Dále máme oděv, obuv, prádlo. Zde se platí daň z obratu, daň luxusní. Zde nekyne žádná vyhlídka na zdroj daní. Osvětlení a otop jsou také zdraženy a pak máme ohromné daně z uhlí. Musíme se snažiti, aby daň z uhlí byla odčiněna, poněvadž je pro konsumenta téměř nesnesitelnou, poněvadž nejen přímo zdražuje otop, ale nepřímo zdražuje také všecky výrobky. A tu neběží jen o konsumenta, nýbrž také o to, že každá daň, která napřed před skončeným výrobním procesem se položí na tu výrobní cestu, tlumí tu výrobu, a jest lépe, když jest uvalena daň na výrobek, když je již hotov a když se jaksi z něho něco vezme. Kdybychom brali tuto daň napřed, nemohli bychom výrobu řádně prováděti. Tato daň by tlumila výrobu a ohrožovala by naši konkurenční schopnost s cizinou Naše železárny nejsou schopny konkurovati s německými. Můžeme zkoumat, do jaké míry jsou otázky dopravní, mzdové a jiné vinny tím, že určitá odvětví nejsou konkurence schopnými, poněvadž při státě exportním je to smrtelná rána. Jsme zde jako ve skleníku při té umělé prohibici a náš export by nemohl trvale žíti, poněvadž jsme exportním státem. Kdybychom byli státem importním, udělali bychom to, jak bychom chtěli, ale my jsme odkázáni na to, že budou bráti lidé naše výrobky a nezbude než otevříti hranice. Doufejme, že v dohledné době budou konsolidovány naše hospodářské poměry také v našem sousedství. Pokud nebude konsolidováno Polsko, Rusko, Balkán atd., nemůžeme trvale hospodářsky býti konsolidováni. Nebudeme textilie posílati do Anglie, poněvadž je přesaturována textilním průmyslem, nýbrž do zemí, které nemají textilního průmyslu, ale v těchto zemích na východě a jihu budeme musiti konkurovat s Německem, se západními státy a Amerikou a tázati se, co nám vadí, můžeme-li anebo nemůžeme-li konkurovati, - v té otázce přijdeme k naprosté nutnosti. Možná, že to vyvolá u nás krisi, ale bude to krise, jaké se nemůžeme uchrániti, poněvadž v našem státě průmyslovém musí býti export a tudíž konkurenční schopnost, a tu přestává sentimentalita, musíme k tomu přistoupiti, toho vyžaduje solidarita našeho hospodaření - to jest daň z uhlí.

Nyní přijde byt. Na byt se vydávalo v normálních dobách 20% a na osvětlení a na otop 5%. Dnes to je naopak. Dnes osvětlení a otop stojí 20% a na byt se vydává 5% v důsledku toho, že činže nestouply a valně se zvětšily náklady na osvětlení a otop.

Tedy prosím, kdybych vám, pánové, měl vykládati déle o finančních plánech ministerstva financí, musil bych vyjíti z rovnováhy. Teprve finanční rovnováha nám umožní, abychom z ní vycházejíce se rozhodli a řekli, zda státní příjmy v tomto složení zůstanou nebo mají býti radikálně měněny. Přestavba státních financí se může státi, na okresy jsem vzpomněl také, mají distribuovány určité procento daní z obratu, ale u nich krise není tak zlá. Čeho potřebují, to nejsou tak ohromné miliony, to jsou nějaké statisíce, to není tak strašlivé, ale musí se omeziti na udržování, veliké podniky nyní dělati nemohou, musí míti strpení.

