Na ilustraci toho mohu jen tolik říci, že za prvý rok amerických sbírek dostali jsme z Ameriky asi 80.000 dolarů v době, kdy dolar měl cenu 5 fr. To ukazuje nejlépe, v jaké jsme byli situaci. President Masaryk v Londýně dostával všechny fondy americké. Poněvadž centrum propagandy a zejména publikování našich revuí, pak sekretariát Národní Rady, dále publikování listu >Československá Samostatnost<, >Le Monde Slave< a >Nation Tchéque< dělo se v Paříži, poukazoval mi president Masaryk měsíčně určité sumy na vydržování všech těchto podniků. Za správnost výdajů byl jsem zodpověděn jemu. Jemu jsem o věci referoval a nutné doklady a vysvětlení předkládal.

Jen mimochodem chci poznamenat, že president sám tenkrát byl honorován londýnskou universitou a že za některé práce literární dostával značnější honoráře, jež všechny poukázal do společné pokladny. (Hlasy: Slyšte! Výborně!)

Tak tomu bylo až do r. 1917, kdy v květnu odebral se do Ruska, odevzdav mně vedení veškeré propagandy na západě a odevzdav mi peníze, které měl k disposici pro tento okamžik, zároveň s příkazem do Ameriky, aby, bude-li třeba, než se on vrátí, byly peníze poukazovány prostřednictvím banky mně přímo do Paříže.

Takové poukazy skutečně se staly dvakráte. V celku za nepřítomnosti presidenta Masaryka v době půl druhého roku dáno bylo sekretariátu Národní Rady v Paříži něco přes 11 milionu franků. Z těch vedena byla celá propaganda, všechny naše centrální úřady v Říme, ve Francii, Londýně, ve Švýcarsku a Holandsku. Mohu jen dodat, že často jsme byli v takové situaci, že jsme nemohli náležitým způsobem úřady naše financovat, což by ti, kteří byli súčastněni, ať již v Římě, ať Švýcarsku nebo Holandsku, mohli sami potvrdit a povědět ze své zkušenosti; byly doby, kdy měli peníze sotva na živobytí. Od spojenců nikdy žádných peněz jsme přijmouti nechtěli a také nepřijali, ačkoli se nám nabízely. (Výborně! Potlesk.)

Po návratu presidenta Masaryka z Ruska a Ameriky, a když byla konečně ustavena pravidelná vláda a pravidelné financování vládní naší akce na konferenci v Paříži, odevzdal jsem veškerý zbytek peněz, který z amerických fondů zůstal, presidentovi Masarykovi.

Sám, jak již výše jsem naznačil, po celou revoluci žil jsem ze svých vlastních peněz a ti, kdo žili se mnou, kdo mne celá čtyři léta vídali, mohli by říci, jak jsem žil skromně a jak ani krejcaru jsem nepoužil nadarmo. Sám jsem nikdy a nikde žádných osobních účtů ani ve Francii, ani ve Švýcarsku neměl a také nyní nemám, zejména také mluvení o mých účtech ve Švýcarsku v bankách jest ničemnou lží. Byly různé Účty v některých bankách francouzských, jimiž jsem disponoval a disponuji doposud z poukazu ministerstva financí jako zahraniční ministr na placení služby zahraniční. Osobních svých účtů a peněz však nikde jsem v cizině neměl a nemám.

V celku, abych resumoval: měli jsme k disposici v Paříži na ohromnou propagandu, kterou jsme podnikali - a nesmí se zapomínat, že jsme měli celou velkou tiskárnu, že jsme měli velkou revui, že byla podporována řada listů a veliká řada lidí, že jsme měli své vlastní tajné zpravodajství velmi rozvětvené, že jsme až do poslední doby udržovali spojení s Čechy na naše poměry úžasně nákladné, - na všecku tuto práci mojí rukou prošlo něco přes l 1 milionu franků, z nichž ještě část potom jsem presidentu Masarykovi zpět vyúčtoval.

