Předseda Prášek (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan senátor Hartl. Uděluji mu je.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Když jsem si dovolil přihlásiti se v této debatě k slovu, stalo se to proto, poněvadž chci pojednati vedle násilností, jichž jevištěm byla města Teplice, Aš, Cheb a v poslední době i naše hlavní město, také o oněch případech, které se udály 28. m. m. v Liberci, o případech, jež se liší od prvně jmenovaných tím, že jich podnětem nebyl pomník císaře Josefa II., nýbrž že to byl svévolný kousek neukázněné společnosti, která onoho dne byla zřejmě odhodlána připraviti ryze německému obyvatelstvu města Liberce hluboké, zcela svévolné a zlomyslné pohoršení.

Věc se sběhla takto: Tak zvaný Svaz legionářů žádal několik dní před tím na magistrátě, aby mohl 28. října na Staroměstském trhu před radnicí pořádati veřejný tábor lidu. Tábor zakázán nebyl, ale přece jen bylo žadatelům řečeno, aby z ohledu na dopravu a z ohledu veřejného klidu a pořádku nekonali tábor na Staroměstském trhu, nýbrž na t. zv. Hoferově náměstí blízko kasáren. Proti tomu bylo podáno odvolání a zemská správa politická si pospíšila a ihned »zákaz«, jak pravila, zrušila. Žádný zákaz však vůbec vydán nebyl. Úmyslem jejím bylo - a tento úmysl byl výslovný - aby se žádosti právně naprosto neexistujícího a tudíž také neuznaného Svazu legionářů v plném rozsahu vyhovělo, a že se tábor musí konati na tržišti. Tento okamžitý rozkaz zemské správy politické zřejmě posílil odvahy legionářů a za nimi stojících pořadatelů táboru a snad k tomu přispěla i ta okolnost, že magistrát vydal k německému obyvatelstvu provolání, aby se vyhnulo v kritických hodinách jak tržišti, tak i oněm ulicím, jimiž měl jíti ohlášený slavnostní průvod, výnos, který zde nechci kritisovati, ale který - to jediné všichni přiznáte dokazuje, že jsme se s německé strany chtěli vyhnouti všemu, co by mohlo vésti k srážce. Věc se pak odehrála takto:

V ohlášenou hodinu shromáždilo se několik set lidí - příliš imposantní shromáždění to nebylo - před radnicí, a nyní byl vznesen od legionářů požadavek, který, kdo zná poměry v Liberci, musí býti označen jako neslýchaný, popuzující a provokativní, ježto legionáři žádali, že musí býti pro jich řečníka z Turnova pozvaného otevřen radniční balkon, s něhož dosud vůbec nikdo mimo svobodně zvolenou hlavu města, starostu, k obyvatelstvu nemluvil a který se jinak nikdy nepropůjčoval k proslovům. Poslanci vždycky mluvili jen se schodů radnice. Jen právě legionářům bylo vyhraženo vymoci si čestné místo pro svého řečníka, totiž vynutili si je za výhrůžek, za osobního ohrožení života purkmistrova. Asi 30 legionářů vniklo násilím do úřadovny purkmistrovy, žádali od něho klíč k balkonu, a když se zdráhal, řekli: »Jaké pak dlouhé řeči, nedá-li ho, je mrtvolou.« Po této výhrůžce a když nebylo jiné ochrany, dal se starosta pohnouti a vydal klíč k balkonu, načež bylo od něho ještě žádáno, aby vydal červenobílý prapor, který pak rovněž pod nátlakem těžkých výhrůžek vydal. Pak se konal tábor, řečník mluvil a na ochranu vyvěšeného červenobílého praporu, byla postavena čestná stráž, událost, která má snad jediný příklad v Gesslerových kloboucích, které byly ve Švýcarsku vztýčeny. Při této příležitosti bych poznamenal, že takových Gesslerových klobouků v německém území všude je postaveno velké množství, a že jest to zde snad to jediné, co nás upomíná na Švýcarsko, o němž se říká, že budí vzorem onoho vyššího Švýcarska, které zde má býti zřízeno. Ze vší švýcarské svobody isme dosud neokusili ničeho než právě jen potupy Gesslerových klobouků.

Pak, velectění pánové, vyvinuly se události takto: Když se večer sešla městská rada, nejprve se usnesla venku stojící čestnou stráž vyzvati k předložení průkazů a zaznamenati její nacionále. Nyní bylá pánové zřejmě někým z přítomných rychle varováni. Nebol když se vyšlo ven, opustili již hrdinní obhájci čestného praporu úprkem své místo a nebylo lze jich nalézá. Znamení, že sami cítili, že zjištění jich osob nebylo by snad pro ně tak zcela bez povážlivých následků. Na to byla věc oznámena státnímu návladnictví, a ačkoliv nejsem přesvědčen, že vyšetřování bude se díti naprosto důkladně a zcela nestranně, nechci přece jen zde předbíhati soudnímu řízení a soudnímu vyšetřování. (Místopředseda Kadlčák převzal předsednictví.) Co bylo řečeno o událostech v Teplicích, Chebu, Aši a také v Praze a co již můj kolega přednesl, k tomu nemám mnoho připojiti. Jen bych si dovolil potud se toho dotknouti, poněvadž velectěný můj pan předřečník Soukup významu pomníků cís. Josefa pro německý lid v Čechách dal přece jen takový smysl, který neodpovídá skutečnosti a myslím, že by bylo lépe, kdyby ponechal nám určiti, co jsme měli na mysli a co jsme pociťovali při zřizování pomníků v německém území Čech. Kdo béře ohled na dobu, ve které všude v německé části Čech pomníky byly zřizovány, pozná zcela přesně a neobojetně, v jakém vztahu byly tehdy k našemu politickému cítění. Byla to doba, kdy vídeňský parlament lezl »železným kruhem« a svobodomyslné němectví úplně spoutáno, doba, kdy zástupci svobodomyslného němectví policejní mocí byli v parlamentě ohrožování, a není to zvláštní ctí pro český národ, že ten, kdo povolal policii do lidového zastupitelstva, byl jeden z jeho vůdců, dr Kramář. (Souhlas něm. senátorů.) Tehdy, kdy »železný kruh« ve Vídni všemocně panoval, kdy jsme byli od spojených Slovanů a klerikálů tištěni k zemi, tehdy vznikaly pomníky císaře Josefa II. jako zcela zjevný protest proti nositeli koruny, který schvaloval tuto politiku namířenou proti němectví a svobodě. Tyto pomníky byly stavěny se zcela netajeným, zřetelně patrným zahrocením proti tehdejšímu nositeli koruny, nikoli jako hold Habsburkům, nýbrž do jisté míry jako symbol našeho vlastního německo-svobodomyslného smýšlení. Také ne, jak pravil p. dr Soukup, jako symbol smrti českého národa, jeho svobody a jeho státu. Proto, poněvadž jsme tehdy zřizovali tyto pomníky jako znamení našeho vlastního, německého, svobodomyslného smýšlení, cítíme i hanobení těchto pomníků v téže době jako urážku tohoto smýšlení a názorů, tvořících vnitřní naši podstatu. Ostatně, vaši legionáři myslí, že hanobí pomníky, ve skutečnosti v tom budou se mnou všechny právně myslící strany této sněmovny souhlasiti - nehanobí pomníky, nýbrž hanobí sami sebe, svůj národ a svůj stát v očích celého mravného světa.

