Stát stojí před velikými úkoly, před úkoly, které by mu měly býti světějšími nežli všechen konkurenční zápas militarismu. Není to náhoda, která nás, ženy, zde svádí s vámi, pánové, byla to nutnost doby, která nás volala, abychom se zasadily za nás a za naše děti, a my chceme tohoto volání poslechnouti se vší energii a s odevzdaností bez výhrady. Zajisté nejsou lacinou a jednoduchou věcí pro stát tyto problémy, jež jsem zde rozvinula, ale jejich provedení stalo se následkem hospodářského vývoje nutností pro stát a pro společnost. Nesmí jich býti opomenuto v době, kdy jiné státy nás daleko předhonily. Vezměte si příklad na jejich péči, pak bude množství chudých a potřebných, kteří mají právo od státu žádati ochranu a péči, s vámi spokojeno. Omezila jsem úmyslně potřebnost německého dítěte na všeobecné pole péče, poněvadž se rozumí samo sebou, že demokratická instituce musí zachovati své zásady a nesmí činiti mezi státními občany žádného národnostního rozdílu, neboť jinak stane se hříčkou národnostního šovinismu. Neboť netoliko německé, nýbrž také české dělnictvo není asi spokojeno s politikou, která se zde provádí, nýbrž mělo by ji potírati, poněvadž nemůže vyhověti potřebám vývoje. Zajisté dožili jsme se v tomto státě již mnohého těžkého zklamání a s námi veškeré dělnictvo. Ale zvláštní příčinu k nespokojenosti má žena, kteráž ve všech oborech životních pociťuje umořující jednostrannost tohoto státu.

Tisíce dělnických žen, jichž jsem zástupkyní, protestují proto dnes mnou proti politice tohoto státu, jenž ve svém zuřivém nacionalismu rdousí opatření pro blaho lidu nutná a život v tomto státě dělnictvu nesmírně ztěžuje. K tomuto bodu předložena byla resoluce, pro kterouž prosím, byste hlasovali. Dále podali němečtí sociální demokraté návrh na připuštění žen a osob mladistvých pod 18 roků k politických spolkům. V rozpočtovém výboru byl tento návrh zamítnut. Musím zde na tomto místě protestovati proti tomu, že se ženám odpírá toto právo, a táži se, kde tedy zůstává mnoho oslavovaná rovnoprávnost, kde tedy zůstává demokracie, ve všech toninách vychvalovaná. Ženám, které ve státě musejí nésti ssebou největší břemena, jest povinností dáti také stejná práva. Proto žádám slavnou sněmovnu, aby hlasovala pro návrh na připuštění žen a osob mladistvých pod 18 let k politickým spolkům. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: K slovu přichází pan senátor Ševčík.

Senátor Ševčík: Slavný sněme! Náš rozpočet obsahuje sice samá suchá čísla, nicméně dávají tato suchá čísla hodně podnětu k uvažování a ke kritice. Já si dovolím, slavný senáte, vaši ctěnou pozornost obrátiti hlavně ke dvěma kapitolám. V kapitole >Kancelář presidenta republiky< je pozoruhodný titul IV.: >Stavební správa hradu<. Neběží tu, slavný senáte, snad o výši položky 8,719.000 korun, nýbrž běží tu o význam a důležitost hradu samého. Nebude dojista v celém českém národě nikoho, tím méně mezi námi, jemuž by snad byla trnem v oku sebe vyšší položka na zvelebení hradu našeho, jenž jest přece památné místo slavné minulosti a naší samostatnosti v minulosti, a doufám, že také takovým zůstane pro trvalou budoucnost. Má-li hrad náš co nejskvěleji býti vyzdoben a okrášlen, v nové kráse býti odleskem slavné naší minulosti české, tu nesmí se zapomínati na centrum dějinného života na hradě, to jest na velechrám sv. Víta (Tak jest!), jenž s osudy hradu i s osudy národa českého nerozlučně spiat. Bez rychlé, důkladné a trvalé opravy tohoto velechrámu nebude míti obnova hradu ceny dokonalé a pravého významu ani pro svou polohovou krásu, ani pro další vývin, ani trvalou budoucnost našeho národa. (Předsednictví převzal místopředseda Niessner.)

