Místopředseda Klofáč: Jako další řečník »kontra« je přihlášen pan sen. K. Friedrich. Uděluji mu slovo.

Sen. K. Friedrich (německy): Slavný senáte! Mám-li hovořiti o událostech v Chebu musím započíti od kořene od protestního shromáždění konaného dne 14. dopoledne. v Chebu konalo se protestní shromáždění středního stavu proti ukládané dávce chlebové a moučné, tedy docela nevinná protestní schůze. Byl jsem požádán abych, tam promluvil: když jsem byl u konce se svými vývody, přitáhlo vojsko z Chebu - bylo jich zcela určitě 2500 mužů - s hudbou pávě k shromáždění stojícímu na tržišti, tam, kde vždy konají se všechna shromáždění. Když pak hudba přitáhla a řečník, byl tím rušen, šel starosta chebský s jedním městským radou oddílu vstříc a žádal důstojníka, aby zarazil hudbu, že se tu koná shromáždění lidu, na kterém mluví zástupcové národa. Když to viděl zástup, (Hluk.) a hudba nebyla hned zastavena, nastal v tomto - opakuji - zcela nevinném shromáždění rozruch, bylo voláno »fuj!« a jinak podobně, což jsem sám slyšel. Vojsko přestalo hráti, a byla utvořena ulička a touto úzkou uličkou 300 neb 400 účastníků - pan ministerský předseda praví že jich bylo 500 - táhlo těchto 2500 až 3000 mužů. Já sám jsem několikráte slyšel výkřiky: »Fuj!« Nic jiného, co prý na této schůzi se přihodilo, co by jinak mohlo urážeti neb vyzývavě působiti, jsem neviděl a od nikoho jsem neslyšel, že by se bylo přihodilo. Ještě o nikom jsem neslyšel, kdo by mohl dokázati, že bylo při této schůzi na vojáky pliváno. nemám o tom žádného dokladu. Já sám jsem se na to vyptával a všude dotazoval a všude jsem slyšel, »nic o tom nevím, že bylo pliváno, to není možné«. Slyšel jsem, že při tomto shromáždění, jak prohlásil pan ministerský předseda, a byly prý vojákům zbraně vytrženy z rukou. Prosím, slavný sněme, uvaž: tam stojí 300 až 400 lidí, mezi nimi ženy ze všech možných stavů a skrze tyto táhne 2500 až 3000 vojáků ve zbroji a plné výstroji, a z toho shromáždění prý se někdo pokusil těmto vojákům zbraně vyrvati! to přece nemůže nikdo na celém světě věřiti! Někdo však tomu uvěřil. Ten však má příčinu k tomu. Několik vůdců sociálně-demokratického dělnictva v Chebu dokonce prohlásilo, že tomu věří, že se to přihodilo. Tu však musím poznamenati, že podle mého mínění tito pánové nevyslovují mínění lidu, nýbrž, že tito pánové mluví ze svého vlastního přesvědčení. Neboť, kdo viděl tyto výjevy, které se tam v ony dny odehrály, ten naprosto nemůže říci, že sociálně-demokratický lid může býti toho mínění, jež tam vyslovili jejich vůdcové. V noci pak došlo k stržení pomníku, a sice takto: Ve 3/4 1 hod. v noci připlížilo se 200 až 300 českých vojáků na náměstí v tu dobu naprosto prázdné a uzavřeli všechny poboční ulice, několik jich šlo k pomníku Josefovu a strhli jej dolů. Odšroubovali soše jedno rámě, chtěli také hlavu odšroubovati, což však se jim nepodařilo. Zdá se, že měli obavy, by se neseběhli lidé - až do té doby nikdo vůbec při tom nebyl. Vzali tedy jedno rámě s sebou a zmizeli v ulici směrem ke kasárnám. Na zpáteční cestě se stalo, že potkali jistého pána, jenž šel domů z rybářského klubu, státního úředníka, který na věci nemá naprosto žádné účasti - v té době nebyl ještě vůbec shluk lidu - toliko do krve zbili a vyrazili mu oko, takže ještě dnes leží s modřinami po celém těle a neví naprosto, jak k tomu přišel, že byl tak sbit. To se stala v nocí. Lidu zmocnilo se ohromné rozhořčení, bylo všemi zvony zvoněno na poplach, ne snad že by někdo to zjednal, ne, dnes se neví, kdo s tím vůbec začal. Lidé šli sami od sebe do kostelů, zvonili na poplach, potloukali po ulicích, u pomníku došlo k výjevům, že stěží možno tomu věřiti někteří páni z protivné strany snad řeknou, že toho nechápou, že možno prováděti takové věci kvůli Josefovu pomníku. To jest zcela přirozená povaha. Poději se o tom šíře zmíním. Pro nás to znamená mnohem více, než pouhý pomník. Rozhořčení nebylo a není líčené. Tam u pomníku jsem viděl státi dělníky a lidi, kteří s pozdviženýma rukama hovořili. Tak jsme dosti tam, tak daleko to s námi došlo, ca máme nyní dělati! Tu se třásl těm lidem hlas pohnutím. Přirozeně chtěli ihned táhnouti proti kasárnám, vojáky odtamtud vypuditi, a já jsem to tenkráte byl, jenž je tehdy od toho zdržel. (Místopředseda Kadlčák převzal předsednictví.) Pak bylo ještě v noci vyjednáváno a hovořeno o tom u okresního hejtmanství, přirozeně také na městském úřadě, jakož i s místním vojenským velitelstvím. Mohu říci podle toho, co jsem v Ovoci vyšetřil, že tato věc byla provedena bez vědomí a proti vůli okresního hejtmanství, bez vědomí vojenských velitelů a proti těmto vojensky m vůdcům. Tak ujišťovali všichni orgánové, kteří se tím zaměstnávaly. Jest pochopitelno, že v zástopu, který se sbíhal v noci, za zvuku zvonů a trubek, rozčilení stále vzrůstalo.

Co se tam přihodilo, jest snad věcí, již celkem musíme v jednotlivostech vysvětliti duševním stavem jednotlivých osob. Hlavním principem bylo, že zástup chtěl táhnouti proti kasárnám a chtěl napadnout celé vojsko. Nepochybně byl to princip, co dělali ostatní orgány, při čemž táhl po městě, tu a tam strhl tabulku, spílal a křičel, to je snad samozřejmé. Kdo chce takový zástup klidniti, kdo chce jej ovládati, zvláště když nebylo ani dobře viděti, co se děje? Tak se také stalo:, že jeden hlouček - byli to vesměs mladí lidé - přišel ke škole, a tam, jak se vypráví, drancoval. Povím vám, co bylo uloupeno. Je to k smíchu, když se mluví o drancování, protože tu nebylo ničeho k uloupení, a nábytek tam zůstal právě jako dříve. Okresní hejtmanství dalo školu fotografovati, jak byla poškozena, tyto fotografie převzalo a vláda musí tyto snímky, míti, vždyť byly předloženy. Tak se stalo, že druhého dne byly několika děvčatům ustřiženy copy, to je věc týkající se těch lidí navzájem. O tom nikdo nevěděl, od toho uplynulo několik hodin, tu teprve se proslýchalo, že děvčatům byly uřezány coby, poněvadž pěstovala styky s českými vojáky. To jsou však naprosto ojedinělé případy, jež mohou se státi při srocení lidu, to jsou věci, jež mají příčinu v rozčilení a z nichž není možno činiti, závěry další. Pomník byl hned v noci znovu postaven. Tím byl pro chvíli pokoj mnohem snáze obnoven a druhého dne došlo k poradě, na které bylo prohlášeno, že legionáři nepovolí, že hned zase pomník rozboří. Jednání s důstojníky stále dokazovalo -- a to opět a opět konstatuji - že nemají vlivu na své lidi, že nejsou s to užíti proti nim disciplinárních prostředků. Proti těm věcem jsou bezmocní. To jsem prohlašoval stále Nejjasněji se to ukázalo tohoto dne. Z kasáren přišli lidé, kteří přinesli zprávu o tom, co tam uvnitř dělají legionáři u vojáci pohromadě. Říkalo se, že odpoledne zcela určitě vytáhnou a město vyklidí, ježto přirozeně město bylo plno lidí, kteří se přihnali se všech stran a chtěli se toho zúčastniti. Chtěli tedy město vykliditi. To však byla staničním velitelstvím zakázáno. Jedna setnina vytáhla proti rozkazu zle ještě do města, sesadila důstojníky a táhla městem. Sám jsem byl svědkem, jak okresnímu hejtmanství podána byla práva, že táhnou dno města legionáři, kteří odpírají poslušnost. Měli rozkaz táhnouti kolem města zpět na letiště. Toho však neučinili, nýbrž šli městem v demonstrativním tažení, o kterém nikdo nevěděl, zda táhne opět na pomník nebo nikoli. Sám jsem byl při tom s poslancem Mayerem. Dali jsme prostě náměstí vykliditi, aby nemohlo dojíti k srážkám. Vojáci táhli jako na posměch městem a okazovali se lidem, jako by chtěli říci: »My si to můžeme dovoliti, kdo mukne, proti tomu bude přirozeně ihned zakročeno!« Tak se věci mají. Do dnes ještě není zjištěno, zda legionáři milostivě nechají pomník státi, či zda opět půjdou jej rozbořiti.

