny píše: To, že děláš reklamu soukromníkovi, tedy nevím komu, budiž, asi za to něco máš. Ale jestliže ignoruješ EBM, to už je z odbornosti, je to jen o tvém svědomí. Já můžu říct, že nikoho nepodporuji, žádného soukromníka. A nenechám se nikým vydírat.

Já nejsem žádný lobbista, nikdy jsem nebyla a za nikoho nelobbuji. Jestli jsem řekla, že v Lounech je centrum terapie autismu, je to nějaký soukromník, nevím, asi tam fungují, ale fungují tam dobře. Ale nepléduji ani za jednu z těchto metod jako jednu solitérní. Pléduji za všechny metody, které prostě těm dětem mohou pomoci. Ta problematika je komplikovaná, složitá. Měli bychom se nad tím zamyslet. A bohužel, nebyla provedena jakákoli diskuse, je to prostě špatně. Stojíme teď a dohadujeme se u zákonu o sestrách, který měl být tak jednoduchý.

Já vám děkuji a doufám, že už další nátlaky na nikoho nebudou.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, paní senátorko. Nyní s právem přednosti paní senátorka Zdeňka Hamousová.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Dobré poledne, předpokládám skoro, vážený pane ministře, pane předsedající, kolegyně, kolegové. Ráda bych reagovala na některé argumenty, některé úvahy, které tady zazněly.

V uplynulých dnech, musím říci, je to zhruba týden, a dny předcházející dnešnímu jednání jsem byla opakovaně oslovena rodiči dětí, jenom některými, s poruchami autistického spektra. Snažila jsem se s nimi vést debatu v širších souvislostech. A to sice v otázce toho, že dnes projednáváme návrh zákona resortu zdravotnictví. Ale v podstatě to těžiště péče a těžiště metody ABA spočívá potom v tom výchovně vzdělávacím procesu. Není to medicínská disciplína, lékařská disciplína. A když odcituji z požadavků, které mně dali k dispozici zástupci této metody, abych se s metodou mohla blíže seznámit, tak se tam uvádí: Požadavky na způsobilost pro certifikaci. Odcituji: Zájemci o absolvování zkoušky BCBA musí vlastnit magisterský titul v psychologii, pedagogice nebo behaviorální analýze z univerzity nebo jiné vhodné akreditované vzdělávací instituce. Nejedná se tady o medicínský obor.

Když budu citovat, jaké jsou požadavky na technika, ABA technika... Zájemci o licenci. Registrovaný technik musí vlastnit minimálně osvědčení o ukončení středního vzdělání, maturita, příp. jeho ekvivalentu. Dále musí absolvovat 40hodinový základní kurs v behaviorální analýze v oblasti měření atd. Argumentovala jsem, jak jsem vyrozuměla od rodičů. Těžiště péče metody a té práce spočívá v kontaktu a v práci s technikem. Pod supervizí ABA analytika. Tudíž ten požadavek na tu kvalifikovanost při výkonu se mi zdá poměrně volný a z mého pohledu celoživotního speciálního pedagoga vzdělání a ředitelkou speciální základní školy zhruba 20 let mé pracovní praxe, tak ten požadavek se mi zdá celkem nedostatečný, nebo málo specializovaný. 40hodinový kurs, i když pracuji pod supervizí, tak se mi nezdá příliš obsáhlý.

Musím říci, že jsem se snažila rodičům ukázat souvislosti. Všichni určitě chceme, aby děti s poruchou autistického spektra byly zařazeny do běžného vzdělávacího procesu, s využitím speciálně pedagogických metod a technik a s využitím metod, které vyhovují v rámci individualizace určitému vývojovému stupni dítěte, určitému stupni postižení atd.

Domnívám se, že v tuto chvíli by bylo mnohem účinnější, abychom dokázali zajistit, aby pro kvalifikace ABA analytiků a ABA techniků mohla pokrýt celý terén ČR. Když jsem dostala podklady, tak počty certifikací dle mezinárodních pravidel má v ČR jeden ABA analytik a dva ABA technici. Byla tady zmíněna Amerika a Kanada, kde vlastně ABA metoda je hrazena z veřejného nebo z určitého typu zdravotního pojištění. Nevím přesně, z jakého typu a v jakém rozsahu.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Promiňte, paní kolegyně, prosil bych kolegy o klid v sále. Prosím.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Děkuji. Odečítám si to, že názory, které tady prezentuji, nejsou pro ostatní až tak přínosné, takže tomu odpovídá i ta adekvátní míra pozornosti. Je to můj problém, měla bych asi prezentovat fundovaněji a atraktivněji.

Nezískala jsem podklady, nebo z dostupných informací, že by v ostatních zemích tato metoda byla používána masivně. Myslím si, že ty podklady vám rodiče nebo zástupci ABA metody nebo ABA technik poskytli také, takže se s nimi můžete seznámit.

Navrhovala bych, a myslím si, že je to časově relativně schůdný časový rámec, abychom dokázali rozšířit tuto poměrně účinnou podle prezentace metodu práce s dětmi s poruchou autistického spektra, tak, aby ji mohli využívat klienti a děti z celé ČR. Máme tady standardně stanovenou ministerstvem školství funkční síť speciálně pedagogických center. To jsou školská poradenská zařízení, která dávají na základě svého vyšetření odbornými pracovníky doporučení k podpůrným opatřením v režimu školského vzdělávacího systému. Bez proškolení potřebných pracovníků z resortu školství budeme tuto metodu velmi zdlouhavě prosazovat tak, aby se stala obecně užívanou a dostupnou metodou, především dostupnou.

Takže to, co pokrývá resort školství i v oblasti speciální pedagogické péče a je dnes naprosto standardně používáno, je systém krajských poradenských pracovišť, krajských speciálních pedagogických center, která mají různá lokální pracoviště. Možná proto tady zmiňovala paní doktorka Dernerová konkrétně město Louny, protože v městě Louny jsou dvě speciálně pedagogická centra. Což jsou státní školská poradenská zařízení. Určitě by bylo vhodné, abychom společně začali postupovat v tom, abychom tuto metodu prezentovali v rámci vysokoškolských vzdělávacích programů. Tak, aby nebyla vyučována jenom na Masarykově univerzitě, ale aby se na ostatních pedagogických fakultách mohli zájemci a kvalifikovaní pracovníci po absolvování studia do praxe dostat.

Ráda bych okomentovala působení paní doktorky Dernerová v oblasti práce s dětmi s postižením. My pocházíme ze sousedního okresu, a protože se v resortu speciální pedagogiky pohybuje ještě z dob socialismu, kdy ten resort byl trochu na pokraji zájmu, tak velmi kladně vám ráda odprezentuji aktivity paní doktorky Dernerové nad rámec jejího profesního působení. Byla jedním z prvních lékařů, kteří v rámci APLA, což je standardně společnost, která zajišťuje a zprostředkovává péči o děti s různými typy postižení. Takže odmítám, musím to udělat, odmítám se znalostí regionu a letité praxe nezištné aktivity paní doktorky Dernerové v rámci působení jejího oboru nad rámec medicínské praxe.

Proto tedy na základě toho, co bylo řečeno, na základě toho, že se domnívám, že tedy resort školství v oboru speciální pedagogika a speciální pedagogické péče je ten, který zajišťuje výchovu a vzdělávání dětí s určitým typem postižení. A samozřejmě vzdělávání i výchovu dětí s poruchou autistického spektra. Tak se domnívám, že se v tuto chvíli nejedná víceméně o lékařskou profesi, což jsme všichni tady okomentovali, ale měli bychom zahájit kroky k tomu, aby se v oblasti resortu školství tato metoda etablovala, mohla kvalifikovaně vyučovat a mohla produkovat další kvalifikované absolventy pro práci.

Takže se přikláním k pozměňovacímu návrhu zdravotnického výboru. Osobně jsem nabízela rodičům s poruchou autistického spektra, že zahájíme prostřednictvím školského výboru v Senátu kroky k tomu, aby vzdělávací program byl akreditovaný. Byl akreditovaný v rámci dalšího vzdělávání a ještě v rámci univerzitního vzdělávání nebo na vysokých školách.

Děkuji za pozornost a za to, že se postavíme k projednávané záležitosti v souvislostech a s výhledem do budoucna.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, paní senátorko, a s právem přednosti se přihlásil do obecné rozpravy senátor Jan Veleba. Prosím, pane senátore.

Senátor Jan Veleba:  Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Pane ministře, kolegyně, kolegové.

Já jenom budu krátký. To, co jsem chtěl, jsem řekl, ale chci reagovat na některé předřečníky. Ta první reakce bude, když já osobně – nemusíte se mnou souhlasit, je to můj názor – když se chce něco zastavit, když se chce něco smést ze stolu, tak se použije hodnocení, jako že to je nesystémové. Žádný systém, když to vezmu filozoficky, obecně, není dokonalý, žádný systém není úplný. Velmi vřele souhlasím, vaším prostřednictvím, pane předsedající, s názory Miloše Vystrčila, kolegy. Velmi souhlasím s takovým obecným, přesto ale pro mě docela výstižným vystoupením kolegy Dienstbiera. A samozřejmě že i s kolegyní Filipiovou.

Já samozřejmě vím, jako laik to vím, jaké jsou problémy se zdravotními sestřičkami. A s tím souhlasím, nic proti tomu nemám, ale to, že se tady ta diskuse soustředila jenom na..., nebo ne jenom, ale převážně, na tuto záležitost, tak svědčí o dvou věcech.

První věc je, že ten problém je opravdu velký. A druhá záležitost je, že odpor některých zainteresovaných je... to slovo, nebudu to pojmenovávat. Mohl bych to vyhrocovat, neudělám to. Mohl bych tady použít materiály CTA, mohl bych citovat. Ale protože to nemám vstřebané, protože to nemám nastudované, protože se chci do toho ponořit víc, což udělám, jsem jednoznačně přesvědčen o tom, že je potřeba pomoct. Tak v tomto případě já osobně tady tento legislativní návrh podpořím. A myslím si, že není třeba to tak vyhrocovat a že není třeba stavět – nejlepší u nás v české společnosti, není to třeba stavět proti sobě. Protože – a tím končím –, protože nevyřešíme, nikdo nevyřeší to, že sem přijde nějaký zákon v této oblasti, který bude obsahovat všechny skupiny potřebných, všechny skupiny postižených a řešení zájmů. Takový zákon neexistuje. A nikdo ho ani nestvoří.

Takže nehledejme v tom... A mimochodem, ani žádné usnesení Senátu, já nevím, co v něm bude napsané, ani žádné usnesení Senátu, že někdy v budoucnu atd., nebo že to chápeme atd., tak v tomto případě těm rodičům nepomůže. To vám garantuji. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane senátore, a jako další do obecné rozpravy se přihlásila paní senátorka Daniela Filipiová, prosím.

Senátorka Daniela Filipiová:  Děkuji, pane předsedající, kolegyně a kolegové.

Já bych tady chtěla říct, možná půjdu odzadu, tady nám bylo na stoly rozdáno doprovodné usnesení k projednávanému tisku 119. Musím říct, že když jsem si ho přečetla, tak mně to připomnělo rčení, že máme-li problém, uděláme komisi. Komise bude zasedat roky a k ničemu nedojde. Mně přijde, že tohle je odsunutí, nebo spíš zasunutí toho problému péče o děti s autismem. Ale s takovou tou vizáží toho, že něco děláme. Nejsou nám lhostejní, něco budeme řešit. Ale já se obávám, že opravdu tohle nikomu nepomůže. Tohle je tak něco obecného. Tady není ani vlastně v tom usnesení napsáno, dokdy, co konkrétně se bude dělat. Musím říct, že jsem tímto návrhem na doprovodné usnesení velmi zklamaná.

Další věc, kterou bych chtěla říct, že pokud projednávání tohoto zákona projde do podrobné rozpravy, tak bych poprosila ty kolegy, kteří podporují to, aby ABA byla vlastně metodou, uznávanou metodou v léčbě nejenom autismu, zdůrazňuji, nejenom autismu, ale i dalších onemocnění, tak aby se o těch pozměňovacích návrzích, které přijal výbor pro zdravotnictví a sociální politiku hlasovalo odděleně od té tradiční čínské medicíny, když to takhle zjednoduším, a o ABA. Aby tedy právě, tam jsou to myslím body 3, 4 a ještě jeden, který se právě týká ABA, tak aby ti, kteří máte na to stejný názor jako já, tak abyste nehlasovali pro tento pozměňovací návrh.

A potom mně to nedá, ještě k vystoupení paní kolegyně Dernerová, která nám tady četla esemesku. Já si myslím, že ta esemeska přišla jako reakce na její dnešní vystoupení v České televizi, kde jste, prostřednictvím pana předsedajícího, paní kolegyně, vyzdvihovala jedno soukromé centrum – Centrum terapie autismu, které má nějakou vlastní metodu, která se jmenuje O.T.A.

Vlastně o této metodě nikde neexistují žádná data, žádné publikace, žádný článek, natož studie, čili o ní nelze mluvit jako o evidence based methods. Takže možná reakce té esemesky, ano, pravda, nemluvím zde o formě té esemesky, ta opravdu byla nevkusná. To se nedívám, že vás to jaksi rozčílilo, to by asi každého, ale obávám se, že to byla právě reakce na to, že jste mluvila o jednom soukromém centru, kde se aplikuje metoda, o které není známo vůbec nic. Takže tolik. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, paní senátorko, a s právem přednosti se přihlásil do obecné rozpravy pan senátor Miloš Vystrčil. Prosím, pane kolego.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Jenom velmi stručně zkusím zareagovat na to doprovodné usnesení. Jednak tedy, pokud tomu dobře rozumím, tak by to zřejmě Senát PČR bral na vědomí.

