Měli bychom dosti důvodů zabývati se jak v tomto shromáždění zákonodárném, tak i ve sněmovně poslanecké výhradně otázkami hospodářskými. Tak mnoho otázek čeká, aby byly projednány, aby se staly zákonem! Nechci mluviti sám o sobě, - s hlediska zemědělského měli bychom nesmírný počet palčivých otázek řešiti, - neboť doba žádá také reformy, a mohu vám říci pouze, že jsme vždy ochotni podporovati takové reformy ve všech oborech zemědělské organisace, a ji v duchu doby dle poměrů přetvořiti. Nechceme, aby někdo byl z toho vyloučen. Častokráte nám bylo vytýkáno, že ve svých zemědělských organisacích, ať ve svazu společenstev, ať v zemědělské radě neb kdekoliv jinde, nebo v zemědělských spolcích, v okresních organisacích nechceme míti malozemědělce aneb zemědělské dělníky. Rozhodně zde prohlašuji: Jest lépe, když máme zemědělské dělníky a malorolníky ve své organisaci, než když máme je mimo náš kruh. To je vyzvání k německé sociálně-demokratické straně! Chcete-li jíti s námi touto cestou, jsme ochotni k jednání. Jest mnohem těžším problémem, - abych uvedl jen jeden příklad, - uspořádati otázky mzdové, když najednou střetnou se dvě politické strany. Jest mnohem moudřejší a lehčí, když ve svých hospodářských organisacích máme také zemědělské dělníky a když jejich lidé s námi budou společně zasedati, přirozeně v rovném zastoupení, a řeknou: Vyřiďme jednou úplně tuto otázku, jež nás přímo ohrožuje. V továrně možno stávkovati, to přiznávám. Továrna zůstane státi, dělník odejde a věc je vyřízena. Při zemědělství nesmíme dáti dojíti ke stávce a každý poctivý státní občan měl by mysliti na katastrofu, kterou znamená pro otázku vyživovací stávka zemědělských dělníků, žádný poctivý státní občan nemůže takovou stávku schvalovati. Práva dělníků na svobodu, na sdružování a tak dále mají zůstati nedotknuta. Také oni mají míti spolky, mají hájiti své životní zájmy jako ostatní, nikdo také proti tomu nebude míti nejmenších námitek. Ale věc nesmí býti hnána nesvědomitými lidmi ke katastrofě. Nikdo nesmí říci: Nyní tedy nebudeme týden pracovati. Zanedbáme-li totiž po 8 dnů práci - pracujeme ve volné boží přírodě a nemůžeme si předpisovati počasí - pak je celá žeň ztracena. A když za krásných dnů, jako letos v některých okresech, byly práce zastaveny ke škodě netoliko... (Sen. Link [německy]: Proč byly zastaveny? Protože zemědělští dělníci byli nespokojeni!) Ale! Nespokojeni! Vždyť zasedáme v tomto rozhodčím soudu! Když jsme tu věc rozřešili, divili jsme se, jak vůbec mohlo dojíti k této stávce. A když na druhé straně se praví: Ujednocení a uzákonění doby pracovní, - to můžete udělati pro úředníky, můžete stanoviti úřední hodiny, zavésti pro tovární dělníky pevné pracovní hodiny; ti sedí pod střechou a v chráněných místnostech. Při zemědělství je nemožno, abychom zavedli několikahodinový pracovní den, u nás musí platiti zásada, že musíme pracovati tehdy, když to příroda dovolí, musíme ve dnech, kdy slunce svítí a kdy dlužno svážeti úrodu, více pracovati, protože v jiné dny, kdy prší, pracovati nemůžeme. Pak můžeme po případě také dávati prázdno, jak chcete. V rozumné rozpravě o této věci jistě se shodneme a sejdeme. Není možno nikdy užíti pravidel platících pro úředníky nebo tovární dělníky na dělníky zemědělské. Vidíte, že bychom měli hovořiti o nesmírném množství takových otázek, a já nevyhýbám se žádné otázce, byť i rozpory mezi nimi byly sebe větší. Avšak vždy říkám: Tam, kde se počne vyjednávati, tam najde se také cesta k dorozumění, k dohodě, ať je to na poli hospodářském nebo politickém nebo kulturním či sociálním. Nejsme jistě nepřáteli dělníků a doufám, že žádného důvodu pro to není. Ve všech otázkách, aniž nás k tomu státní moc vázala, žádali jsme pro své zemědělské pracovníky jak pojištění úrazové, tak i nemocenské pokladny, poněvadž jest politickým bezprávím, když právě zemědělští dělníci jsou z toho vylučováni. Neříkám to také z touhy po popularitě, jak snad páni myslí, říkám také něco jiného, když to musí býti, i když mne to činí nepopulárním. Jest největším bezprávím, že právě tomu dělníku, který v nejvyšší míře vystaven je nepohodě, který má konati nejtěžší hmotnou práci, dopřáno bylo v nejmenší míře a nejpozději dobrodiní sociálního pojištění, a proto jsme viděli, že zemědělský dělník hlavně proto utíkal z venkova, protože si řekl: Mám zde zůstati věčně zemědělským dělníkem, druhý je zajištěn pro případ nemoci alespoň tak, že má aspoň lékaře a lékárnu. Na druhé straně, když se mu u nás přihodí úraz, prohlášeny jsou pouze podniky s pohonem motorovým za povinné k pojištění. Řekněte mi: Čeledín, jenž vy-pouští býka, je snad vystaven menšímu nebezpečí než ten, který obsluhuje secí stroj? V této otázce je nám tedy věc úplně jasna. Opouštění venkova jest zjevem dnešní doby, a bude-li o zemědělské dělníky tak málo státní péčí postaráno, že nemají ani nemocenských pokladen, ani úrazového pojištění a - to je ze všeho nejdůležitější, nejsou pojištěni pro sklonek svého života před bídou a nouzí starobním pojištěním, pak nesmíte těmto lidem bráti za zlé, když utíkají z venkova a jdou do měst, kde dostane se jim lepší sociální péče než u nás na venkově.