Daleko horší, mnohem hrozivější byly poměry, jež nastaly v Chebu. Také v Aši byl od legionářů v noci as ó jedné hodině pomník stržen. Ihned bylo hasičstvo vyburcováno zvoněním na poplach a signály. Zároveň také bylo se strany legionářů v ulicích ašských vystřeleno, očividně za tím účelem, aby obyvatelstvo bylo drženo ve vzdálenosti od místa činu, alespoň do provedení celé věci. Jakmile tam pomník strhli, stáhli se vojáci zpátky a dali se na útěk. Když pak občanstvo jalo se pomník znovu stavěti, byl lid drážděn hlavně tím, že ještě sole a stále bylo se strany legionářů z postranních uliček stříleno. Když pak z dálky bylo viděti některého vojáka, stouplo přirozeně rozhořčení lidu. Nejhůře bylo u domu, kde bydlí místodržitelský rada v Chebu jménem Ulm. U této vily stáli na stráži dva četníci a tento místodržitelský rada poslal si z nepochopitelných příčin za roh pro vojenskou stráž k vile na svou ochranu. A byli to právě tito vojíni, kteří prostě tam ihned bez příčiny, bez jakéhokoliv důvodu do lidu stříleli. Přirozeně bylo tam několik mrtvých a bylo od tamtud odneseno mnoho raněných. Na jiném místě obrátili se tři vojáci, vzdálení asi 20 kroků od zástupu, a vypálili přes důtklivé varování četníků beze všeho více ran do zástupu a aniž by se dále starali o účinky palby, kráčeli co nejrychleji dolů po Kaiserstrasse a v blízkosti víly, ve které jsou dva četníci, vypálili opětně, aniž k tomu dostali rozkaz, do shromážděného lidu veliký počet ran. Účinek byl hrozný. Jeden ze střelených zůstal ležeti mrtev vedle domu střelců, dva jiní byli životu nebezpečně zraněni, mimo to bylo, jak bylo zjištěno, nejdříve 16. později pak zjištěno alespoň 33 osob, a to vážně zraněných. Jak teprve dodatečně bylo známo, byli také před stržením pomníku lidé, kteří se objevili v Kaiserstrasse, zraněni při bezuzdné a nezřízené přestřelce. Bylo na příklad zjištěno - a jest hodno politování, že nikdo z pánů z české strany zde není, když nikdo z pánů to neposlouchá, do novin to také nepřijde, a tak právě vidím, jaké zásady v té věci vládnou tedy. Jistý 70tiletý člověk slyšel zvoniti. Myslil, že hoří, vyšel ven k okresnímu soudu. Ze vzdálenosti nejméně 100 kroků stříleli na něho vojáci a zranili tohoto starocha, prostřelili mu nohu. Vidíte, jak tito lidé jednají. Ještě šíře se o této věci rozhovořím. Opakuji: výslovného rozkazů vydaného velitelem, že vojáci mají setrvati ve svých ubikacích, nebylo přirozeně dbáno. Dále musím ještě říci: legionáři nedbali žádného rozkazu velitelova. Nežli dali se d boření pomníku a potom stříleli vojáci na všechny jednotlivce, které na ulici spatřili, jako na zajíce. Udělali si z toho přímo štvanici, jak někdo běžel přes ulici, ihned stříleli. Také do oken pálili. Celkem bylo vypáleno nejméně 500 ran. BylO zjištěno, že legionáři - je to to nejstrašnější - užívali také střel dum-dum. Lékařská prohlídka zjistila, že velmi těžce zraněný pekařský mistr Schindler byl zraněn střelou dum-dum. Jedna noha byla mu roztrhána úplně na cáry. Nešťastník utrpěl vedle toho střelné zranění do břicha, takže záchrana jeho byla přirozeně nemožna. Pitva, jež byla provedena, zjistila, předně, že rány musely býti vypáleny z větší vzdálenosti, z čehož vychází na jevo, že tvrzení vojáků, jako by bytí obklopeni a tísněni, není pravdou. Dále bylo zjištěno, že legionáři užívali skutečně střel dum-dum. Zabitý pekařský mistr Schindler dostal 3 rány. Jedna roztříštila mu, jak řečeno, nohu, rána do prsou a kyčle měly vystřel velikosti poloviny dlaně. Tato hrozná zranění mohla býti způsobena pouze střelami dum-dum. Mimo to byla nalezena na oněch místech, kde stáli střílející vojíni, zásobnice, ve které nacházela se vedle vystřelených patron také jedna plná, jejíž střela byla na špičce opilována a uříznuta. Tento průkazní předmět uložen jest u okresního soudu v Aši.

To jest, vážení přítomní, prostě správná skutková podstata, jak se to událo. K této skutkové podstatě dovoluji si ještě poznamenati: Proč trváme na těchto pomnících Josefových?

Prohlašuji, že jsme nikdy ještě neviděli a také nevidíme v pomnících Josefa II. Habsburga. Nemáme příčiny míti Habsburga v úctě. Josef byl prostě prvním rakouským knížetem, který dal lidu volnost, a pro nás jest to při pomníku Josefově hlavní příčinou pro nás znamená, že, tyto pomníky stojí, pouze: máme v tomto státě ještě nějaké právo, či nemáme v tomto státě prává žádného? Stalo se to symbolem této otázky, neboť každý člověk má přece právo, stavěti si na svém pozemku a na své půdě, co chce, dbá-li předpisů stanovených v době postavení. Nuže, tyto pomníky jsou postaveny správně podle předpisů a již tak dlouho stojí. Nemá tedy žádný člověk práva dotknouti se takového pomníku. To také zřetelné prohlásil pln ministerský předseda v poslanecké sněmovně, tam leží odpověď tisk č. 886, kde výslovně prohlašuje, že nepozůstává žádného práva, aby těchto pomníků se někdo dotkl. A nyní, vmyslíte-li se do smýšlení některého Němce, vidí-li české vojáky, čeští vojáci jsou přece našimi spoluobčany - jak tvrdošíjně stojí na tom, že tyto pomníky proti všemu právu musí býti odstraněny, a když jdou při tom tak daleko, že, při tom ještě spoluobčany raní a o život připravují, kde my obyvatelé čistě německého Chebu a také Aše vůbec nemůžeme pochopiti, proč v čistě německé krajině musíme míti tak velikou českou posádku - k udržení pořádku této posádky nepotřebujeme - máme tam své orgány bezpečnostní ode dávné doby a byli jsme jimi chráněni a jsme s námi úplně spokojeni, tudíž posádka může míti pouze ten účel, aby nám vtiskla povahu krajiny jazykově smíšené, aby tam utiskovala a poškozovala živel německý, což bude cítiti jež má nejbližších volbách do obce, ježte 3000 mužů pohádky již něco znamená, tak jest si možno vysvětliti, že obyvatelstvo nestaví se k posádce samozřejmě s velkými sympathiemi. A uvážíte-li nyní, co předcházelo, uvážíte-li události březnové z roku 1919, kdy posádka zastřelila několik osob způsobem, o kterém již tenkráte bylo mluveno, a jenž je prost nezodpovídatelným, uvážíte-li, že důstojníci a mužstvo posádky chovali se způsobem v německém městě rozhodné v nejvyšší míře demonstrativním, vydáváte-li se a hrajete-li si na vítěze, což musí býti hro obyvatelstvo zajisté urážlivým, můžete si domysliti, jaké city v obyvatelstvu vznikají, když tito lidé ukládají o pomník a chtějí jej s podstavce strhnouti.

