Původní dokument

Parlament České republiky, Senát
8. funkční období

Těsnopisecká zpráva
z 17. schůze Senátu
(1. den schůze – 08.02.2012)

(Jednání zahájeno v 10.02 hodin.)

Předseda Senátu Milan Štěch:  Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milí hosté, vítám vás na 17. schůzi Senátu. Tato schůze byla svolána na návrh Organizačního výboru podle § 49 odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu. Pokud budu zmiňovat jednotlivé paragrafy, jedná se o ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů. (Velký hluk v Jednacím sále – hloučky bavících se senátorů.)

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, upozorňuji vás, že se nehodlám s vámi překřikovat. Pokud potřebujete, udělám přestávku - a začneme o nějakou dobu později. Prosím tedy o klid.

Pozvánka na dnešní schůzi vám byla zaslána ve středu 11. ledna 2012.

Z dnešní schůze se omluvili senátoři Vladimír Dryml a Radek Sušil.

Prosím vás, abyste se nyní zaregistrovali svými identifikačními kartami. Pro vaši informaci ještě připomenu, že náhradní karty jsou k dispozici u prezence v předsálí Jednacího sálu.

A nyní podle § 56 odst. 4 určíme dva ověřovatele této schůze. Navrhuji, aby ověřovateli 17. schůze Senátu byli senátoři Jaromír Strnad a Stanislav Juránek. Má někdo z vás připomínky k tomuto mému návrhu? Není tomu tak, připomínky nejsou, přistoupíme k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu, aby ověřovateli 17. schůze Senátu byli senátoři Jaromír Strnad a Stanislav Juránek.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí, zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Děkuji.

Konstatuji, že v okamžiku hlasování č. 1 bylo registrováno 64, kvorum pro přijetí 33, pro návrh 57, proti nikdo. Návrh byl schválen. Znamená to, že ověřovateli 17. schůze Senátu budou senátoři Jaromír Strnad a Stanislav Juránek.

Nyní přistoupíme ke schválení pořadu 17. schůze Senátu. Návrh na jeho změny a doplnění v souladu s usnesením Organizačního výboru vám byl rozdán na lavice. Organizační výbor navrhl doplnit na pořad schůze bod "Informace vlády ČR o výsledcích jednání Evropské rady o stavu příprav Fiskální úmluvy", dále čtyři evropské tisky, které minulý týden doporučil výbor pro záležitosti Evropské unie k projednání na plénu a prvé čtení dvou senátních návrhů zákona.

Má někdo z vás nějaký další návrh na změnu či doplnění pořadu schůze? Pan senátor Marcel Chládek.

Senátor Marcel Chládek:  Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené senátorky, vážení senátoři, požádal bych o stažení z dnešního jednání 17. schůze Senátu Parlamentu ČR svůj senátní tisk č. 283, první čtení. Z důvodu velmi důležitých bodů, které se dnes projednávají, bych tento bod chtěl projednávat na některé z následujících schůzí, pokud mi to bude umožněno, hned na následující 18. schůzi Senátu. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Kdo další se hlásí? Nikdo další se nehlásí, takže rozpravu končím a přistoupíme k hlasování o jednotlivých návrzích na změnu a doplnění pořadu 17. schůze.

Budeme hlasovat o návrhu, aby z dnešní schůze byl vyřazen bod 8, senátní tisk č. 283, jak navrhl pan senátor Marcel Chládek.

Zahajuji hlasování. Kdo s tímto návrhem souhlasí, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Konstatuji, že při hlasování č. 2 bylo registrováno 69, kvorum pro přijetí 35, pro návrh 65, proti nikdo.

Návrh byl schválen. Bod č. 8 jsme vyřadili z pořadu naší schůze.

Tím jsme vyčerpali veškeré návrhy na změnu a doplnění a můžeme hlasovat o návrhu pořadu schůze jako celku, a to ve znění přijatého návrhu.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro, stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

V okamžiku hlasování č. 3 bylo registrováno 70 senátorek a senátorů, kvorum pro přijetí 36, pro návrh 69, proti nikdo.

Návrh byl schválen, budeme se tedy schváleným pořadem 17. schůze řídit.

Nyní projednáme bod, kterým je

 

Informace vlády ČR o výsledcích jednání Evropské rady, která se konala dne 30. ledna 2012 a Informace předsedy vlády o stavu příprav Fiskální úmluvy a pozici vlády ČR při těchto jednáních

S informací vystoupí předseda vlády Petr Nečas, kterého mezi námi vítám a prosím o vystoupení. Prosím, pane předsedo vlády.

Předseda vlády ČR Petr Nečas:  Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informoval o výsledcích zasedání neformální evropské rady, která se uskutečnila 30. ledna v Bruselu, a především o přípravě smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, často označované zkráceně jako fiskální úmluva, fiskální kompakt či smlouva o rozpočtové odpovědnosti. Jednání evropské rady mělo na programu více bodů, ale logicky jejímu jednání dominovalo minimálně z hlediska pozornosti téma nové smlouvy. Jak jistě víte, tato tzv. fiskální úmluva vychází z prohlášení hlav států a předsedů vlád eurozóny, přijatého na okraj evropské rady 9. prosince 2011. Jejím cílem je přispět k řešení současné dluhové krize v Evropě, především v eurozóně, a to posílením fiskální disciplíny a koordinace hospodářských politik členských států EU. Pouze připomenu, že se jedná o mezinárodní smlouvu, která stojí mimo rámec unijního práva, zároveň však smlouvu, která má pro budoucí podobu EU mimořádný význam, neboť představuje první krok na cestě ke skutečné fiskální a hospodářské unii. Jelikož cílem smlouvy je především stabilizace eurozóny, mají se její ustanovení vztahovat jen na smluvní strany, jejíž měnou je euro, a na ostatní smluvní strany až od okamžiku, kdy euro přijmou. Tyto smluvní strany mají nicméně možnost se k některými či všem závazkům dobrovolně přihlásit i před tímto okamžikem. Pokud jde o postoj, který jsem zaujal na zasedání evropské rady, předně bych chtěl říci, že ČR si v souladu s mandátem, který byl schválen vládním výborem pro EU, vyhradila oprávnění, cituji: "Učinit rozhodnutí o případném podpisu této smlouvy až po důkladném prostudování jejího konečného znění," konec citátu.

Konečný text smlouvy byl přitom dojednán až na samotném summitu, takže nemohl být našimi experty analyzován, natož prodiskutován ve vládě či parlamentu. Tato skutečnost podle mého názoru, a toto stanovisko bylo vyjádřeno i ve vládním mandátu, neumožňovala vyslovit na summitu byť jen politický příslib přistoupení ke smlouvě. Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že odmítnutí takového politického příslibu neznamená, že jsme vyloučili možnost, aby se ČR ke smlouvě připojila někdy v budoucnosti. Situace byla zkrátka taková, že ode mě bylo žádáno politicky závazné rozhodnutí, k němuž jsem neměl mandát a nemohl jsem mít jistotu, že takový závazek budu moci v březnu splnit. K rozhodnutí nepřipojit se zatím k podpisu smlouvy mě ovšem nevedly jen důvody procedurální, ale i aspekty zcela věcné povahy. Z obsahových důvodů lze třeba uvést 1) co se týče samotného obsahu smlouvy, nepodařilo se bohužel prosadit, aby vedle kritéria rozpočtového schodku bylo závazně do článku 7 zahrnuto i dluhové kritérium. Článek 7 neboli tzv. hlasovací kartel je sám o sobě masivní změnou ve fungování EU, která se mi nelíbí, ale která může mít dalekosáhlé důsledky. Pokud s ním ovšem mám souhlasit, tak by takováto změna měla mít životaschopnou podobu. To by platilo v případě, pokud by se článek vztahoval na země překračující kritérium veřejného dluhu maximálně 60 % HDP, nikoli jen kritérium maximálního rozpočtového deficitu v proceduře nadměrného schodku, tedy maximálně deficit 3 % HDP. Tady chci jen zdůraznit, že stávající krize eurozóny je primárně krizí dluhovou, nikoli krizí deficitu, jakkoli ty deficity k těm dluhům vedou. Ale to, co v současnosti potápí některé země eurozóny, není samotná výše jejich deficitu, ale celková výše dluhu, kterou mají. A jestliže dluhové kritérium zůstalo mimo tento fiskální kompakt, tak to popravdě řečeno nedává příliš logiku. 2) stejně tak se nepodařilo k naší spokojenosti upravit ani podmínky účasti na tzv. eurosummitech. Konečný text vychází z francouzsko-polského kompromisu, který Polsko vyjednalo bez nás. Na summity budou nečlenové eurozóny pozváni tehdy, půjde-li o témata konkurenceschopnosti, architektury eura a této smlouvy. Záleží ale na libovůli pořadatelů, jak budou konkrétní obsah jednání předem interpretovat, jinými slovy, koho budou zvát. Na summity bychom byli navíc zváni až po vstupu smlouvy v platnost a naší ratifikaci. Do příštího roku tudíž smlouva tak jako tak nemůže v daném ohledu přinést ČR žádné benefity, pokud bychom přistoupili na poněkud chatrnou logiku argumentů, že je důležité být tzv. u toho. Řada ustanovení smlouvy má navíc povahu jakýchsi blanketních norem, jejich skutečná povaha se ukáže až následně v podobě aktů sekundární legislativy EU nebo rozhodovací praxe unijních institucí. V tuto chvíli nevíme, co jsou tzv. společné principy pro konečný mechanismus dle článku 3, jak bude vypadat program rozpočtového a ekonomického partnerství dle článku 5, jak dopadne spojení řízení rozhodčí povahy se sankčními ustanoveními dle článku 8 atd., atd. Jinými slovy, zůstává příliš otevřených neznámých v obsahu smlouvy. To, co víme, je, že dochází k přenosu nových významných pravomocí na unijní instituce a že se povaha evropské spolupráce mění směrem k fiskálnímu federalismu. Z tohoto faktu pak vyplývá naprosto zásadní skutečnost. Povaha našeho závazku přijmout euro se touto smlouvou stejně jako vytvořením systému evropského mechanismu stability významně mění. Jelikož naše ústava zmiňuje explicitně nikoli obecné referendum, ale právě referendum k přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci, domnívám se, že si v souvislosti se zásadní změnou povahy evropské integrace musíme právě dnes otázku např. o referendu položit. Ne snad nutně s touto smlouvou. To je jen částí mozaiky, jen bičem doplňujícím cukr v podobě evropského mechanismu stability, z nějž mohou země v rozpočtových potížích v eurozóně čerpat peníze, a rozpočtově odpovědné země do tohoto mechanismu musí platit. Plné důsledky proměny měnové unie pocítíme v momentě našeho vstupu do eurozóny. Pokud bychom tedy měli uvažovat o tom, že se pravidlo fiskálního kompaktu a krok k fiskální federaci začnou uplatňovat i ve vztahu k ČR, pak si vzhledem k proměně české státnosti po takovém kroku nedovedu představit, že ponecháme stranou občany této země. Ostatně v Dánsku a Švédsku, dvou neeurozónových státech, s nimiž se chceme srovnávat z hlediska politického přístupu k tomuto dokumentu, se o tomto vůbec, dámy a pánové, nevede diskuse. To, že tam o přístupu k eurozóně rozhodne referendum, je prostě daná věc a nikdo si nic jiného ani nepřipouští a není ochoten představit. A navíc je tam na tom i široký politický konsensus, takže s referendem se zkrátka počítá jako s jistotou.

Navíc není důvod situaci dramatizovat. Nestojíme ve fatálním okamžiku, kdy se něco láme a něco naprosto zásadního mění. V důsledku aktivity našich vyjednavačů došlo ke změně článku 15 tak, že smlouva je otevřena k přístupu smluvních stran i po březnovém podpisu bez omezení kdykoli v budoucnosti. Není tak pravdou, že jsme se fatálně vzdálili jakémusi pomyslnému centru dění a ocitli se tzv. na periferii.

Na myšlenkové periferii se ocitají spíše ti, kdo pojmové instrumentárium těchto marxistických konceptů ještě dnes používají.

Pouze na okraj se ještě zmíním o prohlášení k růstu a zaměstnanosti, které bylo na zasedání Evropské rady rovněž projednáno, a mimochodem po delší dobu, než celý fiskální kompakt. Jenom pro srovnání, toto téma, o kterém se dneska vůbec nediskutuje, mimochodem téma, ke kterému se nepřipojilo Švédsko, jenom aby bylo jasné, že se neděje žádná svatokrádež, když některý stát nevyjádří souhlas s některým závěrem Evropské rady, čili i toto téma bylo přijato pouze 26 státy bez švédského premiéra, tak se projednávalo od 3 hodin do 8 hodin večer. Fiskální kompakt, který má být zásadním dokumentem, se projednával mezi 8. a 10. hodinou večerní. Čili i tady vidíme, že dochází k určité nerovnováze.

Naše prohlášení, zaměřené na tyto dva cíle, tzn. růst a zaměstnanost, vyzývá k provádění dílčích iniciativ, zaměřených na podporu zaměstnanosti, zejména mladých lidí, dokončení vnitřního trhu a posílení financování malých a středních podniků. Neobjevujeme Ameriku, spíše se vracíme k existujícím projektům a záměrům s tím, že se přihlašujeme k jejich dalšímu rozpracování a dokončení. Obsah prohlášení v drtivé většině koresponduje s prioritami Vlády ČR, a proto jej podporujeme.

Deklarace skýtá potenciál pro další posun, i pokud jde o zvyšování konkurenceschopnosti EU a jejích členských států. Klíčovou je pro nás tradičně zejména část deklarace k vnitřnímu trhu a podpoře malých a středních podniků. Právě zde vidíme největší rezervy a prostor pro další úsilí na evropské úrovni, právě vnitřní trh je nadějí pro české exportéry a zárukou posilování růstu a konkurenceschopnosti unie.

I zde přirozeně platí, že některé části prohlášení mohly doznat dílčích změn, např. pokud jde o záměr vytvářet tzv. národní programy pracovních míst a jejich monitoring, nebo o další kroky v oblasti daňové koordinace.

Celkově vzato ale text představuje kompromis, který nepřinese dodatečnou zátěž a kterých Česká republika může akceptovat. Přesto platí, že úspěch deklarace bude záviset především na politické vůli signatářů, naplnit mnohdy vznosná slova skutečnými hmatatelnými výsledky. Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane premiére. Zaujměte, prosím, místo u stolku zpravodajů. A v této chvíli určíme zpravodaje. Dovolil bych si navrhnout, pokud nebude námitek, aby jím byla místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková, které se zároveň ptám, zda se svojí rolí zpravodaje souhlasí. Nyní tedy budeme o tomto návrhu hlasovat.

V sále je v tuto chvíli přítomno 72 senátorek a senátorů, potřebné kvórum pro schválení je 37.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji. Hlasování skončilo, a já mohu konstatovat, že v hlasování pořadové číslo 4 se ze 72 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 37 pro vyslovilo 46, proti bylo 10, návrh byl přijat.

Nyní bych požádal – pardon. Nyní má slovo paní zpravodajka místopředsedkyně Alena Gajdůšková.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo vlády, kolegyně a kolegové, děkuji za důvěru a pověření tímto významným úkolem zpravodajky k bodu jednání Informace vlády o výsledcích jednání Evropské rady. Dovolím si rozdělit svoji zpravodajskou zprávu na dvě části. První část bude k obsahu dokumentů, přijatých na jednání Evropské rady. Druhá část potom k procesu projednávání v České republice a přípravu na jednání Evropské rady.

K obsahu přijatých dokumentů. Nejdůležitější bylo přijetí smlouvy o rozpočtové odpovědnosti. Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii, tak je celý název této smlouvy, na mezivládní úrovni zakotvuje pravidla a regulace, která byla doposud řešena na úrovni EU. Byla a jsou součástí základních smluv EU.

V této smlouvě nejsou jiná než maastrichtská kritéria, která v EU již dávno platí. Sociálně demokratická vláda je plnila a vláda premiéra Nečase tvrdí, že je plnit chce. Smlouva tato kritéria zakotvuje na mezivládní úrovni. smluvními stranami, tak jak je v úvodu smlouvy uvedeno, jsou jednotlivé státy.

To znamená, že nepřidáváme žádné pravomoci na unijní úroveň. Tam již nyní jsou. Ale naopak, tato smlouva podle principu subsidiarity pouští některé kompetence a pravomoci do určité míry zpět na národní státy, které se zavazují podle smlouvy o rozpočtové unii, nebo chcete-li fiskální úmluvy, zakotvit v podstatě maastrichtská kritéria, která již platí, do svých právních řádů. Doporučení je, aby toto zakotvení bylo stabilní a nejlépe se objevilo na úrovni ústavního práva jednotlivých členských zemí.

To mj. znamená, že se jedná o běžnou multilaterální mezinárodní smlouvu, k jejíž ratifikaci stačí prostá většina. Požadavek na referendum k této smlouvě je v tomto případě nerelevantní. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, zda chceme vyhlásit referendum k tomu, zda chceme dále být členskou zemí EU nebo ne.

Dále je potřeba zdůraznit, že státy, které ke smlouvě přistoupí, se účastní jednání na euro summitu nejméně jednou ročně a pokaždé budou informováni o výsledku euro summitu jeho předsedou. O těch zemích, které ke smlouvě nepřistoupí, se vůbec nemluví.

Mimochodem je docela zajímavé, že ze závěrečného ustanovení smlouvy je již zřejmé, že je vyhotovena ve všech jazycích zemí, které ke smlouvě přistoupily, a není vyhotovena v českém originále.

Evropská komise podle této smlouvy nemá silnější pravomoci, ale naopak tyto její pravomoci, iniciativní role, se přenáší zpět na členské státy. Mimochodem i v této chvíli podle čl. 19 o smlouvě o fungování EU členské země mají možnost podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, tedy k soudu v Lucemburku.

Ještě je k tomu všemu třeba dodat pro ty, kterým chybí v této smlouvě řešení na podporu růstu a zaměstnanosti, že smlouva řeší skutečně jen tu část, která se týká rozpočtové disciplíny. I zde jsou ale ustanovení, že cílem je překonání krize. Další dokumenty, přijaté Evropskou radou 30. 1., jsou však ale už přímo zaměřeny na podporu růstu a zaměstnanosti.

Dalšími dokumenty, v kterých je zakotvena podpora růstu a zaměstnanosti, jsou sdělení členských zemí Eurozóny, týkající se smlouvy o evropskému mechanismu, stabilitě a hodnocení situace v Řecku, Španělsku a Itálii. Výstupem z jednání Evropské rady také bylo prohlášení členů Evropské rady ze dne 30. ledna 2012.

V prohlášení státy deklarují úsilí o podporu růstu a zaměstnanosti. Deklaruje se zde nutnost komplexního přístupu spolu se sociálními partnery, a to zdůrazňuji. Tento komplexní přístup bude spojovat inteligentní fiskální konsolidaci neomezující, zdůrazňuji neomezující, investice do budoucího růstu zdravé makroekonomické politiky a strategii aktivní politiky zaměstnanosti, jež zachovává sociální soudržnost. Zvláště tato ustanovení jsou pro situaci v České republice velmi důležitá.

Dále se tento dokument věnuje stimulaci zaměstnanosti zejména mladých lidí, dotvoření jednotného trhu Paktu Euro plus a stimulaci financování ekonomiky zejména malých a středních firem. Což je pro nás také důležité. V procesu projednávání pozice ke smlouvě o rozpočtové odpovědnosti je potřeba říci, že rozhodnutí pana premiéra Nečase odmítnout tuto smlouvu o rozpočtové odpovědnosti bylo šokující jak pro českou veřejnost, tak pro veřejnost evropskou. Upřímně řečeno ale zbytku Evropy je vcelku jedno, kam směřuje Česká republika.

To, že to bylo šokující, vyplývalo z vystoupení pana premiéra a našich představitelů před tímto summitem. Já si dovolím citovat prohlášení pana premiéra, které vydal pan premiér během jednání s francouzským premiérem Fillonem v Paříži.

Česká republika potřebuje zdravou a výkonnou eurozónu, proto podporuje opatření, která povedou k posílení rozpočtové odpovědnosti jejich zemí. Na domácí úrovni řadu z těchto opatření prosazujeme. Mnohé návrhy Francie a Německa předložené na prosincové Evropské radě jsme aktivně podpořili a podporujeme nadále. Cílem nové smlouvy by mělo být zvýšení věrohodnosti eurozóny. Z toho důvodu by cíle obsažené v dohodě měly být reálné a splnitelné. Pro nás je důležité být při projednáváních o nové smlouvě, protože její přijetí by mělo být předpokladem pro případné budoucí přijetí eura – řekl premiér ČR.

Pokud připomeneme vývoj loňského roku, tak klíčové k jednání o smlouvě o rozpočtové odpovědnosti byly dva summity. A to neformální summit 26. října a poté v prosinci. Celou dobu se pan premiér nevyjadřoval nijak zásadně negativně proti vývoji v EU, jen hovořil o nutnosti svolat referendum o přijetí eura a opakoval své stanovisko, že ODS je proti daňové harmonizaci na evropské úrovni.

Na summitu 9. prosince taktéž ČR se nijak nevyjádřila proti této smlouvě a premiér ČR odsouhlasil závěry summitu. Na tomto summitu se premiér ale odvolává na nutnost mít definovaný mandát od parlamentu. Na to také reagovalo usnesení Senátu PČR ze dne 11. 1., kdy jsme vyzvali vládu, vyzvali pana premiéra k tomu, aby průběžně informoval o postupujících jednáních o smlouvě o rozpočtové odpovědnosti.

Toto usnesení taktéž nebylo vyslyšeno. Projednávána tato smlouva v parlamentu byla jen ve velmi a velmi omezeném rozsahu. Výbor pro evropské záležitosti PS, kde pan premiér vystoupil, neměl poslední verzi, která již na stole ale byla. Pan premiér tedy nehovořil o aktuální situaci v té době. Žádná debata o definování mandátu nemohla ani proběhnout.

Po summitu 1. 2. se konal Výbor pro evropské záležitosti Senátu. Na tomto výboru podával informaci vlády pan náměstek Šnajdr, tedy druhý tajemník pro evropské záležitosti. Ten se navíc odvolával na článek ve smlouvě, že ČR může kdykoli poté přistoupit bez sebemenších problémů. Což se ale podle interních zdrojů z evropské komise jeví jako trochu naivní iluze. Navíc je paradoxem v této věci, že stanovisko ministerstva zahraničních věcí je diametrálně odlišné od stanoviska Úřadu vlády, tedy pana premiéra.

Z mezinárodního pohledu tato situace – o Českou republiku skutečně se nikdo moc nezajímá. Nikoho to příliš nevzrušuje. Evropské deníky jen konstatovaly, že se Česká republika nepřipojí, ale nikdo nerozebíral, co se v Praze děje. Nejlepší byl titulek El Pais. Teď cituji: "Rozhodnutí Velké Británie a České republiky neúčastnit se nikoho nezneklidňuje."

Naprosto absurdní a svědčící o neschopnosti nebo nekompetentnosti postupovat v této věci je, že pan premiér deklaroval, že ČR neví, jakým způsobem má smlouvu ratifikovat. Evropské noviny o tom opět psaly poněkud ironicky, neboť u všech ostatních zemí je zcela jasné, jak proběhne ratifikační proces. A to i v případě Irska, který má tento proces docela složitý.

Při posledním jednání Senátu PČR 25. 1. v informaci o pozici vlády na Evropské radě neřekl pan premiér, že chce smlouvu odmítnout. Při jednání na Evropské radě samozřejmě mohl vznést parlamentní výhradu, ale neměl, podle názoru nejen mého, právo vyslovit zamítavé stanovisko, které nás jako ČR skutečně poškozuje a je proti zájmům České republiky.

Debata o tom, že se kdykoli můžeme připojit, je sice možná, ale budeme-li se připojovat až následně, budeme v roli outsidera. Což si myslím, že je přesně také proti tomu, co pan premiér deklaroval, že chceme ovlivňovat dění na úrovni EU. Jestliže ale nejsme a nebudeme, pokud nepřehodnotí vláda své stanovisko, jestliže tedy nebudeme smluvní stranou této mezinárodní smlouvy, těžko budeme moci ovlivňovat její další vývoj.

V souvislosti s tím, že se jedná o mezinárodní smlouvu, bychom měli mít také jasnou odpověď na otázku, zda pan prezident pověřuje pana premiéra dojednáváním této smlouvy, či zda pan premiér jednal na základě generálního pověření? Případně, zda obrat v názorech pana premiéra znamenal, že pan prezident vzal zpět své generální pověření. Nebo pověření k jednání o mezinárodní smlouvě o rozpočtové odpovědnosti.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem zodpovědnosti horní komory Parlamentu jak při dodržování ústavních procesů, tak hájení národních zájmů na evropské úrovni a v evropské agendě navrhuji Senátu PČR následující usnesení.

Máte ho v písemné podobě v lavicích, ale protože je předkládáno zde na plénu, musím ho přečíst. Takže – omlouvám se – budu číst.

Návrh usnesení Senátu PČR k bodu 17. schůze Senátu – Informace vlády ČR o výsledcích jednání Evropské rady, která se konala dne 30. ledna 2012 a Informace předsedy vlády o stavu příprav Fiskální úmluvy a pozici vlády ČR při těchto jednáních.

Senát Parlamentu ČR, vědom si nutnosti učinit významné kroky v boji proti krizi a předcházení následným krizím v zájmu občanů České republiky,

konstatuje, že postup předsedy vlády Petra Nečase při projednávání Smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii ("Smlouva") o rozpočtové odpovědnosti je proti národním zájmům ČR, že v této věci nebyly konzultovány příslušné ústavní instituce odpovídajícím způsobem vyplývajícím z jednacích řádů obou komor Parlamentu ČR,

je znepokojen stavem zahraniční politiky ČR, kdy selhává proces formování pozic státu tak, aby premiér přicházel na jednání orgánů EU dostatečně připraven a mohl dostatečně hájit zájem země,

žádá předsedu vlády ČR, aby předložil písemnou zprávu o procesu projednávání Smlouvy, text mandátu vlády na jednání Evropské rady 30. 1. 2012 a informaci, jak hlasovali o tomto mandátu jednotliví ministři,

doporučuje předsedovi vlády, aby přehodnotil své stanovisko a Česká republika přistoupila ke Smlouvě současně s většinou členských států EU na jednání další Evropské rady tak, aby se Česká republika nezbavila vlivu na další formování politik EU,

vyzývá vládu, aby pak v zájmu občanů ČR neprodleně zahájila řádný ratifikační proces Smlouvy.

Děkuji a dovolím si vás požádat o podporu tohoto usnesení. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji, paní kolegyně, a prosím vás, abyste zaujala místo u stolku zpravodajů, sledovala rozpravu a zaznamenala případné další návrhy, abyste se mohla k nim po skončení rozpravy vyjádřit. Otevírám rozpravu. Do rozpravy se přihlásil jako první pan senátor Luděk Sefzig. Prosím.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, pane premiére. Dovolte, abych místo připravené, relativně stručné, ale ne úplně krátké zprávy mohl vystoupit nyní jako senátor, tedy v obvyklé úloze, kdy většinu těchto evropských tisků jako předseda evropského výboru zpravodajuji, a pokusím se tedy z té připravené zprávy vychytat to podstatné. Přesto se neubráním některým obecným poznámkám, které si, myslím, zasluhují vaši pozornost. Zejména proto, že samozřejmě zavaleni jinou agendou nemáte čas sledovat tak důkladně procesy, které v Evropské unii probíhají, jako tak činí členové evropského výboru.

Tou první obecnou poznámkou je, že celý svět, a Evropskou unii z toho nevyjímaje, se v posledních letech, desetiletích – dvou, třech desetiletích – stal mimořádně dynamickým, a je opravdu obtížné stanovovat si takzvané finální vize. Já jsem už před jedenácti lety, hned na začátku, když jsem byl konfrontován při seznamování se s evropskou agendou, s těmi dvěma základními vizemi, to je ta vize unitárního státu – někdo se domnívá, že vize federalismu je vize skutečného federalismu, a ta vize, která vychází ze společného uspořádání EU na základě smluv jednotlivých ekonomik a jednotlivých států, je alfou a omegou celé diskuse o budoucnosti EU. Já už před těmi 11 lety jsem si tuto diskusi téměř zapověděl, protože se domnívám, že v tak dynamickém světě, jako jsme, je daleko důležitější, než se orientovat na vize, orientovat se na procedury a na procesy, které nás k tomu správnému cíli mají co nejspravedlivěji, co nejjednodušeji, co nejkratší cestou a co nejefektivněji dovést.

Není to úplně jednoduché rozhodnutí, protože daleko snadněji se dovedete přimknout, dovedete se ztotožnit s nějakou budoucí představou. Ale věřte mi, že to po těch 11 letech zcela zodpovědně mohu říci, že naše představa může být daleka lineárním úsudkům, které v současné době máme. A možná právě ty procesy a procedury, které jsou velice důležité, nás mohou dovést k nějaké úplně jiné a daleko efektivnější vizi. To jenom úplně na začátek, ale považuji to za velice důležité právě v souvislosti s tím, co v dluzích eurozóny probíhá.

Druhou mojí obecnou poznámkou je to, že je skutečně pravda, že daleko důležitější je kumulovaný dluh, ten nejvíce škodí euru, než deficit, než roční deficit jednotlivých ekonomik. Byť ty roční deficity tou kumulací k dluhům docházejí. To si myslím, že z řeči, kterou pan premiér zde uvedl, je věc, která obecně je také velice důležitá.

Řešení dluhů a deficitní krize v eurozóně musí tedy probíhat tou měrou, aby bylo vidět, a pro věřitele je daleko důležitější, že uvidí reálný způsob řešení nezadlužování se států, které se do dluhů dostaly, že tedy bude docházet k tomu, že jejich dluh se bude redukovat a tím pádem bude stoupat i ochota věřitelů eventuálně prodloužit splátkové období, nebo snížit úrok, zjednodušit tím cestu ke splacení dluhu.

To je velice důležité. To je tedy ten cukr, to, že jsou věřitelé schopni poskytnout těm státům, jejichž ekonomiky jsou v problémech, úvěr. Samozřejmě, že věřitelé kromě toho, že jsou ochotni poskytnout ten cukr, chtějí také na druhou stranu vidět ten bič. Bič na dlužníky k tomu, aby byli tlačeni k tomu, aby redukovaly své dluhy. Ten bič nastává třeba v podobě toho šestibalíčku, nebo teď připraveného twopacku, nebo i v této Smlouvě o fiskální konsolidaci.

Každý správný hospodář nemá problém s tím, aby přistoupil k jakýmsi mechanismům, které budou zamezovat, aby politici z politického rozhodnutí zadlužovali svoji ekonomiku nad schopnosti ekonomiky vytvářet hodnoty, být konkurenceschopní. Proto se domnívám, že obecně platí, že tento bič, tato cesta určitě je správná. Ale je na velkém zvážení každého státu, zdali máme přijímat všechno, co přichází shora, místo toho, abychom sami nejdříve vytvořili schopnost se do takových potíží dostat, a teprve pokud tak nejsme schopni, tak pak eventuálně dobrovolně, nebo z nařízení, podle toho, v jaké situaci budeme, k takovému paktu přistoupit.

Teď mi dovolte, abych jen velice stručně reagoval na jednu poznámku zpravodaje – paní místopředsedkyně Aleny Gajdůšková, která se zde dotkla toho, že podle principu subsidiarity právě dochází k tomu, že se vracejí zpátky rozhodovací pravomoci na národní úroveň.

Já s tímto názorem absolutně nesouhlasím. Toto není princip subsidiarity. Princip subsidiarity vychází z toho, že na té spodní úrovni si určíte, za jakých podmínek se budete chovat. Není to tak, že vám horní úroveň shora přikáže, jak se máte chovat, a pak vás trestá za to, že se tak nechováte. Toto není princip subsidiarity a nedochází tedy k přesunu rozhodovacích pravomocí na národní úroveň, ale je tomu přesně naopak. Nahoře rozhodnou, na vyšší etáži mají dokonce pravomoci vás za to, že neplníte příkaz shora, trestat. To je myslím to, co nejvíce stojí za úvahu. Je samozřejmě ochota státu, který se do určitých dluhů dostane, a věřitel si tedy stanoví podmínky, za jakých je ochoten mu půjčit, je logické, že je tedy na věřitelské úrovni, aby stát k něčemu donutil, tam to vidím, ale nemusí to platit obecně pro stát, který se do pozice dlužníka dostává, a nemá žádnou metodu, jak se z této pozice dlužníka dostat.

To platí v životě. Když si jdete půjčit v bance, musíte samozřejmě platit i na světové úrovni nebo na úrovni evropské. Nejde tedy o – podle principu subsidiarity – vrácení rozhodovacích pravomocí na dolní úroveň. To si nepleťme. Já skoro až lituji času, který náš výbor strávil mnoha semináři a mnoha konferencemi o subsidiaritě, protože pochopení toho principu není vůbec jednoduché.

My, občané, lidé, kteří jsme byli často vychováni v úplně opačném principu demokratického centralismu, kdy právě ta vyšší úroveň rozhodla a byť většinovým rozhodováním tlačila tu nižší úroveň k tomu, aby plnila úkoly, pak vyhodnocovala, rozhodovala, trestala, nebo naopak vyváděla po evalvaci procesu další procesy. Pro nás, vyrostlé v demokratickém centralismu, je někdy velmi obtížné pochytit ten princip subsidiarity, kdy naopak delegace pravomocí zcela jasně vychází zdola. A toto tedy tento fiskální pakt, tak tomu rozhodně není, že by předával zpět na dolní úroveň rozhodovací pravomoci.

Přistoupení k tomuto paktu je pro ČR důležité z toho důvodu, že Česká republika de iure je již dnes členem eurozóny. My máme euro de facto, protože jsme nenaplnili kritéria pro vstup a přijetí euro systému a pak tedy konverzi na euro. A z toho důvodu přistoupení k této smlouvě by pro nás nic neznamenalo. My bychom dokonce neměli ani hlasovací právo při rozhodování. Měli bychom právo jakéhosi pozorovatele, observera, a to jen v určitých oblastech, které se týkají vnitřního trhu a regulace vnitřního trhu, a ne co se týká vlastní měny. Ale z toho důvodu si myslím, že je důležité, obecně to platí v životě, že je důležité ke smlouvě přistoupit a zavázat se k něčemu v té pravé chvíli a ve správný čas, chcete-li, tedy v době, kdy pro nás ten podpis je zároveň účinkem, kdy je účinná.

Ta smlouva by pro nás zatím, do doby faktického přistoupení eura, byla neúčinná. Nemohli bychom skoro ani ovlivnit, byli bychom jen v pozici pozorovatele. A já jenom chci říct, že pro nás to znamená, že máme ještě čas na to finální rozhodnutí. A protože od doby, kdy občané referendem rozhodli přistoupení do eurozóny, tím, jak budeme vstupovat do Evropské unie, a až splníme podmínky, přijmeme euro...

My máme čas do doby účinnosti smlouvy tento proces prověřit. A EU a eurozóna má čas na to, aby důvěryhodnost v euro opět vrátila tam, kde byla v roce 2003. A pak samozřejmě bychom do takové eurozóny vstoupili. Tím spíše, že lid již o tom rozhodl tou nejlegitimnější formou, možná, že ne úplně nejodbornější formou, ale legitimní formou, referendem.

A právě tohoto času já a celý evropský výbor hodlá využít k tomu, abychom uspořádali několik seminářů, abychom diskutovali i s vládou. A já tady veřejně říkám, že pan státní tajemník Vojtěch Belling tento týden zaslal dopis, společně s ředitelem panem dr. Králem, kde nás na tuto diskuzi zvou, kde jsou stanovena i přesná data, abychom se účastnili diskuze o fiskální unii. O fiskálním paktu a i o dalších návrzích, které nepochybně přijdou. Právě v tomto období, než bude fiskální pakt a smlouva o tomto fiskálním paktu, než nabude v ČR svojí účinnosti.

Já, když jsem se vrátil z Kodaně po summitu předsedů evropských výborů, byl jsem zaražen tolika články, které vycházely v našich tiscích. Jednak mi přišlo, že jsou velmi málo informované a vůbec nezvažovaly to období od úradku na summitu do faktické účinnosti o zmizení toho čl. 15, kdy je umožněno jak Británii, tak i dalším zemím k té eventuální úmluvě přistoupit. A já si myslím, že to není vůbec jednoduché k ní přistoupit. A takové zmínky žádné nebyly. Naopak byly veliké titulky, že Česká republika je dokonce proti něčemu.

Tak jestli jste dobře sledovali nejen projev pana premiéra, ale i to, co se v Bruselu za ty dvě hodiny událo, tak jste museli zaznamenat, že česká delegace nikomu nic nezablokovala. Ať si tedy eurozóna přijme to, co uzná za vhodné, byť na některé věci můžeme mít odlišné názory a můžeme je veřejně projevit, a naopak česká delegace byla jedna z nejlépe právně fundovaných. Bylo to vidět i na vystoupeních pana premiéra, a já jsem i takové ohlasy měl ze zahraničí, že právní zázemí české delegace bylo mimořádně kvalitní, protože upozornilo i na skutečnost, že tato smlouva v České republice je s prezidentskou smlouvou.

Nepochybně jasně vyjádřený nesouhlas prezidenta s touto smlouvou je i pro premiéra velmi důležitým signálem, nejen co se týče pověření, ale i co se týče odborného posudku a úradku našeho prezidenta.

Dále upozornila i na to, že je třeba tuto smlouvu, jak říkala paní zpravodajka také, mít v českém jazyce. To jsou přece základy, které bychom si při našem působení v Evropské unii také měli připomínat a uvědomit. Důležitou věcí je, že tato smlouva je do jisté míry skutečně banketní smlouvou, která bude prováděna potom vlastními sekundárními akty. A z toho důvodu obezřetnost je minimálně na místě. Mj. jeden z principů fungování Evropské unie je předběžná obezřetnost. Je to zcela obecný princip, který platí ve všem. A je to princip, kterým se řídí nejenom komise, měl by se jím řídit i Evropský parlament, řídí se jím i rady, řídí se jím každý trochu zodpovědný politik, a je to obecně uznávaný princip fungování EU. Není tedy kam spěchat. Proč se ukvapovat v rozhodnutích, proč nepodrobit celkové diskuzi na všech úrovních těch, kterých se tato smlouva týká?

Další poznámku, kterou už jsem učinil při minulém představování je chování české delegace, tedy informace vlády, na kterou máme podle jednacích řádů nárok, je informace a poznámka k tomu referendu. To musím říct, tady je téměř jasný důvod k tomu referendu v tom, že lid již rozhodl právě touto legitimní úrovní referendem o tom, že přistoupíme do eurozóny, a proto faktické naplnění, pokud se evropská eurozóna nevrátí zpět k tomu, k čemu lid dal souhlas v roce 2003, je cesta opět zvážením, zdali to referendum, speciálně referendum, vytvoříme či nikoliv. Pokud se eurozóna vrátí k tomu, co si dala do vínku v Maastrichtské smlouvě, pak možná je ta úvaha o referendu zbytečná. Ale pokud tak nebude učiněno, tak je zcela legitimní úvaha o tom, že stejně legitimní cestou máme dát lidu šanci, aby se vyjádřil, zdali skutečně k takto změněné eurozóně chceme či nechce přistoupit.

Nepatříme mezi ty, kteří vyznávají tu sílu toho středního proudu. A dovolte mi, abych toto zde na mikrofon nevyjadřoval, protože mi dnes ráno vyšla poznámka v Lidových novinách, kde se k tomuto aspektu toho středního proudu vyjadřuji na základě faktů, a daleko méně politickou úvahou, spíše je to lineární úvaha občanského typu. Není to žádná politická nebo nepolitologická úvaha. Velmi bych byl rád, kdybyste tomuto článku věnovali pozornost, protože tam jsou fakta a argumenty, proč ta teorie toho středního proudu je minimálně zavádějící.

Úvahy o tom, zdali se má postupovat podle článku 10, nebo podle článku 10a, jsou skutečně kruciální. Podle článku 10a musíme postupovat tam, kde se předávají pravomoci. Podle článku 10 tam, kde se pravomoci nepředávají. Úvahy o tom, že nedochází k přesunům pravomocí, jsou úvahy, které vycházejí s tím, že jsme dali jakýsi obecný – nechci říct přímo bianco, ale obecné pravomoci evropským mezinárodním institucím k tomu, aby rozhodovaly za nás. Úvaha o tom, že jde o článek 10a, vychází z toho, co ta smlouva přináší. A já se domnívám, že tady jasně přecházejí pravomoci minimálně v tom, že ČR může být posuzována z evropské úrovně od Evropského soudního dvoru a může být za neplnění něčeho trestána v rámci nově přijímané smlouvy. Ne tedy v rámci starých smluv, které byly ratifikovány, ale v rámci nově vytvořené smlouvy.

A z toho důvodu se domnívám, že zcela jasně – a vláda to tak vyhodnotila – se má postupovat podle článku 10a, což tedy vyžaduje třípětinový souhlas v dolní komoře ze všech, v horní komoře ze všech přítomných členů této komory.

Blížím se k závěru mého komentáře, nikoliv ucelené zprávy. To je věc týkající se návrhu usnesení, které si dovolím navrhnout, a podpořím ho, že se v budoucnu – a vláda nás o to dokonce i žádá – budeme této problematice velice intenzivně věnovat. Připravujeme seminář. Chtěl bych vám navrhnout obvyklé usnesení, které většinou navrhuji, a to je tedy vzít zprávu na vědomí. Domnívám se, že obezřetný přístup k této smlouvě je na místě. A premiér Nečas tak při svém vystoupení učinil. A dovolte mi, abych já osobně mu za tento obezřetný přístup velice poděkoval. Je naprosto v souladu s tím, co EU, zodpovědná EU dodneška činila. A doufám, že i bude v budoucnu činit.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Jiří Oberfalzer, připraví se pan senátor Jaroslav Doubrava.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Vážený pane předsedo, pane premiére, kolegyně a kolegové.

Já bych rád stručně komentoval proběhlou diskusi a vyjádřil svůj názor k postupu premiéra na Evropské radě.

Já jsem byl s jeho postupem velmi spokojen. A řeknu vám, proč. Protože si myslím, že opravdu zodpovědně zastupoval zájmy občanů České republiky. S odstavci, které ve svém návrhu usnesení předložila paní místopředsedkyně Gajdůšková, nesouhlasím ani s jedním.

Toto je hned v prvním.

Tento návrh, který projednává dneska Evropská rada, a který se schyluje asi k uzavření bez nás – a já doufám, že to bude bez nás – je dalším krokem k federalizaci Evropy.

EU nikdy nedělá nic přímo, nikdy nedělá nic otevřeně. Když jsme projednávali Lisabonskou smlouvu, šlo ve skutečnosti o Smlouvu o evropské ústavě. Ale Evropa se tvářila, že je to nový dokument, že to není ústava. Přinesla nám ji v jiném kabátě, tak, aby to bylo politicky přijatelnější.

Mně by ani nevadila myšlenka, že v budoucnu Evropa bude federální. Mně vadí, že to EU neřekne na rovinu a nevede o tom otevřenou debatu. Využívá každé sebenepatrnější příležitosti k tomu, aby udělala další krůček k federalizaci Evropy a k posilování centrálního řízení v Evropě. Připomíná mi to jezinky, které nejprve pod příslibem, že si jen ohřejí prstíčky, nakonec vniknou do místnosti a Smolíčka Pacholíčka unesou. Je to prostě nefér!

Uvědomme si, že pakt, který je navržen, dluhovou krizi neřeší. Proti krizi eura zde byla maastrichtská kritéria. Tato kritéria měla jasně stanovená pravidla a měla taky stanovené sankce. Jestli se nemýlím, tak jediný, kdo zaplatit pokuty za nedodržení maastrichtských kritérií bylo Portugalsko. Ve chvíli, kdy hrozilo, že by tak musela učinit Francie a Německo, došlo k rozvolnění těchto kritérií. A to myslím, že je charakteristické pro Evropu, protože Evropa se dneska řídí výhradně tím, co chce nebo nechce, co potřebuje nebo nepotřebuje Francie a Německo.

Maastrichtská kritéria se rozvolnila, přestala se bedlivě dodržoval, a samozřejmě to vedlo k určitému cíli, který dnes se pokoušíme řešit. Řecko nedodržovalo maastrichtská kritéria, ještě navíc švindlovalo se svými ekonomickými parametry. Je se tážu, jakým způsobem bude možno čelit tímto paktem podobnému postupu – švindlování? Zatajování skutečnosti? Vylepšování, kosmetickému zkrášlování čísel? Já si myslím, že nic takového tam není.

Tady se pokoušíme řešit něco, co mělo daleko jednodušší řešení. Eurozóna, pokud se má uchránit před slabými články a nezodpovědným chováním jejích jednotlivých členů, musí mít institut řekněme jakési suspenze členství, když nemám použít ošklivé slovo vyloučení. Přece nejjednodušší je toho, kdo nedodržuje pravidla a kdo ohrožuje postavení a tudíž i úspěch celku, načas vyloučit, pozastavit jeho členství a dát mu domácí úkol, ať si dá svou ekonomiku do pořádku a potom, ať se vrátí mezi ty, kteří pravidla dodržují. Ale to zase Evropa neřeší, protože to je příliš jednoduché a není to ideologicky tak ušlechtilé, jako je falešná solidarita, kdy jiné zadlužené země jsou Evropou nuceny, aby si půjčovaly na to, aby mohly půjčit Řecku.

Jde nám tedy skutečně o nezadlužení, když Evropa de facto nutí jiné půjčovat si na uhrazení dluhu jiného svého člena? Myslím si, že by se ta debata měla vést poctivě a mělo by se skutečně řešit to, co je skutečnou podstatou.

Naprosto hrubě nesouhlasím s tím, jak se vede debata o této otázce. Ta mediální už je tradičně zkreslená a pohybuje se po povrchu, absolutně většinou bez znalosti podstaty věci. A já si dovolím připomenout jenom jednu televizní debatu – bylo to v Událostech a komentářích – kde 3 účastníci rozhovoru o tom, zda premiér dodržel mandát vlády, nebo se od něj odchýlil, se museli přiznat, že ani jeden z nich ten mandát vlády neznal. Takže tam vedli debatu o dojmech, pocitech, o tom, co zachytili z médií, jak se komentuje toto jednání.

Hovoří se často o periférii, o tom, že se dostaneme mimo hlavní proud. Já bych někdy rád slyšel, co to tedy vlastně znamená, že budeme v tom hlavním proudu? Pojďme si to jednoduše rozebrat. Abychom byli v hlavním proudu, musíme bezvýhradně souhlasit, protože když nesouhlasíme, tak se odsouváme na periferii. Budeme-li bezvýhradně souhlasit, budeme v hlavním proudu, a budeme tedy u jednacího stolu, abychom mohli dál bezvýhradně souhlasit? Jaký to má tedy smysl? A jaké jednání tedy na Evropské radě probíhá, když víme, že už je naprosto notorickým pravidlem, že před zasedáním Evropské rady se v předvečer sejde Sarkozy a Merkelová a dohodnout se, jak má vypadat výsledek příštího dne.

Já si myslím, že si to už musíme říct upřímně, že prostě takto funguje Evropa, a v takovémto hlavním proudu já, upřímně řečeno, být nechci.

Já děkuji premiérovi. Ne, že zamítl tento návrh, ale že o něm zodpovědně přemýšlí, že o něm vede zodpovědně jednání a hledá cestu, která bude zodpovědná právě vůči občanům této země.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Jaroslav Doubrava.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, pane ministře.

Já v okamžiku, kdy jsem byl pozván sem, jsem se rozhodl, že už vystupovat nebudu, protože valnou většinu toho, co jsem chtěl říct, už řekl můj předřečník. Já se tedy omezím jenom na jedno.

Pane premiére, je hodně málo věcí, za které bych vám chtěl poděkovat. Opak je pravdou. Ale za postoj k této smlouvě, váš postoj k této smlouvě bych vám poděkovat chtěl!

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Dále vystoupí pan senátor Miloš Vystrčil. Připraví se pan senátor Petr Pakosta.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, nechci opakovat věty, které tady zazněly. Zejména mám na mysli zdůvodnění pana premiéra. Protože jsme se dočkali ze strany některých opozičních senátorů totální negace jeho přístupu a chování na Evropské radě, tak si pouze dovolím navrhnout přijetí jiného usnesení, než toho, které vám bylo přečteno.

Usnesení přečtu, a prosím, aby o něm bylo v rámci jednacího řádu Senátu hlasováno:

Senát Parlamentu ČR - vědom si nutnosti učinit významné kroky v boji proti krizi a předcházení následným krizím v zájmu občanů ČR - konstatuje, že postup předsedy vlády Petra Nečase při projednávání Smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii o rozpočtové odpovědnosti, je v souladu s národními zájmy České republiky.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Vystoupí pan senátor Petr Pakosta, připraví se senátor Jiří Pospíšil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Petr Pakosta:  Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, jsem sice bývalým členem ODS, ale nejsem bývalý eurorealista.

Proto bych z tohoto místa chtěl panu předsedovi vlády poděkovat za jeho velmi uvážlivý postoj. Pane předsedo vlády, děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Nyní vystoupí pan senátor Jiří Pospíšil.

Senátor Jiří Pospíšil:  Pane předsedo, pane předsedo vlády, dámy a pánové, byl bych rád, kdybychom se alespoň na chvíli začali zabývat obsahem smlouvy, ne tím, jestli je to hlavní nebo vedlejší proud, jestli nám hrozí to, že se dostaneme do tišiny. Je to vodácká terminologie. Pouze hlupák jezdí neustále naplno v hlavním proudu. Dobrý vodák ví, kdy má jet hlavním proudem, kdy má využít protiproudu, kdy zastavit v tišině. Vodák, který neví, jak zastavit, na vodu vůbec nemá jezdit, protože mu hrozí nejen to, že si namlátí, ale že přijde o život. I přirovnání o hlavním proudu je velice špatné, a dokonce vodák, který využívá hlavního proudu, ví, zda má v tomto proudu plánovat dopředu nebo na kontra. Tím, že pádluje na kontra, velice zklidňuje průjezd. Nejhorší je, když se veze v hlavním proudu, to s lodí nenadělá nic.

K obsahu – mluvíme o smlouvě, kterou oficiálně vůbec neznáme. Z toho, co jsme slyšeli, ministerský předseda ji dostal 5 nebo 10 minut před parafováním. Na poslední chvíli ji dostali přímí účastníci schůzky. Není to poprvé, co se takto jedná v kruzích blízkých EU. Toto nebyla smlouva EU. My známe obsah z tisku, čili z nejistého pramene. Je-li text správný, pak je velmi problematický. Sestává z preambule, kde jsou všechny "vědomi si", "při znalosti toho" atd., jsou to evropské věty, které nejsou větami – toho je tam na dvě stránky. Shrnují se tam všechny problémy kromě jednoho základního problému.

Vypadá to, jako že EU je v pořádku a jen řeší některé problémy, které vznikají na jejím pochodu. Není to pravda. Dokud si neuvědomíme, že EU je problémem tak, jak se začala vyvíjet od našeho vstupu, tak nikdy nemůžeme dospět k řádnému řešení. K dalšímu obsahu – je to mezinárodní smlouva, není to součást evropské legislativy. Je to explicitně i ve smlouvě zakotveno. Je to potvrzeno také tím, že tato smlouva má v jednom svém článku ambicí stát se součástí "acquis communautaire".

Je to smlouva, která není věcí EU, je to mezinárodní smlouva, ale je zajímavé, že tato smlouva zadává úkoly nezúčastněným subjektům. Přímo tam říká, že bude dělat komise a v jakých termínech to bude dělat i jak se tím ostatní budou řídit. Nejenže zadává práci orgánu, který se na smlouvě nepodílí, ale současně dává práva orgánu, který se nepodílí, rozhodovat o obsahu toho, co se bude řešit v důsledku této smlouvy. Ještě více je to patrné v tom, že tam jsou dávány rozsáhlé pravomoci evropskému soudu, a to takové, které dosud vždy byly záležitostí politiky. Vždy to bylo záležitostí zastupitelů volených, kteří schvalovali rozpočet.

Tady má v konečném důsledku rozhodovat soud, a to bez možnosti odvolání. Tzn., že i kdybychom se rozhodli, že budeme plnit všechny náležitosti smlouvy – netýkalo by se nás snižování dluhů, protože jsme 60 % nepřekročili, ale týkalo by se nás dodržování kritérií, která už dávno platí, tzn. maastrichtských kritérií. Nikoho je – kromě dvou zemí – nenapadne dodržovat. Rozhodli bychom se to dělat nějakým způsobem, komisi by se to nelíbilo a řekla by nám: místo toho, že budete snižovat počet úředníků, tak zvyšte daně. Ve smlouvě je, že nám může dávat rady a my je musíme poslechnout. Jestliže řekneme "ne", půjde to k evropskému soudu, který rozhodne o záležitosti kdysi suverénní země. Už nikdo nemá možnost s tím cokoli udělat. Neexistuje žádná možnost odvolání. To jsou věci, které jsou poměrně nové v mezinárodním právu, že se nevytváří jakýsi orgán, který skládají smluvní strany, ale odvolává se na instituci jinou, která bude rozhodovat, a země ve skutečnosti opravdu ztratí suverenitu. Co jiného je suverenita než možnost rozhodovat o sobě. A když nemůžu rozhodovat o svých penězích, tak nemůžu rozhodovat o sobě. Text má řadu dalších vad. Přikládám to tomu, že jsme text nedostali oficiálně. Všichni se bavíme o věci, kterou jsme nečetli, nebo jsme ji četli z nějakého odkazu na nějaké noviny. To je situace, která je naprosto strašná, naprosto zavádějící. Nevím, jak můžeme rozhodovat o věci, kterou neznáme místo toho, abychom řekli, že si počkáme na to, až dostaneme oficiální text, který nám vláda potvrdí, že je to správný text, že překlad je správným překladem, protože tam začínají strašně zajímavé věci. Neustále se tam mluví o veřejných rozpočtech, ne o státním rozpočtu. Veřejné rozpočty znamenají i rozpočty měst a krajů. Nemáme vůbec žádný nástroj, abychom smlouvu případně mohli dodržet, protože u nás není zavedeno, že by kraje posuzovaly městské rozpočty a říkaly, že tady překračují, nebo že bychom my nebo vláda rozhodovali o tom, že kraj nesmí vydat tyto prostředky, protože by překročil veřejné rozpočty.

Nikde jsem nenašel, jaký je dluh veřejných rozpočtů, tzn. rozpočtu státu, rozpočtu krajů, všech obcí a veřejnoprávních institucí. To všechno se počítá do veřejných rozpočtů. Jiné slovo než "veřejný rozpočet" v textu, který jsem měl k dispozici a který nemusí být správný, nebylo.

Tady nás kdosi vyzývá k tomu, abychom bláznivě zůstávali v nějakém hlavním proudu, což je zase až náboženský termín. Být na okraji je strašně nebezpečné, a kdo ví, co by se s námi dělo, kdybychom přistáli u břehu a vydýchali se, což vodáci dělají často. A neškodí jim to, kdo to umí, většinou dopluje do cíle své cesty. Na rozdíl od těch, kteří to pustí po hlavním proudu. My vůbec nevíme, jestli nebudeme muset měnit ústavu, jestli nebudeme muset měnit řadu zákonů, tzn. zřídit dohled a rozhodovací instituce o veřejných rozpočtech. Když se město rozhodne udělat dluh, udělá si ho. A jen banka rozhodne o tom, zda na to bude mít nebo ne. To všechno bychom museli schvalovat. A to všechno předpokládá zvýšení administrativy, zvýšení kontroly, což znamená zvýšení výdajů veřejných rozpočtů.