Patříme-li na tento velechrám náš, tu v mysli naší se vynořují ty nejkrásnější vzpomínky na naši slavnou minulost. Ale zároveň můžeme čerpati z nich poučení pro přítomnost i budoucnost, abychom si uvědomili, co jest a co sluší k pokoji našeho národa a co zaručuje blaho, štěstí jednotlivce, a tak i národů. To jest, velectění pánové, předně pokoj s Bohem a jednota u víře. Ty tři na svatovítském velechrámě věže připomínají našemu národu nerozlučné a nerozdílné trojhvězdí víry, naděje a lásky, jež mají ovládati celý náš stát a v jejichž duchu má se z výšin hradu vládnouti všem třídám a vrstvám a všem národům, krásnou naši vlast obývajícím.

Než nezdá se, slavný senáte, že by tento nedocenitelný význam historické a stavitelské této památky byl v naznačeném smyslu náležitě chápán a dobře oceňován. Jinak by to bylo viděti v benevolenci hradní správy hradu na této stavbě a jednak také v benevolenci naší vlády, která jest v prvé řadě povolána k tomu, a jejímž předním úkolem jest a byla její péčí, aby do státního rozpočtu navrhla co největší položku na zvelebení této slavné, historické památky našeho kostela svatovítského, aby jedenkráte to dožebrávání se u nás o podpory na umělecké a stavitelské památky vůbec přestalo. (Tak jest!)

Doufáme, že v tomto případě můžeme, slavný senáte, spoléhati na pana presidenta republiky, jenž ve velké míře v poslední době štědrost svou projevil podarováním a podporou různých ústavů kulturních, sociálních a uměleckých v naší republice a jemužto, jakožto nejvyšší hlavě, zajisté také na srdci leží zvelebení a udržení všech našich uměleckých a křesťanských památek. Zajisté želí toho a my všichni s ním z plného srdce, že za doby naší dvouleté samostatnosti tolik krásných památek uměleckých, křesťanských a kulturních bylo jednak zničeno a zneuctěno, takže i sama cizina se nad tím pozastavuje. Docela také před několika dny sám časopis >Čas< se nad tím pozastavil a přinesl publikaci od pana architekta Kubíčka, kde s bolestí na tento zjev v naší vlasti poukazuje. Velectění pánové, připomínám slavného a u nás v Čechách známého umělce-sochaře, Francouze Rodina, který v posledním svém díle o kathedrálách francouzských si trpce do toho stěžuje, že tyto kathedrály ponechány byly ve Francii zpustnutí a v tom díle svém - to jest jako poslední dílo jeho - zvláště pamětihodná slova pronáší, která také já adresuji na ty naše - jak je nazval pan dr. Soukup - obrazoborce, který napsal tato pamětihodná slova: Víra nás, barbary, zcivilisovala, svojí nevěrou staneme se opět barbary. (Tak jest!)

A tu, velectěné shromáždění, jest politováníhodný zjev, že právě tito obrazoborci ještě se tváří u nás, jakoby nevím jaké dobré činy činili, jakoby snad samému panu presidentovi se chtěli zavděčiti, a jest smutno, zejména u nás, v naší české veřejnosti, že právě se zneužívá jména našeho pana presidenta k útokům a že se používá jeho výroků jednostranně, jichž buď jako filosof, politik anebo spisovatel v dřívějších dobách použil zvláště k útokům na nás, katolíky, ba dokonce od jednotlivců a korporací za záminku k odpadávání od církve. A tu jest v zájmu jeho cti a autority republiky, aby státní správa znemožnila to zneužívání a zneuctívání jména pana presidenta, abychom také my, katolíci, ve svém cítění, ve své úctě, lásce a povinné oddanosti k nejvyšší hlavě ve státě nebyli uráženi a znepokojováni.