Dále řeknu ještě něco české vládě: Jdete-li po Praze, musí vám přec býti nápad-no, že denně tisíce slovenských zemědělských dělníků utíká odtud a odjíždí do Ameriky. Přemýšlela již vláda o tom a uvažovaly o tom povolané strany, jaké jsou toho příčiny, když Slováci, kteří jistě jsou národem zdravým a pracovitým, stěhuji se do Ameriky a Argentiny? Přemýšlejme o tom, že největší bohatství a největší poklad národa a státu jest jeho pracovitý lid, který zajisté by bylo třeba si zachovati. Bylo by si přáti, aby bylo prozkoumáno, co jest příčinou toho, že celé davy slovenských zemědělských dělníků prostě stěhují se do Ameriky. (Sen. dr. Kovařík: Budeme míti starost, aby tu zůstali!) Tento zjev vidíme nejen na Slovensku, vidíme jej, byť snad ne v takové míře, ve vylidněných krajích Šumavy. Také tam vidíme tento zjev a já pravím: Přece musí úřadu napadnouti, že jistě nesvědomití agenti, vesničtí kramáři a jiní lákají k vystěhování, hlavně do Německa a dílem za oceán. (Sen. Link [německy]: Snad tito ubozí lidé na Šumavě hladoví, snad nesou na tom vinu Švarcenberkové, stará vláda a dnešní vláda!) Zajisté, bylo by povinností úřadů pátrati, co jest vlastně toho příčinou, že tito lidé nezůstávají v této zemi, - vždyť je to jejich vlast, kde po celá staletí a generace žili, - že tak lehkomyslně opouštějí vlast a hledají v neznámu za oceánem nové pole pracovní.