Od rovnováhy vycházejíce můžeme teprve pomýšleti na vybudování státních financí, ale pravím, hned. Trvalá reforma státních financí není možná jinak, než když bude naše hospodářství trvale v klidu. (Tak jest!) Trvalá reforma státních financí není možná, než když budeme míti definitivně správní strukturu státu hotovu, a tato reforma nemůže se dělat tak, že ji dnes vymyslíme a zítra usneseme, nýbrž povlovným přebudováním. Ta budova se nestrhne a nepostaví najednou, nýbrž cihla za cihlou se bude obnovovati a nahrazovati, poněvadž musí býti jistá kontinuita. Přijdeme s celou řadou reforem. Mluvil jsem o dani dědické, o dani z vodních sil. Až budeme míti konečně dávku z majetku, přineseme osnovu zákona na daň z majetku, jako doplnění, jako jest to již v cizině a na Slovensku. Jest to nepatrné procento jako doplnění příjmů fundovaných majetkem. (Německý výkřik: A na válečné půjčky nemáte peněz?) Prosím, té otázky se také dotknu. Přineseme reformu daně výdělkové. Pánové vidí, že daň výdělková jest daní kvotovou, jest kontingentována. Kontingent byl zrušen, aniž by byl něčím nahrazen a poplatník jest vystaven do jisté míry libovůli státních orgánů. Nikde není řečeno, jaké procento výnosu má býti zdaněno a kolik má daň úhrnem nésti, a to potřebuje nápravy. Učiníme daň kvotovou a rozšíříme na podnikání veškerého druhu s vyjmutím pouze oněch podniků, které pracují pro vlastní spotřebu, tedy podniků kulturních.

Přineseme reformu daně domovní a její zjednodušení a rozšíření na veškeré domy. Taktéž zrušíme daň třídní, jakožto daň nanejvýš nerovnoměrnou a nespravedlivou, poněvadž se vyměřuje podle obytných místností. Ta nejhorší díra někde v dřevěné nebo doškové chalupě platí právě tak jako pokoj v zámku nebo jako v nejlepší zděné budově. K tomu se musí přihlížeti a proto bude lépe ji rozšířiti podle jiných principů, po případě hodnoty budovy. Současně chceme snížiti daň z uhlí. Přineseme též reformu daně z příjmu v sazbách celkové základny, ale ne letošního roku, až příštího, poněvadž pak provedeme unifikaci mezi námi a Slovenskem. Právě tak výdělková daň má býti reformována počátkem roku 1922, aby mohla býti provedena unifikace na obou stranách. Též daň z lihových nápojů z vína a piva, která jest vyřízena v poslanecké sněmovně a to zejména co do metody. Všecky tyto změny nejsou ve prospěch státu, nýbrž zase ve prospěch autonomních financí, především zemských. Že daň z válečných zisků přestává koncem tohoto roku platiti a že nahrazena bude daní z exportních zisků, zejména z loňského roku, kdy naše valuta stála na 4 centimech a kdy naši exportéři měli velký vývoz a neobyčejné valutové zisky, je spravedlivo, abychom také na tyto enormní zisky skočili. Vede nás k tomu zejména zavedení nové daně ze zisku, která jest úplně přichystána a bude v nejbližší době předložena poslanecké sněmovně.

Pan generální zpravodaj vyřkl jakési přání, abychom věnovali otázce valuty náležitou pozornost. Jistá věc je, že tak činíme a budeme i nadále činiti. Víte všichni, pánové, jak záchvěvy valutové na cizích trzích mají určité reflexe u nás na ceny a dokonce i na veškery sociální zápasy o mzdu atd., jak přinášejí bezzáslužné zisky a bezzáslužné ztráty. Tedy nám záleží především na stabilitě valuty. Nechci zde dnes rozváděti otázku, zda jest možno a účelno zdvihati kurs našich peněz v cizině, a zejména naprosto zamítám možnost zdvihnouti snad ji na kurs mírový, předválečný, na 100%. Kdybychom to chtěli opravdu učiniti na 50, 70, 100%, kdyby to bylo vůbec možno, tož bychom zase naproti tomu uvrhli do neustálé krise celý náš exportní průmysl. Když dnes se zvýší kurs naší koruny o několik centimů, tím přirozeně zdvihne se naše valuta, ale náš obchod jest v důsledku toho neschopen v některých odvětvích jakékoliv konkurence. A nebyl by jí schopen vůbec, kdyby valuta měla býti dále zvyšována. Ale uvésti ten exportní průmysl do krise, znamená uvésti do krise celé naše národní hospodářství. Musel by se domáhati pak přirozeně postupného snižování mezd, arciť každé toto snížení mělo by pak v zápětí snižování cen, ale ta snaha, snižovati neustále ceny mezd, uvedla by celou naši výrobu do jakési stagnace. Právě jako stoupající ceny tvoří reservu a nabádají přímo k výrobě, tak zase na druhé straně klesající ceny reservují naprosto výrobu, poněvadž ten výrobce si řekne: >Já nevím, v té době, kdy podnikám a mám takové a takové vlastní náklady výrobní, jestli budou ceny takové, že mi náklad zaplatí.< A v důsledku toho si ukládá reservu a nepracuje do zásoby, a to jest základní chyba. Žádná valutní politika nesmí býti s politikou produkční v rozporu.