Nyní však dále k věci, jak celá událost, jež se při tom odehrála, od těchto našich trapičů byla ještě využita k tomu, aby vyhnuli se dalšímu stíhání. Rafinovaným způsobem se konstruuje, že jsme my vinníky, tamní německý lid, a ne ti ubozí dráždění legionáři. Vracím se k tomu, že při protestním shromáždění prý bylo pláváno, což nikdo z občanů nemůže dosvědčiti a také nedosvědčí, což protokolem má býti zjištěno. Prý jim odebrali zbraně, to vše bylo již od mne dříve vyvráceno. Všímejte si dále, již 16. listopadu byly po Praze voděny dítky, které prý byly v české škole, ve škole Komenského v Chebu zbity a zraněny. Člověk chytá se za hlavu! Já sám jsem při tom byl a konstatuji, že vůbec žádné dítko ve škole nebylo, nikdy nebylo v Chebu žádné dítě napadeno a proto nemůže býti zraněných dětí. Celá, tato školská záležitost vrací se k jistému učiteli, Bohumilu Jandovi v Chebu. Vezměte dějiny této školy. Zřízení české škoty v Chebu nebylo kulturní potřebou, jest tam nejvýše 8 až 10 českých dětí, škola nyní je navštěvována asi 50 dětmi, z nichž alespoň 40 je německých, kteréžto posléze jmenované chodí do této školy pouze proto, protože dostane se jim výhod. Dostanou obědy a nevím co, ještě jiného, nebo, protože rodiče dostanou nějakou výhodu, musí děti tam, býti, posílány. Tato škola musí proto býti považována za pouhou vzdoro školu. Nejprve byla umístěna v kasárnách a pák přešla do budovy lesnické školy Tak zvaným vyučováním, výslovně to zdůrazňuji, jež téměř výhradně spočívalo v učení českým písním, neboť německé dítky neumějí ani slova českého a nemohou sledovati vyučování, bylo vyučování v lesnické škole rušeno a lesnická škola žádá, aby škola odtamtud přišla pryč, a to se daří. Konečně potom škola se překládá do Rudolfina, to jest školní budova, kde jsou německé školy, a sice do místností, které se stany učitelů, od tohoto štváčského apoštola Bohumila Jandy a jistého kaplana, který již není v Chebu, byly výslovně uznány za vhodné. Pan učitel Bohumil Janda nemůže ušák toho snésti, když nemá příležitost proti jiným štváti nebo se rváti. Na účet toho žádá, aby opět přišel do lesnické školy. Rád by opět měl celý dům lesnické školy a Němci mají hledět, aby přišli někam jinam. Jest neuvěřitelno, vidíte-li takové věci v německém městě. Uvažujte přec jednou, co to znamená! Má někdo míti tu nějakou radost z takové školy? To je přece úplně nemožné! Nesmí se konečně zapomínati, že mírová smlouva nám sice předpisuje, že my musíme býti občany Československé republiky nebo jimi budeme museti se státi, že nám však nepředpisuje, že musíme se stát Čechy. Není proto žádného práva, aby zakládány byly v čistě německé krajině české školy za všech okolností a štvaním, aby tak mohla býti vytvořena česká menšina, jež nemá naprosto žádného oprávnění. A když pak se obyvatelstvo pod tím zlobí a cítí se uraženým, tu se říká, že provokuje. Vmyslete se, prosím, do myšlenkového chodu mírumilovného Němce, zda pak můžete říci, že to je stav snesitelný. Nikdo nesmí se tedy diviti, když rozhořčení lidu po stržení pomníku obrátilo se a vylilo také proti této škole. Tento projev byl, myslím, zcela nevinný. Škod bylo způsobeno velmi málo. Jako učební pomůcky měla pouze několik laciných nástěnných tabulí a obrazů. Husa, myslím, a Masaryka, dále několik sešitů českého časopisu »Zlatá Praha.« a několik školních sešitů a českých školních knih. Ty byly při té příležitosti -- zdůrazňuji to výslovně od nezletilých mladíků, kteří se tam těch věcí dopustili, rozbity a rozházeny. Celá škoda tím vzniklá činí podle dnešní ceny nejvýše několik set korun. To jest ta proslulá česká škola Komenského a tato škola zavdala příčinu k nejhroznějším událostem, jež se v Praze odehrály. Uvážíte-li to, vážení pánové, jak v této krajině dráždí tato posádka a škola, a uvážíte-li, jak tyto události byly využity od tamních agitátorů, neboť, pokud vím, bandou přec také mezi vojskem někteří agitátoři, neboť tam by se tak mnoho lidí o něco takového vůbec nestaralo, tu se táži: mohou tak zacházeti spoluobčané se spoluobčany jako zde bylo jednáno? Jaký závěr musí si učiniti Němec z těchto událostí? Musíme učiniti tento závěr: Pro tyto české štváče nejsme spoluobčany, řekl bych, že pro ně jsme předmětem nejzlobnější nenávisti dni zacházejí s námi tak, jako divocí barbaři s dobytou kolonií, se kterou si mohou dělati, co chtějí, od kterých mohou žádati, co chtějí. Musíme přec ztratiti poslední zbytek důvěry, že vůbec bude možno v tomto státě žiti, půjde-li to tak dále. Představte si jen, co by se stalo, kdyby Němci v Čáslavi nebo v Táboře postavili školu za takových okolností, jako byly postavena v Chebu, nebo kdyby německé vojsko rozbořilo pomník významný pro český národ a dokonce kdyby snad střílelo do bezbranného lidu. Ručím za to, ještě v téže noci, by byli všichni útočníci vytaženi z postelí a zlynčováni, jak se to již stalo! Z vojenské strany byly mně dány zprávy o těchto legionářích, pokud se týče pachatelích, nevím jsou-li to legionáři nebo demobilisovaní, není v tom vlastně žádného rozdílu, o mentalitě těchto pachatelů. Bylo řečeno, že legionář, který byl po šest let v Sibiři, jinak smělí než ostatní lidé. Nemůže viděti upomínek na Habsburky, kteří jej tak dlouho utiskovali, toho nesnáší. Proto musí tyto pomníky pryč. Dovoluji si toto připomenouti, především, myslím, mají Češi mnohem méně příčin stěžovati si na Habsburky než my, neboť my jsme při tom, kteří určení jsou k zániku. Když některý legionář jest, toho názoru a tak daleko jde, že ten názor má může pominouti zákon a když nestáčí poučování, aby jej přivedlo k - rozumu, tu myslím, že není duševně normální, a jestliže není duševně normálním, nemůže to býti důvodem k tomu, aby se přinášel přes právo a zákon bývají mu rozličné jiné cesty. Nejprostší cestou by bylo, když se mi někde nelíbí, sebéřu se a jdu někam jinam, to by bylo nejjednodušší. Nebo zbývá, ještě druhá cesta, to jest, obrátiti se na zákonodárné těleso a žádati od něho, aby byl vydán zákon, jenž hoví jeho přání, totiž zákon, že všechny tyto pomníky musí býti odstraněny. Vážení pánové, myslím, že, když někdo takový zákon navrhne, vláda, že skuteční zástupcové, že povolaní zástupcové českého národa se neusnesou na takovém zákoně. Jsem toho názoru, že je v Evropě mnohem více národů než pouze národ český, kteří mají docela jiné názory o umění a historických pomnících, jestliže jsem správně usoudil, myslím, že většina povolaných českých zástupců lidu nikdy takový zákon nepodepíše a nestanoví, jenž by takové pomníky prostě smetl s povrchu zemského. U nás Němců je ta něco jiného, my máme jinou mentalitu. Nás to ani nenapadne když nikomu jinému jest jeho pomník cenným nebo jen má na něm zvláštní zájem, pro Boha, co na tom záleží, nechám mu jej! I kdyby to byl nepřítel, nic na tom nezáleží. Ještě více však, chci-li tento bod zdůrazniti, byl měl vítěz, cítí-li se již někdo vítězem anebo se může cítiti vítězem, anebo si namlouvá, že se může cítiti vítězem, míti za povinnost, jemnocit druhého nezraňovati, jde-li o občana, o spoluobčana. Jest zajisté i mezi legionáři mnoho těch, kteří znají i dějiny a kteří by mohli své druhy poučiti. Avšak, vážení pánové, o to se mu nejedná, zde jde o to, že ti, kteří kácejí pomníky, sledují pouze jednu myšlenku, chtějí svojí moc ukázati a chtějí se cítiti vítězi a své vítězné cítění také za každou cenu prosaditi, ať to stojí co chce. Ano, v lidu roste po událostech v Chebu a v Aši stále více pevné přesvědčení, že všem těmto lidem jde o to, aby vydráždili, lid k nepředloženému činu a pak mohli použiti zbraní a pak je řádně potlačiti, aby mohli říci, tak, teď jsme s těmi psy úplně hotovi! Takový jest myšlenkový postup, jest to velmi tvrdé mínění, avšak, vážení pánové, vidíme-li, jak se jedná, a vidíme ten podvod s dětmi a vše, jak vše se překrucuje, a vše se dělá, pak musíte prominouti, když dojdeme k názoru takovému a takové mínění také musíme vysloviti. Neboť jmenovitě události v Chebu potvrzují tento názor, neboť tam z pouhé zbujnosti prolita byla krev měšťanů. Byl jsem při pohřbu těchto obětí, slyšel jsem to vyprávěti, - když stojí tu tři rakve, - lidé nelžou. Kdybyste měli dnes v české krajině takový pohřeb, rád bych viděl, co by se m uvilo na české straně. Ti, kteří se takového činu dopouštějí, staví se vždy stranou, ti nevidí obyčejného života, žijí jen v divokých myšlenkách, kdyby již ti Němci byli pryč! Všechny by nás měli postříleti, jak kdosi příležitostně řekl, pak budeme pryč. V Chebu a v Aši byli vysocí důstojnici, kteří měli působiti na ty, kteří bořili pomníky, aby poněkud mohl býti pokoj. Od nich jsem zvedl, že ještě se nepodařilo uplatniti vůči nim jejich vliv. Z těchto výpovědí však vychází zřetelně na jevo že již dobře jsou známi ti, kteří bořili pomníky. A nyní se ptám, jest to důstojno právního státu, aby tito pachatelé ještě nebyli odzbrojeni a potrestáni? Což platí u nás trestní zákon pouze proti německým občanům? Pokoj tam možno zavésti pouze odvoláním a potrestáním vinníků, a vláda má proto povinnost, aby to ihned provedla. Možno v takovém případě s vinníky vyjednávati, jak jsem viděl, že jistý generál jednal s vinníky, se zločinci, zda zachovají klid, místo aby vinníci byli pohnáni k trestní zodpovědnosti?