Pánové, mělo by býti přec jen úkolem povolaných činitelů tohoto státu alespoň snad studovati toto hnutí v obyvatelstvu a snad jednati podle toho, aby tito lidé nalezli také v tomto státě, jenž přece je jejich vlastí, určitého uspokojení a spokojenost. (Sen. A. Friedrich [německy]: Tento problém nebude však nynější kapitalistický stát řešiti!) Vždyť my nechceme, aby tento problém řešil kapitalistický stát, nýbrž chceme, několikráte jsme to říkali, spolu s vámi cestou dohody tuto otázku luštiti. Když však vy, němečtí sociální demokraté, samojediní říkáte, že není možná žádná dohoda s měšťáckými stranami, a v Rakousku jste viděli, že křesťanští sociálové byli v dohodě se soc. demokraty, a zde jste viděli, že čeští sociální demokraté zasedali v koalici s agrárníky, řekněte tedy, proč nechcete dohodu? A myslíte. (Sen. A. Friedrich [německy]: Ono se to nevyplatilo. - Něm. výkřik: Uveďte důvody, proč to sociální demokraté udělali, musíte teprve důvody hledati!) Nechci se každým výkřikem tak dlouho zdržovati, protože příliš jsme odváděni od hlavní věci. Vidím však stále, že celý svět spočívá na kompromisech a nikdy nebudete moci viděti, že jediná politická strana jedním rázem převrátí celý svět. A myslím, že i bolševici v Rusku došli již k nějaké dohodě s rolníky a dnes snad zastávají mírnější stanovisko než druhdy. (Sen. Friedrich [německy]: Rolníci jsou sami bolševiky! Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Ne! Rolnici mají tam soukromé vlastnictví k půdě. To není socialisace, to je soukromé hospodaření!) Nemohu si mysliti, bude-li veškerá půda sesocialisovaná, že by měli lidé více jídla, nemohu si mysliti, že pak budou spokojenějšími, mohu však zcela dobře si mysliti a tak daleko jde naše stanovisko, že je více malorolníků tam, kde jsou velkostatky, kde však není možno vzdělávati pozemky ve velkém. Já sám jsem domovem z kraje tepelského, tam nemůže hospodařiti žádný velkostatkář. Co udělal kníže Beaufort? Pronajal všechny pozemky po parcelách drobným lidem. Má sám 1800 pachtýřů, ne však od nynějška, nýbrž od desetiletí, protože tam není možno velkostatek obdělávati. A když slunce svítí, to jest jako když vlašťovky přicházejí, všichni ti lidé jdou do lázeňských míst, do Karlových Varů, do Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Teplic atd. a nechají rohlíka samotného. Tito lidé pronajali za příčinou své výživy, aby se sami udrželi, po jednotlivých kusech tento velký pozemkový majetek těmto malorolníkům, malým lidem a domkářům; není to tedy žádným uměním, to jsme již viděli, tam jest to na místě, že na místo velkostatku nastupuje ne malý pachtýř, nýbrž malorolník. A alespoň vyrábí tolik, kolik potřebuje sám se svou rodinou, jest zbaven státní vyživovací otázky a sám si tuto otázku řeší. Ale tam v nížině bylo by přímo nebezpečno, kdyby celý majetek velkostatků byl rozdělen a tak byl roztříštěn, že by z něho nic nebylo, neboť malorolník nemůže přece tak intensivně pracovati jako velkostatkář, vyzbrojený všemi pokroky techniky, chemie a inteligence. A ptáte-li se dnes všech těchto lidí, kteří mají v rukou správu těchto panství, poznáte, že ani o těchto problémech není možno dále hovořili. Nikdy nevypěstíte v malovýrobě takového množství řepy.

Jest ovšem možno děliti práci při dobytkářství, kdy podnik v malém má přednost před podnikem velikým, protože drobný člověk sám pěstuje dobytek, často lépe než své vlastní děti. Tele jest mu často milejší než vlastní syn. Vidíme to ve Švýcarsku u malorolníků. Tam dobytkářství mělo tak vynikající úspěch jedině pro pečlivé pěstování, rozumné zacházení, racionelní krmení, volbu chovných zvířat, úspěch, jenž je nemožný při velkostatku s cizími pracovníky. V tom se také shodujeme, že tyto cizí osoby nejsou tak pečlivé jako malorolníci, majitel sám. Myslím, že shodneme se poctivě v klidné úvaze okolností, jež přijíti musí a mají, a že si řekneme: Máme nepolitickou úřednickou vládu, české strany, jež mají vliv, řekněme vítězové a páni, měli by jednou zasednouti spolu s vládou a tázati se: Jak můžeme tento československý stát udržeti, jak můžeme jej vybudovati? O tom bychom musili ještě pohovořiti s ostatními národy, tedy s Němci atd. a myslím, že musíme si navzájem vyjíti vstříc, až sejdeme se k určitým jednáním, pak budeme moci obrousiti ono ostří, jež nás tak bolí, snad v zájmu celku. A stát, kterému náležíme, i my chceme jmenovati svou vlastí, a my Němci milujeme svoji vlast alespoň stejně jako vy, netřeba toho dokazovati, my hájili jsme tuto vlast také v roce 1866 proti svým německým soukmenovcům a právě Němci v této zemi to byli, kteří vlast hájili i proti Prusům. Myslím tedy, že se nám nemůže nic vyčítati. A všechny ty ctnosti, které německý národ má, mějte v úctě.