Výroba jest cílem, výroba jest vlastně podkladem konsumu. Kdyby valutární politika, poněvadž peníze jsou do jisté míry věcí organisace, měla podvázati výrobu, byla by to velmi zhoubná politika. Velmi správně řekl pan profesor dr Horáček, že si nepřejeme umělého zvyšování kursu koruny, ale že především nám všem musí jíti o to, aby koruna byla stabilisována v cizině a přirozeně také i doma. Vždyť hodnota peněz není nic více než-li právě rub trhu a ten trh nám vychází z produkce a ducha celkových poměrů. My musíme doma působiti k tomu, aby ceny i mzdy a platy začaly tuhnouti, aby neustále nestoupaly. Vidíme dnes již různé symptomy pro to tuhnutí; požadavky mzdové nejsou již takové, jako tomu bylo ještě snad před rokem, 100%, nýbrž o 10, 12% atd., opravdu tedy začíná to již tuhnouti a to vyžaduje, abychom kurs naší koruny upevnili zejména za hranicemi, a to nemůžeme učiniti bez větší reservy právě zahraničních platidel. Jsme bohužel hříčkou spekulace, my se vezeme na př. s Německem, a je zajímavo, že ne velkými obnosy lze na peněžním trhu učiniti tyto přesuny koruny, ale nemůžeme se pustiti do spekulace sami, pokud nemůžeme říci, že kupujeme korunu za 10 centimů a že ta koruna sedí. Ten plán měl účel, abychom z letošních mimořádných exportů a mimořádné úrody cukru těžili, abychom získali reservu a za účelem upevnění toho kursu. Zda-li se nám to podaří, závisí výhradně na cenách cukru a jejich vývoji. (Místopředseda Kadlčák převzal předsednictví.)

Pan generální zpravodaj vyslovil zde ještě přání, abychom co možná brzy počali se splácením úroků z předválečných dluhů. Velectění pánové, i to je úmyslem vlády a finanční správy, poněvadž není pochyby, že jsme povinni také určitou část těchto dluhů převzíti, a vůči těm majitelům, že jsme pravými dědici i zároveň dlužníky a že také veškeré úroky dosud nezaplacené skutečně námi zaplaceny budou. To především předpokládá otázku, kolik jsme povinni převzíti z tohoto dluhu, což ovšem teď závisí od výroku reparační komise. My pracujeme nyní jakýsi podklad pro reparační komisi, aby otázka tato mohla býti brzy rozhodnuta, abychom mohli hned přinésti osnovu zákona do parlamentu, neboť parlament pak musí přiznati.... (Sen. dr Heller [německy]: Zatím hladem umírají drobní majitelé rent!) Prosím, račte přinésti řešení jiné; pokud nemám zmocnění, abych mohl vypláceti, nesmím vypláceti, a jestli z důvodů sociálních je zatím potřeba nějaké péče, pan kolega dr Gruber bude tak laskav a otázky se ujme, ale já nesmím vypláceti nikomu, poněvadž nemám pro to zatím žádného oprávnění a také žádné položky pro to nemám. Parlament musí se usnésti na příslušném zákoně a pak se počne s výplatou. Zda by bylo možno v jednotlivých případech sociálně závažných zatím dávati zálohy, nechci v této chvíli rozhodovati; to nepatří mně, to patří do jiného resortu.

