Předseda: K slovu přichází další řečník "proti" a to pan sen. Wenzel Lorenz. Uděluji mu slovo.

Sen. Lorenz W. (německy): Dámy a pánové! Jsme nyní zde, abychom zaujali stanovisko k úřednické vládě Černého, a vidíme, že již za této debaty utvářil se stav, s nímž za žádných okolností nemůžeme býti srozuměni. Domníváme se totiž, že parlament i senát měly by se zabývati pracemi mnohem důležitějšími, místo aby se staraly o pomníky císaře Josefa. Domníváme se, že v době, kdy venku v průmyslových krajích německých Čech není zase chleba, kde do příbytků dělnických tříd opět se vtírá hlad a bída a kdy lze v každé hodiny očekávati výtržnosti z hladu, i vláda by mohla míti jiné starosti. Nejsme s počínáním si vlády nikterak srozuměni ve věci zasáhnutí do autonomie města Teplic při odstranění pomníku císaře Josefa. Rovněž se rozhodně proti tomu ohrazujeme a jsme toho mínění, že se strany vlády stala se veliká hloupost, že v této době byl vyvolán takový spor. Přes to nejdeme s německo-měšťáckými poslanci a senátory ruku v ruce, jelikož zaujímáme stanovisko, že doba jest příliš vážná, než aby nyní znovu vyvolávaly se národnostní vášně, kdy snad je snaha přikrývati stav krise, v němž stát jest, rozdmychováním národnostních vášní. Zaujímáme tudíž stanovisko, že vláda musí hleděti, aby tuto hloupost nějakým způsobem napravila, a domníváme se, že vláda, chce-li ukázati silnou ruku, má ukázati silnou ruku někde jinde, má ukázati tuto silnou ruku v oboru vyživování, ve stavu, v němž nyní, jsme.

Vidíme, že nyní, nedávno po žních, uplynuly od nich sotva tři měsíce, hledíme vstříc poměrům a snad jsme již docela v nich, v jakých jsme byli letos na jaře a v létě. (Sen. Jarolim (německy): Při tom prohlásil pan ministr zásobování, že jsme kryti až do polovice prosince!) Vidíme, že výrok, pronesený zde panem předsedou ministerstva, nemůže souhlasiti, jelikož není pravdou, že máme tolik potravin, abychom bez závady mohli přidělovati státní dávku, poněvadž naopak vidíme, že v německých průmyslových územích již od 3 nebo 4 neděl nedává se celá dávka chleba. Nemůže tedy souhlasiti to, co jsme před několika dny s tohoto místa slyšeli. A pozorujeme-li vyživovací situaci, shledáme, že situace vyživovací je vážná; a nestanou-li se v nejkratší době energická opatření, hledíme vstříc velké bídě a velké nouzi; musí nastati výtržnosti z hladu. My však nemáme v úmyslu účinkovati po případě venku na uklidnění vrstev obyvatelstva, nemáme v úmyslu, nastavovati svou kůži za pochybenou politiku státu a vlády. Slyšeli jsme, když bývalý ministr zásobování Johanis rozebíral svůj zásobovací plán, že potřebujeme přibližně 120.000 vagonů obilí, abychom po celý rok mohli rozdíleti plnou dávku: 2 kg na osobu za týden. V tomto vyživovacím plánu se nám řeklo, že těchto 120.000 vagonů opatří se tak, že asi 90.000 opatří se v tuzemsku a 30 - 40.000 vagonů musí se zakoupiti v cizině. A pozorujeme-li předpis o kontingentu, skutečně shledáme, že bylo v tuzemsku skutečně předepsáno ku dodání přes 90.000 vagonů a to: v Čechách 54.448, na Moravě 20.000, ve Slezsku 3020, na Slovensku 32,135 vagonů, celkem tedy ovšem 109,603 vagonů. Jelikož jest v tom i oves, jejž nutno odečísti 17.425 vagony, jest nutno v tuzemsku opatřiti ještě 92,000 vagonů. Díváme-li se na tento předpis, shledáme ovšem znatelný úbytek již v předpisu u porovnání s jinými léty. Mám zde číslice z roku 1917/18. Zemi Čechy byl předepsán kontingent 78.000 vagonů a bylo skutečně ten rok odvedeno 70.000 vagonů obilí, kdežto dnes, v roce 1920, tedy po 3 létech, předpisuje se jen 54.000 vagonů ku opatření. My však také víme, že nelze počítati s úplným dodáním těchto 54.000 vagonů, můžeme počítati nanejvýše se 70 až 75 procenty předpisu, a vidíme tudíž, že přihlížíme-li k celku 92.000 vagonů, které jsou předepsány v celém státě, budeme moci opatřiti v tuzemsku, v nejpříznivějším případě sotva více než 65.000 až 70.000 vagonů. Jelikož však potřebujeme 120 až 130.000 vagonů, abychom mohli po celý rok dodržovati celou dávku, jest nám třeba ještě 50 - 60.000, vagónů z ciziny. Ježto však, jak slyšíme, má se koupiti přibližně 30.000 vagonů, vidíme již nyní dosti značný nedostatek, takže v květnu, v červnu, v červenci musí nastati opět takový stav, jaký byl loni, předpokládaje, že opatřování v tuzemsku bylo by takové, jak se domníváme.

