Předseda (zvoní): K slovu jest dále přihlášen pan senátor dr. Mareš. Uděluji mu je.

Sen. dr. Mareš: Slavný senáte! Dlouhé řeči, které jste již vyslechli, asi vás unavily a jistě bude těžko, abych řekl něco riového. Zdá se mi, že bude tato vláda dlouho trvat, nejen proto, že dala takové dlouhé prohlášení, nýbrž proto, že upevňování základu poltického pro příští parlamentní vládu bude velmi dlouhé. Povznésti zase autoritu státu a administrativu, spraviti rozvrácený právní řád, přivésti vše do pořádku, bude trvati velmi dlouho. Jest to ostatně pro parlamentní strany také výhodou, poněvadž to napětí mezi stranami, které trvalo, dokud byla v jejich dosahu vládní moc, nyní přestane a můžeme se tedy bez toho napětí přátelsky v různých věcech dohovořit a tím také připravovat půdu pro příští parlamentní vládu.

Když zde zástupci sociální demokracie prohlásili, že nechtějí vejíti do žádné koalice, dobře. Dobře, není na to čas, napřed musíme mít navzájem pevné úmluvy. Pokusil bych se dotknouti se některých otázek, o které by se hlavně jednalo a které se zde již v této sněmovně několikrát za této debaty ozvaly.

Jak v této zemi nemůže jinak býti, otázka náboženství stojí tu vždy v prvé řadě a vy jste toho byli u nás také svědky. Podle svého vnitřního přesvědčení pravím, že náboženství jest nejvyšší potřebou člověka a že nesmí na náboženství člověku býti saháno. To jest, ta metafysická potřeba člověka, která se nedá nikdy žádnou vědou, žádným rozumem odstraniti. Vědecký názor světa a života nestačí, věda sama nemůže uspokojiti touhy člověka, věda nemá žádné mravnosti, ona se dá užít ke zlému jako k dobrému. To jsme viděli v této vojně. Tedy pravím, náboženství jest charakter člověčenství (Tak jest!) a to musí být každému svatým, poněvadž na tom se zakládá také řád společenský. Bez náboženství není možná žádná lidská kulturní společnost. Ovšem náboženství znamená zavázanost mravní osoby, člověka k pravdě, k vyššímu řádu duchovému, který si konečně můžeme představovati tak, jako si každý představuje sebe sama a sebevědomí osoby, tak také ten vyšší duchovní celek můžeme si mysliti jako osobu. Jinak bychom nemohli míti povinnosti, jimiž bychom byli té osobě zavázáni. Toto náboženství žije v každém člověku a nedá se z jeho mysli vykořeniti. Zákon uznává bezkonfesijní občany, ale bezbožné občany přece neuznává. Dovoluje tedy, aby se někdo přihlásil bez vyznání, ale nedovoluje, aby se přihlásil bez náboženství. To jest veliký rozdíl a k tomu právě chci přijíti. Náboženství a víra jsou dvě různé věci. Náboženství je něco vnitřního, mravního, duchovního, kdežto vira, konfese jsou zevnější symboly. Člověk jest smyslná bytost a potřebuje symboly, které mu ty vnitřní pravdy duchovní znázorňují, symbolisují. Tedy konfese, vyznání víry jest něco jiného. Můžeme míti velmi různé konfese a přece mohou býti všichni lidé stejně náboženští a nábožní. Tedy myslím, že v naší zemi máme již 500 let od roku 1485 uznanou konfesionelní snášelivost. To jest znak naší země - snášelivost konfesijní. Mám za to, že na tomto našem staročeském ideálu a na té naší velké vymoženosti můžeme trvati a že bychom potřebovali v naší zemi také náboženského a konfesijního míru. Těch konfesijních růzností se velmi často zneužívá k politickým agitacím. Je to zneužívání pod rouškou náboženství, ačkoliv jsou to jen konfesijní různosti. Bylo by velmi zle s námi, kdyby měly zase nastati takové konfesijní různice. Jest třeba s obou stran to zachovávati, na obou stranách se chybuje. Chybuje se, když se lid ve jménu náboženství štve za politickými cíly, a chybuje se také, když se to náboženství, symbol, lidu haní a když se říká, kříž je pouhé dřevo. Není tomu tak. Jest to symbol a to symbol velké oběti lidské, to není pouhé dřevo. Tedy bych vás prosil: v tom přece bychom se mohli dohodnouti, když již naši předkové o těchto otázkách se dohodli, a nepříti se o to více, zvláště na Slovensku by bylo záhodno, aby nastal ten náboženský mír. Neukvapujte se příliš tím pokrokem, není to dobře hned tomu člověku bráti jeho náboženství, když mu nemůžete dáti nic lepšího prozatím. On vás nepochopí, když mu budete představovati nějaké pokrokové theorie a možná že pochybné theorie, To jest velmi pochybné. Ponechte to pozvolnému vzdělání. Jsem toho mínění, že nelze ze škol odstraniti nábožensky mravního vychovávání. (Tak jest!) Ovšem nesmí nábožensko-mravní výchova býti utlačována konfesionálním vyučováním a to se velmi často děje, že místo náboženství, totiž toho vnitřního mravního základu se lidem vnějšnosti ukládají a předpisují jako náboženství. Tedy, že zkrátka konfesionální stránka náboženství se činí hlavní, kdežto ta vnitřní náboženská stránka zůstává zpátky a pozadu. Je třeba změniti, opraviti to školní vyučování nábožensko-mravní. Ale ne odstraniti a sice proto, že nemůžete to ničím jiným nahraditi. Čím pak nahradíte vyučování nábožensko-mravní? Chcete snad zavést vyučování nějakému systému ethiky podle nějaké filosofie? Chcete zavésti Platona, Sokrata nebo Kanta? O, prosím to tak nepůjde snadno! Ta musí býti vše přiměřeně duševnímu stavu těch dětí.

