Velectěné shromáždění, jednou z hlavních podmínek zvelebení zemědělské výroby mimo zaopatření umělých hnojiv jsou také akce meliorační. Slavné shromáždění, minulého roku usnesli jsme zákon a já jsem měl tu čest zde jako referent o zákoně melioračním referovati. Tendencí tohoto zákona bylo, aby naše zemědělství melioracemi co nejdříve se zvelebilo, aby ta procedura, která dříve byla, nežli meliorační projekty byly schváleny, byla zkrácena. Pánové, co ale nyní vidíme? Ministerstvo zemědělství vydalo prováděcí nařízení, kterým se při provádění projektů melioračních neulehčuje interesentům. Za starého zákona v Rakousku - a na to jsme si všichni zemědělci stěžovali - musilo to jíti ke 3 až 4 instancím, nežli ten projekt byl schválen a vyřízen. Dle tohoto prováděcího nařízení musí to však nyní jíti až k 19 instancím. To jest výsledek toho zákona, jehož jsme se tak domáhali loňského roku a o nějž jsme zde v této sněmovně musili tolik zápasiti. Tak podporuje stát nyní tu naši zemědělskou produkci! Slavné senátní shromáždění, jsem si toho vědom, že nelze nyní hned státní hospodářství uvolniti pro mnohé obtíže. Já proto, pánové, také to nenavrhuji ve svém návrhu, který jsem si dovolil v jarním zasedání ctěného senátního shromáždění předložiti, ale navrhují smíšený systém, aby nucený kontingent zůstal, co však jest nad kontingent, aby bylo ponecháno k volné disposici samotným producentům, aby to celé hospodaření, zvláště distribuce vyživovací byla svěřena hospodářským organisacím a tyto jakožto legální zástupci producentů-zemědělců vstoupily pak co se týče obchodních projednávání a celého obchodu s potravinami ve spojení s organisacemi konsumentů, aby mlecí lístky byly zrušeny, a co se týká osevného semena, aby v této příčině byla učiněna volnost. Není to nic nového. Co my jsme navrhli loni a já letos z jara, to jest již zákonem provedeno v Rakousích. Tyto zásady v červnu byly již přijaty v Rakousích a jestliže to bylo možné v Rakousku, kde poměry vyživovací jsou daleko horší nežli u nás, proč nebylo by to možno provésti u nás, kde jsou poměry vyživovací daleko lepší?!

A tu musím žalovati na starou vládu v této příčině. Z jara letošního roku, ačkoliv obě sněmovny byly pohromadě, přes to přese všechno vydala nařízení, kterým se zavádí státní hospodářství nucené, a nepředložila osnovy zákona nám ani poslanecké sněmovně. Tím, pánové, naše zákonodárné sbory vláda rozhodně znehodnotila. Proti tomuto způsobu a postupu musíme rozhodně vystoupiti a nedáti si to dále líbiti.

Nuže, pánové, učiním ještě na konec jen prohlášení co se týče otázky problému reformy pozemkové a co se týče otázky socialisační. Při první otázce, co se týče problému pozemkové reformy, dovoluji si učiniti následující prohlášení. Hlavním motivem, jehož dlužno dbáti při našem zákonodárství, jest zvelebení zemědělské výroby a zlepšení výživy veškerého obyvatelstva. Dle těchto dvou motivů má se řešiti naše zákonodárství v této pozemkové reformě. Bude-li se však, pánové, postupovati v praxi, jako nyní se postupuje, budou-li se vésti věci, jak se nyní vedou, bude-li rozhodujícím momentem utišení hladu po půdě, a to jen dočasné, pak nedočkáme se toho, co od této reformy pozemkové očekáváme. Může to míti smutné následky a smutné také výsledky pro celý stát. Co se týče problému socialisačního prohlašuji: Nám socialisace není cílem, nám socialisace jest prostředkem. My nejsme pro socialisaci všeobecnou, my jsme toliko pro socialisaci parcielní, výminečnou, jen tenkrát, když ukáže se toho potřeba, když soukromé podnikání zájmům veřejným nevyhovuje a nedostačuje. Pánové, my jsme jen pro takovou socialisační akci.