Vláda má povinnost chrániti právo a zákon, a jestliže sama nemůže, má nám dáti zbraně a my si hned tuto ochranu zjednáme. Tím, co dosud se dělo, nelze získati lásky a náklonností spoluobčanů, a máme-li žiti v tomto státě, pak musím přece jen míti tolik důvěry, že zákon platí stejně pro každého a proti každému, a že i my požíváme právní ochrany. Musíme však také míti důvěru, že nás nechcete násilné o naše právo připraviti, a proto podali jsme požadavek, aby byla česká posádka z Chebu odstraněna, aby při volbách a jakýmkoliv vlivem tamní čistě německý lid nebyl uměle počešťován a, nebyla uměle vytvořena menšina a proto podali jsme druhý požadavek, aby tento český štváčský apoštol, tento učitel ve škole, který - jak se říká, nemohu to dokázati - považován je za původce té celé komedie se zavázanými a obvázanými dětmi, byl ihned odstraněn. (Sen. Sokol: Nevěřte tomu, pane kolego, nebylo tomu tak, děti nebyly obvázány. O dětech to nikdo neříká, to je omyl! -Výkřiky.) Bohužel nerozumím česky, mohu říci jen to, co jsem viděl. Vždyť není to tak těžko zjednati tam pokoj! Jest třeba jen odstraniti tohoto českého učitele a podávám výslovně na vládu požadavek, aby tento, učitel byl ihned odtamtud odvolán. Musí-li škola opravdu býti, má-li vláda na tom opravdu tak veliký zájem, udržovati tam uměle školu, pak má tam přesaditi alespoň někoho, kdo se tak chová, že zasluhuje alespoň důvěry řádného člověka, od něhož nemusí se čekati, že něco tajně kutí, co jen veškeren lid dráždí a působí nepokoj. Když to shrnu dohromady, přicházím k následujícímu závěru: V Chebu a v Aši vojáci skutečně se vzbouřili, smrtelně zranili spoluobčany. To jsou přece vesměs zločiny! A přes vyzvání s naší strany a přese všechny sliby vlády s druhé strany nestalo se posud ještě ničeho, aby bylo proti pachatelům zakročeno podle předpisů zákonných. Naopak. Vidíme generála jednati a slyšel jsem, jak řekl - což zde je obzvláštního významu -, že legionáři jsou ještě poněkud v bojovné náladě, ve stavu jakési válečné psychosy, že však určitě budou tvořiti zdravé těleso ke kontrole událostí ve státě. Na druhé straně čteme v časopisech, že legionáři samostatně kladou požadavky umíním se jen o jednom požadavku, ve kterém se praví: Uděláme si sami pořádek v těch městech, kde Němci nějak provokují. To jest výslovný požadavek, který si dali. Máme tu tedy, slavný sněme, jakousi vedlejší vládu, kontrolující tu kterou vládu, vedlejší vládu, jež je silnější než vláda, a je-li tomu tak skutečně, pak přestal tento stát býti státem právním. Vládne pak vlastně revoluce. Nemá-li totiž vláda již moci, aby provedla předně své mínění, zadruhé právo a zákon, pak vládne ve státě revoluce a upozorňuji na to, že v takovém státě každý může dělati, k čemu má právě dosti moci. Kam to musí věsti? Prosím, nevhánějte Chebsko a nevhánějte Němce v zoufalství! Pravím jen jedno: Poroby nesneseme! (Souhlas a potlesk něm. senátorů.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. senátoru Klofáčovi.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Když němečtí koliegové žádali, abychom zahájili debatu o událostech v Teplicích, v Chebu a o událostech pražských, bylo samozřejmou naší povinností, abychom tuto debatu zde umožnili. Mám za to, že jest zájem nás všech, abychom o těchto věcech upřímně a objektivně si promluvili a mám za to, že k této debatě nedošlo proto, abychom štvali a dráždili rozčilené mysli, nýbrž abychom uklidňovali. (Odpor na levici.) Doufám, že touto metodou nedospějete nikam, nejméně... (Sen. Jarolim [německy]: Vy také ne!) Prosím, dovolte, jest možno s těmito lidmi debatovati? Aniž by slyšel, že bych já řekl jediné slovo dráždivé, když říkám, že musíme býti klidni, přichází nervosní člověk, zatížený psychosou a zahajuje kravat. Nerozumíte-li česky, dejte si přeložiti, že nedráždím, a že si přeji, aby se o těchto věcech objektivně mluvilo, poněvadž mám za to, že my, kteří jme zodpovědni na veřejnost, jsme povinni velmi objektivně o všech těchto věcech promluviti, - Já velice pozorně jsem poslouchal řeč pana kolegy Naegla, mohu říci, že s porozuměním a radostí poslouchal jsem řeč pana senátora opata Zavorala, a s velkým klidem jsem poslouchal i řeč následujícího řečníka, který se snažil se svého stanoviska vylíčiti události, jak se staly v Chebu a Aši. My Češi, kteří jsme za Rakouska poznali, co je to zneužívání armády a policie, kteří jsme často stáli nad hroby těch, kteří při demonstracích byli stříleni, nestojíme dnes cynicky nad droby vašich padlých a není nám lhostejno, prolévá-li se lidská krev, která je nejdražší šťávou, a mám za to, že tam, kde lidé padají, jest třeba, aby všechny strany bez rozdílu národnosti stály před podobnými problémy, které my zde řešíme, velmi vážně.