Jestliže jsme v této válce více upsali na válečnou půjčku nežli vy, má to původ jedině a pouze v naší lásce k vlasti a ne snad v lásce k dynastii nebo k militarismu. To je chybný názor. Snad věnovali jsme válečné péči a sirotkům více péče nežli vy. To také není špatnou vlastností německého národa. Trpěli jsme hlad na úkor svých vlastních zájmů, abychom naše vojíny na frontě upokojili a nedali zahynouti hladem našemu lidu ve městě. To také není nejhorší vlastnost německého národa. Myslím, že z toho všeho, až jednou poněkud pomine toto chauvinistické opojení... (Sen. dr. Klouda: Také u vás!), u Čechů právě tak, jako u nás, že se sejdete a budete musiti říci: Jest v zájmu obou národů, kteří na poli kultury, na poli vědy tak mnoho vynikajícího vykonali, abychom vedle sebe v určitém zápolení zůstali a bojovali o své bytí. (Sen. dr. Franta: Vám věříme, vy jste poctivý muž!) A když, uznávajíce to, se sejdeme k poctivému jednání, myslím, že najde se cesta, jež nás povede k cíli, aby všechny tyto národy a národnosti, ať již mluví německy nebo česky, spojily se ke zdárné práci. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Klofáč: Další slovo uděluji panu sen. Ševčíkovi.

Senátor Ševčík: Slavné senátní shromáždění! Propouštěcím dekretem pana presidenta republiky ze dne 15. září rozloučili jsme se s vládou socialisticko-agrární a dne 26. října představila se nám zde nová vláda, tak zvaná vláda úřednická. Tuto změnu ve správě státní uvítali jsme s pocity smíšenými: jednak s pocitem uspokojení a jednak s pocitem trpkosti. Odchod staré vlády koaliční v této republice jistě uvítali jsme všichni s pocity díků a vděku, zvláště u nás, u naší strany, kteří jsme takovou koaliční vládu k řešení velkých úkolů státních a ke konsolidaci všech živlů státotvorných v této republice pokládali za neschopnou, uvítali jsme jej s jistým dostiučiněním. Neblahé poměry, jež se na všech stranách za minulého vládního systému vyvinuly, a jež se zvláště projevovaly v právní nejistotě, v anarchii ve všech oborech státní správy, ve školství, soudnictví, ve vojenství, zvláště však v otázce vyživovací, jsou toho nejlepším dokladem.

Ký pak div, že na všech stranách v celé republice bylo viděti neúctu k autoritě státní a neúctu také mezi lidem k zákonům a úřadům. Z tohoto rozvratu, který se jevil ve správě státní, hleděly těžiti u nás živly podvratné, jež již již chystaly se k převratu státnímu v naší republice, spoléhajíce při tom na pomoc a podporu z ciziny - hlavně z Ruska. Jen šťastné náhodě, šťastné záchraně Varšavy, lze děkovati, že jsme byli uchráněni od těchto snah převratných, jež se zatím přenesly jen do sporu strany sociálně-demokratické. Nelze tudíž neviděti, že pádem staré vlády Tusarovy nastalo v naší celé republice jakési uvolnění, jako by si všichni národové v celé republice byli oddechli. Přes to, že se odstupující vládě Tusarově dostalo na odchodnou vysvědčení dobrých mravů od pana presidenta republiky, myslím, že málo bylo v celé republice občanů, kteří by odchodu této bývalé koaliční vlády byli želeli, a že jako by jeden hlas se ozýval v celé republice ze známé oné písně naší: >Ó kéž bych tě byl nespatřil< s přáním vroucím >auf nimmer Wiedersehen<.

