Protokol z 3. veřejného slyšení Senátu Parlamentu ČR

PROTOKOL
O 3.VEŘEJNÉM SLYŠENÍ SENÁTU
konaném dne 4. října 2001 od 10.00 hodin
v Jednacím sále Valdštejnského paláce

  • zmapování neonacistické scény v České republice,
  • definování vývojových tendencí na tomto poli,
  • vyhodnocení stanovisek státních a veřejných institucí a postupů souvisejících s uplatňováním práva,
  • zjištění možností případných institucionálních náprav,
  • zjištění možností, jak zajistit účinný právní rámec,
  • usilování o monitorování agresivní scény a navržení dalších možných kroků v zájmu prevence proti těmto nežádoucím jevům včetně instrumentů výchovy k toleranci ve společnosti.
  1. Problémy spojené s projevy neonacismu a jejich stíháním
    1. Popis agresivní neonacistické a rasistické scény v ČR, včetně případných zahraničních kontaktů.
    2. Monitorování projevů rasismu, xenofobie a neonacistických tendencí.
    3. Násilné trestné činy a trestné činy propagace "nacistických, fašistických a rasistických" hnutí.
  2. Rasismus a xenofobie v české společnosti
    1. Sociologický popis současné situace české společnosti z hlediska zmíněných fenoménů.
    2. Historické kořeny těchto postojů.
    3. Instrumenty a instituce nápravy (média, politici, školy, církve, nevládní organizace, osobnosti).
    4. Postup a úloha správních orgánů a policie.
    5. Postup a úloha soudů a státních zastupitelství.
    6. Zhodnocení účinnosti platné legislativy a případné návrhy možných úprav.
    7. Možnosti prevence, účasti vládních a nevládních organizací a společenských osobností při prevenci násilí a výchově k toleranci.
    8. Možnosti financování.
  3. Veřejné prohlášení
  1. představitelé státních orgánů a dalších institucí (dle abecedy):
    • Mgr. Marie Benešová – nejvyšší státní zástupkyně
    • JUDr. Jana Chalupová – ředitelka Odboru styku s veřejností Kanceláře prezidenta republiky
    • MUDr. Jan Jařab – zmocněnec vlády České republiky pro lidská práva, předseda Rady vlády České republiky pro národnosti
    • gen.por. JUDr. Jiří Kolář – policejní prezident, Policie České republiky
    • PaedDr. Jaroslav Müllner – náměstek ministra školství mládeže a tělovýchovy
    • Ing. Jan Souček, zástupce ředitele odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra
    • JUDr. Libor Vávra – prezident Soudcovské unie ČR
    • JUDr. Eliška Wagnerová,Ph.D. – předsedkyně Nejvyššího soudu ČR
  2. zástupci církví a nevládních organizací (dle abecedy):
    1. představitelé církví a náboženských společností
      • Mons. Jan Graubner – Arcibiskup, předseda Biskupské konference
      • Mgr. Andrej Hliboký – dozorce církve, zatupoval Prof.Ing. Viliama Múčku, DrSc. - dozorce církve, Evangelická církev augsburského vyznání v ČR
      • Tomáš Jelínek – předseda Židovské obce v Praze
      • Mons. Václav Malý – světící biskup pražský
      • JUDr. Václav Míšek – kancléř Úřadu metropolitní rady zastupoval - vladyku doc.ThDr. Kryštofa,PhD - Arcibiskupa pražského a českých zemí, Pravoslavná církev v českých zemích
      • PhDr. Jan Munk – předseda Federace Židovských obcí v ČR
      • Karol Sidon – Vrchní rabín zemský a pražský
      • Mgr. Pavel Smetana - synodní senior, Českobratrská církev evangelická
      • Jana Šilerová – biskupka, Církev československá husitská
    2. organizace národnostních menšin (dle abecedy) - členové Rady vlády ČR pro národnosti:
      • Jarmila Balážová, Sdružení Dženo, Praha
      • Miloslav Ďuriš, Klub slovenskej kultúry, Praha
      • Ing. Hanz Korbel, Shromáždění němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
      • Peter Lipták, Obec Slovákov v ČR, Praha
    3. nevládní organizace (dle abecedy):
      • Mgr. Pavel Bílek – zástupce ředitelky Českého Helsinského výboru Mgr. Jany Chržové
      • Ondřej Cakl - Tolerance a Občanská společnost
      • Prof.Ing. Felix Kolmer, DrSc. - Terezínská iniciativa
      • Stanislav Penc - Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST)
      • Čeněk Růžička, Výbor pro odškodnění romského holocaustu
      • Oldřich Stránský, Česká rada pro oběti nacismu
      • Václav Trojan - Helsinské občanské shromáždění
  3. zástupci odborné veřejnosti (dle abecedy):
    • Jan Fábry – romský aktivista
    • Miroslav Gregorovič – politolog, historik
    • Věra Háberlová – socioložka, STEM
    • Markus Pape – německý občan, publicista, sociolog
    • PhDr. Jiřina Šiklová, CSc. – socioložka, katedra Sociální práce FF UK
    • Ing. Petr Uhl – bývalý zmocněnec vlády ČR pro lidská práva a bývalý předseda Rady vlády ČR pro národnosti
    • PhDr. Zdeněk Zbořil – Ústav politologie FF UK

Dále se 3. veřejného slyšení Senátu zúčastnili:

    JUDr. Dagmar Burešová – advokátka,
    Jan Černý,
    Naďa Očenášková,
    Warwick Maynard,
    Michael Briggs,
    Marek Veselý,
    Marcela Moulišová,
    Ivana Loubková,
    Josef Zapletal,
    Václav Vrabec,
    Ladir Goral,
    Karel Tomek,
    Marie Rauchová,
    Jiřina Nováková,
    Martin Hron,
    Wichterlová Marie.

Z veřejného slyšení se omluvili:

    JUDr. Jaroslav Bureš – ministr spravedlnosti ČR
    a JUDr. Zdeněk Kessler – předseda Ústavního soudu ČR

    Veřejného slyšení se dle prezenčních listin zúčastnilo 51 účastníků a 21 senátorů.


Těsnopisecký záznam
ze 3. veřejného slyšení Senátu
Parlamentu České republiky
(úplné texty vystoupení v rozpravě)

 

Předseda Senátu Petr Pithart: Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, všichni velmi vážení účastníci veřejného slyšení, milí hosté. Dovolte mi, abych vás všechny přivítal na 3. veřejném slyšení Senátu. Písemně se z dnešního veřejného slyšení omluvil kolega senátor Pavel Rychetský.

Konání tohoto veřejného slyšení schválil Senát svým usnesením č. 146 na 8. schůzi Senátu ve svém 3. funkčním období. K jeho přípravě se dále Senát vyjádřil svým usnesením č. 172. Navrhovateli tohoto veřejného slyšení byli senátoři: Egon Lánský, Zdeněk Bárta, Jaroslav Doubrava, Richard Falbr, Ivan Havlíček, Josef Jařab, Petr Pithart, Přemysl Sobotka a Michael Žantovský.

Motivem této iniciativy byla závažnost narůstajících projevů neonacismu a jiných forem extremismu v ČR. Cílem veřejného slyšení, který byl vtělen do usnesení Senátu, by mělo být: zmapování neonacistické scény v ČR, definování vývojových tendencí na tomto poli, vyhodnocení stanovisek státních a veřejných institucí a postupy související s uplatňováním práva, zjištění možností případné institucionální nápravy, zjištění možností, jak zajistit účinný právní rámec, a konečně snaha o monitorování agresivní scény a navržení dalších možných kroků v zájmu prevence proti těmto nežádoucím jevům včetně instrumentů výchovy k toleranci ve společnosti.

Senát stanovil dvě základní otázky, kterými by se rád spolu s vámi zabýval. Za prvé problémy spojené s projevy neonacismu a jejich stíhání a za druhé - rasismus a xenofobie v české společnosti. Jsme si vědomi toho, že obě zvolená témata spolu úzce souvisejí a že je tudíž nelze striktně oddělit. Přesto se o to, prosím, pokusme. Předpokládám, že první blok by trval přibližně do 13.00 hod., kdy bude vyhlášena polední přestávka. Na tuto dobu byla také svolána tisková konference.

Dříve než zahájím rozpravu k prvnímu bodu, chtěl bych předem ozřejmit způsob, jakým budeme dnes jednat. Jednací řád stanoví, že veřejného slyšení se účastní pozvaní znalci a další osoby, které mohou podat informace o projednávaných otázkách. Tyto osoby mají přístup do jednacího sálu, mají právo vystoupit v rozpravě k projednávané otázce a mohou podávat písemné návrhy a stanoviska k ní.

V mezidobí od schválení účastníků veřejného slyšení se na nás obrátilo několik dalších zájemců o účast. Jedná se o pana Oldřicha Stránského z České rady pro oběti nacizmu, pana Čeňka Růžičku z Výboru pro odškodnění romského holocaustu, Khumara Vishawanathana, romského poradce působícího v Ostravě, a Felixe Kolmera z Terezínské iniciativy.

Pokud nebudete mít námitek, a teď se obracím na přítomné paní senátorky a pány senátory, rozšířili bychom o tyto jmenované seznam pozvaných účastníků a umožnili jim vystoupit. Má, prosím, někdo z přítomných senátorek a senátorů námitku? Nemá. Děkuji.

Senát dále stanovil svými již dříve zmíněnými usneseními, že účastníci veřejného slyšení se hlásí do rozpravy písemně. Písemné přihlášky, které vám byly všem rozdány na lavice, prosím, směřujte na předsednický stůl a označte, ke kterému bodu hodláte vystoupit. Při udělování slova upozorní předsedající dalšího řečníka na to, že jeho vystoupení bude následovat. Slova se smí ujmout jen ten, komu jej předsedající udělí.

Dále vás chci informovat, že délka řečnické doby pro předpokládaná vystoupení byla stanovena na deset minut, pro vystoupení v rozpravě pět minut. Důvodem je umožnit vystoupení všem přihlášeným a zajištění věcnosti našeho jednání. Předsedajícím nezbude, než ty, kteří budou tyto lhůty překračovat, na to upozornit a poprosit je o zkrácení jejich vystoupení.

V rozpravě se, prosím, neobracejte na ostatní řečníky přímo. Případné dotazy na ně vzneste prostřednictvím předsedajícího. V tomto případě se nejedná pouze o přesnou dikci jednacího řádu, ale jde o osvědčenou parlamentní zvyklost. Předpokládám, že v zájmu zachování živosti našeho jednání by vždy po každém příspěvku bylo možno položit řečníkovi otázky, aniž ten by se vzdálil od řečniště. Ten by potom na ně souhrnně reagoval. K tomu, prosím vás, použijte mikrofony umístěné před lavicemi.

Jednací řád dále umožňuje během rozpravy bezprostředně reagovat na její průběh faktickou poznámkou, jejíž přednesení ani případná odpověď by neměly překročit dvě minuty, přičemž by neměla obsahovat hodnocení ani stanoviska, nýbrž měla by reagovat právě na věcný obsah rozpravy a sloužit tedy pouze k uvedení věci na pravou míru. Z celého jednání bude pořizován zvukový a stenografický záznam, který bude sloužit jako podklad pro pořízení protokolu, v němž budou uvedeny úplné texty vystoupení v rozpravě a písemně podané návrhy a stanoviska všech účastníků.

Na závěr chci pouze pro úplnost připomenout, že pořádkové pravomoci předsedajícího podléhají vedle senátorů i všichni další účastníci veřejného slyšení nevyjímaje hosty na galerii pro hosty, veřejnost a zástupce sdělovacích prostředků.

Dále vám chci říci, že jsem požádal tři z našich kolegů senátorů, aby se vždy po skončení rozpravy k jednotlivým blokům pokusili se vší myslitelnou objektivností stručně rekapitulovat průběh rozpravy, shrnout příspěvky, které jsme vyslechli. Požádal jsem senátora Františka Kroupu, senátora Michaela Žantovského a senátora Ivana Havlíčka. Myslím, že je v zájmu věci, abychom udrželi slyšené v souvislostech. Nezbavuje to však ani je, ani ostatní senátory možnosti vystoupit v rozpravě.

Chci vás hned v úvodu požádat o jednu laskavost. Vzhledem k tomu, že se ne všichni známe jménem, prosím vás, abyste se do rozpravy v průběhu celého veřejného slyšení hlásili písemně a u řečnického pultu řekli své jméno.

Řekl jsem již, že první blok bude trvat přibližně do 13.00 hodin, pak bude pauza do 14.15 hod. Na 13.00 hodin bude svolána tisková konference. Kávu a občerstvení je možno zakoupit v senátorské jídelně. Předpokládám, že během dopoledního jednání bychom udělali jednu krátkou přestávku.

Nyní mi dovolte pár slov, která chci říci jako senátor.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Dámy a pánové, slovo má předseda Senátu, pan Petr Pithart.

Předseda Senátu Petr Pithart: Pane předsedající, dámy a pánové. Rád bych na samém počátku tohoto slyšení připomněl, jaká byla jeho geneze.

Byli to jeho dnešní účastníci z Pražské židovské obce, kteří spolu s kolegou senátorem Lánským přišli s myšlenkou takové veřejné slyšení uspořádat. Protože je o nich známo, právě tak jako o zemském rabínovi Karolu Sidonovi, že při mnoha veřejných příležitostech nemluví jenom o problémech antisemitismu, ale také o romském problému a vůbec o projevech rasismu a xenofobie u nás, nepochybovali jsme, že právě oni pomohou Senátu veřejné slyšení dobře připravit. Tak, aby tu z nejpovolanějších úst zaznělo, co má zaznít právě na této svrchovaně veřejné půdě. A aby to zaznělo závazně do protokolu tohoto slyšení, který bude provždy k dispozici těm, kteří se jednou budou ptát, co jsme si my mysleli a hlavně, co jsme dělali na začátku třetího tisíciletí.

Děkuji jim nejen za jejich iniciativu, ale i za angažovanou a zasvěcenou asistenci při průběhu přípravy tohoto veřejného slyšení. Děkuji také všem ostatním, především iniciativní skupině senátorů, kteří se za konání tohoto slyšení osobně postavili.

Obávám se, že téma je už nějaký čas velmi urgentní. Naše společnost stále není dostatečně imunní k projevům nesnášenlivosti. Pozitivní snad je, že přibývá lidí znepokojených, že se tito lidé dávají dohromady, že jejich hlas je slyšet, ale na druhé straně musím říci, že jsou překvapivě často okřikování jako přepjatci.

Chtěl bych tu proto zdůraznit, že projevy nacismu, rasismu a xenofobie – a není vždycky snadné zařadit je do nesporných přihrádek – začínají vždycky jako marginální. Dokonce jistá absurdnost, ba komičnost v zárodečných fázích těchto projevů téměř patří k věci. Obvykle se tedy zprvu zdá, že ti, kteří zvedají varovně prst, přehánějí. Dodatečně jsou pak pamětníci fascinováni , šokováni tím, co všechno jako současníci neviděli a neslyšeli, a když už viděli a slyšeli, pak podceňovali.

Autor “Mého boje” ještě jako obskurní a okrajový politický začátečník řekl všechno, co pak jako diktátor udělal. Všechno na sebe předem prozradil, a přesto anebo právě proto, že to bylo tak absurdní, tak doslovné, to jen málokdo bral vážně v době, kdy bylo ještě možné jeho šílenství čelit. Pak už se lidé jen bezmocně ptali, jak jsme to mohli nechat dojít tak daleko, a oběti, ty se už ani ptát nemohly.

Tím jistě nemá být řečeno, že všechno, co je v tomto smyslu marginální a komické, je zárodkem masového vyhlazovacího hnutí a že čím marginálnější a komičtější, tím hrůznější mohou být důsledky. Má tím být ale řečeno, že nic nesmíme podcenit jenom proto, že je to marginální. Proto jsme se tu dnes sešli, abychom popsali situaci v České republice, více jí porozuměli a především abychom společně zhodnotili jak přiměřenost právní úpravy, tak přiměřenost reakcí státních orgánů na tyto znepokojující jevy. My, zákonodárci, jsme připraveni přijmout vaše podněty.

Popis situace předpokládá mimo jiné výstižné pojmy s dohodnutým sdíleným obsahem. Pokládám například za nikoli jen chybné, ale za zavádějící mluvit o neofašistech tam, kde je třeba mluvit o neonacistech. Pojem fašismus se v minulých desetiletích v sovětském bloku používal i pro nacismus z průhledných důvodů. Ačkoliv šlo o nacisty, tedy o německé nacionální socialisty, říkalo se zcela konfúzně němečtí fašisté, a to jen a jen kvůli nežádoucím asociacím se slovem socialismus v pojmu nacionální socialismus.

Fašismus je širší pojem, který se hodí pro označení celé řady různých hnutí a různých autoritářských režimů, jakými byly např. režim Mussoliniho, Salazarův, Francův. Asociuje zejména s pojmem korporativismus, antiparlamentarismus, přímá akce. Jako ideologie je fašismus nesoustavný, nedůsledný. Nacismus je naopak zcela koherentní absurdně důslednou, jedinečnou ideologií, a právě proto se posléze proměnil v totalitární, nikoliv autoritářský režim.

Jeho neoddělitelnými ingrediencemi byl rasismus, zejména protižidovský, protiromský a protislovanský, otevřeně vyhlašovaná touha po světovládě a bezprecedentní vyhlazovací praktiky. Kupříkladu nejznámější z fašismů - fašismus Mussoliniho - byl proti Hitlerově nacismu nejen slabším odvarem, pravda s viditelnými teatrálními prvky, ale vyznačoval se jinými akcenty.

Nerad bych odporné fašistické hnutí zlehčoval, ale my se dnes u nás bohužel setkáváme s ozvěnami zrůdného nacismu, nikoliv fašismu. Jenom připomenu, že nacisté jako okupanti se po 15. březnu 1939 ani zdaleka nedívali na naše snaživé fašisty s důvěrou. Obávám se, že dnešní souručenství neonacistů na obou stranách česko-německé hranice je mnohem vřelejší.

Podobné problémy máme patrně s pojmy extremismus a terorismus. Budeme opatrní při zacházení s těmito výbušnými slovy, nikoliv však proto shovívaví. Vždycky se asi budeme přít o význam pojmu rasismus a xenofobie. S tím nic nenaděláme, ale zákonodárci, policisté, státní zástupci a soudci nemohou kvůli těmto jinak užitečným sporům dělat nic nebo dělat málo a přít se o slova. Pokud pak jde o terorismus, zdá se mi, že nemůžeme být jiní než nemilosrdní.

Nechť toto slyšení přispěje k našemu jasnějšímu mínění, hlubšímu porozumění a rozhodnějšímu jednání. Děkuji vám, že jste přijali naše pozvání a přišli. A prosím vás, pokud možno setrvejte až do konce. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji panu předsedovi Pithartovi. O slovo se přihlásil pan senátor Egon Lánský, připraví se pan Jařab.

Senátor Egon Lánský: Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, kolegyně a kolegové, o genealogii tohoto našeho dnešního setkání vám pan předseda řekl na začátku několik slov. Já k tomu jenom pár slov dodám a budu velmi stručný.

Když jsem se podjal úlohy přijmout iniciativu k vyvolání tohoto slyšení, obrátil jsem se úmyslně na skupinu kolegů senátorů napříč politickým spektrem, a to včetně senátorů, kteří nejsou příslušníky žádné politické strany, nejsou zařazeni do jakéhokoliv klubu. Troufám si říci, že mě velmi povzbudilo, že ani jeden z nich nezaváhal, aby se připojil k požadavku, což je mimochodem nutné podle jednacího řádu, toto slyšení uspořádat.

Když potom Senát hlasoval o této naší výzvě, rád bych, abyste všichni věděli, že rozhodnutí bylo jednomyslné, což mě výrazně potěšilo. Mělo by to potěšit nás všechny, ale mě těší ještě více, že v těchto těžkých chvílích, které prožíváme, se výzva k tomuto slyšení setkala s takovou odezvou v odborné veřejnosti, ve veřejnosti a v institucích, které reprezentují tyto plné lavice, které reprezentuje skutečnost, že jste sem všichni přišli, abyste přispěli jednak k tomu, abyste ukázali prstem na společenský jev, který nepochybně je důležitý, negativně důležitý, a jehož vliv a význam v naší otevřené společnosti bohužel narůstá, jednak abychom si tady společně řekli, co to je, čemu čelíme a co bychom s tím mohli a měli udělat v této naší společnosti se všemi institucemi, které demokratická společnost k tomuto cíli má, a se všemi angažovanými spoluobčany, kteří se na tuto věc dívají nikoliv lhostejnýma očima, ale kteří vynakládají velké úsilí, neoceněné, často anonymní, aby tuto scénu zmapovali.

Domnívám se, že to je to nejlepší, co může Senát, ale vlastně obě komory Parlamentu, kromě své legislativní úlohy, podat jako svůj příspěvek demokratické společnosti, protože právě tím, jak tady spolu dnes sedíme, instituce státu, volené orgány, angažovaní spoluobčané, dokazujeme, že je to pro nás problém společný a že s ním chceme a musíme něco udělat.

Všiml jsem si, že v uplynulých dnech, zdá se mi, že zcela náhodou, i v českém tisku a médiích se objevilo několik rozsáhlých pohledů na neonacistickou a rasistickou scénu a na důsledky její činnosti v naší společnosti. A jestliže mám z něčeho trochu výčitky svědomí, pak je to možná právě z toho, že to, co jsem se dočetl a doslechl z médií, vypadá úplně vytržené ze souvislostí s tím, co my tady dnes podnikáme. Možná, že to je chyba Senátu. Nevím. Možná, že je to chyba na straně médií, také nevím, ale domnívám se, že za Senát PČR mohu odpovědně říci, že pokud v tomto smyslu udělal nějakou chybu, pokusí se ji v příštím slyšení odčinit.

Chtěl bych také poukázat na to, že svým rozsahem a významem toto slyšení, i s účastí, kterou mu poskytujete, je tím největším a nejzávažnějším krokem v české demokratické společnosti, který se vůči fenoménu neonacismu, rasismu, xenofobie a netolerance za uplynulých deset plus let demokratické společnosti ve dvou státech ukázal.

Děkuji vám, že jste přišli. Nepochybuji o tom, že s vaší pomocí uděláme první z mnoha kroků, protože věřím, že nebude ani rychlé, ani jednoduché se s touto problematikou vypořádat, a domnívám se, že se nám také povede prostřednictvím spolupráce s tiskem a dalšími médii na toto nebezpečí a jeho význam upozornit naše občany. Ještě jednou vám děkuji, že jste přišli a že se budete dnes angažovat v našem společném díle.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Nyní uděluji slovo panu Janu Jařabovi, zmocněnci vlády ČR pro lidská práva. Po něm promluví pan Jan Souček, zástupce ředitele odboru bezpečnostní politiky MV. Prosím.

Jan Jařab, zmocněnec vlády ČR pro lidská práva: Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři, dámy a pánové, milí hosté! Násilí ze strany českých neonacistů si podle mých informací vyžádalo od roku 1990 životy nejméně 20 osob, z nichž 12 byli Romové, 2 byli cizinci, nejméně 4 byli příslušníci většinové populace napadení neonacisty a nejméně 2 oběti byly mezi neonacisty samotnými, kteří přišli o život, když se bránili ti napadení. Asi dvě třetiny všech případů se smrtelnými následky se odehrály v letech 1990-94, tedy v době, ze které nemáme dobře hodnotitelné informace, statistiky o méně závažných ostatních trestných činech motivovaných rasovou nenávistí či neonacistickou ideologií, protože se tehdy systematicky nesledovaly. Lze však předpokládat, že i ta neviditelná zanořená část ledovce byla tehdy velká, ne-li dokonce větší než dnes.

Orgány činné v trestní řízení, ale ani média však na počátku 90. let nevěnovaly tomuto problému velkou pozornost, a dokonce před ním zavíraly oči. To, že v posledních letech počet osob stíhaných pro takové činy roste, lze proto vykládat různě - jako skutečný růst, ale i jako projev zlepšení práce orgánů činných v trestním řízení, které souvisí s tím, že se společnost jako celek probouzí, čehož dokladem je i toto veřejné slyšení Senátu.

Lze skutečně říci, že se v poslední době zvýšila snaha o represi neonacistů, a to zejména pokud jde o trestné činy spojené s propagací nacistické ideologie a symboliky. Daleko menší pokrok, pokud lze vůbec o nějakém hovořit, však vidím v oblasti těch závažných trestných činů, jimiž jsou útoky proti jednotlivcům. Platí to zejména tehdy, jsou-li napadenými Romové, které většinová veřejnost včetně orgánů činných v trestním řízení vnímá často paušálně jako nespořádané a delikventní, a pocházejí-li naopak útočníci z místních rodin známých jako tzv. spořádané. Pak se stále setkáváme se snahou útoky bagatelizovat, hodnotit jako klukoviny či obyčejné hospodské rvačky. Oběťmi tohoto násilí přitom nejsou jen ti, kdo jsou bezprostředně napadeni, ale i všichni, kterým se skinheadský teror promítá do života více, než si většina z nás dovede i po 11. září představit. Někdy totiž máme tendenci vidět právě jen ty závažné případy, útoky s následkem smrti nebo těžké újmy na zdraví, ale na každý z nich připadá daleko větší počet napadení méně závažných, která skončí nejčastěji jako odložené přestupky, protože si nevyžádají sedm dní pracovní neschopnosti, pachatel se nezjistí a za neprokázanou se nakonec považuje i jeho motivace. Neskonale větší je také počet verbálních útoků, urážek a výhrůžek. Strach ovlivňuje i život těch, kdo sami napadeni nejsou. Můžeme namítnout, že obětí trestné činnosti toho či onoho typu se běžně stává každý druhý z nás. Je však velký rozdíl mezi prožitkem toho, jsem-li okraden či napaden proto, že se někdo chce zmocnit něčeho, co mám, anebo jsem-li napaden proto, kdo jsem. Nebo dokonce stanu-li se obětí útoku jenom proto, že vůbec jsem. Dává-li mi útočník svým počínáním najevo, že bych vůbec neměl být.

Dovolte mi dva příklady ze života. Na našem odboru pracují tři mladí státní úředníci, kteří se od ostatních liší. Tím, že když si chtějí večer zajít do restaurace, tak si vybírají pečlivě ty podniky, kde mají šanci, že je tam obslouží, a tím, že jezdí do práce autem, protože se po špatných zkušenostech bojí jezdit hromadnou dopravou. Proč se takto liší? Proč si musí dělat starosti, které nám ostatním ani nepřijdou na mysl? No proto, že jsou Romové. Příklad druhý. Na jaře tohoto roku jsem vystupoval na jedné vysoké škole v kurzu politologie. Bylo to krátce po vítězství našeho hokejového týmu na mistrovství světa. Mladí vysokoškoláci se radovali. A jen jeden z nich se neradoval; říkal, že vždycky když český tým vyhraje, bojím se vůbec vycházet na ulici, pokaždé se mi stalo, že jsem byl napaden. Byl to černošský student.

Proč uvádím tyto dva příklady? Za prvé proto, abych se pokusil alespoň na okamžik promítnout naše pocity do kůže těch druhých; jakkoliv je zřejmé, že některé zkušenosti jsou nepřenosné. Abych ozřejmil, že to, co se nám může jevit jako politologická kuriozita, jako téměř nezbytná krajnost politického spektra (vždyť co má střed, musí mít i kraj), to představuje pro řadu lidí reálný praktický problém. A za druhé proto, že tyto příklady navozují otázku, kudy vede hranice mezi pachateli tohoto zla a zbytkem společnosti. Na jedné straně totiž nelze zastírat souvislosti mezi popsanými jevy a popřít, že egocentrické předsudky, xenofobie a dokonce otevřený rasismus existují ve společnosti i mimo kruhy politických tzv. extremistů. Koneckonců pogrom na romská obydlí u Ohrazenic na Třebíčsku v roce 1999 neorganizovali žádní skinheadi, ale místní statkář! Na druhé straně je třeba zdůraznit, že existuje neopominutelný rozdíl mezi myšlenkou a slovem, mezi slovem a skutkem, mezi činem náhodným a činem promyšleným a dokonce i mezi zlobou jedince a skupinovou nenávistnou ideologií. Bylo by nesprávné zařazovat všechny ty, kdo trpí předsudky nebo xenofobií k rasistům, natožpak k neonacistům. Nepovažuji za správné, abychom vzali velké bidlo s názvem rasismus a zaháněli jím všechny netolerantní Čechy ke skinheadům. Naším cílem musí naopak být, aby i ta méně tolerantní část naší společnosti se od nich co nejvíce distancovala, aby i průměrný občan s běžnou, spíše sociálně a kulturně nežli rasově podmíněnou averzí vůči Romům dospěl k názoru, že neonacisté jsou pro něj absolutně nepřijatelní, protože představují absolutní zlo. Říkám-li absolutní zlo, myslím tím charakter nacistické ideologie a ne osobní vlastnosti jedinců.

Obávám se, že je nepřípustnou relativizací, řadíme-li neonacismus pod hlavičkou tzv. pravicového extremismu souřadně ke komunismu či anarchismu jako levicovému extremismu či dokonce ke sprejerství a jiným formám deliktního chování mládeže, jako by měřítkem extremismu bylo narušení veřejného pořádku. I ve jménu jiných ideologií než nacistické se mohou dít a také se děly obludné zločiny. A nemám na mysli jen stalinismus, maoismus, ale také genocidu Indiánů, otroctví Černochů, jejichž pachateli byly demokratické státy Západu.

Ale nacistická ideologie se svou adorací násilí a kultem smrti je tím nejotevřenějším popřením všech humanistických hodnot. Jedině nacismus považuje genocidu za svou vlastní "reson deter". I v našem relativistickém světě bychom proto měli považovat nacistickou ideologii za absolutní hodnotu zla. Podobnou jako v Einsteinově relativistické fyzice představuje rychlost světla. Říkám-li absolutní zlo, tak tím nemyslím ovšem, že by samotní jedinci, kteří se k němu hlásí, přestávali být lidmi anebo by byli lidmi bez jakýchkoliv pozitivních vlastností. Ani neonacisty, právě jako teroristy, nestačí jen odsoudit. Pokud nepochopíme kořeny hluboké frustrace a nespokojenosti, která z obyčejných mladých mužů děla skinheady, tak nebudeme schopni účinné prevence a nebudeme schopni bránit tomu, aby za každého holohlavého násilníka, kterého zavřeme, dorostlo pět dalších. I po selhání primární prevence by pak pro ty, kdo se stanou skinheady, měla existovat prevence sekundární. I pro ty, kdo se dopustí trestných činů, by měla být prevence dostupná terciární v podobě resocializačních programů. Teze takového resocializačního programu jsme na našem odboru vypracovali a předložili vládě v roce 1999. Ale dosud se nerealizuje.

Důrazná represe by pak měla být vyhrazena malé menšině - pachatelům závažných násilných trestných činů - a u těch by pak mělo jít o skutečnou represi a ne o šimrání za ušima, neboť ne všichni skinheadi jsou jen mladí popletení kluci; máme u nás dospělé muže, kteří jsou veterány osmi, deseti let neonacistického hnutí.

Závěrem bych tedy řekl, že působení na společnost musí být trojí. Za prvé: Pro nejširší veřejnost, zejména pro ovlivnitelné mladé lidi v citlivém věku 12-19 let, je třeba daleko intenzivnější výchovy k občanství, k demokratickým a humanistickým hodnotám a k toleranci. Demokracie se prostě nesmí projevovat jako hodnotové vakuum, jako prázdnota, kterou vyplní i ta nejzběsilejší ideologie minulosti. Za druhé: Tam, kde nastane příklon k otevřenému rasismu či dokonce nacismu, je nutné jej charakterizovat jako maximální míru sociální deviace, a to i u lidí žijících vnějškově spořádaným způsobem života.

A na mladé lidi, vstupující do této subkultury, musíme vyvíjet soustředěný resocializační tlak. A za třetí: U recidivujících pachatelů závažných trestných činů, motivovaných neonacistickou ideologií, zejména u těch, kdo jsou sami organizátory této trestné činnosti, je nutno skončit s bagatelizací, uplatnit daleko důraznější represi než dosud a příslušné organizační struktury rozbít. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart:Děkuji vám, pane Jařabe, děkuji vám také za to, že jste dodržel časový rámec. Nyní promluví pan Jan Souček, zástupce ředitele odboru bezpečností politiky Ministerstva vnitra. Prosím.

Jan Souček, zástupce ředitele odboru bezpečností politiky Ministerstva vnitra: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, byl jsem na poslední chvíli požádán, abych přednesl projev za ředitele odboru bezpečnostní politiky, pana Mgr. Michala Mazla, kterému se narodil syn a musel do Brna do porodnice. Tak mi promiňte rozechvění.