Ještě bych měl promluviti o věcech vojenských, zvláště o některých událostech po stránce náboženské a zjevech, které se staly na Slovensku, kde vojsko neoprávněným způsobem se míchalo do záležitostí politických a sporů politických. Ale neučiním toho, poněvadž očekávám od demobilisace a od nastoupení nováčků v této příčině skutečnou nápravu. A naše vláda úřednická, - abych ukončil - skutečně dává nám ujištění, že v této příčině nedopustí, aby ve vojsku byly nějaké agitace, nějaké stranictví, aby vojsko nebylo snad zmítáno spory politickými a agitačními, poněvadž vojsko není pro jednu politickou stranu, nýbrž pro celý stát. (Tak jest!)

Slavné senátní shromáždění! Končím. Račte jen ještě slovíčko dovoliti o našem Slovensku.

Před dvěma roky z těchto míst ozývaly se dithyramby, chvalozpěvy na naše milé Slovensko a naše bratry Slováky. Dnes slyšíme odtud žalné a smutné zprávy. Nespokojenost na Slovensku, jak jsem se z autopsie přesvědčil, jest všeobecná. Kde jest toho příčina, kde jest toho vlastní kořen? Chyb se stalo mnoho. A že tomu tak, to uznává v naší republice kde kdo, a to uznávají také, slavné shromáždění, i ti, kteří těchto chyb se dopouštěli. A ty nejhlavnější jsou:

1. neschopnost správy státní na Slovensku,

2. neznalost poměrů Slovenska, (Tak jest!)

3. nepochopení smýšlení lidu slovenského (Hlas: To jest pravda!), neuznávání jeho ideálů, zvláště ideálů autonomie zemské (Tak jest!). U nás namnoze, slavné shromáždění, nerozumí se duši lidu slovenského, která jest osobitá, samobytná, citlivá, duchem víry naplněná, která v těch svých věcech víry, ve věcech drahé slovenštiny, milé víry a svých práv nesnese žádného opovrhování, žádného pomíjení, žádného urážení. Já, slavné shromáždění senátní, nedivím se tomu, že u nás duši a smýšlení lidu slovenského se nerozumí. Vždyť my někdy nerozumíme ani sobě (Veselost.) my nevíme, co nám sluší a patří k našemu ozdravění, čeho je potřeba nám, aby stát se zkonsolidoval, abychom poměry své zkansolidovali, abychom všechny živly spojili, ne imperialismem, a ještě podotýkám, ne schválně vyvolávaným kulturním bojem, který má se vybíti v rozluce církve od státu. Ne, tím nezískáme nikoho v našem státě, tím neupevníme náš stát, tím ho nezkonsolidujeme, tím nezískáme ani žádný národ ani Slováky. Slavné shromáždění, dvě věci jsou, kterými pomůžeme sobě a celému státu a celé republice: je to láska a je to spravedlnost. (Tak jest!) To jsou ty dvě věci, které drží stát, neboť zůstane věčnou pravdou, že milosrdenství a láska potkaly se, spravedlnost a pokoj políbily se. (Výborně! Potlesk.).

Předseda: Přerušuji projednávání tohoto odstavce denního pořadu a přistupuji ku projednávání druhého odstavce denního pořadu, jímž je

2. Návrh terna pro jmenování jednoho člena a jednoho náhradníka ústavního soudu.

Do terna pro jmenování jednoho člena navrhují se: dr. Karel Baxa, starosta města Prahy, Theodor Schuster, rada zemského soudu v Nov. Jičíně, univ. prof. dr. Vavřínek; za náhradníka: dr. Václav Hora, dr. Josef Kubálek, dr. Mořic Eckstein, advokát v Plzni.

Podle § 61 odst. 2. jedn. řádu může býti vykonána volba zdvižením ruky, není-li námitek.

Jest snad námitka proti tomu, aby volba vykonala se zdvižením ruky? (Nebyla.) Poněvadž se nečiní námitka, vykonáme volbu zdvižením ruky.