Zvlášť, velectěné shromáždění senátní, mně, jakožto příslušníku strany lidové, dnes by se naskytla velice vhodná příležitost, abych o činech, nařízeních, opomenutích a přehmatech, jichž se dopouštěla minulá vláda koaliční, jak se říká, tak od plic, promluvil, poněvadž ona všecka ta zařízení dotkla se v první řadě nás, poněvadž my katolíci v této republice jsme se cítili jimi co nejvíce dotčeni a poněvadž my jsme byli za ní ve svých právech zkracováni a ve svých posvátných citech co nejvíce uráženi. (Hlas: Tak jest!) Než, velectěné senátní shromáždění, upustím od toho, poněvadž bude promluveno o té věci ještě jinde. Chci se říditi známým heslem milosrdenství: >De mortuis nil nisi bene<, a kladu té nebožce vládě koaliční do hrobu věnec soustrastí s nápisem: >Ty, mrtvý, lež a nevstávej!< (Veselost.) Všeobecný rozvrat ve správě státní, pokleslá úcta k zákonu a k autoritě a z ní vyvěrající všeobecná nespokojenost, jakož i staré korupční zjevy v úřadech veřejných a státních, jimž vláda koaliční nebyla s to zabrániti, jistě zapříčinila celou parlamentní situaci a zvláště nastalou krisi vládní. (Předseda Prášek ujal se opět předsednictví.) Rozkol ve straně sociálně-demokratické byl toliko vhodnou příležitostí pro strany koalované, aby se od stolu vládního pro nepřekonatelný odpor a rozpor zásadní, odloučily. Ale, velectěné senátní shromáždění, to bylo nezbytné, to musilo dnes nebo zítra co ipso nastati. Než dalo se, velectěné senátní shromáždění, očekávati, že v každém spořádaném státě, kde vládnou normální poměry, tedy také i u nás bude učiněn pokus k sestavení nové, všeobecné potřebě vyhovující, a uzdravení státních poměrů sloužící vlády parlamentární. Než bohužel, velectěné senátní shromáždění, to se nestalo. Musím zvláště podotknouti při této příležitosti, že bohužel u nás se na mnohých místech i na těch vyšších místech myslelo, jakoby snad státními stranami v naší republice byly jen strany, které byly zastoupeny v minulé vládě koaliční, jakoby - sit venia verbo - tyto měly jen v nájmu řízení celého státu, jakoby snad jiná konstelace parlamentní v naší republice nebyla možná. Ale, velectěné senátní shromáždění, myslím, že skutečnost ukazuje nám právě něco jiného. Bylo-li již sáhnuto k této vládě tak zv. úřednické, je to známkou a důkazem úpadku našeho parlamentarismu a úpadku pravé demokracie. A tu věru nemohl nikdo právě tento obojí úpadek lépe charakterisovat, než jak to učinil pan předseda nynější vlády úřednické, který dne 26. října ve svém prohlášení pravil, že vláda považuje za zvláště důležitou povinnost v oboru vnitřní správy utužení a upevnění pokleslé státní autority. Vycházíť vláda ze zásady, že není myslitelnou pravá demokracie bez autority státu a zákonů. A právě, vážené shromáždění senátní, tento obojí úpadek v životě státním, z něhož vyšla vlastně nynější vláda úřednická, musí vzbuzovati u každého přítele pravého parlamentarismu a pravé demokracie pocit trpkosti a zklamání. Když však úřednická vláda stala se již tou výpomocí z nouze, musí se zajisté ona přičiniti ze všech sil, aby tato výpomoc byla vydatnou a rychlou, aby stroj státní správy, vyšinutý z kolejí pořádku a práva, opětně na tyto koleje od ní byl přiveden, aby ona připravovala tímto způsobem, touto cestou práva a pořádku cestu k pravé legitimní vládě. A to nám právě ústy pana ministerského předsedy nynější vláda důrazně přislíbila a toto její přislíbení, jež provázeno bylo programem dalekosáhlým a v mnoha příčinách také pro nás sympatickým, jest to, co city trpkosti a zklamání u nás zmírňuje.