A nyní mi dovolte, abych se v krátkosti zmínil i o pražských událostech v tom smyslu, že chci dokázati, že v nich spočíval, což ostatně také jeden z pánů předřečníků již prohlásil, jasně patrný, zřetelně se projevivší systém. Vzpomeňme si jen na časový pořád událostí. Nejprve byly útokem dobyty ony dvě budovy, které, jak se doufalo, lupem měly přejíti v trvalé držení, totiž německé zemské divadlo, které dosud ještě nebylo vráceno, a německé kasino, které jako na výsměch strašlivé pražské bytové tísni německého studentstva mělo býti zabráno jako útulek pro české studentstvo. Když bylo těchto dvou hlavních objektů, které měly býti, jak již řečeno, trvale podrženy, dobyto, přikročilo se ihned k tomu, aby se znemožnilo zpravodajství na venek a to tak, že redakční místností a tiskárna »Tagblattu« a »Bohemie« byly tak demolovány a spustošeny, že jich vycházení po několik dní bylo nemožno. Zároveň byl zajištěn i telegrafní úřad, t. j. byla zajištěna ochota příslušných úředníků neodesílati na venkov a do ciziny telegrafické zprávy o událostech. Znám jeden případ z Liberce, kde byli zpravodajové »Reichenberger Zeitungu« a »Vorwärtsu« uprostřed svých telefonických zpráv přerušeni, ježto úředník prohlásil, že to nemůže nadále připustiti, ježto takovými zprávami se poškozuje vážnost českého národa, a v jiném případě, že může jen tehdy dovoliti další telefonování, bude-li veden hovor česky, poněvadž jej musí bezpodmínečně censurovati. Když tedy byly zabrány, jak již řečeno, dva hlavní objekty a podvázáno zpravodajství do ciziny, pak teprve se přikročilo k drobné práci, která byla prováděna tak, že obrazy, které odtamtud máme, podávají strašlivou představu o způsobeném spustošení. Řekl jsem již, že se tohoto, bodu nebudu blíže dotýkati, poněvadž již zvláště pan prorektor dr Naegle právě pražské události vylíčil způsobem úplně vyčerpávajícím. Avšak se vší rozhodností musím také já protestovati proti tomu, že pan ministerský předsedá všechny tyto násilnosti, tyto skutečné hanebnosti označuje jako pouhé demonstrace. Tím neoklame nikoho ani v tomto státě, ani v cizině, pokud se týče opravdové brutality těchto výtržností. Neboť nic více nepovzbuzuje k opakování, jako když se vidí, že takové neslýchané násilnosti odsuzují se jen tak jednoduše, lehkými slovy. Mezi tím však slyšíme již o nových násilnostech v Doberné, kde opět legionáři sáhli dokonce k tomu, že odvlékají rukojmí a jiných podobných násilností se dopouštěli. Při této příležitosti dovolil bych si upozorniti vládu na to, že z Prahy do Liberce došlo nedávno toto oznámení, že v Praze 20. listopadu byli pozorováni legionáři, kteří chodili dům od domu a na chodbách a na schodech domů opisovali texty firem. To jsou zjevy, které bylo lze také pozorovati svého času r. 1897 krátce před pleněním. Jest však snad možno, že toto sdělení nespočívá zcela na pravdě. Proto také nepřikládám tomu větší váhy. Naproti tomu kladu váhu na to, že »Národní Politika« 20. listopadu upozorňovala, že mimo v Aši jsou pomníky císaře Josefa také v těchto městech: v Rumburku, v Broumově, Hostinném a Trutnově. To je přirozeně zřetelné vyzvání k tanci, a nepochybuji, že legionáři, jimž je zřejmě tato zpráva adresována, tomuto pokynu velmi dobře porozumějí a přemění v příslušný čin.

A také proti tomu bych protestoval, abychom byli povinni činiti rozdíl med uniformovanými demobilisovanými legionáři aktivně ještě sloužícími na jedné straně a civilisty na straně druhé. Smějí-li demobilisovaní legionáři ještě dnes užívati svých uniforem a je-li jim dovoleno v nich vycházeti a činiti si nárok na všechnu tu úctu, o níž zde mluvilo předsednictvo, která v tomto státě legionářům zdánlivě náleží, a jestliže vláda dovoluje, aby páni chodili v uniformách, musí si také nechati líbiti, že všechno, co se strany těchto uniformovaných legionářů děje, přičítá se na účet legionářů a nikoli na účet civilistů. Říkáte ovšem, lidé nemají bohužel civilních šatů, musíme jim uniformy ponechati. V tomto ohledu bych slavné vládě připomenul, že je tisíce a tisíce chudých státních úředníků, kteří také již nemají civilních šatů a těmto se nevyšlá žádným způsobem vstříc, aby se jim byly opatřily laciné uniformy, a myslím, že v tomto ohledu byl by k tomu stát spíše povinen než vůči legionářům. Ve skutečnosti se má věc tak, že tito legionáři, ať demobilisovaní či nikoli, to nemohu v jednotlivých případech zjistiti, ve všech případech, o nichž se dnes mluvilo, ukázali se jako společnost bez kázně, kteří nestarajíce se o rozkazy vlády - viz případ teplický, nestarajíce se o nařízení a přání svých velitelů - viz dopis vrchního armádního inspektora Machara teplickým legionářům - prosazují prostě vždycky jen svou vůli jakoukoli cestou, a říkám vám, velectění pánové, s tohoto místa, obávám se, že tito legionáři, jichž se nyní užívá jako biče na náš lid, stanou se snad jednou bičem vlastního vašeho lidu, a myslím, že mnozí z toho lidu neohlížejí již s onou radostí na to o vojsko jako se na ně dívali dříve. Také na nich se může splniti biblické slovo, právě vzhledem k legionářům: »Čím jsi hřešil, tím budeš i potrestán.«