Prosím pp. senátory, kteří souhlasí s navrženými kandidáty, aby zvedli ruku. (Děje se.)

To jest většina. Jmenovaní jsou navrženi.

Slovo si vyžádal pan ministr záležitostí zahraničních dr. Beneš, uděluji mu je.

Ministr zahr. věcí dr. Beneš: Vážené dámy a vážení pánové! Lituji, že odpovídaje na dotaz pánů dr. Kloudy a soudr. musím mluviti mnoho o věcech osobních. Dlouho jsem váhal věcmi těmi veřejně se vůbec zabývati. Uvažoval jsem, zda-li by nebylo nejlépe pohnat určitá individua před soud. Ve třech případech jsem to již učinil, dva pomlouvači byli již odsouzeni, třetí soud bude co nejdříve proveden.

Ale případ tento má jistý význam politický. Je charakteristický pro jistou část naší veřejnosti a vrhá ostré světlo na politické mravy některých našich lidí. Ukazuje také na jeden z typických zjevů revolverového žurnalisty u nás a v celku dobře veřejnosti může naznačiti, jak se politická kritika provádět nemá. Politická kritika je dobrodiní pro stát a veřejnost, politické klepaření, štvaní, hanobení a na cti utrhání je politickým trhanstvím, ničemností a zločinem na státu. (Výborně!)

Chtěl bych použíti případu, na nějž jsem dotazován, abych ukázal, čeho je schopno takovéto politické trhanství.

Může to býti také výstrahou naší veřejnosti, která nesmí zapomínat, že před krátkou dobou trhanství tomu úplně podlehla, a která musí si uvědomit, že před podobným revolverovým žurnalismem nebude jist zítra za těchto okolností nikdo. (Tak jest!)

Nejedná se o mně a o moji osobu, jedná se o otázku veřejné politické morálky, a o to, zda-li naše veřejnost dá se soustavně rozčilovat, štvát, podvádět a vyssávat rafinovaně připravenými štvanicemi na veřejně činné lidi.

Vážným lidem nebylo by třeba o věcech těchto dávat dlouhých výkladů. Ale lidé mne vyzývali, abych hnal Friče na soud, a jiní si zase přáli aspoň odpovědi na známé letáky Fričovy. Fričovi bych nikdy neodpovídal, (Výborně! Zcela správně!) odpovídám jen na dotaz o Fričovi.

Co se týče soudu, v tom si zachovám volnost. Přirozeně, že dle okolností přijde jeden po druhém. Nyní je na řadě Čeřenský. Ale aby veřejnost zbytečně nebyla rozčilována, rád užiji této příležitosti, abych to nejdůležitější řekl už dnes.

I. Poslání A. V. Friče.

A. V. Fric přišel ke mně loni z jara do Paříže, když jsem byl na konferenci. Žádal ode mně, abych ho jmenoval vyslancem republiky pro Jižní Ameriku. Mluvil jsem s ním několikráte, avšak hned po prvním setkání jsem se přesvědčil, že na místo vyslanecké a vůbec do služby zahraniční se nehodí. Je to člověk velmi chorobný a nervově do nemožnosti rozdrážďovatelný, s imaginací až do bizarnosti nemocnou.

Rozhodně jsem tedy odmítl. Už tehdy v Paříži začal mne za to napadati v letácích; pak přišel znovu a slevoval, žádaje podpory pro činnost propagační. Učinil jsem tedy pokus a slíbil jsem mu, - poněvadž prohlásil, že v každém případě do Jižní Ameriky půjde, - že by mohl míti jistou podporu ministerstva zahraničních věcí pro případ, že by užil své příležitostní cesty také k propagandě, a nabídl jsem mu na rok podporu 1000 fr. měsíčně. Věc tu formuloval jsem ve zvláštním listě >Ordre de mission<. V květnu 1919 odejel. Ale zůstal nespokojen, protože chtěl stůj co stůj býti diplomatem. Hledal tudíž záminky k útokům a bylo to vidět už z jeho dopisů, jež byly čím dále tím arrogantnější. Byl stále přesvědčen o různých komplotech proti sobě, o intrikách, o pronásledování se strany zahraničního ministerstva (Hlas: Stihomam!), ačkoliv toto nemělo ani ponětí o jeho nápadech, fantasiích a zlobných jeho kombinacích, nemohlo se starat o osobní kaprice p. Friče a ani nemělo vůbec příčiny věnovat mu více pozornosti, nežli jiným v podobné situaci. Jeho imaginace pracovala však stále úžasně. První záminky k útokům našel si ve věcech styku s ministerstvem a ve věcech placení měsíční podpory, jež mu byla slíbena. Začal vytýkati, že ministerstvo zahraničních věcí neposílalo mu ani materiál propagační ani peníze.