Nejprve mi dovolte, abych poděkoval iniciátorům i organizátorům tohoto veřejného slyšení za to, že poskytli takto výjimečnou možnost setkat se a vzájemně si naslouchat lidem, kteří v naší zemi z nějakého pohledu chtějí a mají co říci k otázce, co dělat s naším pravicovým extremismem. Domnívám se, že toto fórum by mohlo být místem, kde začne soustavná a hluboká diskuse, kterou bychom měli absolvovat, abychom si uspořádali myšlenky, shodli se na společných východiscích, identifikovali problémy a nalezli cesty, jak je řešit. Jsem jedním ze státních úředníků,kteří se věnují boji proti extremismu v České republice, společně s panem ředitelem Mazlem vedu tým, který od roku 1998 připravuje pro vládu a Parlament pravidelné zprávy o české extrémistické scéně. Výtisky těchto zpráv, schválených vládou v letošním a loňském roce, jsou vám k dispozici na vašich stolech. Tyto zprávy i starší zprávy zveřejňujeme na internetových stránkách Ministerstva vnitra. Ve svém vystoupení bych chtěl přiblížit především aktivity státních orgánů proti extremismu.

Každá z těchto zpráv o extremismu představuje konsensuální pohled všech státních orgánů na danou problematiku. Její výsledná podoba je vždy konzultována s experty na extremismus, působícími na českých vysokých školách. Cílem zprávy je podat souhrnnou informaci o problematice v ČR a stává se podkladem pro politická rozhodnutí vlády, případně Parlamentu. Ve zprávách klademe důraz na popis extremistické scény ČR a uvádíme konkrétní organizace, včetně organizací registrovaných, které svými aktivitami nebo personálními vazbami vytvářejí podhoubí či lobbystickou podporu extremismu, případně jeho kriminálním projevům. Tento krok má z hlediska Ministerstva vnitra především preventivní motivaci, jak vůči veřejnosti, tak i vůči samotným členům takovýchto organizací.

Trendy extremistické kriminality sleduje Ministerstva vnitra od roku 1993. Existuje nekonečná polemika o správných slovech, jejíž součástí je i spor o přípustnost a sdělnost pojmu extremismus. Stejně jako spor o vhodnost epitet levicový a pravicový používaných pro identifikaci základních typů extremismu. Co tedy máme na mysli, mluvíme-li o extremismu?

Pod pojmem extremismus jsou zahrnovány aktivity se zpravidla ideologickou motivací, které se odchylují od základních ústavních norem. Vyznačují se prvky netolerance a útočí proti demokratickým principům a institucím. Extremismus se projevuje krajně vyhrocenými, k demokratickému systému nepřátelskými postoji, přecházejícími v aktivity, které působí ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku destruktivně na stávající demokratický politicko-ekonomický systém. V pozadí extremistických aktivit je snaha nahradit demokratický systém systémem antagonistickým, totalitním nebo autoritářským, diktaturou, anarchií.

Extremismus obvykle používá tyto instrumenty: historický revisionismus, sociální demagogii, aktivismus, verbální až fyzické násilí vůči oponentům a vůči apriori definovaným sociálním skupinám a konspirativní teorii. Ve světové literatuře se obvykle rozlišuje extremismus levicový a pravicový a dále náboženský, ekologický a v některých případech národnostní. Poslední tři formy extremismu se v čisté, jednoznačně identifikovatelné formě v ČR nevyskytují. Někdy je dělítko mezi typy pravicových a levicových extremistů značně obtížné. Někteří politologové pojem extremismus jako takový zpochybňují a upozorňují, že může vést k přílišným zjednodušením. Přes zajímavost a podnětnost takovýchto úvah však je pro státní orgány nezbytné uvedené pojmy zavést a používat je. Diskusi o pojmech vhodnějších lze přitom souběžně vést na akademické úrovni.

Pod pojmem kriminalita motivovaná rasistickou, třídní nebo jinou obdobnou nenávistí se rozumí jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu nebo přestupku a jeho pohnutkou je apriorní nenávist vůči demokratickému systému jako takovému nebo nenávist vyplývající z příslušnosti adresáta útoku k určité skupině lidí. Specifickým typem zařaditelným do této kategorie kriminality je také kriminalita proti symbolům či představitelům existujícího společenského systému, je-li motivovaná apriorní nenávistí vůči němu. Nejnověji se do tohoto typu kriminality zařadilo falšování historie, tzv. osvětimská a jáchymovská lež. Jen málokdy jsou pachateli této trestné činnosti aktivisté či otevření přívrženci extremistických organizací. Naopak v převážné většině této kriminality vůbec nelze doložit souvislost mezi spácháním trestného činu s uvedenou motivací a určitým poměrem k organizaci náležející do extremistického spektra. Spíše lze tvrdit, že jde o jevy stojící vedle sebe se vzájemnými přesahy. Oba jevy vyvěrají však z obdobných sociálně patologických podmínek. U obou jde, i když o různě intenzivní dopady do obdobných Ústavou chráněných hodnot, integrity společnosti apod.

Tzv. kriminalita s extremistickým podtextem v tomto pojetí je přitom velmi často důsledkem určité vypjaté situace a v řadě případů je i objektivně sporné, je-li útok motivován skutečně apriorní skupinovou nenávistí a nejde-li o vnější projev špatných mezilidských vztahů v konkrétních souvislostech.

Dovolte mi, abych se pokusil stručně popsat postup státních orgánů proti projevům extremismu v ČR. V roce 1996 bylo evidováno 131 extremisticky motivovaných činů, za které bylo stíháno 152 osob. V roce 2000 bylo evidováno již 364 takovýchto trestných činů, za něž bylo stíháno 449 osob. V kvantitativních rozměrech je sice tato trestná činnost malá, nezanedbatelné jsou však její kvalitativní dopady do integrity společnosti. Každý jednotlivý trestný čin tohoto typu může mít a často má dalekosáhlé negativní důsledky, pokud jde o pocit bezpečí celých minorit, zejména romské komunity. Ministerstvo vnitra je přesvědčeno, že nárůst zjištěné trestné činnosti, zaznamenaný v posledních dvou letech, vypovídá mj. i o určitém zkvalitnění policejní práce. Zároveň se do něho promítl i vyšší počet oznámených trestných činů. Policie odhaduje, že na území ČR se v loňském roce pohybovalo 6150 – 6200 příznivců hnutí skinhead. Z celkového počtu příznivců extremistických skupin je to 59 %. Nejvíce takovýchto osob policie zaznamenala v kraji severomoravském, jihomoravském, severočeském a v Praze. Uvedené počty skinheads nelze paušálně zaměňovat s počty příslušníků tzv. tvrdého jádra, které je připraveno programově páchat násilí. Těch odhaduje policie asi 600.

V roce 2000 se ministerstvo vnitra zabývalo v prvé řadě problematikou postihu registrovaných organizací za jednání porušující zákonné podmínky jejich činnosti. Řešilo otázky ofenzivního postupu exekutivy proti organizacím porušujícím podmínky registrace. Ve spolupráci s Bezpečnostní informační službou byla vypracována Souhrnná informace k subjektům oficiálně registrovaným u Ministerstva vnitra, jejichž činnost je v rozporu se zákony, podle nichž byly registrovány.

Vláda ji vzala na vědomí 19. dubna 2000. Tento text předznamenal změnu v postupu k uvedeným registrovaným organizacím. Vedl ke zintenzivnění aktivit státních orgánů při shromažďování poznatků využitelných v rámci uplatňování státní moci na úseku práva sdružovacího. Vedle stíhání násilné trestné činnosti se policie kontinuálně věnuje také odhalování a stíhání trestné činnosti páchané prostřednictvím tiskovin, symbolik a zástupných znaků. Výrazných úspěchů přitom dosahuje od roku 1998.

Ministerstvo vnitra však v postupu policie, zejména vůči pravicově extremistickým organizovaným aktivitám, stále ještě identifikuje určité rezervy. Nesporná je potřeba větší pružnosti policie při reakci na nové prvky v činnosti subjektů extremistické scény a reflektování jejího aktuálního vývoje. Ministr vnitra proto předložil vládě návrh opatření ke zvýšení efektivity boje proti rasismu a xenofobii, k němuž vláda přijala usnesení č. 498 z tohoto roku, na jehož základě Ministerstvo vnitra dohlíží na maximální využívání všech zákonných kompetencí při postupu příslušných orgánů při sběru a analýze informací potřebných pro správní řízení o rozpouštění občanských sdružení nebo k podání návrhu vládě na pozastavení činnosti či rozpuštění politických stran a politických hnutí.

Ministerstvo dohlíží na maximální využívání všech zákonných kompetencí při postupu policie při vstupech do uzavřených prostor, při dokumentaci trestné činnosti v nich a policejních zásazích v nich a také při postupu policie při zařazování extremistů ze zahraničí do evidence nežádoucích osob a zabraňování jejich vstupu na území ČR. Dále při postupu policie proti šíření kompaktních disků s rasistickou a xenofobní tématikou.

Ministerstvo vnitra dohlíží, aby byla trvale a průběžně aktualizována evidence nežádoucích osob, aby byla využívána i operativní technika, případně agent a aby byla přijímána opatření k účinnému postupu proti páchání hospodářské trestné činnosti, kterou si extremistické organizace získávají finance. Ministerstvo vnitra iniciovalo uzavření interní dohody v oblasti problematiky extremismu pro plynulý tok informací mezi BIS a policií. Dále jsme iniciovali soustavnou operativní spolupráci policie se zahraničními partnery. V  současné době, myslím tak před 14 dny, to by mohl říci přesně policejní prezident, vstoupila v platnost další opatření - na základě rozhodnutí ministra vnitra bude policejním akcím při větších shromážděních extremistických skupin vždy velet ředitel krajské správy policie nebo jeho zástupce.

Nejvyššímu státnímu zastupitelství a řediteli Úřadu vyšetřování bude předáván každý měsíc přehled trestných činů s rasistickým podtextem. Ministr vnitra rovněž jmenoval svého zmocněnce pro romskou problematiku. Zvýšenou razanci postupu policie vůči pravicově extremistické scéně v poslední době potvrdily jak policejní zásahy na koncertu neonacistických skupin v Letňanech či v Žiželicích, tak i rychlé obvinění ze spáchání rasistické vraždy a vzetí do vazby skinheda ve Svitavách. Vláda ČR letos v září přijala další sérii opatření proti extremistickým aktivitám. Je to usnesení vlády č. 903 z 12. září t. r.

BIS má vypracovat a předat ministru vnitra a pravidelně aktualizovat seznam pravicově extremistických hudebních skupin působících na území ČR. Včetně seznamu zahraničních pravicově extremistických hudebních skupin, které jezdí hostovat do ČR. Já mohu potvrdit, že první takový seznam už byl vypracován. BIS má dále vypracovat podrobnou informaci o všech dostupných poznatcích o složení těchto skupin, jejich vazbách, kontaktech apod.

BIS má také vypracovat a předat ministru vnitra materiály a informace, zejména k těm extremistickým subjektům, které jsou uvedeny ve zprávách o extremismu, které máte k dispozici. Ministr vnitra má podle tohoto vládního usnesení neprodleně vytvořit stálou meziresortní komisi pro boj s extremismem, rasismem a xenofobií, jejímž bude předsedou. Do konce tohoto roku má ministr vnitra vypracovat návrh úprav v organizačním a metodickém zajištění boje proti organizované celorepublikové extremistické kriminalitě s mezinárodními přesahy a informovat vládu o přijatých opatřeních v příští zprávě o problematice extremismu, čili ve zprávě za rok 2001.

Ministr vnitra má dále neprodleně vytvořit systém koordinované spolupráce policie s obecními úřady při získávání informací o pořádaných ohlášených akcích, při opatřeních vztahujících se k pořádaným akcím a při řešení všech záležitostí, souvisejících s extremistickou kriminalitou. Dále má vypracovat systém koordinované spolupráce policie s orgány správního dozoru v oblasti dodržování právních předpisů a stanovených podmínek souvisejících s činností právnických i fyzických osob při pořádání hromadných akcí extremistů.

Ministr školství má do konce tohoto roku předložit vládě koncepci vzdělávacích aktivit v oblasti boje proti extremismu. Ministr práce a sociálních věcí do konce příštího roku předloží vládě koncepci sociální práce v oblasti předcházení a potírání extremismu. Ministr spravedlnosti má do konce tohoto roku předložit vládě koncepci mediační a probační činnosti v rámci boje proti extremismu.

Všechna uvedená opatření a kroky jsou součástí dlouhotrvajícího úsilí omezit na minimum nebezpečnost působení extremistů v ČR. Nutno konstatovat, že extremismus je nedílnou součástí demokratických procesů. Vždy tu bude nějaká patologická sedlina. Jde jen o to, jak se s ní dokážeme vypořádat a co jí dovolíme. Budeme vám vděčni za kritickou diskusi, přivítáme též vaše ohlasy na e-mailové adrese mmazel@mvcr.cz. Děkuji vám za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane zástupce ředitele. Prosím pěkně, zůstaňte u řečniště, a dávám vám příležitost položit otázky panu Janu Součkovi. Poté, protože jsem to opomněl, dám vám ještě možnost položit otázky panu Janu Jařabovi. Prosím, kdo se chce na něco zeptat, chce uvést nějakou informaci na pravou míru?

Václav Trojan, Helsinské občanské hnutí: Já jsem se chtěl zeptat, jak sledujete činnost nebo projevy sympatizantů se skinhedským hnutím uvnitř policie samotné. Jestli o těchto věcech víte a do jaké míry jsou tyto věci sledovány.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Prosím, má někdo další otázku? Prosím.

Tomáš Jelínek, předseda Židovské obce v Praze: Já bych se připojil též k té policii, jestli existují nějaké programy speciálně pro policisty, které jim pomáhají se orientovat v té problematice neonacismu.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Jelínku. Kdo chce ještě položit otázku? Prosím.

Stanislav Penc, Hnutí občanské solidarity a tolerance: Dobrý den. Já se omlouvám, že vám pokládám otázku, i když vy jste hned na začátku uvedl, že jste tady jenom záskokem, ale i přesto. Kdo sledoval vaše vystoupení, tak si všimnul určitě toho, že v ČR podle policie - v prvním vašem odstavci jsou extremisté jen pravicoví - a když jste vypočítával počet extremistů, tak jste uvedl, že pravicových extremistů je jenom 52 %. Kdo je ten zbytek?

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Tak prosím, pane zástupce ředitele, zatím odpovězte na první 3 otázky.

Jan Souček, zástupce ředitele odboru bezpečností politiky Ministerstva vnitra: K té poslední otázce, myslím, že jsem řekl, že skinheadů je z pravicově extrémistické scény 59 %. K těm dalším otázkám…

Předseda Senátu Petr Pithart: Ta otázka ale zněla po tom zbytku, jestli jsem dobře rozuměl. Já vím, že tady zastupujete ředitele odboru. Nechci vás uvádět do rozpaků, můžete odpovědět později.

Jan Souček, zástupce ředitele odboru bezpečností politiky Ministerstva vnitra: Z celkového počtu příznivců extremistických skupin na území ČR činili příznivci hnutí skinheads 59 %. Ten zbytek jsou levicoví extremisté a zbytek pravicových extremistů. Ne všichni pravicoví extremisté jsou skinheads. Je to srozumitelné.

Já osobně se nevěnuji zjišťování inklinace policie k rasismu, ale jsem vedoucím projektu, který se jmenuje Strategie pro práci policie v oblasti národnostních a etnických menšin, na kterém spolupracujeme s Velkou Británií. Proběhlo pět nebo šest třídenních seminářů, na nichž se naši čeští policisté kontaktují s představiteli nebo zástupci romské či jiné populace nebo etnik a shodou okolností spolupracující britští lektoři jsou dnes v tomto sále jako hosté a bedlivě sledují situaci v ČR a snaží se nám pomáhat lépe orientovat policii pro práci s minoritami.

Ten projekt je dlouhodobý a v příštím období bude zaměřen na ovlivnění vedoucích funkcionářů policie a Ministerstva vnitra k prosazení myšlenky intenzivněji se věnovat odstraňování rasistických sklonů v Policii ČR.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Má ještě někdo nějakou otázku? Děkuji vám, pane zástupce ředitele. Pan Jařab v tuto chvíli tady není a já ho ještě jednou poprosím… (V sále se hlásí další účastník.)

Ano, vy máte otázku ke komu? Já jsem vás přehlédl. Promiňte mi to. Nezlobte se, pane Součku, buďte tak laskav, pojďte ještě k mikrofonu. Prosím.

Ondřej Cakl, Tolerance a občanská společnost: Dobrý den, já bych měl dotaz, jestli když před několika lety, a dokonce i letošní rok, proběhlo několik koncertů těchto neonacistických kapel a policie nezasáhla, tak jestliže teď zpětně zjistí, že tam proběhly přímo neonacistické akce, jestli z toho vyvodí nějaké důsledky a jestli se třeba omluví těm menšinám, o kterých se tam zpívalo na těch koncertech, že je vyvraždí, že to umožnila. Ona to, podle mě, teď zpětně už ví a možná, že to věděla v té chvíli, že tady probíhaly velké koncerty a že proběhly za účasti i zahraničních účastníků. A to je vlastně otázka. Já to už dále rozvádět nebudu. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji.

Jan Souček, zástupce ředitele odboru bezpečností politiky Ministerstva vnitra: Pane předsedo, já se omlouvám, ale já bych raději poprosil, aby pak v diskuzi za mě odpověděl pan policejní prezident, protože já jsem analyticko-koncepční pracovník a nemám přístup k operativním informacím. Rozhodně, jak jsem říkal, velkých akcí se od nynějška zúčastňují nebo řídí bezpečnostní opatření krajští ředitelé policie a např. ředitel odboru bezpečnostní politiky na většinu z těchto akcí jezdí jako pozorovatel a jako poradce, tedy jako divák.

Předseda Senátu Petr Pithart: Dobře. Budeme mít patrně ještě příležitost ty otázky položit znovu adresněji. Kdo se dále hlásí s otázkou? Jestliže nikdo, děkuji vám, pane zástupce ředitele, nyní promluví pražský a zemský rabín, pan Karol Sidon a po něm nejvyšší státní zástupkyně, paní doktorka Benešová.

Karol Sidon, pražský a zemský rabín: Já jsem byl asi špatně pochopen. Já jsem chtěl mluvit až potom v té další části, až promluví pan Cakl a ostatní.

Předseda Senátu Petr Pithart: Já nemám přihlášku pana Cakla. Je mi líto.

Karol Sidon, pražský a zemský rabín: Tak mi nic jiného nezbývá. Vzhledem k tomu, že skutečně nechci zbytečně pojídat váš čas, tak bych se chtěl soustředit na věc, která mi zvláště leží na srdci. Já jsem představitelem komunity, která za války si prožila nacizmus na vlastní kůži. Většina z nich ztratila celé rodiny. Ti starší z nás vyvázli životem jen tak tak. A to všechno proto, že existovala nějaká ideologie, které říkáme nacistická. A dneska titíž lidé žijící v této společnosti, ve svém státě se setkávají s tím, že existuje a je tolerována činnost, která je nepochybně neonacistická. Bez ohledu na to, že momentálně ta frazeologie a ta nenávist je zacílená na jinou skupinu než přímo na ně.

Pro mě, a myslím, že budu mluvit za všechny, je naprosto nepochopitelné, že je to možné, že je možné, abychom tady mluvili o tom, že - jak jsme slyšeli - se toho nezbavíme, že to patří k demokratické společnosti. Já si myslím, že každá společnost má právo si vymezit meze své tolerance a prostě něco pokládat za neúnosné jak společensky, tak ze zákona.

Nejvíce mě zarazilo, když jsem zjistil, a náhodně, poněvadž jsem předpokládal, že takový zákon existuje, jenom, že není jaksi naplňován, nejvíce mě překvapilo, že neexistuje zákon, který by od samého počátku znemožňoval organizaci, organizování a činnost hnutí s neonacistickým nebo nacistickým ideovým nábojem. Vlastně jsou stíháni nebo stíhatelní jenom ti, kteří šíří tu ideologii v podstatě tak, jak to bylo za mých mladších let, kdy my disidenti jsme něco psali a někdo to přepisoval a ten byl trestatelný. Já myslím, že stojí skutečně za úvahu se zamyslet nad tím, jestli není chyba a není závažná chyba, že tato společnost nemá už ve své podstatě, ve svém zákoníku jasně vymezenou tu mez tolerance. Já vám děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane rabíne. Prosím, chce někdo položit panu rabínovi otázku? Nikoho nevidím, takže poprosím, aby se slova ujala paní nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, po ní promluví pan policejní prezident Jiří Kolář, po něm pan Ondřej Cakl. Prosím.

Mgr. Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Vážený pane předsedo,vážené dámy senátorky a páni senátoři, vážení hosté.

Nepřipravila jsem si nějaký ucelený projev k této tematice, nicméně vám chci sdělit, jak postupuje soustava státního zastupitelství a konkrétně Nejvyšší státní zastupitelství při řešení trestných činů motivovaných národnostní a rasovou nesnášenlivostí a jak reaguje na nové jevy, které nyní přibývají, a to je a bude i terorismus.

Již v roce 1994, kdy vlastně vzniklo státní zastupitelství a přešlo z prokuratury, jsme reagovali na všechny tyto jevy, jakými jsou jak rasová nesnášenlivost, tak všeobecně nesnášenlivost. A moje předchůdkyně již v roce 1995 vydala pokyn obecné povahy, který má č. 3/1995 a upravuje postup státního zástupce při postihu takovéto trestné činnosti.

V tomto pokynu je kladen zejména důraz na efektivitu řízení, rychlost řízení, kvalitu řízení a zejména je zde stanovena povinnost, že všechny odložené věci se z titulu tohoto pokynu přezkoumávají. Znamená to, jestliže dojde k odložení věci někde na okrese, tak státní zástupce je povinen takovýto postup přezkoumat.

Tento pokyn byl doplněn v loňském roce už za mého působení, kdy jsme stanovili důsledně v celé soustavě státního zastupitelství specializace o další pokyn obecné povahy, který na to navazuje, a je to shodou okolností rovněž pokyn č. 3 z loňského roku, který upravuje specializace soustavy státního zastupitelství. Nemáme tedy jenom specialisty na závažnou hospodářskou a ekonomickou kriminalitu, ale máme i specialisty, pokud jde o postih trestné činnosti s rasovým podtextem a nenávistným podtextem.

Tito specialisté pracují jak na okresních státních zastupitelstvích, tak na krajských státních zastupitelstvích a i u nás v Brně na Nejvyšším státním zastupitelství mám jmenovitě pracovníka státního zástupce, který se celkově této problematice věnuje.

Tito státní zástupci spolu komunikují jak po vertikální úrovni, tak i po horizontální úrovni a komunikují zejména s Ministerstvem vnitra v konkrétních věcech. Mohu skutečně potvrdit to, co řekl můj předřečník, pan doktor z Ministerstva vnitra - vyměňujeme si písemné materiály a vyskytují se, řekla bych, i častější porady, než bývalo zvykem, včetně gremiálních porad konkrétně na Nejvyšším státním zastupitelství, když se vyskytne problém, jako se nám vyskytl problém třeba při stíhání záležitosti kolem Mein Kampfu.

Takto tedy postupujeme.

V současné době chystám novelizaci pokynu obecné povahy z roku 1995, kam chceme zakomponovat dosavadní zkušenosti s upravením postupu státních zástupců a chceme reagovat i na nový fenomén, kterým je terorismus, ke kterému jsme měli v podstatě předevčírem poradu a kde jsme sjednocovali praxi, aby nedocházelo k tomu, že v severních Čechách bude postupováno jinak než v jižních Čechách.

Tolik asi pokud jde o tyto naše interní předpisy.

Jinak spolupráce s Ministerstvem vnitra je velmi dobrá. Vyměňujeme si skutečně písemné materiály a já jsem velmi často volána i osobně k panu ministrovi vnitra, kde komunikujeme na toto téma. Pouze jsme si tedy vyjasnili role, pokud jde o přítomnost státního zástupce na místě samém, kde dojde k trestné činnosti. Zastávám názor, a to jsem také prosadila, že státní zástupce nemá co dělat u úkonů, které jsou úkony státní správy, tj. podle zákona o Policii, to znamená nemůže být na místě, kde policie zasahuje, neboť to nejsou ani úkony podle § 157 odst. 2 jako úkony neodkladné, neopakovatelné. Státní zástupce má co do činění až teprve v té roli, kdy dojde k samotnému postihu, případně kdy jsou řešeny neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Je to proto, že státní zástupce by pak prostě nemohl roli vykonávat a současně by se tam vyskytl jako svědek.

Tyto, řekla bych, procedurální záležitosti jsme si s panem ministrem vyjasnili a tam je dneska v podstatě už jasno.

Pokud jde o trestnou činnost samotnou, mám zde před sebou zprávu o činnosti státního zastupitelství za rok 2000, ze které v podstatě vyplývá, že trestná činnost tohoto druhu, která je předmětem dnešního zájmu zde, pokud jde o žalované osoby klesla cca o 11,5 % oproti roku předchozímu, o 7,7 % pokud jde o osoby stíhané.

Jenomže máme zde obrovské rozdíly v tom, o jaký trestný čin jde. Pokud jde o verbální delikty, konkrétně třeba § 260, tak zde došlo k obrovskému nárůstu a vzestupu této trestné činnosti, někde až o 90 %, což je zase podle regionů. Například Praha zaznamenala tento nárůst až o 92,1 %.

Pokud vás to bude zajímat, tak jsme konkrétně už podle paragrafů stíhali v loňském roce takto:

§ 196 – zde došlo k 98 postihům v rámci republiky, z toho bylo obžalováno 84 osob

§ 198 – tedy hanobení národa, rasy a přesvědčení – došlo k postihu ve 150 případech, obžalováno bylo 129 osob.

Pokud jde o podněcování k národnostní a rasové nenávisti, došlo k postihu 19 osob, 14 osob bylo žalováno. Pak zde máme kvalifikované skutkové podstaty trestných činů ublížení na zdraví a dále. Zde bylo konkrétně u lehkého ublížení na zdraví stíháno 22 osob, obžalováno 13, u těžkého ublížení na zdraví bylo stíháno 12 osob, obžalováno rovněž 12 osob.

Pak tam máme podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Zde došlo k 79 postihům v rámci ČR a obžalováno bylo 67 osob.

A u § 261, který je vlastně obdoba, bylo stíháno 124 osob a obžalováno 102 osob.

Mám tady i konkrétní tabulky. Pokud to někoho z vás bude zajímat, ráda z těchto tabulek informace poskytnu.

V letošním roce jsem zadala našemu legislativnímu odboru úkol, aby byl vypracován nový pokyn obecné povahy, který mi dává oprávnění sjednotit a usměrnit praxi, kam bude zakomponován již terorismus a současně bude reagováno na nové jevy, na které jsme dosud neměli možnost reagovat.

Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní nejvyšší státní zástupkyně.

Prosím, posečkejte u mikrofonu. První otázku položí pan Václav Trojan, prosím.

Václav Trojan, Helsinské občanské hnutí: Před časem jsem napsal otevřený dopis státním zástupcům. Měli jsme spolu příležitost debatovat ve Svobodné Evropě.

Zajímalo by mě, jestli po událostech, na které jsem reagoval, jednalo se o Senohraby a Mladou Boleslav, kde bylo zdokumentováno televizně, v televizi to každý viděl, že došlo k otevřenému porušení zákona, došlo k naplnění zákona č. 260, případně č. 262 a dalších zákonů, některý ze státních zástupců na to reagoval, nebo jestli došlo k trestnímu stíhání v souvislosti s touto konkrétní akcí.

Domnívám se totiž, že pokud nebudeme schopni tyto věci definovat, trestat, budou pokračovat dál. Nemůžeme chtít např. po policii, aby tyto věci řešila, pokud státní zastupitelstva k tomu budou laxní a nebudou je řešit.

Je to vůbec obecná otázka, do jaké míry můžeme očekávat nějakou změnu v postojích státních zástupců při definování trestných činů, rasové nenávisti, rasově motivovaných trestných činů apod. Během mnoha posledních let jsem v tomto směru viděl obrovskou laxnost, někdy bych řekl až velikou toleranci k těmto trestným činům, což souvisí pravděpodobně s celou společenskou atmosférou.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane Trojane. Prosím proto o odpověď na dvě otázky, paní státní zástupkyně.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: S panem Trojanem jsem už měla rozhlasové vystoupení na dálku, vysvětlovali jsme si tam i tyto otázky.

Z postavení nejvyšší státní zástupkyně, která má právo pouze kontrolovat a dohledovat vrchní státní zástupce, nemám právo na to, abych přímo zasahovala na konkrétním okrese, kde se tehdy tato událost stala, nicméně jsem požádala vrchního státního zástupce v Praze, aby se na to zaměřil, a byla mi podána informace, že této události byla věnována mimořádná pozornost, a tu jsme si přes onen telemost vysvětlovali. Pokud se nenajdou svědci, kteří neodmítají svědčit, pak jsme ve velmi těžkém postavení.

Nevím, jak konkrétně dopadlo toto trestní stíhání, ale mělo tam dojít k trestnímu stíhání, musela bych vám to konkrétně zjistit, vyžádat si informaci od příslušného krajského státního zástupce. Pokud chcete vědět, jak tato věc dopadla, mohu vám informaci zprostředkovat prostřednictvím krajského státního zástupce v Praze, který má toto teritorium na starosti.

Jistě víte, že zákon o státním zastupitelství je o něčem jiném, než byl původní zákon o prokuratuře, kdy generální prokurátor mohl kdekoliv, kdykoliv zasáhnout. Já toto oprávnění dnes nemám, a pokud bych tak učinila, sama bych vlastně porušila zákon o státním zastupitelství.

Mohu vám samozřejmě zprostředkovat tuto informaci, můžete se na mě i písemně obrátit.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. A odpověď na druhou, obecnější otázku?

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Nepamatuji si, jak byla specifikována, bylo by možné ji zopakovat?

Předseda Senátu Petr Pithart: Můžete ji zopakovat, pane Trojane? Mezitím se ale v lavici přihlásil pan Fábry. Prosím ho, aby se ujal slova.

Jan Fábry, romský aktivista: Dobrý den! Vážená paní státní zástupkyně, z toho, co jste říkala o koordinovanosti postupu orgánů činných v trestním řízení, resp. státních zastupitelství, lituji, ale musím reagovat tak, že to neodpovídá mým zkušenostem, které vyplývají z chování státních zastupitelství, Policie ČR při stíhání aktivistů republikánské strany. Není třeba dokládat, že republikánská strana byla celostátně organizovanou, celostátně působící politickou stranou a že její aktivisté byli organizováni.

Předseda Senátu Petr Pithart: Pane Fábry, já vám samozřejmě dám slovo, ale prosím o vaši otázku.

Jan Fábry, romský aktivista: Shledávám, že postup orgánů činných v trestním řízení není koordinovaný, nebere v úvahu tuto organizovanost. Předpokládal bych, že nejvyšší státní zastupitelství bude tím státním zastupitelstvím, které bude dohledovat nad ...

Předseda Senátu Petr Pithart: Pane Fábry, prosím, položte otázku. Opakuji, že vám dám samozřejmě příležitost k tomu, abyste mohl pokračovat v této kritice. Ujišťuji vás o tom, ale prosím o položení otázky.

Jan Fábry, romský aktivista: Můžete, prosím, vysvětlit, proč nejvyšší státní zastupitelství nestíhá aktivisty republikánské strany, jde-li o koordinovanou trestnou činnost, a pokud byli stíháni aktivisté republikánské strany v některých případech, zabývaly se tím orgány činné v trestním řízení na nejvyšší úrovni? Čím se ztrácela koordinovanost v postupu orgánů činných v trestním řízení?

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane Fábry. Prosím, paní nejvyšší státní zástupkyně, odpovězte na položenou otázku.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Nejvyšší státní zastupitelství nemůže stíhat konkrétní osoby, které spáchaly trestný čin, podle věcné a místní příslušnosti. Nejvyšší státní zastupitelství má poněkud jinou úlohu. V daném případě sjednocujeme praxi. A pokud máte na mysli plošné stíhání, to už vůbec nemůžeme, protože zde nastupuje konkrétní individuální odpovědnost za individuální čin. Jedině tak může státní zástupce postupovat.

Jestliže tudíž dojde k trestné činnosti např. v okrese Mělník, musí zde reagovat okresní státní zástupce v Mělníku, který dělá přímý dozor nad touto kauzou. Nad ním je potom dohledový státní zástupce, kterým je v daném případě krajský státní zástupce v Praze. Já v žádném případě nemohu zasahovat do kauz, které se řeší na kraji nebo na okrese. Tak je dnes prostě zákon o státním zastupitelství postaven a já to neovlivním.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slovo má pan Jelínek.

Tomáš Jelínek, předseda Židovské obce v Praze: Mám dotaz. Státní zástupci definují prohřešek neonacistů, oni jsou těmi, kteří se mohou postarat vůbec o to, jestli se taková kauza dostane k soudu. Zajímalo by mě, jestli se věnuje nějaká pozornost způsobu financování neonacistických aktivit. Víme např., že v r. 2000 narůstaly aktivity koncertů. Tyto koncerty přinášejí finanční prostředky neonacistům. Zajímalo by mě, jestli stránka financování je předmětem zájmu státních zástupců.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji za otázku. Prosím, paní státní zástupkyně, o odpověď.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Pokud jde o financování, věnuje se mu Ministerstvo vnitra, které má velice podrobné informace, které jsou nám, pokud o ně požádáme, předávány, nebo komunikujeme v rámci porad.