Neustále mluvíme o smlouvě, kterou neznáme, což mi vadí. Vadí mi to čím dál tím víc. Politické prohlášení, které se nám nabízí jako východisko z této věci, mě neuspokojuje.

Navrhuji počkat, až budeme vědět, o čem se bavíme, až nám právníci udělají rozbory a legislativa řekne, jaké další kroky s přijetím budou spojeny. Teprve potom bychom se bavili věcně. Takto je to jen politická rozprava. Podpořím původní návrh - vzít na vědomí - a jiné návrhy přijímat nebudu, protože nevím, o čem hlasuji. Děkuji.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Nyní vystoupí pan místopředseda Zdeněk Škromach.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážené paní senátorky a senátoři, myslím, že skončil klub fandů pana premiéra. Pozorně jsem to poslouchal, nechci široce rozebírat. Myslím si, že všichni víme, o čem je řeč. Pan premiér chce zřejmě vstoupit do debaty, určitě bude mít svůj prostor. Z debaty vystupujících, kteří se snažili hájit postoj pana premiéra, jsem pochopil, že byli hloupí ti premiéři, kteří se připojili. Vzhledem k dlouhodobému postoji Velké Británie, která je jednou nohou v EU a druhou není, tak si myslím, že ČR je jedinou ze zemí, které tomu nerozumí, že nevědí, co mají podepsat a že budou hledat způsob k tomu, aby z toho vytvořili politické téma. To je i důvod, proč byl předložen tento návrh na usnesení. Jaké stanovisko zaujme jedna z komor, takové stanovisko bude. Myslím si, že pan premiér i vláda s tím bude muset pracovat, ať se jim to líbí nebo nelíbí. Stále jsme parlamentním systémem a nikoli systémem, kde bude rozhodovat jen vláda, případně exekutiva. Mnohým by se to možná líbilo, ale tak to asi nebude. Věřím, že přijmeme usnesení. Těm, kteří nevědí, byla by to i otázka na pana premiéra, aby uvedl, zda měl podklady pro jednání už před tím, než odjel na jednání, a zda změny byly tak rozsáhlé, že je nebyl schopen posoudit. Mé zkušenosti z fungování vlád jsou takové, že nikdy nejede představitel vlády na jednání, aniž by dopředu dokument měl. Překvapuje mě, že do této chvíle nebyl Úřad vlády schopen tento dokument předložit parlamentu, abychom ho měli v konečné podobě, jak byl upraven při jednání. Emoce chápu, rozumím i vládním senátorům, kteří musí svého premiéra hájit, ale myslím si, že máme také právo jako Senát říci svůj názor, který je v demokracii stále ještě většinový.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Nyní opět vystoupí pan senátor Jaroslav Doubrava.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, chtěl bych se ohradit proti tvrzení mého předřečníka, že patřím do fanklubu pana premiéra. Myslím, že jsem poslední, kdo by k takovým fandům patřil.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Bereme na vědomí. Nyní vystoupí předseda klubu ODS Richard Svoboda.

Senátor Richard Svoboda:  Pane předsedo, milé senátorky, vážení senátoři, chtěl bych nejprve reagovat na sdělení paní místopředsedkyně Gajdůškové, že pro českou veřejnost byla šokující informace, jak se český premiér choval. Považuji se za část české veřejnosti a své okolí mám rovněž za část české veřejnosti. Musím konstatovat, že mě ani mé okolí to, že se premiér chová odpovědně a nepodepsal narychlo text, který je třeba dobře zvážit, to šokující nebylo. Věřím rovněž, že zbytku Evropy není jedno, co se děje v ČR, jako nám jistě není jedno, co se děje u našich sousedů. Myslím, že to bereme s veškerou vážností. Než deklaruji názor klubu ODS, velmi pečlivě se zeptám svých kolegů na názor, protože se u nás tříbí v demokratické diskusi. Tentokrát to s jejich dovolením neudělám, protože předložená deklarace – je to politická deklarace – je pro klubu ODS zcela nepřijatelná a nedostane jediný hlas. Nepochybuji, že bude schválena hlasy sociálních demokratů. Dovolte mi jen poznamenat, že si myslím, že takováto jednostranná deklarace nepřispívá k dobrému jménu českého Senátu.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  S přednostním právem se hlásí pan předseda Milan Štěch.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane předsedo vlády, dámy a pánové, kolegyně a kolegové, přečetl jsem si nedávno v jednom deníku, že pokud by naše země přijala fiskální dohodu, pohřbíváme sociální stát. Považuji toto tvrzení za pokus o určitou manipulaci části veřejnosti. Myslím si, že by se mělo používat těchto argumentů zodpovědně, protože netrvá dlouho a takováto stanoviska si protiřečí. Lidé v tom mají velký zmatek a nevěří ničemu a nikomu. Takovou argumentaci je možné použít, ale ten, kdo má na mysli, aby společnost, v tomto případě i evropská, se vyvíjela vyváženě, tak na jedné straně uznáváme, že není možné dlouhodobě žít s velkými schodky, a na druhou stranu že schodky mají své příčiny. Dosud se příčiny vidí jen ve výdajové straně veřejných rozpočtů, alespoň u nás v naší zemi, ale neměli bychom zapomínat, že veřejné rozpočty mají také své příjmové stránky.

Na příjmových stránkách jsme dnes a denně seznamováni s tím, jak se tady, a zejména v naší zemi, mnoho subjektů vyhýbá tomu, aby řádně, tak jako drtivá většina občanů, plnili své povinnost odvodu pojištění a daní, někdy dokonce ta pravidla jsou protekčně nastavená, a také to vede k tomu, že společnost upadá do určité letargie a s těmito nešvary se spokojuje.

Chápat fiskální dohodu, že to je bič jenom na výdajovou stranu rozpočtů, v tomto případě státních rozpočtů, je velmi nezodpovědné, a myslím si, že je potřeba vidět obě dvě strany. A právě já mám pocit, že odpůrci, kteří jsou, jak se zdá z vystoupení zástupců jednotlivých zemí, tzn., států, premiérů, vlád, jsou zatím v menšině, a je to dobře.

Protože já za tím vidím to, a zejména postoj Velké Británie mi je celkem srozumitelný. Já mu rozumím, i když s ním nesouhlasím, a je to jejich věc, já o jejich věcech nerozhoduji, jako oni nerozhodují o našich věcech, ale vím, že např. Velká Británie má velké obavy z toho, aby nedošlo ke zdanění finančních operací, neboť jak je známo, tato velmi nízká daň, která by spíše pomohla zprůhlednění právě těchto toků, by z více než poloviny byla placena ze subjektů, které sídlí ve Velké Británii. Ve Velké Británii, a České republiky by se to prakticky netýkalo.

Když se podíváme po mapě světa a podíváme se na daňové ráje, což je podle mého názoru velmi velké nebezpečí pro další vývoj ve světě, tak z velké části se jedná o bývalé britské kolonie. A myslím si, že nemusí člověk být příliš nadán nějakými fantastickými znalostmi, aby si dovedl odvodit, že tam můžou být naprosto přízemní zájmy, které někomu velmi vyhovují.

Zrovna tak je to s problematikou, která se hodně diskutuje, a to jsou určité daňové rámce. Ano, jsou země, mezi ně výrazně patří Francie, pokud je mi známo, ale výrazně se k tomu přiklání i Německo, kancléřka Merkelová, a to je zavést daňové rámce např. pro stanovování základu daně pro právnické osoby. Aspoň to minimum, které by bylo společné, protože pokud i v takovýchto věcech budeme jako by konkurovat, tak pak se nemůžeme divit té soutěži, přehnané soutěži, která vede k tomu, že výsledkem jsou nenaplněné rozpočty, i když prosperita je. A že to tak je, o tom svědčí to, že na jedné straně chybí peníze na velmi potřebné věci, projekty a činnosti, ale na druhé straně jsou určitě skupiny, převážně to nejsou vlády, které mají peněz, že neví co s nimi, a vytvářejí velký pohyb na úrovni spekulativního kapitálu, který samozřejmě destabilizuje světové systémy a světové pořádky.

Takže já si myslím, že je o čem jednat, že není potřeba z toho dělat nějaké fatální závěry, a myslím si, že to, že naše země se zatím nepřidala k fiskální dohodě, není fatální chyba, ale je to chyba, a pokud bychom dále otáleli, tak by to mohla být fatální chyba, a mám obavu, aby to nebylo jako v té anekdotě, kdy pan Novák jede v protisměru po dálnici, rozhlas hlásí, pozor, pozor, nebezpečný řidič v protisměru, a pan Novák si říká: Co řidič v protisměru? Všichni jednou v protisměru! Byl bych nerad panem Novákem. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane předsedo. Dále se do rozpravy nikdo nehlásí, takže rozpravu končím a zeptám se, zda pan premiér se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Prosím, pane premiére, máte slovo.

Předseda vlády ČR Petr Nečas:  (Předává zapomenutý text z řečnického pultu předsedovi Senátu) Děkuji. Abych čet správný text. Moje v žádném případě.

Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, jsem rád, že se snad vyjasní otázka vlastnictví tohoto dokumentu a já se skutečně budu držet nadále svých názorů.

Úvodem mi dovolte vyjádřit jisté zklamání, že pan místopředseda Škromach řekl, že nepatří do mého fanklubu. Já léta našeho vzájemného politického potýkání žiji v představě, že ano. Jsem poněkud zklamán, ale můžu s tím žít, pane místopředsedo Škromachu.

Nyní k samotnému meritu věci. V prvé řadě bych chtěl zdůraznit, že skutečně řešíme politický problém, který bychom měli řešit rozvážně, bez hysterie, bez nějakých zbytečných emocí a vzedmutých politických vln. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že dokument, který byl projednáván na poslední Evropské radě, mimo vší pochybnost obsahuje zcela jasné známky přenosu kompetencí na mezinárodní instituce, v tomto případě mimo vší pochybnost na Evropskou komisi a na Evropský soudní dvůr. V podstatě není jeden jediný renomovaný právník v České republice, který by toto popíral, že se posilují pravomoci Evropské komise a Evropského soudního dvora. Pokud se nepletu, tak ani právní analýzy obou legislativních odborů obou komor našeho parlamentu neříkají nic jiného.

Nechci tady komentovat dlouhé vystoupení celé řady předřečníků, a především paní zpravodajky, protože je evidentní, že ona již svým návrhem usnesení v podstatě ani nechce znát nějaké názory, to je v podstatě usnesení, vhodné možná pro ústřední výkonný výbor ČSSD, tam bych to chápal, ale že je předkládáno jedné z komor českého parlamentu, to již chápu poněkud méně.

Nicméně Senát je suverénní komorou a může se usnést prakticky o čemkoli. Tady koneckonců platí jedna stará moudrost anglického parlamentarismu, která pochází již z 18. století, kde v jedné příručce o fungování anglického parlamentu je napsáno: "Parliament can do everything, except making a man a woman, or a woman a man." V tomto je svoboda hlasování Senátu naprosto neomezená, navíc při dnešních možnostech plastické chirurgie a zrovnoprávňování sexuálních menšin již ani tato poučka neplatí.

Nyní mi dovolte, abych přece jenom řekl několik věcí, které tady zazněly. Za prvé paní místopředsedkyně Gajdůšková tady řekla, cituji doslovně, rozhodnutí Velké Británie a České republiky nikoho neznepokojuje. Myslím si, že to je přesná formulace. Proč by také mělo? Evropská unie se skládá z 27 členských zemí, ty se nějakým způsobem rozhodují, a nějak se rozhodly i v tomto případě. Proč by to mělo někoho znepokojovat? Je zjevné, že jediný, kdo je znepokojen z toho, že to nikoho neznepokojuje, je paní místopředsedkyně Gajdůšková. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Ano. Nikdo není znepokojen. Všichni to považují za přirozený, možný vývoj, německý ministr zahraničí Westerwelle řekl, že stojí Německo o to, aby Česká republika a Velká Británie změnily svůj názor, že s námi budou jednat, že nás budou přesvědčovat, to je naprosto v pořádku. To je mezinárodní politika, žádná hysterie, žádné vzedmuté vlny, zabýváme se závažným tématem.

Za další, já bych byl velmi rád, aby tady neklíčily některé mýty, které opět zazněly ve vystoupení paní místopředsedkyně Gajdůškové, která mluvila o generálním pověření prezidenta republiky. Já jsem to řekl mnohokrát již veřejně a prosím, když tak si to prověřte u senátní legislativy. Příslušné zmocnění se týká pouze těch mezinárodních smluv, které nepodléhají parlamentní ratifikaci. Tzn., pouze meziresortních dohod, které nemusí být předkládány k hlasování oběma komorám parlamentu, každý jiný podobný úkon ad hoc musí prezident republiky s kontrasignací premiéra podepsat zmocnění příslušnému členu vlády, čili generální zmocnění je s prominutím, paní senátorky prominou, mimo mísu. Vůbec nemá souvislost s tímto textem.

Za další, já bych skutečně chtěl připomenout slova několika vystupujících v této diskusi, kteří velmi často upozorňovali na to, s jakou vehemencí se vede tato diskuse, aniž je znalost konkrétního textu a aniž je znalost příslušných podkladových dokumentů, jako je rámcová pozice vlády a jako je mandát vlády. Mě fascinuje, s jakou suverenitou jsou pronášena silácká slova, silácké soudy o něčem, co v podstatě není ani nijak šířeji pročteno, a myslím si, že celá řada kritiků mého postupu se vyznačuje tím, že kdybych je teď, s prominutím, začal zkoušet z jednotlivých ustanovení, tak by se velmi rychle prokázalo, že bylo-li tam nějaké čtení, tak si nejsem jist, zda druhá důležitá pedagogická vlastnost, tzn. pochopení textu, to nezbytně doprovázela.

Každý, kdo si přečte článek 7 a 8, ať si ho přečte v anglickém nebo francouzském originále, anebo si ho přečte v zatím neautorizovaném českém překladu. Tam jednoznačně najde, že jsou posilovány pravomoci Evropské komise a Evropského soudního dvora.

Chtěl bych připomenout judikaturu ústavního soudu, který říká, že v případě, že dochází k posílení pravomocí mezinárodních institucí, že se má postupovat podle čl. 10 a) Ústavy ČR. Mnohokrát tady bylo zmíněno, že my jsme tuto smlouvu nejen že nechtěli, ani nemohli zablokovat, ale že jsme ji z pohledu členských zemí Eurozóny nikomu nevymlouvali a že jsme v podstatě podpořili členské země Eurozóny, ať podobnou smlouvu podepíší a ať se k ní zaváží. Protože my opravdu jsme přesvědčeni, že nemáme žádným způsobem komplikovat eurozóně jejich snahu o stabilizaci. Stabilizace Eurozóny je v našem ekonomickém a politickém zájmu. My na problémech a trablech Eurozóny a eura nemáme žádný zájem. Naopak. Máme zájem na to, aby to byla funkční měna, by to byla funkční Eurozóna, protože naše ekonomická provázanost s ní je velmi velká.

Na druhou bych velmi rozlišoval mezi tím, někoho podporovat a připojit se k němu. Kdybych použil přirovnání z běžného života, já můžu někomu přát, když má svatbu, aby se novomanželům dařilo, aby byli úspěšní, aby byli spokojení, ale neznamená to, že já nezbytně musím být jedním z těch novomanželů. To můžu přát i těm, kdo se do toho svazku žádným způsobem zatím nezapojili. Toto je velmi podobná situace.

To, že údajně má být všude jasno o ratifikačním procesu, tak to si dovolím označit tuto tezi paní místopředsedkyně Gajdůškové za, když to řeknu diplomaticky, mluvíme o mezinárodní politice, za řekněme ne zcela informovanou tezi. Stačí se podívat do sousedního Rakouska, kde se vede velmi podrobná diskuse o tom, zda ratifikace této smlouvy bude představovat pouze částečnou dílčí změnu Ústavy nebo zásadní změnu Ústavy, přičemž pro tu první stačí pouze ústavní většina, v rakouském parlamentu by pro tu druhou teoreticky připadalo v úvahu i referendum. A tato diskuse se vede. Vede se nehystericky, vede se věcně, vede se rozumně a všichni ví, že to představuje jistý ústavní problém. Podobně mimochodem i v Irsku, kde některé politické strany v irském parlamentu mají názor, že se jedná o zásadní změnu, která musí podlehnout referendu.

Takže z tohoto pohledu debata o způsobu ratifikace, který není u nás jasný, protože je skutečností, že nebýt postoje Velké Británie, 9. prosince loňského roku, tak jsme v tuto chvíli projednávali obsahově naprosto totožný text, ale jako změnu Lisabonské smlouvy. A nikdo z nás by tady nevedl diskusi o tom, že máme postupovat podle čl. 10 a) Ústavy, tzn. buďto ústavní většinou nebo referendem. Nikdo z nás. A jenom postoj britské vlády rozhodl o tom, že v tuto chvíli neprojednáváme změnu Lisabonské smlouvy, ale zvláštní mezinárodní smlouvu. Přičemž obsahově, věcně a funkčně se jedná o naprosto totožnou záležitost. Je to jenom formální rozdíl. Formální rozdíl mezi změnou Lisabonské smlouvy, ke které by došlo, a formální rozdíl mezi touto mezinárodní smlouvou, která navíc ve svém textu má implicitně zabudováno to, že je tam ambice, aby se stala součástí základních smluv EU. Toto považuji také za velmi důležitý bod.

Já absolutně ale musím odmítnout teze, které zaznívají v usnesení a ve vystoupení paní místopředsedkyně Gajdůškové, že tento text nebyl nedostatečně konzultován. To musím odmítnout. Byl. Byl konzultován dokonce velmi nestandardně. Samozřejmě ve stavu textu, který byl známý ke dni toho jednání, byl konzultován v obou výborech pro evropské záležitosti, jak poslanecké sněmovny, tak v Senátu, byl konzultován tady v Senátu za mé účasti, takže není pravda, je to lživá teze, která je v návrhu usnesení, že nebyl dostatečně projednán. Byl projednán se sociálními partnery. Na tripartitě. Byl projednán.

Mimochodem, české odbory kritizovaly, že součástí tohoto dokumentu není sociální dimenze. Mimochodem, postoj evropských odborů je negativní vůči tomuto textu a slovo demontáž sociálního státu jsem si vypůjčil od předáků Evropské odborové konfederace, a mě udivuje, že pan předseda Štěch o tom nemá ponětí a vsunuje tato slova do mých úst. Já jsem si dovolil souhlasit s věcnou tezí nebo s jednou větou, která takto zazněla, a mě překvapuje, že to pan předseda Štěch neví.

Za další považuji za naprosto nefér konstatování, že obě dvě komory nejsou vtahovány do rozhodovacího procesu.

Dámy a pánové, já jsem připraven klidně zadat parlamentnímu institutu komparační studii, která ukáže, že v České republice je míra této konzultace jedna z největších v rámci celé EU. Nepřipomenu pouze ty formální znaky typu projednávání na evropských radách, kdy vždy vystupuji, nebo mí spolupracovníci nebo zástupci ministerstva zahraničí jak na plénech, tak na příslušných evropských výborech.

Chci připomenout, že pracovníci obou komor Parlamentu mají přístup na jednání výboru pro Evropskou unii na pracovní úrovni. To je naprosto unikátní věc, kterou prakticky v Evropě nenajdete. Čili jako zástupci jiných resortů oni mají tento přístup zajištěn. Že vždycky je pozice na Evropskou radu projednána na příslušné pracovní skupině se zástupci sociálních partnerů. Opět to není úplným standardem. Že pracovníci parlamentu mají přístup i k instrukcím projednání pracovních skupin na evropské úrovni a projednání COREPERu, a také k mandátům rady na jednání rady, a to v rámci meziresortního připomínkového řízení. Tuto věc, o které mluvím, prakticky v Evropě nenajdete. Mají to pracovníci obou komor k dispozici a mají k tomu přístup.

Jestli najdete dvě nebo tři další evropské země, kde je to takto hluboko, tak se skoro vsadím, že nenajdete. Najdete možná jednu nebo dvě. Tři určitě ne. Takže velmi prosím, aby tyto nefér, nepravdivé a lživé teze tady nebyly vznášeny.

Za další, považuji za nesmírně důležité, abychom od vzletných slov o mezinárodní politice, hlavních proudech, centrech a periferiích přikročili k jádru věci. Jádro věci tohoto dokumentu je přijetí tzv. protidluhové brzdy, a to pokud možno na ústavní úrovni.

Dámy a pánové, já chci vidět všechny z vás, kdo tady takto plédují za tuto smlouvu, a chci vidět v tomto případě les levicových rukou pro návrh finanční ústavy, protože jedině to dává smysl praktickému naplnění této smlouvy. Tato smlouva je kvůli tomuto zaváděna. Kvůli tomuto byla vyjednána, aby byly ústavní pojistky proti zadlužování. Aby byly ústavní pojistky proti zvyšování veřejných dluhů. Takže já pevně věřím, že toto ohnivé plédování za připojení se k této smlouvě znamená, že především ČSSD jednoznačně, zřetelně a dominantně podpoří v obou komorách ústavní změny, které povedou k zavedení protidluhové brzdy v České republice. Pak tato diskuse měla smysl, pak jsme udělali něco podstatného, pak jsme udělali něco správného. ale představa, že tady budu plédovat pro tuto smlouvu, a pak budu torpédovat hlasování o finanční ústavě, jistě uznáte, že je politicky velmi pokrytecká a nekorektní.

Za další, my tady jako kdyby o ničem mluvíme o to, že nadnárodní instituce, jako je Evropská unie, prostřednictvím orgánů, jako je Evropský soudní dvůr nebo Evropská komise, má v nějaké fázi s námi konzultovat nebo kontrolovat nebo ovlivňovat naše rozpočty, a tváříme se tady, jako kdyby se nic nedělo. Já tady nechci vést plamenné a laciné řeči o suverenitě. Ale představme si to, prosím, a naznačil to tady pan senátor Pospíšil, konkrétně v českých podmínkách.

My nejsme federace, Česká republika. My nejsme konfederace, my tam dokonce ani nesměřujeme, pevně doufám. My jsme unitární stát. A teď si udělejme analogii. Představme si situaci, kdy by kraje před tím, než schválí své rozpočty je musely povinně, povinně poslat vládě ČR k projednání, musely by si povinně vyslechnout doporučení vlády ČR k jejich rozpočtům. A dokonce za určitých okolností by vláda ČR měla právo suspendovat některé výdaje krajů. No, dovedete si, dámy a pánové ze sociální demokracie, představit tuto situaci?

A to jsme v unitárním státě. Řvali byste jako tuři. Řvali byste jako tuři, že je to vyloučené, že je to nemožné, že to absolutně nepřipadá v úvahu, že je to útok na demokracii a jaká silná slova bychom slyšeli. A tady v případě mezinárodní organizace, která ani není státem, není dokonce ani federací, jenom tak klidně řeknete ano, ano, zříkáme se části své rozpočtové odpovědnosti. Takže opět – budeme-li konzistentní, jde-li nám o skutečně fungující veřejné rozpočty, bezesporu, dámy a pánové ze sociální demokracie, podpoříte návrh novely o rozpočtových pravidlech, kde tato pravidla zavedeme pro kraje ČR, to znamená, že budou povinny konzultovat své rozpočty a mít jakýsi předběžný souhlas s vládou ČR.

Je to totéž, co na evropské úrovni. A když pro to plédujete v Evropě, nepochybuji, že totéž podpoříte i na úrovni České republiky.

A poslední věc, kterou jsem tady chtěl říci, zda se máme trápit za toho, že někde jsme a někde nejsme? Zaprvé: Mluvíme zde o smlouvě, která z hlediska účinnosti v případě ČR vstoupí v platnost možná za 8 let, v každém případě až přes rámec dalšího volebního období, mimo vší pochybnost. Mluvíme zde o smlouvě, která pro nás léta letoucí nebude právně účinná, právně vymahatelná. Mluvíme o smlouvě, ke které můžeme kdykoli přistoupit – zítra, za měsíc, za rok, za rok a půl, za dva roky, za půl roku, prostě kdykoliv. Tak prosím z toho nedělejme fatální okamžik, nedělejme z toho, že nám někam ujíždí nějaký vlak, žádný vlak není, a že děláme rozhodnutí, které bude mít nekonečné a fatální důsledky.

Mimochodem úvahy, které tady zaznívaly např. o roli Velké Británie, že jako bychom se měli štítit Velké Británie, no, dámy a pánové, já bych chtěl připomenout jenom dvě základní věci. Velká Británie, ať se nám to líbí, nebo ne, je třetí největší ekonomikou EU. Jestli máme zájem vytlačovat třetí největší ekonomiku EU někam na okraj, já myslím, že to není v českém zájmu. A za další – Velká Británie, ať se nám to líbí, nebo ne, je jeden z nejplamennějších zastánců vnitřního trhu a dokončení vnitřního trhu, což je obrovský potenciál i pro ČR.

Já chci připomenout, že stále 60 % trhu služeb není liberalizováno, není součástí vnitřního trhu. A jestli je tady nějaký uvnitř Evropy zdroj ekonomického růstu, jestli je tady nějaký zdroj vytváření nových pracovních příležitostí, jestli je tady nějaký zdroj překonání ekonomické krize, tak je to právě dokončení vnitřního funkčního trhu EU. A tam je Velká Británie naším velkým spojencem, respektive je součástí té koalice zemí, ve které je i ČR, chcete-li v tomto místně tržním jádru je ČR, je tam i Velká Británie. A zaplaťpánbůh za to, že tam máme takto významný stát, čili tato izolace není v našem zájmu.

A moje poslední poznámka je poznámka procedurální. Ano, změny navržené přímo na summitu v průběhu jednání a před jeho koncem obsahově byly velmi zásadní. Týkaly se např. účasti neeurozónních zemí na eurosummitech, takže není pravda, že to byly změny jenom nějaké kosmetické. Návrh lobbingu prostě měnil tuto smlouvu poměrně zásadním způsobem. A co se týče českého překladu, tak ten se teď lingvisticky ladí s Bruselem, když to řeknu zjednodušeně, a bude samozřejmě přístupný především těm kolegům, kteří plamenně mluví o tom textu, předtím ho ještě nemohli číst, protože nebyl český překlad, a já vím, že anglicky neumějí. Děkuji. (Hluk – dupot v lavicích.)

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane premiére, ještě s přednostním právem vystoupení se hlásí pan předseda Milan Štěch. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Pane místopředsedo, pane předsedo vlády. Zaprvé: K těm sdělením, že evropské odbory byly proti; a ona zpočátku byla proti i frakce sociálních demokratů v Evropském parlamentu, tak ale je potřeba popravdě říci, že byl také nějaký vývoj k dohodě a že do původních článků hlavy I byly dopracovány a zařazeny pasáže, které se týkaly udržitelného růstu zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a koheze. A že také v další části se to, i když ne podle úplně mého gusta, projevilo - a je to kompromis.

Je to kompromis, a myslím si, že není seriózní říkat tady stanovisko, které bylo na začátku toho procesu, a neříci to konečné stanovisko. Já jsem před chvilkou hovořil s panem předsedou Zavadilem, Českomoravská konfederace odborových svazů má stanovisko, aby se vláda přidala, aby ČR byla součástí a také ho bude 23. prezentovat na tripartitě. A co se týká těch ataků o tom, že tedy se máme přidat k ústavnímu zakotvení vyrovnaných rozpočtů, já si myslím, pane premiére, že už by ta hra na to, že jedni jsou ti, kteří chtějí republiku zadlužovat, a zadlužují a zadlužují, a druzí jsou ti, kteří ji chtějí dostat do stavu, že nebude zadlužena, že už přece skončila. Tomu nevěří ani malé děti.

Podívejte se, za těch 6 let vašeho vládnutí, jaký ranec jste naložili českým veřejným rozpočtům, a ještě byste si měli přiznat, že ten prvotní stav, kdy se musela začít draze platit dluhová služba, byly důsledky privatizačních let, kdy se privatizovalo na dluh, který potom musely následné vlády, zejména vláda Miloše Zemana, uhradit, respektive rozhodnout o tom, aby banky nezkrachovaly a dostaly injekci. Takže pokud chcete jít na toto téma, já osobně jsem připraven a nebude mi trvat dlouho, abych si dal dohromady podklady. A jsem připraven do diskuze, v jakých situacích, kdo tuto zemi zadlužil. A myslím, že je to známé téma, a není seriózní ho vytahovat v tomto případě.

Já si myslím, že platí to, co jsem řekl. Ano, rozpočty se vyrovnané zajišťují jak na výdajové straně, tak se zajišťují i na příjmové straně. A pokud se na tomto neshodneme, tak těžko budeme hledat nějaký přijatelný konsensus, to znamená nějakou kompromisní dohodu. Takže to jsem tady chtěl uvést, aby nebylo používáno - sociální partneři, odbory - v úplně jiném kontextu.

A ještě poslední poznámku.

My máme k dispozici pracovní verzi překladu pro interní účely, které měla k dispozici, pokud vím, i ministerstva a měli ji k dispozici i úředníci, kteří připravovali podklady, a také se vrátili s těmito materiály z Bruselu. Je chybou vlády, není to chyba nás, že nemáme poslední originál překladu. A já doufám, že to, co máme k dispozici, je buď sto procent toho, co bylo přijato, respektive toho, co je k úvaze, nebo máme verzi, která je velmi, velmi shodná nebo blízká tomu, co nakonec bylo výsledkem poslední rady.

Takže byl bych rád, abyste dostali skutečně originál. Já si myslím, že ho v ruce mám, a nejsem jediný. Mám ho ze zdrojů přes sociální demokracii z EU. A doufám, že to je materiál, který je naprosto v pořádku. Je smutné, že to musíme zajišťovat po této linii, že není schopna vláda nám to fér včas předat, abychom mohli v tomto jednat seriózně a abychom si tady nepředhazovali, kdo má a nemá a kdo to umí a neumí. Já si myslím, že tady jde o to, co tam je a nebo není zapsáno. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane předsedo, a zeptám se paní zpravodajky, zda chce vystoupit k proběhlé rozpravě. Ano, paní senátorka Gajdůšková má slovo.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Ano, vážený pane premiére, pane předsedající, kolegyně a kolegové.

Pokusím se být velmi stručná, ale nicméně na některé věci musím reagovat, protože je potřeba je uvést na pravou míru. V prvé řadě bych chtěla říci, že v Senátu nebývá zvykem vzájemně se kádrovat, a už vůbec ne útočit na sebe osobně. Ale budiž panu premiérovi odpuštěno, on není senátor.

Chtěla bych říci, že ale pan premiér zde předkládal tvrzení, a nikoli fakta. To tvrzení je třeba k článku 7 a 8 navrhované smlouvy, kde bylo řečeno, že jsou přenášeny kompetence na unijní orgány. Opak je pravdou, protože někteří senátoři vystoupili s tím, že neměli text, že ho nečetli, tak já si dovolím ten článek ocitovat celý, článek 8 jenom částečně, protože je delší.

Takže článek 7 fiskální úmluvy říká: "Smluvní strany, jejichž měnou je euro, se zavazují, že budou při plném respektování procesních požadavků smluv Unie," doplňuji primárního práva, "podporovat návrhy nebo dokončení, které Evropská komise předloží, jestliže shledá, že členský stát EU, jehož měnou je euro, porušuje kritéria schodku v rámci postupu při nadměrném schodku. Tato povinnost neplatí, jestliže se zjistí, že proti navrhovanému rozhodnutí nebo doporučení je kvalifikovaná většina smluvních stran, jejíž měnou je euro, vypočítaná analyticky dle příslušných ustanovení smluv Unie, přičemž k postoji dotčené smluvní strany se nepřihlíží."

To není přenos na unijní instituce, to je rozhodnutí smluvních stran, tedy členských států o tom, že budou rozhodovat nějakým způsobem. (Zvýšený hluk v Jednacím sále.)

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Myslím si, že při vystoupeních senátorů předtím mnozí nesouhlasili, ale nedávali to najevo tímto způsobem.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane předsedající.

Článek 8, jenom úvod, opět: "Smluvní strany a smluvními stranami této smlouvy jsou členské státy. Tedy smluvní strany vyzývají Evropskou komisi, aby včas předložila zprávu a opatření přijatých každou smluvní stranou v souladu s článkem 3, odst. 2." A tak dále.

Závěr tohoto článku, odst. 3, čl. 8: "Tento článek představuje zvláštní ujednání mezi smluvními stranami ve smyslu článku 273 smlouvy o fungování Evropské unie."

Já to čtu a zdůrazňuji proto, že prostě není pravda to, co nám zde bylo předkládáno a o čem se nás pan premiér snažil přesvědčil. Kdo rozumí psanému textu, může si to přečíst ještě sám.

Dále děkuji panu premiérovi za odpověď na otázku o tom, jak byla smlouva sjednávána respektive zda zde bylo pověření prezidentem republiky. Z Ústavy ČR vyplývá, že mezinárodní smlouvu dojednává prezident ČR nebo člen vlády, kterého prezident pověří. Pan premiér nám tedy vysvětlil, že pan prezident musí pověřit premiéra k projednávání mezinárodní smlouvy v každém jednotlivém případě. Z toho mi vyplývá, že tedy bylo pověření o dojednání této smlouvy, konkrétně na smlouvu k fiskální úmluvě, a pak tedy je zde ale další otázka, proč tedy prezident, jestliže dal pověření k dojednání této smlouvy, proč tedy se vyjádřil, že tu smlouvu nepodepíše? To prostě nemá žádnou logiku. A na to jsme odpověď nedostali.

Dál ještě musím přece jenom k tomu, co zde zaznělo. Pan premiér velmi emotivně hovořil o tom, jak bychom se tvářili na to, kdyby česká vláda ingerovala do rozhodnutí o rozpočtech krajů. Česká vláda to nedělá tak, že by diskutovala s kraji o rozpočtech či o struktuře jejích rozpočtů, česká vláda to dělá naprosto přímočařeji. A to je tak, že prostě krajům peníze nedá. Máme tady hejtmany, mohou o tom dlouze mluvit. Jenom v sociální oblasti to znamená, že krajům byly sníženy finance na tuto oblast až na jednu třetinu.

Pan předseda Štěch už hovořil o tom, že ČMKOS vyzvala k tomu, abychom se k fiskální úmluvě, k smlouvě o dluhové odpovědnosti připojili. Vyzvali k tomu také intelektuálové i akademická sféra. Jsem přesvědčená o tom, že vědí, o čem mluví. A je tedy velmi, velmi nekorektní argumentovat nějak jinak.

Musím trvat také na tom, že projednávání v Parlamentu ČR, tedy v obou komorách, skutečně nebylo odpovídajícím způsobem. Jak jsem říkala ve zpravodajské zprávě na začátku: 25. 1. pan premiér ve svém úvodním vystoupení, v informaci vlády, ale ani ve svém závěrečném vystoupení v debatě, která zde proběhla, neoznámil, že je připraven odmítnout tuto smlouvu. Neměl tedy, alespoň z Parlamentu ČR mandát v tomto směru. Samozřejmě smlouvu dojednává vláda. My jsme si toho vědomi, ale nebylo toto řečeno. A parlament, nebo Senát, ať nemluvím za Poslaneckou sněmovnu, Senát tehdy přijal usnesení, že bere zprávu na vědomí, jestli si to dobře pamatuji, ale vzal na vědomí to, že o té smlouvě bude jednáno a bude dojednána.

No a to, proč tedy tu smlouvu nemáme dnes v oficiální verzi, na to už tady otázka padla několikrát. Takže závěrem: Pokud jsem dobře počítala a dobře si pamatuji, vystoupilo 10 senátorů, z toho 1 senátor dvakrát, padly návrhy, jsou zde tedy 3 návrhy usnesení: Vzít na vědomí. Návrh, který jsem předložila jako zpravodajka. A návrh pana senátora Vystrčila. Na lavici ještě byl rozdán návrh usnesení pana senátora Kubery, ale protože pan senátor Kubera nevystoupil, nenačetl tedy tento návrh usnesení, nemůžeme o něm hlasovat.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Ano, děkuji, paní zpravodajko. Takže v tuto chvíli máme tedy 2 návrhy na hlasování. Ale máme tady přihlášeny 2 senátory s přednostním právem. Nevím, jak se dohodneme, ale zřejmě v pořadí tak, jak je, takže teď je to jasné. Místopředseda Senátu pan senátor Přemysl Sobotka. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Takže také dobré poledne, pane místopředsedo, pane premiére, kolegyně, kolegové.

Nechtěl jsem vystupovat, ale musím. První bod, který bych chtěl sdělit, že soukromý názor, i když politický, není názorem zpravodaje. Vím, že paní kolegyně mluví za výraznou většinu v tomto Senátu, ale zpravodaj by měl být korektnější.

A 1. věta, kterou ona řekla – že tady nejsou zvykem vzájemné osobní útoky. Když si přečtete usnesení, které paní místopředsedkyně navrhla, tak útočí na pana předsedu vlády. A to dokonce ve 2 momentech. A to, že premiér v podstatě nechodí připraven na jednání orgánů EU, považuji za opravdu, opravdu názor ryze osobní, a ne názor této instituce.

Přenos pravomocí do Bruselu, to je přece otázka výkladu. Já osobně jsem přesvědčen, a ty argumenty tady zazněly, že přistoupíme-li k té smlouvě o fiskální úmluvě, přenášíme pravomoci, včetně možnosti být trestáni, do Bruselu. A v pozadí všeho je přece politický problém. Někdo chce unitární EU, a někdo chce EU, do které jsme vstoupili, s určitým přenosem pravomocí do Bruselu, ale v každém případě já osobně trvám na tom, že je to svazek stále ještě suverénních a demokratických států. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane místopředsedo. Nyní můžeme přistoupit k hlasování.

Paní zpravodajko, o čem budeme teď hlasovat?

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Vzhledem k tomu, že nebylo usnesení výboru, což u těchto bodů není pravidelně, budeme hlasovat v pořadí, v jakém návrhy byly předloženy. To znamená, první návrh byl můj, druhý návrh předložil pan senátor Sefzig – vzít na vědomí, třetí byl návrh pana senátora Vystrčila, který byl kratší.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Faktická – pan místopředseda Přemysl Sobotka.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Kolegyně, kolegové, návrh kolegyně Gajdůškové byl jako první, v podstatě ty další návrhy jsou v kontradikci s tímto návrhem, takže o těch by mělo být hlasováno nejdříve a pokud neprojdou, bude se hlasovat o návrhu kolegyně Gajdůšková. Takže navrhuji, abychom nejprve hlasovali o návrhu kolegy Vystrčila, následně vzít na vědomí a následně o návrhu kolegyně Gajdůšková.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Hlásí se předseda pan Milan Štěch. Prosím, máte slovo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Já jsem pevně přesvědčen, že se má hlasovat tak, jak paní zpravodajka navrhla. Je to v souladu i s jednacím řádem. Navrhovatelé neuvedli ty návrhy jako pozměňovací návrhy k předloženému návrhu, tudíž se nemůže o nich hlasovat jako o prvních a musí se hlasovat v pořadí, jak byly návrhy předloženy. Myslím si, že i ten druhý návrh není pozměňovacím návrhem k tomu prvnímu. Návrh pana kolegy Vystrčila by mohl být tak chápán, ale nebylo to tak uvedeno, takže diskuse byla ukončena. Postupujme podle jednacího řádu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Já se ztotožňuji též s tímto návrhem, nebo s tímto názorem. Na druhé straně padl tady návrh, o návrhu můžeme hlasovat. Já myslím, že není problém – pan místopředseda navrhl, abychom nejdříve hlasovali o návrhu pana senátora Vystrčila. Já nechám o tomto návrhu bez prodlení hlasovat. (Hlas: Nemůžeš!). Já nechávám hlasovat o návrhu pana místopředsedy – on dal návrh, aby se hlasovalo o tomto návrhu. Nedávám návrh na hlasování o tom návrhu, ale o tom, aby se hlasovalo, jestli si rozumíme. A to si myslím, že je v pořádku. (Protichůdné názory z pléna.)

V tuto chvíli je v sále přítomno 78 senátorek a senátorů, potřebné kvorum je 40.

Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, aby se hlasovalo nejdříve o tom původním návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. (Hlasy: O jakém návrhu?) O tom, že budeme hlasovat. (Hlas: O čem budeme hlasovat?) Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Děkuji, hlasování skončilo a mohu konstatovat, že v hlasování pořadové číslo 5 se ze 78 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 40 pro vyslovilo 31, proti bylo 23. Návrh nebyl přijat.

Tím jsme se vypořádali s procedurálním návrhem pana místopředsedy Sobotky.

Nyní přistoupíme k hlasování o návrhu na usnesení, tak jak jej navrhla paní zpravodajka, místopředsedkyně Alena Gajdůšková. Takže v tuto chvíli budeme hlasovat o návrhu, který předložila paní senátorka Alena Gajdůšková, tak jak jej načetla a tak jej máte v písemné podobě.

V tuto chvíli je v sále přítomno 77 senátorek a senátorů, teď už 78, potřebné kvorum pro schválení je 40.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování skončilo a mohu konstatovat, že v hlasování pořadové číslo 6 se ze 78 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 40 pro vyslovilo 41, proti bylo 26. Návrh byl přijat.

Děkuji paní zpravodajce. Děkuji panu premiérovi. Tím jsme projednali tento bod a přistoupíme k dalšímu bodu našeho programu. Ještě před tím mě požádal o procedurální návrh pan senátor Petr Gawlas. Takže prosím, pane senátore, máte slovo. Já bych vás požádal o pozornost.

Senátor Petr Gawlas:  Vážený pane předsedající, vážené senátorky, senátoři, dovolte mi, abych využil krátké přestávky mezi dvěma body a požádal vás o uctění památky našeho kolegy, poslance Petra Jalowiczora, minutou ticha. V Petrovi ztrácíme skvělého a férového chlapa. Zemřel včera v dopoledních hodinách ve věku 38 let. Čest jeho památce! (Děje se.) Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji. Nyní přistoupíme k dalšímu bodu našeho programu. Tím je

 

Návrh rozhodnutí Rady, kterým se stanovuje víceletý rámec pro Agenturu Evropské unie pro základní práva na období 2013-2017

Tisk EU č. N 134/08

Materiál jste obdrželi jako senátní tisk č. N134/08 a N134/08/01. Pana premiéra zastoupí pan ministr Alexandr Vondra, takže prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Děkuji. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, myslím, že tento bod bude kratší. Já si v zastoupení předsedy vlády dovoluji uvést návrh rozhodnutí Rady, kterým se stanovuje víceletý rámec pro Agenturu EU pro základní práva na období 2013 – 2017.

Připomínám jenom, že Agentura EU byla zřízena na základě nařízení Rady z roku 2007 a náplň její činnosti v podobě výčtu tématických oblastí vymezuje v současnosti rozhodnutí Rady z roku následujícího o víceletém rámci pro tuto agenturu, jež je ve vztahu k zakládacímu nařízení prováděcím předpisem.

Právě vztah mezi základním aktem ve formě nařízení a prováděcím předpisem ve formě rozhodnutí má pro diskusi nad tímto materiálem zásadní význam. Stávající víceletý rámec musí být počínaje příštím rokem nahrazen, a proto Komise předkládá návrh nového víceletého rámce na období 2013 až 2017. V porovnání se současným víceletým rámcem došlo při výběru tématických oblastí k určitým změnám. V novém víceletém rámci již napříště nemá být zastoupeno téma účasti občanů na demokratickém fungování Unie a soubor akceptovaných oblastí byl naopak rozšířen o otázky integrace Romů a policejní a justiční spolupráci.

Je nutno zdůraznit, že Česká republika oceňuje činnost a výsledky Agentury pro základní práva, která prostřednictvím svých odborných aktivit přispívá k monitoringu a zlepšování kvality ochrany lidských práv v Unii. Pokud jde ovšem o pozici České republiky k návrhu nového víceletého rámce, vláda jeho přijetí v téže věci podporuje, k předloženému návrhu však v jeho aktuální podobě máme jednu zcela zásadní výhradu.

Především z právních, ale zčásti z věcných důvodů nesouhlasíme s tím, aby prostřednictvím víceletého rámce byla rozšířena působnost agentury na oblast policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Stejnou pozici Česká republika zastávala i před rokem, když Komise navrhovala změnu stávajícího víceletého rámce agentury s cílem začlenit do něj právě tuto oblast. Komise tehdy argumentovala tím, že působnost agentury se o tuto oblast automaticky rozšířila v důsledku přijetí Lisabonské smlouvy. Česká republika však měla od počátku pochybnosti o tom, zda tato interpretace Komise není v rozporu s obecnou zásadou svěření pravomocí. Požádala proto o vypracování expertního stanoviska právní službu Rady, která konstatovala, že k automatickému rozšíření působnosti agentury nedošlo. Za jediný možný způsob jejího rozšíření pak právní služba Rady označila změnu zakládacího nařízení. Byl tak potvrzen náš právní názor, že oblast policejní a justiční spolupráce v trestních věcech nebyla členskými státy této agentuře svěřena. Ostatně analogický přístup v dalších případech by vedl k rozšíření působnosti orgánů Unie způsobem, který nebyl členskými státy při přijímání příslušných právních aktů zamýšlen.

Nyní Komise sice předkládá návrh nového víceletého rámce, ale v otázce možného rozšíření působnosti agentury o oblast policejní a justiční spolupráce je situace zcela totožná. Závěry loňského stanoviska právní služby jsou tak plně použitelné na nyní předkládaný návrh a taktéž pozice naší země zůstává v této věci nezměněná.

Výhrady České republiky k začlenění policejní a justiční spolupráce mezi oblasti působnosti agentury se ale také zakládají i na důvodech věcných. Především lze mít opodstatněné obavy, že bez adekvátního navýšení rozpočtu by se agentura nemohla tak komplexní problematikou plnohodnotně zabývat. Eventuální navýšení jejího rozpočtu však v současné hospodářské situaci nepřichází v úvahu a Komise jej navíc ani nepožaduje.

Působení agentury v této oblasti lze přitom považovat za velmi citlivé, aniž by však s ohledem na omezené finanční zdroje agentury mohlo poskytnout jakoukoliv zásadní přidanou hodnotu. Dle názoru vlády musí být právní základ činnosti agentury naprosto nezpochybnitelný a případné rozšíření působnosti musí být řádně odůvodněné konkrétní přidanou hodnotou. Vláda proto vítá usnesení výboru pro záležitosti EU Senátu, jež se s názorem vlády ztotožňuje a podporuje její zdrženlivý postoj v této věci.

Jelikož je návrh Komise založen na článku 352 Smlouvy o fungování EU, nemůže zástupce České republiky hlasovat v Radě pro přijetí tohoto návrhu bez předchozího souhlasu obou komor Parlamentu. Svoji žádost o vyslovení předchozího souhlasu však vláda předloží teprve poté, co bude v rámci projednávání v příslušných pracovních orgánech Rady dosaženo shody na podstatných obrysech tohoto návrhu. Můžeme totiž předpokládat, že prvotní návrh bude v průběhu projednávání nikoli nepodstatným způsobem změněn, a v takovém případě by předchozí souhlas Parlamentu k původnímu návrhu již nebylo možné použít.

V tomto duchu jsem také informoval dopisy předsedy evropských výborů obou komor Parlamentu. Považuji však za žádoucí, že se Senát tímto návrhem zabývá již nyní, což vládě může indikovat, jaký postoj Senát zaujme při pozdějším rozhodování o předchozím souhlasu. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane ministře. Zaujměte, prosím, místo u stolku zpravodajů. Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je výbor pro záležitosti EU. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. N134/08/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Luděk Sefzig, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji, pane místopředsedo, za slovo. Vážené paní senátorky, páni senátoři, pane ministře, moje zpravodajská zpráva bude relativně stručná. Nicméně bych rád začal takovou krátkou historickou reminiscencí, kdy jsme v Senátě projednávali původní zřizovací listinu k agentuře. (Hluk v Jednacím sále a v předsálí – pan senátor vyčkává.) Já vím, že je obtížné přidržet vaši pozornost po tak bouřlivém jednání, ale přesto se o to pokusím, protože zejména nás, jako senátory by měla zajímat právě takováto právní hyperbola, která se v tomto návrhu udála, ale přesto bych velice rád, abyste pochopili, jak k tomu došlo, abych přece jenom tu krátkou historickou reminiscenci uvedl.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Pane senátore, promiňte. Já bych jenom požádal, zda by bylo možné v předsálí zajistit, aby ten hluk, který se sem šíří, se přestěhoval do nějakých jiných prostor Senátu a nerušil jednání. Prosím, pane senátore, pokračujte.

Senátor Luděk Sefzig:  Pane místopředsedo, děkuji, to mi bude velmi ku pomoci.

V roce 2007 jsme projednávali zřizovací nařízení, které mělo uvést v chod nově vznikající agenturu se sídlem ve Vídni, která měla monitorovat lidskoprávní agendu. My jsme tehdy v usnesení vyjádřili dvě určité, poměrně silné pochybnosti s tím, zdali tato agentura je nezbytná a zdali skutečně bude pouze jenom monitorovací, zda nedojde k tomu, aby tato agentura nezačala mít výkonný charakter, což jistě chápete, že v oblastech, které patří mezi suverénní záležitosti členských států Evropské unie, by mohlo být velice zavádějící.

Druhým bodem, o kterém jsme mírně pochybovali, bylo to, že lidskoprávní agendu do té doby spravuje Rada Evropy se sídlem ve Štrasburku a my jsme měli určitý problém s tím, aby nedocházelo ke konfliktu těchto dvou organizací, těchto dvou institucí. Zpětně po těch čtyřech letech a třech letech fungování agentury mohu doložit, že naše pochybnosti praxe rozptýlila. Agentura skutečně dělá skutečně monitorování a ku podivu k žádným konfliktům se štrasburskou institucí nedošlo.

Tak jak byla přijata Lisabonská smlouva, tak vznikla i ambice agentury monitorovat i oblasti jiné, protože původní zřizovací listina jasně říká, že agentura se má zabývat lidskoprávní agendou, protože byla přijata na právním základu doložky flexibility, a ta se týkala podle předchozích smluv pouze a jedině vnitřního trhu. Na základě této doložky flexibility tedy byla zřízena instituce, která ani z podstaty věci nemohla zasahovat, a také v preambuli této agentury, zřizovací listiny této agentury, to je zřizovacího nařízení, je uvedeno, že se nemůže týkat policejní spolupráce, trestní politiky, tedy tak zvaného bývalého třetího pilíře podle maastrichtského chrámu.

Nyní dochází k tomu, že by agentura tím, jak v Lisabonské smlouvě došlo ke komunitarizaci třetího pilíře, by měla rozšířit svoji monitorovací činnost – to zdůrazňuji, monitorovací činnost – i do oblasti toho bílého, třetího rámce. Nic proti úmyslu, i když s ním osobně mám velké problémy a vzpomínám si, že právě problémy kolem policejní spolupráce justice, svobody a vnitra jsme poměrně přesně označili za velice citlivé a začali jsme se s nimi ve výboru zabývat již v roce 2006, tedy dávno před tím, než byla ratifikována Lisabonská smlouva, která tuto oblast dala pod tak zvaný první pilíř, nebo bývalý první pilíř, tedy pod komunitární právo. Ale veliký problém kromě toho citlivého obsahu je v právní proceduře, kterou agentura má být zřízena.

Zřizovací nařízení stanoví, že agentura má působit jako odborná poradní instituce v rámci kompetencí bývalého Evropského společenství, tedy v rámci tak zvaného prvního pilíře. V preambuli nařízení je výslovně řečeno, že nelze předjímat možnost rozšíření její činnosti na třetí pilíř, policejní a justiční spolupráce, a v trestních věcech. Někdo však tvrdí, že preambule nemá tu správnou váhu, jakou má vlastní text smlouvy. V článku pět zřizovacího nařízení předpokládá, že Rada přijme rozhodnutí, víceletý rámec agentury, který má na pět let stanovit konkrétní oblasti v rámci prvního pilíře, kterým se bude agentura věnovat.

To je tedy zmocnění k vydávání prováděcího předpisu, které nemá svůj základ v primárním právu. A nejedná se ani o komitologii, ani o jiný postup, který primární právo předpokládá. Dokonce je k tomu znám judikát soudního dvora z roku 2008 s označením C13306, který uvedl takovýto postup za nepřípustný. A přesto na základě tohoto postupu byl přijat víceletý rámec za období 2007 a 2012. Tehdy nebyla jiná možnost, než tímto postupem poněkud extendovat a poněkud odchýlit od správného legislativního postupu. Závěrem mi dovolte, abych vyjádřil podporu usnesení, které máte k dispozici a které nehovoří o ničem jiném než o tom, že takovýto postup je nevhodný k tomu, abychom přijali další víceletý rámec. Je to podobné, jako bychom chtěli prováděcí vyhláškou měnit zákon, kdybych to přenesl na analogii vnitrostátního práva, což byste jistě chápali jako nemožný postup. Pokud chceme určit ten víceletý rámec a chceme do něj zahrnout oblast 3. pilíře, tak musíme nepochybně změnit zakládající smlouvu, primární právo. Nelze ani využitím článku 352 smlouvy o fungování EU, tedy tou novou doložkou flexibility, nelze takto rozšířit na pětiletý, víceletý rámec činnost této agentury na oblast trestní justice.

Bylo by to velmi nebezpečné i ze strany určitého precedentu k tomu, aby v budoucnosti jakákoli agentura či jakákoli činnost byla pod obecným konstatováním využití Lisabonské smlouvy a článku 352 rozšířena... (spuštěna hlasovací znělka).

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Já se omlouvám, to nebyl záměr.

Senátor Luděk Sefzig:  Já vím, že to nebyl záměr, ale já se i chýlím ke konci své zpravodajské zprávy, takže ani nemusím být upozorňován takto poměrně důrazným způsobem.

Chci jen upozornit na to, že by se to mohlo stát velmi nebezpečným precedentem, aby bez změnění primárního práva docházelo k rozšiřování účinku a vlivu některých nadnárodních institucí, kdyby i kontrola nám, národních parlamentů, byla významně omezena.

Nebudu citovat celý vám předložený návrh našeho výboru, jen si vás dovoluji požádat, abyste vyjádřili s tímto prodiskutovaným návrhem, se kterým kolegové souhlasili, jak se říká, napříč politickým spektrem, abych vás požádal o podporu tohoto usnesení. A ještě jednou vám děkuji za pozornost a omlouvám se, že jsem byl možná trošku delší, že i naše technika nesnesla délku mého vystoupení.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Pane senátore, já se ještě jednou omlouvám, ale tlačítko vypnutí mého mikrofonu a tlačítko fanfáry je příliš blízko. A když si prstíkem zmáčknu tlačítko na vypnutí mikrofonu, tak se sem tam stane, že zasáhnu i tlačítko, které spouští fanfáru, takže se omlouvám ještě jednou, nebyl to záměr. A nyní můžeme po vystoupení pana zpravodaje otevřít rozpravu. Takže otevírám rozpravu, do které se nikdo nehlásí. Rozpravu uzavírám. Zeptám se pana předkladatele, zda chce vystoupit? Pan ministr vystoupit nechce, pan zpravodaj také vystoupit nechce.