Avšak i odvádění v tuzemsku velmi pokulhává. (Výkřiky německé: Na Slovensku, v české části Čech!) Nejen pouze na Slovensku, nejen také pouze v české části Čech se tak přihází. Mám zde úřední data obilního ústavu až do 1. listopadu t. r. Lze z nich poznati, že opatřování obilí v jednotlivých okresích velmi pokulhává. Jsou v tom mnohé okresy, které dosud všeho všudy odvedly jen 3% předepsaného kontingentu, jiné 5, 8% atd., ovšem vykazují jednotlivé okresy i vyšší číslici, dosahující až 30%, v celku teď bylo odvedeno 34% kontingentu. Jelikož jest v to počítán i oves, lze míti za to, že bylo dodáno nanejvýše 30,000 vagonů obilí. Ježto potřebujeme měsíčně víc než 10,000 vagonů obili, z nových žní však museli jsme tráviti již od srpna, lze si vypočísti, že v této době jest opět tíseň a že hrozí nastati opět stav, jaký jsme museli prožíti v létě.

Nákupy v cizině silně pokulhávají. Až dosud koupili jsme, jak vdávají zprávy vlády, v cizině 25.000 vagonů obilí, jehož větší část zde přirozeně ještě není, přiznává se přece zde již, že řada koupí v Jugoslavii a v Rumunsku nebude asi splněna, neboť tyto státy často již odmítly uskutečniti koupě, byť i byly smlouvy již uzavřeny. Styk s Jugoslavií a s Rumunskem, s Malou Dohodou, nezdá se býti tak přátelským, jak vypadá, tato panstva dodávají jen, když je jim to výhodné a když se domnívají, že udělají dobrý obchod. Všeho všudy jest jisto jen asi 13,000 vagonů, jež přijdou z ciziny, schází tedy asi 40 až 50.000 vagonů a není naděje, že sem dostaneme toto velké množství obilí. Původně byl plán, koupiti v cizině obilí za cukr. Původně se pomýšlelo na kompensační obchod s cukrem, aby se zakoupilo obilí v cizině. Ale tento obchod se neuskutečnil. Bylo ovšem dáno k disposici 14.600 vagonů cukru, pak však pustilo sne ministerstvo financí do spekulačního obchodu, neprodalo těchto 14.600 vagonů, nýbrž je dalo jen k disposici, poněvadž chtělo cukr prodati až tehdy, až bude situace pro stát výnosnější. Co se ale stalo? V srpnu byly by se dostaly za vagon cukru asi 3 vagony obilí. Jelikož však ministerstvo financí spekulovalo, jest dnes věc taková, že za vagon cukru dostaneme nanejvýše 11/4 vagonu obilí. Tehdy bychom byli za cukr dostali 42.000 vagonů, dnes dostaneme za něj jen 18.000 vagonů obilí. Toho se dosáhlo spekulací ministerstva financí.

Při tom ukázalo se však ještě toto: ministerstvo vrazilo do této spekulace veškerý volný kapitál bankovního úřadu, následkem toho není stát s to zaplatiti nyní koupě obílí a bramborů v tuzemsku. Tak nemůže lidové vyživování býti jiné, než jaké dnes jest a hledíme vstříc nejtěžším dobám. Zmínil jsem se již o tom, že v německých okresech jest již 3 týdny zkrácení dávky chlebové a moučné na denním pořádku, a vidíme, že blíží se den, kdy nebudeme moci rozdělovati žádné potraviny. Jest zřejmo, že obyvatelstvo nemůže a nedá si tento stav po 2 neb 3 měsíce líbiti, jako letos z jara a v létě, a jest to jasné, že musí stát pokud možno rychle zakročiti a zde by bylo na místě, kdyby vláda Černého mohla dokázati a ukázati silnou ruku.

Tyto zjištěné skutečnosti jsou ovšem v odporu s prohlášeními vlády a slyšeli jsme, že s tohoto místa a také ve vyživovacím výboru poslanecké sněmovny ministr pro vyživování Průša prohlásil, že jsme skvěle zaopatřeni a že není nebezpečí, že by mohlo nastati nějaké uváznutí. To ovšem není správné a vypadá to tak, jakoby se s tohoto místa nechtěla lidu říci pravda, jakoby se chtěl lid obelhávat, aby eventuelně se nedalo znáti, v jakém stavu v přítomné době jsme.

Zdá se, že právě tak, jako se zásobováním obílím jest tomu i se zásobováním brambory. My všichni, kdož jsme činnými v jednotlivých okresech a obcích, víme, jak jsme byli zásobováni letos slovenskými rannými brambory. Měli jsme radost, když jsme slyšeli, že se konečně podařilo poskytnouti obyvatelstvu tolik a tolik tisíc metrických centů ranných bramborů. Když však ranné brambory přišly, viděli jsme, že to vůbec nejsou brambory, nýbrž hnůj, který nám sem ze Slovenska poslali. Byly to brambory, které byly předčasně z půdy vytrhány, to nebyly ranné, nýbrž podzimní: brambory, rannými brambory nazývali je proto, aby docílili vyšší ceny. Obyvatelstvo venku mělo požívati tyto brambory. Víme, že obce venku, které dostaly tyto brambory, utrpěly velikou škodu. Jsou venku obce, které při tomto bramborovém obchodě doplácely 20.000 až 30.000 K. Přijdou-li nyní na vládu, žádajíce náhradu, poněvadž vláda, bramborová ústředna uzavřela tento pěkný obchod, přirozeně hází u této vlády hrách na stěnu. Pouze obec a okres Karlovy Vary měly při tomto obchodu s rannými brambory deficit 110.000 kor., okres Kraslice přes 80.000 K, Loket, malý to okres, 175.000, okres Falknov přes 100.000 K atd. Vidíme, jak se zde v bramborové ústředně hospodaří, a že není řeči o nějaké náhradě, ačkoliv až dosud pracovala bramborová ústředna s ohromným výdělkem. Tyto ranné brambory byly samo sebou ve stavu tak bídném, že se jich nemohlo upotřebiti k požívání pro lidi. Dokázali jsme také, že požíváním těchto brambor u našeho obyvatelstva venku vznikly mnohé nemoci. Tu, myslím, měla se vláda postarati, aby takové shnilé produkty nepřišly do našich krajů a nebyly prodávány za velké peníze.