A když se uváží, že při vší této práci, při všech výsledcích naší propagandy skutečně ohromných, - což snad ani dnes nikdo nepopře, - vrcholících skutečným uznáním nezávislosti státu, přijdou lidé, kteří hází po mně blátem a podezříváním, že jsem z revolučního hnutí nahromadil si miliony, jak výslovně bylo napsáno, aneb jak se říká v pražských kavárnách, lze pochopit, jak pathologické jsou to zjevy našeho politického života a co jest třeba cynismu, by se takovýmto způsobeni mohli hanobiti naši revoluční pracovníci.

K tomu mohu ještě dodat: Majetek, který nyní mám, měl jsem již před válkou. Byly to dva domy ve Vršovicích, k nimž přibylo jen dědictví, které získala moje žena v roce 1918, a přírůstek hodnoty na domech, který válečnými poměry vzrostl. Před nedávném jsem jeden z domů, jichž já a moje choť jsme byli majiteli, prodal a peníze uložil na vypsanou půjčku republiky. Stejně dal jsem na půjčku republiky něco peněz, jež mi zbyly z mého platu po návratu z Paříže do Prahy mi vyplaceného. V celku jsem takto upsal 140.000 K. To však nijak nevadilo, aby po pražských ulicích a kavárnách se rozkřikovalo a v letácích psalo, že jsem upsal jeden milion, ačkoliv každý se snadno o skutečné pravdě může přesvědčiti.

Kdo ostatně o věc se blíže zajímá, může nahlédnouti do mého majetkového přiznání, které jsem finančním úřadům republiky odevzdal. K charakteristice pražských poměrů a k tomu, jak štvanice tyto působí, stačí však uvésti tuto malou episodu: K 15. říjnu připravil mi můj právní rádce přiznání majetkové. (Hlas: Čí jsou v tom ruce?), v němž vedle výše naznačeného domu a půjčky republiky bylo ještě obsaženo v celku za 90.000 K papírů Zemské banky, něco hotových peněz, a menší pozemek v Lounech. To je všechen majetek můj a mé ženy, pocházející, jak řečeno, jednak z doby předválečné, jednak i z věna a dědictví mé ženy. Právě když odcházel z domova s vyhotoveným mým přiznáním o tomto majetků, zastavil se v jedné společnosti, kdež mu přítomní lidé sdělili: Tak už se konečně ví, jaký vlastně má dr. Beneš majetek. Právě dodal své přiznání majetkové a přiznal v něm 22 milionů korun jmění - a pověst hned dále běžela po Praze. (Hlasy: Slyšte! Veselost)

Případ tento je typický - typický pro část naší veřejnosti pražské a zároveň při-rozený v prostředí vychovaném revolverovým žurnalismem, živícím se štvaním a klevetami. Slušný člověk může k tomu všemu míti jen opovržení,

Jest ostudné, že několik ničemů v republice, kteří vytvořili syndikát na hanobení lidí, nebylo včas náležitým způsobem veřejným míněním okřiknuto, aby podobné hanobení veřejných orgánů republiky nebylo možné. (Hlas; Výborně! Řezati je karabáčem!) Již několikráte zamyslil jsem se nad tím, zda se budou stydět ony žurnály, které ve stranické zaslepenosti daly se svést k tomu, že toto hanobení podporovaly a rozšiřovaly. Ať každý jen uváží, že okamžik, jenž byl zvolen rafinovaně k útokům na mne v těchto věcech, byl právě okamžik největšího boje o řešení otázek těšínských. Počítalo se s rozvášněním veřejného mínění, učinil se pokus využít politických věcí, politických rozporů a sporů stran k hanobící kampani osobní. (Hlasy: Tak jest!) Je to ničemnost a bez-charakternost tím větší. Je nutno totéž veřejné mínění, jež takto mělo býti štváno a podváděno, upozornit. Mně tehdy nezbývalo nic jiného, než mlčet, dnes však je nutno všecko přibít rozhodně na pranýř. (Výborně! Sen. Svěcený: Část těch lidi zavříti do kriminálu a část do Bohnic! Hlas: Dáti je k nucené práci na silnice! Tak jest!)