V tom okamžiku by asi bylo dobré, aby ta skupina senátorů byla vyjmenovaná, protože jinak není jasné, o jakou skupinu půjde. Muselo by to být možná jasné z těch podpisů, nebo nevím z čeho.

Druhá věc, která bych řekl, že je mnohem podstatnější, a která dle mého názoru přebíjí to doprovodné usnesení, je, že existuje usnesení vlády ČR z 8. února 2016, má číslo 111, které je o podnětu k řešení situace život a osob s poruchou autistického spektra a jejich rodin. A vláda v tomhle usnesení, které existuje, bere na vědomí podnět k řešení situace života osob s poruchou autistického spektra a jejich rodin, obsažený v části III materiálu atd. A ten podnět obsahuje, ten podnět má tenhle obsah: úvod, informovanost k veřejnosti, včasný záchyt, diagnostika, terapie, posudková praxe, vzdělávání, sociální služby, zaměstnávání, krizová situace, statistiky, seznam zkratek.

Proč to říkám? Protože na základě toho, že to vláda vzala na vědomí, tak potom to usnesení vlády má ukládací část. Já to zjednoduším. V té ukládací části se ukládá ministryním práce a sociálních věcí, školství, mládeže a tělovýchovy, ministru vnitra a zdravotnictví průběžně realizovat návrh řešení obsažené v podnětu. To znamená, řešit ten problém PAS. To znamená, dělat ještě komisi, když to mají uloženo ministři, ještě tam je potom ministr pro lidská práva, je tam doporučení hejtmanů. To znamená, dneska už vláda tuhle věc řeší a jeden z výsledků toho řešení je, že tady máme dneska ten zákon. A ten návrh, který možná dávali až poslanci v Poslanecké sněmovně, není to tak? Dobře, ale mně to tak připadalo jako logické. Ale už to dneska někdo řeší. A jestli to chce Senát dělat ještě se svojí skupinou, tak nevím, jestli je to úplně nejrozumnější nápad.

Takže tolik ode mě na závěr. I na základě toho, jak se debata vyvíjí, si dovolím dát návrh na schválení toho zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane senátore, a další do obecné rozpravy se přihlásil pan senátor Jaroslav Malý. Prosím, pane senátore.

Senátor Jaroslav Malý:  Děkuji, pane předsedající, vážené a milé dámy a pánové, já jenom, aby to bylo zaprotokolováno. Já jsem ve svém vystoupení řekl, že ten návrh, tak, jak byl předložen Poslaneckou sněmovnou, podporuji. Protože protokolárně i na základě diskuze, která tady dlouho probíhá a proběhla, jsem nabyl přesvědčení, že bychom měli hlasovat o podpoře zákona tak, jak byl předložen Poslaneckou sněmovnou, a tak dávám tady návrh do protokolu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Ano, udělal to před vámi právě váš kolega pan Miloš Vystrčil.

Senátor Jaroslav Malý:  Ale on byl s právem přednostním.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Ano. (Smích.) Dobře, děkuji vám. Další do obecné rozpravy se přihlásil pan senátor Jiří Dienstbier. Prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážený pane místopředsedo, já v podstatě fakticky pouze k tomu usnesení. To se nemůže ani upravovat, to je nehlasovatelné, tak, jak to bylo předloženo. Senát se nemůže usnášet o tom, že nějaká skupina senátorů bude něco dělat. To samozřejmě té skupině senátorů nebrání, aby to dělala, pokud chce, ale nepředkládejte nám to jako usnesení, prosím vás. Nejde o tom hlasovat.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Dobře, děkuji. Další do obecné rozpravy se přihlásil pan senátor Michael Canov.

Senátor Michael Canov:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové... vážený pane ministře, já se omlouvám.

Já jsem za celou dobu diskuse zde nezaznamenal argumenty pro vyřazení té behaviorální terapie. Já to ani nedokážu vyslovit, je to pro mě nové slovo. Kromě toho, že není zajištěna komplexně pro další skupiny. Zde je doprovodné usnesení, které se zavazuje k nějaké přípravě, ale pouze přijetím pozměňovacího návrhu senátorky Dernerové. Já nerozumím, proč by ta skupina, když to chce dělat, proč by to nedělala i v případě nepřijetí pozměňovacích návrhů? Takže to ve mně jenom podporuje mé rozhodnutí podpořit, aby ta behaviorální terapie zůstala zachována v návrhu zákona. Dokonce bych přežil i tu čínskou medicínu, to znamená, taky prvotně budu hlasovat pro přijetí toho zákona, ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou. Pouze pak v podrobné rozpravě, kdyby k tomu nedošlo, tak pak bych byl pro to, aby ta čínská varianta šla pryč. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane senátore, a jako zatím poslední do obecné rozpravy se hlásí paní senátorka Zdeňka Hamousová. Prosím.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Děkuji. Já si jenom dovolím poznámku. K mému osobnímu výkladu, co je pro mě v tom doprovodném usnesení, které je velmi obecné. Neřeknu nic nového oproti tomu, co jsem řekla třeba zástupcům rodičů včera a předevčírem, před týdnem. Takže se zopakuji za týden teď tady na mikrofony.

V rámci tohoto obecného usnesení pro mě osobně – a myslím si, že i pro ostatní kolegy, ale budu mluvit sama za sebe, neznamená to, jestli bude ten pozměňovací návrh zdravotnického výboru dneska přijat, nebo nebude. Pro mě to znamená, tak jsem to prezentovala těm rodičům, že je potřeba zahájit širší proces. A teď z mého oboru v tom resortu školství, v resortu speciální pedagogiky, v tom resortu, kde vlastně každý den s těmi dětmi v rámci jejich výchovně vzdělávacího procesu pracujeme. Takže pro mě, to, co já mám schováno v tom obecném textu, ať hlasování dopadne jakkoli, protože to konstatování, kolik lidí má licenci, kolik lidí nemá, musím říci spíš nemá. Nezazněla tady nějaká validní skupina dětí, kterou dneska ta metoda obsáhne. Ale zaznělo tady, že práci s tou metodou, nebo podle ABA metody, si určitě zaslouží mnohem víc dětí s poruchou autistického spektra, než které k ní dnes mají přístup.

Takže ať dopadne hlasování jakkoli, tak zopakuji to, co jsem tedy říkala rodičům. Potřebujeme zahájit prostřednictvím školského výboru – aspoň já to tak vnímám, i zdravotnického výboru, což jsem si předtím v podstatě neuvědomila, protože impulsem byl tedy návrh, který procházel zdravotnickým výborem. K tomu, aby v rámci celoživotního vzdělávání, v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků metoda ABA získala akreditaci MŠMT. To znamená, prezentovat a nevím, jestli zahájit, a nebo zintenzivnit jednání s Ministerstvem školství. Protože nemám informaci o tom, že nějaká probíhala nebo probíhají.

Dále, co v tom usnesení pro mě konkrétně je dalšího. Prezentovat obor ABA, který je akreditovaný pravděpodobně na Masarykově univerzitě, i zástupcům a představitelům dalších univerzit v krajích, tak, abychom docílili pokrytí sítě a spektra poskytovatelů služeb. A musím tedy říct, že tady nečtu žádnou... Nebo byla jsem překvapená vnímáním, že se založí nějaká komise. Osobně tedy jsem neměla takovou ambici, zakládat nějakou komisi. A jak jsem zvyklá přistupovat k věcem... Založit komisi ano, může to být odsunutí problému, nebyla to asi ambice tohoto doprovodného usnesení, založit komisi. Ale hlavně, když už tu komisi eventuálně založíme, nebo skupinu, tak hlavně si myslím, že jsme zvyklí dělat. A to v tom tedy vidím. A chtěla jsem sama za svou osobu z toho obecného prezentovat ty konkrétní kroky, které vy už jste další v pořadí, kterým je prezentuji za ten týden. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, paní senátorko, a protože se nikdo do obecné rozpravy dále nehlásí, tak obecnou rozpravu končím.

Táži se pana ministra, jestli se chce vyjádřit k obecné rozpravě. Chce se vyjádřit, prosím.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové, já jsem poněkud rozpačitý. On ten zákon byl opravdu hlavně o sestrách. A ta diskuse byla skutečně o něčem úplně jiném. A já v tuhle chvíli, já jsem pln obav, proto přece jenom ten čas, který poté, co by došlo k nějakému schválení těch pozměňovacích návrhů, byl vhodný k tomu, aby to vůbec prošlo Poslaneckou sněmovnou, se nám velmi krátí. Takže mně vstávají vlasy hrůzou na hlavě, protože my dnes máme připraveno to, že k 1. září by měly do toho 4+1 nastoupit sestry. V podstatě všichni jsme k tomu směřovali a přibližovali jsme se k tomu. A v této chvíli to tedy vypadá, že nám odpadne další ročník. Protože tím, že ten zákon nebude zcela zjevně schválen tak, aby začal platit k 1. září, tak dojde k poměrně... Dojde k roční prodlevě.

A já v této chvíli už tedy vím, že v celé republice chybí 2000 úvazků sester u lůžek. Což znamená, že pro mě jako pro ministra zdravotnictví z toho plyne dost nepříjemná představa toho, že pravděpodobně dojde k uzavírání dalších lůžek.

Takže, přiznávám se, že nejsem vůbec šťasten, že z relativně jednoduchého návrhu zákona se stalo takhle velké a mocné politikum. Tak se přiznám, že z toho nemám vůbec žádnou radost. To je tak ale jediné, co k tomu můžu ve své závěrečné řeči říct - a spolehnu se na vaše hlasování. Děkuji, dámy a pánové.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane ministře, a paní zpravodajko garančního výboru, táži se vás, nebo vyjádřete se prosím k proběhlé rozpravě.

Senátorka Alena Dernerová:  Ano, děkuji, pane předsedající. Asi takto, už to tady zaznělo x-krát v Senátu, že vždycky jsme tlačeni tím, že už není čas - a musíte to schválit.

Pan ministr to slyšel určitě opakovaně. A já vím, že se dostal k tomu rozpracovanému už pozdě a že někde asi ten zákon ležel, ale to zase není náš problém. A my nemůžeme v podstatě... Kdyby tam prošly pouze ty sestry a nebyly tam kontroverzní záležitosti, tak si myslím, že tady není ani žádná diskuse o ničem. A to, že jsme se bavili o ABA a o Číně, tak je to v souvislosti s tím, že to je ten problém pro většinu z nás.

Takže asi takto. Za mě říkám, že já tento zákon jako celek nemohu podpořit. A myslím si, že i řada věcí, které se tady řekly některými kolegy, bohužel nebyla pochopena.

Já bych jenom shrnula, že v rámci obecné rozpravy vystoupila řada senátorů a senátorek, někteří několikrát. A padl jednak návrh přijmout zákon v podobě postoupené Poslaneckou sněmovnou. A druhý, to byl názor garančního výboru, aby byl vrácen zpět do Poslanecké sněmovny s pozměňovacími návrhy, které byly přílohou usnesení. O jednotlivých bodech se bude hlasovat samostatně. Bude samostatně, jak jednoduše řeknu, Čína, ABA i záchranáři. Budu provádět hlasováním, děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Dobře, děkuji vám. Ale nejdříve budeme schvalovat návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Nežli dám znělku, tak bych si vás dovolil odhlásit.

Takže to vypadá, že počet zasunutých karet se ustálil. Takže aktuálně přítomno je 55 senátorů a senátorek, aktuální kvorum 28. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro návrh, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti návrhu, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že vhlasování pořadové č. 70 se z 57 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 29 pro vyslovilo 30, proti bylo 5. Návrh byl přijat.

Takže děkuji, projednávání tohoto bodu končím. A budeme pokračovat projednáváním. Prosil bych jenom o klid!

Dalším bodem je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

Tisk č. 120

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 120. Prosím pana ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka, aby nás seznámil s návrhem zákona. Ale ještě předtím znovu vás vyzývám ke klidu v sále! Prosím o klid v sále, aby pan ministr nás mohl uvést do senátního tisku č. 120. Ještě jednou, prosím o klid. Prosím, pane ministře.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Děkuji, pane předsedající, děkuji, děkuji.

Já předkládám návrh zákona, kterým se mění zákon č. 373 o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony. Já, když jsem tento návrh zákona prezentoval na klubu ČSSD, tak jsem signalizoval, že mj. se tam budou řešit kastrace. A pan senátor Žaloudík mě ujistil, že toho už to nevyděsí, tato záležitost. Tak doufám, že se podobným způsobem s tím zhostíme všichni.

V podstatě jde o to, že novela zákona by měla aplikovat poznatky, které plynou z jeho více než tříleté aplikace. Při přípravě zákona byly rovněž zohledněny závěry projektu spolupráce zaměstnavatelů a zaměstnanců v oblasti aplikace nové právní úpravy pracovně lékařských služeb. Navrhované stěžejní změny spočívají především v úpravě posudkové péče včetně pracovně lékařských služeb a posuzování a uznávání nemocí z povolání. Tyto změny přispějí ke zjednodušení postupů při vydávání lékařských posudků, snižování administrativy a ekonomické zátěže pro posuzované osoby, zaměstnance, osoby ucházející se o zaměstnání a zaměstnavatele, stejně jako pro poskytovatele zdravotních služeb. Čili jde o zjednodušení posudku pracovně lékařských lékařů.