Kdybychom dnes měli debatovati o tom, co se stalo v Teplicích, v Chebu a v Praze, bylo by to málo. Problém je vážnější. Jedná se o poměr české a německé národnosti, o vzájemný poměr. Podívejte se na vývoj událostí. Když byla válka, nebude nikdo popírati, že ohromná část Němců, - neříkám všichni - trvala na tom, abychom byli vyhlazeni v pravém slova smyslu. A kdo byl s námi v parlamente, vzpomene si na to, že ještě v roce 1918 troufali jste si žádati od vlády Seidlovy taková opatření, která nebyla jen urážkou, ale která znamenala zbavení naší národnosti všech práv. My jsme nekřičeli, ani nedemonstrovali tehdy ale čekali jsme klidně na výsledek války, který promluvil. Co se stalo jest dějinnou událostí, se kterou musíme vážně počítat všichni, vy i my. A nyní podívejte se, jak jsme se chovali 28. října 1918, Považuji to za jeden z nejkrásnějších okamžiků našeho národa, že v teto době, kdy se nám dostalo svobody po tak velkém utrpení, po všem, co nám přinesla světová válka se svou, persekucí, že český národ nebyl schopen, myšlenky msty. Jsem šťasten že to byli Sokolové, kteří stáli před německým kasinem a německými budovami, že to bylo české dělnictvo a studentstvo, které dalo, aby nepadlo jediné slovo proti německému lidu, a jsem šťasten, že nedošlo k žádnému aktu proti německým spoluobčanům. Dostali jsme s ku svobodě chápajíce, že to není svoboda jen pro nás, nýbrž i pro vás. Očekávali jsme ovšem, že ozvou se ad vás jisté projevy, projevy, které by nám naznačovaly, že chcete s námi upřímně spolupracovati. Jsou zde mezi vámi i námi mnozí kteří bývali ve vídeňském parlamentě. Přeji si, abychom na všechno zapomněli, co nám připomíná vídeňský parlament, a přál bych si, aby i v této sněmovně nebylo ani té nezmenší vzpomínky na to, co se mezi námi a vámi tak častokráte odehrávalo ve vídeňském parlamentě. Máme-li dnes svůj stát a opakuji, ten stát je také pro vás přál bych si, abychom dnes řešili zde jiné problémy, nežli bylo řečeno následkem - řekl bych - nerozšafnosti... (Sen. Jarolim [německy]: Ale pak nemají páni senátoři jíti na ulici. To jest všechno hezké, co zde pravíte! - Sen. dr Veselý: Ti nedělali zlo, ti uklidňovali!) Ti kteří z našich poslanců šli na ulici uklidňovali lid ale z vás nikdo neměl odvahy lid v německých městech uklidniti. Od nás poslanci, kteří byli vysláni na ulici, šli, aby ji klidnili a ochraňovali náš zájem (Sen. Jarolim [německy]: Váš zájem!) ne, váš zájem bez ohledu, pánové, na to, je-li to populární, nebo ne. Také není jistě to populární u nás, co já dnes řeknu, poněvadž mně jde dnes něco jiného, než abych hověl ulici. Nám jde dnes o to, abychom měli hlavně na zřeteli republiku, abychom si všímali zde zcela jiných problémů. Mně se zdá, že mezi vámi jest mnoho těch, kteří jsou příliš najedeni, kteří nevědí, že jest bída, že je tu hlad. (Souhlas.) Pánové, půjdete-li mezi lid, budete vidět, že se žádá, že zde mají býti řešeny jiné problémy než ty, o kterých zde celé týdny mluvíme. Mluví se o patriotismu u vás i v nás. (Odpor.) Prosím, není chleba, není mlék dni mouky, prosím, abychom my všichni... (Sen. Jarolim [německy]: Nepřicházejte s takovým demagogickým uměním!) Prosím, pane kolego, učte se slušnosti, chcete-li býti senátorem. Nejdříve učte se slušnosti a pak můžete býti senátorem. Se mnou takhle mluviti nesmíte. (Sen. dr Veselý: To je neslušné!) To je neslušné a nejste-li slušným, nemáte býti senátorem. To jest nezpůsobnost! Jestliže mluvíte takto mezi lidem, pák se naprosto nedivím, k čemu dochází, máte-li tolik taktu a neslušnosti. Říkám, že dres je situace taková, že všichni bez rozdílu národnosti, jak Češi, tak Němci měli bychom se tázati, co je s výživou, aprovisací, kde je to, co je všechno potřeba, abychom v příštím roce neměli hladu v naší republice, měli bychom řešiti problém bytový, otázku ošacovací, měli bychom se ptáti, jak se to má s uhlím, neboť jsme uprostřed tuhé zimy. To všecko jsou problémy, o kterých máme zde mluviti, ale my jsme znovu úzkoprsými nacionalisty, jako ve vídeňském parlamentě. Hovoří se zde o podřízených věcech. Otázky, o které jde, jsou otázky administrace. Stane-li se něco v Chebu Teplicích nebo v Praze, něco nesprávného, pak jest na nás, abychom se obrátili na toho, kdo jest zodpovědným, to jest vláda. Ale u nás musí již jednou přestat býti první a poslední instancí svatý Václav před zemským museem a u vás první a poslední instancí pomník Josefa II. ať již jsou v kterémkoli městě nebo vesnici. Bez řádu není žádného pořádku.

A nyní, prosím, já jsem poslouchal s napětím pana sen. Naegle a líbilo se mi jak má najednou smysl pro to, šetřiti různé památky, které tu jsou a jak jest najednou citlivý. Prosím podepíši to. Ale my máme také vzpomínky že právě u německé buržoasie nebylo kdosi toho smyslu. Byly demolovány pomníky v Teplicích, Duchcově, kde leží naši mrtví. V Litoměřicích nebylo ušetřeno ani pomníku našeho velikého básníka Máchy, který před dávnými léty zemřel a to že na pomníku byl český nápis, dráždilo ty, kteří dnes mluví kultuře. Bude dobře, když nebudeme dělat rekriminací a když se raději budeme ptát, co máme dělat, aby v našem státě byl klid, abychom našli vzájemný dobrý poměr mezi národností českou a německou. Vzpomínána na řeč jednoho našeho kolegy, kterou nedávno měl ve Svitavách. Byl to kolega sen. Jesser. Imunitní výhor jest žádán za jeho vydáni. Jak mluvu kolegia Jesser, ve Svitavách: »My neuznáváme a neuznáme nikdy tuto republiku, my neuznáme nikdy presidenta. (Slyšte!) my uznáváme jenom velkoněmecký stát a císaře Viléma.« Prosím, to nejsou řeči, které by uklidňovaly. Čte-li se to, dovídá-li se ta naše veřejnost, mám za to, že pochopíte naší, mentalitu. Jsem povděčen mluvčím německé sociální demokracii, kteří v této těžké době pochopili, co jest jejich povinností. Mají také jistě smysl pro nacionální potřeby jako my a mají také nacionální hrdost, ale ani, když jsme byli v úzké poradě předsedů klubů senátních, našli výraz odsouzení pro to, co se děje v Chebu. A já dodatečně kvituji vděčně řeč, kterou promluví zástupce zemědělci: kol. Zuleger. Zdá se mi že Němci, kteří representují práci, mají o tom docela jiné smýšlení, nežli ti, kteří provádějí staré vídeňské řemeslo. Zdá se mi, že jest nacionální štvaní pro mnohého ještě řemeslem. (Souhlas.) V čelo státu jsme si postavili muže, třel kterým se kloní cely vzdělaný svět, a mám za to, že i každý upřímný německý demokrat stojí v téže úctě před presidentem Masarykem jako my. Viděli jste však, že se strhávaly obrazy i tohoto muže, a nebylo to jen tak nahodilé, že v klubovně poslanců německonacionálních v Národním shromáždění byl odstraněn tento obraz. Podívejte se psychologicky na tento zjev. Na jedné straně odstraňují se pomníky na druhé straně poněvadž tam není pomníků, obraz našeho presidenta. Jest úplně jedno a totéž. My se nedovedem leště dosti objektivně dívat na ty poměry, do kterých jsme se dostali po válce, my žijeme pořád v dobách předválečných. My u nás jsme prodělali velkou krisi uvnitř a podívejte se na stranu, ke které já náležím, která patřila vždycky k nejradikálnějším nacionálním stranám. Po této stran katastrofě válečné dnes stopí před vámi jako strana, která se na všechnu tyto nacionální otázky dívá naprosto objektivně která, nacionalismu hledá, co jest tvůrčí, veliké, positivní, ale zamítá všecko, co nás degraduje na dravce, co dělá nacionalismus místo kulturního zoologickým. (Hluk na levici.) To je vaší věcí, k jakému se chcete hlásit. Přál bych si, aby česká strana hlásila se k nacionalismu kulturnímu, který neznamená stavět národ proti národu, nýbrž národ vedle národa a konkurovat vzájemně zdravě a ušlechtile a vyhýbat se všemu, co znamená nenávist. Nacionalismus znamená lásku a ne nenávist.