Slavná sněmovno! Ode dne, kdy tento stát vstoupil v život, prováděli jste vůči našemu německému lidu politiku nenávisti a pomsty, při čemž oproti všem lživým zprávám, které tvrdí opak, mohl bych postaviti otázku, zač se nám vlastně chcete mstíti? Snad, za to, že jsme celá dlouhá desetiletí vlastně spolufinancovali všechen váš hospodářský a kulturní vzestup? (Veselost na straně českých senátorů.) Prosím, chcete to snad vážně popírati? Víte něco o síle poplatní, víte, kolik dani platili Němci, a víte, kolik bylo vynaloženo na účely vaší kultury a vašeho hospodářství? (Sen. dr Stránský: Kolik vy jste potřebovali?) Pan kolega Stránský o tom pochybuje. Vím, že to ve skutečnosti zní lépe a nebudu se s ním o to dále příti. On stojí přirozeně na stanovisku, které se velmi drasticky ukázalo, když jako ministr obchodu prohlásil, že se musí nyní především pečovati o to, aby se vyrovnal rozdíl mezi německým a českým průmyslem a sice tak, že onen se bude potlačovat, tento povznášet na útraty jiných, nikoli tak, aby se český průmysl dále rozvíjel, jak by bylo rozumno, nýbrž tím, že se bude německý průmysl tak dlouho potlačovat, až se srovná s českým. (Sen. dr Stránský: Tak jsem to neřekl!) Ano, tak to bylo přibližně. Řekl jsem však, slavný senáte, že jste vůči nám zahájili politiku nenávisti a pomsty. Tato politika se vyzuřila a vyřádila za 1½ roku, když jste bez nás a proti nám kuli všechny možné zákony, které jste jako řetězy obtáčeli kolem těla našeho lidu, a teprve, když jste toto díla dokončili, teprve, když jste se postarali o to, abychom vstoupili do této sněmovny úplně bez práv, takže je nám skutečně čestná spolupráce v této sněmovně znemožněna, teprve tehdy jste poslali nezákonné tak zv. Národní shromáždění domů, vypsali volby a připustili také zastoupení našeho lidu. Vždycky jste se vychloubali nejliberálnějším volebním právem na světě, ale vždycky jste zamlčeli, že jste se už dříve postarali o to, aby zástupcové, zv. národnostních menšin, zvolení na základě t. zv. liberálního volebního práva, vstoupili do sněmovny, ve které následkem jednacího řádu nepožívaní vůbec žádných práv. A tato politika nenávisti a pomsty, která zachvátila i jednací řád, blíží se s přibývající rychlostí ke svému konci, to jest k rozvázání státního pořádku které všude pozorujeme, které i vaši řečníci dnes vážnými slovy a slovy hluboké bolesti přiznali. Avšak vláda sama, jejíž šef čest a pořádek prohlásil za heslo své politiky, činí vše možné, aby nejjasnější právo porušila. Vaše politika kolísá semo tamo beze vší autority, jak právě ukázal teplický případ mezi mdlobou s jediné strany a násilností s druhé strany. V teplickém případě se dopustila nejprve porušení páva zabedněním pomníku, a kdež toto bylo odstraněno, odpověděla na to ještě větším porušením práv a nařídivši odstranění pomníku, k čemuž dle dřívějšího prohlášení neměla vůbec práva, a 24 hodin na ta, opět toto nařízení odvolala, projevila politování, že to přece bylo provedeno. Vidím tedy na jedné straně kolísání nemožnost přivésti autoritu vlády skutečně k platností. V tomto státě, říkám to otevřeně, vládne násilí, a každý, kdo odvážně po něm sáhne a zajistí si podporů několika tuctů společníků, může je odstranit a sám, byť i jen na chvíli, strhnouti na sebe, to nám dokazují všechny tyto události minulých týdnů. Ale vždy a všude, ať se stane cokoli, obrací se toto násilí proti nám, a pak od nás žádáte lásku ke státu, jak pravil pan kolega Klofáč, nebo žádáte tento stát uznávající politiku v tom smyslu, jak to nedávno v poslanecké sněmovně vyjádři bývalý ministr Stříbrný, když řekl výslovně: »Pokud se nepřiznáte k politice, která uznává stát, potud vám nemůžeme činiti žádné ústupky.« Nechceme ústupků, nýbrž chceme své právo, a jestliže pan Stříbrný mluvil o tom, že nám dotud nemohou býti učiněny ústupky, připustil tím nepřímo, že nám dosud nebylo dáno naše právo. (Souhlas něm. senátorů.) Naproti tomu mohu vám říci jen toto: Musíme příčinnou spojitost, kterou nám zde v násilném překroucení předkládáte, trochu upraviti. Nelze říci: »Národ skoro čtyřmilionový může obdržeti své právo teprve tehdy, když stát miluje nebo když se přikloní k státu se všemi známkami lásky a příchylnosti.« Musí se říci obráceně: Jestliže chcete čtyřmilionový národ, národ: který jistě hospodářsky a kulturně nestojí za žádným národem tohoto státu, získati, musíte mu dáti nejprve plné právo v tomto státě, a pokud trváte při politice Němce práv zbavující, pokud odíráte revisi oněch zákonů, jej pociťujeme jako řetězy pro svůj lid - mezi nimi ústava jednací řád jsou na prvním místě - pokud jen využíváte a zneužíváte své okamžité moci, abyste náš lid zotročili, utiskovali, hospodářsky a kulturně ničili potud nemá tento stát místa v našich srdcích. (Souhlas a potlesk něm. senátorů.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo senátoru Sokolovi.

Sen. Sokol: Vážená sněmovno! I poslední řečník zabýval se císařem Josefem II. Když císař Josef II. zemřel, pronesl státník kníže Kaunitz slovo poněkud cynické ale výstižné. Řekl: »Il la font bien fait« »Udělal moc dobře, že zemřel.« Bohužel, historie Táto cynické slovo nemůže příliš opraviti. Jeho snahy, které byly vedeny nejušlechtilejším úmyslem, úmyslem člověka řádného, dobrého, ale člověka poněkud v určitém kruhu začarovaného když nechci říci omezeného - tyto činy narážely ustavičně na reality kolem sebe. Nedovedl se vzepříti k vyššímu pojetí a nedovedl spoléhati na evoluci, chtěl pouze skoro po moderním způsobu spoléhati na násilí, spoléhat na vítězící teorie, který dělal Prokrustovo lože za sebe, které natahuje násilně nebo přeráží hnáty, když se to hodí, a bez jakéhokoliv ohledu chce uspořádati poměry, byť by urážel, ničil a škodil.

Neimponuje proto ani on ani jeho osvícené činy. Ale budiž, vážení pánové. Myslím, že bychom si řekli všichni, kdyby bylo pravda, že postaveny byly sochy Josefa II. k vůli jeho osvícenským snahám, byť by byly omyly v nich, tak pochybuji že by někdo z nás povstal kdekoliv v československém národě nebo že by ho někdo byl, který by chtěl, aby byly odstraněny pomníky dobré mysli, vděčnosti, uznání nebo jak byste to chtěli pojmenovati.