Nuže, nyní dovolte, velectění pánové, abych přešel k otázce nesmírně důležité, presantní, k otázce sanace financí zemských a obecních, resp. k otázce přídělu státu zemím. Otázka tato souvisí jednak s posavadním systémem berním, jednak také s otázkou autonomie obecní a zemské. Řešení obou otázek nemůžeme v našem státě dále odkládati, obě tyto otázky jsou životními otázkami našeho státu. Mým nezvratným přesvědčením jest, že již dřívější t. zv. revoluční Národní shromáždění mělo se zabývati v prvé řadě řešením těchto dvou otázek. (Tak jest!) Nikoliv, jak včera nám pan ministr financí zde řekl, že on míní tu otázku berní reformy říditi, až prý bude u nás zavedeno t. zv. župní zřízení. Mám za to, že již pak bude pozdě. Jsem toho přesvědčení, že již dříve v Národním shromáždění tyto dvě otázky měly býti řešeny, nežli jsme přistoupili k řešení jiných, neméně důležitých otázek hospodářských, jako jest otázka reformy pozemkové a socialisace. Mám tu obavu, že právě řešení těchto dvou otázek nám tu berní naši moderní reformu, jak ji chceme míti na základě moderním, buďto naprosto znemožní, nebo ji učiní velice obtížnou. Pak otázka pozemkové reformy řeší se pouze více méně podle zásad a v duchu hesel, které jsou časové, nikoli však podle potřeby, poněvadž také ještě v otázce socialisační není u nás úplně jasno. Vidíme, slavný senáte, u nás ten politováníhodný zjev, že u producentů nejen síly, nýbrž i chuti ubývá k hospodářskému podnikání ve státě, ale zároveň i možnosti a schopnosti a síly poplatní, takže s úbytkem síly a chuti poplatní a finanční nastává nejistota v hospodářském životě ve státě, zemích a také obcích. A na druhé straně vidíme ten politováníhodný zjev, že všechna břemena uvalují se na nejširší vrstvy našeho obyvatelstva ve způsobě nepřímých daní, které - jak víte - už dnes dosahují 82 proc. příjmů v celém státě. A bude-li se tak, slavný senáte, dále postupovati u nás, pak samo sebou se rozumí, že ta rovnováha ve státním rozpočtu odpadne, a nastane-li úpadek hospodářský a finanční v našem lidu, pak nezastavíme ten úpadek hospodářský a finanční i v našem státě.

Pan ministr financí v poslanecké sněmovně i jinde, a také včera, jak jsme slyšeli, se chlubil, že docílil rovnováhy v státním rozpočtu. My zajisté přejeme mu toho úspěchu. To je zajisté nejlepší úspěch, jakým se ministr financí může chlubiti. Víme také, slavný senáte, jakou cenu naše rovnováha finanční má pro zahradničí. Tato naše rovnováha ve státním rozpočtu jest porušena velkou nerovnováhou, nebo, lépe řečeno, velkými deficity v rozpočtech zemských, okresních a obecních. Velké úkoly vyměřeny byly v našem státě nyní zemím, obcím a také okresům. Mnoho zbylo našim zemím, obcím a okresům, co mají ještě z dřívější doby doháněti. Naše finanční síly, jak země, tak také obcí, jsou dnes v té míře vyčerpány, že bez vydatné pomoci státní, bez nových zdrojů a příjmů nemohou tento úkol svůj zdolat. Státní správa i, pánové, parlament posud pro obce a pro země ničeho neučinily a v ničem jim dosud neulehčily, ba naopak, ještě se jim jejich finanční situace čím dále tím více ztěžuje. Slyšeli jste, že

podle čísel, která včera zde uváděl pan finanční ministr, jaké výše již dostoupily deficity zemí, dělá to 1 miliardu, a škoda, že nemáme ještě výpočty o tom, jaké deficity naše země mají nyní, že nyní passivní jsou v této poslední době i četné naše obce. Myslím, že to bude cifra ještě daleko větší. Tedy, ba naopak, jak jsem již pravil, finanční situace našim obcím se ztěžuje, jak na př. vidno ze stížnosti moravského zemského výboru, dle níž chystaným přenesením sídel jednotlivých průmyslových podniků do center jako Prahy nemá býti celá výdělková daň vyměřována v tom místě, kde jsou provozovny, a tudíž naše obce mají býti pozbaveny možnosti vypočítati a vybírati autonomní přirážky k této dani v místech těchto provozoven.