Další z věcného hlediska podstatné změny se týkají, jak jsem již zmínil, kastrací a genetických vyšetření. Kastraci bude možné za stanovených podmínek provést u dotčené osoby již ve věku 21 let. A zároveň bude umožněno, aby kastraci ve zvlášť odůvodněných případech podstoupil pacient, který ještě násilně sexuálně orientovaný trestný čin nespáchal. V navrhovaných úpravách genetických vyšetření se odráží vývoj, ke kterému v posledních letech v této oblasti dochází. Na základě upřesnění podmínek genetických vyšetření nebude v praxi docházet k neindikovaným genetickým laboratorním vyšetřením a poskytovatelé, kteří nově získali oprávnění k poskytování těchto služeb, budou moci provádět toto laboratorní vyšetření pouze za nově definovaných podmínek a získat tak podklady pro udělení akreditace.

Další úpravy jsou v ustanovení zákona, která vymezují sterilizace, lékařská ozáření a ochranná léčení. Dotčená ustanovení zákona se upřesňují v návaznosti na občanský zákoník. Rovněž se upřesňují odbornosti zdravotnických pracovníků, kteří jsou způsobilí příslušné zdravotní výkony provádět. V případě lékařských ozáření dochází k implementaci některých článků směrnice Rady 2013/59 Euratom, kterou se z převážné části transponuje nový atomový zákon.

Navrhovaná změna bude přínosem zejména pro pacienty, kteří nebudou nadměrně vystavováni lékařskému ozáření.

Je zde také velmi důležitá změna, která se týká ustanovení o ochranném léčení, kde bude umožněno vykonávat ústavní ochranné léčení během výkonu trestu odnětí svobody formou stacionární péče. Ve snaze snížit rizika ohrožení společnosti nebezpečnými pacienty se upřesňuje součinnost poskytovatelů zdravotních služeb s Policií ČR v případě, kdy se pacient vyhýbá výkonu ochranného léčení. V podstatě nově v kompetenci Policie ČR bude zajistit uprchlého pacienta, případně zahájit trestní řízení pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Dnes se muselo čekat na rozhodnutí soudu, až pak teprve mohlo k tomu dojít. Byla tam značná prodleva, snižuje se tímto způsobem riziko ohrožení společnosti těmito lidmi.

V návaznosti na znění zákona o specifických zdravotních službách v oblasti posudkové péče se též provádějí dílčí úpravy zákona o ochraně veřejného zdraví v zákoníku práce. Tam se upřesňují vstupní lékařské prohlídky, atd. Dále se upřesňují a novelizují ustanovení zákona o správních poplatcích a zákona o sociálně právní ochraně dětí.

Dále je tato novela zákona taktéž transpoziční ke směrnici EU, jíž se stanoví požadavky na jakost vody určené k lidské spotřebě. Účelem této transpoziční novely je trvale zajistit výrobu bezpečné pitné vody a eliminovat nebo zásadně snížit rizika ohrožení zdraví obyvatel zásobovaných pitnou vodou.

Považuji za nutné zdůraznit, že navrhovanou změnou zákona o ochraně veřejného zdraví dojde k racionalizaci a zefektivnění systému kontroly jakosti pitné vody a bude větší zabezpečení kvality pitné vody v rámci vodovodní infrastruktury, čímž se zvýší ochrana zdraví obyvatelstva. Nad to pro dosažení těchto cílů není zavdáván už žádný důvod vedoucí ke zvýšení nákladů provozovatelů vodovodů, čili nemělo by dojít z důvodu přijetí tohoto zákona ke zvýšení ceny pitné vody. To bych chtěl zdůraznit.

Součástí návrhu novely zákona je i novela transplantačního zákona, do kterého se s ohledem na rozvoj a možnosti současné transplantační medicíny doplňuje mezi výčet možností odběru od žijícího dárce i odběr dělohy. V této chvíli je to experimentální léčba,v České republice již byly provedeny dvě transplantace dělohy, očekáváme, jestli dojde k donošení zdravého dítěte v rámci tohoto programu.

Vážený pane předsedající vážené dámy senátorky, páni senátoři, doufám, že návrh zákona, který znamená praxí žádané upřesnění poskytování zdravotních služeb v oblastech upravovaných zákonem o specifických zdravotních službách podpoříte a já vám děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji, pane ministře. Dříve, než budeme pokračovat, využil bych možnosti pozdravit starosty z Maďarska, Slovenska a Ukrajiny, kteří sedí na tribuně pro hosty. Zdravíme!

Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 120/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Lumír Kantor, kterého prosím, aby nás nyní seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Lumír Kantor:  Milé kolegyně, vážení kolegové, pane ministře, pane místopředsedo. Zpravodajskou zprávu k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, senátní tisk č. 120, předkládám za výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, který to projednal 24. května 2017.

Jedná se o zákon, který představuje osmou novelizaci zákona od jeho přijetí v roce 2011. Hlavním cílem je zejména sladit terminologii a týká se ustanovení, která se týkají asistovaných reprodukcí, sterilizací, kastrací, genetických vyšetření, posudkové péče, poskytování pracovních a lékařských služeb, poznatků z aplikační praxe, lékařského ozáření a klinických auditů, změní také stávající formu jednodenní péče poskytování ochranného léčení ústavního, ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby, na formu stacionární péče, dále o ochraně veřejného zdraví, zákoníku práce se to týká, zákona o správních poplatcích a sociálně právní ochraně dětí.

V Poslanecké sněmovně byla ještě v podstatě doplněna právní úprava nesouvisející s původním vládním návrhem, a to ohledně realizace provedení transpozice směrnice Komise EU ze dne 6. října 2015/1787. Návrh zákona byl potom ve sněmovně doplněn i o s původním vládním návrhem nesouvisející novelou transplantačního zákona.

K detailům bych se, s dovolením, nevyjadřoval, protože pan ministr to shrnul a mluvil o tom, je to velmi obsáhlý text.

A závěrem bych se zmínil o legislativních připomínkách. Tam byly v části první, změna zákona o specifických zdravotních službách, některé změny technického rázu, kde se poukazuje na to, že v navrhovaných ustanoveních je v souvislosti s příslušným označením odbornosti lékařů pro výkon příslušných činností používán pojem zvláštní odborná způsobilost, a to přesto, že tento pojem byl v zákoně o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, novelou zákona č. 67/2017, která nabývá účinnosti 1. července 2017, nahrazen pojmem zvláštní specializovaná způsobilost.

A z podstatných legislativních připomínek je tam ještě změna technického rázu, ač návrh § 4 zrušil ustanovení odst. 4, dosavadní odstavce 5 až 9 označil jako odst. 4 až 8, nebyla tato úprava promítnuta do ustanovení § 3 odst. 3, kde by bylo vhodné text § 4 odst. 5 nahradit textem § 4 odst. 4.

Protože navrhovaná úprava rovněž nebyla legislativně technicky plně promítnuta do tohoto ustanovení, kde by měla být v § 92b odst. 1 písm. a) a c) § 4 odst. 6 nahrazen textem § 4 odst. 5 a v § 92b odst. 2 písm. c) text § 4 odst. 5 nahrazen textem § 4 odst. 4.

K oběma úpravám je třeba si vyžádat stanovisko předkladatele. K těmto věcem bych řekl, že v případě, že tento zákon bude propuštěn do podrobné rozpravy, navrhnu vám tyto změny.

Jinak doporučení výboru pro zdravotnictví a sociální politiku z jednání 24. května 2017: Doporučuje Senátu Parlamentu České republiky schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane senátore, a prosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů, sledoval rozpravu a zaznamenával případné další návrhy.

Ptám se, zda někdo navrhne podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho takového nevidím, takže otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se přihlásil pan senátor Jaroslav Větrovský. Prosím, pane kolego.

Senátor Jaroslav Větrovský:  Vážený pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Dovolím si tady v krátkosti okomentovat text, resp. doplněk. Nechci používat slovo přílepek k zákonu, který se týká provozování vodovodů a kanalizací. Pan ministr tady hovořil o tom, že nové povinnosti, které vzniknou v případě schválení tohoto zákona, nebudou mít vliv na cenu vodného a že tedy není důvod k úpravám ceny vody. Domnívám se, že to tak není a že celý tento komplex povinností bude znamenat buďto navýšení ceny vodného, protože agendu, která bude spojena s novými povinnostmi při správě vodovodů bude muset někdo dělat a tudíž bude muset býti zaplacen, anebo dojde k omezení prostředků na reinvestice a obnovu vodohospodářského majetku.

Domnívám se, že jde o ztížení podmínek pro malé provozovatele vodovodů a kanalizací, zejména pro městské společnosti, a že jde o řekněme polepšení podmínek pro nadnárodní velké společnosti, které na to mají rozsáhlé aparáty a pro ně to nebude znamenat žádný fatální problém. Chtěl bych, aby prostředky, a myslím si, že i některá politická uskupení teď v předvolební době, hovoří o tom, že by prostředky, které generuje naše vodné a stočné, měly zůstávat u nás v ČR. Proto jsem vášnivým zastáncem vlastnického modelu provozování vodovodů a kanalizací a u nás v našem městě ho aplikujeme. Myslím si, že právě by jednoduchost podmínek měla být tím základem axiomem pro to, aby města a obce si vodovody mohly provozovat a mohly efektivně vkládat prostředky do obnovy. Myslím si, že tento krok podmínky pro provozování malých provozovatelů zásadním způsobem ztěžují a že to je nahrávání pro velké provozovatele. Proto jsem si dovolil připravit pozměňovací návrh, který máte na svých stolech, a pokud dojdeme do podrobné rozpravy, tak ho načtu.

Co mě hlavně motivovalo. V našem městě si provozujeme vodovod a kanalizaci v naší městské společnosti. Jsme schopni na tržbách vybrat zhruba 5 mil. Kč a z toho každý rok dávat 2,5 až 3 mil. pravidelně do obnovy nebo reinvestic vodohospodářského majetku. A pak přijeli takoví dva hoši z finančního úřadu, kteří nám začali provádět kontrolu stanovování ceny a v podstatě zkonstatovali, že součet byl správný – tedy výsledek byl správný, byl 9 – ale k tomu výsledku jsme došli 7 plus 2. Součtem 7 + 2, oni chtěli 3 x 3. A myslím si, že právě pokud my si tady budeme stěžovat a budeme si dávat čím dál tím užší mantinely, tak se bojím toho, že malí provozovatelé nebudou schopni těmto povinnostem dostát. Díky.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane kolego. Ptám se, kdo se ještě hlásí do obecné rozpravy. Nikdo se nehlásí, obecnou rozpravu končím. Táži se pana ministra, jestli chce vystoupit k obecné rozpravě.

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík:  Děkuji. Jenom zareaguji. Mám k té problematice ne tak úplně blízko, nicméně tři roky jsem seděl v dozorčí radě Pražské hospodářské společnosti, takže asi vím, o čem to je. Tady jde za prvé o transpozici směrnice z Bruselu. To je jedna pravda, takže upřímně řečeno, kdo si to tam vylobboval, nevím. Je to transpozice směrnic, čili jsem povinen to tam zapracovat. Ta druhá věc se má v tom, že ono by mělo jít k jakémusi sjednocení metod, které měří danou problematiku. Takže upřímně řečeno, teoreticky by mělo dojít ke snížení nákladů a monitorování jakosti pitné vody, díky tomu, že dojde ke sloučení metod a zúžení toho počtu metod, které se používají, ale toto raději nechci komentovat. Protože je mi úplně jasné, do jakých vod bych se dostal. Takže pravděpodobně u někoho dojde, u někoho nedojde. Je to možné. Nechci to rozporovat, a upřímně řečeno, víte, problémem tohoto zákona je, že ten pokrývá tak strašně širokou problematiku, to je spektrum od Šumavy k Tatrám, od kastrace a umělého oplodnění a transplantace dělohy, pracovně-právní posudky a končí to jakostí vody, že nechci polemizovat – je klidně možné, že máte, pane senátore, pravdu, ale nicméně ta důvodová zpráva, která je předkládána, v ní se říká – hlavně jde o transpozici směrnice EU.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Děkuji vám, pane ministře a prosím pana zpravodaje garančního výboru, aby se vyjádřil k proběhlé rozpravě.

Senátor Lumír Kantor:  Obecná rozprava proběhla. Byl příspěvek jediný pana senátora Větrovského ohledně zprávy vodovodů a event. ztížení a prodražení procedury pro provozovatele vodovodu. To je asi všechno. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták:  Takže ale návrh teď z vaší strany. Můžeme přistoupit k hlasování s tím, že je podán návrh schválit zákon, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, ano? Děkuji vám. Dám vám znělku, abychom se svolali.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS. Aktuálně je přítomno 54 senátorů a senátorek, aktuální kvorum je 28. Zahajuji hlasování. Kdo je pro návrh, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti návrhu, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 71 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 pro vyslovilo 38, proti byl jeden. Návrh byl přijat. Tímto končíme projednávání tohoto tisku.

Protože je 12.36 hod., tak bych si dovolil vyhlásit hodinovou přestávku na oběd. Bude pokračováno ve 13.36 hod. Děkuji vám.

(Jednání přerušeno v 12.36 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 13.35 hodin.)

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  (Do sálu přicházejí první senátoři.) Ať to odsýpá! Ať jedeme domů... Ne, jste vzorní. Jste vzorní!

(Po dalších minutách...)