Usnesení jsme obdrželi, takže můžeme přistoupit k hlasování. Teď tedy fanfáru zapínám záměrně. (Fanfára.)

Budeme hlasovat o návrhu tak, jak jej přednesl pan senátor Sefzig a jak je uvedeno v senátním tisku číslo N134/08/02. V sále je v tuto chvíli přítomno 71 senátorek a senátorů, potřebné kvorum pro schválení je 36.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Tím jsme skončili toto hlasování a mohu konstatovat, že v hlasování pořadové číslo 7 se ze 73 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 37 pro vyslovilo 56, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat. Děkuji panu ministrovi, děkuji panu zpravodaji, a tím tento bod končím.

Dalším bodem našeho programu je

 

Žádost prezidenta republiky o vyslovení souhlasu Senátu Parlamentu České republiky s jmenováním soudce Ústavního soudu (JUDr. Jan Sváček)

Tisk č. 253

Návrh, abychom podle § 50, odst. 2 našeho jednacího řádu vyslovili souhlas s účastí kandidáta na funkci soudce Ústavního soudu, JUDr. Jana Sváčka, na našem jednání. Takže budeme hlasovat o tomto návrhu. V sále je v tuto chvíli přítomno 70 senátorek a senátorů. Potřebné kvorum pro schválení je 36. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Hlasování skončilo a mohu konstatovat, že v hlasování pořadové číslo 8 se ze 72 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 37 pro vyslovilo 58, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat. Dovolte mi, abych zde tedy přivítal pana Jana Sváčka. Žádostí na vyslovení souhlasu se zabýval výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

Tento výbor přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 253/2. Zpravodajem výboru byl určen pan senátor Petr Bratský. Garančním výborem je ústavně-právní výbor. Tento výbor přijal usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk č. 253/1. Zpravodajkou výboru byla určena paní senátorka Jiřina Rippelová, kterou nyní žádám, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Jiřina Rippelová:  Vážený pane předsedající, pane kancléři, kolegyně, kolegové, dovolte mi přednést zpravodajskou zprávu garančního výboru k bodu, který máme dnes ve svém pořadu a kterým je vyslovení souhlasu se jmenováním soudce Ústavního soudu. My tady na půdě Senátu jsme zvykli na to, že vytváření a obsazování nejrůznějších orgánů přebírá na svá bedra, a to poměrně ráda, Poslanecká sněmovna. Jednu z nemnoha výjimek představuje právě ustavování Ústavního soudu, jež zákonodárce svěřil společně prezidentu republiky a Senátu. A je to výjimka zcela určitě velmi důležitá.

Ústavní soud je interpretem a ochráncem ústavních hodnot a principů, které postupně v řadě svých rozhodnutí přizpůsobuje toku času. A právě kvůli předmětu své činnosti postupuje zpravidla trochu jinak, než postupují obecné soudy. Proto do svých úvah zahrnuje také argumenty historické, argumenty filosofické, ale i jiné. Nedívá se na právo pouze zevnitř, ale i zvnějšku, z hlediska jeho účelu a z hlediska jeho smyslu. A to je podle mého soudu smysl ústavního soudnictví, a tím pádem i kontext, v němž máme posuzovat kandidáty jeho výkonu.

Ústavodárce si byl vědom obtížnosti hledání soudců Ústavního soudu, kteří se výrazně odlišují od soudců soudů obecných. Neponechal proto jejich výběr pouze exekutivě, ale do hledání vtáhl také parlament. A to s dvojjediným úkolem. Jednak kvůli vyvážení eventuálních politických preferencí prezidenta republiky, jednak kvůli zvýšení legitimity soudců Ústavního soudu, jejichž mandát je tím způsobem odvozen též přímo od volených zástupců lidu.

Současně však ústavodárce musel zajistit jejich maximální nezávislost na každodenních politických bojích. Proto zvolil prezidenta republiky a Senát jako tu konzervativnější, brzdicí a snad i s jistým nadhledem vybavenou dvojici vrcholných orgánů exekutivy a legislativy. Prezident má v této dělbě práce úlohu iniciátora a Senát úlohu filtru. Ocitáme se nicméně dnes v situaci, kdy striktní realizace ústavou předepsané dělby moci nemusí vést k ideálnímu výsledku. Ne snad pro prezidenta nebo pro Senát, ale pro samotného kandidáta. Neprobíhá totiž žádná předběžná sondáž, na jejímž základě by bylo možno usoudit, co kandidáta čeká a co ho nemine. Pokud jej prezident republiky bude nakonec nominovat.

Sondáž třeba v ústavně-právním výboru samozřejmě nemůže mít jiný než orientační charakter. Mám však za to, že by byla velmi užitečná i pro ostatní kolegy a kolegyně, nejenom pro členy ústavně-právního výboru.

Kolegyně, kolegové, my se dnes ale tady nescházíme a nesešli jsme se kvůli tomu, abychom precizovali institucionální formy ústavního soudnictví. Nicméně sešli jsme se kvůli tomu, abychom posoudili způsobilost pana doktora Jana Sváčka zastávat funkci ústavního soudce. Mým hlavním úkolem je obeznámit vás s okolnostmi týkajícími se projednání žádosti prezidenta republiky na půdě ústavně-právního výboru.

Ústavně-právní výbor se sešel na své 36. schůzi, konané dne 1. února 2012. Po úvodním slově pana doktora inženýra Jiřího Weigla, vedoucího kanceláře prezidenta republiky, a po zpravodajské zprávě Jiřiny Rippelové, po vyslechnutí pana doktora Jana Sváčka a po rozpravě, ve které zazněly na pana doktora Sváčka konkrétní dotazy k jeho osobě, dotazy obecnější spojené s fungováním Ústavního soudu, výbor konstatoval, že předložené doklady a listiny potvrzují, že kandidát splnil podmínky stanovené Ústavou ČR pro kandidáty na funkci soudce Ústavního soudu.

Na základě tajného hlasování, kdy bylo vydáno 8 hlasovacích lístků, 3 hlasovací lístky byly pro vydání souhlasu, pro doporučení vyslovení souhlasu, 5 bylo proti. Výbor nedoporučil vyslovit souhlas se jmenováním pana doktora Sváčka. Mě určil zpravodajkou a pověřil předsedu našeho výboru pana senátora Antla, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu.

Na úplný závěr si dovolím ještě připomenout, že naše jednání se v tomto bodě řídí částí 19, § 140 našeho jednacího řádu. Že k vyslovení souhlasu se jmenováním soudce Ústavního soudu je potřeba nadpoloviční většiny přítomných senátorů. A dle přílohy č. 2 našeho volebního řádu hlasuje Senát většinovým způsobem. A to tajně. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko, zaujměte prosím místo u stolku zpravodajů.

A nyní se hlásí zpravodaj výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice pan senátor Petr Bratský. Chce vystoupit? Ne, pan senátor nechce vystoupit, takže děkuji. A v tuto chvíli otevírám rozpravu, do které se jako první přihlásil pan dr. Jan Sváček. Takže prosím, pane doktore, rád bych vás požádal tedy o vaše vystoupení. Prosím, máte slovo.

Jan Sváček:  Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři.

Dovolte mi, abych využil tento krátký čas k tomu, abych vás seznámil s některými věcmi, které nemáte před sebou v podkladových materiálech.

Nejprve bych se chtěl vyjádřit k těm záležitostem, které v poslední době prošly tiskem. Já jsem soudcem od roku 1980, a vykonával jsem funkci soudce zabývajícího se rodinným právem, později právem trestním.

V roce 1988 jsem byl jmenován náměstkem předsedy Obvodního soudu pro Prahu 8. Od roku 1987 jsem byl kandidátem strany a od léta 1989 jejím členem. Pokud jde o tento bod mého životopisu, nemám nic na svou obhajobu. Pouze to, že se jednalo v pořadí o druhou nabídku. Ta první přišla v roce 1980, v souvislosti s tím, že jsem se velmi, velmi ucházel o místo v advokacii, což v té době bez stranické příslušnosti nebylo možné. Zvolil jsem proto kariéru justičního čekatele.

Já se nebudu vyjadřovat, nyní šetřím váš čas, k oněm bulvárním útokům. Považuji to za nedůstojné i pro tuto půdu Senátu. Nicméně musím se vyjádřit k jedné věci, která zazněla, tj. k tomu, že jsem měl pracovat na základě zadání Státní bezpečnosti nebo policie. Nebo Komunistické strany Československa.

Dámy a pánové, já jsem byl v roce 1990 přesvědčen doktorem Otakarem Motejlem, který je v této souvislosti také některými současnými advokáty jmenován, k tomu, abych se stal předsedou Obvodního soudu pro Prahu 8. Tuto nabídku jsem akceptoval a byl jsem proto v roce 1990 ministryní spravedlnosti dr. Burešovou do této funkce jmenován. V roce 1999 mě tentýž doktor Otakar Motejl jmenoval do funkce předsedy Městského soudu v Praze. To již z pozice ministra spravedlnosti ČR. Moje práce, moje osobnost byla opakovaně prověřována. Dílem, jako všichni soudci, po roce 1990 Výborem na ochranu nespravedlivě stíhaných na základě těchto prověrek necelá polovina českých soudců z justice odešla. Dílem v souvislosti se jmenováním do obou funkcí. A jsem přesvědčen, že kdyby cokoli z toho, co zaznělo, se objevilo v mém profesním nebo osobním životě, nemohlo by k uvedenému jmenování dojít.

Tuším motivaci, kteří mě nespravedlivě obviňují, a předpokládám, že to souvisí s mou funkcí předsedy Městského soudu v Praze, kdy se z titulu této funkce musím vždy zastávat těch správných soudců a hájit jejich spravedlivé rozhodování, a tím si získávám nepřátele z okruhu osob, které se v minulosti jakýmkoli způsobem snažili tuto nezávislost narušit.

Pokud jsem ještě u dr. Motejla, ještě za jeho života v roce 2009 mě navrhl na jediné justiční vyznamenání, které existuje, a v roce 2010 jsem obdržel stříbrnou medaili rytíře Antonína Randy od Jednoty českých právníků, jehož byl dr. Motejl předsedou.

Je pro mne velmi překvapivé, že v této době na mou podporu zazněly některé hlasy od spolku Šalamoun a Jazzové sekce, což jsou instituce, od kterých bych to nečekal, speciálně s panem Bokem se pravidelně utkávám a málokdy pan Bok vítězí. Proto si jeho objektivity velmi vážím. Byl jsem na ústavního soudce neformálně navržen panem prezidentem již v roce 2003. Tehdy jsem z osobních, rodinných a profesních důvodů tuto nabídku odmítl. V roce 2004 a 2005 jsem se díky některým svým postojům dostal do sporu s panem prezidentem – týkalo se to především otázky justičních čekatelů a později institucionálního uspořádání soudnictví. Ti lidé, kteří se tehdy podivovali nad tím, proč jdu do sporu s prezidentem republiky, mě nyní označují za jeho muže. Dámy a pánové, jsem kandidátem prezidenta republiky, protože nikdo jiný podle ústavy a zákona nemá možnost navrhovat ústavního soudce, ale prohlašuji, že nejsem kandidátem ani pravicové, ani levicové strany, jsem nezávislým soudcem a pevně věřím, že tomu tak do konce mého profesního života zůstane. Dovolte mi dvě poznámky na dva projekty, které jsme zrealizovali a o nichž jsem se ve svém životopisu nezmínil. Po své stáži v USA v roce 2003 jsem si uvědomil, že v ČR existuje velká betonová bariéra mezi světem akademickým, co se týká soudnictví, a praktickým světem justičním. Zatímco lékař a student medicíny tráví většinu svého času v nemocnicích, student právnické fakulty po celých 5 let neopustí budovu na náměstí Currieových. Po domluvě se současným vedením Právnické fakulty Univerzity Karlovy došlo k tomu, že po počátečních stážích jednotlivých studentů v tuto chvíli přichází k Městskému soudu v Praze každý semestr 120 vybraných studentů na praxi. Jde o nepovinně volitelný předmět, za který studenti dostávají své kredity. Je to velmi oblíbené a velmi nám to prospívá, i když nám to přidává práci, protože víme, že budoucí adepti justičních profesí budou vědět díky tomuto, do čeho jdou. Zmínil bych i druhý projekt, který se nám podařilo zrealizovat v obvodu Městského soudu v Praze. Po dohodě s unií neslyšících občanů jsme si uvědomili, že je tato skupina osob svým způsobem diskriminována v řízení před soudem, protože tlumočník do jejich jazykové řeči není schopen přetlumočit vše podstatné, co se u soudu odehrává. Projekt spočíval v tom, že v těchto dnech již každý neslyšící občan má rovný přístup k právům jako každý jiný občan tím, že existuje v každé jednací síni k tomu přizpůsobené monitorování a hlasový záznam, který se vzápětí přepisuje na tabuli a neslyšící občan vidí před sebou vše, co se u soudu odehrává. To jsou dvě věci, které vznikly nad rámec mé soudcovské činnosti i nad rámec mé funkce předsedy Městského soudu v Praze. Pokud jde o můj vztah k právu, jsem velkým odpůrcem zneužívání trestního práva a kriminalizace osob, což pokládám za fenomén současné společnosti. Před několika měsíci jsem na toto téma uskutečnil několik přednášek. Jde mi o to, že trestní zákon jako ultima ratio by měl sloužit jako poslední prostředek k úpravě vztahů mezi lidmi. V ČR se tomu zatím tak neděje. Podnikatelé mezi sebou hojně podávají trestní oznámení jen proto, aby se navzájem zdiskreditovali a také proto, že je to levnější, než podat občanskoprávní nebo obchodní žalobu, protože orgán činný v trestním řízení za ně shromáždí všechny podkladové důkazy, které poté, co je jeho sok obžaloby zproštěn nebo je trestní řízení zastaveno, může dobře použít v civilním nebo v obchodním procesu. Tato kriminalizace se netýká jen podnikatelské sféry, můžeme mluvit i o lékařích, na které jsou podávána trestní oznámení nikoli za to, že uřízli zdravou nohu místo nemocné, ale protože rehabilitace trvala o několik měsíců déle, než pan doktor slíbil. Ze světa politického víme, že jsou hojně využívána trestní oznámení mezi politiky. Jsem přesvědčen, že to není správná cesta, abychom formou trestního práva regulovali poměry v této společnosti. Je škoda, že se tak děje, a máme na tom zásluhu my všichni. Státní zástupci proto, že nejsou ochotni a odvážní zastavit záležitost již v přípravném řízení, advokáti možná proto, že jejich paušální poplatky, pokud se jedná o advokáta ex offo, jsou vyšší, pokud proženou kauzu svého klienta všemi soudními instancemi včetně soudu ústavního, než kdyby byla věc zastavena již v přípravném řízení, a my soudci proto ne vždy jsme schopni věc posoudit, odhalit a správně a spravedlivě rozsoudit. Jsem zastáncem úvahy, že zkušenost soudce a jeho životní názory jsou někdy více než znalost paragrafů, a to zvlášť, kdy mám pocit, že v současné společnosti pojem "zákonnost" a "spravedlnost" nejsou pojmy zcela identické. Jako předseda Městského soudu v Praze jsem se podílel v roce 2005 na vypracování materiálu, který byl označován jako emancipace soudní moci. Chtěli jsme, aby soudnictví bylo rychlé, kvalitní, vykonatelné a vymahatelné. Pokud jde o rychlost a kvalitu, není třeba komentáře. Pokud jde o předvídatelnost, nedaří se nám to. Chtěli bychom, aby každý občan věděl, že pokud podá civilní žalobu v Českých Budějovicích a identickou nebo podobnou soudní žalobu v Ústí nad Labem, že v obou případech dopadne stejně. To zatím garantovat bohužel nemůžeme. Pokud jde o vymahatelnost, řekl bych, že se nám vymkla z rukou úplně. Jestliže se setkáváme s případy, kdy po nezaplacení jedné složenky nebo jízdy načerno místo 500 Kč má občan zaplatit na soudních a dalších výlohách 30 000 Kč, jde v tuto chvíli o neetický přístup ze strany advokátů, exekutorů, a troufám si říci, i soudců. Tam, kde selhává etika, musí pravděpodobně nastoupit zákon. Myslím si, že by bylo na předkladatelích a zákonodárcích, aby tuto oblast, která velmi ovlivňuje společenské vztahy mezi lidmi, nějak upravili. Pokud jde o můj vztah k soudcům, jsem k soudcům Městského soudu v Praze náročný. Celkem je jich v tuto chvíli 565. Když jsem se díval na podzim 2011 do statistik kárného soudu, Nejvyššího správního soudu, zjistil jsem, že téměř polovina kárných návrhů je z Prahy. Nevím, zda je to dáno naší náročností, neschopností pražských soudců nebo složitostí agendy, kterou vyřizují. Možná od všeho trochu. Ale tak, jak vystupuji proti těm soudcům, kteří se nějak zprotivili svému soudcovskému poslání, takovým způsobem se zase zastávám soudců dobrých, kteří si to zaslouží. To je moment, který mi občas působí mnoho nepřátel. Překvapivý poznatek pro mne byl i v tom, že kárné senáty, které byly po bouřlivé diskusi před třemi lety složeny nejen ze soudců, ale i z nesoudcovských profesí, jsou ke špatným soudcům mírnější a shovívavější, než byly kárné senáty, které byly složeny jen ze soudců.

Nevím, čemu mám přičíst tento moment, ale domnívám se, že je to proto, že kárné řízení je jednostupňové. Je zde větší odpovědnost kárného senátu, než tomu bylo dříve, kdy bylo možno podat opravný prostředek. Velmi často se setkávám se Soudcovskou unií. Jsem oponentem této instituce, které si jinak velmi vážím v tom smyslu, že se domnívám, že Soudcovská unie by měla méně hlasitěji bojovat za platy soudců, ale hlasitěji se vyrovnat s tím, co jsem kdysi pracovně nazval "vnitřní nepřítel", to jsou špatní soudci mezi námi. V okamžiku, kdy by se to Soudcovské unii podařilo, získala by větší kredit a větší věrohodnost v očích občanů i v očích politiků. S povděkem konstatuji, že v současné době lépe a více fungují samočisticí mechanismy v justici. Soudci již nechtějí schovávat své neschopné kolegy, protože vědí, že jeden z deseti kazí výsledky jejich práce. Soudci jsou více nároční sami k sobě. Dovolte, abych uzavřel svůj krátký projev. Když jsem byl před několika lety tázán, jaká je podle mého názoru nejdůležitější vlastnost soudce, odpověděl jsem, že jsou podle mého názoru vlastnosti dvě: pokora a sebevědomí. Sebevědomý soudce vyplývá ze znalosti předpisů a ze znalosti vlastní osobnosti a vlastní integrity. Pokora vyplývá z pochopení životní situace toho, kdo se ve velmi komplikované situaci před soudcem ocitá. Když je příliš pokory, není soudce schopen věc rozhodnout, když je příliš sebevědomí, není schopen soudce rozhodnout spravedlivě. Nejdůležitější pro práci soudce je, aby byl správný poměr obou vlastností – oné pokory i sebevědomí. Nyní před vámi vystupuji pro mne v nové a poněkud zvláštní funkci, ale zvláštní pozici. Na závěr bych chtěl říci, že s velkou mírou pokory a s přiměřeným sebevědomím očekávám vaše rozhodnutí i vaše otázky. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane doktore. Dále se do rozpravy nikdo nehlásí, rozpravu uzavírám. Táži se zpravodaje výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, pana senátora Petra Bratského, zda si přeje vystoupit. Nepřeje. Táži se vás, paní senátorko Rippelová, jako zpravodajky, zda si přejete na závěr vystoupit. Prosím, máte slovo.

Senátorka Jiřina Rippelová:  Příliš si nepřeji vystupovat, pana doktora Sváčka jako kandidáta na ústavního soudce jsme slyšeli promluvit. Znovu spíše zopakuji procedurálně. Naše hlasování bude tajné. Vzhledem k tomu, že v případě, dopadne-li tajné hlasování tak, že nadpoloviční většina přítomných senátorů se vysloví pro, bude souhlas Senátu s nominací prezidenta republiky na ústavního soudce dán.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní zpravodajko. Tajné bude ve chvíli, kdy to rozhodneme. Zazněl návrh ústavněprávního výboru a výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, aby se o žádosti vyslovení souhlasu s jmenováním soudce Ústavního soudu hlasovalo tajně. Podle § 71, odst. 2 Jednacího řádu Senátu. Budeme o tomto návrhu hlasovat. (Fanfára.) Paní senátorka Rippelová má slovo.

Senátorka Jiřina Rippelová:  Mám technickou připomínku. Nemám před sebou Jednací řád, ale domnívám se, že není na místě hlasovat o tom, zda hlasování bude nebo nebude tajné. Volební řád, příloha č. 2 k našemu Jednacímu řádu, stanovuje, že hlasování musí být tajné, pokud se jedná o nominaci ústavního soudce.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Beru tuto námitku, v podkladech jsem měl jiné informace. Akceptuji to, zjednodušuje to postup. Požádal bych nyní předsedu volební komise, pana senátora Jiřího Pospíšila, aby nás seznámil s dalším postupem volby.

Senátor Jiří Pospíšil:  Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, protože jsme dospěli k názoru, že stejně jako minule bude toto hlasování tajné, bude to hlasování většinovým způsobem. Proto vás seznámím se způsobem volby. Na hlasovacím lístku je uvedeno pouze jedno jméno s tím, že souhlas se jmenováním JUDr. Sváčka soudcem Ústavního soudu vyjádříte zakroužkováním pořadového čísla před jeho jménem, nesouhlas se jmenovaným vyjádříte přeškrtnutím číslice před jeho jménem ve tvaru písmene "X". Platným hlasovacím lístkem bude ten, na kterém bude pořadové číslo 1 buď zakroužkováno nebo přeškrtnuto křížkem. Jiný než mnou zmíněný způsob úpravy bude znamenat neplatný hlasovací lístek. Očekávám, že to opakujeme tak často, že neplatné hlasovací lístky jsou rozhodnutím jednotlivých senátorů. Volební místnost – Prezidentský salonek – je připravena pro volbu. Prosím členy volební komise, aby se ihned dostavili do volební místnosti. Pro informaci předsedajícího schůze uvádím, že vydávání lístků a hlasování potrvá 20 minut, a vyhodnocení maximálně 10 minut. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Lhůty pro hlasování jsme slyšeli. Spojíme toto přerušení s polední přestávkou. Pan předseda Senátu Milan Štěch se hlásí o slovo. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Kolegyně a kolegové, po rychlé poradě s legislativou, aby nevznikly nějaké výkladové nepřesnosti, doporučuji, abychom odhlasovali původní návrh, který měl pan místopředseda v protokolárce, tzn. abychom odsouhlasili, že volba proběhne tajným způsobem. Pak bude platit to, co teď řekl pan předseda Pospíšil. Tato část je tam trochu nejasná. Pro hlasování by mělo být rozhodující vyjádření Senátu o tajné volbě. Není to v povinných tajných hlasováních explicitně vyjmenováno, ale je zvykem, že se vždycky hlasuje tajně. Ať to nemůže nikdo zpochybnit, hlasujme o tajné volbě.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane předsedo. Jsem sice přesvědčen, že pokud nebyla námitka proti tajné volbě, nebyl by to problém, ale je to procedurální návrh, o kterém budeme v tuto chvíli hlasovat.

Pokusím se ještě svolat. Vzhledem k velké neúčasti v sále si vás dovolím ještě odhlásit, promiňte mi to, ale před polední přestávkou ještě jedno zaregistrování své přítomnosti, prosím. Prosím, přihlaste se.

A nyní zahájím hlasování o návrhu, aby volba byla tajná, tak jak už bylo uvedeno. V sále je přítomno 63 senátorek a senátorů, aktuální kvórum pro přijetí je 32.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Hlasování skončilo. Mohu konstatovat, že v hlasování pořadové číslo 9 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 32 pro vyslovilo 62, proti nebyl nikdo, návrh byl přijat.

Lhůta pro hlasování byla vyhlášena předsedou volební komise - a já vyhlašuji polední přestávku do 14.30 hodin.

Přerušuji jednání.

(Jednání přerušeno ve 13.11 hodin.)

(Jednání opět zahájeno ve 14.29 hodin.)

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Vážené paní senátorky, páni senátoři, prosím pěkně, zaujměte svá místa, je 14.30 hodin, budeme pokračovat.

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, prosím, zaujměte svá místa, budeme pokračovat v projednávání přerušeného bodu, kterým je Žádost prezidenta republiky o vyslovení souhlasu Senátu Parlamentu ČR s jmenováním soudce Ústavního soudu. Uděluji slovo předsedovi volebním komise a žádám ho, aby nás informoval o průběhu, o výsledku tajného hlasování. Prosím, pane předsedo.

Senátor Jiří Pospíšil:  Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte, abych vás seznámil se zápisem z tajného hlasování k žádosti prezidenta republiky o vyslovení souhlasu Senátu Parlamentu ČR s jmenováním soudce Ústavního soudu. Počet vydaných hlasovacích lístků byl 79, počet odevzdaných platných i neplatných hlasovacích lístků byl 79, pro JUDr. Jana Sváčka bylo odevzdáno 38 platných hlasů.

V tajném hlasování nebyl vysloven souhlas se jmenováním JUDr. Jana Sváčka soudcem Ústavního soudu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji předsedovi volební komise za podanou zprávu, děkuji panu JUDr. Sváčkovi za účast v čestném boji a přeji mu úspěchy v jeho další práci.

Dalším bodem, vážené paní senátorky a páni senátoři, je

 

Návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů

Tisk č. 262

Tento návrh zákona jste obdrželi jako senátní tisk č. 262. Návrh uvede ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, kterého nyní prosím, aby nás s návrhem zákona seznámil.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil:  Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás stručně seznámil s novelou Ústavy ČR, která fakticky upravuje jednu z věcí, a to je způsob, mechanismus volby hlavy státu. Jedná se o tzv. přímou volbu prezidenta republiky.

Novela, která je dnes na pořadu vašeho jednání, je v zásadě relativně stručná. Bylo o ní v médiích publikováno již velké množství článků a informací, a proto mé úvodní slovo z hlediska zdůvodnění obsahu bude relativně stručné. Poukáži tedy na to, že návrh, novela zavádí úpravu v čl. 56 a přináší způsob tzv. přímé volby prezidenta, tedy volby, kterou provádí občané ČR, přičemž čl. 56 obsahuje samotný mechanismus volby.

Mám-li ten mechanismus velmi stručně popsat, pak je možné říci, že se jedná o většinový volební systém, postavený na principu, že vítězem se stává ten, kdo v prvním kole obdrží nadpoloviční většinu platných hlasů oprávněných voličů, přičemž pokud takto nikdo nezíská onu nadpoloviční většinu, tzn. není realizována ona absolutní většina, pak je kolo druhé, do kterého postupují dva nejvíce úspěšní kandidáti. Je to tedy v zásadě model obdobný modelu, kterým jsou voleni členové Senátu Parlamentu ČR, s tím, že článek 56 specifikuje možné situace, které mohou nastat, např. v případě, že kandidáti mají stejný počet hlasů nebo některý z kandidátů odstoupí a na tyto věci reaguje potom čl. 56 detailními ustanoveními.

Jedná se tedy v zásadě, mám-li to shrnout, o většinový volební systém, postavený na principu absolutní většiny, nikoli na principu oné relativní většiny, na kterém je postaven systém jednokolový.

Návrh změny Ústavy dále upravuje otázku, kdo je aktivně legitimován k tomu, aby navrhl kandidáta na prezidenta republiky. V zásadě úprava přináší dvě varianty, buď to může být občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, anebo skupina zákonodárců, jak poslanců, tak senátorů. V případě, že kandidáta navrhuje občan České republiky, pak je nutné doprovodit tento návrh, aby byl kvalifikovaný a splňoval ústavní podmínky, pak je nutno doplnit peticí, která je podepsána minimálně 50 tisíci občany České republiky, kteří mají právo volit prezidenta republiky.

U zákonodárců se jedná o skupinku 20 poslanců, anebo o skupinu 10 senátorů.

Návrh Ústavy dále podrobně upravuje otázky vyhlašování samotných voleb, lhůt, ve kterých se volby mají konat, zvláště ve vztahu ke konci mandátu úřadujícího prezidenta republiky. Dále také konstatováno, že právě volby vyhlašuje předseda Senátu a stejně tak do rukou předsedy Senátu je skládán slib. Je to upraveno z toho důvodu, že Senát je vnímám jako stabilní komora a tedy vhodnější k tomu, aby hlavě této komory odpovídaly tyto pravomoci.

Je třeba říci, že podrobnosti průběhu voleb se všemi technickými detaily nemůže upravovat ústavní zákon. Ty budou upraveny v doprovodném zákonu, který bude mít charakter volebního zákona, tzn., bude přijímán podle čl. 40 Ústavy a bude třeba souhlasu obou komor Parlamentu.

Na tomto návrhu zákona již pracuje ministerstvo vnitra, které je gesčním ministerstvem volebních zákonů a připravuje to tak, aby v případě, že změna Ústavy bude přijata Parlamentem ČR, tak aby příští volba mohla proběhnout podle právě této nové úpravy. Je to v zásadě i nutností, protože počítáme s tím, že zákon bude účinný bezprostředně.

Podíváme-li se ještě na to, co Ústava obsahuje, ještě bych zde chtěl zmínit otázku přechodu pravomocí v případě uvolnění úřadu prezidenta, tzn., je zde upraveno to, které pravomoci vykonává předseda vlády, které vykonává předseda Senátu a které předseda Poslanecké sněmovny.

Co považuji za důležité a co je změna oproti současnému modelu a má výraznější charakter, je pak otázka odpovědnosti prezidenta republiky.

Prezident republiky je podle textu ústavy v zásadě z výkonu své funkce neodpovědný, nicméně dochází zde k určité změně, kdy je možné postihnout prezidenta republiky. Dosud ústava počítá s tím, že v zásadě je možné postihnout prezidenta republiky pouze v případě, že se dopustí tzv. velezrady, což je specifická skutková podstata definovaná přímo nově podrobně v ústavě. Jedná se fakticky o jednání prezidenta republiky, které směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Takto je definována velezrada s tím, že nově – promiňte – se odpovědnost rozšiřuje ještě o další jednání, které je obecně nazváno jako porušení nebo zásah do ústavy a ústavního pořádku. Přímo návrh říká, že by mělo jít o hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Chci říci, že v této oblasti se zákonodárci respektive ústavodárci na půdě Poslanecké sněmovny inspirovali německým modelem, který právě umožňuje postihnout spolkového prezidenta za to, že svým jednáním hrubě porušuje ústavu Spolkové republiky Německo. Nám to připadá jako vhodné doplnění, které víceméně rozšiřuje odpovědnost prezidenta republiky.

Nově je pak koncipována možnost podat řekněme podnět soudu k tomu, aby mohl přezkoumat to, zda prezident republiky hrubě neporušil ústavu a nebo nekonal jednání, které odpovídá velezradě. Je zde jaksi nově upravena tato procedura tohoto ústavněprávního postihu, kdy do budoucna k tomu, aby před Ústavním soudem byla projednávána tato věc, tak vedle Senátu, který podává takovouto žalobu, bude nutný ještě souhlas Poslanecké sněmovny.

Domnívám se, že toto zpřísnění podmínek pro podání samotného návrhu je správné, a to z toho důvodu, že institut takovéhoto ústavního podání by neměl být prostředkem politického boje aktuální politické většiny v té či oné komoře Parlamentu proti prezidentovi, který může být politicky jinak orientován, měl by to být opravdu mimořádný prostředek, který bude použit v případě, kdy bude zcela zřejmé, že prezident se dopouští jednání velezrady nebo hrubě porušuje ústavu, všeobecný ústavní pořádek.

Poslanecká sněmovna při projednávání oproti vládnímu návrhu přijala dva pozměňovací návrhy, z nichž jeden se právě dotýká samotné imunity prezidenta a jeho části odpovědnosti, by do budoucna měla imunita prezidenta ztratit onen absolutní charakter a měla by být omezena na dobu výkonu mandátu. Připadá mi toto rozumné. Myslím si, že imunita, má-li být zachována u některých ústavních činitelů, tak její logika je vázána na to, aby jaksi represivní nástroje státu nebyly zneužity proti ústavnímu činiteli a nebylo mu zabráněno ve výkonu veřejné funkce. Tedy je logické, že vázanost na období, kdy dotyčný vykonával veřejnou funkci, v tomto případě funkci prezidenta republiky, má svou logiku.

Takže toto časové omezení imunity mi připadá logické a správné, a Poslanecká sněmovna toto podpořila. Dále došlo ještě k druhé drobné změně, která víceméně neodpovídá koncepci změny této ústavy, kdy primárně se mění jaksi procedura volby prezidenta a určitým způsobem se upravuje odpovědnost a imunita prezidenta, nicméně se zde v jedné věci mění i drobná pravomoc prezidenta republiky, a to u tzv. abolice, tedy práva prezidenta vstupovat do probíhajících trestních řízení.

Toto trestní řízení buď přímo nařídit jeho zastavení, nebo nařídit, aby takovéto trestní řízení nebylo zahájeno. Do budoucna by tato pravomoc prezidenta republiky měla spadat mezi tzv. kontrasignované pravomoci, tzn. bude třeba k tomu souhlasu předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády k tomu, aby takováto pravomoc mohla být využívána. K tomuto prosím pouze říkám, nepleťme si abolici s pravomocí prezidenta udělovat milosti, což je jiná forma pravomoci. Abolice jako taková je využívána velmi zřídka, vůbec mě nenapadá ani případ, kdy byla reálně využita. Jak už jsem řekl, jde totiž o vstup do takzvaně živé věci, do kauzy, která je vyšetřována, nikoliv o následnou milost poté, co věc je pravomocně soudy vyřešena.

Má asi svou logiku, aby v takovémto případě, vstupuje-li tento ústavní orgán, tyto ústavní instituce, do živé věci, tak aby zde byla ona kontrasignace. Upozorňuji, že význam této změny má spíše symbolický charakter, než charakter faktický, a upozorňuji tady na to, že nedochází, nebo nemáme zaznamenáno to, že by zde v uvozovkách tento institut byl nadmíru využíván, ba dokonce zneužíván. To, že tato změna byla přijata, by mohlo toto navozovat. Já proto říkám, že to je změna, která má podle mého názoru spíše akademický charakter, reálně tato pravomoc prezidenta republiky nebyla dosud využívána.

Dámy a pánové, tolik tedy stručné představení novely, která je výsledkem volných debat na půdě řekněme Poslanecké sněmovny napříč politickým spektrem mezi demokratickými koaličními a opozičními stranami. Domnívám se, že ten návrh neobsahuje nic, co by bylo kontroverzní a u čeho bychom mohli mít výraznější obavu, že v praxi způsobí výraznější problémy. Samozřejmě je vhodné – a asi to bude zde probíhat v následné debatě – debata o tom, nakolik je vhodné do českého ústavního pořádku zanést změnu volby prezidenta republiky.

Chci k tomu dodat několik velmi stručných postřehů. Podíváme-li se na EU, pak je třeba říci, že v tuto chvíli přímá volba hlavy státu převládá v rámci EU nad nepřímou volbou hlavy státu. Vyjímám z toho monarchie jako takové. Podíváme-li se na republiky, pak v rámci EU ve 12 zemích probíhá přímá volba hlavy státu oproti 8 zemím, kde probíhá nepřímá volba hlavy státu. A teď avizuji, jedná se pouze o republiky v tomto směru. Tedy případný přechod České republiky na přímou volbu není něco, co by bylo vytrženo z ústavních tradic a z ústavního kontextu jiných zemí EU.

Naopak podíváme-li se zvláště na země tzv. postkomunistického bloku, tak většina z nich zavedla do ústavního pořádku právě onu přímou volbu hlavy státu. Naposledy tuto změnu provedlo Slovensko. A již podle této změněné procedury několikrát volilo hlavu státu. Já chci k tomu obecně říci, že způsob volby hlavy státu, tzn. přímá nebo nepřímá volba, neovlivňuje to, zda se jedná o z hlediska výkonu moci prezidentský, poloprezidentský a nebo parlamentní systém výkonu veřejné moci.

O tomto to prosím není, takže nepodléhejme mýtu, že v případě zavedení přímé volby prezidenta měníme tím výkon veřejné moci v České republice a přecházíme tak od parlamentní formy vlády k nějaké formě poloprezidentského systému. Tomu tak opravdu není. Podíváme se na ty systémy, které nazýváme poloprezidentskými, asi nejtypičtější je model francouzský, pak je třeba si uvědomit, že pozice a pravomoci prezidenta ve Francii jsou zcela jiné než pozice prezidenta v České republice. Samozřejmě je možné vést úvahy a debaty o tom, nakolik změna výběru hlavy státu nepovede k jiné legitimitě takto zvoleného prezidenta, nakolik jaksi přímo zvolený prezident nebude více využívat své pravomoci, nicméně je třeba si uvědomit, že ten návrh, až na jednu drobnou symbolickou změnu, pravomoci prezidenta jako takového nemění.

Tedy konstatuji a říkám zde, že navržená změna je v souladu s evropskými tendencemi, neodchylujeme se od evropských tendencí poslední doby. A zadruhé: Změnou samotné procedury nepřecházíme na jinou formu vlády v České republice.

Co zde chci ještě zmínit a o čem bych velmi rád stručně pohovořil, je téma, které se týká pozměňovacích návrhů, které byly načtené v ústavně právním výboru. Plně respektuji právo kteréhokoli výboru načíst pozměňovací návrhy, nicméně chci korektně upozornit na to, že otázka, zda Senát může vrátit ústavní zákon Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, je téma, které z pohledu ústavního práva a ústavních právníků je sporné. Dodnes na to není jednoznačný názor. Jsou právníci, kteří tvrdí, že Senát může vrátit ústavní zákon s pozměňovacími návrhy a pak o tom PS hlasuje, a pokud přijme senátní verzi ústavní změny, tak je tato verze platná a následně účinná.

Nicméně nemalá část právních ústavních expertů v čele s profesorem Gerlochem, děkanem pražské právnické fakulty a vedoucím katedry ústavního práva a teorie práva, zastává názor, že Senát nemá možnost vrátit ústavní zákon se změnami a v zásadě tak vyvolat opětovné hlasování na půdě Poslanecké sněmovny o této změně.

Byla o tom napsána mnohá díla. Já chci konstatovat, že to je nejednoznačná věc. A je otázkou, jestli v takto citlivé věci je vhodné volit riskantní a rizikovou variantu, na kterou minimálně ústavní právníci nemají jednoznačný názor, a která hlavně není upravena v ústavě. V případě návratu ústavního zákona na půdu Poslanecké sněmovny s pozměňovacími návrhy, tak se dostáváme tímto postupem mimo rámec platné a psané ústavy. A v zásadě pouze na základě analogie a přiměřenosti výkladu ústavy můžeme dojít k tomu, že tedy ta Poslanecká sněmovna by o tom měla opětovně rozhodovat.

Kladu si otázku – a je samozřejmě na posouzení vás jako svrchovaného tělesa – nakolik v takto citlivé věci, kdy jde o způsob volby, by případná přímá volba měla projít diskutovatelným nebo diskutabilním způsobem přijímání a schvalování. Může to v praxi pak vyvolat určité další konsekvence a další problémy, které zde v tuto chvíli nechci předjímat. Např. u těch kandidátů, kteří v té volbě nebudou úspěšní.

To je asi to, co jsem považoval ještě za důležité. K samotným pozměňovacím návrhům si pak dovolím říci, že většina z nich je samozřejmě diskutovatelná. Nečiní asi větší problémy, nicméně jeden považuji z pohledu předkladatele minimálně za sporný. A to je ten, který mění způsob výběru členů bankovní rady ČNB. Zde chci upozornit na to, že tento návrh již byl hlasován na půdě PS, a nezískat tam patřičnou podporu. Je tedy otázkou, jestli v případě, kdy se tento návrh změny ústavy vrátí do PS s pozměňovacím návrhem, který předtím byl zamítnut Poslaneckou sněmovnou, jestli toto není elegantní pokus, jak tuto změnu ústavy spíše jaksi sprovodit ze světa, než jí dát zelenou. Ale mně nepřísluší na to odpovídat, na to samozřejmě každý musí odpovědět sám.

Já pouze zde konstatuji, pro informaci, že změna, která je navržena ústavně právním výborem, a která se dotýká změny výběru členů bankovní rady ČNB, kdyby tato pravomoc, která dnes je výlučnou pravomocí prezidenta republiky, do budoucna měla být dělena mezi prezidenta republiky a Senát, tak tato změna již byla debatována v PS. A nezískala podporu. A to z mnoha důvodů. Jak z důvodu, řekněme, faktického, obsahového, kdy zákonodárci respektive ústavodárci v PS nevnímali jako vhodné takovouto věcnou změnu provést, ve chvíli, kdy Senát není odpovědný za rozpočtovou politiku země, tak ty z důvodu jaksi faktického, kdy ve chvíli, když měníme proceduru volby prezidenta, není vhodné vytrhnout jednu pravomoc z kontextu a tu v tuto chvíli takto měnit bez toho, že bychom vedli systémovou a komplexní debatu o tom, zda a jakou formu se pravomoci prezidenta mají měnit.

Jinými slovy, pokud se má sahat do pravomocí prezidenta, bylo by asi správné, jde-li o ústavu, vést komplexní systémovou debatu nad vymezením pravomocí prezidenta republiky, a ne si vybrat pouze jednu věc, která nám v tu chvíli připadá atraktivní, byť to asi nečiní žádné velké problémy.

Dámy a pánové, tolik tedy stanovisko předkladatele k předloženému návrhu zákona. Jsem přesvědčen, že předložený návrh zákona z hlediska legislativního, obsahového, je v zásadě bez jakýchkoli právních a obsahových vad. A tedy je již na samotném politickém rozhodnutí, zda se přikloní k té přímé volbě prezidenta či nikoliv. To je vaše svrchované právo a já vám děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji, pane navrhovateli, a prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Organizační výbor určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona ústavně právní výbor. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 262/1. Zpravodajkou výboru je paní senátorka Soňa Paukrtová, kterou prosím, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové.

V roce 2018 to bude již 100 let, kdy se hlava českého státu volí parlamentem nepřímo. My tady projednáváme monotématicky zaměřenou novelu ústavy, která zavádí do našeho systému přímou volbu prezidenta republiky. Bylo tady řečeno panem ministrem, že v rámci Evropské unie je přímá volba zavedena ve 12 státech, v 8 je volen nepřímo a 7 je konstitučních monarchií.

Já k tomu obsahu zákona, tak jak nás s ním seznámil pan ministr, nemám celkem co dodat. Já myslím, že řekl všechno k obsahu návrhu zákona, takže já bych se v této své zpravodajské zprávě omezila na seznámení vás, jak probíhala debata na ústavně právním výboru. A pak bych vás ještě dále seznámila s tím, co tady pan ministr sdělil, že ústavní právníci se nemohou shodnout na tom, zdali máme právo předkládat pozměňovací návrhy, či nemáme právo. A k tomu bych se ráda vyjádřila. Ne tak úplně často schvalujeme tady změny ústavy.

Možná bych ještě doplnila, že návrh ústavního zákona obsahuje dělené datum nabytí účinnosti. Účinnost je nastavena ve vazbě na skutečnost, že dnem 7. března 2013 končí mandát současného prezidenta republiky. Čili většina navrhovaných změn ústavy obsažených v čl. 1 návrhu ústavního zákona, má nabýt účinnost dnem 1. října 2012, čímž podle důvodové zprávy stát vytváří dostatečný časový prostor, aby při dodržení termínu pro vyhlášení a konání volby prezidenta republiky již bylo možné nového prezidenta volit v přímých volbách. Výjimku tvoří úprava obsažená v čl. 1, bodech 8 – 10 návrhu ústavního zákona, která mění stávající ústavní mechanismus odpovědnosti prezidenta republiky, a je proto žádoucí, aby byla uplatněna až v následujícím funkčním období, tedy nabývá účinnosti 8. března 2013.

Pokud jde o popis legislativního procesu tak, jak proběhl v PS, omezím se konstatováním, že vláda předložila Poslanecké sněmovně tento návrh novely ústavy 29. června 2011. A Poslanecká sněmovna jej schválila 14. 12. 2011 potřebnou třípětinovou většinou, kdy z přítomných 192 poslanců pro návrh hlasovalo 159 poslanců a 3 byli proti. Takže jednání ústavně právního výboru se odehrálo dne 1. února 2012 a probíhalo ve dvou argumentačních rovinách.

V té první se diskutovala ta rovina obecná. Důvod: zavedení přímé volby prezidenta republiky. A v té druhé části se debata odvíjela již konkrétně o této konkrétní novele ústavy. Pokud se jedná o tu rovinu obecnou, tak v obecné rovině zaznívaly argumenty pro přímou volbu prezidenta s poukazem na požadavky občanů, vyjádřené v průzkumech veřejného mínění. Dále s poukazem na volební programy rozhodujících politických sil v ČR. A tyto argumenty vyústily v podání návrhu na schválení novely ústavy, ve znění postoupeném PS.

Proti přímé volbě bylo konstatováno, že nikdy nebyl vysloven přesvědčivý argument pro přímou volbu prezidenta republiky. Přímá volba koresponduje spíše s prezidentskou či poloprezidentskou volbou vlády, nikoli s parlamentní formou vlády. Naše ústava tvoří dobrý základ pro fungování demokratického pořádku, a žádný racionální důvod pro tak radikální zásah do ústavy, jako je přímá volba hlavy státu, fakticky neexistuje.

Skutečnost, že se kompetence hlavy státu mění pouze kosmeticky, nic nemění na faktu, že přímo volený prezident s vlastním volebním programem se stává významným hráčem na politickém poli, a protože v ČR existuje uzavřený systém mocí, může posílit pouze na úkor jiného orgánu, a zřejmě posílí na úkor vlády. Ta je již dnes, nyní, ve slabé pozici hlavně díky dominanci Poslanecké sněmovny, a po schválení této novely ještě dále oslabí.

Oslabí i Senát, protože nejen přichází o kompetenci volit prezidenta republiky, ale ztrácí výlučnou pravomoc, podat ústavní žalobu Ústavnímu soudu pro podezření prezidenta z velezrady či pro hrubé porušení ústavy či ústavního pořádku.

Tady bylo konstatováno, že se mimořádně ztěžuje možnost podání takové žaloby, protože se vyžaduje nikoli prosté většina senátorů, tak jak je to podle současně platné ústavy, ale je potřeba třípětinového souhlasu senátorů přítomných a třípětinového souhlasu všech členů Poslanecké sněmovny. Tady bylo rovněž konstatováno, že není odůvodněno, z jakého důvodu dochází k takovému významnému zpřísnění, protože za celou dobu Senátu ani jednou nedošlo k ústavní žalobě pro velezradu, a velezrada je také hrubé porušení ústavy.

Tyto návrhy vyústily k podání návrhu na zamítnutí. Dále jsme debatovali již konkrétně o návrhu novely ústavy. Bylo konstatováno, že je s podivem, že u tak závažné předlohy, jako je návrh novely ústavy, nerespektovala vláda jako navrhovatel svá vlastní legislativní pravidla, ani jednací řád Poslanecké sněmovny, a nepředložila současně rovněž návrhy prováděcího volebního zákona, změn souvisejících zákonů, které musí nabýt účinnosti spolu s novelou ústavy. Bez znalosti takového obsahu lze přitom navrhované ústavní změny jen s obtížemi komplexně posoudit. Navíc některé poměrně nepříliš důležité úpravy se dostávají přímo do ústavy, některé se odkazují až na prováděcí předpis, jako je například soudní přezkum, což rozhodně není žádný detail.

Dále se debatovalo o tom, zda je správné, aby prezident republiky měl menší rozsah imunity než mají poslanci, senátoři a soudci ÚS. Byla prodiskutována skutečnost týkající se ústavní žaloby, tak jak jsem tady o ní již hovořila. Bylo vzpomenut i pozměňovací návrh, který nebyl v Poslanecké sněmovně přijat a navrhoval členy bankovní rady schvalovat podobným režimem, jako jsou dnes jmenováni soudci ÚS, které na návrh prezidenta republiky schvaluje Senát.

Tato debata vyústila v podání pozměňovacích návrhů senátorkou Jiřinou Rippelovou, takže byly podány tyto pozměňovací návrhy: sjednocení imunity poslanců, senátorů a soudců ÚS s imunitou navrhovanou pro prezidenta republiky. Tento pozměňovací návrh přijat ústavně-právním výborem nebyl. Dnes jsme se mohli dočíst, že Poslanecká sněmovna schválení omezení imunity na dobu výkonu mandátu pro poslance, senátory i soudce ÚS. Dále byl podán návrh ve věci ústavní žaloby, který navrací tuto kompetenci výlučně Senátu a ponechává současné hlasovací kvorum. Tento návrh také nebyl přijat. Byly přijaty pozměňovací návrhy týkající se jmenování členů bankovní rady, stejný systém – o tom jsem už hovořila. Pak tam byly ještě další úpravy, které nejsou tak důležité a jistě se k nim vyjádří předkladatelka paní senátorka Rippelová. Také nebyl přijat pozměňovací návrh pana senátora Kubery, který navrhoval, aby v ústavě bylo ustanovení, že náklady na výkon státní správy, svěřené orgánům samosprávy, hradí stát.

V hlasování nebyl přijat návrh na schválení ani na zamítnutí. ÚPV vám doporučuje vrátit návrh novely ústavy Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

A teď, pokud byste dovolili, bych se ráda vyjádřila k té skutečnosti, že Senát by neměl přijímat pozměňovací návrhy a vracet Poslanecké sněmovně. Já bych v první řadě ráda řekla, že ústava hovoří o tom, že se obě komory v případě ústavy musí shodnout – a ústavních zákonů – třípětinovou většinou na stejném textu. To, že Senát opakovaně detailní úpravu tohoto ustanovení měl ve stykovém zákoně, který přijat nebyl, to je další věc. Mně připadá jaksi zvláštní, že bychom mohli přijímat pozměňovací návrhy a vracet je Poslanecké sněmovně u prostých zákonů a nečinili jsme tak v případě, jako je ústava, kde nejsme přehlasovatelní Poslaneckou sněmovnou. Ale to je můj názor a jistě ústavní právníci na to mohou mít názor jiný.

Nicméně já bych se vrátila k tomu, že Poslanecká sněmovna již s našimi pozměňovacími návrhy pracovala, a to konkrétně ve třech případech. Jako za prvé byl tisk 142 ve druhém funkčním období, kde z obecného referenda Senát vytvořil referendum o přistoupení k EU a vrátil jej sněmovně 30. 10. roku 2000. Sněmovna tehdy hlasovala o tom, zda Senát může přijímat pozměňovací návrhy k ústavnímu zákonu a přijala souhlasné stanovisko. Tedy ano, může přijímat podle rozhodnutí sněmovny. Dne 28. 1. pak nepřijala pozměňovací návrhy Senátu a projednávání návrhu ústavního zákona skončilo.

Druhý případ se týkal tisku 10 z třetího funkčního období, formulace hlavního cíle České národní banky. Poslanecká sněmovna nám poslala 5. 2. 2001, vrácen byl 19. 10. 2001. Poslanecká sněmovna naše pozměňovací návrhy, tedy Senátu, přijala 25. 11. roku 2001.

A pak se jednalo o třetí případ, což byl tisk 208 ve čtvrtém funkčním období, malá novela týkající se soudců. Z Poslanecké sněmovny přišlo 28. 4. 2003, vrácen 30. 5. 2003 a 25. 11. 2003 Poslanecká sněmovna naše návrhy nepřijala.

Čili jednak o tom sněmovna hlasovala, rozhodla, že ano. A dokonce v jednom případě přijala pozměňovací návrhy Senátu.

Dámy a pánové, myslím si, že to je k mé zpravodajské zprávě vše. Já bych se pak ještě ráda vyjádřila jako senátorka. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, paní senátorko. Prosím, posaďte se ke stolku zpravodajů. Návrh ústavního zákona projednala také Stálá komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. Usnesení této komise máte jako senátní tisk č. 262/2. Nyní uděluji slovo předsedkyni stálé komise paní senátorce Jiřině Rippelové. Prosím.

Senátorka Jiřina Rippelová:  Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Čas strašně utíká a zanedlouho tomu bude 14 let, kdy naši předchůdci – někteří současníci, já myslím, že asi tak čtyři nebo tři sedí tady za mnou – rozhodli o zřízení ústavní komise. A rozhodli o ní proto, že Senát tehdy měl výhrady vůči takovému přístupu ke změnám ústavního pořádku, který by hrozil její nestabilitě a vyváženosti.

A všichni, jak tady dneska sedíme, tak víme, jak je náš právní řád – v uvozovkách – stabilní. Novelizujeme novely novel, novelizujeme zákony, které ještě ani nenabyly účinnosti. A v tomto chaosu a legislativním marasmu by měla alespoň naše ústava představovat pevný bod, k němuž se upírá ústavní a politická praxe.

Před ústavou bychom se měli, vážení, uklonit, protože byť je naše ústava mladá, je teprve dvacetiletá, to není pro ústavu žádný věk. Já jsem přesvědčena o tom, že její tvůrci velmi pečlivě vážili, a ona je přece založená na vyváženosti mocí, a dělba moci v ústavním systému představuje hru s nulovým součtem. A pokud jeden aktér posílí, může se tak stát pouze na úkor toho druhého.

V současnosti jsme však bohužel svědky rozšíření pocitu toho, že ústavní zákon je zákon jako každý jiný. Jsou naprosto podceňovány dopady možných změn na její koncepci.

Já jsem poměrně klidný člověk, ale když tady pan ministr hovořil o koncepčnosti přípravy těchto změn, tak musím říci, že jsem se velmi rozčílila.

Prosím, jak jinak si máme vysvětlit postup vlády, která během svého funkčního období předložila, anebo zamýšlí předložit návrh na zavedení přímé volby prezidenta, který máme na stole, změnu působnosti NKÚ, tak zvané konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě, přímou volbu starostů, tak zvanou finanční ústavu. A dále hodlá do ústavy zasáhnout v důsledku přijetí ústavních zákonů o referendu, o vstupu do eurozóny a o obecném referendu.

Je z iniciativy této vlády by se ústava měla měnit sedmkrát. Přitom přímá volba prezidenta nás, ať chceme nebo nechceme posouvá k poloprezidentskému režimu, zatímco konstruktivní vótum nedůvěry k takzvanému kancléřskému modelu. A pokud nevíme, jakým směrem se chceme vydat, tak se radši nevydávejme nikam. Ono totiž k žádné jiné systémové otázce ve vztahu k ústavě neexistovala tak fatální názorová propast mezi odbornou a politickou veřejností.

Ústavní komise vždycky v minulosti doporučovala ke změně ústavy komplexní přístup, v jehož rámci by byly relevantní náměty probírány ve vzájemných souvislostech. A to se týká i změny ústavy, kterou dnes projednáváme. Tak jako jsme v minulosti učinili vícekrát, vyžádali jsme si k této předloze, a máte všichni k dispozici, předpokládám, 16 vyjádření expertů ze 4 právnických fakult našich veřejných vysokých škol. Jsou tam jména typu profesor Gerloch, který tady byl zmíněn, pan profesor Jirásek, pan doktor Winter, pan doc. Šimíček, a mohla bych jmenovat další a další. Z těchto 16 vyjádření expertních 3 z těchto stanovisek považují přímou volbu prezidenta za důvodnou a žádoucí. Uvádějí, že prezident bude vždy zvolen, což v nepřímé volbě být nemusí.