V dobách 48tých, když se rodila svoboda, stáli Čechové a Němci v jedné řadě. (Hlas: Ne dlouho!) Bohužel, ne dlouho a byl to Liberec, který tenkrát zavedl disonanci do této první harmonie. Vzpomínám si na to, když Sokol v letech 60tých konal výpravy do německých měst, jak byl vítán a nebylo v tom nic co by zapáchalo nacionální zradou, vzpomínám na návštěvu svou v Americe. Uvidíte Čechy a Němce v Novém Yorku a Clevelandu v nejkrásnějším přátelství. Jestliže Sokolové v Novém Yorku pořádají, slavnost, němečtí turnéři třídou a jsou tam jako bratři, a obrácené, jestliže němečtí turnéři pořádají v Novém Yorku slavnost, přijdou Sokolové. Tam všichni, Češi i Němci, cítí, že náležejí do téže kulturní sféry, jenom že mluví dvěma jazyky. Tam není nenávisti, všichni se cítí syny jedné a téže země. (Výkřik německý: Nesmí však býti stanovisko »páni a hosté«. jak bylo vysloveno předešlého týdne! Sen. dr Wiechowski [německy]: Kol. Mareš rozeznával mezi pány a hosty!) Ne, ne neexistuje žádný pán v našem české a slovanském pojímání, neexistuje nikde. Existuje teď u nás republika, ku které máme všichni povinnosti, a já bych si přál, abychom, majíce láku k národu, znali ještě něco vyššího, abychom národní protivy uměli proměňovat v lásku k republice. Jestliže tuto cestu najdeme, bude dobře. Německá sociální demokracie cítí stejně jako my, ze se uprostřed Evropy organisuje reakce velmi tuhá. Možná, že není daleko od pravdy, že leckterá událost v naší republice bude v přímé souvislosti s reakční organisací a agitací a přípravami v Bavorsku i leckdes jinde, a že leckterá událost bude v souvislosti s křesťansko-sociální agitací ve Vídni.

Litujeme velice, že německá sociální demokracie nemá té posice, kterou měla, poněvadž ona nám byla zárukou demokracie a pokroku. Leckterá ta událost bude ve spojení s událostmi Horthyovskými. Na to se my díváme tak a ne jako na lokální události a činy! Víme, že zde pracuje tajná ruka. Mám za to, že každý poctivý německý demokrat a socialista chápe totéž jako my, že kdybychom byli připraveni o republiku, byli bychom připravení také o demokracii, byli bychom připraveni také o možnost, pracovati na sociálních reformách. To cítí také celá řada těch Němců, kteří touží po starých rakouských dobách. Teď vám řeknu, co u nás znamenala ta stará rakouská doba. Za cenu, aby se Slované nedostali ke svému právu, německá buržoasie byla připravena podporovati každý absolutismus a každou ničemnost, ačkoliv z toho německý lid ničeho neměl, u moci nebyl. U moci byla kamarila dvorská a několik generálů, kteří se »náramně« vyznamenali když se měli vyznamenati na válečném polí. U moci bylo několik favorisovaných osob, byla to nejčernější reakce, a vy, majíce za to, že to je vaše vláda, tleskali jste jí jen za tu cenu, když nás bulle utiskovati. Podporovali jste policejní systém a absolutismus. Jsou mezi vámi někteří, kteří by ještě dnes rádi viděli ten systém a ještě dnes by byli rádi, kdyby zde byla nová renesance Habsburků a zajistila vám nadvládu, ať přijde třeba k moci policie. O tom není žádné pochybnosti ne nedráždí žádné slovo, které se někde pronese. Co se pronese na různých voličských schůzích radikálních slov! Pánové, některé ty činy, o kterých se píše v novinách, jsou pro mne maličkostí, ale ne tyhle zákulisní přípravy reakce! Čím více vidím, že tato reakce pracuje kolem nás, tím více miluji republiku a hájím demokracii. Němečtí socialisté a my všichni musíme státi v jedné řadě a v jedné linii. (Výborně! Potlesk. - Sen. Polach [německy]: Co činíte však v české buržoasií, aby se to umožnilo? To musíte říci nejprve české buržoasií!) Není žádné pochybnosti, jestliže to zde říkám, říkám to veřejně také české buržoasii. Kdybych neměl odvahy to říkati všude, neříkal bych to ani zde. My jsme pro věc demokracie a pokroku angažovali všechno, i popularitu své strany. My víme, co znamená pro náš český lid V čem je smysl naši republiky a v čem je smysl tank zvaného českého ducha? To jest faktický, dějinný vývoj, že my jsme se dostali k tomuto státu. Jest naivní mluviti ú nás o tak zvaném německém uzavřeném území, jest naivní popírati, že zde nejsou tři miliony Němců a že my je můžeme nerespektovati. Není žádného německého území. Když jsem jel do Mostu a z Podmokel do komu, tak jsem všude viděl, že zde žijí Němci právě tak, jako Češi a že jsme navzájem promícháni a na sebe odkázáni. (Sen. dr Spiegel [německy]: V Praze také?) Kdyby vás chtěl někdo připraviti o práva menšiny v Praze, tak byste nedostali práva do pražské radnice. Není pochybnosti, že nikoho u nás nenapadá připraviti Němce zde o práva, která mají ve školství, kulturním, politickém a hospodářském životě. O tom budiž mezi námi úplně jasno. (Sen. dr Spiegel [německy]: Divadlo, škola, německé divadlo na Ovocném trhu jest vzato!) Prosím, můžeme i o té věci promluviti Myslím, že se zde perou Němci a Češi o něco, co nestojí za to. Běda, kdyby tam vypukl oheň. Naše republika právě proto, že jest uprostřed světa germánského a slovanského, má své velké poslání. Máme dokázati, zda-li je Svaz národů fantasií anebo zda-li jest v tom skutečně něco podstatného. Má-li Svaz národů vůbec smyslu v Evropě a vůbec ve světě tak ten Svaz národů musíme zde provésti. Jsme přesvědčeni, že jest to možné, ale musíme se emancipovati ze staré ideologie a fraseologie, k tomu musíme míti odvahu. Jest to kus myšlenkové revoluce a tuto myšlenkovou revolucí musíme provésti a přinésti řádný podklad pro nový svět,

Mám stále to vědomí, kdykoliv děláme, politiku aktivní, že stojíme uprostřed dvou věků. Stará Evropa se hroutí všude i u nás. A s těmi Němci, kteří nepochopili a nepochopí, že se stará Evropa hroutí, si neporozumíme. My si neporozumíme také u nás v českém národě s mnohými, kteří nepochopili, že jest nová doba, ale porozumíme si se všemi, kteří pochopili, že musejí súčtovati se vším, co náleží minulosti a pro co není budoucnosti. V tom jest poslání České republiky. Jsme povinni ukázati, jak mohou dvě národnosti žíti v přátelství. Poslední události byly pro nás vážným mementem. Teď jsme to nedokázali. A proč? Poněvadž předáci a vůdcové stran neukládali příslušné reservy. Mám za to, že každý, kdo řekl jedno slovo, má cítit také důsledek toho. Když něco provedeme, máme také mysleti na psychologické a politické resultáty. Ti, kteří v Teplicích nebo v Chebu porušili řád a zákon, jsou zodpovědni zcela přirozeně za to, co se stalo v Praze. (Sen. dr Spiegel [německy]: Proč nás nenecháte? Který zákon byl porušen?) Ať jest stíhán také každý z českého tábora, který tu porušil zákon. Zákon musí platiti pro každého a není pravda, že vojáci nebyli zatýkáni. Díval jsem se do úředních aktů a musím konstatovati, ze vojáci, o kterých se prokázalo, že se dopustili přečinu a jednali proti předpisům, jsou zatčeni a jsou ve vyšetřování.

V Teplicích, když došlo k odbedňování Josefa II., viděl jsem jednu zajímavou věc. Josef je u vás ceněn jakou muž, který hájil éru osvícenskou. Já bych čekal, že v Teplicích to byli nacionálové, liberálové a sociální demokraté, kteří odbedňovali Josefa. Ale to nebyli ani liberálové, ani sociální demokraté, to byli klerikálové. Klerikálové budou pomaličku pořádati procesí k svatému Josefu II., že ráčil zahájiti boj s katolickou církví. (Veselost.) Tedy, pánové, to se nám zde bude říkati, že se zde jedná při těchto věcech o Josefa, který zahájil osvícenskou éru, o Josefa, který osvobodil sedláky. Pánové, v našem národě jsou staré tradice pokud se týká Josefinismu. Mám za to, že kamkoliv přijdete mezi lid, od těch zastrčených vesniček. Josef II. je v neobyčejné úctě. O tom není žádného sporu, působí zde staré tradice. Víte, že a Moravě máme v české o krajině pomník Josefa u Slavkova. Na tyto pomníky, které máte, dejte nápis: »Osvoboditeli selského stavu. (Výborně!) muži, který zahájil boj se tmou, který nás osvobozoval z duševního rabství.« Prosím, dejte tento nadpis, a jako máme v úctě Schillera a Goetheho, budeme pro tyto vlastnosti a pro tyto činy míti v úctě také Josefa. (Německý hlas: U nás byly však odstraněny také pomníky Schillerovy!) Tytéž hlouposti, neslušnosti a surovosti se rzám také dály a jak vy odsoudíte to, že nám byl rušen pomník Máchův na litoměřickém hřbitově, právě tak i my odsoudíme činy, které by byly v tomto směru vykonány.