Jako s rannými bylo tomu i s brambory podzimními. Byly rozdělovány tak nerovnoměrně, že to bylo až k smíchu. Máme tu v prvé řadě tak zvané aktivní okresy. Ty přirozeně dostávají plnou dávku dobrých domácích bramborů; pak jsou příbuzní rolníků. Nastaly zase tyto příbuzenské brambory, aby ti, kdo jsou spřízněni s rolníkem, mohli si rovněž zajistiti celou dávku, prémií za to, že jsou s rolníkem v příbuzenství. Pak máme zase lidi, kteří jsou zásobováni celou dávkou bramborů, ale ne domácích, to jsou horníci a železničáři, kteří také dostávají plnou dávku, ale pouze slovenské brambory, jež po většině jsou nepoživatelné. Pasivní okresy musí se dívati, kde se dá ještě něco sehnat. Přivezlo se ovšem 4000 vagonů slovenských bramborů a těchto 4000 vagonů bylo vysláno částečně k zásobování horníků a železničářů, částečně k zásobení obyvatelstva průmyslového v německých územích. My jsme dostali příliš velkou dávku těchto slovenských bramborů - lze-li vůbec ještě nazvati toto zboží brambory. Stalo se přece, že mnohé vagony došly naplněny zemí, hnojem, trochou bramborů promíchány; obcím povstala z toho nesmírná škoda, nesmírná škoda dělnictvu. Jest tomu právě tak, jak to bylo s rannými brambory. Dobré domácí brambory, jež lze v německých pohraničních okresech dostati, nemůžeme míti, ty prostě nelze dostati; ty dostanou se buď obchodem pod rukou nebo baťochy do paláců a obydlí bohatých lidí, ale dělnické obyvatelstvo venku nemůže z těchto bramborů dostati ničeho. Já sám nesčíslněkráte jsem intervenoval u bramborové ústředny. Měli jsme příležitost venku v blízkém tepelském okresu dostati 200 vagonů. Okresní hospodářská rada v tepelském okresu dala nám je k disposici k zásobení obyvatelstva v karlovarském, loketském, frýdeckém a kraslickém okresu. Nebylo možno domoci se toho, abychom dostali tyto brambory, bylo nám řečeno, že brambory musely by býti ohlášeny u bramborové ústředny, načež teprve budou rozděleny. Přes to, že v sousedních okresech byly velké přebytky po ruce, nedostali jsme ani jediného vagonu, poněvadž by byl musel býti posunut puntíček na i v nařízení. A rozhodovaly asi i jiné důvody, jež nechceme zkoumati. Tak stávalo se rok od roku, že boháči v Karlových Varech a v Mariánských Lázních byly zásobováni těmito brambory, ale dělnictvo tam nedostalo ničeho. Bramborová ústředna prohlásila, že musí teprve čekati, až jí budou okresy ohlášeny přebytky, a okresy naproti tomu prohlašovaly, že musí čekati na disposice bramborové ústředny, a tak svaluje to úřad na úřad a brambory mezitím zmizí, mezi tím také nastane doba, kdy brambory nejsou schopny dopravy, a tím je věc pro bramborovou ústřednu vyřízena. Můžeme konstatovati, že dělnické obyvatelstvo v západních Čechách dostalo až dodnes nanejvýše 40 až 50 kilogramů bramborů, z toho 30 až 35 kg slovenských, z domácích bramborů dosud nic. Při tom trvá ještě famosní nařízení ministerstva železnic, že se totiž brambory smí nakládati jen do otevřených vozů, aby při 6 neb 8 stupních zmrzly a mohly býti předávány lihovarům. V tom jest určitý úmysl a myslíme proto, že i zde vláda konečně přikročí k tomu, aby zjednala pořádek. Ovšem, když jsme před časem byli u nynějšího ministra výživy Průši a upozorňovali jsme ho, že bude pravděpodobně v zemi málo bramborů a že asi nebude možno rozdělovati je v plné dávce, že však v Německu by se brambory dostaly - nabízelo se 5 až 10.000 vagonů za cenu poměrně levnou - dostalo se nám ministrem Průšou prohlášení, že by to bylo nositi dříví do lesa, kdyby se měly do Československa dovážeti brambory. Však uvidíme, jak to bude vypadati ve 14 dnech, 3 týdnech; nebude možná doprava bramborů a dělnické obyvatelstvo uvidí, že nedostaneme bramborů.

