Ale dovolili si ještě hezčí věci. O násilnostech nesměli jsme mluviti ani psáti, vše bylo v listech skonfiskováno. A co vše bylo konfiskováno? Chci uvésti jen příklad, nevinnou satirickou báseň, kteráž měla vyjíti v našem listě, ve >Volkspresse< v Opavě a to v době, kdy pan Karel Kramář, nekorunovaný král český, byl ještě ministerským předsedou, a kterážto báseň bičovala Kramářovu politiku takto:

Kramářova republika. - Stát, ve kterém vládne násilí, kde se netrpí kritika, kde se hýbe starý duch Rakouska: to jest Kramářova republika. - Kde zasedají jen jmenovaní pánové v radě a pěstují politiku, kde jen bajonety se blýskají: to jest Kramářova republika. - Kde tisk se potlačuje a rdousí, kde se navracejí k molochu, kde se lidé šavlemi porážejí: to jest Kramářova republika. - Kde se německému lidu upírá jeho staré právo, jeho vlastní štěstí, kde se slýchá jen o potlačování: to jest Kramářova republika.

(Sen. dr. Herben: To bylo dobře, že to bylo skonfiskováno. To je strašná hloupost Buďte rád, že to bylo skonfiskováno!) Ne! I to se tehdy nesmělo psáti, i tak nevinné věci byly konfiskovány. Ne, pánové, to byla kritika, jíž bylo třeba. Vždyť přece říkáte, že jste nejsvobodnější republikou na světě, Švýcarskou republikou, avšak mluviti bylo zakázáno a psáti bylo podvázáno tím, že se noviny konfiskovaly. Vidíme tedy, že s tímto systémem nemůžeme dále. Podali jsme celou řadu návrhů, jako: že má býti zavedena lidová milice, což by bylo úlevou pro stát, a tento důležitý požadavek nechtějí kapitalistické strany provésti, ani německé. (Senátor dr Herben: Milice jest dražší, než vojsko!) Nerozumím tomu, nemohu na to odpověděti. Milice nepotřebovala by nás státi tolik peněz. Ale milice bude zavedena teprve tehdy, až dělnické třídy všech národů v tomto státě budou sjednoceny, budou-li zde státi semknuty a svorně žádati si toho, čeho jest zapotřebí pro budoucnost státu. Máme, jak jsem již řekl, pracovati, avšak práce nesmí býti marnou, nesmí býti zase zničena novými světovými katastrofami.

Zpozorováno bylo v dějinách: Násilí nikdy nepozvedlo národa, násilí působilo vždy ničivě a také toto československé násilí nezbuduje státu, nýbrž vše pohltí a mnohé zničí. Pohlédněme na staré Rakousko! Není pravda, že vůdcové českých měšťáckých stran vždy prohlašovali, že ministři sami byli zodpovědni a dřívější vládcové, císařové a králové. Kdyby ve starém Rakousku měšťácké strany, a v tom jsou české měšťácké strany spolu zahrnuty, po tolik desetiletí nebyly molochu povolovaly všeho, nebylo by mohlo v roce 1914 dojíti k tomuto strašnému krveprolití. Na tom nebyli vinni jenom korunovaní zločinci celé Evropy, na tomto strašném neštěstí také nekorunovaní zločinci jsou vinni, kteří po desetiletí povolovali to, čeho sobě kapitalismus žádal.