Kolegyně, kolegové, naše schůze pokračuje. Dalším bodem je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 115

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 115. Návrh uvede ministryně práce a sociálních věcí, paní Michaela Marksová, kterou tímto vítám v Senátu. A doufáme v klidný průběh projednávání našich bodů. Paní ministryně, mikrofon je váš.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová:  Vážená paní místopředsedkyně, senátorky a senátoři. Já zde tedy předkládám návrh zákona o státní sociální podpoře. Tato novela byla předložena zejména s cílem upravit rodičovský příspěvek, tak, aby mohl být čerpán flexibilněji než nyní, aby se rodiče mohli svobodně rozhodnout, kdy se vrátí do zaměstnání. Ale po projednání v Poslanecké sněmovně byl návrh rozšířen o řadu pozměňovacích návrhů, kde došlo zejména k tomu, že se zvyšují částky přídavků na dítě o 300 korun pro děti pracujících rodičů a upravil se příspěvek na bydlení, kvůli tomu, aby se do ustanovení o uznatelných nákladech na bydlení, pro příspěvek na bydlení, doplnil taxativní výčet služeb, které se budou pro nárok a výši příspěvku na bydlení zohledňovat. Současně se tam stanovuje nebo ukotvuje se podmínka, že pro nárok na výši příspěvku na bydlení musí být náklady na bydlení rozepsány na jednotlivé položky, a náklady placené zálohově musí být v pravidelném zúčtovacím období zúčtovány. To jsou vlastně opatření, která by měla zamezit ta nejrůznější zneužívání právě toho příspěvku na bydlení.

Zavádí se také vyšší celková suma rodičovského příspěvku pro rodiny, kde se narodí vícerčata, protože v tuto chvíli je to tak, že rodičovský příspěvek, ta suma je daná jako 220 000 korun, bez ohledu na to, jestli se narodí jedno anebo více dětí.

Takže tady je nově návrh místo 220 000 na 330 000, protože je tady předpoklad, že když se narodí víc dětí najednou, tak už ti lidé nemají další děti, na které by ti rodiče čerpali další rodičovský příspěvek. A pozměňovacím návrhem se také upravila účinnost úpravy týkající se změn rozhodného období pro nárok na přídavek na dítě. Zase tak, aby to bylo vůči rodičům příznivější, aby to víc odráželo jejich skutečnou situaci, a ne situaci, která byla třeba před rokem, než měli dítě.

A co se týče úprav zasahujících do dalších předpisů, tak je tam navýšení daňového zvýhodnění na první vyživované dítě o 150 Kč měsíčně, to je o 1800 Kč ročně. Rozšiřuje se okruh státních pojištěnců zdravotního pojištění o studenty doktorandského studia a zvyšují se tam částky příspěvků na úhradu potřeb dítěte i odměny pěstouna v případech, kdy dítě je v pěstounské péči. A jinak ostatní tady asi bude řečeno ústy zpravodaje. Tak vám děkuji za pozornost.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, paní ministryně, a prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů.

Návrh projednal ústavně-právní výbor. Usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 115/2. Zpravodajkou výboru byla určena senátorka Emilie Třísková. Organizační výbor určil dále garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Tento výbor přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. 115/1. Zpravodajkou výboru je paní senátorka Alena Šromová, kterou nyní prosím, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.

Senátorka Alena Šromová:  Vážená paní předsedající, paní ministryně. Většina věcí zde již byla řečena. Já se ještě jenom vrátím k tomu primárnímu cíli návrhu této novely, kde bylo změnit pravidla pro vyplácení rodičovského příspěvku, takže podle této novely vlastně buď si rodič může zvolit částku nepřevyšující 7600. A v případě, že má nárok, nebo je mu možnost stanovit denní vyměřovací základ podle daných předpisů, tak si může určit výši rodičovského příspěvku a může si určit dobu, kdy ho bude čerpat. Tato částka za celé období nesmí přesáhnout těch 220, při vícečetných 330, 1000 Kč. A zde zrušeno omezení, že dosud byla horní hranice 11 500 Kč.

Já se tady vrátím trošku k legislativnímu procesu. Návrh byl předložen do Poslanecké sněmovny 30. června 2016. První čtení proběhlo v říjnu 2016, druhé čtení 1. března 2017, třetí čtení proběhlo 12. dubna 2017. V závěrečném hlasování ze 173 přítomných poslanců se vyslovilo 134 pro a 12 bylo proti. Právě vzhledem k tomu, že v Poslanecké sněmovně byla přidána řada pozměňovacích návrhů, tak legislativní odbor Senátu vznesl řadu připomínek k zákonu. Připomínek rázu čistě legislativně-technického. Tyto připomínky byly konzultovány s panem náměstkem MPSV, který vyjádřil víceméně souhlas s těmito připomínkami. A díky tomu potom výbor pro zdravotnictví a sociální politiku na své 6. schůzi, konané 24. května 2017, přijal 46. usnesení k tomuto senátnímu tisku č. 115.

Po odůvodnění zástupce předkladatele, pana doktora Jiřího Vaňáska, náměstka ministryně práce a sociálních věcí, zpravodajské zprávě senátorky Aleny Šromové a po rozpravě výbor 1. doporučuje Senátu Parlamentu ČR vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které jsou přílohou tohoto usnesení. 2. určuje zpravodajkou výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi senátorku Alenu Šromovou. 3. pověřuje místopředsedu výboru senátora Jana Žaloudíka, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Milanu Štěchovi.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, paní senátorko, posaďte se ke stolku zpravodajů a sledujte případnou další rozpravu. A protože se dívám na paní senátorku Emilii Třískovou, zpravodajku ústavně-právního výboru, ona kývá, takže pojďte nás seznámit se svojí zpravodajskou zprávou. Máte slovo, paní kolegyně.

Senátorka Emilie Třísková:  Děkuji. Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové. Ústavně-právní výbor dne 17. května 2017 na 9. schůzi přijal 40. usnesení k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 117 z roku 1995 Sb. o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony.

Výbor doporučuje Senátu Parlamentu ČR schválit projednávaný návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Je to zákon, který jedná v zájmu lidí a ústavně-právní výbor ho podporuje. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, paní zpravodajko, a paní ministryně už se hlásí. Máte slovo, paní ministryně.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová:  Já děkuji za slovo. Já chci jenom doplnit, že i když to schválíte v této podobě, tak, jak je, a nebude se to posílat zpátky do Poslanecké sněmovny, tak si tam s tím, co vypadlo, dokážeme poradit technicky tak, že to nikoho nepoškodí. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám. A ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho takového nevidím, takže otevírám obecnou rozpravu. A jako první se přihlásil pan senátor Jiří Dienstbier. Máte slovo, pane kolego.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové, já bych se chtěl vyjádřit k jednomu okruhu věcí, nebo k jedné věci, která je upravována v návrhu zákona, který teď projednáváme, a to je výše přídavku na dítě. Jak tady v úvodu paní ministryně sdělila, navrhuje se zvýšit přídavek na dítě o 300 Kč v případě takzvaně pracujících rodičů.

Já se přiznám, že s tímto principem mám poměrně výrazný problém. Jednak je to příspěvek na dítě, nikoli příspěvek rodičům, podle toho, jak si ho zasloužili. A myslím si, že rozlišovat děti podle toho, jakým rodičům se narodily, je krajně problematické. Já to dokonce považuji i za diskriminační. To znamená, má to z mého hlediska i ústavní rovinu a nejsem si jistý, jestli by to prošlo testem ústavnosti, pokud by někdo takovou věc posuzoval.

Navíc, pokud se podíváte na ten návrh, tak ono se to zvýšení netýká pouze dětí takzvaně pracujících rodičů. Respektive záleží na tom, jak je ten pracující rodič nebo osoba společně posuzována, definována. A když se pořádně kouknete do toho nově navrhovaného odst. 2 v § 18, tak zjistíte, že kromě běžných příjmů je tam i celá řada náhradních plnění, nebo náhradních příjmů. Ať už z dávek nemocenského, důchodového pojištění, z rodičovského příspěvku... Je jich tam více.

To, co jsem si tak zjišťoval, tak vlastně tyto náhradní příjmy, nebo všechny ty uznávané příjmy by se netýkaly pravděpodobně jednotek procent případů. To znamená, že my tady vlastně zavádíme pro to, abychom vyloučili dvě tři čtyři, nebo já nevím, kolik procent dětí, poměrně složitý systém, kdy u všech se bude posuzovat, jestli jejich rodiče mají nějaké příjmy, nebo ty náhradní příjmy, tak, jak jsou tam uvedeny. To znamená, abychom vyloučili nějaké nepatrné množství dětí, tak zavedeme obrovskou administrativu na posouzení, jestli ten nárok na zvýšení, tedy vzniká, či nikoliv. A proto jsem předložil pozměňovací návrh, kterým bych text toho ustanovení zjednodušil, protože v tom stávajícím zákonu by pouze o ty tři stovky zvedl přídavky pro všechny děti.

Myslím si, že pokud se to doopravdy týká jednotek procent těch, kteří by nárok na ten zvýšený příspěvek neměli, tak kromě té administrativy, na které se ušetří, tak tady vznikne nějaký rozpočtový výdaj, ale předpokládám, že ne příliš vysoký. Pokud je správná ta informace, že těch dětí, které by nárok na zvýšený příspěvek, by byly jednotky procent.

Takže má to dvě roviny. Tu principiální, jestli je vůbec možné trestat děti za to, že se narodily nesprávným rodičům, a pak je ten druhý, že vlastně administrativně ekonomicky to nedává příliš velký smysl. Jednak ta rozsáhlá administrativa a pravděpodobně minimální dodatečný výdaj z rozpočtu. Proto i já bych se přimlouval za to, abychom návrh neschvalovali po obecné rozpravě v té podobě, jak přišel z Poslanecké sněmovny, ale propustili ho do podrobné a projednali i pozměňovací návrhy. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore, o slovo nyní požádal pan senátor Zdeněk Papoušek. Máte slovo.

Senátor Zdeněk Papoušek:  Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové. Já bych chtěl zvýraznit v tomto návrhu tu skutečnost, že se přidává pěstounům, dlouhodobým pěstounům částka jako odměna pěstounům a dále potom ta částka se zvyšuje také o příspěvek na úhradu potřeb dítěte. A toto je velice významný posun a velice významný krok. A je to věc, na kterou pěstouni oprávněně již dlouhou dobu čekají. A myslím si, že je to tak správně, protože pěstounská péče je velice komplikovaná, složitá, velice náročná. Protože rodiče nesou to horko těch dní, abych tak řekl, s těmi dětmi, které bývají často narušené, handicapované apod.

Takže toto jsem velice rád, že se do toho návrhu dostává, jakkoli chápu připomínku, názor pana kolegy Dienstbiera, aby to prošlo do podrobné debaty. Já bych se přimlouval za to, aby to bylo schváleno v té podobě, jak to přišlo do Poslanecké sněmovny, protože když tam dáme nějaký pozměňovák, tak už potom je zcela oprávněné předpokládat, že poslanci to nestihnou projednat do voleb. A tím pádem to spadne pod stůl a ti pěstouni zase, lidově řečeno, ostrouhají. Děkuji za pozornost.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane kolego, a slovo má nyní pan senátor Jiří Čunek.

Senátor Jiří Čunek:  Paní místopředsedkyně, paní ministryně, kolegyně, kolegové, teď jsem paní ministryni řekl, že ji výjimečně podpořím. Ale ne z toho důvodu, který avizoval pan kolega Papoušek, ale z jiného. Protože si myslím, nakonec jsem o tom hovořil včera, my zcela jednoznačně vymíráme a musíme jako stát udělat něco pro to, abychom minimálně splatili těm rodičům, kteří děti mají a zabezpečí budoucnost tohoto státu, tak splatili náklady a strasti. Samozřejmě mají také radosti, a těch je určitě víc, těm rodičům, kteří se o děti starají, vychovávají a mají je.

Já bych vůbec polemizoval s tím, že myslím, že je filozoficky naprosto nesprávné pojímat tento příspěvek jako příspěvek pro dítě. Jak pro dítě? Když to dítě má dva roky, tři roky, tak mu to někam dáme, uděláme svěřenecký fond, opatrovníka, který bude kontrolovat? To je přece nesmysl. Zkrátka rodiče mají děti, drtivá většina těch rodin a rodičů je zcela normální, takže jim jsou vyrovnávány náklady na jejich děti. A oni také realizují ty peníze, které dostanou. Myslím si, že to je skutečně filozoficky špatně říkat, že to je na to dítě. Protože ony ty děti potom, když je jim víc a spolu s ostatními, promiňte mi to slovo, nesmysly, které se dozvídají o svých právech, ale ne o svých povinnostech v životě, tak potom mohou vznikat problémy. A jako že vznikají, to víte všichni. Vždyť to dítě je učeno odmalička, že to je jeho příspěvek. Ale přece to jsou náklady té rodiny.

Myslím, že tohle je první věc. Druhá věc je, že ano, je to možná pár procent, to pan kolega Dienstbier má zcela jistě pravdu. Je to pár procent rodin, které mají děti, u uvozovkách, „jako rukojmí či výdělečnou činnost“, když to řeknu velmi zkráceně. To znamená, že na ně brali všechny možné dávky, přídavky, zaštiťovali se jimi a sami nemuseli pracovat.

Já jsem přesvědčen, že ten krok je správný, protože tak, jak jsem vycházel z té první teze, to znamená změny filozofie, kterou ale nenavrhuji měnit v tomto zákoně, paní ministryně, já ho podporuji tak, jak je, protože ta cesta zvýšení přídavků je správná. Mimo jiné tedy já se domnívám, že k tomu přídavku nutně musíme přijít, protože příspěvek rodičům na dítě musí být dramaticky vyšší. Protože náklady na jedno dítě jsou sice proměnné, ale přece jenom minimální náklady na dítě dokážeme spočítat. A to je několik tisíc korun, to nejsou stokoruny.