Netřeba zdůrazňovati, že tvrzení Fričova, jakoby mu zahraniční ministerstvo znemožňovalo uplatnění jeho schopností, vyplynulo z chorobné podrážděnosti. Listinný a zpravodajský materiál byl mu zasílán tak, jak jiným zástupcům. Také styk písemný byl s ním udržován zcela pravidelně. Ovšem, bylo to v době, kdy mezinárodní doprava nebyla ještě plně obnovena a kdy zejména poštovní styk s Jižní Amerikou byl zdlouhavý.

Z týchž důvodů nastal i jistý, ministerstvem nezaviněný průtah ve výplatě smluveného platu. Jednou byla odeslána větší částka na osobu, kterou on sám udal, ale která zatím zemřela, po druhé nebyla známa přesná adresa pana Friče, který měnil často místo svého pobytu a udával různé adresy, zapomínaje, že při tehdejší dopravě objevoval se účin nové adresy teprve po značné době. Po třetí došel mu plat v okamžiku, kdy opustil Ameriku a vracel se domů.

Pan Frič z toho usoudil, že mu někdo v ministerstvu zásilky krade, a začal z toho dělat skandální historie ve svých letácích. Netřeba zdůrazňovati, že toto usuzování bylo již výronem churavé fantasie a vášnivé zloby. Doklady o všem tom jsou v archivu ministerstva zahraničních věcí.

II. Fričovy letáky.

Zabývat se podrobně známými letáky Fričovými je prostě nemožné. Je v nich nahromaděno tolik chorobného žvanění a tolik zlé vůle, že to ani nelze analysovat. Uvedu však jen dva jejich charakteristické rysy: Je příznačno pro povrchnost a psychosou rozdrážděnou část naší veřejnosti, že si dosud nevšimla, jak nepatrný počet faktů skutečných, doložených faktů, obsahují Fričovy letáky při vší své rozsáhlostí a nafouklosti. Když pak uvede v nich Frič nějaký skutečný fakt, a obviní někoho konkrétně z nějakého přečinu, je v tom tolik bizarních a chorobných zkrouceností, diktovaných zlobou a zlou vůlí, že z fakta jeho, jakmile je začnete zkoumat, nezbude naprosto nic. Dám o tom typické doklady.

Stejně příznačno je, že při všech těch útocích téměř nikdy neobviňuje přímo z nějakého činu, který by se dal přímo žalovat: Vždy ve formě insinujících otázek o tom neb o onom, o zpronevěře peněz, o zneužití úřední moci nebo o něčem podobném, učiní pokus vrhnout před veřejností na napadeného podezření a nic více. Jindy zase učiní to podmínečně: Jestliže byste byl učinil to a to, tedy...,

pakliže je pravda, že to a to se stalo, tedy.., atd. atd. Je to ten nejrafinovanější způsob podlého napadání cti občanů. Mnozí z těch, kdo volali po soudu nad Fričem, si snad ani nevšimli, že v žádném letáku neřekl na př. o amerických penězích nebo o mírové konferenci něco, co by bylo možno žalovati. Přímo zarážející je fakt, že jistá část naší veřejnosti toto vše neviděla, nebo nechtěla vidět, že této insinující taktice podlehla, že tak nekriticky ji přijímala, nechtěla vidět tu rozvratnou a travičskou činnost celé jisté společností, která se koncentruje na krajní levici kol Friče a >Sociálního Demokrata< a na krajní pravici kol >Staroslovana< a >Moravské Orlice<, (Sen. dr. Soukup: To je pěkná koalice!) že mohla se dát tak zlobně a slepě hnát a štvát do chorobné psychosy, stávajíc se stejně tak zjevem chorobným, jako je zjevem chorobným sám Frič.