Ale tady mi dovolte malou odbočku. V předešlém funkčním období připravila naše komise návrh stykového zákona, jehož součástí byl také volební řád, který řešil i volbu prezidenta republiky. Zde v Senátu prošel návrh stykového zákona téměř jednohlasně. Opak už byl v Poslanecké sněmovně. Zde prošel v prvním čtení, byl přikázán ústavně-právnímu výboru, a tam také skončil s doporučením, dále jej neprojednávat.

Přímá volba prezidenta – říkají ti, kteří jsou zastánci přímé volby, ti z těch tří stanovisek – prezidenta neposiluje, zvyšuje se zapojení občanů v politických procesech, omezuje se moc politických stran. V ostatních stanoviscích, a to i v jednom z těch tří, najdeme ovšem varování. Najdeme tam varování před vychýlením rovnováhy mezi mocemi. Zakládá možnost vzniku prezidentské moci konkurující vládě a v menší míře též parlamentu, který ztratí monopol přímé demokratické legitimity. On totiž přímo legitimovaný prezident nebude mít jiné možnosti mocenského působení, než omezování jiných ústavních orgánů, zejména vlády.

V našem systému už je i tak vláda dost slabá a ve vztahu k přímo volenému prezidentovi, který nebude mít žádné pozitivní kompetence – co může přímo volený prezident slibovat občanům? V podstatě nic. On nebude mít žádné právo zákonodárné iniciativy. On jim nemůže slibovat, že postaví komunikaci tam odsud, tam odtud. On může pouze slibovat to, že bude vetovat zákony, které mu předloží parlament, že případně nebude ratifikovat mezinárodní smlouvy.

Varovali nás také předtím, že se zmnožuje počet přímých voleb. Když si spočítáme, kolikery volby se v naší České republice konají – Poslanecká sněmovna, dvě kola senátních voleb, Evropský parlament, krajská zastupitelstva, obecní zastupitelstva. Takže jsme v České republice v permanentní volební kampani. Oslabí to schopnost vlády vládnout ve stálé obavě ze ztráty voličské podpory a nejspíše sníží i voličskou účast.

Dále nás upozorňovali na to, že prezidentské volby budou svědčit spíše kandidátům, kteří se negativně vyhraňují vůči vládě, resp. vůči sněmovní vládní většině. A v neposlední řadě také nás upozorňovali na to, že volební kampaň samozřejmě nebude zadarmo, že vyžaduje finanční i organizační zajištění, kterým disponují především politické strany. Takže naděje na oslabení moci politických stran se nejspíš ukáže jako naprosto nedůvodná. A naopak parlamentní volba prezidenta Masaryka, Beneše, ale i Václava Havla ukazuje, že volba parlamentní nemusí vést ke zvolení kandidátů stranických.

A pokud se týká konkrétních připomínek, bez ohledu na to, jaký kdo máme postoj k přímé volbě hlavy státu, bez ohledu na tento názor upozorňují na konkrétní nedostatky návrhu, který nám tady pan ministr připravil. A ona už o nich svým způsobem a částečně hovořila i paní zpravodajka ÚPV.

Já začnu tím z mého pohledu nejdůležitějším. Razantně se ztíží podmínky podání ústavní žaloby. Činí prezidenta republiky ve skutečnosti téměř právně neodpovědným, to je neodvolatelným. Když si vezmeme, že dneska má Senát možnost nadpoloviční většinou přítomných senátorů odeslat prezidenta za ústavní zločin velezrady k Ústavnímu soudu, napříště by to mělo být tak, že tuto pravomoc bude mít třípětinová většina přítomných senátorů a třípětinová všech poslanců. Ale ta fikce je dána tak, že v případě, že do tří měsíců od požádání Poslanecké sněmovny se tato nevyjádří, má se za to, že prezident republiky stíhán být nemůže, nebo poslán k Ústavnímu soudu, ne stíhán, poslán. Až Ústavní soud bude rozhodovat. A jak tady bylo řečeno, za 20 roků jsme prezidenta k Ústavnímu soudu neposlali ani jednou.

Další věc. Neřeší se stávající exces v kompetenčním katalogu prezidenta republiky, to je jmenování důležité bankovní rady ČNB bez součinnosti jiného ústavního orgánu. Já se přiznám, že neznám jedinou demokratickou zemi, kde by bankovní radu národní banky jmenovala jedna jediná instituce, tak jak nyní navrhuje naše koaliční vláda. Jen prezident, jen vláda, jen jedna komora parlamentu. Jde přece o dvě základní věci. Nezávislost národní banky, aby se nevázala na konkrétní politický cyklus a byla schopná nezávisle od politiky hodnotit situaci a přijímat opatření. Národní banky mají přece dohled nad bankovním sektorem dané země. Mohou být i významným zdrojem peněz pro financování volebních kampaní, a pokud tedy tento návrh, tak jak jsem ho předložila na půdě ústavně-právního výboru, nebude přijat a pokud zůstane tak, jak je navržen, tak všechny řeči o protikorupčních snahách budou postaveny na hlavu.

Další věc. Návrh dostává prezidenta republiky do nerovného postavení vůči poslancům, senátorům a soudcům Ústavního soudu.

Ale ptám se, proč se to neřeší v této materii. A poslední věc, koncipuje se možnost 2. kola volby s jediným kandidátem, přičemž v takovém případě pojmově vůbec nejde o volbu.

Do 2. kola postupují kandidáti, kteří mají rovnost hlasů. V případě, vím, že ta situace nemusí nastat, je velmi nepravděpodobná, ale v případě, že by nastala a v případě, že by se kandidáti postupně vzdali svého mandátu nebo svého zájmu účastnit se ve 2. kole nebo že by někdo z nich ztratil volitelnost, tak pak v tom znění, které je nám předkládáno, tak se 2. kolo koná i s jedním jediným kandidátem, což pak není žádná volba. Tam pak stačí, když si kandidát dá sám sobě svůj hlas. Takže je to zase o financích. Vážené kolegyně, kolegové, já jsem vás seznámila s částí a obsahem stanoviska k návrhu změny ústavního zákona, o který byla naše komise Organizačním výborem požádána.

Celé znění stanoviska tvoří přílohu 9. usnesení z naší 12. schůze, která se konala 31. ledna, na jejímž jednání stanovisko schválila a mě pověřila předložit ho předsedovi Senátu. Já už nebudu vystupovat v obecné rozpravě, avizuji, že pokud podrobná rozprava bude otevřena, předložím pozměňující návrhy, které odstraní nedostatky, které jsem tu uvedla. A protože není pravda to, co tu pan ministr spravedlnosti tvrdil a pan premiér v tisku, že Senát nemůže vrátit návrh ústavního zákona zpět do PS, to potvrzuje minulá praxe a to tady přesně ocitovala paní zpravodajka. A pak v případě, že bychom návrh ústavního zákona vrátili, tak bude na poslancích, jak a kdy se vráceným návrhem budou zabývat. A vzhledem k tomu, že není zatím předložen prováděcí zákon, bez kterého přímá volba prezidenta nemůže být realizována, ten je zatím v připomínkovém řízení, a poslanci zasedají příští další týden, tak je podle mého názoru na nich, aby změny projednali a novela ústavy mohla platit, protože když se chce, tak to jde. A to jsme si vyzkoušeli u článku 35 ústavy, kdy se řešilo rozpouštění PS. A během dvou týdnů jsme tady tehdy měli před sebou úpravu na základě nálezu Ústavního soudu, který zrušil tu úpravu, že když něco v ústavě nefunguje, tak ne abychom to upravili jinak, my jsme radši zkrátili funkční období PS. A na úplný závěr mi dovolte ještě jednu osobní poznámku. Když se zeptáte občanů této země, zda si přejí přímou volbu prezidenta republiky, 80 % vám odpoví, že ano. Ale pokud se jich zeptáte, co je v jejich životě nejvíce trápí, tak vám garantuji, že odpověď "přímá volba prezidenta" to určitě nebude.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Děkuji vám, paní zpravodajko. Já otevírám obecnou rozpravu, využívám práva přednosti a hlásím se do ní. Písemně se pak přihlásil pan kolega Kubera. Prosím, pane ministře, člen vlády může vystoupit kdykoli.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil:  Děkuji pěkně, pane předsedající. Já chtěl jen několik informací k vystoupení paní senátorky Rippelové, protože je potřeba některá fakta uvést na pravou míru, aby následně v debatě nezapadly. Já jsem zde neřekl, že Senát nemůže vracet návrh ústavního zákona do PS. Já jsem zde pouze citoval a řekl, že na to v odborné obci není jednoznačný názor. A citoval jsem ze stanoviska profesora Gerlocha. Vy se můžete samozřejmě rozhodnout zcela jiným způsobem, je zde určitá jiná zažitá praxe, ale prosím, nechme alespoň akademikům právo mít na to jiný názor. A nechme právo zde na této půdě citovat jiné akademiky. Jako odchovanec profesora Gerlocha si to snad mohu dovolit. K té debatě a k tomu, že zde je chaos, právní marasmus atd., proti tomu se musím výrazně ohradit. Otázka přímé volby prezidenta, a už je jedno, jaký na ni máme politický názor, je téma, které se v obou komorách parlamentu a zvláště na půdě PS debatuje již více než 10 let. Sám jsem byl členem ústavní komise PS, kde se systematicky čtyři roky vedla debata, zda přímá volba. Pokud ano, tak jakou formou, jak by to mělo být upraveno, jak by to mělo být napsáno. Několik návrhů bylo předloženo, jak s tímto dvoukolovým systémem, tak s francouzským modelem, tak jednokolová volba. Prosím, nevytvářejme tu dojem, že vláda se najednou utilitárně rozhodla, rychle přes noc napsala nějaký návrh a sem ho poslala. Předchozí vystoupení to tak trošku navozuje, není to pravda. Je to evergreen české politiky, o kterém se permanentně debatuje, a je tedy legitimní, aby i o tomto návrhu vlády bylo demokraticky rozhodnuto na půdě parlamentu, v obou komorách. K samotnému textu a jeho nedostatkům, jak zde bylo řečeno, chci zde uvést, že text byl téměř rok připravován předními experty, opět již zmiňovaným profesorem Gerlochem. A já jsem přesvědčen, že byl napsán kvalitně. To, co bylo řečeno jako nedostatek, já osobně za nedostatky nepovažuji. Je legitimní a správné mít rozdílný pohled na určité věcné problémy. Ovšem to neznamená, že když mám jiný názor na určitou věcnou otázku, tak když ten někdo má jiný názor, že je to chyba. Chci říci, že paní senátorka Rippelová zde nezmínila žádnou chybu v předloženém návrhu ústavní novely, která by měla vést k tomu, že by nebylo možné podle tohoto návrhu volit prezidenta republiky. Tedy konstatuji, že by zde nebylo odhaleno, že by vládní návrh měl nějaké chyby. Bylo pouze konstatováno, a to je legitimní pohled, že by určité věci mohly být upraveny jiným způsobem. Je legitimní mít rozdílný pohled na to, kdo může podávat ústavní podání k Ústavnímu soudu ve věci empeachmentu, chcete-li obžaloby prezidenta. PS se rozhodla, verze, která je navržena, tzn. přenést to na PS. Je to věcné řešení.

Je možné mít samozřejmě jinou úpravu, nicméně opět říkám, je to věcná záležitost, nikoli záležitost vady. Jestli je vadou přímé volby prezidenta, že v návrhu není upraveno něco, co s přímou volbou vůbec nesouvisí, tzn. jmenování členů bankovní rady České národní banky, nechám také vašemu posouzení. To samé omezení imunity prezidenta, která zde byla zmiňována. Ano, tento návrh, celou dobu to zdůrazňuji, se týká pouze otázky prezidenta, tedy z tohoto důvodu se omezení imunity netýká ostatních ústavních činitelů, jak zde bylo řečeno. PS dnes přijala změnu ústavy, která tuto otázku řeší. Tedy v případě, že bude přijata i tato dnešní novela a pak následně poslanecká, bude časově omezena imunita u všech ústavních činitelů, kterých se toto týká. Otázka 2. kola, která zde byla také zmiňována s jedním kandidátem, i o tomto experti vedli debatu. Došli k závěru, že z důvodu legitimity prezidenta, nikoli legality, je vhodné, aby 2. kolo proběhlo. A potenciální prezident získal větší počet hlasů, než získal v kole 1. nebo naopak počet hlasů menší. Opět říkám, i tato věc byla debatována a je možné na ni mít odlišný názor. Já plně respektuji váš pohled, absolutně s tím nechci polemizovat, ale prosím, odlišujme věcný a rozdílný pohled na určité věci související s postavením prezidenta jako takového. A vady a nedostatky návrhu, které by měly vést k tomu, že ten návrh je opravdu vadný a bude ho třeba následně novelizovat, nebo v praxi nebude fungovat atd. Avizuji, že takové vady zde zatím avizovány nebyly. K samotným sedmi novelám ústavy, které vláda předkládá, opět se jedná o témata, která se na půdě Parlamentu ČR permanentně debatují. Více než sedm let se vede na půdě PS, a předpokládám, že i zde u vás v Senátu, debata o posílení a rozšíření působnosti NKÚ. Ten návrh byl několikrát napsán a byl již přijat na konci minulého volebního období. Není tedy nic špatného a nevydiskutovaného, pokud tento permanentně diskutovaný návrh vláda znovu oprášila a předložila ho PS a následně pak Senátu.

Není to nějaká rychlá účelová novela, je to věc, o které se vede permanentní debata. Přímá volba starostů. Vláda se rozhodla, že toto téma bude analyzovat, přistupuje k tomu zodpovědně. Zatím žádná novela ústavy nebyla napsána, pouze se o tom vede debata a dělají se analýzy, které jsou podle mého názoru legitimní, protože v některých zemích typu Slovenska zkrátka a dobře přímá volba starostů je. Byť nejsem zastánce této úpravy, tak nebraňme se debatě, která zatím neústí nebo nevede k tomu, že by měla být takováto novela předložena. A takto bych mohl postupovat i u jiných novel. Já si myslím, že tato vláda víceméně zdvihla témata, co se týká ústavy, která zde byla již delší dobu debatována. A je legitimní, aby o nich parlament jednal, buď je přijal nebo je odmítl. Ale prosím, neobviňujme tuto vládu z nějakého ústavního inženýrství, že zde vymýšlí nová a nová témata, že chce za každou cenu novelizovat ústavní pořádek a přináší pořád nová témata, která by předtím v politickém diskurzu ohledně ústavy nebyla debatována. To mi nepřipadá úplně korektní a myslím si, že zvláště u toho NKÚ politická shoda byla už ke konci minulého volebního období, byť napříč politickým spektrem. Ostatně tu novelu, která bude hlasována, přijala v poslední době většina zemí EU. A dovolte mi poslední poznámku. Samozřejmě je možné mít rozdílný pohled na to, jak změní způsob volby postavení prezidenta. Ale avizuji, myslím si, že nikdo z expertů nekonstatuje, že zavedením přímé volby přecházíme na poloprezidentský systém, to je opravdu o něčem jiném. Děkuji vám.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane ministře. Byla otevřena obecná rozprava. S přednostním právem jako první se přihlásil pan senátor, místopředseda Senátu Petr Pithart. Prosím, pane místopředsedo.

Místopředseda Senátu Petr Pithart:  Vážená paní místopředsedkyně Senátu, vážené senátorky, vážení senátoři, já se hned první větou dostanu do sporu s navrhovatelem, protože já jsem přesvědčen, že máme před sebou nejdůsažnější změnu našeho ústavního systému od vzniku a za fungování samostatného státu. Ten systém poprvé přetáčíme do jiného směru, do jiného způsobu vládnutí.

Proto si myslím, že je třeba maximální obezřetnosti, a věřte mi, že bych byl rád, kdyby se má následující varování ukázala lichými.

Myslím si, že musím začít exkurzem do nepříliš vzdálené minulosti, protože od té vede cesta k přítomnosti a našemu dnešnímu rozhodování. Mohlo se totiž docela dobře stát, že už tu přímá volba zavedena byla.

Věřím, že vás bude zajímat, když to podrobněji vylíčím. Mám na co navázat přímo osobně. V přilehlých prostorách tohoto paláce jsme hájili volbu prezidenta Parlamentem již před, omlouvám se, 23 lety. Tehdy v polovině prosince 1989 Komunistická strana Československa přešla do prvního, a přitom posledního, nejnebezpečnějšího protiútoku proti Občanskému fóru. Podala totiž ve Federálním shromáždění návrh na změnu ústavy, na zavedení přímé volby prezidenta. Říkali tomu tehdy referendum. Jejich iniciativa měla velmi pozitivní ohlas mezi veřejností, ostatně jako ho má přímá volba i dnes. Vždycky bude mít takový návrh pozitivní ohlas. Vystupoval jsem tehdy jménem koordinačního centra Občanského fóra několikrát v Československé televizi proti přímé volbě s podobnými argumenty, s jakými budu vystupovat dnes na tomto místě. KSČ doufala, že sporem o referendum, a pak také hlavně jeho nezbytnou legislativní přípravou, se celý proces jejího odchodu z mocenských pozic zastaví nebo alespoň zpomalí, a že bude někdy v březnu, dubnu 1990 zvolen třeba reformista, mezi slepými jednooký králem, Ladislav Adamec, v nejhorším případě Alexander Dubček. Doslova z nejhoršího nás z Občanského fóra vytrhl návrh tehdejších lidoveckých poslanců prodloužit lhůty pro volbu prezidenta z ústavních 14 dní na 40. Nikdo jiný takový návrh pochopitelně nehodlal podat. My jsme tam ještě své poslance neměli. Přitom bylo jasné, že v zákonné lhůtě, tedy do 24. 12. se nemusí podařit odpor komunistických poslanců zlomit a přesvědčit je, aby volili našeho kandidáta, Václava Havla. Rozhodující jednání s nimi, tzv. 3. kulatý stůl, proběhlo až 22. 12. 1989 v prostorách Ústředního výboru Národní fronty za účasti tzv. rozhodujících politických sil. Málokdo už ví, že dějištěm tohoto jednání, které bylo velmi dramatické a které jsem za koordinační centrum Občanského fóra vedl, probíhalo v prostorách, kde je dnes senátorská jídelna. Vypadala tehdy ovšem docela jinak. V tomto paláci totiž mj. sídlil právě onen Ústřední výbor Národní fronty, na jehož jakoby neutrální půdě kulaté stoly probíhaly. Mezi 2. a 3. hodinou v noci komunisté rezignovali. Také proto, že ústavní experti nejen za koordinační centrum Občanského fóra, ale i za Ústřední výbor Národní fronty byli proti referendu. Byl to mj. můj bývalý šéf katedry na pražské Právnické fakultě, ze které mě vyhodili, a jeho, Jiřího Bobušaka, odsunuli jinam. Byl nicméně ve strukturách, jak se tehdy říkalo, a to bylo naše štěstí, myslím tím Občanského fóra. Seděl sice na protější straně stolu, ale opatrně, profesorsky, tedy jinými argumenty než my, přihrával nám. Kromě toho jsme si právě v těch dnech u kulatého stolu vynutili první vlnu tzv. kooptací, takže poměr sil ve Federálním shromáždění se měl poněkud změnit v náš prospěch. Ocituji z mého prohlášení v České televizi ze 14. 12. 1989, kdy krize začala. Na Kavčích horách jsem se ovšem musel sám, doslova sám prodrat před kamery, a cituji, uchýlit se k výhrůžkám, jak psal po letech historik Jiří Sup, protože vedení televize zprvu odmítalo zařadit mě do tzv. prime timu. Situace byla tehdy vážná, cítili jsme, že se poprvé ocitáme v defenzivě. Vždyť přímá volba se tak líbila. Vždycky se líbí, ať ji navrhne kdokoli. Neberte ji, když vám ji nabízejí. Průzkumy veřejného mínění mluvily i tehdy jasně pro přímou volbu. A komunisté navíc hrozili odchodem z Federálního shromáždění, čímž by se stalo neusnášeníschopným a prezidenta by zvolit ani nemohlo. Náš nátlak musel být proto silný, ale nikoli, jak by řekli bratři Slováci, presilný. Tehdy jsem mj. řekl, a teď mě omluvte, musím si to vzít ze svého stolku. "Zvolení prezidenta přímou volbou v referendu znamená vložení cizorodého prvku do rovnovážného systému naší ústavy a změní tedy takto jeden z jejích důležitých prvků, rozrušují se dále ostatní články s ním provázané, ústava jakožto celek přestává fungovat, jako kdybyste do lidského organismu namísto srdce implantovali třeba ledviny." Proti přímé volbě jsem pak po dalších 22 letech vystoupil tady, na odborném semináři, který Senát pořádal v březnu minulého roku.

Dnes jsme na tom tak, že politické strany přímou volbu voličům slíbily. Někteří z nás si slib vnitřně osvojili, nechci o tom pochybovat, necítím to jako nátlak, ačkoli měli původně nejednu pochybnost. Všichni přece chceme držet linii našich stran, ale všichni zároveň chceme držet slova ústavního slibu, že se budeme řídit jen naším nejlepším vědomím a svědomím, a že nebudeme přijímat příkazy zvnějšku. Nemáme to lehké.

Abychom měli jistotu, že se nerozhodujeme pod nátlakem, abychom měli čisté svědomí, na některé pochybnosti se raději podívejme ještě jednou. Jistě, stále platí, že politické strany si daly přímou volbu do volebních programů, některé pak navíc do koaličních dohod. Slib ale politické strany učinily pod tlakem. Třeba však říci, že to byl tlak, do kterého se dostaly samy vlastním zaviněním. Učinily ho totiž přistiženy při tom, že nekonaly, ačkoli konat měly, ba musely.

Zákonodárci selhali, když nenaplnili ústavu, konkrétně článek 40, a opakovaně se nedohodli na zákonu o styku obou komor mezi sebou jakož i navenek. A tak při poslední volbě chyběla pravidla o tom, jak prezidenta zvolit, konkrétně jak, podle jakého pravidla rozhodnout o způsobu volby, zda má být veřejná či tajná. Kdyby pravidla existovala, byl by s velkou pravděpodobností hladce, bez zádrhelů zvolen pan Klaus nebo pan Švejnar, a možná už večer prvního dne by se šlo domů. Bez pravidel nezbylo, než vyhlašovat nové a nové mnohahodinové přestávky k vyjednávání o tom, jak se uprostřed hry na chybějících pravidlech dohodnout, což je z povahy věci mimořádně obtížné, ne-li nemožné.

Lidé přestávkám a přerušením a odročováním nerozuměli a neuměli je chápat jinak než jako nekalé vytváření prostoru pro všelijaké vyjednavače, dohazovače, naháněče, vyděrače, úplatkáře, kteří na Hradě vůbec neměli co dělat. Ti všichni měli dost času pronásledovat poslance a senátory po chodbách a na záchodech, a nabízet jim kdoví co, a vytvářet o přestávkách ze svých těl kruhové obrany kolem těch, kteří ještě váhali. Sliby politických stran nebyly tedy učiněny svobodně, byly učiněny pod tlakem, pod tlakem špatného svědomí z neodvedené práce. My se však jimi zavázáni, na rozdíl od zákonodárců ve sněmovně, cítit nemusíme, protože to byl Senát, který od svého ustanovení několikrát přišel po pečlivé přípravě s různými verzemi stykového zákona, ale byl sněmovnou vždy dříve či později odmítnut nebo se senátní návrhy projednávaly tak dlouho, až přišly volby a princip diskontinuity způsobil, že padly pod stůl. To jsou ale stále platné sliby. Co se teď chystáme udělat, je vskutku naplněním slibu voličům. Musím také trvat na tom, že ve skutečnosti voliče zklameme, protože víme, že je zklameme, ve skutečnosti je oklameme, neboť lidé si přímou volbu do značné míry přejí proto, aby to tady někdo dal konečně do pořádku. To se jim nemůže splnit. Víme to, protože si v ústavě občas říkáme, veřejnost však o ústavu bohužel nikdy nejevila a nejen větší zájem. Proto si může myslet, že přímo zvolený prezident tu bude vládnout lépe než dnešní vláda a parlament. To by si ale museli zvolit nejen opět nějakého T. G. Masaryka, ale hlavně by museli udělat z naší parlamentní republiky republiku poloprezidentskou nebo raději rovnou prezidentskou. V těch prezident skutečně vládne.

U nás se prezident sice bude moci negativně vymezovat proti vládě, možná už ve volební kampani, ale tím to bude končit. Z Hradčan nebude moci vládnout, protože k vládnutí má zcela nedostatečné pravomoci k pozitivním činům. Bude moci konat převážně jen nekonáním, může vládě překážet, podrývat její autoritu, zdržovat její kroky, může totiž nejmenovat nebo odkládat jmenování, neodvolávat, když by měl odvolat, nesvolávat, nepodepisovat, excesivně vetovat, nedbat rozhodnutí soudů ba napadat soudnictví jako takové, kritizovat parlament, odkládat a podmiňovat svá rozhodnutí. Od rána do večera bude moci kritizovat vládu. Chtě nechtě z logiky nastavených malých pravomocí a volbami přidělené značné legitimity nastane dvojvládí. Do takové situace se tu dostane víceméně každý zvolený prezident bez ohledu na jeho osobní postoje a vlastnosti. Leccos z toho dělali všichni naši silní prezidenti jako T. G. Masaryk, Václav Havel, Václav Klaus. Masaryk si v prvních letech po válce osvojoval pravomoci, které vůbec neměl, což se dá pochopit. Doba byla neklidná a on to zkoušel. Co bylo a je dosud znepokojivé, je to, že to veřejnosti už tehdy nevadilo. Náš lid totiž o ústavu už tehdy neprojevoval zájem. Obávám se, že dosud lidé nepochopili, k čemu ji máme. Můžeme klást otázku, kdo je za to zodpovědný – politické elity, škola, instituce. Lidé si sami od sebe nezačnou po večerech číst v ústavě. Našim prezidentům se však z těch či oněch důvodů tolerují všechny přešlapy ústavy, protože vysokou prestiž, jinde neobvykle vysokou důvěru má již samotný úřad prezidenta ještě před tím, než jej kdokoli obsadí. Bonus důvěry by se snad dal i spočítat, kdokoli na Hradě si může předem započíst 30 nebo 50 % důvěry. Opakuji, nejvíce mě znepokojuje, že toto překračování nikdy nikomu nevadilo a nevadí. Pokud jde o Masaryka, bylo to dokonce tak, že mnozí si po vzniku samostatného státu přáli, aby se stal diktátorem, a i on přiznává, že ho to leckdy napadalo. Jediný Antonín Švehla, statkář z Hostivaře bez právnického vzdělání, ale s mocenským a nejspíše i s ústavním instinktem, mu čas od času mezi čtyřma očima narovinu řekl, že "toto příště už ne, pane prezidente", a ten ho posléze začal respektovat. Můžete si o tom všem podrobně číst ve dvou dílech knihy Antonína Klimka Boj o hrad. Našim prezidentům se totiž všechno předem odpouští, protože jsou něco jako naši králové, mocnáři, sídlí přeci na hradě císařů říše římské a českých králů. Čím tam sídlilo v posledních staletích méně skutečných pomazaných králů, tím více jsme si přáli a přejeme, aby tam konečně usedli a abychom si všechny staleté frustrace konečně vykompenzovali. Čím méně suverenity jsme měli, tím více jsme si přáli, aby na našem Hradě sídlil opravdový suverén. Nedivme se tomu, kde jinde na světě mají tak vysoký, tisíce let trvající trůn, a tak často uprázdněný. Jsme toho přeci svědky i v těchto dnech.

Premiér spěchá na Hrad s demisí, podle mého názoru nemožného ministra, vrací se ale ponížen se svými lejstry v kapse, a ministr si dál sedí v Karmelitské ulici. Přitom ústava v článku 74 říká nad slunce jasně, že – cituji – prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. A hle, premiér to navrhne, ale prezident neodvolá a nic se neděje. Velezrada to asi není, velezradu máme v ústavě bezděčným, ale zároveň velmi příznačným omylem proto, aby prezidenta – suveréna - nešlo zbavit úřadu, ledaže by zaprodal zemi cizím nájezdníkům.

Tento bizarní institut se táhne rakouským, rakouskouherským, československým a českým zákonodárstvím už od roku 1852. Nikdo pořádně neví, proč. Snad to dodává našemu státnímu bytí na dramatičnosti, heroičnosti, vypadá to, že velezrada je to, co nám hrozí. Ve skutečnosti nám hrozí, že článek 74 nikdy neplatí, proti velezradě se to zdá pouhé nic. A přeci toto pouhé nic může za určitých okolností povalit vládu. Abych nevypadal jako jednostranně zaujatý proti stávajícímu prezidentovi, musím říci, že v podobném duchu také občas jednal Václav Havel. Jestliže podle slavné formule britská královna panuje, ale nevládne, Václav Havel přinejmenším do roku 1992 skutečně spíše vládl, než panoval, navíc se pokoušel změnit ústavu ve prospěch hlavy státu. Jeho návrhy buď neprošly nebo je nakonec nepodal, a dobře udělal. Ne proto, že změny navrhoval on, ale proto, že to byly návrhy pro amerického či francouzského prezidenta, ale ne pro prezidenta skeptické středoevropské parlamentní republiky s chatrnou, ale přeci jen nezanedbatelnou tradicí.

V prosinci 1997 pronesl Václav Havel svůj slavný, chcete-li skandální rudolfínský projev, který byl ale proti duchu ústavní logiky parlamentní republiky. Prezident se v tomto projevu silně negativně vymezoval proti vládě, i když už byla několik dní v demisi, proti vládě, kterou on sám jmenoval a jejíž součástí jako složka moci výkonné sám byl, a proti parlamentní většině, která ho zvolila. U nás se řekne: no a co, vždyť měl pravdu. To ale nejde, resp. jde to, když se to hlavě státu toleruje. To je ale možné jen za cenu, že se z ústavy stává pouhý ornament, nikoli praktický nástroj k řešení zájmových a hodnotových rozporů ve společnosti. Je to možné, ale ztěžuje to pak efektivní demokratické vládnutí. Projevu jsem sám tleskal, záhy mi ale došlo, že i ten byl pronesen z nepochopení vnitřní logiky naší ústavy. Václav Havel cítil správně, že má stále ještě silný mandát, ale dráždilo ho, že nemá tomu odpovídající pravomoci. Proto volil tak silná slova. Václav Havel pak také nejmenoval předsedu Nejvyššího kontrolního úřadu, protože se mu z důvodů, které už jsem zapomněl, nelíbil. Václav Klaus chtěl zase zkoušet ministry z angličtiny, ale to by byla legrace. Skandální je, že dosud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího správního a že nepodepsal Lisabonskou smlouvu, kterou podepsat musel, protože s ní vyslovily souhlas obě komory Parlamentu a opakovaně Ústavní soud. Nakonec se pokusil vynutit si, že pro nás nebude platit Evropská sociální charta. Kolegové na levé straně, kteří se chystají přímou volbu podpořit, si zřejmě přejí, aby něco tak asociálního mohl příští prezident udělat s daleko silnějším mandátem, udělat to daleko legitimněji, než to udělal tento prezident. K negativismu a čím dále, tím více k demagogii bude prezidenta svádět, ba přímo nutit logika obtížně snesitelného protikladu v celku slabých pravomocí a silného mandátu. Je to pochopitelné, pro leckoho to může být i osobně dosti urážlivý, dráždivý protiklad. Prezident bude mít dejme tomu za sebou 63 % občanů, premiér resp. jeho strana, třeba jen 24, a on nebude moci nic, ale prezident a Parlament většinou několika hlasů všechno. To pak bude nutit prezidenta zesilovat hlas, stupňovat demagogii a kdo ví, zda nakonec nepovolá lid do ulic. On má přeci mandát, kdo jiný takový má? Což se toto na našem kontinentu už víckrát nestalo? Silný mandát v kombinaci se slabými pravomocemi. To je něco jako semtex vložený do základů našeho ústavního zřízení. Prosím všechny chlácholivé analogie se Slovenskem, Rakouskem či SRN, kde u přímo voleného prezidenta slabé kompetence nevadí, jsou nepatřičné, zavádějící, protože všude tam nikde nebyla a není srovnatelná tradice vysoké prestiže prezidentského úřadu zároveň s benevolencí k přešlapům hlavy státu. Takové analogie je možné vést, jen když se porovnávají slova a věty ústavních expertů, nikoli živé ústavní tradice. Někteří z nás se ke všemu ještě chystáme takovéhoto posíleného prezidenta učinit neodvolatelným. To už je přímo návod k výrobě vůdce. Ještě přitom stačíme vzít sami sobě jednu z mála silných pravomocí, které jako Senát máme, totiž právo zahájit proces, který může u Ústavního soudu vést až ke zbavení prezidenta jeho funkce. Jako kdybychom se už předem alibisticky zříkali odpovědnosti. Až se nám tady bude klubat diktátor a nikdo proti němu nic nezmůže, budeme moci slabým hláskem volat: to my ne, to oni, poslanci, to oni zabránili Ústavnímu soudu konat. Než 2x tři pětiny, to už by byla praktičtější velezrada. Pokud tento návrh Senát odsouhlasí, udělá nad sebou kříž, řekne tím, že je k ničemu, že se neliší v ničem podstatném od sněmovny, že na svou roli jako ústavní pojistky rezignuje, že nebude tedy škoda, když bude zrušen, protože dvoukomorový systém má smysl jen tehdy, když se komory od sebe liší. Senát se však od sněmovny liší nikoli pouze tím, že v něm je či může být jiná většina, ale tím, že uvažuje a rozhoduje jinak než sněmovna. Uvažuje proto jinak, že jej charakterizuje jiná vazba zákonodárců na politické strany, a to ne z jeho vůle, ale z logiky ústavnosti, totiž z logiky volebního systému a konstrukce mandátu. Vazba může a má být slabší, a ve slabší vazbě je paradoxně síla Senátu. O to je důležitější, aby senátorky a senátoři brali smrtelně vážně slib, že se nebudou řídit příkazy zvnějšku, tedy že jejich mandát není imperativní, ale že jsou vedeni pouze svým nejlepším vědomím a svědomím. Skoro všechny ostatní rozdíly mezi komorami z tohoto základního rozdílu vyplývají. Mohlo by se někdy stát, že by Senát o některé své pravomoci přišel. Rozviňme fantazii, třeba referendem. Ale vzdát se dobrovolně, to lze vysvětlit jen tak, že senátorky a senátoři sami ztratili důvěru ve smysluplnost existence instituce, do které se nechali zvolit. Nejvíce o smysl své existence přijdeme, když se byť jen na jednu chvíli staneme sněmovnou v tom smyslu, že připustíme, že náš mandát patří někomu jinému než nám. Že by tomu tak u někoho z nás mohlo být si nepřipouštím, o nikom z vás bych si to netroufal říci, ale mluvit o tom jako o možnosti musím, protože o tom mluví ústava, když nám pro jistotu předepsala právě tento text slibu. Zřejmě ústavodárce chtěl, aby o pohnutkách budoucích zákonodárců nemohlo být pochyby.

Abych to všechno shrnul. Návrh tohoto ústavního zákona je nelogickým, riskantním zásahem do složitého soustrojí Ústavy. Jako kdyby v Orloji někdo vyměnil pár ozubených koleček za jiná, a už se vůbec nestaral o to, co ta změna udělá s celým strojem. Orloj možná nějak půjde, ale svou základní funkci, kvůli níž byl postaven, totiž hlídat přesný čas, ústavnost, už plnit nebude.

A s novým časem se mohou začít dít věci. Takové, že se možná budeme divit. Ústava totiž nejsou jen slova, články, písmena, oddíly, jsou to také ústavní zvyklosti, doslovnost nebo flexibilita. Je to i to, na co si přivykneme. Jsou to tradice, nevyslovená očekávání. To všechno je v širším slova smyslu Ústava.

Nakonec se schováme za lid. Ten si to přeje. Nebudu ironický, a řeknu za lidi. Lidi si ale také přece přejí trest smrti a zrušit daně a mnoho lidí si přeje všechny tzv. nepřizpůsobivé občany poslat do Indie. Také proto, aby se tyto nápady nedaly uskutečnit, je tu Parlament. Je smutné, že naši poslanci se v tomto případě zachovali spíše jako poslíčci. Poslíčci nálad. My se jimi dnes stát nemusíme.

Lze tu připomenout slavného britského myslitele a politologa Edmunda Burkeho a jeho řeč k voličům v Bristolu. Cituji: Váš poslanec se vám zavazuje nejen svou prací, ale i svým úsudkem, a zrazuje vás, když namísto toho, aby vám vlastním úsudkem sloužil, obětuje jej vašemu názoru.

A lze také připomenout Winstona Churchilla, jemuž jednou někdo řekl, že by měl přikládat ucho k zemi. On odpověděl, že pro Brity by bylo velmi obtížné s úctou vzhlížet k vůdci, kterého načapají v této pozici.

Jsou-li to pro někoho jen efektivní bonmoty, pak bonmotem nemůže být střízlivé zjištění, že jdeme do horších časů. Měli bychom si proto umět představit rozčilenější veřejnost, silnější hněv lidí, vzrůstající nejistotu a dezorientaci. Štvavější média. Spolehněme se dnes i na naši představivost. Nemysleme jen na příští volby. Nemusíme na ně myslet. Tak to bylo vymyšleno a dobře vymyšleno, aby nejméně 2/3 z nás, senátorek a senátorů, mohly vždycky vidět dál, než jen k příštím volbám, ať již jakýmkoli.

Mysleme spíše na to, že zákony dnes připravujeme spíše pro horší než lepší zítřky. Měli bychom být dnes co nejobezřetnější. Nevytvářet snadnou příležitost pro nějakého vůdce. Měli bychom zajistit nezpochybnitelnou, z logiky Ústavy vyplývající volbu hlavy státu, prezidenta. Nic méně, ale ani nic víc.

Dohodněme se konečně na přesných pravidlech volby se sněmovnou tak, aby prezident mohl být zvolen nejpozději ve 3. kole první volby, a abychom ušetřili sebe i veřejnost trapných exhibicí adorátorů i nactiutrhačů. A přímou volbu ponechme národům, které zřejmě pořád ještě potřebují mít nad sebou pána, panovníka, být vedeny za ruku. Jedny takové volby budou hned na začátku příštího měsíce.

Občané České republiky si zaslouží solidního Ústavou a ústavností parlamentní republiky inspirovaného prezidenta, nikoli nad ústavu povzneseného vůdce. Omlouvám se, že jsem vás zdržel tak dlouho. (Ťukání do lavic.)

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane místopředsedo. A protože se paní senátorka Paukrtová vzdala svého přednostního práva, tak je zde písemně přihlášený pan senátor Jaroslav Kubera. Prosím, pane senátore.

Senátor Jaroslav Kubera:  Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já nebudu tak filozofický jako senátor Pithart, ale spíše praktický, tak aby tomu všichni rozuměli.

Já jen pro začátek, aby bylo jasno, nejsem žádným zásadním odpůrcem přímé volby, ale jak tady řekl pan ministr, že by se měla vést systémová debata o přímé volbě. Ta se bohužel začala vést včera nebo předevčírem, což je trochu pozdě. Kdybychom měli ještě 3 měsíce, tak byste viděli, jak média poté, co by si prostudovala ony názory ústavních právníků, a už dnes pomalu otáčejí, jak by rychle otáčela, i veřejnost by informovala trošku jinak, než je informovaná dnes.

Přímá volba totiž není výsledkem žádné systémové debaty, ale jenom populistického gesta na téma - "lid si to přeje". Já připomenu dnešní dopolední jednání, kdy tady paní místopředsedkyně Gajdůšková hřímala proti vládě, jenom poznamenám, že 70 % veřejnosti si v tuto chvíli přeje, abychom nepřistupovali k tomu finančnímu aktu...

Takže v jednom případě říkáme, veřejnost si to přeje, a v jiném případě když se nám to hodí, tak říkáme, ne, my se tam musíme připojit, protože si to přejí ty ostatní evropské státy, a že si to 70 % veřejnosti zrovna nepřeje, nás v tuto chvíli nezajímá.

Problém je ale v nás, protože my jsme měli vysvětlovat lidem, že přímá volba není jen tak snadné, nestačí otázka A, na tu vám totiž vždycky každý odpoví ano, jednoduché otázky mají jednoduché odpovědi, ale teprve když se zeptáte na B a C, tak najednou zjistíte, že už to není tak jednoduché, a to je naše zodpovědnost, to voličům nebo občanům vysvětlovat, a paní senátorka Rippelová řekla krásnou větu na ústavně-právním výboru, já jí tu větu připomenu. Nestatečnost se nám vymstí. Moc hezká věta – a já budu velmi pečlivě sledovat sjetinu hlasování, jak bude paní senátorka hlasovat, protože ona má připraveny pozměňovací návrhy, tzn., že nemůže hlasovat pro přímou volbu, protože jinak je zjevné, že by pozměňovací návrhy nemohly být projednány.

Mě velmi mrzí, že nemůžeme hlasovat tajně, to prostě možné není, a je to škoda! Protože potom by se vyjevila možná pravda, než ta, která se vyjeví při hlasování, kdy někteří budou hlavně myslet buď na to, že si to někdo přeje, anebo na to, že je to zrovna populární, zejména ti, kteří jdou letos do voleb, tak mají s tím velký problém. Já jdu letos do voleb, a žádný problém s tím nemám, protože si myslím, že jsem schopen to lidem vysvětlit.

Já jsem kdysi napsal v jiné souvislosti článek, Ústava není trhací kalendář, ale ani posvátná kráva. Chtěl jsem tím říci, že nemůžeme s Ústavou zacházet jako s běžnými zákony, ale nemůžeme zase si myslet, že je nedotknutelná, že ji nikdy nebudeme měnit, protože život se prostě mění. Takže to je náš problém.

A druhý problém je, že tady je takové známkování, kdo je pro přímou volbu, ten je hrdina a naslouchá lidem, a kdo je proti, ten je zloduch. Tak to přece není. Je zcela legitimní hlasovat pro nebo hlasovat proti z mnoha různých důvodů, a to známkování není na místě, ale tak to ve společností chodí, že někdy to bývá tak jednoduché.

Nyní k té možnosti, zda možno vrátit či nemožno vrátit.

Upozorním na § 113 našeho jednacího řádu, který hovoří jednoznačně, že samozřejmě je možno vrátit. Ale i kdyby to nebylo. Zkusme to jenom logicky, neprávnicky a pochopitelně. Přece mi někdo nechce tvrdit, že pokud máme dvoukomorový systém, tak ta jedna komora předhodí té druhé komoře materiál a řekne, ber nebo nech. A ty nám do toho nekecej. To přece možné není.

A já vám řeknu, jak bychom mohli trošku, a teď nevím, jaké použít diplomatické slovo, tak ho řeknu, vydupat s tou druhou komorou, co je tam nahoře. My kdybychom se dohodli, že velmi rychle nazveme tento ústavní zákon senátním návrhem ústavního zákona, a přistupujeme na tu variantu, že ho nelze měnit, do něj bychom zapracovali pozměňovací návrhy, které by se nám líbily, a poslali bychom ho do Poslanecké sněmovny se stejnou větou, ber nebo nech. Sama jsi říkala, že to nelze měnit...

My to samozřejmě udělat neumíme, protože bychom to ani nestihli, protože je stále obrovský spěch, co by se hrozného stalo, kdyby přímá volba už nebyla v těchto volbách.

Včera proběhlo na internetu, a nesouvisí to vůbec s přímou volbou, a je to velmi zajímavé, že astronomové objevili planetu, zatím nejzajímavější planetu a nejbližší planetu, kde možná by byly nějaké podmínky pro život. A ona ta nejbližší planeta je vzdálena pouhých, oni píší pouhých 120 světelných let od Země, a teoretizují o tom, že by teoreticky bylo možné učinit výpravu na tuto planetu. Já to říkám jenom proto, jak jsme malí, směšní, v jakých dimenzích se pohybujeme a platí to i o mnoha jiných. Včera také uniklo z EU a také to nesouvisí s přímou volbou prezidenta, omlouvám se, paní místopředsedkyně, že na jeden litr biopaliva je zapotřebí 1,1 litru nafty. Ejhle, to je ale pro někoho překvapení, ty žluté lány.

Ale my jsme mezi tím minulý týden schválili další o elektrovoltaikách, podporu jakéhosi podivného plynu, kdy se zase samozřejmě ukáže, že pan prezident Klaus měl zase pravdu; k lítosti některých. On ani z toho nemá zlomyslnou radost. A tady se to ukazuje, jak se brzy ukáže těch 17 senátorů, kteří tady hlasovali proti Lisabonské smlouvě, a jak se záhy ukáže těch pár, co budou hlasovat proti přímé volbě v této podobě, jak je tady představená, ta pravda se ukáže velice brzy.

Takže pokud jde o to, jestli můžeme nebo nemůžeme vrátit, tak to je evidentní, že to samozřejmě vrátit můžeme, a precedenty tady byly dány. Připomenu jen ten jeden, protože ten znám důvěrně, to je návrh o tom, že Poslanecká sněmovna se může rozpustit, když se o tom rozhodne, v platném znění 101 poslanců, v našem senátním návrhu 120 poslanců, sněmovna vesele vzala náš zákon jako nosič, upravila si ho jinak, po mém soudu špatně, ale dobrá, protože 120 je ústavní většina, takže to je vlastně nesmysl, my jsme dobře věděli, proč jsme tam dávali 101, ale přece jenom poslanci, kteří si v té době vzali hypotéky, tak se jim zdálo, že je to příliš jednoduché, takže radši tam dali 120, aby se to nikdy nemohlo stát. A prošlo to, nikdo se nepozastavoval nad tím, jestli to bude platné nebo nebude platné!

Daleko horší mimochodem při přímé volbě bude, pokud projdou, ať to budou vládní návrhy nebo senátní návrhy, o tom, jak bude nějaký úřad kontrolovat sdružování v politických stranách a volební kampaně, tam budou problémy, že skoro každé volby bude projednávat soud, protože vždycky ten, kdo nevyhraje, to nějakým způsobem zpochybní, protože onen protikandidát nevykázal spotřebu benzínu na cestách po voličích apod., takže tam se zamysleme, co bychom měli nebo neměli v tom smyslu udělat.

Často se vymlouváme na odborníky, že je třeba naslouchat odborníkům, dokonce máme na to celý NERV, ale vždycky, to je zajímavé, u toho NERVU, oni by se chtěli transformovat v jakýsi úřad, který by měl nějakou moc. Dokonce Agentura pro sociální začleňování napsala do Mladé fronty, že by měla radnicím přikazovat, co mají anebo nemají dělat.

Velmi zajímavé, a říkám to teď v souvislosti s přímou volbou, často zaznívá, že nejlepší by byl osvícený monarcha, nebo dokonce diktátor. Diktátoři mají ovšem jednu velikou vadu. Dokonce i diktátoři, kteří byli velmi solidní, tak by se hodili, byli moudří, ale většinou právě do chvíle, než se stali diktátory. A to se bohužel může stát i s naším novým přímo voleným prezidentem, který ač se bude v kampani tvářit jako velmi milý, hodný člověk, ve chvíli, kdy zjistí, jaký silný mandát má, tak si začne osobovat onu neformální autoritu, a tady už o tom bylo cosi řečeno a je to celkem přirozené, a začne se jaksi domáhat neformálně vyšších pravomocí, než má, a protože žádné pozitivní nemá, tak se samozřejmě bude domáhat i těch negativních a bude sypat písek do soukolí vlády, ať to bude vláda jakákoli.

My už jsme tady mluvili o tom, co by měl mít např. takový přímo volený prezident za kompetenci, např. by mohl mít kompetenci, že v případě, kdy zákon zavetuje Senát a zavetuje prezident, by sněmovna potřebovala vyšší kvórum než 101. Nevím teď jaké, nechci ho tady říkat, ale vyšší kvórum, protože je to asi vážná věc, když se s tím neztotožnil ani Senát, ani prezident, ale jí stačí pohodlně 101 a přehlasuje Senát i prezidenta. To jsme např. v oné systémové debatě vůbec se o těchto věcech nebavili.

To, že někde volí přímo, to žádný argument není. Já jsem velký příznivec anglosaského práva, na rozdíl od rakousko-německo-uherského, ale třeba považuji za naprostý nesmysl, že se snažíme do našeho právního řádu vsunout korunního svědka. Už jsme ho kdysi v Senátu projednávali, tehdy jsme to odmítli, protože jednoduše, a to si často veřejnost myslí, a mně to voliči často říkají, proboha, co tam pořád vymýšlíte za novoty, stačí opsat ten dobrý francouzský, německý nebo rakouský zákon a bude všechno fungovat. A já jim vždycky odpovídám stejně. Ano. Můžeme tu zavést anglosaské právo, pokud přijmeme americkou ústavu včetně přímé volby šerifů, porotního soudnictví apod., ale není možné vytrhnout jeden zákon z právního řádu nějaké země, a implantovat ho, naroubovat ho na úplně jiný právní řád jiné země beztrestně. Vždycky se nakonec ukáže, že to nefunguje.

Německo mělo tu výhodu, že když připojili východní Německo k západnímu Německu, začala platit Ústava Spolkové republiky Německo a bylo to relativně jednoduché. Ale neimplementovali do ní žádné zákony NDR, protože by to prostě nemohlo fungovat. Tam to bylo úplně odlišné. Ale ono to nemůže fungovat. Evropská unie se právě proto snaží tak vehementně, aby to fungovalo, právě proto, aby brzy zjistila, že to prostě fungovat nemůže, protože tolik zemí nemůže fungovat jako federace. Často se říká, když to může fungovat ve Spojených státech, proč by to nemohlo fungovat v Evropě, ale tam to je úplně jiný příběh.

Takže já budu hlasovat proti a avizuji proč budu také hlasovat proti, protože avizuji pozměňovací návrh, který jsem předložil už v ÚPV a který má mimochodem pro českou veřejnost mnohem větší význam než celá přímá volba prezidenta. A hned řeknu, proč. Já ho pro jistotu přečtu, ale pak ho vysvětlím.

Týká se návrhu ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993, Ústava ČR, a ten návrh zní: V čl. 1 za bod 13 doplnit nový bod 14, který zní: V čl. 105 se dosavadní text označuje jako odst. 1 a doplňuje se odst. 2, který zní: Náklady na výkon státní správy svěřené orgánům samosprávy hradí stát. V čl. 2 za slova s výjimkou vloží slova ustanovení čl. 1 bodu 14, které nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2013 a v uvozovkách.

Český řečeno velmi jednoduše, kdo sleduje sněmovnu, včera jsme řadu zákonů ke cti Senátu vyhráli, byly přijaty sněmovnou ve znění, postoupeném Senátem, a jeden jsme prohráli, a ten se právě týkal pozměňovacího návrhu, který Senát přijal. Týkal se krizového řízení, a tam, přestože se ale aspoň rozvinula debata, a ten, kdo to odmítal, současně řekl, že je třeba vést seriózní debatu, že tento stav není už dále možný, že už i ústavní soud upozornil na to, že pokud bude tento stav pokračovat, kdy se na obce valí další a další státní správa, aniž by současně se státní správou se balily také peníze, dokonce teď jsem se doslechl, a nevím, jestli to je pravda, že se chystá, že obce převezmou školy v plné míře a peníze na ty školy už nebudou mít omašličkované, ale budou je mít jako v daních. Je to naprosto smrtící, protože když to máte v tom, tak vám budou vždycky říkat, že to máte v tom, a vy to v tom mít nebudete, ale budete v tom.

To jen na okraj toho pozměňovacího návrhu. Samozřejmě pokud projde návrh schválit, tak ten návrh nebude přijat. Já se ale nevzdávám, já ho podám jako senátní návrh, a on však jednou se ujme, protože obce to cítí velmi úkorně, zejména obce s rozšířenou působností, které všechny úkoly dostávají, protože prostě nejsou okresní úřady, tak nemáme nikoho, komu by se to uložilo. A my jim to tady klidně krásně ukládáme, ono se hezky, pane ministře, řekne, že stát bude odebírat týraná zvířata, přeložím z češtiny do češtiny, žádný stát žádná zvířata odebírat nebude, ta zvířata budou odebírat obce, takže budeme mít obecní stádo týraných krav a budeme platit jejich výživu. Stát si udělá akorát ten zákon, ale nepošle nám na to žádné peníze.

A to je právě, o tom to je, a mimochodem, ten zákon je velmi úsporný. Já vám přečtu velmi krátkou důvodovou zprávu, která to vysvětluje. Po zrušení okresních úřadů začal stát svěřovat zákonem obcím enormní množství státní správy, aniž by zajistil jeho financování. Obce, a to zejména obce s rozšířenou působností tak hradí stále větší část státní správy z vlastních rozpočtů. Na neudržitelnost tohoto stavu upozornil v minulosti také Ústavní soud. Zavazovat stát financováním přenesené působnosti v jednotlivých zákonech je nepraktické, a proto je navrhováno, aby tato povinnost byla stanovena v Ústavě.

Pokud jde o sociální dopady, žádné, a pokud jde o veřejné rozpočty, kupodivu ta úprava je neutrální. Naopak dojde k úsporám, protože jednotlivá ministerstva budou zodpovědněji zvažovat každý přenos státní správy na ostatní samosprávy, právě proto, že když si vymyslí, zaplatí. Dnes je stav, že si vymyslí a zaplatí obce.

To je evidentní – nebo kraje; krajů se to týká samozřejmě taktéž, abych mluvil přesně, zaplatí samosprávy. A jak se to týká občanů? No, jednoduše. Stát velmi dobře ví, že stačí, aby kraj nebo obec neudělaly jeden kruhový objezd, a lehce zaplatí vydávání občanských průkazů nebo něco jiného. Takže namísto do investic, do obecního blaha platí státní správu, často státní správu zbytečnou, a samozřejmě spousta vydělává – už jsem to tady říkal, že jeden za údržbu těch kabinek na občanky chtějí dvacet tisíc měsíčně, což je neuvěřitelná zlodějna. No, také jsme na to nepřistoupili. Stejně tak, jako jsme nepřistoupili na to, že budeme dávat na veřejnou službu peníze, protože je má dávat úřad práce - ale to už jsem opravdu velmi daleko od přímé volby prezidenta. Ale ono to skutečně s tou přímou volbou souvisí.

Takže jestli chceme, tak opravdu nám nic neuteče, když tento prezident bude ještě volen nepřímo, a teprve další prezident bude volen přímo po té systémové debatě, po které tady volal ministr. Jen tak mimochodem – ten, kdo hlasuje pro, podepisuje rozsudek smrti nad Senátem. Já už jsem dostal na telefon, co tomu říkám, jestli odejdu z politiky? Samozřejmě, zítra začne obrovský tlak na zrušení Senátu, a my se můžeme utěšovat tím, že Senát nikdo nerozpustí, protože na to potřebuje dvoutřetinovou většinu, kterou samozřejmě nemá. Ale nenechte se zmást.