Prohlášením vládním dotýká se vláda všech aktuelních otázek, týkajících se všech oborů státní správy. Dlužno tedy, aby naše strana k těm nejdůležitějším otázkám, obsaženým v prohlášení vlády, také své stanovisko zaujala. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.) Podotýkám, že mně není možno, abych o všech těch otázkách dopodrobna se zmínil a o nich promluvil. Zmíním, se o nich jen povšechně a toliko jakoby letem. Konstatuji však s uspokojením, že se neshledáváme v tomto prohlášení vládním se žádnými utopiemi ani se žádnými hesly, jež bohužel dnes v našem životě veřejném jsou tak oblíbenými a tak běžnými. Vláda posuzuje všechny otázky veřejné správy věcně a střízlivě a tedy také já, pánové, ve svém prohlášení budu této střízlivosti a věcnosti dbáti.

A tu, vážení pánové, dlužno si všimnouti nejprve toho, co vláda prohlásila v otázce školské. V prohlášení tom řeklo se, že v oboru správy školské vynasnaží se vláda o úpravu poměrů a bude všestranně podporovati rozvoj školství všech národností po stránce pedagogické a administrativní, dbajíc skutečných poměrů a praktické potřeby, že bude školu chrániti, aby nebyla zmítána stranickou agitací a mohla se věnovati své práci vzdělávací. Škoda, slavné senátní shromáždění, že těchto zásad, zvláště oné zásady, aby škola nebyla zmítána strannickou agitací a věnovala se práci vzdělávací, neznalo nebo nechtělo znáti dřívější ministerstvo školství a národní osvěty, které svými famosními výnosy zvláště o náboženských cvičeních a úkonech náboženských ve školách porušilo základ všeliké discipliny a podlomilo úctu k autoritě nejvyšší v křesťanské mládeží a podťalo kořeny kultury křesťanské nejen ve škole, nýbrž i v národě a v celém státě, a jež, nenastane-li brzy náprava v nedaleké budoucnosti, i zlé ovoce přinesou. Tyto výnosy dřívějšího pana ministra školství jsou skutečně pedagogickým monstrum horrendum, které svědčí o tom, jak toto ministerstvo školství bylo u nás diletantsky spravováno. A uvážíme-li k tomu, že až do- nedávna přes všechny naše protesty odbor kultu katolického byl spravován lidmi, kteří ani nebyli katolickými kněžími, pak jest to důkaz, jaká animosita v ministerstvu školství vůbec proti kultu katolickému zavládla a jaké stranictví tam panovalo. (Předseda Prášek ujal se opět předsednictví.)

Chce-li tudíž nynější vláda postarati se, aby škola nebyla zmítána agitacemi strannickými, aby se věnovala jenom vzdělání, pak v první řadě musí se vláda postarati, aby toto stranictví a agitace stranické z ministerstva školství vymizely (Výborně!) a aby ta animosita, to nepřátelství vůči křesťanské výchově, bylo odstraněno. (Tak jest!)

Vláda dle svého prohlášení chce největší péči věnovat řešení otázek rázu hospodářského, zvláště otázkám nejaktuálnějším, jako jsou problém zásobovací, problém pozemkové reformy a problém socialisace. Dovolte, pánové, abych několik slov k těmto problémem promluvil. Všecky tyto tři problémy mají pro budoucnost státu nesmírnou důležitost, takže od správného nebo nesprávného řešení jejich závisí nejen budoucnost, nýbrž i celá existence státu, takže musí býti řešeny s největší rozvahou, s věcnou důkladností a se vší opatrností, beze všeho třídního a politického stranictví.

Řeší se, velectěné shromáždění, tyto problémy skutečně tímto způsobem? Bohužel musím říci, že tyto otázky hned z počátku staly se u nás u jednotlivých politických stran heslem agitačním, a tu mám velikou obavu, budou-li se tyto problémy v duchu agitačních hesel prováděti, že nepřinesou nám a republice žádného zlepšení, ba naopak, že mohou skončiti všeobecnou katastrofou pro stát. (Tak jest!)