Ale my víme, jak ty pomníky rostly. To bylo v době Taafovské. Tehdy hrabě Taafe pořídil si ve vídeňském parlamentě majoritu a sice z alpských Němců, Poláků a Čechů. Pomníky Josefa II. byly zřízeny, okamžitě jako demonstrace proti Císaři Františkovi I. (Sen. dr Spiegel [německy]: Ne, to byla stoletá oslava 1880-1890. Pomník v Teplicích byl odhalen 1912!) Proti tomu nemáme ničeho, když jste demonstrovali. Já mluvím o těch prvních dobách, když začala horečka zakládati pomníky. Nebudeme si lháti, to nemá smyslu. To byl protest proti císaři Františku Josefovi a proti klerikálnímu systému, klerikálně-slovanskému, který za hraběte Taafa byl u nás inaugurován. (Tak jest!)

Já se nebudu rozčilovati pro žádný pomník. Říkám vám otevřeně, ten nemá a nesmí míti smyslu, který se mu při různých slavnostech a demonstracích tendenčně dává a který dráždí. Jestliže máte v naší republice slavnosti u pomníku císaře Josefa II. a tam se oslavuje on jako muž silné ruky, jako germanisátor, jestliže se v něm vidí ten německý absolutismus, to nás velmi dráždí a musí dráždit a vyvolává touhu, pryč s tím, co nám německý absolutismus, co nám tuto nešťastnou dobu germanisace připomíná! A radím vám upřímně, dejte na tento pomník: »Osvoboditeli sedláků.« Stůjte na tom stanovisku umíněnosti a my budeme míti každých 14 dní v parlamentě debatu o pomníku. Jednou to bude v Chebu, po druhé v Teplicích, po třetí to bude v České Lípě. Každou chvilku to budou vojáci, zabedňovati a pak to budou zase odbedňovati, a niv se budeme rozčilovati kvůli sv. Josefu II. Ale, říkám vám, dejte tomu správný význam! Ty věci se nedějí jenom u nás, čtěte noviny a budete čísti, že na př. v Dánsku v oné části, kterou Dánsko nyní získalo po válce od Německa, odstranily se pomníky, které připomínají německý režim.

Vzpomeňte si, když Německo vyhrála válku nad Francii, že ve Štrasburku okamžitě měnilo universitu francouzskou v německou. Nepřeji si, abychom napodobovali podobné věci, ale především si přeji, aby university a místa kultury byla daleka veškerých demonstrací, jako má býti každý parlament, jako má býti Národní shromáždění. Mám za to, že k lecčemus nemusilo dojiti, kdyby orgány správní v čas zakročily. Ale pak vám řeknu bezohlednost na všechny urany. Náš lid v poslední době dráždilo, že naše administrativa, naše exekutiva nemá dosti silnou ruku. Nejde jen o ty události u vás a v Praze. Jest nutno podívati se také na to, co se děje na Slovensku. A tam v posledních měsících dály se věci, které nám také říkají, abychom byli na stráži. Těm, kteří se nalézají v táboru reakce, to může býti příjemno, ale těm, kteří stojí v táboře demokracie a pokroku, to příjemno není. Přečtěte si tu nešťastnou resoluci, která byla otištěna ve »Slováku«. Ta nás všechny bolí, poněvadž nenajdete u nás Čecha, který by nemiloval Slováka, kterého by nebolelo, když slyší: »Pryč s českými vojáky!« Jest třeba, aby na Slovensku byla silnější ruka, ale nechci ji viděti v tom, aby vojáci stříleli nebo aby se zavíralo. My chceme míti jasno, a jest třeba, aby vláda povolala k zodpovědnosti ty, kteří podepsali resoluci ve »Slováku« a zeptala se jich, co je s nimi, zda stojí za republikou nebo zda si přejí, aby Horthy sem přišel.

V tom stojíme za vámi, ale žádáme vás, abyste nás stále nepodezírali. Od českých vojáků je to veliká oběť, když jdou k vám na Slovensko. Oni museli umírati loni a snad budou museti zase umírati. Já myslím, že když víte, že tisíc let vás drželi Maďaři u země, že musíte pochopiti, že ti hoši přišli k vám z lásky, aby vás chránili: a ne aby šířili nenávist. Jest tedy třeba, abychom cítili tu ruku administrace nejen u nás, ale i na Slovensku. Podíváte-li se na Podkarpatskou Rus, podivíte se, co se tam smí všechno psáti. Jsem přítel svobody, ale svobodu rozumím jen uvnitř zákonů, které jsme si sami báli. Co jest mimo rámec zákona, co jest, abych tak řekl, atakem na naší republiku, to musíme potírati, ale při tom musíme cítiti, že máme vládu, která dovede zakročiti. Docela si ovšem nepřeji, abychom měli byrokratickou nebo vojenskou censuru. Přeji si, aby politické strany vytvořily sbor, který by dával vládě direktivy. Potom by zde nebyly možny byrokratické přehmaty a různé štvaní. Čtete-li štvavé články v novinách, musíte počítati s důsledky, které tu bude míti. Proti tomu je lépe zakročiti včas než přijde ke konfliktu. V té době, kdy hádáme se o podřadné věci, v té době, kdy nám to duní pod nohama. (Souhlas.) v té době vláda nechává klidně choditi cizince apoštolovati od města k městu z Budapešti i Vídně s falešnými pasy a zanášeti k nám (Hlas: Komunismus!) ne komunismus, ale rozvrat, který zná vésti k rozbití republiky. Kde jest slavná vláda? Kde jest její ruka? Myslí via všechny důsledky nebo se oddává fanaticky všemu, co zde jest a nechápe svou vlastní zodpovědnost?