Pokud se vyskytne závažný problém, neváhám svolat tzv. gremiální poradu. Zavedli jsme systém gremiálních porad a když se vyskytne velmi ožehavá otázka, svolávám specialisty Nejvyššího státního zastupitelství, všechny ředitele odborů, kteří se k tomu vyjadřují, a kde se systémem hlasování na to stanoví právní názor a vítězný právní názor se potom dává jako doporučující stanovisko dospod naší soustavy, tzn. cestou vrchních státních zastupitelství dolů.

Takto postupujeme a nemyslím si, že tuto činnost nemáme koordinovanou. Těžko bych hledala jiný systém, který by byl účinnější.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Prosím o další otázky.

Markus Pape, publicista, sociolog: Mám pouze doplňující otázku. Konkrétně se zeptal pan Jelínek. Stíháte občana ČR za financování neonacistických aktivit?

Chtěl bych ještě dodat otázku, jestli jste už někdy dali návrh na zablokování účtu, který slouží k financování neonacistických aktivit. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane Pape. Prosím, paní nejvyšší státní zástupkyně, mohla byste na tento dotaz odpovědět?

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Tento návrh jsme konkrétně nedávali, nevím o tom. Pokud zde probíhá stíhání tohoto druhu, na které jste se dotazoval, musela bych si vyžádat tzv. zvláštní zprávu, tzn. konkrétně se dotázat, jestli se v republice tento případ vyskytl.

V každém případě je tato zpráva podávána ministru spravedlnosti koncem roku, takže vždycky za konkrétní rok, stejně jako ji zde mám za uplynulý rok, se to z této zprávy dozvíme.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Otázku chce položit pan senátor Kroupa.

Senátor Daniel Kroupa: Paní státní zástupkyně, děkuji, že jste nás informovala o opatřeních organizačního charakteru, která snad vedou či povedou k účinnějšímu stíhání extremismu a rasismu. Chtěl bych se zeptat, zda státní zástupci narážejí v trestním zákoníku také na nějaké překážky či slabá místa, která znesnadňují účinný postih těchto činů, které by měly být stíhány. Prosím, pokud tomu tak je, tak pro nás - členy Parlamentu je taková informace velmi důležitá. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane kolego. Prosím.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Já si nemyslím, že narážíme na nějaká hluchá místa. Navíc jsme před účinností novely trestního řádu, která by měla procesy ještě urychlit; bude tam zkrácené řízení, takže si myslím, že bude možné ho využívat i na tuto problematiku. Pouze na co tedy narážíme, a to musím přiznat, tj. na nechuť svědčit, když jde do tuhého.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Otázku položí pan Václav Trojan, potom pan Penc.

Václav Trojan, Helsinské občanské hnutí: Chápu, že svědectví v řadě případů bylo velkým problémem, když už se rozběhlo konkrétní soudní řízení. Ale pořád mi není jasná odpověď na to, proč nebylo zahájeno stíhání trestných činů, které byly bez ohledu na svědecké výpovědi zdokumentovány např. televizními kamerami, kdy jsme viděli všichni v televizi, že vystoupila kapela, kde se hajlovalo atd., kdy byly naprosto evidentní nepopiratelné projevy, které naplňovaly § 260. Ta výmluva na svědecké výpovědi a na ochotu svědčit, já jí rozumím a viděl jsem to u mnoha soudů, ale přece trestní stíhání se rozbíhá dávno předtím, než budou svědci vypovídat u soudů.

Moje otázka tedy zní, do jaké míry např. televizní reportáž může být podnětem k zahájení trestního stíhání. Podle mého názoru je státní zástupce povinen stíhat jakýkoliv trestný čin, o němž se jakýmkoliv způsobem dozví.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Ano, máte pravdu, státní zástupce je povinen stíhat trestný čin, o kterém se dozví, ale musí být naplněny zákonné znaky, pokud jde o § 160, sdělení obvinění, tzn. musíte mít konkrétní osobu, které se sdělí příslušný trestný čin podle příslušné skutkové podstaty. Já vám na to mohu těžko odpovědět, protože ten konkrétní případ jsem neřešila. Domnívám se, to je pouze moje domněnka, že zde asi nedošlo k ustanovení konkrétního pachatele. Proto zřejmě takto postupováno nebylo. Ale můžu vám to zjistit; přímo konkrétní událost, pokud se domluvíme.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Otázku chce položit pan Stanislav Penc z Hnutí občanské solidarity a tolerance, po něm otázku položí pan Petr Uhl.

Stanislav Penc, Hnutí občanské solidarity a tolerance: On to Václav Trojan už zčásti řekl, ale i přesto - vy jste před chvilkou odpovídala na otázku, že vám neklade trestní řád překážky tímto paragrafem - naopak. Po zkušenosti s jinou odpovědí bych už nějakou odpověď chtěl znát. Vy jste na začátku svého příspěvku řekla, že státní zástupce na tom místě nemá co dělat, že je to otázka policie a že státní zástupce od policie dostává v podstatě až tu informaci, která ho vede event. k tomu, že podá obžalobu. Potom dál jste pokračovala, že jste se s policií dohodli na svodkové události, že si předáváte informace. Když to člověk poslouchá, tak to zní zajímavě. Ale já chci říct, že svodková událost je v tomto státě zavedena od roku 1994 právě z důvodu koordinace této činnosti a co se týká právě státních zástupců, tak státní zástupce když se dozví o trestném činu i z televize, tak je jeho povinnost zahájit nějaké šetření. V případě, že to neudělá, tak sám se dopouští porušení zákona.

Potom jsem chtěl říct, abych řekl něco nové než lidi přede mnou, chtěl jsem si to nechat potom do toho většího příspěvku, ale i přesto. Společně s přáteli se zabývám celá léta monitorováním právě konkrétních jednotlivých případů. Podáváme zprávy jak do Parlamentu, tak samozřejmě státním zástupcům i policii. Do dnešní doby z toho vždycky vyplývá, že máme o x-případů víc než policie a státní zástupci.

Chci říct, že od roku 1997 pokynem státní zástupkyně, která byla před vámi, nám bylo dodávání těchto informaci znemožněno. Vaše předchůdkyně vydala závazný pokyn pro státní zástupce, který je jednoduše k předložení a můžeme ho poslat komukoliv, kdo bude chtít, kde se přímo píše, že naší organizaci a mně konkrétně žádné informace státní zástupci podávat nesmějí. Tím jsme se dostali v podstatě do situace, že jste nás odblokovali od informací.

Ptám se, když jsme se tady všichni sešli a shodně si říkáme, že je potřeba s těmi věcmi něco udělat, jestli po předložení jste schopna tento závazný pokyn zrušit.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: K těm svodkám. Státní zástupce nemůže vytěžovat jenom ze svodek. To bylo prvé, co jsem kritizovala po svém nástupu. Jsou zde sdělovací prostředky, jsou zde jiné prostředky, prostě státní zástupce se musí starat. První, co ráno udělám, je, že si přečtu noviny. Jakmile zjistím, že se na něco nereagovalo,tak okamžitě hřímám. Totéž by měl udělat okresní, krajský státní zástupce, prostě celá ta soustava. V pokynu obecné povahy č. 3 z roku 1995 je přímo zakomponováno, že jeho povinností je monitorovat nejenom tedy svodky, ale i tisk a všechny dostupné informace. Takže na základě toho je pak povinen postupovat.

Pokud jde o tu vaší druhou otázku nebo spíš prosbu - já se nebráním žádné spolupráci, ale mým bezprostředním nadřízeným je ministr spravedlnosti, kterému předávám tyto zprávy. Pokud se dohodnete s ministrem spravedlnosti, že vám je bude dávat, já tomu bránit nebudu.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Pan Petr Uhl, bývalý zmocněnec ČR pro lidská práva.

Petr Uhl, bývalý zmocněnec ČR pro lidská práva a bývalý předseda Rady vlády ČR pro národnosti: Děkuji vám, pane předsedo, já se vrátím k otázce, kterou položil senátor Kroupa. Nejvyšší státní zástupkyně zodpověděla jenom polovinu té otázky a sice, pokud jde o zákony, které je možné použít při represi vůči neonacismu a dalším podobným hnutím, jak je spokojena se zákony procedurálními. Uvedla pouze, že je spokojena a že nanejvýš je neochota svědčit, aniž by tedy specifikovala, jak zákony upravit tím směrem, aby ta ochota byla větší.

Myslím ale, že je třeba také odpovědět, jaké jsou hmotně právní předpisy, tedy zákony, konkrétně ustanovení trestního zákona, zda skutečně postihují všechny skutečnosti, které podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství je třeba stíhat jako společensky nebezpečné. Mám na mysli 3 oblasti: antidiskriminační oblast, antisegregační, zejména s ohledem na to, že český právní řád neupravuje trestný čin apartheidu v době míru, a za třetí to, co říkal rabín Sidon - současná úprava postihuje postih pouze podpory a propagace onoho hnutí, ale ne organizaci toho hnutí samotného, aniž je veřejně propagováno nebo podporováno.

Poprosím pana předsedu, aby vás požádal, abyste odpověděla na druhou část této otázky, která se tedy týká hmotně právních předpisů tohoto represivního úsilí.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Paní nejvyšší státní zástupkyně, buďte tak laskavá.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Nemohu říci, že jsem nespokojena s našimi zákony. Myslím, že mnohé věci umožňují, je pouze potřeba aplikovat to do praxe a zažít. Pokud pan inženýr zmínil sám, že tam vidí mezeru, tak může iniciovat; každý může iniciovat. I my jsme dávali, pokud vím, takovýto vlastně názor Ministerstvu spravedlnosti v rámci přípravy novely trestního řádu a novely trestního zákona.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Kdo si dále přeje položit otázku. Prosím, pan Pape.

Markus Pape, publicista, sociolog: Chtěl bych se zeptat, jestli považujete za možné považovat nevpuštění Romů do restaurace za trestný čin, jenom kvůli tomu, že jsou to Romové, že mají jinou barvu pleti. Jestli si to dokážete představit. Děkuji.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Dokáži si to představit a osobně jsem si vyžádala zprávu a sledovala jsem od začátku do konce případ v hotelu Modrá hvězda v Českých Budějovicích, kde vlastně i motivací bylo s počátečním startem celé trestné činnosti, že tam nebyl Rom vpuštěn. Samozřejmě já vám nemohu odpovědět obecně, jestli to je konkrétní trestný čin. Záleží na té konkrétní události, jak se stala, jak ji vyhodnotíme, jaké k tomu budou důkazy. Může to být trestný čin.

Předseda Senátu Petr Pithart: Tak to byla jasná odpověď. Kdo se dále hlásí? Pan Cakl.

Ondřej Cakl, Tolerance a občanská společnost: Vím asi o třech případech, kdy organizovaní neonacisti se podíleli na opakované trestné násilné činnosti, že vždycky někoho napadli, zmlátili. A přece když je opakovaný trestný čin a ještě k tomu násilný, tak většinou jsou vazební důvody. Policie odchytla ty útočníky, jednotlivce, obvinila je a pak najednou se zjistilo časem, že už mají 3 – 4 násilné trestné činy. A mě by zajímalo, jestliže dejme tomu by se stalo, doufám, že se to nikdy nestane, někoho by zabili a poškození by dali trestní oznámení buďto na vyšetřovatele nebo na státního zástupce nebo na soudce, jak je možné, že byli na svobodě? Jestli by měli nějaký postih ti státní zástupci nebo soudci?

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Pokud jde o vazební důvody, to, co jste naznačil, tam by vazební důvody byly, jestliže je třeba v podmínce a dopustí se nové trestné činnosti téhož druhu, pak asi by byl důvod vazby podle § 67, konkrétně písmeno c), ale to záleží na tom státním zástupci, který ten dozor vykonává, já nemůžu suplovat jeho činnost v  žádném případě a já vám neřeknu, jaké tam u toho konkrétního případu byly okolnosti, proč ten návrh nedal nebo třeba ho dal a soud nereagoval, to bychom museli konkrétně zjistit, to jsou hypotetické úvahy.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Pan Pape.

Markus Pape, publicista, sociolog: Já jsem měl otázku o nevpuštění Romů do restaurace. Vy jste na to odpověděla, že jste sledovala případ Modré hvězdy. Mám silný pocit, že dostáváte velice špatné informace od svých podřízených. U případu Modré hvězdy v Českých Budějovicích nešlo o nevpuštění Romů do restaurace a nějakým následným konfliktům, ale šlo tam o nevpuštění násilných neonacistů, ozbrojených, do restaurace, kde byla romská zábava, a vší silou se Romové bránili, aby ti lidé nevpustili do sálu, aby nemohli mordovat. Takže chci jenom tím říct, že pokud neznáte další případ, kde Rom nebyl vpuštěn do restaurace a případný viník nebyl za to trestně stíhán, tak i toto považuji za nedostatek informací, protože už existují případy, a já o tom vím, že číšnice je trestně stíhána za to, a vážím si toho, že nevpustila Roma do restaurace. Děkuji.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: V tom případu hotel Modrá hvězda jsem to sledovala od počátku až do právní moci rozsudku. Měla jsem tam řadu svědeckých výpovědí, dokonce k tomu připojených ve fotokopiích, takže spouštěcí mechanismus tam byl i toto, to nevím, jak jste informován vy, a nevylučuji, že tam byly i jiné, protože všechny svědecké výpovědi jsem zkompletovány neměla, to bych musela mít celý spis. Nicméně si myslím, že státní zástupce reagoval a reagovala i správně a rychle policie, takže to je zrovna jeden z případů, který bych považovala za velmi dobře provedený od samého začátku.

Pokud jde o vaši druhou část, to pořád narážíme na to samé, tzn. konkréta. Já vám konkréta nesdělím, to musí říct státní zástupce, který konkrétně vykonává dozor. Na toho se obraťte, můžete i písemně.

Předseda Senátu Petr Pithart: Slyšíme, že paní nejvyšší státní zástupkyně vyzývá tazatele, aby - pokud nemohla poskytnout konkrétní odpověď - se na ni obrátili písemně. Předpokládám, že toho všichni využijí. Pan Václav Trojan.

Václav Trojan, Helsinské občanské hnutí: Ještě jednu malou otázku, která souvisí s podobnými případy, jako zmínil pan Pape. Tady sedí jeden člověk, se kterým jsem takovou situaci zažil. A bohužel to se dotýká té druhé části problému, který dnes máme diskutovat, tzn. je trochu mimo vlastní neonacistickou otázku. Víme, že v řadě měst a obcí dochází k vystěhovávání Romů, často násilnému, organizovanému vystěhovávání za hranice města, mimo město. Mě by zajímalo, jestli se někdo zamýšlel nad tím, zdali tato činnost je zákonná a zdali je možné ji postihnout. Považuji to za jeden z nejzávažnějších procesů, ke kterým tady dochází, a myslím si, že by stálo za to o tom uvažovat jako o trestné činnosti.

Marie Benešová, nejvyšší státní zástupkyně: Otázka je spíše obecná. Zamyslíme se nad čímkoli, pokud nám dáte podnět.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Děkuji tazatelům, děkuji paní nejvyšší státní zástupkyni a před přestávkou ještě vystoupí pan policejní prezident Jiří Kolář. Otázky pak budou po krátké desetiminutové přestávce. Pane prezidente, prosím, ujměte se slova.

Jiří Kolář, policejní prezident: Pane předsedo, dámy a pánové, já se rovněž musím omluvit, že nemám připravený žádný písemný materiál, v tomto smyslu jsem se nepřihlásil do rozpravy, spíše jako reakce na některé otázky, které nebyly z našeho prostředí Ministerstva vnitra a policie důsledně zodpovězeny. Přesto využiji této příležitosti a než se pustím do odpovědí na otázky, které jsem slyšel a které se nás týkají, tak bych rád zmínil několik aspektů spíše výlučně policejních, z policejního zorného úhlu, týkajících se extremismu, ale také aspektů společenských, které tento fenomén, kterým je extremismus, má. Jestliže jsem řekl extremismus, tak se omlouvám, že budu hovořit o širším pohledu, než který tady dnes zaznívá, pouze extremismus ve formě neonacismu, tzn. jeho zřejmě nejzrůdnější podoba, ale policie je pravidelně a zcela aktuálně konfrontována s celou šíří extremismu, tzn. pravý, levý, mohli bychom hovořit ještě o dalších formách včetně terorismu apod., ale já se omezím na obecná stanoviska k těmto pojmům a rád bych to zasadil do společenského aspektu.

Já se při svých pravidelných hodnoceních policejní výslednosti vždycky také zabývám otázkou, jak je policie schopna reagovat na společenské nebo sociálně patologické jevy, kterými nesporně jsou organizovaný zločin, nebývalé aktivity zločineckých struktur v oblasti drogové kriminality, terorismus a zejména pak taková důsledná internacionalizace organizovaného zločinu, které jsme v současné době svědky - a použiji slova pana senátora Rumla, který je uvedl před 5 – 6 lety - kdy tento jev se dá označit až za anticivilizační, a myslím si, že to je velmi přiléhavé. O tom se vyjadřuji vždycky. Bohužel těch posledních pět, možná více, roků zpátky nás nutí k tomu, abychom mezi tyto společensky patologické jevy přiřadili také další, kterým je radikální nebo militantní extremismus. On samozřejmě sám o sobě ne vždy je kriminalitou, nicméně svými společenskými a destruktivními společenskými důsledky se jí téměř rovná. Z tohoto pohledu bych tedy rád, když jsem řekl pojem extremismus, řekl rovněž, o čem chci hovořit. On se o to tady pokusil pan inženýr Souček, který zmínil definici extremismu, která je uvedena v tom vládním materiálu, jehož předkladatelem bylo právě Ministerstvo vnitra, ale mně tam schází takový ten policejní aspekt, řekl bych takový limitující identifikátor, a proto bych raději zopakoval, za co považujeme extremismus v rámci policejní činnosti my a pak budu pokračovat dále.

Pokud jde o extremismus, tak máme na mysli aktivity jednotlivců, skupin či celých hnutí,  jejichž faktickým, ale často také programovým cílem je útok na demokratické principy zakotvené ústavními zákony a jinými právními normami, a to je skoro v souladu s tím, co tady řekl pan ing. Souček. Vyznačuje se tou zpravidla ideologickou motivací, občanskou intolerancí a zejména tím, to je ten jeden identifikátor a ten tady scházel, že k prosazování svých cílů používá nelegálních prostředků komunikace se svým okolím. To si myslím, že je důležité, a to tady doposud nezaznělo a tak to je nutno vnímat z našeho pohledu extremismu. Ovšem jestliže jsem ho vymezil takto, dá se říci trestně právně nebo policejně, rád bych ještě pohovořil o jeho dalších aspektech, spíše společenských, pro které se s tímto fenoménem jen velmi těžko každá demokratická společnost a její bezpečnostní aparáty vypořádávají.

On totiž extremismus v té první vývojové fázi, a tady nemám na mysli žádný historický vývoj, ale aktuální situaci v době konkrétní extremistické aktivity, tak on svými primárními projevy vlastně není ničím jiným než naplňováním ústavních práv, která jsou garantována každou tradiční demokracií - právo na shromažďování, svoboda projevu, slova, tisku, petiční apod. To je zcela nesporné. Byť jde často o vyjadřování, a velmi radikální vyjadřování, názorů a postojů třeba na současný svět nebo na nějaký společenský problém a nelze tyto názory označit za extremismus do okamžiku, než se chopí, a to je ten jeden identifikátor, nelegálních prostředků komunikace. Tudíž do okamžiku, než tato slova naplní skutkovou podstatu trestného činu, např. verbálního trestného činu, třeba hanobení národa, rasy a přesvědčení, vyzývání k rasové nesnášenlivosti, k otevřenému násilí, několikrát zde již zmiňovaná podpora směřující de facto, nebudu říkat celou tu formulaci, ale řeknu propagaci fašismu a další trestné činy. Samozřejmě nejen verbální, ale může také jít o tu vyšší formu jako je útoky na majetek, násilná kriminalita, konfrontace s pořádkovými policejními silami apod.

Tudíž z tohoto pohledu je třeba říci, a to je nesporný fakt, že v té konkrétní vývojové fázi v té první etapě je, ať chceme nebo nechceme, extremismus vlastně jakýmsi ztělesněním, řekl bych školním příkladem, ostrého společenského konfliktu nebo kolize dvou společenských zájmů. Na straně jedné má společnost zájem na tom, aby garantovala konkrétní skupině občanů uplatnění a realizaci jejich občanských práv - ústavních, nezadatelných, na straně druhé, aby tatáž práva, tatáž demokratická společnost zajistila také pro zbytek občanské veřejnosti a v tom je jakási zvláštní kolize. Zdálo by se, že tady hovořím spíše o problému politickém, který běží zcela mimo nějaké policejní kompetence a její působnost, ale opak je pravdou. A to proto, že dá se říci, že zatím ve většině případů téměř bezvýjimečně ta první fáze přerůstá ve druhou, to je to chopení se těch nelegálních prostředků komunikace, a tam už je policejní represe a reakce státu ta trestně právní, pořádková apod. naprosto na místě nutná, nezastupitelná a také se tak stává. Ale aby to nebylo tak jednoduché, co jsem nazval z toho společenského prostředí, tak ono je to vždycky tak, že nelze na to nahlížet schematicky, ne celá ta konkrétní aktivní skupina se chopí nelegálních prostředků komunikace. Vždycky jen její část, většinou drtivě menšinová.

Tudíž o to je celý ten problém složitější. Já jsem tady naznačil některé argumenty, pro které si myslím, že vyrovnat se s extremismem v rámci demokratické společnosti není vůbec jednoduché, je to složitá věc. Samozřejmě také pro represivní složky policie a tyto represivní aparáty. Je to proto, že před námi nestojí typický kriminálník - kriminální delikvent, ale povětšinou mladá generace, která vyjadřuje postoje, názory na současný svět a jeho rozpory, event. jiné společenské problémy, potažmo se tyto aktivity odehrávají na pozadí společenského konfliktu, který jsem popsal, že jsou jakýmsi částečným uplatněním těchto práv a je velmi obtížné najít ty meze. Už tady dneska zaznělo, takovou tu laťku společenské citlivosti, kdy reagovat a jak.

Musím říci, že z toho policejního pohledu, že mediální kampaně, reakce apod., nevím, jestli to je společenská zakázka a nebo to je opravdu jen mediální záležitost, vpravuje policii do nevýhodné situace v tom, že jí předkládá situaci, že má organizovat svá opatření už v té první fázi, což znamená, že by policie musela nutně předjímat, že to je skupina, která si tak jako tak, protože ji známe, že jsou to ti a ti, dopustí té druhé fáze, tzn. uchopí se nelegálních prostředků komunikace. Upozorňuji, nemá to oporu v zákoně. Není to jednoduchá věc. I když v drtivé většině k tomu dochází.

Na straně druhé, a to je druhá krajní poloha, jsme často nuceni k tomu, abychom zakročovali en bloc. I toto nemá oporu v zákoně, jak jsem řekl, vždycky jen pouhá menšina se chopí těch nelegálních prostředků komunikace, to za prvé, a za druhé ani naše trestní právo nezná žádnou kolektivní odpovědnost a pakliže chceme někoho dohnat k trestní odpovědnosti, musí to být fyzická osoba a konkrétně jí trestný čin musí být prokázán. Proto ty zákroky en bloc ano, jsou možné, ale pouze v pořádkové formě, nikoli např. rozpouštění akcí apod. Jsou reálné, dovedu si je představit v oblasti správního řízení ve vztahu k různým hnutím, skupinám, sdružením, která mají programovým cílem něco, to za druhé, ale nejsou možné v rámci trestní odpovědnosti. Já jsem pozorně poslouchal dosavadní vystoupení. Samozřejmě ještě jich tady zřejmě zazní hodně a budu mít na co reagovat dodatečně, ale chtěl bych říci, co se mi líbilo.

Pan vládní zmocněnec Jařab tady nastínil celý ten problém, kamsi ho zasadil, ale důraz ve svém vystoupení kladl podle mého názoru, jak jsem to vnímal já, především na jakési společenské důsledky ve směru výchovy, prevence, dokonce resocializačních programů. To si myslím, že je správná cesta. Prosím vás, já nejsem tady dnes v jámě lvové, vůbec se tak necítím, vím, že tady možná zakořením, na ty dotazy budu dlouho odpovídat, nicméně jsem jeden z vás, kdo má zájem na tom bojovat s extremismem v této zemi, ale pozor, varuji před jednou věcí. Nevzhlížejme k policejní represi jako k nějakému všeléku na extremismus. Není to tak. Trestní represi jsme schopni odchytávat důsledky něčeho, ale ne příčiny. Já nevymýtím nikdy kriminalitu, jestliže budu uvažovat o tom, že všechny pozavírám. Ne, musíme změnit kriminogenní faktory. Totéž platí i o extremismu. Klaďme důraz na to, co řekl pan zmocněnec Jařab. Tam to skutečně je. Klaďme si otázku, ne jaké jsou důsledky, ale jak jsme schopni na ně reagovat. Někdy chybně, já to nevyvracím, jak my, tak zbytek justice. Ale to není podstata problému.

Klaďme si otázku, proč tady je extremismus? Proč tady je? Jak je možné, že minulý týden vyšla, já nevím, do jaké míry je právně relevantní, ta zpráva, ani nevím, do jaké míry je renomovaná ta firma, která prováděla tento průzkum, a když řekla, ani nevím, co to je v jejím pojetí mladá generace, ale mladá generace z téměř 50 % inklinuje, já nechci říkat, k neofašizmu, ale určitě sympatizuje s tímto směrem, no to bylo pro mě překvapivé.

Proto já úplně jednoduše odpovím na otázku pana Trojana, mám dojem, zda sledujeme v policii inklinaci k těmto hnutím. Samozřejmě že ano, ale co chci říci já, mě příliš nepřekvapuje. My máme 63 % lidí do 10 let služby, to znamená novodobých policistů z této mladé generace, která je generací z této společnosti. Jestliže takovýto průzkum něco říká, tak naše psychodiagnostika na vstupech do policie neodchytne tuto inklinaci. To určitě ne a my se zase vyrovnáváme s těmi důsledky, a to naprosto nevylučuji, že takovéto inklinace v policii jsou, ale tvrdě se tím zabýváme a já jsem teď odpověděl na tu otázku, protože jsem si trochu nahrál na smeč tím, co jsem řekl ohledně toho průzkumu.

Tudíž varoval bych před tím, abychom to neřešili, tento opravdu společenský problém, společenskými nástroji, ale komplexně všemi, které máme k dispozici, protože to je o to více skličující, že opravdu nositelem extremismu je v převážné většině, netvrdím že výlučně, mladá generace a nad tím bychom se zamýšlet měli.

Pokud jde o ty jednotlivé otázky, na jednu už jsem odpověděl a druhá zněla, mám dojem, zda se věnujeme dostatečně výchově policistů, zejména v otázkách extremismu. Musím říci ano. Od toho základního školství až po policejní akademii je v programech tato záležitost, jde o společensky patologický jev, je tam zařazena. Myslím si, že není policista, který by neznal symboliku, její vyobrazení apod., nicméně jak jsem řekl, je velmi složité některé zákroky realizovat vždy v souladu s představami široké veřejnosti, protože my jsme skutečně čímsi jednoznačně limitováni. A to jsou zákony, to je trestní právo a já nevylučuji spoustu chyb, kterých jsme se dopustili od roku 1990 do dneška.

Ale chci říci tolik: Policie se naučila reagovat na extremismus, ať je to pravicový, levicový, jakýkoliv, prostě se naučila. Chyby bude dělat vždycky, ale ne systémové. Nebude to taková chyba, která by znamenala odklon od moderní filozofie policejní práce. To nikoliv. Samozřejmě když mi teď namítnete, kdokoliv z vás, že v tom konkrétním případě jsme něco neodstíhali, já, pokud ho budu znát, budu odpovídat, ale nevylučuji žádné chyby. Nikde v justici. Nicméně systémový přístup tady jakýsi je a ta naše reakce, kdy v roce 1993, 1994 jsme sotva byli schopni realizovat násilné útoky, tak dneska děláme všechny včetně verbálních a je to objasňováno, ty, co se stanou, tudíž jsou registrovány jako oznámeny, zhruba na 80 procent. To je vysoký nadstandard. Kriminalitu celkovou jinak objasňujeme na 46 procent. Takže na 80 %, to o čemsi svědčí.

Pro mě je opravdu skličující, když ráno v 7.00 hod. každý den dělám za operační den dokládací a není den, kdy by tam nebyl extremismus. Je to zejména ten, který souvisí s neofašismem, to znamená propagace, hanobení atd. - všechny ty trestné činy, které tady byly vyjmenovány, a ta čísla, já je opakovat nebudu, těch je drtivá většina, ale nedívejme se na to pouze jako na všelék. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane policejní prezidente. Prosím pěkně, přesně ve 12.15 hod. buďte zpátky na svých místech a budeme pokračovat otázkami směrovanými k panu prezidentovi, pak promluví pan Ondřej Cakl.

(Jednání po přestávce opět zahájeno)

Předseda Senátu Petr Pithart: Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážení účastníci veřejného slyšení, vážení hosté, budeme pokračovat v našem jednání.

Táži se vás, kdo má otázku nebo otázky k panu policejnímu prezidentovi? Pan Tomáš Jelínek, prosím.

Tomáš Jelínek, předseda Židovské obce v Praze: Jestli dovolíte, pane policejní prezidente, rád bych se zeptal na něco podobného, jako pan senátor Kroupa se ptal nejvyšší státní zástupkyně, a to je otázka, jaké problémy vidíte ve vaší práci, v práci Policie ČR při stíhání neonacistů?

Ptám se z toho důvodu, že si pamatuji na jeden případ, který se stal vedoucímu zásahu poblíž Rakovníka, pokud se nemýlím, který byl pak za své rozhodnutí trestně stíhán a musela mu býti dána milost prezidentem republiky.

Podle mého názoru tady je dost silný efekt takové možnosti pro rozhodování lidí, kteří vedou zásah.

Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Odpoví pan policejní prezident.

Jiří Kolář, policejní prezident: Začnu od závěru této otázky. Toto stíhání se týkalo bývalého okresního ředitele z Rakovníka a když to zasadím do schématu, který jsem tady nastínil před přestávkou, tak je to proto, že předjímal, je to proto, že rozhodl o opatřeních v první fázi, kdy nebyl žádný trestně právní výstup vůbec realizovatelný. A on se vlastně dostal do situace, že pak byl sám obviněn za zneužití pravomoci veřejného činitele. Máte pravdu, že jeho stíhání bylo ukončeno až na základě rozhodnutí prezidenta republiky.

Ale já bych tento případ nezmiňoval, protože on zní jakoby demagogicky v této souvislosti, spíše jsem vám odpovídal na položenou otázku.

A k první části dotazu: Ne, Policie ČR necítí vůbec žádný problém hmotně právní ani procesní úpravy. Co čas od času problémem je, co tady již zmínila nejvyšší státní zástupkyně, je jakýsi nejednotný pohled v rámci republiky na některá skutková jednání. Znamená to, že my stejný skutek jako například nápis, který je jednoznačně naplněním skutkové podstaty trestného činu, je v jednom teritoriu takhle vnímán a jsou tam stejné důkazy, tzn. znalecký posudek, znalecké stanovisko, všechny ostatní důkazy kolem, a v jiném případě tak vnímán není s poukazem, a to je právě někdy pro mě nepochopitelné, na míru materiálního znaku, tj. stupně společenské nebezpečnosti.

Mohl bych přesně citovat, v jakých případech došlo k těmto pochybením. Ale to je to, co já říkám, že chyby se dělají, ale jsme tady od toho, abychom je odstraňovali.

Nevidím tedy žádný problém trestně právní úpravy, ani hmotně právní, ani procesní.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Pan Václav Vrabec, prosím.

Václav Vrabec: Pane prezidente, chtěl bych se zeptat, jaké existují možnosti součinnosti Policie ČR s městskou policií. Znám případy, kdy třeba městští strážníci v Praze nebo i někde jinde při svých pochůzkách zjistí, že někde v hospodě hajlují třeba skini, a protože nemohou sami zasáhnout, jdou to říci kolegům z Policie ČR a ti řeknou, my máme důležitější věci.

Existuje v tomto nějaká konkrétní spolupráce, nějaká platforma, jak v tomto směru postupovat společně?

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Prosím pana policejního prezidenta, aby reagoval.