Jak to vypadá se zásobováním brambory, vypadá to také se zásobováním cukrem. Nyní máme polovici listopadu a venku v našich okresech nedostali jsme pro obyvatelstvo ještě ani cukr pro říjen, poněvadž právě i tu stát provozuje spekulační obchod. V továrnách je ještě dosti starého cukru a bylo možno bez obtíží rozděliti dávku říjnovou za starou cenu. Počítalo se však již s novou cenou a chtěli udělati skvělý obchod cukrovarníci a stál pospolu, následkem toho nedávali již tento cukr a dosud ho ještě nevydávají, až bude upravena otázka ceny. A viděli jsme, jak se tato otázka utvářila. Protestovali jsme ve Stálém výboru proti nesmírné výši ceny cukru a vyslovili jsme vládě nedůvěru a žádali jsme, aby byla jiná cena cukru. A čeho jsme se dožili? Když Stálý výbor skončil zasedání, přišla vláda sem a diktovala jednoduše cenu cukru skoro v takové výši, jaká byla dříve. Původně měla býti 8,70 a nyní je cena 8,40 K. Milostivě se slevilo 30 haléřů a tu chce se obyvatelstvu namluviti, že to je správná kalkulace. Pod touto cenou nemohla vláda a nemohou cukrovarníci cukr dodati. Když však pozorujeme bilance cukrovarů, vidíme, že vysypávají ohromně velké dividendy, nesmírně posilují reservy, a kdybychom nahlédli do toho, jak bilance zastírají, pak bychom teprve uviděli, jak ohromný zisk cukrovarnický průmysl strká do kapsy. A stát, místo aby měl zájem na tom, aby ochránil obyvatelstvo před tímto vysáváním, místo toho pracuje stát k tomu, aby toto vysávání podporoval, když, jak je tomu nyní, obyvatelstvo musí platiti za cukr 8.40 K, což znamená zvýšení dřívější ceny o 300 procent. Zde měl by zakročiti lichevní soud; zde měl by učiniti opatření, aby lidé, kteří zavinili, že musíme platiti tak drahé ceny, byli pohnáni před soudy a byli potrestáni. Tady by snad bylo na místě, postaviti šibenice a aby se dělalo to, co se dělá v pohraničních místech, když tu a tam se někdo pokusí přenésti trochu potravin přes hranice.

Rovněž je hanbou a skandálem, že obyvatelstvu byl přidělen jen jeden kilogram cukru měsíčně, ačkoliv jsme se přesvědčili, že cukru jest dost, ježto v krámech cukrářů, v cukrárnách a v delikatesních obchodech jsou celé hory cukrového pečiva, cukrovinek a všeho možného nahromaděny. Je-li cukr pro tyto účely, pak musil by býti i pro obyvatelstvo. Nebylo lze docíliti, aby byl šestinedělkám, malým dětem a nemocným dán přídavek 1/4 kg cukru, ale pro cukrárny a jiné jmenované výroby bylo dosti cukru. A kdo chtěl platiti 28 až 30 korun, mohl by jej dostati samo sebou bez cukerního lístku pod rukou. Tady měla by vláda zase ukázati, že má silnou ruku a měla by zaraziti tento zlořád.

Rovněž tak tomu je se zásobováním masem. Vidíme, že za každé čtyři týdny přichází nové nařízení, že má býti upraveno zásobování masem a tukem, ale je to stále horší a horší. Teď platí se za maso 28 až 30 K, za vepřové 46 až 50 K a stále ještě to není lichvě dost a má býti stále cena vyháněna do výše. Jednou se přijde a řekne, že má býti maso obhospodařováno státem po druhé se prohlašuje, že musí býti ponecháno volnému obchodu, jakož i dobytek. Stav, jaký jest nyní, nelze nikterak udržeti, a domníváte-li se, že se něco docílí uvolněním prodeje masa a dobytka, pak se má konečně uvolniti, má se konečně něco podniknouti. Ale v tomto stavu, který není ani ryba ani rak, vésti tuto otázku dále nejde, i tady musíme podotknouti, že pro pracující obyvatelstvo masa není, že pracující obyvatelstvo nemůže si za tuto cenu maso kupovati, kdežto řeznické krámy a obchody lahůdkářské a uzenářské krámy jsou přecpány masem, uzeninou a lahůdkami; za lichvářské peníze lze vše dostati, ale pro pracující obyvatelstvo ničeho. Zastáváme se stanoviska, že tento stav nemůže dále trvati a věříme, že konečně docílíme toho, že se nám konečně podaří docíliti, aby zde byla učiněna jiná opatření.

Také vidíme, že v zásobování šatstvem, obuví a prádlem vláda ničeho nepodnikla. Slyšíme znova a znova, že jsou v plánu opatření, a již dříve jsme doslechli, že pro podzim a zimu chystají se opatření, aby pracujícímu obyvatelstvu dostalo se prádla, bot a šatů. Ale až dosud neshledali jsme, že by byla učiněna nějaká opatření. Naopak vidíme, že ceny každým týdnem stoupají a že vláda zakročuje vždy jen způsobem, aby ceny stoupaly do výše. Viděli jsme, že vláda přednedávnem zase zasáhla do věci a zvýšila ceny surových koží ze 16 na 24 K. Je přirozeno, stoupne-li cena surových koží o 50%, že stoupne také kůže o 50% a následkem toho veškerá obuv pravděpodobně o 50, 60 a poněvadž se zaokrouhluje vždy nahoru, snad o 70 až 80%. Vidíme, že tam, kde vláda zasáhne, nevznikne nic rozumného a že to dopadne tak, jak by to nemuselo býti, kdyby vláda skutečně měla smysl pro strasti lidu.

Letos v letě, kdy nouze o potraviny dostoupil!a vrcholu, podnikly se tak zvané nouzové akce a náhle obhospodařovaly se luštěniny, které byly loni uvolněny. Náhle se shledalo, že bylo ve všech výkladech možno dostati luštěniny, ale za ceny, že je nikdo nemohl koupati. Vláda se náhle rozmyslila jinak a zavedla akci a prohlásila, že musí býti veškeré zásoby zjištěny a že vláda opatří subvenci, aby mohly býti veškeré luštěniny prodávány za 6 korun za kilogram. Tato akce byla provedena. Bylo ve všech obcích, okresech a konsumních spolcích zjištěno, kolik luštěnin je na skladě. Prohlásilo se: konsumní spolku, obec, úřade zásobovací prodávejž od teďka luštěniny za 6 K, rozdíl na to zaplatí si stát. To se stalo, ale vidíme, že na rozdíl, který měl stát doplatiti, čekáme dodnes. Jenom konsumní spolky měly za tyto luštěniny dostati subvence přes 3,000.000 K, ale nemohou peněz od státu dostati. Je to horší než za bankrotů, nelze to prostě držeti.