Budou tady volby do Poslanecké sněmovny, a je nabíledni, že některé strany si dají do volebního programu zrušení Senátu. Dají si to do volebního programu a pak zlomí své zákonodárce, tak jako nás lámou teď, že je třeba, když je to v koaliční smlouvě, tak je třeba hlasovat, takže nám zase řeknou, že je třeba hlasovat, protože se tak koalice dohodla, že Senát bude zrušen.

Já v tom případě mám opačný návrh, pokud chceme opravdu šetřit, a všichni volají po většinovém volebním systému, udělejme jednokomorový parlament, zrušme Poslaneckou sněmovnu a máme tady jaksi většinovou volbou volený Senát, silné vlády, všechno funguje, všichni jsou spokojeni, šetří se. Senát přece jenom stojí zlomek toho, co stojí sněmovna. To je tedy, že sněmovna by byla samozřejmě velmi ráda, kdyby Senát nebyl, protože ji zdržuje v tom bohulibém činění. A zdůrazňuji, opravdu to není o tom, jestli teď je tam tahle koalice a tady má převahu jiná koalice, o tom to opravdu není. To je obecné. A bylo to tak vždycky.

To není tak, že teď se to zrovna nehodí a příště, až tam bude někdo jiný, se to bude hodit. To je právě ten problém, že žijeme ne v těch 120 světelných letech, ale v tom našem malém ubohoučkém žití. A já ve svém věku fakt už nemám zapotřebí se něčemu podřizovat, a budu hlasovat tak, jak jsem slíbil. Podle svého vědomí a svědomí! A protože si nemyslím, že to je zásadní věc, kterou dnes musíme odhlasovat, tak budu hlasovat proti. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore. A jsem ráda, že i vy sám jste uznal, že jste přece jenom trošku odbočil od tématu. Dalším přihlášeným je pan senátor Jiří Oberfalzer, prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Děkuji. Pane ministře, paní předsedající, přemýšlím, jakým obloukem se vrátit k tématu. Možná jednou glosičkou, že na rozdíl od paní zpravodajky, senátorky Paukrtové, já se obávám, že v roce 2018 nebudeme slavit 100 let od nepřímé volby prezidenta, ale 15 let od přímé volby prezidenta. A to proto, že vzdor tomu, že vůči EU jsem realista, tak vůči Česku jsem skeptik. Obávám se, že budu po dnešku skeptikem i vůči tomuto malému vzorku naší společnosti, ale ještě to nevzdávám.

Tady už padlo hodně. Přímá volba prezidenta není v naší tradici, zatím žádný náš prezident nebyl tímto způsobem volen. Zaznělo tady, jakou nerovnováhu ve vyváženém systému ústavních sil může tato jednotlivost způsobit. Je to skutečně, jako když vezmeme ze stavbičky domina jednu jedinou kostičku a řekneme si, že ji nahradíme třeba kuličkou. To opravdu není možné.

Pak bych prosil, abychom si uvědomili, že se tady dostáváme do zajetí populismu. Říkám to nerad, ale prostě ta vyvolaná – a musím trvat na tom, že je vyvolaná, poptávka veřejnosti po přímé volbě – je skutečně něco, jako česká superstar. Tady se obávám, že budeme soutěžit v nějaké soutěži popularity o větší poplatnost době, větší poplatnost přání veřejnosti a že nezvítězí ta očekávaná odpovědnost, moudrost a ústavní nadhled Senátu, jak o tom krásně hovořil pan senátor Pithart přede mnou.

My zde činíme absurdní věc. My chceme dát lidem do ruky právo, aby rozhodovali o svém prezidentovi a současně tímtéž návrhem zákona toho prezidenta oslabujeme. Můžete říct, že nepatrně. Abolice není důležitá. Já bych chtěl upozornit na jednu věc, že ona imunita, kterou nyní omezíme jenom na výkon jeho prezidentské moci, není tak úplně bezvýznamná a tak úplně neužitečná věc, jak by se to mohlo zdát. Tím nemluvím o našich imunitách. Já si nemyslím, že by to muselo být nutně stejné. A pokud jde o naši – já podpořím návrh, který, jak se zdá, byl dneska ve sněmovně schválen, s tím problém nemám.

Ale u prezidenta s tím problém mám, protože je to přece jenom důležitá postava, důležitá osobnost, která vede tento stát a může činit zásadní individuální rozhodnutí. A takový politik, zvláště je-li to jednotlivec, může být vydíratelný i pohrůžkou, že bude subjektem nějakého trestního stíhání, které, pravda, přijde až po tom, co mu skončí mandát. To není bezvýznamné. V naší novodobé historii známe řadu příkladů lidí, kteří se, jak se nakonec ukázalo, vůbec ničeho nedopustili, a podařilo se jim pouhým trestním stíháním zničit život, kariéru, rozbít rodinu. To není opravdu bezvýznamná věc. Já vás prosím, abyste si tohle uvědomili.

Prostě vzít prezidentovi imunitu, znamená předpokládat, že si napříště můžeme jakožto národ zvolit někoho, kdo se ukáže být gaunerem? Zatím taková věc nenastala, mluvím jenom o demokratických epochách naší historie. Co tedy děláme? My zveme lidi, aby si zvolili svého prezidenta, a současně jim z toho prezidenta děláme ještě slabší politickou figuru, než byla doteď, jako bychom jim předhazovali, s odpuštěním, poněkud ohlodanou kost. Je to něco jako chléb a hry, jenomže bez chleba.Čili je to hra na to, že národ si zvolí svého silného reprezentanta, a ve skutečnosti bude ještě slabší, než je současný prezident.

Také se říká, že konečně si lid bude moci zvolit svého prezidenta. Je to opravdu tak? Jenom taková maličkost. Samozřejmě, že průběh voleb bude nejspíš podobný, jako je třeba u senátních voleb v malém vzorku, to znamená, že prezident, který bude zvolen, pravděpodobně bude mít za sebou řekněme třeba 30 % hlasů, nebo 25, těžko odhadnout, jak to bude vypadat. Čili může být, že bude prezidentem třetiny národa, zdaleka tedy ne většiny lidu. A já bych chtěl upozornit nebo přivést naši pozornost ke skutečnosti, že po roce 1929 jsme tady měli zvoleny 2 prezidenty na 4 volební období a u obou z nich jsme mohli sledovat zhruba stejný vývoj popularity od nějakých 80 nebo myslím, že v případě Václava Havla to bylo dokonce na začátku ještě víc, někam k 50 na sklonku 2. volebního období. A nebo někde kolem padesátky. Oba tito prezidenti ve všech 4 volebních obdobích se tedy pohybovali řekněme v zóně nadpoloviční podpory naší veřejnosti, čili byli reprezentanty většiny tohoto lidu, většiny našeho národa.

Po přímé volbě prezidenta už to zdaleka tak nebude. Ale pregnantně tady o tom mluvil pan kolega Pithart, když by vyjadřoval tu frustraci, zklamání, které veřejnosti připravujeme.

Dovolte mi ještě jednu poznámku. Já jsem poměrně nešťastný, jak začasté tady rozhodujeme o dosti zásadních věcech, které mění budoucnost, a velmi často jsou nevratnými změnami. Na řadě z nich se tady neshodneme, ale přesto velmi často vidím, jak jsou, abych tak řekl, vyhandlovány, nebo vyměňovány za zcela podružné poplatné krátkodobé záležitosti. Chtěl bych upozornit každého z nás, kdo bude hlasovat, předpokládám, že si to každý uvědomujeme, že tato změna je prakticky navždy. Už nikdy nepůjde změnit přímou volbu prezidenta zpátky na nepřímou, protože to bude tak nepopulární, že se nenajde politická síla, která by to měla odvahu prosazovat. Je to tedy změna navždy.

Já vás prosím, abychom si nekupovali dnešek za zítřek a pozítřek. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane senátore. Dále se do rozpravy přihlásil pan senátor Jiří Dienstbier. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jiří Dienstbier:  Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně, kolegové. Začnu tím, že formálně navrhuji, abychom předložený návrh zákona schválili ve znění, jak nám ho postoupila Poslanecká sněmovna. Tento návrh z výboru zatím nezazněl, to znamená je potřeba ho předložit, abychom vůbec měli o čem hlasovat. A návrh případně, pokud bude většinová vůle, schválit jej v podobě z PS, nám automaticky nepropadl do podrobné rozpravy.

Moje role při obhajobě přímé volby prezidenta je zjednodušena tím, že přímou volbu dlouhodobě podporuje moje strana. Má ji ve volebním programu, už od roku 1993 ji prosazovala, a slíbil jsem ji i já ve své senátní volební kampani před zhruba rokem. Zaznívají různé výhrady proti přímé volbě. Ty méně relevantní, méně legitimní jsou z kategorie, že lidé zvolí bůhví koho, nějakého kašpara, který nebude důstojně vykonávat prezidentskou roli.

Já bych chtěl říct, že v tomto směru věřím lidem v České republice, věřím voličům, že bude-li přímá volba, tak budou vybírat prezidenta velmi zodpovědně. Vyberou osobu, která za sebou něco má, má nějakou svoji důstojnost a určitý politický rozhled. Nakonec kdybych tomu nevěřil, nebo kdybychom tomu nevěřili my, tak bychom mohli říct, že přece zřejmě do Senátu lidé taky volí samé kašpary, protože ten způsob volby je úplně stejný. A jestliže jim věříme, že dobře vybírají své senátory, proč by neměli ještě lépe a ještě zodpovědněji vybírat svého prezidenta?

Tolik k argumentu, který já považuji za nelegitimní. Teď k těm legitimnějším argumentům, protože samozřejmě řada výhrad proti přímé prezidentské volbě je zcela relevantních, zcela legitimních, a ti, kteří je zvedají, tak na ně mají nárok. Je to prostě otázka názoru. Nejčastěji zaznívá, že přímá volba prezidenta dodá prezidentovi větší legitimitu. Potud bych i souhlasil. Ale že důsledkem bude vytváření jakéhosi nového mocenského centra kolem prezidenta na Hradě, že dojde nevyhnutelně ke střetu s vládou, protože prezident, který půjde do voleb s nějakým programem, bude nucen vykazovat svým voličům, že se pokouší o jeho splnění, že v podstatě nebude mít přílišné nástroje kromě destrukčních nástrojů. To znamená různé podoby veta, zdržování, odkládání rozhodování vlády.

To se samozřejmě může stát, ale já se nedomnívám, že to je otázka způsobu volby prezidenta. Protože i Petr Pithart tady ve svém vystoupení poměrně detailně popsal, jak k něčemu takovému dochází už v současnosti. A je to spíše problém, nebo otázka toho, do jaké míry, ať už přímo nebo nepřímo volený prezident je ochoten respektovat meze svých pravomocí dané mu ústavou.

A tady doopravdy jsme historicky svědky toho, že naši prezidenti měli tendenci jít na samou hranu svých pravomocí. Dokonce v některých případech i za tuto hranu. Osobně se domnívám – nebo možná, že to je tím, že to právě prožíváme, tak se domnívám, že takto se chová i dnešní prezident. Ale těch případů tady byla vyjmenována, ať už je to odmítání odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, už i zde zmíněná Lisabonská smlouva, kdy prezident odmítl ratifikovat Lisabonskou smlouvu bez splnění další podmínky, přestože obě komory parlamentu k tomu daly více než třípětinovou většinou souhlas.

Jsme svědky toho, že prezident, aniž by uplatnil právo tzv. veta, vrátil zákon Poslanecké sněmovně, tak přesto ho odmítne podepsat, přestože ústava jasně říká, že prezident podepisuje schválené zákony. A takovýchto případů bychom doopravdy našli mnohem více.

Ale znovu říkám, že si nemyslím, že to je otázka způsobu volby prezidenta, je to spíše z nedostatku úcty k naší ústavě a k tomu, že ty instituce, ty ústavní instituce, které jsou takovýmto překračováním pravomocí ze strany prezidenta dotčeny, tak prezidentovi ustupují, místo aby se v každém konkrétním případě bránili.

Není třeba jasné, proč česká vláda v případě Lisabonské smlouvy ustoupila podmínce prezidenta republiky. Proč např. nepředložila kompetenční spor k Ústavnímu soudu, ale domáhala se rozhodnutí Ústavního soudu, že prezident má povinnost ratifikovat smlouvu v případě, že obě komory přivolily k její ratifikaci.

Stejně tak by bylo možné pravděpodobně domáhat se toho, aby prezident plnil svoji ústavní pravomoc a podepisoval zákony schválené parlamentem. Není to tedy otázka způsobu volby, je to otázka toho, že my sami ustupujeme v případě, kdy český prezident, nebo dříve československý, porušuje své pravomoci.

To, co je zásadní a co tady zaznělo i v citaci několika ústavních odborníků, byť to byl názor menšinový, tak význam přímé prezidentské volby spočívá v tom, že zejména v dnešní situaci, kdy roste společenské napětí, kdy řada lidí přestává věřit ne konkrétním politikům, nebo naštvaná jenom na konkrétní špatná rozhodnutí, ale přestávají věřit v demokratický systém jako takový.

Zejména v této situaci může být velmi důležité, velmi prospěšné, pokud se lidé budou více vtahovat do rozhodování o veřejných záležitostech, o tom, co se děje ve veřejném prostoru. A přímá volba prezidenta je jedním z těch případů, kdy by se lidem tato možnost měla dát. Nedomnívám se, že je to nějaká naprosto zásadní změna z hlediska fungování ústavního systému, a samozřejmě i zapojování lidí by mohlo mít další podoby, nemusíme mluvit jen o přímé volbě prezidenta, ale ještě možná mnohem důležitější je schválení ústavního zákona o obecném referendu. Tak aby lidé měli možnost přímo rozhodovat i v některých dalších zásadních otázkách.

Myslím si, že tento argument je dostatečný pro to, abychom přímou volbu prezidenta podpořili. I já bych si představoval, aby ta konkrétní podoba zákona, který tady projednáváme, byla trošku jiná. Asi i já bych byl radši, kdyby byla politická shoda na věci, např. jmenování členů bankovní rady, kdy tato pravomoc by byla sdílená, nepatřila by výlučně prezidentovi.

Já bych asi přivítal, nebo zcela určitě přivítal, kdyby byla snadnější procedura podání žaloby na prezidenta pro podstatné porušení ústavy nebo dalších částí ústavního pořádku, ale myslím si, že jsme v situaci, kdy chceme-li zavést přímou volbu prezidenta, tak ta přímá volba pro nás, kteří ji podporujeme, je větší hodnotou než to, abychom důsledně trvali na nějaké přesné představě konkrétních ústavních ustanovení. A domnívám se, že by to bylo spíše záminkou pro někoho, aby přímou volbu odmítl, aby ji sabotoval, pokud bychom se pustili do jednotlivých pozměňovacích návrhů.

A na závěr bych se ještě vyjádřil, tak jako někteří další předřečníci, k úvodnímu vystoupení předkladatele, ministra Pospíšila, kdy já jsem skoro chvilku přemýšlel, jestli to nebyla provokace, snaha naštvat Senát a způsobit tak neschválení přímé volby prezidenta. Protože přijít sem a říct senátorům, že buď vezmou to, co jim poslala Poslanecká sněmovna, a nebo, že holt mají smůlu, že nemají právo diskutovat o předloženém zákonu, že nemají právo přijmout pozměňovací návrhy a s pozměňovacími návrhy zákon poslat do Poslanecké sněmovny, tak to si myslím, že na půdě Senátu nemůže nikdo vyslovit, aniž by si byl vědom, že tím vyvolá velmi značnou nevoli.

Na závěr ještě jednou opakuji, že navrhuji, abychom schválili předložený zákon v podobě takové, jak nám jej poslala Poslanecká sněmovna. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore. Dále bude pokračovat paní senátorka Soňa Paukrtová. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Pane předsedo, paní předsedající, pane ministře, já jsem se přihlásila proto, abych právě tak, jako v ÚPV navrhla zamítnutí tohoto návrhu zákona. Kromě zpravodajské zprávy, kterou jsem tady již přednesla, bych ráda k tomu řekla pár slov.

Samozřejmě mnohé z toho, co jsem chtěla říci, již řečeno bylo. Pokusím se neopakovat. Ráda bych řekla, že dnešní hlasování o novele ústavy je především hlasování o Senátu. My se sami vtělujeme do role strážce demokracie a strážce ústavy a je pro mě opravdu hodně těžké, když komora, která toto má ve svém vínku, abych tak řekla, ignoruje zcela všechna vážná varování všech ústavních právníků. Já musím říci, že ÚPV a komise pro ústavu a parlamentní procedury se návrhem – předpokládaným návrhem – na přímou volbu prezidenta republiky zabývá již téměř rok. My jsme uspořádali konferenci, která měla název "politická", kde vystupovali jednotliví zástupci politických stran. A pak jsme pořádali konferenci odbornou, kde vystupovali právě ti ústavní právníci. Nejen ti, jejichž vyjádření máte dnes ve svých lavicích, ale bylo jich tam mnohem víc.

Na té tak zvané politické konferenci nezazněl jediný relevantní argument, proč tak zásadně měnit Ústavu ČR, žádný. Jediné odůvodnění bylo v tom, co tady stále zaznívá. Občané, 60 % občanů si přeje přímou volbu prezidenta republiky, proč jim to tedy neumožnit za současného stavu, kdy se občané neztotožňují s politiky, existuje obrovská krize důvěry mezi občany a politiky, tak proč jim nedat tu přímou volbu prezidenta republiky.

Já musím říci, že občané nedůvěřují politikům a politici, zdá se, nedůvěřují občanům. Protože kdyby tomu tak bylo a byli tak skálopevně rozhodnuti, že přímé volba prezidenta republiky je to nejlepší na světě, tak proč komplikují život občanům tím, že tam dávají těch povinných 50 tisíc podpisů? Kdybychom se podívali do sousedního Polska, při přepočtu na počet obyvatel – tak oni sice mají sto tisíc podpisů, ale to by u nás v tom přepočtu vycházelo na polovinu toho, co od občanů požadujeme.

Já opravdu nejsem zastáncem přímé volby prezidenta, jako jsem zastáncem přímé volby starostů, a to z toho prostého důvodu, že ten ústavní systém doopravdy rozkolísáme. Opravdu je to o tom, že zkrátka a dobře Senát se stává komorou, s kterou je možno takto zacházet.

Já jsem se zúčastnila, nikoli jako senátorka, se zástupci starostů a "topky" těch jednotlivých jednání, kde se zákon o přímé volbě prezidenta diskutoval. Já jsem nebyla na tom úplně prvním jednání z důvodů nějakých, a tak jsem se tam prostě ptala po těch důvodech. Vždycky mi bylo řečeno, že to vracím zpátky, protože přece to mají všichni v koaliční smlouvě, přece si to přejí občané. Podotýkám, že opravdu vážná debata nebyla vedena mezi komorami Parlamentu, byla vedena na půdě politických stran. Což, jak víte, není úplně totéž. Já si pamatuji na dnešního předsedu ÚS v době, kdy jako ministr spravedlnosti projednával změnu ústavy, a ten to právě projednával na bázi komor Parlamentu. Takže my jako komora Parlamentu, jako strážci ústavy dneska odhlasujeme v podstatě nezdůvodněnou přímou volbu prezidenta, sami sobě odebereme různé kompetence, které jsou pro nás významné a rezignujeme na to, že jsme strážci ústavy. Ignorujeme to, že všichni významní právníci této republiky nás významně varují před zavedením přímé volby.

Já sama sebe nepovažuji za seismograf veřejného mínění. Já si prostě nemyslím, že mě občané poslali do této komory proto, abych tady převáděla jenom jejich názory, a teď ještě nevím, jestli všech. Já jsem tady proto, domnívám se, že používám svého vlastního rozumu k tomu, abych si zjistila všechny relevantní informace a podle toho hlasovala, vysvětlovala to občanům.

Ještě bych tady uvedla jeden důležitý aspekt. To je, když jsme tedy strážci ústavy, tak možná bychom si to také mohli uvědomit. Ono je zvláštní, že ta naše rigidní ústava, která by se měla málokdy, promyšleně a pokud možno v souvislostech měnit, má svůj význam sama o sobě. Ona totiž na ni navazuje tak zvaná živá ústava, kde vlastně existuje judikatura Ústavního soudu a dotváří se – protože do té ústavy logicky nelze napsat úplně všechno. A tím, že ji tímto razantním způsobem změníme, tak veškerá bývalá judikatura už v zásadě neplatí. Jestliže se ÚS usnesl, že prezident republiky má podepsat smlouvu, kterou jaksi schválili obě komory Parlamentu, tak u přímo voleného prezidenta to vůbec nemusí platit. Čili my měníme celou řadu věcí, že to možná ani nedohlédneme. Ale stabilita ústavy je doopravdy vážný problém, a říkala to tady Jiřinka Rippelová, my bychom měli velmi vážit, když tu ústavu měníme. A měli bychom ji opravdu měnit nějak v souvislostech.

Poslední poznámku, kterou chci ještě říci: Ono se někdy jakoby naznačuje, že tím, že umožníme přímou volbu prezidenta, tak jsme jaksi demokratičtější, nebo máme jaksi demokratický deficit, pokud tu přímou volbu prezidenta nemáme. Já bych možná uvedla příklady dva. Jistě je jasné, že Velká Británie nevolí svého prezidenta, neboť má královnu, a já si myslím, že kvalita její demokracie bude asi vyšší, než na Ukrajině, kde přímo voleného prezidenta mají. A ten druhý příklad je – v Jižní Americe zcela tradičně volí své hlavy státu přímou volbou a opravdu nic to nevypovídá o stavu demokracie v těchto zemích.

Takže já navrhuji zamítnutí tohoto návrhu zákona.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. Dále vystoupí paní senátorka Marta Bayerová.

Senátorka Marta Bayerová:  Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, ve stanovisku Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury se k projednávanému návrhu ústavního zákona mimo jiné uvádí – cituji:

Klíčovým argumentem zastánců přímé volby z minulosti a nyní bylo přání voličů. Jde však o to, proč chtějí občané prezidenta republiky volit přímo. Je docela možné, že s tím spojuji její vůdčí roli v ústavním systému, tedy představu, že jimi zvolený prezident bude v České republice vládnout. Takovýto koncepční posun k poloprezidentské formě vlády však nikdy nebyl navrhován. Naopak, mnozí zastánci přímé volby jsou současně kritiky aktivních postupů obou dosavadních prezidentů republiky do politického procesu, případně extenzivní interference prezidentských kompetencí. Přímá volba má však potenciál počet a razanci takových zásahů zvýšit a nadto je legitimizovat odkazem na silný mandát od občanů. Konec citace.

Stanovisko i většina diskusí v médiích a mezi politiky se skutečně zabývá převážně otázkou, jak se přímá volba prezidenta projeví uvnitř politické moci, jaké důsledky může mít pro vztahy mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Jak to může ovlivnit vztahy mezi prezidentem a vládou, jaké důsledky to může mít pro postavení Senátu apod.

Já se ale nedomnívám, že stoupenci přímé volby prezidenta z řad občanů chtějí u nás poloprezidentskou formu vlády, že by chtěli něco měnit ve stávajícím systému parlamentní demokracie.

Podle mých zkušeností je jejich volání po přímé volbě prezidenta především vyjádřením nedůvěry nám, poslancům a senátorům a k politikům obecně. Oni jen zřejmě berou vážně´, že lid je zdrojem veškeré státní moci, tak jak se píše v naší ústavě. A chtějí to vyjádřit i svojí přímou účastí na volbě prezidenta.

Nad otázkou přímé volby prezidenta jsem uvažovala velmi dlouho a pokud možno ze všech stran. Udělala jsem si několik průzkumů mezi voliči u nás ve Znojmu, v regionu, ale i mezi členy občanské iniciativy Alternativa zdola, jejichž jsem členkou. Konzultovala jsem to s mnohými právníky a dalšími odborníky. Téměř všichni si uvědomují, že přímá volba prezidenta má svá rizika a může mít i negativní důsledky. Některé jsou uvedeny ve výše citovaném stanovisku. Většinový byl ale názor, že nad riziky přímé volby prezidenta převažují její přednosti. A já se s tím ztotožňuji. Jde především o to, že tato země potřebuje pro svou stabilitu angažovanou občanskou společnost. Potřebuje občany, kteří budou vstupovat do politiky i prostřednictvím prvku přímé demokracie. Rozumím sice obavám, že pod tlakem médií mohou někteří voliči podlehnout populismu a nerealistickým slibům kandidátů na prezidenta. Toho jsme však ale svědky i u voleb do Parlamentu či v komunálních volbách.

Čemu ale příliš nerozumím, je přesvědčení mnohých, že budoucí prezident volený přímo bude natolik nekvalitní, že podlehne kouzlu moci a bude usilovat o vznik volnoprezidentské či přímo prezidentské republiky. Podle čeho, nebo podle koho to ostatně soudíme? To opravdu někdo věří, že po více než 20 letech budování demokracie již nejsou lidé, kteří budou chtít dělat politiku v dobré víře? Vážně již všichni věří tomu, že všichni v politice jsou lepší? Uvědomujeme si, co tady přiznáváme? V přímé prezidentské volbě budou voliči vědět, že volí slabého prezidenta, že by měli volit prezidenta nadstranického, který nebude zneužívat svoji funkci a hledat nejasnosti v zákonech, aby mohl posílit svoji moc. Zřejmě budou chtít volit prezidenta, který spíše sjednocuje než rozděluje a za nějž by se nemuseli stydět.

I kdybych se mýlila a přímá prezidentská volba by dopadla jinak, větší fraška a ostuda, než poslední volba prezidenta poslanci a senátory to bude jen stěží. Proto jsem pro přímou volbu prezidenta, tak jak navrhuje Poslanecká sněmovna. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také. Následuje vystoupení pana senátora Tomáše Jirsy. Prosím, pane senátore.

Senátor Tomáš Jirsa:  Vážená paní předsedající, dámy a pánové, kolegové, víte, že příliš nevystupuji k projednávaným tiskům, abych vás nezdržoval od vaší důležité práce, ale v tomto případě se mi zdá, že jsme se ústavním zákonem, který projednáváme, dostali do trochu absurdní situace. Máme před sebou všechny posudky 11 odborníků, kteří se zabývají ústavním právem. V jakémkoli jiném případě bychom přicházející zákon buď zamítli nebo s pozměňovacím návrhem poslali zpět do Poslanecké sněmovny. Ale tady se naopak očekává, že tato ústavní změna projde.

Jaké jsou argumenty, které nás nutí nerespektovat stanoviska ústavních právníků? V neoficiální argumentaci pro schválení tohoto návrhu jsou opakovaně zmiňovány čtyři: Máme to v koaliční smlouvě – my, máte to v dlouhodobém programu – vy, chce to Nečas, nebo to chce Sobotka. (Poznámka senátora Přemysla Sobotka: Bohuslav.) Bohuslav. (Oživení v sále.)

Protože jsem původním povoláním projektant jaderných elektráren a nemám právnické vzdělání, tak bych si pro argumentaci s panem ministrem dovolil čtyři citace. Jestliže se pan ministr obává, že kdybychom to poslali zpět s pozměňovacím návrhem, tak by to mohlo způsobit ústavní problém, který by mohl vést až ke stížnostem neústavních kandidátů, tak se musím divit, proč se neobáváte argumentů Pavla Molka z katedry ústavního práva Masarykovy univerzity – cituji: Návrh je protkán tolika legislativními neobratnostmi až chybami, jejichž množství, zvlášť při vědomí stručnosti a zároveň zásadnosti navrhovaného ústavního zákona, vyvolává buď dojem legislativní nedbalosti, či v horším případě úmyslu. Celkově je třeba zkritizovat, že návrh není předkládán společně s návrhem prováděcího zákona o volbě prezidenta, v němž by měly být vyřešeny některé zcela klíčové otázky, například kdo provádí soudní přezkum voleb. Dále je překvapivé, že celá řada podružných otázek má být řešena přímo v ústavě, zatímco celá řada klíčových otázek má být patrně řešena právě až v prováděcím zákoně, jehož znění zatím není známo. Konec citace.

Rovněž když pan ministr argumentoval statistikou Evropy, tak bych si dovolil citovat Jána Gronského z katedry ústavního práva Karlovy univerzity: V České republice však nejde o diskuse ve vzduchoprázdnu, ale o konkrétní řešení v konkrétní situaci. A ta je dána platným ústavním pořádkem, do kterého nelze amatérsky svévolně zasahovat, či snažit se vmontovat cizorodé prvky. Česká republika není Rakousko, není Slovensko, Polsko či Německo. Koncepce ústavy tvoří přes všechny nedostatky a šedé zóny dobrý základ pro fungování demokratického právního státu. Chyba není v ústavě, ale v politických elitách. Žádná zásadní důvodnost tak radikálního zásahu do ústavního pořádku, jako je přímá volba, neexistuje.

Opravdu je skutečnost, že máme přímou volbu v koaliční smlouvě silnější, než závěry posudků, které máte před sebou? A cituji ten jeden ze závěrů, ale to se tam mnohokrát opakuje. Cituji: Text ústavní novely schválený v Poslanecké sněmovně považuji za projev ohrožení stability ústavy, ke kterému neexistují skutečné důvody. Dostatečná míra stability demokratické ústavy se jeví podle řady výzkumů sama o sobě důležitou vlastností každé ústavnosti ochraňující základní ideje státu.

Jestliže tady přede mnou jeden kolega mluvil o větším zapojení lidí do politického života, a to je poslední moje citace Michala Kubáta z Karlovy univerzity, máte to všichni před sebou, ale je to myslím signifikantní: Otázka přímé volby prezidenta ve skutečnosti nemá s občany nic společného. Je to hra politických elit, respektive doklad jejich selhání. Politici předhazují odpovědnost za stát a jeho vývoj na občany, kteří si to v dobré víře nechávají líbit. Přímá volba prezidenta není pokrokem politiky, je naopak výrazem její hluboké krize.

Opravdu se vám nezdá, že skutečnost, že nerespektujeme posudky, které máme před sebou, je absurdní? Samozřejmě záleží na tom, co si kdo představuje pod slovem absurdní.

Poslední, pátý argument, který slýchávám, je, že si to přeje veřejnost. Nicméně podíváte-li se na průzkum veřejného mínění, tak mnohem větší procento lidí, než si přeje přímou volbu, si přeje zrušení Senátu. A musím říci, že společně s touto veřejností si myslím, že schválíme-li tuto špatnou a pro českou ústavu rizikovou novelu, tak si nic jiného než zrušení nezasloužíme. Děkuji vám.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Děkuji. Slovo má pan senátor Tomáš Grulich.

Senátor Tomáš Grulich:  Vážený pane místopředsedo, milé kolegyně, kolegové. Budu se snažit být také stručný a neopakovat tady argumenty, které už tady zazněly. Já navážu trošku na Jardu Kuberu, kde všichni jsme dostávali maily, které byly pro i proti. Já jsem se na řadu z nich snažil odpovědět, pokud nebyly vulgární, a řadu lidí, kteří byli pro přímou volbu prezidenta, se mi podařilo přesvědčit tím, že jsem jim vůbec zaslal nějaké argumenty, že je přímá volba do značné míry pochybnou. Dokonce jeden mladík mi napsal, že se omlouvá, že mi poslal tak hloupý dopis.

Já jsem se v prosinci minulého roku utkal s Milošem Zemanem v rámci "masarykovských debat" na Masarykově univerzitě v Brně, kde bylo 400 studentů. Po té debatě proběhla anketa mezi studenty,já s panem politologem Chytílkem, kteří jsme stáli na jedné straně proti přímé volbě prezidenta, a Miloš Zeman s panem Jelínkem stáli na straně druhé, tak my jsme zvítězili, o 19 % jsme přesvědčili více studentů o tom, že přímá volba je skutečně věcí podivnou.

Chci tím říct, že opravdu nezaznívají ani v novinách relevantní argumenty, které zazněly tady před chvílí v Senátu.

Jenom jednu věc bych chtěl ještě k argumentaci dodat. Někteří kolegové se opírali o to, že v Rakousku a jinde, v dalších letech mají také přímo volené prezidenty, a tak bych si dovolil několik takových prezidentů připomenout.

Přímou volbou byl zvolen Paul von Hindenburg, který jmenoval Hitlera, který se tak dostal zcela legálně a ústavně k moci.

Přímou volbou byl zvolen Mahmúd Ahmadínežák v Íránu. A nejlepším příkladem je Litva. Ta se kolem roku 2000 dostala do velmi podobné situace, společnost byla tzv. otrávená z politiky a mysleli si, že je vytrhne jediné – přímá volba prezidenta. Proto zřídili s velkou slávou přímou volbu prezidenta a v roce 2003 byl zvolen – to jméno jsem si napsal, protože je krkolomné – Rolandas Paksas, který tam byl jenom rok a půl, protože bylo zjištěno, že tam byl zvolen za podpory ruské mafie, a sice to nebylo prokázáno, ale nicméně bylo tam určité nebezpečí špionáže ve prospěch Ruska.

I tento člověk byl zvolen přímou volbou!

Prosím, nehlasujme pro přímou volbu!

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Slovo má pan senátor Jiří Čunek.

Senátor Jiří Čunek:  Vážený pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Já jsem na semináři k přímé volbě, který proběhl tady a který řídil v té době předseda Senátu a dnes řídící této schůze, senátor Přemysl Sobotka, v roce 2007 tady vystoupil pro přímou volbu. Ovšem to byla doba, kdy jsem si ještě utvářel názor a byl jsem ochoten ho i změnit na základě argumentů, které tady zaznívaly.

V roce 2008 jsem jako přímý účastník, stejně jako někteří z vás, nebo mnozí z vás, byl svědkem a tedy účastníkem volby prezidenta. A já, ačkoliv jsem o něco mladší, o něco málo mladší než Petr Pithart, jsem daleko více skeptičtější k tomu, že bych věřil tomu, že politické špičky nebo politická elita, chcete-li, změní své pokleslé chování, které předvedla v roce 2008 kolem volby prezidenta a může se změnit.

Co je důvodem mé skepse ve změnu, ne politiky, ale "politických elit"? Důvodem přeci jsme my sami, a to proto, že potom v roce 2008, tedy hned po volbě prezidenta, kdy jsme se z toho někteří možná několik týdnů jaksi vzpamatovávali, tak možná do několika měsíců jsme my senátoři měli být těmi, kteří předložili nový stykový zákon sněmovně a s vehemencí velkou či důraznou jsme měli chtít, aby tento stykový zákon vešel v platnost nebo byl tedy schválen.

A sněmovna se nám samozřejmě vysmívá. Paní kolegyně je toho samozřejmě dokladem. My jsme předkládali tyto zákony, dokonce ne v nedávné době to byl myslím jednací řád, atd. atd. A nic se nemění.

To znamená, že to je ten důvod, proč já jsem nemohl a nezměnil jsem názor na to, že jedinou léčbou je odebrat politikům tu pravomoc, kterou mají, protože s ní nemohou a neumějí nakládat, to znamená jít směrem k přímé volbě.

A podklad této mé skepse, prosím pěkně, není jenom s ohledem k přímé volbě prezidenta.

Byli to snad občané, kteří schválili zákony, které nahrávají rozkrádání státu a okrádání občanů? Jsou to snad občané, kteří mají větší důvěru než máme my? Ano, my jsme voleni občany. Ale já jsem přesvědčen, že občané, na rozdíl od nás, ten úsudek zdravý ještě mají. A mám pro to mnoho příkladů, ale nechci vás okrádat o čas.

Když mluvím o zákonech, které jsou špatné a schvalujeme je, nerad bych mluvil o těch, které byly schváleny někdy v letech devadesátých či v době, kdy tady ještě někteří z vás nebyli. Schválili jsme tady například zákon o veřejných zakázkách, který jsme schválili i přesto, že jsme viděli, že byl "vykuchán" v Poslanecké sněmovně, byli z tohoto zákona vyloučeni tzv. veřejní zadavatelé, to znamená i při vědomí tohoto jsme tento zákon schválili. A když vezmeme jenom takovou jednoduchou věc, které každý z vás rozumí, to znamená cenu elektrické energie, která se z více než 50 % u nás skládá z distribučních společností a jinde ve světě je to jedna čtvrtina, tj. je to zhruba 22 %, tak připravujeme občany o desítky miliard korun a tím jsou samozřejmě méně konkurenceschopnější podnikatelé, apod.

Zkrátka politici jsou ti, kteří nechtějí změnit - a já jsem přesvědčen, že mnozí z nich ví, že to je kvůli korupci, ovlivnění atd. – své chování. A protože nevidím jiný způsob, než jaksi větší přímou odpovědnost, proto jsem pro přímou volbu. Chápu samozřejmě všechno to, co tady bylo řečeno, jakou odpovědnost či spíš jaký vliv má prezident. Ale já jsem pro přímou volbu hejtmanů, starostů atd. A z toho důvodu také stojím o přímou volbu prezidenta.

Předložený návrh, který tady je, s ohledem na chyby, které konstatoval ústavně-právní výbor Senátu, se mně bohužel hodně nelíbí. Spíše bych byl velmi rád, kdyby prošly ty pozměňovací návrhy a dnes jsem byl připraven i přesto hlasovat pro přímou volbu, jak byla navržena z PS, ale po vystoupení pana ministra o tom, že někteří snad váhají, zda Senát může vůbec vrátit s pozměňovacími návrhy ústavní zákon, tak se mi zdá, že nežiji v normálním světě, protože jak bychom mohli nemít toto právo, když ho máme u všech jiných zákonů, a naopak není napsáno, že to nelze. Není to jen popsáno, ale z analogie věci to vyplývá, a příklady o tom, že už jsme to udělali mnohokrát, tady jsou. Tak já jsem pro přímou volbu, ale jsem pro pozměňovací návrhy, aby tam byly.

Zároveň podporuji to, co řekl jeden z mých předřečníků, a to je jedna vážná věc, která v tomto zákoně obsažena je. Zdá se, že by to měla být úlitba davu, a to je imunita. Já jsem naopak přesvědčen, že senátoři a poslanci žádnou imunitu nepotřebují, protože my ji de facto nemáme. Nebudu dál o tom mluvit, protože to nakonec cítíte sami, a kdo to necítíte, tak to vidíte na těch z vás, kteří jsme byli vydáni a bylo s námi nakládáno naprosto nerovnoprávně, než s normálním občanem, s ohledem na vyšetřování apod.

A já jsem přesvědčen, že naopak tedy od nás, kteří tu imunitu nepotřebujeme, a možná jenom kvůli hlasování potřebujeme imunitu v tom krátkém segmentu, kdy nás není možno zatknout a zavřít, abychom nemohli hlasovat, svévolně či s jakýmkoli odůvodněním, tak kromě jenom tohoto malého segmentu si myslím, že jeden jediný občan v našem státě, a to je prezident, by imunitu měl mít tak, jako ji má doposud, stejnou, a to proto, aby mu někdo z těch jmenovaných či nejmenovaných atd. soudců a já nevím, ostatních činitelů nemohl vyhrožovat, že až skončí svou funkci, že si to s ním vyřídí.

Věřte mi, že já tuto obavu o sebe již nemám, já mám za sebou, co mne opravňuje k určitému klidu, že všechno již bylo řečeno. Ale jsem přesvědčen, že pokud jde o imunitu současných prezidentů – a podívejte se na naše prezidenty od roku 1918 až do dnešního dne – tak kromě některých řekněme lapsusů, jako nepodepisování smluv atd. žádný prezident, dokonce ani ti komunističtí, neměli nějaké problémy se zákonem, že by snad někde kradli, teď jsem zrovna nemyslel třeba pera v papírnictví, ale cokoliv jiného, nebo se provinili nějakými jinými trestnými činy. Žádný tyto problémy neměl. To znamená, proč bychom měli měnit Ústavu v tom, že tady máme jednoho jediného občana našeho státu, který má určitý mandát, kdy při výkonu své funkce se opravdu nemusí ničeho obávat do budoucnosti pro sebe a může mandát vykonávat tak, jak podle jeho svědomí je nejlepší. A to je věc, které se mi také hodně nelíbí také v návrhu, který předkládá vláda.

Proto tedy konstatuji: Já jsem pro přímou volbu, jako jsem byl vždycky. Nicméně jsem pro to, abychom vrátili tento ústavní zákon Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

A zároveň říkám těm, kteří říkají, že se to nestihne. Jestliže ještě není prováděcí zákon a máme ho teprve schvalovat, tak jsem přesvědčen, že to velmi pohodlně můžeme stihnout, schválit tedy novou formu, tedy upravenou, spolu s tím zákonem. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Slovo má pan senátor Petr Pakosta. Ale pardon, jsou přihlášeni s právem přednosti pan senátor Václav Koukal a paní místopředsedkyně Alena Gajdůšková, ale nechtějí tohoto práva využít. Proto pojďte, pane kolego!

Senátor Petr Pakosta:  Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové. Přímá volba prezidenta je v české kotlině evergreenem, který bude možná dnes uzavřen. Pokud to však nastane, podle mého přesvědčení to bude učiněno způsobem, který je špatný a jehož nedostatky budou nezhojitelné. Jsem přesvědčen, že v České republice je tradicí spíše parlamentní způsob demokracie, a tomu odpovídá volba prezidenta Parlamentem, ale uznávám, že to není a nemůže být dogma. Debata o změně způsobu volby prezidenta je jistě legitimní a korektní. Pokud se rozhodneme volit prezidenta přímo, pak je to naše rozhodnutí, a samozřejmě, že s tímto rozhodnutím akceptujeme i to, že to bude drahé, že to může rozdělit společnost, že profit z přímé volby budou mít především zřejmě majitelé médií a reklamních agentur, že to dokonce může vést k destrukci našeho ústavního systému. A v neposlední řadě, nepochybně akceptujeme i to, že moudří lidé českého národa před přímou volbou prezidenta varují.

Když už ale bylo téma přímé volby prezidenta otevřeno, pak jsme měli obrovskou příležitost provést důkladnou revizi naší Ústavy, případně přijmout Ústavu novou. Mimochodem, kolega Kubera zde popisoval své literární počiny na téma Ústava, a tak se i já pochlubím, že jsem před časem napsal článek, který nese nadpis "Ústava není písmo svaté" – omlouvám se kolegům z KDU-ČSL.

Ale zpět k tomu, co jsme mohli. Mohli jsme opravit řadu nejasných ustanovení v naší Ústavě. V neposlední řadě jsme se mohli zamyslet nad tím, že prezident volený občany může mít daleko silnější mandát a v souladu s tím upravit náš ústavní systém. Ano, mluvím o možném zavedení prvku prezidentského systému, ale třeba také o vícefunkčním rozdělení kompetencí mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem, atd. atd., o potřebě přesnějšího vymezení postavení Ústavního soudu snad ani nemusím mluvit.

Tuto příležitost jsme měli, ale nevyužili jsme ji. Místo toho před námi leží návrh, který přepisuje v podstatě jednu jedinou větu v Ústavě a mění s ní související ustanovení. To není promyšlený a prodiskutovaný návrh, to je alibismus. To je návrh, pro který nemohu a nechci zvednout ruku. Naopak, budu hlasovat proti tomuto návrhu. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Slovo má pan senátor Václav Homolka.

Senátor Václav Homolka:  Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, pane ministře. Bylo toho hodně řečeno, téměř všemu rozumím a v podstatě souhlasím s argumenty pro i proti. V podstatě nejblíže mi bylo vystoupení paní senátorky Rippelové, takže bych se i přimlouval, aby její návrh byl posuzován a abychom se dostali do podrobné rozpravy.

Už jenom sousloví "přímá volba prezidenta" občanům nadbíhá. Zní to hezky a v době různých informací a dezinformací, zklamání z vládnoucích garnitur a politických elit, v době krize ekonomické, ale hlavně politické a morální je to pro ně zase nějaká naděje. A jak víme, naděje umírá poslední.

Občanům se však neříká, jak se mění pravomoci prezidenta, jaké má kompetence zlepšit každodenní život lidí nebo možnosti přispět k řešení jejich starostí a problémů. Říci se to ani nedá, protože parlamentní režim neumožňuje prezidentovi vládnout, to přísluší vládě. Proto jsem přesvědčen, že občané spíše vidí v možnosti zvolit si svého prezidenta zvolit si svého spasitele, kterým pomůže zbavit se nezaměstnanosti, exekutora, bezpráví a možná i nevhodného souseda či nemoci.

Co se občanům řekne ale určitě v případě, že pak nebudou spokojeni s tou volbou: No, tak jste to chtěli, zvolili jste si, koho jste chtěli, tak teď mlčte!

Přesto se zvedá varovný prst vůči Parlamentu, dnes proti Senátu: Kdo nepodpoří přímou volbu, bude pomalu nepřítel národa. Mně osobně se také líbí pojem přímá volba, ale k ní vede dlouhá cesta. Možná jsme si to měli už dříve vyzkoušet na přímé volbě starostů nebo hejtmanů, protože u nás není tradiční přímá volba a ani nenastaly podmínky, vhodné podmínky, měli by poslanci, senátoři a odborníci pracovat na změně Ústavy systémově, v širších aspektech fungování parlamentní demokracie.

Návrh vzešlý z Poslanecké sněmovny je pro mne s ohledem na to, co jsem řekl, nepřijatelný. Pro pozměňovací návrh ruku zvednu, i když ještě neznamená konec cesty k zavedení přímé volby. Jde o vylepšení, značné vylepšení zákona, ale ta cesta, jak jsem řekl, je dlouhá a možná i nekonečná.

A to by měla být výzva i pro Poslaneckou sněmovnu. Pokud by se příští prezident nevolil přímou volbou, nic se nestane. Nejvíc to bude líto PR agenturám a stát ušetří. Nejenom peníze.

A nakonec malé porovnání. Byl jsem 17. senátorem při podání ústavní stížnosti na Lisabonskou smlouvu. V podstatě to nebyla stížnost v tom pravém slova smyslu, ale otázka, zda Lisabonská smlouva je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Už tenkrát Ústavní soud neodpověděl přímo na otázku. Jeho výrok zněl, že není v rozporu. Přidal jsem se tenkrát, ne proto, že bych byl proti spolupráci a integraci v Evropě, prostě se mi líbil přístup těch velkých hráčů, velkých států, a naše nerovnoměrné postavení. Za hrdinu se nepovažuji, i když slova senátory Kubery někdy znějí hezky.

A nyní jsem, dá se říci, v obdobné situaci pro své rozhodování. Zase – nejsem proti přímé volbě, ale ta cesta a situace, za které k ní přistupujeme, mě jako senátora uráží. Nebo uráží, spíše mi vadí. Takové to prohlášení buď dneska, nebo nikdy, s tím moc nesouhlasím. Ptám se, proč ne zítra a lépe? Děkuji.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Pan senátor Horník má slovo.

Senátor Jan Horník:  Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Mnozí z vás si jistě ještě pamatují na můj pokus o změnu Ústavy ČR, a to v té části, která se týkala volby prezidenta. Tehdy to byl pokus o přímou volbu prezidenta.

Já jsem si tehdejším podáním tohoto zákona docela dobře zavařil, protože nakonec zde pan kolega Kubera navrhl, aby tento návrh zákona projednávaly úplně všechny výbory, kdo si vzpomínáte. To znamenalo poměrně hodně cestování, hodně účasti na těchto výborech. A já si proto nemyslím, že pro Senát je tato materie novou záležitostí. To jsou přece věci, které tady byly projednávány. Byly tady názory pro a proti. A já se ptám těch, kteří tady dneska kritizují a říkají, nejsme na to dostatečně připraveni, co jsme v tom meziobdobí dělali?

Když si vzpomenu, v té doby byly návrhy tři. Jeden byl můj senátní. Tehdy do té doby v podstatě mohly změny zákonů nebo jejich novelizace podávat pouze skupiny senátorů. Já jsem využil toho práva té změny v onu dobu a stal jsem se asi jedním z prvních senátorů, který předkládal sám změnu ústavy. Ten důvod byl takový, že jsem nechtěl žádné lobbování. Já jsem jenom chtěl vidět jak na lakmusovém papírku, jak to všechno dopadne? Jak se k tomu politické strany a jednotlivci postaví?

To, že se podařilo dostat tento zákon dostat do 2. čtení, tak už byl takový malý zázrak. To, že potom následně v té nejjednodušší podobě, tak jak jsem to předkládal, tento zákon od nás ze Senátu neodešel do Poslanecké sněmovny, to byla škoda. Přesto se našlo pár odvážných, kteří pro tu nejjednodušší možnou verzi hlasovali. V té době byl zaparkován jeden ze zákonů přímé volby prezidenta z dílny sociální demokracie v Poslanecké sněmovně. A taky vláda tehdejšího premiéra Topolánka a přítomný pan ministr Pospíšil připravili 3 verze přímé volby prezidenta. I zde bylo argumentováno, počkejme si na vládní návrh. Bohužel politická situace dopadla tak, jak dopadla, vláda skončila, a všechno to, co bylo v PS připravené, tak šlo pod stůl.

Já jsem měl ale jednu výhodu oproti většině volitelů. A to s těmi kolegy, s kterými jsem byl ve volební komisi. Když jsem byl do volební komise navrhován, on to nikdo nechtěl dělat z našeho klubu. A v podstatě bývalý exsenátor Sequens, mu říkám: Honzo, neboj se, tam nic nebudeš dělat, budeš tam vždycky u toho stát a hlídat jenom a dozorovat ty volby. Ona to skoro je pravda, ale ono i to rozhodování je důležité. Ale to jsem ještě netušil, že budu mít tu šanci se zúčastnit jako člen obou komor volebních komisí přímé volby na Pražském hradě.

První zasedání volební komise se tehdy odehrávalo v Poslanecké sněmovně. Začalo to tak, že nám byl předložen návrh, jakým způsobem se bude volit. Způsob byl jenom jeden. Za bezpečné volby se připraví na tajné hlasování. Šlo se až do detailů, kde bylo zřejmé, kde bude urna, kdo jak bude chodit, že tam bude nějaký zelený semafor a ten tam bude volitele vpouštět, atd. a tak dál. A když k tomu proběhla hodinová rozprava, tak jsem se zeptal našich předsedajících, což v té době byl pan Petr Tluchoř jako poslanec a pan Josef Pavlata jako předseda naší senátní komise, co nastane, když bude hlasování veřejné?

Načež pan Tluchoř říká, žádné veřejné hlasování nebude. Já jsem říkal, ale počkejte, my tady nejsme přece od toho, abychom určovali, zdali bude veřejné nebo tajné hlasování, my jsme tady od toho, abychom obojí hlasování připravili. Bohužel ta debata se strhla k závěru, že nebude veřejné hlasování. Kolega Pavlata tehdy usměrnil svého kolegu. Obdobně mu řekl, že my nemůžeme předjímat to rozhodnutí toho sboru 281 volitelů, jaká bude volba. Tím, že jsme ale veřejnou volbu nepřipravili – a kdo si vzpomínáte, dneska je 8. února – 8. února bylo i před 4 roky. V tuto dobu jsme seděli ve Španělském sále a docházelo tam k procedurálním návrhům, zdali bude volba tajná, a nebo bude volba veřejná. Nakonec víte, jak to dopadlo. ODS byla nejvíce pro tajnou volbu, ostatní strany pro veřejnou. Tak to nakonec dopadlo. A někdy po dvacáté hodině začalo i vlastní hlasování.

Nejhorším na tom bylo, že veřejná volba nebyla připravena. Pak mohlo docházet k tomu, že celé to hlasování bylo zmatečné, předsedající – tehdy poslanec Vlček – se zhostil toho úkolu tak, že v podstatě dal hlasovat pro senátorskou část, přestože ještě nebyly sečtené hlasy z poslanecké části. Toto můžete vnímat pouze, když jste členem volební komise. 1. kolo prošlo, že nikdo nezískal většinu, tak to nastalo i v 2. kole, jehož výsledky se daly veřejnosti až následující druhý den. Já bych vám přál ale vidět, v jakých podmínkách pracovala společná parlamentní volební komise!

Když se sčítalo 2. kolo, tak jsme se sešli – vedle prezidentské místnosti je ještě takový salonek, nebo malinká místnost, kde byl jeden malinký stoleček, tam byly dvě židle, okolo byly všude skrutátorky se svými lístečky, kde měly čárkami děláno, kolik odhlasovalo volitelů, nad tím byli předsedové oněch našich dvou volebních komisí. A my jsme v podstatě ani neviděli, co se tam děje. Byl to zmatek nad zmatek, nikdo si neměl kam sednout, bylo to naprosto nedůstojné prostředí. Ještě, že to neviděla veřejnost. Ona už tak si o nás udělala obrázek, jaký si udělala, ale kdyby viděla to zázemí volby nejvyššího ústavního činitele, tak by musela zaplakat.

Teď nevím, jestli měl to štěstí nebo tu čest toho být účasten, ale myslím si, že toto je zapotřebí veřejnosti, ale i vám, kteří jste u toho nemohli být, sdělit, jak to tehdy probíhalo. Řekli jsme tehdy někteří členové volební komise našim předsedům, aby na druhý den zajistili důstojné prostředí. To znamená, abychom měli normální stoly, abychom měli židle, abychom si měli kam sednout, aby skrutátorky měly kde být. Což se stalo. Druhý den jsme toto vše měli. Navíc jsme měli ještě minerálku i chlebíčky.

Takže to prostředí bylo hrozné, otřesné, nepřipravené. Jakékoli zastupitelstvo malé obce se odehrává v důstojnějším prostředí, než volba prezidenta před oněmi čtyřmi roky. Samotná atmosféra potom ve Španělském sále Pražského hradu a přilehlých prostorách nebyla o moc lepší. Neskutečná přemlouvání na poslední chvíli těch volitelů, kteří veřejně nedeklarovali, koho budou volit, nebo těch, co ještě nebyli úplně rozhodnutí. O tom už tady dneska padla zmínka.

Byl jsem tehdy zděšen, kde jsem se to vlastně ocitl. Atmosféru dokreslovali někteří z poslanců, kteří tu a tam vybíhali k jednomu z kandidátů, aby jim podepsal jeho knihu. Zatímco druhý kandidát se představoval volitelům. A díky médiím v podstatě celému národu. To bylo něco otřesného, co naši kolegové poslanci tehdy předváděli.

Horší bylo, že i ten kandidát, místo aby řekl ne, tak vesele podepisoval dál. A tady já cítím jakousi zodpovědnost toho, kdo chce být zvolený jako prezident, aby se podle toho i choval. A on se nebyl schopen chovat před 281 voliteli. Pro mě osobně to byla jedna z těch nejhorších politických zkušeností. Před svým dnešním vystoupením jsem důkladně analyzoval předchozí rozpravy k tomuto tématu a došel jsem k závěru, že převážná většina problémů spojovaných s přímou volbou prezidenta je zástupná a bezpředmětná.

Často zaznívají obavy ze stranického prezidenta. Ale bude-li občany přímo zvolen stranický prezident, kdo bude mít právo si na něho stěžovat? A klidně tato situace může nastat. Často se mluví o tom, že prezidentovi by se měly zvětšit pravomoci. Ale vždyť i teď aktuálně jsme konfrontováni s tím, jaké má prezident pravomoci. A nejenom to! On má vliv. Má kam umístit své blízké politické souputníky v řádech stovek zaměstnanců na Pražském hradě. Mnohdy si říkám vlastně, že si může dělat skoro co chce. O tom mluvil již kolega Dienstbier. Často zaznívá, že populističtí kandidáti všeho druhu této téma zneužívají. Ale znáte lepší způsob, jak jim toto téma uzmout, než schválením přímé volby? A to tady a teď?