Vláda ve svém prohlášení uvádí o problému zásobovacím, následující passus: >Otázky zásobovací stojí v popředí všech hospodářských úvah a všeho myšlení lidu a málokterá vládní činnost může udržeti a prohloubiti žádoucí důvěru mezi vládou a lidem tou měrou, jako právě obezřetné řešení otázek zásobovacích - řešení, které by bylo proniknuto upřímnou snahou, uvésti požadavky našeho hospodářského života v soulad s cítěním lidu.<

Nuž, velectěné shromáždění, jaké pak jest to cítění v lidu našem, s nímž dlužno v soulad uvésti požadavky našeho hospodářského života? Čili jinými slovy zní ta otázka: Odpovídá nynější státní vázané hospodářství cítění našeho lidu, jak produktivního tak spotřebního? Srovnává se toto naše státní hospodářství s požadavky hospodářskými a vůbec se zásadami hospodářskými? Tu, pánové, prohlašuji, že toto hospodářství vázané v zásadě své nikterak není hospodářsky odůvodněno a že lze toliko ve výminečných případech je připustiti a to z důvodů vyšších a mravně odůvodněných, když totiž jest nesporně prokázáno a dokázáno, že všeobecnému dobru a všeobecné výživě v tomto případě by lépe vyhovovalo než volné soukromé hospodářství. (Tak jest!) I vláda, slavné senátní shromáždění, toto stanovisko uznává, když prohlásila, že vázané hospodářství není jí nezměnitelným zařízením, tedy že jest u ní jenom dočasným a výjimečným. Ovšem hned vláda prohlašuje ve svém prohlášení, že pro toto období nemůže od vázaného hospodářství upustiti. Velectěné shromáždění, nebude dojista mezi námi žádného sporu, že zásada státního hospodářství per se jest nesprávná, nepřirozená a neudržitelná, a že tedy tam, kde jako nutné zlo jest zavedena, když příčina k tomu odpadla, má býti toto nutné zlo co nejdříve odstraněno. Veškeré obyvatelstvo ať spotřební ať produkující jest s tímto státním hospodářstvím nespokojeno a všechny vrstvy si přejí, aby bylo co nejdříve odstraněno. Naše rolnictvo si toho přeje, neboť zabráním veškeré výroby zemědělské a obchodu s produkty zemědělskými přestal býti rolník samostatným pánem na své hroudě a stal se špatně placeným nádeníkem na své půdě. (Tak jest!) A v této své závislosti a odvislosti cítí se mravně znehodnoceným občanem ve státě. (Tak jest!) A toto znehodnocení mravní jest, velectěné shromáždění senátní, to, co nejvíce činí státní hospodářství u rolnictva odiosním.

Státní hospodářství neuspokojuje také, slavné senátní shromáždění, ani producenty. Víte, jakými vadami celé naše státní hospodářství stůně? Jsou to dvě chronické vady a chyby a to jest nepřirozenost a fikce. Jistě jest přírodní zákon v celém světě panující: co jest nepřirozené, to není správné, není užitečné, to jest škodlivé. Tedy, pánové, říkám: celé to zařízení našeho státního hospodářství a celá ta distribuce vyživovací ve státě jest fikce. Každý příslušník našeho státu dobře ví, že dávka vyživovací stanovená pro každou osobu nevystačuje pro nikoho, že není vůbec občana v celém státě, který by s touto vyměřenou dávkou mohl ve výživě vystačiti, že tedy všichni musí přikupovati pod rukou, aby se dostatečně vyživili, a že tedy největším sváděčem k podloudnému obchodu jest státní hospodářství (Tak jest!) a že tedy státní nucené hospodářství patří v první řadě pod lichevní zákon (Tak jest!) a že jest nanejvýš trestatelné.