Zrovna tak je tomu s rozdíly, které měl stát platiti u americké mouky na chleba. Když byla nouze nejvyšší, nebylo tu domácí mouky, prohlásila vláda, aby v okresech, kde jest americká mouka, bylo této mouky použito ku pečení chleba a aby se chléb prodával za normální ceny. Rozdíl v ceně zaplatí samozřejmě stát. Učinili jsme to a je to zase tak, že jsme ovšem prodávali chléb za normální ceny, ale z rozdílu, který stát slíbil zaplatiti, neviděli jame dosud ani haléře. Byly podány žádosti, vše bylo přesně provedeno, potvrzeno úřady, okresními hejtmanstvími a obcemi, ale obce a konsumní spolky nedostaly dosud ani haléře. Tohle přece je stav, který nemůže trvati dále. Slíbí-li vláda něco, musí tomu dostáti právě tak přesně, jako každý jiný smrtelník. Nesmí jen tak sliby činiti s úmyslem jim nedostáti.

Právě tak stalo se nám to před rokem, když jsme byli zde v Praze u vlády, u ministra pro sociální péči, abychom požádali o subvenci na stavbu bytů venku v průmyslových obcích a městech. Vyčítalo se nám svého času, že se německé okresy a obce o tyto stavby bytů naprosto nestarají. Stát určil k tomu tolik a tolik milionů subvence to nelze si vysvětliti, proč se německé obce a okresy o to nestarají. Měly by přece zavésti také takovéto akce. Šli jsme na to a pokusili jsme se, prováděti venku v našich obcích a okresech takové bytové stavby, navrhovaly se plány, byly sdělány rozpočty, obce zajistily si pozemky a půdu na stavbu, ale dodnes nedostali jsme ani haléře z této akce, a kdykoliv jsme přišli ke vládě a poukazovali jsme na to, že jsme rozpočty již předložili před půldruhým rokem, řeklo se nám, že není peněz a že musíme čekati. Domníváme se, nelze-li něco takového provésti, že nemá se nic slibovati. Obce a okresy přišly do výloh a nyní nemohou stavěti. Jsou obce, které počaly stavěti a musely toho nechati, poněvadž stát nedodržel, co přislíbil, a stavební subvence nedošla.

Právě tak jest tomu se subvencemi na nouzové stavby. Obcím, v nichž jsou nezaměstnaní, stále se prohlašovalo, aby žádaly o subvence na nouzové stavby, aby stavěly silnice, cesty, prováděly regulace řek, aby za nouzové podpory byla alespoň nějaká produktivní práce. I my hájíme stanovisko, že za nouzové podpory má býti konána alespoň nějaká positivní práce. Ale obce nedostaly přirozeně nic. Bylo nám sice ctí, že jsme zadali projekty, bylo nám ctí, že se nám dostalo různých slibů, ale výsledek těchto slibů a interpelací byl nicotný. To dále tak jiti nemůže. Buď se nám také tímto způsobem vyjde vstříc, anebo ne - pak se to má ale otevřeně říci.

A pozorujeme-li dále, co vláda činí, aby přivodila snížení cen, musíme i tu doznati, že má vláda velmi nešťastnou ruku. Odnedávna byly zdraženy veškeré předměty, chléb, mouka o 25%, brambory o 100%, cukr o 300%, maso a tuk skoro o 100% -a tak jde to dále. Zároveň však vláda nepřetržitě zvyšuje daň z potřeby a našla již zase nový prostředek, jak možno tuto daň zvýšiti. Vláda považuje daň z obratu, kterou loni zavedla, za velmi dobrý obchod, a napadlo ji, aby tuto daň z obratu, která byla již loni dost vysoko vyměřena na 1% a přivodila vlnu stoupání cen, zvýšila na 2%. To neznamená zdražení zboží o 1%, to naopak znamená zdražení o 5, 6, 8 nebo dokonce 10%, poněvadž zboží prochází 2, 3 a 5 rukama a cena se zaokrouhluje vždy nahoru. Aby se získali různí poslanci pro zvýšení této daně, uvádí se, že se této daně použije k financování obcí a jest domněnka, že se tímto způsobem udělá dobrý obchod. Sotva věřím, že se poslanci k tomu propůjčí, alespoň ne němečtí sociálně-demokratičtí poslanci. Spíše se domníváme, že se postaví samozřejmě proti této dani a nepřipustí, aby se opět stalo něco, čím by nastalo zdražení všeho zboží.

Kam tyto poměry povedou? Venku v průmyslových územích přibývá již zase nezaměstnanosti, zvláště v textilních okresech. Není stavebního ruchu, stavební dělníci jsou bez chleba; i v jiném průmyslu je velká nezaměstnanost a tak musíme dospěti k závěru, že tato cesta vede do propasti. Vláda by měla včas zadržeti, chce-li se vyvarovati zřícení se. Nám toto zřícení mohlo by býti, kdyby se nejednalo o osud dělnických mas, opravdu jen vhod. Domníváte-li se, že stát má býti řízen takto, dělejte to dále. Víte, kam to povede.