Uvedu několik takových typických dokladů, aby jasně vynikl i charakter letáků Fričových i ráz osobního hanobení, ve kterém se od svého návratu z Ameriky specialisoval.

III. Fričova zavazadla.

Sem patří především >kompromitující< prý obsah zavazadel, jež se prý panu Fričovi ztratila. Zavazadla, žel, ztratila se v této poválečné době již leckterému cestujícímu, ale teprve pan Frič usoudil, že tím vinno ministerstvo zahraničních věcí. Dlužno poznamenat, aby bylo vidět, jaké povahy tvrzení ta jsou, že zavazadla ztratila se prý na cestě z Jižní Ameriky někde z Terstu do Čech; nic nebylo posíláno prostřednictvím ani konsulátu ani zahraničního ministerstva a tudíž za nic zodpovědnost jsme neměli. Ale pan Frič je přesvědčen, že já to zavinil proto, aby prý jeho dokumenty mohly zmizet, že ministerstvo zahraničních věcí jeho zavazadla někde sledovalo a zachycovalo, a dokonce tvrdil, že zavazadla jeho se nalézají na ministerstvu zahraničních věcí, ačkoliv potom je nalezl u speditéra. (Veselost!) Na údajích těch není ani slova pravdy, ale je to charakteristické pro Fričovo štvaní. Mluvení o dokumentech svědčících o tom, že ministerstvo mu činilo překážky, je lež nebo dětinství. Z historie jeho zavazadel je již patrno, jak vážně možno bráti jeho všechna ostatní tvrzení. Ze ztráty svých zavazadel obvinil Frič dokonce dříve nežli nás kancelář presidenta republiky, (Hlasy: Slyšte!) tvrdě, že prý mu byla zavazadla zadržena, prohlížena a učiněn soupis (Hlas: Blázen!) jejich obsahu. Nemoha nic kanceláři dokázat, obvinil z téhož ministerstvo zahraničních věcí. Kancelář presidenta republiky dala však věc vyšetřit policejním ředitelstvím, které od zástupce společnosti Praga obdrželo vysvětlení, jež odhaluje úplně ráz jednání Fričova. Uvádím je doslovně:

>Policejnímu ředitelství v Praze. Dne 27, června 1920 obrátil se na mne jako na zástupce fy. Praga pan A. V. Frič, bytem na Smíchově čp. 148, se žádostí o zprávu o svých zavazadlech, které asi 7./VI, předal terstské filiálce jmenované firmy. Jelikož té doby nebyl jsem ještě v žádném služebním poměru ku spol. Praga, nýbrž intervenoval jsem v jejím jméně pouze u pražských úřadů, žádal jsem ihned centrálu v Brně a filiálku terstskou o zakročení. Dostalo se mi odpovědi, že zavazadla Fričova odešla 6. července na adresu Schenker a spol., Praha. Jelikož pan Frič vyslovil podepření, že zavazadla byla prohlížena, sdělil jsem mu několikráte, že toto jest věc naprosto nemožná. Na jeho opětovnou urgenci pátral jsem já i brněnská centrála po zavazadlech a mohl jsem zjistiti, že vagón se zavazadly prošel v pořádku stanicí Cmunt. Proti tvrzení Fričovu, že zavazadla byla prohlížena, jak i ve článku v >Právu Lidu< ze dne 7./VIII. bylo tvrzeno, zaujal jsem opětně odmítavé stanovisko, vykládaje mu celou železniční manipulaci. Omylem terstské firmy byla zásilka adresována firmě Plohn a spol. a nikoliv, jak ujednáno bylo a nám i panu Fričovi oznámeno, fě. Schenker a spol. Jakmile fa. Plohn a spol. zásilku obdržela a nás vyrozuměla, byla zavazadla panu Fričovi vydána. Přezkoušení váhy a obsahu stalo se na celnici na Denisově nádraží v Praze za přítomnosti pp. železničního rady dr. Budlovského, celního inspektora Wernera, celního deklaranta Dvořáka (fa. Plohn a spol.), podepsaného a Slatkesa (fa. Praga), Friče a dvou amerických Čechů, Trnky a Barka. O předání a převzetí sepsán byl protokol, který pan Frič na důkaz souhlasu podepsal a který jest v majetku podepsané firmy. (Slyšte!slyšte!) Jedna bedna, jež náležela p. Řeháčkovi v Chlumu, stanice Ždírec - Krucemburk, byla tomuto na výslovné jeho přání zaslána drahou.