Žádáme tedy, aby se národ mohl rozvíjeti, aby stát lidu dával to, čeho lid potřebuje. V tomto smyslu chceme pracovati s sebou, jsme ochotni ke spolupráci. Ale když se o nás domníváte, že povolíme takováto břemena a takovéto výlohy, pak musíme říci nikoli, pak musíme prohlásiti: To nemůžeme dělati s sebou. V německých okresech panuje strašná bída, panuje strašná nouze a my si jen přejeme, aby v tomto státě bylo lépe, přejeme si, aby peníze, které se na jedné straně vyhazují pro nepotřebné věci, uloženy byly tak, aby nesly ovoce a aby se pracovalo v tom smyslu, bychom mohli budovati, a to, co můžeme vybudovati, aby také všemu pracujícímu lidu bylo na prospěch. V tom nám nikdo nemá brániti v tomto státě. Máme však dojem, že brání se nám touto mocí, která zde jest. Vojáci, kteří vězí v uniformách, nejsou vinni na systému, je samy nemůžeme činiti zodpovědnými, avšak vinny na systému, na imperialistickém systému jsou občanské strany v tomto státě. A tu chceme obrat a obrat přijde a musí přijíti, jestliže pracující lid uvědomí sobě svoji sílu a moc. Dnes ničí dělnická třída mezi sebou sílu, která působiti má k sjednocení, a proto není možno, abychom se v tomto státě v nejbližší době dostali ku předu. Prosíme, aby se v nejbližší době pracovalo v tom smyslu, že zmenší se nyní výdaje, že se nepovolí, čeho jest třeba militarismu, nýbrž že se opatří, čeho potřebujeme pro invalidy, pro vdovy po vojínech, pro nezaměstnané, pro lidi, kteří vůbec ničeho nemají ve státě, a to jsou starci a stařeny. Žádný ministr nepřichází, aby se zeptal: Jak vypadá naše chudinské zaopatření? Tyto stařeny, kteréž tak užitečnou práci konaly, a starci nedostávají žádného starobního pojištění, žádné podpory. Zde jest zapotřebí použíti pro tento účel toho, co se hází molochovi do jícnu. A jestliže to učiníte, budete-li v tomto smyslu pracovati, jsme ochotni ku každé práci v tomto státě. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšími řečníku >pro< p. sen. Hrejsovi.

Sen. Hrejsa: Slavný senáte! Jest potěšitelným zjevem našeho rozpočtu na rok 1921, že byl nám předložen včas, takže možno jej do konce tohoto roku ústavně projednati a netřeba po způsobu starého Rakouska sdělávati rozpočty prozatímní.

Méně potěšitelno jest, že senát jest postaven před nutnost, aby tento rozpočet přijal ještě do konce tohoto roku, aby tak učinil beze změny, chce-li, aby skutečně tento rozpočet byl schválen.

V budoucnosti bude třeba ještě dbáti toho, aby zde nastala náprava, aby rozpočet byl projednáván včas v poslanecké sněmovně a mohl býti včas předložen, abychom případné změny provésti mohli.

A ještě potěšitelnější jest, že v třetím roce trvání republiky bylo dosaženo rozpočtové rovnováhy, ovšem sestavením zvláštního investičního rozpočtu, což jest věcně úplně správné, pokud zamýšlené investice budou rentabilními, t. j. pokud budou vynášeti na úroky a jejich umoření.

Ovšem této rovnováhy bylo dosaženo velmi úsporným dotováním některých resortů, kde zrovna šetrnost není na pravém místě. Tak tomu jest při dotování ministerstva zemědělství, jež má řádných vydání 219 mil., mimořádných 65 mil., celkem tedy 285,061.131.- korun.

Příjmů vykazuje toto ministerstvo 210,586.942.- korun. Na 100 mil. zemědělské produkce připadá v naší republice náklad ministerstva zemědělství 8743 korun, kdežto ve starém Rakousku připadalo na 100 mil. 10.316 korun. Po té stránce vidíme, že není zde žádný pokrok u nás, naopak nastala reakce.

Titul 2. v rozpočtu ministerstva zemědělství, vyučování, vykazuje vydání okrouhle 15,184.520.- korun, z čehož připadá na Slovensko 9,448.466 korun. Jest potřebno, aby úroveň vzdělání dorostu zemědělského byla povznesena, to je nejenom v zájmu lidu venkovského, nýbrž par excellence celého našeho státu.

Počet lidových škol zemědělských, jež jsou teprve v začátcích, musí vzrůsti a jich síť pokrýti musí všechny venkovské obce republiky. Venkovská mládež jest po většině odkázána na obecnou školu a po odbytí školy obecné je ponechána po většině sama sobě. Vzdělání, poskytované obecnou školou venkovské mládeži, nestačí ani pokud se týká všeobecného vzdělání a tím méně, pokud se týká vzdělání odborného. Proto zařaděný obnos 1 milion korun na lidové školství zemědělské v budoucnosti daleko nestačí a musí býti zvýšen.