Pánové, to bylo za starého Rakouska, tím zvláště naše země Moravská a obce naše byly velmi zkracovány a proto již dnes zde na to upozorňuji, co se chystá a co se přímo zavádí a proti tomu způsobu novému již protestuji s tohoto místa. Jak známo, slavný senáte, měly býti podle poslední úpravy z roku 1914 a 1916 základem finančního hospodářství zemí dva hlavní zdroje, a to přirážky k přímým daním a pak úděly ze státních daní. Tyto úděly měly se poskytovati zemím dle určitého klíče z výnosu některých státních daní, jako na př. z výnosu daně z příjmů, daní reálných a z výnosu daně z piva, z inkamerované dávky z piva a ze státní daně z kořalky. Od roku 1906 však nebyly příděly vyměřeny zemím jako úděly z určitých daní, nýbrž jen jako všeobecná daň státní, čímž, slavný senáte, naše země zase velice utrpěly.

A proto tedy také ani ten příděl, který máme v rozpočtu, 175 mil. pro všecky země, jak jste slyšeli, vzhledem k tomuto deficitu jedné miliardy zajisté není přiměřenou výpomocí, které naše země potřebují. Než vzhledem k stále stoupající drahotě, jakož i také několikeré úpravě platů zemských zřízenců schodky zemské, jak jste slyšeli, tak vzrostly, že je třeba nevyhnutelně, aby se stala zásadní a základní náprava zemských financí. Dluhy zemí a zvláště obcí dosáhly takové výše, že, jak včera se již dobře o tom zmínil pan ministr financí, některým našim obcím již žádné peněžní ústavy nechtějí půjčovati. A pánové, tyto přirážky obecní a zemské dosáhly ohromné výše, takže jich nelze bez ožebračení poplatníků dále a více zvyšovati. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.)

Pan ministr slibuje, včera jste to zde slyšeli, že je dlužno se postarati, aby zemským svazům byl přikázán určitý zdroj příjmů do určitých mezí, a starati se zároveň o to, aby s vývojem vlastních příjmů hledaly svou úhradu. K tomu konci chce pan ministr financí poskytnouti za současného snížení daně z uhlí určité procento daně z převodu statků, kterážto, jak jste slyšeli, má býti dle nové předlohy o jednou tolik zvýšena, a dále pravil včera, že má být část pozemkové daně zemím přiřčena, jakož i také, že chce pamatovati, aby se zemím dostalo z té nově chystané daně nápojové, a sice z piva, jistá část a potom dávka nebo-li přirážka k dani z lihu.

Pánové, jen podotýkám k tomu, že se mně zdá, že by to bylo málo. Předně žádáme sanaci zemských financí, aby byla přidělena zemi celá pozemková daň, jakož i celá nápojová daň z piva, poněvadž víte, kdybychom se měli omezit podle slibu pana ministra, který řekl, že by snad jenom ta přirážka k té nápojové dani z piva měla být dána obcím, že za nynějšího úbytku piva proti tomu množství, jež se uvařilo za dob mírových, ty obce by z toho velmi málo dostaly. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)