Chci jenom říci, mám-li peníze na válečnou půjčku nebo ne. Já jsem člen vlády úřednické a mohu jen jednu věc říci: My jsme pouze vykonavateli politické situace jisté taktiky parlamentem vytvořené, a na čem se politické strany usnesou, to já budu bezpodmínečně vykonávati. Já nejsem žádnou překážkou k uskutečnění nějakých smluv, ale naopak fedrovatelem, jsem pouze uskutečňovatelem vůle politické, parlamentu a senátu. Je veliký omyl, když mně lidé píší spousty dopisů, když mně píší, abych to udělal tak či onak. Nemohu říci, já to udělám jinak, nemám té možnosti, a chtěl bych to říci nahlas, aby tisíce lidí to slyšelo, kteří každodenně píší výhružně a vraždit chtějí. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: My nečiníme vás osobně zodpovědným!) To není, prosím, moje zodpovědnost. Já jsem šel v příčině půjček dále, než rozpočtový výbor, rozpočtový výbor to zamítl. Já jenom mohu ukázati cesty, kde by bylo možno zmírniti tvrdosti, které se zde nebo onde objevují. Pochybuji, že bude možno od základního principu této věci upustiti. Pouze tvrdosti je možno na tom neb onom místě zmírniti. Takové možnosti jsou, jsem ochoten politickým stranám učiniti o tom výklad, kde to možno je. Musím jim ponechati, aby se o té věci dohodly, kde to chtějí nebo nechtějí učiniti. Ne, že by stát nemohl snésti o 10 milionů více nebo méně, o to neběží. Ale věc se stala politickou a já nemohu říci nic jiného, než co jsem řekl jako člen úřednické vlády.

Velectění pánové, takový plán hospodářský, který jsem podal ve formě rozpočtové, předpokládá, že bude opravdu klid, poněvadž musíme dobře problém finanční a hospodářský od sebe lišiti. Co je to hospodářský problém? To je problém, který nám praví, zda a do jaké míry se může obyvatelstvo toho kterého státu uživiti. Když se podíváte na Vídeň, na těch 12 miliard deficitu, který má tato maličká země s tou vodnatelnou hlavou dvoumilionové Vídně, tam to není problém finanční, ale hospodářský. Prostě nesnese stát s 6 miliony obyvatel hlavní město o 2 milionech. To jest trvale nemožné bez základní změny celé organisace hospodářské. Vídeň jako taková byla možná jakožto hlavní město veliké říše, ale nikoli jako hlava 6milionového státu. Tam je to problém především hospodářský. Ti lidé se nemohou dobře uživit. Jestliže jedenkrát v zemi ta hospodářská otázka je zodpověděna kladně, jestliže máme pramen, abychom se uživiti mohli, pak věc finanční není věcí hospodářskou, je otázkou organisační. Ale jiný problém je to u nás. Organisace finanční jen tenkrát se zdarem může pracovati, když to doma jde. Ne přirozené zdroje jsou to, které národy činí bohatými, ale práce. Rusko je bohatá země svými přírodními zdroji, ale je chudá, poněvadž se tam nepracuje. (Souhlas.) Halič byla tak úrodná jako Morava, ale podívejte se tam na ty bídné chatrče a podívejte se na Moravu, jak to tam vypadá. Ne ta půda udělala Moravu bohatou, nýbrž člověk to byl. To je zásadní rozdíl. Tak je tomu také u nás. Představte si, že by sny těch lidí, kteří jsou dnes při činu, byly uskutečněny, že těch 30.000 vagonů mouky, které musíme dostati z ciziny, bychom nedostali; hned v lednu by začal hrozný hlad, hrozný mor, ten indický, poněvadž my se nemůžeme sami vyživiti. Surovina textilní, které potřebujeme, abychom se oděli, v tu chvíli by byla zaražena, poněvadž by nic k nám nepustili, a čím bychom se pak odívali? Jest marné dělati sny a neviděti jejich realisaci. Byl jsem upozorněn jedním panem senátorem, proč chtějí socialisté býti internacionální. Poněvadž prý viděli, že všechny snahy a všechny plány socialismu se dají uskutečniti jen internacionálně, že nemůže býti v každé zemi utopie uskutečněna, poněvadž ty které země jsou jiného názoru a zejména v takové zemi, která jest odkázána na cizinu svou výživou a svým vývozem, která nemůže bez ciziny vyráběti. My snažíme se o blaho této země, o blaho tohoto národa, nejsme velkokapitalistický národ a nemáme ve svých řadách velkokapitalisty, abychom dělali politiku velkokapitalistickou, my chceme dělati socialistickou politiku také ve financích, ale to všechno vyžaduje, abychom dělali sociální politiku. O těch, kteří tak jednají, platí, co řekl kdosi: to jest jedno, jestli kůň proto padne, že příliš mnoho táhne, anebo proto, že málo jí.