A možná pak můžeme obejít a odejít od jiných podpor a jiných dávek, protože oni potom do životního minima by se s těmi přídavky vešli, pak jsou matky samoživitelky atd., a my komplikovaně, celkem zvláštním algoritmem, posuzujeme jednotlivé rodiny a ony se dostávají samozřejmě do závislosti na sociálním systému a jiných dávkách. Zatímco kdybychom zcela spravedlivě více podpořili rodiče, kteří děti mají, vyšším příspěvkem, tak bychom určitě nemuseli administrativně složitě podporovat potom jiné skupiny, které do toho systému už by se nedostaly. Protože už by ten příspěvek, který by na dítě dostali, tak by byl dostatečně vysoký.

Co se týká toho návrhu pana kolegy Dienstbiera, já mu rozumím, ale myslím si, že tady jde také o zachování, o budování pocitu odpovědnosti za sebe sama. A také pocitu pro všechny občany v České republice, že ten systém je spravedlivý, že já platím daně, ale platím daně adresně skutečně na výchovu těch dětí, a ne na řekněme přežití rodičů, kteří do práce nechodí a samozřejmě ten příspěvek spotřebovávají. Já tomu rozumím, ale my bychom museli naopak udělat jinou věc. Abychom tento pocit spravedlnosti minimálně iluzorně dokázali navodit, tak bychom museli kontrolovat a tito rodiče by museli vykazovat, jak peníze, které na to dítě dostávají, jak ho vůči tomu dítěti opravdu použili.

A to si myslím, že ten pocit... Já, prostřednictvím předsedajícího, panu kolegovi Dienstbierovi rozumím, ale myslím si, že ten pocit nespravedlnosti v naší společnosti v různých oblastech, ať už to byla privatizace či cokoli jiného, tak způsobuje dodnes velké problémy. A my bychom skutečně měli budovat systém, který tento pocit odstraní.

To znamená, tento návrh, tak, jak je, si myslím, že k němu směřuje. Byť chápu, že není dokonalý. Ale pak bychom museli administrativně složitě opravdu kontrolovat ty rodiče, kteří se na tom systému dlouhodobě a trvale vezou. Nakonec dneska tu velmi dobrou zprávu pro Českou republiku z pohledu snižování nezaměstnanosti jste zaznamenali. Máme, myslím, že to bylo 4,1 %, nebo takové nějaké číslo, to znamená, těch lidí opravdu nezaměstnaných, těch je stále méně, ale pořád jsou to nějaká procenta.

Nejsou to jednotky procent, ale jednotky rodin. Jsou to procenta. A to si myslím, že stojí tím pádem za podporu směřovat tímto způsobem, a možná jednou skutečně velmi brzy bychom měli přistoupit k dramatickému zvýšení tohoto příspěvku. Je to velmi jednoduché. Když vezmete, že se rodí ročně v ČR zhruba 115, 117 tisíc dětí, kdyby na jedno dítě dostala rodina 4 tis. Kč, tak si spočítejte, že to je nějakých pět miliard, možná 4 nebo 5 tis. Kč, tak bychom byli někde mezi 4 – 6 mld. Kč, což jistě by ČR unesla. Odbourali bychom spoustu jiných dávek a myslím si, že bychom také nastolili určitou spravedlnost mezi těmi, kteří se na budování státu do budoucna podílet chtějí, a těmi, kteří se na něj z různých důvodů podílet buď nemohou anebo také nechtějí. Děkuji za pozornost.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane kolego. Jiří Dienstbier chce reagovat, máte slovo, pane senátore.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně a kolegové. Pan kolega Čunek tady v tom svém předchozím vystoupení už téměř otevřeně řekl, jakým skupinám to dávat nechce. Ty důvody považuji doopravdy za nepoctivé. Myslím si, že to doopravdy i má ústavní rozměr. A nevím, kde někdo bere jistotu, že ti, kteří údajně zneužívají svých dětí, nebo dokonce je mají proto, aby z toho měli příjmy, se neschovají do kategorie osob, které mají aspoň jedna z těch společně posuzovaných příjem z dávek nemocenského pojištění, z dávek důchodového pojištění, z podpory v nezaměstnanosti, z příspěvku na péči o osobu do 18 let věku, z rodičovského příspěvku. To znamená, že naprostá většina těchto osob, kterým by to pan kolega Čunek nejradši nedal, tak to stejně dostanou. A ti, kteří to nedostanou, tak to jsou ti, kteří doopravdy už nemají žádné, ani ty podpůrné příjmy. To jsou ty nejchudší, nejubožejší v naší společnosti. A těm my ještě nedáme přídavek na dítě. Nevím, jestli vám toto přijde jako princip v pořádku. Považuji to za vadné a navíc tady neústavní. A v případě, že to projde buď tady nebo následně sněmovnou, tak se pokusím požádat alespoň 16 dalších kolegů, abychom to předložili k posouzení Ústavnímu soudu.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore. Jiří Čunek a s přednostním právem pan předseda Milan Štěch. Máte slovo, pane předsedo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Paní místopředsedkyně, paní ministryně, hezký dobrý den, kolegyně, kolegové. Není pro mě příjemné teď, abych reagoval na Jirku Dienstbiera, na našeho kolegu, ale musím. Víte, on má do značné míry pravdu, ale na druhou stranu to přece není nic nového. Tady už se mi zdá v roce 1996, 1998 byly zavedeny rodinné přídavky, které odstupňují podle příjmu rodin, domácností a není to adresováno na děti. Ty děti samozřejmě, nemá pravdu, že jsou si rovny. Na drahou stranu děti vyrůstají v rodinách. Je to zásadní politický střet, který už tady tehdy byl. Tehdy bohužel motivací bylo ty peníze ušetřit. Dnes je motivací aspoň těm nejpotřebnějším něco přidat. Takže jsem se účastnil některých jednání v koaliční radě a tady, kde to byl kompromis možného. Kdyby se tento kompromis neudělal, tak by nebylo předloženo paní ministryní nic. Takže jenom chci říci, že nás to tady nemusí zajímat, zejména kolegy z opozice, ale oni zase ví, jak to vypadá ve vládních koalicích. Možná že se to u někoho za nějakou dobu zase vyzkouší. A pak v kompromisu se zvažuje, jestli to je z mého pohledu pro ty lidi, kteří se domnívám, že by to nejvíce potřebovali aspoň nějaké nalepšení nebo vylepšení anebo jestli to je veskrze špatné. Myslím si, že trend, který byl založen někdy v roce 1996, tzn. že se daly přídavky na děti pouze rodinám s nejnižšími příjmy, že byl špatně, ale dnes to překopat tak, aby ty s příjmy nejslabší neměly nejméně a ti, kteří mají děti a mají větší výdělky, dostali rovné nebo podobné částky, to s ohledem na rozpočtové možnosti není asi schůdné. Pokud by se utvořila prioritní politika, kde souhlasím s kolegou Čunkem, že na rodiny dáme podstatně více a ty peníze tedy někde najdeme nebo je sebereme, anebo třeba se postaráme o to, aby z ČR tolik peněz neodtékalo, a půjdou do toho fiskálu, tak potom by to bylo ideální řešení, protože princip, že děti jsou si rovny a že jejich výchova stojí a péče o ně stojí každou rodinu poměrně značné prostředky, je naprosto jasná a neměli bychom žádný typ rodičů nějakým způsobem zvýhodňovat nebo nezvýhodňovat. Ale toto je kompromis možného. Myslím si, že tomu Ústavnímu soudu se to mělo dát už v roce 1997. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane předsedo a teď má slovo senátor Jiří Čunek.

Senátor Jiří Čunek:  Kolegyně, kolegové. Nesouhlasím s panem kolegou Dienstbierem především v tom, že zaprvé všechny skupiny, které jmenoval a které jsou tam vyjmenovány, tak o ty nejde. Totiž pochopím a je to jiná disciplína práce s lékaři, aby skutečně řekněme nevystavovali neschopenky jak na běžícím páse, což se někdy možná stane, a je to ale selektivní záležitost a musíme na to najít cestu. To znamená, to je cesta k lékařům a ne k lidem. Co se týká podpory v nezaměstnanosti, tak je to podpora, která je omezena, jak všichni víte, několika měsíci. Ale pak ti všichni ostatní a o těch hlavně mluvíme, ne o těch, co jsou několik měsíců v nezaměstnanosti, ale mluvíme hlavně o těch, kteří v sociální síti si hoví několik let. A myslím si, že dneska už jsou systémy. Tedy už tři měsíce asi nebo dva měsíce starostou nejsem, ale už dva roky jsme uplatňovali to, že jsme všechny, téměř tedy všechny práce schopné lidi, kteří takto vyseli v sociální síti několik let, tak systémem od nejmladších po naše možnosti, bylo to zhruba 100 lidí. Ve městě, které má necelých 27 tisíc obyvatel, tak jsme vzali na veřejně prospěšné práce. A dnes, už za současných zákonů, pokud tito lidé přestanou pracovat, tak přijdou o všechny dávky. Přijdou o všechny dávky. Mohou dostat ještě nějakou mimořádnou dávku atd., ale oni o všechno přijdou. Už jsem to jednou říkal. Když jsme tento pokus učinili v roce 2003, 4, 5, tak došlo k tomu, že jsme ... protože zákonná úprava byla jiná, nic jsme jim nemohli vzít, tak z těchto 100 lidí 90 zmizelo do týdne. A ne s úsměvem říkám, i s pracovním nářadím. Dnes, když tento systém funguje, a to říkám na margo těch, kteří říkají, že systém na to nemá velký vliv, má zásadní, protože dnes u té práce vydrželo přes 90 lidí. Myslím, že to je 94. Pouze šest odpadlo. A tito všichni dneska mají nárok na ten přídavek, na příspěvek na dítě. Tito všichni, protože oni pracují. A to si myslím, že je úkol právě celého sociálního systému navracet lidi do práce. A není to nic, že chci někomu něco brát nebo to selektovat. Jsou to jiné peníze, které dává stát na řekněme politiku zaměstnanosti, a zcela jistě se to daleko více vyplatí dávat tímto směrem, protože obcím peníze na to, aby zaměstnaly tyto lidi. Protože když spočítáme všechny dávky, nevím – to by paní ministryně musela vyčíslit nebo spíš je to dlouhodobá věc – kdy se tento systém zavedl, kolik obcí v tisících ho využily, tedy u kolika lidí a jak nás tento systém zatížil.

Myslím tu podporu, která jde obcím na to zaměstnávání, ale zároveň oni vypadli z toho systému na druhé straně. Jsem přesvědčen, že to může být, „nalej, vylej“, ale přes to všechno je stoprocentně pro nás lepší. Byť tomu možná někteří nevěříte, ale my z těch 100 lidí máme už desítky, kteří u té práce chtějí zůstat. Z těch minulých let, z toho předminulého roku nám zbylo z té stovky asi 25 lidí, kteří chtěli zůstat v tom systému a zůstali zaměstnaní přes zimu. Ten další rok, když jsme je vzali, tak oni jak zažívají ten pocit, že sebe sami živí, že jsou užiteční, a jsou to jednoduché práce, se kterými není nějaký problém, tak i oni jsou hodni toho, abychom jim tu sami pracovat a živit se, abychom tu příležitost jim dali. Když to neumíme jinak. A to si myslím, že je systém, který skutečně může vést k úplnému obratu v těchto záležitostech. Jsem přesvědčen, že ve společnosti, to není můj výpočet, můj odhad, je to samozřejmě celosvětové číslo, že 1 až 2 % občanů tohoto světa pracovat nikdy nebude, ať je to v jakékoli společnosti, zkrátka jsou to buď typu homeless, to znamená, že se budou toulat, bez toho, že by potřebovali tuto společnost po lesích. A opravdu ani dávky nečerpají. Takoví lidé jsou i v naší republice. Ale v každém případě, u tohoto čísla ještě nejsme. Já si myslím, že musíme udělat až k tomuto číslu všechno pro to, abychom všechny ostatní, abychom jim zabezpečili to, že oni se důstojně mohou živit sami. U této skupiny musíme připustit, že ona se bude mít výrazně hůře. A musíme jenom zvažovat, kde už přepadávají tito lidé do kriminality či do drog a tak dále.

Děkuji za pozornost.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore. O slovo se nyní hlásí pan senátor Zdeněk Nytra. Máte slovo.

Senátor Zdeněk Nytra:  Dobrý den, vážená paní místopředsedkyně, vážená paní ministryně, dámy a pánové. Já určitě nic nemám proti zvyšování rodičovského příspěvku, to znamená proti zvyšování příspěvku pro rodiče na děti, o které se starají. Ale jsou tu dvě ALE.

Při projednávání v Poslanecké sněmovně došlo podle mě k zásadním změnám, a to z hlediska celkového nároku nebo finančního nároku této novely. Zvedla se hranice rozhodného příjmu, zvedla se výše dávky, zvedl se už paní ministryní zmiňovaný příspěvek pro vícerčata, došlo ke zvýšení daňového zvýhodnění a rozšiřuje se okruh pojištěnců, kteří mají nárok, za které platí pojištění stát.

Přitom jsme se tento, minulý týden dozvěděli, že státní pokladna je prázdná. Schodek státního rozpočtu na příští rok v deklarované výši 50 mld. korun se asi nepodaří udržet. Takže by mě v této fázi zajímalo, o kolik se zvedají finanční nároky těmi změnami přijatými v Poslanecké sněmovně, to zaprvé, protože pochopitelně v materiálech se dočtu, jaké jsou nároky novely zákona, když ho předkládá vláda, ale bohužel po několikrát tady v minulém a tomto týdnu zmiňovaném druhém čtení v Poslanecké sněmovně už se to nedočtu. To je jedna věc.