My však musíme toto přislíbení, které pan ministr učinil, že chce přece radikálně přistoupit k sanaci financí zemských a obecních, s radostí uvítat a já zde prohlašuji, že je to první ministr, který skutečně se ujímá s takovou vřelostí a opravdovostí sanace zemských a obecních financí. Pánové, to včerejší prohlášení pana ministra financí má zvláštní veliký význam, a to také z té příčiny, že země mají mít svůj vlastní zdroj příjmů, čímž nejlépe se oceňuje důležitost a potřeba autonomie zemí pro stát. Škoda, že takového ocenění a porozumění pro autonomii zemí nebylo vidět v dřívějším revolučním Národním shromáždění, kdy jsme sdělávali ústavu. Kdyby tenkráte bylo více dbáno hlasu naší strany a kdyby tenkráte více jen bylo projevováno porozumění a lásky k věci autonomie zvláště na Slovensku, tu, pánové, nebyli bychom si musili stěžovati, jako dnes pan prof. Krejčí si stěžoval, také do animosity nebo nepřátelství lidu slovenského vůči Čechům. Pánové, tyto snahy by byly dávno přivedly konsolidaci veřejných poměrů a myslím, že lid slovenský by se byl utišil, a to nepřátelství, které jest tam posud, já to potvrzuji, co zde pan prof. Krejčí pravil, by bylo již dávno a jistě zmizelo. Mám za to, že přiměřené vybudování autonomie zemské a zemských sněmů s centrálním parlamentem lépe by vyhovovalo složení našeho státu s historickými zeměmi, nežli nynější dvoukomorový systém. Pánové, nechci býti prorokem. My se nalézáme ve vleklé situaci neparlamentární, nejenom vládní, ale i státní. Ale já nechci býti prorokem, ale myslím, že jedna z příčin této vleklé státní krise je náš dvoukomorový systém a že dnes nebo zítra, budeme-li chtíti, aby tyto poměry státní u nás nestonaly tou nemocí, jakou stonají nyní, že budeme musiti k řešení této otázky v tom smyslu, jak jsem naznačil, přistoupiti. Dnes naši centralisté zazlívají našim bratrům na Slovensku snahy autonomistické. Ale, velectění pánové, nemyslíte, že jsou to snahy, jak zde bylo vykřikováno, ba i psáno ve veřejnosti, že jsou to snahy uměle vyvolané, řeknu otevřeně, co se vyčítá straně lidové, od strany lidové. Pánové, tyto snahy jsou zakořeněny v duši celého slovenského národa. (Hlas: To není pravda! Výkřiky slovenských senátorů.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid.

Senátor Ševčík (pokračuje): Pane kolego, račte dovoliti. Já vás hned, pánové, rozsoudím, že tomu tak jest, co tvrdím. Dovoluji si vám, pánové, citovati to, co náš nesmrtelný Kolár v r. 1849 25. února ve svém listě známému spisovateli našemu Vocelovi napsal, který se ho tázal, jak by si přál, aby ty poměry politické a veřejné na Slovensku byly upraveny. Dovolte, abych z tohoto dopisu tato slova Kolárova vám přečetl. V tom dopise stojí: >K žádání jest ovšem, aby se i Slovensko onoho od času a vlády naší nám podávaného dobrodiní též účastným stalo, totiž rovného oprávnění národností; aby se k tomu cíli povýšilo na knížectví nebo vojevodství jako Srbi, aneb raději se spojilo s Moravou k jedné obci. Stane-li se tedy to poslední, tedy by bylo Brno středištěm národnosti, škol a literatury, s Prahou v tuhém svazku stojícím.< Pánové, vidíte, že to, co jsem vám pravil, jest pravdou. (Hluk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím nevyrušujte řečníka.

Senátor Ševčík (pokračuje): Pánové, zanechme toho centralismu, zanechme imperialismu. Pánové, žádný imperialismus se nevyplácí. To vidíme na Němcích. Centralismus, pánové, rozbil Rakousko. My musíme počítati s historickou minulostí a s historickými tradicemi našich zemí, hlavně Slovenska, s politickým vývojem a pokrokem v našem státu. Dávejte státu, co mu přísluší, ale, pánové, ponechejme také zemím, co jim přináleží (Hlasy: Tak jest!) a pak, pánové, nejlépe zabezpečíme spokojenost, ale také integritu a také i budoucnost našeho národa. Volám na konec: Historia docet.

(Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu senátorovi Smrtkovi.

Sen. Smrtka: Slavné Národní shromáždění! Rozpočtová debata poskytuje příležitost vysloviti se o tom, jakým způsobem se povolených nákladů využívá, a dává také příležitost k tomu, abychom se vyslovili, kde a jakých náprav jest potřebí a co je potřebí zdokonalovat.

Je nesporno, že velmi důležitou složkou zájmů státních jest otázka školská. Školství od národního až po vysoké je zdrojem živné síly pro stát a udržuje veškerý jeho život na výši kulturní.