Musíme hleděti, aby bylo vše netoliko správně rozděleno, ale aby se to dělo bez újmy produktivnosti. Chceme uskutečniti svou nezávislost na cizině, a když ji budeme míti, až budeme neodvislí, pak nikdo cizí nás nebude komandovati jako dnes.

Přál bych si, přátelé, aby republika si zachovala plán finanční, který si předložila, a k tomu potřebuje klidu, pořádku a práce. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Přistupujeme k všeobecné rozpravě. K slovu přichází pan sen. Niessner. Uděluji mu je.

Sen. Niessner (německy): Slavný senáte! Podařilo se vládě pěkně upraviti státní výkladní skříň. Předkládá nám takřka aktivní rozpočet, tudíž ideál pro stát. Táži se nyní sama sebe: kdo má býti klamán tímto zdánlivým aktivním rozpočtem? Snad cizina? V cizině přece jsou také lidé, kteří dovedou počítati a přezkoušeti rozpočet. Snad my? My přece známe věc a víme, jak v pravdě stojí. Snad chce se vláda sama klamati o pravém hospodářském, finančním a politickém stavu státu? Nechci zde zkoumati, jakými prostředky se došlo k tomuto tak zvanému aktivnímu rozpočtu. Bude úlohou našich řečníků ve speciální debatě, aby ukázali, že této aktivnosti rozpočtu dosaženo bylo utažením a přiškrcením velice důležitých položek, zkrátka způsobem, jejž sotva by bylo lze označiti správným. Přihlédneme-li však k věci blíže, nedáme se tímto pěkně přičísnutým rozpočtem nikterak klamati o tom, jak věci v pravdě jsou, a shledáme sotva příčiny k spokojenosti.

Prosím, dámy a pánové, vězíme nepochybně v těžké krisi, v krisi, o níž nelze říci, že by to byla jednoduchá politická, vládní krise; jest to spíše krise státní. Půl roku po sestoupení prvního zvoleného parlamentu v tomto státě máme vládu úřednickou. To přece jest jasným symptomem pro to, že stát jest nemocen, poněvadž není možno, aby z obou sněmoven utvořena byla vláda parlamentní a zajisté ještě po dlouhou dobu to bude nemožno. Ale nejen to. Každé hlasování, k němuž zde, obzvláště ve sněmovně, dojde, přináší potíže. Stát a parlament jsou neustále přímo zmítány horečkou a všechny známky při těchto jevech mluví pro to, že jest nám činiti s věcí mnohem větší nežli s jednoduchou politickou krisí. Máme před sebou poměry, kteréž především panující strany - myslím tím české občanské strany - měly by velice nabádati k přemýšlení. Shledávám, že o věcech, jak ve skutečnosti jsou, tyto strany příliš málo přemýšlejí. Kdyby o tom skutečně přemýšlely, musely by sobě především uvědomiti, že toto umělé vybičování nacionalismu, jak je u nás provádějí české občanské, česko-nacionální strany, jest neštěstím pro stát, že toto vylicitování v ohledu národnostním u českých stran jest osudným, a že bychom měli - ostatně zcela ve smyslu právě vyslechnutých vývodů pana ministra financí - mnohem důležitější věci na práci a že především urovnání cest k hospodářské práci jedině může přinésti státu a lidu prospěch. Jest však tomu tak, že české občanské strany bohužel stále ještě jsou postiženy vítěznou psychosou, že stále ještě žijí v téže ideologii, ve kteréž žily před převratem. (Německý výkřik: V myšlence odvety!) Nejen tato myšlenka odvety jest to, jest to u nich stále ještě táž politika, kterouž dělali dříve ve starém Rakousku, děláte alespoň stále ještě tak, jako byste byli utiskovanými a ostatní utiskovateli. Myslím, že se zde děje nevýslovné zlo, shledáte jednou teprve později, jakou spoušť působí takovéto pojímání věcí. Kdybyste byli svědomitými vůči sobě, státu a všem národům, kteréž tento stát obývají, pak museli byste učiniti především jedno: přivésti své noviny k rozumu. Vaše noviny řádí jako býk v obchodu s porcelánem. Jest neslýchané, co dělají. (Sen. dr Heller [německy]: Také někteří senátoři!) Nejen noviny, také někteří senátoři a poslanci. Pánové, Bismarck vyslovil jednou velmi moudré slovo. Pravil: Každý národ musí jednou zaplatiti okna, kteráž jeho tisk rozbil. Nezměníte-li ducha tisku a ducha své politiky, nepřizpůsobíte-li dnešním změněným a zcela odchylným mocenským poměrům svou náladu, bude také váš národ museti jednou zaplatiti okna, která rozbíjejí váš tisk a vaši politikové, kteří bohužel tak neodpovědným způsobem jednají. (Sen. Smrtka: To byste si musili dříve opatřiti několik sklenářů jen pro sebe!) Se vtipy, pane kolego, se přes tyto vážné věci nepřenesete. Není to bohužel vtip, nemohl jsem ho ani jako takový pojmouti. (Sen. Smrtka: Jak si může dovoliti člověk tak nacionální, jako je Němec, mluviti o nás, že nejsme nacionální?) Prosím, pánové, jste přece zvyklí všechna varovná a napomínající slova odmítati s výsměchem; nedivím se také, že tak činíte v tomto okamžiku. Pravím vám však ještě jednou, neměli byste zárodky možnosti dorozumění zadupávati. (Souhlas na levici.)