Avšak, vážení, nebylo tomu tak. Pomníky Josefa II. rostly jako houby po dešti v určitých městech, zvlášť severních Čech. Vážený pan řečník přede mnou poněkud si to popletl. Popletl si Taafe-ho s Badenim, či jak my říkáme, se starým Radeckým, popletl si železný kruh pravice s Kramářem a dovedl dokonce i policajty do sněmu. Tak tomu ovšem nebylo. Pomníky císaře Josefa II., které byly svého času po továrnicku vyráběny, tuším s nádavkem na tucet, nebyly docela uměleckými výrobky, nýbrž vznikly z určitého úmyslu skutečně za Taafe-ho, aby se protestovalo proti jakékoliv možnosti, spravedlnosti pro český jazyk a národ. Demonstrativně byl slaven Habsburk, protože v té době si nikdo nedovalil jako později slaviti Hohenzollerny, ale Habsburka, který byl vysloveným germanisátorem, a který vedle toho uvědoměle se snažil osekat co možná svéprávnost koruny české, samostatnost českého státu.

Pánové, ten úmysl těch zbožných a vděčných osob tu rozhoduje, nikoli pomník sama A zase opakuji znova, kdyby kolem těchto pomníků scházeli se občané německého jazyka, občané plnoprávní – neboť u nás jsou jen plnoprávní občané neznáme žádného s více právy a s méně právy, to bylo zařízení rakouské - a tam přísahali věrnost Československé republice a projevovali svůj zájem o její osud a její budoucnost, pak myslím, že můžeme ubezpečiti všechny strany bez rozdílu, jak jsme zde, že by nalezli u nás ochotného pochopení.

Ale nic bychom nenamítali proti jejich vkusu a náladě a popřáli bychom jim to a dali bychom jim ty sochy třeba pozlatiti. Ale když uvážíte, proč byly ty sochy postaveny a když si vzpomenete na úmysly těch občanů, kteří se tam scházejí, kteří tam projevují upřímně, nežinýrovaně svou nenávist k Československé republice, kteří tam proklamují nesmyslné požadavky, jimž štvou bohužel: neinformovaný lid do většího a většího odporu prosti jiným a proti republice, pak vážení přátelé, neračte se tomu nijak příliš divit, když lidé, kteří žijí bezprostředně okolo, kteří vidí ten zvláštní Gesslerův klobouk - když již smím užíti toho příkladu, který byl uveden, - když vidí a cítí ve prospěch té Československé republiky, ve prospěch toho ohroženého státu, potřebují zničiti ten symbol. A já neskrývám, já ho lituji. Přál bych si, kdyby se bylo přikročilo zákonnou cestou k odstranění těchto symbolů. Nechápu, že jsme se mohli dopustiti tak vážné chyby a že jsme mohli nechávati pomníky demonstrativně, který se příčí přímo idei československého státu, státi na ulici, aby byly podkladem a důvodem dalších demonstrací protistátních. Kdybychom využili onoho zákona z 8. dubna a správným způsobem ho interpretovali, jak byla ratio legis, kdybychom odstranili všechny podobné provokační pomníky legálním způsobem, řekněme, kdyby byla měla vláda tu rozumnou odvahu k tomu činu, pak mohlo mnoho zbytečného rozčilovaní a zbytečných starostí odpadnouti. Je to podobná starost, jako s jazykovým zákonem, který nás čeká a bude míti a vyžadovati ještě celou řadu jiných starostí.

Pak se mohla octnouti v naší veřejnosti zajímavá zprávička, že jeden chlapeček se ptal tatínka, jak to přijde: Vždyť ten císař Josef byl podle čítanky takový dobročinný muž, stojí tu v Jursově čítance, stránka ta a ta a proč jsme tolik proti němu? Ta duchaplnost šla, do novin a noviny byly tím tak dojaty, že to otiskly, a dověděli jsme se, co si ten chlapeček myslí. Možná, že se příště jiný chlapeček ptá. Proč jsme proti Františkovi Josefovi, vždyť on strkal do patrontašky zlatku nějakému vojákovi. Při tom noviny zapomněly vysvětliti tomu chlapečkovi, že čítanky jsou staré, a že ti chudáci, ti nešťastníci, kteří byli pověřeni tím nevděčným úkolem, aby je sestavovali, musili s potem a krví sehnati nějaké dobré skutky a činy Habsburků, a že byli rádi, když tam mohli strčiti něco, aby kryli celou tu čítanku a její loyální smysl.

Můžeme si připomenouti, jaká je to chyba, že čítanky nebyly revidovány, a že zvláštně nebyly revidovány německé čítanky pro německé školy, ve kterých zůstaly mnohé a mnohé, bohužel, věci, které mohou býti podkladem štvaní a jistě má podkladem poučení.

Vážené shromáždění, byl to jakýsi výlet do minulých dob, k císaři Josefu II., a byl bych rád dnes o té věci mluvil co možná nejtrpělivěji, abych se tak vyjádřil, ale přec jen vývody, jež jsem zde slyšel, v nichž jednotliví pánové se střídali a v nichž ku příkladu němečtí sociální demokraté se musili tak pracně namáhati, aby útoky na buržoasii kryli, ty že byly vlastně stejně šovinistické jako kterékoliv jiné německé. Všechny vývody, které byly přednášeny přede mnou a lituji, že nemohu čekati na řečníka, který bude mluviti ještě po mne, msti mne, abych na některé z nich upozornil. Vážení pánové, projevy ty jsou podstatně rozdílny od projevů českých počínaje od pana opata Zavorala přes přítele Klofáče a přítele dr Soukupa. To byly zcela jiné vývody. S těmi dalšími dvěma nemohl jsem ve všem souhlasiti, ačkoliv řekli mnoho dobrého a správného. Ale jak se podstatně lišily tyto vývody od toho, co řekli němečtí naší páni kolegové. Oni opravdu prostě vycházejí se svého německého stanoviska a obviňují nás každou chvíli, že jsme vlastně jako ve starém Rakousku, - My prý jsme se nezměnili. Jestliže se něco nezměnilo, pak je to německý názor, německé smýšlení, německý způsob. Němci jsou naprosto takovými, jako ve starém Rakousku. Oni jsou naprosto vrchnoporučenští, oni jsou přesvědčeni o své nedotknutelnosti, oni jsou přesvědčeni, že musí býti pro ně dělány zvláštní zákony, nemohou se spokojiti se zákony a právy, které jsou pro všechny bez rozdílu a cítí vždy potřebu míti něco zvláštního, smrtelně se divíce, že my to dosti dobře nechápeme. My zde, pánové, ku příkladu, jsme slyšeli od pana senátora Friedricha, který jinak ve výrazech svých byl naprosto umírněný, něco velmi zajímavého, řezání těch copů, to prý je soukromá záležitost německá, patrně mezi těmi, kteří copy řežou a těmi, kterým jsou řezány. To je svatá pravda, jenže jé to bolestné a zahanbující, že opravdu muž, ne mladý, který má senátorský věk, to pronáší jako něco prostého, přirozeného. A my tu musíme slyšeti, že ženě, děvčeti uřezává se cop, jako přirozený projev nejhorší potupy, potupy opravdu hnusné, ponižující, urážející - něco, co se vtiskuje věčně do duše jako potupa přímo strašná. To vše se může státi ne za nějaký, čin hanebný, ponižující, nýbrž proto, že to děvče mluví s českým vojákem. Kam jsme to dospěli v republice, když slušný styk s českým vojákem považuje se za něco ponižujícího a má za následek nesmazatelnou potupu? A to se považuje za soukromou záležitost dotyčných lidí.