Jiří Kolář, policejní prezident: Tuto spolupráci nebo reakci na podnět bych nevázal jenom na příslušníky obecní nebo městské policie, protože si myslím, že to by mělo platit v obecné poloze. Jakmile se policista dozví o tom, že někde je podezření z toho, že je páchán trestný čin, reagovat musí. Jestliže máte zkušenost takovou, že nereagoval, určitě to není v pořádku, jeho postup je možné přinejmenším charakterizovat jako porušení služebních předpisů. Nevázal bych to tudíž jenom na spolupráci se strážníky, ale v obecné poloze musím říci, že tato spolupráce je velmi dobrá, zejména při řešení veřejných exhibicí extremistů, kde si nedovedeme bez lidského potenciálu, městských strážníků, kteří nám vždycky u takovýchto akcí pomáhají, představit, jak bychom to zvládali.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. O slovo se hlásí pan senátor Egon Lánský.

Senátor Egon Lánský: Pane policejní prezidente, v ČR a koneckonců v každé demokratické společnosti máme legitimní pojem "instituce na vynucování práva", zdůrazňuji vynucování práva. Jednou z nejdůležitějších takovýchto institucí je právě policie. A já nyní budu jenom velice stručně citovat ze včerejší čtyřstránkové přílohy Lidových novin, kterou připravila společnost Člověk v tísni:

"Vyšetřování některých rasových útoků je poznamenáno tím, že policie udělala chybu, kterou chce zatajit."

Tady je to rozebráno velice široce, ale v podstatě je to o tom, že policie sama nejenže nevynucuje právo, ale vlastně spolupracuje s neprávem, a to ať přímo nebo nepřímo. Chci se zeptat, co můžeme společně udělat, aby tomu tak nebylo. Poprosím paní nejvyšší státní zástupkyni, aby se ujala části mé otázky, která se týká také součinnosti těchto dvou institucí, tzn. státního zastupitelství a policie, a v tom smyslu mám také jednu jednoduchou otázku. Domnívám se, že je to tak, že pokud státní zástupce má důvodné podezření, a to třeba i bez jakékoliv vyvolané iniciativy, že došlo k trestnému činu, pak má povinnost vyvolat šetření k tomuto trestnému činu. A pokud toto šetření ukáže, že to byl trestný čin, tak ho stíhat.

Mám dojem, že v mnoha případech se to neděje. Prosím o odpověď na tuto otázku.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Prosím, pane policejní prezidente, můžete reagovat.

Jiří Kolář, policejní prezident: K otázce týkající se politického dohledu v oblasti vynucování práva. V tom sehráváme doposud, a bude to platit do 1. 1. 2002, dvě dělené role. A to je role předprocesní, tzn. činnost policistů v terénu včetně operativních pracovníků kriminálních policií, to je právě úkol policistů, kteří jsou zařazeni do boje proti extremismu, a role procesní, to je vyšetřování, tzn. přípravné řízení trestní, které má shromáždit důkazy natolik, aby státní zástupce mohl podat obžalobu.

Jestliže je situace taková, a to myslím, že je v drtivé většině případů, že řízení vedeno je a není vždy úspěšné, nemohu na to tady odpovědět, protože to jsou ty další fáze přípravného řízení trestního, event. už jednání u soudu, kde je nutno vzít v úvahu procesní samostatnost, individualizaci trestu apod. To jsou věci, které nekomentujeme, ani nám to nepřísluší. Tam si myslím, že v drtivé většině případů ke stíhání dochází.

Jestliže máte na mysli případy, kdy vůbec není zahájeno ani u policie, ani nikde jinde řízení, tzn. ono klasické vynucování práva, a je tam důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, pak je to špatně. Já ale v této obecné poloze nic jiného k tomu nemohu říct.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. O slovo se hlásí paní Balážová.

Jarmila Balážová, Sdružení Dženo: Mám v podstatě tři dotazy. Prvním bych se ještě ráda vrátila k tomu, zda policie monitoruje uvnitř sebe sama sympatie samotných policistů k příslušníkům hnutí skinheds, ale také to, zda mají antipatie k příslušníkům národnostních menšin. Hovořil jste o tom, že se to sleduje a tvrdě postihuje. Bohužel zatím si nedokáži nic konkrétního představit. Zajímalo by mě, jestli nám můžete sdělit, jakým způsobem jsou policisté postihováni, chápu, že škála bude asi širší, a jestli můžete sdělit přibližný počet policistů, kteří byli nějakým způsobem káráni.

Druhá otázka se týká v podstatě prevence. Zajímá mě, jestli prevence preventivně kontroluje "armyshopy", jejichž majitelé, a to je běžně známá věc, jsou velmi často sympatizanty s hnutím skinhead nebo dokonce jejich vůdci a velmi často se v těchto obchodech prodávají symboly, které propagují nacismus.

Třetí otázka. V čem si vysvětlujete rozpor mezi nahlašovanými počty rasově motivovaných útoků, které máte k dispozici vy a skrze vás Ministerstvo vnitra a třeba hnutí občanské solidarity a tolerance - jestli v této souvislosti neuvažujete např. o zřízení nějaké telefonické linky, kam by mohli postižení občané, postižené oběti telefonovat své zážitky včetně spojení na sebe, děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Dostal jste tedy tři otázky.

Jiří Kolář, policejní prezident: Velice správně jste si vyložila, že si nedovedete představit, jak bychom to monitorovali. Řekl jsem, že věnujeme značnou pozornost tomuto problému. Je to tak, že vlastně chytáme důsledky, tzn. tam, kde dojde k aktivitám, které zcela evidentně znamenají, že policista inklinuje k takovýmto aktivitám, které jsou spojeny s extremistickým hnutím, event. názory, a nějakým způsobem se to projeví, pak to řešíme. Ptala jste se jak - je to samozřejmě řešeno jak trestněprávně, tak personálně, tak kázeňsky. Vím, že je to možná kolem 10, možná 12 policistů za tu dobu, po kterou se tomu já osobně intenzivně věnuji, tedy zhruba za ty 3,5-4 roky. Jsou tam takové příklady včetně fašistické symboliky, hákový kříž. Jsou tam příklady konkrétních násilných aktivit vůči menšině - prostě takovéto situace se i v policii odehrály a jsou řešeny. Tyto trestněprávně, některé drobnější personálně. Takže jakmile se takováto věc objeví, jinak to skutečně nemonitorujeme, není to ani představitelné. Řekl jsem, žádná psychodiagnostika nám na vstupu neodhalí tady tyto tendence a je to závažný problém. Kdyby to šlo monitorovat, určitě by to využila celá společnost, ale jinak to nejde. Nedovedu si představit jak. Takže to je k tomu monitorování.

Pak otázka prevence policie v oblastech, kde by mohlo docházet a potenciálně dochází k šíření různých závadných materiálů z hlediska té projednávané problematiky. Samozřejmě je to úkolem naší operativní služby, tzn. těch policistů, kteří jsou v rámci celé plochy policie, od okresů, krajů až po centrum na odděleních boje s extremismem a samozřejmě jak informační technologie sledujeme, tak tato místa, kde dochází k prodejům. Není to vždy jednoduchá záležitost. Mohu vám říct, že vyrobit z toho trestněprávní výstupy, to je určitým problémem. Např. jsme sledovali obchodníky cizí příslušnosti, kteří se tímto zabývají na stáncích. Tito lidé - a je to asi evidentní, že to tak je - velmi těžko naplňují, protože pro ně je to prodejný materiál, a klidně se hájí tím, že je to pro komerční zájem a že vůbec neznají (a oni jsou z jihovýchodní Asie, možná ani o těch formách nacismu, která zná dobře Evropa, ani nemusí vědět) a hájí se takto a je problém je trestněprávně stíhat. Přesto státní zastupitelství dosáhlo toho, že asi ve 30 případech jsou tyto věci stíhány. Nevím, jak dopadnou u soudu, a mám o tom dost velké pochybnosti s ohledem na tu obhajobu, která tam je, i když nemusí být ve všech případech přijata.

Jenom upozorňuji, že to děláme, ale musíme prokázat, že dotyčný konkrétní subjekt sleduje šíření rasistických a rasově motivovaných podobných materiálů a nesleduje tím výlučně ekonomický zájem. To policie samozřejmě dělá, dokazujeme, ale nemohu říct, jak úspěšné to bude. Vím, že takovéto obžaloby podány byly -severní Čechy, západní Čechy, jinde v republice jsem se s tím zatím nesetkal, ale mohu vám říct, že to sleduji velice bedlivě.

Rozdíl ve statistikách. Zaregistroval jsem pana Trojana ohledně rozdílu mezi statistikami oficiálními, tj. registrované kriminality, statistikami státního zastupitelství, policejními a těmi, které získáváte vy. Na to téma jsme už několikrát hovořili. Rozdíly jsou zejména v tom, že ne vždy je stejná právní kvalifikace. Od okamžiku, kdy se objeví svodkování případů někde, tak od toho okamžiku se odvíjí teprve přípravné řízení trestní ve všech jeho fázích velmi složitých a právní kvalifikace v okamžiku, kdy státní zástupce podává obžalobu, může být jiná. Anebo to padá také ve směru do přestupků, i taková situace může nastat. Tudíž já bych nevylučoval nikdy rozdíly ve statistikách. Ty tady samozřejmě jsou.

Předseda Senátu Petr Pithart: Teď je pořadí tazatelů - senátor Kroupa, Václav Trojan.

Senátor Daniel Kroupa: Děkuji, pane předsedo, nejprve bych si dovolil krátkou poznámku k tomu, co bylo řečeno jak panem policejním prezidentem, tak paní státní zástupkyní. Velmi mě těší, že berou na sebe zodpovědnost v oblasti postihu trestných činů směřující k potlačení práv a svobod občanů, tzn. toho, co rozeznáváme jako extremismus. Tím, že řekli, že naše právní normy jsou vcelku v pořádku - jak procesní, tak hmotně právní. Jenom upozorňuji, že tím jako by vyňali Parlament z té odpovědnosti, pokud se týče stíhání. Moje poznámka se týká toho, že s tím nesouhlasím. Myslím, že naší povinností je pokusit se v těchto normách dosáhnout ještě určitého zlepšení, a myslím si, že to lze. Chtěl jsem ale zdůraznit, že vlastně přijali velmi silnou odpovědnost za stíhání těchto trestných činů na sebe - oba představitelé.

Otázka směřuje k něčemu jinému. Mnohé z těchto extremistických organizací jsou součástí mezinárodních hnutí. Byli jsme toho svědky zejména při útocích proti zasedání G7, při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky zde u nás a možná při mnoha dalších příležitostech. A protože násilnosti a násilné projevy se při těchto příležitostech velmi vystupňovaly, protože nás čeká zanedlouho podobné zasedání NATO v ČR, tak můžeme očekávat další nápor těchto trestných činů u nás. Moje otázka tedy směřuje k zahraniční spolupráci naší policie a k možnostem zakročit proti těmto hnutím na mezinárodní úrovni. Obávám se, že podobně jako terorismus, tak i tento typ extremismu není tak úplně vykořenitelný v rámci jednoho státu.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Prosím, pane policejní prezidente.

Jiří Kolář, policejní prezident: Odpovím tak, že dnes v tuto dobu jsem měl být ve Švýcarsku v Basileji na setkání policejních šéfů celé Evropy. Právě k tomuto problému a vzhledem k tomu,co se stalo za tragickou událost v závěru minulého týdne ve sněmovně švýcarského parlamentu, tak se ta záležitost odložila a já jsem dnes tady. Já jsem se připravoval právě s vystoupením na toto téma. Téma bylo, jak propojit mezinárodní policejní instituce a jejich činnost právě s narůstajícím extremismem, který už dávno nemá národní charakter. Určitě je to tak. Mohl bych o tom velmi dlouho vyprávět. Je pravda, co jste řekl. Jsou tam jednoznačně prvky mezinárodní organizovanosti i v tomto směru, ale to je jedno spektrum extremismu, je to prostě složité povídání. Zabýváme se tím. Jen ta tragická událost a ještě možná další mezinárodní politické souvislosti odložily toto jednání. Určitě to není tak, že bychom se tomu nevěnovali, je to celoevropský trend. Je zde výčet zkušeností z mnoha takovýchto akcí včetně pražské události loňského září a následujících, které zde byly.

Myslím si, že už máme dostatečný základ informací k tomu, abychom jakési závěry přijali. Já jsem si připravil právě to schéma, které se vyrobilo v oblasti veřejných věcí extremismu, těch masových, teď nemluvím o neonacismu jako takovém a myslím si, že jsme schopni se dohodnout na mezinárodní úrovni.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Pan Stanislav Penc, po něm pan zemský rabín Karol Sidon. Promiňte, pan Václav Trojan.

Václav Trojan, Helsinské občanské hnutí: Mám dvě otázky, jedna z nich je trochu poznámkou. Ta první otázka je, jak se policie staví k faktu, že neonacistická hnutí už po řadu let tady organizují a působí, tisknou různé publikace, vydávají CD atd. A my mluvíme pouze o tom konečném důsledku, když se uskuteční nějaký koncert nebo když ta akce se provede. Ve skutečnosti je to celá přípravná část, která probíhá často po léta, a mě by zajímalo, do jaké míry policie je schopna tyto věci monitorovat a jak jim může zabránit.

Ta druhá otázka je trochu poznámka k té naší diskusi a je to zároveň otázka k panu policejnímu prezidentovi, já to položím jako otázku, proč mluvíme o extremismu a nerozlišujeme mezi jednotlivými formami, proč to balíme všechno do jednoho pytle, říkáme extremismus, když se jedná o, a myslím, že k tomu je dnešní zasedání určeno, o zcela konkrétní projev, který si nejsem jist, jestli je jenom extremismus, souvisí spíše s tím rasismem atd. Doporučoval bych, abychom si v této věci udělali terminologický pořádek, protože extremismus, např. hnutí, která vystupují proti měnovému fondu, je něco úplně jiného nežli ten extremismus, o kterém tady mluvíme.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Já prosím všechny následující tazatele, aby opravdu formulovali otázky, protože je tady svazek zájemců, kteří nám chtějí něco sdělit. Prosím, všichni chtějí dostat slovo. Využijte těchto otázek opravdu jenom k otázkám.

Jiří Kolář, policejní prezident: Já opět odzadu, k tomu pojmu. Já jsem záměrně uvedl obsah pojmu, který jsem nazval extremismus v tom policejním pojetí, a vím, co dělám, protože vždycky tyto diskuse tady jsou. Ano, je to politologický pojem, to my nevylučujeme, policie ho používá spíše jako orientačně pomocný proto, aby do společného jmenovatele dala obdobné charakteristiky, které mají konkrétní vyjádření ve skutkových podstatách trestního zákona. To je pravda, že to je jakýsi politologický pojem, nicméně kdybych zopakoval tu definici, tak ta je tak obecná, a já jsem ji záměrně řekl pomalu, že opravdu dopadá na všechny formy extremismu. Já jsem řekl dopředu, že policie musí reagovat na jakýkoli extremismus a pro mě je velmi problematické bavit se jenom o části. Ano, mohu o ní mluvit, mohu mluvit jen o tom ultrapravém extremismu spočívajícím v neonacismu apod., říkat tady čísla, to tady všechno zaznělo, mluvit o tom, kolik jsme toho odstíhali, ale není to komplexní pohled na věc. Tak proto. To se omlouvám, ale znovu zdůrazňuji, že pojem, který jsem tady řekl, zahrnuje celou plochu extremismu, byť je to politologický pojem.

K té druhé části otázky, zda se zabýváme šířením po různých médiích různým způsobem technickým, obrazovým, zvukovým těchto závadových tiskovin, materiálů, které vždy mají společného jmenovatele, že jsou šířením extremistických idejí. Je tomu samozřejmě tak, ale občan to nemůže komplexně vidět. Já kdybych měl možnost denně vám sdělovat, kolik toho je, to nemá nikdo ani představu, kolik týdně těchto věcí se v republice dělá, jsou to velká čísla a myslím si, že to je záležitost spíše směřující k potlačení toho šíření materiálů, nemluvím o konkrétních násilných aktivitách apod. Je toho skutečně hodně rozpracováno a myslím si, že naše role plněna je, ale nejsme schopni podchytit všechno. Pakliže kriminalita bude výjimkou a trestní represe bude pouze doplňkem fungujících společenských opatření, tak pak se nám bude dělat daleko lépe. Jinak ani kapacitně, tzn. jak policejně, tak u státních zástupců a soudců nebudeme nikdy schopni reagovat na takovou plochu kriminality, která bude vyplývat z toho, že 40 nebo 50 % mladé generace inklinuje tímto směrem. To je hrozné zjištění.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Pan Stanislav Penc položí otázky.

Stanislav Penc, Hnutí občanské solidarity a tolerance: Tím, že jste mi zkrátil možnost jenom položit otázku, tak pochvala policie je jenom v jedné větě, že nám říkáte, jak je důležité se tím fenoménem zabývat, a je to dobře od vás slyšet. Ale chci se zabývat jedním výsečem toho, co jste říkal. Existuje svodková událost a ta moje otázka směřuje k následující věci. Jak je možné, že se na jednotlivých svodkách objevuje informace nezveřejňovat, a když člověk jde do konkrétních případů, zjišťuje, že to jsou buď synové nebo samotní policisté, to je jedna otázka. A druhá otázka je na doplnění vašeho předchozího povídání o tom, že je možné, že v našich záznamech jsou případy, které policie neeviduje nebo jsou přestupky atd. Chci vás upozornit na to,že ve svodkové události, kterou máte za povinnost doplňovat, se musejí vyskytovat všechny případy, i kdyby se později došlo k tomu, že to trestný čin nebyl nebo to nebylo rasově motivované, a chci upozornit na to, že my evidujeme a monitorujeme jenom případy, které jsou nahlášeny policii, že se nezabýváme tím, že F. Červenka řekl, že v Bratislavě nebo v Českých Budějovicích se stalo to a to.

A proto chci upozornit na následující, to je druhá část otázky: dáváme vám každým rokem souhrn všech případů, které se ve vaší zprávě, kterou bohužel vždycky zveřejníte až do Parlamentu, neobjevují. Nikdy na to nereagujete. Myslíte si, že se po tomto slyšení v Senátu ta situace může změnit? To je druhá otázka.

Jiří Kolář, policejní prezident: Ještě jednou zopakuji ohledně těch věcí a čísel ve svodkách a ve statistice. Pan ing. Souček tady zmínil, co je nového třeba v této oblasti, trvá to asi 3 – 4 měsíce, kdy jsme pravidelně vyňali ze svodkovaných událostí věci extremistické obecně, a ty jsou pravidelně zasílány státnímu zastupitelství, Ministerstvu vnitra, takže jsou k dispozici každý měsíc. Mohu říct, že týdně se pohybují tyto skutky, které jsou svodkovány, kolem těch 30, někdy méně. Takhle asi to vypadá v rámci republiky. Upozorňuji na to. Všechny události, jak jste řekl, jsou svodkovány, ale není totožný výsledek. Tzn. po skončení přípravného řízení trestního se nerovná ta událost, která byla svodkována, v té kvalifikaci, která tam byla předjímána v ten první den, kdy se skutek stal, to tak bude vždycky. Já nemám nic proti tomu, aby vy jste dostali k dispozici svodkované události námi. A to děláme proto, abychom neustále se státním zastupitelstvím konfrontovali, co policie připravila k řešení a co v té finální už justiční fázi je ukončeno. To je záměr, proč jsme to udělali. A ty rozdíly tam takhle budou vždycky.

Pokud jste řekl nezveřejňovat, nezveřejňovat se objevuje pouze u takových záležitostí, kde zveřejnění by bylo na úkor prošetřované věci. Pakliže by to byl ten důvod, co jste zmínil, že to jsou něčí děti nebo dokonce policisté nebo něco takového, to si myslím že ne. Já takový případ konkrétně neznám. Můžeme se na něj podívat, já jsem ho nedostal nikdy k dispozici. Samozřejmě si nedovedu představit, že by operační důstojník reagoval na nezveřejňovat tímto způsobem, že by to byly takovéto důvody, ale ještě jednou upozorňuji, ty svodkované události se nikdy nebudou rovnat těm, které jsou na výstupu. To je složitý proces právní.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, závažná odpověď. Všechno je zaprotokolováno. Vy chcete ještě replikovat příkladem? Prosím.

Stanislav Penc, Hnutí občanské solidarity a tolerance: Pokusím se zopakovat tu otázku. Případy, které jsou navíc, které se neuvádějí v těch dvou zprávách, které tady máme na stole, které už od 86. roku vydáváte každý rok do Parlamentu nebo Ministerstvo vnitra společně s Ministerstvem spravedlnosti. Jsou případy každým rokem, je to zhruba třetina těch případů navíc, a u naprosté většiny těch případů ta kvalifikace, protože my se zabýváme tím, že se pokoušíme až do toho soudního líčení, tzn. až tam, jak to dopadlo, jestliže vůbec to někde dopadlo, tak naprostá většina těch případů je kvalifikována jako rasově motivovaná věc. I přesto se v těch vašich zprávách neobjevují. Je to divné takto říci, vy za to nemůžete jako policejní prezident, ale i přesto, protože u policie existuje takový ten fenomén, který u nás u občanů neexistuje, že nadřízený zodpovídá za ty podřízené. Můžete nám říci, jak je to možné?

Jiří Kolář, policejní prezident: Především bychom museli verifikovat to, co jste řekl. Vůbec bych nechápal smysl tady takovýchto rozdílů, že by někdo tlumil záměrně počet případů. To si nedovedu představit, naopak to, že máme více případů svědčí o tom, že se tomu intenzivněji věnujeme. Takže bude nejlepší, když my dva, protože my jsme si na toto téma nikdy nepředložili vzájemně žádné materiály, které by byly porovnatelné, a vysvětlíme si ten problém, protože já nepředpokládám, že by tam v tom byl nějaký záměr. Vůbec si to nedovedu představit. Důvod zamlčení nějakých případů.

Předseda Senátu Petr Pithart: Dobře, doufám, že to je příležitost. Pan rabín Sidon.

Karol Sidon, pražský a zemský rabín: Z toho, co říkala paní státní zástupkyně a co říkáte vy, pro mě vyplývá, že vlastně tady je obrovská snaha solidní se vypořádat s tou problematikou, ale vlastně ten můj dojem je určitý pocit bezmoci. Že to vlastně přes veškerou tu snahu není možné. A to proto, poněvadž by neodpovídalo zákonu se s tím vypořádat tak, jak by bylo asi zapotřebí. Já mám otázku. Je možné srovnat tuto scénu neonacistickou se scénou drogovou? V podstatě i tam v té drogové scéně máme co činit s dealery, s projevem té činnosti, ale také s výrobou těch drog, s organizací toho obchodu. A tam, myslím, ten zákon to umí postihnout a tady v tomto případě ne. Proč si myslíte?

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pane rabíne.

Jiří Kolář, policejní prezident: Máte pravdu v tom, že srovnání, a to jsem učinil také na úvod, té závažné drogové kriminality a vůbec všech patologických jevů, společensky patologických jevů, které jsem zmínil, s extremismem v té nejzrůdnější podobě je takové, že obojí jsou pro společnost zhoubné. To je úplně jednoznačný fakt a ty destruktivní společenské důsledky tady jednoznačně jsou. Ale co si myslím, že není úplně objektivní, to je, že se některý stát na této planetě vyrovnal s drogovou kriminalitou, dokonce naše země. Jsou státy, kde je daleko tíživější problém drogové kriminality a bojují s ní nesrovnatelně delší dobu. Vyzkoušeli represi, vyzkoušeli prevenci, vyzkoušeli všechny možné páky. Nevyrovnali se s nimi, my také ne. Já pokud mám srovnávat drogovou kriminalitu s extremismem z hlediska objasňování, tak si myslím, že to, co se reálně stane v té oblasti extremismu, je ve větším procentu objasněno než to, co se reálně stane v oblasti drogové. Taková je realita.

Předseda Senátu Petr Pithart: Prosím, pane rabíne.

Karol Sidon, pražský a zemský rabín: Mně vlastně teď vůbec nešlo o tu drogovou scénu a počet objasněných případů. Pakliže se nemýlím a policie má možnost postihovat už od samého základu, tzn. organizaci té činnosti, výrobu drog, proč to nemůže udělat podle mého názoru velmi podobným případem výroby a organizace nacistického hnutí?

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji.

Jiří Kolář, policejní prezident: Teď už vím, jak to bylo cíleno, takže v této oblasti by bylo špatné se domnívat, že policie nedosahuje trestně právní odpovědnosti osob, které se zabývají takovou výrobou závadových materiálů. Já jsem naznačil, v jakých už sporných případech nejen, že ti, co vyrábí, ti jsou jednoznačně trestní, ale ti, co jsou těmi zprostředkovateli šíření, tzn. prodejci. I tam už jsme se dostali. Na výrobce samozřejmě, tam funguje trestní represe. Ono by zřejmě bylo důležité tady takovéto sezení organizovat tak, že pakliže bychom se zaměřili speciálně na pravicový extremismus v té ultrapravé podobě, vzít ta čísla, rozfázovat a říci, co je kde stíháno a jak, protože to skutečně děláme, realizujeme, jen se to ztratí v nějakých číslech. Ale to tak je. Nejenom ti výrobci, kteří jsou jednoznačně trestní, ale také už ti zprostředkovatelé šíření.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji. Slíbili jsme novinářům, že jim představíme některé z vás ve 13.00 hod. na tiskové konferenci. Já v tuto chvíli prosím, ještě posečkejte. Já přerušuji ty otázky a využívám svého práva předsedajícího. Rád bych, aby před přestávkou promluvil někdo z duchovních zde, nepatrně přehodím pořadí a poprosím paní biskupku Šilerovou, která musí pak odejít, aby nám ještě řekla před přestávkou slova útěchy.

Jana Šilerová, biskupka Církve českobratrské husitské: Je tady ještě pan arcibiskup, on to doplní. Vážený pane předsedo, milé dámy, milí pánové. Omlouvám se, ale my jdeme už za chvíli vybírat národu další várku na generálního ředitele televize. Neočekávala jsem, že diskuse půjde jiným směrem než tím, jakým se ubírá, tzn. právní ošetřenost, trestní postihy. Je mi jasné, ale právě pan policejní prezident, a to je milé, jak sám dostával rány na komoru, tak sám také udeřil hřebík na hlavičku, řekl: “tady se pořád řeší důsledky našich činů”, řečeno s Engelsem. My bychom měli jít, jak tady hovořil pan Jařab, ke kořenům toho, proč teď se tady tím vším trápíme. A k tomu má co říci právě duchovní.

My jsme nakonec jako křesťané také menšina, takže co. Víte, že ty dvě spadlé věže daly celému dnešnímu setkání už naprosto jiný rámec, širší a hlubší, protože ukázaly, že důvodem extremismu a jeho rodné sestry nebo rodného bratra – fundamentalismu - je prostě lidská svoboda. Já mohu říci darovaná shůry, lidská svoboda, ve které se rozhoduje mezi dobrým a zlým. To je možná jediný dualismus (rozhodně nejde o huntigtonovský střet civilizací, kultur, náboženství, hladové, bohaté zeměkoule). Je to svět, o kterém Carl Gustav Jung řekl: “V civilizovaném světě jsou naměstnané pudy ničivější a nebezpečnější než u primitiva, který povoluje své negativní pudy v malé míře, ale trvale.” A tak žijeme ve světě, kde vítězí nenávist nad láskou.

Setkali jsme se nyní s něčím, co i my křesťané – ruku na srdce – jsme pozapomněli, že vítězí dokonce nenávist i nad sebeláskou (máme přece milovat druhé jako sebe sama). A nemám teď na mysli oběti Husa, Palacha. Dnes jde o to, že zabiji sebe, abych přitom mohl zabít druhé. A to je zrůdnost - to je extremismus nenávisti tak velký, že na to bohužel lidské právo, lidská spravedlnost ani policejní represe nebudou dostačovat. Kdybychom šli ke kořenům, víte, že tím kořenem je vždycky pocit člověka v ohrožení.

To vám pojmenují sociologové, kulturologové a já bych chtěla všem včetně politiků nebo politologů, všem, kteří se věnují mapování terénu světa lidí, poděkovat, protože čtu, sleduji, děkuji. Pomáhají i nám vyznat se v nejednoduchosti lidského charakteru.

Všude tam, kde se člověk cítí ohrožen a má strach, všude tam sahá k extrémům. Všude tam, kde se cítí ohrožen, hledá jistoty ve svých nejistotách a úzkostech. A kde je, přátelé, najdete vy i já lépe než za hradbami sebejistých fundamentalistů a majitelů jediné pravdy?

To je jeden problém - strach a ohrožení. Znáte ohroženější společnost, než je teď ta naše ohrožena tím, čemu Jung tak hezky říká pravěký ještěr v nás?

A za druhé – dalším důvodem strachu, který motivuje extremismus a fundamentalismus, je jinakost. Ať už v barvě pleti či národa nebo jiných vykládaných vtipů, jiného oblečení, jiné hudby, jiného jazyka – prostě strach z jinakosti. Kdybych vám teď měla říci, co s tím, pak musím říci: nevím. Za pomoci sociologů, psychologů a psychiatrů a policajtů a Senátu a celého světa, bych řekla, že první, co musíme udělat, je sebereflexe každého z nás lidí, protože v nás odumírá lidskost. A všude tam, kde odumírá lidskost, tak odumírá proto (a teď to neberte jako ideovou diverzi, to bych si nedovolila), že odumírá vědomí Boha, vědomí někoho nad námi, vědomí přesahu lidské existence. Nazvěte to, jak je vám to podle vyznání blízké. Jestli jsme stvořeni jako boží obraz a podobenství, pak platí, že tam, kde odumírá vědomí Boha nad námi, odumírá má lidskost, přichází strach, ohrožení, extremismus, fundamentalismus, tam zabíjím sebe, abych zabil druhé.

Potěšuje mne, že jsem cestu, kudy z toho ven, pojmenovala téměř totožně jako můj katolický bratr Tomáš Halík. Je to sebereflexe nás samých, která spočívá v prvé řadě v tom: odnaučit sebe i druhé strachu. To znamená ale naučit se také jinému vztahu k životu a jeho hodnotám. To je základní prevence, ke které potřebujeme odvahu a spolupráci bez ohledu na to, co nás třeba odlišuje. A tak je to vlastně otevřenost ke komunikaci, protože ta jediná vytváří comunio. Kdybych se vyjádřila archetypem: Znáte toho muže ze svatých obrázků v jeho otevřeném gestu rukou: pokoj vám. My jsme sice ty jeho ruce přibili ještě výše. Přesto však je toto gesto otevřenosti, sebevydanosti k sebezískání, jak psával Patočka, jediné možné. Je v něm preventivní, výchozí, první krok - komunikovat, hovořit spolu, zbavovat se předsudků, podsouvaných úmyslů, učit se nebát. A děkuji za nadpis článku od Jiřinky Šiklové v Lidových novinách. Nestrašte nás válkou! Ano, i to sem patří.

Jde o dialog, který vede ke spolupráci. Možná to zní naivně, ale přesto si za tím stojím. A tak, abych šla příkladem: nosím tuhle čepičku, kterou moje babička nosila v kuchyni - a mě za ni chtěli zbít, že jsem Arabka. Vždycky, když se někde nadává na Židy - říkám, že jsem Židovka. A taky mě nechtěli v Ostravě jednou pustit do hospody, protože jsem byla opálená jako indiánská nebo romská babička.

A tak na závěr k té spíše meditaci (pan arcibiskup jistě doplní): Stalo se nedávno, že mi můj přítel, velký český básník řekl: "Jano, mám nový emblém a verš, který každému hlásám: Já jsem křesťan, ale jméno mého Hospodina je Alláh." To je tvrdé kafe. Od levice k pravici, od konfese ke konfesi nás zvedá ze židle. Ale může to říci jenom člověk hluboký, vertikálně zakotvený, horizontálně laskavý, opravdový a otevřený.

Měla bych říci amen. Chci vám poděkovat za tuto možnost dialogu a doufám, že ne posledního. Aby to nebyl jen monolog, tak na shledanou. S Pánem Bohem. Děkuji.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní biskupko, a přerušuji naše jednání do 14.15 hod. Kdo má zájem, může využít možnosti naobědvat se v naší jídelně, kam vás doprovodí pracovnice Kanceláře Senátu. Prosím, vydejte se přes galerii přes veřejnost. Tiskovka začíná v našem tiskovém středisku vzápětí.

(Jednání po polední přestávce opět zahájeno.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Dámy a pánové, vážení hosté, dovolte, abych zahájil po polední přestávce další jednání našeho veřejného slyšení. Omlouvám se za zpoždění oproti plánovanému začátku odpoledního programu. Jednak se velmi protáhla tisková konference a jednak bylo potřeba provést stravovací proces některých účastníků. Omlouvám se tedy za časový skluz. Je to pro vás samozřejmě zpráva špatná, ale přesto jste vydrželi.

V této chvíli budeme pokračovat příspěvkem pana Ondřeje Cakla.

Ondřej Cakl, Tolerance a občanská společnost: Dobrý den. Budu zde hovořit o nějakých věcech, které vlastně nemám přesně připravené, protože jsem chtěl mluvit o věcech, o kterých se tady už obšírně hovořilo. A vzhledem k tomu, že neustále vždycky někdo doplňuje nějaké věci, mění se vždycky jednotlivé body a nechci proto opakovat věci, které už zde byly řečeny.

