Protokol ze 4. veřejného slyšení Senátu Parlamentu ČR

PROTOKOL
O 4.VEŘEJNÉM SLYŠENÍ SENÁTU
konaném dne 27. listopadu 2001 od 10.00 hodin
v Jednacím sále Valdštejnského paláce

Zahraniční politika České republiky s přihlédnutím k základním principům a prioritám české zahraniční politiky v programových prohlášeních vlády ČR a koncepčních dokumentech Ministerstva zahraničních věcí a jejich naplnění v oblastech:

  1. role České republiky a dalších malých států v procesu evropské integrace a v diskusi o budoucí podobě Evropské unie; vztahy se sousedními zeměmi a politická spolupráce ve Střední Evropě,
  2. bezpečnostní zájmy České republiky ve světle diskuse o rozšíření Severoatlantické aliance, budování Evropské bezpečnostní a obranné politiky a vzájemných vztazích mezi NATO a EU,
  3. podpora dodržování lidských práv;

prezident republiky Václav Havel
místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR Jan Kavan
předseda Výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny PČR Petr Nečas
místopředseda Výboru pro evropskou integraci a Zahraničního výboru Poslanecksněmovny PČR Jan Zahradil
PhDr. Miloslav Bednář - Filozofický ústav Akademie věd ČR
PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. - Historický ústav Akademie věd ČR
J. E. Bernard Pierre – velvyslanec Belgického království v České republice
Tomáš Pojar - ředitel společnosti “Člověk v tísni” při České televizi
Karel Schwarzenberg - exprezident Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva
J. E. PhDr. Jaroslav Šedivý, Csc.- bývalý ministr zahraničních věcí České republiky, nyní velvyslanec České      republiky ve Švýcarské konfederaci
RNDr. Alexandr Vondra - vládní zmocněnec pro přípravu summitu NATO
PhDr. Zdeněk Zbořil - Ústav politologie FF UK
Josef Zieleniec - bývalý ministr zahraničních věcí České republiky, nyní senátor
Petr Adrián
František Růžička

předseda Poslanecké sněmovny PČR Václav Klaus, předseda vlády ČR Miloš Zeman, předseda Zahraničního výboru PS PČR Lubomír Zaorálek, předseda Výboru pro evropskou integraci Jaroslav Zvěřina, Prof. Jacques Rupnik (Evropské centrum pro zahraniční vztahy), JUDr. Jiří Pehe (Newyorská univerzita v Praze) a ředitel Ústavu pro mezinárodní vztahy PhDr. Jiří Šedivý.

Veřejného slyšení se dle prezenčních listin zúčastnilo 15 účastníků a 42 senátorů.

 


Těsnopisecký záznam
ze 4. veřejného slyšení Senátu
Parlamentu České republiky
(úplné texty vystoupení v rozpravě)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Vážené paní senátorky, páni senátoři, vážení hosté, vážení účastníci veřejného slyšení.

Dovolte mi, abych vás přivítal na 4. veřejném slyšení Senátu.

Z dnešního veřejného slyšení se omluvili předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus, předseda vlády České republiky Miloš Zeman, předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, prof. Jacques Rupnik, Dr. Jiří Pehe a senátor Jan Fencl.

V této chvíli bych vás poprosil, abyste zůstali na svých místech, protože v doprovodu předsedy Senátu přijde pozvaný prezident republiky pan Václav Havel.

Nejprve přivítám manželku pana prezidenta, paní Dagmar Havlovou. Dobrý den!

(V doprovodu předsedy Senátu Petra Pitharta přichází do sálu prezident republiky Václav Havel. - Shromáždění povstává a vítá prezidenta republiky potleskem.)

Předseda Senátu Petr Pithart: Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, vážení účastníci veřejného slyšení, milí hosté.

Pokračuji ve vítání a vítám zde také velvyslance Belgického království, pana Bernarda Pierra. Belgie je v současné době předsednickou zemí Evropské unie.

Konání tohoto veřejného slyšení schválil Senát svým usnesením č. 170 na 10. schůzi Senátu ve svém třetím funkčním období. Navrhovatelem byl výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

K jeho přípravě se dále Senát vyjádřil svými usneseními č. 193 a č. 202.

Veřejné slyšení je institut upravený zákonem č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, určený k projednání určité otázky v působnosti Senátu se znalci a jinými osobami, které mohou podat informace o projednávané otázce.

Institut veřejných slyšení či parlamentních anket je typickým snad pro všechny druhé komory. Smyslem je otevření parlamentní tribuny vedle poslanců a senátorů také zástupcům odborné a občanské veřejnosti. Nemá jít o přednášení stanovisek institucí či organizací opatřených mandátem, nýbrž o slyšení těch, kteří mají k věci co říci.

Senát dosud uspořádal tři veřejná slyšení. Jednalo se o veřejné slyšení k situaci v České televizi a postavení veřejnoprávních médií obecně, veřejné slyšení k problematice vysokých škol a veřejné slyšení k problematice rasismu a xenofobie v české společnosti.

O konání prvého veřejného slyšení Senátu se také zmiňuje letošní pravidelná zpráva Evropské unie.

Předmětem dnešního veřejného slyšení je zahraniční politika České republiky. Jsem rád, že se nám podařilo najít pro tak důležité téma odpovídající platformu.

Senát stanovil základní otázky, kterými by se rád spolu s vámi zabýval:

a/ Role České republiky a dalších malých států v procesu evropské integrace a v diskusi o budoucí podobě Evropské unie, vztahy se sousedními zeměmi a politická spolupráce ve střední Evropě.

b/ Bezpečnostní zájmy České republiky ve světle diskuse o rozšíření Severoatlantické aliance, budování evropské bezpečnostní a obranné politiky a vzájemných vztazích mezi NATO a Evropskou unií.

c/ Podpora dodržování lidských práv.

Rozprava bude probíhat ke všem těmto otázkám zároveň, přičemž je možné vystoupit ke kterékoliv z nich, případně ke všem. Jednací řád stanoví, že veřejného slyšení se účastní pozvaní znalci a další osoby, které mohou podat informace o projednávaných otázkách. Tyto osoby mají přístup do jednacího sálu, mají právo vystoupit v rozpravě k projednávané otázce a mohou podávat písemné návrhy a stanoviska k nim.

Senát dále stanovil svými již dříve zmíněnými usneseními, že účastníci veřejného slyšení se hlásí do rozpravy písemně. Písemné přihlášky, které vám byly všem rozdány na lavice, prosím, směřujte přímo k předsednickému stolu.

Při udělování slova upozorní předsedající dalšího řečníka na to, že jeho vystoupení bude následovat. Slova se smí ujmout jen ten, komu je předsedající udělí.

V rozpravě se, prosím, neobracejte na ostatní řečníky přímo. Případné dotazy na ně vzneste prostřednictvím předsedajícího. V tomto případě se nejedná pouze o přesnou dikci jednacího řádu, ale jde o osvědčenou parlamentní zvyklost.

Jednací řád dále umožňuje během rozpravy bezprostředně reagovat na její průběh faktickou poznámkou, jejíž přednesení ani případná odpověď by neměly překročit dvě minuty, přičemž by neměla obsahovat hodnocení ani stanoviska, nýbrž měla by reagovat právě na věcný obsah rozpravy a sloužit pouze k uvedení věci na pravou míru.

Z celého jednání bude pořizován zvukový a stenografický záznam, který bude sloužit jako podklad pro pořízení protokolu, v němž budou uvedeny úplné texty vystoupení z rozpravy a písemně podané návrhy a stanoviska všech účastníků.

Pouze pro úplnost připomínám, že pořádkové pravomoci předsedajícího podléhají vedle senátorů i všichni další účastníci veřejného slyšení senátu nevyjímaje osoby na galerii pro hosty, veřejnost a zástupce sdělovacích prostředků.

Požádal jsem čtyři z našich kolegů senátorů, kterými jsou senátor Peter Morávek, senátor Josef Jařab, senátor Jiří Liška a senátor František Kroupa, aby jako zpravodajové sledovali průběh rozpravy.

Na základě dohody s předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se závěry vzešlými z našeho dnešního jednání bude výbor zabývat a posléze i Senát na své schůzi.

Chci vás hned v úvodu požádat o jednu laskavost: vzhledem k tomu, že se všichni neznáme jménem, prosím vás, abyste se do rozpravy v průběhu celého veřejného slyšení hlásili písemně a u řečnického pultu řekli své jméno,

Kávu a občerstvení je možno zakoupit v prostorách mezi Jičínským a Frýdlantským salonkem. Prosím pana místopředsedu Přemysla Sobotku, aby se v této chvíli ujal řízení.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: V úvodní části vystoupí prezident republiky a předseda Senátu. Délka řečnické doby pro předpokládaná vystoupení předsedy Senátu a místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí byla stanovena na dvacet minut, pro předpokládaná vystoupení předsedů příslušných výborů obou komor na deset minut, ostatní vystoupení v rozpravě pět minut.

V této chvíli si dovolím udělit slovo panu prezidentovi ČR, panu Václavu Havlovi. Prosím, pane prezidente, řečniště je vaše.

Prezident republiky Václav Havel: Pane předsedo, pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, dámy a pánové, vážení přítomní, rozhodl jsem se, že využiji tohoto vašeho pozvání, kterého si velmi vážím, k tomu, abych nehovořil o zahraniční politice celkově, o všech tématech s ní souvisejících, všech jejích aspektech, ale abych se zaměřil na jedno jediné téma. Budu samozřejmě mluvit za sebe, budu říkat to, co si o tomto tématu myslím či co jsem vypozoroval ze všech svých zkušeností a rozmanitých jednání. Budu-li říkat něco, co jste ode mne již slyšeli nebo co je notoricky známe, omlouvám se za to.

Tím tématem je Severoatlantická aliance, její budoucnost, nadcházející její summit v Praze, její rozšiřování, smysl našeho členství v ní.

Nedovedu odhadnout, jestli mluvím dvě minuty nebo dvě hodiny, ale pokusím se odhadnout, abych se vešel do předepsaných dvaceti minut.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Omlouvám se, pane prezidente, vaše doba je neomezená. Vás jsem nejmenoval mezi těmi, kteří jsou limitování časem.

Prezident republiky Václav Havel: To jste neměl říkat.

Myslím, že podíváme-li se na historii naší země a především na její historii novověkou, novější, v době Rakouska Uherska, a především na její historii ve 20. století, tak zjišťujeme, že tato země, ocitající se v samotném středu Evropy, země nepříliš velká a mocná, vždycky byla jakousi křižovatkou různých proudů, mocenských zájmů, vznikaly zde války, zanikaly zde války, zauzlovaly se zde dějiny. Tato země přitom neměla nikdy systém opravdu pevného, dobrého a jistého bezpečnostního zakotvení. Smluvní systém předválečný, jak víme, selhal a o bezpečnostním systému Varšavské smlouvy víme své, totiž že to byl především nástroj hegemonické nadvlády Sovětského svazu.

Podle mého mínění, naše členství v alianci znamená velmi významný historický předěl v našich dějinách, neboť je to zakotvení opravdu pevné, spolehlivé a znamená, že máme nejen mocné, silné a vlivné spojence, kteří jsou ochotni v případě ohrožení nám pomáhat, ale znamená to navíc, že toto spojenectví je založeno na sdílení určitých hodnot. To ostatně se praví ve Washingtonské smlouvě, zakládajícím dokumentu aliance, že je to aliance sdílející určité hodnoty - demokracie, právní stát, pluralita, lidská práva - a že je to zároveň aliance obepínající určitý geografický prostor světa, prostor tzv. euroatlantický.

Považuji členství za nesmírně významné a považuji za velký úspěch, že se podařilo vůbec alianci rozšiřovat, dávat jí novou náplň, nový obsah.

Všechna jednání pamatuji, nebylo to jednoduché.

Samozřejmě, že s velkými změnami, s pádem železné opony vznikla otázka vůbec budoucího bezpečnostního uspořádání v Evropě. Názory byly různé. Nakonec se poměrně brzy shodly na tom, že tato dobře fungující, promyšlená a o jakousi tradici opřená aliance by měla být i v nových poměrech budoucího uspořádání, že to ovšem znamená, aby se rychle otevírala novým územím, těm, která byla pod sovětskou nadvládou. Znamenalo to, že se zároveň bude hluboce transformovat, protože to už nebude aliance bránící rozšiřování vlivu nějakého viditelného lokalizovatelného strategického protivníka, ale aliance čelící bezpočtu rozptýlenějších, těžko vyzpytatelných, těžko lokalizovatelných nových nebezpečí.

Myslím si, že události 11. září toto znovu aktualizovaly, k tomuto znovu poukázaly. Summit aliance, který bude v Praze, bude prvním summitem po těchto událostech a samozřejmě to, co všichni víme a připomínáme již dlouho, že se aliance musí transformovat, se do jisté míry děje. A kdo studuje strategické dokumenty, to může sledovat.

Bude to vyžadovat pravděpodobně nové promyšlení a daleko radikálnější transformační kroky pro alianci, aby byla schopna dostát těm nebezpečím, která se před námi dnes objevují.

Myslím, že zmínil-li jsem se o 11. září, pak se musím zmínit ještě o jedné velmi důležité věci. Tyto události, podle mého mínění, ukázaly všem, tedy i nám, občanům České republiky, že nejsme pouze občany svého státu, ale že jsme obyvateli této planety, že naše osudy jsou provázány v osud jediný, že nebezpečí, jimiž je ohrožován někdo na jiném konci světa, jsou nebezpečími, jimiž jsme ohrožováni i my.

Zdá se mi, že to je speciálně v našem prostředí velmi důležité poznání, a zdá se mi, že aliance a naše členství v ní je jedním z nástrojů, jímž můžeme svůj, doufám, rostoucí a stupňující se pocit odpovědnosti za osud světa uskutečňovat v podobě naší účasti na akcích aliance, v podobě převzetí našeho dílu odpovědnosti.

Přešel bych, dovolíte-li, k nadcházejícímu pražskému summitu. Tyto summity jako nejvyšší instituce aliance se konají jednou za dva až tři roky. Tento summit bude prvním, který se bude konat za bývalou železnou oponou a, jak jsem řekl, po teroristických útocích na New York a Washington. Nebude to ale pouhý summit aliance. Sejde se tu samozřejmě výbor aliance - Rusko, komise aliance - Ukrajina, pravděpodobně se tu bude konat summit Evropská unie - aliance, sejdou se tu členové euroatlantického výboru a všichni účastníci Partnerství pro mír. Znamená to, že se tu dohromady očekává 46 delegací v čele s hlavami států nebo předsedy vlád, budou probíhat i různé paralelní konference s tím související. Bude to do jisté míry veliká událost, která možná nebude mít, ale podle mého pocitu by mohla mít naprosto zásadní historický význam.

Koná-li se v naší zemi, je to pro ni pocta a má to několik rozmanitých důvodů. Pravděpodobně tady hrálo roli nejen to, že Praha je hezké město a že tu je Kongresový palác a logistické zázemí pro takové velké setkání, ale daleko více asi hrálo roli to, že nejenže Praha je místem, kde byl zrušen Varšavský pakt jako symbol jiné éry, éry bipolárního rozdělení světa, éry diktátu Sovětského svazu celému souboru států a národů, ale měl jsem tu čest vyhlásit zde v Praze zrušení Varšavského paktu, neboť jsme byli tehdy předsednickou zemí, ale ani to není to nejdůležitější, to je věc spíše formální.

Domnívám se, že nejdůležitější asi je samozřejmě, pokud mají střídající se světoví politici a jejich poradci paměť, jako že mají, podíl Československa na zrušení Varšavského paktu. To už dnes málokdo ví, ale tady po 17. listopadu nastaly určité změny, které nastat nemusely. Dnes, kdy už je 12. výročí 17. listopadu, se o tom hodně hovoří, je mnoho diskusí, vynořuje se mnoho pamětníků, je mnoho různých spekulací, začasté velmi zábavných. Myslím ale, že jedna věc, na kterou upozorňováno není, by k tomu měla být dodána.

Ano, mezinárodní kontext samozřejmě naznačoval, že se komunismus i v naší zemi dříve či později zhroutí. Ano, 17. listopad mohla být nahodilá sněhová koule, která dala do pohybu lavinu. Nemůžeme přeceňovat to, co se tady dělo na Národní třídě, a myslet si, že jsme změnili dějiny světa my sami. To se dělo na nějakém mezinárodním pozadí.

To je všechno pravda, ale nemuselo to dopadnout tak, jak to dopadlo. Já, který všechna jednání a děje pamatuji, si dovedu představit i jiný vývoj. Tady mohlo být velmi dlouho, s ohledem na všechna fakta, historické souvislosti a na předchozí vývoj, jakési polovičaté, perestrojkové, reformistické vedení státu, které by určitě nebylo motorem likvidace Varšavského paktu. A my jsme tehdy opravdu byli motorem tohoto procesu. Nebudu zacházet do detailu, ale vím, co říkám. Možná, že konání této události v Praze je do jisté míry i připomínkou této role, kterou jsme tehdy sehráli.

Nyní k summitu samotnému a k jeho předpokládanému politickému výsledku. Domnívám se, že stěží se může takovéto setkání konat poprvé za bývalou železnou oponou, poprvé v nové členské zemi, aniž by byly pozvány další země, aniž by dalo najevo, že se chce dále rozšiřovat. Jenomže situace dozrává k tomu, aby aliance nějakým způsobem zreflektovala samu sebe, své historické poslání v nové éře, ve 21. století, svou roli v budoucím světě, a tudíž i svou identitu, a aby si řekla nejen o koho se dříve či později rozšíří, ale i kde toto rozšiřování končí, kde začíná, jak má být rozsáhlé. Bez toho by to šlo asi těžko.

A tady se dostáváme na neobyčejně citlivý terén, ale zároveň k vůbec nejdůležitějšímu tématu, totiž k tématu budoucnosti tohoto světa a této civilizace.

Jsem hluboce přesvědčen, že jeho lepší budoucnost, a všichni věříme, že budeme mít spíše lepší budoucnost než budoucnost horší, kterou si též umíme představit, bude, měla by spočívat v úzké partnerské kooperaci různých rovnoprávných entit tohoto světa. Tyto entity by měly být co nejpřirozenější, nejlogičtější, dané jakýmisi historickými, kulturními, vývojovými pohyby, ale měly by se vyznačovat i určitou schopností sebereflexe, měly by umět pojmenovat svou identitu, měly by prostě vědět, kde končí a kde začínají.

Entita, která neví, kým je, kde končí, kde začíná, nemůže být ani dobrým partnerem při navazování svazků spolupráce s jinými entitami.

Nejvíc válek, konfliktů, konfrontací aspoň v minulosti vznikalo tam, kde byly rozostřené kontury jednotlivých entit, kde se přesně nevědělo, kde kdo končí, kde kdo začíná a kde si někdo činil nároky na určité oblasti, na něž si činil nárok zároveň někdo jiný. A zdá se mi, že to se nesmí opakovat. V budoucím světě bude několik velkých základních civilizačních okruhů, nejen náš okruh euroamerický nebo euroatlantický, ale bude to veliké Rusko, které zaujímá plochu stejně velkou jako všechny země aliance dohromady, bude to Indie, bude to Čína, bude to jihoamerický kontinent, bude to Afrika, bude to islámský svět. Tyto entity už mají různě rozvinutou pestrou paletu svých regionálních svazků a společenství, ty se budou různě vyvíjet, překrývat. Ale princip budoucí spolupráce by měl být založen na spolupráci těchto entit a partnerství smluvně přesně definovaném, a to by mělo být zase založeno na jasné identitě těchto různých společenství. A aliance se tomu nevyhne. aliance nemůže jen tak nahodile někomu, s kým má v tu kterou chvíli přátelské a harmonické vztahy, nabízet nahodile členství a tím vlastně bezděky rozostřovat do budoucna hranice jednotlivých entit a odkazovat našim vnukům možná nemalé problémy.

Zajisté tušíte, že se dotýkám tématu dnes velmi živého, tématu užší spolupráce Ruska s aliancí. A posledních návrhů premiéra Blaira, s nimiž jsem se seznámil. Já nevím. Já si myslím, že by se mělo postupovat velmi zdrženlivě, velmi opatrně a velmi prozíravě, a já vysvětlím několik důvodů.

Za prvé: my, tzn. západní lidé, bychom se měli konečně zbavit pocitu, že jsme nejlepší na celém světě, protože jsme nejbohatší a tak celkově jsme tuto civilizaci vlastně té planetě dali. A z pozice této jakési naší vyšší kvality chtít někomu pomáhat a nabízet laskavé členství někomu, kdo se podle našeho mínění právě chová hezky, protože my jsme ti lepší, kteří můžeme pomáhat těm, co jsou na tom hůř. To není dobrý mentální postoj jako východisko zahraniční politiky a svým způsobem toho dotyčného partnera to i ponižuje. To je jeden aspekt věci.

Další aspekt věci je, že představme si Rusko jako člena aliance nebo nějakého na 3 člena. Co to znamená? To znamená opět jakýsi nenápadný plíživý návrat bipolárního rozdělení světa. Protože co jiného to bude znamenat, než že před každou vrcholnou schůzkou aliance se sejdou ti dva největší a nejmocnější její členové a trošku se dohodnou, jak to všechno bude pokračovat. Něco takového zatím v té alianci není, zažil jsem více jejích summitů, vím, jak to tam funguje.

Za druhé to může znamenat velké prohloubení propasti mezi severem a jihem, protože ta aliance, která je nejpropracovanější bezpečnostní strukturou dnešního světa, nejlépe fungující, by vlastně mohla obepínat celou severní polokouli. To nutně může jedině zesílit propast mezi touto polokoulí a zbytkem světa, který opět bude v roli jakýchsi méněcennějších partnerů.

Pakliže by byla aliance pouze společenstvím hodnot, kladu legitimní otázku, proč jejími členy není Nový Zéland nebo Austrálie. Sdílejí podobné hodnoty. Je to nesmysl, protože patří k jiné části světa. Pakliže jako výchozí přijmeme hledisko geografické, že to jsou země euroatlantického prostoru, pak kladu otázku, proč dříve než Rusko nemá býti oslovena Ukrajina, Bělorusko, Mexiko, Švýcarsko a další země.

Dále domnívám se, že by to mohlo vést k velké disbalanci této organizace. Mohl bych to doložit tisícem a jedním konkrétním argumentem, které, myslím, se nehodí, abych tady rozpatlával, tím spíš, že jsem beztak už asi překročil svých 20 minut.

Ale v podstatě chci říct toto. Byl podepsán tzv. fundamentální akt. Základ partnerské spolupráce mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí. Byl zřízen příslušný konzultační výbor, zaměstnává to desítky, možná stovky úředníků. Co udělal za poslední léta tento výbor? V podstatě nic. Proč nenaplnit obsahem jsoucí instituce, proč vymýšlet něco nového? To je ta byrokratická důvěra v nové aparáty, v nové instituce, v nové struktury, když nevyhovuje výbor, založíme nadvýbor, nebo když nevyhovuje komise, založíme nadkomisi, která bude mít více podkomisí atd., to samo také je cesta, která mě nikterak nepřesvědčuje nebo neokouzluje.

Podle mého mínění, při pohledu na mapu a s přihlédnutím k oněm kulturním hranicím různých civilizačních okruhů, o nichž píše známý Huntington, je celkem zřejmé, že by dříve či později to členství mělo být nabídnuto třem baltským státům, Slovensku, Slovinsku, Rumunsku, Bulharsku, Srbsku, Albánii, prostě státům tohoto prostoru, Chorvatsko jsem zapomněl jmenovat. Samozřejmě, že nemohou asi všichni být přijati najednou a mnohé z těch zemí vůbec k tomu nejsou vnitřně zralé, ale zdá se mi, že by bylo dobré jasně říct, kdo všechno by v budoucnu mohl být potenciálním členem této aliance s tím, že někteří přijdou na řadu hned a někteří třeba za deset let, a zároveň tím říct, že to někde také končí, že z toho nebude nové OBSE, že z toho nebude nové OSN, že to nebude další bezbřehá instituce, která se posléze stane zcela neoperativní. Mám dojem, že i ty vztahy s Ruskem, nesmírně důležité pro celý budoucí svět, mohou být lépe budovány jako vztahy dvou těles, které umí samy sebe definovat, definovat se navzájem, a které budují nějaký systém spolupráce. Jak by např. k takovému přeskočení Ukrajiny a Běloruska, jak by k tomu přišly takové malé země, jako je Arménie, Gruzie. Sice nejsou v Evropě, ale byly by vlastně trošku odsunuty zvláštním způsobem. Dalo by se o tom mluvit dlouho.

Já jsem vám jenom chtěl dáti nahlédnout do mého způsobu myšlení či mého uvažování o tomto tématu. Nic není rozhodnuto. Exekutivy všech členských států o tom budou kvalifikovaně mluvit, kvalifikovaně jednat. Dají najevo svá stanoviska. Pak nastane dlouhá, složitá, demokratická rozprava v orgánech aliance a posléze nějakým způsobem se připraví politický výstup toho summitu, který za rok v Praze bude. Nicméně, celá tato velká procedura, co je před námi, mě nevyvazuje z potřeby, naopak zavazuje k potřebě říci hned na začátku svůj názor.

Na závěr bych chtěl říct, že spolu s tamhle sedícím Sašou Vondrou, vládním zmocněncem pro tento summit, uděláme vše, aby měl příjemnou atmosféru, dobré klima, aby kulturní, společenská dimenze vedla k tomu, že na to věru hned tak nezapomenou ti účastníci. Těch summitů jsem už za život navštívil bezpočet a vím, jak je to klima, ta atmosféra důležitá. Byli bychom rádi, kdyby to nebyla úplně konvenční schůze. Byli bychom rádi, kdyby to zároveň nebylo megalomanské, nafoukané, zpupné, že by to nakonec občany jenom dráždilo.

Tolik tedy má poznámka o alianci a jejím nadcházejícím summitu v Praze. Já vám ze srdce děkuji za vaši pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane prezidente. Nyní bych udělil slovo předsedovi Senátu panu Petru Pithartovi. Následně by byl prostor pro otázky na vystoupení pana prezidenta i na vystoupení, které uslyšíme, pana předsedy Senátu Petra Pitharta. Máte slovo, pane předsedo.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Pane předsedající, vážený pane prezidente, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové, dámy a pánové, Česká republika není a v době, do které dokážeme dnes dohlédnout, nebude ohrožena kýmkoliv zvnějšku. Může se však ohrozit sama. Tím, že vypadne z procesu integrace Evropy. To by se mohlo stát v zásadě ze tří příčin. Z lehkomyslnosti politiků i občanů (jako tomu bylo při červnovém referendu v Irsku, které překvapivě neratifikovalo smlouvu z Nice), z chyb vlády (jako při nepochopitelně přezíravých postojích k našemu jižnímu sousedovi v souvislosti s jeho zájmem o Temelín, čímž vůbec nechci říci, že u sousedů jednali všichni racionálně) či z rozhodnutí nenechat si mluvit do našich věcí (mimo jiné také do našich nepořádků od tzv. bruselské demokracie; jak by tomu bylo, kdybychom domysleli některé výroky našich kolegů vyhraněně kritických k EU).

Evropská integrace znamená pro nás integraci do systému států charakterizovaných fungující parlamentní demokracií a vládou práva a v důsledku toho všeho také slušnou ekonomickou prosperitou a celkovou stabilitou poměrů úhrnem pro 375 milionů Evropanů. V tomto smyslu - zůstat vně - by znamenalo vystavit se doslova ohrožení vnitřní i vnější bezpečnosti země.

Evropa, která tím, že ve své unijní části systematicky vyrovnává rozdíly mezi nejrozvinutějšími a nejméně rozvinutými oblastmi, poprvé ve svých dějinách systematicky a efektivně pracuje pro mír. A po staletích téměř nepřetržitých válek, také si ho již 56 let užívá. Nepokoje, konflikty a občanské války začínají dnes tam, kde integrující Evropa končí. Bohužel, neplatí to bez výjimek.

Není sporu o tom, že i v samotné integrující se Evropě existují síly, které si přejí proces rozšiřování oddálit, zpomalit či učinit jej také pro ČR obtížně přijatelným, ne-li nepřijatelným. Tyto síly však nejsou převládající. I tak je třeba o nich otevřeně mluvit. V tom souhlasím s našimi Eurorealisty. Ostatně souhlasím s nimi i v tom, že je třeba otevřeně mluvit také o všech možných nevýhodách přistoupení. Přístup skutečných realistů by ovšem znamenal mluvit právě tak o výhodách. Ti naši jsou však pesimisty, jenom to snad nechtějí říci otevřeně. Nepřinášejí totiž žádné argumenty pro vstup, nýbrž jen a jen argumenty proti.