Dále bych si dovolil upozorniti na tu otázku odluky církve od státu. To je požadavek v Čechách docela pochopitelný a to proto, poněvadž církev skrze rakouský stát panovala, ale toho již přece není. Tedy po všech těch našich historických zkušenostech je dobře a je třeba, abychom ten poměr mezi církvemi všemi, ne jen jednou, a státem vyjasnili. To nepůjde tak rychle, musíme uznat, že nepůjde to za rok ani za dva roky, poněvadž jsou to otázky právní, administrační a finanční, je zde celý soubor velmi složitých poměrů a otázek, které se nedají rázem rozluštiti. Ale před čím bych varoval, aby se neanticipovala ta odluka, totiž aby se nedělaly věci, jakoby ta odluka již byla provedena. Na př. když je otázka obsazování pražského arcibiskupství nesměla a nesmí říci vláda: "Mně na tom nezáleží, poněvadž si zavedeme odluku státu od církve." Dvě interpelace jsme učinili o té věci, na které vláda vůbec neodpověděla, totiž ona cítila, že chybila. To se nesmí stát, totiž nesmí se anticipovat, neboť našemu státu na tom záleží a musí dosud na tom záležet, kdo je pražským arcibiskupem. (Tak jest!) Podívejte se, co je toho následek. Následek toho máme roztržku, ke které nemuselo dojíti, kdyby si vláda bývala jinak počínala, mohlo to dopadnout jinak. Tedy neanticipovat. Máme také zde na příklad předložené návrhy, kde se praví výslovně: "Důsledky navržené odluky provádět hned ve škole a ve správě." Důsledky navržené odluky! Podívejte se, jaká je to anticipace předbíhat věci, která přijde za dlouhý a dlouhý čas. Nebudu o těch věcech dále mluviti, snad by to vedlo i k nedorozuměním mnohým a obrátím se k jiné straně naší sněmovny, které se to týká, to je strana venkovská, strana selská.

Byla mezi stranou venkovskou a stranou městskou, dělnickou a měšťáckou, jak říkáte, velká nedorozumění a velké trpkosti, které jsme zde často slýchali. Já bych myslel, abychom na to na všechno zapomněli, poněvadž přece jenom musíme říci, že nás uživili, třebaže i s trpkostí, tvrdostí a i pokořovati jsme se museli. Ale oni nás nenechali hladem zahynouti a to se nám mohlo v roce 1917, kdy jsem sám trpěl hlad, snadno státi. (Výkřik: Dokud jsme měli košili a kalhoty, tak jsme byli na tom dobře!) To nic nedělá, ale přece jenom zůstali jsme na živi. (Hlas: Ale děti ve městech umírají, poněvadž sedláci dávají mléko prasatům! - Hlas: Nedělají to!) Mnoho tvrdosti je zde, ale podívejme se na ty příznivější stránky, nepozorujme stále jenom to nepříznivé, co nás rozdvojuje a mrzí. Musíme se přičiniti přece, abychom měli zase parlamentní vládu.

Jest velice dobře, že selský stav se posilnil, že se vybavil z dluhů, že investoval, že si zřídil velice mnoho dobrých věcí. To jest posilnění celého národa, vždyť z toho stavu se obnovují všechny ostatní, všechna města se obrozují z venkova, na to ať se nezapomíná, když bude ten venkovský živel silný hospodářsky a kulturně, celý národ bude silný. Tedy to není škoda. Ono to tak nezůstane, ono se to promíchá difusí a rozšíří po všech vrstvách. (Sen. Polach [německy]: Anticipujete nastávající koalici!) Vždyť můžete do té koalice také vstoupiti, pane kolego! I pro vás jest to mluveno. Neodcházejte hned tak rozhněván. Aby se mně tedy nevytýkalo, že zde již uspořádávám příští koalici, promluvím nyní také o socialisaci a to se bude také týkati členů druhé národnosti. Není o tom pochybnosti, že socialisace je nevyhnutelná. Řekl bych už z toho jednoduchého důvodů, že jest mnohem více lidí, kteří chtějí užívat dobrých věcí. Musí se tedy těch dobrých věcí více produkovat, aby se více a lépe produkovalo, musí býti lepší rozdělení práce a čím bude lepší rozdělení práce, tím musejí býti silnější společenské svazky. Tedy ta socialisace, totiž upevnění společenských svazů musí postupovati. Ještě z jednoho důvodu jest socialisace nevyhnutelná, totiž rozšíření a upevnění společenských svazů, položení těžiska lidského života do společnosti, poněvadž celé 19. století a začátek dvacátého, všechen ten život toho století byl založen na individualismu, to jest jednotlivec měl všechny svobody vyvinouti, všechny své schopnosti tak, jak dovedl, a ten druhý se mohl proti němu brániti tak, jak dovedl. To znamená, kdo byl silnější, ten měl všechnu svobodu vykořisťovat, nebo docela zničit a zahubit toho slabšího. Kam to všecko vedlo? K vojně všech proti všem, s tím také se táhlo do té vojny: silnější má nejen právo, nýbrž povinnost vyhubit ty slabší, poněvadž ti jen překážejí kulturnímu a hospodářskému rozvoji. Výsledek vojny znamená tedy narážku tohoto neomezeného ničím neohraničeného individualismu a následovně musí tedy přijíti něco jiného. Návrat ke způsobu života a výroby před vojnou není možný. Nedávno anglický sociolog Kipp vydal knížku, ve které zrovna tak praví: "Třeba jest socialisace", ale nyní vykládá tu věc: Dosavadní individualismus, to bylo zařízení mužské, poněvadž muž především má povahu toho způsobu, že chce rozvinouti všecku svoji sílu, uplatniti sebe sama, svým rozumem, který jest jeho nejsilnější zbraní a přivádí svou individualitou svou osobu k nejvyšší platnosti. Tedy to jest mužská vlastnost a dosud měli v ruce všechno zřízení veřejné a životní muži. Tedy jest zcela pochopitelné, že to všechno vyvrcholilo v individualismu a že to všecko skončilo bojem. Jest třeba nyní zaříditi společnost lidskou na jiném základě a sice na tom základě, ku kterému se muž vlastně nehodí. Ústředím socialisace v nastávající době nebudou muži, nýbrž ženy a to proto, poněvadž charakter žehy se sociální, kdežto charakter muže jest individualismus sobecký, rozumový, bojovný, nemilosrdný atd., kdežto žena má na mysli vždycky spíše rodinu, rod než sebe samu, která jest vždycky odhodlána k obětem, která vždycky klade těžiště života do budoucnosti, do svých dětí, kdežto muž žije spíše přítomností a sváří se se sobě rovnými o přítomnost a prospěch.

Vím, že nad tím budete krčiti rameny, ale takovou charakteristiku ženy ostatně máme již od samotného Schoppenhauera: Žena jest strážce rodu, kdežto muž jest individualitou. Co to znamená? To by znamenalo, že ta socialisace, má-li jiti přirozenou cestou, musí býti vzata do rukou ženou, to znamená také, že ženy by měly míti své vlastní kandidátní listiny.