Chtěl bych říci, co přímo dělám já ještě s několika lidmi. Je to to, že objíždíme různé neonacistické srazy i srazy legálních občanských sdružení, které mají napojení na neonacistickou českou scénu. A dělá to tým lidí, není to jenom práce jednotlivce. Podpořila nás tři sdružení – Paklíč, nadace Židovská obec a Sdružení osvobozených politických vězňů, za což jim chci poděkovat.

Práce, kterou děláme, je koncipována tak, abychom poskytovali informace z trochu jiného úhlu nebo jiné, než jsou ventilovány ze strany Policie ČR nebo státních zástupců či ,dejme tomu, od soudů.

Děláme to, že natáčíme nějaké demonstrace a potom projevy, které jednotliví řečníci mají, se snažíme nějak analyzovat. A pokud se na koncertech vyzývá k nějakému skupinovému násilí nebo vůči jednotlivcům, snažíme se, aby Policie ČR činila nějaké kroky, když tak nečiní.

Chci říci, že za tu dobu, co to děláme, vždycky to bylo tak – a myslím si, že se nemýlím – že policie několikrát řekla něco, my jsme jí předložili důkazy, že to bylo trošinku jinak, anebo že se domníváme, že by se, dejme tomu, mělo zakročit, Policie zase, dejme tomu, řekla, že nebyl důvod k zakročení. Dost často je takový spor, jestli ano, nebo ne. Za poslední dobu policie udělala čtyřikrát nějaké zátahy vůči neonacistům, zákon se vlastně nezměnil a policie už na základě materiálů, které měla za poslední čtyři akce, mohla tak učinit už dávno předtím.

Dost často se stává, že menšiny většinou na základě věcí z médií přestávají věřit Policii ČR, jsou v určitém pocitu bezmoci, že policie je pořádně neochrání a nevěří jí.

Když v letošním roce došlo například k rasové vraždě, tak pozůstalí oběti nechtěli, aby státní správa a politici se přijeli s obětí rozloučit. Do jisté míry je to logické, protože menšiny se cítí velmi utlačovány. Nebo když už, dejme tomu, jednotlivé skupiny jim vyhrožují, tak nepociťují adekvátní reakci státu na to, aby se stát jich pořádně zastal a aby proti agresorům tvrdě zakročil.

Chci mluvit ještě například o tom, že letošním rokem se podařilo právě českým neonacistům dostat na politickou scénu tím, že velmi mazaným krokem udělali to, že vstoupili hromadně do skoro už rozpadlé politické strany, přejmenovali ji a hodlají kandidovat v příštích volbách.

To je podle mě jeden z velkých problémů, který nás čeká za půl roku, kdy se dozvíme, že tady je politická strana, která je v napojení na neonacisty a chce kandidovat. Mě samotného by zajímalo, jak se stát zachová.

Druhá věc, kterou bych chtěl říci k letošnímu roku, co se událo za akce. Proběhly zde dva velké koncerty. První koncert byl v Kolešovicích u Rakovníka. Tam se sjelo až 700 neonacistů vlastně z celé Evropy, kolem 400 účastníků bylo z ČR, ten zbytek byli většinou lidé z Německa, Polska, Rakouska, Slovenska a jiných zemí. Tuto akci pořádal Národní odpor, což je organizace, o které policie ví, že nejenom to jsou neonacisté, ale že jsou to militantní rváči, kteří organizují už dlouhodobě takovéto akce. A policie nechala tento koncert proběhnout. Samotným organizátorům prošel rukama obrat asi 280 tisíc Kč, což už jsou velké částky, když si uvědomíme, že to mají většinou lidé, kteří jsou schopni někoho napadnout, protože jsou ozbrojeni noži atd.

Za dva měsíce na to uspořádala jiná skupina, která si říkala Arient Prite, ale z velké části to byli zase lidé z Národního odporu, s největší pravděpodobností udělali změnu názvu proto, že o Národním odporu se už mluvilo tolik, že by s největší pravděpodobností policie zasáhla. Proto změnili název, přivezli kapely a na seznamu kapel, které měly účinkovat, byla např. i kapela Judenmord. Ta tam sice nakonec nevystupovala, ale vystupovaly tam úplně jiné kapely, které měly stejně rasově vyzývající texty proti menšinám. A policie znovu nechala tento koncert proběhnout. Nejhorší na tom je, i když byl vcelku dostatek materiálů, že policie vyhnala asi v okruhu 150 m všechny novináře. To podle mého názoru rozzlobilo nejenom lidi, kteří se tomu dlouhodobě věnují, ale i novináře samotné. Přitom policie od té doby udělala dost konkrétních věcí a začala se více zaměřovat na koncerty těchto kapel. Za posledního čtvrtroku došlo k několika zásahům, i když je otázka, jak dlouho to vydrží, jestli policie v tomto směru bude dále pokračovat. Podle mého názoru to bude otázkou několika let, než se zjistí, zda se v tom bude pokračovat.

Ještě bych se chtěl zmínit o Národně-sociálním bloku. Národně-sociální blok je politická strana, i když svůj název nemá ještě ve skutečnosti zaregistrovaný. Měla by se nazývat Vlastenecká republikánská strana. Tato strana vznikla z několika subjektů, ze starých členů VRS, kteří představují menšinu současného počtu členů této strany, dále tam byli lidé z Národní aliance a z Národního odporu. Dosadili pana Kopala jako předsedu. Je to člověk, který rád mluví a bude se vyjadřovat k mnoha věcem.

Dále existuje druhá část této politické strany, která se vůbec do médií nevyjadřuje, ale je napojena na militanty. V tom je velké nebezpečí, protože pokud tady bude nějaká politická strana, která by se zúčastnila voleb a získala by určité finanční částky od státu, peníze by použila na X věcí, a to třeba i na zastrašování jednotlivých lidí.

Pokud jde o české nacisty, vyhrožují skoro všem lidem, kteří se někdy zmínili o nich samotných, vyhrožují i novinářům. Novináři o nich někdy informují na určité téma a pokud se tomu věnují víc, než je v jejich očích zdrávo, tzn. že vyjde jeden článek, druhý, třetí a sledují konkrétní kauzu až do konce, najednou jim začíná být vyhrožováno. Možná, že to je věc mafie, která vyhrožuje jednotlivým novinářům, ale tady rozhodně existuje nacistický spolek, který novinářům vyhrožuje. Je proto třeba se jich zastat, aby vydrželi, protože jakmile se o tom nebude informovat, lidé si možná budou myslet, že nic takového neexistuje.

Ještě bych chtěl reagovat na to, co tady říkal pan policejní prezident a paní státní zástupkyně. Hovořili tady o tom, že se více komunikuje, více spolupracuje a že jsou vlastně spokojeni. Myslím, že za poslední čtvrtrok se udělalo tolik práce, že v některých věcech jsem také spokojen, ale nemyslím si, že to bude dlouhodobé. Vycházím z případů z minula, kdy např. zabili súdánského studenta, kdy policie také zintenzívnila činnost, ale po roce a půl se toto hnutí vlastně vrátilo do starých kolejí a svou činnost ještě zintenzívnilo. Podle mého názoru je důležité a bylo by vhodné, aby např. senátoři dlouhodobě, a to i mimo svůj senátorský mandát, poté, co už by zde nebyli, se této záležitosti začali věnovat a říkali si, jestli policie opravdu dělá tyto kroky dlouhodobě a jestli se po určité době opět komunikace nezmírní, nesníží a situace se vrátí zpět do starých kolejí. Kdyby se totiž tato činnost snížila, může tato republika počítat s tím, že opět dojde k emigraci menšin, Romů. Jakmile budou totiž pociťovat nebezpečí, budou automaticky utíkat.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego, je mi to velmi nepříjemné, ale na začátku slyšení byla dána jasná pravidla, mj. deset minut pro vystoupení + pět minut pro eventuální koreferáty. Velice vás proto prosím, zda byste se nemohl pokusit vejít do určeného časového limitu.

Ondřej Cakl, Tolerance a občanská společnost: Jestli už jsem limit přečerpal, můžete mi pokládat otázky.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Je to tak. Znovu se omlouvám za přerušení, ale vzhledem k tomu, že je přihlášeno dalších 17 lidí, kteří chtějí promluvit, je potřeba, aby na tomto fóru všichni dostali možnost.

Otevírám proto prostor pro otázky pro pana Cakla. (Otázky nebyly.) Otázky nejsou, takže děkuji.

Vzhledem k tomu, že při zahájení tohoto veřejného slyšení jsme se dohodli na tom, že dnes budeme jednat ve dvou blocích, ale už z dopoledního jednání je jasné, že tyto bloky se prolínají, a je obtížné poznat, jestli další řečník vystoupí na téma neonacismus nebo rasismus a xenofobie, že bychom vše spojili do jednoho bloku a pokračovali bychom v jakési smíšené formě a naši tři senátní zpravodajové, kteří byli na začátku určeni, by potom vytvořili určitou společnou zprávu.

V tuto chvíli by měl mít prostor pan Václav Malý, ale vím, že odešel, takže má slovo pan Stránský Oldřich. Prosím, máte slovo.

Oldřich Stránský, Česká rada pro oběti nacismu: Vážený pane předsedo, vážení senátoři, dámy a pánové. Dovolte, abych začal příběhem, který jsem zažil v roce 1938 o prázdninách. Bylo mně v té době 17 let a účastnil jsem se skautského tábora u Holubova u Českého Krumlova. Jednoho dne jsme se vydali na výlet do Krumlova. Šli jsme v útvaru, zpívali jsme skautské písně a náš trubač vytruboval do pochodu.

Po cestě nás začala sledovat místní henleinovská mládež na kolech v bílých podkolenkách a krátkých kalhotách s padacím mostem. Když jsme došli na náměstí v Krumlově, vyšel policista z budovy a pozval našeho vedoucího do úřadovny. Tam mu náčelník oznámil, že má za povinnost zabránit provokování henleinovců, a proto nám nařizuje, že nesmíme chodit v útvaru, že nesmíme zpívat a do 16.00 hod. musíme odejít z města.

Náš vedoucí přijal příkaz, až na jednu věc, a to že v útvaru chodit budeme, poněvadž odpovídá za bezpečnost svěřených dětí. Do 16.00 hod. jsme stejně chtěli odejít. A tak jsme na zpáteční cestě o to hlasitěji zpívali, trubač ještě hlasitěji vytruboval. Té noci jsme se vrátili a henleinovci byl napaden kamením a střelbou ze vzduchovky sousední skautský tábor Pražáků. Druhý den pochopitelně Pražáci tábor zlikvidovali. Nás si již nikdo více nevšiml. Ale za dva měsíce na to byla dne 29. září podepsána v Mnichově podepsána potupná Mnichovská dohoda. Poté za necelých 6 měsíců Hitler rozbil zbytek Čs. republiky a byl zřízen protektorát.

Proč vám to vyprávím? Každý stát má povinnost chránit své občany před jinou skupinou občanů, která hlásá a provádí násilí ve jménu jakékoliv ideologie. Ne snad jakékoliv, ale té špatné ideologie, která ohrožuje ostatní. Já vím, že nelze porovnávat tehdejší časy s dnešními, ale určité souvislosti zde jsou. Neonacistické skupiny mají konečný cíl stejný jako jejich vzory - zabíjet a ničit.

Zpočátku to jsou nenápadné akce, které se časem stupňují ve stále krutější a záludnější činy. Na důkaz toho mohu pokračovat ve vyprávění, které jsem začal. Jelikož mám židovské předky, vztahovaly se na mě a na moji rodinu rasové zákony. Postupem doby nesměly židovské děti chodit do školy, Židé nesměli jezdit vlakem, chodit do parku, do kina, nakupovat mohli jen v určitou hodinu atd. atd. A kdo na to dohlížel? Lidé, kteří byli členy některých fašistických spolků - tenkrát se říkalo fašistických - včetně Vlajky, kterou si dnes dokonce některé dnešní skupiny skinů dávají do svého názvu.

Tyto zákazy byly jen, po vojensku se dá říci, dělostřeleckou přípravou na hlavní nacistický úder. Když Německo obsadilo české země, určili, kdo a kdy bude zlikvidován. Na prvním místě to museli být lidé mocní a chytří, neboť oni jsou vítězům vždy nejnebezpečnější. Pak přišli na řadu bohatí a naposledy obyčejný člověk. Ti bohatí proto, aby jejich majetek posloužil jako kořist, která bude rozdělena na zisk mezi stát a pohlaváry vítězů.

Je dobré si povšimnout, že pokud jde o majetek, byli na prvním místě Židé. Byli spořiví, měli majetek a tu výhodu, že se snadno rozeznají od ostatních - mají jinou víru a často názory na svět, jsou jiné rasy. Výsledek nacistické vlády v době druhé světové války byl pro celý svět katastrofální. Ve válce zahynulo 60 milionů lidí, usmrceno bylo 6 milionů Židů, z toho 80 tis. českých Židů a z mé rodiny všichni mimo mě. Nesmím ani zapomenou na 6 tis. Romů, českých Romů.

Ale i já jsem musel pít svůj kalich hořkosti. Prošel jsem čtyřmi koncentračními tábory včetně Osvětimi. Viděl jsem plynové komory, byl jsem přítomen největší vraždě českých Židů dne 7. března 1944, kdy bylo zaplynováno během jedné noci 3860 mých kamarádů a přátel. Moje matka, má babička - zahynuly rovněž v plynových komorách v Majdanku, poněvadž Osvětim nebyl jediným táborem smrti. Můj otec a můj bratr zahynuli krutou prací za dva měsíce na silnici poblíž Majdanku. A dnes bych mohl přinést ještě svědectví tisíce lidí, kteří popisují své zážitky v žádostech o odškodnění.

Chtěl bych se ještě zmínit o osobách, které se postavili nacizmu na odpor. Národ se od začátku bránil svému ponížení a zničení. Mnoho vlastenců tak učinilo, aniž by mělo k dispozici více než své bojovné srdce. Jenže nacistická moc byla lépe vyzbrojena, což znamenalo pro většinu odbojářů věznění nebo dokonce smrt. Mezi těmito lidmi byli i Židé, i když to pro ně znamenalo větší riziko než pro ostatní. Ale jejich touha po odplatě za ty, kteří pro svou rasu byli pronásledováni, byla silnější. Odhaduje se, že celkem bylo gestapem vyslýcháno 110 tis. osob, z nichž bylo ale jen 48 tis. registrováno.

V době stanného práva bylo na popravištích na území protektorátu popraveno na 3300 osob a ve věznicích na území Německa a Rakouska bylo nacistickými soudy odsouzeno k smrti 1800 osob. K tomu je nutno připočítat ty, kteří nepřežili věznění a koncentráky.

Nás odbojáře a bývalé politické vězně dnes znepokojuje, když vidíme, jak státní moc je bezradná nad zásahem proti mladíkům, většinou mladíkům - dnes jsem slyšel, že nejenom mladíkům, z nichž mnozí ani netuší, proč hajlují a proč uctívají nacistické symboly. Máme podezření, že ani vykonavatelé moci v našem státě často neví, proč je nutno zasáhnout. Z toho, co jsem zde vylíčil, je patrné, že nacizmus se také projevoval zpočátku jen bezvýznamným omezováním lidských práv a svobod, jako např. v mém případě, který jsem četl - zákazem svobodného pohybu těch skautíků po Českém Krumlově - ale ve svých aktivitách pokračoval, až došel k plynovým komorám v Osvětimi.

Jestliže necháme bez omezení neonacisty se rozmáhat, pak je pravděpodobné, že se vše bude opakovat znovu. Z toho máme největší strach. Neznamená to ovšem, že se to musí opakovat právě zde ve střední Evropě. Události z 11. září v New Yorku a Washingtonu ukazují, že právě terorizmus může být novou formou nacizmu. Obě ideologie jsou si podobné. Mají stejnou neúctu k lidskému životu a k budování hodnot.

V jejich hodnotovém žebříčku je na prvním místě zabíjení a ničení. Také schopnost zabíjet více lidí a rychleji se s postupem doby podstatně zvýšila. To vše je varování i nám. Nesmíme se vzdát boje proti těmto lidem roznášejícím nacizmus, rasismus a násilí. Musíme zmobilizovat všechny kladné síly této společnosti tím, že budeme již ve školách seznamovat děti s pravdivou historií národa, zdůrazňuji pravdivou, a pokračovat v armádě, ve sdělovacích prostředcích, v normálním životě. A když to bude nutné, musí stát energicky postupovat proti násilí, kterého se tyto organizace dopouštějí. Přesto myslím, že tento boj je dlouhodobý. V případě, že ho nepodstoupíme, může přijít doba, kdy boj proti zabíjení bude stát miliony dalších životů. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Jako další má slovo pan arcibiskup Graubner. Připraví se pan Pavel Smetana.

Jan Graubner, Arcibiskup olomoucký: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi trochu uhnout od té řady projevů. Život české společnosti byl v posledních 10 letech ovlivněn nejen nástupem demokracie, která zvyšuje rozmanitost života společnosti, ale také postupem globalizace přinášející nové výzvy pro všechny občany světa. Zvyšuje se pohyb obyvatelstva a stále častěji se setkávají lidé či skupiny různých kultur a ras. Náhlý přechod od totality k demokracii vyvolává u některých jedinců strach ze ztráty identity, který může vést ke snaze umlčet a znevýhodnit každého, kdo je jiný, nebo toho, kdo je slabý. Často tady říkáme, že je potřeba se naučit toleranci. Ale v praxi je vidět, že se občas tolerance zaměňuje za lhostejnost. Rozhodně nelze být tolerantní k násilí, k porušování zákonů, ale také k ničení duchovních hodnot a k porušování důstojnosti a svobody každého jednotlivého člověka.

Myslím, že tolerance je jedním z rysů zdravé osobnosti. Rasismus, netolerance a diskriminace, zdá se, že rostou také úměrně s nedostatkem výchovy, s vnitřní prázdnotou a s negativním očekáváním. Umocňují se sklonem k agresivitě. Domnívám se, že deformovaná výchova a absence duchovních hodnot ve formaci celých generací vyrostlých v komunismu se v minulých 10 letech ještě nenapravila. I když umím vidět mnohé úspěchy a mám z nich radost, myslím, že v tomto případě nemůžeme hodnotit podle počtu slušných lidí, ale spíš podle těch krizových skupin.

Někteří němečtí historikové upozorňují na souvislost nerozvinutého celonárodního vědomí u Němců a připraveností prostoru pro vznik nacismu. Zdá se, že v dnešní atmosféře světové globalizace je třeba velmi citlivě podpořit zdravé národní vědomí, zdravou národní hrdost, aby ztráta identity nevedla k agresivitě. Podobný pocit ohrožení může vzbudit i vymírání národa a velké přistěhovalectví přinášející změnu kultury. Vzhledem k tomu, jak velký formační vliv mají sdělovací prostředky, k nimž počítám všechny počítačové programy, a všimneme-li si, kolik agresivity se tam ukazuje, přiznám se, že se někdy divím, že to není v praxi ještě horší. Tím nemyslím jenom filmy odvysílané v nočních hodinách nebo agresivní reklamu, ale někdy i agresivní zpravodajství či dokonce když si všimneme velmi poctivě i toho, na co se koukají malé děti, které pak mají chuť napodobovat "Toma a Jerryho" s takovou dávkou agresivity.

Obávám se, že vedle tohoto prostoru pro agresivitu se někdy ve sdělovacích prostředcích objevuje i jakási skrytá, a věřím, že ne úmyslná, propagace násilí, když třeba jejich informace o trestuhodné aktivitě skupin, o kterých hovoříme, dostává velký časový prostor a bohatou ilustraci a není tam jednoznačné odsouzení, může se stát propagandou. Vedle toho mnohé pozitivní akce se na obrazovku vůbec nedostanou a divákovi se tak namlouvá, že normální je násilí a zlo, protože převažuje. Zdravá rodina, věrnost a poctivost, tolerance, pomoc slabším - jakoby byly vzácností. Ukazuje se tak společnost, proti níž se bouřit je normální. Ale divákovi se už neukáže, jak je možné to zlo přemáhat dobrem. Potom se nedivme, když někdo praktikuje násilí, k němuž dostává návod tolik hodin denně a třeba od dětství to trénuje na počítačových hrách, kde třeba jenom odstřeluje.

Zdravá osobnost, od které požadujeme toleranci, musí mít i svůj duchovní a morální rozměr. Zjišťujeme-li nabídku této formace v naší společnosti, musíme konstatovat manko. K nápravě by měla pomoci vedle rodiny i škola, kde považuji za nutné zavést etickou výchovu, která ovšem neučí jen nekrást a nelhat, ale formuje osobnost, mezilidské vztahy, učí zvládat krizové situace a směruje k hlubším hodnotám. Tady bychom samozřejmě mohli jménem církví nabídnout pomoc i skrze náboženskou výchovu.

Po tragickém náletu letadel do obchodního centra v New Yorku se prý v Hollywoodu rozhodli přestat s výrobou katastrofických filmů. Škoda, že musel přijít impuls tak otřesný. Pak se najednou dokáží odsunout i ekonomické zájmy. A dokonce přijímáme i taková omezení svobody, že před nástupem do zpožděného letadla se podrobíme ve vlastním zájmu ponižujícímu výslechu a kontrole osobních věcí.

Doufám, že problém, o němž dnes hovoříme, nenecháme narůst do nezvladatelných rozměrů a dokážeme najít odvahu ke zřeknutí se určitých svobod a výhod, abychom vytvořili zdravější životní prostředí. Etické a morální hranice spojené se zodpovědností by měl mít každý sám v sobě a svobodně je přijímat, ale tam kde tato schopnost chybí, tak jistě musí jednat zákon.

Svobodní lidé musejí znát nejenom svá práva, ale i odpovědnost beroucí ohled na slabší. Kdybychom to nedovedli vyžadovat od představitelů veřejného života, včetně kultury, sdělovacích prostředků, pak myslím, že nemáme právo to chtít ani od té deformované mládeže.

Úspěšné řešení problémů předpokládá široký záběr spolupráce, zlepšené legislativy a jistě represe, ale také výchovy v rodině a ve škole s výraznou pomocí sdělovacích prostředků a kultury, které mají na formaci dalších generací ten největší vliv.

Katolická církev se problémem rasismu zabývá vlastně od svého počátku. Vždyť už v Novém zákoně čteme na více místech, že v Kristu už není rozdílu mezi národy, otroky a svobodnými či muži a ženami. K uzdravení osobností i vztahů se však v církvi hlásá pokání spojené s obrácením, odpuštěním a smířením, které dává nový prostor k novým začátkům. To se snažila církev zvlášť prožívat třeba při Velkém jubileu. Její současné motto v boji proti rasismu a diskriminaci zní: "Všichni lidé jsou mými bratry.". Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. V této chvíli má slovo pan Smetana. (Není přítomen.) Takže slovo má pan senátor Ivan Havlíček. (Před chvílí tady byl; pan senátor již přichází.) Posunujeme, pan Stanislav Penc. Pan senátor Ivan Havlíček již přichází, takže máte slovo, pane kolego.

Senátor Ivan Havlíček: Děkuji za slovo a omlouvám se, že přicházím zdáli. Já si myslím, že pojmy, které zde probíráme, mám na mysli neonacismus, rasismus, xenofobie, netolerance, jsou jakési spektrum, trochu spojité spektrum. Myslím si, že vydělovat jeho jednu, byť krajní část asi dobře nelze, protože z jednoho, z toho, připusťme, méně nebezpečného, za určitých okolností může vyplývat to více nebezpečné, ještě více nebezpečné a nejnebezpečnější. Takže v tom názvu druhého bloku, ke kterému jsem se také přihlásil, mi chybí ještě pojem netolerance. Tolik snad úvodem.

Chtěl bych říci, že z praktického hlediska, kterým se zabývám a zabýval jsem se, vidím v naší společnosti jako opravdu nejohroženější skupinu naše spoluobčany – Romy. Koneckonců pan vládní zmocněnec Jařab tady říkal čísla a ta čísla hovoří sama za sebe. Nechci vůbec podceňovat ostatní projevy xenofobie, rasismu, neonacismu, ale přesto si myslím, že, a osobně cítím, že naše povinnost je hledat všechna řešení, která by přinášela trvalé určité bezpečí právě pro tyto naše spoluobčany. Pan policejní ředitel mě případně opraví, pokud mé kusé informace jsou špatné, a ony mohou být velmi snadno špatné, ale já mám pocit, že ve svodkách policie jsou denně dva a více případů trestných činů rasového podtextu, dva denně. Nepodceňujme to. Nejsou to vraždy samozřejmě, poněvadž o těch se dozvídáme ze sdělovacích prostředků a všichni o nich víme, ale nevíme o té spoustě drobných a ony jsou, ony zde jsou a dokonce rostou. Možná že rostou, to já neumím posoudit, protože metodika sledování takto motivovaných činů je stále přesnější, stále důkladnější, a to by byla spíše dobrá známka než špatná. Není na mně, abych toto uměl posoudit.

Chtěl bych poukázat ještě na jednu věc a nezlobte se, že mé vystoupení bude v této věci spíše kritické než jiné. Chtěl bych poukázat na tuto drobnost. Není to drobnost. Před několika lety, v době oné masivnější vlny odchodu Romů za azylem do Velké Británie, zpravodajské služby Velké Británie sdělily našim službám poznatek, že se domnívají, že odchod Romů je organizován. Později se podle těch útržků, co já vím a nepatří mi, abych to všechno věděl, naše služby dozvěděly o některých osobách, které se na určité organizace odchodu Romů podílejí, a určitých institucích, které se na tom podílejí. Pokud já vím, a zdůrazňuji, že to nemusím vědět dobře, nepřísluší mi to, tak naše služby s tím do této chvíle neudělaly nic. To je, mám-li pravdu, to je špatná zpráva.

Před rokem zhruba vláda ČR schválila koncepci integrace Romů do většinové společnosti nebo jak se to přesně jmenuje, možná že to necituji přesně zpaměti a já tady rád říkám, že tato koncepce vznikla jenom díky určité pozitivní tvrdohlavosti pana Petra Uhla, protože kdyby nebylo jeho této mimořádné pozitivní tvrdohlavosti, tak by možná dodnes nebyla na světě. A já musím říci, že tato koncepce, toto vládní usnesení, neboť se stává vládním usnesením, neobsahuje odpovědnost jednotlivých resortů a neobsahuje termíny splnění úkolů, které by z této koncepce vyplývaly. Neobsahuje také priority, co má být uděláno dřív a co později.

Co je horší, je to, že se nemohu zbavit pocitu, že vláda usnula na vavřínech, že má pocit, že pro naše romské spoluobčany udělala všechno tím, že schválila onu koncepci, a že tím to, co bylo potřeba vykonat v této oblasti, bylo vykonáno. Ale přitom přece všichni víme, že situace, která v naší společnosti je, má přirozenou tendenci se spíše horšit než lepšit. Je podle mého názoru nad slunce jasnější, že není nic větším podhoubím, větší motivací pro ty, kteří mají sklon k extremismu, jestliže neřešíme postavení těch spoluobčanů, kteří se nějakým způsobem sociálně, nechci teď zdůrazňovat technicky, ale hlavně sociálně propadli, to jim dává v té ostatní netolerantní společnosti jakési “alibi”, protože leckdo řekne: “vždyť na tom něco je, vždyť oni mají do jisté míry pravdu”. To je to nejhorší, co můžeme udělat.

Takže mi dovolte, abych tímto skončil. Myslím si, že boj proti extremismu, proti neonacismu je také bojem proti tomu, aby společnost vytvořila větší podmínky pro to, aby neměli tolik “důvodů” pro své postoje. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane kolego. Vzhledem k tomu, že pan Uhl má k vám faktickou připomínku, tak bych mu dal slovo v této chvíli.

Petr Uhl, bývalý zmocněnec ČR pro lidská práva a bývalý předseda Rady vlády ČR pro národnosti: Děkuji, pane předsedající. Já jenom na upřesnění. Mám v ruce koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti, je to č. 599/2000, obsahuje 35 termínovaných úkolů.

Asi 15 subjektům, většinou ministrům a zmocněncům vlády a přednostům okresních úřadů. Těch úkolů je 35 a až asi na tři nebo čtyři, které jsou průběžné, tak jsou přesně stanovené termíny. Ty termíny se kontrolují, vládě se každoročně předkládá informace o tom, jak ty úkoly jsou plněny a na té věci se pracuje. Já neříkám, že to je dobrý materiál, že ty úkoly byly stanoveny optimálně, ale stanoveny nějak byly. Děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, prosím. Čas nás tlačí, pane kolego.

Senátor Ivan Havlíček: Omlouvám se za nepřesnost, ale v každém případě pocit, že času je málo a voda stoupá, ve mně zůstává. Omlouvám se a beru tyto faktické připomínky. Děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, slovo má pan Stanislav Penc, připraví se paní Eliška Wagnerová.

Stanislav Penc, Hnutí občanské solidarity a tolerance: Dobrý den, já na základě toho, že už jsem několikrát mluvil a že hodně věcí už padlo a jak jsme se na začátku dozvěděli, všechno bude ve stenografickém záznamu a možná, že se tím třeba např. výbor pro lidská práva Senátu bude zabývat, tak svůj příspěvek zkrátím jenom na pár zdánlivě nesouvisejících bodů.

Začnu touto zelenou publikací, kterou jste všichni dostali na stůl. Chci upozornit, že nejde o tiskovou chybu, když je tam napsáno "vychází v listopadu 1996". Já jsem to rozdal zcela záměrně, protože na konci je příloha, která se jmenuje "Česká ultrapravicová scéna po roce 1989" a na čtvrté straně je povídání nebo doslovné usnesení PS, která se zrovna v r. 1996 něčím podobným, jako se zabýváte dnes vy, společně s námi, se zabývala. Co se týká té čtvrté stránky, tak tam se dočteme v usnesení PS, která v podstatě úkoluje Ministerstvo vnitra a poukazuje na to, že je tady narůstající tendence rasismu a v podstatě podobnou formou, jako my teď o tom hovoříme a diskutujeme.

Já se nemohu zbavit dojmu z toho, že když bez dalšího se dneska rozejdeme, že to bude jenom jeden z dalších výkřiků, které jsou podle mého názoru důležité, ale v podstatě nikam nevedou. Řeknu na konkrétních příkladech dnešního dne, proč nikam nevedou. Dozvěděli jsme se tady od lidí, kteří jsou odpovědni za bezpečnostní situaci v tomto státě, že se věci zlepšují, že existují různé koncepční kroky, které umožňují policii i státnímu zastupitelství v lepším postihu rasově motivovaných trestných činů a vůbec rasově organizovaných skupin. Chci upozornit, že 90 % věcí, které zde byly řečeny, Ministerstvo vnitra, policejní prezidium, státní zastupitelství a Ministerstvo spravedlnosti říká od r. 1995. Co se týká svodkových událostí, organizační struktury na policii, propojení BIS s úřady vyšetřování, co se týká změn zákonů. To jsou všechno věci, které už tady jsou, a tím pádem si myslím, že bychom se více měli bavit o tom, co s tím udělat dál.

Je velice pozitivní, a to chci zdůraznit a nemyslím si, že by to byla nějaká účelová záležitost, že se nejvyšší představitelé jak policie, tak státního zastupitelství nad tímto problémem zamýšlejí a že stejně tak jako vláda ČR už od roku 1996 to má jako jedno z největších bezpečnostních rizik v našem státě. Ovšem v případě, že se tady rozejdeme a nepodpoříme jednu z věcí, se kterou by se dalo něco udělat, a posuneme dnešní zasedání do situace, že za dva, tři roky v novém složení Senátu nebo Parlamentu se tady znovu sejdeme, možná někteří z nás už ne, protože neonacisti se zformují tak, že nás popraví, tak mám pocit, že se to nikam nehýbe.

Tím, že mám ještě chvilinku času, aspoň doufám, tak chci mluvit o dvou věcech, o kterých by bylo dobré, aby zbývající senátoři, kteří tady zůstali, a ti, kteří si třeba přečtou stenografický záznam, aby se těmi dvěma myšlenkami zabývali. Jak přede mnou mluvil Jan Jařab, zmocněnec vlády ČR pro oblast lidských práv, hovořil o tom, že je vypracovaná koncepce, která zahrnuje v podstatě resocializační program pro lidi, kteří se do problému se zákonem v souvislosti s rasově motivovanými skutky dostávají nebo dostanou, tak chci upozornit na to, že ten materiál je v podstatě rok, možná rok a půl venku, ale že nikdo se tím nezabývá. Možná by bylo dobré, kdyby to byla jedna ze senátorských aktivit, jakým způsobem v této věci pracovat. To je ta věc, která je předrepresivní.

Co se týká té druhé věci, možná by stálo za úvahu, váš jednací řád to umožňuje, aby vznikla nějaká pracovní skupina, stejně tak jako vznikají pracovní skupiny na vyšetření krachu Komerční banky nebo něčeho jiného, tak by mohla vzniknout nějaká pracovní skupina, která by se zcela vážně zabývala touto problematikou a tím pádem by při dalších diskusích nedocházelo k situacím a logickým situacím, že zodpovědní činitelé nemohou odpovědět na konkrétní jednotlivosti s vysvětlením, že k tomu nemají podklady, a v případě, že se položí nějaká obecnější otázka, tak nemohli by reagovat, takže v podstatě to je natolik nekonkrétní, že se na to reagovat nedá.