Nepřeceňujme síly, které nevítají rozšíření unie. Jinak ovlivníme to, co je a bude rozhodující, tj. náš vlastní postoj. Nemyslím tím postoj vlády, jenom vlády, ale především občanů, veřejného mínění. Budeme-li mluvit jenom o nevýhodách členství, podaří se nám poměrně snadno přesvědčit zdravě skeptické občany ČR, aby v referendu hlasovali proti vstupu. Budeme-li je lákat do unie hlasem hrobníků, asi na způsob - nic se nedá dělat, zanechejte všech nadějí, všichni tam musíme, nemůže se nedostavit výsledek, abych tak řekl, irský. Sociologové tomu říkají "sebenaplňující se proroctví". Přeceňovat síly zdrženlivé či skeptické k rozšíření EU znamená mimo jiné také nepřeceňovat tzv. demokratický deficit unie. Ten je jistě dán i tím, že i úřednické struktury občas ukáží svoji nepružnost, prosadí své vlastní vnitřní zájmy. Především je však tento deficit dán samotnou dnešní povahou unie. Ta není a nikdy nebude státem, tím méně super státem, ale právě proto se zatím nemůže vykázat některými základními charakteristikami demokraticky spravovaného státu, rozdělením na vládní a opoziční strany v Evropském parlamentu a klasickou dělbou mocí, tj. rozdělením a vzájemnou kontrolou moci zákonodárné, výkonné a soudní. Samozřejmě chybí také v tuto chvíli evropský občan jako standardní volič. Chybí i celoevropské politické strany, což souvisí s tím, že volební obvody zůstávají v hranicích národních států.

Nabízí se ovšem ještě další možnost. Federalizace unie, zřízení druhé komory Evropského parlamentu volené nepřímo, což by posílilo vliv členských států, umožnilo eventuálně zvrátit rozhodnutí dnes nezvratná. Řeknu rovnou, že se dnes ještě necítím připraven zaujmout k této možnosti jednoznačné stanovisko. Není však fér kritizovat dnešní unii za demokratický deficit a zároveň ji osočovat z toho, že chce být státem nad státy, superstátem. Zlikvidovat demokratický deficit současné unie by předpokládalo udělat z unie právě to, před čím její kritici, ale nejen oni, varují - tj. právě stát lišící se navíc od ostatních států svojí velikostí, tj. superstát. Nutně jiný typ demokratické kontroly ve vztazích mezi orgány unie navzájem a mezi nimi a občany členských států je proto žádoucí vyrovnávat již dnes. Důslednější demokracií v členských státech, které delegují své pravomoci do orgánů unie.

Ze dvou terapií demokratického deficitu, totiž posílení Evropského parlamentu a posílení role národních parlamentů, dávám zatím přednost terapii druhé. Posílením role míním jednak rozšíření instrumentária, jehož prostřednictvím mohou národní parlamenty zasahovat do evropské politiky ve vztahu k unijním institucím i národním vládám, jednak jejich faktickou aktivizací. Pasivitu národních parlamentářů pouhé rozšířené kompetence nenahradí. A teprve aktivita parlamentářů může přispět k větší otevřenosti politického dialogu vtahujícího i občany a vytvářejícího tak evropské veřejné mínění.

Naznačil jsem, že s pojmem “stát” se v unijních souvislostech zachází velmi volně. Až svévolně. Ale nejen s nimi. Jsou tu další pojmy, se kterými se takto zachází. Parlament, volby, federace, ústava. Všechny tu přece musejí nutně znamenat něco poněkud jiného, než odpovídá běžnému úzu. Evropský parlament je parlamentem jen sui generis. Ne vždy to bereme na vědomí. Orgány Evropské unie mají bez výjimky hybridní charakter a my bychom si vůbec neměli usnadňovat, ve skutečnosti však ztěžovat, situaci tím, že pro ně používáme slovník z docela jiného světa, ze světa demokratických států.

Může tu jít o lehkomyslnou zavádějící přibližnost, ale může jít i o zlomyslnost. Se slovníkem klasiků teorie dělby moci Johna Locka a Charlese Montesquie je Evropská unie monstrum blížící se diktatuře. Přitom je jasné, že demokratické manko nemůže přesáhnout únosnou míru pokud budou zajištěny demokratické poměry uvnitř členských států. Pojem národní stát je další takovou přibližností a od ní se odvozují ještě riskantnější slovní spojení. Například federace národních států, pojem ražený Jacquem Delorsem. Slova “national”, “national” znamenají pro Francouze a Brity mnohem více státní než národní. Je tu tedy podstatný významový rozdíl.

Náš národ, ale nejen náš, historicky vzato národy na východ od Rýna byly budovány a jsou dosud chápány jako národy etnické založené na společném původu a hlavně na společném jazyku. Národy v západní Evropě jsou založeny na občanství, na sdíleném respektu k právnímu řádu země a k ústavě.

Mluví se tam o ústavním patriotismu, nikoliv o poutech společné krve a společného jazyka. Směšovat dvojí pojetí národa, resp. státu vede k mnoha závažným nedorozuměním. U nás například eurorealisté nutkavě mluví o potřebě sledovat naše národní zájmy. Ale co to je?

Když se ptám na obsah slova “národní”, dozvím se vždycky jen to, že to znamená české. Platí to zajisté i obráceně. České, praví se, přece to je to národní. Tato prázdná, protože tautologická rétorika, city však stále ještě vzněcující, je v debatách o Evropské unii, o tom, z jakých prvků by se měla skládat, prostě nepoužitelná.

Pokud pak jde o naši národní českou identitu jako vzácný kulturní a duchovní statek, to je přece docela něco jiného. To s institučním uspořádáním Evropy souvisí jen velmi volně. Ostatně zdejší až překvapivá ochota přejímat cizí kulturní vzorce či spíše módy včetně těch pokleslých (například bulvárních) je tu přítomna už od listopadu 1989 a s naší integrací do unie tedy nesouvisí. Naopak - unie má vědomou vůli i konkrétní nástroje, jak se alespoň v provozu televizního vysílání takovýmto gleišajtujícím vlivům ohrožujícím každou národní, myslím kulturní identitu, bránit.

Naším národním zájmem nemohu tedy rozumět nic jiného než sumu zájmů občanů České republiky. Jsem přesvědčen, že národním zájmem je rozšířit jejich duchovní, kulturní a v neposlední řadě ekonomický akční rádius o celý euroamerický prostor. Umožnit nám všem všestranný růst, zejména také růst v sebepoznání a v sebehodnocení v každodenním stýkání s občany ostatních národů a regionů tohoto civilizačního kulturního prostoru. Důraz unie na subsidiaritu a regionalismus vede a povede k větší, nikoliv menší pestrosti tohoto prostoru.

Jaký je podíl současné vlády na našem přibližování se k Evropské unii? Převážně pozitivní. Právě proto se soustředím na některé negativní momenty. Vysvětlování smyslu našeho členství ve veřejnosti je nedostatečné, nevynalézavé, oficiózní a pro našeho občana tedy nejen nepřesvědčivé, ale spíše podezření vzbuzující, že jde o typický erární produkt, zjistí člověk hned, jak vezme do ruky některou z propagačních brožurek.

Rád řeknu, že výjimky potvrzují pravidlo. Jak vláda vyjednává s unií jednotlivé kapitoly? Vcelku dobře. Avšak zprvu arogantní, nesmyslně povýšenecké a populistické vládní reakce na obavy Rakušanů o bezpečnost Temelína zhoršily naše vyjednávací pozice s touto zemí nejen pokud jde o energetiku, ale také o volný pohyb osob.

Je tu ovšem samozřejmě ještě Spolková republika Německo. Překvapuje, že jedni sociální demokraté se s druhými sociálními demokraty nedokázali dohodnout na lepších podmínkách. Chápu na druhé straně, že podmínky musejí být takové, aby se je občané členských států neobávali akceptovat.

Podpora rozšíření unie celkově klesá. Jak v členských státech, tak i u nás. V poslední době lze tu však zaznamenat jistý vzestup. Odhaduji, že souvisí s novým vnímáním důležitosti druhého a třetího pilíře unie. Zahraniční a obranné a bezpečnostní politiky, jakož i justiční a policejní spolupráce, což jsou mimo jiné sféry nikoliv komunitární, ale mezivládní spolupráce.

Celkový pokles podpory nemůže být nic překvapivého. Vůle zabránit repetici druhé světové války je dávno zasutou zkušeností. Patos obrany proti nebezpečí z východu je už také zapomenut, euforie zbourání železné opony je rovněž toliko vzpomínkou. Jako adepti přicházejí dnes skoro samé malé státy dosud výrazně nadreprezentované, státy chudší a chudé, navíc se jimi otevírají cesty pro ty, kteří utíkají do Evropy z východu.

Jak by tedy bylo možné divit se, že podpora rozšíření nestoupá, ba že klesá. Realisté se nemohou divit, ale měli by proti tomu něco dělat. Ne to jen se zadostiučiněním stále znovu připomínat. Tuto krizi důvěry v Evropskou unii se musíme pokoušet překonávat tím, že budeme skutečnými realisty a nebudeme chtít více, než je možné a slušné. Už se nám zkrátka nedostane tolik solidarity, tolikeré materiální podpory, jako když mělo evropské sjednocování ještě také obrannou mobilizující motivaci.

Řekl bych, že skutečně realistický politik tím nemůže být zaskočen, tím méně zkrušen. Evropská unie je však pořád ještě tou nejlepší z dobrých možností. Nikoliv jen nevyhnutelností, k čemuž dodává náš kolega – stínový ministr realistů – příznačné “bohužel”. To hlavní je na nás, zdaleka nejen na vládě, na nás na všech – přesvědčit naše spoluobčany, že výhody převyšují nevýhody, že zůstat stranou je ve skutečnosti cesta do chudého a autoritářského Běloruska a ne do bohatého Švýcarska či Norska oplývajících demokracií.

Je to cesta vstříc našim spojencům za oceánem. To nejhorší, co bychom mohli Američanům provést, je zůstat na nich právě dnes vojensky zcela závislí. Evropa se musí větším dílem podílet na své obraně, na obraně základních lidských práv ve svém okolí. Musí dát více prostředků na svoji bezpečnost a obranu, neřeknu už na zbrojení, protože zdaleka nejde jen o zbraně. Nesmí se opakovat rozpaky, odklady a chyby příznačné pro větší část 90. let na Balkáně, kdy nakonec nezbylo, než proti novodobým genocidním praktikám povolat americké letce s jejich neosobní ničivou technikou. I za to nesou Evropané spoluodpovědnost a snad už to dnes vědí. Závislost vždycky budí nikoli vděk, ale více či méně skrytou zášť a nakonec až nenávist. Spojenectví se Spojenými státy upevníme, postavíme-li se více na vlastní nohy. Amerika zejména dnes potřebuje skutečné spojence, nikoli nekritické, protože závislé adorátory.

Takovou vidím Evropu, pro kterou chci pracovat. Nevyslovil jsem se zatím zcela zřetelně, pro jakou konkrétní Evropu jsem, pro jak uspořádanou Evropu chci pracovat. Poslouchám ty našince, kteří tak přesvědčivě už léta činí, a obdivuji jejich sebevědomí. Vidíme zatím unii z rychlíku, občas se někdo z nás kousek sveze, ale jenom na místech k stání. Budeme mít k uspořádání unie určitě co říci a naše podněty, a předpokládám i kritiky, nebudou banální, jsem si tím jist. Máme za sebou zkušenosti, které Evropané znají jen z knih a horších filmů. Jsem přesvědčen, že je dokážeme spolu s dalšími novými členskými státy umět uplatnit. Jenom si velmi silně myslím, že je kontraproduktivní radit zvenčí, když ještě stojíme na peróně. Nikoli proto, že máme být povinně skromní jako ubozí petenti, ale proto, že o tom všem, jak to tam všechno funguje a jak nefunguje, víme příliš málo.

Jsem ostatně přesvědčen, že v tomto smyslu nevstupujeme jen my. Také Evropa řečená západní se vrací, vstupuje do svého středu, Pobaltí a jihovýchodu, aby se docelila, aby získala zkušenosti, o které šťastně přišla, ale které jí jednou mohou nešťastně chybět.

Skoro všechno tu závisí na našem zdravém realistickém sebevědomí. My často umíme jen jeho krajní polohy, jsme hrdí, protože nejlepší jsme ve středu zájmů světa. Dáváme lekce, jak co dělat. Nejvíce ví vždycky o světě ten, kdo v něm ještě nebyl, popřípadě ležel někde u moře či účastnil se pár konferencí. Dokud nebudeme v Evropě každodenně pracovat, studovat, obchodovat, hlasovat a budeme jí radit, budeme směšní. Druhou polohou našeho sebevědomí je ovšem jeho naprosté manko. A zatím upadáme z jednoho extrému do druhého.

Členství v unii nám mimo jiné rychle poskytne pravdivý obraz toho, jací jsme, v čem jsme opravdu dobří a v čem ještě ne. To bude možná největší přínos našeho členství. Začneme se chovat jako dospělý národ a jako takový budeme pro Evropu přínosem, nikoli chudým přivandrovalým příbuzným. Úvahy, které jsem tu naznačil, budou mít pro nás jako pro senátorky a senátory dosti praktické konsekvence. Dovolím si proto na závěr dvě zcela věcné poznámky.

Po vzoru konventu připravujícího Chartu základních práv a svobod by měl po definitivním rozhodnutí, jež má padnout v polovině prosince, začít pracovat konvent pro přípravu Ústavy Evropské unie. Snad první otázka, již si vůbec bude muset konvent zodpovědět, je ta, co má či nemá být Ústavou Evropské unie. Budou jí jen revidované zakládací smlouvy? Jaká Ústava, chybí-li fundament, dělba moci? Jde nicméně o otázky, na které budeme odpovídat také my. Členy konventu budou totiž nejen reprezentanti členských, ale též kandidátských zemí, resp. zástupci jejich legislatur a exekutiv. Jedním ze tří delegátů České republiky by měl být i někdo z našeho středu. Měli bychom proto uvažovat nejen o vhodné osobě, ale též o mandátu, s nímž některou naši kolegyni nebo některého našeho kolegu do těchto mimořádně závažných debat vyšleme.

Pro český Parlament snad ještě významnější bude další etapa promýšlení modelu součinnosti obou komor s vládou. Nemáme-li jen trpně přihlížet přijímání rozhodnutí mimo náš dosah, musíme se pokusit zasahovat do věcí ještě před přijetím definitivních rozhodnutí v Bruselu. Vzhledem k počtu a charakteru dokumentů, které se na nás valí, by měly mimořádnou roli sehrát integrační výbory. Proto bychom se měli zamyslet nad tím, zda skutečnost, že senátní Výbor pro evropskou integraci má 8 členů, zatímco Komise pro práci Kanceláře Senátu má 12 členů, nevypovídá cosi o dosavadním pořadí našich priorit. S odpuštěním - typicky byrokratické pořadí. Byrokratická struktura se více stará o sebe než o vnější svět, kvůli kterému byla zřízena.

Děkuji vám, že jste mě vyslechli. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji předsedovi Senátu. A nyní je prostor pro otázky k předchozím vystoupením, to znamená k vystoupení pana prezidenta i k vystoupení předsedy Senátu.

Kdo se hlásí do diskuse? Prosím, pane kolego, máte slovo. Použitelné jsou mikrofony na krajích sálu, takže můžete pokládat odtamtud otázky. Prosím všechny o představení, protože se sice mnozí známe, ale mnozí se také neznáme.

Senátor František Mezihorák: Moje otázka směřuje k panu předsedovi Pithartovi.

Už z předminulého století pochází teorie o Evropě jako o federaci federací. Chtěl bych se zeptat, jestli se tato teorie jeví panu předsedovi z hlediska České republiky jako něco, o čem bychom měli uvažovat, například v kontextu buď států bývalé monarchie, jak o tom sní někteří Rakušané, nebo v kontextu viszegrádském, nebo v jiném středoevropském kontextu?

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Jestli dovolíte, nechal bych všechny otázky, aby byly vysloveny, a následně se dotyčný k tomu vyjádří.

Hlásil se kolega Topolánek, následně kolega Ruml.

Senátor Mirek Topolánek: Mám dotaz na pana prezidenta. Jsou projevy, s kterými se neztotožňuji. Tento mezi ně nepatřil, mé úvahy vedou v podstatě podobným směrem.

Přesto bych se zeptal, protože Senát bude muset také připravit své stanovisko k této věci, jaké má priority při přijímání nových členů a pokud lze vůbec v této době to říci, které státy by preferoval, i když pořadí, které jmenoval, něco naznačuje, ale rád bych to slyšel.

Děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, slovo má kolega Jan Ruml.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Mám dotaz k prezidentovi republiky. Pan prezident hovořil o Severoatlantické alianci. Navzdory tomu můj dotaz bude k Evropské unii.

Vy jste, pane prezidente, v roce 1994 přednesl projev ve Štrasburku, v němž jste řekl, že na jedné straně jste fascinován maastrichtskou architekturou, celým procesem přijímání smluv, norem, aproximacemi, integračními kroky, na druhou stranu že postrádáte v celém tomto procesu jakousi reflexi evropské identity, nějakou ideu, nějaký smysl, samotný smysl této integrace, nějaký étos, charisma celého dění okolo nás.

Chtěl jsem se zeptat, jaký máte dnes po sedmi letech pocit z tohoto procesu, zdali něco z toho, co jste říkal a co směřovalo ve vašem návrhu do vytvoření jakési evropské charty, se uskutečňuje v tomto procesu, nebo jsme pořád svědky jenom takových, řekl bych, úvah o spíše technicko-organizačních krocích a nikoliv o tom, proč vlastně máme být Evropany?

Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Přihlásil se pan senátor Kroupa.

Senátor Daniel Kroupa: Chtěl bych položit otázku nejprve panu prezidentovi, která se týká jeho úvah o reformě či dalším vývoji Severoatlantické aliance.

Pan prezident hovořil o nutnosti podřídit vývoj určitému principu partnerství. To je srozumitelné, protože to vede k určitému globálnímu systému bezpečnosti, že jednotlivé části světa mohou s jednotlivými partnery uzavírat dohody a vzájemně se respektovat.

Je rovněž zřejmé, jestli jsem dobře rozuměl, že velké problémy do tohoto systému by mohlo vnést přijetí Ruska do Severoatlantické aliance proto, že se Čína může cítit ohrožena v případě, že by Rusko bylo součástí tak mocné aliance.

Nicméně události 11. září ukázaly, že svět musí čelit zcela novým rizikům a novým nebezpečím. Zdá se mi, že toto vnější hledisko, o kterém hovořil pan prezident, musí být doplněno jakýmsi hlediskem vnitřním. Severoatlantická aliance musí projít vnitřní reformou založenou na lepší reflexi hodnot, na nichž byla vytvořena. Zde bych rád slyšel stanovisko pana prezidenta.

K panu předsedovi Pithartovi bych chtěl učinit jednu poznámku. Zmiňoval se o českém národním zájmu. Je to velmi důležitá věc právě pro formulaci zahraniční politiky. Zahraniční politika nesmí být hřištěm vnitřních politických sporů, ale musí vycházet z určité úrovně shody na národních zájmech. A z tohoto hlediska nemohu plně souhlasit s formulací, že národní zájem je jakousi sumou občanských zájmů. Musí to být výsledek diskuse, který se stane určitým konsensem mezi politickými stranami a politickými reprezentanty. Dnes, bohužel, narážíme na problémy díky tomu, že tato diskuse v ČR není příliš pokročilá, že zahraniční politika stále je prostorem pro politické spory vnitřní a že - jak předseda Pithart naznačil - můžeme narazit tam, kde budeme delegovat zástupce ČR do konventu EU a budeme očekávat, že zástupci - předpokládají se myslím dva nebo tři - budou muset formulovat jakési stanovisko ne k tomu, co je dnes v EU, ale k tomu, co bude. Je mi líto, konvent je přede dveřmi a v ČR neexistuje shoda o tom, jaký je český národní zájem na budoucí podobě Evropy.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Kdo se další hlásí o slovo? Prosím, pane kolego,máte slovo.

Senátor Jaroslav Kubera: Zeptal bych se pana předsedy Pitharta, zda souhlasí s teorií, že integrace Evropy je také hodně o penězích a že "akciová společnost Evropy" má být protiváhou "akciových společností USA" a "akciových společností Japonska". Říkám to v uvozovkách - akciová společnost USA a akciová společnost Japonska.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji. Další se hlásí paní kolegyně Seitlová.

Senátorka Jitka Seitlová: Položila bych otázku panu prezidentovi. Jakou roli z hlediska OSN přikládá partnerství, o kterém hovořil, mezi jednotlivými civilizačními celky? Děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Kdo se další hlásí? Mám malou otázku na pana předsedu Pitharta. Hovořil o tom, že bychom neměli zůstávat vně EU. Máme zde příklad Švýcarska, které je vně EU, a máme také příklad Dánska, které má poněkud jiný smluvní vztah, a přesto je členskou zemí EU. Jak se k tomuto staví?

V této chvíli bude odpovídat na otázky pan prezident Václav Havel, následně se s námi rozloučí.

Prezident republiky Václav Havel: Pan senátor Topolánek se ptal na priority přijetí, na předpoklady kandidátských zemí. Mám zkušenost ze summitu aliance v Madridu, kde se rozhodovalo o tom, že nám bude nabídnuto členství, že velmi často až do poslední chvíle se členské státy dohadují, celé noci vedou diplomatická jednání, protože různé země mají různé priority a různé zájmy. Je tam mnoho tajemných aspektů.

Principiálně si myslím, že platí, a to by měli všichni uznávat, že se posuzuje demokratičnost, průhlednost, transparentnost, jakási elementární politická stabilita, pluralitní systém. A potom se posuzuje připravenost a kompatibilita armády a dalších bezpečnostních složek. Všichni zdůrazňují, když o tom mluvíme, že se přijímají státy a ne armády, že obecné poměry v zemi jsou nejdůležitějším kritériem. Adaptace armády všech bezpečnostních složek je až číslo dvě.

Pokud jde o země, zdá se mi, že v tomto případě bude nesmírně důležité, a je to velká výzva pro nás všechny, do jaké míry se my tři noví členové - Polsko, Česká republika a Maďarsko - budeme předvádět a jevit na půdě aliance jako lehce tajemní, postkomunistický exotický fenomén, který bude spíše vést k opatrnosti další takové přijímat, a do jaké míry nikoliv, což platí samo sebou i o zemích kandidátských. Je tady spousta jiných zřetelů. Například stěží si lze představit, že budou přímo přizvány některé státy, jako třeba baltské, aniž by bylo přizváno Slovensko. Slovensko je jedním z prvních a nejpřednějších kandidátů. Jestliže se ale nějak nezvěrohodní vnitropolitická situace nebo vedení na Slovensku, může to ohrozit i přijímání dalších členů. Jedni tedy mají v rukou osud druhých.

Kdyby vše šlo hladce, podle mého osobního mínění by bylo dobré v první vlně přijmout dva baltské státy, Slovensko a Slovinsko, a v další vlně zřejmě Bulharsko a Rumunsko. Bylo by ale dobré všem říci, že se s nimi počítá, ale neurčit v některých případech termín, počkat, až země budou zralé a až aliance bude zralá je přijmout.

Ona také nemůže vzít příliš mnoho nových členů najednou, protože by to mohlo vést k její naprosté neoperativnosti.

Senátor Ruml. Ano, já mám už mnoho let pocit, že Evropská unie se nepřetržitě jeví a předvádí až příliš jako instituce úřednická, technická, ekonomická, jako nějaká instituce, která se zabývá jenom tím, jak daleko od sebe smějí být patníky na evropských silnicích apod., a že se ke škodě nás všech ztrácí ona naprosto bezprecedentní historická šance, která před Evropou je, totiž ona vlastní idea této politické entity.

Evropa vždycky byla jednou politickou entitou, ale její pořádky diktovali ti silnější začasté násilím. Teď poprvé se tato entita chce na pozadí celé své dlouhé duchovní historie zformovat jako těleso založené na principu rovnoprávnosti. To je nesmírná šance.

Co se týče jakýchsi ideových hledisek, mám dojem, že v evropském myšlení po dlouhá a dlouhá staletí je jedna linka, která se stává dnes obzvlášť aktuální a kterou má velikou šanci Evropská unie zdůrazňovat a na ni navázat, což možná udělá, možná také ne. Záleží to na všech, i na nás samotných.

Touto linií je idea odpovědnosti za svět. Všichni víme, kolik civilizačních nebezpečí a ohrožení se vznáší nad dnešním světem. Euroatlantický svět a speciálně Evropa jako taková nese velikou odpovědnost za celou podobu dnešní civilizace. Vždyť na evropské půdě svým způsobem novověká civilizace vznikala.

Měla by pochopit, co z této odpovědnosti vyplývá dál, a jít jakýmsi příkladem. Už nemá a nemůže dobývat svět, zakládat jakési koloniální systémy a exportovat svou pravdu násilím. Může ale vyzařovat příkladem. Například v tom, že lze šetrně zacházet s přírodou, s přírodními zdroji, že se lze tu a tam omezit, je-li to v zájmu budoucích generací atd. atd. To jsem já na půdě evropských institucí častěji říkal a mám pocit, že se o tom už hodně mluví, že toto téma je otevřeno. Neříkám, že jsem to byl já jediný, kdo ho otevřel, o tom uvažuje moc a moc lidí. Je otevřeno, ale zatím se nezdá, že by nějak naprosto výrazně a radikálně prosáklo do praktické činnosti Evropské unie. Snad se pár věcí stalo, jako že například byla napsána Evropská charta lidských práv apod.

Další otázka byla od senátora Kroupy o transformaci aliance.

Ano, myslím si už pradávno, že tato transformace musí být daleko radikálnější. A speciálně poslední události jsou jakýmsi velikým znamením, velkou výzvou, kterou musíme pochopit, co znamená, a promítnout ji do tisíce a jednoho různých konkrétních důsledků.

Ono se o nebezpečí terorismu hovoří ve strategických dokumentech aliance, ale je potřeba zřejmě udělat daleko více: jednak v legislativě jednotlivých členských států, jednak ve vztahu k ostatním entitám světa v jakémsi morálně duchovním rozměru, ale i ve velmi konkrétních rozmanitých bezpečnostních opatřeních, jako jsou kontroly na letištích nebo nevím co všechno.

Všimněme si celkově v souvislosti s těmito věcmi, že Bin Ládin nevynalezl antrax, ani kulomet, ani atomovou bombu. To všechno jsou naše vynálezy, jimiž disponují fanatici. Musíme nalézt i sebekázeň, sebeodpovědnost a sebekontrolu, aby tyto vynálezy nebyly takto zneužitelné. Vždyť lidská odpovědnost jakoby nesmírně pokulhávala za lidskou vynalézavostí.

Paní senátorka Seitlová se ptala na OSN.

Jsem přesvědčen, a různě jsem si to dovolil říci na půdě Valného shromáždění už před šesti lety, že OSN by se rovněž měla transformovat. Ona trochu nese stopy doby, kdy vznikla po druhé světové válce, a už to neodpovídá potřebám doby. Myslím, že například Rada bezpečnosti OSN je špatně složená a způsob jejího rozhodování neodpovídá dnešnímu světu. Je to ale i spousta dalších věcí. To, co jsem říkal v souvislosti s aliancí, by jakýmsi jiným způsobem mělo platit i o Organizaci spojených národů, totiž že by opravdu měla reflektovat existenci různých entit dnešního světa, respektovat jejich jinakost, jejich rovnoprávnost, ale zároveň velmi jasně a každému obyvateli planety zřetelně formulovat základní minima chování soužití lidí, států, národů, na nichž se všichni mohou shodnout.

To je snad všechno. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji, pane prezidente. Ve vzkazu, který jste mi předal, jste si přál, že chcete tiše odejít. Myslím, že to tiše nebude.

Chtěl bych vám za celý Senát poděkovat, že jste dnes přišel a seznámil nás se svými pohledy na zahraniční politiku, se svým viděním světa. Děkuji vám.

Dohodli jsme se s předsedou Senátu, že by ihned po vašem odchodu, což neznamená pro všechny, že bude přestávka, vystoupil ministr zahraničí České republiky a následná diskuse by byla jednak směrem na pana předsedu Pitharta, jednak na místopředsedu vlády a ministra zahraničí v jednom bloku.

Ještě jednou, pane prezidente, děkujeme, že jste přišel mezi nás, a myslím, že po dlouhé době, co jste zde nebyl, je to opět velmi příjemné.

(Přítomní povstávají, prezident republiky se svým doprovodem odchází.)

Poprosil bych nyní místopředsedu vlády a ministra zahraničí pana Jana Kavana, aby se ujal slova.

Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR Jan Kavan: Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, budu se věnovat dvěma ze tří témat, která byla označena pro dnešní slyšení, a to proto, že se těmto dvěma tématům věnovali jiní předřečníci.

V prvé řadě mi ale dovolte, poděkovat Senátu, že se rozhodl uspořádat toto slyšení, věnované zahraniční politice České republiky. Považuji to za věc velmi důležitou a velmi záslužnou. Jsem rád, že se mohu na tomto fóru vyslovit k některým otázkám zahraniční politiky.