Račte uvážiti, jak my za státního hospodářství můžeme se v republice vyživiti? Rolníci, producenti, aby mohli s celou rodinou celou domácnost, všechny dělníky, nádeníky vyživiti, aby oni také mohli si opatřiti, čeho potřebují do hospodářství výměnou, poněvadž to za peníze obyčejně nedostanou, aby oni toto všechno si mohli opatřiti, poněvadž nemají jistoty, když celý kontingent odvedou, že nepřijdou dvakrát, třikrát rekvisice, a čeho potřebují, jim odeberou, musí, protože jsou nuceni k tomu, schovávati si. (Tak jest!) A co dělají konsumenti? Konsumenti, poněvadž nemají v republice za státního hospodářství zajištěno, že vyměřená dávka se jim skutečně dá - a máme smutnou zkušenost hlavně na Slovensku, že za několik měsíců, nedostanou lístků na mouku - co musí dělati? Musí pod rukou kupovati a schovávati také. Pánové, nyní uvažte: Schovávají producenti, schovávají konsumenti, kde potom to obilí má se najíti a kde potom ta mouka v té republice jest? Ta je schována, ta se zničí. Proto, pánové na tomto způsobu hospodaření máte nejeklatantnější důkaz, jak jest nesprávné. (Tak jest! Souhlas.)

Pro udržení státního hospodářství se uvádí, velectěné shromáždění, za největší důvod pokles zemědělské výroby, prý 30-40% a tudíž tedy nedostatek obilnin a chlebovin vůbec ve státě. A proto prý nejprve dlužno postarati se o zvýšení zemědělské výroby, ač-li vůbec lze pomýšleti na uvolnění obchodu nebo produkce se zemědělskými výrobky. V tomto smyslu také mluvil pan ministr zemědělství dr. Brdlík nedávno na velké schůzi v Opavě. Musím říci, že jsem z mnohých příčin toto jeho prohlášení uvítal jakožto prohlášení odborníka ve věci zemědělské a specielně v této otázce s jistým uspokojením. Ale dovolte, pánové, abych k tomuto jeho prohlášení řekl toto: Já, jakožto zástupce v prvé řadě směru zemědělského, sice uznávám, že jest zvýšení výroby zemědělské jednou z hlavních podmínek, abychom měli svobodné, volné hospodaření, ale nepokládám to za jediný a nejhlavnější předpoklad. Pánové, kdybychom měli čekat na takové zvýšení zemědělské výroby, až bychom se svými zemědělskými výrobky úplně vystačili, tu bychom se té svobody hospodářské u nás nikdy vůbec nedočkali.

Pánové, to si nezapírejme, že jsme byli odkázáni před válkou na výpomoc z ciziny, a jak víte všichni dobře, byli jsme i za války a budeme i při zvýšené výrobě také na tuto pomoc z ciziny odkázáni. Když, slavné senátní shromáždění, stát do svých rukou vzal státní hospodaření a celou výživu veškerého obyvatelstva, pak jest také jeho svatou povinností: l. aby jí skutečně dostál, 2. aby se postaral o zajištění plodin doma a těch nedostávajících se z ciziny a 3. aby podporoval co nejvíce zemědělskou výrobu.

Ale táži se vás, velectění pánové, dělá to stát? Vždyť stát, slavné shromáždění senátní, nemá ani té moci, nemá ani té mravní síly, aby této své povinnosti všeobecně dostál. V loni jsme neměli v cizině nakoupeno a letos nemáme také nedostávající obilí v cizině zajištěno na celý rok. Pánové, jak to vypadá se zvýšením výroby zemědělské u nás? Zajistil si stát tolik umělých hnojiv, aby u nás zemědělství se mohlo skutečně v době co nejkratší zvelebiti? Pánové, měl velkou pravdu pan ministr zemědělství, když řekl, že tu jest potřebí výpomoci státu, a kdyby stát obětoval miliony na zakoupení umělých hnojiv v cizině anebo surovin na jich výrobu doma, že tím, velectění pánové, se ušetří, neboť pak nemusí kupovati v cizině tolik obilnin a mouky. Na tom ušetří sta milionů a pro všeobecnost, velectěné shromáždění, pravil, - a já s ním úplně souhlasím, - že my tím zvelebíme hospodářskou výrobu a státu pomůžeme a že to zvýšení bude činiti 22 miliard.