Tím, že je to v tom stenozáznamu, tak doufám, že to třeba někdo vytáhne a bude se tím zabývat. Co se týká, jak říkám, znovu se vrátím k této publikaci tím, že ten Parlament se už tím několikrát zabýval, je to myslím třetí usnesení proti rasismu PČR, Senát se tím zabývá teď také a s největší pravděpodobností, jak jsem si přečetl na pozvánce, k tomu bude mít také nějaké komuniké, možná by stálo za to si přečíst tu poslední přílohu, protože to bylo psáno přesně před pěti lety a jednoduchým součtem zjistíte, že v té době bylo 17 mrtvých. Dneska, o kterých víme, je 23. I přesto, že se o tom hovoří a hovoří, v té době my tady popisujeme řadu neonacistických a rasistických organizací. V dnešní době jich je o X více a s mnohem propracovanější a lepší organizační strukturou.

Ta struktura v ČR, jenom naváži v krátkosti na Ondřeje Cakla, je natolik dobře vymyšlená, že největší neonacistické srazy v Evropě se dějí v ČR právě proto, že ti lidé vědí, že v ČR se jim nic stát nemůže, že nanejvýš vystoupí někdo, kdo to bude kritizovat, nanejvýš vznikne nějaký materiál, který řekne, že takto se to dělat nedá, a nebo nanejvýš nastoupí policie, která jim dělá ochranu. Všimněte si, že do zásahu policie na tom posledním koncertu, do té doby vždycky i na akcích, kde byli lidé, kteří s fašismem nesouhlasí a kteří jsou ochotni vystavit svůj obličej těm neonacistům, tak vždycky policie stojí zády k fašistům. To je psychologický pocit, protože je potřeba, jestliže, jak tady přede mnou někdo říkal, jestliže chceme něco skutečně s tímto fenoménem dělat, tak musíme pochopit, co ty lidi k tomu vede a co je u toho nechává. Jeden z hlavních takových impulsů je, že ta subkultura, která je založena na násilí, vytváří určité aktivity, např. že zbijí jednoho konkrétního člověka, napadnou konkrétní podnik, udělají konkrétní akci, nechají se vyfotit před policejním kordonem -a to jim zdvihá sebevědomí. Ti lidé mají potom pocit, že stát stojí na jejich straně. Oni neslyší vyjádření policejního prezidenta, nejvyšší státní zástupkyně, neslyší vyjádření pár senátorů, ale vědí to, že naprostá většina z nich, kteří se dopustí trestného činu, za tento trestný čin nejsou stíháni. A když už jsou stíháni, tak toto stíhání nebo proces od stíhání až k soudu se vede tak dlouho, že oni během té doby dokáží stihnout spoustu dalších skutků a oni mají pocit, který v jejich očích je oprávněný, že stát v podstatě stojí na jejich straně.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego, moc se omlouvám

Stanislav Penc, Hnutí občanské solidarity a tolerance: Mně to stačí.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Slovo má paní Eliška Wagnerová, připraví se pan Jan Fábry.

Eliška Wagnerová, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR: Pane předsedající, dámy a pánové.

Omlouvám se, že svůj příspěvek nemám písemně připravený, bylo to skutečně dáno jen nedostatkem času, nikoliv snad tím, že bych opomíjela důležitost dnes projednávané materie. Promiňte tedy, že případně mé poznámky nebudou úplně konzistentní.

Přesto jsem si připravila jakousi osnovu toho, co bych chtěla říci, a tato osnova by měla vypadat následovně: Nejprve bych se chtěla vrátit k tomu, co tu předeslal pan předseda Senátu Petr Pithart, k otázce rozlišování fašismus – rasismus. Druhý bod by se měl věnovat naší současné právní úpravě trestných činů, v nichž se vyskytuje moment rasový, která je mimochodem nová, je z minulého roku. Dále bych se chtěla věnovat způsobům interpretace pojmu rasový a poté bych snad jenom úplně krátce poukázala na problémy spojené s dokazováním právě rasového motivu jako určitého trestného činu.

Nejprve tedy k otázce rozlišování fašismus – nacismus. S tím, co říkal pan předseda Senátu, se naprosto ztotožňuji. Jen bych snad chtěla dodat vysloveně explicitně, že nacismus byla ideologie, která byla postavena na nerovnosti lidí. Dokonce na nerovnosti lidí z důvodu rasy, rasy míněno antropologicky, pouze antropologicky, a šla tak daleko, že určitou skupinu lidí, takto tedy antropologicky vymezenou, zařadila nebo učinila z ní objekty právní, resp. státní represe, zbavila je základní lidské kvality subjektů práv a přeměnila je v objekty státní represe.

Na tom se dnes asi všichni shodneme. Jenomže když se podíváme do minulosti, tedy před rok 1989 především, tak z učebnic dějepisu, občanských výchov apod. zjistíte, že nacismus, resp. tehdy se používal právě pojem fašismus, byl interpretován z hlediska ekonomicko-třídní podstaty režimu.

Co tím chci říci? Chci tím říci, že vlastně otázka rasovosti byla podle mého soudu samozřejmě záměrně v uplynulých 40 letech, od roku 1948 až do roku 1989, zamlčována, smlčována, nehovořilo se o ní.

Tím se chci dostat k tomu, že naše společnost po roce 1989 vkročila do prostředí, které vlastně bylo poměrně nevybavené na to, aby si poradila s pojmem rasově motivovaný trestný čin.

Teď tedy k současné právní úpravě. Myslím, že pan vládní zmocněnec Jařab tady poněkud protestoval proti tomu, že určité trestné činy rasové jsou jen trestnými činy hrubě narušujícími občanské soužití. Je tomu tak. To jsou tedy trestné činy vyhrožování usmrcením atd., hanobení, podněcování nenávisti mj. právě pro příslušnost k rase atd.

Ty jsou skutečně zahrnuty do hlavy páté trestního zákona, která má chránit jako objekt, tedy právní statek, který je tím cenným zbožím, které má být chráněno, občanské soužití.

Můžeme si položit otázku, zda tyto trestné činy do této hlavy patří. Já si skoro myslím, že tam nepatří, že by spíše měly být zařazeny do hlavy osmé, tedy mezi trestné činy proti lidské důstojnosti. Ty trestné činy, správně tedy je nadpis proti svobodě lidské důstojnosti, ale podle mého soudu jde o trestné činy proti lidské důstojnosti. A proč to tedy tak zdůrazňuji? No proto, že ten který právní statek, který je chráněn určitou hlavou trestního zákona, není stejně významný, což se odráží v trestních sazbách, které mohou být za ten který trestný čin uloženy. Kdybych tyto trestné činy přesunula tedy do této kapitoly – trestné činy proti lidské důstojnosti – asi bych mohla uvažovat o mnohem přísnější trestní sazbě.

Taková je teorie, praxe je ovšem jiná, protože máme ještě hlavu desátou, která je nazvána “Trestné činy proti lidskosti”. Čili chráněným statkem je tu lidskost sama, to nejdůležitější, co snad asi pro společenství lidí může znamenat, alespoň v naší kultuře.

V této hlavě se vyskytuje vedle trestného činu genocidia, který je penalizován sazbou od 12 do 15 let, nemýlím-li se, nebo výjimečným trestem, tak se i zde ale objevují trestné činy nazvané “Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů”, mezi nimi jsou právě rasově motivované trestné činy, a tam je hroženo sazbou rok až pět let, někde dokonce 6 měsíců až tři roky.

Vidím v tom obrovskou nekonzistenci, protože jestliže si řekneme, že trestné činy obsažené v této hlavě jsou skutečně trestnými činy proti lidskosti, pak musí být urozeno za jejich spáchání mnohem vyšší trestní sazbou. A prosím, můžeme se dohodnout na tom, že to rozpětí by mělo být především vysoké, nejen že by sazba se posunula tam jako taková. To víme z mezinárodní zkušenosti, že pokud je na trestný čin a speciálně rasové trestné činy urozeno příliš vysokou trestní sazbou, že vlastně nedochází k odsouzení, že nedochází ke stíhání, protože společnost to cítí jako disproporční. Ovšem já bych se přimlouvala v tomto případě o rozšíření trestní sazby.

A teď se tedy dostávám k bodu 3 své osnovy - a sice k interpretaci pojmu rasa nebo rasově motivovaný trestný čin. Tady máme možnost vybrat si navázat na pojímání rasy ve smyslu, ve kterém to pojímala Třetí říše, to znamená na antropologizující, biologizující vysvětlení pojmu rasa, anebo přistoupit k pojmu rasa úplně jinak, přistoupit k tomuto pojmu tak, že ho budeme interpretovat ve smyslu etnikum, které je definováno ovšem kulturně v širokém slova smyslu. A mezi těmito dvěma výběry bychom tedy měli učinit nějaké rozhodnutí.

Pravda je – tady musím střelit do vlastních řad – že prakticky jediné relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci se přiklonilo k problematickému, alespoň pro mě problematickému, pojetí pojmu rasa ve smyslu antropologickém, tedy v tom biologizujícím. Je to ten známý případ, kdy hradecký okresní soud zprostil jednoho pachatele rasového trestného činu, protože založil svou argumentaci na tom, že vlastně Romové jsou stejná rasa, jako je majoritní společnost, tedy Češi v tomto případě, a že tedy pachatel se musí rasově odlišovat od své oběti a že proto nemohlo dojít ke spáchání tohoto trestného činu. Aby bylo jasno, nejenom soud to takto zproblematizoval, ale faktem je, že jasno v této otázce, co to je rasa, nemají zjevně ani státní zástupci, protože státní zástupce sice podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, to ovšem posléze vzal zpátky, jinými slovy ztotožnil se vlastně s argumentací podanou Okresním soudem v Hradci Králové. A až ke stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud se dobral pro mě k absurdnímu posouzení, byť ve výsledku věci zrušil a nakonec otevřel možnost k odsouzení. Šel na to ale cestou, že rasový motiv může mít i pachatel, který je stejné rasy, jako je jeho oběť. To je absurdní vysvětlení, protože útočník zaútočil na toho druhého pro jeho jinakost, pro jeho odlišnost. On možná vůbec neví nic o rasách jako takových, ale on prostě viděl, že ten člověk je jiný.

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu tudíž k vysvětlení pojmu rasa příliš nepřispělo. Pravda je, že jsou k dispozici články, jeden kupříkladu velmi dobrý od předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu, kolegy Rizmana, který se právě věnuje rozboru tohoto pojmu rasa a v podstatě z jeho závěrů vyplývá, že jeho názor je jiný, než je názor, který v tomto případě vyslovili soudci senátu, ale že je tu v každém případě otevřené pole pro interpretaci tohoto pojmu.

Znovu opakuji: je to pojem, který není pojmem čistě právním. Bude třeba ho interpretovat s ohledem na jiné vědní disciplíny, ale, prosím, řekněme ne přírodovědecké, ale spíše humanitní disciplíny, kulturní disciplíny. Myslím si, že až si učiníme jasno v tom, co vlastně rasou je, budeme moci mnohem úspěšněji přikročit k jednoznačnému pojmenování těch činů, které potom budeme považovat za trestné, budeme je stíhat a případně i odsoudíme.

K dalšímu se nedostanu, protože vidím, že vymezený čas už uplynul.

Senátor Michael Žantovský: Omlouvám se, ale víte, že máme limitovaný čas pro vystoupení. Máme ještě dvanáct přihlášených a bude velmi obtížné, abychom vymezený čas dodrželi.

Jak jste si asi všimli, převzal jsem řízení po kolegovi Sobotkovi. Současně bych se chtěl omluvit, že jsem zde nebyl na dopolední část zasedání, ač jsem vlastně byl jedním z iniciátorů tohoto slyšení, ale musel jsem se účastnit jednání v souvislosti se současnou bezpečnostní situací, která ovšem s tématem tohoto semináře ne tak úplně nesouvisí.

Myslím, že pan rabín Sidon chtěl položit otázku.

Karol Sidon, pražský a zemský rabín: Zaujalo mě, jak jste mluvila o vývoji pojmů za komunistů, a o tom, jak v tom dnes nemáme celkem jasno, a napadlo mě, když jste mluvila o § 260 - podpora propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod, že není možné, už jsem o tom mluvil několikrát, aby se tady převzal v podstatě ideový pohled komunistického režimu, který nepředpokládá, že by něco tak odporného jako hnutí směřující k potlačení práv a svobod mohlo fungovat a existovat v nitru socialistické republiky. Dnes jsme svědky toho, že tomu tak je a chybí tady právě ona možnost kriminalizace tohoto hnutí samotného, nejen jeho podpory a jeho propagace.

Eliška Wagnerová, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR: Co to je hnutí? Hnutí asi není ani právnická osoba. Je to shluk jakýchsi fyzických osob, které ovšem patrně, když se budou chtít ustavit jako organizovanější skupina, jako hnutí, budou používat metod, které jsou obsaženy právě v hlavě páté, popsány v § 198, že budou hanobit z rasového důvodu, protože někdo přísluší k určité rase, nebo že budou veřejně podněcovat k nenávisti k určité rase atd., atd.

Domnívám se proto, že to není pravda, že by snad nebylo postižitelné to, když se toto hnutí jako takové samo tvoří. Myslím, že to jsou úkony jednotlivých fyzických osob a fyzické osoby jsou trestně odpovědné za své činy. Znovu říkám, že patrně si budou počínat způsobem, který je popsán v jedné ze skutkových podstat obsažených v hlavě páté. Myslím, že tak by to asi mělo být.

Senátor Michael Žantovský: Otázku má pan Penc.

Stanislav Penc, Hnutí občanské solidarity a tolerance: Velice se omlouvám, ale v některých paragrafech trestního řádu je uvedeno, že v případě, že spácháte trestný čin jako člen organizované skupiny, existuje mnohem vyšší sazba, jinak se s tím nakládá. V okamžiku, kdy bychom přijali vaši argumentaci s tím, že hnutí je jenom shlukem lidí a že jsou vlastně zodpovědní jenom jednotlivci, nikdy by se přitom nepodařilo organizovaným skupinám dát onen organizovaný náboj, protože ony, kristepane, nepůjdou na Ministerstvo vnitra, až na ty, které už jako Hitler pochopily, že se mohou dostat přes Parlament k moci. Tyto skupiny nebudou nikdy těmi, které budou organizovány. Je to stejné jako s prodejem drog. Ti lidé se přece nikdy nedají dohromady, to budou stále jenom jednotlivci. Když se jim to ale fakticky dá dokázat, což není vůbec žádný problém, dvacetkrát je policie vyfotí na jedné akci, je to vyřešené.

Eliška Wagnerová, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR: Nerozumíme si. Samozřejmě, že příslušnost k organizované skupině zvyšuje nebezpečnost činu a vyjadřuje se to trestní sazbou obvykle v kvalifikované skutkové podstatě. Ty jsou ostatně obsaženy např. i v § 198a), kde je uvedeno, když spáchá trestný čin nejméně s dalšími dvěma osobami, nebo srotí-li se ke spáchání trestného činu, uvedeného v odst. 1, kde se počítá jenom s jednou osobou. Na to je tudíž pamatováno, to je v pořádku, ale kvalitativní odlišnost §§ 260 a 261 od paragrafů obsažených v hlavě páté spočívá v tom, že tady jde o podporu nebo projevování sympatií k již organizované skupině. Oproti tomu paragrafy obsažené v hlavě páté mají, abych tak řekla, vyvolat organizovanou skupinu jako takovou.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji vám, paní předsedkyně. Jenom bych se znovu odvážil nesměle připomenout, že mám dvanáct přihlášek s dobou vystoupení deset minut, což po vynásobení činí dvě hodiny, k tomu je třeba připočíst určitou dobu na závěrečné vystoupení. Poprosím proto vystupující o stručnost. Dalším přihlášeným je panem Fábry.

Jan Fábry, romský aktivista: Vážení přítomní, to, o čem dnes hovoříme, má v převážené míře dvě stránky. Jednak se bavíme o existenci různých organizací, které mohu vykazovat ve větší či menší míře činnost, která je neslučitelná se základními články ústavního pořádku, a jednak se bavíme o odezvě společnosti, případně rádci státu.

K úplnosti tohoto obrazu patří i zmínka o existenci Republikánské strany, která byla hegemonem ultrapravicových sil v 90. letech. Její charakteristika je uvedena ve Zprávě o stavu lidských práv za rok 1998. Z této zprávy cituji: "Analýza výroků vůdce SPR-RSČ Miroslava Sládka, výroků jeho přívrženců, uveřejňovaných především v týdeníku Republika, dokládá jejich ideovou a někdy i formální podobu s tezemi nacistů, obsaženými zejména v Hitlerově knize Mein Kampf." Konec citace.

Tato slova podporují názor, že Republikánská strana byla politickou stranou, jež směřovala k potlačení práv a svobod občanů a k odstranění demokratické podstaty státu. Jaká byla reakce státní moci na činnost takto charakterizované politické strany a na činnosti jejích aktivistů? Citujme opět z téže zprávy: "Snahy o to, aby tato činnost byla soudně postižena, se dosud míjejí účinkem. " Konec citace. Se zřetelem k výše podané charakteristice této strany nemohu konstatovat jinak, než že soudní moc při předmětném stíhání uvedených skutků selhala. Dodejme ještě, že zprávu, z níž jsem citoval, vláda vzala na vědomí v roce 1999. Tedy ani moc exekutivní nevyužila všech právních nástrojů, které měla k dispozici. Zároveň je zřejmé, že mezi různými složkami státní moci vázne koordinace.

Mluvil jsem o tom, že některé složky stání moci selhaly. Proto jsem velmi rád, že se dnes moc zákonodárná věnuje tomuto tématu. Ač pozoruji dílčí zlepšení v práci policie i jiných institucí státní moci, přesto považuji za vhodné navrhnout, aby Parlament zřídil komisi, jež by vyhodnotila informace o reakci různých složek státní moci, které se vztahují k případům souvisejícím s aktivitami Republikánské strany či jiných příbuzných organizací nebo jejich aktivistů. Prosím též, aby senátoři laskavě uvážili, zda by nebylo vhodné, aby se v návaznosti na dnešní slyšení konala slyšení v některých výborech. Účelem navržených parlamentních iniciativ by bylo poučení vedoucí k vybudování státu připraveného kdykoliv uhájit svobody svých občanů ve smyslu ústavního pořádku. Děkuji za pozornost.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji panu Fábrymu za, myslím, velmi přínosný podnět i za stručnost a poprosím paní Chalupovou, je-li zde, aby se ujala slova.

Jana Chalupová, ředitelka Odboru styku s veřejností Kanceláře prezidenta republiky: Vážené dámy a vážení pánové, já především velmi vítám diskuzi o tom, jaká je definice neonacismu, a jsem ráda, že touto diskuzí vlastně toto sezení začalo. Myslím si, že je to záležitost velmi důležitá a je důležitá proto, že ne všechny aktivity neonacistů je možné shrnout pod pojmem extremismus a ne se všemi aktivitami neonacistů je možné zacházet pouze represivním způsobem v rámci trestního zákona a jiných represivních opatření.

Nakonec slyšeli jsme tady od Ondřeje Cakla velmi alarmující úvahu o tom, že neonacistické skupiny se velmi úspěšně pokoušejí proniknout do politického života a pak bude velmi obtížné s nimi nakládat pouze represivními prostředky. I kdyby se tak dělo v této chvíli velmi důsledně, což je záležitost velmi problematická.

Nicméně, já bych se raději věnovala jedné otázce, o které se tady zatím nemluvilo. Jde o to, že neonacistické aktivity velice souvisejí s různými otázkami, které se týkají lidských práv a svobod, a pokud jde o uplatňování všech zákonů v této oblasti, jde vždycky o aplikaci, která je vůči určitým aktivitám restriktivní a často až represivní. A teď bych chtěla mluvit o jedné věci, o které se zatím nemluvilo, a jde o aplikaci zákona o shromažďování.

Lze říci, že neonacisté své ideje, i když možná velmi zastřeně, propagují právě na nejrůznějších veřejných shromážděních. Účelem zákona o shromažďování, jak všichni víme, je umožnit pokojné shromažďování osob a tyto osoby mají toto právo využívat ke svobodě projevu a mají tímto způsobem se účastnit řešení veřejných a společenských záležitostí.

A teď tady vznikají, podle mého názoru, nejméně dvě otázky, které se při výkladu, aplikaci tohoto zákona mohou vyskytnout. Především je tady otázka toho, co je to veřejné shromáždění. Při nejrůznějších neonacistických shromážděních se setkáváme s tím, že ve skutečnosti jde o shromáždění ohlášené, nicméně nebývá veřejné. Ono bývá přístupné pouze vybraným osobám, a to těm, které organizátoři na to shromáždění pustí.

Já se domnívám, že v takovémto případě by byl namístě zásah státního orgánu tak, aby určité shromáždění skutečně bylo shromážděním veřejným, a nikoliv shromážděním určité skupiny osob, která se sejde jmenovitě nebo na pozvánky. Protože pak to ztrácí charakter veřejného shromáždění a tady by byl namístě zásah buď příslušného obecního orgánu nebo v případě, že už to shromáždění běží, tedy zásah orgánu policejního.

Druhá, podle mě, záležitost k diskuzi je ta, že státní orgán může v případě, že dochází k porušování účelu toho shromáždění, toto shromáždění zakázat. A tam je možnost zakázat toto shromáždění zvláště v případě, že směřuje k výzvě dopouštění se násilí nebo k hrubé neslušnosti. Zcela běžně se na shromážděních neonacistických toto děje. Nicméně nebývá to tak vnímáno státními orgány, které tuto záležitost mají sledovat, a nedochází k zákroku státních orgánů, a to dokonce ani tehdy, když jsou tyto orgány k tomu, většinou občanskými aktivisty, vyzvány. Mám s tím mnoho zkušeností.

Myslím, že tady je namístě aktivita nevládních organizací, angažování společnosti, která bude neonacistické aktivity vnímat jako hrubou neslušnost a jako něco, co je v této společnosti nepřijatelné, a bude to státním orgánům velmi hlasitě dávat najevo, protože státní orgány jsou tady především od toho, aby plnily zakázku společnosti a ta společnost musí tuto zakázku velmi hlasitě a důrazně dávat najevo.

Protože nechci zdržovat, tak skončím myšlenkou našeho přítele Kumara Wishawanathana, kterého tu ale nevidím, a ten říká, že veřejná prostranství jsou určena nám, lidem a občanům, jsou určena ke shromažďování lidí. A ti, kteří se shromažďují z toho důvodu, že chtějí omezovat naše práva, tak se dostávají mimo rámec zákona a mimo slušnou společnost. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji. Trochu lituji, že tady momentálně není ani předsedkyně Nejvyššího soudu, ani nejvyšší státní zástupce, protože to je problém, který je, myslím, velmi nejasný, do jaké míry je uzavřené shromáždění konané na místě jinak veřejném nebo obvykle veřejném skutečně uzavřeným shromážděním. To je věc, která podle mého názoru vyžaduje výklad a možná o něco odlišný výklad, než mu dosud dávaly orgány činné v trestním řízení.

Prosil bych pana Růžičku, který je dalším přihlášeným. Prosím, ujměte se slova.

Čeněk Růžička, Výbor pro odškodnění romského holocaustu: Pane předsedající, členové Senátu, dámy a pánové, sám fakt, že se dnešní slyšení vůbec koná, svědčí o vyhrocenosti rasismu, neonacismu a antisemitismu. Dovolte mi proto několik poznámek o anticikánství a rasovém násilí proti Romům v širším kontextu naší celkové diskriminace.

To, co dnes my Romové prožíváme, můžeme bez nadsázky porovnat se situací českých Židů koncem 30. let, kdy se začali politicky organizovat tuzemští příznivci nacismu a Židé byli ze společnosti vytlačováni do "neviditelného ghetta". Dnešní situace Romů se významně liší pouze v tom, že sousední Německo není dnes nacistické, ale demokratické. Proč to říkám a proč si myslím, že si to mohu dovolit?

Pocházím z rodiny takzvaných koncentráčníků, drtivá většina mé rodiny zahynula v koncentračních táborech včetně Let. Začátkem války na území bývalého protektorátu žilo přes šest a půl tisíce Romů, avšak zachránilo se jich pět, možná šest stovek.

Jako předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu jsem již léta v neustálém kontaktu s pamětníky. Není bez zajímavosti, že právě oni - na základě svých životních zkušeností se zlem - vnímají obzvlášť silně to, co se dnes stalo Američanům.

Dámy a pánové, nezapomeňme, že mezi námi ještě žijí ti, kteří si hrůzy nacismu prožili na vlastní kůži. A je absurdní, že současným neonacistickým teroristům dovolíme, aby se veřejně producírovali přímo před jejich očima a provolávali hesla typu "Nic než národ" nebo "Holocaust neexistoval".

Jako spolupracovník zde přítomného konzultanta Evropského střediska pro práva Romů Markuse Papeho objíždím romské komunity v celé republice a na vlastní oči pozoruji aktuální situaci a fatální propad naší menšiny. Romové především ztratili víru ve spravedlnost a v účinnost zákonů. Nejlépe to dokumentuje skutečnost, že Romové přestávají podávat trestní oznámení v případech, kdy se stali oběťmi rasově motivovaného násilí. Zveřejněné statistiky proto zachycují jen špičku ledovce, násilných činů proti Romům je totiž mnohem více.

Dámy a pánové, skoro se mi zdá, jako by vyšetřování mařila jakási neviditelná síla jenom proto, aby se skutečný stav věcí nedozvěděl pan Verheugen. Další kritická otázka je, co orgány činné v trestním řízení vůbec za rasově motivované činy posuzují. Klasickým příkladem jsou různé kvalifikace v písecké kauza Roma Tibora Danihela. To, co se původnímu soudu jevilo jako výtržnictví, Vrchní soud - zdůrazňuji po pěti letech - posoudil jako rasově motivovanou vraždu. Jak podobné přístupy vysvětlit?

Vážení přítomní, předevčírem jsem navštívil romskou rodinu v Mostě. Viděl jsem trestní oznámení, v němž rodiče před třemi lety sdělili policii, že byla napadena před domem železnou tyčí jejich dcera, a to pětičlennou skupinou skinheadů, následkem čehož musela vyhledat lékařskou pomoc. Přesto, že pro vyrozumění oznamovatele existuje ze strany policie měsíční lhůta, dodnes na ně rodina čeká. Podobných případů je nespočet a i já se dozvím jenom o zlomku. Letos v létě chtěli rodiče napadené dívky navštívit své anglické přátele ve Velké Británii. Přes splnění všech myslitelných kritérií pro vstup do letadla neprošli v Ruzyni selekcí britských úředníků. Jakou myslíte, dámy a pánové, že tato rodina může mít víru ve spravedlnost?

Obrázek doplňují směšně nízké tresty za tyto společensky vysoce nebezpečené činy. Odborníkům notoricky známý skinhead Vladimír Pechanec byl v roce 2000 pravomocně odsouzen za již druhé těžké ublížení na zdraví, kterého se dopustil na Romovi. Vyvázl však pouze s podmíněným trestem. Když vloni v listopadu v násilné trestné činnosti pokračoval, nikdo ani nenavrhl vzít ho do vazby. S lítostí musím proto konstatovat, že kdyby se tak stalo, tímto Pechancem s největší pravděpodobností zavražděný Ota Absolon ze Svitav by ještě žil.

Jako Roma mě neobyčejně deprimuje fakt, že v této naší zemi existují již přes deset let společensky vysoce nebezpečné neonacistické skupiny, avšak ani jeden z jejich zakladatelů ještě nebyl obviněn, natož odsouzen za trestný čin podle § 163 a), tedy za účast na zločinném spolčování, a už vůbec ne za organizování zločinných aktivit.

Jaký tady má být, dámy a pánové, pohled Romů na podobný svět? Odkud pramení odvaha a drzost skinů, že tyto činy nejen páchají, ale ještě se jimi veřejně chlubí? Jako Rom se nedivím, když slyším z úst Jana Kopala schvalování teroristických útoků proti Americe. Nedivím se z prostého důvodu: česká společnost již deset let podceňuje teror proti vlastním občanům - Romům.

Dámy a pánové, jedna z příčin neuvěřitelného sebevědomí českých neonacistů je současná situace jejich obětí, kdy 75 procent romských dětí je na zvláštních školách, drtivá většina práceschopných Romů živoří bez zaměstnání, pokračuje ghettoizace bydlení, o kulturním životě Romů se nedá hovořit a na nejtragičtějších místech našich dějin chrochtají prasata anebo výskají rekreanti. Kdyby Romové měli v této zemi stejné šance jako ostatní, nemuseli by se spoléhat na pomoc státu nebo emigrovat. Pak by také skinheadi neměli tolik argumentů, které v nějaké podobě sdílí část společnosti, pro neonacistické teze, že jsme občany jakési nižší či druhé kategorie. Nikoliv náhodou se při nedávném sčítání obyvatel k romské národnosti přihlásilo jen něco přes 11 tisíc Romů.

Dámy a pánové, veřejné mínění je o Romech stále vysoce negativní. Podle průzkumů přiznává averzi vůči Romům na osmdesát procent populace. Tato skutečnost nám neustále podkopává nohy. Ptám se proto přítomných politiků, kde je skutečně účinná mediální a vzdělávací kampaň, která by napomohla mínění zlepšit, obzvlášť v regionech, které jsou ohroženy stále se zvyšující mírou rasového napětí. Existuje vůbec šance stav změnit? Podle mého názoru ještě ano.

S tím, dámy a pánové, co nyní řeknu, ne každý souhlasí. Onu jedinou šanci spatřuji ve velkoryse pojaté vyrovnávací akci, kdy číselnému podílu Romů na obyvatelstvu musí odpovídat podíl romských zaměstnanců ve státní správě i v soukromém sektoru.

Senátor Michael Žantovský: Je mi líto, pane Růžičko. Děkuji vám, ale jestli jste chtěl doříct ještě větu, nechtěl jsem vás zase utnout tak krutě. Díky. Pan Petr Uhl.

Petr Uhl, bývalý zmocněnec ČR pro lidská práva a bývalý předseda Rady vlády ČR pro národnosti: Pane předsedající, paní a pánové, než začnu s několika poznámkami k dnešnímu veřejnému slyšení, mám jednu korekturu. Rasově motivované trestné činy neexistují. To je policejní žargon a je mi líto, že ho užívá předsedkyně Nejvyššího soudu. V zákoně to takto definováno není. V zákoně je, že kdo útočí proti jinému pro jeho rasu, národnost atd., je tam hovořeno také o rasové zášti, to ať každý si rozebere sám, co je rasová zášť. Celá věc je kontaminována tím, pevnou součástí českého právního řádu je mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, kde to slovo rasová diskriminace je používáno v anglosaském smyslu jako pozitivní, z hlediska zákonodárce přijatelný výraz rasový. To v kontinentálním právu není možné - na kontinentu hovořit o rasách. Bádání nad tím, zda rasa je antropologický nebo kulturní pojem, je, domnívám se já, cesta do pekel. A dokud to nebude upraveno zákonem, definicí, pozitivním způsobem tedy slovo rasa, rasový, tak bych navrhoval, abychom říkali rasistický anebo trestný čin, který je spáchán z rasistických pohnutek, nebo kde se vyskytují rasistické předsudky, a neužívali toho policejního žargonu “rasově motivovaný trestný čin” nebo dokonce “rasový trestný čin”. Nemá to v našem právním řádu místo. Já jsem to trošku zopakoval kvůli paní Wagnerové, která teď přišla. My dobře víme, co je majetkový trestný čin, násilný trestný čin, hospodářský trestný čin, to je definováno. Tam to definováno není a až do dalšího se přimlouvám k tomu, abychom to chápali tak, jako to je na kontinentě zvykem, a jak je to ve francouzském trestním zákonu: kdo se dopustí útoku na jiného pro jeho národnost, etnický původ atd., rasu skutečnou nebo domnělou – réelle ou prétendue - to je věc toho pachatele, co si myslí. Když mlátili mého syna, že je Žid, a vyšetřovatel se potom ptal, jestli jsme Židi, tak jsem otázku odmítl, protože rasistický útok v tomto smyslu může být podnikán člověkem, který je stejné rasy a který se prostě domnívá, že útočí na jiného, protože je rasy jiné. To je věc toho pachatele a ne trestního orgánu v činném řízení. Naštěstí jsem neviděl žádný rozsudek, kde by bylo napsáno “rasově motivovaný trestný čin”. Všude je pouze opakována dikce zákona, která je naštěstí korektní.