Já se ve svém proslovu omezím na školství národní, jímž rozumím školu obecnou a školu občanskou, až doposud nazývanou školou měšťanskou. Ne snad proto, že by strana naše nepřisuzovala stejného a stejně velkého významu všemu školství ostatnímu, střednímu, odbornému a vysokému; naopak, strana naše prokázala již v uplynulé době, a zejména v předešlém zasedání Národního shromáždění, že má plné porozumění pro všechny kategorie školství, a tedy i pro toto školství výše organisované, má na něm zájem, jelikož valná část našeho venkova vzdělává se na těchto vyšších kulturních střediscích a odtud béře své zdokonalení náš venkov a naše zemědělství. Ale omezím se na školství národní z toho důvodu, že je třeba dotknouti se některých otázek, které pokládám za velmi aktuelní, a k těm aktuelnostem přispívá včerejší projev pana ministra financí, dra Engliše, ale hlavně to, že školství národní jest fundamentem veškerého školství a že je zároveň zdrojem a to hlavním a jediným zdrojem veškerého vzdělání našeho drobného venkovského lidu zemědělského. Naše strana má na tom veliký zájem, aby toto školství bylo přivedeno co možná k nejvyššímu rozkvětu, neboť nejširší vrstvy, největší počet stoupenců strany republikánské jsou domkáři, dělníci, jichž jest zajisté na dobrých 90 procent, kteří své veškeré vzdělání čerpají ve škole národní, a vzdělání to slouží jim po celý jejich budoucí život.

Jsme si toho velmi dobře vědomi a jsme přesvědčeni, že kulturní vyspělost našeho lidu jest základnou a oporou toho, že náš národ ukázal se býti zralým pro demokracii a pro republiku. A trváme, že tomu máme co děkovati, že naše školství národní jest vyvinuto na stupeň nejvyšší. Byl to právě náš lid venkovský, který osvědčil nejdokonalejší porozumění pro své školství národní, kteréžto porozumění se projevuje zejména tím, že v bývalých zemích koruny České není obce, není dědiny přes 4 km vzdálené, aby v ní nebylo toto kulturní, toto osvětové ohnisko, a důkazem tohoto porozumění našeho lidu pro školství národní jest i to, že docházka povinná do 14. roku se v našem lidu vžila, nalezla v něm plné porozumění a že náš venkovský lid ani nepoužívá t. zv. úlev, které k nátlaku klerikálů alpských byly v letech 80tých zavedeny. Jestliže ukázal se náš lid ze všech zemí bývalého Rakouska pro demokracii a republiku býti nejzralejším, jestliže krisi poválečnou poměrně nejklidněji překonává, jestliže v něm rozkladné živly nenalézají živné půdy, jestliže komunistický puč posledních dnů selhal a jestliže smysl pro stát, zákon a pořádek nalezl v mužstvu našeho vojska a četnictva takové porozumění, jak je osvědčil od 28. října předloňského roku až do těchto dnů, vděčíme jeho vyspělosti kulturní, založené na výchově, kterou mu poskytovala škola národní. (Senátor Havlena: Ale nestačilo by to. Musely se dělati pronikavé reformy!) Zajisté, pane kolego. Já jen argumentuji zde, že vskutku byl to náš lid sám, který přes nepřízeň Vídně a nepřízeň vídeňské vlády si tuto kulturu založil a že my na této kultuře jsme se vyšinuli tak daleko, že jsme národem státotvorným a života schopným.

Měl jsem za svou povinnost tento význam školy národní vyzvednouti proto, že ve včerejší své řeči pan ministr financí s důrazem akcentoval miliardové schodky zemských financí s poukazem na platy učitelské. A tu prohlašuji, že strana naše neváhala právě proto opětovně prohlásiti a osvědčiti, že ochotně a ráda povoluje všechny náklady na školství, a zejména na školství národní, a že jí není líto žádné oběti na jeho vybudování a zdokonalení. Zvláště pak přejeme si, aby učitelstvo škol národních bylo hmotně zabezpečeno a zbaveno tísnivé starosti o existenci svých rodin, mělo svého povolání důstojné postavení společenské, aby se mohlo s láskou a chutí věnovati svému povolání v národě, neboť učitel jest po venkově důležitým činitelem nejen ve škole, nýbrž mimo školu svou činností mimoškolskou, a proto si jeho práce dvojnásobně vážíme. (Tak jest!)