Vážení přátelé, opakuji, že týž pan kolega ve svých vývodech používal formy skutečně neobyčejně zdrženlivé, jak musím s potěšením konstatovati, ale když přecházel konečně k útoku na českou školu, polemisoval nesmírně, že by to bývala byla nějaká »Vervüstung«, Nevím, jakou si představuje definici toho slova »Vervüstung«, ale slova »vypálení« bylo by bývalo na to málo. Přes to však zde bylo prostě konstatováno, že co se dělo ve škole Komenského v Chebu, bylo »harmlos«, Nic se tam nestalo než že všechny pomůcky byly vyházeny a poškozeny, všechny učebné pomůcky byly rozbity bez rozdílu i obraz našeho presidenta Masaryka. Představil si, kdyby se bývalo něco podobného v Rakousku stalo, zdali by to bylo také dopadlo tak »harmlos« jako v tomto případě?

Dokonce ten moment, že šel pluk chebský, posádkou ležící, náhodou s hudbou v čele, když se na náměstí konala schůze německá proti moučné dávce. To byla druhá těžká vina, pánové, ačkoliv ten pluk obnášel, jak oni vypočítávají, 2460 mužů a na náměstí bylo pouze 500 lidí. Pánové nečekali s řečmi, až pluk přejde - věčně to přece nemohlo trvat - nýbrž vynutili si, aby hudba přestala hrát, udělali špalír a tím pak šel ten pluk. To je omyl, jak říkal zde pak kolega Friedrich, že by byli na ně plivali. Oni pouze křičeli: »Fuj«, »hanba« a podobné věci. Vážení pánové, zase bych si přál, abychom si vzpomněli proužek let zpátky a představili si, co by se tak bylo stalo, aby tak nějaký z těch divokých maďarských pluků, které zde byly, na ulicích byl tak uvítána musil jiti špalírem, který na něj ne plivá, nýbrž jen křičí »fuj« a »hanba«. Pamatuji se, že by v takovémto případě bylo prohlášeno stanné právo, důkladné vyšetřování zavedeno a jestliže rozvážnost a rozšafnost naší vlády nepřivodila pádné stanné právo nad Chebem, je v tom ubezpečení, že bez stanného práva a opatření náležitých, jaké bývaly zvykem v Rakousku, se tam úplný pořádek a naprostá úcta k zákonu navrátí, jinak bych si nedovedl představiti, že podobné zjevy se tam mohou díti, aniž by se sáhlo k nejostřejším represaliím.

Všichni pánové byli tak laskavi, že chtěli nás zde ubezpečovati, že nejsou nikterak zamilováni do Habsburků, že nejsou zamilováni do Josefa II. jakožto Habsburka. Nevím tedy, jakým způsobem byli zamilováni do těch ostatních Habsburků, kteří byli nalezeni ve školách německých, nevím, jakým způsobem zamilováni jsou do Františka Josefa a Karla - to je však možné, poněvadž do Habsburků nebyli tak zamilováni, jako byli zamilováni do Viléma lI. a jiných podobných osobností v českých dějinách proslavených, ale nepříjemným způsobem proslavených.

Ten pocit nedorozumění mezi námi a Němci trvá již přes dva roky. My jsme se snažili 28. října vykonati čin - a skoro s hrdostí o tom smíme mluviti - čin, který nemá příkladu v dějinách, chtěli jsme provésti revoluci, revoluci, která by nebyla krvavou a pomstychtivou. Nemyslíte si, pánové, když vzpomeneme na to zpět, že to bylo zcela lehké a že isme nemuseli sebe přemáhat, překonávat? To vše bylo příliš blízké, ty bolesti byly ještě příliš málo zapomenuty, než aby to byl lehký úkol. Ale stalo se, že 28. říjen odbyl se bez jakéhokoliv krveprolití, bez jakýchkoliv úhon a němečtí naší spoluobčané zde v Praze nemohli mluviti o žádné urážce pro sebe. (Německý výkřik: Všechny tabulky byly strhány!). To je strašlivá věc!

Vážení pánové! Když mne tímto provokujete, okamžitě přijdu k věcí. My jsme se domnívali, když půjdeme přímo a klidnou cestou, když budeme zachovávat svým německým spoluobčanům veškerá práva, když jim dáme veškeré podmínky života právního a zákonného, že konec konců bude se musí dostaviti jedno nebo druhé, buďto, že naší němečtí spolukrajané z našeho státu přijdou a řeknou. Chybovali jsme, naší vinou stalo se to strašlivé krveprolití, s naším svolením a souhlasem, za našeho jásotu. Nuže, uznáváme, že jsme chybovali! Toho jsme se nedočkali, tohoto doznání. Snach bylo příliš slovanské toto očekávání, příliš ruské, příliš české, sentimentální, ale budiž, nestalo se tak. Ale to druhé jsme směli aspoň očekávati to, že nám řeknou docela upřímně. Poslouchejte, my se tu máme rozhodně o mnoho lépe, než jsme mysleli, že se míti budeme. (Hlas: To také říkají po straně!) Ano, po straně, ale to očisťující, klidné, co by mezi námi bylo udělalo čistý vzduch a umožnilo společné živobytí, že bychom i mohli podati ruce a rozhodovati o celé řadě maličkostí, o kterých víme, že jsou maličkostmi, ten předpoklad, vážení pánové, ten se nestal. Místo toho od počátku si hrají na bolestíny, na znásilňované, nešťastné ubohá lidi. My jsme jim dali všechny možné předpoklady klidného, na právní bosi budovaného živobytí občanského. Jim to nestačí, oni se musejí tvářiti jako nešťastníci. A jednu chybu mají v této methodě, vážení přátelé, a tu i náš přítel Soukup přehlédl. On se domnívá, že takové demonstrace nám způsobují hroznou pohromu v cizině. I kde pak! Vždyť oni už to o nás řekli předem, namluvili tolik strašlivých nepravd, že bychom musili moc a moc dohánět, kdybychom to chtěli udělati aspoň tak, jak to o nás píší v cizozemských novinách. Ta methoda jejich jest po té stránce naprosto chybná. Možná, kdyby se chovali klidně a pak některé maličkosti nadmuli na velbloudy, že by nám to škodilo, ale při nynější situaci naprosto nikoliv. Kdybychom byli tiši a všechno si dali líbit, každou urážku, každou potupu, pak věřte, psalo by se o nás docela týmž zabarveným způsobem. Nám by to v nejmenším nepomohlo. A my byli tiši. My jsme si nechávali mnoho líbit. Mluvme si o tom. Páni byli tak laskavi, že si to vlastně přáli.