Pak je tady druhá věc. To je spousta chyb, na které upozorňuje náš legislativní odbor. Těch je minimálně deset. Já mám v podstatě docela vážné obavy, jestli je ta novela hlasovatelná, tak jak je předložena, to je taky důvod, proč v tuto chvíli váhám, jestli tuto novelu podpořit, nebo ne, i když, vrátím se na začátek, určitě bych rád podpořil zvýšení přídavků na děti, nebo rodičovského příspěvku pro rodiny, které si to zaslouží, to znamená, pracují, případně pracovat nemohou, ale není to zaviněni jimi.

Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane senátore. Zatím poslední do obecné rozpravy je přihlášen pan senátor Václav Láska. Máte slovo.

Senátor Václav Láska:  Vážená paní předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové. Přiznám se, že části filozofování, které tu bylo předneseno, jsem ne úplně rozuměl, ale zaujala mě tam ta právní připomínka a právní argumentace, která mi přijde vcelku závažná. Působí to tak na mě, že v rámci nějakého filozofování riskujeme vcelku zásadní porušení právních principů, na kterých stojíme.

Pro mě úplně zásadní je odpověď na otázku, jestli ten příspěvek na dítě je skutečně pro dítě nebo pro rodiče. Vycházím z toho, že je to skutečně příspěvek pro dítě, je to pro mě srovnatelné, jako když se bavíme o výživném, když se rozvádějí dva manželé, určuje se výživné, taky se o něj ten, kdo vychovává to dítě, soudí. Ale každý soudce vám velmi důrazně zdůrazní, že jsou to peníze určené pro dítě, stanoví se podle potřeb dítěte, podle toho, co dítě chce, či nechce. Pokud je tedy koncepce přídavku na dítě takhle úplně stejná, tak pak, omlouvám se, já mluvím podle práva, nikoli podle nějakého filozofování, pak skutečně ten příspěvek nemůže být rozdělován podle toho, co rodiče dělají nedělají. To je z mého pohledu principiálně špatně. Pokud tedy ten zákon projde v této podobě, tak anoncuji, že se připojím ke kolegovi Dienstbierovi s ústavní stížností, protože by mě zajímalo, jak to skutečně je. Tak jak tato rozprava proběhla, tak jak jsem se nad tím zamyslel, tak si myslím v tuto chvíli, že má pravdu kolega Dienstbier a že riskujeme skutečně přijetím zákona v této podobě rozpor se základními ústavními principy.

Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, pane senátore. Do obecné rozpravy se hlásí pan senátor Zdeněk Papoušek. Máte slovo, pane kolego.

Senátor Zdeněk Papoušek:  Paní předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové. Já bych se přece jenom krátce, omlouvám se, že vystupuji podruhé, ale ještě bych se krátce vrátil k té pěstounské péči. Pěstounů je málo. Těch dlouhodobých. Takže děti, které jsou v přechodné péči, která má sloužit opravdu na přechodnou dobu, u přechodných pěstounů, tak už jim musí být prodlužován pobyt u těch přechodných pěstounů, což není dobře. Mají tam být velice krátkou dobu. Takže je nutno opravdu vymyslet to, aby těch pěstounů dlouhodobých bylo více. Myslím si, že tady finanční podpora je zcela na místě, protože to může být třeba částečně i motivační faktor, aby tedy těch pěstounů přibývalo.

Rád bych, aby ty děti, které jsou v té přechodné péči, ať už třeba ve ZDVOP, nebo v té přechodné pěstounské péči, tak aby nemusely do ústavů nebo jiných ústavních zařízení, ale aby chodily do rodin.

Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, pane kolego. Kolegyně, kolegové, ještě se někdo hlásí do obecné rozpravy? Není tomu tak, obecnou rozpravu tedy končím. Paní ministryně, předpokládám, že chcete reagovat. Prosím.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová:  Děkuji za slovo. Já bych jenom ráda, co se týká těch technicko-legislativních problémů, tak bych opravdu ráda zopakovala, že si s tím dokážeme poradit metodicky, tak, aby ti lidé, kteří dostávají ty dávky, nebyli jaksi tím nějak negativně dotčeni. A co se týká případného porušení ústavy, tak já tady souhlasím s tím, co řekl pan předseda Štěch. My máme řadu dávek vytvořenou tak, že záleží na příjmu té rodiny, zda na ni má nárok, nebo nemá. A ta hranice je prostě nějak daná, nějakým kompromisem, třeba nějakým politickým kompromisem. V případě těchto přídavků na děti, všem lidem zůstane ten přídavek, tak jak je, ale jenom nějaké kategorii se ještě navýší. Ale všem zůstane. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, paní ministryně. Zpravodajka ÚPV si nepřeje vystoupit. Takže je to na garanční zpravodajce, prosím.

Senátorka Alena Šromová:  Dámy a pánové, v obecné rozpravě vystoupilo celkem 6 senátorů, z toho 3 dvakrát. Příspěvky se týkaly jednak pěstounské péče, jednak otázky zvýšení přídavku na dítě. Toť asi vše.

Jinak, ÚPV navrhuje schválit a VZSP má pak vrátit s pozměňovacími návrhy.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Ano, takže schválit, ale s pozměňujícími návrhy. A tak budeme hlasovat. Já si vás svolám.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 54 senátorek a senátorů, kvórum pro přijetí je 28. Já počkám... Já myslela, že jsme všichni. Pánové, ať se nezraníte.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zdvihne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, tlačítko NE a ruku nahoru. Děkuji.

Schváleno. Pořadové číslo 72, 54 přítomných senátorek a senátorů, kvórum 28, pro 40, proti 2. Návrh byl přijat. Děkuji oběma zpravodajkám i paní ministryni a končím projednávání tohoto bodu.

Naše schůze pokračuje. Dalším bodem je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 116

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 116. Návrh uvede ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Paní ministryně, opět je mikrofon u nás v Senátu váš.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová:  Já děkuji za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, senátorky a senátoři. Tato novela, dá se říci, obsahuje tři různé oblasti. Jedna upravuje agenturní zaměstnávání, druhá upravuje podmínky zaměstnávání osob se zdravotním postižením a zároveň je tady ještě třetí významná věc, a to je vyloučení souběhu vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a pracovně právního vztahu založeného na dohodě o provedení práce v rámci tzv. nekolidujícího zaměstnávání, což je opatření, které vlastně zamezuje v budoucnu zneužívání toho, že někdo je registrován na úřadu práce, ale zároveň si přivydělává na dohodu o provedení práce, kde se velice špatně kontroluje, kolik ve skutečnosti ten člověk odpracoval. A dále ještě vlastně ta čtvrtá oblast se týká některých takových legislativně technických úprav.

Co se týká úřadu práce, tak je zde ještě další zamezení zneužívání toho, že si právě ten člověk, který je registrován jako nezaměstnaný, když je mu nabídnuta práce, tak si přinese papír od doktora, ale vlastně dosud ten člověk, když je nezaměstnaný, tak na něj neplatí ten režim, jako když je nemocný a je zaměstnaný. To znamená, že v tuto chvíli my nejsme schopni ho jít zkontrolovat domů, jestli skutečně dodržuje nějaký léčebný režim. To se tady vlastně znovu zavádí, ten léčebný režim, jako by ten člověk byl zaměstnán.

Co se týká té oblasti, která se týká agentur práce, tam se například zavádí institut peněžité kauce jako jedné z podmínek udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání, čímž se má například vyloučit takové to účelové zakládání agentur práce, dále se zde zamezuje zneužívání řetězení pracovně právních vztahů agenturního zaměstnance při přidělení k témuž uživateli, to znamená, je to i ochrana těch zaměstnanců, kteří sice, i když pracují 8 hodin denně, tak tím, že někdo je formálně rozdělí mezi různé agentury, tak ti lidé potom, když přijdou o práci, zjistí, že nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti, protože díky tomu řetězení vlastně neodváděl ten zaměstnavatel pojištění a ten člověk vlastně nemá na nic nárok, nepočítá se mu to do důchodu. Je tady úprava různých správních deliktů a také zavedení definice zastřeného zprostředkování zaměstnání, kdy ti lidé zase jsou zneužíváni nejrůznějším způsobem prostřednictvím těch špatných agentur, jinak tento návrh byl udělán i ve spolupráci právě s agenturami práce, s těmi, které chtějí dodržovat pravidla, s těmi, které jsou solidní a nechtějí, aby na tom trhu byly ty, co jsou vlastně na hraně zákona.

Co se týká té oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tady se prodlužuje doba poskytování příspěvku na vyhrazení toho tzv. společensky účelného pracovního místa z 12 na 24 měsíců, což se netýká jenom zdravotně postižených, ale i těch dlouhodobě nezaměstnaných, kterým nelze zajistit uplatnění jiným způsobem. Co se týká zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tak tady se zřizuje evidence plnění toho povinného podílu, odebrávání určitých výrobků z těch dílen, právě s cílem, aby se zamezilo zneužívání tohoto institutu.

To je asi ve zkratce to nejdůležitější. Já taky tady žádám, aby byl tento návrh schválen. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Děkuji vám, paní ministryně, prosím, opět zaujměte místo u stolku zpravodajů. Tiskem se zabýval ÚPV, který přijal usnesení, jež vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 116/2. Zpravodajkou výboru byla určena senátorka Emilie Třísková. OV určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona VZSP. Tento výbor přijal usnesení, které máte jako senátní tisk č. 116/1. Zpravodajem výboru je pan senátor Jan Žaloudík, kterého prosím, aby nás seznámil se svojí zpravodajskou zprávou. Máte slovo, pane kolego.

Senátor Jan Žaloudík:  Dobré odpoledne, vážená paní místopředsedkyně, vážená paní ministryně, kolegyně a kolegové. Nám bylo jistě nesmírnou ctí ve VZSP, že nám byla dána důvěra, abychom se garančně vyjádřili k tak komplexnímu a užitečnému návrhu, do něhož se promítá problematika mnoha dalších oblastí. Dochází k úpravám ve vztahu i k zákonu o zaměstnanosti, zákoníku práce, zákonu o inspekci práce, správních poplatcích, zákonu o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a konečně i k zákonu o zdravotních službách, což je spíše minoritní část. Ta normální, komplexní, paní ministryně ji charakterizovala jako potřebnou, těch úprav je celá řada. Setrvali bychom zde velmi dlouho. Nám by bylo jistě nesmírným potěšením, kdybychom mohli říct, že tolik práce se má zúročit ve vašem kladném vyjádření. Ale... Teď přijde to, za co mě vlastně nemůže mít nikdo rád, byť představuji pouze, možná i tázajícího, jak má vstřícně uvažující výbor postupovat, když legislativní kontrola, odbor uvede připomínky, které jsou čistě technického rázu. Nicméně, jsou to chyby. Odkazuje se na bod d), který neexistuje. Odkazuje se pod čarou na číslo 77, které neexistuje, nebo existuje, ale správné číselné označení je 81.

A teď jsou tam tyto chyby. Tak buď zhasneme a řekneme, že Poslanecká sněmovna neexistuje, nebo neschvalovala při plném vědomí, a tyto chyby potichu někdo opraví a my pak řekneme, že to je ta norma. Nebo řekneme, že jsme tam ty chyby našli, a pak nechť si s tím někdo poradí. Ještě tam byly dvě polemické oblasti z hlediska legislativy, ale ty jsme probrali poměrně podobně. Říkali jsme si, že je to spíš problém, jak se k tomu jednotliví právníci staví po stránce výkladu. Nechtěli jsme tuto normu určitě komplikovat.

Ale upozorňuji skutečně na ten bod 2 a 3. A to je, že v článku bodu 14, § 60a) na konci odstavce se doplňuje věta, ve které je odkazováno na pojem pracoviště, podle paragrafu odstavce 2, § 61, písmeno d). Písmeno d) však v obou případech neexistuje. A ve smyslu to potom vypadá, že má jít o písmeno c). Čili v tomto smyslu se má znění bodů upravit. V bodě 3 se zase odkazuje na poznámku pod čarou. Číslo 77 již existuje a odkazuje na pojem rodinného závodu v občanském zákoníku. Správné číselné označení je však 81.

Možná, že kdo mě znáte, tak víte, že já jsem všechno, jenom ne dokonalý administrátor, úředník či byrokrat, a určitě by mi bylo radostí toto tady vůbec neříkat. Ale co si s tím máme počít, jak si s tím máme poradit.

Takže moudrý výbor se usnesl na tom, že nám nelze, než hovořit zde, nebo navrhnout zde dva pozměňovací návrhy, které tyto chyby opravují. Já si s tím víc nevím rady. Jinak k samotnému obsahu by mohla být dlouhá a dlouhá diskuze. Třeba i bude, ale tam výbor podpořil ten návrh, který přišel ze sněmovny, ten vládní. Takže ve svém usnesení výbor pro zdravotnictví a sociální politiku doporučuje vrátit, ač nerad, Poslanecké sněmovně zákon s pozměňovacím návrhem, který je přílohou tohoto usnesení a který jste dostali. A jsou to tady ty dva body, které odkazují na déčko, na céčko, a které odkazují s tím, že 77 se má nahradit číslem 81.

A věřím, že jsem vás nijak intelektuálně nenadchnul v tom, ale byla to i moje obecná otázka, jak se v těchto věcech chovat tak, abychom dostáli zákonu, právu věci nekomplikovali a přitom postupovali legislativně správně. Čili navrhujeme za výbor vrátit Poslanecké sněmovně s tímto pozměňovacím návrhem, který obsahuje dvě drobné korekce. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, pane senátore, a prosím, zaujměte místo u stolku zpravodajů a sledujte další rozpravu. Paní Emilie Třísková, zpravodajka ústavně-právního výboru, si přeje vystoupit. Máte slovo, paní kolegyně.