Ten prostor, mám obavu, jestli se do něho vejdu, i tak je značně omezený a nedovoluje mi zabývat se všemi otázkami, které by si zasloužily pozornost, takže se soustředím na některé oblasti, které tu byly částečně již zmíněny. Má pozice je do jisté míry usnadněna tím, že současná vláda věnovala zahraniční politice od července 1998, kdy byla ustavena, systematickou pozornost, definovala své záměry v programovém prohlášení ze srpna1998 a poté, což já považuji za obzvlášť důležité, v koncepci zahraniční politiky ČR, kterou vláda schválila v únoru 1999 a velkou většinou Poslanecká sněmovna PČR vzala na vědomí v červnu 1999.

Vláda, já osobně dbám na to, aby Parlament ČR i jednotliví poslanci a senátoři byli informováni o tom, jaké jsou záměry vlády vyjádřené ve zmíněných dokumentech, resp. jak jsou uváděny do praktického života. Začátkem každého roku informuji osobně Zahraniční výbor PS o hlavních úkolech české zahraniční politiky na nadcházející rok. Zahraniční výbor PS a Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu informují rovněž odpovědní pracovníci Ministerstva zahraničních věcí o aktuálních otázkách zahraniční politiky a samozřejmě jsem často zván do Výboru pro evropskou integraci PS i do Výboru pro evropskou integraci Senátu.

Rád bych předeslal, že vláda si plně uvědomuje, že úspěšný postup v oblasti zahraniční politiky předpokládá respektování principu kontinuity. Kontinuita napomáhá vytváření potřebného řádu a stability v mezinárodních vztazích. Zásadní změnu zahraničně politické orientace mezinárodní společenství spojuje hlubokými a radikálními změnami ve vývoji státu. A k takovému vývoji, jistě uznáte, dochází jen výjimečně. Postavení a vliv demokratického státu v mezinárodním společenství významně posiluje konsensus mezi hlavními politickými silami, pokud jde o základní otázky zahraniční politiky a jejich celkové směřování. Podotýkám, že mám na mysli základní otázky zahraniční politiky. Pokud jde o dílčí otázky, v této věci je naprosto legitimní politická soutěž a prezentace různých pohledů a přístupů.

Úspěšná zahraniční politika předpokládá podporu veřejnosti. Významnými testy v tomto smyslu jsou i referenda k zahraničně politickým otázkám. A konečně je třeba připomenout, že vnitropolitický a ekonomický vývoj ve státě se významně promítá do oblasti zahraničně politické a do značné míry určuje prostor, který stát v mezinárodním společenství má. Cílem vlády a Ministerstva zahraničních věcí je v rámci daných možností provádět aktivní zahraniční politiku a využívat k tomu jak úspěšného ekonomického vývoje v našem státě, tak i dosaženého postavení ČR v mezinárodních organizacích a úrovně dvoustranných vztahů s jednotlivými zeměmi. Tento postup napomáhá vytváření příznivých mezinárodních podmínek pro vnitropolitickou stabilitu, bezpečnost a blahobyt občanů.

Samozřejmě neříkám nic nového, když konstatuji, že vývoj mezinárodních vztahů je určován především politikou států, které mají ve světě největší vliv, a to jak politický, tak ekonomický a vojenský. Bez jejich účasti, musíme si přiznat, nelze řešit žádný zásadní problém v mezinárodním společenství. Zároveň však existují hranice a limity pro jejich působení. Existuje řada otázek, které lze řešit pouze na bázi široké mezinárodní spolupráce. Tady si myslím, že výhoda malých a středních států je v tom, že mohou vystupovat pružně, v čase, kdy je to vhodné, doplňovat iniciativy velkých mocností, či přicházet s vlastními náměty, aniž by byly stranami v konfliktu podezírány, že sledují nějaké vlastní zištné mocenské cíle.

V zájmu středních a malých zemí je aktivně napomáhat vytváření a fungování takových uskupení či mezinárodních organizací, které posilují jistá určitá pravidla hry a násobí jejich vliv na řešení problémů, než by kdy měly jako samostatní činitelé v mezinárodních vztazích.

Česká republika patří mezi státy střední velikosti. Zařazuje se do skupiny zemí, které v mezinárodním společenství početně převažují. Při formulaci své zahraniční politiky k tomuto faktu přihlíží. Vychází též z intenzity zapojení do mezinárodní dělby práce. Důležitým vodítkem pro naši zahraničně politickou orientaci je systém hodnot, k němuž se hlásíme a které prosazujeme. Česká zahraniční politika přihlíží k procesům, které probíhají v mezinárodním společenství a které jsou souhrnně označovány jako globalizace. Je to dáno tím, že důsledky těchto procesů se promítají daleko bezprostředněji v malých ekonomikách, a teď myslím jak v pozitivním, tak v negativním smyslu slova.

Chtěl jsem se zmínit o těchto obecných otázkách, než se zaměřím na problematiku, která je hlavním tématem dnešního slyšení. Česká vláda si ve svém programovém prohlášení v srpnu 1998 vytýčila v oblasti zahraniční politiky několik prioritních cílů. Zastavím se tedy u dvou z nich, které byly dnes především zmiňovány. Prvním cílem bylo zapojení ČR do Severoatlantické aliance a druhým cílem přistoupení k EU. Tyto dva prioritní cíle v koncentrované podobě vyjadřují strategický zájem ČR, a to začlenění do stabilních mezinárodních struktur, zajišťujících mír, bezpečnost a prosperitu v Evropě a v celém euroatlantickém prostoru.

Prvního prioritního cíle, a to začlenění do Severoatlantické aliance, se podařilo dosáhnout v březnu 1999. V současné době se vláda zaměřuje na to, aby se ČR stala plnohodnotným členem aliance, aby se jako plnoprávný členský stát podílela na formulování politiky tohoto seskupení a svým konkrétním vkladem přispěla k naplňování jeho cílů. ČR plní povinnosti plynoucí z členství v alianci. Aktivně se zapojuje do jednání politických a vojenských výborů, účastní se zahraničních misí NATO, v současné době jde především o českou účast v misi KFOR v Kosovu, připravuje reformu svých ozbrojených sil a dokončuje úpravy své vnitrostátní legislativy.

Vláda považuje za významné, že se podařilo realizovat přislíbené zvýšení výdajů pro Ministerstvo obrany na úroveň 2,2 % HDP. Po teroristickém útoku na Spojené státy 11. září jsme zaujali spolu s ostatními členskými státy aliance jednoznačné stanovisko podporující Spojené státy v jejich rozhodném boji proti mezinárodnímu terorismu a nabídli jsme konkrétní vojenskou pomoc. Podpořili jsme vytváření mezinárodní teroristické koalice. A právě ve vytváření této koalice, široké koalice, vidím nadějný nový prvek v mezinárodních vztazích po studené válce. Účastníme se jednání, jež se týkají politiky aliance v nadcházejícím období a které zahrnuje perspektivu jejího dalšího rozšíření, rovněž vytváření evropské obranné identity, jakož i důsledky vytváření protiteroristické koalice, které implikují modifikaci vztahu aliance s Ruskem.

K tomu mi dovolte pár slov, neboť i toto téma tu bylo dnes zmíněno. Myslím, že přístup prezidenta Putina ke spolupráci s NATO v boji proti terorismu po 11. září přivedl některé alianční země k přesvědčení, že nastal čas na prohloubení a rozšíření spolupráce mezi aliancí a Ruskou federací. Uvažované prohloubení se dotýká jak změn v současném institucionálním aranžmá, tak v definování oblastí vhodných pro hlubší spolupráci. Uvažuje se o nahrazení současného jednacího orgánu orgánem novým, který by nezasedal jako dosud ve formátu "19 plus 1", ale již ve formátu "20". Tato institucionální změna spolu s definováním oblastí, které by mohly být projednávány ve formátu 20 je v současné době předmětem diskusí uvnitř aliance a samozřejmě mezi představiteli aliance a Ruské federace.

Česká republika si je vědoma pozitivní dynamiky, která je společným postojem v boji proti terorismu a která byla tímto společným postojem vytvořena. ČR se kloní k uvážlivému zhodnocení všech možností, které by mohly posílit bezpečnost euroatlantického prostoru a které současné zachovají rozhodovací a akční efektivitu aliance. A v tomto duchu budeme i nadále přispívat do diskuse spojenců svými názory a samozřejmě i svými specifickými zkušenostmi.

Osobně nesdílím názor některých našich spojenců, že bychom měli tento nový systém zavést již v prosinci tohoto roku na ministerském zasedání. Myslím si, že potřebujeme více času prodiskutovat přesné kontury toho, co je možné projednávat ve formátu jen 19 (např. rozšíření, použití čl. 5 apod.) a co ve formátu 20 (např. boj proti terorismu, zbraně hromadného ničení atd.) Dovedu si ale realisticky představit dosažení dohody někdy na jaře příštího roku.

Připravujeme se na to, že v příštím roce, v listopadu, budeme hostit konferenci NATO na nejvyšší úrovni, což se jistě zapíše jako významná událost do historie aliance. Očekáváme, že pražská konference přijme důležitá usnesení o další politice aliance a jejím dalším rozšíření. Rád bych se podělil o svůj dojem z mého jednání s představiteli aliance i Spojených států, že k tomuto rozšíření v Praze dojde a že to bude rozšíření spíše významnější než menší.

Dalším prioritním cílem, který vláda nazývá prioritou č. 1, je přistoupení ČR k EU. V současné době se jednání o přistoupení k EU dostává do závěrečné fáze. Pravidelná zpráva Evropské komise o ČR za letošní rok ocenila pokrok, k němuž v ČR v přípravě na vstup do unie došlo. Existuje tedy reálná perspektiva, že jednání o přistoupení k unii budou dokončena v příštím roce a po ratifikaci smlouvy o přistoupení k unii v roce 2003 by se ČR spolu s dalšími některými kandidátskými státy mohla stát členským státem unie někdy na začátku roku 2004. ČR mát tak na dosah historickou šanci, která je co do významu srovnatelná, aspoň si to myslím, s vytvořením samostatného Československého státu v roce 1918. Vstupem ČR do unie se naplní vize, kterou v roce 1921 formuloval československý prezident T. G. Masaryk, kdy mluvil o Evropě, cituji, "jako o velké dohodě velkých a malých národů, v níž by se žádný stát nepokoušel zaujmout panující postavení".

EU je jedinečným společenstvím velkých a malých států, v němž byla tradiční mocenská rivalita nahrazena permanentním vyjednáváním a hledáním společných zájmů členských států při dobrovolném sdílení státní suverenity nebo aspoň části státní suverenity.

Je třeba říci, že ČR značně pokročila v procesu faktického začleňování do unie. Stačí uvést, že unie je pro ČR nejvýznamnějším obchodním partnerem, do unie směřuje téměř 70 % českého vývozu, což je více než u mnohých členských států - např. Dánska nebo Velké Británie. Značně pokročila harmonizace české legislativy s legislativou unie. Nemohu opomenout, že ČR jako budoucí členský stát se plně zapojuje do společné zahraniční a bezpečnostní politiky unie; tato kapitola 27 byla v té pravidelné zprávě vysoce ceněna. Podporujeme vytváření evropské bezpečnostní a obranné politiky a nabídli jsme na výzvu unie český kontingent o počtu jednoho tisíce osob k vytvoření vojenských sil unie. Jako členský stát NATO má ČR zájem na tom, aby vytváření evropské bezpečnostní a obranné politiky nevedlo k oslabování transatlantického spojenectví mezi NATO a unií a k uvolnění soudržnosti NATO. Zasazujeme se o to, aby došlo k vytvoření efektivních a funkčních vztahů mezi NATO a EU, které odpovídají podmínkám a posilují bezpečnost a stabilitu na našem kontinentu.

Vstup do EU bude pro nás znamenat završení procesu velkých politických změn po roce 1989 a významné posílení mezinárodního postavení ČR. Budeme se moci aktivně podílet na jednáních o budoucí podobě EU i o charakteru jejích institucí. Takovou možnost ovlivňovat vývoj v Evropě český stát ještě nikdy v historii neměl. Již v březnu příštího roku, jak tu bylo řečeno, se zástupci ČR, budou to tři (jeden za vládu a dva za Parlament ČR), budou se moci účastnit evropského konventu, který bude připravovat mezivládní konferenci EU v roce 2004. Jsem přesvědčen, že ČR se jí již bude účastnit jako plnoprávný členský stát. A myslím si, že je povinností všech, kdo mají na mysli české národní zájmy, učinit vše, aby se tato velká šance stala skutečností a politickou realitou.

V příštím roce čeká vládu i Parlament mnoho práce, aby se podařilo tento prioritní zájem realizovat. Vláda bude pokračovat v přípravách na vstup do EU a bude současně usilovat už o dojednání smlouvy o přistoupení ČR k unii. Bude mít přitom na paměti oprávněné zájmy ČR a jejích obyvatel.

Rád bych vyjádřil naději, že v plánovaném referendu o dojednané smlouvě o přistoupení ČR k unii vyzvou představitelé všech parlamentních stran občany, aby svým hlasem vstup ČR do unie podpořili.

I když v popředí pozornosti vlády jsou otázky spojené s přípravou na vstup do unie, nelze opomíjet a podceňovat významnou debatu o budoucnosti EU, která v současné době probíhá a k níž dala podnět Evropská rada v Nice loni v prosinci.

Debata je podle rozhodnutí z Nice orientována do 4 tématických oblastí:

  1. Na právní statut Charty základních práv EU, kterou zmínil pan prezident republiky.
  2. Na zjednodušení struktury smluv o EU.
  3. Na vymezení kompetencí mezi různými úrovněmi rozhodování v EU.
  4. Na roli národních parlamentů v architektuře integrace.

Debata o směřování evropské integrace probíhá prakticky neustále. Zatím však nikdy nedošlo k tomu, aby měla řízený charakter a jasné zaměření. Poprvé v historii evropské integrace byly k debatě o budoucnosti unie přizvány rovněž kandidátské státy.

Jaké názory zastává vláda k probíhající diskusi o budoucnosti Evropy? Vláda si přeje silnou Evropskou unii, která hraje významnou roli ve světě. Chápe Evropskou unii jako jedinečný a otevřený projekt, kterému se dařilo a daří zajišťovat základní cíle, tj. mír, stabilitu, prosperitu i vnitřní bezpečnost na evropském kontinentu.

Myslím si, že koncepce sociálně tržního hospodářství k tomu poskytuje spolehlivý základ. Evropská unie, má-li úspěšně čelit výzvám globalizace, musí pokročit dále směrem k těsnější integraci. Zároveň však musí dbát na to, aby všechny národní, kulturní a jazykové identity byly plně respektovány a zachovány. Dosavadní vývoj potvrzuje, že nastoupená cesta byla správná a že ten zvolený model prokázal svou životaschopnost. Nyní jde o to tento model zdokonalit a vytvořit z něho významného činitele vytvářejícího světové uspořádání v tomto století.

V řadě statí a v řadě veřejných vystoupení, zvláště samozřejmě v zahraničí, jsem vyjádřil jako člen české vlády svůj názor na budoucnost Evropské unie. Uvítal jsem, že všechny zásadní příspěvky, které dosud zazněly o debatě budoucnosti Evropy, se přihlásily k rozšíření unie a mnohé označily rozšíření za zcela zásadní úkol.

Pokud jde o další vývoj Evropské unie, soudím, že spolehlivým vodítkem jsou hodnoty, na kterých je unie postavena. Demokracie, právní řád, ochrana lidských práv, solidarita a potenciál k ekonomické inovaci a efektivitě. Cílem je dynamicky se rozvíjející, ekonomicky prosperující, sociálně spravedlivá a politicky se sjednocující unie, která si vytváří dostatek nástrojů k obhajobě a prosazování svých hodnot a zájmů.

Přemýšlíme o stanoviscích k tématům, které sama unie formulovala loni v prosinci. Podotýkám, že tak činíme jako kandidátský stát, který dosud nemá konkrétní zkušenosti s fungováním unie takříkajíc zevnitř. Máme však na základě dosavadních poznatků a dosavadní spolupráce s unií i vlastní hodnocení evropského integračního procesu, dostatek informací, abychom se mohli k tomuto vývoji integrace odpovědně vyslovit.

Máme za to, že funkční delimitace pravomocí mezi unií a členskými zeměmi včetně regionů na základě důsledně uplatňovaného principu subsidiarity je žádoucí. Snaha přenést odpovědnost i rozhodovací pravomoci na nejvyšší kompetentní úroveň by však neměla vyústit ve zpochybnění úlohy nadnárodních orgánů. Pokud jde o další vývoj integračního procesu, přiznám se, že přikládám velký význam komunitárnímu způsobu. Tím samozřejmě nechci zpochybnit účelnost a oprávněnost mezivládního přístupu především v těch oblastech, kde je a v budoucnosti může být z různých důvodů účinně využíván. Soudím, že mohou vedle sebe společně existovat politiky společenství budované jak na komunitárním přístupu, tak na mezivládní spolupráci.

Rozvoj a podle mě prohlubování integračního procesu však nepochybně povede k tomu, že původní mezivládní spolupráce se v některých oblastech přemění v komunitární tak, jak jsme to viděli například u části třetího pilíře unie. V rozšířené unii by mělo docházet k prohlubování integračního procesu. Měla by být posílena role Evropské komise, a to především jako iniciátora a motoru integračního procesu a také jako strážce zájmů malých a středních členských států.

Rovněž jsem přesvědčen, že úloha Evropského parlamentu by se měla zvýšit. Váha a místo Evropského parlamentu v systému institucí unie se bude odvíjet od toho, jaké pravomoci a jakou strukturu bude mít, ale též od toho, nakolik bude respektován občany. Těsnější vztahy mezi Evropským parlamentem a národními parlamenty a vymezení jejich rolí při dalším rozvoji integrace je nepochybně otázka, kterou budeme pečlivě posuzovat. Zjednodušení základních smluv Evropské unie je velmi žádoucí. Přispěje to k daleko lepšímu pochopení té velmi složité evropské stavby.

Pokud jde o Chartu základních práv občanů Evropské unie, jsem přesvědčen, že je velmi žádoucí změnit jejich současný zcela deklaratorní statut a posílit její právní závaznost. Mám za to, že nadchází čas, abychom s využívám relevantní části Charty a samozřejmě výsledky diskuse o zpřesnění kompetencí vypracovali základní dokument definující principy, cíle a institucionální uspořádání unie. Přiznám se, že mi je zcela jedno, jestli se tento dokument bude jmenovat ústava nebo jakkoliv jinak, ale měl by přehlednou a srozumitelnou formou oslovit Evropany, ale nejenom Evropany - i obyvatele ostatních kontinentů.

S uspokojením jsem zaznamenal, že v zásadních příspěvcích do debaty o budoucnosti unie se všichni účastníci shodli na tom, že budoucí Evropská unie bude tvořena národními státy. Pro zrušení národních států se nikdo nevyslovil. V této otázce je široký konsensus. Mojí představou je Evropská unie, která bude otevřeným a pružným systémem tvořeným národními státy, který bude k dosažení svých cílů maximálně využívat komunitárního přístupu a podle potřeby i mezinárodní spolupráce. Jde tedy o uspořádání, které se vyznačuje demokratickou a sociální soudržností, v němž se občané ztotožňují s evropskou identitou právě prostřednictvím identity národní, regionální i místní. Jde tedy o jednotu budovanou na základě rozmanitosti.

Závěrem mi dovolte velmi krátce reagovat na to, co tu řekl pan předseda Senátu Petr Pithart. Velmi oceňuji pochvalu, kterou pan předseda Senátu adresoval směrem k zahraniční politice obecně i za vyjednávání s Bruselem konkrétně. Pan předseda vysvětlil, že se soustředil především na některé negativní jevy, na kritiku a na některou z těch kritik, s níž se nemohu ztotožnit, si dovolím reagovat.

Jsem hlavním vyjednavačem české vlády s Rakouskem o složité otázce Temelína. A musím zdůraznit, že během těchto nesmírně citlivých, nesmírně složitých jednání nikdo v Rakousku ani nenaznačil, že by vnímal naše jednání jako povýšenecké nebo arogantní. A naopak právě proto, že vyjednáváme racionálně a s pochopením pro nesmírně složité situace v obou zemích, a řekl bych zvláště dnes v Rakousku, jsem přesvědčen, že dojdeme k dohodě a dojdeme k dohodě velmi velmi brzo.

Rovněž si myslím, že právě na základě dohody a dobré spolupráce a porozumění mezi sociálními demokraty v České republice a v Německu jsme dnes svědky situace, kdy česko-německé vztahy nebyly nikdy lepší.

Pan předseda Senátu rovněž kritizoval komunikační strategii, za kterou zodpovídá Ministerstvo zahraničních věcí. Ano, o jednotlivých prvcích a produktech této komunikační strategie lze jistě diskutovat a já sám znám řadu brožurek, které jsou silně poznamenány úřednickou šedí. Ale myslím si, že je třeba vnímat, že v poslední době přešla komunikační strategie do daleko viditelnější fáze přímé komunikace, a konstatuji, že není snadné pro Ministerstvo zahraničních věcí a současnou vládu se dostat do sdělovacích prostředků, tím myslím především vlivné sdělovací prostředky, elektronické prostředky. Ale ptám se na půdě Senátu Parlamentu ČR, kde je komunikační strategie Parlamentu? Konstatuji, že v zemích, které vstupovaly minule do EU, v nemenší míře než vlády to byly právě parlamenty, kdo šířil písemné i další informace o EU.

Současná česká vláda je často inspirována právě produkty například švédského parlamentu. Čili velmi bych ocenil, když už je směrována kritika na vládní komunikační strategii na půdě Parlamentu, aby se představitelé Parlamentu zamysleli nad vlastním příspěvkem k této společné důležité roli.

A poslední poznámku. Pan předseda Senátu tvrdil, že podpora občanů ČR pro vstup do EU klesá. Asi čteme jiné výzkumy veřejných mínění, i když se ta čísla od jedné organizace k jiné poněkud liší. Ale mají jeden společný jmenovatel. Podpora členství v poslední době neklesá. 60 % občanů by šlo k referendu, z toho 45 % je ochotno hlasovat pro vstup ČR do EU, 15 % je jednoznačně proti, 40 % je nerozhodnutých. A těchto 40 % se musí stát terčem naší, jak doufám, společné komunikační strategie, aby se Česká republika v referendu jasně vyslovila pro vstup do EU, což si myslím, že je naším společným zájmem napříč politickými stranami.

Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Děkuji panu místopředsedovi vlády a ministru zahraničí za jeho příspěvek.

Technicky bych vás rád seznámil s tím, že nyní by následovala diskuse k vystoupení pana ministra zahraničí, ve 13.00 hodin bude půlhodinová přestávka na občerstvení a ve 13.30 hodin bychom pak pokračovali.

Nyní se přihlásil o slovo pan předseda Senátu.

Předseda Senátu Petr Pithart: Jsem některým z vás dlužen odpověď.

Kolegovi Mezihorákovi. Jistě bychom dokázali spolu a s řadou z vás vést zajímavé debaty o principu federalismu jako o prvku, který horizontální dělbu moci prohlubuje dělbou vertikální. Ale byl jsem vědomě, explicitně zdrženlivý. Také proto, že respektuji naše veřejné mínění nepříliš zasvěcené, které má prostě s federativním principem špatné zkušenosti. A mluvit o budoucí Evropě jako o federaci by bez přípravy nemuselo mít žádoucí efekt.

Naše federace nefungovala po roce 1968, pak se rozpadla tři roky po listopadu 1989. My s tím nemáme dobré zkušenosti, neumíme tento princip aplikovat. Všimněte si, jak obtížně jsme prosadili elementární decentralizaci této země. Jsem tudíž přesvědčen, že to vyžaduje přípravu, v nejlepším slova smyslu osvětu.

Ale navíc jsem řekl, že si myslím, že zvenčí, alespoň já, prostě nejsem s to zvážit, jaká má být míra nadnárodního a mezivládního prvku v rozhodování EU. Jsem přesvědčen, že na to brzy přijdeme, až budeme uvnitř, ale netroufám si zaujmout stanovisko, pokud jsme vně.

Kolegovi Danielu Kroupovi. Český národní zájem není sumou zájmů občanů. Naštěstí to jsem neřekl, to by bylo opravdu naprosto triviální. Řekl jsem, že český národní zájem je sumou občanů České republiky na rozšíření akčního radia, v němž budou studovat, pracovat, obchodovat, hlasovat. Jsem přesvědčen, že teprve v tomto prostoru si začneme uvědomovat víc než dosud, co to je český národní zájem.

Debata, o které mluvíte, která vám tak chybí, přijde. Teď prostě se nedaří, dokonce málokdo cítí její potřebu. Kdyby to mělo být takto i napříště, bylo by to povážlivé. Jsem přesvědčen, že si naše národní zájmy začneme přesněji uvědomovat v rámci EU a začne tato debata, o které mluvíte, po které voláte a bez které stát není státem. Není-li prostě základní konsenzus v otázkách zahraniční politiky a národního zájmu, je to stát jen svého druhu.

Kolegovi Kuberovi bych řekl: nejenom vy, ale také já se často rád nechávám unášet obrazy. Obraz Evropské unie jako toliko akciové společnosti je svůdný svou superstřízlivostí, až takovým lehkým cynismem. Myslím si, že to tak úplně není, i když to tak vypadá. Teď před rozšířením všichni počítají, co kdo získá, co kdo ztratí, vypadá to tak. Ale kdyby byla EU opravdu jenom akciovou společností, vůbec by se do rozšiřování nepouštěla. Jsem hluboce přesvědčen, že se přece jenom v tomto imperativu ozývají ty původní zakladatelské, ano řeknu, ideály, protože na tom mnozí přece prodělají. A zejména ti, kteří jsou už uvnitř - jak ti, kteří budou přispívat, tak ti, jejichž zdroje z EU se zmenší.

Je v tom pořád ještě kus idealismu. A teď je v tom navíc ještě podle mého názoru prvek, potřeba společné obrany, a to znamená také ochoty něco pro tuto obranu udělat. Na to už akciová společnost nestačí. Myslím, že právě Balkán byl důkazem, že Evropa se opravdu propadala jenom k počtářství. Teď si všichni uvědomujeme, že za ty hodnoty, o kterých tady mluvíme, bude občas třeba také něco obětovat, něco víc než jenom peníze. Tedy nová bezpečnostní situace ve světě i v Evropě, na Balkáně podle mého názoru oživuje původní ideály, na základě kterých unie vznikla. Nenechejme se strhnout pocity, že jsme jenom předmětem výpočtů a kalkulací. Není to naštěstí tak.

Kolega Sobotka se ptá, v té otázce je asi obsaženo, zda bychom nemohli být Švýcarskem nebo Norskem. Myslím, že mnozí bychom byli rádi Švýcarskem nebo Norskem. Přinejmenším jsou to země velmi bohaté a velmi dobře demokratické. Dánsko je členem EU, ale patrně jste chtěl připomenout onu epizodu z roku 1992, kdy Dánové v referendu řekli NE Maastrichtské smlouvě a po roce vyjednávání opravili tento verdikt. Ano, v Evropské unii, zejména teď pokud jde o Měnovou unii, existují různé okruhy zaangažovanosti a my nepochybně budeme zvažovat, do kterých z těchto okruhů budeme chtít vstoupit.

Švýcarsko a Norsko jsou země, kde se nejméně jednou, ale spíše dvakrát hlasovalo v referendu o členství. Výsledek byl vždy těsný. Možná, že příští hlasování dopadne tak, že obě země vstoupí. Zejména Norové si stěžují, že beztak musí všechny normy EU implementovat, jinak by nemohli fungovat a obchodovat, ale nemohou je ovlivnit. To bude možná důvod, proč se v příštím rozhodování postaví k členství jinak než dosud.

Pane ministře, než začal melkský proces, jsem hluboce přesvědčen, že jsem slyšel výroky, které byly povýšenecké a arogantní - to je naše věc, do toho nikomu nic není, jsme suverénní stát a nikdo nám do Temelína mluvit nebude. Doložím to. Nebyly to výroky z úst bezvýznamných osob. Od doby melkského procesu je to úplně o něčem jiném. Začátek nebyl ale šťastný.

Řekl jsem, že podpora teď začala stoupat. Vyslovil jsem hypotézu, že to možná souvisí s uvědoměním si nových bezpečnostních rizik i toho, že EU v tom bude hrát svou roli, že bude muset daleko energičtěji bojovat například proti terorismu na svém území. To, co jsme se dozvěděli ze Španělska, jak je nemožné vyžádat si zadrženého teroristu jen proto, že byl zadržen ve Francii, je důkaz, že Evropa tady má velké možnosti a rezervy. Doufám, že lehce stoupající podpora u našich lidí s tímto souvisí a musíme toho umět využít. Děkuji.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Nyní prosím otázky na ministra zahraničí Kavana. Kolegyně Rögnerová.

Senátorka Helena Rögnerová: Vážený pane ministře, dovolím si jednu otázku. Jsem ráda, že jsem z vašich úst zaslechla ucelenou představu vlády o tom, jaká má být budoucnost EU, ale chtěla jsem se zeptat, jestli toto vaše stanovisko odráží do určité míry názory široké veřejnosti. Tady se přikláním k tomu, že by debata měla probíhat, protože v oblasti mých pocitů spíše je, že naši občané buď nemají vydiskutováno, nebo nejsou připraveni předat příliš mnoho kompetencí do nějakého útvaru, který stojí mimo.