VI. Peníze amerických dobrovolníků.

Mám zde druhý doklad tohoto hanobení mé osoby i památky Štefanikovy, jakož i některých jiných pracovníků v Americe. Jest to rozšiřování zpráv v letácích Fričových o tom, že já nebo někdo jiný podrželi si nějaké peníze, které vyplácela francouzská vláda za každého dobrovolníka, který z Ameriky do Francie odešel. Jedni říkají, že jest to 150 jiní 800 franků za každého dobrovolníka. Jest to rozšiřováno v >Očistě<, v některých listech, jako je >Staroslovan< a >Štít Republiky<, dále v některých listech bolševických; bylo to také veřejně formulováno na jisté schůzi tak zv. klubu novoyorských československých legionářů a jako takové od Friče a jiných podobných lidí je zde rozšiřováno.

K tomu budiž dáno toto vysvětlení: Když generál Štefanik odejel do Ameriky, aby začal organisovat dobrovolníky československé pro Francii, byla dána československé vojenské misi ve Washingtone k disposicí jistá suma peněz od francouzského ministerstva vojenství, aby bylo možno dobrovolníky rekrutovat a do Francie vypravit.

Celková suma byla taková, že rozvržena byvši na všechny dobrovolníky naše v Americe, poskytovala na dopravu a vydržování každého přibližně 150 dolarů. Z toho, co zbylo po provedení dopravy vojáků do Francie, byl pak zřízen zvláštní fond, z kterého se potom členům rodin dobrovolníků, zůstavším v Americe, poskytoval plat ve formě vyživovacího příspěvku, na který ostatně naše kolonie ještě doplácela zvláštními sbírkami.

Vše to prováděno bylo v Americe v dohodě se všemi našimi národními organisacemi, zejména s >Národním sdružením< a >Slovenskou Ligou<. Věc ta byla zejména oceněna francouzskou vládou, získala nám značné sympatie v Americe, protože lidé ti pak nepadli na obtíž veřejné dobročinnosti a rodinám vojáků aspoň trochu jsme takto přispěli.

Tato akce jest všeobecně známa a naši národní spolupracovníci v Americe přesně to mohou potvrdit. Ostatně i zde v Praze jest řada lidí, kteří na organisaci této pomocné akce se zúčastnili. Jest to především dr. Fišer z ministerstva národní obrany, bývalý předseda Národního sdružení, a já sám mám v ministerstvu řadu úředníků-legionářů, kteří se zúčastnili náboru a organisace vojáků v Americe, a vše to dosvědčují. Náš nynější generální konsul v New-Yorku a pak bývalý šéf vojenské mise československé ve Washingtone pluk. Fierlinger celou tuto akci prakticky prováděli. Věc ta jest známa, jest kontrolovatelná, jest možno se snadno o tom přesvědčit a jest to přímo, říkám to znovu, klasickým dokladem ničemnosti těch, kteří provádějí pomocí letáků toto hanobení zde po Praze. Národní Rada v Paříži a já osobně nikdy vůbec o všech těchto otázkách jsem nevyjednával, v žádném styku s nimi nebyl, ani krejcaru z těchto peněz do Národní Rady v Paříži nikdy nepřišlo, protože celá akce nebyla dělána v Paříži, nýbrž v Americe od účastněných našich amerických lidí samých.

Co se týče t. zv. >Klubu newyorských československých legionářů< samotného, mohu sděliti toto: Tři členové zmíněného klubu zahájili stížnostní akci, tvrdíce, že československé úřady se k nim chovaly tvrdě a nevděčně. Vrcholem byla veřejná schůze, konaná dne 12. června t. r. v Novém Yorku. Stížnosti na schůzi přednesené vydány byly klubem jako nákladný leták. Uvádí se v něm výslovně, že jeho podkladem jsou informace tří jedinců. Pro posouzení mravních kvalit těchto tří stěžovatelů stačí, uvedu-li, že jeden z nich sebral dle novinových výkazů 3000 dolarů podpory, ač dostával od ministerstva národní obrany, pravidelně 50 dolarů měsíčně. Druhý pak pro trvalé nadužívání dobročinnosti musel býti zbaven podpor vůbec. Třetí, který tuto celou akci vyvolal, utekl ve Francii z našeho pluku z fronty, měl býti proto postaven před válečný soud a po nějakou dobu byl proto vojenskými úřady vězněn. Chtěl, abych já mu vymohl propuštění z našeho vojska a beztrestnost. Odmítl jsem a žádal provedení vojenské discipliny. Má teď zlost a ostudu, kterou měl, zakrývá nyní štvaním.