Senátorka Emilie Třísková:  Děkuji za slovo, vážená paní předsedající. Ústavně-právní výbor se zabýval tímto zákonem na své 9. schůzi, která se konala 17. května 2017. A přijal 41. usnesení, které zní: Výbor doporučuje Senátu PČR schválit projednávaný návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, paní senátorko, a ptám se, zda si někdo přeje či navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Není tomu tak, otevírám tedy obecnou rozpravu. A protože bylo avizováno, tak jako první se hlásí pan senátor Tomáš Czernin. Máte slovo, pane senátore.

Senátor Tomáš Czernin:  Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové. Já nemám rád, když se měří dvojím metrem. A to bych řekl, že v tomhle zákoně v případě pracovních agentur nastalo. Proto bych rád předložil pozměňovací návrhy a tyto bych už teď rád okomentoval.

Je hezké, když se ministerstvo snaží pro určité oblasti podnikání nastavit zákonné mantinely, ve kterých se musí podnikatelé pohybovat. S touto konkrétní podobou ovšem zásadně nesouhlasím. Dovolím si své připomínky přečíst, abych na něco náhodou nezapomněl. Nyní už tedy konkrétně. Důvodová zpráva žádným způsobem nezdůvodňuje potřebu novelizace zákona o zaměstnanosti v podobě zřízení poradní komise. Řízení o povolení zprostředkování zaměstnání je správním řízením, které vede příslušný a odpovědný správní orgán. Tedy Generální ředitelství úřadů práce ČR. Vložení dalšího článku v podobě nejméně pětičlenné komise, která bude pouze neodpovědným a poradním sborem, je zcela nesystematické a přináší nedůvodné navyšování finančních nákladů. Způsob určení dalších fyzických osob, které navíc mají dle návrhu v komisi mít většinu hlasů, není vůbec specifikován a není tak zřejmé, zda se bude jednat o nezávislé osoby.

Udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání je formou nárokového řízení, kdy v případě, že žadatel splní zákonem stanovené podmínky, má zákonný nárok na udělení povolení. V řízení není žádný prostor pro správní uvážení nebo jiné hodnocení žadatele. Stanovením povinné kauce ve výši 500 000 Kč má být dosaženo zajištěno finanční způsobilosti žadatelů, zabránění vzniku účelově zakládaných agentur práce a s tím spojeného obcházení právních předpisů, zejména v oblastech zdravotního a sociálního pojištění. Kauce však představuje naopak odčerpání značně cenného likvidního majetku agentury práce, který nebude mít podobu trvání povolení naprosto žádné využití.

Současně není pravda, že by vstup agentur práce na trh byl oproti jiným hospodářským odvětvím možný zcela bez prostředků, jak uvádí důvodová zpráva. Agentury práce, na rozdíl od drtivé většiny hospodářských subjektů, podléhají povinnosti sjednání zákonného pojištění úpadku.

Zcela absurdní je také označení kauce jako proporcionální – jak uvádí důvodová zpráva, neboť její výše je stejná pro všechny agentury práce, bez jakýchkoli ohledů na velikost a postavení na trhu. Mimochodem, ministryně práce a sociálních věcí sama uvádí, že novela byla vypracována se solidními velkými agenturami a rovněž důvodová zpráva uvádí, že institut kauce nevadí ani Asociaci poskytovatelů personálních služeb. Spokojenost těchto subjektů s návrhem však pouze odráží snahu zarušit exkluzivitu trhu práce pro stávající velké zprostředkovatele a nedovolit vstup na trh menším subjektům.

Účelové zakládání více agentur práce je podle důvodové zprávy úzce spjato s problémem přidělování stejného zaměstnance stejnému uživateli a institut kauce má tomuto zabránit. Jak již bylo výše uvedeno, je na každém zaměstnanci, aby si zvolil počet svých zaměstnavatelů a aby si zvolil, zda bude využívat agenturní zaměstnávání či nikoliv. Stejně tak, pokud jde o zneužití takzvaného zaměstnání malého rozsahu, nejedná se o problém agentur práce, ale tohoto institutu samotného. Není dán žádný důvod, proč by výhody týkající se nižších zákonných odvodů ze mzdy neměl využívat agenturní zaměstnanec v případě zaměstnání u více agentur práce, zatímco běžný zaměstnanec u více zaměstnavatelů ano.

Navrhovaná změna zákoníku práce je nekoncepční a věcně nesprávná. V současné době je ve druhém čtení i samostatná velká novela zákoníku práce, sněmovní tisk 903, a není tak důvod, aby předmětné ustanovení bylo součástí novely zákona o zaměstnanosti. Zamýšlené omezení přidělování agenturních zaměstnanců uživatelům, obsažené v § 307 b), je však navíc sporné i věcně. Obecná část důvodové zprávy k tisku 911 k této navrhované změně zákoníku práce nic neuvádí. Ve zvláštní části je pak pouze uvedeno, že tato úprava zamezí obcházení právních předpisů zejména na úseku pracovní doby, odměňování a v oblasti zdravotního a sociálního pojištění, aniž by bylo zřejmé, jaké konkrétní problémy v těchto oblastech současná úprava vytváří.

Zprostředkování zaměstnání agenturami práce předně nelze považovat za obcházení zákona. Právě na umožnění výkonu práce je garantováno státem a je pouze na vůli zaměstnance, zda si zvolí institut agenturního zaměstnávání a v jakém rozsahu. Jestliže právní předpisy žádným způsobem neomezují počet úvazků a dodržování pracovní doby u zaměstnance vůči více jednotlivým zaměstnavatelům nebo v případě výkonu více pracovních pozic pro jednoho zaměstnavatele, není důvod pro omezení v případě agenturního zaměstnávání.

Dalším negativním důsledkem navrhované právní úpravy bude hrozba přesunu těchto zaměstnanců do šedé ekonomiky, kde zaměstnanci ztratí jakoukoli ochranu a současně stát přijde o veškeré zákonné odvody z agenturního zaměstnávání. Zaměstnávání sankcionované navrhovaným zněním zákoníku práce bude při splnění zákonných požadavků bez větších problémů nahrazeno např. zcela legálním subdodavatelským plněním, kdy následkem toho jeden zaměstnanec bude mít více závazků v režimu zákoníku práce vůči více zaměstnavatelům. Tím dojde ke zcela zjevnému zhoršení práv zaměstnanců. Tyto subdodavatelské subjekty, jež nahradí agentury práce, nebudou na rozdíl od agentur práce prověřené žádným povolovacím řízením a nebudou podléhat následnému zpřísněnému dozoru.

Nakonec bych ještě dodal, že novela upravuje poměrně komplikovaně tři fáze nabytí účinnosti, když však stěžejní úprava zejména agenturního zaměstnávání podléhá lhůtě 15 pracovních dní. Vzhledem k absenci jakýchkoli přechodných ustanovení, tak v případě přijetí novely nastane v urgentním zaměstnávání náhlý pokles pracovních sil, který může ohrozit řadu velkých hospodářských podniků. A v případě mezinárodních korporací může vyvolat i riziko arbitráží. Agentury práce jen stěží mohou během dvou týdnů zcela přerušit své smluvní závazky vůči uživatelům, na které se bude vztahovat zamýšlená novela zákoníku práce přinášející omezení zprostředkování agenturního zaměstnání. Tato situace pak přímo ohrožuje zejména tisíce agenturních zaměstnanců, kteří by během dvou týdnů přišli o podstatnou část svých příjmů.

Děkuji vám za pozornost.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, pane senátore, ptám se, kolegyně, kolegové, jestli se ještě někdo hlásí do obecné rozpravy? Není tomu tak, takže ji končím. Paní ministryně, asi chcete reagovat. Prosím, máte slovo.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová:  Já děkuji za slovo. Já bych aspoň věcně řekla, že je skutečně třeba trvat, že jsme v situaci, kdy v České republice existuje extrémní množství pracovních agentur. A to, že a jak zneužívají lidi, to je jev, se kterým se tady setkáváme několik let. A právě když se porovnáváme s pravidly ve vyspělých evropských zemích, tak my je právě v současné době nemáme. A to je také účel tohoto zákona.

Např. co se týče té kauce, tak my máme řadu malých agentur, které působí na adrese, kde je jenom post box. A právě ta kauce má zamezit tomu, aby vznikaly takovéhle podvodné agentury. Co se týče omezení toho řetězení. Zase, víte, ono říct, že ti lidé mají na výběr, když někdo bydlí v nějakém regionu, kde přece jen i v té dnešní situaci těch pracovních tolik není. Ten člověk má třeba rodinný domek, nemůže se stěhovat, protože on nemá na to, aby se přestěhoval někam, kde té práce je hodně. Protože prostě nájmy jsou drahé a má třeba základní vzdělání. On si zas tak vybírat nemůže. A tihle lidé jsou pak opravdu obětí těch agentur. Jim nic jiného nezbývá, než se nechat takhle nevýhodně zaměstnat. A opravdu oni ani třeba si nejsou vědomi toho, že jsou v těch několika nevýhodných pracovních poměrech, respektive že to dělají právě na ty krátkodobé. To není výhoda. Oni pak opravdu přijdou na úřad práce a diví se, jak to, že nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti. Protože oni přece poctivě pracovali, pracovali 8 hodin denně. Jenomže ten zaměstnavatel, aby ušetřil na odvodech, to udělal tak, že na nic nárok nemají. A zase, pak přijdou na Českou správu, myslí si, že mají odpracovaná ta léta do důchodu, a zjistí, že nemají. Že normálně nemají, že to je, jako kdyby nepracovali. Přitom pracovali.

Takže tohle všechno, ty podvody, které my vidíme v praxi, se promítly do této novely. A ta novela je tady až teď, na konci toho období, protože se to strašně dlouho diskutovalo. A právě se to diskutovalo i s těmi agenturami, aby ten výsledek byl konsensuální pro všechny strany. Jinak, co se týče zase těch technicko-legislativních záležitostí, tak ono je to vlastně v této novele méně problematické než v té předchozí. Já vím, že tam ty chyby jsou a velmi mě to mrzí, nicméně já si myslím, že tenhle zákon je opravdu hodně důležitý v mnoha aspektech právě pro řadu normálních poctivě pracujících lidí. A i když projde tady s těmi drobnými nedostatky, které jsou opravdu drobné, tak v té aplikační praxi to žádný problém činit nebude. Děkuji.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Já vám děkuji, paní ministryně, ptám se zpravodajky ústavně-právního výboru. Nepřeje si vystoupit, takže poprosím garančního zpravodaje, vyjádřete se k proběhlé rozpravě, pane senátore. Děkuji.

Senátor Jan Žaloudík:  Tak jestli tomu rozumím dobře, přichází návrh ke schválení. Máme to vědomí, že sice naše družstvo hokejové hrálo vynikajícím způsobem celých šedesát minut, ale ve finále chybou netrefilo branku, nebo trefilo rozhodčího, je to 0:0, ale máme říct, že je to 1:0. Tak nějak asi. Já se s tím neumím vyrovnat, já jenom doufám, že moudří senátoři v tom hlasování, protože je tady návrh schválit a potom je tady pozměňovací návrh z výboru a pak, jestli tomu dobře rozumím, tak je tady pozměňovací návrh pana kolegy. Takže asi v tomto směru bychom měli hlasovat, s vědomím, že ten první pozměňovací návrh má pouze velmi formální podstatu chyb v odkazech. A ten druhý je už obsáhlejší, věcnější, jak to pan kolega tady přednesl. Takže prosím, paní předsedající, abychom to asi v tomto pořadí zkusili zvládnout.

1. místopředsedkyně Senátu Miluše Horská:  Takže budeme schvalovat nejprve, ano? Tak, dobře. Já vás svolám.

Byl podán návrh schválit návrh zákona, ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. V sále je přítomno 52 senátorek a senátorů, kvorum pro přijetí je 27.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť zdvihne ruku a stiskne tlačítko ANO. A kdo je proti tomuto návrhu, tlačítko NE a ruku nahoru. Děkuji. Pan předseda se hlásí? Ne, omyl, dobře, jsem se vyděsila...

A je schváleno. Pořadové číslo 73, z 52 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 27 se pro vyslovilo 30, proti bylo 6. Návrh byl přijat.

Děkuji oběma zpravodajům i paní ministryni a končím projednávání tohoto bodu. My se dnes naposled vystřídáme.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Tak my jsme se vystřídali a budeme pokračovat v programu.

Dalším bodem je

 

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

Tisk č. 117

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 117 a prosím paní ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou, aby nás seznámila s návrhem zákona. Prosím, paní ministryně.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová:  Vážený pane místopředsedo, senátorky a senátoři. Tento návrh zákona se týká sociálně i ekonomicky významné problematiky, a to důchodového věku. A vládní návrh, který povinně obsahoval jedině tuto otázku, byl pak ještě v Poslanecké sněmovně, ale na základě koaliční dohody, doplněn o úpravu pravidel valorizace důchodů a změnu rozpočtových pravidel.

Co se týče věku odchodu do důchodu, tento návrh navrhuje odstranit neomezené zvyšování důchodového věku a stanovit pevnou hranici nejvyššího věku odchodu do důchodu, a to na hranici 65 let, ale zároveň předpokládané přezkoumávání důchodového věku v pravidelných pětiletých intervalech na základě zpráv, které by vládě předkládalo ministerstvo práce a sociálních věcí. A tato zpráva bude vycházet z demografické prognózy Českého statistického úřadu tak, aby typický či průměrný poživatel starobního důchodu mohl strávit v důchodu asi čtvrtinu svého života, tak, jak je tomu dnes. A pak bude na vládě, aby se případně rozhodla, zda by tuto hranici někdy v budoucnu posunula.