Já jsem vyčerpal část svého projevu na opravu, takže mně zbývá říci, že se domnívám, že hovoříme-li o této problematice tak jako obvykle, ptám se s Karlem Čapkem, zda zákony, které jsme si dali, jsou dobré, a zjišťuji, že jsou nedostatečné a že navíc nejsou příliš uplatňovány anebo že jsou špatně uplatňovány. Jde o zákony, které upravují nejenom postih, ale také prevenci, a to nejenom individuální prevenci ve školství, v osvětě, ale i konkrétní prevenci vůči ohroženým skupinám a resocializaci. Pokud jde o postih, zase jde o zákony, které upravují správní postih, tzn. rozpouštění nebo jiné sankce vůči skupinám, které jsou neonacistické, a potom postih trestní.

Z  těch několika skupin zákonů se domnívám, že snad nejlépe je upraveno to, co je a co není trestný čin. Zde shledávám pouze tři nedostatky. Za prvé antidiskriminační legislativa není úplná, je roztroušená, je na minimu, § 198a trestního zákona vyjadřuje minimum, které ČR má plnit vůči oné úmluvě, kterou jsem jmenoval, a je třeba jít dál a upravit minimálně na úrovni přestupku to, co je upraveno v zákoně o zaměstnanosti, menšinovém zákonu nebo velmi nešikovně a komplikovaně ve spotřebitelském zákonu. Je třeba to upravit pro školství, pro obranu, pro věznice, pro zdravotnictví, pro bydlení a díky tomu nebo pomocí těchto nástrojů zabránit třeba ghettoizaci měst.

Druhá věc je antisegregační legislativa, která nám také chybí. Chybí mimochodem to, že není úplně v pořádku antidiskriminační legislativa, tak je porušení oné mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace. To, že chybí antisegregační legislativa, je porušení mezinárodní úmluvy proti apartheidu. Obě tyto věci, doufám upraví rekodifikace zákona, aspoň tyto požadavky byly vzneseny.

Co nebylo vzneseno, zní jako žert. Byl to zemský rabín, který mě před několika měsíci upozornil na to, že zatímco je trestána podpora a propagace hnutí potlačujících práva a svobody občanů, tak není trestána ta činnost samotná. Já bych mohl namítnout, že teď je nové ustanovení podle § 163a, podle kterého účast na zločinném spolčení (otázka je, zda takové spolčení za zločinné automaticky je možno považovat) je trestná dvěma až deseti lety. Jenomže toto ustanovení je v hlavě trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných a mělo by to evidentně být v trestných činech proti republice, protože to je důležité závažné porušení ústavních svobod. Zemský rabín přišel na to, na co upozornil už komentář k § 260, který v pozměněné podobě platí, z roku 1961, resp. od 1. 1. 1962, kde se píše, že toto nové ustanovení té podpory a propagace, tehdy fašismu a podobného hnutí, má charakter především preventivní, zatímco vlastní fašistická činnost, čtěme tedy neonacistická činnost, by byla trestná, ani se nepíše, že je trestná. Podle jiných ustanovení, a to I. hlavy zvláštní části trestního zákona, když se na to podíváte, zjistíte, že ani tenkrát se to nedalo příliš použít. A protože jsme tu I. hlavu z 80 % zrušili nebo pozměnili, tak je naprosto nezpůsobilá k tomu, aby trestala založení a organizování těchto hnutí. Chápu, že 90 %, možná 99 % lidí, kteří zakládají toto hnutí a organizují ho, tak také v následující fázi ho podporují a propagují. Ale může se stát, že to někdo nedělá a že to jenom založí a organizuje a potom už dál veřejně nevystupuje. Kromě toho považuji za morálně nepřijatelné, aby ti lidé byli trestáni za něco méně významného než to, co společnost by měla považovat za zvlášť nebezpečné. A proto se domnívám, že je třeba vyvinout společenský tlak na to, abychom dosáhli doplnění I. hlavy o základní ustanovení, které by postihovalo samotnou tuto činnost.

Mohl bych mluvit dlouze o tom, co chybí daleko víc. Největší nedostatky jsou v proceduře. Tzn. zákon o prokuratuře byl zrušen, státní zastupitelství je naprosto neaktivní nebo zbaveno jakýchkoli nástrojů tím, že jednotlivé články nejsou, jako tomu bylo dřív, na sebe vázány, není tam ta odpovědnost a rozšířilo se falešné vědomí o tom, že státní zástupci jsou ve své činnosti nezávislí. Oni jsou zástupci státu a měli by uplatňovat státní politiku, dokonce neváhám říci politiku vlády. Narozdíl od soudců, kteří jsou nezávislí a mají se řídit pouze zákony a svým svědomím a nemohou žádnou státní politiku, zejména ne momentální, uplatňovat.

Byl zrušen institut trestního stíhání ve věci. Když se teď dělala novela zákona o státním zastupitelství, neodvážili se státní zástupci vyvolat veřejnou kampaň za to, aby tento institut byl obnoven. Pan policejní prezident to také poslouchá. Absence trestního stíhání ve věci paralyzuje činnost policie a státního zastupitelství a je ostuda, že jsme si tímto způsobem nechali zdeformovat náš trestní řád. Těch problémů je hodně.

Chtěl bych říci na závěr, že se domnívám, že by bylo účelné, kdyby Senát a také PS, zvlášť pravděpodobně, vyvolaly v rámci svých příslušných výborů pracovní skupiny nebo nejlépe komise, které by byly složeny také z nečlenů Senátu a nečlenů PS a které by důsledným způsobem kontrolovaly nikoliv exekutivu a její jednotlivé kroky, ale to, jakým způsobem legislativní změny postupují, jak jsou navrhovány. V té koncepci romské je jako jeden z bodů, když já jsem byl placen dva a půl roku za to, abych předkládal vládě tyto návrhy.

Musím říci, že jsem nebyl příliš úspěšný v legislativních návrzích. Jestliže jsem v r. 1999 usiloval o to, aby Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo vnitra dostalo úkoly novelizovat příslušné zákony, po půl roce jsem dosáhl pouze toho, že dostalo za úkol pouze vypracovat jakousi bilanci a analýzu, která, až bude vládou prostudována, možná bude sloužit jako podklad pro vytvoření nových zákonů. Na poslední chvíli úkoly, které byly zadány v této souvislosti, byly prodlouženy o jeden rok, takže příslušná Ministerstva mají čas do konce letošního kalendářního roku takovouto bilanci antidiskriminační a antisegregační a vůbec jiné antirasistické legislativy připravit. Je třeba vytvořit soustavný tlak na to, aby státní orgány tímto směrem postupovaly, legislativním směrem, a k tomu se domnívám, že by bylo vhodné vytvoření těch komisí, které jsem navrhoval. Děkuji, pane předsedající.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji. Paní senátorka Ondrová s připomínkou nebo dotazem.

Senátorka Irena Ondrová: Já bych se chtěla zeptat buď pana Uhla anebo pana policejního prezidenta na jednu věc. Dnešním dnem se unisono nese především pojem neonacismus a rasismus. Myslím, že jsou to dva nejfrekventovanější pojmy dnešního dne a ostatní s tím související jsou jakoby upozaděné. A myslím si, že jeden z mála, kdo se ostatních problémů dotkl, byl pan policejní prezident, jde levicový extremismus. Mám pocit, že dnes se bavíme především, a jsem o tom přesvědčena, že se bavíme převážně o pravicovém extremismu a podle mě levicový extremismus je stejně nebezpečný. Neříkám to proto, abych zlehčila některé předřečníky, pan Růžička kroutí hlavou, ano, má rodina byla také z poloviny vybita v koncentračních táborech, takže dovolte, abych se zeptala na toto: cituji z této publikace - Zpráva o problematice extremismu na území ČR. V odstavci, který popisuje nejzávažnější případy z hlediska Policie ČR, je jako nejzávažnější posuzováno hromadné narušování veřejného pořádku a konfrontace s levicovými extremisty - záležitost zasedání MMF v Praze, kdy došlo k organizovanému hromadnému protispolečenskému vystoupení osob proti policii za užití zbraní.

Zvláště v souvislosti s dnešní situací, myslím tím celosvětovou situaci, ale v souvislosti s příštím rokem, kdy v Praze očekáváme podobné shromáždění, já si myslím, že levicový extremismus je možná ne tak otevřený, jak o tom mluvil pan Jařab, cituji - vy jste o tom hovořil, pane doktore, v tom smyslu, že nacismus adoruje násilí a je otevřeným zlem, a s tím velmi souhlasím, ale ptám se, jestli stejně nebezpečným není levicový extremismus, který má možná skrytější tvář, a chtěla bych se zeptat, jestli ho vnímáte vy nebo pan policejní prezident, jestli je vnímáte stejně silně. A má otázka zní, jestli levicově extremistické skupiny jsou napojené podle vás na některé politické strany v České republice i ve světě a jestli k tomu máte i evidentní důkazy.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji. Formálně ta poznámka a nebo otázka následovala po vystoupení pana Uhla. Odpověď by příslušela jemu, chce-li se ujmout odpovědi pan policejní prezident nebo pan vládní zmocněnec, dám jim k  tomu možnost.

Jan Jařab, zmocněnec vlády ČR pro lidská práva, předseda Rady vlády ČR pro národnosti: Já bych se asi musel vracet k tomu, co jsem říkal v tom úvodním exposé, proč považuji ten nacismus, ať už s tou příponou "neo" či nikoliv, za jakousi konstantu, jak jsem uvedl, podobnou tomu, co představuje v Einsteinově relativistické fyzice rychlost světla. Samozřejmě jsem říkal i to, že ve jménu jiných ideologií a dokonce i bohužel prostřednictvím demokracií se mohou dít obludné zločiny a děly se.

Chtěl bych říci, že nesdílím, ale vedeme koncepční spor, nesdílím tu koncepční charakteristiku těch dvou extremismů jako levicového a pravicového. Mám pocit, že např. už sama klasifikace nacismu nebo neonacismu jako pravicového extremismu je velmi diskutabilní věc, o které bychom tady mohli s panem doktorem Zbořilem nebo s politology vést ještě dlouhou diskusi. Já si myslím, že ty nacistické postoje vlastně nejsou ani dovedením nějakých pravicových idejí do krajností. Považujeme-li za axiom pravicovosti to, že je to nějaká ochrana zájmů tradičních elit, ať už cestou liberální nebo autoritářskou. Nacismus naopak často projevuje zuřivý odpor vůči tradičním elitám a do krajností přivádí něco, co je vlastně běžně rozšířené, tzn. rasové a nacionální předsudky. Tj. projevy, které ve své samotné podstatě nejsou ani levicové, ani pravicové. Pokud se tážete na to, zda považuji ta masová vystoupení proti veřejnému pořádku těch lidí, kteří mají nálepku těch levicových, za obdobně nebezpečná, domnívám se, že to je z té kategorie, která je někde jinde trošičku.

Dokonce jsem říkal na úvod, že narušení veřejného pořádku asi není měřítkem nebezpečnosti nějaké ideologie. Samozřejmě ta vystoupení považuji za nebezpečná. O tom není sporu, není sporu o tom, že  prosazování jakýchkoliv cílů násilnými prostředky je naprosto nepřijatelné a je třeba mu čelit. Ale nechtěl bych se dostat do diskuse, kdy bychom jednomu dali nálepku, že je to levicové, jednomu že je to pravicové a vedli tuto diskusi na této nějaké pravolevé ose. Myslím si, že to může být zavádějící. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Hlásí se paní senátorka Ondrová znovu, prosím.

Senátorka Irena Ondrová: Omlouvám se, ale takto ve zprávě je kvalifikována jedna i druhá skupina jako levicová a pravicová, tak to je. Myslím si, že nejde tedy jenom o hromadné porušení veřejného pořádku, že nejde jenom o narušování tohoto tzv. pouze pořádku, že jde i o jiné věci. Myslím si, že tady jde o ohrožení osobních svobod ostatní části národa, ostatních lidí. Jde o to, že jsou možná tyto skupiny navázány na mezinárodní extremistické skupiny, že v těchto případech nejde jenom o nahodilé porušování osobních práv či ohrožení majetku atd. Jsem přesvědčena o tom, že i toto chování má velmi hluboké kořeny a v současné době velmi ohrožující jsou právě tyto skupiny levicových extremistů stejně v mezinárodním měřítku jako i u nás.

Jestli jste si četli tady zprávu z  Německa, tak tam je levicový extremismus vyhodnocen velmi precizně, velmi přesně, a troufám si říci, že je porovnáván na stejné úrovni jako pravicový. Vycházím-li tedy z pojmosloví, které je v této zprávě, domnívám se, že by se měla oběma skupinám věnovat minimálně stejná pozornost.

Senátor Michael Žantovský: Pan pražský a zemský rabín chce něco podotknout.

Karol Sidon, pražský a zemský rabín: Jenom velmi krátce. Paní senátorka je samozřejmě doma a může si tady dělat, co chce. Ale my jsme se tady sešli právě na téma neonacismu atd. a myslím si, že by bylo docela správné udělat si podobné slyšení o něčem jiném.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji za tuto připomínku, ale musím ji bohužel neakceptovat.

V usnesení Senátu z 8. schůze dne 29. června 2001 se praví:

Senát berouce na vědomí závažnost narůstajících projevů neonacismu a jiných forem extremismu v České republice, svolává veřejné slyšení s cílem: zmapovat neonacistickou scénu v ČR, definovat vývojové tendence na tomto poli, usilovat o monitorování agresivní scény a navrhnout další možné kroky v zájmu prevence proti těmto nežádoucím jevům včetně instrumentů výchovy k toleranci ve společnosti.

Omlouvám se. Je zřejmé, že tím ústředním tématem je neonacismus. Ale je také zřejmé, že usnesení Senátu se dotýká i jiných forem extremismu. Tak v tomto extenzivním výkladu bych poznámku paní senátorky Ondrové připustil.

A připojil bych svou poznámku, která se podobá tomu, co říkal Jařab, omlouvám se, pan Jařab, je jiný Jařab, kterému někdy ani pan neříkám, ne, že bych si ho nevážil, ale protože ho dobře znám.

V situaci, v které dnes jsme, bychom možná mohli rezignovat na nálepkování forem extremismu jako pravicového nebo levicového. Já jsem si všiml, že v televizním projevu pana premiéra před dvěma dny hovoří o spojení teroristických útoků s formami pravicového extremismu, zatímco někteří jiní politici je spojovali s formami levicového extremismu. Myslím, že prostě extremismus je nepřijatelný. Tečka.

Dále se hlásí o slovo pan Markus Pape, prosím.

Markus Pape, publicista, sociolog: Vážené dámy a pánové, mám zde jenom tři věci.

Jednak dojem, to druhé je zkrácený projev, protože už je asi pozdě, a to třetí je vlastně jedna otázka. Už dříve jsem se hlásil o slovo, ale nějak nebylo možno klást otázky.

Můj první dojem, když jsem dostal pozvánku na toto slyšení, byla vlastně radost a druhý taková úleva, konečně se něco děje, konečně se veřejně bude mluvit o problému neonacismu. Tato radost během dnešního dne pomalu zmizela a dojem je, že přece jako v první části, kde – nevím, jestli to byl úmysl – mluvili hlavně zástupci státních orgánů, kteří vlastně mohli obhajovat práci státních orgánů, a nemluvili tam vlastně tzv. kritici, tak spíše uklidňovali a spíš vlastně zprostředkovali dojem, že přece tak hrozné to není.

Já objíždím romské komunity v celé republice, měl bych to dělat i dnes, ale udělal jsem si vlastně čas, abych tady byl, tak přece ještě něco řeknu. Především bych chtěl říci, že si dobře pamatuji, jak jsem v devadesátých letech mluvil o problému neonacismu. A jelikož pocházím z Německa, již v té době jsem byl zvyklý na toto téma hovořit a i lidé zabývající se lidskými právy mi řekli, že v České republice zastánci neonacismu neexistují, prý to jsou spíš skinheadi, stoupenci jakéhosi anglického hnutí, které podle nich má s neonacismem pramálo společného.

Zvlášť citliví na tvrzení o českých neonacistech byli zástupci českých bojovníků za svobodu, bývalí odbojáři, kteří urputně trvali na tom, že pojmy Čech a neonacista jsou neslučitelné, jelikož podle nich nacismus existoval a v současné době může existovat pouze v Německu, hlavním původci nacistických zločinů.

Zřejmě pokládali, a samozřejmě nejenom oni, hajlující české mladíky za idioty, kteří podlehli vlivům duchovní prázdnoty polistopadové republiky. Příslušníky českého etnika považovali vůči takovým jevům za imunní.

Až v loňském roce se začali novináři z celostátních médií smiřovat s faktem, že v České republice problém neonacismu vůbec existuje, zřejmě ho dnes považují za nově vzniklý problém, který v českých dějinách nemá obdoby, a ponechme na historicích a politolozích, zda tomu tak je, nebo ne.

Také bych si přál, aby se přítomní zamysleli nad precizní definicí pojmu “neonacismus v ČR”.

Teď jsem se chtěl ještě krátce představit, ale to už asi nebudu muset.

Na konci zkráceného projevu bych chtěl vám jenom nalistovat doporučení naší organizace, tj. Evropského střediska pro práva Romů, kterou zde v ČR zastupuji, české vládě.

Tato doporučení jsme předali Organizaci spojených národů i Výboru pro lidská práva.

Doporučení zní:

1/ Schválit obsáhlý zákon zakazující veškeré druhy diskriminace ve veřejném životě a umožňující odvolání se proti porušování tohoto zákazu v oblasti občanského, trestního a správního práva.

2) Vytvořit účinný orgán, který by měl veškerou pravomoc dohlížet na úplné dodržování takovéhoto zákona a který by k tomu také disponoval finančními prostředky.

3) Zrušit praxi rasové segregace romských dětí ve vzdělávacím systému.

4) Zajistit promptní a nestranné vyšetřování případů rasově motivovaných trestných činů vůči Romům a dalším a náležitě stíhat pachatele těchto činů, nehledě na to, zda je spáchali veřejní činitelé nebo soukromé osoby.

5) Zavést účinná jak preventivní, tak i represivní opatření proti rasové podjatosti v soudním systému.

6) Systematicky sledovat přístup Romů a dalších menšin ke vzdělání, zaměstnání, bydlení, zdravotní péči a sociálním službám.

7) Zavést mechanismy pro sbírání číselných a proporčních údajů podle etnické příslušnosti v těchto oblastech.

8) Veřejně a co nejrezolutněji se vyslovit proti rasové diskriminaci Romů a dalších lidí.

9) Veřejně prohlásit, že rasismus nebude tolerován.

Děkuji vám za pozornost a dovolím si položit jednu otázku panu policejnímu prezidentovi. Chtěl bych se zeptat, zda hodláte něco udělat pro to, aby se zvyšovala ochota obětí rasově nebo ideologicky motivovaných činů podávat trestní oznámení. Děkuji. Na shledanou.

Senátor Michael Žantovský: Také děkuji. Tato otázka byla adresována panu policejnímu prezidentovi. Přeje si odpovědět? (Ano.)

Jiří Kolář, policejní prezident: Vyslechl jsem poslední dvě vystoupení a mám za to, že jedna otázka na mě směřovala už před chvílí. Nedostal jsem se sem, takže bych se pokusil, pokud, pane předsedající, dovolíte, na ni odpovědět.

Už při svém úvodním vystoupení jsem upozornil na to, že budu reagovat na extremismus jako na pojem s tím, že policie je konfrontována s celou šíří tohoto spektra. Vůbec jsem nespecifikoval pravý nebo levý, a to proto, že extremismus jako politologický pojem má své trestně právní výstupy.

Pravdou je, že když jsem ho charakterizoval, řekl jsem, že se mj., protože těch aspektů je hodně, vyznačuje převážně jakousi ideologickou motivací. To je to, co nás potom opravňuje diferencovat, jestli ultrapravý nebo ultralevý, protože on je většinou spojen s nějakou takovouto ideologií. Když to vezmu ultra doleva, je to ideologie spočívající na nějaké utopické představě o změně světa, zboření stávajících systémů tradičních demokracií, destrukci státu apod. Na straně ultrapravé, jak tady zaznělo mockrát, je tento extremismus založen na nějaké rasové nerovnosti, nevraživosti, zášti vedoucí až k likvidaci osob označených za méněcenné apod.

Z tohoto důvodu chci říct, že jsem záměrně hovořil o extremismu jako o celku a nediferencoval jsem, protože je možno si do toho dosadit.

Ptala jste se také na to, zda stejně citlivě vnímáme extremismus ultrapravý, zrůdný, jako ultralevý. Samozřejmě je tomu tak, naznačil jsem to v rámci jedné odpovědi, že dnes jsem měl být na úplně jiném místě v Evropě a měli jsme právě jednat o otázkách onoho spíše levého extremismu, který vlastně provází všechny do této doby z pohledu extremismu prakticky neutrální akce světových společenství, mezinárodních finančních institucí apod., tak jak jsme toho byli v Evropě, ale i jinde ve světě svědky. To byl onen cíl a z hlediska jeho objemu, ale i důsledků společensky destruktivních je chápán jako velice významný, ale uznávám, že dnes je toto téma orientováno především na extremismus orientovaný ultrapravicově, konkrétně neonacismus v naší zemi.

K otázce pana Papeho, co uděláme pro to, aby poškození právě těmito trestnými činy měli důvěru ve státní aparát, ve státní orgány a trestní represi.

Udělali jsme mnoho. Sám jste naznačil, a já jsem se plně ztotožnil s vašimi slovy, že na přelomu roku 1989 a 1990 se tady naprosto odmítala vůbec jakákoliv přípustnost, odmítalo se připustit, že tento stát a jeho populace má nějaké historické kořeny spojené s extremismem nebo dokonce fašismem, neonacismem apod. To se odmítalo. A rozčarování nastalo zhruba o tři roky později a dnes už víme, jakých rozměrů tady tento fenomén dosáhl. To jednoznačně.

Říkám to ale proto, že od té doby se udělalo opravdu mnoho. Policie v r. 1993 byla sotva schopna reagovat na tyto projevy tak, aby zdokumentovala násilné útoky, tzn. násilnou kriminalitu často končící i usmrcením osob. Dnes jsme schopni dokumentovat s  úspěšností kolem 80 %, jak už jsem řekl, i verbální trestné činy tohoto typu, a to je jediný důkaz toho, že jsme se naučili na tento problém reagovat. A také jako jakýsi vklad pro důvěru občanů včetně poškozených v trestně právní mechanismus v tomto státě.

Opět ale upozorňuji: nevzhlížejme k trestní represi jako k řešiteli tohoto společenského problému. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Myslím si, pane prezidente, že nikdo z nás nevzhlíží k represi jako k řešení tohoto problému, nicméně represe je součástí řešení tohoto problému a bez této součásti je tento problém také neřešitelný.

Prosím pana profesora Kolmera z Terezínské iniciativy, aby se ujal slova.

Opět mezi námi vítám pana předsedu Senátu, který měl důležité jednání s předsedou Slovenské národní rady a nyní se dostavil zpět. Stejně tak pan místopředseda Ruml.

Felix Kolmer, Terezínská iniciativa: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové senátoři, vážení hosté, stojím tady dnes před vámi jako zástupce Terezínské iniciativy, jako zástupce kdysi 83 tisíc českých Židů, kteří prošli koncentračním táborem v Terezíně a dalšími koncentračními tábory, z nichž dnes je na světě již jenom sedm set.

My jsme antisemitismus zažili na vlastní kůži, zažili jsme jej formou vyhlazení, zažili jsme jej nejen na nás, ale i na celých našich rodinách. Tím více si vážím aktivit státních a nevládních organizací, jejichž zástupci zde vystupovali, a toho, že vůbec můžeme o těchto věcech hovořit. Patří vám náš dík.

Myslím si, že je důležité si všimnout, kde jsou kořeny antisemitismu a v čem se liší tyto kořeny v minulosti této země. Kořeny antisemitismu v 19. století vlastně vznikaly na základě tolerančního patentu císaře Josefa II., který při uvolňování života Židů nesl v sobě také germanizaci Židů.

Realizace tohoto opatření v 19. století byla mnohdy protichůdná ke snaze nalezení identity českého národa. V tom a mnohde ekonomické důvody spolu byly určitým a též i pochopitelným šovinizmem po první světové válce, po uvolnění českých zemí a Slovenska z rakousko-uherského státu. I v tom ten antisemitizmus pokračoval v této linii - v minulém století. Z toho, co jsem řekl, víte nebo vidíte, že jsem sám byl svědkem této atmosféry jako člověk, kterému je dnes bezmála 80 let, který tyto projevy antisemitizmu prožíval, aniž by má dětská společnost, skautská společnost, jejímž členem jsem dosud, tyto projevy uplatňovala vůči mně jako osobě.

Projevy xenofobie vůči Romům pravděpodobně byly menší než dnes s ohledem na menší množství Romů žijících mezi námi v době mezi oběma světovými válkami a než je tomu nyní u nás. I takto malé množství Romů bylo v mysli české společnosti již tehdy na okraji jejich myšlení a na okraji společnosti. Jen tak mohl vzniknout zákon o soustředění Romů v pracovních táborech, připravovaný již v době druhé republiky.

Mohu říci, že antisemitizmus mezi běžným obyvatelstvem, pozdějším Protektorátem Čechy a Morava, se spíše snížil v době války, neboť česká společnost viděla v nacistickém Německu společného nepřítele. Samozřejmě výjimku z tohoto pravidla tvořila Vlajka a podobné fašistické organizace. To mohu potvrdit jako člověk, který musel nosit židovskou hvězdu, který prožil 4 roky v koncentračním táboře, který v Osvětimi žil v tzv. cikánském táboře, jehož obyvatelé - čeští Romové - byli zavražděni několik dní před příchodem našeho transportu z Terezína do Osvětimi.

Dnešní kořeny antisemitizmu u nás mají jen málo společného s kořeny antisemitizmu minulého století. Já bych to posoudil, že antisemitizmus vůči té době je daleko menší, ale je za to větší xenofobie vůči Romům nebo občanům odlišné pleti. Menší antisemitizmus nás však nesmí mýlit. Vztah společnosti vůči Romům je jen předzvěstí vztahů vůči občanům jiné pleti a vůči Židům.

Kořeny vidím v tom, že snad přežívá v rodinách antisemitizmus z dřívějška a xenofobie v latentní formě jako pozůstatek myšlení, dneska už jejich prarodičů. Agresivní nositele těchto projevů, ty zde nemusím vlastně vyjmenovávat - jsou to skupiny pravicového extremismu, jak už zde jmenovali předřečníci. I když antisemitizmus a xenofobie je v naší republice asi menší než v některých evropských státech, které bezesporu jsou demokratickými státy, jako je např. Francie, je třeba bránit jejich růstu a růst bohužel velmi intenzivně cítíme.

Než jsem sem šel na toto shromáždění, tak jsem si myslel, že chyba není v zákonech. Teď si to už nemyslím. Ale chyby vidím zejména v důslednosti celého procesu. Podle mého názoru je třeba, aby policie při jednotlivých akcích a aktivitách uměla rozpoznat, že při aktivitách pravicového extremismu jde o porušení zákona, jde o antisemitizmus a xenofobii. Nevidím v tom nějaký poklesek v systematice, ale spíše v určitých lidech, kteří nedosahují určité úrovně. Totéž je, dle mého názoru, třeba u soudů při posuzování trestných činů - nezlehčovat tyto činy. Ale tam naprosto nemám představu, jak to zajistit při nezávislosti soudů a soudců.

Největší váhu zlepšení vidím ve výuce na školách. Je třeba, aby otázka antisemitizmu a xenofobie a její správný výklad byly předmětem pevných osnov výuky. K tomu je třeba i tyto znalosti dát napřed vyučujícím. Jednání Terezínské iniciativy o výuce po roce 1989 s Ministerstvem školství nevedlo k cíli. Až v poslední době jsme nalezli stejnou řeč s Ministerstvem školství a máme tedy naději, že tento problém se dostane do osnov výuky a nejen jako předmět nezávazný.

Mám zkušenosti z Německa, kde často jsem zván do škol a na univerzity, že toto je jedno z řešení, které jde tedy proti antisemitizmu. Já bych se velice přikláněl k tomu, aby byla vytvořena pracovní komise, jak ji navrhl předseda Senátu Petr Pithart na tiskové konferenci a dále i Petr Uhl. Děkuji za slovo.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji, pane profesore. Pan Zdeněk Zbořil je další řečník.

Zdeněk Zbořil, ústav politologie FF UK: Pane předsedající, dámy a pánové, nebudu příliš dlouho zdržovat, protože mnoho z toho, co jsem chtěl říci a přednést zde, zde bylo řečeno, ale dovolte mi pozastavit se nad celou řadou nepřesností, které nás od počátku provázejí. Zcela zásadně odmítám pojem extremismus, protože to není vlastně pojem, to je jenom slovo označující, protože pojem je ve vědě instrumentem analytickým a tímto slovem my předem dehonestujeme osobu nebo třeba i ideologii. Když předseda Poslanecké sněmovny jednoho státu označí prezidenta téhož státu za extremistu, znamená to, že pan generál Kolář by si už měl zakládat "file" a zkoumat, zda se o něco podobného jedná.

Ta označení antisemita, neonacista, neofašista, nacista - mají v každé zemi svůj vlastní výklad, svou vlastní tradici a samy o sobě už jsou vlastně nepřesná. Ale zaplať pánbůh alespoň za ně, nerozšiřujme je ještě tím pojmem extremista. My trošku přejímáme praxi německou, kde ten Rechtsextremismus a Linksextremismus je skutečně svým způsobem definován, ale vzhledem k citlivosti, kterou Němci mají ke své nejenom tedy nacionálně socialistické tradici politické, ale také k té tradici Karla Marxe, Karla Kauckého a celé plejády socialistických a marxistických myslitelů, sociologů a řekněme i politiků.

Mimochodem ale také bych varoval před nepřesností používání pojmu antisemitizmus, který se také stal módou, a není to jenom tak, jak říkal pan profesor Kolmer, přeci se nejedná jenom o toleranční patenty Josefa II., ale tady byl Martin Luther a tady byl svatý Jan Zlatoústý, vždyť tady máme katolický a protestantský antijudaizmus, pak máme, řekněme, ten národnostní a sociální 19. století a pak máme ten biologický.

Nezatěžoval bych toto shromáždění těmito úvahami, kdybych v hrůze neposlouchal slova paní doktorky Wagnerové, která se zabývá pojmem rasismus, pojmem, ke kterému tady máme takovéto tlusté knihy - alespoň bych jmenoval Zdeňka Salcmana, tedy Američana českého původu, a druhého profesora - Jana Wolfa. V současné době nebo před několika měsíci vydali své základní práce. Přímo zpochybňují i pojímání používání slova "rasa" vzhledem k ideologickým konotacím a zavádí pojem "populace". Ale to je věc stará čtyřicet let. To pak vede k tomu, že se vlastně mluví o rasové motivaci a nikoliv o rasistické. Takže bych to chtěl uzavřít s poukazem na to, že v pojmosloví to není badatelská záležitost, je to naprosto jasné, jde jenom o to - slova nebo pojmy správně používat.

Já jsem chtěl spíše mluvit o odpovědnosti odborné veřejnosti nebo akademické veřejnosti. Protože je toho času málo, tak bych to velmi zredukoval s vědomím toho, že se dopouštím určitého násilí, a řekl bych, že odborná veřejnost cítí svou odpovědnost minimálně, někdy téměř vůbec žádnou. Bohužel odešel pan zemský rabín. Chtěl jsem ho upozornit na to, že čtyři roky v této zemi se vydává anebo se činí pokus o vydání práce "Popírání holocaustu", která je zcela základní literaturou; zapotřebí na její vydání je 50 tis. Kč a žádné nakladatelství ji nemůže vydat. Shodou okolností vychází v těchto dnech díky nějakému festivalu "Devět bran" a díky panu Horáčkovi z Paseky, kteří na to přispěli. Ta knížka vyšla v roce 1993; je to základní příručka pro učitele, kde se vysvětlují všechny podvody, kterých se dopouští David Irwing a všichni ti další revizionisti. Mimochodem ty Irwingovy práce tady vyšly už snad skoro všechny. A to nemluvím ještě o popularitě nebo negativní reklamě, které se dostává vydání Mein Kampf a dalších příruček. Upozorňuji, že já jsem ten, který říkal, že Mein Kampf může vycházet nebo měl by vycházet, ale že jeho distribuce má být nějakým způsobem kontrolována a že si neumím představit jak, ale že to má být v rukou soudů. Takže jsem tolerantní, přesto jaksi pohoršen.

Poslední věc, na kterou jsem chtěl upozornit, protože tady vůbec dnes nezazněla nebo jenom částečně ve vystoupení pana Kellera, dal bych vám k úvaze dokonce velmi provokativní tvrzení a tezi, že tito mladí lidé, o kterých tady dnes mluvíme, ani nejsou neonacisty. Uvědomte, že jsou to lidé, kteří se většinou narodili 30-40 let po Norimberském tribunálu, jsou svým způsobem nějak frustrovaní. Pan dr. Hubálek o tom napsal docela hezkou studii, ale oni používají určitých stereotypů, které jim předává rodina, škola, veřejnost. Mohou se těmi neonacisty stát.