Rovněž třeba doplniti počet zimních škol hospodářských, které mají zvláštní význam pro kraje hornatější a chudší a pro naše malé zemědělce, tak aby nebylo žádného soudního okresu, který by musel postrádat takové hospodářské zimní školy. Při tom nesmí býti zapomínáno na školy speciální, jako ovocnářské a zelinářské a pod. Bylo by si přáti, aby také stát převzal záhy hospodářské školy, které vydržují země. Takových škol je na Moravě mnoho (Hlas: V Čechách!) a také u vás jsou mnohé takové školy vydržovány od kuratorií soukromých a je třeba, aby těmto zemím bylo co možná brzy ulehčeno.

Titul 2. dokazuje, jak ti zlí Češi dusí naše sesterské Slovensko. Z celkového nákladu 15 milionů korun na školství je preliminováno pro Slovensko 9,448.000 korun, tedy téměř dvě třetiny. To se vysvětluje tím, že na Slovensku existují pouze školy státní a že zvláště Slovensko potřebuje povznesení svého vzdělání, zvláště lidu venkovského. Proto je tento obnos oprávněný a bude ho nutno i vzhledem na Slovensko značně zvýšiti.

Pokusnictví, pro něž určeno je v rozpočtu 31 milionů K, má pro povznesení zemědělské produkce veliký význam. Je si jenom přáti, aby nové poznatky, vyzkoušené a osvědčené, byly co nejrychleji učiněny přístupnými i praksi.

Na zvelebení zemědělské produkce je v rozpočtu určeno 61 milionů korun, obnos to, možno říci, směšný, nepatrný. Jest vítati, že pamatováno bylo na zemědělské organisace a na družstevnictví, kteréž je jedině možnou a positivní výsledky zaručující formou úpravy sociálních poměrů, ale obnosy na pěstování rostlin polních, pícnin, na výrobu hnojiv, na pastevnictví a salašnictví jsou úplně nedostatečné. Na doklad svého tvrzení uvádím, že na příklad na zvelebení pastevnictví a salašnictví na Slovensku je pojat do rozpočtu pouze 1 milion korun. Pastvin na Slovensku jest 594.411 ha, něco přes 1/2 milionu ha půdy.

Chovalo se tam roku 1911 1,151.461 kusů hovězího dobytka, roku 1919 pouze 897.419; vepřového dobytka roku 1911 701.513 kusů, roku 1919 pouze 564.061 kusů, ovcí bylo roku 1911 1,118.720 kusů, v roce 1919 jen 532.320 kusů. Pastviny na Slovensku, tam zvané >pašienky<, nejsou vůbec kultivovány. Maďarská vláda počala před válkou tu a tam s jich ošetřováním a meliorováním, ale běhám války se nestalo nic.

Kdyby tyto pastviny byly řádně ošetřeny, vláčeny, hnojeny, meliorovány, zavodňovány, kdyby byly proměněny zkrátka v pastviny žírné, jako jsou v Německu, u nás pak něco v Čechách a ve Slezsku (Hlas: Ve Švýcarsku!) a potom ovšem ještě ve Švýcarsku, kde dávno již je mají, pak v některých zemích rakouských, jako v Horních Rakousích, ve Štýrsku, v Solnohradě, kdyby byly tyto pastviny proměněny v pastviny žírné a bylo provozováno hospodářství ne extensivní, nýbrž intensivní, mohl by se počet dobytka na Slovensku, a to jak hovězího, tak i skopového, nejméně zdvojnásobiti.

Totéž platí o všech horských krajích v ostatních zemích republiky, pokud mají těžší půdu a vlhčí klima. Výroba masa při hospodaření intensivním by stoupla tak, že bychom byli nejen soběstačni, ale mohli bychom ještě exportovati.