Myslím si, že v této souvislosti by bylo dobré, aby i více došlo ke komunikaci mezi Parlamentem, oběma komorami a jeho výbory a Ministerstvem zahraničních věci.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, paní kolegyně. Kdo chce dále položit otázku? Pan kolega Kubera, po něm pan místopředseda Ruml.

Senátor Jaroslav Kubera: Zeptal bych se pana ministra zahraničních věcí, zda si myslí, zda je možnost obsadit post předsedy valného shromáždění OSN pro Českou republiku natolik významná, že nezáleží na tom, kdo bude v této funkci Českou republiku reprezentovat.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji, pan místopředseda Ruml.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Z hlediska projednávaného tématu je to otázka patrně marginální. Ještě na konto česko-rakouských vztahů. Věřím vám, že centrální rakouské orgány nemají pocit přezíravosti ze strany České republiky. Nicméně se chci zeptat, zda si myslíte, že takový pocit nemůže mít hejtman příslušné rakouské země, na jehož adresu premiér Zeman ještě před melkským procesem prohlásil, že on pro něj není partnerem, že pro něj je partner rakouský premiér Schüssel. Při známé kompetenci a síle jednotlivých zemí v Rakousku si nemyslíte, že toto byl přezíravý postoj České republiky?

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Kolega Peter Morávek.

Senátor Peter Morávek: Pane ministře, zeptal bych se vás, do jaké míry si myslíte, že je zatím ne dost vysoká podpora českého začleňování do EU poplatná zkušenosti s transformací v České republice jako takové, tzn. zkušenosti uvnitř země i mnoho negativních dopadů na některé vrstvy obyvatelstva.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám. Kdo se dále hlásí o právo položit otázku panu ministrovi? Pan poslanec Zahradil.

Poslanec Jan Zahradil: Chtěl bych se zeptat pana ministra, jak si vysvětluje ten jev, že je v České republice velmi diverzifikovaná podpora vstupu do EU u elektorátu jednotlivých politických stran, a jak si především vysvětluje ten fakt, že pokud jde o politickou stranu, kterou reprezentuje on, tedy ČSSD, je podpora vstupu do EU výrazně nižší než u některých jiných politických stran, především ODS nebo Unie svobody. Pokud je mi známo, podpora vstupu do EU u voličů ČSSD, jak vyplývá z průzkumu veřejného mínění, se pohybuje zhruba okolo 40 možná dokonce pod 40%.

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane poslanče. Kdo se dále hlásí? Nikdo. Prosím pana ministra, aby se dostavil k mikrofonu a odpověděl na otázky.

Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR Jan Kavan: Paní senátorka Rögnerová: Zda názor, který jsem tu vyslovil, a já jsem zdůraznil ve svém přípěvku, že ho vyslovuji jako člen české vlády, odráží názor široké veřejnosti.

Myslím, že máte pravdu v tom, že v této chvíli nic takového tvrdit nelze a ani jsem se o to nepokoušel. Myslím si, že je povinností nás všech, vlády a Parlamentu a aktivních politiků, zvláště těch, kteří podporují vstup ČR do EU, podporovat tuto celonárodní diskusi jak o výhodách, tak o nevýhodách vstupu ČR do EU. Doufám, že tato diskuse bude úzce propojena s diskusí o EU, a to nejen o institucionálních strukturách, které jsou složité, ale především o zaměření obsahu unie, role nejen národních parlamentů, ale i regionů a jednotlivých občanů jako evropských občanů v unii. Diskuse teprve o tom začala. Nakonec i v nejvyšších složkách EU k této diskusi vyzval summit EU teprve v prosinci loňského roku v Nice a diskuse byla konstatována v březnu letošního roku.

Přiznám se, že bych velmi rád, kdyby byla větší podpora ve sdělovacích prostředcích a od populárních politiků, kteří mají snazší přístup do elektronických médií a na stránky sdělovacích prostředků pro tuto diskusi.

Jako ministr, který odpovídá za proces integrace a za naše přistoupení k EU, rozeslal jsem již před časem dopisy všem parlamentním výborům, vyzval jsem k této diskusi. Například výbor Senátu pro integraci, jehož předseda senátor Skalický mě pozval na jednu diskusi - doufám, že diskusí bude více a že se tato diskuse promítne i do sdělovacích prostředků, abychom mohli zangažovat širší veřejnost.

Máte pravdu v tom, že v tuto chvíli je tu ještě velký prostor pro naši práci, jíž bychom veřejnost angažovali, a velký prostor pro to, o čem hovořili již moji předřečníci, pro vytvoření aspoň základního předpokladu pro konsensuální pohled na budoucnost. Ani ten tu není, takže v tuto chvíli, kdy se budeme muset rozhodovat, kteří tři zástupci budou Českou republiku reprezentovat v konventu a jakým způsobem tam budou předkládat názory České republiky na budoucnost unie, si to nedovedu snadno představit, ale vzhledem k tomu, že březnové datum je téměř za rohem, doufám, že nás to všechny donutí soustředit se daleko více na tento problém.

Dále zde byla položena otázka, zda záleží na tom, kdo bude reprezentovat Českou republiku v příštím předsednictví Valného shromáždění OSN. V tuto chvíli vůbec ani není jasné, zda Česká republika bude předsednickou zemí Valného shromáždění OSN, nerozhodla se tak regionální skupina. Regionální skupina východní a střední Evropy má v tom rotačním systému právo vybrat ze svého středu zemi i osobnost, která bude předsedat 57. zasedání Valného shromáždění OSN. V této chvíli neexistuje konsensus mezi zeměmi v této regionální skupině, ale stále se jedná. Česká republika má významný zájem, aby tato regionální skupina se shodla na konsensuálním kandidátovi. Za posledních dvacet let tato skupina, byť je poměrně heterogenní, se vždy na společném kandidátovi v různých funkcích shodla. Bylo by škoda, kdyby se neshodla letos. Předpokládám, je to můj odhad a jakési mé přání, které jsem rovněž tlumočil svým partnerům, ministrům zahraničních věcí z těchto zemí, že bychom se jako skupina měli vyjádřit do konce ledna příštího roku.

Česká republika je jedním ze dvou kandidátů z této skupiny. Tím druhým je Bělorusko. V případě, že se neshodneme na konsensuálním kandidátovi, dojde k tzv. bojovému hlasování v září 2002 přímo v plénu Valného shromáždění OSN a pak budou rozhodovat hlasy všech 189 členských států OSN. Pak bude skutečně záležet na tom, která země a která osobnost reprezentující tuto zemi získá největší podporu. Vzhledem ke struktuře členských států OSN velký vliv na toto rozhodnutí budou mít státy tzv. třetího světa, to znamená státy rozvojové, které dnes ve valném shromáždění OSN tvoří naprostou většinu. Řada z nich se bude rozhodovat i na základě jejich vnímání, co daná země a daný politik je schopen či ochoten pro daný region či kontinent jako předseda Valného shromáždění OSN učinit. I o tom dnes neformálně v bilaterálních jednáních jednáme a jako ministr zahraničních věcí České republiky jednám.

Ještě mi dovolte jednu poznámku. Není pravda to, co se píše ve sdělovacích prostředcích, že vláda uvolnila 113 milionů korun na nějakou kampaň. Neuvolnila bohužel ani korunu a velmi mě to mrzí. Vláda se rozhodla, že počká, až jak to hlasování dopadne a zda Česká republika a já jako kandidát, který byl zvolen českou vládou, uspěji či nikoliv. A pokud uspěji, česká vláda uvolnila na rok 2002 asi 54 milionů korun, které stejně zapomněla dát do rezervy, takže o tom bude rozhodovat až Parlament, protože ve státním rozpočtu to zatím není a na rok 2003 dalších asi 55 milionů korun pro provoz kanceláře předsedy Valného shromáždění OSN, který bude zahrnovat práci 13 diplomatů a dalšího aparátu, veškeré výdaje související s pobytem těchto diplomatů ve Spojených státech. Znamená to, že tam není nic na kampaň, a já jsem nepodnikl a nemíním podniknout ani jednu jedinou cestu po světě v rámci jakékoliv kampaně. Nemám a nebudu to mít v úmyslu. Protože ale jednám v rámci bilaterálních jednání s řadou ministrů zahraničních věcí především o možnostech českého vývozu, toto je historicky exportně zaměřená země, tak při takovýchto jednáních se o naší kandidatuře zmiňuji a to poměrně pravidelně.

Z reakcí, které mám, a to nejen z Evropy, ale i z Latinské Ameriky a Afriky, částečně Asie, musím říci, že mám velmi pozitivní dojem, ale jsme na začátku.

Tady bych ještě navázal na poznámku pana předsedy Senátu. Možná, že tady došlo, když ne k hlubokému, tak k jistému nedorozumění, za které se omlouvám. Vnímal jsem poznámku o povýšeneckém a arogantním jednání o Temelínu s Rakouskem jako o jednání. Začátkem jednání pro mě je, možná omylem, melkský proces, protože předtím se de facto nejednalo. Jedná se od prosince loňského roku, kdy jsme zahájili jednací proces v Melku, a proto argumentuji, že během tohoto melkského procesu, kdy to mám já na starosti, k takovémuto povýšeneckému a arogantnímu jednání s našimi rakouskými partnery nedošlo, přestože jsem se nikdy netajil tím, že tato jednání jsou nesmírně citlivá, nesmírně složitá a že se říkají věci, které nejsou vždy druhé straně příjemné.

Pan senátor Ruml uvedl konkrétní příklad. Je to příklad z doby před začátkem melkského procesu, a já bych to tady kvalitativně odlišoval. Obecně souhlasím s tím, že před začátkem melkského procesu na obou stranách se říkaly věci, které byly nespravedlivé, arogantní, povýšenecké apod.

Obecně k příkladu, který jste dal. Skutečně se domnívám, že nově zvolení hejtmani by měli být partnery například hornorakouským představitelům. V tomto smyslu si myslím, že by bylo podceňováním role například jihočeského hejtmana, aby nevnímal hornorakouského představitele jako partnera, že by partnerem hornorakouskému představiteli musel být premiér Zeman, který podepsal melkský proces s kancléřem Schüsselem jako se svým partnerem, čímž nijak nehodnotím, zda vysvětlení tohoto partnerství zaznělo povýšenecky, nebo ne. Osobně se jako diplomat velmi ostře stavím proti jakýmkoliv silným slovům, povýšeneckému, arogantnímu tónu, bouchání do stolu, zdůrazňování jedinečnosti té či oné strany.

Nedomnívám se, že to pomáhá nalézt řešení. Nejde tady jen o Temelín, jde tady o dobré sousedské vztahy se zemí, která zůstane naším sousedem, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, a myslím si, že znakem dobré zahraniční politiky je i schopnost míti sousedské vztahy se zemí, která má vládu, s níž nemusíme souhlasit.

Pan senátor Morávek se mě ptal, zda malá podpora pro EU má něco společného s ne vždy dobrými zkušenostmi českých občanů s transformací. Pravděpodobně aspoň část těch našich občanů, na něž transformace dopadla tíživě, jejichž sociální postavení se aspoň na čas zhoršilo, dovedu si představit, že tito lidé mají jednak obavu z dalších změn a vstup ČR do EU bude znamenat velkou kvalitativní změnu, s největší pravděpodobností rovněž patří mezi tu část obyvatelstva, která má nejméně informací o tom, jak ta EU skutečně funguje, jaký dopad bude mít právě na ty sociálně slabší občany.

To souvisí částečně i s otázkou pana poslance Zahradila, kde samozřejmě vnímám skutečnost, na kterou mě upozornil, a to, že lektorát ČSSD, jehož vláda je výrazně proevropská a je tak vnímána i Evropskou unií, že lektorát ČSSD podporuje podle výzkumu zatím asi 40 procenty Evropskou unii. To je dáno tím, že právě mezi řadou voličů ČSSD jsou občané, kteří jsou sociálně slabší a kteří mají obavy, jsou přesvědčeni, že oprávněné obavy, že vstupem do EU daleko s atmosférou větší konkurence se dostanou do situace, kdy jejich menší platy, jejich slabší sociální postavení je postaví do situace ještě nepříznivější a ještě méně schopné obstát v té společnosti. Tady se domnívám, že částečně jde o jistý nedostatek informací, o nedostatek informací o sociální politice unie, o těch polštářích, které právě pro tento sociální dopad unie vytváří prostřednictvím svých strukturálních a kohezních fondů, že to je dopad i jistého způsobu prezentování unie v posledních letech ve sdělovacích prostředcích, a je i na nás, a já patřím k těm, kteří vyzvali k diskusi uvnitř ČSSD o EU, a myslím si, že před posledním sjezdem ta diskuse byla obsáhlá a prospěšná a vedla k tomu, že sjezd ČSSD se shodl na dvou velmi jasně proevpropských rezolucích. Ale uznávám, že před námi je ještě velká práce -přesvědčit všechny naše voliče, že i pro sociální slabší voliče a i pro nezaměstnané vstup do EU může dlouhodobě býti prospěšný, neboť i EU má programy pro zaměstnanost, programy pro vytváření pracovních příležitostí, programy, které sociálně slabším občanům mohou pomoci. Tento úkol musíme stále ještě zvládnout.

Myslím, že to jsou všechny otázky, které jsem dostal.

Předseda Senátu Petr Pithart: Ano, pane ministře, děkuji vám, odpověděl jste na všechny otázka a tak se nyní otevřel prostor pro vystoupení zástupců věcně příslušných výborů Senátu a Poslanecké sněmovny. Řeknu dopředu, že vystoupí tři páni předsedové. Předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Michael Žantovský, předseda Výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny Petr Nečas a za předsedu Výboru pro evropskou integraci Poslanecké sněmovny vystoupí pan poslanec Zahradil. Takže prosím kolegu Michaela Žantovského, aby se ujal slova. Po těchto vystoupeních bude přestávka. Prosím.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji, pane předsedo. Já jsem si bohužel nestačil svoje poznámky vytisknout, tak se je budu snažit čísti. Já bych se nevěnoval ve svém vystoupení všem aspektům evropské integrace a české zahraniční politiky, neboť mám, tuším, vymezeno pouze deset minut. Omezím se na jeden problém a je to otázka evropské bezpečnostní a obranné politiky. A k této politice bych poznamenal něco o velrybách. Velryba má mezi rybami dvojí postavení. Lze se na ni dívat dvěma odlišnými způsoby. Z velké dálky se jeví jako hodně velká ryba, zatímco zblízka to vůbec žádná ryba není. Cosi z této duální optiky vyvstane na mysli, když hovoříme o evropské obranné a bezpečnostní politice. Zdálky je to cosi, co se jeví jako nanejvýš žádoucí, přínosné ba nutné. Rýsující se politická dimenze Evropy, požadavky účelnější dělby práce a nákladů bezpečnostní oblasti si něco takového přímo vyžadují. Viděno zblízka se však zatím zdá, že problém s evropskou bezpečnostní a obrannou politikou je zatím v tom, že se týká jenom části Evropy, jenom tak trochu bezpečnosti, velmi málo obrany a vůbec ne politiky. Politika je zde nahrazována postoji. Postoje, emoce, chutě a nechutě, preference a přání ještě netvoří bezpečností politiku. Každá skutečná bezpečnostní politika počíná od formulace zájmů a ambic, analýzy rizik a hrozeb a definice cílů a prostředků, jak těchto cílů dosáhnout. Taková analýza zatím v oficiálních dokumentech o evropské bezpečnostní a obranné politice převážně chybí.

Ta trochu nereálná povaha debaty byla umožněna zatím tím, že na obzoru nebyla žádná vážná bezpečnostní hrozba a že důkladné analýze potenciálních rizik a hrozeb bránily ohledy, kterým se říká politická korektnost. Místo takové analýzy se občas ozývalo vágní mumlání o politické nestabilitě v jihovýchodní Evropě, bolestivých změnách v zemích bývalého Sovětského svazu, trnité cestě k míru na Středním východě nebo nebezpečí šíření zbraní hromadného ničení blíže nespecifikovanými režimy a skupinami. Svým způsobem to byla polovážná bezpečnostní politika. Ta politika předpokládá vytvoření sil rychlého nasazení o 60 000 osobách pro operace tzv. petersberského typu či mírové operace a operace řešení krizí. Tato síla by měla být schopna operačního nasazení po summitu EU v Lakenu v polovině příštího měsíce. Jestliže však 90 % úspěchu, jak říká Woody Allan, spočívá v tom se vůbec dostavit, mám trochu pochybnosti o tom, zda by se v případě potřeby celá toto síla skutečně dostavila.

V dokumentech o evropské bezpečnosti a obranné politice se hovoří o potřebě těsné spolupráce s NATO a současně o schopnosti autonomní role v situacích, v kterých se Spojené státy rozhodnou se nezúčastnit, anebo k jejich řešení nejsou pozvány. Hovoří se v ní o autonomní kapacitě, která ovšem bude využívat prostředků na to, aby vůbec viděla, slyšela a mohla se přepravit z jednoho místa na druhé. Tato politika zatím nehodlá přiznat spolurozhodovací roli tzv. NEA´s, to jsou členské státy NATO, které nejsou členy EU, navzdory tomu, že by potřebovala jejich souhlas a praktickou spolupráci prakticky v každé myslitelné mírové operaci, možná s výjimkou Irska. Není třeba být (talirandem?), abychom si uvědomili, že v současné bezpečnostní situaci je význam Turecka v každém ohledu srovnatelný s momentálním významem evropské bezpečnostní a obranné politiky a možná ho předčí.

Co je nejvážnější v debatách o této politice: vyskytuje se velká míra ambivalence, pokud jde o vztah k největší členské zemí NATO, ke Spojeným státům. Na jedné straně se hovoří o synergii sdílení nákladů a komplementaritě, ale na druhé straně se hovoří o rovnováze sil mezi Evropou a Spojenými státy. Samotný pojem rovnováhy sil předpokládá jinou optiku, než je optika spojenecká. A soudě podle frekvence, s kterou se na nejrůznějších evropských fórech a konferencích o této problematice hovoří, o Spojených státech jako zdroji skutečných nebo fiktivních problémů, mohl by si člověk málem myslet, že evropská bezpečnostní a obranná politika se buduje kvůli této hrozbě. Není příliš překvapivé, že tato ambivalence se zrcadlí i v přístupu Spojených států, které hovoří rétoricky o své podpoře projektu evropské bezpečnostní a obranné politiky, aniž mají přitom sebeméně v úmyslu připustit, aby se vyvinula v příliš efektivní bezpečnostní strukturu.

Současně došlo k zahájení jakéhosi vleklého flirtu s Ruskem, které dostává pozvání na spoustu bezobsažných setkání, aniž se jasně definuje, co má být obsahem takové spolupráce. A hovoří se také o potřebě investovat do obrany a modernizovat armády - většinou nad opulentními obědy placenými z mírové dividendy. Dalo by se říci, že z větší části to bylo zatím celkem neškodné pózování bez velkého dopadu. Po 11. září si však už tento luxus nemůžeme dovolit.

Musím zde ve vší úctě nesouhlasit se slovy našeho váženého předsedy, teď cituji, že "Česká republika není a v době, do které dokážeme dnes dohlédnout, nebude ohrožena kýmkoliv zvnějšku". Podle mého názoru by bylo naivní se domnívat, že budeme veřejně vyhlašovat svou podporu válce proti terorismu, vyčleňovat složky našich ozbrojených sil pro nasazení v těch operacích, a nikdy na vlastní kůži nepocítíme děsivou nenávist fanatiků, kteří tento útok proti civilizaci zahájili. Bylo by optimistické si myslet, že operací proti Afghánistánu a smrtí Bin Ládina válka proti terorismu skončí jednou provždy. Válka proti terorismu se neodehrává jenom v Afghánistánu, ale také v Evropě. Teroristé, kteří zaútočili na Světové obchodní centrum, studovali v Hamburku, bavili se v Praze a nakupovali v Madridu. Využili Evropu jako předsunutou základnu při plánování svých útoků. V jistém smyslu úspěšné završení operace v Afghánistánu vytvoří ještě složitější situaci. Pokud totiž teroristé udeří znovu, což se může stát, těžko lze začít bombardovat Afghánistán ještě jednou.

Abychom se vyrovnali s touto hrozbou, budeme muset na obou stranách Atlantiku provést čerstvou inventuru přátel a nepřátel a budeme muset od našich přátel chtít, aby se chovali jako přátelé a od našich nepřátel, aby si dávali pozor. Není možné se hlásit k válce proti terorismu, jejíž druhá fáze se nepochybně bude dotýkat zemí jako je Jemen, a současně jim dodávat zbraně, které mohou být použity proti nám. Podle dnešních sdělovacích prostředků - od roku 1995 Česká republika vyvezla do Jemenu pouze lovecké a sportovní zbraně za 400 mil. Kč. Když si to přepočítáte, tak jde o několik desítek tisíc zbraní - to už je pořádný hon nebo lov! Není možné exportovat bojová letadla a další účinné zbraně a současně si být vědom vážných pochybností o tom, zda koncoví uživatelé těchto zbraní jsou skutečně koncoví uživatelé. Není možné shromažďovat poznatky o zlověstných aktivitách iráckých agentů diplomatů v Praze a současně vysílat do Bagdádu delegace jednající o posílení spolupráce mezi oběma zeměmi.

Co máme tedy dělat, chceme-li začít hovořit o evropské bezpečnostní a obranné politice vážně? V první řadě musíme věnovat více pozornosti atlantickému vztahu, který je stále ještě jádrem naší bezpečnosti. Jako každý vztah, nelze tento vztah brát za samozřejmý, ale je nutné ho kultivovat. Musíme se rozhodnout, zda nadále chceme, aby hlavním a jediným mechanismem této spolupráce bylo NATO. A v tom případě se vyhnout všemu, co by tento vztah mohlo oslabit, odvrátit nebo obejít. Nebo budeme muset vytvořit nové mechanismy, které o něj budou pečovat. Pravidelné vrcholné schůzky EU a Spojených států prostě nestačí.

Měli bychom se znovu vrátit k myšlence transatlantické oblasti volného obchodu, měli bychom vytvořit společné mechanismy plánování a řešení rozdílnosti mezi vzájemnými stanovisky, pokud jde o hlavní problémové oblasti ve světě. V opačném případě skutečně riskujeme, že se jednoho dne ocitneme na opačných stranách hrozících konfliktů, jako je např. konflikt na Středním východě, na Indickém poloostrově nebo dokonce ve druhé fázi protiteroristické ofenzívy. Následky takového rozštěpení by byly katastrofální.

Za druhé. Budeme se muset společně s Američany věnovat našemu vztahu k Rusku a přestat se mezi Evropou a Amerikou chovat jako žárliví nápadníci, kteří soupeří o přízeň sličného Vladimíra. Jsem přesvědčen, že v současné situaci máme s Ruskem řadu společných nebo podobných bezpečnostních zájmů a že bychom měli využít této obrovské příležitosti. Nemůžeme toho však dosáhnout tím, že se budeme dívat na druhou stranu a přehlížet ruské kontakty a vývozy zbraní do řady problematických zemí či přehlížet porušování lidských práv v Rusku samotném. A nedosáhneme toho tím, že budeme Rusku nabízet symbolickou spolupráci namísto skutečné spolupráce nebo s ním diskutovat o neexistujících možnostech, jako je plné členství Ruska v NATO nebo ruské veto při rozhodování v NATO. Rozdíl mezi partnerem a spojencem je rozdíl mezi podobností zájmů a totožností hodnot. V této chvíli bychom měli být především dobrými partnery.

Za třetí. Nemůžeme si dovolit mluvit o komplexní evropské bezpečnostní a obranné politice a přitom udržovat rozdíl mezi členskými státy EU a NATO, členskými státy EU a nečlenskými státy NATO, členskými státy NATO a nečlenskými státy EU a pak těmi ostatními. Budeme se muset snažit přesvědčit zbývající neutrální či neangažované evropské země včetně některých našich sousedů, aby se přestaly snažit definovat svoji neutralitu čím dál méně srozumitelnými způsoby a aby se přidaly k ostatním, aby se mohly plně podílet nejen na rozhodování, ale i v přístupu k utajovaným skutečnostem a operačnímu plánování. A musíme být schopni pozvat ty země, které chtějí vstoupit do NATO a splňují kritéria k plnému členství - na summitu NATO v Praze příští rok.

Za čtvrté. Budeme se muset alespoň v interních diskusích oprostit od některých eufemismů politické korektnosti. Musíme připustit, že současná hrozba není dílem skupinky šílenců, ale rozsáhlou sítí hrozeb politických, bezpečnostních a teroristických hrozeb, které jsou shovívavě přehlíženy, tajně financovány a veřejně podporovány celou řadou mocných, politických a náboženských skupin či vlád. Měli bychom být všichni vděční Salmánu Raždímu, který prohlásil oblíbené tvrzení o tom, že teroristická hrozba nemá s náboženstvím nic společného, za nesmysl. Tato hrozba má mnoho společného s náboženstvím. Ne snad s náboženskou doktrínou jako takovou, ale s totalitními požadavky na společnost, které některé náboženské skupiny kladou.

Je nemyslitelné, že by společnost založená na principech občanských svobod, volných trhů a pluralistických demokracií a sekulárních států, nebyla považována za smrtelnou hrozbu takovému pojetí náboženství a nepředstavovala pro ně cíl útoků.

11. září by mělo být pro všechny budíčkem. Realita, do které jsme se probudili, to, že svět umí být velmi nepřátelské a studené místo, není ničím novým. Že by tomu bylo jinak, byl pouhý sen o konci historie, který se nám posledních deset let zdál. Děkuji vám, pane předsedo. (Potlesk.)

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane předsedo. Slovo má předseda Výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny pan poslanec Petr Nečas. Prosím, pane předsedo.

Poslanec Petr Nečas: Děkuji, pane předsedo, dámy a pánové, za tuto příležitost vystoupit během slyšení Senátu. Dovolte mi, abych také přičinil několik poznámek k problematice zahraničně bezpečnostního směřování ČR. Je evidentní, že klíčovým pilířem této politiky dlouhodobě zůstane Severoatlantická aliance, a jsem taky hluboce přesvědčen, že existuje hluboká politická shoda mezi všemi relevantními demokratickými politickými silami, aby tomu tak i nadále bylo a aby skutečně organizace Severoatlantické smlouvy byla klíčovým pilířem naší bezpečnostní politiky i ve velmi dlouhodobém horizontu.

Z tohoto pohledu je třeba se podívat i na několik základních problémů a úkolů, které před sebou máme jako členská země aliance, protože se obávám, že v naší zemi, ve veřejném mínění, u mediálních elit, ale také u části politické reprezentace je stále silně zakořeněn zvyk mluvit o Severoatlantické alianci ve třetí osobě. Nemluvit o ní jako organizaci, jíž jsme naprosto integrální součástí a za jejíž rozhodování neseme plnou spoluodpovědnost a o jejíž budoucnost bychom měli pečovat a starat se.

Je evidentní, že jedním ze základních úkolů budoucnosti je rozšíření Severoatlantické aliance. Tento úkol, který má před sebou, je úkol, který bohužel bývá u nás někdy posunován do podoby pouhých politických sloganů. Myslím si, že v souvislosti s rozšiřováním Severoatlantické aliance bychom neměli pomíjet problém udržení soudržnosti a elementární koheze této organizace i v budoucnosti.

Jakkoliv jsem přesvědčen o tom, že rozšiřování aliance je nezbytným úkolem, i naším úkolem, tedy nejenom jako členské země aliance, ale i nás jako občanů a politiků v rámci České republiky, protože její rozšíření znamená především rozšíření pásma stability a především postupnou demontáž umělých dělicích čar, které vznikly ve středoevropském prostoru nebo středovýchodoevropském prostoru v průběhu především období 40. a 50. let a následné studené války.

Na druhé straně by také mělo být evidentní, že dalším rozšiřováním aliance nesmí být ohrožena její akceschopnost. Z úst českého politika to může znít jako určité nadnesené prohlášení, protože v mnoha ohledech je naprosto relevantní diskuse, která běží v celé řadě politických i odborných kruhů, mezi, nazvěme to těmi staršími, členy aliance, nakolik právě tato akceschopnost a koheze aliance byla ohrožena, posílena či neutralizována rozšířením aliance o tři nové země včetně České republiky.

Není to však důvod pro to, abychom se této debatě vyhýbali, abychom se báli do tohoto mnohdy kyselého jablka kousnout. Jsem přesvědčen, že v prostoru střední a středovýchodní Evropy v dlouhodobé perspektivě samozřejmě jako země, která velmi usilovala o vstup do aliance a podařilo se jí tohoto cíle dosáhnout, že nemáme nikoho a priori vylučovat.