Stojíme zde před parlamentárním vyřízením rozpočtu a jest tím českým stranám souzen úspěch, jak ve starém Rakousku po desítiletí nebyl možným. Staré Rakousko muselo se přes desetiletí spokojiti rozpočtovými provisorii; mělo často dvě až tři rozpočtové debaty za rok. Nikdy nedošlo k řádné rozpočtové debatě, k přesnému zkoumání státního hospodářství. Nemyslete si, že jest vaší zásluhou, že můžete svůj rozpočet zde v pořádku dojednati. Jest to zajisté také zásluhou oposice, která se držela v umírněných mezích. To byste měli uznati. Neměli byste přivoditi poměry, které oposici později ženou do nálady zcela jiné a které vám připravují podobný osud, jako panujícím stranám ve starém Rakousku. Pánové, využijte tedy včas možnosti k dorozumění.

Kladete přece tak velikou váhu na vážnost státu v cizině, že jste do rozpočtu pro ministerstvo věcí zahraničních zařadili velikou položku pro propagandu v cizině. Vydáváte pro to dosti mnoho peněz. I filmy a fotografie dáváte do služeb této věci, noviny, brožury a pod. Chcete při tom veřejnosti v cizině vysvětliti, že nejste tak špatní jako vaše pověst. Ale prosím, když váš tisk dále tak jedná a když necháte jisté, zde bohužel stále ještě neodpovědné, osoby tropiti svou, řekne se v cizině brzy vůči vaší propagandě: >Obžalovaný popírá, ale obžalovanému nelze věřiti<, a všechny peníze, jichž pro tuto propagandu používáte, budou vyhozeny marně.

Na příklad v oboru školství je hrozné, co se zde děje. Slyšíme-li pány zde anebo mluvíme-li s jednotlivci, slyšíme často tak klidné a rozumné názory o tom a každý ujišťuje, že nechce poškozovati Němce v jejich možnosti rozvoje, a přece vidíme, že se zavírá škola za školou. (Sen. dr Mareš: Kolik pak mají děti? To nikdy neřeknete; řeknete jenom to, kolik bylo škol německých zavřeno, ale neřeknete, kolik v nich bylo děti!) To už řeknu, pane kolego. Jsme rádi ochotni sesednouti s vámi a zkoumati a přesně zjistiti, kolik našich škol bylo zavřeno, jež mají mnohem více dětí, nežli školy, které vy zřizujete, pro kteréž se vám jeví dostatečným počet dětí, jenž u nás nestačí. Ale prosím, chci vám něco říci: Nečiním vás nikterak za to odpovědným osobně, neboť prohlašujete často, osobně alespoň vždy, že naprosto nejste pro to, aby se zavíraly školy, které mají dostatečné množství dětí. Ale děje se tak přece, snad bez vašeho vědomí. Víte, co jest toho příčinou? Že necháváte ve státě působiti a řáditi člověka, který vám jest na obtíž, a to jest pan Metelka. S >metelkovštinou< v tomto státě má se přestati ve vašem vlastním zájmu. (Souhlas na levici. - Sen. dr Mareš: Ten bude trvati dále, poněvadž si počíná spravedlivě. Ten se nesmí tak hanobiti! - Sen. dr Herben: Kde jest pět dětí, není absolutně možno, aby tam byla vydržována škola!) Nemohu se bohužel pouštěti do polemik. (Výkřiky.) Pánové, pokusil jsem se, abych vám ulevil, vy však sami sobě přitěžujete, když se s metodami pana Metelky ztotožňujete.