Ale co je ještě mnohem nebezpečnější, je fakt, že tito lidé zároveň přecházejí do jaksi vyšších, řekněme, politických struktur. U nás to není ještě tak dramatické. Je to ale jev, který se objevuje v celé Evropě - od Bulharska, Rumunska, přes Maďarsko, Rakousko, Itálii, Švýcarsko, koho by to napadlo, až třeba po Hamburk, a to nemluvím o Velké Británii a Francii. Já bych tento jev ovšem označil jako něco nového, i když to slovo také nemám. Je to něco jako nový nacionalismus, který už nevychází z těch kulturních a politických nebo ideových vzorců předminulého století, ale je to prostě něco nového, co používá jenom stereotypy nacionalismu nebo národních hnutí 19. století. Pak to druhé označení, které pro to mám, je evropský populismus. Tady běžel vynikající anglický film před rokem, kde ten hlavní komentátor, který říká, oni to vlastně nejsou ani nacionalisté, oni to jsou jenom populisté, oni se přidají vlastně ke všemu, co jim pomáhá stát na straně zla a nenávisti. Přesně o tom mluvila paní Ondrová. Proto oni se mohou přidat k tomu tzv. schvalování útoků na centrum v New Yorku. Pak Kopal, který bojuje proti přítomnosti cizinců na našem území, se najednou přihlásí. Řekněme, že je to pravda, k útokům nějaké teroristické arabsko-afghánské skupiny a dává bin Ládina za vzor tedy naší mládeži. Mládež na to reaguje stejným způsobem jako pan Kopal kdysi před 10 lety a už si z něho udělala "Ládínka" nebo "našeho Láďu", "ať žije láďa", volá se na fotbale. To pan policejní prezident nebo předseda Nejvyššího soudu už na to vlastně žádný nástroj nemají. Ale co nám ti lidé říkají? Ne, že jsou tedy třeba hloupí, no řekněme, ale že jsou frustrováni. Oni možná vědí z té školy, že mají být tolerantní, ale oni prostě nevědí, jak toho dosáhnout. Děkuji za pozornost.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji za obvyklý ohňostroj, který vzbuzuje možná více otázek, alespoň pro mě, než jich zodpovídá. Já na rozdíl od pana dr. Zbořila se nedomnívám, že lze tolerovat vydání Mein Kampf. Už z jediného důvodu, že právní systém musí být nějakým způsobem vnitřně konzistentní. A jak bychom mohli považovat za trestný čin nacistický pozdrav, tedy symbolické gesto vyjádření a nepovažovat za trestný čin vydání knihy, která je ústředním symbolem té ideologie? To já považuji za stejně nevhodné jako takovou tu populární psychologizaci motivů nejrůznějších extremistů a dokonce i teroristů.

A pokud se týče pojmu extremismu, pojem extremismus není jaksi omezen na německou doménu. Pojem extremismus je běžným ideologickým pojmem i v anglosaské literatuře a má své definiční vyjádření. Označuje jednotlivce nebo skupinu, která se snaží dosáhnout politických cílů mimoústavními, mimozákonnými anebo zákonnými prostředky. Je to empirická definice, ale je to podle mého názoru definice docela užitečná. Pan Jařab se hlásí.

Jan Jařab, zmocněnec ČR pro lidská práva a předseda Rady vlády ČR pro národnosti: Já bych snad ještě k tomu extremismu dodal jednu věc. To téma dnešní je širší a zahrnuje samozřejmě i projevy rasismu a předsudků a xenofobie, které asi nelze všechny zahrnout pod ten střechový pojem extremismu. Já ani tak nepolemizuji s tím, aby takový střechový pojem existoval. Jenom upozorňuji na to, že on se s tím problémem rasismu nebo xenofobie překrývá jenom částečně. Je to prostě něco, co nám popisuje metodu. Metody těch lidí jsou extremistické. Ale v naší společnosti je přece i obrovský problém předsudků a dokonce neváhám říci i rasových předsudků mezi lidmi, kteří nejsou přívrženci hnutí definovatelných jako extremistické, a už vůbec ne pravicově nebo levicově extremistické. Prostě v tomto směru jsem ve své úvodní řeči říkal, ano, musíme vidět i kontinuitu těchto jevů, aniž přitom budeme ale zahánět všechny ty, kdo mají nějaké předsudky k těm extremistům. Nebo naopak budeme říkat, že předsudky jsou jenom záležitostí těch extremistů a zbytek společnosti žádný problém nemá. Já nevím, jestli je tady pan Růžička, on to řekl velice přesně. Ono to souvisí s tím, co je v té společnosti jako celku. Kdežto ta hnutí antikonformní, o kterých tady hovořila paní senátorka Ondrová, vlastně vystupují proti konvenčním hodnotám. Já bych viděl větší nebezpečí právě v tom, v čem ty různé projevy, které jsme hodnotili jako neonacistické, mohou navazovat na konvenčně sdílené hodnoty ve společnosti. Přestože říkám, není správné ostatní lidi, toho řadového občana s jeho předsudky k extremistům tlačit a říkat mu, že to, že má rasové předsudky, má kulturně podmíněné předsudky, etnocentrické předsudky, že by ho to řadilo k politickým extrémistům, tam on potom k tomu řekne, ale ne, já jsem volič té a té slušné strany, já nejsem přívrženec nějaké extremistické strany, extremistické skupiny, mě se to vlastně netýká. Proto já tady polemizuji s pojmem extremismus, ne proto, že bych se domníval, že nemá vůbec existovat nebo že nemá vůbec být používán. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Samozřejmě. Pan Zbořil chce ještě reagovat.

Zdeněk Zbořil, ústav politologie FF UK: Jen velmi stručně, já tu debatu nechci, to není žádná akademická debata, ale to, co říkal pan předsedající, to se samozřejmě objevuje v těchto amerických příručkách, ale všimněte si, že je tam vždycky dodáno “zejména v Evropě”. Protože tento pojem je najednou mimo Evropu nepoužitelný nebo obtížně použitelný. Čínský extremista, to je otázka, ale přesto, já se proti tomu pojmu samozřejmě nebráním, protože je vžitý. Já si také myslím, že kdo používá pojem pravice a levice, že nastoupil cestu k politické imbecilitě. To jsou politické pojmy. Ale všimněte si, že pojem extremismus se dostal dokonce už do jazyku mezinárodního práva. Čínský prezident v srpnu s prezidentem Putinem uzavřeli smlouvu o vzájemné pomoci proti – a tam není mezinárodní terorismus, což je přesnější, anglický a americký pojem, ale extremismus, tam už se dá strčit cokoli. Bojem proti extremismu na mezinárodní úrovni se to dá vzít od Čečny po Tibet a ze severu na jih, to je úplně jedno.

Přece jenom k tomu Main Kampf mám jednu poznámku. To právo samozřejmě má spoustu nedostatků. Vycházíme z toho, co se povedlo zatím za ta léta, ale pokud třeba se účastním odborné posuzovatelské činnosti, tak vycházím z řeči prokurátora Jacksona na norimberském tribunálu, který říká těm válečným zločincům do tváře – nesoudíme vás za vaše zrůdné myšlenky, ale za vaše zrůdné činy. A pak dodává - za tu motivaci, čili to je ta klička. Ale zásadně rozlišuje, je to anglosaská právní tradice, rozlišuje mezi zrůdnými myšlenkami a zrůdnými činy. Děkuji vám.

Senátor Michael Žantovský: Ano, což by opět vyvolávalo otázku, zda ten nacistický pozdrav je zrůdnou myšlenkou anebo zrůdným činem. Jde o symboliku. Prosím.

Jan Fábry, romský aktivista: Já jsem se jenom chtěl zeptat pana Zbořila, proč Univerzita Karlova nikdy nevyhlásila nesouhlas s tím, co říká pan dr. filosofie Sládek. Myslím, že by to bylo bývalo případné v té době, kdy třeba byl vyznamenán univerzitou Simon Viesenthal (?). To je chápání univerzity jako určité instituce, která má prestiž a která je normotvornou institucí. Děkuji.

Zdeněk Zbořil, ústav politologie FF UK: Velmi stručně odpovím. Já jsem říkal v té své řeči, že odpovědnost odborné veřejnosti a akademické veřejnosti je minimální. Dnes v té vzrušené době si uvědomte, že partyzánským způsobem zhruba na 4 místech univerzity, vlastně na dvou, protože ty další dvě pracoviště jsou na Masarykově univerzitě v Brně a na Vysoké škole ekonomické, se vůbec tímto problémem někdo zabývá. A ten můj vykřičený a zpopularizovaný seminář, to nebyla ani součást výuky, to byl jakýsi kabinet volně docházejících studentů, kteří se tím problémem zabývali. Je pravda, že Univerzita Karlova věnovala velkou pozornost třeba hilsneriádě, stému výročí hilsneriády, kde uspořádala velkou konferenci. Já jsem možná tu kritiku té akce i přehnal, ale mě dnes nezajímá hilsneriáda, mě zajímají ti patnácti a pětadvacetiletí antisemiti, kde se to naučili. Když jsme k tomu chtěli udělat nějakou odbornou přednášku, tak se krčili ti lidé, kteří tady dnes byli, v kulturním středisku v Maislovce a později na Židovské obci, protože se to rozšířilo. Ale zase to byla záležitost nějakých aktivistů, kteří to dělali, a ne akademické veřejnosti.

Nechci říkat, že univerzita je nějakým způsobem nemocná. Není nemocná antisemitismem, antidemokratickými projevy, chraň Bůh, ale nezapomeňme, že je tady jistá kontinuita myšlení až do prvorepublikových dob, kdy rektoři této univerzity se významně profilovali politicky. A i dnes ta univerzita s tím zápasí. Možná, pane Fábry, bude odpovědí to, když vám řeknu, že mnohdy ten provincionalismus pražský akademický, který nepřipouští, aby kvalitní absolventi a lidé, kteří se např. v Brně vycvičili na studiích extremismu, přešli do Prahy. Naopak - to, že jsou z Masarykovy univerzity, je na překážku a možná, že to, že pan dr. Sládek odevzdával svoji diplomovou práci na filosofické fakultě, možná, že to svědčí o nějaké soudržnosti a bratrství k tomuto absolventovi. Mimochodem ta práce, až ji půjdete hledat, tak tam není, nedá se objevit, někde zmizela. Takže ta odpovědnost je velká a řekl bych, že akademický veřejnost, a nemyslím tím jenom univerzitní orgány, se chová příliš umírněně.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji, Zdeňku. Mimochodem, není to jediná diplomová práce, kterou dnes nelze na filosofické fakultě najít. Chybí jich celá řada. Takže pan Jaroslav Müllner zřejmě již odešel. Pan Václav Trojan.

Václav Trojan, Helsinské občanské hnutí: Dnes tady bylo řečeno mnoho. Kladu si otázku po tom dni, který jsme tady strávili, co bude výsledek. Takových setkání už byla taky celá řada a já si snažím vybavit to, co jsem pozoroval a vnímal od roku 1990, protože tehdy se vlastně projevy, o nichž tady mluvíme, objevily. Takovým prvním projevem, který já jsem vnímal, byl někdy v únoru roku 1990, když skupina příznivců tehdy vznikajících republikánů zmlátili na Václavském náměstí, a my jsme to pozorovali z toho Špalíčku, nějakou skupinu Romů. Posléze několik týdnů nato můj přítel, se kterým jsem spolupracoval ve výzkumném ústavu, Vietnamec, byl surově zmlácen v metru, byla mu rozřezána tvář. A to, co pro mě tenkrát bylo motivem, proč jsem se tím začal zabývat, byla skutečnost, že celý vagón metra to sledoval a nikdo se toho člověka nezastal. A ten člověk mně také řekl, že jeho tolik nebolely rány od primitivních skinů, ale co ho nejvíc bolelo, byla právě skutečnost, že k tomu lidi byli zcela lhostejní. Vybavuji si další věci jako např. jirkovskou vyhlášku nebo tenkrát připravovaný zákon, který byl těsně před vznikem této republiky podán tehdejším generálním prokurátorem Šetinou. Zákony, které byly zcela jasně diskriminační, a tehdy jsem už také pozoroval něco, co si myslím, že tady dneska nebylo příliš diskutováno, že u nás ty diskriminační procedury nebo diskriminační proces nabyly institucionální podoby. Vzpomínám si v roce 1992 nejenom na Jirkovskou vyhlášku, jistě si vzpomenete na to, že postupně se k té výzvě Jirkovské přihlásilo celkem pět měst a já jsem tehdy už před tím a také následně navštívil několikrát město Ústí nad Labem, kde tehdy byl primátorem pan Mašín a tam na té radnici vydali takovou studii, kterou nazvali Problematiky nepřizpůsobivých občanů města Ústí.

Já se domnívám, že touto publikací a tímto rozhodnutím radnice, která, jenom připomínám, tehdy vyhostila celou řadu rodin na Slovensko, vy si možná vzpomenete na známý případ rodiny Červeňáků, kteří se vrátili a neměli kam jít zpátky. V tomto okamžiku, když vznikla tato studie, která neměla žádný charakter nějakého extremismu, ale byla to jakási úvaha, co budeme dělat s těmi nepřizpůsobivými občany. A v té studii už bylo naznačeno, že jedno řešení je vystěhovat je mimo hranice města do holobytů, tehdy si myslím, že se začala symbolicky stavět později světoznámá zeď v  Matiční ulici. Málokdo ví, že podobné akce byly provedeny na řadě jiných míst, např. v Rokycanech byla vystavěna taková plechová protihluková bariéra atd. a my jsme jenom sledovali, tato společnost sledovala a bohužel političtí činitelé to tenkrát vnímali jako přinejmenším, co bylo jako něco, co bylo pod jejich rozlišovací úrovní. My jsme jenom sledovali postupnou eskalaci problémů, které posléze se objevily před našima očima znovu po mnoha letech, když se Česká republika stala díky vlně emigrace z České republiky do Kanady, posléze do Anglie, když se stala předmětem pozornosti mezinárodních organizací. V době, kdy zákon o občanství České republiky způsobil celou řadu pochybení a celou řadu diskriminačních případů, teprve poté se tato věc stala na pozorovací úrovni legislativních orgánů, Parlamentu a politiků.

Bohužel  těch politických proklamacích od té doby byla celá řada, vzpomeňme si např. po vraždě súdánského studenta na onu akci na schodech Vysoké školy ekonomické, kdy to vypadalo, že skutečně se česká politická reprezentace rozhodla něco udělat a po několika plamenných projevech nedošlo k ničemu. Já si kladu otázku, jak tento seminář nebo toto slyšení, jaké důsledky může mít.

Domnívám se, že jsme tady se dotkli několika důležitých témat. Jedno téma je problém, který já bych tedy se přikláněl k tomu, abychom ho vyčlenili z toho obecného pojmu extremismu, abychom skutečně nazývali věci jednoduchými jmény, aby byla jasná určitá forma, která je definovatelná. A sice abychom mluvili o neonacismu a o nacismu jako o zvláštní kategorii, se kterou musíme něco udělat a kterou musíme také nějakým způsobem právně postihnout už proto, že ten samotný fenomén neonacismu má konotace, které mají svůj historický význam a morální význam pro tuto zemi. Dodnes žijí lidé, pro něž hajlování a přihlašování se k nacistické ideologii neznamená pouze nějakou formální záležitost, ale kteří tu věc prožili a prožili to často celé rodiny atd.

Domnívám se, že v této souvislosti také bychom měli rozlišit i různé typy toho, čemu říkáme rasismus. Měli bychom mluvit o rasismu a diskriminaci a případně antisemitismu, protože jsou to poněkud rozdílné věci. Já se bojím toho skládání věcí do jednoho pytle, protože tím se z toho stane jakási masa, kde vlastně ty věci neumíme pojmenovat, kde pak i neumíme definovat, kdo kam patří a jakým způsobem k těm věcem máme přistupovat.

Domnívám se ale, že ten velký problém, o němž tady byla zmínka jenom velmi okrajově, je problém našich romských spoluobčanů a soužití české většinové společnosti s Romy. Já si dokonce myslím, že na pozadí tohoto konfliktu a tohoto problému se generuje celá řada těch příznivců, kteří posléze se pak stanou třeba skinhedy apod. Já bych tady uvedl jeden drobný příklad. Já myslím, že o tom už mluvil Honza Jařab, ale takový jeden příklad si dovolím. Když mě volali Romové z Žižkova večer, abych tam přišel, že tam přišla skupina skinheadů (znělka) a agresivně je napadají, tak jsem bohužel viděl, že ty skinheady podporovalo obyvatelstvo Žižkova z oken. Protože tady zazněl ten signál, protože jsem tady velmi dlouho, já skončím, ale doporučuji, abychom tyto věci pokud možno rozlišovali a abychom jim věnovali samostatnou pozornost. Děkuji.

Senátor Michael Žantovský: Také děkuji panu Trojanovi. Mám zde poslední přihlášku – Jarmila Balážová. Již zde není. O vystoupení se přihlásil kolega Stodůlka v rozpravě. Prosím.

Senátor Jiří Stodůlka: Pane předsedající, paní a páni kolegové, milí hosté, můj předřečník se ptal po smyslu tohoto sezení, obzvlášť to vyniká v té situaci, v jaké se nacházíme, kde je nás již hrstka. Možná by někteří chtěli slyšet nebo společnost by chtěla slyšet, že zde na půdě Parlamentu a možná se od nás naivně očekává, že napíšeme čtyři až deset paragrafů do různých zákonů a bude zameteno. Nebude.

Nic nezregulujeme, jednoduchá řešení neexistují. Pokud by měl člověk hledat, tak ví, že ten proces, jestli je vůbec zastavitelný, bude se nalézat velmi těžko a začíná u věcí, které mají obrovský časový horizont. Mluvilo se tady o výchově. Mluvilo se tady o vzdělávání, o roli rodiny. A to jsou myslím ty hlavní věci, na které by měl Parlament upřít svou pozornost. Netvrdím, že nelze nic vylepšit na právních předpisech, to jistě ano, ale nebude to řešit ty problémy, se kterými se setkáváme.

Pan policejní prezident mně mluvil velmi z duše, když mluvil o té neostré hranici mezi svobodou občana a mezi nesvobodou jiného. A to je skutečně hranice, kterou nelze vyhmátnout paragrafem. To je dáno svým způsobem společenským vývojem tak, jak jde doba a jak se mění ty podmínky toho našeho života. Já se hrozně rád dívám, a to je výhoda té elektroniky dneska, na staré verze zákonů řešící ten či onen problém. A vidím, jak za 70 let se změnilo nazírání na tu či onu problematiku. Co ještě před 50 lety, 70 lety bylo trestné, se pozvolna vytratilo do tolerování až podporování. A to je trend, kterým je si vinna společnost tím, že ustupuje od starých dobrých tradičních principů, které společnost kdysi ovládaly a vedly. My pod duchem modernismu se dostáváme do neřešitelných problémů, které nejsme schopni mnohdy zvládat.

Vraťme se ke kořenům, vraťme se k rodině, vraťme se k výchově, vraťme se ke škole. To je prostě cesta. Není to cesta toho, že napíšeme tam ten či onen paragraf. Děkuji vám.

Senátor Michael Žantovský: Také děkuji kolegovi Stodůlkovi. A protože již nemám dalších přihlášených, měl bych požádat senátora kolegu Františka Kroupu, zda by se nepokusil – a je to úkol téměř nadlidský – zrekapitulovat průběh rozpravy a shrnout ho.

Senátor František Kroupa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte, abych přistoupil k hodnocení dnešní rozpravy nikoliv jako někdo, kdo bude známkovat, co kdo pověděl, ale s ohledem na vážnost tématu se pokusím pouze udělat jistý sumář názorů, které zde byly řečeny, a vůbec si netroufám určit pořadí důležitosti těchto příspěvků. Dovolím si proto postupovat v té řadě, v jaké jednotliví řečníci k tomuto mikrofonu přistoupili.

První hovořil Petr Pithart, který vyslovil názor, že přibývá lidí nespokojených s projevy nacismu, rasismu a xenofobie, a zároveň upozornil na fakt, že roste i počet těch, jejichž názor říká, že postoje těchto kritiků jsou přepjaté.

Tento názor Petra Pitharta podpořil ve svém vystoupení i pan Jařab, který řekl, že většinová veřejnost hodnotí Romy jako potenciálně problémové a zlehčuje přestupky nebo trestné činy pachatelů z tzv. spořádaných rodin.

Současně odsoudil napadání lidí jen pro jejich rasu a řekl, že cílem musí být, aby i méně tolerantní občané se distancovali od neonacistů.

Petr Pithart dále upozornil na skutečnost starou několik desítek let, nicméně důležitou i dnes, že svého času nikterak významný autor knihy “Mein Kampf” posléze zrealizoval všechny původně utopistické a pro většinu občanů možná směšné představy hrůzného divadla druhé světové války.

Dále řekl, že fašismus je širší pojem než nacismus a je nutno vidět nacismus v úzké spojitosti s rasismem, totalitou a touhou po světovládě. Tento jeho názor podpořila i paní Wagnerová. Dále Petr Pithart sdělil, že je třeba být k terorismu nemilosrdným.

Pan Jařab – abych dokončil jeho vystoupení – dále zdůraznil, že nestačí jen primární prevence a stejně tak účinná jako prevence musí být i dostatečná a účinná represe. Tento názor potvrdil a podpořil i policejní prezident, pan generál Kolář, který řekl, že všelékem není represe, ale také prevence. Zrovna tak tento názor podpořila paní biskupka Šilerová, která řekla: “Vadou je, že se řeší až následky trestných činů”.

Pan Egon Lánský ocenil jednomyslnost senátorů při hlasování o uspořádání tohoto veřejného slyšení a kladně ohodnotil zájem veřejnosti o tuto nikoliv ve společnosti okrajovou problematiku.

Pan Jařab a pan Souček hovořili o trestné činnosti. Pan Jařab informoval o tom, že za posledních zhruba 10 let přišlo o život při rasistických útocích 20 lidí, z toho 12 Romů. Je to moc nebo málo? Vezmeme-li v úvahu, že v této zemi žije zhruba 10 milionů lidí, v průměru dva životy ročně vyjádřeno matematicky to jistě neznamená mnoho. My zde ale neprobíráme úlohu výpočtů procentického podílu. My hovoříme o lidských životech. Dle mého názoru nadbytečný počet mrtvých začíná číslicí jedna. Je nepřípustné, abychom se smířili s tím, že díky jakýmkoliv extremistům přichází o život byť jeden jediný člověk.

Pan Souček hovořil o tom, že trestných činů s rasistickým podtextem bylo v roce 1996 131 a v roce 2001 364, což, jak hodnotil, není mnoho. Číslo 131 i číslo 364 možná není vysoké, ale domnívám se, že je varující, že v průběhu pouhých čtyř let počet takto orientovaných trestných činů vzrostl zhruba na trojnásobek. Pan Souček potom informoval o společném postupu orgánů státní správy proti extremismu a upozornil na velmi častý problém prokázat souvislost mezi pachateli a jejich sounáležitostí k extremistickým skupinám. Přesto informoval o tom, že v současné době již jsou k dispozici pohotovější a tvrdší opatření příslušných orgánů proti těmto extremistickým vystoupením.

Pan nejvyšší zemský rabín Karol Sidon připomenul židovské oběti z dob nacismu a upozornil na to, že dnes se vyskytuje a je bohužel tolerována činnost neonacistů, byť proti jiným skupinám, než tomu bylo v době druhé světové války.

Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová hovořila o přezkoumávání odložených extremistických trestných činů a poskytla potěšující informaci, že na státních zastupitelstvích všeho druhu, všech stupňů jsou specialisté pro tuto oblast trestných činů. Dále poskytla přehled o postizích osob, které takovéto trestné činy a přestupky páchají.

Pan generál Kolář, policejní prezident, hovořil o tom, jaký je vztah lhostejnosti občanů k intoleranci jiných a jaký je vliv tohoto jevu na výskyt a úroveň teroristických akcí. Zdůraznil důležitost legálnosti a nelegálnosti komunikace na příkladu svobody slova a zneužití svobody slova například k propagaci fašismu. Řekl, že zákroky proti skupinám takto se projevujících lidí jsou možné, ovšem pouze ve formě rozpuštění shromáždění, nikoliv – a to je myslím si správný názor – v oblasti trestní odpovědnosti jednotlivce.

Paní biskupka Šilerová upozornila na to, že se zapomíná na fakt, že nenávist se stále více šíří a dnes nabývá v celosvětovém měřítku obludné formy sebevražedného terorismu. Upozornila také na ohrožení občanů těmi, kteří se považují za nositele “jediné pravdy”. Upozornila i na to, že odumírá lidskost tam, kde se popírá přesah lidské existence, a vyzvala k sebereflexi a schopnosti překonat vše, co lidi rozděluje.

Pan Cakl vyslovil pocit, že policie vždy nečiní, co má a co jí umožňuje zákon, a vyvodil z toho závěr, že touto cestou narůstá nedůvěra občanů právě k policii. Upozornil na alarmující skutečnost, že neonacisté vstoupili na politickou scénu vstupem do politické strany a budou v příštím roce kandidovat do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. S jeho názorem se ztotožnila také paní Chalupová. Přesto pan Cakl uznal, že v poslední době registruje zlepšení přístupu policie, ovšem konečné hodnocení dle jeho názoru lze říct až za několik let.

Pan Oldřich Stránský seznámil přítomné s vlastní životní zkušeností, jak tomu bylo za druhé světové války, jak vypadal holocaust a jaký byl osud mnoha židovských rodin nejen v této zemi. Upozornil na to, že je znepokojivé, že státní moc je bezmocná proti neonacistům.

Pan arcibiskup Graubner poznamenal, že přechod od totality k demokracii vyvolává u některých obavu ze ztráty identity. Dále upozornil na růst rasismu i s negativním očekáváním, s absencí duchovního života, která se dle jeho názoru projevuje v  této společnosti velmi negativně. Apeloval na svobodnou rezignaci, na vlastní osobní svobody ve prospěch všech ostatních. Zdůraznil církevní heslo "všichni lidé jsou mi bratry".

Pan senátor Havlíček hovořil o tom, že neonacismus, rasismus a xenofobie vytvářejí společné spektrum - intoleranci. Upozornil na to, že denně jsou v této oblasti páchány minimálně dva přestupky nebo trestné činy.

Pan Stanislav Penc se kriticky podíval na to, že sice verbálně se z pozice Ministerstva vnitra řeší problém neonacismu již od roku 1995, ale chybí skutečná práce, skutečná ochota v tomto smyslu dále pracovat s hmatatelnými výsledky. Vyzval k vytvoření pracovní skupiny, která bude řešit diskutovanou oblast.

Předsedkyně Nejvyššího soudu, paní Eliška Wagnerová hovořila o tom, že období let 1945 -1989 bylo obdobím, kdy u fašizmu byla zamlčována jeho rasová podstata a naopak zvýrazňována pouze třídní podstata tohoto jevu.

Pan Fábry analyzoval projevy představitelů SPR-RSČ v dřívější době s tím, že spočívají na nacistické ideologii, a upozornil na to, že státní moc nevyužila svých možností k zamezení takových projevů. Požaduje zveřejnění rozboru projevů zástupců této politické strany.

Paní Jana Chalupová zdůraznila úzkou souvislost neonacismu a omezení lidských práv a svobod. Dále upozornila na zneužívání zákona o shromažďování právě neonacisty.

Pan Čeněk Růžička zastává názor, že pozice Romů je dnes obdobná pozici jejich předků z konce 30. let s jedinou výjimkou, že sousední stát Německo je dnes státem demokratickým. Upozornil na netečnost policie k oznámením Romů napadání skiny. Objasnil nedůvěru Romů v činnost britských imigračních úředníků na českém území a sdělil, že netečnost příslušných orgánů může mít podíl na faktu, že nedostatečně stíhaný pachatel měl příležitost, protože nebyl vzat do vazby, zavraždit Otu Absolona ve Svitavách.

Pan Petr Uhl odmítl nazývat trestné činy, o kterých hovoříme, rasově motivovanými, protože zákon tyto pojmy definuje jinak, a domnívá se, že správné označení je rasistický trestný čin. Dále upozornil na to, že antidiskriminační legislativa je neúplná, což porušuje platné mezinárodní úmluvy. Navrhl založení pracovních skupin v obou komorách Parlamentu pro kontrolu postupu legislativního procesu v této oblasti.

Pan Markus Pape mluvil o tom, že veřejné slyšení ze značné míry nenaplnilo jeho očekávání, a upozornil na fakt, že dle jeho zkušeností je v ČR dlouhodobě popírána existence neonacismu. Přednesl dále návrh kroků a opatření k odstranění neonacistických a rasistických jevů.

Pan prof. Kolmer hovořil o tom, jak on sám na vlastní kůži zažil období antisemitizmu, a vyzval k tomu, aby osvěta byla základem pokroku, a podpořil založení pracovní komise, o které hovořil na tiskové konferenci předseda senátu doc. Petr Pithart.

Pan Zdeněk Zbořil odmítl pojem extremismu jako takový, protože je, dle jeho názoru, zkreslující a dává přednost používání již tak nepřesných pojmů jako neonacismus, nacizmus, rasismus a další. Stejně tak varuje před obecným používáním pojmu antisemitizmus, který je, dle jeho názoru, rovněž nepřesný, a lituje faktu, že se nepodařilo vydat žádoucí literaturu, i když ta opačně orientovaná byla vydána v množství snad až přílišném.

Pan Václav Trojan upozornil na lhostejnost občanů k rasovému násilí, i když registruje občasné snahy zpracovat a schválit normy, které jsou diskriminační, což je ještě horší situace než lhostejnost občanů. Ptá se, jaké výsledky může mít dnešní slyšení, navrhuje vyčlenit řešení těchto problémů nacizmu a neonacismu a rozlišit různé typy rasismu.

Senátor Stodůlka hovořil o tom, že jednoduché řešení prostřednictvím správních předpisů v tomto problému neexistuje, a vyzval k podpoře kladného vlivu rodiny a školy.

Dovolte, abych závěrem řekl i několik vlastních poznámek. Domnívám se, že v dnešní době až příliš zůstáváme dlužní tomu, že v demokracii svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Hovořilo se zde o různých věcech. Rád bych řekl, že se z tohoto pohledu zcela ztotožňuji s tím, co na jednom zasedání řekl senátor Zieleniec, že totiž každého hajlujícího výrostka je potřeba postihnout již v okamžiku hajlování, ne až tehdy, kdy pod falešným dojmem beztrestnosti začne budovat plynové komory.

Myslím si, že by nám mělo stát za to, abychom se dokázali postavit proti extremismu, abychom jev, o kterém pohovořím, mohli vidět skutečně jenom v muzeu a nikde jinde. Hovořím o Muzeu holocaustu ve Washingtonu, kde po skončení prohlídky hrůzných jevů 2. světové války je na zdi nápis: "Napřed přišli pro socialisty. Nezastal jsem se jich, protože jsem nebyl socialistou. Po nich přišli pro odboráře. Nezastal jsem se jich, protože jsem nebyl odborářem. Poté přišli pro Židy. Nezastal jsem se jich, protože jsem nebyl Žid. Nakonec si přišli pro mě. Nebylo nikoho, kdo by se mě zastal."

Doufám, že toto veřejné slyšení bude krokem proti terorizmu. A pokud takovéto kroky budou udělány i na mezinárodní scéně, potom možná přispějí k odstranění nebezpečí fyzické likvidace jednotlivců, skupin, národností nebo dokonce celých národů tak, aby obsah zmíněného citátu již nikdy nemohl vstoupit do aktuálního života. Děkuji za pozornost.

Senátor Michael Žantovský: Já také děkuji kolegovi Kroupovi za jeho velmi pečlivou sumarizační práci i za jeho poznámky. Já myslím, že ve všem, co tady zaznělo, přes různé odlišnosti, existuje shoda na jedné věci, že neonacismus a rasismus je zlo, že je to zlo, které je mezi námi, a že je to zlo, se kterým je třeba bojovat, kterému je třeba odporovat.

Třetím a závěrečným bodem dnešního veřejného slyšení podle usnesení Senátu mělo být přijetí veřejného prohlášení. Já si myslím, když se podíváme kolem sebe a na naše prořídlé řady, že je to něco, co by v této chvíli nemělo dostatečnou velikost. Bylo by to tak trochu polosoukromé prohlášení. Já považuji za daleko podnětnější podnět, který zazněl od pana Pence, který zazněl od pana Uhla, který zazněl od pana předsedy Pitharta a od dalších - chápat tuto věc jako dlouhodobý proces, připravit ustavení pracovní skupiny v této komoře Parlamentu, popř. v obou komorách Parlamentu, a scházet se opakovaně a pravidelně.

Protože čas, který byl vymezen pro naše slyšení uplynul, mi v této chvíli již jen dovolte, abych vám poděkoval za účast a za všechna vystoupení. Již v tuto dobu je na internetové stránce Senátu k dispozici stenografický záznam dnešního jednání a po vyhotovení bude protokol zaslán všem účastníkům a bude dále k dispozici v Kanceláři Senátu. Ještě jednou děkuji a na shledanou. Těším se.

 

Veřejné slyšení bylo ukončeno v 18.03 hodin.