Na druhé straně ale také platí to, že bychom měli jednoznačně požadovat i na základě našich vlastních zkušeností určité závazky. Musím říci, že například Česká republika bez ohledu na jednotlivé výkyvy například ekonomické cyklu, bez ohledu na určité hospodářské problémy, které se v určitém období prohloubily a kdy bezesporu nemůžeme všichni stoprocentně tvrdit, že i v budoucnosti Česká republika bude procházet pouze etapami ekonomické prosperity a rychlého ekonomického růstu, přesto přes všechno několik vlád bez ohledu na jejich politické složení se snažilo dodržovat jednak navyšování výdajů na obranu a posléze jejich stabilizaci ve výši 2,2 % HDP.

V této souvislosti si samozřejmě nemyslím, že bychom měli vykonávat nějaký diktát na kandidátské země, aby i ony šly touto cestou. Je jasné, že každá země se rozhoduje především podle svých relevantních zájmů, svých dispozic i svých ekonomických možností. Ale říkám velmi otevřeně, že z celé řady důvodů na věc pohlížím jako český politik, který veřejně mluvil o nutnosti navyšovat výdaje na obranu, který podporoval tuto politiku, který byl povinen v několika volebních kampaních tuto politiku zdůvodnit občanům, a zdůvodňovali jsme ji. A jsem přesvědčen, že natolik, že navyšování výdajů na obranu podle relevantních průzkumů veřejného mínění provedených organizací STEM získalo podporu většiny našich občanů. Nakolik se máme vyhýbat tomu, že některé kandidátské země o výdajích na obranu spíše mluví, než aby je skutečně realizovaly.

Jsou kandidátské země, které opravdu drží tyto výdaje na obranu někde těsně nad úrovní jednoho procenta HDP. Znovu opakuji, nemělo by být naším cílem a jakousi naší myslí nutit, moralizovat apod., aby tyto výdaje na obranu zvyšoval, na druhé straně bychom se neměli tvářit, že je všechno v pořádku, že se nás to netýká, jak těch starších členů aliance a jejich výdajů na obranu, tak i těchto členů, kteří se stanou členy někdy v budoucnosti.

Jakkoliv jsem řekl, že nikdo nemá být vylučován, vedle celé řady aspektů musíme zvážit jeden základní strategický aspekt, kterým je udržení základního úkolu Severoatlantické aliance, kterým musí zůstat kolektivní obrana aliančního teritoria.

Z tohoto pohledu by měla být posuzována i kandidatura všech případných diskutovaných zájemců a jsem přesvědčen, že i z tohoto pohledu je třeba naprosto otevřeně mluvit o velice těžko akceptovatelném členství Ruska v Severoatlantické alianci, kteréžto bylo nadhozeno v posledních týdnech či dnech jako diskusní téma.

Jsem přesvědčen, že samotné členství Ruska v Severoatlantické alianci, a teď pominu všechny ostatní politické aspekty - možnosti ztížení rozhodovacích mechanismů, možnosti totální divergence zájmů Ruska a ostatních členů aliance v některých otázkách, z čistě strategického pohledu existuje celá řada důvodů o tom, aby tato myšlenka nebyla nadále nějak hlouběji rozpracována, uvažována, protože znamená ve své podstatě a ve svých důsledcích naprostou eliminaci čl. 5 Washingtonské smlouvy, resp. jeho převedení do podoby formálního ustanovení této smlouvy a jeho faktické nerealizovatelnosti.

Jenom několik zjevných skutečností počínaje tím, že vstupem Ruska do aliance by se ocitla aliance na čáře strategického dotyku s Čínou, že by se dostala do strategického dotyku s některými konfliktními oblastmi střední Asie či Kavkazu nebo Zakavkazka. To vše jednoznačně mluví o tom, že aliance by nebyla schopna garantovat plnohodnotně dodržování čl. 5 všem svým členům včetně těch potenciálních, tedy včetně Ruska. Jinými slovy, že by se buďto musela zřeknout čl. 5 jako klíčového ustanovení svého působení a smluvního rámce, anebo nadále rezignovala na jeho faktické plnění a tento článek by byl nadále pouze formální.

Pokud se opět podíváme na rozšíření, tak je třeba říci, že i my jako Česká republika máme bezesporu své základní strategické zájmy a že bezesporu i my bychom se neměli bát říci, že máme určité preference z hlediska rozšiřování. Není to jenom tolikrát obligátně zmiňované Slovensko, ale bezesporu bychom měli velmi pozorně vnímat tu více utlumenou, tu méně utlumenou vnitropolitickou debatu na rakouské politické scéně, protože tady musím zcela otevřeně říci - v dlouhodobém horizontu rakouské členství v Severoatlantické alianci je v bytostném českém zájmu.

Určitě je to věc, do které bychom neměli nějakým způsobem vstupovat či pokoušet se to urychlovat. Je to skutečně vnitřní věc rakouských politických elit a rakouských voličů, ale zase bychom se neměli bát formulovat náš zájem, že pokud by rakouská politická scéna dospěla k širší shodě o dlouhodobé perspektivě svého členství v alianci, tak je to něco, co pro Českou republiku je bezesporu přínosné.

Zrovna tak jsem přesvědčen, že podpora vstupu baltských zemí do Severoatlantické aliance není pouze otázkou jakési elementární solidarity s bývalými postkomunistickými zeměmi, zeměmi, které spadly do chřtánu komunistického tábora o těch cca osm let dříve, než jsme tam spadli my, které se dokonce staly přímou teritoriální součástí, nikoliv duchovně či kulturně, sovětského imperia.

Jsem přesvědčen, že toto členství bude hrát významnou stabilizační úlohu, protože zamezí do budoucna jakýmkoliv resentimentům ruské politiky ve vztahu k těmto menším třem národům a státům na pobřeží Baltského moře a v mnoha ohledech bude přínosné tato stabilita vztahů i pro samotné Rusko. Bezesporu i toto členství je členstvím, které bychom měli podporovat i ze svých vlastních zájmů, protože v tomto případě by se do důsledků naplnila ona teze, že rozšiřování aliančního teritoria je rozšiřováním pásma stability v Evropě.

Severoatlantická aliance samozřejmě reagovala velmi úspěšně v mnoha ohledech na vývoj moderního vojensko-bezpečnostního a strategického prostředí v Evropě. Řekl bych, že se transformovala způsobem jako žádná jiná mezinárodní organizace či instituce. Ale znovu opakuji, při všech debatách o mírových operacích, o petersberských misích, o peacekeepingu a nevím o čem všem, bychom neměli zapomínat na jednu absolutní kanonickou větu:

Základním posláním aliance není otázka peacekeepingu či jiných mírových operací. Základním posláním aliance je kolektivní obrana aliančního teritoria. Základním posláním ozbrojených sil jednotlivých členských zemí Severoatlantické aliance není připravovat mírové síly, modré helmy apod., ale připravovat své ozbrojené síly pro účely potenciálního intenzivního regionálního konfliktu. Základním úkolem aliance z tohoto pohledu její vojenské síly je prostě mít dostatečný odstrašující potenciál.

Je evidentní, že musíme reagovat na poptávku nového strategického a bezpečnostního prostředí tím, že budeme schopni poskytovat širší spektrum, širší škálu vojenských a bezpečnostních úkolů, a znovu zdůrazňuji, že tu dominanci strategického významu zachování kolektivní obrany teritoria a přípravy ozbrojených sil pro intenzivní válečný konflikt v žádném případě nesmíme opustit.

V této souvislosti je i podle mého názoru naprosto jasná linka vedoucí ke vztahům mezi Severoatlantickou aliancí a Evropskou unií. EU sice ve svých základních smluvních dokumentech, v Maastrichtské smlouvě a později v Amsterdamské smlouvě, ve svých článcích J4 v případě Maastrichtské smlouvy a J7 v případě Amsterdamské smlouvy mluví o možnosti, že by se společná zahraniční a bezpečnostní politika transformovala ve společnou obrannou politiku, a dokonce je tam formulace, že je tam i možnost společné obrany. Myslím si ale, že tam právě vede ta velmi ostrá dělící linka, které bychom si měli být vědomi. EU podle mého hlubokého přesvědčení by se neměla transformovat ke společné obraně, prostě proto, že tady vzniká velké nebezpečí duplicity činnosti se Severoatlantickou aliancí a vůbec s rolí Spojených států v Evropě nejenom z bezpečnostního hlediska, ale potenciálně v budoucnosti i z hlediska politického a ekonomického, a především proto, a bylo to tady zmíněno například panem senátorem Žantovským, že existuje příliš silná divergence současných členů EU z hlediska jejich právního statutu v oblasti společné obrany, z hlediska jejich vnitřních zájmů, z hlediska jejich tradic, zvyků apod. Znamenalo by to skutečně podřízení se současných členů EU této lince, která by vedla k vývoji společné obrany jak u neangažovaných či neutrálních států, tak i například u Dánska, které je členskou zemí EU, je členskou zemí Severoatlantické aliance, ale nezúčastňuje se těch projektů, které se dříve týkaly Západoevropské unie a dnes se týkají druhého pilíře EU.

Evropská unie z tohoto pohledu se musí především zaměřit na zvýšenou schopnost svých ozbrojených sil a je třeba říci, že tyto zvýšené schopnosti ozbrojených sil není možné obdržet zadarmo. Chce-li Evropa hrát větší roli v obranných a bezpečnostních otázkách, musí podle mého názoru méně mluvit, méně verbálně ukazovat své ambice a prostě buďto efektivněji využívat stávající prostředky, ale spíše, k čemuž se kloním já, navyšovat výdaje na obranu, protože současný stav, kdy sice státy EU vynakládají zhruba dvě třetiny výdajů na obranu, které vynakládají samotné Spojené státy, ale dosahují velmi výrazně nižších vojenských schopností, analýzy se liší, některé uvádějí 20 % vojenských schopností USA, některé analýzy dokonce pouze 10 % vojenských schopností USA, tak tento stav je dlouhodobě neudržitelný. Je neudržitelný především proto, že se opět jedná o jakýsi průměr, ale že je tady celá řada klíčových vojenských kapacit, ve kterých to není o těch deseti nebo dvaceti procentech, ale ve kterých je to o 0,… nějakém procentu, o skutečných desetinách procenta, ať již se jedná o možnost strategické vzdušné přepravy, ať již se jedná o průzkumné systémy, ať se jedná o speciální spojovací systémy apod. Chce-li tedy Evropa hrát větší úlohu, musí být ochotna udělat první krok, který spočívá ve financování.

Jak jsem již řekl, podle mého názoru z celé řady důvodů by neměla směřovat EU k projektu společné obrany. Jsem také přesvědčen, že v dalším vývoji společné zahraniční a bezpečnostní politiky se musíme vyhnout celé řadě chybných kroků, které by snižovaly efektivnost a výši výdajů na obranu.

Je totiž evidentní, že všechny členské země EU, které jsou členskými zeměmi Severoatlantické aliance, mají jeden armádní rozpočet a jednu armádu. Znamená to, jestli chtějí vyčleňovat současnou výši výdajů na obranu a současné využití ozbrojených sil na dva paralelně vedle sebe jdoucí projekty, naprosto nezbytně to při zachování výše výdajů na obranu znamená, že budou oslabovány prostředky, které jsou vynakládány na činnost společných integrovaných vojenských struktur v rámci Severoatlantické aliance. Jinými slovy by to mohlo vést k oslabení akceschopnosti a vnitřní koheze Severoatlantické aliance a je to věc, která rozhodně není v zájmu České republiky a v zájmu řady dalších malých států.

Znamená to tedy nutnost vyhnout se budování paralelních struktur při posilování společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Znamená to nutnost vyhnout se paralelnímu procesu obranného plánování, které by ve svých důsledcích mohlo vést k tomu, že by byly dokonce rozdílně definovány priority jednotlivých členských zemí pro jejich operace v rámci Severoatlantické aliance a v rámci EU, což by samozřejmě mělo další dopady buďto na akceschopnost obou těchto institucí nebo na samotné výdaje na obranu. Znamená to také vyhnout se například vývoji dvojích doktrín, dvojích doktrinálních přístupů v oblasti provádění vojenských operací různého typu, ať již válečných nebo neválečných. Je tady tedy celá řada rizikových bodů, kterým bychom se měli vyhnout jako evropský členský stát Severoatlantické aliance a jako budoucí členský stát EU.

Jsem přesvědčen, že jak česká politická reprezentace, tak evropské politické elity, zvláště v situaci po 11. září, budou schopny a ochotny vzíti rozum do hrsti, uvažovat racionálně, logicky a chladnokrevně a především s dlouhodobým horizontem a opustit určité chiméry, že budeme schopni všichni vrátit se na zem, protože obrana a bezpečnost, která nestojí pevně na zemi, je pouhou iluzí a nebude nikdy fungovat.

Děkuji. /Potlesk./

Předseda Senátu Petr Pithart: Také já vám děkuji, pane předsedo.

A konstatuji, že jako poslední před přestávkou vystoupí pan předseda Jan Zahradil. Já jsem jej uvedl jako místopředsedu Výboru pro evropskou integraci a opomněl jsem, že jeho významnější funkcí je býti vedoucím Stálé parlamentní delegace složené z poslanců i senátorů do Evropského parlamentu. Za to se vám, pane předsedo, omlouvám. Dávám vám slovo.

Poslanec Jan Zahradil: Děkuji, pane předsedo, není proč se omlouvat. Chtěl bych naopak poděkovat Senátu za to, že umožnil konání tohoto veřejného slyšení. Měl jsem tu čest tady vystoupit již před několika týdny na speciálním slyšení věnovaném Evropské unii. Proto se naopak omlouvám těm, kteří budou mít pocit, že část toho, co budu dnes říkat, možná už slyšeli před několika týdny. To tedy pokud budu hovořit o Evropské unii.

Musím také vyjádřit určité potěšení nad tím, že nejenom to, co tady říkal můj stranický a parlamentní kolega Petr Nečas, bych mohl - a to je zcela logické - stoprocentně podepsat, ale že bych stejně tak mohl stoprocentně podepsat to, co tady říkal např. předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, pan Žantovský, že bych mohl podepsat celou řadu tezí, které tady řekl pan prezident Havel, především pokud se týkaly budoucího fungování NATO a jeho případných vztahů s Ruskem.

A myslím si, že to svědčí o jedné věci, že údajné rozpory nebo nejednotnost v české zahraniční politice náhle blednou ve chvíli, kdy si nevyměňujeme názory přes média, ale kdy diskutujeme tváří v tvář na podobných veřejných slyšeních. Proto si myslím, že mimo jiné Senát zaslouží také ocenění za to, že takováto veřejná slyšení umožňuje.

Česká republika, jak už tady bylo několikrát řečeno, je státem malým nebo středně velkým, státem s otevřenou a exportně orientovanou ekonomikou. Je tedy státem, který s těmito parametry musí hledat způsob svého pohybu v poměrně složité soustavě mezinárodních vztahů tak, jak se vyvinula v posledním desetiletí minulého století.

Česká republika ve své zahraničně politické koncepci musí zcela nepochybně reflektovat některé světové trendy, které v posledních letech procházejí rychlými změnami, konec bipolárního uspořádání světa, z něho plynoucí změnu rizik a ohrožení současného mezinárodního prostředí co do kvality i do kvantity. Teď, po 11. září, to všechno vyvstalo na povrch v ještě ostřejších obrysech.

Dále jistě musíme reflektovat rostoucí propojenost ekonomických subjektů jednolitých zemí a rostoucí světovou výměnu, v důsledku toho také rostoucí vliv ekonomiky na politiku. Dále musíme bezesporu reflektovat nejrůznější světové, politické, ekonomické a bezpečnostní integrační procesy a snahu o širokou spolupráci při řešení nejrůznějších rizik z dnešního světa.

Bezesporu musíme také reflektovat velký vliv, který má na utváření soustavy mezinárodních vztahů rychlý technologický rozvoj spojený s vývojem a užíváním nových, moderních technologií.

Konečně určitě musíme reflektovat rostoucí důležitost mimoevropského rozměru soustavy mezinárodních vztahů, tedy roli asijských, afrických a latinskoamerických zemí v budoucím uspořádání této soustavy.

Zmínil jsem se tady o tzv. integračních procesech. Většina zahraničně politických vztahů, nebo alespoň jejich velká část, se dnes bezesporu odehrává v systému mezinárodních, politických, ekonomických a bezpečnostních organizací. Myslím ale, že Česká republika musí vždy vycházet z úvahy, že tyto organizace nejsou samy o sobě cílem nějaké politiky, ale pouze prostředkem k jejímu provádění, prostředkem k realizaci určitých zájmů. Proto si myslím, že lakonické tvrzení o vstupu do EU jakožto zájmů České republiky je, jakkoliv může být dobře míněno, tvrzením v každém případě minimálně formálně chybným. Vstup do EU může být pro Českou republiku pouze prostředkem k tomu, jak si zajistit některé své zájmy, jak získat některé plánované benefity. Jsem přesvědčen, pokud jsem se nyní dostal k EU, že nám v tuto chvíli zbývá pouze jedna sada otázek, která skutečně stojí za to, aby byla řešena.

Na začátku 90. let jsme možná mohli řešit otázku, zda vstoupit či nevstoupit do tehdejších Evropských společenství, později do Evropské unie. Tato otázka pozbyla smyslu ve chvíli, kdy jsme si na ni odpověděli, kdy Česká republika podala přihlášku za přijetí do EU jako plnoprávný člen. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že někteří kolegové se stále snaží odpovídat na tuto osm nebo deset let starou otázku, jako by to bylo něco fundamentálně nového. Není tomu tak.

Tato otázka byla odpovězena s kladným výsledkem. Tento kladný výsledek zatím nikdo nezpochybnil, a pokud vím, tak se k tomu ani nikdo nechystá, a proto by bylo na čase přejít ke strukturovanějšímu typu otázek.

Druhá sada otázek, která je dnes velmi populární - za jakých podmínek budeme vstupovat do EU, je podle mého názoru pomalu, ale jistě také irelevantní. To, co vláda poněkud eufemisticky nazývá vyjednávání o vstupu do EU, se stále zřetelněji jeví jako přijímání předem stanovených podmínek. A to teď neříkám jako kritiku vlády, ale jako reálný popis situace, jako přijímání předem stanovených podmínek, které si určila sama EU proto, aby vůbec nějakého rozšíření o nějaké nové členy byla schopna, aby tam vůbec nastal minimálně politický konsensus o tom, že nějací nový členové, ať už ve formě různých vln nebo ve formě tzv. velkého třesku, budou přijati, že k nějakému takovému rozšíření vůbec dojde.

Iluze domnívat se, že jsme schopni s EU v této situaci a v relativně nerovnoprávném a nerovnoměrném postavení něco skutečně vyjednat, je opravdu pouhou iluzí. Domnívám se, že je zapotřebí se vyrovnat se skutečností, že rychlý vstup, a rok 2004 nebo 2005 pokládám za rychlý vstup, České republiky do EU, bude vykoupen na straně kvality tohoto členství, na straně jeho podmínek určitými stěžujícími nebo omezujícího podmínkami. A to opět neříkám jako kritiku, to je konstatování skutečnosti.

Domnívám se proto, že bychom i záležitosti podmínek vstupu České republiky do EU měli pomalu opustit a že bychom se měli věnovat poslední sadě otázek, která podle mého názoru má smysl, a to jakou EU bude Česká republika spoluprosazovat, až její zástupci budou sedět u jednoho stolu jakožto zástupci rovnoprávného členského státu. Tady se obávám, že v tuto chvíli neexistuje nic, co by bylo možno nazvat národní pozicí České republiky vůči budoucnosti EU. Tady se obávám, že nás čekají ještě velmi bouřlivé a možná velmi vyhrocené debaty, a jsem přesvědčen, že názory rozhodujících politických subjektů v ČR nejsou v tuto chvíli zdaleka zajedno.

Čeká nás velmi složité rozhodování o tom, zda programem České republiky a její politické reprezentace bude onen evropský, federalistický mainstream, nebo zda Česká republika zvolí nějakou jinou koncepci, bližší možná politickým reprezentacím některých menších evropských států než politickým reprezentacím, dejme tomu, třeba takového Německa.

Čeká nás velmi složité rozhodování o tom, zda budeme nebo nebudeme, a případně jakým způsobem, chtít rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou, zda budeme nebo nebudeme, a jakým způsobem, chtít uplatnit princip flexibility uvnitř EU, zda budeme nebo nebudeme chtít zcela odstranit princip tzv. národního veta. Čeká nás velmi nelehká debata o tom, jaké bychom chtěli evropské instituce, co by vlastně měla dělat Evropská komise, co by měl dělat Evropský parlament, co by měla dělat Rada, jakým způsobem by jednotlivé rozhodovací pravomoci mezi těmito institucemi měly být nastaveny.

Osobně se domnívám, a řekl jsem to tady na minulém slyšení, že Česká republika jakožto malý evropský stát, a jak už jsem řekl, s otevřenou, liberalizovanou a exportně závislou ekonomikou by v každém případě měla definovat svou specifickou pozici vůči EU a vůči jejímu budoucímu uspořádání. Neměla by slepě a někdy poněkud školácky kopírovat různé importované koncepty, zpravidla z některého z větších států, měla by si hledat přirozené spojence v EU mezi těmi státy, které patří do stejné váhové kategorie a které v mnoha ohledech mají velmi podobné zájmy, a že by se měla společně s těmito státy snažit vydefinovat svou pozici uvnitř EU, takovou pozici, která bude prosaditelná poté, až členy EU budeme.

Padlo tady mnoho úvah o tzv. druhém pilíři. K této věci bych se také krátce vyjádřil a tím, pane předsedo, si dovolím skončit, abych dodržel časový limit. Domnívám se, stejně jako mnozí předřečníci, že otázka druhého pilíře a otázka tzv. evropské bezpečnosti je jedním z klíčových momentů celé evropské debaty.

Bezesporu záměr vybudovat nebo záměr převzít větší spoluzodpovědnost za vlastní bezpečnost je chvályhodný, pokud jde o EU a pokud jde o evropské země. Nicméně jak už tady bylo konstatováno v několika vystoupeních, je tento chvályhodný záměr doprovázen určitými znepokojujícími jevy. Implicitním antiamerikanismem. Snahami o restauraci ztracených pozic některých bývalých evropských velmocí. Náznaky změn strategické orientace. Tady jsme slyšeli velmi zajímavé poznámky na margo vztahů Ruska a EU a někteří evropští státníci vystoupili v posledních dnech s návrhy, které, domnívám se, nemohou zůstat v ČR bez odezvy. Proto si myslím, že je třeba v této souvislosti znovu ocenit dnešní vystoupení pana prezidenta, který se k tomu celkem jednoznačně vyjádřil.

Ambice celého tohoto záměru, jak už tady řekl kolega Nečas, tedy té samostatné evropské bezpečnostní a obranné politiky přesahují jeho reálné možnosti jak po stránce efektivity evropských ozbrojených sil, která je několikanásobně nižší, než amerických ozbrojených sil, tak po stránce podílu evropských obranných výdajů na HDP. A tady možná stojí za to se zastavit u otázky, zda je vůbec představitelné a možné zvyšování rozpočtových výdajů na obranu v evropských rozpočtech. Podle mého názoru je nereálné, neprůchodné, a je neprůchodné z jednoho prostého důvodu – že zvýšení výdajů na obranu, v kterémkoli evropském státu znamená snížení výdajů v některé jiné oblasti, tzn. řez do rozpočtu v některé jiné oblasti. A troufám si říci, že tady existuje a v celé řadě evropských států tomu tak je, jedna jediná oblast, kde by tento řez a tato redukce mohla být provedena, a to je samozřejmě oblast sociálních výdajů. A dostáváme se k jednomu ze základních pilířů, na kterých je vůbec EU, nebo alespoň je nám tvrzeno, že je EU postavena.

Já jsem možná víc otázek položil, než jsem se pokoušel zodpovědět, ale nedomnívám se, že zrovna dnes je tady zapotřebí zvýrazňovat rozdíly, které panují mezi českými politickými silami v otázce např. budoucnosti EU, myslím, že dnes je namístě zdůrazňovat to, co máme společného, a já jsem přesvědčen z toho, co jsem tady slyšel, že tady nezazněl žádný výrazně odlišný názor, alespoň prozatím, na celou otázku druhého pilíře, na celou otázku budování evropské obranné a bezpečnostní politiky, na to, zda je pro nás výhodné nebo nevýhodné postupné oddělování Evropy od Spojených států, zda je vůbec možné budovat paralelní nebo duplicitní nebo dokonce konkurenční struktury vůči Severoatlantické alianci a zda by mělo docházet k oslabování transatlantické vazby.

Myslím si, že jsme se tady všichni shodli na tom, že v takovém případě by šlo o vážný rozpor se základním životním zájmem, jak evropské demokratické civilizace, tak se základním národním zájmem ČR. Mě tato shoda v tomto klíčovém bodě, který považuji za jeden z nejdůležitějších, velmi těší, jakkoli samozřejmě nemá cenu zastírat, že v celé řadě jiných bodů se lišíme, lišit budeme a nějakou případnou shodu nebo konsensus budeme hledat možná velmi obtížně a možná velmi dlouho.

Já vám, pane předsedo, děkuji za udělení slova, vám, dámy a pánové, děkuji za pozornost. (potlesk)

Předseda Senátu Petr Pithart: Děkuji vám, pane poslanče, pane vedoucí stálé parlamentní delegace a vyhlašuji na 35 minut přestávku, v průběhu které proběhne v tiskovém středisku tisková konference. Pokračovat tedy budeme ve 14.00 hodin. Zatím mám písemné přihlášky do diskuse pánů Bednáře a Pánka, prosím, abyste i všichni ostatní, kteří chcete vystoupit, k předsednickému stolku přinesli své přihlášky.

Po přestávce bude řídit veřejné slyšení kolega místopředseda Jan Ruml.

 

(Slyšení přerušeno ve 13.25 hodin.)

 

(Jednání opět zahájeno ve 14.18 hodin.)

 

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Dovolte, abych zahájil pokračování 4. veřejného slyšení Senátu. Je nás tady daleko méně než dopoledne, nicméně připomínám, že z tohoto veřejného slyšení je pořizován stenozáznam, který bude k dispozici na internetové stránce Senátu.

V předchozí fázi našeho veřejného slyšení vystoupili předsedové výborů Žantovský, Nečas a místopředseda výboru Zahradil. Já nyní jsem povinen se vás zeptat, zdali máte na vystupující z předešlé části veřejného slyšení nějaké dotazy; konkrétně se to týká pouze pana předsedy Žantovského, protože poslanci Nečas a Zahradil museli odejít do Poslanecké sněmovny, kde byla zahájena právě schůze. Takže se vás táži, zdali má někdo z vás dotaz nebo dotazy na pana senátora Žantovského.

Pokud tomu tak není, tak přistoupíme k závěrečné části veřejného slyšení, kterou je tedy zejména vystoupení expertů, bývalých ministrů zahraničních věcí, odborníků v oblasti české zahraniční politiky, evropské integrace a mezinárodních vztahů. Otevírám rozpravu a připomínám, že je třeba se do ní přihlásit písemně. Řečnická doba je 5 minut. Předpokládám, že by vždy po přednesení příspěvku bylo možno položit řečníkovi otázky, aniž by se on vzdálil od řečniště; na tyto otázky by potom souhrnně reagoval. Mám zde první písemně přihlášené účastníky. Prvním je pan Jaroslav Pánek a já jej zvu k vystoupení. Prosím.

Jaroslav Pánek, ředitel Historického ústavu Akademie věd ČR: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, říci ve vymezeném čase něco podstatného k tak závažnému a komplikovanému komplexu problémů, jaký představuje zahraniční politika, je krajně obtížné. Abych vás nepřipravil o čas nadarmo, dovoluji si předložit alespoň několik tezí, které vycházejí z dlouholetého studie českých politických dějin v jejich společenském a mezinárodním kontextu a které snad nejsou tak docela vzdáleny od uvažování o současné politice.

1. Kriticky uvažující historik je povinen varovat před přeceňováním historie a tzv. dějinných poučení pro současnost. Zvláště to platí v době všeobecného spontánního historismu, přehodnocování dějin a okolnostmi vynucených omluv za dějinné křivdy. Historik se však může opovážit toho, aby naznačil některé ovšemže relativní konstanty zahraničněpolitického vývoje našich zemí.

2. Český stát je právem charakterizován jako poměrně malý stát mezi velkými, ovšem také malými sousedy. Jeho význam se v průběhu dějin spíše zmenšoval a od konce středověku neměl už nikdy předpoklady k tomu, aby zaujal postavení regionální velmoci. Tato skutečnost některým významným politikům i ve 20. století unikala, a proto jejich koncepty ústily ve slepých uličkách.

3. Český stát je už po staletí determinován středoevropským výměrem své polohy a je přednostním předmětem zájmu svých bezprostředních sousedů. Proto je dobré sousedství a v ideálním případě spojenectví se sousedy trvale jedním z nejvyšších, dosud však nikdy plně nerealizovaných cílů české zahraniční politiky. Naproti tomu vztahy ke vzdálenějším zemím sehrávaly úlohu komplementární a vyvažovací, což se samozřejmě v 21. století může změnit se zřetelem začlenění do NATO a EU. V tomto kontextu se odvíjela i mezinárodní angažovanost českého státu. Dosahovala úspěch tam, kde vycházela z reálného ocenění vlastních možností a kde v přiměřeném rozsahu a bez vlastních mocenských ambicí konala dobré služby věci míru i v širším evropském a světovém měřítku.