Neměly by kandidovati na programy socialistické, které jsou úplně individualistické, které nemají v sobě socialistického ničeho. Prosím, jaké jsou ty programy socialistické, které se šíří u nás? Co pak jest to třídní boj? Třídní boj jest marxismus, to jest kousek darwinismu, to znamená: všichni jednotlivci, kteří jsou ve stejném postavení, spojí se dohromady a utvoří jednotlivce hromadného. To jest ne společnost, nýbrž kumulativní jednotlivec. Tu všechny ty charaktery jednotlivce se tím zmnohonásobňují, to sobectví, egoismus, násilnost, veškeré ty mužské charaktery, které jsou zde pohromadě. Pak z toho nastane třídní boj jedněch proti druhým. To znamená ne upevnění, ne rozšíření socialistických svazů, nýbrž jejich rozpoutání. To jest teorie individualistní a protisociální. Já to nechci tvrditi, já to dávám jenom na uvážení. (Hlas: Masaryk to jinak napsal!) To já věřím, ale já také neopakuji to, co napsal Masaryk, nýbrž co pravím já. Nedávno jsem vyslechl s velikým zájmem, ano řekl bych i s potěšením přednášku jednoho z vašich předáků, bývalého ministra Hampla ve Státovědecké společnosti. Mohu říci, že výklady Hamplovy mne přesvědčily. On má pravdu. Ty jeho výklady se týkaly především toho liberalismu v produkci, to jest individualitní zařízení, vykořisťování dělníků podnikateli. Dělníci neměli žádné ochrany a bylo chybou parlamentu, že se o to nestaral a zanedbával tyto velmi důležité otázky. Dělnictvo se organisovalo, nemělo dosud pádné ochrany, organisace byla první ochranou, potřebou nevyhnutelnou, poněvadž skutečně dělnictvo bylo dříve vykořisťováno a to nejenom materielně, nýbrž i mravně. Všecko to můžeme uznati. Jest to pravda. Přišly organisace dělnické, které nejprve vymáhaly ty nejnutnější ochranné prostředky pro dělnictvo. Tedy to máme mzdové otázky, nemocenské pojištění, potom přijde osmihodinná práce, vůbec pracovní doba, ochrana dětí, ochrana žen, máme před sebou ještě veliké věci, pojištění invalidní a starobní. Pánové, to není žádná socialisace, to se rozumí samo sebou, to mělo již dávno být uděláno. To nejsou sociální otázky, to jsou prostě otázky lidskosti, které již měly dávno býti. O to se přece nebudeme příti. Myslím, že není nikoho mezi námi, který by měl za to, že jest třeba překážet dělnictvu v tom, aby nedosáhlo pojištění starobního nebo invalidního, aby nebyly ochraňovány ženy a děti při práci. To se přece rozumí. Jen bych si přál, aby se to nedělalo schematicky, jako jsme to dělali s osmihodinovou prací. Já bych na př. havířům dal šestihodinovou práci. To jest až příliš mnoho pracováno v takovém prostředí. Anebo hutním dělníkům. Ale ustanoviti osmihodinovou práci pro domácí služky nebo čeleď na venkově, to jest docela nesmyslné. To se nemá takto dělat, to se musí dělat rozumně! Budeme musiti tyto věci napraviti. My jsme se příliš ukvapili. Zde bylo velmi mnoho zanedbáno. Měli jsme nedokonalé zákonodárství. Jak se říká sociální, ač já bych řekl, že jest to jen humanitní zákonodárství. To všechno na nás čekalo a teď jsme honem a honem poslouchali a neudělali jsme všechno dobře. Ale uděláme to lépe, uděláme všechno, jak bude zapotřebí.

Nyní ještě jedna věc, které se Hampl dotkl. Toto všechno nepokládáme za otázku socialisace, to jest něco docela jiného. Otázka socialisace, jak jsem tomu rozuměl od Hampla, zakládá se v tom, že dělník žádá svobodu práce. To jest výrok Hamplův. Chtěl bych říci, že on si žádá, aby se cítil jako svobodný činitel při práci. Tedy že není pouhý nástroj, nýbrž že je sám tvořící činitel. To jest ta osobní svoboda, o kterou jde. A tu se vyslovil Hampl, že to jest vlastně ten hlavní požadavek dělnictva. To jest vlastně ten sociální požadavek. Já bych řekl, že je zde také jistý psychologický motiv. Jakmile pokračuje rozdělení práce, stane se, že dělník ztratí přehled přes dílo. Když obuvník ušije pár bot a pěkně se mu podaří, má sám radost, ale dělník, který dělá jen jeden šroubek a pořád ten šroubek a nevidí celého díla, jemuž bude ten šroubek sloužit. (Sen. Palach (německy): Kdo vynalezl Taylorismus? Toto rozdělení práce způsobil kapitalismus!) Já to nepopírám, já konstatuji jen fakt. Tedy ten dělník ztrácí tím radost z díla, totiž on nevidí to dílo před sebou. Myslíte, když zrušíte kapitalismus, že zrušíte také toto rozdělení práce? Pak poškodíte výrobu. To se nedá spraviti touto cestou. Rozdělení práce musí býti a budou vždy dělníci jedni, kteří budou dělat jeden kousek, druzí, kteří budou dělat druhý kousek. Jakmile zavedete jiný způsob výroby, nebudete moci vyráběti moderním způsobem. (Sen. Polach [německy]: Může se pracovati jiným způsobem a přece může zůstati rozdělení práce.) Račte dovolit, pánové, já k tomu hned přijdu, kdybyste ráčili napřed vyslechnouti mne, potom můžete svoje mínění k tomu říci, poněvadž jinak by to dlouho trvalo.