Nuže, pánové chtěli popírat a zdálo se jim v jejich svědomí být hrozné, když jsou bity děti. Konstatují, že ni do nikdy netvrdil, na žádné schůzi, v žádném novinářském článku, že by na Václavském náměstí byly ukazovány nějaké zkrvavené děti. To nikdo nečetl, to nikdo neslyšel, ale to jest úplně vedlejší. Dovolte, abych uvedl malou vzpomínku do minulého roku. Ve Stvolíně, okres manětínský, byla otevřena česká škola. To je slavná chvíle. Na české půdě konečné otevřena pro české děti česká škola. To je něco, co tak člověku skoro stiskne srdce a hrdlo, jistě něco, před čím musí každý skloniti hlavu a mysleti si, přejme jim tu slavnou, krásnou a šťastnou chvílí. Vzpomínám na tu Daudetovu povídku »Poslední škola«, jak se tam píši dojemně o té poslední škole za pruské okupace a vzpomínám si, jak Francouzově, sotvaže Elsaska nabyli, pospíšili si dát napsati zase povídku: »První škola francouzská v Elsasku.«

A víte, jak se odbývala ta slavnost otevření první školy ve Stvolně v okresu manětínském? Byla tam zařízena ta škola tak, aby se učilo půl dne v české a půl dne v německé. Ta není žádné neštěstí pro nikoho, to jsme měli v Praze také a nikdo to nesměl považovati za neštěstí, nýbrž byla to prostě nutnost, se kterou se jistě každý velmi rád smířil. Ke škole se dostavil farář z vedlejší osady, učitel zahájil a venku se shromáždil německý lid. Ozbrojen obušky a latěmi se hřebíky vyrazil dvéře, vrazil do školní světnice, odstrčil kněze, chytil učitele, dal mu hlavu mezi nohy a práskal ho tou latí ze plotu. Hošíka správcova s dlouhými vlásky člověk si dovede představit takovou pýchu maminčinu, chytil za vlásky, vyvlékl ze školy ven, sbil ho a rozehnal děti. Tak vypadala první česká škola na území republiky Československé!

Pánové se divili tomu bití dětí, ráčili zapomenouti na loňský rok, na Žernoseky, na výlet české školy, kde byly zbity, zkrvaveny české děti i se svými učiteli. Vážení pánové, my jsme byli příliš dlouho tiši a mírni. My jsme příliš mlčeli a bohužel, mlčela s námi i naše výkonná moc, naše vláda, ať se jmenovala tak či onak. A proč bychom si neřekli k ostudě své, mlčelo s námi i Národní shromáždění, mlčela sněmovna poslanecká i senát, a, patrně musil tedy promluviti někdo jiný za nás. Když my jsme tak dlouho a vytrvalým způsobem dovedli mlčeti. Je interesantní, že hnutí německé obrátí se obyčejně proti kulturnímu ústavu, proti škole. A po té stránce můžeme mluviti o celém zápaste: českého národa o českou školu. To, co se dálo v dobách starých, za Rakouska, to je prostě neuvěřitelné a můžeme si jen dodati, že je k nevíře také to, co se děje teď k nevíře je, jak školy zákonné, naprosto zákonem odůvodněné a nutné, jež zákop přikazoval zříditi - zákon nezní, že by byly jen přípustné, nýbrž nařizoval je zříditi, - po desítky let nebyly zřizovány, ačkoli byla prokázána soupisy jejich nutnost, jen proto, že se báli Němců a jejich velikého smyslu pro kulturu a spravedlnost. Byl to dokonce kníže Thun, étery se toho neodvážil, a to byl muž jinak velmi resolutní a velmi mocný, to byl muž, jenž se obyčejně nebál, jenž v tomto případě nechával dosela klidně úplně propracované přednášky ležet ve své zásuvce a neodvážil se dáti je do zemské školní rady, aby nepobouřil Němce tím, že zákonným počtem je tam odůvodněna česká škola.

Vážení pánové, nebudu vás zlobit těmi všemi čísly a akty, které mám k disposici, ale vás, české senátory, - a mělo by to zajímat i Němce -. bude překvapovati, když uslyšíte, že loňského roku byla zřízena česká škola na příklad v Březnici, poprvé zřízená česká škola se 458 dětmi, v Trmicích se 369, v Ústí n. L. se 424, v Postoloprtech, o nichž jsme dnes slyšeli, že jsou naprosto německým, se 325, v Předlicích, také jsme dnes slyšeli, se 292, v Boru se 238, v Žatci s 276, v Jablonci n. N. s 343 atd., atd. To všechno muselo čekati na revoluci, vážení přátelé. Co je ta revoluce? To je nezákonnost ve skutečnosti. Musili tedy čekat, až český národ promluví nezákonnými prostředky, aby mohli se dostati k tomu svému nejjednoduššímu právu, aby si mohli zaříditi českou veřejnou školu. A nesmíme zapomenouti, že ani školy soukromé nebyly lehko zřizovány. I proti tomu bylo bojováno přímo na nůž, a to není málo, když se řekne na nůž. To, co se dálo proti českým školám, ten boj vypovídací z bytů, ten boj, jímž štváni byli čeští lidé, z práce, ti čeští dělníci, horníci a živnostníci, když chtěli pro své děti českou školu, jaký je to strašný zločin, když naproti tomu mohli býti hospodářsky ničeni? To nebyl případ ojedinělý, to byl případ docela běžný, ten případ se opakoval, systematicky se prováděl všude pod ochranou císařských a královských úřadů, pod ochranou okresních hejtmanství, inspektorů, jen aby český člověk se nesměl dostati k českému vyučováni. Mohli to tak zapomenouti čeští lidé tam všude tak lehce a tak snadno? To není pomsta, vážení pánové, to je předtucha povinnosti a, jak jsem poctivě vždycky říkal před tím českým lidem tam, kteří bojují za českou škodu, kdyby je měl jiný národ, smekl by před nimi klobouk, když si vzpomenu, jak ti lidé prostí, neučení dovedou v té své starosti a trýzni o denní chléb udržeti ve svých prsou ideální tužbu, tužbu po vzdělání aspoň pro své děti. (Předseda Prášek převzal předsednictví.)