Slýcháváme, že po přímé volbě prezidenta si lid vynutí i přímou volbu hejtmanů a starostů. Ale já se ptám, máme nějaký důvod se toho obávat? Když víme, že např. u našich německých sousedů tento model funguje už desítky let. Vždyť i nás všech 81, kteří tady jsme, zvolili naši občané v našich regionech. Jediné, co na různých fórech není slyšet, je obava, že nadále nebude možno obchodovat s prezidentskou funkcí. Ale to nikdo nahlas neřekne. Ono spíš však nejde až tak o obchod v pravém slova smyslu. Protože tak, jak jsem měl možnost volbu prezidenta osobně zažít já, a to před, během i po ní, v roce 2008 se jednalo spíš o prachsprostý handl.

O každém politikovi, na kterého pomyslím, mohu říct, že ho lidé nepolitici volili. Jen o prezidentovi ne. Myslím si, že to není správné. Zejména, když se jedná o nejvyššího ústavního činitele. Proto si vás dovoluji oslovit, buďme nad věcí, nepodceňujme občany, kteří zvolili i nás, nezdržujme se zástupnými problémy či neopodstatněnými obavami a dopřejme budoucímu prezidentovi to, co bylo dopřáno nám – přímou dvoukolovou volbu.

A přidávám se ke kolegovi Dienstbierovi, k návrhu na schválení v předloženém znění tohoto ústavního zákona, ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji za pozornost.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Slovo má pan senátor Martin Tesařík.

Senátor Martin Tesařík:  Vážený pane předsedající, pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, vážení hosté.

Na téma novely ústavy související se zavedením přímé volby prezidenta republiky již bylo a bezesporu ještě bude řečeno mnohé. Nerad bych se pouštěl do rozvádění argumentů, proč bychom přímou volbu měli, nebo naopak neměli podporovat, protože jsou notoricky známé. Rád bych se však zamyslel, byť jen krátce, nad logikou celé úpravy a vztahu k souvisejícím hierarchicky podřízeným právním předpisům. Zároveň bych chtěl, alespoň za sebe, říci, že výhrady a argumenty, které v dané novele ústavy v průběhu jejího projednávání byly vzneseny, považuji za zásadní a předkladatel by se s nimi měl adekvátně vypořádat.

Nicméně, když odhlédnu od konkrétních připomínek vztahujících se ke jmenování např. členů bankovní rady České národní banky nebo konstrukce fikce související s podáním ústavní žaloby proti prezidentovi, chtěl bych upozornit především na základní smysl celé změny způsobu volby hlavy státu vůbec. Vnímám skutečnost, že bezmála 70 % občanů této země si takovou změnu přeje, což nemohu nerespektovat. Nejsem však člověk, který se rozhoduje pouze na základě preferencí veřejného mínění. Hlavním kritériem volby mé i mých kolegů zde v sále jsou slovy ústavy této země také naše nejlepší svědomí a vědomí. Právě proto bude pro mě klíčové, budou-li zde prezentované připomínky náležitě vypořádány.

Osobně mám jistou pochybnost o celé konstrukci našeho pojetí přímé volby, která ve svých důsledcích znamená jisté posílení legitimity prezidenta republiky. Tím dochází k určitému odklonu od zavedeného konceptu parlamentní demokracie, která má kořeny již ve 20. letech minulého století. V zájmu zachování rovnováhy našeho ústavního systému jako parlamentní formy vlády by bylo proto vhodné neposilovat ústavní kompetence prezidenta. To však vnáší určité pochybnosti do smyslu navrhované úpravy, která se tak může některým jevit jen jako ústupek veřejnému mínění.

Kdybych však byl ochoten ztotožnit se s tímto návrhem i ve světle prezentovaných výhrad, chtěl bych od navrhovatele slyšet jedno ujištění. V orgánech Senátu je v současné době projednáván senátní návrh zákona, kterým se mění zákon o sdružování v politických stranách a politických hnutích a s ním řada tzv. volebních zákonů. Tuto zákonodárnou iniciativu, která má vnést jistou míru regulace do Sněmovny a senátních voleb, voleb do Evropského parlamentu a do krajských zastupitelstev, vnímám jako vhodnou a potřebnou. Co však nyní chci zdůraznit, je fakt, že tato novela se nevztahuje na kampaň související s přímou volbou prezidenta, což je s ohledem na stav projednávání této úpravy logické.

Chtěl bych tedy proto znát stanovisko navrhovatele ústavní novely, zda se v připravovaném návrhu zákona o volbě prezidenta republiky, který má takříkajíc vdechnout život zde projednávanému návrhu, nějaké obdobné ustanovení zase objeví. Osobně jsem toho názoru, že je-li konsensus na regulaci volebních kampaní a jejich nákladů na různých úrovních, neměla by být tato volba žádnou výjimkou.

I to je jeden z důvodů, proč Olomoucký kraj v rámci připomínkového řízení návrhu zákona o přímé volbě prezidenta republiky mj. zdůraznil potřebu upravit tento návrh tak, aby již odrážel pravidla regulace kampaně v kontextu senátního návrhu zákona. Pakliže již byly tyto připomínky Olomouckého kraje do návrhu zapracovány, děkuji i za to, ale není-li tomu tak, považuji za vhodné, aby tak bylo učiněno.

Hovořím zde o tom přerušení proto, že vnímám jako nedostatek fakt, že vláda společně s novelou ústavy nepředložila také zmiňovaný návrh volebního zákona a změn souvisejících zákonů s touto ústavní novelou. Domnívám se, že by se nám jednalo daleko lépe a o poznání rychleji než dnes, kdy se máme trochu s nadsázkou vyjádřit k bianco šeku. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, a dalším přihlášeným je pan senátor Malý.

Senátor Miloš Malý:  Paní předsedající, paní zpravodajko, kolegové a kolegyně. Já bych se ještě malinko vrátil k zasedání našeho ústavně právního výboru, když jsme projednávali v podstatě celé spektrum návrhů. To znamená od návrhu úplně zamítnout tento návrh zákona, jako přijmout ho bez výhrad, a zároveň ho přijmout s pozměňovacími návrhy. Všechny tyhle tři návrhy měly nějakou logickou strukturu, ale to, co jsme vybrali, samozřejmě odpovídá tomu, k čemu ústavně právní výbor byl určen a jakou má funkci.

Abychom se opravdu zaobírali tím, že norma, která je nám předkládána, má být nejenom logická, ale taky prakticky použitelná. Pan ministr říkal, že právníci, kteří tuto normu připravovali, tak samozřejmě přemýšleli i nad logickým využitím, že změny, které navrhl ústavně-právní výbor, to spíš komplikují.

Já si vždycky uvědomuji, že jsme svého času tady projednávali také návrhy, které, abych to malinko odlehčil, je to stejné s tím, že ta činnost by měla vést k určitému cíli, a ten cíl by měl být jednodušší a proveditelnější. Abychom zpětně nemuseli konstruovat, tak jak je teď zákon např. v Poslanecké sněmovně, že budeme upravovat imunitu poslanců, případně senátorů, tak aby odpovídala imunitě prezidenta v rámci projednávané normy.

Toto jsou takové, řekl bych, nelogické postupy. Logický postup zvolila paní senátorka Rippelová, která připravila opravdu, jak bych řekl, velmi propracovaný a promyšlený systém, který by měl upravit tento návrh zákona. Je logické, že s tím nemusí všichni souhlasit. Na druhé straně mě spíš překvapuje i postoj předkladatele, ve kterém se opravdu říká, že bychom neměli dělat změny, že bychom neměli vracet zpátky, protože jeden odborník ústavního práva je přesvědčen, že ne.

Na druhé straně všichni víme, a máme to i z usnesení a ze zákonů, které jsou přijaty, že tento postup je zcela legální. Z toho vyplývá, že je pro nás pomalu vytvářen mírný tlak na to, abychom opravdu žádnou změnu nedělali. Já se taktéž přikláním k tomu, že paní senátorka Rippelová připravila velmi dobré doplňky, které by zlepšily tuto právní normu. Hlasoval jsem pro, ale pokud zde nebude obecná podpora, aby tyto doplňky byly schváleny, tak i právní norma, která bude schválena bez těchto pozměňovacích návrhů, bude použitelná a povede k cíli, který všichni chceme dosáhnout, tzn. k přímé volbě prezidenta. Na jedné straně tady mluvíme o tom, že přijdeme o velmi silnou funkci, kterou je volba prezidenta a že bude otázka, jestli k něčemu ještě Senát bude potřeba. Spíš se zamýšlím nad tím, jestli veřejnost neví o dalších našich činnostech, protože prezidenta volíme jednou za pět let, ale činnosti, které tady provádíme, jako je kontrola zákonů, které děláme dnes a denně, tak aby si naši spoluobčané mohli s těmito právními normami uspořádat své vztahy, tak to je bráno jako automaticky.

Nevidím žádný důvod, proč by díky tomu, že bude přímá volba prezidenta, proč by vůbec měl padnout návrh na zrušení Senátu. Já to považuji za absolutně nelogické.

Na druhé straně ani nezávidím, když bude prezident přímo zvolen, tak budou od jeho voličů kladeny nároky jako čekávání. Budou očekávat, co prezident, který je zvolen a který přináší nějaká očekávání, jak je splnil. A víme o tom, že člověk je povaha vrtkavá, tzn., že pokud to očekávání nebude splněno na 100 %, tak se podpora může velmi rychle změnit a může dojít k tomu, že přece jen nebude podporován, že v současné době prezident více méně funguje jako arbitr nad dvěma subjekty, případně nad politickými stranami, a jak Ústava říká, není zodpovědný.

Ale v případě, že přednese návrhy v rámci snahy být zvolen, tzn., přednese nějaký program, přitom když se podíváme, jaké má pravomoci ze zákona, tak zjistíme, že má velmi úzký manévrovací prostor a že bude velmi složité, aby zaujal voliče něčím, co bude opravdu moci podle zákona splnit. A dát občanům informaci o tom, že součástí jeho volebního programu je, že bude dodržovat Ústavu, tak mám takový pocit, že asi nebude úplně to pravé ořechové, co by chtěli občané slyšet. Občané opravdu budou chtít slyšet, že věci se pohnou k lepšímu. Ale tyto pravomoci, aby dejme tomu posunul jednání Senátu, aby zlepšil zákonodárství, to prezident v podstatě nemá.

Takže tady má na jedné straně občan velké očekávání, že se věci přímou volbou pohnou velmi dopředu, na druhé straně toto očekávání velmi rychle může být zklamáno, a jak jsme se bavili o tom, že přímá volba je vysoká legitimita, tak snížením této schopnosti plnit očekávání občanů se také může stát, že při prvních volbách bude třeba 90 % občanů, při druhých přímých volbách už nebude 90, ale jenom 50, při dalších volbách bude občanů, kteří přímo půjdou zvolit prezidenta, méně a méně. Pak je otázka, jestli ta legitimita bude tak vysoká, jak je očekáváno. Spíš beru z toho hlediska, že přímá volba je technický způsob zvolení prezidenta. Nic víc, nic méně.

A otázka, jak bude mít vysoký kredit je už jenom osobností, kterou si lidé zvolí. A to je to, co bych si přál dnes, aby si lidé v přímé volbě zvolili dobrého zástupce, a já se přikláním na stranu přímé volby. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, dále v obecné rozpravě vystoupí pan senátor Jermář.

Senátor Jaromír Jermář:  Vážená paní předsedající, pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, vnímám argumenty lidí, kteří tady vystupovali proti přímé volbě, mnozí z nich jsou, kterých si nesmírně vážním, ať je to pan místopředseda Pithart nebo paní senátorka Rippelová. Přemýšlím samozřejmě o tom, i mně by se líbilo, pokud by v novém ústavním zákonu byly věci, které projednával jako pozměňovací návrh ústavně-právní výbor. Nicméně i pro mě je přímá volba důležitější. To, že jsem pro přímou volbu, není tím, že bych byl pod tlakem stranického sekretariátu, nebo pod tlakem voličů. Přímou volbu prosazuji už dlouho. Už v roce 2001 jsem prosadil usnesení na středočeské konferenci své strany, aby tato organizace přímou volbu nadále podporovala.

Vyskytují se obavy, že peníze ovlivní volbu prezidenta. Ale prosím vás, nejsou snáze koupitelní někteří, nebo jenom několik zákonodárců, než statisíce či miliony občanů? Toho se nebojím. Chci říci to, že nepodceňujme naše občany. Pro přímou volbu jsou ve velké většině také lidé, kteří se o politiku zajímají. Sledují ji, a to si myslím, že je také argument, že se nemusíme obávat, že naši občané nejsou moudří.

Víte, co nejvíce zaznívá, jaký by nový prezident, volený přímo, měl být? Především veřejnost klade důraz na morální kredit. A to také svědčí o něčem. Svědčí to o tom, že máme velmi málo morálních autorit v politice, a my se pak divíme, že je vztah veřejnosti takový k politice, jaký je.

Dvoukolová volba, přímá volba prezidenta, zabraňuje tomu, aby byl případně zvolen nějaký extremista. Myslím, že se to prokázalo v jiných zemích, když se do druhého kola dostal ve Francii Le Pen, tak i levicoví voliči podpořili pravicového kandidáta.

Nebojme se tedy dát lidem více pravomocí. Proto jsem i stoupencem obecného referenda, podporuji ho, a proto i s plným vědomím, a myslím si, že v souladu se svým svědomím podpořím přímou volbu prezidenta. A pokud zde říkáme, že přijdeme o výraznou kompetenci, hovořilo se tady o tom také, a že můžou opět zaznít další hlasy na zrušení Senátu. To, zda Senát je a bude potřebný, bude záležet především na nás. Bude záležet na tom, jestli tu nebudou často poloprázdné lavice, bude to také záležet na tom, jestli budeme umět práci, kterou děláme, i ve svých obvodech prodat, jestli budeme v kontaktu s voliči, budeme umět s nimi diskutovat, a případně jim vysvětlovat své kroky.

A na závěr také řeknu to, co už zde zaznělo. Nebojme se toho, že v přímé volbě naši lidé vyberou špatně. Nebo si snad myslíme, že v podobné volbě vybrali špatně i zde při volbách do Senátu? Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, a s právem přednosti si nyní přeje vystoupit pan senátor, pan předseda Štěch.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Paní místopředsedkyně, pane ministře, na úvod několik poznámek. Někde z přítomných senátorek nebo senátorů tady hovořil o tom, že jsme se možná měli pokusit nejenom hledat nějaký kompromis a dohodu na úrovni politické, ale i na úrovni parlamentní. Já jenom pro vás, abyste měli čisté svědomí, tak vám chci připomenout, že jsem 4. října loňského roku, několik týdnů nebo měsíců poté, co byl předán návrh změny Ústavy do Poslanecké sněmovny, a byl tam poměrně v malém nebo skoro žádném pohybu, tak jsem zaslal dopis paní předsedkyni Poslanecké sněmovny, kdy jsem žádal, aby naše odborně zaměřené výbory a komise začaly intenzivně jednat. Následující den jsme měli poradu vedení Senátu, předseda a místopředsedové, a z této porady vyšel další dopis, který jsem 5. odeslal paní předsedkyni Poslanecké sněmovny, kde jsem žádal, aby se v této věci sešla vedení obou dvou komor. Není naší vinou a snad ani mojí, že jsme nedostali vůbec odpověď.

Ale to na druhou stranu není žádné alibi, že bychom dneska měli říci, sorry, je to věc sněmovny a možná vlády, a my si budeme konat nebo pojedeme po svém. Víte, mě tady v této věci velmi zaujalo, že někteří tady hovořili o tom, že je potřeba, aby byla provedena komplexní změna Ústavy, jak by to bylo žádoucí. I já jsem ten, který je tohoto názoru. A shodou okolností jsem dokonce před těmi 14 lety byl nějaký měsíc v komisi, která tehdy byla ustavena, pro ústavní procedury, kterou vedl pan Benda, senátor Benda, a po čase jsem z té komise odešel, protože já jsem do té doby byl zvyklý na to, že práce musela mít nějaký poměrně rychlý výstup, protože jsem přišel do politiky z praxe, a zdálo se mi, že to je na dlouhé lokte a že to nepovede k žádnému výsledku, a těch 15 let mě přesvědčilo, že jsem tehdy po tom asi roce konstatoval, že je to správné.

Tím vůbec nechci snižovat práci této komise, protože mj. stojí, že jedině připraveným může štěstí přát. A jistě na tom komise odvedla velký kus práce. Ale je to spíše pro ty ostatní, že bychom měli dobře zvážit, když tady došlo k určitému kompromisu, dohodě, a mluvíme tady všichni o tom, že nám jde o parlamentní demokracii, tzn. na úrovni politických stran, neříkám, že to je stoprocentní dohoda, ale je to kompromis. Ano. Já bych si také přál konsensus, naprostou shodu, ale ta prostě není možná. My často všichni deklarujeme určité cíle, s kterými oslovujeme voliče, a pak každý dáme své návrhy, většinou v Poslanecké sněmovně se o tom jedná, a kvůli tomu, že neprojde jedné straně nebo jedné skupině tuhle 3 návrhy, podruhé 4 návrhy, tak se nic nepřijme. A svádí se to na toho druhého. Ano. Každý možná má pravdu. Já si myslím, že máme pravdu my.

Ale vážení, občanům, voličům už je to úplně jedno. My jsme v jejich očích totiž považování za lidi, kteří si to nepřejeme, kteří nechceme majetkové přiznání, kteří nechceme referendum, kteří nechceme věci, které oni chtějí. A vždycky to prezentujeme tak, že to je kvůli tomu, že ti druzí neudělali ten potřebný krok, aby to bylo stoprocentní.

Vážení, v životě málokdy je to stoprocentní. Podle mého názoru musíme dělat kompromisy. Když je dělat nebudeme, nebude to s námi dobré. Vy se tu někteří často díváte, i na mě možná, kvůli mé odborové činnosti skrz prsty. Já jsem se v odborech musel naučit dělat kompromisy. A kdybych je nedělal, tak bych pro ty, které jsem zastupoval, nikdy prakticky nic nevyjednal. Možná, že to ti, pro které jsem vyjednával, považovali za málo, ti druzí mě možná považovali za příliš agresivního a neústupného, ale já osobně si myslím, že ani jedno nebyla pravda, a společnost, ve které neexistuje schopnost kompromisu, nemá šanci se stabilně vyvíjet a být také společností perspektivní.

A toto platí o tom, co my tu dnes projednáváme. Ano, já bych si také uměl představit ty pozměňováky, které garanční výbor navrhl. Jsou to pozměňováky, které mají logiku, na druhou stranu skoro všechny byly prezentovány v dohadovacích jednáních. Byly prezentovány v Poslanecké sněmovně a prostě neprošly. Takže je na nás, jestli si každý budeme stát na svém, budeme si shánět argumenty, co jsme pro to všechno udělali, a výsledek stejně nebude.

Já tady nechci směrem spíše k tomuto spektru používat citáty, které přednesl pan předseda vlády při projednávání tohoto tisku v Poslanecké sněmově. Tam když naši kolegové právě navrhovali někteří věci, týkající se třeba postavení, resp. volby členů bankovní rady, a podobné věci, tak bylo zaútočeno, že nejde o ty konkrétní návrhy, ale že to je jakási obstrukce a že tady v Senátu právě budeme chtít z těchto důvodů, kdy budeme jako by precizovat, aby to bylo výborné, ten návrh zhatit.

Myslím si, že dneska se prokáže, kdo má úmysl to zhatit a kdo má snahu ten kompromis přijmout a smířit se s ním. A teď se musím vyjádřit k tomu, co tady zaznívalo. Za prvé mě překvapilo, že tady nikdo z vás nehovořil o tom, že v roce 2001 poměrně silná skupina poslanců, tehdy bych řekl středu, možná pravého středu, v Poslanecké sněmovně předložila návrh Ústavy ČR pod sněmovním tiskem 1109, byl z roku 2000, a tento návrh by bylo dobré, aby si někteří připomenuli. Ten návrh řešil stejnou problematiku, tj. umožnit přímou volbu občanům prezidenta republiky, a změny, které tu byly provedeny, byly minimální nebo nulové, ale nepamatuji si, že by se z tohoto spektra ozývalo, že to rozkolísá naše pilíře ústavních institucí, že to povede k tomu, že prezident bude mít větší moc, a že to bude ohrožení demokracie.

Také jsem nezaznamenal, že by to nějakým způsobem směřovalo k tomu, že horní komoře budou posíleny pravomoci. Ani jeden návrh tady nebyl. Ani jedna kompenzace, že přijdeme o volbu prezidenta republiky.

A teď k tomu, jak Senát dopadne špatně. Mě moc mrzí, že někteří, kteří tady dlouhodobě pracovali, odvedli velký kus práce, řeknou, že když nebude přímá volba prezidenta, že Senát bude pomalu zbytečný, že to je začátek konce Senátu a podobné věci. Myslím si, že by se měla vážit slova, protože se domnívám, patřím k těm, a jsem přesvědčen, že za 15 let Senát vykonal mnoho, mnoho dobrého, a samozřejmě těchto slov se rádi naši odpůrci chytnou.

Dnes tady někteří hovořili o tom, že i ta poslední várka vrácených zákonů do Poslanecké sněmovny byla z velké části přijata, že to byly návrhy, opravy, které byly potřebné. Víme třeba jenom výnosy z loterií. To jsou věci, které jsou i v miliardách korun, které jsme nasměrovali podle mého přesvědčení správným směrem. I když někteří se na nás za to zlobí. A tady se šmahem, že zrovna to nevyhovuje do scénáře nebo do mojí filozofie, jak vidím svět, nebo jak vidím ústavní procedury, tak se šmahem řekne, že to je začátek konce.

Vážení, kdybych odvětil stejně – říkám to s určitou nadsázkou – tak jestli renomé Senátu a význam Senátu stojí na tom, že jednou za 5 let se konají volby prezidenta republiky – a vzpomeňme na ty tři poslední volby, jak probíhaly, tak bych musel tedy říci, že si jednou za 5 let uděláme jako Parlament; včetně Senátu ostudu, tak já si myslím, že to až tak velká ztráta nebude.

Ale bylo by zapotřebí, aby rovnováha mezi sněmovnou a Senátem se zlepšila, aby se některé věci změnily. Mně např. by daleko víc leželo na srdci, kdyby se nám podařilo prosadit lhůtu k posuzování a projednávání zákonů ze 30 dnů na 40, na 50, na 60. Za to bych bojoval daleko více. To by pomohlo každému, to by pomohlo legislativě ČR. Řadu věcí my tady neopravíme, protože víme, že už to nejsme schopni dopracovat. A tady se vede zápas o to, jestli v jedné věci, která v posledních 3 volbách se nezdařila, a toto se nebere jako hlavní účel.

Já bych hledal dohodu tady s panem ministrem právě v těchto věcech. A myslím si, že vstřícné kroky vzájemně k sobě, že vedou k tomu, že si můžeme víc důvěřovat. Že vedle ideologických názorů a rozdílných stanovisek jsme schopni najít i některé věci, které jsou praktické a pragmatické a jsou prospěšné pro všechny. A pokud neukážeme dobrou vůli, pak se nemůžeme divit, že máme některé předsudky a že ani v těch věcech, které jsou potřebné, nedocházíme potom ke kompromisu a k dohodě. Já bych chtěl, abychom se v této věci chovali opravdu jinak a abychom i argumentaci pokud možno nepřeháněli.

Co se týká problematiky žaloby prezidenta k Ústavnímu soudu – ano, je pravda, že výhradní pravomoc, která byla daná v podobě článku 65 ústavy, Senátu, nebude. A zase ruku na srdce – vždyť tady se kolikrát prezentovalo, že prezident dle názoru řady senátorek, ale i dalších, i právních expertů, nejedná v souladu s ústavou, a nikdo tento článek nepoužil, protože si každý uvědomoval, že dle článku, který obsahuje vlastizradu, by se to těžko jaksi argumentovalo. A zejména těžko argumentovalo veřejnosti, protože veřejnost pod tímto pojmem má úplně něco jiného.

Z tohoto pohledu si myslím, že to, co tam dneska je, je krok dopředu. Kdyby se třeba zvolil prezident, který by byl zvolen na základě toho, že lidé zvolí úplně neznámou osobu, která bude slibovat modré z nebe, a ta osoba konala tak, že to bude škodit České republice, tak věřím, že se tři pětiny jak ve sněmovně, tak v Senátu zodpovědných najdou a budou konat.

Ale podle současného znění těžko byste konali, protože tam nemusí být vlastizrada. Takže berme to, že i to nové může být možná nová příležitost, že to není konec všeho, jak tady bylo prezentováno. Z tohoto pohledu si myslím, že bychom měli skutečně, a to zopakuji, si vážit určitého kompromisu, ke kterému došlo. I já bych si představil řadu věcí – mně tam např. vadí, že není kontrasignace milostí. V poslední době – já to mám ve svém regionu, že byly zastaveny případy nebo dány milosti lidem, kteří se vymlouvali, že jsou psychicky nemocní, jen co milost dostali, tak jsou jak zajíčkové, hopsají, skákají a jsou velmi, velmi aktivní.

To mi vadí daleko více nežli tyto věci, které tady byly zmiňovány, že nás enormně poškozují. Z tohoto důvodu se přidávám k těm hlasům, které říkají, není to dokonalé, ale je to kompromis. A je to kompromis, který bude znamenat, že splníme slib, který většina z nás v podobě usnesení stran, kterých jsme členy, dala veřejnosti. A já bych rád žil v zemi, kde se bude říkat, ale také tvrdit, že dané slovo platí stejně jako zákon. Pak možná bude i větší důvěra v ty zákony, které přijímáme. Děkuji za pozornost. (Tlučení do lavic.)

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane předsedo, teď tady jsou přihlášení tři s právem přednosti. První paní místopředsedkyně Gajdůšková.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Vážená paní předsedající, pane ministře, paní senátorky, páni senátoři. Jestliže hovoříme o přímé volbě prezidenta, tedy o ústavním zákoně přímé volby prezidenta, musím hovořit o ústavě. A o ústavě také zde řeč po celé projednávání je. Pro mě ústava není jenom soubor procesních norem, norem, které vyvažují míru moci ve státě. Pro mě je ústava především soubor hodnot, ke kterým se Česká republika hlásí, jako společnost, jako demokratický právní stát.Tak je to také v preambuli Ústavy ČR.

Česká republika je podle této preambule svobodný demokratický stát, založený na úctě k lidským právům, na zásadách občanské společnosti. Deklaruje se také jako součást tribuny evropských a světových demokracií. Dále je v ústavě přímo zakotveno to, že ČR je právním státem a že zde rozhoduje demokratická většina, ale ta respektuje práva menšin. A součástí tohoto ústavního pořádku je také Listina základních práv a svobod.

Souhlasím proto s paní senátorkou Rippelovou, že před ústavou je potřeba se poklonit. Je potřeba se především poklonit před hodnotami, které ústava zakotvuje. A také patřím k těm, kteří vždycky upozorňovali a ozývali se, jestliže kdokoliv, ať už to byl prezident či kdokoli jiný, nedodržovali procesní ustanovení ústavy. A překračovali její normy.

Novináři se nás ptají, co budeme dělat, jak bude dál Senát fungovat, jestliže přijdeme o významnou kompetenci zvolit Senátem prezidenta republiky. Už tady o tom byla řeč. Myslím, že bychom se všichni museli stydět a skutečně bychom si museli říct, že jíme chleba zadarmo v okamžiku, kdy by Senát skutečně nedělal nic jiného než jednou za 5 let zvolil prezidenta. Volba prezidenta republiky jistě samozřejmě v Parlamentu byla vždycky zajímavou událostí. Ale bylo by to skutečně velmi málo pro odůvodnění existence Senátu.

Senát má daleko významnější kompetence a jeho váha narůstá především v mezinárodní oblasti a oblasti evropské agendy. O tom jsme se mohli přesvědčit i při dnešním dopoledním jednáním. Myslím si, že je to potřeba zdůrazňovat, že musíme umět hájit svoji práci. Ale nicméně v této chvíli máme před sebou návrh na přímou volbu prezidenta republiky. Já bych byla skutečně velmi ráda, aby tento zákon, ústavní zákon byl přijat, protože jeho přijetí, jeho schválení bude vítězstvím občanů a také vítězstvím sociální demokracie, protože jak už zde bylo řečeno, sociální demokracie tento požadavek vznáší již od roku 1993. A to opakovaně.

Nebojím se toho, že by občané nerozhodli moudře. Jsem přesvědčena o tom, že občané jsou zodpovědní. Věřím v jejich moudrost. A v souladu s Ústavou ČR ctím, že lid je suverénem v této zemi. Proto také návrh tohoto ústavního zákona podpořím.

Chtěla bych ale dopředu vznést požadavek, aby jakmile bude tento zákon přijat. A jakmile bude přijatý také prováděcí zákon, bez kterého přímá volba prezidenta nebude muset býti uskutečněna, tak abychom také ale, stejně jako máme dnes senátorský návrh limitace volebních kampaní do všech druhů voleb, kromě komunálních zatím, tak aby stejně byly přijaty limity pro prezidentskou volební kampaň. Protože jenom tak skutečně bude možné říci, že přímá volba vychází vstříc občanům a je v jejich prospěch. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, paní místopředsedkyně, další s právem přednosti je pan senátor Koukal, předseda klubu KDU-ČSL.

Senátor Václav Koukal:  Děkuji za slovo, paní předsedající. Bez práva přednosti! Já jsem to avizoval – bez práva přednosti chci být jako senátor prostý.

KDU-ČSL je pro přímou volbu prezidenta, to je deklarováno jasně. My jsme také před 3 měsíci mluvili tady na tiskovce o tom, že čas běží a že netrpělivě vyhlížíme, kdy Senát bude moct projednávat tento zákon. Tři měsíce, to je dost dlouhá doba, abychom se mohli vyvarovat některých časových stresů, které teď vlastně bychom měli prožívat.

Já si myslím, že neproběhla ta meziparlamentní diskuze za účasti odborníků, a to je docela velká chyba. Ale probíhá např. teď, když se projednává volební zákoník. A kdy Karolína Peake zve odborníky z politických stran a vyjednávají tu pozici, což si myslím, že je u takového důležitého zákona nesmírně důležité.

Já jsem zažil jenom jedno setkání. To inicioval pan premiér. To bylo v Poslanecké sněmovně, kam pozval předsedy klubů a také některé předsedy stran. Nebyl tam tedy předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, to mě trošku překvapilo, proto jsem také pana premiéra dopisem poprosil, jestli by to nezvážil a do té debaty se nezapojil i předseda této demokratické strany, která má 91 let. Pan premiér mi po dlouhém čase po urgencích odpověděl, že to zamítá. To je docela silné slovo, nicméně má na to právo.

Já si myslím, že ten zákon má chyby. Ty chyby odhalila naše komise s pomocí odborných posudků, které jsou zpracovány v 16 stanoviscích. To si myslím, že je dobře. A je to také náš jediný úkol. Strážci zákona by měli dbát na to, aby zákon byl vyladěný, aby neměl chyby, které evidentně odborníci za chyby považují. A jestliže takováto naše odborná, náš výbor objeví ty chyby, tak bychom neměli rezignovat na to, že čas je proti tomu. Že pokud to dnes neschválíme, pak tedy Černý Petr je na Senátu. Ta chyba není na naší straně. Ta chyba je v tom, on to říkal pan předseda Štěch, že my jsme se už před 3 měsíci domáhali toho, aby ten zákon do Senátu přišel, abychom mohli o něm jednat, abychom bez tísně, bez stresů mohli o něm jednat a případné námitky a připomínky v pozměňovacích návrzích mohli včas vrátit do PS a hledat shodu.

To se nestalo. A to mě mrzí, a proto si myslím, že nejsme my ti viníci, kteří by měli teď mít zodpovědnost za to, že dnes nebude přijat tento zákon. Měli bychom najít odvahu, která vyplývá z legislativy pro náš Senát, a ty připomínky, pozměňovací návrhy projednat. A proto navrhuji, abychom postoupili tyto připomínky do podrobné rozpravy, abychom o nich jednali. To je můj návrh.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, a nyní opět s právem přednosti, jé, pardon, hlásil se pan ministr, který chce zřejmě zareagovat.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil:  Děkuji pěkně, vážená paní předsedající. Já v té rozsáhlé debatě si dovolím jenom pár slov, jak tu debatu poslouchám, ze strany předkladatele.

K těm chybám a věcem, které se kolem toho návrhu zde zmiňují, a absolutně to nemyslím nijak konfrontačně, a omlouvám se těm, kteří zaznamenali moji debatu a názor profesora Gerlocha jako militantní vystoupení. Bylo to myšleno pouze jako důkaz toho, že akademická obec na některé věci nemá jasný názor. Nebylo to myšleno nijak proti Senátu.

Ale já zde chci vystoupit ještě, když dovolíte, jenom k těm chybám a k tomu samotnému návrhu zákona. Já zde chci poděkovat za to, co říkal pan předseda Štěch, který popsal to, co jsem se snažil popsat také já. Toto je opravdu unikátní projekt na české politické scéně. Mj. v tom, že se na něm shodla nejen koalice, ale nemalá část opozice. V zásadě celá demokratická opozice, zastoupená zatím v Poslanecké sněmovně. Je to výsledek rozsáhlé debaty a je logické, že na určité věci dále můžeme mít jiný názor.

Dovedu si představit mnoho věcí, které by v té novele mohly být napsané. Ale protože jsem jedním z dvou set poslanců, jedním dílkem tělesa, které se pokusilo udělat kompromis v podobě ústavní většiny, tak samozřejmě ty věci tam nejsou všechny obsaženy. A to je asi to, když se na ten návrh podíváte. Ten návrh je napsán tak, že lze podle něj bez problémů provádět přímou volbu prezidenta. Tam žádné vady v tom obsahu nejsou. A pak jsou další věci, které by někteří z vás, někteří z nás klidně v tomto návrhu chtěli mít.

My to subjektivně můžeme vnímat jako chyby, ale je třeba korektně říci, že to nejsou chyby z hlediska fungování té procedury, z hlediska fungování toho zákona. Zvažte prosím, a říkám to prosím velmi intenzivně, ti z vás, kteří vnímají význam přímé volby prezidenta, jestli přímá volba, a teď to není vůbec stavěno kondicionálně, podmíněně, natož pak výhrůžně, jestli přímá volba má být v tuto chvíli ohrožena, když se historicky poprvé takto dostala sem do druhé komory a je reálná šance, že může projít, jestli má být ohrožena tím, že bude vrácen ten návrh Poslanecké sněmovně s něčím, co už PS jednou odmítla.

Rozumíte mi? Kdyby tam byly jiné věci, které jsou technicky důležité, nebo jiné věci, o kterých sněmovna nehlasovala, pak to vnímám samozřejmě bez problémů. Ale asi tušíte, že když Poslanecká sněmovna jednou odmítla změnu jmenování členů bankovní rady ČNB, a to samé se jí posílá podruhé, tak asi se vytváří reálné riziko, že ta sněmovna k tomu může zaujmout negativní názor. Já nevím, jaký zaujme? Nechci zde hovořit za suveréna, pouze konstatuji a moc prosím ty z vás, kteří podporují myšlenky přímé volby prezidenta z různých důvodů, aby vnímali to, že to, že to tady vůbec je, že to prošlo ústavní většinou na půdě PS, že to má výraznou podporu, je výsledkem opravdu měsíčních debat. A já se velmi obávám, že pokus o vylepšování, který plně respektuje každý zákonodárce – a ústavodárce na něj má právo, může ten projekt jako takový ohrozit. A vůbec to neříkám kondicionálně, prosím, na to tady upozorňuji. Já si fakt cením toho – a tím se přihlašuji k některým vystoupením tady, že tu máme kompromis, na kterém jsme se byli schopni shodnout.

Byla zde debatována otázka doprovodného zákona. K tomu chci uvést tolik – a není to omluva, nicméně je to fakt, že doprovodný zákon nedělá ministerstvo spravedlnosti, ale ministerstvo vnitra. A to je bohužel ten problém, že tady jsou dva resorty. To na něm pracuje samostatně a víceméně jej předloží ve chvíli, kdy ta ústavní změna případně bude schválena.

Já plně chápu a vnímám, že to je určitý nedostatek, že ten zákon tady není, nicméně prosím, opět to není ta věc nebo ten důvod, pro který ti z vás, kteří podporují přímou volbu prezidenta, by to neměli podpořit. Je to věc, která bude napravena v brzké době. Pokud ústavní změna dojde, tak ten návrh bude takto doplněn. Aspoň já předpokládám.

Já jsem rád, že vedle odpůrců přímé volby zde vystoupili i ti, kteří vnímají určité problémy, které jsou s nepřímou volbou v českém politickém prostředí spojeni. Všichni si pamatujeme, jak probíhaly nepřímé volby, jaké debaty to vyvolalo, jaké spekulace se vytvářely, jaké problémy se kolem toho vytvářely. Je otázka, jestli právě tyto spekulace a otazníky přispívaly k politické kultuře a zlepšování řekněme politické atmosféry v zemi. To nechám na posouzení každého z vás. Ale to, že dneska nemalá část politického spektra podporuje přímou volbu prezidenta, je mj. způsobeno i právě zkušenostmi, které máme z posledních voleb prezidenta. A které ne pro vás pro všechny jsou zcela pozitivní.

Přímá volba, podíváte-li se do zahraničí, tak mimo jiné umožňuje, aby se ve volbách utkali nejen stranicky nominovaní kandidáti, nejen ti, které vybere určitá politická strana, ale i zajímavé osobnosti z řad například akademického světa. To znamená, podle mého názoru to vytváří možnost, kdy se reálnými prezidentskými kandidáty mohou stát osobnosti, které by strany samy při nepřímé volbě nikdy neoslovily. Vytváří to větší vějíř možností a nabídek vůči voličům. To já vnímám také jako mimořádně důležitý faktor, který jsem tu chtěl také zmínit.

To je asi víceméně všechno, jakoby nějaký můj mezivstup. Já bych moc prosil, nevnímejme to jako vítězství – pokud to projde – jedné politické strany nebo druhé. Je to opravdu unikátní. Já jsem konsensuální člověk a jsem vždycky rád, když se nad některými věcmi shodne řekněme určitá část politického spektra. Tady se to na úrovni sněmovny podařilo. A jak říkám, moc vás prosím, ty z vás, kteří vnímají, že je důležité mít přímou volbu, abyste ten návrh případně podpořili. Protože ostatní doplňování může – zdůrazňuji – způsobit ohrožení toho projektu. Je to pouze moje domněnka a vycházím z toho, že právě například ta bankovní rada už jednou byla na půdě Poslanecké sněmovny odmítnuta.

A ještě k tomu, co tady zaznělo. Zda to chce – myslím, že to někdo ve vystoupení řekl – Nečas nebo Sobotka atd. Já si myslím, že nic proti ničemu, pokud pro ten návrh hlasují ti, kteří jsou bytostně přesvědčeni, že to je věcně správně, ale pokud pro něj hlasují i ti, kteří vnímají, že je zde třeba i nějaký koaliční závazek. Protože v dobré společnosti platí, že smlouvy se mají dodržovat. A pokud se k něčemu zaváži, byť je to na úrovni politiky, tak ty smlouvy bych měl ctít a respektovat. To si, myslím, také patří ke slušné společnosti a není to nic proti ničemu. Tím reflektuji na některé vystoupení, která se snažila zde vytvořit dojem, že to je dohoda snad někoho s někým atd.

Takže to je jakýsi můj mezivstup a já ještě na konci debaty vystoupím.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane ministře. A nyní konečně přichází k mikrofonu s právem přednosti pan senátor Vícha.

Senátor Petr Vícha:  Děkuji za slovo. Vážená paní předsedající, pane ministře, nejprve se připojuji k tomu hledání kompromisu, který naznačil tady pan předseda Štěch a pan ministr, a přičiním k tomu několik možná nesouvislých poznámek.

Nejprve – jestliže tady zaznělo předtím, že schválení tohoto zákona by bylo vítězstvím sociální demokracie, poprosím kolegy z občanské demokracie, aby přijali, dejme tomu, pozměňující znění toho, že je to vítězství demokracie, což by mohlo vést k tomu, že i část kolegů z ODS, coby vládní strany, podpoří svého premiéra Nečase a pokusí se podpořit, aby tady přímá volba prošla.

Obracím se zároveň na své kolegy vlevo, protože jestliže dnes pan premiér Nečas, jak jsem si přečetl, řekl, že neprojde-li přímá volba, padne vláda, mohlo by té vést pochopitelně k tomu, na misku vah dát, co je tedy pro Českou republiku v tuto chvíli lepší. Nepochybně lepší by bylo, kdyby tato vláda padla co nejrychleji, a pak se třeba prosadila přímá volba. Kolegové, prosím, nepodlehněme tomu. (Pobavení v sále.) Není to tak, byť pan premiér Nečas je jedním z nejlepších premiérů v Evropě, protože dneska nám tady prokázal, že 25 jiných premiérů, kteří se na něčem shodli, tomu v podstatě nerozumí, zatímco on, když ten materiál dostal pět minut před, pak tomu porozuměl dobře. Prosím, hrozí tady, že by nesplnil ten slib, vláda by nepadla. Prosím, podpořme přímou volbu.

Bylo jasné, že dnes tady promluví pravděpodobně velká většina senátorů, protože to je záležitost velmi složitá. Týká se to změny ústavy. Byť si myslím, že je rozhodnuto, protože přece média nás několikrát všechny vyzpovídala, už vědí, kdo přesně bude jak hlasovat, a z toho je jasné, že ten zákon dnes tady projde.

Přesto si myslím, že ta debata tady důležitá je a že je velmi dobře, že tady z ÚPV a z úst velmi vážených odborníků padly vážné připomínky. Protože kdybychom měli tu svobodu a řekli bychom si, že chceme, aby ten zákon vypadal tak, jak má vypadat, tak bychom asi pravděpodobně tady dnes některé pozměňovací návrhy, které padly na ÚPV, podpořili. Ale většina z nás má obavu, že tu svobodu nemá. Protože jestli předtím zaznělo z úst významného činitele České republiky, pana premiéra Nečase, že jestliže Senát to nepřijme v tomto znění, tak v podstatě nebylo naplněno to, že komory dospěly ke stejnému znění, takže už to nebude zařazeno, a tím pádem takzvaný Černý Petr padne na Senát, pak tu svobodu samozřejmě trošičku ztrácíme. Kolega Kubera tady o tom mluvil poměrně pěkně, že přece komory mají svou svéprávnost obě dvě a že to tak není. Není! Ale všichni víme, jaká je politická realita.

Přestože většina z nás cítí, že bychom kromě přímé volby chtěli ještě – a opravit i tu přímou volbu samotnou – omezit imunitu, chtěli tady 60 dnů na projednání těch zákonů, tak asi v tuto chvíli ta vhodná doba není.

Dočetl jsem se dnes na internetu, že Poslanecká sněmovna schválila jisté omezení imunity, to znamená, k nám tady přijde v brzké domě další ústavní zákon. Možná to bude příležitost, i když, kolegyně a kolegové, média nám opět nedovolí, abychom tam cokoli přičinili, protože to bychom přece hlasovali v podstatě proti omezení imunity. Ta média už tady rozhodují v podstatě o všem.

Když jsem se zmínil v rozhovoru pro Právo, že poté, co Poslanecká sněmovna schválila tuto změnu a je ještě daleko do projednání v Senátu, a Mladá fronta si dovolila učinit anketu okamžitě, do 24 hodin byl známý vítěz - Tomio Okamura – nic proti němu, byl jsem s ním tady na obědě, skutečně to není nic proti němu, tak jsem zaznamenal z úst některých kolegů – nic proti němu, ale zaznamenal jsem, že v podstatě média nám budou nějakým způsobem tady o tom rozhodovat, kdo a jak tady bude prezidentem! To jsem zaznamenal od vás! Já jsem jen řekl, že jsem to zaznamenal. Ale za lumpa jsem byl já, protože mi vložili redakční nadpis o tom, že z toho se dělá šaškárna.

Nepřeji vám přečíst si ty maily, které jsem dostal, a na každý jsem jednotlivě odpověděl s vysvětlením. Maily v podstatě zněly tak: Přímá volba prezidenta – to jsme za šašky, ale když stejným způsobem volíme vás, senátory, tak to jsme vám dobří. Lidé mají v podstatě v tomto pravdu! Takže vezměme, prosím, i toto v potaz.

Když jsem jim všem jednotlivě zodpověděl a řekl jsem, že to není tak jednoduché a že třeba zhruba před rokem by asi pravděpodobně prezidentem byl tehdy nejpopulárnější politik, myslím si ještě pořád předseda, i když nikdy faktickým předsedou nebyl, pan John, takže asi on by možná v té době byl prezidentem, tak ti lidé, když mi na to odpovídali, tak to pochopili. Někteří dokonce už nebyli ani pro přímou volbu, což jsem ani nechtěl. (Ohlas v sále.)

V každém případě bych chtěl varovat před jednou věcí. Kolegové, kolegyně, jestli říkáme, že když přijdeme o tuto pravomoc a nebudeme moci volit prezidenta republiky, tak Senát nemá smysl, tak jsme za šašky my. Protože přece – a už to tady zaznělo – naší prací není jednou za pět let na dva dny si sednout na Hrad a tam se účastnit té frašky, která byla před čtyřmi lety, nebo před těmi pěti lety. Ale naší prací je tady každodenní práce a my jsme tady přece za tu dlouholetou činnost Senátu udělali spoustu rozumných změn. A přes to, že někdy z politických důvodů jsme v Poslanecké sněmovně přehlasováni, ať už to bylo v minulosti jinak a teď zase jinou politickou stranou, ale někdy přece uděláme kus dobré věci. Byla tady zmíněna i ta věc, která zachránila České republice zhruba 6 miliard Kč v případě loterií. Myslím si, že jsme udělali i dobré změny v případě podpory biopaliv, biometanu atd. Přece jsme užiteční i v jiných věcech. Nebuďme tak nesebevědomí, abychom si řekli, že když ztratíme jednu pravomoc na dva dny za pět roků, tak že jsme ztratili opodstatnění tady v Senátu.

Závěrem bych si dovolil tedy říci, že já jsem a budu pro přímou volbu, a to z několika důvodů. Ten jeden důvod je – sociální demokracie to má ve svém programu, podporovala to už od roku tuším 91. Nikdy jsem proti tomu neprotestoval na žádném stranickém zasedání a tudíž cítím se zavázán touto věcí. Ta druhá věc je – myslím si, že je to správné, když podporujeme prvky přímé demokracie. A nepodceňoval bych voliče, že si zvolí za prezidenta šaška. I když bych, a tady varuji, nepodceňoval vliv médií, která můžou skutečně vést k tomu, že si občané nemusí zvolit správně. Ale oni na to potom stejně přijdou, tak jako přišli na to, že pan předseda Věcí veřejných John skutečně není největším odborníkem na nic.

A ten třetí důvod, proč jsem pro přímou volbu, je – jsem tady krátce, jen pět let, ale bohužel zažil jsem tedy tu poslední přímou volbu, a byť si myslím, že v praxi to nebylo až tak hrozné, jak to podávala média tehdy, tak jsem se trošičku za politiky styděl a byl bych rád, abych se toho už účastnit nemusel a aby si lidé mohli zvolit přímo. Ale zároveň sdílím tady s některými kolegy obavu z toho, že může nastat nějaká frustrace obyvatel, že si zvolí někoho prezidentem a zjistí, že na té politické scéně se toho příliš nezměnilo a že pořád to není k jejich prospěchu. Ale to se zase vracíme na ten začátek, kdy je tady podle mě nedostatek vůle z politických stran, hledat vzájemný kompromis v mnoha oblastech činnosti, které by ku prospěchu občanů a České republiky mohly být.

Omlouvám se za své vystoupení, protože vím, že je hodně hodin, ještě dvě procedurální záležitosti. Byl bych rád, kdybychom tuto záležitost dnes dokončili, a proto dávám procedurální návrh, abychom hlasovali a jednali i po 19. hodině. A druhý, abychom před hlasováním o tomto bodu, který je důležitý, je to záležitost změny ústavy, měli 5 minut na poradu – jednání klubu. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Ano, pane senátore. O tom prvním návrhu procedurálním budeme hlasovat hned bez rozpravy, jenom po znělce, abychom upozornili kolegy, kteří jsou v kuloárech.

Hlasovat budeme o tom, že jednat a hlasovat můžeme i po 19. hodině. Já spouštím hlasování.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 10 se ze 72 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 37 pro vyslovilo 60, proti byl 1.

Návrh tedy byl přijat a můžeme jednat i po 19. hodině.

Nyní je přihlášen pan místopředseda Škromach, který ale nežádal přednost, takže podle pořadí paní senátorka Juřenčáková.

Senátorka Jana Juřenčáková:  Děkuji za slovo, paní předsedající. Pane ministře, kolegyně a kolegové. Ta rozprava je hodně, hodně dlouhá a je to věc, která si takovou rozpravu dlouhou zaslouží, protože projednáváme důležitou věc. Každý z nás má nějaký důvod hlasovat pro nebo proti. Některé z těch důvodů tady dnes i zazněly. Já osobně mám ale pocit, tak jak už tu řekl můj předřečník, že jde o to, komu zůstane černý Petr. Protože jde o to, jestli zůstane černý Petr pravicové sněmovně nebo levicovému Senátu, tak jak to nazývají média.

Jsou to čtyři roky od toho dne, kdy na Hradě probíhala kritizovaná prezidentská volba a já k tomu dodávám, že fraškou to bylo hlavně proto, že byla prosazena veřejná volba a díky této veřejné volbě se někteří z nás stali terčem útoků. Já jsem k těm terčům útoků patřila. A mezi koly těch voleb jsem obdržela obálku s kulkou, byla to kulka ráže 9, a v obálce byl dopis: V pátek jdi do nemocnice, jinak už ji neuvidíš. Na výhrůžky jsem nedala, ale volit jsem jela. Nikdy se nic nevyšetřilo a já od té doby říkám, že jsem zastáncem přímé volby prezidenta, poněvadž všechny občany České republiky nelze zastrašit.

Když se mě v lednu ptali novináři, jak budu hlasovat u přímé volby, tak jsem říkala, i díky tomu, že jsem byla terčem, díky tomu, co jsem zažila na vlastní kůži, že budu hlasovat pro. Poté ale, co se vyrojily spekulace o kandidátech a další polemiky, začala jsem zvažovat, zda mám bezvýhradně podporovat něco, kde jsou chyby. Necítím se být odborníkem na ústavu. Pořád slyším kolem sebe, že Senát má být ústavní pojistkou. A vzhledem k tomu, že se necítím být odborníkem na ústavu, naslouchám zkušenějším a mám důvěru ve své kolegyně Soňu Paukrtovou a Jiřinu Rippelovou a dnes říkám, že podporuji přímou volbu prezidenta, ale chci současně podpořit předložené pozměňovací návrhy.

Účinnost zákona je od 1. října 2012, dneska je 8. února 2012 a doposud nejsou předloženy související předpisy. Takže si myslím, že pokud schválíme pozměňovací návrhy, Poslanecká sněmovna má dost času na to, aby před datem účinnosti zákon znovu projednala a schválila. Nevím, jestli tu zaznělo, že už z naší strany, ze strany Senátu, byly dvakrát předloženy do Poslanecké sněmovny návrhy stykového zákona, který se nikdy nedostal do sněmovny na pořad. Takže pokud dneska bezvýhradně přijmeme opět to, co nám je nějakým způsobem vnuceno, tak opravdu ta role Senátu se dostane na tu spodní roli. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také. V této chvíli s přednostním právem je přihlášena paní místopředsedkyně Senátu Alena Palečková. Prosím, paní místopředsedkyně.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Já se omlouvám, že jsem využila práva přednosti, ale o to budu stručnější, protože dnes už jsme tady toho slyšeli hodně a mezi těmi vystoupeními byla i některá velmi kvalifikovaná, která mohla ovlivnit názory některých z nás.

Já jsem se zúčastnila tří voleb prezidenta nepřímých na Hradě. Ani jedna z nich neproběhla příliš líbivě a esteticky. Na každé by se našlo něco, co diváci u obrazovek mohli vnímat jako vadu na kráse. Přesto takto zvolení prezidenti, ať to byl prezident Havel nebo prezident Klaus, kteří oba dva byli výrazné osobnosti a tudíž měli jak velmi silné podporovatele, tak velmi silné odpůrce, přesto krátce po svém zvolení se ocitli na vrcholu žebříčku popularity politiků a setrvávali tam prakticky po celou dobu svého volebního období.

Přímo zvolený prezident, obávám se, bude problematický, pro ty, kteří ho nevolili, to nebude jejich prezident, a pro ty, kteří ho volit budou, nesplní pravděpodobně očekávání většiny z nich.

Domnívám se, že ačkoli ta volba nevypadala příliš hezky a líbivě na pohled, tak přesto z těch 281 nás, poslanců a senátorů, převážná většina k té volbě přistupovala zodpovědně a zvažovala, jak se ten volený kandidát bude chovat ve svém úřadě, pokud dostane kromě hlasu toho kterého poslance či senátora i většinu hlasů ostatních.

Prostě zodpovědnost 281krát dělená zůstává větší než zodpovědnost dělená pěti miliony nebo kolik voličů máme.

O tom zastrašování, manipulování, masírování atd. poslanců a senátorů už jste tady mluvili. Já jenom pro pobavení řeknu, že jsem také byla nařčena, že jsem se snad dokonce fyzicky nějak pokoušela zabránit v čemsi paní senátorce Juřenčákové, což samozřejmě je směšné, a myslím si, že ona by se rozhodně ode mne zastrašit nenechala.

Ale přesto tu atmosféru zastrašování a obav jsme tam všichni cítili. A já mám trošku strach, aby se najednou ta atmosféra nějaké manipulace, masírování atd. neobjevila i tady.

A tak jenom chci říct: Nenechme se ovlivnit tím, jestli média říkají to či ono, jestli hrozí údajný pád vlády nebo nějaké jiné věci, a rozhodujme se každý podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, neboť proto jsme sem byli přímo zvoleni. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také. A dále se do rozpravy přihlásil pan senátor Miloš Vystrčil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, protože jsem služebně mladý senátor, tak se zájmem poslouchám zkušenosti a výrazy, které tady zaznívají, a musím říci, že v lecčems je to pro mě poučení, jak z hlediska toho, že jsou tady velmi zajímavé úvahy, které znesnadňují moje rozhodnutí, tak jsou tady i úvahy, které tak zajímavé nejsou.

Na základě toho, co tady zaznělo, si dovolím vyjádřit se k takovým čtyřem věcem, které si, myslím, si reakci zaslouží, protože se mi zdá, že nemusí být úplně spravedlivé k některým z nás.

To první, co jsem tady aspoň v podtextu ucítil, je, že kdo dneska je pro přímou volbu prezidenta, tak je vlastně zbabělec nebo aspoň levičák, protože vlastně on určitě má jiný úsudek, a přestože má jiný úsudek, tak hlasuje podle toho, jak chce lid, jak chce veřejnost, a to přece tak být nemůže, určitě to je jinak, a nebo třeba v případě mém dává přednost názoru, který má levice, což je zvláště pikantní, pokud podporujete hlasování, kde vás volí někdo přímo, což bych řekl, že je spíše prvek pravicové demokracie než levicové.