Mezi jinými jejich požadavky jest na př. podíl na zisku, jak řekl Hampl docela správně. To nepadá na váhu, to jest vedlejší věc, to není zisk, nýbrž ta svoboda, radost z práce jest to, o kterou jde. Také by se to dole těžko provésti. To by byly nové nespravedlnosti, podíl na zisku nějakým zákonem ustanoviti. Pomyslete si dělníka v plzeňském pivovaru a nuselském pivovaru! Tak máte takové rozdíly. To by byl problém těžký a podle Hampla také na tom nezáleží. Větší mzdu si dělnici vymohou jiným způsobem, než podílem na zisku. Něco jiného je závodní rada. To jest pokus, kterým má skutečně dělník dostati ten cit tvořivého díla, že jest sám spolutvůrcem. Proč ne? To by bylo docela dobré. Proč nezaváděti závodní rady za tím účelem. Vycvičily by se, prohlédly by vedení závodu a mohly by zakládati a říditi závody jiné. Tedy i v tom je možno vyjíti vstříc, ale v celku myslím, že je zde jako v životě lidském vůbec jakýsi smyslový a rozumový klam, který jest nutno překonati vychováváním a vzděláváním. Také Hampl sám praví: "Otázka sociální nebo otázka socialisace jest především otázkou výchovy a vzdělání." To je jistě pravda. Ten smyslový a rozumový klam musí býti jaksi rozptýlen. To jest podobný klam, jako máme při tom, že slunce vychází a zapadá. Stojí to velkou práci člověka, když se doví, že to není pravda, že je tomu jinak, aby to pochopil. Musí si to představiti a dlouho neuvěří, než přijde skutečně k tomu přesvědčení. Tak je tomu také zde. Tomu dělníku se zdá, že pracuje pro podnikatele, poněvadž vidí, že ten podnikatel z toho bohatne, že se vozí v automobilu, že má krásný byt, že jezdí do lázní atd., vidí, že jeho práce vlastně nese užitek podnikateli. Nyní kdyby si to rozmyslil, viděl by, že je to klamem. On pracuje pro všechny. (Hlas: Ale jen jeden z toho bohatne!) To jest třeba viděti, když zastaví práci. Kdo tím trpí, když se práce zastaví? Trpí tím podnikatel? Podnikatel je tomu v mnohém případě rád. Trpí tím všichni lidé a on také, poněvadž se nedostává potřebných věcí, které on vyrábí. Ten podnikatel třeba i sám mnohdy tu stávku inscenuje, poněvadž on přidá těm dělníkům jednušku, ale přirazí na to zboží dvojku, a zbohatne několikráte. Tedy zase se ten podnikatel při tom nijak nevytrestá. Proto páni podnikatelé proti stávkám celkem nic nenamítají. Dají se velmi nutiti a konečně přidají. Ale kdo to všechno odnese? Celkem všichni lidé. Kdyby si to dělník náležitě rozmyslil, musí uznati: já nepracuji pro toho podnikatele, nýbrž pro všechny lidi, aby měli potraviny, obuv, obydlí, a aby měli také něco pro radost. Jakmile přestanu pracovati, jest bída mezi všemi lidmi. (Hlas: Jenže zisk má přece podnikatel!) Hned k tomu zisku přijdu. Kdyby tato otázka se jen točila okolo zisku podnikatele, pak snad by nestála za tolik přemýšlení. Předně ten podnikatel musí být a nevyhnete se tomu. Naše vláda ve svém prohlášení doslovně praví, že bude podnikatelství podporovati. Podnikatelství je individuální vlastnost a nedá se odstraniti (Hlas: Jací jsou podnikatelé v akciových podnicích?) I v těch velkých akciových podnicích jsou podnikatelé. Kdyby tam podnikatelů nebylo, pak by ten podnik nevzkvétal. (Hlas: Kdo jest podnikatelem ve Škodových závodech?) Byl to Škoda. Proto jsou to "Škodovy" závody, že se to změnilo, to je jiná otázka. Tedy, prosím, podnikatel zde musí býti, neosobní podnik musí zaniknouti, i kdyby byl v rukou státu. Když se zeptáte inženýrů, kteří jsou obeznámeni s prací v takových dolech anebo hutích, a řeknete jim, že se to má sestátniti, tak vám ihned řeknou: okamžitě to bude pasivní, tj. stát na to bude doplácet. To vidíme u pošty, to vidíme u telegrafu i u železnice atd., které v rukou podnikatele prospívají a nesou zisk. To je, pánové, všecko marné, v tom se rozcházíme. Já individualismus nenechávám platiti neomezeně jako dosud, to musí přestati, aby byl podnikatel neomezený v tom svém podnikání. Tady musí býti druhá strana chráněna, ale vy chcete toho podnikatele, to individuum odstraniti a já vám pravím, na to vám nemůžeme přistoupiti, poněvadž bychom tím ty podniky a tu výrobu ohrozili. To nejde, je to marné. Na tom všechny vaše plány ztroskotají. (Sen. Friedrich A.: Máme takové podniky, pane profesore! V těch velkých podnicích podnikatel nepracuje, na př. v akciových. Kdo je tady ten podnikatel? To jsou pouze úřednici!) To jest všechno pravda, musí býti všude někdo, kdo má, kdo bere na sebe osobní risiko, kdo to podniká. Ti druzí jsou příživníci. Já proti tomu nenamítám nic, kdybyste odstranili příživníky těch podnikatelů, proč pak ne, takové správní rady, kteří nevidí ani, jaký ten podnik jest; ale ne jen kapitál odstraniti... (Sen. Polach (německy): Také kapitalismus nemusí býti. To jest mylné. Kapitalismus jest zkrystalisovaná cena z práce jiného.) Ne, tu nám jeden pán říkal, že kapitál musí býti; kapitalismus a kapitál jest velký rozdíl. Ne, nebudeme se o to příti, vždyť jsme nepřišli se sem o to hádati, ale pravím tolik, že nemůžeme strany občanské, ustoupiti od toho, abychom zaujaly stanovisko vaše, že má býti osoba, jednotlivec obětován společnosti a proto nechme podnikatele stranou, že je společnost možná jenom skrze jednotlivce. Vezměte i tu společnost naši zde. Kdo pak dělá tu práci všecku? Jednotlivé osoby. Vyrovnejte všechny ty osoby, potlačte je, co z toho bude? To jest biologický základ. Všechen vývoj životní směřuje k vytvoření individuí. Skrze ta individua jest pak možno teprve společenství. Když potlačíte individua, osobu, zvláště mravní osoby, poroucháte tím společnost. Myslete si společnost, kde by byly všechny osoby přítomné jedna jako druhá, tak z ní utečete, je to nemožná společnost. Čím jsou vyhraněnější společnosti, čím jsou charakternější osobnosti v té společnosti, tím ta společnost je znamenitější. (Tak jest!) My nemůžeme ustoupiti od tohoto individuálního základu, poněvadž jest biologicky založen. To není žádná theorie. To jest prostě životní fakt a všechny pokusy, které by směřovaly k tomu, potlačiti osoby, individuum, musí selhati. Společnost lidská jest možno jen skrze jednotlivé lidi. Vezměte si jakýkoliv výbor spolku. Když to nedělají jednotlivé osoby, tak se to nestane. Musejí to dělati jednotliví lidé. (Sen. Polach (německy): Stát přec není zobrazení biologické jednotky. Naopak, stát jest něčím účelným.) To jsem, pane kolego, netvrdil, že stát jest biologická jednotka, to rest nedorozumění, to jsem já neřekl. Vidím, že budeme museti ještě o těch věcech nějaký čas hovořiti, ale přece jenom myslím, že vy jste mne aspoň vyslechli, že se nám to podruhé lépe povede a že dojdeme k jistému výsledku i v těch otázkách socialisace. Neuzavíráme se nijakým způsobem proti tomu, jenom nechceme socialisaci s potlačením individua a všeho toho, co k individualitě náleží, to jest tedy vlastnictví. Připouštíme značné omezení té individuelní svobody ve prospěch společnosti. (Tak jest!) Ovšem, vždyť pravím, že se k tomu neomezenému individualismu nemůžeme vrátit; tedy musíme připustit omezení individualismu, ale nikdy ne potlačení. Můžeme na př. připustiti omezení vlastnictví, ale nikdy nepřipustíme zrušení vlastnictví. Záleží na tom, kolik členů má rodina, my jsme dělali špatné zákony, jeden jako druhý; když byla dávka z majetku, nikdo se netázal, kolik členů rodiny má na tom majetku podílu. Takže vy ožebračíte zrovna ty rodiny, které byste měli nejvíce podporovati. Takové zákony jsme dělali. Myli bychom to všecko opraviti. To je nesociální. Stalo se též mnoho jiného, ale nebudu se zdržovati, jen bych ještě opakoval pohádku Menenia Arippy. Vy ji všichni znáte. Sociální otázky byly ve starém Římu pamětihodné, že tam ženy do nich velice mocně zasahovaly. Mám za to, že u nás ženy také přijdou. My Čechové jsme zrovna ten národ, který by byl k tomu vhodným. Čech se vždycky rád poradí se ženou a nechybí. Máme větší vážnost k ženám než je tomu u jiných národů. Také jsme jim ve všem dali rovnoprávnost, dali právo volební i pasivní. Jenom že ony jsou nesmělé ještě a volí individualisticky mužské strany. Během času se to změní a věřte, že kdyby si zde sedlo jenom 20 matek, že budou hospodářské zákony vypadat jinak, a nebude možno, aby vláda říkala, že nemůže zrušiti vázané hospodářství. Jen kdyby tu seděly.