Českoslovenští krajané v Americe prohlédli záhy pravé důvody této nevážné stížnostní akce a vystoupili proti ní jak v tisku, tak na schůzích.

Sami někteří členové newyorského klubu československých legionářů odsoudili jednání to prohlášením s plnými podpisy v novinách a vystoupili z klubu. Když pak zasáhl také >Svaz československých legionářů v Americe< veřejným protestem proti jednání a tvrzení některých členů klubu novoyorského a vyloučil klub ten ze svého středu, klub se rozpadl.

Prosím, o takové věcí opírá se >Očista<, jež se provádí známými letáky Fričovými v Praze.

VII. Dary z Ameriky.

Stejného rázu jsou tvrzení, jakoby různé dary, které byly z Ameriky posílány našim vojákům, byly vykrádány, zneužívány a pod. Všechno toto má býti vrženo na zodpovědnost sekretariátu pařížské Národní Rady, a poněvadž já jsem jej řídil, tudíž na mne. Konstatují zase, a to může potvrdit celé naše vojenské vedení ve Francii s generálem Husákem v čele, že všechny věci, které z Ameriky přicházely, přicházely přímo do Bordeaux, v jehož blízkosti se tábor v Cognacu nalézal.

Tam bylo zvláštní vojenské bureau, které věci ty přijímalo a které je přímo expedovalo do Cognacu. Žádné zboží a žádné dary do Paříže do Národní Rady vůbec nepřicházely a Národní Rada pařížská, jako civilní orgán, neměla s těmito věcmi vůbec co činit, já sám o těchto věcech, jak docházejí, kdy a co přijde, jsem vůbec nebyl informován a ani jsem se o to nestaral, poněvadž jsem měl na starosti jiné věcí. Nevím, do jaké míry výtky takové se mohou dělat a zdali se vůbec mohou činit. Nikdy nebyl dán doklad konkrétní, vždy jen paušálně se hanobilo. Ale podotýkám znovu, že oněm indviduím, která chtějí hanobit, jsou všechny prostředky dobré. Chopila se i tohoto.

VIII. Vyúčtování peněz na mírovou konferenci.

Co se týče vyúčtování všech vydání na pařížskou mírovou konferenci, mohu konstatovati jen následující fakta: Vydání ta děla se přesně dle našich konstitučních pravidel, byly o nich o všech vedeny přesné záznamy a vyúčtování účetními úředníky a účty byly postupně předávány účtárně ministerstva zahraničních věcí. Po konečném vyúčtování všech těchto vydání,- která mimochodem řečeno, v poměru k vykonané prácí konferenční, jsou směšně nepatrná a která doposud jsou ještě v běhu, ježto některé práce konferenční dosud nejsou skončeny, - bude celé vyúčtování jako všechny ostatní státní vydání předložena Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, který věci prozkoumá, ke schválení definitivnímu předloží a svůj úsudek pronese. Dokud to se nestane, nemá nikdo práva jakékoli útoky provádět, a činí-li to, jsou to jen podlé kalumnie a nic jiného. Ostatně poukaz na tyto věci v oněch letácích také nemluví o ničem konkrétně a mají právě za účel šířit kalumnie.

Dovolte mi, pánové, abych v závěru především se omluvil, že o těch věcech musím mluviti, je to zlé, že o nich musím mluvit. (Hlasy: Je to smutné! Tak jest! Výborně!)