Pánové, politická pasivnost státu jeví se však také v jiném oboru. Praví se, že máme před sebou demokratický stát. Domnívám se, že nestačí, abychom desetkrát za den brali do úst slovo >demokracie<. Nestačí také natříti poštovní schránky modro-bílo-červeně, aby se nám uvedlo v paměť, že již nežijeme ve feudálním monarchistickém Rakousku, musí se státi více. Jsme ubezpečováni, že jsme čistá a pravá demokracie, poněvadž máme moderní právo volební. Ale prosím, nestačí přece k zavedení demokracie, aby jen volební systém byl změněn, nýbrž k pravé demokracii jest také potřebí změny celého duševního směru národa, a v tomto oboru přestavba, vývoj, demokracie ve skutečnosti ještě sotva začaly. Co spatřujeme stále ještě vedle tohoto moderního volebního systému? Staré rakouské zákony v plné platnosti. V plné platnosti jsou též předpisy konfiskační. Pánové, starý rakouský tak zvaný >prügelpatent< stále ještě působí, naše noviny stále ještě jsou konfiskovány podle objektivního řízení. (Výkřik: To jste zavedli vy!) Ale, pane kolego, vystavujete si přece vysvědčení chudoby, tvrdíte-li, že my jsme to ve starém Rakousku zavedli, my, kteří po desetiletí jsme bojovali proti těmto zákonům vášnivě, neústupně a neustále. (Sen. dr Heller [německy]: Vy jste byli již ve starém Rakousku podporou reakce, vy jste se docela nic nezměnili!)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, neračte řečníka vyrušovati. Prosím o klid. Pane řečníku, račte pokračovati.

Sen. Niessner (pokračuje): Poukazujete-li stále na to, že my jsme to ve starém Rakousku zavedli, radil bych vám, čtěte jednou protokoly staré říšské rady, čtěte řeči jednotlivých pánů, kteří obzvláště jsou zde v senátě, jak podporovali reakcionářský systém, jak vy jste byli sluhy a nosili vlečku tohoto Rakouska, jak právě vy jste pomáhali státu svými reakcionářskými opatřeními. (Hluk. - Sen. dr Mareš: Kde jste vy byli, pánové? My jsme byli na svých místech. - Sen. dr Stránský: Toto nám vyčítáte? Každý Němec byl skorem císařským radou!)

Místopředseda Kadlčák: Pane doktore Stránský, nemáte slova!

Sen. Niessner (pokračuje): To se ani nemá popírati. Opírám se zde jenom útoku, že jsme to byli my, kdož staré Rakousko nějakým způsobem opírali, i poukazuji jen na to, že právě řečníci vaší strany to byli, kteří podporovali reakcionářská opatření. Máme stále ještě starý zákon spolkový a shromažďovací... (Hluk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid. (Sen. Luksch [německy]: Českým předsedou byli jsme vypuzeni z parlamentu!) Neračte řečníka vyrušovati. Pane řečníku, račte pokračovati.