Zprávu tuto podáváme na vyzvání policejnímu ředitelství.

V Praze, dne 19./VIII. 1920.

V zastoupení: dr. Rybák.<

Myslím opravdu, že k tomu není třeba dalších komentářů.

IV. Aféra paní Longenové.

Záležitost otevření soukromých dopisů paní Longenové jest ministerstvem vyšetřována, šetření však není dosud skončeno.

Dle dosavadního stavu šetření požádala loni paní Longenová, choť malíře v Praze, pana Antonína Nováka, výpomocného úředníka kancelářského vyslanectví v Tokiu, když odjížděl přes Paříž a Washington do Tokia, aby jí vzal sebou do Paříže balíček pro jejího chotě. Pan Novák, jenž vezl zároveň kurýrní poštu, paní Longenové vyhověl, ač předpisy úředníkům ministerským dopravování soukromé pošty zakazují. Bylo také proto hned proti němu zakročeno úředně. Cestou otevřel o své újmě zásilku paní Longenové a dopisy, jež zásilka obsahovala, zaslal z Washingtonu policejnímu ředitelství v Praze s pokynem, aby proti paní Longenové bylo zahájeno v záležitosti zcela nepolitické (§ 144 tr. z.) trestní řízení. Dlužno konstatovati, že s podáním tímto ministerstvo zahraničních věcí opět nemělo co činiti a ani o věci nic mu známo dříve nebylo. Zásilka obsahovala také 400 fr. Obnos ten vzal pan Novák s sebou, oznámiv, že jej odevzdá vyslanectví v Tokiu. Dle dosavadních účetních výkazů však tak neučinil.

Pan Novák byl v důsledku těchto provinění ihned, jakmile se stala zřejmými, telegraficky suspendován (Hlas: Výborně!) a bylo s ním zavedeno disciplinární vyšetřování. Pokládám jednání pana Nováka za skutečné provinění, jak proti úřadu, tak proti paní Longenové. (Výborně!). Bude tudíž při vyšetřování postupováno dle zákona co nejrozhodněji a příslušné potrestání provedeno.

Nemusím však zdůrazniti, že ministerstvo nemá na jednání tohoto výpomocného kancelářského úředníka ani nejmenšího podílu. Frič chopil se tohoto případu, aby z něho vyvozoval dlouhé historie o komplotu a černém kabinetě v ministerstvu a aby zhanobil co nejvíce ministerstvo a jeho úřednictvo. Ukazuje to jednak na jeho charakter jednak na stupeň zlovůle, jež ve všech jeho akcích se jeví.

V. Americké peníze.

To jsou více méně osobní věci a ty celkem málo zajímají veřejnost. Ukazují nanejvýš na zlobu tohoto člověka pro jeho nejmenování na vysoký úřad republiky.

Zájem skutečně politický mají však otázky, jichž zmocnily se některé žurnály, jež byly také už ventilovány v zahraniční veřejnosti, kde republika proto byla hanobena a jichž také dotkl se na veřejné schůzi jeden z členů tohoto slavného shromáždění (Hlasy: Slyšte!), jak uvedená interpelace poznamenává. Jsou to otázky peněžní, jež mají jistý politický charakter. Promluvím proto o nich podrobněji.

Jedná se zde o kalumnie, jichž ničemnost - prosím, odpusťte znovu tento výraz - zasluhuje nejostřejšího odsouzení.