Vážení pánové i Takoví lidé, jichž by si jinde vážiti, mají také právo, aby se starali znovu o svou budoucnost, když vidí, že není náležitým, dostatečným způsobem opatřena. Bylo nám zde vytčeno, že zavíráme německé školy, neboť my jsme dnes museli projíti pravým takovým špalírem, jeden nám dává z leva druhý z prava a každý pod jinou firmou, ale každý mluvil s vervou protičeskou. My jsme zrušovali německé školy. To je svatá pravda. My jsme zrušili školu na př. v Českém Vrbně, kde bylo pouze 9 dětí. Ve škole ve Waldhofě, v německo-brodském okresu, bylo pouze 14 dětí. V Prapořišti u Domažlic bylo 23 dětí zbylých ze 67 dětí. 5 Víte tedy, co to znamená. To znamená, že ty německé školy byly docela klidně germanisačními ústavy, surovým způsobem vyrábějícími německé duše. (Sen. dr Spiegel [německy]: Napodobili jste to!) Nemylte se, pánové, to se právě nenapodobuje, tip jist ten rozdal mezi Čechy a Němci. Tam tedy ad maiorem Germainae gloriam se prostě vyráběli Němci. V Rejdících jsme měli 17 dětí, v Orlovicích 17. v Bezděčíně 19. Všude náramně velký počet dětí. Když se ulevilo českým rodičům, když přestal ten tlak, když se, doufalo, že jest právo a spravedlnost, převedli rodiče prostě děti do českých škol.

A nyní dovolte, abych připomněl tu redukci německých škol. Také to jest zajímavé. Antoniodol v německobrodském okresu měl 33 dětí ve dvou třídách. Kdybychom takový počet dětí mohli míti v českých školách, jak by nás to těšilo. (Souhlas.) Pohled měl 38 dětí ve dvou třídách. Dobrá Voda v okrese budějovickém 146 dětí v pěti třídách atd. V Hodkovicích měli v 8 třídách 169 dětí. To jsou tedy čísla velice interesantní a úředně doložená. Račte se podívati do Prahy. Obecná škola Josefovská chlapecká měla v 5 třídách 44 dětí. (Slyšte!) v dívčí škole v pěti třídách se tísnilo 42 dětí. A nyní, když se to sloučilo všechno dohromady jsou v pěti třídách smíšených s pobočkami a mají na jednu třídu 35 dětí. (Slyšte!) To je to strašné násilí na německém národě. To tedy, vážení pánové, co se týče německých škol.

Prosím, přihlédněme nyní dále. Mluvilo se o starých dobách. Snad se tedy ten názor německý změnil v dobách nových. Snad přišlo nyní alespoň trochu shovívavosti a trochu slušnosti k nám. Dovolte uvésti případy.

V Německých Hořovicích jednalo se o opatření místností pro českou školu. Dne 16. září dostavil se tam pan dr Maršan, úředník okresní správy politické, aby vyhledal vhodné místnosti. Byl uvítán zástupem německých teroristů, kteří ho uráželi, plivali po pěni a chtěli ho přinutit k tomu, aby jim nesl v čele velkoněmecký prapor. (Slyšte!) Bylo dobře, že ten velkoněmecký prapor tedy nescházel - aspoň bylo viděti to smýšlení.

V Deštnici při zápisu do české školy Němci obsadili hostinec a nepustili tam nikoho, jen ty, kteří měli prováděti zápis, ale i těm vyhrožovali, vezmou-li papír do ruky, že je vyhází. A když oni tak učinili, Němci je vyhodili a vynesli je ven tak surově, že někteří z nich byli zkrvaveni. Tak byl provázen úřední výkon úředních zástupců Československé republiky. A pochopitelně, že chodí lidé tamější, když vidi, jak se může zacházet s úředními osobami Československé republiky, nemají odvah dáti děti do české školy a vystaviti se německé štvanici. Snad po této stránce bude dobře, když všechny tyto věci takovouto nahodilou shodou okolností přicházejí na světlo poněkud neúřední a když bude panu ministerskému předsedovi poskytnuta příležitost, aby opravdu zavedl zákon a pořádek, jak dvakráte již slíbil, spíše však na pražské ulici než do ulic ostatních.

Zelč. Tam byl prováděn druhý den zápis pod četnickou asistencí. Německý strážmistr štval a popouzel jiné a sliboval, že za tři neděle republiky vůbec nebude. Několik Čechů při tom bylo zraněno. Z práce se vypovídá a lidé si říkají: »Vždyť nemáme ochrany, vždyť pro nás zákon neplatí.«

Starkov. 5. září svolali Němci tábor proti zřízení české školy. Důvěrníku českých rodičů vytloukli okna, a když žádal o ochranu, nenalezl ji prostě nikde. Strážmistra nenašel doma, paní strážmistrová odmítla, český četník prohlásil, že proti německému strážmistrovi nesmí nic dělat. Byl potom kamenován a Němci mu vyhrožují, že zničí všechny Čechy, kteří by posílali svých dětí do české školy.

Černčice. Když se jednalo o umístění české školy, dělal německý dav demonstrace za vedení bývalého starosty. Nápis »česká škola« byl zamazán kolomazí a pod nápisem namalovány nemravné obrazy. Kapli nechtěli otevříti a když se žádalo o klíče, tu německý strážmistr nařídil školnímu inspektorovi že musí s ním dříve mluviti německy, chce-li, aby mu klíče opatřil.

Žihle u Podbořan. Jednalo se o znemožnění místností pro českou školu. Obecní správa odepřela na rozkaz úřadu propůjčiti místnosti pro školu, které loňského roku již používala a prohlásila, že neuposlechne rozkazu politické správy a když se dostavila úřední komise, zvonilo se v místě na všechny zvony, troubily se signály, »Wacht am Rhein« se zpívalo a konečně celá komise musela odtamtud odejíti s nepořízenou. Kde při tom ovšem byly chráněny zákon a pořádek, není mi v tomto případě jasno.

Řež u Podbořan. Okresní správní komise z Jesenice strhla pečeť na dveřích místností, kterou tam daly úřady, a otevřeli i svou vlastní nepovolenou školu.

Libín u Podbořan, Němci odepřeli vyhověti žádosti politické správy o místnosti, strhli české vyhlášky a ohrožovali českého učitele, tak že musel utéci. Jsem zvědav, jakým způsobem bude v tomto případě chráněn pořádek a zákon.