Nyní ten Menenius Agrippa. On nebyl dosti informován o fysiologii. Ta pohádka byla v tom: když se vystěhovali dělníci a plebejci na Svatou Horu, tedy vyslán byl Menenius Agrippa za nimi a ten je přivedl zpátky tou pohádkou. Údy, když viděly, že pracují a žaludek nedělá nic, zastavily práci a výsledek byl, že za nějaký čas údy zmalátněly a seslabily a viděly, že to tak nejde. Ta pohádka není dobrá. Není celá a není správná. Když hlavoví tělo, všechny orgány, kterých není nezbytně zapotřebí k životu, pomaloučku se stravují a slouží k výživě orgánů pro chod života nezbytných. A které pak jsou to ty orgány? To jest srdce a mozek. Mozek živí se na útraty všech orgánů. Proč? Poněvadž mozek uspořádává, nebo jak říkáváme koordinuje práci jednotlivých orgánů, takže pracují všechny v pořádku k jednomu společnému cíli a dobru. Tedy to jest orgán biologicky nejdůležitější. A co my děláme v naší socialisaci? My ty orgány, které jsou určeny ke koordinaci činnosti, různých našich orgánů, necháme hladovět a následek toho je, že se nám naše koordinace porouchala. Je to velká chyba. Žádná třída netrpěla tolik, jako třída učených lidí, od učitelstva až k těm nejvyšším úředníkům. Vy to všichni již uznáváte, také v poslanecké sněmovně to uznávají. Teď tomu vyhladovělému nesete polévku, ale s takovým chvatem, že byste ji málem vylili a nebylo by z toho nic. To jest opravená pohádka Menenia Agrippy.