O amerických penězích a jejich použití pro naší revoluční akci bylo toho namluveno a napsáno tolik, že je snad již na čase, aby se naše veřejnost autenticky informovala o tom, jak vlastně věc ta se má. Bylo o tom šířeno tolik klepů a tolik podezřívání, že to jest skutečně nedůstojno celé naši zahraniční revoluce. (Hlas: V celé Americe!)

Dovolují si tudíž trochu o celé věci promluviti.

Hned v září r, 1914, když poprvé s presidentem Masarykem jsem mluvil o tom, že jest třeba dělati revoluci, odpověděl mi na to president, že jest třeba peněz. Dal jsem se tehdy ihned do práce v opatřování peněz.

Byl jsem na počátku války ve styku s mnoha lidmi i bohatými, kteří věděli, co dělám, ale peněz mi nenabídl nikdo. A přece bez peněz nedalo se dělat nic. Když konečně poměry přinucen učinil jsem pokus se sbírkou, dostal jsem dohromady -právě jedno sto korun. Byl jsem tudíž nucen sám si opatřiti nejdříve osobní půjčkou u příbuzných několika desetitisíc, jichž jsem pak použil jako svého vlastního jmění na revoluční práce. Vypravoval jsem posly, platil jsem své pomocníky, opatřoval pasy, platil cestu různých lidí po Rakousku, Německu i do Švýcar, platil své vlastní cesty do Švýcar a Německa a konečně dvakráte poslal jsem peníze za presidentem Masarykem do Švýcar. Mimo to jisté menší sumy presidentovi Masarykovi dal jsem hned na počátku před jeho odjezdem. Já a moje žena měli jsme majetek osobní, sestávající ze dvou domů ve Vršovicích a pak ještě jistou sumu peněz uloženou v záložnách, které jsem ponenáhlu za války vybíral a jichž jsem povlovně užíval na práci revoluční.

Nevím dnes přesně, ale pokud mohu se pamatovat, dal jsem v té začáteční době před svým útěkem, když v Maffii jsme neměli vůbec ani krejcaru a když jsme sbírali peníze po ubohých desítkách, v celku na celou akci něco přes 40-50.000 korun. Když pak jsem odjížděl do ciziny, dostal jsem něco peněz od dr. Šámala; ale na jejich doplnění vzal jsem si zase větší sumy ze svého jmění, připravuje se takto na dlouhou válku a nemaje tušení, jakým způsobem budu v cizině žít, neboť na nějaké peníze americké ani jsem nečekal, ani jsem o nich nevěděl, když z vlasti jsem utíkal.

Když jíž asi celý rok v cizině jsme ztrávili, začaly docházet prvé peníze presidentovi Masarykovi z Ameriky. Viděli jsme poměry v naších koloniích, kde se rozvíjely snahy různých avanturistů, z peněz těch urvati, co se dalo, na všelijaké obskurní akce a pro všelijaké lidi; já sám, znaje tyto poměry, viděl jsem, že za takovéto situace bude nutno, abych byl co možná nejsamostatnější od našeho hnutí revolučního ve věcech peněžních a tím před rekriminacemi i těchto individuí nejzajištěnější. Byloť pravidelným zjevem, že když někdo z peněz oněch nic nedostal a za každou cenu z nich chtěl býti placen, začal rozšiřovati klepy o jejich zneužívání ve prospěch těch, již jimi disponovali. Tak tomu bylo někdy na jaře r. 1917. Žádal jsem tudíž presidenta Masaryka, který všem našim lidem v těchto věcech byl autoritou, před níž se všichni sklonili, aby mi potvrdil, že na hnutí peníze hned od počátku jsem dával, že jsem si vedle toho peníze z domova přinesl a že ve skutečnosti peněz amerických nejen že osobně nedostávám, nýbrž že sám majetek svůj jsem obětoval a že tudíž žiji výlučně ze svých vlastních prostředků.