4. Jedinou výjimku z uvedeného pravidla představoval poměr mezi českými zeměmi a vždy ve své době nejvýznamnějším centrem západní civilizace. V moderní době to byl vlastně vztah Spojených států ke střední Evropě, který v průběhu 20. století třikrát směrodatně rozhodoval o novém uspořádání našeho prostoru. Význam této geopolitické determinanty je ostatně patrný i z dnešní rozpravy. Zároveň je však tento význam naprosto mimořádný i pro případ event. destabilizace poměrů ve střední Evropě.

5. Ať již český stát v minulosti obklopovalo více či méně sousedů, zpravidla dva z   nich měly předpoklady k dominanci v tomto prostoru. Svrchovaný zájem českého státu spočíval tedy vždy na co možná vyvážených vztazích k oběma nejvýznamnějším sousedům, neboť deficitní jednostranná orientace nutně vedla k přímé závislosti na jedné ze sousedních mocností. Menší sousedé utvářeli pak vždy vztahy k českému státu odvozeně od postoje sousedních mocností a pouze zaplňovali prostor, který působením mocností vznikal.

6. Specifický význam v českých dějinách mělo vždy německé sousedství. Ať již byl německý prostor rozdělen do dvou nebo více států, či byl sjednocenou velmocí. Kontakty s Německem skýtaly i v minulosti množství možností k prospěšné spolupráci a vzájemnému, byť ne vždy vyrovnanému ovlivňování. Pozitivní perspektivu však nabízely pouze tehdy, jestliže byly chápány jako poměr dvou subjektů mezinárodního práva začleněných do širších svazků, nikoliv jako rozpačitý postoj trpaslíka k obrovi. Na základě rovnoprávnosti lze myslím budovat i příští sousedství rozvinutím co nejširších česko-německých vztahů na všech úrovních, ovšem na těch, na nichž je současný český stát v plném rozsahu, a to i v retrospektivě ve vztahu k dědictví minulosti, důsledně uznáván.

7. K projevům české zahraniční politiky patřilo často nepřiměřené sebepřeceňování českých možností a strategického významu českých zemí. Po celá staletí ústilo v určitých periodách až do mesianismu a přesvědčení o zcela výjimečném poslání českých zemí a českého národa v evropských či světových dějinách. Tato tendence se vždy projevila jako bezvýchodná, končila těžkou depresí nebo katastrofou a ve svých důsledcích narušovala kontinuální budování státu s přiměřeně sebevědomou standardní společností.

8. Zahraniční politika je samozřejmě přirozeným pokračováním politiky vnitřní, a proto nikdy v minulosti nemohlo dojít k jednoznačnému sjednocení všech domácích politických sil v celkovém pojetí zahraniční politiky. Přesto však není vyloučeno dosažení principiální shody rozhodujících demokratických sil v nejzákladnější otázce budoucí orientace, totiž orientace na trvalé udržení českého státu jakožto prostoru pro bezpečný rozvoj českého politického národa, nikoliv etnického, nebo orientace na postupné rozplynutí českého státu v Evropě, tzv. Evropě regionů. Ostatně o tom byla také řeč.

Na zodpovězení této otázky závisí i další kroky ve spojeneckých svazcích Severoatlantické aliance a Evropské unie, ve svazcích, jež nám nabídl přelom 20. a 21. století, jakožto doba z hlediska mezinárodně politického pro český stát vcelku příznivá.

9. Hledání odpovědi na základní otázky o povaze českého podílu na struktuře Evropy je zároveň pokusem o částečné nahlédnutí za současný horizont, neboť historik musí mít stále na paměti, že dosud žádná aliance a žádné integrační seskupení v dějinách neměly nekonečně dlouhé trvání. Kdežto útvary založené na principech národních, nikoliv nutně nacionalistických, a státních projevily obdivuhodnou vitalitu a zvláště silnou schopnost restituce i po dlouhodobém přechodném zániku. Ostatně 90. léta 20. století tuto dlouhodobou tendenci jen potvrdila.

Závěrem bych chtěl poděkovat za pozvání k účasti na dnešním veřejném slyšení. Diskuse tohoto druhu neznamená vzájemné podřízení rozdílných pohledů vědy a politiky, neboť každý z nich si zachovává svůj podíl na uvažování o světě, ve kterém je nám dáno žít a jejž svými myšlenkami nebo činy se snažíme alespoň nepatrně ovlivňovat. Děkuji vám, pane předsedající. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane profesore. Prosím, setrvejte ještě u mikrofonu, a táži se, zda někdo chce položit dotaz řediteli Historického ústavu Akademie věd České republiky? Pan kolega Žantovský. Prosím.

Senátor Michael Žantovský: Já bych přece jenom položil dotaz panu dr. Pánkovi, neboť jsem zaznamenal v úvodu jeho vystoupení podle mého názoru velmi platné varování před přeceňováním historických zkušeností a historických invariant, ale v samotném následujícím vystoupení jsem naopak zaznamenal především historická poučení. S některými z nich bych se ztotožňoval, s některými možná ne, ale to je na širší a delší diskusi, než máme možnost vést tady.

Jak by skutečně podle vlastního přesvědčení vážil význam těch historických invariant a význam měnícího se světa v éře globalizace. Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane senátore. Chce ještě někdo položit panu profesorovi dotaz? /Nikdo./

Pokud nikdo, prosím, buďte tak laskav a odpovězte.

Jaroslav Pánek, ředitel Historického ústavu Akademie věd ČR: Děkuji. Zdůraznil jsem, že jde podle mého názoru o relativní, ještě bych to pro jistotu podtrhl, velmi relativní konstanty. Podstatné je, že odněkud vycházet musíme. Od bodu nula, řekněme od listopadu, začít by bylo velmi obtížné a vlastně to vůbec není možné.

Je to tedy spíše sledování jakýchsi kořenů, na které nemůžeme zcela nenavázat, ale které by nás neměly svádět k úvahám, že lze něco napodobit. Situace 21. století je nepochybně velmi odlišná, ale přináší nutnost vyrovnat se nikoli otrocky a nikoli tím, že by měly příští generace neustále napravovat chyby svých otců, ale přece jenom s jistým vědomím o tom, že tyto kořeny tady jsou.

Právě proto, že jste řekl, pane senátore, že není dost času na velkou diskusi, dovolil bych si takto stručně odpovědět.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám za vaše vystoupení.

Dalším přihlášeným do rozpravy pan Dr. Miloslav Bednář z Filozofického ústavu Akademie věd ČR. Pane doktore, máte slovo.

Miloslav Bednář, Filozofický ústav Akademie věd ČR: Děkuji vám, pane předsedající. Dámy a pánové, děkuji za pozvání na toto veřejné slyšení Senátu.

Od zářijového útoku na Spojené státy, tedy na klíčového spojence ČR v NATO, se mj. ukazuje, že dosud prosazovaná nadvláda marxismem zřetelně inspirovaných ideologií postmodernismu, multikulturalismu a ústupu tzv. národních států ve prospěch nedemokraticky řízených, velkých politicko-hospodářských celků je neudržitelná.

Vzhledem k filozofickému smyslu dějin české státnosti je nezbytné, aby Česká republika k procesu evropské integrace vždy důrazně přistupovala ze stanoviska své vlastní dějinné tradice pojetí demokratické evropské jednoty. Ta vyrůstá ze zásady rovnovážného skloubení jednak centralizačních, jednak autonomizačních prvků a trendů. Nezbytnost takto pojaté rovnováhy je dána tím, že evropské národy a státy, jež vytvářejí reálnou podstatu Evropy a jejích civilizačně kulturních principů, jsou výsledkem dějinného pohybu v rozsahu nikoli staletí, nýbrž tisíciletí. Je proto velmi nezodpovědné tvrdit, že ústavní svrchovanost, tedy suverenita evropských demokratických států, je jakousi téměř folklorní národně státní identitou, jíž je třeba uchovávat coby pestré kulturní dědictví, jež ale musí politicky ustoupit centrálně administrovanému útvaru Evropské unie a působit jen tam, kde EU nemůže být dostatečně účinná.

Ústavní svrchovanost demokratických evropských států je naopak jedinou skutečnou kontinuální zárukou reálné existence a prosazování občanských práv, tedy lidské svobody, spravedlnosti a důstojnosti v autenticky evropském smyslu demokratické civilizace, a tím základní, výlučnou zárukou samotné existence evropské demokratické politiky jako takové.

Současná diskuse o budoucí podobě EU se na její půdě odvíjí na základě dvou zjevně chybných výchozích hypotéz, z nichž EU postupně vznikala. Podle první z nich byla mnohost suverénních evropských států příčinou dvou celoevropských a následně světových válek. Centralizace Evropy do jediného politického celku tudíž údajně evropským válkám zabrání. Tato úvaha je mylná proto, že opomíjí rozdíl mezi státy demokratickými, jež své spory, jak známo, neřeší válkou, a konflikty mezi demokraciemi a diktaturami, jež zpravidla naopak do války ústí. Pro zamezení evropských válek tedy postačuje demokratická povaha všech evropských států, existence účinné transatlantické obranné struktury na obranu demokracie jako je NATO, případně i uzavření specifických mezistátních dohod o společném postupu evropských demokracií, ale nikoli jejich evropsky nepřirozené spojení do nadstátního politického útvaru. Oproti současnému stavu EU po summitu v Nice by právě takový postup a cíl skutečně odpovídaly trvalým národním zájmům České republiky.

Druhá chybná výchozí hypotéza EU tvrdí, že Evropa musí vytvořit politický celek, aby tak mohla účinně konkurovat Spojeným státům americkým a Japonsku. Tato výchozí, ve Společné zahraniční a bezpečností politice EU krok za krokem zřetelně prosazovaná strategie EU závažným způsobem narušuje soudržnost euro-amerického jádra demokratické civilizace. Je proto v zásadním rozporu s prvořadým národním zájmem České republiky obecně a s jejím životně důležitým členstvím v NATO obzvláště.

Z hlediska tradice českého pojetí evropské demokratické jednoty je rovněž nepřijatelná stále méně demokratická podoba EU. Mám na mysli zejména splývání zákonodárné a výkonné moci, neustále rostoucí vliv nevolených orgánů, následné oslabování suverenity parlamentů členských států a státní soudní moci, rozhodující úlohu evropských velmocí po zavedení principu rozhodování tzv. dvojí většinou, jednostranně vymezující pravidla posílené spolupráce členských států a v demokratickém prostředí zcela bezprecedentní odmítání reálné platnosti zákonodárných rozhodnutí členského státu vládami členských států EU, jak se stalo v červnu t.r. po irském referendu o smlouvě z Nice.

Zde si dovolím malou poznámku o Švýcarsku. Švýcarsko není členem EU. Poslední švýcarské referendum v této věci nedopadlo těsně, jak zde bylo mylně řečeno, nýbrž 76,7 % voličů bylo proti vstupu Švýcarska do EU. Přesto švýcarská vláda prohlásila, že výsledek referenda chápe pouze jako nesouhlas s termínem vstupu a euronadšenecky dodala, že bude beze změny dále pracovat na připojení Švýcarska k EU.

Rovněž hospodářská a finanční situace EU a prognóza jejich vývoje nejsou vůbec příznivé, a to v neposlední řadě kvůli nedemokratickému způsobu rozhodování v EU. Představa, že by za nynější právně neúnosné patové situace via facti platnosti a de jure neplatnosti smlouvy z Nice a po chystaném rozšíření EU opravdu vzrostl skutečný politický význam malých členských států, je po mém soudu nereálná iluze. Za dané situace by pro Českou republiku zejména politické začlenění do EU představovalo závažná politická a strategická rizika.

Nyní bych si dovolil jenom dvě malé poznámky ke vztahům České republiky k sousedním státům, které jsou v případě Slovenska a Polska na vynikající úrovni a totéž platí v případě Německa. Ale začal bych přesto Německem nejen proto, že jsem členem Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra. Tam je zřejmá jedna věc. Stanovisko nynější německé vlády k česko-německým vztahům je skutečně velmi dobré a shoda zde existuje téměř stoprocentní.

Na druhé straně je v Německu ústavně zakotvený evropsko-unijní princip subsidiarity, což má bohužel velmi nepříznivý vliv na současnou situaci jedné menšiny na území Německa, a sice Lužických Srbů, tedy menšiny, která jak známo nemá svůj národní stát. V Sasku jsou celkem zřejmé politické tendence postupně likvidovat lužickosrbské školství. Spolková vláda tam těžko může přímo zasáhnout, neboť platí onen nekriticky vychvalovaný princip subsidiarity. Je to tedy tzv. saská záležitost, přestože je uvedený postup v rozporu se saskou ústavou, s mezinárodními závazky Německa a jeho celostátně platnými ústavními smlouvami.

Dále bych se zmínil o vztazích k Rakousku. Nechci mluvit konkrétně o Temelínu, ale o tom, co vlastně zejména postup rakouské vlády způsobil ve vztazích rakouského obyvatelstva k České republice. Po mém soudu je tento vztah hlavně vinou rakouské vlády de facto nepřátelský. Vina rakouské vlády na tomto značně nebezpečném stavu ve střední Evropě je zřetelná, i když nechci tvrdit, že my jsme zcela bez viny. Rakouská populace zaujímá v první řadě vinou evropsky nezodpovědné politiky rakouské vlády nepřátelské postoje k České republice a k Čechům vůbec. Tento škodlivý jev zřejmě nebude krátkodobý, protože opětovné vznícení výslovně nepřátelsky pudových, de facto rasistických postojů rakouského obyvatelstva vůči Čechům má specielně v Rakousku z historických důvodů velmi dlouhodobý ráz.

Zde oceňuji postup české vlády, její obezřetnost, zdrženlivost, velkorysost. Domnívám se ale, že i ta musí mít své meze. Mám za to, že pokud by rakouská vláda opět začala tolerovat uzavírání silničních pohraničních přechodů do České republiky, měla by Česká republika, jež je na rozdíl od Rakouska členem NATO, bezodkladně aktivovat čl. 4 Washingtonské smlouvy, a to jako případ ohrožení bezpečnosti smluvní strany NATO, tedy v souladu s uvedeným článkem zahájit se spojenci konzultace. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane doktore. Táži se, zda někdo z vás chce panu Bednářovi položit nějaký dotaz. Pan senátor Žantovský.

Senátor Michael Žantovský: Děkuji. Měl bych dotaz, protože jsem trochu zmaten, jestli jsem správně panu doktoru Bednářovi rozuměl. Říkal, že členství v EU není v národním zájmu ČR.

To je názor, který jsem ochoten respektovat, i když s ním nemohu souhlasit. Pokud si dobře pamatuji, pan doktor Bednář společně s kolegou Zahradilem spoluautorem Manifestu českého eurorealismu, a v předchozí diskusi zde pan kolega Zahradil vyjadřoval potěšení nad shodou s předchozími řečníky, mezi nimiž jsem byl i já, a jsem si jist, že všichni předchozí řečníci včetně mě se domnívají, že členství v EU je v našem národním zájmu.

Chtěl bych se tedy zeptat, čí názory vyjadřuje Manifest českého eurorealismu, abychom v tom měli jasno.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám. Nyní se s dotazem přihlásil pan senátor Šula, připraven je pan senátor Morávek.

Senátor Jaroslav Šula: Prosil bych pana doktora, jestli by se mohl vyjádřit k termínu, který také použil jako mnoho jeho předřečníků, a to je národní český zájem, on řekl národní zájem České republiky.

Z pohledu filozoficko-historického by mne zajímalo, jestli by se dal, alespoň několika slovy, vyhmátnou tento pojem a jak bychom ho charakterizovali.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji, pane senátore. Slovo má pan senátor Morávek.

Senátor Peter Morávek: Chtěl bych se pana doktora zeptat na jeho spíše politický názor, protože dva protagonisté, na které jsem se chtěl obrátit, tady již nejsou a on tvoří intelektuální zázemí tvorby zahraniční politiky v ODS.

Dopoledne tady zaznělo mnoho názorů o eventuálním přičleňování a přibližování se Severoatlantické aliance a Ruska. Slyšeli jsme názor pana prezidenta, slyšeli jsme názor pana poslance Nečase, pana poslance Zahradila. Tyto zněly v jisté koincidenci. Myslím, že také je nám všem znám názor předsedy české vlády. A to už je trochu jiná pozice.

Zajímal by mne proto váš názor na to, jakým způsobem, třeba podle vašich představ nebo podle představ zahraniční komise, by se měla tvořit společná vůle v této oblasti, protože události následují dramaticky za sebou, i návštěva generálního tajemníka Severoatlantické aliance na půdě Ruska. Tam dochází k jistým návrhům, k jistým typům jednání a pak bude dotazována i Česká republika na názor.

Pokud jsme zemí takového významu, jakou jsme, a pokud bychom chtěli prosazovat jistý jiný typ politického názoru, tak nejenom, že k tomu nepostačí pouze naše síla, ale budeme muset získávat pro svůj názor i jiné strany. Přitom náš vlastní názor v tomto směru není vyhraněný.

Kdy a jakým způsobem se odehraje diskuse, jakou metodikou, podle vašeho názoru, se bude hledat společný názor uvnitř České republiky?

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane kolego. Chce ještě někdo panu doktoru Bednářovi položit dotaz? (Nikdo.)

Pokud ne, položil bych jeden dotaz sám.

Pane doktore, jestli dovolíte, označil jste Evropskou integraci nebo její původ v marxistické ideologii, jestli jsem tomu dobře rozuměl.

Miloslav Bednář, Filosofický ústav Akademie věd ČR: Určitě ne, i když částečně bych to mohl říct.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Pak se omlouvám, a svůj dotaz raději stahuji.

Prosím, můžete odpovědět.

Miloslav Bednář, Filosofický ústav Akademie věd ČR: Nejprve k dotazu senátora Žantovského. Přímo jsem neřekl, že vstup do EU není v národním zájmu. Řekl jsem pouze toto, opakuji: "Za dané situace by pro Českou republiku zejména politické začlenění do EU představovalo závažná politická a strategická rizika." To ale znamená, že bych zde konflikt s českým národním zájmem viděl, nicméně takto zcela stoprocentně jsem to výslovně neřekl. V každém případě váš dotaz směřoval někam jinam než k odbornému stanovisku, i když to s ním souvisí, a to k problematice textu Manifestu českého realismu.

Myslím, že právě rozdíl mezi přístupem místopředsedy Zahradila a například mým názorem, je tady ostatně přítomen další člen našeho týmu ing. Petr Adrián, ilustruje, že každý máme trochu jiný názor a že text vznikl tak, že každý dal na stůl svůj návrh a poslední slovo měl stínový ministr Zahradil. Tím si sám můžete leccos vysvětlit. V každém případě názorové diference v ODS přirozeně existují a jsem si jist, že v ODS názorová uniformita nikdy nebude.

K dotazu senátora Šuly, jaký je filozoficko-historický národní zájem v českém případě. Dospěl jsem k závěru, a celkem jsem odborně ani příliš nenarazil, že existuje něco, co by se dalo formulovat nebo označit jako česká státní idea, a že to je vlastně to, co by se dalo nazvat filozofickým smyslem existence české státnosti.

Mně se to zatím ukazuje tak, že tímto smyslem je důraz na nezastupitelnost individuality v morálním významu svědomí bez ohledu na velikost a moc jak individuí jak občanských, tak národně státních. Proto se domnívám, že českému národnímu zájmu odpovídá koncepce moderního evropského sjednocování, jež se u nás objevila v době 19. - 20. století, jak jsem zmínil na začátku, tzn. skloubení, harmonizace prvků jak centralizačních, tak autonomizačních, ale hlavně jejich skutečná rovnovážnost právě proto, že Evropa stojí na národech a státech v jen po staletí, nýbrž po tisíciletí. Naopak pokusy o přehnanou centralizaci se v Evropě vždy ukázaly jako nepřirozené experimenty, jež jsou v zásadním rozporu s povahou Evropy a evropskou demokracií a v evropských dějinách proto nikdy nekončily dobře. Přirozené evropské sjednocení musí vypadat velmi odlišně například ve srovnání se sjednocením USA na základě nesporně převažující britské politické kultury a jejího náboženského základu. To už by ale byla další debata.

Senátor Morávek - NATO a Rusko. Osobně se spíše kloním k tomu, a v tom bych souhlasil s vystoupením prezidenta, jenž zopakoval teze dubnového bratislavského projevu, že Rusko by nemělo být členem NATO, a to nejen z hlediska strategicko-geografického, nýbrž i z hlediska demokratických hodnot. U Ruska stále není zřejmé, zda zásady právního státu, zásady demokratické, jak se o nich obecně mluví, jsou skutečným vůdčím principem současné ruské státnosti. Domnívám se, že tomu tak není a že proto Rusko nemůže být faktickým partnerem, protože nesdílí stejné hodnoty v  základním směru, na kterém NATO vyrostlo a stojí.

Ještě poznámku ke vztahu EU a Ruska. Hrozivý konkurenční trend mezi EU a Spojenými státy, který se projevuje právě ve Společné zahraničí a bezpečnostní politice EU, ostatně senátor Žantovský o tom mluvil po mém soudu velmi realisticky, se ukazuje i ve zřejmých snahách spojit se úžeji s Ruskem právě z hlediska této nebezpečné strategické orientace EU. Není vůbec žádná náhoda, že první strategická koncepce EU je strategickou koncepcí spolupráce s Ruskem, přijatou na summitu EU v Kolíně nad Rýnem v roce 1996.

Potom jednomyslnost, nevyhraněný názor české politiky v této věci. Po mém soudu je tomu tok proto, že od r. 1989 jako bychom po té dlouhé césuře opět začínali téměř od nuly a znalosti konstant, jež se týkají toho, co se někdy dokonce i pejorativně označuje jako národní zájem nebo státní idea v dějinách české státnosti, jsou převážně velmi chatrné. Je tomu tak z mnoha důvodů, které snad není třeba zdůrazňovat. Právě proto ta současná převažující nevyhraněnost v naší politice vnitřní a zahraniční. Co se týče nějaké jednomyslnosti názorů zahraniční komise ODS, mám za to, že ODS je proti tomu, aby se Rusko stalo členem Severoatlantické aliance.

Nejsem si jist, zda jsem odpověděl zcela na všechny vaše dotazy, pane senátore, možná že ne.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Doplňující dotaz pana senátora Morávka. Upřesňující.

Senátor Peter Morávek: Víceméně ano, ale na ten poslední, který se ptal po řekněme legitimitě možného vyjednávání reprezentace. Máme menšinovou vládu. Existují nějaké společné smlouvy mezi vaší stranou a touto vládou? Tímto směrem byla myšlena moje otázka.

Miloslav Bednář, Filosofický ústav Akademie věd ČR: Tady se právě ukazuje, že jde skutečně o vládu menšinovou, a nikoli o vládu koaliční. Tato vláda existuje a jedná pouze v rámci veřejně známé opoziční smlouvy a tolerančního patentu. Tak se jí povoluje, aby ukázala co umí, když vyhrála volby, ale v těchto smlouvách skutečně není nic v tomto zahraničně politickém směru. Pouze je tam bod VIII., kde se říká, že strany se zavazují, že budou na základě vyžádání předsedů těchto stran nebo předsedů parlamentních klubů konzultovat způsob řešení zahraničně-politických a vnitropolitických otázek před jejich projednáváním v Parlamentu ČR, majíce vždy na zřeteli stabilitu, prosperitu a postavení České republiky ve světě. Nic jiného tam v zahraničně-politickém ohledu není.

Naše pozice ve vztahu k NATO, co se týče možného přijetí nebo nepřijetí Ruska, je v podstatě velmi dobrá, vždy podle toho, který názor bude v české politice převažovat, a to proto, že NATO se naštěstí na rozdíl od mnoha oblastí EU rozhoduje, jednomyslně. Takže i náš případně osamocený nesouhlas by znemožnil, aby se Rusko stalo členem NATO. Ten rozpor v ČSSD nepopírám, ale smluvně ODS v dané věci nemůže tuto vládu donutit k jinému zahraničně politickému názoru.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane doktore. Dámy a pánové, dalším přihlášeným je Saša Vondra, vládní zmocněnec pro přípravu summitu NATO. Prosím.

Alexandr Vondra, vládní zmocněnec pro summit NATO: Dobrý den, pane předsedající, dámy a pánové. Děkuji Senátu za pozvání na toto veřejné slyšení na téma základního směřování české zahraniční politiky. To pozvání, doručené mi dopisem pana předsedy Pitharta, vnímám jako pozvání k diskusi na celé to široké téma, nikoliv na briefing pro vás na téma mé současné aktivity, tj. manažerského zajišťování pražského summitu aliance, který se zde bude konat příští rok v listopadu. Tedy ne na téma, kolik židlí, automobilů a dalších prostředků na tuto akci budeme potřebovat, ale samozřejmě předesílám, že na jakékoliv dotazy tohoto typu jsem připraven odpovědět v diskusi dnes i kdykoliv v budoucnosti.

Spíše bych chtěl zaměřit svých několik poznámek na téma politické agendy toho summitu právě ve světle našich zájmů ve vztahu k NATO. Dřív než k tomu přijdu, chtěl bych učinit jednu poznámku, možná jak v kontextu toho, co tu bylo diskutováno celé dopoledne, tak i v kontextu toho příspěvku posledního. Domnívám se, že základem úspěšné zahraniční politiky je více než filosofická disputace jednotlivých individuí, je jím základní a dlouhodobý konsensus nad základním směřováním takové zahraniční politiky. A jsem hluboce přesvědčen po celou dobu, co se v této branži pohybuji, že pro ČR je alfou a omegou jejího směřování vyváženost její zahraniční politiky ve třech základních směrech. Jeden směr bych nazval směrem atlantickým, neboli západním, druhý směr bych nazval směrem evropským, neboli integračním a třetí směrem středoevropským, nebo také se dá říct sousedským, regionálním či nějak jinak. A že platí, že tyto tři směry musí být vzájemně vyvážené a že nemáme upřednostňovat jeden směr na úkor směrů jiných. Vyváženost ostatně je jedna ze základních teorií v zahraniční politice, rovnováha sil, jistě jste se všichni tím zabývali. Pokud jeden směr zanedbáme, podceníme nebo se na něj vykašleme, je právem se domnívat, že tím vážně poškodíme naše zájmy ve vztahu k těm směrům zbývajícím. Kupříkladu budeme-li budovat konfliktní vztahy s Německem nebo Rakouskem, vážně tím zkomplikujeme své záměry jak ve vztahu k Atlantiku, tak ve vztahu k Evropě. Naopak - budeme-li ignorovat směr evropský, ponížíme svůj význam ve vztahu k Atlantiku a dostaneme se do problémů s našimi sousedy, protože jejich zájem je zjevně jiný.

Samozřejmě s postupem času se může stát, že ten druhý směr, ten evropský s tím směrem středoevropským aspoň částečně splyne, nikoli ovšem tím, že do EU vstoupíme jenom my, ale pouze tehdy, pokud součástí tohoto proudu budu všechny země, s kterými sousedíme, tedy Slovensko a zejména Polsko.

A teď několik poznámek k tomu atlantickému směru ve světle agendy summitu aliance příští rok v Praze, ve vztahu k  předpokládané agendě a k postojům ČR tak aspoň, jak je vidím já. Čtyři body.

Bod č. 1: rozšíření aliance. Téma nejvíce diskutované zde doma, neboť je to téma, které i s ohledem na naše nedávné úsilí vstoupit do aliance je velmi živé. Odpověď na to, jaký má být český postoj, je zde podle mě jasná. Ano. Neboť máme zájem na dalším rozšíření aliance, a to jak z hlediska strategicko-bezpečnostního, abychom nebyli frontovou zemí, tak máme zájem politický, neboť tyto země - a ta skupina dnes čítá 9 nebo 10 zemí - o členství v alianci usilují. A pokud my bychom s tímto projektem dávali najevo svůj zásadní nesouhlas, tak přinejmenším se dostaneme do problematických vztahů s těmito zeměmi, z nichž některé jsou i našimi sousedy.