Mám ještě několik slov o té otázce národní. My bychom si přáli, aby v našem státě byl mír sociální a také mír národní. Také zde z německé strany se včera ozvaly takové zvuky mírové. Podivuhodno jest, že od zástupce selského stavu německého. To jest velmi charakteristické. Selský lid jest srostlý s půdou tak, že ji miluje. Tedy u těch je vždycky to vlastenectví. To je zcela přirozeno, a jestliže mu to jeho straníci národní vytýkali, tedy musejí míti na paměti, že kdo miluje hroudu, miluje vlast. A to je na prvém místě sedlák. Ti jsou základem států přes veškeré hříchy, které mají na svědomí. (Sen. Kroiher: Já do tebe chlebem, ty do mne kamenem!) To nejde jen tak rozřešiti, pane děkane! Musejí činit pokání. (Sen. Kroiher: Ale ať na nás nežalují jen ti, kteří mají hříchy sami. Všichni, jak jsme zde, musíme činiti pokání!) Ano; všichni máme hříchy. Oni jsou, jak bych to řekl, "böhmische Patrioten". Také již za Rakouska byli Němci "böhmische Patrioten". My bychom takovýmto Němcům dopřáli všeho, čeho si přejí v našem státě, kdyby skutečně cítili tímto státem a pokládali se za jeho členy. My bychom jim i ty císaře Josefy nechali, ovšem jako osvoboditele selského lidu a ne jako vídeňské germanisátory a centralisátory. To jest velký rozdíl. Týž pan kolega jde také pravil, že my Čechoslováci nemáme si na čem zakládati, že tu byli před námi. Když přišli Němci pozdě, to že vlastně nic není, že tu byli před nimi Markomané a před nimi Bojové atd. Prosím, to není tak. Po Markomanech a Bojích tu nezůstalo nic, ale český stát založili před více než 1000 lety a do tohoto státu přišli Němci jako hosté. Přinesli sem ovšem ten přínos, přiznávám panu kolegovi Zulegerovi, hornictví a řemesla, o tom není žádné pochybnosti. To my jim také nevyčítáme, proto bych také neřekl, co uváděl on, že jsme my pány a oni že jsou sluhové nebo "Knechte". To jest německá introjekce, o tom pravím hned ještě něco později. Oni vmýšlejí v nás sebe. Kdyby oni to byli, tak by byli páni a Knechte. Ale my tomu tak nerozumíme. U nás je pán něco jiného. Pán to jest otec domu, hospodář, a jeho čeleď nejsou otroci. A zvláště hosté, jako byli Němci, kteří sem přinesli část kultury, to věrně uznávám, to byli hosté a těšili se také zvláštním svobodám. Vždyť to nemůžeme popřít a nepopíráme. Tedy ten poměr jest jiný než Herr und Knecht, ten poměr jest v tom smyslu německém. Náš slovanský poměr, bohužel, jest jiný, totiž pán domu a host, ku kterému má pán domu jisté povinnosti, ovšem ku kterému neb proti kterému má jistá práva, kterých se nesmí vzdát tak daleko, aby ten host mu v jeho vlastním domě poroučel. (Tak jest!) Takového hosta my přece nerozumíme. Host nikdy nemůže míti taková práva, jako má hospodář sám. (Hlas: To jsou historické reminiscence!) Jestli se vám to nelíbí, já skončím. Přijde ještě něco, co se vám bude ještě méně líbiti. Všechno by bylo krásné, jenže když kolega Zuleger vystoupí na vyšší horu, spatří ty "Hochziele", a nemůže se jim ubránit, nemůže se jim vymknout. Ty německé vysoké cíle! Všichni senátoři a poslanci sepsali a podepsali památný spis, který poslali Svazu Národů. V tomto pamětním spise dokazují, že všechny naše ústavní zákony jsou nicotné a neplatné, poněvadž odporují mírovým smlouvám a zárukám, jaké mají minority, to jest čin který nám ukazuje docela jinou tvrdost a tu musíme - ráčíte dovolit - také se postaviti jaksi na obranu. Předně forma. Pánové, já jsem ten spis četl, ale tak drsnou formu jsem ještě v málo kterém státním spise našel. Vůbec ta drsná forma jest něco charakteristického. Řekl bych, že německý národ jest mužský národ, on má všechny charaktery mužství. My máme mnoho ženského v sobě. Ta drsná forma jest i v našich tiskopisech. Zde náhodou mám interpelaci číslo 144, kde se v originále praví: "Rohe Rechtsverweigerung". Ale v překladu se praví: "Hrubé odpírání práva". To jest surové odpírání práva, to je něco horšího. Ten překladatel to zjemnil již tím překladem do češtiny. To jest něco charakteristického! Tou drsnou formou, kterou pozorujeme všude, škodíte sobě více než si myslíte také u jiných národů. Ale jděme k věci. Oni dokazují v tom spise, že náš stát není národní, nýbrž národností a také se jmenují členy Der Nationalitätenversammlung des Čechoslovakischen Staates, a dokazují to tím, že je zde Čechů 60% a ostatních národů, kteří jsou proti Čechům, jen 40%, tedy jest to minorita tak veliká, že to nemůže být stát národní, nýbrž národnostní. Jenže ta smlouva Saint-Germainská byla s jiného hlediska udělána. Zde v tomto státě jest český národ celý, německého národa jest tu jen malý zlomek. (Hlas německý: Sebeurčení) Ano, kolikrát má mít každý národ sebeurčení? Kolik jest jich u německého národa? Německý národ sebeurčení má v Německu. Má ho také v Rakousku, ale u nás je minoritou. Zvláště také proto, že jest zde hostem. (Odpor něm. senátorů a výkřiky: Hosté tisíciletí!) Vy zde nejste ještě tak dlouho. Proč se zlobíte? (Sen. Svěcený: Fakticky však Němci zde nejsou hosty, pane profesore, poněvadž jsou státními občany. To není v zájmu státu tím dráždit!) Neproměňujte řeči, pánové! Váš zástupce zde mluvil o "Herren und Knechte". Já mu říkám, že ten poměr jest pán domu a host. To jest docela něco jiného, než jak vy to převracíte. Budete-li to tak převracet, nebude dorozumění mezi námi možným. Držte se pravdy, jinak prohrajete. Věci začínají býti nemilými, skončím svůj výklad, aby se pánové nehněvali. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Další řečník "pro" jest pan senátor Klimko. Uděluji mu slovo.

Sen. inž. Klimko: V blízkej minulosti odznel s tohoto miesta prejav vlády, ktorá sa sama pokladá za prechodnú, za dočasnú, nadovšetko však za neparlamentárnu, úradnícku vládu. Úlohou našou je teraz prejaviť, či na toto jej osvedčenie zaujmeme svoje stanovisko po boku jej alebo proti nej. Čo sa týka mojej skromnej osoby, ja ako štátny úradník, ktorý mám za chrbtom 26 rokov neúnavnej poctivej služby štátnej, len s radosťou vítam svojich kolegov v kreslách ministerských a teším sa tomu, že dospeli tejto najvyššej hodnosti v najkrásnejšom svojom veku mužskom s ovládaním najoduševnenejšej chuti a energie k práci, nadovšetko však ako vyškolení a disciplinovaní a nie ako jednostranne kulhaví autodidakti. Ovšem sympatie moje patria vláde len ako úradníkom, nie však ako odpovedným a verejnej kritike podliehajúcim najvyšším funkcionárom štátnej správy. Z dôvodu toho tedy, keď i budem sledovať činnosť vlády s dobroprajným pocitom, predsa však nebudem sa môcť vyhnúť prísnej, bezohľadnej a nado všetko vecnej kritike, ktorou som svojím voličom mravne zaviazaný. Vláda, ako som povedal, prehlásila sa za úradnícku a neparlamentárnu vládu, čo by asi znamenalo, že za svoje vládne účinky nebude odpovednou zvolenému parlamentu a nebude si všímať ani toho ľudu, od ktorého dľa teórie všetka moc a vláda pochodí, a v jej účinkovaní bude snáď postupovať len dľa tých direktív a smerníc, ktoré obdrží od pána prezidenta republiky. Za základ a prameň tohoto predpokladu slúži mi prípis pána prezidenta, ktorým poveril terajšiu vládu a v ktorom jej vytknul za smer, že by následovala v zásadách a politike odstúpenú vládu. Nechcem tu teraz rozoberať, či zásady a postup odstúpivšej vlády srovnávajú sa i s povahou pána prezidenta, ale toľko držím za potrebné poznamenať, že s politikou a s postupom, ktorý minulá vláda sledovala. Ani moje strana, ale ani väčšina suverénneho ľudu nesúhlasila. Všeobecné vydýchnutie a vybavenie sa spod tlaku nastalo vtedy, keď pán prezident tuto vládu prepustil a poveril vládu novú. Preto z dôvodu tohto je mi nutné už hneď na kraji svojej reči protestovať proti tomu, aby sa terajšia vláda postavila na stanovisko odstúpivšej vlády, a spravovala republiku podľa zásad a mentality tejže. Najrozhodnejšie sa ohradzujem ďalej proti tomu, aby pán prezident, za jehož účinky je vláda parlamentu odpovedná, dovalil si smer a zásady vláde predpisovať a na koľko sa podobného pri resignovaní terajšej vlády dopustil, vyhlasujem jeho postup slávnostne protiústavný. (Hluk a odpor. Aj! Aj!)