Toho času rodí se v lůně vlády zase pokus. Přišlo se na to, že veliká nouze zaviněna byla výhradně jen státním obhospodařováním a chce se nyní mermomocí přikročiti ke zrušení tohoto státního obhospodařování. Se svého stanoviska prohlašujeme: Domníváte-li se, že je nyní na čase provésti tento pokus, máte k tomu naše požehnání. Nebudeme klásti odpor, domníváte-li se, že volný obchod jest universálním prostředkem, jímž bude veškerá nouze a veškerá bída odstraněna se světa. Prosíme jen, abyste uvážili, co může volný obchod míti za následek. Prožili jsme to loni s volným obchodem s luštěninami. Byly uvolněny a zároveň byla stanovena maximální cena. Ta však přirozeně nebyla dodržována, jen že se mohlo loni dostati luštěnin, co kdo chtěl. Nikdo však si je nemohl koupiti, neboť, stojí-li kilogram luštěnin 12, 15, 18 korun, není to již poživatinou pro lid. A zavedete-li volný obchod moukou, chlebem a cukrem, dožijete se zase toho, že ve volném obchodu vyskytne se zase více zboží, neboť veškeré zboží, které se nyní tajně prodává pod rukou, bude prodáváno veřejně, ale nastane takové zdražení, že obyvatelstvo nebude si již moci tyto výrobky koupiti. Potraviny tu ovšem budou, ale obyvatelstvo nedá si tento stav líbiti. To je jasné. I vláda zaujímá stanovisko, že volný obchod jest prostředkem plným naděje. Nynější ministr zásobování Průša prohlásil, že není přívržencem nynějšího systému a že drží více na volný obchod. Neobhajujeme nynějšího systému, který jest tak zvaným ústředním obhospodařováním, nejsme s ním srozuměni, poněvadž už to není ústřední obhospodařování, když část obhospodařuje se ústředně, ale jiná část volně, a když ti, kteří jsou schopnými nákupu mohou si zboží opatřiti. To není ústřední hospodářství. Domníváte-li se, že může stát vydržeti tuto zatěžkávací zkoušku, může nám to býti vhod. Poněvadž však pro tu dobu nevíme o ničem lepším, než o dosavadním systému - když by byl správně vybudován, domníváme se, že bychom na tom museli býti lépe, než nyní jsme - proto jsme pro jeho zachování. Ovšem, že by pak musela býti odstraněna byrokracie a místo ní by musela býti dosazena družstva producentů a konsumentů.

Vláda dala nám s tohoto místa mnohé krásné sliby, dělala nám poklony, to však jest vše, ca nám dosud dala. Ačkoliv jest teprve odnedávna u vesla, přivodila poměry, kde vše jde křížem krážem, a jest jasno, že tyto poměry nelze udržeti. Domníváte-li se však, že jest možno takto dále pracovati, domníváte-li se, že v základě státu, jenž jest skoro vybudován na Vesuvu, může se hromaditi stále více výbušných látek, nám to může býti jedno. Víme, že musí dříve nebo později přijíti nějaká změna. Jest pozorovati tytéž poměry, jako ve stalém zmírajícím Rakousku, právě tytéž poměry a jsme toho náhledu, nenahlédnou-li veškeré strany, o něž jde, že bude osud tohoto státu týž, jako byl osud starého Rakouska. Míníme, že prohlášení vlády a prohlášení ministrů upadla hluboce ve vážnosti lidu venku a v kursu. Jsou níže než naše valuta v cizině, poněvadž vláda mluvila jen nepravdy a dala sliby, jichž nedodržela, skutečnosti byly zkrouceny a bylo něco zcela jiného řečeno, než jak tomu skutečně bylo: Zůstáváme tudíž věrnými svému oposičnímu postavení a samozřejmě nemůžeme míti důvěry k této vládě. Zaujímám stanovisko, že čím dříve tato vláda zmizí, tím lépe bude pro stát a pro lid. Proto trváme na tom, že nemůžeme hlasovat pro vládu a že zachováváme své oposiční postavení a prohlášení vlády nebéřeme na vědomí. (Potlesk německých senátorů.)

Předseda (zvoní): Nahlédnutím do těsnopiseckého zápisu jsem zjistil, že pan senátor Jelinek nazval ve své řeči náš stát násilnickým státem. Rovněž pan senátor Lorenz označil ve své řečí opatření vlády jako hloupost. Pro tyto slušnost urážející výroky volám podle §u 50 jedn. řádu oba pány řečníky k pořádku.

Přijde další řečník a to "pro" pan profesor dr. Horáček. Uděluji mu slovo.

Sen. dr. Horáček: Vážený senáte! Kdyby byl ještě snad před rokem někdo zde býval tvrdil, že neuplyne ani rok a že se nám představí vláda úřednická, že potrvá déle než dvacet čtyři hodiny, tedy bychom ho byli snad nazvali politickým analfabetem. Vzpomeňme jen, jak se bral celý ten vývoj. Národní výbor zákonem ze dne 2. listopadu 1918 utvořil první naši vládu, a tu jsme se vůbec ještě tenkráte ostýchali nazvati vládu tu ministerstvy. Nazvali jsme je ústředními úřady. Pamatujeme se, když se sešlo Národní shromáždění, že nebyli první ministři jmenováni, nýbrž byli tímto Národním shromážděním voleni. A mně je dobře známo, když jsem byl členem ústavního výboru, že byl tenkráte boj o tak zv. silného presidenta, to jest, zdali president republiky má právo jmenovati a propouštěti ministry čili nic. A dnes najednou vidíme, že máme zde vládu úřednickou a že tato vláda těší se, jak zřejmo, sympatiím většiny našeho Národního shromáždění. A přece jest v tom přirozený vývoj. Tak jako v přírodě po velkých bouřích nastává klid a jako podle věčného gravitačního zákona to kyvadlo, které jde příliš nalevo, musí se vrátiti zase napravo, tak tomu jest i v životě společenském.