Mimo to jsou horské kraje se žírnými pastvinami praedestinovány k tomu, aby odchovávaly zdravý dobytek, dobytek ušlechtilých ras, i pro kraje úrodnější, kde následkem stájového chovu dobytka nastala, anebo ještě nastane degenerace.

To platí o dobytku hovězím, a to platí zvláště o dobytku vepřovém, jakož také, aby dodávaly chovný dobytek sousedním státům, v nichž byl dobytek následkem poměrů válečných i poválečných ještě více zdecimován, nežli u nás.

Co by znamenalo zvelebení produkce živočišné na nejvyšší možný stupeň nejen pro zemědělce, nýbrž i pro konsumenty a finance státu, pochopí každý, i nezemědělec i neodborník.

Totéž platí, velectění pánové, i o melioraci, na niž jest preliminováno 22 mil. kor.

Republika Československá vykazuje plodné půdy

8,490.364 ha

z toho polí okrouhle

6,000.000 "

luk

1,000.000 "

pastvin

994.000 "

zahrad

167.000 "

vinic

28.000 "

lesy

4,000.000 "

neproduktivní plocha

513.000 "

vodní plocha

45.000 "

Odhadem bylo zjištěno, že meliorace potřebují půdy, pokud jsou zabahněny anebo následkem těžké půdy nejsou provětrány

v Čechách

750.000 ha

na Moravě

400.000 "

ve Slezsku

60.000 "

na Slovensku s Podkarpatskou Rusí

650.000 "

celkem

1,860.000 ha

Z toho jest meliorováno

v Čechách

78.287 ha

na Moravě

20.000 "

ve Slezsku

5.000 "

a na Slovensku a Rusi docela nic

- - - -

celkem jest zmeliorováno pouze

103.000 ha

Zbývá tedy k meliorování 1,750.000 ha půdy v celém státě.

Z této půdy, jež potřebuje meliorace, připadá:

Na Čechy

660.000 ha

na Moravu

388.000 "

na Slezsko

60.000 "

a na Slovensko a Podkarpatskou Rus

650.000 "

Kdyby tyto meliorace byly provedeny pouze na jedné čtvrtině této půdy, jež meliorace potřebuje, tu by naše soběstačnost hospodářská byla daleko nadějnější. Provedením meliorací

plochy

1,750.000 ha

ze které jest polí

1,230.800 "

luk

351.000 "

pastvin

87.000 "

zahrad a j. rovněž

87.000 "

zvýšil by se výnos

 
luk o

7,000.000 q

obilí o

2.505.000 q

řípy o

8,800.000 q

bramborů o

7,400.000 q

pícnin, jetele, směsky o

2,700.000 q

krmné okopaniny o

300.000 q

celkem o

28,700.000 q

Zlepšení pastvin a píce o

1,800.000 q

zahrad, zelinářských pozemků a j. o

4,400.000 q

úhrnem by se zvýšil výnos půdy naší po provedení meliorací o

35,000.000 q

Cenu těchto produktů ocenil pán ministr zemědělství na 31/2 miliardy korun ročně.

Počítáme-li, že by bylo možno ročně provésti melioraci 20-35.000 ha půdy, což by vyžadovalo ročně nákladu 80 až 130 mil. K, pak by to trvalo asi 115 roků, než bychom veškerou půdu, jež potřebuje meliorace, také skutečně zmeliorovali.

Kdybychom aspoň každého roku zmeliorovali na 15.000 ha, tu by stoupl výnos o 700.000 q plodin hospodářských a za 5 roků byli bychom úplně soběstačni. Nepotřebovali bychom naříkati na nesoběstačnost, nepotřebovali bychom také ministerského resortu, o němž se nyní nejvíce mluví, ministerstva pro zásobování lidu.

Jest vůbec mým přesvědčením, že budeme tak dlouho mluviti o obtížích zásobovacích, pokud tento resort bude v republice trvati. (Výborně!)

K intensivní práci meliorační máme po ruce projekty, avšak nemáme dosti peněz ku podpoře meliorací a užitečných vodních staveb. Mimo to chybí náležité vybudování zemědělsko-technického odboru při ministerstvu zemědělství, aby odbor ten mohl úkolům svým plně dostáti.