Pan president v dopise z jara r. 1917 mi to výslovně potvrdil, uznal za správné, že vzhledem k možným rekriminacím do budoucnosti takto se zajišťuji a výslovně mi prohlásil, že jednou pro vždy jest nutno konstatovat, že nejen že ze svých vlastních prostředků jsem žil, nýbrž že jsem do hnutí peníze ještě dával. Velmi nerad se o těchto věcech zmiňují. Já také tuto diskusi nevyvolal a o věcech těch jistě bych nebyl mluvil. Ale jsou-li už u nás ničemové - odpusťte ten výraz - (Hlas: Výborně!), kteří činí na mou čest útoky v těchto věcech, není pomoci a musím veřejnosti výslovně povědět, jak se věci měly. Ostatně znám dobře poměry u nás a nedivím se tomu.

Sbírky americké byly ujednány výlučně mezi presidentem Masarykem a americkými pracovníky. Bylo dojednáno, že sbírky tyto budou v Americe pořádány a jejich výtěžek bude odevzdán presidentu Masarykovi, dále že on bude výhradně správcem všech těch fondů. Vzhledem k delikátní naší situaci, když každý cizinec a každý emigrant byl stále pozorován za doby války ode všech států a vzhledem k tomu, že otázka propagandy jest a byla vůbec choulostivá a že ve věci propagandy nemůže žádný stát vykládat, jakým způsobem užívá propagačních peněz, kterým orgánům a kterým lidem pomáhá a platí, jak veliké jsou fondy atd., vyhradil si president Masaryk hned na počátku na nás i na amerických spolupracovnících, že při vší naší revoluční práci, v otázkách peněžních a všeho přispívání na naši věc není povinen nic publikovat, (Hlas: To je správné!), ani jakým způsobem s nimi nakládá, ani jak provádí propagandu, ani kdo jest jeho spolupracovníkem, se kterými orgány jsme ve spojení, koho platíme, kdo disponuje menšími sumami atd. (Výborně!) Jest jasno, že ani dnes by nebylo možno o věci mluvit. (Hlas: To je samozřejmé!)

Pro toto stanovisko měli jsme ještě další důvody: Jak už uvedeno, v našich koloniích zahraničních krom neobyčejně oddaných, hodných a obětavých lidí bylo i několik individuí, - na štěstí byly to jen výjimky, - která jsou ztracenými existencemi a která, v této revoluční době neměla nic jiného na práci, nežli rušit práci revoluční a hledat všechny možné fondy, obviňovat ze všeho možného zneužívání, vyvolávati skandály a vynucovati si tak peníze - nevěděli jsme, zdali to nejsou špioni atd. - a používání jich samých k revoluční práci.

Abychom se vyhnuli obtěžování od takových lidí, bylo třeba a priori ukázat, že peníze na hnutí revoluční jsou skutečně na hnutí revoluční a nikoli pro podniky lidí, kteří šířili anarchii do celého hnutí a znemožňovali všechnu práci. Proto byla od Američanů dána výlučná a suverénní disposice penězi presidentu Masarykovi, Američtí Čechové a Slováci pochopili, že z takových peněz se nemohou dávat veřejné účty, a usnesli se, že profesor Masaryk nikomu nemá dávat účtů. Upozorňuji, že táž situace byla u emigrace jihoslovanské a jiných. Dalším důvodem však, pro který jsme museli také zachovávat naprosté mlčení, bylo, že zejména naši nepřátelé nesměli a nesmějí vědět, kolik jsme měli peněz a jak jsme propagandu prováděli. Mohu říci hned, že jsme jich měli velmi málo, hrozně málo, a kdyby se to bylo vědělo, bylo by bývalo naše hnutí krajně znehodnoceno, respekt k nám úplně ztracen a hnutí naše nebylo by jistě mělo výsledků těch, které skutečně mělo. A mohu a musím zde konstatovati, že dodělali jsme se takových úspěchů těmi malými prostředky jen tím, že všichni, kdo revolučně pracovali, pracovali z lásky a z přesvědčení za málo a za nejnutnější podporu peněžní. Je to opravdu nanejvýš odsouzeníhodné, že po této práci dnešním jejím hanobením a podezříváním se takto hází blátem. (Potlesk.)