Další součástí návrhu je úprava podmínek pro zvyšování důchodů, kde se při stanovení zvýšení procentní výměry důchodů bude přihlížet místo k jedné třetině růstu reálné mzdy k jedné polovině růstu reálné mzdy. A při stanovení indexu růstu cen se bude buď vycházet z růstu cen stanoveného celkově za domácnosti, to je tak, jako je to teď, anebo jenom za domácnosti důchodců podle toho, který růst bude vyšší, to znamená, že vlastně výdaje důchodců převýší výdaje domácností celkově. Tak se bude zohledňovat právě to, co kupují, nebo ceny za věci, které vydávají převážně důchodci. A co se týče finančních dopadů tohoto opatření, tak to bude od ledna 2018 znamenat výdaje asi o 2,5 miliardy korun více oproti systému valorizace tak, jako je to teď.

A jinak součástí návrhu zákona je také změna rozpočtových pravidel, která se týká změny zvláštního účtu v rámci státních finančních aktiv, kdy se tato rezerva má týkat nikoliv důchodové reformy, ale rezervy důchodového pojištění, kde účelem této změny je, aby prostředky tohoto účtu bylo možné v budoucnu použít na výdaje a dávky důchodového pojištění a na pokrytí rozdílu mezi pojistným, které se vybere na důchodové pojištění a výdaji.

A jinak ještě na závěr se účinnost tohoto zákona navrhuje od 1. ledna 2018, ale s tím, že změna pravidel valorizace má nabýt účinnosti již od 1. srpna letošního roku, aby mohlo být podle nových pravidel postupováno již při zvýšení důchodů v lednu 2018. A změna rozpočtových pravidel má nabýt účinnosti již první den po vyhlášení zákona. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, paní ministryně. Organizační výbor určil garančním a zároveň jediným výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Přijaté usnesení vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 117/1. Zpravodajkou výboru je paní senátorka Alena Šromová, kterou prosím, aby nás nyní seznámila se zpravodajskou zprávou.

Senátorka Alena Šromová:  Vážený pane předsedající, paní ministryně, dámy a pánové. Paní ministryně tady již shrnula v podstatě celý tento vládní návrh, jehož podstatou vlastně je ukončit zvyšování důchodového věku na hranici 65 let.

Jenom stručně z legislativního procesu. Návrh byl vládou předložen v září 2016, prvé čtení v Poslanecké sněmovně proběhlo v prosinci

2016, druhým čtením prošel návrh zákona 1. března 2017 a třetí čtení proběhlo v dolní komoře 12. dubna 2017 a ze 156 poslanců bylo 121 pro a 17 proti.

Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku projednal tento návrh zákona na své 6. schůzi konané 24. května 2017 a přijal k tomuto senátnímu tisku č. 117 47. usnesení:

Po odůvodnění zástupkyně předkladatele Ing. Ivy Merhautové, náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí, zpravodajské zprávě senátorky Aleny Šromové a po rozpravě výbor:

1. doporučuje Senátu Parlamentu České republiky schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou,

2. určuje zpravodajkou výboru pro jednání o návrhu zákona na schůzi Senátu senátorku Alenu Šromovou,

3. pověřuje místopředsedu výboru senátora Jana Žaloudíka, aby toto usnesení předložil předsedovi Senátu Milanu Štěchovi.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také vám děkuji, paní senátorko, a prosím, abyste se posadila ke stolku zpravodajů. A ptám se, zda někdo navrhuje podle § 107 jednacího řádu, aby Senát vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat? Nikoho takového nevidím a tím pádem otevírám obecnou rozpravu k této materii.

Do obecné rozpravy se hlásí paní senátorka Daniela Filipiová a má slovo. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Daniela Filipiová:  Děkuji. Pane předsedající, paní ministryně, kolegyně a kolegové. Nedá mi to a musím k návrhu tohoto zákona vystoupit a říci pár slov.

Musím říci, že návrh tohoto zákona je dokonale PR, protože to zní úplně úžasně, lidem jsme řekli, že budou chodit do důchodu v 65 letech, protože tak, jak to je nyní nastaveno, všichni mají představu, že budou muset dělat, já nevím, pomalu do 80 let a nevím, co všechno.

Nebylo by možná od věci si připomenout, že podle toho, jak věk odchodu do důchodu funguje dneska, jak je to nastaveno vlastně bez nějakého limitu, například pro ročníky 72, čili pro ty, kteří se narodili v roce 1972, tak ti by šli do důchodu v 65 letech v roce 2037. To znamená, že by dosáhli důchodového věku 65 let až v roce 2037. A my tady nyní, nebo paní ministryně nám, my ne, já vůbec ne, předkládá zákon, který nám říká, že budeme chodit do důchodu v 65 letech. No, promiňte, to už ve stávajícím zákonu máme, s tím, že se to stále přepočítává a bude se zohledňovat průměrný věk dožití. Jenomže ouha – sama paní ministryně to tady před chviličkou řekla. I tento projednávaný návrh zákona počítá s tím, že se eventuálně věk odchodu do důchodu bude přepočítávat podle věku dožití. Půjde se do důchodu v pětašedesáti, nebo se nepůjde do důchodu v pětašedesáti? Jak říkám, titulky v novinách, hlavní zprávy médií znějí: půjdete do důchodu v 65 letech. Davy jásají, protože vlastně neznají pozadí toho všeho.

Napadá mě možná, že se třeba do důchodu nebude chodit vůbec, že všichni budou pracovat až do té doby, než padnou, i toho se můžeme dočkat, a to možná také nikomu nebude vadit, ale nic. Co mně spíš vadí obecně na důchodové reformě, resp. nereformě je to, že tato vláda po volbách přišla s tím, že teď tady ustanoví komisi, která přijde s tím, co konečně udělá s tím, aby i naše děti, protože my ještě nějaké ty důchody možná budeme mít, měly důchody. Nepřišla s ničím, kromě toho, že se zrušil druhý důchodový pilíř.

Pravda, nebyla to spása. Ale řešila to alespoň část občanů, kteří byli zodpovědní, měli na to aktuálně své finanční prostředky a mohli si kromě jiného, kromě třetího pilíře, dále další možnosti spořit za přispění státu, který by jim za to měl být vděčný, na důchod. Čili musím říct, že bohužel za ty tři a půl roku jsme z komise, kterou vedl pan dr. Potůček, se nedočkali ničeho, kromě návrhu na zrušení druhého pilíře. A obávám se, že naše děti by si měly skutečně začít velmi výrazně spořit na důchod, protože za nějakých těch 30, 40 let opravdu tento stát při tom, jak je nastavena důchodová politika, tedy zejména průběžné financování důchodů, na důchody mít nebude. Populace stárne. Kdo bude vydělávat na ty důchody. Příjem bude neustále klesat a stát, resp. ti občané nemají bezedné kapsy, protože stát nezahospodaří se svými penězi, ale s penězi, které od nás všech vybere, a pak je přerozdělí. Ano, v pořádku. Nejsem proti tomu, aby se platily daně. Ale procentu lidí, kteří budou přispívat na důchody, bude stále nižší a nižší. Proboha, ať už konečně někdo přijde s důchodovou reformou nebo skutečně dojde za nějakých 30, 40 let k totálnímu kolapsu, totálnímu. A obávám se, že tady to nikoho nezajímá. My žijeme teď a co bude za 30 let? No, to nám už přece může být všem úplně jedno. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji a ptám se, jestli se ještě někdo hlásí do obecné rozpravy? Nikoho takového nevidím, takže obecnou rozpravu končím. Ptám se paní ministryně, jestli se chce vyjádřit k obecné rozpravě? Nechce. Takže poprosím garanční zpravodajku.

Senátorka Alena Šromová:  Takže dámy a pánové, v obecné rozpravě vystoupila jedna kolegyně senátorka a jediný návrh, který je z výboru, je schválit ve znění postoupeném PS.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Ano, a o tomto návrhu budeme hlasovat. Teď si vás dovolím sezvat.

Byl podán návrh schválit návrh zákona ve znění postoupeném PS. V sále je přítomno 51 senátorka a senátor, aktuální kvorum je 26 a já zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO.

Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE.

Hlasování č. 74 registrováno 51, kvorum 26, pro návrh 35, proti 6.

Tento návrh byl schválen, a já končím projednávání tohoto bodu a dostáváme se k poslednímu bodu dnešní schůze, a tím je

 

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Protokol pozměňující smlouvu mezi Českou republikou a Japonskem o sociálním zabezpečení, podepsaný v Praze 1. února 2017

Tisk č. 75

Vládní návrh jste obdrželi jako senátní tisk č. 75 a uvede ho opět paní ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Prosím, paní ministryně, máte slovo.

Ministryně práce a sociálních věcí ČR Michaela Marksová:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, senátorky a senátoři. Smyslem tohoto předloženého protokolu je zejména odstranění rozporů ve výkladu česko-japonské smlouvy o sociálním zabezpečení v oblasti vysílání pracovníků. Vyslání pracovníka z pohledu sociálního zabezpečení znamená, že během jeho dočasného působení v zahraničí zůstává pojištěn ve svém domovském státě. Ale už krátce po vstupu česko-japonské smlouvy v platnost v roce 2009 se projevilo odlišné chápání toho vysílání pracovníků na české a na japonské straně. Probíhala řada jednání na toto téma na expertní úrovni, nicméně ani ta jednání nevedla ke sjednocení rozporných stanovisek, a tak se nakonec obě smluvní strany dohodly na vyjasnění této otázky přímo ve článku VII. smlouvy, které to vysílání tedy upravuje. A zároveň japonská strana využila novelizace rovněž k aktualizaci článků, které se týkají japonského důchodového systému, který v roce 2015 prošel reformou doplňkových pilířů, na které se smlouva také vztahuje. A aby bylo jasné, že to úplně není úprava výlučná, jenom vzhledem k Japonsku, tak obdobná úprava je obsažena i ve smlouvách o sociálním zabezpečení, např. s USA nebo s Austrálií. A navržené úpravy mají za cíl přispět ke zvýšení právní jistoty zaměstnanců a zaměstnankyň a i ke zlepšení vůbec investičního prostředí pro japonské podniky, které v ČR patří k těm nejvýznamnějším zahraničním investorům. Takže si proto dovoluji požádat Senát, aby vyslovil souhlas s ratifikací. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, paní navrhovatelko. Návrh projednal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 75/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Zdeněk Brož. Garančním výborem je výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 75/1. Se zpravodajskou zprávou nás seznámí zpravodaj tohoto výboru, pan senátor Jan Žaloudík. Prosím, pane kolego, máte slovo.

Senátor Jan Žaloudík:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, kolegyně a kolegové. Toto moje dnešní poslední vystoupení je nesmírně radostné, protože už po osmi letech určité diskuse s japonskou stranou došlo k dohodě, že by věci mohly běžet tak, jako běží s jinými zeměmi, tzn. s USA, Indií, Austrálií ve věci pracovníků, kteří jsou zde vysláni, tak, aby byli řádně pojištěni a aby se to jejich zajištění symetrizovalo. Asi to jednání nebylo jednoduché, ale nakonec bylo úspěšné a obě moudré strany usoudily, že by to tak býti mělo. Takže výboru nezbývá nic než říct, že tato úprava je samozřejmě ku prospěchu věci obou stran, a tak, jak tady naznačila paní ministryně, i výbor pro zdravotnictví a sociální politiku doporučuje tento vládní návrh podpořit. Děkuji.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji, pane senátore a ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost pan senátor Zdeněk Brož. Chce. Prosím, pane senátore.

Senátor Zdeněk Brož:  Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně. Dovolte mi, abych velmi stručně přečetl usnesení, protože věcná podstata byla řečena, ale komu se to poštěstí mít poslední slovo na dvoudenní schůzi, tak mi dovolte, abych krátce vystoupil.

46. usnesení z 6. schůze konané dne 24. května 2017 po odůvodnění zástupce předkladatelky Gabriely Pikorové, vedoucí oddělení ministerstva práce a sociálních věcí, zpravodajské zprávy senátora Zdeňka Brože a po rozpravě výbor jednomyslně doporučuje Senátu Parlamentu ČR dát souhlas k ratifikaci Protokolu pozměňujícího smlouvu mezi Českou republikou a Japonskem, o sociálním zabezpečení, podepsaném v Praze 1. února 2017. Určuje zpravodajem výboru k projednání na schůzi Senátu senátora Zdeňka Brože a pověřuje předsedu výboru senátora Františka Bublana, aby s tímto usnesením seznámil předsedu Senátu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Ivo Bárek:  Také děkuji i vám, pane kolego a otevírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se nikdo nehlásí, obecnou rozpravu končím a máme tady jediný návrh, a to, že Senát dává souhlas k ratifikaci, takže vás svolám.

Budeme hlasovat o následujícím usnesení:

Senát dává souhlas k ratifikaci Protokolu pozměňujícího smlouvu mezi ČR a Japonskem o sociálním zabezpečení, podepsaného v Praze 1. února 2017. V sále je přítomno 48 senátorek a senátorů, aktuální kvórum je 25.

Zahajuji hlasování o tomto návrhu. Kdo je pro, zvedne ruku a zmáčkne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedne ruku a zmáčkne tlačítko NE.

Hlasování č. 75, registrováno 48, kvórum 25, pro 48, proti nikdo.

Tento návrh byl schválen.

Já končím projednávání tohoto bodu a děkuji samozřejmě paní ministryni a všem zpravodajům.

Rovněž končím 7. schůzi Senátu, přeji vám šťastný návrat do vašich regionů.

(Jednání ukončeno v 15.11 hodin.)