Ta druhá věta, která tady zazněla, je v parafrázi: Kdo je pro přímou volbu prezidenta, dělá nad Senátem kříž. Já nevím, já to vnímám tak, a velmi se omlouvám za to, že to takhle řeknu, že spíš se mi zdá, že ta věta vznikla proto, že tady vznikla, a já to chápu. Jakási frustrace, která je způsobená tím, že se prohlubuje rozdíl mezi silou mandátu senátora nebo prezidenta, a pravomocemi. To já samozřejmě chápu, a nemyslím si, že to znamená, že bychom nad Senátem měli dělat kříž, a ty důvody tady z různých stran zazněly.

Třetí věc, která tady také v podtextu byla cítit, je, že kdo je pro přímou volbu prezidenta, tak nerozumí historii, nebo nemá úctu k Ústavě. Já nevím, jestli rozumím historii a mám nějakou životní zkušenost, a myslím si, že mám rád i historii a nemyslím si, že nemám úctu k Ústavě. Myslím, že ji ctím, a že je to takové nespravedlivé, když někdo řekne ze své pozice najednou, že ten, kdo nemá jeho názor, tak má tyto vlastnosti nebo má tento deficit.

Ta čtvrtá věc je, a to je pikantní, že ten, kdo je pro přímou volbu prezidenta, tak vlastně nerespektuje názory expertů a je vlastně nemoudrý; my na Vysočině říkáme, že je hloupý. Já nevím, mám tu zkušenost, že to, co je špatné pro tenhle stát, je, když máme vládu expertů. Vláda expertů, to je skutečně vláda, kde se potom nerozhoduje a kdy se skoro nic nehýbe a pak někde zůstane třeba dlouho ležet jako například zákon o solární energii a o solárech.

To je taková moje poznámka.

Kde tedy vzít po všech těch důvodech sílu pro to hlasovat - pro přímou volbu. Zase to tady zaznělo. Já jsem si to zkráceně nazval dvěma názvy. Ten první je, že lidé nejsou ovce. Lidé nejsou ovce, a já si pořád myslím, že miliony voličů lze ovlivnit obtížněji než 281 poslanců a senátorů. A můžete mi říkat, co chcete. Jsem o tom přesvědčen. A to neznamená, že nemohou lidé zvolit špatně, ale prostě manipulovatelní jsou určitě méně než my v PS a my v Senátu.

Ten druhý důvod vychází z mé zkušenosti. Já jsem byl hejtmanem, teď nejsem hejtmanem a jsem senátorem. Hejtmanem jsem se stal nepřímou volbou, volili mě zastupitelé. Senátorem jsem se stal přímou volbou. A pokládám se celkem za obyčejného, normálního člověka. A musím říct, a přiznám to tady, že jako hejtman jsem se cítil více zavázán těm, co mě volili, co si mohu dovolit a co si nemohu dovolit, a té svobody při rozhodování jsem měl méně, protože byli kolem mne lidé, kteří mě volili, kdokoliv z nich za mnou mohl přijít a říci mi: Ale já jsem ti dal svůj hlas, tak proč to neuděláš, jak já chci? Toto se dá dělat, i když je nás 281. To se nedá dělat, když je nás pět milionů. A to je zásadní rozdíl, který si s sebou nese v nějaké podobě, která souvisí s jeho charakterem, prezident volený přímo lidmi a prezident volený nepřímo 281 senátory a poslanci. A můžeme si to každý vykládat, jak chceme, ale ten rozdíl tady je v té svobodě, v tom přístupu, v té pýše, jak jsem byl zvolen, a v té pokoře.

Otázka tedy je, jaké máme možnosti. Já řeknu, abych jenom neplédoval pro přímou volbu, co mi vadí. Vadí mi určitá arogance toho návrhu, který tady máme předložen. Ten návrh je – omlouvám se za to – arogantní, protože oslabuje nepřiměřeně Senát, oslabuje prezidenta, a tomu navíc ještě posiluje mandát. To nemá logiku a máme s tím obrovské problémy.

Řešení, jak z toho ven, jsou v podstatě tři, a my si dneska budeme vybírat. To první řešení – někdo ho tady už naznačil – jsem si pracovně nazval "já jsem vám to říkal". To je bezvadné řešení, protože ten, kdo nebude pro přímou volbu a poté lid zvolí špatného prezidenta, bude říkat -"já jsem vám to říkal". A v některých případech ještě řekne – "a já tady budu mít druhou desku, protože já jsem vám to říkal".

To je bezvadná pozice, a je úžasná, protože potom vždycky vlastně máte pravdu, protože to, co by se dělo v další nepřímé volbě prezidenta, pokud volíme přímo, už nikdy nezažijeme.

Ta druhá možnost je, že překonáme frustraci mezi snížením našich pravomocí a velmi silným naším mandátem, protože já si myslím, že náš mandát jako senátorů je silnější než poslanců, že se skloníme a podpoříme přímou volbu prezidenta v té podobě, jak sem přišla z Poslanecké sněmovny.

A ta třetí možnost je, že přijmeme senátorské pozměňovací návrhy v podrobné rozpravě - a vrátíme návrh Poslanecké sněmovně - a ji budeme nutit, aby překonala svoji frustraci, že už jednou něco zamítla, a teď by to měla přijmout.

Já osobně se budu rozhodovat mezi možností druhou a třetí. Ještě v tuto chvíli nevím, co udělám.

Na druhé straně bych byl velmi rád, pokud by to do budoucna mohlo probíhat tím způsobem, když by Poslanecká sněmovna více respektovala, že v Senátu jsou také lidé, kteří také mají nějaké svědomí a nějakou odpovědnost, a spíše, než brutálně předkládala nějaké podoby zákonů, se předtím pokoušela domluvit. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Další v pořadí je pan senátor Sefzig.

Senátor Luděk Sefzig:  Dobrý podvečer. Děkuji za slovo, paní předsedající. Vážené paní senátorky, páni senátoři, pane ministře. Myslím, že většina argumentů zazněla. Přecházíme do fáze osobních postojů a dovolte mi tedy přidat několik mých osobních postojů.

Já jsem dvakrát kandidoval do Senátu, nikdy jsem svým voličům přímou volbu nesliboval, a myslím si, že by mi to ani nenapadlo, kdyby nebyly ty druhé prezidentské volby, které jsem já ve svém životě zažil, kde už zde několik mých kolegů popsalo, jak to probíhalo. Myslím si, že ty volby samy o sobě nebyly nedůstojné, nebyly trapné. Trapná situace tam byla v tom, že nebyla dostatečně ochráněna integrita volitelů, integrita osobnosti volitelů. A to znamená, že ta volba nebyla tajná, tak jak všichni předpokládali. Tím pochopitelně došlo i k takovým věcem, jakože některé kolegyně a kolegové byli v psychickém stresu, kolega Kalbáč byl také v poměrně velkém psychickém stresu, kolegyně dostávaly dopisy s kulkami, apod. A my jsme potom na ústavně-právní komisi připravili nejenom stykový zákon, ve kterém tajná volba byla natvrdo dána pro společná jednání a nepodařily se všechny tyto věci prosadit, a tak zcela logicky vyplývá, a i já to tak vnímám, nejenom občané, zajistit integritu osobnosti volitelů lze tedy tím způsobem podle mého soudu ne úplně vhodným, tedy způsobem přímé volby všech občanů za plentou, obtížně ovlivnitelný, obtížně lobbovaných, obtížně manipulovatelných, když tedy pominu roli médií, kterou tady zmínil pan předseda klubu Petr Vícha a která je nesporně veliká.

Největší profit z každé přímé volby, z každého přímého rozhodování mají samozřejmě ti, kteří přijímají platby od inzerentů. Nemusí to být jen média, mohou to být i jiné lobbyistické skupiny.

O tomhle hovořit nechci.

Patřím mezi 80 % občanů, kteří by sice nikdy asi sami aktivně nepodporovali rovnou přímou volbu, ale dovedu si ji představit jako možnou, jako reálnou. Předem nezatracuji inteligenci volitelů, všech občanů. Sami se odvoláváme často na svých volebních mítincích na inteligenci voličů a spoléháme na ně, že právě nám dají hlas. A myslím si, že volba prezidenta je tak výraznou, že tam přece jenom mají voliči možnost člověka, kandidáta přece jenom trochu více poznat.

Patřím mezi 80 % těch, kteří jsou přesvědčeni, že jestli to bude volba přímá anebo nepřímá, byť se to dotýká velice závažné změny Ústavy, že není dnešním hlavním tématem v činění tak, jak se ve světě děje. Ubezpečuji vás, že daleko větším ohrožením světa v České republice a demokracie je projednávané omezení, výrazné omezení demokracie a zavedení cenzury, omezení volné možnosti komunikace a projevu, který je navrhován v návrhu ACTA. To je daleko závažnější záležitost.

Dovolte mi, abych mírně polemizoval s návrhy, které říkají, že dojde přímou volbou k výrazné destabilizaci celého ústavního systému. Já tu přímou volbu vnímám jenom jako způsob přijetí prezidenta. Myslím si, že je rovnovážná té nepřímé volbě, kterou jsem dvakrát zažil. A o nepřímých volbách, které jsem já zažil, si v žádném případě nemyslím, že byly nedůstojné. Nebýt toho momentu s omezením integrity osobnosti volitele, tak si myslím, že to byly naprosto standardní, normální, byť mírně vyhrocené volby, které došly k pozitivnímu výsledku.

To, co je důležité je, že neplatí úplně, že zvyšujeme mandát nebo chcete-li legitimitu zvoleného prezidenta volbou. To teprve ukáže účast volitelů a procento zvolení, jak v prvním kole, tak ve druhém kole. Nelze automaticky říct, že se zvyšuje mandát, že se zvyšuje legitimita takto zvoleného prezidenta. To přeci záleží na mnoha okolnostech, které vám senátorům, kteří jste byli touto volbou zvoleni, snad nemusím vykládat. Je samozřejmé, že v prvním kole bývají voleni ti nejvýraznější, v druhém kole je úplně jiný přístup každého volitele, je přijímaný ten, který nejméně vadí. To je velice složitá volba. A kdo projde v prvním kole tím, že je tak velice výrazný, anebo potom dvoukolovou volbou, splní tak složitý systém podmínek, že takový mandát je skutečně velice silný. Myslím, že takový mandát je hodný prezidenta této republiky.

Nelze tudíž říci, že vysoká legitimita, nebo chcete-li silný mandát, značně rozkolísá, aniž bychom věděli, jaká účast u voleb bude, a že oslabuje automaticky vládu.

Další věc, kterou bych rád zmínil. Velice záleží na tom, jaká je odbornost té volby, jaká je zkušenost, politická zkušenost volitelů, tedy občanů. Na tom velice záleží. Ale kádrovat občany v žádných volbách nemůžeme. A proto se může stát, že takový občan může mít vysokou legitimitu, ale nízkou odbornost. Může to být pouze populární osoba, člověk, který se proslavil třeba na poli, které s politikou a s dělbou moci ve státě s Ústavou a s jinými zákony nemá vůbec žádné zkušenosti. A i tam je předpoklad, že nelze dopředu říct, jaká odbornost takového prezidenta bude.

Osobně nechci nějak zveličovat, ale zase na druhou stranu nelze úplně zamítnout to české "Víc hlav víc ví", nebo chcete-li v latině "vox populi, vox dei", i když v poslední době i na našich stránkách jsme dostali určité zpochybnění takového názoru, a vím, že někteří celkově rádi podceňují schopnosti občanů, jejich schopnost samovzdělávání a zkušenosti zejména v oblasti politiky. Tyto úkoly jsou pro školství, pro nás a pro všechny.

Velice mě mrzí, že současně s tímto zákonem, který předkládá ministerstvo spravedlnosti, není předložen prováděcí zákon k tomuto způsobu volby, který připravuje ministerstvo vnitra. O to víc mě to mrzí, že právě ministerstvo vnitra je řízeno tou politickou stranou, která nejvíce propagovala tento způsob volby, a která podle mého soudu byla tím hlavním činitelem, že se tento návrh dostal na pořad dne a dostal se i do koaliční smlouvy, byť v koaliční smlouvě je napsáno, že koalice předloží tento návrh. Když to čtu přesně a pozorně, neznamená to, že se koalice zavazuje, že jej přijme, je tam jenom, že jej předloží. Myslím si tedy, že ani koaliční smlouva by nebyla nabourána, kdyby takový návrh neprošel.

Doufám, že ministerstvo vnitra se pochlapí a že v co nejbližší době, pokud bude tento zákon přijat, jej předloží.

Mně by se také více líbilo, kdyby naše Ústava byla stabilní. Velmi se mi líbí spolkový Grundgesetz, který již 60 let se neměnil. A myslím si, že takto vytvořená Ústava by pochopitelně měla daleko větší váhu. A přesto nelze říci, že Ústava je dílo, které nelze v žádném případě změnit.

Zažil jsem to za 11 let několikrát. Líbí se mi přímá volba starostů. Když jdete se starostou v Německu, chodí k němu řada občanů, protože se s ním ztotožňují, když ale jdete se starostou v Čechách, který je volen nepřímo, o poznání je lidí, kteří přicházejí ke starostovi, méně. Přímá volba má svá pozitiva. Ač jsem to nikdy nikomu neslíbil, tak jen proto, že si myslím, že to není velký útok na naši komoru, protože neměníme tak dramaticky pravomoci ani ústavní pozici Senátu. Proto přímou volbu podpořím. Sliby se mají dodržovat nejen o Vánocích, jak zpívá můj oblíbený zpěvák Janek Ledecký a myslím si, že řada politiků, kteří tento kompromis nakonec předložili, tento slib mnohokrát dala.

Doufám, že návrh projde. Myslím si, že nebude volba tak dramatická, jak jí někteří z nás vidí. Vaše kroky a odmítavý postoj k tomu registruji a vážně je vnímám, budu velice rád, když se tyto obavy nenaplní. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Nyní pan senátor Doubrava.

Senátor Jaroslav Doubrava:  Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Slyšeli jsme tady několikrát, že kdo zvedne ruku pro přímou volbu, dělá nad Senátem kříž. Vzpomínám si na svou první televizní debatu, kdy jsem 14 dní byl senátorem a ještě ze mne nespadlo překvapení, že jím jsem.

Stál jsem v televizním studiu proti člověku, kterého si velmi vážím – Petru Pithartovi. Myslím si, že si na ten okamžik také vzpomene. Stál jsem tam jako odpůrce Senátu, ač jsem do něj byl zvolen, ale on jako jeho velký zastánce.

Na svém názoru jsem moc neměnil. Kdyby byla pravda, co jsme tady slyšeli, ruku pro přímou volbu zvednu, ale obávám se, že to nebudu moci udělat.

Nechtěl jsem ale tady mluvit o tom, kolik přímá volba prezidenta bude stát peněz, jaké obrovské prostředky to budou v situaci, kdy ministr Drábek bere podpory i rodinám s postiženými dětmi.

Chtěl jsem mluvit o rozborech předních odborníků na ústavní právo, ale i o tom jsme tady slyšeli, stejně jako o nebezpečí z přímé volby plynoucí. Vím bezpečně, že většina z nás ve skutečnosti přímou volbu nechce, ale má obavy nahlas o tom promluvit.

Myslím si, že návrhem zákona jsme byli opět zahnáni do kouta zvednutým prstem sněmovny říkající "vy, jakmile to neschválíte, bude zle" a mně už je zle z toho, že musíme na takovéto podmínky přistupovat.

Chtěl jsem vám říci jedno. Pan ministr ve svém vystoupení říká, že návrh nemá chyby. Myslím si, že tady máme důkazy o tom, že návrh zákona chyby má a že má velmi vážné chyby! To je důvod, proč nemohu zvednout ruku pro přímou volbu, pro schválení tohoto návrhu zákona, přestože principiálně jsem pro přímou volbu. Nikdy jsem neřekl, že ji kategoricky odmítám. Z toho důvodu, že považuji předložený návrh zákona doslova a do písmene za paskvil, udělat to nemohu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore. Nyní se dostává ke slovu pan místopředseda Škromach, který nevyužil svého práva přednosti.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Vážená paní předsedající, paní senátorky, páni senátoři, pane ministře, myslím, že tady už poměrně dlouho probíhá debata, kde jsou používány různý argumenty. Většinou chybí to zásadní. Myslím si, že bychom se neměli vymlouvat na jiné, na to, že je na nás dělán nějaký nátlak. Myslím si, že Senát je suverénní a sebevědomá komora a tak by měla vystupovat. Pokud máme pocit, že ve sněmovně – tady si dovolím podotknout, že existuje společný výbor, který se otázkou přímé volby prezidenta a některých dalších změn ústavy zabývá už léta. Není to nová věc. Tam měla být hledána shoda pro takové znění, které většinově projde oběma komorami. Ústava jasně říká, že pokud jde o změnu ústavy, musí souhlasit obě komory. Když vyjdeme z možností, které tady dnes zazněly, jsme postaveni před věc – buď výsledek, který je kompromis – dovolím si tvrdit, že i senátoři do toho mohli hovořit a otázka je, k jaké dohodě či nedohodě došlo s Poslaneckou sněmovnou a zda to, co tady máme je přijatelné nebo není přijatelné natolik, že je potřeba to zamítnout. Je třeba si ale uvědomit, že je to stejné jako v jiných případech, když nechci něco řešit, tak to přehraji jinam. Najdu si záminku, schvalme pozměňovací návrh a vrátíme to sněmovně.

Předpokládám, že tento večer máme historickou možnost debaty, která v této společnosti trvá nikoliv měsíc nebo 14 dní, ale 15 let. Je o tom, kdo chce nebo nechce přijmout volbu prezidenta. Tato rozhodnutí už padala u mnohých před lety. V této chvíli se ani mně nelíbí návrh, jak je přesně specifikován.

Můj osobní názor je ten, že přímo volený prezident by měl mít naopak větší pravomoci. Omezení, které je bráno jako kompromis, není zcela ideální. Osobně jsem rád, že většinová podpora společnosti je pro názor, že chce přímou volbu, a já jsem o tom přesvědčen dlouhá léta. Osobně tuto volbu podpořím v té podobě, jak je předložena. Každé jiné řešení znamená, že žádná další přímá volba nebude tady na celá léta, ať si říká každý co chce. A shazujme to na koho chceme.

Zažil jsem tři volby prezidenta, jednou zavřeli Sládka, aby to prošlo, jednou byl velký soubor Zeman – Klaus. Jak to dopadlo, víme. Třetí volba byla taková, že mě někteří peskovali za to, že málo zvedám ruku. Myslím si, že toto je možné.

Vážené paní senátorky a senátoři, hovoříme o ústavě, která vznikla při dělení Československa. Je dobré to připomenout. Tuto ústavu neschvaloval Senát, a podle toho ústava vypadá, podle toho jsou postaveny i pravomoci Senátu. Zřejmě by vypadal jinak, pokud by ústava jako celek musela projít oběma komorami Parlamentu. Tady je určitá výzva. Myslím, že sebevědomý Senát by se k tomu měl takto postavit a i prostřednictvím svých politických stran otevřít diskusi o tom, zda tato doba není nazrálá k tomu, abychom začali hovořit o nové ústavě, která by byla schválena oběma komorami Parlamentu, což by bylo logické. Zaznělo tady několikrát, že Senát je ochráncem ústavy, ale Senát se na schválení ústavy vůbec nepodílel. Pak to můžeme řešit buď dílčími změnami, které se nám sem tam podaří prosadit, nebo je otázka si říci, zda ústavní systém po zkušenostech – a podle toho víme, jak horkou nití byla šitá ústava.

A v této době možná stojí za to některé změny udělat. A přímá volba prezidenta si myslím, že může být oživujícím prvkem a nakonec i takovou zkouškou toho, jak to má fungovat.

Jenom možná tady hovořil kolega Vystrčil o tom, že on byl jako hejtman zvolen, a že je v podobné pozici. Nikoliv. Vážené paní senátorky a páni senátoři, na úrovni obcí, krajů, na úrovni parlamentu jsou všichni politici, všichni zastupitelé voleni občanem ve volbách. A ve funkci jsou zvoleni jako zastupitelé. Ať už na úrovni obce, kraje...

Jediný politik, který není volen občany, je prezident ČR. Není člen zastupitelského orgánu, je volen zastupitelskými orgány, čili je to zastupitel, s kým způsob volby navrhujeme.

A musím říct, že jsem byl trochu zklamán přístupy a argumentací některých předřečníků, obzvláště v úvodu. Velmi se mi líbilo třeba vystoupení Petra Pitharta, znám ho, samozřejmě známe všichni jeho velmi dobrou rétoriku, ale na druhé straně, když hovoříme – a jsou určitá dogmata, která se vytváří jako pomyslný argument pro to, aby nebyla přímá volba prezidenta. Hovoříme o tom, že tady může být diktátor. Ovšem to by chtělo argumentovat, kde v minulosti nepřímá volba zabránila nástupu diktátorů?

Jenom v české historii, když říkáme naše tradice, která to byla tradice? První republiky? Protektorátu? 40 let komunismu? Nebo ani ne 10 let Československa po listopadu? Nebo po období od rozdělení Československa dodneška? Vždyť tady byli zvoleni nepřímým způsobem Hácha, Gottwald a další. Husák. To je taky tradice.

A já si myslím, že tady je možnost tyto věci změnit. Hovoří se o tom, že volba prezidenta bude drahá. Já myslím, že to bychom mohli říct, že daleko dražší je volba do Senátu, daleko dražší je volba do Poslanecké sněmovny, ale i další volby. Prostě demokracie něco stojí, pokud ji chceme.

Další argumenty – a tady už zazněly dobré i protiargumenty – občané nejsou dostatečně zodpovědní na to, aby zvolili dobrého prezidenta. Každý z nás, paní senátorky a páni senátoři, byl zvolen obdobným způsobem, jako bude volba prezidenta. Myslíte si, že kdyby občané byli nezodpovědní a hloupí, že by nás tady zvolili? Já myslím, že musíme vycházet z reality a z toho, že občan má svou zodpovědnost a je schopen ji vyjádřit ve volbách.

Pak tady zazněly argumenty, kterou jsou a které vytvářejí jakýsi pocit, že někdo si za peníze koupí volbu. Já myslím, že daleko jednodušší je koupit si několik poslanců a senátorů v kuloárních jednáních – a to říkám v uvozovkách koupit – při nepřímé volbě prezidenta. Vždyť jsme ty nedůstojnosti viděli ve všech těch volbách, které probíhaly. A každá změna názoru jednotlivého volitele byla podezřelá. Neříkejme si, že to tak nebylo! A samozřejmě, že daleko dražší a daleko složitější bude přesvědčit několik milionů občanů o tom, že mě mají volit. A dát občanům tuto možnost si myslím, že je v pořádku.

Přímá demokracie je demokracií, která umožňuje, aby si lidé vybrali konkrétní lidi. Já myslím, že tady mezi námi, ať vezmeme senátorky nebo senátory, každý z nás tady byl zvolen jako osobnost v rámci svého volebního obvodu. Nikdo nezpochybňuje, že to byla nějaká zmanipulovaná volba nebo že ti naši voliči byli nějací nesvéprávní, když šli k volbám. A na druhé straně tady zaznívaly argumenty, že podobně by to nemělo být, byť v rozsahu větší volby, nebo samozřejmě většího volebního obvodu, ale na téměř stejném principu.

Já jsem přesvědčen o tom, že máme historickou šanci v této chvíli změnit dlouhodobé spekulace, které se tady táhnou možná 15 let, o tom, zda je nebo není možná přímá volba prezidenta. V této chvíli to bude na nás. A já jednoznačně znovu navrhnu nebo připojím se k těm, kteří navrhují, aby tento návrh zákona byl schválen v té podobě, jak je předložen, abychom neriskovali to, že pod různými záminkami pozměňovacích návrhů apod. tady zase další celá léta žádná přímá volba prezidenta nebude.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane místopředsedo, a nyní s právem přednosti pan místopředseda Sobotka.

1. místopředseda Senátu Přemysl Sobotka:  Paní předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové.

Já začnu s určitou vzpomínkou, a to na rok 2007, kdy tady v Senátu byla pořádána mezinárodní konference za účasti předsedů tehdejších parlamentních politických stran. Některé věty vám ocituji. A jsou to věty vytržené jenom pro dnešní parlamentní strany.

Jiří Čunek, tehdejší předseda KDU-ČSL, už se tady o tom zmiňoval:

"KDU-ČSL má přímou volbu prezidenta ve svém programu již dlouhodobě. Cílem zavedení přímé volby je přiblížit prezidenta občanům."

Jiří Paroubek, tehdejší předseda sociální demokracie:

"Názor našich členů, který se navíc zcela kryje s mým názorem, je tak kategorický, že více již snad ani být nemůže. ČSSD i já zcela jednoznačně jsme pro přímou volbu prezidenta."

Mirek Topolánek, tehdejší předseda ODS:

"Z mé strany nepanuje na přímou volbu hlavy státu jednotný názor. To nepokládám za chybu. A nutno přiznat, že v minulých letech byla tato otázka různými stranami otvírána z ryzího oportunismu. V každém případě nepovažuji za šťastné, když se o změně způsobu volby hlavy státu začíná pravidelně mluvit až v době, kdy stávajícímu prezidentovi se blíží konec funkčního období a hledá se jeho nástupce."

A to jsem řekl a uvedl z určité kontinuity názorové hladiny politických stran, které jsou dnes tady v Senátu, eventuálně jsou v Poslanecké sněmovně.

Tady se také deklarovalo o tom, že jedenáct, myslím, odborníků na výklad ústavy, pak také číslovka 16 odborníků na výklad ústavy. A já, když jsem dnes poslouchal tu debatu, přiznám se, že na vnitřním okruhu umožňuje, aby tady člověk nebyl, tak jsem zjistil, že jich máme daleko více; těch odborníků na ústavu. A že vlastně všichni jsme odborníci na výklad ústavy.

Já si tak nepřipadám, protože my dnes budeme rozhodovat politicky. Nijak jinak. Tak jako se rozhodovalo politicky o ústavě, která byla pro český stát. Protože tu sice připravili odborníci, ale za účasti politiků. Nehrajme si na to, že tady svým nějakým výkladem ústavy přesvědčíme někoho jiného.

Jsme tu politici, a jako politici také budeme rozhodovat o tom, zda bude nebo nebude přímá volba. Já pevně věřím, že bude. Díky.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane místopředsedo. Pan senátor Juránek se odhlásil. Neodhlásil? Na řadě je pan senátor Jirsa.

Senátor Tomáš Jirsa:  Paní předsedající, jenom technickou poznámku. Protože někteří diskutující zde vyvraceli argument, jakousi tezi, která zde u mě zazněla, že když bude schválena přímá volba, znamená to konec Senátu, tak bych uvedl na správnou míru, to co jsem opravdu použil. Řekl jsem, že argumentuje-li někdo tím, že podporuje přímou volbu, protože si to veřejnost přeje, tak jsem řekl, že mnohem větší procento veřejnosti než přímou volbu si přeje zrušit Senát. A zeptal jsem se, jestli jim také s touto vehemencí vyhovíte. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, a nyní tedy pan senátor Juránek.

Senátor Stanislav Juránek:  Nejsem si jistý, chtěl jsem být 81. senátorem, který k tomu promluví, nevím, jestli se mi to podařilo, nebo ne, ale to nám někdo spočítá. Myslím si, že nám všem.

Já bych chtěl říci, že jsem 19 roků pracoval v lese, a tam pro mě byly různé věci důležité. Jedna z těch věcí byla, co mi říkala babička. Babička mi říkala, před černým bezem poklekni. A tak, když jsem se teď stal mladým senátorem, tak jsem si chtěl skutečně vyslechnout všechny, a můžu říci, že jsem opravdu pozorně poslouchal, abych se co nejvíce přiučil a abych se naučil pokleknout před Ústavou. Já pevně věřím, že se mi to někdy podaří, ale teď si dovolím říci jen tři myšlenky.

První myšlenka, a považuji ji za strašně důležitou, je, že tady tato záležitost není žádný kompromis, co zde máme navrženo. Není to kompromis, protože tato záležitost nefungovala takovým způsobem, jak si představuji jednání mezi oběma komorami Parlamentu ČR. Myslím si, že za tímto účelem by bylo velmi dobře, kdybychom měli institut jako u obyčejných zákonů, kde bychom měli také možnost odhlasovat, že nemáme vůli se takovýmto ústavním zákonem zabývat. A myslím si, že by to odpovídalo tomu způsobu, jak nám tento zákon byl sem předložen. To je první myšlenka.

Druhá myšlenka je velmi důležitá podle mě také, že návrh Senátu a návrh Poslanecké sněmovny je v případě ústavního zákona rovnocenný. A tím chci říci, že z hlediska podstaty věci tady neexistuje pozměňovací návrh, pokud pro něco budeme hlasovat, ale je to prostě návrh Senátu. A kompromis je to pro mě tehdy, když návrh Senátu a návrh Poslanecké sněmovny se sejde a následně potom je zcela rovnovážně dohodnut ten skutečný kompromis.

Třetí myšlenka, říkám zcela jednoznačně, že podporuji přímou volbu prezidenta, starostů i hejtmanů. Já ji podporuji zcela jednoznačně, ale chci spolu s kolegou, protože jsem byl hejtmanem, stejně jako hejtman Vystrčil, říci, že ani jeden z nás dvou tady nechce dávat rovnítko mezi význam volby prezidenta a význam volby hejtmana. A kolega s tím souhlasí, abych to řekl i za něj nahlas. To v žádném případě ne.

A já jenom říkám, že tohle je velmi důležité si říci, že toto je už systémový krok, který by měl vést k tomu, že toto ústavní řešení se nějakým způsobem naplní. Já teď říkám, že to je jenom čtvrt krok, aby se to naplnilo, aby se Ústava naplnila.

Já teď ale říkám k tomu ještě jednu věc. Jestliže mám na výběr dvě řešení, a teď je jedno řešení, které je navrženo v pozměňovacích návrzích, a mám navrženo řešení pro přímou volbu Poslanecké sněmovny, konstatuji, že oba dva návrhy Senátu, se kterými jsem měl možnost se setkat, jsou mnohem lepším návrhem pro přímou volbu, a tak jsem zcela rozhodnut v tuto chvíli říci, že budu hlasovat pro pozměňovací návrhy, a to pro oba dva, pokud se dostanou do další rozpravy.

A já teď k tomu říkám ještě jednu věc, já myslím, že právě z toho může vzejít kompromis, a že to může být kompromis nejenom pro tuto ústavní změnu, ale že to může být kompromis, který nám pomůže nastavit ústavní změnu všech dalších zákonů, které se chystají, a dnes jsme slyšeli, že se jedná o dalších 7 změnách.

Kolegové, zjistil jsem, že nebudu poslední, což mě strašně mrzí, ale kolega Kubera jistě řekne na závěr něco, co naši debatu shrne, a já už se na něj těším.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, a zatím posledním přihlášeným je pan senátor Kubera.

Senátor Jaroslav Kubera:  Opravdu, uklidním vás, nevyvolám žádnou další diskusi, ale nemohu se vyjádřit k tomu, co tady říkal pan senátor Štěch na téma kontrasignace milosti.

Je to jeden z takových velkých virtuálních klamů. Protože u nás máme moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní. Ve chvíli, kdy někdo prosadí kontrasignaci milostí, tak se z výkonné moci stane moc soudní, protože bude už senát dvou lidí, kteří budou rozhodovat o milosti. To už není milost, to už je soud. Takže jenom, abychom si to ujasnili.

Je legitimní diskuse o tom, jestli už to není přežitek, jestli by se milosti jako takové neměly zrušit. To je naprosto v pořádku a může zvítězit jeden nebo druhý názor. Ale rozhodně nefunguje to, že kontrasignací např. dosáhneme toho, že když oba podepíší a tomu policistovi dají milost, to už by se ani nemělo nazývat osvobodí ho, takže se nemůže stát, že on se znovu něčeho nedopustí. Tak to prostě není. A vzpomínám si na ty případy, kdy byl prezident podezříván z čehosi.

Takže prostě to tak není a jen jsem považoval za nutné, protože to je zásadní věc, zatím nikdo nezpochybnil dělení na moc zákonodárnou, na moc výkonnou, na moc soudní, kromě Evropské unie, ale to je jiný příběh. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane senátore, a nyní je přihlášen předseda klubu ODS Richard Svoboda.

Senátor Richard Svoboda:  Paní předsedající, dámy a pánové, já nechci rozšiřovat debatu, tím spíše, že při všem respektu ke všem předřečnicím a předřečníkům nepovažuji otázku způsobu volby prezidenta za natolik kardinální, nicméně chci požádat o desetiminutovou přestávku na klub po ukončení debaty. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Ano, už tady byla avizována pětiminutová přestávka pro klub ČSSD, takže bude prodloužena, a vzhledem k tomu, že do obecné rozpravy už není nikdo přihlášen, tak ji končím, a v tuto chvíli nastává okamžik pro pana ministra, aby se vyjádřil k proběhlé rozpravě.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil:  Vážená paní předsedající, dámy a pánové, toto byla opravdu velmi náročná debata, řekl bych, že ještě rozsáhlejší, než nad občanským zákoníkem, které jsem také měl tu čest zde být účasten. Dovolte mi několik vět k debatě, která zde proběhla. Velmi si vážím argumentů, které padaly jak pro podporu předloženého návrhu, tak proti předloženému návrhu.

Vytvořit v Čechách ústavní zákon, který získá ústavní podporu, opravdu není jednoduché. Tomu věřte. Podíváte-li se také na historii, kdy jsme naposledy novelizovali Ústavu a byla shoda napříč jak koalicí, tak opozicí, tak těch případů opravdu je velmi málo. Toto je opravdu jeden z výjimečných případů, kdy se zatím podařilo na úrovni Poslanecké sněmovny najít shodu. Proto zde stejně jako někteří předřečníci zdůrazňuji tu výjimečnost kompromisu, který zde máte před sebou.

I já bych si dovedl představit, že některé věci v tom návrhu mohou být napsány jinak. Už jsem to také říkal. Asi ne u České národní banky, tam mám svůj odborný názor, ale některé pasáže bych napsal jinak. Formuloval bych je jinak, upravil bych je asi jinak. Ale toto, co zde máte před sebou, bylo opravdu připraveno zástupci 4 politických stran, kteří se snažili najít kompromis, který pro všechny bude v základě přijatelný.

A já vás moc prosím, abyste ti z vás, kteří v principu chtějí podpořit přímou volbu prezidenta, takto na to nahlíželi.

Ten návrh v žádném případě není právním paskvilem, jak zde bylo řečeno. Nikdo z vás, a já se velmi omlouvám, že to zdůrazňuji, zde neřekl, v čem je návrh právním paskvilem a proč v praxi nebude fungovat. Nikdo to tady neřekl, pouze to tady bylo několikrát deklarováno a opakováno. Připadá mi to, vážení kolegové, ti z vás, kteří to říkali, že to není úplně fér. Řekněte otevřeně, zda podporujete přímou volbu, anebo zda jste její odpůrci. Ale nepřipadá mi korektní konstatování v duchu, já jsem pro přímou volbu prezidenta, ale je zde právní paskvil a nemohu ho podpořit. To zkrátka není pravda. Nikdo z vás neprokázal, zde konkrétně na těch ustanoveních, v čem tkví kouzlo právního paskvilu, a proč ten návrh nebude fungovat. Není to tak.

Ostatně ty pozměňovací návrhy, které projednal a připravil ÚPV, a teď vůbec už nechci rozporovat onu proceduru, plně respektuji, že zde byly předloženy, tak se samotné procedury volby netýkají. Prosím, pojďme se na ně podívat a zopakovat si, co obsahují. Obsahují věci, které se dotýkají pravomocí prezidenta, otázky výběru bankovní rady České národní banky, což je věc, která je určitě k debatě, určitě to je důležité téma. Nechci to zlehčovat, ale zkrátka netýká se to přímé volby prezidenta. Kdo chce volit prezidenta přímo, chce podpořit přímou volbu, nemusí kvůli tomuto bodu pro návrh Poslanecké sněmovny nehlasovat.

Co je tam obsaženo dále? Je tam obsažena otázka přechodu pravomocí v případě, že není prezident. Opět je to věc, která může být k debatě, může být debatována odborníky, neodborníky, politiky, nepolitiky, ale v ústavě dneska úprava je, která nečiní problémy, a opět to nesouvisí se samotnou přímou volbou prezidenta. To je přece korektní říci.

Další věc, která je, a to je snad jediná věc, která se dotýká procesu volby, je situace, která je velmi mimořádná, kdy do druhého kola postoupí dva kandidáti, jeden z nich odstoupí, odstoupí i další kandidáti, a více méně ve druhém kole zůstane jediný kandidát. A pak jsou v zásadě dvě varianty. Varianta poslanecká, která říká, volba přesto proběhne, aby ten kandidát měl vyšší legitimitu, a varianta druhá, která je možná, ale není o vyšší jiné kvalitě, ale pouze o nižších nákladech, to je třeba korektně říci, když už zůstane jediný kandidát, druhé kolo se nekoná, a tento jediný kandidát je prohlášen prezidentem. Prosím, v čem je rozdíl kvality? Je to pouze o tom, že v tomto případě neproběhne druhé kolo a budou vynaloženy menší náklady. Je otázkou vůbec, jestli ty menší náklady budou vynaložené, protože pokud několik dní před volbou odstoupí kandidáti, a já mám natištěné volební lístky, mám připravené volební komise, veškeré náklady vynaložené, to ministerstvo vnitra všechno připraví, tak si nežijme v iluzi, že náklady budou výrazně vyšší. To je argumentace, která je zde uvedena, také mj. v rámci ústavně-právního výboru, a já konstatuji, že ve chvíli, kdy odstupuje kandidát dva dny před volbami a ruší se kolo voleb, tak náklady už jsou z velké části vynaložené a velká úspora to nebude.

Otázka imunity a její časové omezení zde bylo debatováno. Dnes to bylo na půdě Poslanecké sněmovny, bylo to schváleno u ústavních činitelů, a tedy je možné pro toto hlasovat, a v tuto chvíli již neplatí argument, který byl ve své době legitimní z pohledu vašeho ústavně-právního výboru, že by se časově omezovala imunita pouze u prezidenta. Tohle do budoucna platit nebude, protože to je další zákon, který k vám jde, který omezí imunitu i u ostatních ústavních činitelů. Jinými slovy, dámy a pánové, já se to snažil rozebrat, není v tuto chvíli argument nebo věc, která by byla navržena Senátem, a která pokud nebude schválena, pak návrh, který sem přišel z Poslanecké sněmovny, nebude fungovat. Tak to zkrátka není. A pokud ano, já moc prosím ty, co říkají, že bez určité části usnesení ústavně-právního výboru nebude přímá volba fungovat, ať řeknou, o kterou část se jedná. Ale nikdo to tady neřekl.

K stanovisku expertů řeknu asi tolik. Já také znám stanoviska expertů a vím, jak se s experty pracuje, viz naše dlouhá debata nad občanským zákoníkem. Nechci snižovat žádného experta. Tento návrh připravovali experti z pražské právnické fakulty, chápu tedy, že brněnská právnická fakulta je zásadně proti. Nechci to tady rozebírat dále, ale moc prosím, je určitě možné, že určité věty mohly být jinak formulovány, že určité paragrafy mohly být jinak seřazeny, ale z hlediska obsahu a výsledku je, prosím, návrh celistvý, je aplikovatelný a v praxi nebude přinášet žádné problémy. V ostatních věcech, které nejsou v Ústavě upraveny, budou v doprovodném zákoně.

Opět je možné vést debatu, co má být v Ústavě a co má být v doprovodném zákoně, jaká má být míra obecnosti ústavní úpravy, co se má nechat na doprovodný zákon. Byla zvolena tato varianta, ale já moc prosím, aby ti z vás, kteří vnitřně chtějí podpořit přímou volbu prezidenta, aby ji případně podpořili, protože opravdu podle této předložené novely bude možno bez problémů přímou volbu prezidenta provádět.

Dámy a pánové, já se nechci v tuto chvíli vracet, některé argumenty, které zde padly, já jsem přesvědčen, že zde několikrát proběhla téměř démonizace přímé volby, většina států EU, kde je republika, má přímou volbu prezidenta. 12 zemí v Evropě má přímou volbu prezidenta, 8 zemí má nepřímou volbu, zbytek jsou monarchie. Tzn., my se neposouváme někam mimo evropský kontext. Já jsem chvílemi měl pocit, že zde přijímáme úpravu, která nás posouvá někam mimo evropský kontext. Srovnávat to s trestem smrti např., co tu zaznělo, je nekorektní. Trest smrti je v Evropě zakázán. Trest smrti je něco, co nás posouvá mimo evropský kontext. Co nás posouvá někam, co dnes v Evropě už je zakázáno a vyloučeno, mj. dokumenty Rady Evropy.

Takže prosím, přecházíme-li potenciálně od nepřímé volby k přímé volbě, tak vybíráme jiný model, který na evropském kontinentu funguje, a funguje v tomto směru naopak většinově.

Dál se zde k tomu vyjadřovat nechci, chtěl jsem upozornit na to, že jak teze právního paskvilu, tak teze k démonizaci přímé volby, podle mého názoru jsou nadsazené, byť plně respektuji právo každého zákonodárce, resp. ústavodárce, vnímat ho svým pohledem.

Závěrem snad mohu říci jenom tolik, že o přímé volbě prezidenta se bavíme na půdě obou komor Parlamentu více než 10 let. Já jsem přes 10 let poslancem. Celou dobu jsem v ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny, v komisích, a celou dobu se vede debata o přímé volbě prezidenta. V Parlamentu bylo nesčetně různých návrhů, které obsahovaly dvoukolové volby, jednokolové volby, francouzský model atd. A všechny ty návrhy byly v podobné kvalitě, jako tento.

Nežijme zde v plané naději, že teď někdo přijde s nějakým úplně jiným, lepším návrhem, který odstraní všechny vady a potenciální problémy, které ústavní pořádek v České republice podle někoho může mít. Není to pravda. To, co tady je, bylo domluveno, dostalo se to až k vám, a já vás prosím, abyste to projednali a posoudili podle vnitřního přesvědčení, jak nahlížíte na otázku přímé volby prezidenta. Nevnímám jako pravděpodobné po deseti letech debat o přímé volbě prezidenta, že zde vznikne nějaký mnohem lepší návrh, nebo že je zde velká šance, že zde bude prohlasována řada pozměňovacích návrhů, které z "právního paskvilu" udělají dokonalé dítě. To jsou, prosím, iluze, a trošku mi to připadá jako snaha najít zástupné problémy pro ty, co návrh případně nechtějí podpořit.

Já vás tedy ještě jednou prosím o zvážení tohoto návrhu, a pokud jste přesvědčeni, že přímá volba je správné řešení pro Českou republiku, pak vás prosím o podporu tohoto návrhu, protože v tuto chvíli jsme nejblíže možnému dosažení této změny. Ostatní další varianty jsou bohužel podle mého názoru reálné možnosti více vzdálené. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, pane předkladateli, a nyní nastala chvíle pro garanční zpravodajku paní senátorku Paukrtovou, která nás seznámí zejména s tím, jaké návrhy v rozpravě padly, a o čem tedy bude možno hlasovat.

Senátorka Soňa Paukrtová:  Dovolte mi už jenom pár vět. Vystoupilo asi 26 senátorů, já už jsem to potom přestala počítat, a tady samozřejmě zaznívaly návrhy pro schválení přímé volby, proti přímé volbě, každý máme na to jiný, a musím říci, že legitimní názor. Jediné. S čím bych ještě vystoupila, je skutečnost, že si myslím, že dohody a kompromisy, dělané v rámci novel Ústavy by měly být uzavírány mezi komorami Parlamentu a nikoli na bázi politických stran. Tak to prostě podle mého názoru je. Protože my se potom opravdu dostáváme do pozice, Poslanecká sněmovna přijde nějaký návrh, projedná to přes politické strany, a my jsem postaveni před hotovou věc.

Tady je nám jaksi naznačováno, že přijmeme-li, opravíme-li, pak je to jenom záminka k tomu, aby tento zákon nebyl přijat. Já si myslím, že komory v případě ústavních zákonů jsou rovnocenné a že by do budoucna, pokud budeme uvažovat o novelách ústavy, mělo být postupováno jako jednání mezi komorami. To je poslední, co jsem si dovolila ještě říci.

A protože budeme jednat o novele ústavy, tak vás musím seznámit se způsobem hlasování a jaké návrhy byly podány. Byl podán návrh na schválení, byl podán návrh na zamítnutí. Ústavně-právní výbor přijal pozměňovací návrhy. V případě, že budeme hlasovat o schválení návrhu zákona, tak tam je vyžadována třípětinová většina přítomných senátorů. Pro zamítnutí stačí prostá většina přítomných senátorů, a to z toho prostého důvodu, že před tím zamítnutím neschvalujeme souhlas mezi oběma komorami.

Pokud bychom postoupili do podrobné rozpravy, tak jednotlivé pozměňovací návrhy se přijímají prostou většinou, zatímco hlasování o vrácení PS musí být prohlasováno třípětinovou většinou. Takže pokud bychom postoupili do podrobné rozpravy, tak já ještě bych vás upozornila na jednotlivé pozměňovací návrhy ústavně právního výboru.

Pan ministr je tady rozebral poměrně detailně, přesto bych vás o tom ráda informovala. A znovu opakuji, jednotlivé pozměňovací návrhy se přijímají prostou většinou a ke schválení vrácení Poslanecké sněmovně musíme hlasovat třípětinovou většinou. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Palečková:  Děkuji, paní senátorko. A nyní v souladu s požadavky předsedů klubu ČSSD a ODS nastal čas na desetiminutovou přestávku na jednání klubů.

(Jednání přerušeno v 19.41 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 19.52 hodin.)

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Vážené kolegyně, kolegové, my jsme se zastavili těsně před hlasováním. V tuto chvíli budeme hlasovat o návrhu ústavního zákona. Já poprosím paní zpravodajku, aby nám sdělila, s jakým postupem?

Senátorka Soňa Paukrtová:  Dámy a pánové, nejprve budeme hlasovat o schválení návrhu zákona. Ústava požaduje třípětinovou většinu přítomných senátorů. Kdyby tento návrh neprošel, tak budeme hlasovat o zamítnutí návrhu zákona, k čemuž je zapotřebí pouhá prostá většina přítomných senátorů. Takže nejprve o schválení návrhu zákona.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Dobře, já ale všechny odhlásím. Prosím, přihlaste se znovu. Svoláme se k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu schválit návrh ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších ústavních zákonů.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 11 ze 75 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 45 se pro vyslovilo 49, proti bylo 22. Návrh byl přijat. (Potlesk.)

Takže v tuto chvíli jsme ukončili projednávání tohoto bodu s tím, že příští volba prezidenta České republiky bude s největší pravděpodobností přímá volba. Děkuji panu ministrovi, děkuji zpravodajce. Děkuji vám všem za konstruktivní přístup a rozpravu. A my budeme ještě pokračovat dalšími body, kterými jsou evropské tisky, a to v této chvíli je

 

Návrh směrnice Rady o společném systému daně z finančních transakcí a změně směrnice 2008/7/ES

Tisk EU č. N 084/08

Materiál jste obdrželi jako senátní tisky N 84/08 a N 84/08/01. Prosím ještě pana ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, aby zastoupil ministra financí Miroslava Kalouska, aby nás seznámil s tímto materiálem. Pane ministře, prosím, máte ještě slovo.

Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil:  Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych v tuto chvíli velmi stručně zastoupil svého kolegu pana ministra financí Kalouska a seznámil vás s návrhem směrnice Rady o společném systému daně z finančních transakcí a změně směrnice 2008/7/ES.

Deklarovaným cílem předloženého návrhu Evropské komise je harmonizovat podmínky na finančním trhu EU a omezit některé rizikové transakce, např. vysokofrekvenční obchodování. Daň z finančních transakcí byla komisí navržena také jako jeden z nových vlastních zdrojů rozpočtu EU.

Návrh zdůvodňuje zavedení daně s širokým konsensem o nutnosti zajištění příspěvku finančního sektoru na náklady krize, na nichž se podílel a potřebou zdrojů na konsolidaci veřejných rozpočtů a nápravu údajného nedostatečného zdanění finančního sektoru.

Dalším důvodem pro zavedení je dle Evropské komise potřeba koordinovaného rámce na úrovni EU pro posílení jednotného trhu, neboť v současné době má různé formy této daně zavedeno 10 členských států. Návrh je založen na široké působnosti směrnice zahrnující transakce investičními nástroji, tj. např. akciemi, dluhopisy včetně derivátů, a to na organizovaných trzích i mimo tyto trhy.

Z předmětu daně je vyloučena směna měn, neboť její zdanění by nebylo v souladu s právem EU. Daň z finančních transakcí by podle návrhu nedopadala také na transakce prováděné Evropskou centrální bankou a ostatními centrálními bankami. Předmětem daně by nemělo být ani poskytování úvěrů, hypoték a jiné běžné finanční operace občany a podniky. Daň by měla dopadat na finanční transakce prováděné finančními institucemi, pokud alespoň jedna ze stran transakce bude uskutečněna v rámci EU.

Komise navrhuje, aby se tato daň začala uplatňovat od 1. 1. 2014. Návrh směrnice předpokládá sazbu daně v režii minimální harmonizace, a to ve výši alespoň 0,1 % na standardní finanční transakce a 0,01 % na derivátové nástroje. Evropská komise očekává, že při splnění optimistických předpokladů by daň mohla přinést výnosy ve výši 57 mld. euro ročně.

Evropská komise již dříve představila myšlenku směřování výnosů této daně z rozpočtu EU v rámci nového systému vlastních zdrojů Evropské unie. Příjmy by měly být rozděleny mezi EU a členské státy, kdy část daně by byla využívána jako vlastní zdroj EU, který by částečně snižoval příspěvky členských států.

Členské státy by mohly rozhodnout také o zvýšení této části příjmů zdaněním finančních transakcí vyšší sazbou.

Vláda ČR společně s ČNB se k zavedení daně z finančních transakcí staví odmítavě a neshledala důvody pro zavedení této daně jako relevantní. Zavádění dodatečného zdanění finančního sektoru formou daně z finančních transakcí považuje za nevhodný prostředek k dosažení stanovených cílů, přičemž nesdílí ani důvody pro jejich prosazování z úrovně Evropské unie. Pokud by její zavedení v EU nebylo doprovázeno zavedením na globální úrovni, což se nepředpokládá, mohla by ohrozit konkurenceschopnost evropského prostředí v oblasti finančních služeb a zvýšit riziko relokace u finančních center mimo EU.

Daň bez ohledu na její geografické vymezení by vedla ke zvýšení transakčních nákladů finančních služeb a k pravděpodobnému přenosu daňového zatížení na konečné spotřebitele, včetně financování ekonomických aktivit, omezení likvidity a zvýšení volatility trhu a neodhadnutelné reakce účastníků trhu.

Nová forma zdanění může působit distorze na finančním trhu z hlediska tvorby finančních produktů i chování tržních subjektů. Zavedení daně by mohlo být spojeno s rizikem odlivu kapitálu a negativním vlivem na úvěrovou schopnost bank, což by následně mohlo vést k růstu nákladů kapitálu pro firmy.

V kontextu současných diskusí považujeme zavedení takovéto daně za nekonzistentní opatření. Na jedné straně totiž budou členské státy kapitál bankám poskytovat, a na straně druhé je budou zatěžovat dalším zdaněním.

Lze navíc předpokládat, že zavedení této daně by se negativně odrazilo na výši výnosů ostatních existujících daní, zejména daní z příjmů.

Česká republika nesouhlasí s tvrzením, že návrh je v souladu s principem subsidiarity, neboť přijatá, nebo zvažovaná opatření členských států neopravňují k jednotnému zavádění opatření na úrovni EU. V případě, že by nebylo možno jednomyslnosti členských států dosáhnout, existuje možnost, že by členské země, které tuto daň zavádět chtějí, tak učiní formou mezivládních dohod.

Česká republika se domnívá, že zřetelná identifikace jednotlivých zdaňovaných produktů, výše daňové základny a vymezení daňových subjektů by bylo obtížné, což by značně komplikovalo jednotnou praktickou aplikaci ve všech členských státech a vede ke značné administrativní náročnosti při provádění a následné kontrole dodržování jednotně nastavených pravidel.

Zavedení daně z finančních transakcí by velmi pravděpodobně negativně ovlivnilo ekonomický růst zemí EU, neboť samotné hodnocení dopadu zveřejněné Komisí spolu s návrhem směrnice předpokládá možnost snížení hrubého domácího produktu v důsledku jejího zavedení v dlouhém období o 0,53 až 1,76 procentních bodů.

Česká republika nebude podporovat zavedení daně z finančních transakcí v předložené formě.

Tolik tedy stanovisko ministerstva financí. Já vám děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Ano, děkuji, pane ministře, za předkládací zprávu. Prosím, abyste opět zaujal místo u stolku zpravodajů. Výborem, který se tímto tiskem zabýval, je výbor pro záležitosti EU. Ten přijal usnesení, které máte jako senátní tisk N 84/08/02. Zpravodajkou výboru je paní senátorka Jana Juřenčáková, kterou prosím, aby nás seznámila se zpravodajskou zprávou. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Jana Juřenčáková:  Děkuji za slovo. Paní předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové v září 2011 předseda Evropské komise Barroso oznámil předložený návrh směrnice na zavedení společného systému daně z finančních transakcí. Tato daň má sloužit jako nový zdroj příjmů jak pro národní rozpočty, tak i jako zdroj financující rozpočet EU. Návrh chce postihnout transakce s investičními nástroji, to je například akciemi, dluhopisy včetně derivátů, a to na organizovaných trzích i mimo tyto trhy, které provádějí finanční instituce, jež jsou usazeny v některé z členských zemí EU.

Jedním z důvodů je snaha o to, aby se finanční sektor podílel na úhradě nákladů za finanční a hospodářskou krizi.

Návrh směrnice v úvodu vymezuje předmět a obsah působnosti daně z finančních transakcí. Kapitola 1 vymezuje předmět – oblast působnosti a definice, v článku 1 je stanoveno, že směrnice se použije na všechny finanční transakce za podmínky, že nejméně jeden z účastníků transakce je usazen v členském státě a že je účastníkem transakce finanční instituce na území některého členského státu a jedná buď na vlastní účet nebo na účet jiné osoby, nebo jedná jménem účastníka transakce.

Článek 2 obsahuje definice, co se rozumí finanční transakcí, finanční institucí.

Článek 3 definuje termín usazení.

V kapitole 2 je definován vznik daňové povinnosti, základ daně a sazby, to je vznik povinnosti k úhradě daně z finančních transakcí, daňový základ daně z finančních transakcí v případě finančních transakcí, které se netýkají derivátových nástrojů a které se týkají derivátových nástrojů, společná ustanovení o základu daně, uplatnění, struktura a výše sazeb.

Návrh stanoví minimální sazbu daně z finančních transakcí 0,1 % základu daně pro nederivátové finanční transakce a 0,01 % pro derivátové transakce. Konkrétní sazbu si má stanovit každý členský stát.

Kapitola 3 řeší úhradu daně z finančních transakcí, související povinnosti a předcházení vyhýbání se daňovým povinnostem, daňovým únikům a zneužívání daňového režimu.