Jaké má mít toto rozšíření rozsah? Na jednu stranu - má-li dopadnout projekt rozšíření dobře, řekl bych, že více je lépe nežli málo. Příklad: Bude-li rozšíření aliance limitováno anebo bude-li naše úsilí o rozšíření aliance limitováno pouze třeba na Slovensko a Slovinsko, což byly tóny v české zahraniční politice patrné ještě zhruba před rokem, já na základě svých zkušeností, kdy jsem strávil vlastně více než rok kampaní ve Spojených státech, aby s tou první vlnou vyslovil souhlas americký Kongres, vyslovuji jisté obavy, že rozšíření aliance o obě země, jejichž název je téměř totožný nebo velmi podobný a které dohromady čítají asi 7 milionů lidí, vyslovuji obavy, že něco takového by nemuselo projít. A pokud bychom se dostali do takové situace, že americký Kongres by měl tendenci projekt rozšíření blokovat, tak zřejmě následky takové situace pro další fungování aliance si raději nedomýšlet. Z druhé strany by ale to rozšiřování nemělo být takové, aby výrazným způsobem komplikovalo proces vnitřního rozhodování aliance a její celkovou soudržnost; tedy něco, o čem tu mluvil v dopolední diskusi kupř. poslanec Petr Nečas. Domnívám se, že právě toto úsilí může vést mj. k tomu, že poté, co určité země budou vyzvány v Praze k přijetí, ten následný ratifikační proces může být poněkud delší, než tomu bylo v případě prvních tří zemí, a ta doba může být využita k tomu, aby byly dále posíleny jejich schopnosti tak, aby ty nové země byly skutečně platnými členy aliance. Suma sumárum: já se domnívám, že je velmi pravděpodobné, že aliance vydá v Praze pozvání určitému počtu zemí k přijetí. Ten počet může být zhruba pět, může to být i šest. S tím, že my bychom asi interně mohli počítat s tím, že tato druhá vlna může být vlnou poslední, že generovat zejména ve větších zemích aliance (konkrétně kupř. ve Spojených státech) zájem o další rozšiřování o větší počet malých zemí - může být poměrně obtížné v té vzdálenější budoucnosti.

Bod č. 2 na předpokládané agendě pražského summitu: rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky a dojednání vztahů mezi aliancí a EU. Zde bych postoj ČR formuloval takto - ano, ale. To "ale" znamená nikoliv tak, aby to bylo na úkor transatlantické vazby; to je třeba vnímat nejméně ve dvou rovinách. Ta rovina první - nečinit nic, co by rozdvojovalo kapacity alianční a evropské, zejména třeba v rovině obranného plánování, a v té druhé rovině řešit ve vzájemné vyváženosti budování nových institucí na jedné straně a posilování prostředků aliance na straně druhé. Problémem je, že Američané na jedné straně chtějí, a vy to možná většinou víte, aby Evropané více přispívali do toho společného měšce a do jednotlivých vojenských operací a projektů na společnou obranu, a to i v globálním měřítku. Na druhé straně Evropané chtějí větší podíl na rozhodování. V praxi to však vypadá tak, že Evropané na jedné straně tíhnou k budování spíše institucí, nikoliv k posilování těch obranných kapacit. Víte kupř., jak velkou a složitou diskusi zabralo toto téma, posilování kapacit, v sousedním Německu. Na druhé straně Američané a zejména Pentagon se i s ohledem na mnohé zkušenosti zdráhají omezit jakoukoliv suverenitu při rozhodování o zásadních vojenských operacích (dám příklad k té invokaci čl. 5 po útocích 11. září a opatrnost Američanů při přizvání jednotlivých zemí NATO k operaci v Afghánistánu); to myslím slouží jako dobrý příklad.

Samozřejmě ty zájmy se zde nemusí úplně shodovat. Američané v zásadě mají zájmy globální. U Evropanů často převládá zájem na vnitřní integraci, naplňování kritérií Evropské měnové unie. A pokud mají zájmy globální, jsou převážně ekonomické. A takový rozdílný pohled se třeba projevuje v přístupu obou subjektů k takovým oblastem, jako je východní Asie. Pohlížejí-li Spojené státy na Čínu, Japonsko nebo Koreu, vidí to jako trojúhelník z hlediska základních principů globální stability a jejich odpovědnosti např. za to, že se nebude nuklearizovat Japonsko. Naopak mnozí Evropané včetně velmocí mají přirozenou tendenci se ptát, kolik nových airbusů do těchto zemí mohou prodat. Jiným příkladem je Turecko a pohled z obou břehů Atlantiku na ně.

Nicméně se domnívám, že situace po 11. září může přispět k tomu, že dohoda mezi NATO a EU je možná, nikoliv však jistá. Na jedné straně - pokud jde o Turecko, samo často zdroj mnoha obstrukcí, lze se domnívat, že Evropané budou na Turecko pohlížet více jako na důležitého strategického partnera než jenom na zvláštní kulturní fenomén. Z druhé strany si myslím, že Američané při hledání ochrany a obrany před novými transnacionálními hrozbami více ocení kupř. to, co nazýváme spoluprací ve 3. pilíři EU.

Třetí bod: tzv. nová agenda nebo nové hrozby, boj s terorismem, transformace NATO, protiraketová obrana apod. Myslím, že tady je náš postoj - ano, ale postupně. V Praze lze předpokládat, že dojde k různým deklaracím, formulování nových iniciativ, ale v žádném případě nepovažuji za možné, aby byl např. změněn strategický koncept aliance. Na to prostě není čas. Samozřejmě zrovna tak je nemožné, a nebylo by to ani v našem zájmu, jakákoliv revize základních smluv včetně Severoatlantické smlouvy.

Konečně čtvrtá, poslední rovina: vztahy s Ruskem. Nová atmosféra a větší shoda zájmů je dnes nepochybně realitou a bylo by bláhové se tvářit, že je situace jiná. Postoj ČR by měl být - ano, ale velmi opatrně. Samozřejmě já sám si nedokážu představit Ruskou federaci jako člena NATO a nedomnívám se, že by ani něco takového bylo v našem zájmu, neboť by to samozřejmě znamenalo v konečném důsledku takovou transformaci aliance, že by to znamenalo její faktický zánik. Z druhé strany si nemyslím, že bychom měli postupovat tak, abychom se ocitli v politice formulování vet - ať už veta na straně Ruska nebo na straně koneckonců i nás vůči takovému členství. Daleko lépe je trvat na základních principech a zásadách fungování aliance včetně smlouvy samotné a některých základních principů rozhodování a odpovědnosti. Kupř. to, že Saceur je americký generál. Protože budeme-li trvat na těchto základních principech, Rusko samo vždycky nakonec řekne, že nebude mít zájem být členem takové organizace. Tím se vyhneme i tomu, abychom my sami začali diskutovat, jestli budeme anebo nebudeme klást nějaká veta.

Tedy suma sumárum konstatuji, že bychom měli být připraveni na asi významné posílení a prohloubení vztahů mezi aliancí a Ruskem příští rok v Praze. Je to poznat i z těch přípravných jednání, kdy planning team NATO začíná tomuto fenoménu přikládat daleko větší váhu, určovat větší místnosti a dávat větší čas v předpokládaném programu summitu schůze NATO – Rusko, ačkoliv o ní, a to zdůrazňuji, ještě rozhodnuto nebylo.

Na druhou stranu bychom mohli samozřejmě postupovat tak, aby transatlantická vazba a NATO samo jako organizace a spojení, které je podle mého soudu v našem vitálním zájmu, nebylo oslabováno, ale naopak posilováno. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane zmocněnče, a táži se, zdali má někdo na Sašu Vondru dotaz. Pokud nikdo, děkuji. Dalším přihlášeným do rozpravy je bývalý ministr zahraničních věcí a současný senátor pan Josef Zieleniec.

Senátor Josef Zieleniec: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já bych v tom vymezeném pětiminutovém čase chtěl se zmínit krátce o základních principech, na nichž by měla být tvořena česká zahraniční politika, a potom bych se pokusil nějakým způsobem okomentovat tři klíčové věcné oblasti, jejichž harmonie je zásadní pro srozumitelnost české zahraniční politiky. A sice otázky evropské integrace, otázky transatlantického spojenectví a otázky středoevropské spolupráce a sousedských vztahů.

Pro každou zemi a pro Českou republiku zejména vzhledem ke složitému vývoji poslední doby je nesmírně důležité udržet srozumitelnost a kontinuitu zahraniční politiky. Od vzniku samostatné České republiky a nepochybně i dříve v období let 1990, 1991 bylo mezinárodní postavení země budováno na jednoznačné západní orientaci s cílem stát se co nejdříve členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance, zemí, která má dobré a intenzivní vztahy se sousedy, a zemí, která je respektováno pro přínos utváření globálních politických poměrů v Evropě a ve světě po konci studené války.

Já jsem přesvědčen, že kontinuita této orientace, která v posledních deseti letech až na některé excesy byla zřetelná, je i nadále podmínkou srozumitelnosti našeho působení na mezinárodní scéně a podmínkou realizace našich zájmů v mezinárodním prostoru.

Dalším důležitým principem při přemýšlení o naší zahraniční politice je zřetelné zakotvení jako člena západní civilizace. My jsme se návratem k demokracii na počátku 90. let opět zařadili tam, kam historicky a kulturně patříme. Jsme demokratickým právním státem, ctíme lidská práva, jsme uznávanou součástí západní civilizace a z toho vyplývá také naše úsilí o vyjádření institucionální tohoto faktu, z velké části našeho úsilí o členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci je motivováno také tím, abychom byli zřetelně zakotveni a vnímáni jako sebevědomý člen tohoto civilizačního okruhu.

Třetím principem je požadavek otevřenosti a otevřené spolupráce v mezinárodním prostoru. Není jiné cesty pro stát takových rozměrů jako je Česká republika, v takovém prostoru v jakém se nacházíme, než aktivní a otevřený přístup k mezinárodní spolupráci. Pouze schopnost vystihnout skutečné výzvy doby a ochota je přijmout, umění adaptovat se v čím dál tím složitější mezinárodní konkurenci je podmínkou úspěchu, podmínkou úspěchu státu, podmínkou úspěchu národa a podmínkou úspěchu jeho občanů.

Je naším zájmem, aby se postupně odbourávaly nejrůznější ekonomické a politické bariéry a aby se posilovala právní regulace mezinárodního prostoru. Pokud jde o tři věcné oblasti, které jsem zmínil, o jejich harmonii či vyváženosti mluvil kolega Vondra. Já to považuji přímo za pilíř našeho mezinárodního postavení udržet harmonii v tomto trojúhelníku.

Když začnu s otázkami souvisejícími s členstvím v Evropské unii. Důstojné členství v Evropské unii je v současné době klíčovým úkolem české diplomacie a je nesmírně důležité, abychom nehleděli jenom do vzdálenější perspektivy, ale abychom si byli vědomi, že je důležité zformulovat priority i pro závěrečnou fázi vyjednávání, zahájit velmi intenzivní diplomatickou aktivitu ve vztahu k jednotlivým členským zemím Evropské unie tak, abychom už teď začínali budovat nadstandardní vztahy s vybranými současnými a budoucími členy unie.

Unie je společenstvím států a na mezistátních vztazích je budované také postavení jednotlivých členů unie. Teď se rozhoduje nejenom o přijetí naší země do Evropské unie, ale také jaké místo dlouhodobě zaujme Česká republika mezi zeměmi tohoto společenství a jaký bude mít vliv na dění v unii.

Dneska padlo tady několik názorů na to, že vlastně jednání už je vlastně za námi. Do jisté míry je to technicky pravda, ale neznamená, že to není věc pro nás zásadní. To jednání můžeme absolvovat s vědomím toho, že celý proces harmonizace našeho právního řádu a příprava země pro vstup je přijetí diktátu, že je to vlastně v jistém smyslu podobný vztah jaký panoval ve vztahu k Moskvě, že věci, které nám se předkládají my musíme přijmout anebo můžeme k tomu přistoupit jako k naprosto nutné etapě budování moderní výkonné společnosti západoevropského typu.

Jsem přesvědčen, že odpovědný přístup při prezentaci jednání a harmonizace českého právního řádu veřejnosti je také základem toho, jakým způsobem bude veřejnost vnímat náš budoucí osud v EU.

Stejně tak je podle mě důležité si říkat a diskutovat o tom, proč vstupujeme do EU. Není tomu tak, že o tom, že vstupujeme, už jsme se rozhodli a že diskuse není na pořadu dne. Je a bude, protože byť toto rozhodnutí padlo, tak určitě si musíme uvědomit, že je rozdíl mezi tím přijímat členství v EU jako boží dopuštění, kterému jsme se nemohli vyhnout, či jako historické příležitosti pro náš stát, pro národ a pro každého občana. Proto jsem přesvědčen, že je důležité připravit dlouhodobý národní program našeho působení v EU, program, který nejenom určí rytmus naší další integrace, zejména k některým velmi vážným rozhodnutím týkajícím se např. horizontu přijetí jednotné měny, zařazení se do jednotlivých dílčích integračních projektů, ale především program, který bude jasným vyjádřením naší vize pokud jde o náš osud v EU, naše sepětí s tím, jak se vyvíjí EU a naším přesvědčením o tom, jak by měla EU vypadat v budoucnu.

Zde jsem přesvědčen, že je důležité, abychom si uvědomili, že není konfliktů mezi udržením naší tradice národní substance a politického života a federalizací evropského politického prostoru. Kdo tento konflikt exponuje a vytváří z něj hru s nulovým součtem, dopouští se chyby, která, kdyby převážila v naší politické diskusi, může být osudová pro naši budoucnost.

Pokud jde o spojenectví. Je to vztah a hodnota, která není jednou provždy dána. Je to hodnota, o kterou se musí neustále pečovat, a musíme přitom vycházet z vědomí, že transatlantická spolupráce je také zárukou evropské stability a nesmírně důležitým faktorem naší bezpečnosti a naší mezinárodní pozice. A právě tato péče vyžaduje, abychom byli aktivním účastníkem tohoto procesu a neustále dbali na posilování vazby mezi Evropou a severní Amerikou.

Být spolehlivým a respektovaným spojencem znamená úsilí, a teď po 11. září se tato pravda zhmotnila ve velmi srozumitelný obraz. Měli bychom vycházet důsledně ze skutečnosti, že jsme ochotni a schopni nést spoluodpovědnost v rámci aliance, ale že jsme také země, která je schopna vést diskuse o budoucnosti aliance.

Dnes zde byly otevřeny dva problémy, které souvisejí s budoucností aliance, otázka rozšíření a otázka vztahu s Ruskem. Jsou to věci navzájem spojené a jsem přesvědčen, že aliance má nesmírně důležitou úlohu v rámci toho konceptu, jak byla založena a jak byla zformulována její mise nově v 90. letech. Její klíčový úkol - obrana členských zemí, zajištění stability euroatlantického prostoru - se nezměnil událostmi 11. září. Souhlasím s tím, že střet s terorismem postavil před alianci novou výzvu, ale tato výzva není řešitelná další transformací NATO a hledáním způsobu inkorporace Ruska do Severoatlantické aliance. Divergence tradic a zájmů je obrovská a vstup Ruska do aliance by de facto znamenal nutnost znovu přemýšlet o organizaci obrany celého západního prostoru.

A já si nemyslím, že je to otázka hledání cesty, jak neříci ne, jak nemluvit o vetu, jsem přesvědčen, že aktivní přístup aliance a nás v ní k hledání nového typu strategické spolupráce s Ruskem je cesta, která odpoví na výzvy, jež vznikly po 11. září, aniž by vedla vůbec k diskusím o změně charakteru aliance. Musíme se připojit aktivně k diskusím o novém vztahu aliance a Ruska a nebudeme potom postaveni před dilema veta či neveta ve vztahu Ruska a aliance.

Zde bych chtěl přejít k problematice třetí, která se ale váže na otázky, o kterých jsem mluvil před chvílí, a sice k problematice vztahu se sousedy a spolupráce ve střední Evropě. Tyto vztahy dostávají postupnou integrací většiny těchto zemí do EU a do Severoatlantické aliance ucelený rámec. Ale neměli bychom tento rámec považovat za veškerý prostor pro spolupráci se sousedy. Jsem přesvědčen, že máme obrovský prostor k dvoustranné spolupráci a že tato spolupráce by měla zejména v současné době zahrnout diskusi také o bezpečnostních otázkách rozvoje prostoru střední Evropy.

V diskusi o vstupu Ruska do aliance se často poukazuje na různé nekompatibility, ale my bychom si měli uvědomit ještě jednu věc a tato věc je společná pro celý tento prostor mezi Německem a Ruskem, že takováto změna aliance by mohla opět otevřít přetahování o vliv v prostoru, ve kterém žijeme, a že z tohoto hlediska je velmi důležité, abychom vedli diskusi o budoucí bezpečnostní struktuře Evropy a o vztahu aliance a Ruska také s našimi sousedy.

Z tohoto hlediska bych chtěl zdůraznit, že tato diskuse se týká všech našich sousedů, nejenom současných členů aliance, ale také Slovenska jako budoucího člena a Rakouska jako, doufejme, také budoucího člena. (Potlesk).

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane exministře a senátore. Ještě chvilku setrvejte a já se zeptám, zdali má někdo na pana řečníka dotaz. Ano, hlásí se pan místopředseda Senátu Sobotka.

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane kolego, hovořil jste tady, jestli jsem to dobře zachytil, o snaze zajistit důstojné členství České republiky v EU. Nedovedu si představit, že tento důstojný celek zvaný EU by někoho přijímal jako nedůstojného člena. Proto bych byl rád, kdyby mi toto téma a touha po této snaze byla ještě "dovysvětlena".

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Má ještě někdo nějaký dotaz. (Nikdo.) Prosím, pane kolego o odpověď na položenou otázku.

Senátor Josef Zieleniec: Pokud jde o důstojné členství a o existenci nedůstojného člena, takto bych tyto pojmy nepostavil vedle sebe jako polarity.

Použil jsem slova důstojné členství především proto, abych zdůraznil, že je důležité v současných jednáních s EU upozornit, že výsledek tohoto jednání má nejenom praktický rozměr, že přechodná období v té či jiné oblasti mají nejenom technický význam nějakého pozdržení něčeho či nějakého mechanismu přechodu, ale také se dotýkají možná méně technických, ale neméně důležitých aspektů, jako je právě vědomí rovnoprávnosti, neochota přijmout členství, které by zavádělo diskriminaci vůči státu či občanům.

Tento problém velmi výrazně vystoupil při diskusích o volném pohybu pracovní síly, kdy jednotný evropský trh předpokládá 4 svobody a tyto svobody nejsou jenom hypotetickými svobodami, jsou to svobody občanů unie, protože EU už má teď své občanství.

Když jsem proto použil slova důstojné členství, myslel jsem tím vyjednávání, které má za úkol vyjednávat nejenom technické a praktické aspekty, ale také vyjednávání, které dbá na vědomí vlastní důstojnosti.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám. Dalším přihlášeným do rozpravy je bývalý ministr zahraniční pan doktor Jaroslav Šedivý.

Jaroslav Šedivý, bývalý ministr zahraničních věcí ČR: Pane předsedající, paní a pánové, zřejmě všichni řečníci vyčerpali dané téma, takže se pomalu vyprazdňuje sál, a proto se spokojím pouze s několika poznámkami na okraj.

Především zde bylo několikrát zmíněno Švýcarsko. Vzhledem k tomu, že ke Švýcarsku mám jistý poměr, chtěl bych to uvést na pravou míru. Švýcarsko nehlasovalo o vstupu do EU, Švýcarsko hlasovalo o tom, zda vláda má zahájit ve velmi krátké době jednání o vstupu do EU. Proto těch negativních hlasů bylo přes 70%, protože tomuto hlasování se postavila i sama vláda, která jinak uvažuje o tom, že vyvolá přípravné řízení pro vstup do EU až po roce 2003. Mimochodem, toto referendum vzniklo z iniciativy skupiny mladých lidí, kteří sehnali 200 tisíc podpisů, a proto vláda byla nucena referendum vypsat, i když s ním nebyla příliš spokojena.

Švýcarsko šlo ve vztahu k EU jinou cestou, protože si je vědomo toho, že nemůže mimo EU stát. Vzhledem ke své neutralitě si vláda v určité době netroufla vyhlásit přímo referendum na vstup do EU, ale začala vyjednávat s EU sedm bilaterálních smluv. Je to mimochodem cesta, která, kdyby ji mohla zvolit ČR, by nebyla tak špatná. Jenže ČR nemá v ruce ty trumfy, které má Švýcarsko.

Švýcarsko tedy vyjednalo s EU sedm bilaterálních smluv. Některé smlouvy vyjednalo dobře, v některých muselo ustoupit. Zajímavé je, proč Švýcarsko chce perspektivně znovu zkusit vstup do EU. Tlačí na to i firmy, protože chce-li švýcarská firma podnikat kdesi ve státě EU, má ztížené podmínky, zatímco kdyby Švýcarsko bylo v EU, tyto podmínky by byly rovnoprávné. Pokud jde například o vědecký výzkum, Švýcaři se mohou zúčastnit výzkumu v určitých výzkumných týmech v rámci EU, ale nemohou nikdy tyto týmy vést, což samozřejmě Švýcarům vadí. Z druhé strany EU od Švýcarů žádala určité ústupky například v oblasti dopravy, což bylo nejsložitější téma ve vyjednávání. Mohl bych tady o tom mluvit dlouho, ale chtěl jsem jenom uvést na pravou míru to, co tu řekl jeden z diskutujících.

Ve Švýcarsku proběhly sondáže, podle kterých kolem 40 % odpovědí je pro to, aby Švýcarsko jednou vstoupilo do EU. Švýcaři, jak jsem řekl, počítají s tím, že by někdy po roce 2003, v roce 2004 vyvolali o tom velkou debatu a někdy mezi léty 2008 - 2010 by Švýcarsko mohlo být členem EU.

Pokud se týče publicity o této otázce, takovou diskusi, jakou vedou Švýcaři o EU, bych si přál tady. Je to debata, která nejde jenom shora, je to debata, která vychází z iniciativ, která jde ze skupin mladých lidí, ale kterou iniciují třeba i podnikatelé. A je to debata naprosto věcná, bez jakýchkoliv floskulí, většinou bez velkých frází.

A teď několik poznámek k zahraniční politice. Měl jsem to štěstí, že jsem se zahraniční politikou zabýval jednak jako historik, jako politolog, jednak že jsem do zahraniční politiky mohl vstoupit i jako aktivní účastník. Ze zkušenosti mohu formulovat čtyři závěry pro to, jak by zahraniční politika, diplomacie, měla vypadat, co by měla brát v úvahu.

Závěr první: zahraniční politika je z 10 % znamením, signálem a z 90 % konkrétní prací. Toto senátní zasedání je kupříkladu znamením, je signálem a docela mne potěšilo, že tento signál z různých stran stranického spektra vyzněl kupodivu na podporu hlavních linií, hlavních směrů naší zahraniční politiky. Jenom tato znamení, signály, nesmějí být příliš odtržené od reality, od každodenní práce, což se nám někdy stává. Neboť síla a účinnost zahraniční politiky je právě v tom detailu. A na tom detailu musí být založen i signál.

Závěr druhý: tento závěr je třeba někdy zdůrazňovat v debatách s lidmi, mně se to stávalo v debatě s poslanci v Parlamentu. Zahraniční politika se dá dělat vždy s partnery anebo s partnerem. Měl jsem s tím někdy potíže právě v Parlamentu. Poslanci někdy kladou na zahraniční politiku takové nároky, jaké nelze splnit, protože základní cestou, kterou zahraniční politika jde, je cesta kompromisu. Kissinger formuloval základní definici, co je to kompromis v zahraniční politice: každá ze stran trochu sleví, nikdo není uspokojen docela, ale kompromisu bylo dosaženo. Musím ovšem poznamenat, že to Kissinger opsal od Metternicha.

Třetí závěr pro zahraniční politiku, který jsem si udělal. Zahraniční politika po 2. světové válce se postupně stále více přenáší na úroveň mezinárodních organizací. Na to my někdy zapomínáme. Především v mezinárodních organizacích se řeší základní problémy mezinárodně politické. A my někdy naši bilaterální politiku směřujeme spíše na podporu našich stanovisek na multilaterální úrovni, ale myslím si, že ne vždy využíváme této multilaterální úrovně pro podporu svých stanovisek v bilaterálních problémech. Já mám teď na mysli konkrétně to, o čem se tu mluvilo - vztah k Rakousku, Temelín. Paní ministryně Benita Waldnerová, jako mnohý ministr zahraničí, přišla se svým iniciativním projektem. Těch projektů jsem několik zažil. Projekt italského ministra zahraničí de Michelise, který přišel před lety s myšlenkou Pentagonály, z níž se dnes stala středoevropská iniciativa, která už má asi 13 členů a neví konkrétně, co dělat. Měli jsme tu Visegrád, máme tu sdružení volného obchodu CEFTA. A teď paní Waldnerová přichází se strategickým partnerstvím. Nejdříve to nazvala strategické partnerství a potom ten termín zredukovala na regionální partnerství. Proč neřekneme ano, regionální partnerství, ale pojďme tedy debatovat na této půdě o některých sporných nebo citlivých otázkách. Pojďme tedy otázku jaderné energie, její budoucnosti, její přítomnosti, její bezpečnosti, pojďme to přenést na tuto multilaterální bázi. Já bych to udělal, protože tam si myslím, že tam by naše pozice byla daleko pevnější.

A nyní čtvrtý závěr pro zahraniční politiku: zahraniční politika, aby byla účinná, musí mít podporu především vlády a musí mít podporu hlavního politického spektra. V jednání se partner vždycky m.j. zabývá otázkou, na kolik vaše pozice, váš postoj, vaše iniciativa má podporu politického spektra, nakolik má podporu vlády. Mluvili jsme o EU. Já si myslím, že v přístupovém jednání se dělá dobrá práce. Náměstka Teličku jsem sám vybral jako hlavního vyjednavače a mám dojem, že i vláda, díky ministru Rychetskému, věci tlačí celkem dopředu. Upřímně řečeno, v jednáních jde o otázku harmonizace práva, o otázku určitých zavedených pravidel uvnitř unie, které my máme převzít a implementovat, tam toho zas tolik vyjednat nemůžeme. EU nebude kvůli nám měnit acquis communautaire, která jsou daná. Jde jenom o to, vyjednat buď přechodné období nebo vyjednat úlevu nebo vyjednat někde úpravu textu, ale v tom principu EU pro nás, resp. my pro EU, nejsme přece jen rovnocenným partnerem.

To my chceme do EU! A chceme-li do EU, tedy musíte přijmout její základní pravidla hry. Když jsem přihlašoval ČR do zahájení negociačních jednání, bylo to 31. března 1998 v Lucemburku, řekl jsem tam, že nejsem příznivec stanovení nějakých termínů, do kdy chceme do EU vstoupit. Polský ministr Geremek tehdy pro vstup uváděl konec roku 2002, rovněž tak i maďarský ministr zahraničí Kováč. Já jsem řekl asi tolik: podstatné bude, až my budeme připraveni, ale až bude připravena také EU. Vyslovil jsem názor, že by tak mohlo být někdy mezi léty 2003-2005. Mohl jsem to říct z toho důvodu, že jsme tehdy na vládě udělali první velký poziční rozbor, ve 32 oblastech, jak asi vypadáme vzhledem k požadavkům EU. Udělali jsme první poziční dokumenty, aby naši vyjednávači měli po ruce první rozbory. Tenkrát jsme do toho zapojili všechny resorty a poprvé tak vznikla čtyřsetstránková poměrně detailní zpráva. Podle mého názoru, nikoliv datum vstupu, ale cesta přípravy ke vstupu do EU je pro nás dnes tím nejdůležitějším procesem, který jde ve prospěch našeho státu. Nebudu mluvit o národních zájmech a nebudu se pouštět do teoretických úvah, co by mělo být výslednou formou EU, zda to má být federace, či sdružení národních států apod. Z hlediska dnešní naší pozice je to irelevantní. Ale myslím, že je irelevantní hledat nějaký výsledný model tohoto velkého, doslova historického, evropského pokusu. Evropská unie je proces, je pohyb kupředu, a bude stále hledáním optimální varianty pro daný historický moment.