Abych se vrátil k původnímu. Až dosud německý duch nebyl tím, čím bychom si ho přáli míti. To nebyl duch Herderův, to nebyl duch těch velkých filosofů, kteří i nás obrozovali. Máme, prosím, velké pochopení pro, renaissanci německou. Víte, co byl německý duch ku konci XVIII. století? Byl úplně otráven a na konec byl v otroctví francouzského ducha. Ku konci XVIII. století dochází u vás k obrodnému hnutí. Literatura jest to, která začíná hájiti svéráznost německé kultury, literatura začala a dochází až k osvobození politickému celého Německa k vytvoření velké německé říše. My, pánové, jsme naprosto objektivní a řeknemr vám, že právě toto velké hnutí, pro které měli naši buditelé před 100 léty velké pochopení, působilo také na nás. Naši buditelé měli smysl pro tuto mentalitu německou, a s úctou stáli před těmi muži, kteří emancipovali německou kulturu od francouzské. Vy jste se sklonili raději k Shakespearovi než k Francouzovi, viděli jste příbuzného ducha svého v Shakespearovi. Jako jste měli toto porozumění, prosím, abyste se vpravili v našeho ducha. U nás je to husitství, renaissance, slavné elementy a ty nejkrásnější, řekl bych. Buďte poněkud sebekritickými a zkoumejte, co se dělo v posledních deseti letech. Vy jste, ztrativše tu nejkrásnější základnu svoji, přestali býti zdrojem pokroku.- Najednou přichází Slovanství a vidíte, že toto Slovanství jest schopno nějakého nového pokroku. Události, o kterých zde mluvíme, jsou malicherné, pro mne příliš malicherné, zde roste něco nového, silného, zdravého, krásného, velkého a slavného, slavná demokracie s tou touhou dáti štěstí každému nejen hospodářské, nýbrž i vnitřní. Tento nový duch, který zde jest a který se chce uplatniti a který si u nás teprve razí cestu ku předu, bude vítězným a my můžeme čechisovat jenom v jednom smyslu, totiž, abychom zanášeli všude mysl pro pravdu, spravedlnost a poctivost, a toto čechisování, doufám, i vy dáte si líbiti. To jest boj se starými předsudky, nespravedlností, nepoctivostí, hrubou demagogií, líbením se ulici, ten duch poctivé demokracie se projevuje. Co noste u nás z naší historie i z našeho českého bratrství, co jest nám příbuzného a co jest nám velkého mezi druhými Slovany, to je zde a s tím musíte počítat. Má-li míti dnešní debata smyslu, jest třeba říci. Budeme míti odvahu mluviti lidu pravdu. Má-li to míti smysl, postavme nacionalismus náš na zcela nový základ. Budeme se vychovávati navzájem ve vzájemné úctě a nebyl, bych nikdy schopen nenáviděti toho, kdo jest jiné národnosti, a protiví se mi z duše ten, kdo nenávidí někoho pro to, že je a otce nebo matky německé, anglické nebo jinde... (Německý hlas: V tom jsme za jedno!) Ale pak to musíme také provádět. Já si přeji, aby dělníci čeští i němečtí pro tuto krásnou solidaritu demonstrovali. Jest přivozeno, že sedlák český a německý najde pro ohařů, kde půjde společně, a kde musí jiti společně, český a německý průmyslník již dávno našli tuto cestu a velký kapitál, jak český tak německý, není tak fanatický, nepřátelský, jak se na pření pohled snad zdá. Víme velmi dobře, že v bankách není té fanatické nervosy, jako bývá často mezi námi, když se chudý český člověk setká s německým. Tohoto nového ducha mějme kuráž zanésti, my do našeho, a vy do vašeho národa. Nechte, řekl bych - toho novinářského zužitkování věcí způsobem nepoctivým. Znal jsem nebožtíka Katze z Bohemie, jehož zprávy byly pověstné a, způsobily velmi mnoho zla a škod našemu národu, dráždily a způsobily reflexe v naší žurnalistice. Já si nepřeji, aby Katz měl následovníků a nepřeji si, aby takové zprávy, které zanešeny byly z Prahy do celého svita, které přece jenom byly přehnané a velice přehnané, byly rozšiřovány a není naprosto správné, abychom i nyní těchto method používali. Buďme šťastni, pánové, že my jsme jediným státem, kde netekla krev, jako tekla kolem nás. Podívejte se, co bylo v Mnichově, Lipsku a Drážďanech, ve Vídni a v Budapešti. My jsme jediný stát, který za nejtěžších poměrů udržuje klid, jediný stát, který má možnost žíti hospodářsky. Ale, prosím, jestliže si budeme rozuměti, jistě se dohodneme. Víte dobře, že tam, kde se střelí napřed do našeho vojáka, že se také brání. (Sen. Hartl [německy]: Stará legenda!) Ne! Já ten akt měl v ruce. Opakuji že jsem velmi zarmoucen, když teče lidská krev. Pane kolego Hartle, přál bych si, abychom si dnes jedno řekli, jinak ta debata nemá žádného smyslu, abychom si všichni řekli: máme my skutečně cit zodpovědnosti před vývojem lidstva? Chceme mít nové války a krveprolití? Nechceme. Kdo prožil hrůzy této války a poznal, co to znamená t. zv. rakouský nacionalismus v té rakouské sféře a kam to vedlo, ten bude cítit svou zodpovědnost. My ji cítíme, ale jak jsem řekl, není možno, aby se různé věci vyrovnávaly před pomníkem sv. Václava. Přejeme si, aby vláda a úřední orgány měly smysl pro disciplinu, a totéž žádáme od Němců a, budeme-li to dělat tak přátelé, za několik měsíců se sblížíme, poněvadž poznáte, jak mnoho na tom záleží, abychom si stáli blízko a abychom si rozuměli. Vám, pánové, jedině schází účast v centrálních orgánech. Jinak nemůžete ničeho vytýkat. Já si vzal statistiku školskou, zjistil jsem, kolik máme ve Slezsku škol a kolik vy jich máte. Nemáte jen zastoupení v centrálních orgánech, poněvadž děláte tutéž chybu, odpovíte, poněvadž urazím své předky - jako naši předkové, děláte tutéž hloupost. Naši předkové v letech 70tých prováděli tak zvanou passivní oposici. Nikam nejít. Tak jsme nikam nešli. Ale jaké to mělo následky? Že Němci si v té době zařídili spousty škol, které jim dnes vytýkáme. V roce 1879 upustilo se konečně od pasivního odporu, ale jak těžce jsme ho mezitím odnesli! Co jsme tenkráte dělali my, děláte nyní vy.

V tom okamžiku, když přestanete prováděti pasivní oposici proti státu, když budete pokládati za svou povinnost, býti tam, kde se o státu rozhoduje, budete míti také s námi otěže státu ve svých rukou, v tom okamžiku se poměry budou vyvíjeti zcela jinak. Pak musíme žádati jedno. Ten, kdo chce s námi držeti kormidlo státu, ten musí ho stejně milovati jako my. Nebudeme přece tak naivní, abychom dali kormidlo a veslo do rukou někomu, kdo říká, že tu loď při první příležitosti utopí. To jest, co vzbuzuje jistý pocit nejistoty, co probouzí nepřátelství mezi námi. Tak musí přestati jisté staré velmi romantické názory. Když jeden z vašich politiků řekl: Mezi Němci a Čechy jest jen papírová zeď a ta papírová zeď se jmenuje Československá republika, to se těžko mluví. Nebo když, napsal Strobl: »My bychom měli Čechy rádi, velmi rádi, ale kdyby zůstávali na Kavkaze«, pak takové věci musí již jednou přestati. Skutečnost je zcela jiná: Vy jste zde, my jsme zde. Náš stát vyrostl zcela přirozeně a nevěřte že někdy budete od nás odtrženi. Bismarck byl velký politik a měl velký sen pangermánský, ale nikdy nechtěl, aby se německé oblasti Čech přilepily k Německu, poněvadž věděl že by něco podobného znamenalo válku. My jsme promícháni zejména na Moravě, kde jest ta kompaktní část německá? Zde, prosím, zbývá jen jedno, poctivě si rozuměti. Mezi námi jest málo těch, kteří by vám nepřáli naprosto rovné právo, poněvadž dobře víme, že máme řešiti velký problém demokracie, který může býti vyřešen jen na základě vzájemného respektu a úcty. Ale vy nám umožňujte práci pro tuto demokracii v našem národě. Když přichází zpráva o řečech kolegy Baerana, když přijde taková řeč kolegy Jessera, to stěžuje naši práci a čin host. A když potom přijde taková zpráva o té škole české, v té věci, bych řekl, že zejména žehy jsou neobyčejně citlivé. Víte dobře, že my v Praze nikdo jsme neschvalovali, co se dálo. My jsme dělali prohlášení, a hřáli bychom si, aby kolegové němečtí měli stejnou odvahu, udělati stejné prohlášení, když se děje něco nesprávného v německých městech. Ulice nesmí rozhodovat, ta gest samozřejmé, k tomu jsou zde jiní činitelé. Ale nedrážděme tu ulici zbytečným způsobem! T toho zpívání »Wacht am Rhein« nechte! Víte že dnes vyvolává ironii »Wacht am Rhein«, kde stojí dnes Francouzové. Co tím působíte? Rozeštvete pražské ulice. Vy máte právo na respektování svých požadavků, ale nechte pasivní resistence a jděte do administrace. Uvažte, jak to je nelogické: vy jste v zákonodárném sboru a v administrativě nejste. To je vaše věc a nikoho jiného. Nikdo vám nedrží dvéře této administrace, na vás záleží.

My máme povinnost, abychom pro novou dobu burcovali v českém národě, vy zase v německém. Republika jest nám nade vše. S těmi Němci, kteří budou míti smysl pro republiku, podáme si ruce, ale s těmi, kteří nám ji v zájmu reakce budapešťské nebo mnichovské budou ničí, budeme se musit sami vyrovnat a budeme podporovat každou vládu, která v tom ukáže silnou ruku. Nechceme nenávisti proti žádné národnosti. Nenávist budiž potírána, v jakékoliv formě se jeví. Chceme silnou lásku k republice, kterou jsme si nebudovali proto, aby kde jaký dobrodruh nám ji rozbíjel, nýbrž proto, abychom v ní pracovali pro právo a štěstí pracujícího lidu. (Výborně! Potlesk.).