A já dokonce snad nevytýkám, jestliže náš celý směr politický šel příliš nalevo. Bývá někdy o to spor, které datum vlastně pro náš politický obrat bylo rozhodujícím; zdali 14. říjen anebo 28. říjen 1918. Chtěl bych říci, že oba tyto dny mají stejnou důležitost, že bychom nebyli dosáhli naší politické samostatnosti, kdyby byly za ní nestály nejširší vrstvy národa (Výborně! Docela správně!), kdyby za ni nebyl býval stál náš pracující lid. (Výborně!) Proto nelituji všech těch zákonů, které jsme utvořili, od osmihodinové doby pracovní až do naší čistě demokratické ústavy, poněvadž jsme tím byli povinni těm, kdo s námi spolupracovali a kdo s námi tento stát tvořili. (Zcela správně!) A jako po feudálním středověku přišel liberální novověk, který k platnosti přivedl tak zv. třetí stav, tak přicházejí nyní nové myšlenkové proudy a jest to v zájmu sociálního vývoje, aby práva se dostalo také stavu čtvrtému. Ovšem tím nechci zase říci, že jedině a pouze ten stav čtvrtý zastupuje národ. Považuji každý národ za velice složitý organismus a jest to zajímavým znakem právě našeho národa, a jest to jeho štěstím, že v něm vždy byly silnými také střední vrstvy a stavy. Bylo to zejména české rolnictvo, které má zásluhu, že v dobách nejhorších zachovalo český jazyk, český mrav a český kroj, bylo to české živnostnictvo a české úřednictvo a já bych si přál, aby v tom souladu a harmonii všechny stavy a všechny třídy společenské společně v našem státě nalezly svoji spokojenost a svůj blahobyt. (Výborně!)

V tom bych také, vážení pánové, neviděl žádné reakce, ale jestliže se dnes obáváme jakési reakce, nechci říci, že by skutečně takové nebezpečí nám nehrozilo. Ale já bych to nebezpečí neviděl mimo nás, zevně, nýbrž já bych je viděl spíše v nás samých (Tak jest!), viděl bych je především v nespokojenosti hospodářské a sociální. Viděl bych nebezpečí zejména v tom, že jsou zde otázky, které nám stále způsobují svízele a kterých nemůžeme se zprostiti. My jsme byli většinou optimisté - a já jsem jím dosud - ale v jistém směru náš optimismus byl zklamán, že totiž zlepšení a náprava nejde takovým rychlým postupem ku předu, jak bychom si toho všichni přáli. My, na příklad, již dva roky mluvíme a debatujeme stále o bytové tísni a nejsme s to se odhodlati k nějakému činu. Všichni trpíme pod hroznou drahotou. Víme, že mnohé její příčiny nám zavinila velká světová válka, znehodnocení valuty, což jsou otázky rázu mimo nás ležícího. Ale jsou zde i jiné příčiny, které bychom mohli sami napraviti, ale nevím, zda na př. k odstranění drahoty přispěje taková daňová politika, která vynalézá a zvyšuje stále nové daně spotřební a nové daně obchodové. Nevím, zda k tomu přispěje to, když na př. různé průmyslové podniky, které platí 70% dividendu, žádají zvýšení cen svých výrobků. (Výborně! Potlesk. Hlas: Smíchovský pivovar!) Nevím, zda přispěje k tomu to, když jsou zde různé ústředny, které vyžadují režie 180 milionů ročně (Výborně!), kterýžto náklad musí pak platiti spotřebitelé. Nevím, zda k spokojenosti přispěje také to, když stále zde máme nedostatek všech možných výrobků a když zase se musí platiti miliony na nezaměstnanost. Nebudu se rozšiřovati, jen chci poukázati k tomu, že jsou opravdu o příčiny nespokojenosti v obyvatelstvu. A tato sociální a hospodářská nespokojenost jest tím nepřítelem, který může pak vyvolávati reakci.

A vedle hospodářské nespokojenosti jsou zde i ještě některé příčiny rázu politického. Chci se dotknouti jen letmo na přiklad těch stále smutných zpráv, které slyšíme ze Slovenska. Já sám neznám Slovenska, ale mohu říci, že mě to bolí, když slyším, že na Slovensku ti, které považujeme za své bratry, že tamní lid na nás nepohlíží jako na své osvoboditele z tisíciletého ujařmení, nýbrž že v nás vidí cizince a nepřátele. Vím, že bude třeba snad celých generací k tomu, aby tam nastala převýchova v těch vrstvách neuvědomělých, ale přece bych dával v úvahu, zda ta naše politika oproti nim byla vždy správnou, zda jsme vždy šetřili té, řekl bych, duše slovenského lidu, jak toho vyžadovala (Výborně!), zda jsme šetřili toho svérázu kulturního jazykového a i náboženského svérázu lidu slovenského. (Výborně! Tak jest!)

Vážení pánové, stojíme ještě před jedním vážným problémem, který právě v těchto dnech se stal tak palčivým. Stojíme před problémem našeho poměru k naším krajanům německého jazyka. Jsou zde stížnosti a stesky německé, ale jsou zde stížnosti a stesky také s naší strany. Nechci o tom všem rozhodovati, ale zdá se mi, že tyto paušální stížnosti a stesky o potlačování německého obyvatelstva v Čechách nejsou odůvodněny. Byl jsem náhodou letos ve světových lázních českých s německým obyvatelstvem a ku podivu, že by šlo o nějaké utlačování, jsem tam neviděl ničeho. (Německý výkřik: Keťasové necítí se utlačovanými!) Tam vůbec nebylo znáti, že existuje nějaká Československá republika. Tam není dosud viděti českého nápisu ani ve velkých veřejných budovách lázeňských atd. Jsou tam snad nápisy anglické, francouzské a italské, ale není tam českých nápisů. A, vážení pánové, konala se tam veliká slavnost, slavnost nacionálního rázu, prodávaly se tam květiny a já viděl důstojníka československé armády, který ostentativně si koupil modrou chrpu, zatkl si ji a promenoval se po kolonádě a nic se mu nestalo. Tedy, prosím, nevím, zdali by bylo v tom nějaké potlačování.