Poslední moje poznámka směřuje k NATO. Byl jsem tam akreditován v rámci PfP a EAPC po dva roky, připravil jsem k otevření naši první misi u NATO, chodil jsem na Radu, znám NATO zevnitř, znám jeho strukturu, jednotlivá ředitelství, znám některé pomocné organizace. A byl jsem u toho, když se vlastně měnil vztah k Rusku. Rusové se zúčastnili rovněž Partnerství pro mír, ale byli tam absolutně pasivní. Jenom zapisovali a sháněli pro sebe informace. Proč? Protože Rusko nikdy nepůjde do takové aliance jako jeden z mnoha. Rusko vždycky bude hledat model jeden a jeden. Rusko – aliance, to byla jejich představa. Blair napsal dopis, že by Rusko mohlo být jednou členem aliance. Už se to tu dnes rozsáhle diskutovalo. Vůbec si nemyslím, že Rusko tohle chce. Rusko to nechce. Rusko chce hrát svoji hru, svou úlohu. Ta představa, že by se Rusko včlenilo do aliance a muselo se podřídit celé té struktuře, jak o tom mluvil pan kolega Zieleniec, to si neumím představit. Rusové že by se podřídili americkému generálovi? Šli by tam jenom za podmínky, že vedle amerického generála by seděl ještě ruský generál se stejnou pravomocí, anebo by chtěli, aby třeba  jižní křídlo v Neapoli neřídil Francouz nebo Španěl, ale velel mu Rus. To se opravdu neumím pro nejbližší léta představit. Rusům jde podle mého o něco jiného. Jim podle mého názoru vyhovuje ta báze, která dnes existuje, tzn. Zakládající akt plus Konzultační výbor NATO – Rusko. Jim by to zřejmě vyhovovalo, kdyby se ovšem na této bázi rozšířilo spektrum projednávaných otázek. Když se připravoval Zakládající akt, tehdejší generální tajemník Solana si nás asi dvakrát pozval, mě a Poláka, a dlouho si s námi o tom povídal. Říkal jsem mu to, co jsem tu už zmínil, že Rusové budou vždycky hledat pozici jeden plus jeden, že nepůjdou do nějakého systému jako jeden z mnoha. Ale také jsem tehdy řekl, že když se jim dostane této základny, budou se snažit svou pozici posilovat, rozšiřovat. Solana tvrdil, že oni znají limity, které nedovolí překročit. Jenomže dnes je situace jiná, jiné vedení v Moskvě, jiná situace mezinárodní. Rusko je třeba zapojit do této mezinárodní spolupráce. A teď jde o to – jak. Jde zřejmě o to, aby v alianci Rusko nezískalo přesně tu možnost, o kterou stojí: Aliancí hýbat! V těch příštích debatách s Ruskem půjde asi o to, kam až rozšířit spektrum spolupráce, ale kde jsou také limity pro účinkování Ruska v orbitu NATO. Myslím si, že to je velmi závažná otázka i pro naši zahraniční politiku, a nejsem si jist, že jsme k tomuto účinkování dost dobře koncepčně připraveni.

To jsou mé poznámky, které jsem chtěl říct na okraj této naší debaty. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Já vám děkuji, pane doktore. Táži se vás, zdali někdo chce položit panu Jaroslavu Šedivému dotaz. Pan doktor Bednář. Kvůli stenozáznamu prosím na mikrofon.

Miloslav Bednář, Filosofický ústav Akademie věd ČR: Děkuji za to upřesnění, co se týče Švýcarska. Jsem si toho také vědom, ale vystoupil jsem v té věci především proto, abych uvedl na pravou míru, jak skutečně vypadal výsledek švýcarského referenda, že to nebyla žádná těsná většina, to za prvé. Za druhé jste se zmínil o tom, že váha v mezinárodní politice se stále více přesunuje na tzv. mezinárodní organizace. Domníváte se, že takovou mezinárodní organizací je Evropská unie? Nebo je něčím jiným?

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji za dotaz. Chce ještě někdo položit dotaz panu dr. Šedivému? Prosím, pane kolego.

Jaroslav Pánek, ředitel Historického ústavu Akademie věd ČR: Mě ve výkladu, který pozoruhodně propojil zkušenost historickou a diplomatickou, zaujalo stanovisko k té rakouské iniciativě. Ta je velmi zajímavá zejména tím, že vypovídá hodně o nevyváženosti také rakouské politiky. Proto bych se chtěl zeptat, zda právě i to, co někteří kritičtí Rakušané vidí za tou rakouskou iniciativou, to je tak trochu obrození "rakouských imperiálních zájmů" o vedení střední Evropy, což těžko by asi bylo přijatelné pro Polsko a určitě další oblasti. Domníváte se, že tato mezinárodní iniciativa, obávám se, že ne v tomto případě dosti promyšlená, z rakouské strany, je základnou pro jednání např. o Temelínu?

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám za dotaz. Chce se ještě někdo na něco zeptat? Nikoliv.

Jaroslav Šedivý, bývalý ministr zahraničních věcí ČR: Evropská unie je integrační seskupení. Můžeme integrační seskupení, jako je EU, nazvat mezinárodní organizaci. Myslím, že příslušné znaky mezinárodní organizace tu jsou. Toto integrační seskupení má svou strukturu, která odpovídá mezinárodní organizaci. Je především sdruženo na základě mezinárodní smlouvy, ke které další členské státy přistupují, má své vrcholné orgány, které je zastupují na mezinárodním fóru atd. Toto seskupení vzniklo v době blokového rozdělení, kdy si bloky vytvářely své mezinárodní instituce k hlubšímu propojení svých zájmů, svých zdrojů a svých cílů. Počínaje rokem 1949 to byla druhá vlna ve vytváření mezinárodních organizací. První vlna je spojena s koncem války. Tehdy se velmoci protihitlerovské koalice shodly, že je třeba zřídit nějakou mezinárodněpolitickou síť, která by napříště do určité míry regulovala mezinárodně politické a hospodářské vztahy, aby se předešlo eventuálním příštím konfliktům. OSN vznikla jako vrcholová organizace, v ní Hospodářská a sociální rada, od ní se odvíjí řada dalších organizací, jako je EHK, pro kulturu UNESCO. Byla založena Světová banka, MMF atd. Čili k té první otázce – Evropskou unii můžeme pokládat za mezinárodní organizaci.

Druhá otázka: Rakousko. Tady bych řekl asi tohle. Rakouská iniciativa nevyšla z nějakého popudu, že by Rakousko mělo být řídící zemí v podunajském prostoru, i když se tyto tendence zcela neoficiálně tu a tam v Rakousku objevují. Tato konkrétní iniciativa, tzn. regionální partnerství, vznikla v době, kdy Rakousko bylo tlačeno ke zdi v důsledku toho, že kancléř Schüssel vytvořil vládu s lidmi a s pomocí Haiderovy lidové strany. Ministryně zahraničí Waldnerová v té době vyvinula obrovské úsilí, jak Rakousko z izolace dostat. V okamžiku, kdy EU odvolala blokádu Rakouska, tak Waldnerová s touto myšlenkou přišla. Jednak je velice ambiciózní, jednak ale měla ta myšlenka reálný základ - přípravu kandidátských států pro vstup do EU. A další myšlenkou bylo jednat o problémech střední Evropy.

Podle mě je problém v tom, že již existující a zaběhnutá Středoevropská iniciativa, která kdysi vznikla z popudu Italů, má v popisu své činnosti vlastně totéž, jenomže v širším rámci. A přešlapuje dodneška, neboť jí chybí konkrétní realizace alespoň některého z větších projektů, o kterých se tam nekonečně diskutuje. A tato rakouská iniciativa bude přešlapovat také, pokud nedostane nějaký první velký konkrétní cíl. A tady jsem si myslel, že by tím cílem mohla být otázka zdrojů a perspektivních potřeb energie ve střední Evropě a s tím spojená budoucnost jaderných elektráren. Postavit otázku Temelína na širší bázi: dobře, když se bojíte Temelína, tak ale co s tím uděláme? To není jenom Temelín. Švýcaři obnovují čtyři jaderky, které měly být již odstaveny. Udělali velice důkladnou kontrolu těchto jaderek a prodlužují jejich životnost na dalších 10-15 let. A Rakušané mlčí. Jiný problém - bavorská jaderka, která je několik kilometrů od rakouských hranic. Tedy oslabit ten protičeský osten, protože Temelín není dnes jenom problém jedné české jaderné elektrárny. Ale je možné říci, že Temelín je dnes také určitý volební trik některých rakouských politických kruhů. Když jsme tedy přistoupili na další záznam kongresové agendy našich ministrů, tentokrát na zasedání regionálního partnerství, využijme této multilaterální základny k posílení naší bilaterální pozice. Já vám děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Já vám děkuji. Posledním přihlášeným je předseda Výboru pro evropskou integraci Senátu Jiří Skalický.

Senátor Jiří Skalický: Vážený pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych na závěr proslovil jenom několik stručných poznámek k tomu, co zde bylo řečeno. Omezím se na téma, které je vlastní mému výboru, totiž na to téma evropské integrace, resp. diskuse o evropské budoucnosti.

Já připomenu, že nedávno jsme v tomto sále konali veřejné slyšení našeho výboru, které se zaměřilo výlučně na tuto otázku, na toto téma. Musím říci, že mě to veřejné slyšení přesvědčilo o tom, že to byla užitečná akce, protože jestliže zde měli příležitosti vystoupit reprezentanti všech politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně a vést diskusi, ve které se měly střetávat názory politických stran na otázky související s evropskou finalitou, tak se mi zdálo, že ta diskuse obsahuje mnohem vyšší míru shody, než se nám jeví patrná, když např. čteme denní tisk nebo když sledujeme diskusi v novinách.

Já velmi souhlasím s tím, co dnes už říkal pan poslanec Zahradil, že v tuto chvíli bychom se měli skutečně soustředit na klíčovou debatu o tom, jaký český zájem spatřovat v jednotlivých bodech, ve kterých se bude rozhodovat o tom, kterou cestou se bude EU v budoucnu ubírat.

A také by naším klíčovým zájmem mělo být, abychom tuto debatu v maximální možné míře ovlivnili, a jak už tady také bylo dnes řečeno, tuším, že panem ministrem Kavanem, vše nasvědčuje tomu, že k tomu budeme mít v nejbližší době příležitost.

Mám-li hodnotit ten průběh dnešní debaty z tohoto hlediska, co přinesla nového, tak se musím přiznat, že oproti tomu všemu, co bylo řečeno na tom výborovém slyšení, tak se mi nezdá, že by ta dnešní debata něco podstatně nového přinesla.

Mám-li se vyjádřit k vystoupení pana ministra Kavana, který v jisté pasáži svého vystoupení prezentoval názor vlády na ony otázky související s budoucností Evropy, tak musím konstatovat, že ty teze toho vládního stanoviska mně přišly velmi heslovité, a dokonce se mi zdálo, že často přitakávají všem tendencím i námětům a vůbec si nevšímají toho, že jsou často tyto tendence nebo náměty protichůdné.

Hovořil o důsledném uplatňování principu subsidiarity a zároveň nutnosti posílit úroveň komunitárního přístupu. Hovořil o tom, že mezivládní a komunitární přístup může být dokonce i u jednotlivých politik kombinován. To já se domnívám, že jsou přístupy, které nevnášejí do naší debaty ani do té evropské debaty světlo, ale spíše stín, protože jestli v něčem spočívá ten kritizovaný demokratický deficit a také často konfúze celé evropské politiky a nesrozumitelnost pro občany, občané chtějí rozumět tomu, kdo o čem rozhoduje, co se týče jejich vlastních zájmů, takže takové směšování komunitárního a mezivládního přístupu jednotlivých politik je věcí, kterou je do budoucna třeba spíše eliminovat než posilovat.

Pan ministr Kavan hovořil i o potřebě na jedné straně posilovat roli Evropského parlamentu, ale zároveň i roli národních parlamentů. Pokud se tou otázkou zabýváme, tak ale víme, že v mnohém ohledu jdou tyto tendence proti sobě a budeme muset volit, co tedy posílit a co naopak spíše zeslabit. Takto bych mohl pokračovat. Nechtěl jsem se vyjadřovat přespříliš kriticky navíc vůči již nepřítomnému ministrovi.

Chci na tom jenom ilustrovat, že ta naše debata o těchto otázkách stále ještě příliš klouže po povrchu a nedotýká se těch skutečně podstatných otázek. Pan poslanec Zahradil tady prohlásil, a já toto jeho prohlášení velmi vítám, protože ještě do nedávné doby jsem z kruhů reprezentujících ODS podobné prohlášení neslyšel, totiž prohlášení, že je v našem vlastním zájmu zapotřebí urychleně hledat něco, co nazval národní pozicí v těchto otázkách. A ta aktuálnost potřeby té národní pozice je dána mimo jiné i tím, že bychom v brzké budoucnosti měli přicházet se svými stanovisky na připravované jednání konventu. Zároveň pan poslanec Zahradil tady, řekl bych, opakovaně tlumočil svou politickou linii v této oblasti, která je zřetelně antifederalistická, ale přitom ji zároveň tlumočil v kontextu, kterého nebylo možno si nevšimnout, že je zároveň proevropská, resp. podporuje vstup do Evropské unie.

Já bych na margo toho přístupu, který reprezentuje pan poslanec Zahradil (resp. ODS), se vyjádřil jenom podobně kriticky jako vůči panu ministru Kavanovi v tom smyslu, že tato, řekl bych, antifederalistická linie, která tvrdě prosazuje absolutní převahu mezivládního principu rozhodování, je to možná koncept do jisté míry sympatický, ale neodpovídá na mnohé otázky. Já zmíním jenom jednu otázku, aniž bych se pokoušel na ni v tom krátkém čase odpovídat, jak totiž při striktním uplatňování tohoto principu bude Evropská unie rozšířená na 25, 27 členů efektivně rozhodovat o všech otázkách své existence.

Já tady jenom zopakuji to, co jsem říkal na našem slyšení, že jestliže si dovedu představit situaci, kdy bych nepovažoval za správné, aby Česká republika vstoupila do Evropské unie, tak by to byla situace, kdy Evropská unie by byla nefunkčním paralyzovaným, rozhodnutí přijímat neschopným útvarem, ve kterém bychom pak těžko mohli hledat nějaké plody a nějaké efekty vyplývající z našeho členství.

Do této debaty čerstvý vítr přinesl pan dr. Bednář. Já se vyjadřuji pozitivně, protože chci především prohlásit, že naprosto respektuji, jestliže někdo zastává názor, že je zde mnoho podstatných důvodů, proč by Česká republika do Evropské unie vstoupit neměla. A v tomto smyslu považuji jeho příspěvek za obohacující, nicméně musím s ním zároveň v některých ohledech polemizovat. Zdá se mi totiž, že celá ta jeho argumentace byla namířena nikoliv vůči tomu zatím nejasnému tvaru, o kterém jsem v předchozím říkal, že musíme diskutovat jakýsi přejeme, aby byl, ale že ta celá debata byla namířena proti jednomu možnému konceptu, proti jedné z tendencí, ke které možná ústy některých státníků Evropská unie by mohla mířit. Já bych možná v takovém případě volil také spíše slova protestu než souhlasu, ale rozhodně to nebyla slova nebo polemika namířená vůči realitě, vůči tomu, jak Evropská unie dnes skutečně vypadá.

Zmínil se o tom, že celý proces evropské integrace je provázen dvěma chybnými hypotézami. Omlouvám se, pokud budu nepřesně parafrázovat ze svých poznámek, ale tou první chybnou hypotézou mělo být, že za války v Evropě v historii může právě různorodost Evropy, a dokonce pan dr. Bednář se v rozporu s touto chybnou hypotézou domnívá, že za války v minulosti mohla především absence demokracie, nikoliv různorodost a že jestliže dnes platí, že v Evropě v zásadě všude panují demokratické režimy, tak díky tomu ani nehrozí riziko války.

Já se obávám, že tato polemika s tou údajně chybnou hypotézou je přinejmenším zjednodušující. Debata na toto téma by si vyžádala samostatný minimálně asi dvouhodinový čas a není možné ji vést formou takto krátkého komentáře, ale řeknu jen tolik, že se domnívám, že za evropskými konflikty v minulosti stála prokazatelná protichůdnost různých, především ekonomických, ale i jiných zájmů. A že řešením těchto konfliktů je právě pokus o slaďování, řekl bych o eliminaci oné protichůdnosti těch zájmů. Nikoliv náhodou celý proces evropské integrace začal u tak banálních otázek, jako je Společenství uhlí a oceli, které mělo řešit německo-francouzské konflikty v této oblasti. Myslím si, že kdybychom si modelovali případ, že i po druhé světové válce by Německo bylo ujařmeno tvrdými poválečnými dohodami analogickými k těm, které byly přijaty po první světové válce, takže by možná se vývoj v Evropě po druhé světové válce odehrával jiným způsobem.

Co se týče toho druhého údajně falešného mýtu nebo chybné hypotézy, tak tu pan dr. Bednář označil tak, že ta hypotéza tvrdí, že je nutné vytvořit politický celek, aby byla zajištěna konkurenceschopnost Evropy se Spojenými státy a s Japonskem.

Já se domnívám, že tady došlo ve formulaci pana dr. Bednáře k jistému nenápadnému, ale přesto významnému posunu. Nečetl jsem nikde rozbor, který by tvrdil, že pro zvýšení konkurenceschopnosti se Spojenými státy a s Japonskem je zapotřebí nějaké zásadní politické unifikace Evropy. Nicméně připadá mi zjevné a doložené mnoha studiemi, že elementární slaďování tržních mechanismů a vytvoření společného trhu, je podmínkou, myslím, dosti podstatnou a že to dokládá i vývoj v poslední době.

Co se týče těch dalších poznámek, já jsem rád, že pan exministr Šedivý vysvětlil tu situaci ve Švýcarsku, takže k tomu už nepovažuji za nutné přičiňovat žádnou další poznámku, jenom snad tu, kterou asi pan dr. Šedivý nezdůraznil, že totiž toto referendum nevyvolala vláda, jak se snažil naznačovat váš příspěvek, ale naopak bylo vyvoláno militantními proevropskými skupinami proti vládě, aby přinutilo to referendum vládu konat rychleji, než byl vlastní vládní plán. A jenom proto a nikoliv z nějakého zavilého euronadšenectví vláda po tomto referendu prohlásila, že výsledek tohoto referenda nic nemění na jejích časových plánech do nejbližší budoucnosti.

Ještě bych se zmínil o případu Irska. Myslím, že případ irského referenda ilustruje jednu zásadní věc, že i slovo malého členského státu je a bude muset být respektováno. A zároveň situace v Irsku, které jsem před velmi nedávnou dobou navštívil, ilustruje skutečnost, že nebude-li integrační debata, zvláště ústy evropských státníků reprezentujících ony větší, silnější země, vedena způsobem, který bude pečlivě ctít základní principy suverenity členských států, tak celý proces evropské integrace neuspěje, protože mimo jiné dnes - alespoň to je výsledek mého nejnovějšího zkoumání, protože jsem se před pár dny zúčastnil zasedání Národního fóra pro Evropu, které v Irsku má diskutovat o následcích neúspěšného referenda - situace mě přesvědčila o tom, že kdyby dnes v Irsku bylo referendum opakováno, tak dopadne ještě hůře než to předchozí. A je to mj. i důsledek velmi necitlivých a arogantních vyjádření mnohých evropských státníků právě vůči výsledku irského referenda.

A myslím si, že to poukazuje i na to, že proces evropské integrace, má-li být úspěšný, se bude muset ubírat velmi uvážlivými cestami a nikoliv přehnanými vizionářskými koncepty, které jsou pak nazývány superstátem apod. A domnívám se, že toto riziko, kterého bychom se snad opravdu mohli obávat, není ve skutečnosti vůbec vážné.

Dámy a pánové, chtěl bych závěrem říci, že dnešní debata byla velmi užitečná a zároveň ukázala, že opravdu ji bude třeba v našem vlastním zájmu vést i nadále a hlavně ji urychleně posunout k vyšší míře detailu.

Jenom tady naznačím, že se mi velmi líbil příspěvek pana předsedy Pitharta, a také se osobně kloním spíše k tomu konceptu, že odstraňovat demokratický deficit v EU bude užitečnější a efektivnější spíše posílením role národních parlamentů než, jak navrhoval svého času pan prezident Havel, ale nakonec i na našem minulém veřejném slyšení pan poslanec Zahradil, úvahami o tom, jak vytvořit druhou komoru Evropského parlamentu.

Ale to už je jenom náznak - a nechci o tom teď diskutovat - toho, k jakým otázkám se v našich debatách v brzké budoucnosti budeme muset dobrat, aby tyto debaty skutečně přinesly také své plody a nebyly jenom mlácením prázdné slámy.

Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane předsedo. Setrvejte, prosím, ještě u mikrofonu. Táži se, zdali chce někdo panu předsedovi položit dotaz? Ano, pan dr. Bednář, prosím.

Miloslav Bednář, Filosofický ústav Akademie věd ČR: Děkuji za udělené slovo. Pane senátore, byl jsem zde vámi osloven a odpovědi na vaše výtky budu převážně formulovat jako dotazy .

Mluvil jste o zatím nejasném tvaru EU jako o její realitě, ale nemáte dojem, podíváme-li se na vývoj EU, na tvarování toho, co jste nazval nejasným tvarem, že tu rychleji, tu pomaleji, ale neustále jakýmsi principem - nedávno ten výraz zazněl - záklopky se stále více prosazuje tvar federalistický?

Mluvil jste o příčinách válek jako o protichůdnosti zájmů. Nedomníváte se, že právě tou hlavní protichůdností zájmů v případě dvou světových válek, potažmo té třetí, tzv. studené, nebyla právě demokratičnost versus nedemokratičnost určitých států, řekněme tedy evropských států, nebo převaha těchto prvků v uskupení příslušných států?

Nedomníváte se, že hlavní příčinou absence války po roce 1945 zhruba v západní polovině Evropy nebyla spíše přítomnost USA v Evropě a jejich rozhodující slovo zde, a nikoli EU, o které se dá naopak říci, jak zde již ostatně bylo několikrát naznačeno, že EU stála u zrodu dosud přetrvávající, nyní již desetileté balkánské války?

Upřesňuji smysl mnou užitého výrazu "konkurenceschopnost". Myslel jsem jej metaforicky, a to politicky.Je mnoho výroků evropských představitelů, kteří takto mluví o konkurenci v politickém smyslu vůči USA a Japonsku, tedy o politické, nejen hospodářské konkurenci Evropy jako k celku.

A nakonec co se týče Irska, principu záklopky a federalizace. Nedomníváte se, že je bohužel dost příznačný výrok, teď myslím belgického ministerského předsedy, ale nedám za to krk, (ve skutečnosti belgického ministra zahraničních věcí – mb) jenž se týká výsledku irského referenda, který zněl takto: “Může snad jedna jediná země stát v cestě evropskému pokroku?” Nepřipomíná vám zde užití slova "pokrok" něco, co jsme před více než 10 lety tak dlouho zažívali?

Děkuji.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám. To byly čtyři dotazy na pana předsedu Skalického. Kdo se dále hlásí? Pan senátor Morávek.

Senátor Peter Morávek: Jsme tady v komorním prostředí, tak jsme zatím nediskutovali jeden problém. On ho diskutoval, ale trochu z jiné polohy, pan dr. Bednář. Jde o problém bývalých krajanů.

Vím o tom, že existují, a tady dotaz na vás, pane předsedo integračního výboru, že existují zhruba dvě rezoluce v Evropském parlamentu, které považují otázku prezidentských dekretů a zákonné tvorby těsně po válce za věc zpochybnitelnou a do značné míry otevřenou. Ze strany německé je to aktivita křesťanských stran, ale ze strany rakouské tato aktivita jde napříč politickým spektrem. Jsou k tomu přijata dvě platná usnesení.

Moje otázka tedy zní:

Myslíte si, že v této otázce dojde na půdě Evropského parlamentu a s blížícím se vyvrcholením integračních procesů k nějakému pohybu? Ano, či ne?

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám, pane senátore. Chce ještě někdo položit dotaz panu předsedovi Skalickému? Nikoliv. Prosím, odpovězte.

Senátor Jiří Skalický: Děkuji. K panu dr. Bednářovi. Tendence vývoje EU. Domnívám se, že vývojová tendence je z nejvýznamnější části logickým důsledkem toho, že jinak může fungovat společenství šesti států a jinak už funguje společenství 15 států a na jiný způsob fungování nebo vůbec mechanismů, kterými se přijímá rozhodnutí, se musí tato mezinárodní organizace připravovat, má-li být rozšířena až na počet 27 členů. Jestli tento proces je správně nazýván federalizací, o tom si ponechávám své vlastní pochybnosti.

Jestliže dosti detailně studuji všechny projevy k tomuto tématu, tak mám pocit, že pojem "federalizace", "federace" se v této debatě používá neuvěřitelně konfúzním způsobem a často zavádějícím způsobem. Odkazuji na Francii, resp. na některými francouzskými státníky protěžovaný pojem "federace národních států", který v sobě zjevně nese určitý vnitřní rozpor, není konzistentní. A pakliže o tom hovoříte s Francouzi, tak oni vám k tomu vřele přitakají a v podstatě dodají, a chtějí svým způsobem říci, že bude-li to federace národních států, tak to samozřejmě nebude žádná federace. Ale to bychom zaběhli do debaty, ve které bychom si museli vzít na pomoc také slovníky ústavního práva a nejdříve si precizně definovat pojmy, se kterými pak debata bude pracovat.

Za druhé ke sporu, co je příčinou toho, že v Evropě už nejsou válečné konflikty pravidlem. Pan doktor Bednář poukazuje na to, že zvláště války v minulém století byly především produktem konfliktu demokratických a nedemokratických režimů, a války od roku 1945 je třeba především přičítat přítomnosti USA a nikoliv postupné integraci v západní Evropě. Svou námitku vůči vaší tezi bych formuloval spíše na příkladu: Německo po první světové válce bylo přinejmenším formálně demokratickým státem a jestliže tam demokracie zkolabovala a změnilo se v totalitární režim, bylo přece důsledkem něčeho, nebyla to příčina.

Jenom odkazuji i při tom, že tuto debatu by opravdu bylo třeba vést poněkud méně povšechným způsobem, než ji tady vedeme jenom formou letmých otázek a odpovědí, na to, že bych hypotézu, že Evropská integrace má mimo jiné prosadit slaďování původně protichůdných zájmů na velice rozrůzněném evropském kontinentu, nevyvracel s takovou lehkostí a snadností, jak jste se to pokusil učinit vy.

Co se týká Irska, domnívám se, že jsem se vyjádřil dostatečně. Kromě toho, co podle vás řekl belgický premiér Verhofstadt, což já přesně nevím, ale byl jsem v Irsku a vím, že tam všude ve vzduchu visí výroky francouzského premiéra Jospina, ohledně kterých se obořil na Irsko kvůli údajnému daňovému dumpingu, že tam velice silně rezonovaly výroky premiéra Blaira, který po návratu do Londýna řekl, že Nice znamená vítězství pro Británii a pro velké státy a vymezení nezbytné role některým státům menším, kdy takovýto hlas zvláště z Londýna je jistě v Dublinu slyšet s patřičnou rezonancí. Tudíž je více evropských státníků, pomíjím teď výroky předsedy Evropské komise Prodiho bezprostředně po referendu. Těchto výroků je více, ale ten, který jste citoval vy, bych zařadil jenom do jedné strany s těmi, na které jsem poukázal sám.

Co se týká otázky, jestli mně zavání něčím nemilým vůbec samotné slovo pokrok, nepovažuji to za podstatné. Faktem je, že EU se dnes zabývá otázkou, jak pokročit v hodnotách, a to

  1. v rozšíření,
  2. v nezbytně související reformě svých institucí.

Mně v tomto kontextu slovo pokročit nebo podstatné jméno pokrok neuráží, já reminiscencemi na minulost se v tomto ohledu nezabývám.

Pan senátor Morávek - Benešovy dekrety. Myslím, že stanovisko současné vlády a našeho vyjednávacího týmu v této otázce je velmi konzistentní. A nakonec je reakce na toto stanovisko velmi jednoznačná, řekl bych, z celé Evropy kromě Rakouska. Tudíž doufám, že otázka Benešových dekretů je a zůstane otázkou bilaterální a že nemá žádné parametry, které by jí umožnily stát se otázkou evropskou.

Úplně jinou věcí je, zda kauzy jako Temelín nebo Benešovy dekrety významným způsobem kalí naše sousedské vztahy, mimo jiné i s členským státem EU, a že to jsou tudíž otázky, se kterými bychom měli něco dělat, o kterých bychom měli přinejmenším i nadále s našimi partnery hovořit a snažit se tyto kameny odstraňovat z cesty dobrým sousedským vztahům. Předpokládám, že se to součástí vyjednávacího procesu nestane vůbec. A jestliže všichni aspoň trochu známe, jakými motivy se často je schopen rozhýbat Evropský parlament, viz. nedávné veřejné slyšení o Temelínu, rozhodně nedokáži vyloučit, že na základě iniciativy nějaké byť třeba malé lobbyistické skupiny se záležitost Benešových dekretů nedostane na přetřes v nějakém orgánu Evropského parlamentu, ale i v takovém případě bych rozhodně nepřeceňoval význam takového jednání na půdě Evropského parlamentu pro naše začleňování do EU. Alespoň doufám, že vlastními nešikovnými kroky nezpůsobíme europeizaci našeho problému.

Doufám, že jsem nezapomněl na něco odpovědět.

Místopředseda Senátu Jan Ruml: Děkuji vám pane předsedo i za reflexi některých příspěvků.

Dámy a pánové, čas, vyměřený našemu slyšení, uplynul. Jenom bych chtěl připomenout, že se uvolili naši 4 kolegové, senátoři Morávek, Jařab, Liška a Kroupa, aby sledovali průběh rozpravy a připravili podklady Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který by pak měl připravit pro Senát návrh usnesení k tomuto veřejnému slyšení.

Dále upozorňuji na to, že už v tuto dobu je na internetové stránce Senátu k dispozici stenografický záznam z dnešního jednání a po vyhotovení bude protokol zaslán všem účastníkům slyšení a bude dále k dispozici v Kanceláři Senátu.

Dámy a pánové, děkuji vám za účast, za vaše podnětná vystoupení, za to, že jste setrvali až dokonce, a přeji vám hezký večer. Děkuji.

(Jednání ukončeno v 16.27 hod.)