A to, co jsem prohlásil, osvědčovala naše strana nejen slovy, nýbrž i skutky, a proto za nové éry hned po převratě se zasadila o materielní zrovnoprávnění učitelstva se státním úřednictvem a soustavně a důsledně se vším úsilím se o uskutečnění tak zv. rovnostního či paritního zákona zasazovala. Proto tím trapněji se nás dotkl nedávný pokus pana ministra financí o obejití a porušení tohoto zákona.

Máme plné porozumění pro obtížné postavení pana ministra financí. Já sám z autopsie dobře vím, že pan ministr financí dr. Engliš jest dobrým znalcem poměrů učitelstva. Vím, že jest velmi dobrým znalcem našeho školství národního. Vím, že pan ministr financí jest příznivcem stavu učitelského, neboť jest mi známo, že on to právě byl, který studoval životní potřeby gážistů tím, že statisticky vyšetřoval poměry učitelstva moravského a že o tom vydal velikou publikaci. Tím více mne překvapilo, když jsem zvěděl, že p. min. financí chce rovnováhu státních financí při úpravě poměrů státních úředníků udržeti porušením zákona rovnostního a že by chtěl zmařiti to, co s takovým velikým namáháním a velikými obtížemi a za souhlasu všech politických stran v minulém Národním shromáždění stalo se skutkem.

Náš společný klub se vůči tomuto stanovisku pana ministra ohradil a učinil prohlášení, že nedopustí za žádných okolností, aby tento tak zv. zákon rovnostní byl porušen, anebo obcházen, a v důsledcích toho také člen našeho společného klubu dr. Srdínko v poslan. sněmovně v rozpočtovém výboru učinil prohlášení, že strana naše nepřipustí schválení rozpočtu, neobdrží-li učitelstvo tytéž přídavky jako státní úřednictvo, jak mu to zaručuje zákon rovnostní.

Nyní se opět tradují pověsti, že pan ministr financí usiluje o to, aby tento zákon rovnostní byl změněn. Jsem znovu zmocněn jménem strany prohlásiti, že naše strana nedá ani v poslanecké sněmovně, ani zde v senátě svého souhlasu k takovémuto pokusu. Ale já těmto pověstem naprosto nevěřím, a pokud jsem měl příležitost se informovati, mám za prokázáno, že nezakládají se na pravdě.

Pan ministr financí vyzvedl zde dále, v jaké kalamitě se octly finance zemské právě následkem úpravy platů učitelských. Nemohu nedotknouti se toho, že tu má pan ministr dr. Engliš co činiti s dědictvím, které mu zanechal jeho první předchůdce, jenž nechtěl dopustiti, aby úhrada zvýšeného nákladu na platy učitelské byla přenesena na stát, a nechtěl dopustiti, aby položka tato se octla v rozpočtu státním. Nám tehdáž nezbylo, než že jsme musili pojati do zákona ustanovení, podle kterého podle litery náklady na platy učitelské ponesou posavadní vydržovatelé školství. Ale když jsme zákon ten odhlasovali, byli jsme si všichni toho plně vědomi, že stát bude musit tento náklad uhraditi, a že nezbude nic jiného, než že budeme musit vzíti hodně velikou houbu na to, abychom tuto dubiosní položku z aktiv státních vymazali.

Pan min. financí dr. Engliš chce zjednati odpomoc tím, že hodlá sanovati finance zemské. Může býti jist, že nalezne při tom v klubech naší strany všechnu možnou podporu. Za sebe však musím říci, že bych mnohem raději viděl, kdyby místo toho přistoupeno bylo k realisaci zřízení župního, čímž by se všechny poměry administrativní podstatně zjednodušily, byrokratism omezil, autonomie by se účastí živlu laického náležitou součinností s dobře zapracovanými úředníky zdárně uplatnila. Zejména školství národnímu by velice posloužilo, kdyby ve skutek byl uveden již schválený zákon ze dne 9. dubna o administrativě školské, který na zřízení župním bazíruje. Takto, zůstane-li při autonomii zemské, při sesílení nynějšího stavu, za který se přimlouvá můj předřečník, p. kolega Ševčík, vzrostou nám z toho celkem jenom nové, zbytečné komplikace a to zvláště na Slovensku. Jest však již nejvýš na čase, aby byly zřízeny školní úřady župní, neboť hromadění aktů u zemských školních rad a jich nevyřizování ne snad po týdny, ale dokonce po řadu celých měsíců a těžkopádný byrokratický aparát zemských školních rad ochromuje a poškozuje školství národní velice.