Předseda (zvoní): Prosím pana řečníka, aby nezatahoval pana presidenta republiky do debaty!

Sen. Klimko (pokračuje): Myslím, že vážení pánovia, nosia ešte v čistej spomienke osud bývalej maďarskej vlády baróna Fehérváryho, ktorého vinou bolo len to, že nebol designovaný parlamentnej väčšiny ako politická, ale len ako prechodná vláda na zavedenie pokojného parlamertárneho života. Čo sa s ňou stalo, nadovšetko župách na terajšom Slovensku? Aké uznanie obdržala táto nezákonitá vláda od mestských a župných municipií a rozličných tried a vrstiev občianskych. Úradníctvo, četníctvo, ba aj vojsko pasívne rezistovalo, samosprávne výbory a úrady odoprely zákonom predpísanú poslušnosť, občanstvo neplatilo daní, nedávalo regrútov. Kráľom vymenovaných županov neinštalovalo, ba ich aj nabilo, zapríčiniac mnohým ťažké telesné úrazy, znemožnilo im každá úradnú prácu a spoločensky ich bojkotovalo. Slovom povstal takzvaný vzdor národa, ktorý už - už, viedol k revolúcii. Když menej vážne protiústavné snahy korunovaného monarchu bývalého Uhorska boly v stavu vyvolať takmer občianskú válku, tým skorej mohol by k tomu dospieť v jednej ľudovej republike, kde je vladárom nie z milostí božej zrodený kráľ, ale z vôle ľudu postavený "primus inter pares". Z príčin týchto chcem veriť, že prednesená udalosť bude slúžiť za príklad a výstrahu tak pánu prezidentovi, ako i ctenej vláda pre budúcnosť. (Hlas: Kdybys to povídal v Pešti, tak: by tě vyhodili ven!) No, to bysom sa nedal.

Čo sa týka vládneho programu, uznávam, že je príliš bohatý, a preto neverím, že by neprežil túto prechodnú dočasnú vládu. Zaoberať sa s daným obsahom tohože programu nepokladám na tento čas za príležitostné; lebo pri prejednávaní štátneho rozpočtu na rok 1921 naskytne sa k tomu príhodnejšia doba, a preto za nutnejšie považujem rozobrať tie otázky, o ktorých sa pán ministerský predseda či už vedome alebo nevedome ani nezmienil, treba že jediné v riešení a uvedení týchto otázok do života väzí zdravý zárodok konsolidovania politických pomerov a umožnenie nástupu silnej a definitívnej vlády. Jedna z týchto naliehavých otázok je usporiadanie štátotvorného pomeru Slovákov k ostatným zemiam republiky alebo ináč ústavné riešenie slovenskej samosprávy, ktorá je už dnes Achilovou pätou nielen mojej strany, ale viac menej i ostatných politických strán na Slovensku. Nedostatok konštitučného zabezpečeniu samosprávy znemožňuje nám Slovákom i živobytie, ohrozuje nám existenciu a miesto túženej slobody pripravuje nám večné otroctvo vo vlastnej domovine. Najpilnejšou úlohou terajšej nestrannej vlády v tomto zasadaní by malo byť predloženie návrhu o autonómii Slovenska, (Sen: Roháček: Hlupák!) - hlúpy ste vy, to si vyprosím.

Předseda (zvoní): Já bych prosil, aby se neužívalo takových výrazů.

Sen. Klimko (pokračuje): ktorej pokladom a neodškriepiteľným právnym prameňom je Pittsburgská smluva z mája roku 1918. Veď na podnet tejto, čo medzinárodnej smluvy chopili sa naši synovia zbrane, by oslobodili Slovensko z otroctva a poskytli západným mocnostiam pomoc k víťazstvu. Za vyliatu krv našich synov, za utrpené škody a straty našich hodnôt, ako i za neslýchané obeti, ktoré sme víťazným mocnostiam priniesli, nemáme len zásluhu, ale i nepodvrátiteľné právo aspoň na taký podiel víťaznej odmeny, aký je nám potrebný, aby vo svojej vlasti na Slovensku Slovák bol pánom.

Vážení pánovia, ja tak pochopujem terajšie návodné shromáždenie, že úlohou jeho by mala byť tá práca, ktorú prekonalo návodné shromaždenie Francie 4. a 27. augusta roku 1789 za doby veľkej revolúcie. Menovite by malo vypracovať ústavu s podrobným ustálením osobných práv a politického pomeru jednotlivých národov tejto republiky. Po zakončení tejto práce mali by sa vykonať nové voľby a len potom malo by sa prikročiť k zákonodarnej činnosti.

(Sen. dr. Herben: Komu dala Francouzská revoluce autonomii? Jen Francouzům?) Tí nemajú iných národností. (Sen. dr. Herben: Kam jste chodil do školy?) Na Slovensku. (Sen. dr. Herben: A když, tak jste se nic neučil. - Hlas: Musíte vedeť, že je to Maďarón najhrubšieho zrna!)

Divím sa funkcionárom budovania tohoto štátu, že skoro v každom smere napodobovali Franciu, a v tak vážnej otázke, ako je otázka ústavodárna predsa si nevšimli toho osvedčeného vzorku tohoto národa, ktorý v dobe Wilsonových bodov, v dobe sebaurčenia národov o mnoho lepšie by sa bola pridala ako kedykoľvek inokedy.

Ako je známo, títo funkcionári utvorili parlament takzvaných samozvancov, a to, v pravom smysle francúzskeho názvu parlamentu, v ktorom tretí stav ešte nemal slova a sostavili ústavnú listinu so smiešnym jednacím poriadkom, vyniesli kopu zákonov podľa zásady "sine me de me" a všetko oktrojovali na národy a občanovi tejto republiky. A čo sú následky postupu týchto činiteľov?

To, že počnúc od pána dra Lodgmana po pána dra Ékeša všetci zástupcovia neslovanských národov slávne sa osvedčujú, že nikdy neustanú domáhať sa sebaurčenia svojho národa a že neuznávajú usnesení nezvoleného a s pojmom demokracie neslučiteľného parlamentu".

A my Slováci? Aké je smýšľanie a aké stanovisko zaujímame v tomto politickom kvase? (Hlas: On si říká Slovák, takový Maďarón! - Různé výkřiky.)

Snahy Slovákov o vyslobodenie sa z kultúrneho utlačovania Maďarov sú príliš staré. Príležitosť stelesniť tieto snahy naskytla sa v dobé svetovej války, keď nastala možnosť poraziť centrálne mocnosti.