Dlouho jsem váhal, vážení pánové, o této věci - mne osobně se týkající - říci slovo veřejně. Dotaz dnešní dal mi k tomu příležitost. Onen člen senátu, který uznal za vhodné veřejně o všem tom se zmínit, má tu, tuším, dosti jasnou odpověď. Mluvil jsem o věci velmi nerad, ale právě proto dovolím si v závěru říci o tom několik upřímných slov.

Útoky, o nichž jsem mluvil, jsou částí systematických kalumnií šířených po pražských hospodách, kavárnách, kabaretech nebo nárožích o některých veřejně činných našich lidech. Klevety a sprosté lži, které se takto denně šíří, staly se denní potravou jisté části naší veřejnosti. Je to ostudné, poněvadž to dává zlé politické vysvědčení této části naší veřejnosti. Víte všichni, jak v tomto prostředí činily se pokusy hanobit osobu presidentovu a některých členů jeho rodiny, víte, jak se to provádělo soustavně o bývalém ministerském předsedovi a jiných ministrech; sprostě a nestoudně mluvilo se v téže společnosti i o mé ženě a všeho toho užívalo se jako zbraní politických a pro politický boj. Jak říkám, je to hanebné, a naše veřejnost musí si to uvědomit a nedovolit, aby příště komukoli se to mělo opakovat.

Kritika, politická kritika, a na druhé straně klevetářství, pomlouvání a hanobení jsou věci zcela rozdílné.

Nejhorší ve věci je to, že rozčilené naše veřejné mínění psychosou poválečnou vědomě a rafinovaně je takto dále štváno a rozčilováno, demagogicky je ho zneužíváno a zločinně k osobním záměrům používáno. Je to zločin na našem lidu. Má v důsledku za cíl, kdekoho zbavit vší důvěry a demoralisovat veřejnost, to je práce rozkladná a travičská, to je práce proti konsolidaci poměrů v republice. Není to jen náhodou, že všichni ti pomlouvači nalézají se buď na nejzazší pravici nebo nejzazší levici. Toto soustavné hanobení vedoucích osob a orgánů republiky má přímo účel zasáhnout takto republiku.

Naší nepřátelé za hranicemi s radostí toho užívají k hanobení republiky. Před dvěma týdny prošla všemi polskými listy potupná zpráva o dceři presidenta republiky, čerpaná z českých listů, (Slyšte!), zároveň byl uveřejněn velký článek v jednom z nejrozšířenějších italských listů, čerpaný z letáků Fričových, že ministři v Československé republice jsou zloději. (Slyšte!) O zprávách šířených o tom v Německu ani nemluvím.

Opakuji, že vše to je hanba a že veřejné mínění československé nesmí tyto ničemnosti trpět. Tyto věci se neodbudou jedním nebo dvěma soudy. Revolveroví žurnalisté existují proto, že z politických důvodů určité kruhy trpí nebo podporují podobné štvanice a ostudné zjevy vůbec. Je to vůbec jedna stránka našeho politického života, která čas od času se objeví a pod níž trpí všechny veřejně činné nebo exponované osoby. Vezměte jen seznam osob, které byly od tohoto individua už napadeny. Za krátko nebude u nás jediného muže nebo ženy veřejně činné, kteří nebyli od někoho zhanobeni.

Zde musí učinit konec naše veřejné mínění samo. Ta nebo ona žaloba bude pak jen poslední ranou proti utrhačům a pomlouvačům.

Je to výraz malosti našich poměrů a i s touto malostí musíme přestat. Lidé a žurnály, kteří se toho dopouštějí, měli by býti vymrskáni olověnými důtkami z republiky.

Jsem jist, že i tento zjev je přechodný, že do jisté míry pochází z rozčilení právě prožitých měsíců a že dobrý a zdravý smysl našeho lidu učiní si v brzku nápravu.