Sen. Niessner (pokračuje): Jste tak nedůtkliví, že při každém slově, kteréž se pronese a kteréž zajisté nemusí býti agresivní, stanete se již tak nervosními. Máme nejen staré zákony, dle kterých se úřaduje a vládne, měli jsme nejnověji také výminečný stav a naposled dokonce i stanné právo. Pravím, takovýmito prostředky stát ovládati, není žádným uměním, výminečným stavem a stanným právem, a čtěte, co italský státník Camillo Cavour pravil o tom, kterou bytost ze zoologie dokonce pokládá za schopnou, aby takovýmito prostředky stát ovládala. Ne, pánové, tak se nesmí vládnouti. Netoliko, že to není umění, nýbrž jest to zločin proti státu, vládne-li se takto, nechá-li se dojíti k domněnce, že takovýmito prostředky lze vládnouti. Pokud se týče stanného práva, prohlásil zde včera pan ministerský předseda, že jest ochoten nenechati je ani o hodinu déle v platnosti, nežli jest nevyhnutelně potřebí. Domníváme se, že tato hodina dávno přišla. Žádáme, aby stanné právo bezodkladně bylo zrušeno. (Souhlas na levici.) Chvějeme se při pomyšlení, že tímto stanným právem po případě nevinní, kteří se dopustili nějaké maličkosti, mohou přijíti pod šibenici. Jest to strašlivý prostředek, jenž ani o hodinu déle nemá zůstati v platnosti. Pánové, promluvím zde ještě slovo rozvahy. Stanné právo, šibenice a žalář nejsou prostředky k potírání komunismu a bolševismu. (Souhlas na levici.) Prohlašuji zcela otevřeně, že nejsem bolševikem, že nejsem komunistou. Ale pravím vám právě proto, zabraňte tomu, aby lidé ušetřeni byli této politiky zoufalství, jakou jest bolševismus, aby jich poměry přímo nevháněly do náručí této politiky. (Sen. dr Mareš: Jak to přijde, že máte najednou takovou starost o ten náš stát?) Nemám veliké starosti o váš stát, buďte bez obavy, to není mou největší starostí, starám se o dělnictvo, vystupuji v zájmu dělnictva. Ale pravím vám, pánové, že stanné právo a šibenice nejsou prostředky, aby se tomu zabránilo. Vláda musí, chce-li tomu zabrániti, aby se lidé nepřiklonili k této politice zoufalství, sledovati především dvě vůdčí myšlenky: Především nesmí obyvatelstvo pozbýti vědomí, že právo a zákon existují, a krutost doby nesmí vždy postihnouti jednoho, kdežto druzí jednají bezmezně a bez překážek dle zásady: >Obohaťte se! Po nás potopa!< Tak jest tomu dnes. Pocit, že zákon a právo trvají, dnes neovládá a s druhé strany krutost doby postihuje skutečně pouze veliké masy nemajetných, kdežto s druhé strany vidíme, že malé množství majetných netoliko že není dotčeno tímto těžkým nedostatkem a tímto strádáním, nýbrž že se jim vede skvěle. Druhá zásada, dle níž vláda jednati musí, jest, že obyvatelstvo nesmí ztratiti víru, že užívání a provádění ústavních práv jest marné, že parlamentem ničeho nelze dosáhnouti. Tak tomu však dnes jest. Ohlédnete-li se po činnosti parlamentu v posledních osmi měsících, rovná se činnost tato nule. Zajisté jest z velké části toho vinna sabotáž panujících občanských stran, která zabraňuje, aby ničeho nebylo měněno na poměrech, které způsobují obohacení majetných tříd, a aby v sociálně-politickém ohledu dosaženo bylo nějakého pokroku.

Pánové, slyšeli jsme mnoho slibů, slyšeli jsme také nyní krásnou řeč, která ovšem

spojena byla s ohlášením různých nových daní, ale neviděli jsme posud vůle a činu, a pravím vám ještě jednou: Nedělejte z lidí zoufalce. Je tomu dnes bohužel tak, že se nesmíme diviti, když si dělnictvo zoufá. Dělník obdrží svoji mzdu... (Sen. dr Mareš: Co pak úředníci? Ti vaši dělníci jsou dobře opatřeni. My úředníci, já k nim také patřím, my jsme se neobohatili!) Míním pod slovem >dělníci< pracující stav vůbec, samozřejmě také úředníky. Nemusejí nemajetní, nemusejí dělníci zoufati? Koruna den ze dne se stává méně cennou, valuta klesá. Každé zvýšení služného, mzdy, ihned se stává bezcenným novým zdražením, novým zvýšením cen. Vím velmi dobře, že příčina tohoto zjevu sahá daleko za hranice tohoto státu, že tento zjev znamenati jest netoliko v tomto státě, ale činí se zde také mnoho, co přispívá k zostření těchto poměrů. Také stát zdražuje vše, také stát přispívá k přiostření a k vystupňování těchto poměrů. Zasedne-li dělník ke stolu, odebere mu nejen lichvář největší sousto jeho potravy, také finanční ministr zasedne s ním za stůl a béře účastenství na jeho skrovném soustu.