Jesenice u Podbořan. Tam zahájen byl přímo vyhlazovací boj hospodářský proti české menšině. Nechci se zdržovati u všech těch případů zvláště, a uvedu z toho jediný konkrétní případ. Nechci mluviti také o případě všerubském, kde naznačili Němci úctu k zákonu tím, že když odcházela úřední komise z místa postavili se všichni do špalíru a ukázali ji obrácenou frontu patrně na projev úcty k úřednímu výkonu. Přecházím pouze k případu tachovskému, kde se jednalo zase o úřední výkon, kde tito úřední činitelé byli očekáváni přímo již na nádraží, patrně za účelem vítacím, kde okresní školní inspektor byl sražen hned přímo z vagonu po schůdkách dolů a tachovský učitel za ním, kde místní důvěrník český byl po ulici přímo kamenován a udeřen do, hlavy kamenem, kde příslušné listy místní s největším klidem, s pravou nonchalancí vše to mohly svobodně a plně ohlašovat, kritisovat a uvádět, ale naprosto jsme nepozorovali, že by býval v tomto případě chráněn zákon a pořádek. Vážení pánové, zdá se vám, že jest skutečně potřebí chránit zákon a pořádek a smíme si to říci, ta trpělivost českého lidu jest opravdu příkladnou. Snad kdybychom se s pány sešli v soukromí, snad by to uznali také, protože pochybuji, že by nalezli jiný národ, státotvorný národ, který by si něco podobného dal líbit a nehledal odezvy. Já jsem se snažil nalézti podobný příklad, ale nenalezl jsem to ani u anglického národa, ani u francouzského, ani u Severoameričanů. Ti čest svého národa, právo svého národa dovedli docela jinak hájiti, než jak hájíme my. Vážení pánové! Jeden apel byl tu vznesen, já se cítím příliš Čechem, než aby na mne neúčinkoval, na »Feingefühl« nás, jako vítězů, abychom my popřáli pánům to potěšení, míti sochy a podobná zařízení podle své vlastní libosti. Nemohli bychom snad spíše žádati od jemnocitu německého, aby zbytečně neprovokoval, aby poněkud na nějakou dobu dovedl své city skrýti a zkoušeti sám ve svém nitru, trochu se přeroditi a přepracovati? Což nutno žádati jen od těch teplických, chebských, kteří byli léta utlačováni, pronásledováni, týráni, jenom od nich se má žádati zvláštní Feingefühl k citům Němců, kteří se pořádek ještě holedbají, jakoby byli vítězové a jakoby byli neprohráli bitvu na Marně a celou čtyřletou válku. Vždyť v této chvíli se nám dokonce vyčítá, že legionáři mají tam dostati pozemky. Ano, já se přiznávám, mají tam dostati pozemky, a bylo by to smutné, aby pozemková reforma končila snad tím, že pro obránce svobody českého národa, pro budovatele samostatného českého státu nedostalo se pozemků na české půdě. (Výborně!) To přece bychom si ještě něco podobného vyprosili, aby to bylo pokládáno za urážku německého národa. My se pořad cítíme ve svém, jako jsme se cítili, a nedáme si na to svoje nějakým způsobem sáhnouti. My si budeme zakládati tam, kde jest toho potřebí a kde je pro to zákonný podklad české školy a nebudeme se ohlížeti na to, že páni nazývají ta svoje místa německými místy. Ať nevyvolávají duchů, ať si nevzpomenou, jakým způsobem se stala ta místa německými, jakou krvavou a katanskou prací se stala německými. Jako pomocníci katanovi sem přišli a jako pomocníci katanovi se tam usadili. To jest jejich historie. Nechtějte nám to připomínati. My bychom sami o tom rádi nemluvili, ale vaší vinou se stane, budeme-li o tom musiti mluvit. (Souhlas.) Nuže, to jsou české školy a čeští lidé a pro ně bude musiti býti vykonáno to, co zákon a povinnost naše národní káže.

Dovolte, abych teď aspoň trochu a docela upřímně - a pánové, kteří mne znají, vědí, že je to upřímné - několik slov promluvil k nám do českého tábora. Co řeknu na začátku, není omluva, ale přece jsem ze zdvořilosti povinen, abych reagoval na věci, které se zde pronášejí. Když to řekl pan kolega prorektor německé university, nedivil jsem se tomu nijak, ale byl také přítel dr Soukup mezi těmi, kteří vyčítali tábor na Václavském náměstí a kteří vyslovili... (Sen. Havlena: To se rozumí!) Počkejte, pane kolego, nechte Němce mluvit, oni to obstarají za vás.

Tedy, pánové, musím o tom též mluviti a tu myslím, bude-li se kdy jednati ačkoli vypadal jsem jako obviněný - o české školství a o hájení českého práva, s klidným svědomím budu zase státi jako obviněný, neboť, pokud budu živ, nedovolím, aby se kdo dotýkal cti a prospěchu českého národa. Nebudou-li hájiti jiní, budu to hájiti třeba já poslední, ale budu to hájiti, a vím, že poslední nebudu, drahý pane kolego, budete to vy s sebou, kteří to budete hájiti. Vždyť v těch slovech dr Soukupa byla plno téže české bolesti a těžkých obvinění a výtek, jenže přišly právě poněkud pozdě, měly přijíti o nějakou chvíli dříve. A to, vážení pánové, bych rád upřímným způsobem řekl vám, či nám všem. Mohli bychom zde kriticky rozebírati vládu minulou, předminulou a nynější, mohli bychom říci, co všechno jíž udělala a co vše, bohužel neudělala. Ale mám dojem, že musíme cítiti ještě větší zodpovědnost další, že snad jsme všichni měli býti pozornějšími, naléhavějšími, měli jsme tak občas zapomenouti těch stranických nesnází, těch bojů často bolestných a zarývajících se, které mezi stranami byly a měli jsme mysliti, že velmi často byl ohrožen celý náš národ bez rozdílu. Potom bych tak toužil, aby každá strana sama u sebe uvažovala a zanechala bojů, a pak jistě nastane to, že všichni dohromady také těmto velikým našim otázkám národním věnujeme pozornost.

Pánové, nekalme si obraz různými falešnými představami. Prosím vás, nemysleme si, že se jedná o nějaká buržoasní hnutí. Tím bychom to všecko snižovali. Zde se jedná přece o lidi vaše, nejvlastnější. My tam na severu nemáme času, abychom rozeznávali mezi českými socialisty, sociálními demokraty a anarchisty. To jsou všichni Češi a dobří Češi a o jejich dobro a podstatu jejich života tam jde. Ti se tam bijí, nikdo to do nich nevnáší, oni přicházejí často zoufalí volat o pomoc a nechápou, co my to zde v Praze děláme, že nemáme pro ně smyslu a necháme je tak odstrčené, zapomenuté a ubohé bez jakékoli pomoci, i bez té pomoci skutečného zákona.

Vážení, o naše lidi se jedná a nemysleme si, že by někdo na celém širém světě stačil českému člověku vsugerovat nějakou zášť a nenávist, nám opravdu českým dobrákům, kdyby se o to nepostarala nenávist nepřátelská.

Vážení pánové! Byl to také přítel dr Soukup, jenž vzpomenul třístého výročí Bílé Hory i všech těch hrozných následků jejich. Jen mnohou ledabylostí a mnohou polovičatostí, značnou neopravdovostí mohlo dojiti k tak strašlivé pohromě. Velký exulant náš v »Kšaftu«, kde pronáší to méně známé, tak úchvatné žehnání českému národu, s nímž se loučí, volá na konec: »Živ buď, národe, posvěceny v Bohu, neumírej, muži tvoji nechť jsou bez počtu.« A my, když šeptáme to žehnání znovu, opakujme si to hlavní a podstatné: Muži tvoji, pevné mys i, odhodlané silné mysli, ti nechť jsou bez počtu a na stráži nové svobody československého národa. (Výborně! Potlesk.)