Jest ještě celá řada jiných věcí, o kterých bych byl rád se zmínil. Je to zejména bytová otázka učitelstva, dále otázka potřeby vybavení škol pomůckami, zejména pak v nynější době překonání těžké krise uhelné, o které obšírně promluvil v poslanecké sněmovně člen našeho klubu posl. Beran. Dále jest to ubohý osud učitelek mateřských škol, je to otázka funkčních a místních přídavků správců škol, je to otázka pensistů učitelských, je to otázka dozoru ke školám, je to otázka vzdělání učitelstva, jsou to nedostatky naší statistiky školské, dále jest to nutnost zavésti jednotu do zákonodárství školského, které dosud upraveno bylo podle jednotlivých zemí, ba dokonce ještě na základě rozdílných základních zákonů, jednak rakouských, jednak i uherských. Bohužel, nutí mne však čas, který mi byl vyměřen, zejména ohledy na pány, kteří se o něj z našeho klubu mají se mnou děliti, abych ukončil, a dotknu se kratince jenom ještě čtyř věcí.

Je to na prvém místě otázka obsazování míst učitelských. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Soukup.)

Zákonem ze dne 4. dubna loňského roku byl přijat článek, kterým upravuje se otázka obsazování míst učitelských, systemisovaných na základě volné konkurence. Sestavujíce tento zákon a specielně čl. IV. tohoto zákona, jenž o obsazování míst učitelských jedná, měli jsme na mysli hrozné škody, které školství trpí tím, že při obsazování míst namnoze zavládala naprostá libovůle, že při tom rozhodovaly všeliké vlivy, vedlejší ohledy, protekce atd., což mělo ovšem za následek velikou demoralisaci učitelstva, u něhož jest si právě přáti, aby jeho charakter byl co možná nejpevnější. Do zákona toho tudíž jsme vložili ustanovení, že při obsazování míst učitelských musí býti dbáno jistých zásad, podle kterých obsazení se díti musí, a že tu musí býti na prvém místě přihlíženo k služebnímu stáří, ke kvalifikaci, k poměrům rodinným a ještě k dalším okolnostem ostatním. Zvláště však důležitým ustanovením zákona toho jest, že nemůže být učitel služebně starší, je-li dobře kvalifikován, předstižen konkurentem služebně mladším. Toto ustanovení má dalekosáhlý význam, jelikož právě jím omezuje se posavadní libovůle, kde bylo školním úřadům zůstaveno, aby na místa učitelská dosazovaly uchazeče, kteří se jim podle nejlepšího vědomí a svědomí zdají k úřadu tomu býti nejzpůsobilejší. A právě tohoto ustanovení bylo zneužíváno, jak jsem se toho dotkl, způsobem takovým, že tím trpělo nejen učitelstvo, ale trpěla tím i škola. Mělo to potom za následek, že se vyvinuly poměry tak, že jednotlivé okresy, ba i města jevila se býti obehnána čínskými zděmi a učitel, který zapadl do některé pohorské vsi, neměl naději na zlepšení svého postavení. Tím, že tento článek byl formulován tak, jak jsem naznačil, dosáhli jsme toho, že tyto čínské zdi měst a okresů padly, a dnes na základě toho musí obdržeti každý učitel místo ať je v kterémkoli okrese, nebo v kterémkoli městě, jestliže je služebně nejstarší a při tom dobře kvalifikovaný. To přispěje k ozdravění našich poměrů. Ale tu najednou ozvaly se proudy a rozvinulo se hnutí, které chce tento zákon uvésti ad absurdum. Apeluji proto na pana ministra školství, aby uspíšil prováděcí předpis k tomuto zákonu, a prohlašuji, že naše strana nepřipustí, aby základní ustanovení zákona, o němž jsem mluvil, byla nějakým způsobem okleštěná na úkor učitelstva venkovského.