Vážení pánové! Zdá se mi, že vždycky zde slyšíme jakýsi dvojí tón..Jeden tón smířlivý, to je tón, který na příklad zazníval včera z řeči pana kolegy Zulegera, to je tón, který nám praví: "Ano, my se cítíme rovněž občany tohoto státu, my chceme s vámi spolupracovati." Ale je tu zase druhý tón a ten vyciťujeme a slyšíme z jiných řečí, to je tón onoho předválečného ducha, toho ducha, který v Germánstvu spatřoval vyvolený národ panský, kterému náleží vláda světa a jehož vtělením bylo, řekl bych, to césarské šílenství, které vyvolalo světovou válku. (Výborně!) Nuže, pánové, vy se musíte jednou pro jeden tento tón nebo jeden tento názor rozhodnouti. Já jsem před mnohými lety byl ve Švýcarsku a mně tenkráte překvapilo, když jsem přišel odtud ze starého Rakouska, z té horké půdy nacionálních bojů a viděl, že tam není nějakých rozporů národních, že tam žijí tři velmi kulturní národové vedle sebe spokojeni, bez jakýchkoli třenic a bojů. (Německý výkřik: Zjednejte podmínky jako ve Švýcarsku a budete to míti také zde!) Já jsem tenkráte cestoval pěšky a potkal jsem děti, které šly ze školy. Zastavil jsem jednoho hocha a ptal jsem se ho: "Bist du ein Deutscher?" A on řekl: "Nein, ich bin ein Helvetier."

Vážení pánové, jistě jest i tam vědomí etnografického, literárního a jazykového společenství s Německem, ale tam je zároveň také to mocné vědomí zvláštního, jednotného národa švýcarského, jakožto národa politického. A přál bych si, kdyby i u nás v tom názvu "Deutschböhmen" bylo obsaženo vědomí toho národa politického, jehož vlastí jsou tyto Čechy, které již svou etnografickou polohou, celým svým hospodářským a sociálním vývojem mají býti jednou společnou vlastí národů je obývajících, národů, které by pracovaly ruku v ruce k zabezpečení jejího rozvoje a blahobytu.

Vážení pánové! My máme dnes hovořiti a schváliti anebo neschváliti vládní prohlášení. A tu mohu jménem svého klubu zde říci, že my budeme hlasovat pro schválení tohoto prohlášení. A to proto, že nepokládáme za správnou tu přísnou kritiku, kterou zde včera pan kolega Heller o tomto prohlášení vyslovil. Já naopak nalézám v tomto prohlášení mnoho programových věcí, se kterými můžeme býti spokojeni v oboru hospodářském, sociálním i kulturním, zejména pak mile působí ten důraz, který klade váhu na zachovávání právního řádu a zákonů. A já bych si jenom přál, aby všecky krásné plány, které nynější vláda má, nezůstaly jenom pouhými slovy, nýbrž aby se staly také skutky. Ale ačkoliv tedy s dnešní vládou úřednickou souhlasíme, přece jenom - a tu ovšem pronáším svůj soukromý názor - tato vláda sama jest si zajisté toho vědoma, že ve státě tak demokratickém, jako jest naše republika, má míti jediné místo vláda parlamentární. (Tak jest!) Ovšem to jest problém, který dneska zdá se býti nerozluštitelný, neboť na základě našeho demokratického volebního práva žádná ze stran není tak silnou, aby mohla nosnou vládu sestaviti. Ale právě proto nezbývá nic jiného než zase kompromisy, zase koalice. A jsem přesvědčen, že dnes nebo zítra zase k takové koalici přijdeme, ať již tomu chceme nebo nechceme.

A z koho tato koalice má sestávati? Bývá u pás často hlásáno heslo na jedné straně republika demokratická, na druhé straně republika socialistická. Já nerad slyším tato hesla. Pro mne je jedině zdravým heslem republika Československá. (Výborně!) A všechny ty strany, ať jsou to nalevo nebo napravo, které jsou pro to, aby budován byl na positivní základně tento náš mladý stát, musí se najíti v tom táboře plodné práce, který bude tvořiti koalici pro příští vládu (Výborně!) takovou (Hlas: Ovšem bez třídních výsad!), jejímž to programem bude úcta k zákonům, pořádek a sociální spravedlnost. (Výborně!)

Vážení pánové, my jsme právě vzpomínali v těchto dnech třistaletého výročí tragické události, když v nepatrné bitvě bělohorské byla na tři sta let ztracena naše politická a do jisté míry i kulturní samostatnost. A tu měli bychom zpytovati své svědomí. My často dáváme za vinu svým předkům, že oni sami ten rozklad politický, kulturní a náboženský, který tehdáž byl v českém národě, byl viněn těmi bědami, jež po této bitvě následovaly. Vážení pánové, zdá se mi, že dnes po tři sta letech jsme v témž podobném zodpovědném postavení jako tenkráte naši předchůdci. Také nám osud konečně po dlouhých dobách utrpení dal do klína naši politickou samostatnost a my si musíme této samostatnosti vážiti a býti si vědomi toho, že za udržení této samostatnosti jsme zodpovědni svým potomkům (Výborně!) a že velká doba světodějných událostí, ve kterých žijeme, také nás musí nalézti velikými, zralými a svornými. (Výborně! Potlesk.)