Návrh počítá s předkládáním pravidelných hodnotících zpráv ze strany Komise v pětiletých intervalech. Transpoziční lhůta pro převedení směrnice do národní legislativy je stanovena do 31. 12. 2013.

Návrh této směrnice projednal VHZD na své 17. schůzi 24. ledna a přijal usnesení č. 2, ze které vycházelo přijaté usnesení výboru pro záležitosti EU.

Zavedení této daně sleduje čtyři cíle, a to získání nových zdrojů, zajištění spravedlivého příspěvku finančního sektoru k úhradě nákladů za finanční a hospodářskou krizi, potřebu doplnění regulatorního rámce prostřednictvím odrazování od nadměrně rizikových transakcí a snaha o zabránění fragmentace vnitřního trhu.

Komise sama uvádí, že existuje vysoká míra nejistoty ohledně reálného výnosu daně. Zavedení daně z finančních transakcí může dle výpočtu v dopadové studii vést k poklesu HDP v EU až o 1,76 % HDP, což může v důsledku vést k výpadkům u daně z obratu, ale i u daní přímých. Komise sama připouští, že pokud nebude daň z finančních transakcí zavedená globálně, může docházet k postupné erozi daňového výnosu. Očekávaný daňový výnos může také výrazně omezit náchylnost k obcházení daně z finančních transakcí.

V souvislosti se všemi těmito faktory jsem navrhla usnesení, které bylo schváleno na zasedání výboru pro záležitosti EU dne 1. února 2012. Já vás jenom seznámím s usnesením.

203. usnesení z 23. schůze konané dne 1. února 2012 k návrhu směrnice Rady o společném systému daně z finančních transakcí a změně směrnice 2008/7/ES, senátní tisk č. N 84/08.

Po úvodní informaci Ladislava Minčiče, prvního náměstka ministra financí, zpravodajské zprávě senátorky Jany Juřenčákové a po rozpravě výbor

I. přijímá k návrhu směrnice Rady o společném systému daně z finančních transakcí a změně směrnice 2008/7/ES doporučení, které je přílohou tohoto usnesení,

II. doporučuje Senátu PČR, aby se k návrhu směrnice Rady o společném systému daně z finančních transakcí a změně směrnice 2008/7/ES vyjádřil ve smyslu doporučení přijatého výborem,

III. určuje zpravodajem výboru pro jednání na schůzi Senátu PČR senátorku Janu Juřenčákovou,

IV. pověřuje předsedu výboru senátora Luďka Sefziga, aby předložil toto usnesení předsedovi Senátu PČR.

Já to doporučení nebudu číst, protože jej máte na lavicích. Jenom bych chtěla připomenout, co se tady dělo v minulosti. Vždycky, když jsme měli schvalovat cokoli, co se týkalo odporu vlády ČR k této dani z finančních transakcí, došlo na plénu Senátu k takovému hlasování, že se měnila doporučení přijatá ve výborech. Teď to bylo u nás na výboru podobně. Byl nám předložen návrh usnesení z VHZD, který byl vlastně navržen k hlasování, pak předložil návrh usnesení pan kolega Táborský. A protože tam to vypadalo tak, že nebude přijato žádné usnesení, tak jsem předkládala já ještě hlasování, které zmírňovalo tu tvrdou formu odporu, která přišla z VHZD. Nakonec prošlo usnesení z VHZD, ale protože jsme dneska dostali na lavice opět návrh usnesení, které předkládá pan kolega Táborský, tak jsem si dovolila předložit to usnesení, které jsem já předkládala jako tu mírnější formu. S tím, že kolega Táborský říkal, že by s tím souhlasil, že by s tím nebyl problém. Takže bude na vás, ke kterému usnesení se vyjádříte.

Obava ze zavedení daně z finančních transakcí vlastně vyplývá z toho, že pokud nebude ta daň zavedena globálně, to znamená celosvětově, tak je předpoklad, i po zkušenostech ze Švédska, že finanční trhy přesunou své aktivity mimo rámec EU.

To je asi všechno k mému doporučení. Doporučení, které schválil výbor, máte jako součást tisku N 84/08, na stůl jste teď dostali ještě měkčí verzi tohoto usnesení. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, paní senátorko. VHZD byl dalším výborem, který projednal tento evropský tisk. Zpravodajem byl pan senátor Jílek. Měla bych se zeptat, zda chce vystoupit, ale vzhledem k tomu, že tu není, tak asi vystoupit nechce. Takže otevírám rozpravu k tomuto návrhu směrnice Rady. Do rozpravy se jako první přihlásil pan senátor Josef Táborský. Prosím, pane senátore.

Senátor Josef Táborský:  Vážená paní předsedající, pane ministře - jestli je přítomen, vážené kolegyně a kolegové. Na základě návrhu usnesení obou výborů, jak VHZD, tak i garančního výboru pro záležitostí EU, který vycházel právě z doporučení hospodářského výboru, by mohl být dojem, že tento materiál je naprosto bezkonfliktní, jednostranný a není prakticky o čem v této příležitosti diskutovat. Ale opak je pravdou. Protože projednávaná materie v obou dvou výborech, návrhy usnesení byly schváleny těsnou většinou a ve výboru pro záležitosti EU byly předloženy celkově tři návrhy. Já bych se víceméně chtěl zaměřit na tu odbornou argumentaci, na věcnou stránku věci, tak jak tady zazněly z úst předkladatele též věcné důvody.

Pro podporu návrhu této směrnice je skutečnost, že ekonomika ČR je postavena na reálném základu, je postavena především na průmyslu, a tedy dopad na Českou republiku je minimální. Masivní spekulativní transakce nejvíce ohrožují evropské trhy. Zdanění spekulací bankovního sektoru by částečně pomohlo řešit současnou krizi, kterou do velké míry bankovní sektor vyvolal.

Jaké jsou hlavní argumenty? Tato daň by měla být zavedena jako příjem do evropského rozpočtu, tedy primární příjem, nešel by do členských zemí. Snížilo by to přímé české příspěvky do evropského rozpočtu, což umožní použít peníze na národní účely.

Z podstatných věcí je česká ekonomika tvořena z reálných peněz. Není tedy závislá a tvořena virtuálními penězi, proto tedy dopad daně na Českou republiku se nepromítne nijak negativně do stavu české ekonomiky.

Daň by byla rozdělena dle zkonzumovaných finančních služeb, lepší než čerpat peníze od daňových poplatníků, na záchranu evropských institucí, banky by tedy nepřevedly daň na drobné klienty. Přímý dopad daně na Českou republiku by se týkal pouze takzvaných face trade, obchodníků realizujících rychlé transakce, zavedením daně se nechá předpokládat, že by tento obchod poklesl o 70 %. Tyto velké obchody by zmizely a nastala by větší stabilizace.

Selhání finančního sektoru není a nemělo by být demontáží sociálního státu. Cílem této daně je zpomalení finančních trhů, které svými výkyvy ohrožují fungování reálné ekonomiky. Daň by postihla především často se opakující finanční operace prováděné počítači v minisekundách. Tím by byly omezeny finanční systémy ohrožující výkyvy. Reálná ekonomika, která v České ekonomice dominuje, by na takové dani jen získala. Daň z finančních transakcí je v českém národním zájmu a je v zájmu reálné ekonomiky, která produkuje zboží a služby a nikoli sektoru, který parazituje na reálné ekonomice.

Není pravda, že by tato daň byla v rozporu s principem subsidiarity a týkala se pouze 12 států EU. Týká se všech členů EU, tedy 27, a také dalších států EU přímo provázaných ekonomicky a politicky. Nikdo z této skupiny nemá zájem na krachu či pádu eura a tato skupina je na existenci eurozóny životně závislá.

Strach z nižší investiční aktivity je do značné míry neoprávněný. Dopad daně na skutečné investice bude s ohledem na výši daně minimální. Dotkne se zejména obchodů, při kterých jsou držena aktiva minimální dobu. Zisk je u těchto obchodů založen na fluktuaci cen a nikoli na výsledku reálné investice. Daň tak sice skutečně aktivitu omezí, v jejím důsledku však povede k orientaci na dlouhodobější investice, což nelze považovat za negativní jev.

Na základě uvedených argumentů jsem si dovolil připravit doporučení k vyjádření Senátu PČR, které zde načtu.

Doporučení k vyjádření Senátu Parlamentu ČR k Návrhu směrnice Rady o společném systému daně z finančních transakcí a změně směrnice 2008/7/ES, senátní tisk N 084/08.

Senát Parlamentu ČR:

I. se důkladně seznámil s obsahem návrhu směrnice Rady o společném systému daně z finančních transakcí a změně směrnice 2008/7/ES, je toho názoru, že zavedení společného systému daně z finančních transakcí je podle Evropské komise odrazem širokého konsenzu o nutnosti zajištění příspěvku finančního sektoru na náklady krize, na níž se podílel, a o potřebě zdrojů na konsolidaci veřejných rozpočtů a nápravu nedostatečného zdanění finančního sektoru. Současně je nutné vybudovat koordinovaný rámec na úrovni EU pro posílení jednotného trhu EU.

II.

1. Je přesvědčen, že masivní spekulativní transakce nejvíce ohrožují evropské trhy a tedy zdanění spekulací bankovního sektoru by částečně pomohlo řešit současnou krizi, kterou do velké míry bankovní sektor vyvolal.

2. Upozorňuje, že daň z finančních transakcí je v českém národním zájmu, tedy zájmu reálné ekonomiky České republiky.

3. Nesouhlasí s pozicí vlády České republiky, která zaujala k systému daní z finančních transakcí negativní stanovisko.

III.

1. Žádá vládu, aby jej informovala o tom, jakým způsobem toto stanovisko zohlednila, a o dalším vývoji projednávání.

2. Pověřuje předsedu Senátu, aby toto usnesení sdělil Evropské komisi. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také. Do rozpravy se s přednostním právem v této chvíli přihlásil pan předseda Senátu Milan Štěch. Prosím, pane předsedo.

Předseda Senátu Milan Štěch:  Děkuji. Paní místopředsedkyně, pane ministře, kolegyně a kolegové. Chtěl bych velmi stručně říci, že podporuji návrh stanoviska, které nyní přednesl a navrhl pan kolega Táborský.

A jenom kdo dneska nesleduje internet, tak připomenu, že 9 zemí EU vyzvalo dánské předsednictví, aby urychlilo práci na přípravě legislativy a dohody, která by vedla k tomu, že bude zavedena daň z finančních transakcí. A myslím si, že je to naprosto správný směr. A pokud opět nechce naše republika, naše vláda zůstat někde stranou a dostávat nálepku, že jsme ti, kteří vlastně nechtějí zprůhlednit finanční toky, tak bychom se měli přidat.

Jenom připomenu, že nedávno byly k dispozici na internetu informace, které hovoří o tom, že 64 % z této daně by mělo být vybráno na území Velké Británie. České republiky se to prakticky netýká. Proto tyto finanční transakce u nás prakticky neprobíhají, ale probíhají v jiných zemích. Ale v řadě případů toto bohatství bylo vytvořeno i v naší zemi, a myslím si, že nejcennější nejsou ani ty vybrané peníze, ale nejcennější je možnost kontroly pohybu těchto zdrojů, to znamená tohoto finančního kapitálu.

Podporuji tedy návrh kolegy Táborského. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také. Dále je přihlášen do rozpravy pan senátor Luděk Sefzig, předseda výboru pro záležitosti EU. Prosím, pane předsedo.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Vážené paní senátorky, páni senátoři, pane ministře, dovolte mi, abych jenom velice stručně komentoval tento návrh, který vznikal před několika měsíci, kdy jde v podstatě o zavedení daně z finančních převodů. A tento návrh samozřejmě neřeší žádné krize, byl vyprovokován několika momenty. Tím řekl bych zástupným momentem je moment, který říká, že banky jsou málo daněny, protože mají výjimky, a z toho důvodu byl přijat tento návrh. Druhý podle mého soudu zástupný moment je ten, že se počítá s navýšením rozpočtu, a právě navýšení rozpočtu, sice z poloviny do rozpočtu EU a zhruba z poloviny do rozpočtu národních států. To je hlavní důvod, proč je tento návrh tak velice atraktivní.

Je to vlastně další cesta ke zvýšenému přerozdělování, chabě odůvodněná tím, že banky nejsou daněny, ty převody nejsou dosud daněny. A druhým chabým důvodem je důvod ten, že se tím omezí fiktivní převody.

Kdyby se chtělo skutečně omezit fiktivní převody, tak by tato daň musela být mnohonásobně vyšší. Za zdanění 0,0 nic nikdo neustoupí od úmyslu provést klidně několik fiktivních převodů.

Velkým nebezpečím této daně je to, co si vyzkoušeli už ve Švédsku, možná to kolegyně zmínila, přesně jsem nesledoval její zpravodajskou zprávu. Ve Švédsku skutečně zavedli tuto transakční daň před několika desetiletími a došlo k tomu, že se všechny transakce bankovních trhů odklonily od Švédska. Švédsko to pak zrušilo. Udělalo pokus, který se mu nevyplatil. A my logicky si musíme klást otázku, zda toto nehrozí těm státům EU, které to přijmou, zdali nedojde k odklonu transakcí a budou probíhat tyto transakce v Číně, v Singapuru a nevím v které zemi na světě.

Česká republika má na tuto transakční daň dokonce vyjednanou výjimku. A když nás tady navštívil generální ředitel odboru komise pro správu daní, tak jsem jej na něj upozornil, a dokonce jsem mu dal k úvaze, zdali by naopak EU nepovažovala za vhodné, aby ČR této výjimky využila, a provedl se takový živý pokus o to, zdali skutečně je riziko, že by ty peníze v případě zavedení této daně nemohly utéci z Evropy, protože by bylo jasně vidět, že dochází k přesunu. Většina bank má své dcery v ČR a mohlo by dojít k odsunu a přesunu těchto transakcí do ČR. A tím přesunem by se prokázalo, že argumenty těch, kteří nechtějí tuto transakční daň zavést, jsou naprosto správné a relevantní. Prokázalo by se to tím, že by se z České republiky mohlo stát jedno velké City, protože je pravda, že v ČR tolik těch bankovních převodů neprobíhá, jako jich probíhá v jiných státech. Nejcitlivější je to právě pro Londýn, kde řada bankovních domů, generálních ředitelství sídlí, a tam tento aspekt je velice závažný.

Jenom připomínám usnesení, které výbor přijal, které poukazuje na všechny tyto události a všechna tato rizika zavedení transakční daně. A jenom připomínám, že jsme přijali závěr a usnesení, které bylo vypracováno naším výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který se pochopitelně v těchto ekonomických otázkách pohybuje jistě zdatněji než náš výbor. Toto usnesení je vyvážené.

Jiná situace by samozřejmě nastala, kdyby se celý svět dohodl, že zavede celosvětově tyto transakční daně. Pak by nebylo riziko odklonu finančních převodů do jiných států a nedocházelo by k podkapitalizování, když to řeknu obecně, států EU.

Proto se domnívám, že bychom si měli zachovat velice rezervovaný přístup k tomuto návrhu, který nejenom vyjádřila vláda, ale my jsme jej velmi specifikovali v těch dvou usneseních, které přijal hospodářský výbor a následně evropský výbor.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore. Dále se přihlásil do rozpravy pan senátor Jan Hajda, předseda výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

Senátor Jan Hajda:  Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Pokud se týká hospodářského výboru, platí usnesení tak, jak bylo předloženo. Ovšem řekl bych, že tři jsme hlasovali proti tomuto usnesení. A já dnes při hlasování podpořím doplňující stanovisko navržené panem senátorem Táborským.

Chtěl bych k tomu říci jednu věc. Když jsme na hospodářském výboru projednávali situaci za přítomnosti zástupce České národní banky pokud se týká stability českých bank a situace u nás na trhu, tak jsem měl na zástupce ČNB jediný dotaz, který souvisel s tím, proč podpořím tento materiál. A zeptal jsem se ho, zda se finanční trhy nevymkly celému ekonomickému systému a zda mu nediktují. On odpověděl: Ano, finanční trhy se vymkly, a politici to dovolili.

K tomu bych chtěl říci tolik, že každý, kdo z nás řídil nějaký podnik a byl u nějaké banky, pokud by si ta banka dovolila o mně jako o klientovi, o mém podniku jakoukoliv informaci do tisku apod., na vteřinu bych se s touto bankou rozešel. Je pro mě zarážející, že nějaké agenturky S & P apod., když ráno otevřete internet, tak hodnotí Rakousko, hodnotí Švýcarsko plus, plus, minus, minus apod. Přitom hodnocení těchto států podle mne by měla být velice důvěrná, a mají obrovský dopad na podnikatele, občany těchto států apod. A proto se domnívám, že každé opatření, které přispěje k tomu, aby se na finanční trhy a investory trochu došláplo, je nutné obecně podpořit. Proto podpořím to, co předložil pan kolega Táborský.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore. Dále vystoupí pan senátor Jiří Oberfalzer, prosím.

Senátor Jiří Oberfalzer:  Paní předsedající, dámy a pánové, já myslím, že tímto návrhem evropské směrnice vstupujeme opravdu na nebezpečně tenký led. Je to prostě ingerence do soukromého podnikání v oblasti finančnictví. A naše představy o tom, že jsme schopni ho nějakým prozíravým způsobem regulovat, jsou opravdu naivní.

Chci jenom upozornit, že hlavní podstatou finanční krize nebo bankovní krize nebo, chcete-li, hypoteční krize byl právě vliv amerických demokratických politiků na udílení hypoték americkým občanům pod heslem "Každý Američan má právo na svůj dům". A tím donutili bankovní sektor, aby poskytoval hypotéky i nebonitním klientům a aby po pěti letech splácení už nemohl brát do zástavy tu nemovitost. Tam to začalo.

Nehrajme si s těmito věcmi, to opravdu není žádná legrace. Tady zaznívají názory, že by bylo dobré kontrolovat finanční toky. No, já nevím, kde to jsme. Nebo že je třeba více zdanit spekulace. Vždyť spekulace je v podstatě podstatou jakéhokoliv podnikání. Kdo komu může zaručit dopředu, že jeho podnikání bude úspěšné, ať je to ve finančním sektoru nebo v jakémkoliv jiném. To se tedy pojďme bavit o keťasích a zakažme prostě jakýkoliv zisk jako nemravnou věc.

Nezlobte se, já jsem úplně vyděšen tím, co je možné, o čem se tady můžeme bavit. A v doporučení, ať se na mě pan kolega Táborský nezlobí, je třeba věta, že to musíme zřídit, abychom napravili nedostatečné zdanění finančního sektoru a získali zdroje na řešení krize. No, to je přece směšné.

V jedné předřeči tady zaznělo, že když zdaníme tyto rizikové investice, tak se přesunou do bezpečných dlouhodobých. A není to třeba tak, že se přesunou na jiné trhy, což tady jinými slovy řekl kolega Sefzig? Přesně tak to samozřejmě bude.

A pak je tady další drobnost. Tato daň bude alespoň zčásti směřována do EU a tudíž zde zakládáme něco, s čím zatím všeobecný souhlas v Evropě nebyl, tj. budoucí evropskou daň. Je to další krok k centralizaci moci, o které já už jsem tady dneska mluvil, který probíhá plíživě, obchvatem a o kterém Evropa nemá odvahu mluvit otevřeně a pravdivě. Zase zde dostáváme při další příležitosti, kdy se zdánlivě řeší nějaká krizová záležitost, máme vytvářet novou příležitost k tomu, aby došlo k centralizaci moci v Evropě.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. A v této chvíli je přihlášena paní senátorka Jana Juřenčáková. Prosím, paní senátorko.

Senátorka Jana Juřenčáková:  Paní předsedající, kolegyně a kolegové, já to jenom doplním. Dostali jste na lavice také návrh na usnesení, takže bych ho ráda načetla.

Jenom doplním, že Česká bankovní asociace také říká, že účelem této daně by nemělo být trestat finanční sektor za krizi či získat dodatečné rozpočtové prostředky. A i Mezinárodní měnový fond ve své zprávě z června 2010 nepovažuje tuto daň za vhodný nástroj pro dosažení zajištění spravedlivého a podstatného příspěvku ke splacení nákladů na ozdravení bankovního sektoru. Přišel s vlastní variantou tzv. příspěvku na finanční stabilitu a s případnou daní uvalenou na sumu zisků a odměn vyplacených finančními institucemi.

Zaznamenala jsem, že kolega Táborský zde hovořil o tom, že daň bude přínosem pro Českou republiku. Ona je prostě otázka času, kdy se ukáže, jak to tedy dopadne.

A nyní bych přečetla návrh usnesení:

Senát Parlamentu ČR

I.

1. Souhlasí s názorem Komise, že je nutné dále usilovat o omezení rizikových a spekulativních transakcí s cílem posílit stabilitu finančního trhu a zabránit tomu, aby docházelo ke krytí ztrát z veřejných prostředků v průběhu krize, zatímco zisky z období hospodářského růstu byly privátní.

2. Staví se proto kladně k úsilí Komise zajistit spravedlivý příspěvek finančního sektoru k úhradě nákladů za finanční a hospodářskou krizi, na které finanční sektor nese svou spoluzodpovědnost.

3. Je otevřený racionální debatě o míře zdanění finančního sektoru, mimo jiné i kvůli vyjmutí většiny finančních služeb ze systému daně z přidané hodnoty; otázku DPH u finančních služeb však preferuje řešit v rámci novelizace společného evropského systému daně z přidané hodnoty, která byla zahájena Zelenou knihou o budoucnosti DPH.

II.

1. Domnívá se, že daň z finančních transakcí je nutné primárně považovat za nástroj mající potenciál generovat nové rozpočtové příjmy; výnosy z této daně, jako vlastní zdroj rozpočtu EU, by mohly snížit nároky na odvody členských států do rozpočtu EU a napomoci tak fiskální konsolidaci v členských státech.

2. Není zcela přesvědčen o účelnosti daně z finančních transakcí jako nástroje regulace finančního trhu či zvyšování jeho efektivnosti a stability, i když uznává, že zavedení daně z finančních transakcí může více omezovat a dopadat na krátkodobé spekulativní obchody a vytvářet tak pobídky k tomu, aby ve finančním sektoru docházelo k dlouhodobým investicím s přidanou hodnotou pro reálnou ekonomiku.

3. Vyjadřuje dále obavu ohledně reálného dopadu daně, která nakonec může zasáhnout koncové klienty finančních institucí v podobě vyšších poplatků za běžné finanční služby, místo aby byla placena ze zisku finančních institucí

4. Je si vědom vysoké mobility daňového základu, která v případě jednostranného zavedení daně z finančních transakcí v EU může vést k výrazné relokaci finančních služeb mimo EU.

5. Odporuje proto vzhledem k výše uvedenému zavedení daně z finančních transakcí, bude-li k této otázce dosaženo globální shody, čímž se zmírní riziko relokace finančních služeb mimo EU a ohrožení konkurenceschopnosti evropského finančního sektoru vůči ostatním světovým finančních centrům.

6. Upozorňuje, že na finanční instituce budou v brzké době navalovány další povinnosti vyplývající z nového režimu kapitálových požadavků (tzv. Basel III); navíc výsledky šetření Evropského orgánu pro bankovnictví v kontextu opatření přijatých Evropskou radou 26. října 2011 a Radou ECOFIN 30. listopadu 2011 s cílem obnovit důvěru ve stabilitu evropských bank ukazují na potřebu další rekapitalizace evropských bank ve výši 114,7 mld. eur.

7. Vyzývá Komisi, aby pečlivě zvážila načasování zavedení daně z finančních transakcí v době, kdy dochází k rekapitalizaci evropských bank (mnohdy i z veřejných prostředků) a finanční trhy mají s ohledem na expozici evropských bank vůči státním dluhopisům zemí postižených dluhovou krizí oprávněnou obavu o jejich solventnost. Vyzývá komisi, aby se intenzivně zasadila o zavedení daně z finančních transakcí na globální úrovni.

8. Vyzývá vládu, aby přehodnotila svou pozici a zvážila podporu zavedení daně z finančních transakcí v EU, dojde-li ke globální dohodě.

III.

1. Žádá vládu, aby Senát informovala o tom, jakým způsobem zohlednila toto stanovisko a o dalším vývoji projednávání.

2. Pověřuje předsedu Senátu, aby toto usnesení postoupil Evropské komisi.

Takže tolik návrh na usnesení. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, paní senátorko, také. A zatím posledním přihlášeným do rozpravy je pan senátor Jiří Bis. Prosím, pane senátore.

Senátor Jiří Bis:  Vážená paní předsedající, vážení kolegové.

Kdykoli se mluví o nějakých daních nebo opatřeních, která mají něco omezit, tak vždycky z pravého spektra našeho Senátu se ozve nesouhlasné stanovisko. Já jsem to vždycky vnímal tak, že se pokoušíte vytvořit hodně vhodný prostor pro pohyb kapitálu, který by udělal z České republiky takového tygříka střední Evropy. To znamená, že bychom dosahovali vysokých přírůstků HDP a byli na jednom z čelních míst v našem rozvoji. To se nestalo.

Reálná skutečnost je taková, že pokud cestujete po Evropě, tak jsme jedinou zemí, kde se vás ptají, jestli chcete daňový doklad, nebo nechcete. Nikde jinde se mi to nestalo. Akorát v Česku. To znamená tato přehnaná volnost nás dostala ne k tygrovitému růstu, ale dostala nás do šedé ekonomiky. Zamyslete se nad tím, jestli váš postup skutečně je správný. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také. A v této chvíli poslední je pan senátor Petr Pakosta. Prosím, máte slovo.

Senátor Petr Pakosta:  Děkuji za slovo, paní předsedající. Já bych chtěl zareagovat na kolegu, který tady hovořil o tom, že Česká republika by mohla být takovým tygříkem. Nevím, jestli to myslel v rámci Evropské unie, nebo v rámci celé zeměkoule, ale jedno vím jistě. Daň z finančních transakcí nepochybně, pokud nebude zavedena globálně, jak tady o ní hovořila paní zpravodajka, tak učiní EU výrazně méně konkurenceschopnou oproti zbytku světa. To je nepochybné. Protože samozřejmě, než by se klienti bank vystavovali tomu, že budou mít dražší poplatky, protože samozřejmě ty banky ty poplatky na sebe nenechají, nebo tu daň na sobě nenechají, přenesou je na ty klienty, tak dojde k tomu, že budeme využívat služeb mimoevropských bank. Dneska v době internetu to není žádný problém.

V dalším kroku potom EU samozřejmě používání těch zahraničních nebo mimoevropských účtů zakáže. To je cesta, která povede k tomu, aby ta daň trošku fungovala – více zákazů, více regulace.

A abych se vrátil na začátek k tomu tygříkovi. To nebude tygřík, to bude opelichaný plyšák, přátelé. Já si to zapíšu do svého seznamu, který je nadepsán "Já jsem to říkal", a možná za dva za tři roky, jestli se tady potkáme, tak vám to připomenu. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také za vystoupení. V této chvíli se ještě přihlásil pan senátor... nepřihlásil. Přihlásil se pan senátor Miroslav Škaloud, takže prosím, pane senátore.

Senátor Miroslav Škaloud:  Vážené senátorky a senátoři, to, co tady bylo řečeno, nešlo příliš do hloubky. A pokud bylo některé konkrétní znění nebo konkrétní výhrady, např. to algoritmické rychlé obchodování, o kterém hovořil kolega Táborský, tak řekl jenom jednu část pravdy. Jestli dovolíte, já vám řeknu pár trošku detailnějších informací.

Samozřejmě, tím hlavním důvodem pro tuto daň z finančních transakcí, je získání nových zdrojů, které Unie asi moc nemá, ani členské státy, takže to každý asi bude vítat. Proto tolik států, nicméně nebyly všechny – Švédsko, Británie a ještě někdo byl proti. Další důvod byl zajištění spravedlivého příspěvku finančního sektoru k úhradě nákladů za finanční a hospodářskou krizi.

Už to tady bylo řečeno, s tou krizí to není tak jednoznačné. To přece, ano, říká se, že za krizi mohou banky, protože vytvářely toxická aktiva, a tato aktiva pak byla, ale ve skutečnosti ji vytvářely v důsledku nátlaku na půjčování peněz na stavbu domů lidem, kteří na to neměli ve Spojených státech. Tak musíme jít trošku dál do hloubky, než budeme říkat takovéto věci, které pak vypadají, že jsou reálné, ale jsou až efektem druhého řádu. První efekt je půjčovat tomu, kdo na to nemá. S tím se potýkáme možná i v Evropě, viz dluhová krize.

Tak pokud jde o získání nových zdrojů, Evropská komise vytvořila dopadovou studii a v té dopadové studii píše, že ty náklady byly zhruba od 18 do 36 mld. eur, v závislosti na reakci derivátových trhů. Sama Komise přiznává, že existuje vysoká míra nejistoty ohledně reálného výnosu daně. Je také zarážející, že v tom samotném návrhu směrnice operuje s odhadem příjmů 57 mld. eur, ale v té dopadové studii, jak už jsem řekl, to je o polovinu nižší.

Nicméně s tímto nástrojem, jako s daní z finančních transakcí coby novým zdrojem příjmů, jsou spojena i jistá negativa. Zejména jedno z negativ je pokles daňového inkasa u jiných daní. Takže není to tak černobílé.

Dále zavedení daní z finančních transakcí podle výpočtů Komise obsažených v dopadové studii povede k poklesu HDP v EU až o 1,76 %. HDP o téměř 2 %! Uvědomte si, co to udělá u nás, když nám třeba klesne o 1 % HDP.

Dále je sporné, zda je to dlouhodobě stabilní zdroj prostředků. Zase vlivem relokace finančních prostředků mimo EU – a to připouští Komise – může docházet k postupné erozi tohoto systému. Takže po čase budou ty výnosy daleko nižší. Podle dopadové studie opět Komise říká, že by se mohlo relokovat v blízké době po zavedení této směrnice 10 % obratu na akciovém trhu a 40 % na obratu devizového trhu.

Dále, pokud jde o ten spravedlivý příspěvek finančního sektoru na náklady krize, tak hovoří se o tom, že banky neplatí DPH. To je možné číst i v novinách, že by měly platit DPH na finanční služby, nebo být zdaněny tyto transakce. Ovšem na druhou stranu, abyste měli ucelený obrázek, tak finanční instituce většinou neodvádějí DPH za své služby. To může být kompenzováno tím, že si je nemohou odečíst ani na vstupech, tak zřejmě asi nula od nuly pojde a z DPH nebudou výnosy tak veliké. To, že to může dopadnout na klienty, přiznává Komise také.

Pokud jde o algoritmické obchodování, dopady jsou jednoznačné. Odborníci–ekonomové říkají, že tyto dopady mohou být a mohou rozkolísávat trhy, ale druhá polovina zastánců zase říká, že tím, že se mohou realizovat obchody při nízkých rozdílech mezi nákupy a prodejní cenou, vytváří likviditu. Obecně mohou snižovat náklady na transakce a ceny v konečném stavu. Není to tak jednoznačné.

Kolega Táborský řekl jen jednu stránku pravdy.

Dále vliv ceny kapitálu na transakční náklady. Tato daň bude mít samozřejmě dopad na krátkodobé obchody, ale bude mít dopad i na tzv. produktivní investice, ale ty budou stejně zdaněny. Ve výsledku to může vést ke zdražení kapitálu a omezení investic.

Dokonce Mezinárodní měnový fond, skupina G 20, nedoporučoval použít tento mechanismus, doporučoval použít jiné mechanismy. Nejedná se o tom, že pravá strana sálu hlasuje o všech věcech automaticky proti, protože chce omezit daňovou zátěž, ale pro odmítnutí této daně existují racionální důvody.

Za prvé - fakticky. A za druhé - u některých výhrad je vážná nejistota ve svém důsledku u těchto daní.

Přikláněl bych se schválit usnesení výboru pro záležitosti EU, které je identické s usnesením hospodářského výboru. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  V této chvíli je s přednostním právem přihlášen pan senátor Petr Vícha, předseda klubu sociální demokracie.

Senátor Petr Vícha:  Protože je 20.50 hodin navrhuji, abychom mohli jednat a hlasovat po 21. hodině.

Dále navrhuji, abychom na příští schůzi 29. 2. odložili tisk pod číslem 9, 284 – návrh senátního návrhu zákona senátorů Petra Šilara a dalších senátorů, zákon o obcích.

V tuto chvíli nemáme ještě zpětnou vazbu týkající se dvou dalších zákonů, ale z úcty k ministrům, kteří už tady nějakou dobu sedí, zatím nenavrhují nic. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore. Jen doplním, že stažení návrhu pana senátora Šilara je po dohodě s ním, avizoval to.

Byl zde dán procedurální návrh, o kterém se hlasuje bez rozpravy. Budeme hlasovat o procedurálním návrhu, kterým je za prvé hlasování a jednání po 21. hodině, za druhé vyřazení z dnešního programu jednání návrh pana senátora Šilara, senátní tisk č. 284.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 12 se z 54 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 28 pro vyslovilo 44, proti byli dva. Návrh byl přijat, můžeme pokračovat v našem jednání. Přihlášen do rozpravy byl pan senátor Luděk Sefzig.

Senátor Luděk Sefzig:  Děkuji za slovo. Chtěl jsem jen doplnit své vystoupení jedním faktem. Tato daň musí být odsouhlasena všemi ministry financí na Radě. Vyžaduje se jednomyslnost. Z toho důvodu lze předpokládat, že přijata nebude, protože minimálně dva ministři s tím měli velký problém. Jedním ministrem byl ministr Anders Borg ze Švédska, který má zkušenosti ze Švédska s touto daní. Jak víme, Švédové mají jinak vysoký stupeň zdanění, rozhodně by je nikdo nepodezíral z nějaké neochoty nedanit. Vyjádřil se k této dani z finančních transakcí – cituji: Nejškodlivější daň, která kdy byla vymyšlena, s výjimkou zvyšování korporátních daní.

Stejně tak britský ministr financí George Osborne se nechal slyšet, že návrh komise je projekt, který byl mrtvý dříve než začal.

Z komor vybralo projednávání tohoto tisku celkem 18 komor ze 40, z toho odůvodněné stanovisko, čili rozpor se subsidiaritou přijal švédský říšský sněm a také kyperský parlament podává odůvodněné stanovisko.

V dolní komoře Británie měli také problém s tímto návrhem, který podle jejich návrhu vytváří překážku fungování vnitřního trhu a je proto proti zájmům EU.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Do rozpravy je ještě přihlášen pan senátor Jiří Pospíšil.

Senátor Jiří Pospíšil:  Paní předsedající, pane ministře, dámy a pánové, řekl bych několik obecných věcí, které platí vždycky. Každou daň v konečném důsledku zaplatí spotřebitel. I kdyby se zavedla na celém světě, tak nepovede k ničemu jinému, než že bude dražší chleba, kecky apod. Každá daň, kterou zavede jen část světa, povede k tomu, že se obchody budou provádět jinde. Myslím si, že v New Yorku, v Singapuru a v Hongkongu se těší na to, až schválíme takovou daň. V podstatě to nepovede k ničemu jinému, než k přelití peněz jinam. Představa, že část světa si může dělat obchod jinak, je v dnešním globalizovaném světě docela srandovní.

Třetí věc je, že v podstatě každá daň vede k tomu, že příjemce daně tyto peníze promrhá dalším úřadováním, kontrolováním a zvýšením administrativních nákladů, takže po čase bude třeba zavést další daň. Zjednodušeně: Chceme-li, aby se v EU lidem vedlo hůř, schvalme tuto daň.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  V této chvíli je přihlášen pan senátor Alexandr Vondra.

Ministr obrany ČR Alexandr Vondra:  Kolegyně a kolegové, nechci tady dodávat další argumenty na podporu toho, jak je daň zbytečná a nesmyslná, ale někdy stojí zato si nalít čistého vína, co je pravou příčinou tohoto návrhu.

Před několika dny jsem byl na velké konferenci v Mnichově a tam prezident Světové banky – upozorňuji, že Světová banka je instituce OSN, nikoli soukromá banka, na kterou by se měly vztahovat tyto případné daně – velmi otevřeně se vysmíval některým představám v Evropě, že tato daň může Evropu vytáhnout z krize. Je to k smíchu. Když tady čtu návrh na usnesení podepsaný panem senátorem Táborským o ušlechtilých věcech, jak to odráží český národní zájem, dovoluji si říci pozadí. Pozadí je mocenské a politické. Angela Merklová potřela prosadit fiskální kompakt, aby trochu přesvědčila Němce, že má cenu pokoušet se dál o záchranu eurozóny a Nicolas Sarkozy má za tři měsíce volby a fiskální kompakt je pro něj samozřejmě problém, protože platit nebudou Němci, ale nakonec Francouzi. Aby měl nějaký bonbonek do volební kampaně, prosadil tento záměr daně z finančních transakcí. Gratuluji naší levici, pokud chce podpořit zájmy pravicového francouzského kandidáta v nadcházejících volbách.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  V této chvíli to byl poslední přihlášený. Chce ještě někdo vystoupit? Nikoho takového nevidím, rozpravu uzavírám. Ptám se pana navrhovatele, zda se chce vyjádřit k proběhlé rozpravě. Pan ministr nemá tuto potřebu. Paní zpravodajko, prosím, shrňte rozpravu a řekněte, o čem budeme hlasovat.

Senátorka Jana Juřenčáková:  Děkuji za slovo. V rozpravě vystoupilo 10 senátorů, z toho 1 dvakrát. Zazněly návrhy na podporu doporučení pana kolegy Táborského. Zazněla doporučení na podporu doporučení VEU i, to je vlastně totožné, VHZD. Já bych navrhovala hlasování v tomto pořadí. Nejdříve bychom hlasovali o doporučení, jehož autorem je pan senátor Táborský. Pokud neprojde, tak by se hlasovalo o doporučení, které jsem načetla já, a pokud nebude přijato ani první, ani druhé doporučení, tak by se hlasovalo o původním doporučení, které bylo přijato na VEU.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Dobře.Takže svolám nás k hlasování. Budeme hlasovat o usneseních, která byla předložena v rozpravě, a o usnesení výboru případně, tak jak navrhla paní zpravodajka, první budeme hlasovat o návrhu, který předložil pan senátor Josef Táborský.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 13 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 30 pro vyslovilo 33, proti bylo 21. Návrh byl přijat.

Tzn. že další návrhy jsou nehlasovatelné. Děkuji panu ministrovi, děkuji paní zpravodajce i vám všem, kteří jste se zúčastnili rozpravy, a protože jsme si odhlasovali možnost dalšího jednání po 21. hodině, což už je, budeme ještě dále pokračovat v evropských tiscích.

Dalším tiskem, který máme v této chvíli k projednání, je

 

Zelená kniha: Osvětlení budoucnosti. Jak urychlit zavádění inovativních technologií osvětlení

Tisk EU č. K 141/08

Materiály jste obdrželi jako senátní tisky č. K 141/08 a K 141/08/01. Prosím v této chvíli pana ministra průmyslu a obchodu pana Martina Kubu, aby nás seznámil s těmito materiály.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Martin Kuba:  Dobrý večer, paní předsedkyně, vážené senátorky, vážení senátoři, vy jste z úcty k ministrům, kteří čekali, dovolili ještě dále jednat, já z úcty k vám a v rámci zachování duševního zdraví a toho, že jste tady dnes probrali řadu velmi důležitých materiálů, tento považuji za více méně deklaratorní, který k ničemu nezavazuje. Je o tom, jak by se měla vyvíjet osvětlení typu LED osvětlení, jaké Evropská komise navrhuje postupy, usnesení není v ničem zavazující, je vám předkládáno v nějaké formě z Poslanecké sněmovny, a já myslím, že tento materiál nepotřebuje žádný dlouhý komentář, za nás jako ministerstvo jsme schopni ho v této formě akceptovat. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane ministře, za tu stručnost. Požádám vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je VEU. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. K 141/08/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Miroslav Krejča, kterého nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Miroslav Krejča:  Děkuji. Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, jelikož já vás chci šetřit, tak budu maximálně stručný. Strategie Evropa 2020 nás postavila nebo přiměla, nejen nás, přijmout celou řadu závazků, a inovativní technologie je jedna z cest, jak některých těchto závazků dostát. Dokument, který právě projednáváme, má vazbu na již některé tisky, které jsme v Senátu projednávali, ať už to je digitální program pro Evropu, sedmý rámcový program pro výzkum, případně plán energetické účinnosti 2011, a dosti úzce souvisí s balíčkem dokumentů, které budeme projednávat v nejbližších dnech, resp. týdnech v souvislosti s novým rámcem pro výzkum a inovace horizont 2020.

Doporučení, vypracované VEU, v podstatě zmiňuje plusy a mínusy této Zelené knihy, zdůrazňuje potřebu nejprve se zabývat výzkumem a ověřením těchto nových technologií, případně rozumnou technickou normalizací, abychom předešli určitému rozčarování, které asi řadu z nás potkalo v souvislosti se zaváděním tzv. úsporných zářivek. Tímto bych vás rád požádal, abyste podpořili doporučení VEU, které máte v dokumentech. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore. Také vás požádám, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů, sledoval případnou rozpravu, abyste se k ní mohl vyjádřit. Otevírám v této chvíli rozpravu k tomuto návrhu zákona, první se přihlásil pan senátor Jaroslav Kubera. Prosím, pane senátore.

Senátor Jaroslav Kubera:  Dobrý večer, pan ministr už se bojí, ale tentokrát zbytečně. Tentokrát budu vysloveně pozitivní a budu velmi plédovat, protože už jsem zažil zákaz žárovek 100 wattů, teď nejnověji 60 wattů, poté 40 wattů, a poté i žároviček do baterek. To ovšem není konec. Nahradili jsme slavnostně žárovky úsporkami, a hle, máme tu zase něco nového, takže až to všechno hezky podpoříme, protože Philips, Siemens a všechny firmy jsou připraveny ukončit výrobu úsporných žárovek, protože se příliš neosvědčily, pomalu se rozsvěcely, a zahájit obrovskou výrobu LED, které jsou výborné. Mají tedy jednu vadu, že svítí takovým hnusným bílým umrlčím světlem, které náš pes docela snáší, protože spotřeba žárovky, která stála 340,- Kč, je 1 watt. Takže možná i ten pes se dožije toho, že ta žárovka se nám nakonec zaplatí.

Takže já velmi podporuji, je to další, kdy EU si myslí, že urychlí technický rozvoj, který probíhá naštěstí nezávisle na ní, a ona ho opět urychlí a píše o tom. Spotřeba papíru na podporu je skoro větší, než uspoříme těmi LEDkami. LEDky se osvědčily např. v semaforech, tam skutečně fungují. Osvědčily se i v koncových světlech automobilů, ale nejmenovaná firma, abych nedělal reklamu, přešla zpět k žárovkám u koncových světel, protože zjistila, že když vylisuje to světlo vzadu podobně, jakou jsou LEDky, tak to vypadá taky jako LEDky, ale je to mnohem levnější, protože LEDky mají jednu nevýhodu. Když jedna LEDka odejde, tak vám odejde celá řada. Nelze tudíž jednu LEDku v řadě vyměnit, musíte vyměnit, a to už vůbec není levné a už vůbec to není ekologické.

Takže ale přesto je to nová technologie, já ji podporuji, jen mám obavu, že mezi tím, než my všechny směrnice schválíme, tak tady budou petky. Kdo sledujete internet, tak zejména v Thajsku se objevila úplně nová technologie, protože chýše, které byly osvětlovány otvorem ve stropě, vrhaly ten kužel velmi úzký a v té chatrči nebylo vidět, a kdosi přišel na to, že když vezme petku, naplní tu petku vodou a dá ji do díry do toho stropu, tak je celá chatrč osvětlena. Je to tam velký hit. Živí se tam spousta firem tím, že naplňuje, protože ta voda musí být opatřena nějakým přípravkem, aby se nekazila, aby vydržela, aby nemuseli tu vodu vyměňovat, takže očekávám, než my se vzpamatujeme a z deklarace se stane směrnice a poté nařízení, které zakáže úsporky, tak už tady budeme mít petky, takže přeji Evropské unii mnoho úspěchů v jejím snažení.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Tak to skutečně oceňujeme, děkuji za vystoupení. S přednostním právem se přihlásil pan senátor Petr Vícha.

Senátor Petr Vícha:  Děkuji za slovo. Abych mohl s klidným svědomím hlasovat pro, tak bych se prostřednictvím paní předsedající chtěl zeptat, jak starého psa má pan senátor Kubera, abych věděl, jak dlouhá je doba návratnosti. Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Takže pane senátore, ptáme se, jak máte starého psa. To je technická, předpokládám v této chvíli.

Senátor Jaroslav Kubera:  Faktická. Ten pes, co nám umřel, měl 18 let, chyběly mu pouze 3 roky do toho, aby se zapsal do Guinessovy, my se o ty psy opravdu dobře doma staráme. Chtěl bych být naším psem. Tento nový pes je teprv 6 let starý, takže z toho si lze vypočítat, že budeme chtít překonat ten rekord, takže je to poměrně dlouhá doba, která nás ještě čeká.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. To byla skutečně faktická. Pan senátor Miroslav Škaloud. Prosím, pane senátore.

Senátor Miroslav Škaloud:  Vážené paní senátorky a senátoři, dovolte, abych řekl pár slov k věci. Samozřejmě nemám námitek proti LEDkám, to je naprosto jasný pokrok, i ve Spojených státech je podporují, výzkumy, granty atd.

Nicméně musím říci, že zákaz klasických vláknových žárovek v Evropě dává evropským výrobcům moderních nových svítidel ohromný bonus, ohromnou výhodu. Tu nemají ve Spojených státech, ani v Číně. Já jsem si našel, že ve Spojených státech nemají zákaz žárovek. Ano, počítají s tím v budoucnosti, ale nemají ho. Takže přesto Evropa podle sdělení komise začíná v této oblasti ztrácet krok s ostatním světem. Zejména se Spojenými státy a Čínou.

No a teď komise tápe a rozesílá otázky členským státům, to je podstata tohoto materiálu, aby se podívala, jak to zlepšit, a měla nějaké odezvy. Samozřejmě to bude papírování a o ničem podstatném to nebude. Já si myslím, že by Evropská komise, to doporučuji ministrovi, aby řekl na těch radách, aby se podíval na analýzy, které ukazují, v čem je rozdíl mezi Evropskou unií a Spojenými státy, pokud jde o konkurenceschopnost a inovativnost.

Řeknu zhruba ve třech větách, v čem to studie vidí. Kvalita pracujících, počet let, které jsou ve školách lidi, je jich ve Spojených státech víc. Organizace práce. Evropa především má nevýhodu v nepružných trzích práce, ale to sociální stát asi neumožní vylepšit. Firemní řízení chrání v Evropě stávající manažery víc, a neumožňuje firmám sklízet užitek z nových technologií. Zájmy zaměstnanců, firem a jejich odborů mají v Evropě častěji přednost před právy akcionářů. Favorizují se v Evropě stávající subjekty, a odrazují se nové firmy.

Pokud jde o schopnost inovovat, už jen dvě věty, existuje stejný počet patentů zhruba na počet obyvatel ve Spojených státech i v Evropě, ale počet patentů do pokrokových technologií v Evropě je mnohem nižší než ve Spojených státech. Zrovna tak je tady menší počet dynamických univerzit. Tak možná na toto kdyby se Evropská komise soustředila, udělala by lépe, než rozesílat takovéto otázky. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji. To byl skutečně v této chvíli poslední přihlášený do diskuse. Ptám se, zda ještě někdo chce vystoupit. Nevidím nikoho. Takže rozpravu uzavírám. Pane ministře, chcete se vyjádřit k rozpravě? Ne. Pan zpravodaj také ne. Můžeme tedy dát hlasovat. Svolám všechny k hlasování.

Budeme tedy hlasovat o návrhu usnesení VEU. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku.

Děkuji. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 14 se z 50 přítomných senátorek a senátorů při kvóru 26 pro vyslovilo 48, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu ministrovi, děkuji zpravodajům i vám všem.

Můžeme postoupit v této chvíli k poslednímu dnešnímu bodu

 

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí program Zdraví pro růst, třetí víceletý program činnost EU v oblasti zdraví na období 2014-2020

Tisk EU č. N 109/08

Materiály jste obdrželi jako senátní tisky č. N 109/08 a N 109/08/01. Prosím nyní pana ministra zdravotnictví Leoše Hegera, aby nás seznámil s těmito materiály. Prosím, pane ministře.

Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger:  Dobrý večer, vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, já se budu snažit být stručný, leč dovolte mi kratičký osobní úvod. Dnešní večer a podvečer byl pro mě významný, protože jsem se velmi poučil v ústavní legislativě, to se člověku nestane často, a poučil jsem se v tom, že kdo si počká, ten se dočká. A tímto vám chci poděkovat za to, že jste program přerušili a dovolili, aby zde tento bod byl ještě přednesen.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí program Zdraví pro růst, třetí víceletý program činnost EU v oblasti zdraví na období 2014-2020, se vyznačuje tím, že je to program, který přes obšírné schvalování v našich institucích nemá v sobě příliš velký finanční objem. Dohromady ta částka, o kterou se bude v Evropské unii soutěžit, v tom období šestiletém je 446 milionů eur, což znamená 60 milionů eur ročně, což znamená, kdybychom to rozpočítali podle počtu zemí, asi 50 milionů korun. Takže je to program, který zdánlivě je nevýrazný, ale Česká republika byla v jeho druhé verzi zapojena ve stávajícím období, a přinesl některé významné možnosti spolupráce, kterými byly podpořeny rozvoj a organizace v oblasti zvlášť vzácných chorob, a transplantační a dárcovský program v oblasti orgánů.

Návrh má kromě svých kladů, on rozvádí 4 strategické cíle, tak má své drobné zápory, které zde řeknu. Cíle jsou podpora udržitelných inovativních efektivních zdravotnických systémů, lepší přístup ke kvalitnější a bezpečnější zdravotní péči, podpora zdraví a prevence nemoci, a ochrana před přeshraničními zdravotními hrozbami. Obsahuje několik nových prvků oproti stávajícímu stavu, zpřesnění principu spolufinancování, Česká republika se bude moci ucházet o spolufinancování ve výši až 80 %, zavádí povinné indikátory pokroku, které dovolí lepší monitoring programů.

Je politováníhodné na druhou stranu, že se nepodařilo program obsahově propojit se základním strategickým dokumentem EU oblast veřejného zdraví pro dané období, který ještě není hotov. Já vám děkuji za pozornost, případné dotazy můžeme probrat v diskusi, a prosím vás o schválení tohoto materiálu. Děkuji vám.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane ministře, a požádám vás, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Výborem, který se zabýval tímto tiskem, je VEU. Ten přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. N 109/08/02. Zpravodajem výboru je pan senátor Zdeněk Besta, kterého nyní prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pane senátore.

Senátor Zdeněk Besta:  Dobrý pozdní večer, vážená paní místopředsedkyně, vážený pane ministře, senátorky, senátoři. Je tomu skutečně tak, že tento návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí program Zdraví pro růst, třetí víceletý program činnost EU v oblasti zdraví na období 2014-2020, má prostředky ve výši 446 milionů eur.

Kvitujeme s povděkem – na prostředky ve výši 466 mil. eur, kvitujeme to s povděkem, protože minulý program Společenství pro veřejné zdraví byl pouze alokován 365 miliony. Čtyři osy, jak už tady pan ministr zmínil, jsou rozděleny tak, že v první ose, které vytváří společné nástroje na úrovni euro je alokováno 48 % programu. Potom sdílení nejnovějších odborných znalostí v oblasti zdravotnictví a přístup k dostupné péči o 22 %, na preventivní opatření proti kouření a alkoholismu, obezitě, AIDS, které jsou zaměřeny na přeshraniční rozměry, je alokováno 21 %, a rozvoj společných přístupů pro koordinaci systému ochrany před přeshraniční zdravotní hrozbou 9 % programu.

Náš výbor pro záležitosti EU na své schůzi 30. 11. doporučil se tímto legislativním aktem zabývat a zároveň požádal výbor pro zdravotnictví a sociální politiku o stanovisko k tomuto nařízení. Tento výbor potom svým usnesením ze dne 18. 1. 2012 materiál projednal a stanovisko vyjádřil v příloze svého usnesení.

Výbor EU na své schůzi 1. února po úvodní informaci 1. náměstka ministra zdravotnictví a následné zpravodajské zprávě senátora Besty a rozpravě přijal k tomuto senátnímu tisku usnesení, kde přijímá doporučení Senátu PČR k návrhu v souladu se stanoviskem výboru pro zdravotnictví a sociální politiku.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, pane senátore, také vás požádám, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Jak už bylo řečeno, tiskem se zabýval také výbor pro zdravotnictví a sociální politiku a zpravodaj výboru, pan senátor Milan Pešák se k tomu vyjádří také.

Senátor Milan Pešák:  Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové. Já pojmu tu zprávu motivačně. Seznámím vás s usnesením výboru. Všechny materiály máte v podkladech, podrobnější zprávu bych podal v případě, že se někdo přihlásí do diskuze, tak doufám, že se máte rádi.

55. usnesení z 19. schůze výboru pro zdravotnictví a sociální politiku z 18. 1. letošního roku říká, že po odůvodnění zástupce předkladatele náměstka ministra zdravotnictví PhDr. Marka Ženíška, zpravodajské zprávě senátora Milana Pešáka a rozpravě výborů

I. Projednal na žádost výboru pro záležitosti EU návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí program Zdraví pro růst, třetí víceletý program pro činnost EU v oblasti zdraví na období 2014 – 2020.

II. Zaujímá stanovisko k tomuto návrhu, které tvoří přílohu tohoto usnesení.

III. Určuje zpravodajem výboru k projednání na schůzi Senátu senátora Milana Pešáka.

IV. Pověřuje předsedkyni výboru Danielu Filipiovou, aby předložila toto usnesení předsedovi výboru pro záležitosti EU Senátu.

Děkuji.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji také, pane kolego. Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se nikdo nehlásí. Rozpravu uzavírám. Ptám se pana navrhovatele, pana ministra, zda chce ještě něco dodat? Ne, děkuji. Pan zpravodaj chce. Prosím.

Senátor Zdeněk Besta:  Ještě jednou – já bych navrhl usnesení z výboru EU...

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Pane senátore, toto je usnesení výboru, které máme všichni písemně, takže není potřeba ho načítat. Jenom řekněte, o čem budeme hlasovat?

Senátor Zdeněk Besta:  Takže navrhuji, abychom hlasovali pro usnesení – doporučení výboru EU.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková:  Děkuji, svoláme se k hlasování.

Budeme hlasovat o návrhu usnesení tak, jak ho navrhuje výbor pro záležitosti EU. Zahajuji hlasování.

Kdo je pro tento návrh, nechť stiskne tlačítko ANO a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť stiskne tlačítko NE a zvedne ruku. Děkuji.

Konstatuji, že v hlasování pořadové č. 15 se z 50 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 26 pro vyslovilo 48, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Děkuji panu ministrovi za předložený návrh a dnešní trpělivost. Děkuji panu zpravodaji i vám všem za skutečně dnešní náročnou práci!

Chci také poděkovat pracovníkům Kanceláře Senátu, kteří s námi i přes tyto večerní hodiny vydrželi a připravili podmínky, abychom mohli důstojně jednat!

Přeji vám všem hezký večer, končím 17. schůzi Senátu Parlamentu ČR.

(Jednání ukončeno ve 21.26 hodin.)