Česi pracovali za hranicami nielen za svoju kultúrnu neodvislosť, ale aj za neodvislosť svojho štátu, prečo priateľským mocnostiam navrhli rozbiť Rakúsko a Uhorsko. Rozbiť Uhorsko potrebovali z tej príčiny, (Výkřiky.) aby v budúcnosti nebola ohrozovaná bytosť ich štátu novovzkrieseného, a tejto svojej myšlienke získali i súhlas našich amerických Slovákov, ktorého ovacím bola už spomenutá pittburgská smlúva. Nenie pochyby o tom, že by víťazné mocnosti neboly chcely honorovať túžby Slovákovi a poskytnúť im v pittburgskej smluve vytknuté práva čo válečnú odmenu. Ale bohužiaľ skrze tajné diplomatické zákulisie, v ktorom sa vytvoril jeden etnografický nonsens, pojem československého národa a vyžiadalo so uverejnenie inšpirovanej svätomartinslej rezolúcie, ktorej povestným géniusom bol názov "vetev českého národa". Ač práve obsah martinskej rezolúcie vzbudil obavu u viacerých prísediacich čelnošov a predstaviteľov slovenskej idey, Matúš Dula, predseda Národnej rady, ich dobromyseľne uspokojil a sdelil im tú informáciu čestných činiteľov, že veď si môžu čerpať z víťazného útvaru republiky toľko slobody, koľko sa im ľúbi.

Vážení pánovia, čerpanie slovenskej slobody sa zprvu ako tak darilo. Dostali sme i ministra s plnou mocou pre správu Slovenska, ktorý ovšem nechal, aby sa uplatnili mnohí schopní Slováci, a aby povzbudil nádej do budúcnosti a zaistil konsolidovanie revolučných pomerov urbi et orbi vyhlasoval uvedenie samosprávy a príchod raja na Slovensko. Ale čože? Keď pán minister s plnou mocou s pomocou svojich priateľov a spolupracovníkovi najťažšiu prácu budovania štátu prekonal a keď vzrastom počtu československého vojska aj osobná bezpečnosť činiteľov sa zabezpečila, z plnej moci počal tratiť a stal sa miesto ministra komisárom pražskej revolučnej vlády, ktorá mu síce povolila podozrivé a nespoľahlivé živly internovať, židov bez výminky za najspoľahlivejších a najosožnejších a nepostrádateľných občanov republiky proti lepšiemu svojmu presvedčeniu vyhlasovať, ale o slovenskej autonómii už len toľko mohol spomínať, že on je zárukou a živou autonómiou, ktorú by nebolo radné Slovákom povoliť zaraz. Po ústupkoch prvého ministra pomery na Slovensku sa čím dial, tým viac horšily a autonómia, ktorá bola podnetom a dôvodom odtrhnutia sa Slovenska od Maďarska, stala sa národopolitickým skeletom. Veď slovenská reč v úradoch na Slovensku už je malo čo viac trpená, oka za maďarskej vlády. (Hlučný odpor. Voláno: Fuj!) Dopisy, prípisy, zákony a vládne nariadenia štátnym úradom, súdom vydávajú sa len v českom jazyku, a keď tu i tak ako na príklad pri riaditeľstvu železníc niektorý slovenský úradník vybaví vec po slovensky, pri aprobácii napíše sa mu na akt, že "co pak je to, vybavte úřední řečí". (Hlas: Nemali sme ani nápis na škole po slovensky, len po maďarsky!) To ja nepopieram. To samé sa deje i v nepočetných ľudových a stredných školách a čeští sa v nich tak násilne ako sa predtým maďarizovalo. Miesto slovenskej národnej hymny je obligátnou len česká hymna "Kde domov můj". Našou národnou hymnou je "Hej Slováci", aby ale pojem Slováka dajako razantne nebol písaný, spieva sa "Na Tatrách sa blýska", pieseň ktorá však pre moc hromov nie je príhodnou za národnú hymnu už aj len z tej príčiny, lebo nás upomína na maďarskú parodizáciu, "szomorú disznó", ktorá nám hlboko uráža city a dôstojnosť národnú. Výučba našich detí je málo úspešná, a to nielen z tej príčiny, že deti naukosdelnej češtine nerozumejú, ale aj preto, že sa väčšia váha kladie na to, aby deti boly čím rýchlejšie odslovenčené a odnáboženštené, a nie, aby si získali čím viac užitočných vedomostí. Plnou hubou sa hovorí, že nám Česi priniesli na Slovensko kultúru a školy, avšak my miesto kultúry ustavične vidíme len zábavy a muziky, koľko sme ich predtým nikdy nevideli. (Výkřiky.)

Na týchto zábavách naša mládež sa nepovznesie, ale len mravne a telesné upadne. V čom vidím istú tendenčnosť. Miesto nových škôl zatvárajú sa nám i staré, alebo sa pretvárajú na školy nižšieho vzdelania, ako keby Slovák na vyššiu vedu práva a schopnosti nemal. Pozbavili nás svetochýrnej vysokej lesníckej školy v Banskej Štiavnici, gazdovskej akadémie v Košiciach. (Výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Klimko (pokračuje): Prosím vás, aby ste, ma neprekričovali, ja som vás tiež vypočul, priemyselnej strednej školy v Gelniciach atd. (Výkřiky: Jedna lež za druhou! Hanba vám, všichni Slováci se budou za vás styděti! Jděte k Horthymu, ať vás odmění! Ani lidová strana s tím nemůže souhlasit. - Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Klimko (pokračuje): Tak sa vidí, že v krátkom čase Slovák nebude môcť byť bytnosťou vyššieho vzdelania, ale len rubačom, bírešom alebo dajakým uhliarom, (Výkřiky: Styďte se! Hanba vám! Odpor.) Všetko sa vyvlastňuje a centralizuje do Čiech. Alebo k vôli menšej nápadnosti aj na Moravu. Na uplatnenie toho prirodzeného práva, v akom duchu a v akom názore majú byť naše dietky vychovávané, vlivu tiež nemáme.

Veľká Anglia na svojich indických kolóniách zákonom zabezpečila božskú úctu pre jedovatých a škodlivých hadov, lebo je to nábožné presvedčenie domorodých občanov, a to preto, aby si ich ku sebe pripútala a dobroprajnými urobila. (Hlas: Kdo vám to napsal v Budapešti?) Ja s Budapešťou nemám stykov! Naproti tomu na Slovensku proti našej vôli sa rozširuje nenábožnosť, zneucťuje a posmešňuje sa náuka Kristova, ktorá je jediným pevným základom každého kresťanského štátu, (Odpor. Výkřiky.)