Já sám se však domnívám, že sice republika dala hodně svobody slova a tisku, zejména i individuím tak pochybného rázu jako je Frič, že však dříve nebo později naše zákonodárné sbory budou samy hledat cesty, jak hájit autoritu a čest státních orgánů a v zájmu státu pracujících lidí, neboť ony to jsou, kdož je povolaly na zodpovědná místa, a tudíž hanobení padá nejen na osoby napadené přímo, nýbrž nepřímo na všechny odpovědné orgány a vedoucí osoby republiky. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda: Byl mi podán písemný návrh sen. Svěceného a druhů, kteří navrhují, aby odpověď pana ministra dr. Beneše byla vydána nákladem státu tiskem pro veřejnost. (Výborně!)

Kdo s tímto návrhem souhlasí, prosím, aby pozvedl ruku. (Děje se.)

To jest většina. Návrh jest přijat.

Prosím, aby páni senátoři zaujali svá místa, (Děje se.) Konstatuji, že senát jest schopen usnášeti se.

Byla tiskem rozdána naléhavá interpelace sen. Niessnera, dr. Wiechowskiho, dr. Hellera a soudr. na ministra školství a národní osvěty ve věci zrušení německých středních škol v Prostějově, v Hranicích a v Břeclavě (tisk 93).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla rozdána tiskem naléhavá interpelace sen. Niessnera, dr. Hellera, Kie-sewettera a soudr. na ministerského předsedu stran zacházení se senátory a poslanci při vyšetřující komisi v Jihlavě (tisk 94).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla rozdána tiskem naléhavá interpelace sen. Jelínka, Luksche a soudr. na pana ministra vnitra stran případů v Jihlavě (tisk 115).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla rozdána tiskem naléhavá interpelace sen. Luksche, Jelínka a soudr. na p. ministra vnitra, týkající se zákazu druhé župní tělocvičné slavnosti ve Znojmě (tisk 116).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla rozdána tiskem naléhavá interpelace sen. Jessera, Jelinka a soudr. na celou vládu o zjevech, týkajících se Těšínska (tisk 117).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla rozdána tiskem naléhavá interpelace sen. Jelínka, Vettera-Lilie, Ober-leithnera a soudr. na pana ministra financí o jednání žatecké odbočky bankovního úřadu s lombardními dlužníky (tisk 122).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla rozdána tiskem naléhavá interpelace sen. Jelínka, Fritsche, Jessera, Luksche a soudr. na ministra školství a národní osvěty stran požitků zemských školních inspektorů (tisk 123).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla tiskem rozdána naléhavá interpelace sen. Jelínka, Hartla a soudr. na pana ministra veřejných prací o jednostranném, přidělování úředně obhospodařených materiálií (tisk 124).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla tiskem rozdána naléhavá interpelace sen. dr. Ledebura-Wichelna, Hartla a soudr. na pana ministerského předsedu o výroku pana ministerského předsedy (tisk 127).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla tiskem rozdána naléhavá interpelace sen. Jelinka, dr. Spiegela a soudr. na vládu ve věci zastavení >Presburger Zeitung< (tisk 133).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením, rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Dále byla tiskem rozdána naléhavá interpelace sen. dr. Hellera, Niessnera a soudr. k panu ministerskému předsedovi o vydání prováděcího nařízení k jazykovému zákonu (tisk 179).

Žádám pp. senátory, kteří souhlasí se zahájením rozpravy, aby ve smyslu § 68 jedn. řádu zvedli ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Rozprava jest zamítnuta.

Sděluji, že do výboru rozpočtového na místě sen. Hucla nastupuje dr. Horáček, do zahraničního výboru na místě sen. Kroihera dr. Horáček, do branného výboru na místě sen. Pánka dr. Horáček, do výboru imunitního na místo sen. Mudroně Šabata, do výboru zahraničního na místo sen. Valouška dr. Krupka, na místo sen. Šabaty dr. Kovalík, do výboru ústavně-právního na místo sen. dra Mudroně inž. Klimko.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve čtvrtek dne 11. t. m. v 10 hod. dopoledne s tímto

denním pořadem:

l. Pokračování v rozpravě o vládním prohlášení.

Jsou proti navrženému dnu, hodině, jakož i dennímu pořadu schůze námitky? (Nebyly.)

Není jich. Návrh jest přijat. Končím schůzi.

(Konec schůze ve 3 hod. 44 min. odpol.)