Přes všecky obtíže, které jsou zde a staví se v cestu melioracím, pracuje se dosti intensivně na těchto melioracích. Tak na Moravě se provádí právě ve 110 podnicích. Vedle toho také se provádí komasace v 35 obcích. V Čechách pracuje se poměrně málo, pouze na 54 místech, ve Slezsku na 4 podnicích, na Slovensku na 24 místech a v Podkarpatské Rusi se ještě nezačalo, ale konají se přípravy, aby i tam s melioracemi bylo počato.

Jest dobře, že ministerstvo zemědělství snaží se takto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi agendu meliorační vyvinouti, jelikož Slovensko stlačuje naši soběstačnost dolů.

Mám za to, že by mohlo býti každoročně na meliorace věnováno o 20 mil. K více, aniž by náš rozpočet byl přiveden z rovnováhy. Potom by mělo ministerstvo zemědělství k disposici ročně 42 mil. K a když by se zmocnilo změnou melioračního zákona ku provádění finančních operací, pak by se za těchto 40 mil. K ročně po 5 letech předstoupiti mohlo do parlamentu s prohlášením: Jsme soběstačni.

Ministerstvo zemědělství, bohužel, nemá všechny prostředky v ruce, aby mohlo konati náležité disposice pro soběstačnost. Zásobování a reforma půdy neměly býti od ministerstva zemědělství oddělovány. Takovéto tříštění státní administrativy mělo za důsledek, že se pomýšlelo také na odtržení vodoprávní agendy a úprav vodních z ministerstva zemědělství. Proti tomu musí každý, komu záleží na dobré státní administrativě a soběstačnosti státní, protestovati.

Kdyby ministerstvo zemědělství nebylo spoutáno mnohými institucemi, mohlo by disponovati na př. takto:

Máme 6,125.000 ha polí a živíme v republice okrouhle 14 mil. obyvatelstva. Potřebuje-li každý obyvatel 2.2 q obilí, tedy všichni potřebují 30 mil. q obilí. Když vyroste na 1 ha 12 až 13 q, tedy jest třeba oseti takovou plochu, aby 30 mil. q vyrostlo, a k tomu stačí polovina našich polí. Když by přispěno bylo umělým hnojivem, tedy by takový průměr byl dosažen bezprostředně.

Přimlouvám se, aby náležitá péče věnována byla komasacím a využití sil vodních, abychom postavili památník dosažené naší svobodě, aby tato nebyla jen svobodou národně-politickou, nýbrž svobodou hospodářskou ve všech směrech, neboť je jisto, že, jak řekl president Masaryk, je snadněji dobýti svobody, než svobodu udržeti. Národ musí si svobodu udržeti sám. Udržeti ji může jen tehdy, bude-li založena na hospodářské samostatnosti. Jisto je, že svoboda naše jest ohrožena. K zajištění politické a národní svobody jest třeba, abychom byli hospodářsky soběstačni.

Avšak výnos půdy nezávisí jen od meliorací, nýbrž také od opatření umělých hnojiv. Jak známo, během války i po válce nastal nedostatek umělých hnojiv, neboť Německo ponechalo si dříve k nám dováženou Thomasovu strusku pro sebe, aby zvýšilo svoji produkci, a ze Severní Ameriky, Francie, Alžíru a Chile nebylo možno dovážeti hnojiva fosforečná a dusíkatá k vůli blokádě, a po válce k vůli vysokým cenám hnojiv v cizině. Pro tyto vysoké ceny umělých hnojiv v cizině, jež tam odpovídají cenám obilí, nebylo možno hnojiva k nám importovati. Před válkou bylo možno koupiti za 1/2 q obilí 1 q superfosfátu, kdežto dnes jest k tomu třeba 13/4 q obilí. (Hlas: Jest to možné?) To jest faktum! Dříve, před válkou, stál 1 q superfosfátu 20 korun, dnes přes 300 korun. Dáme-li půdě 1 q superfosfátu, zvýší se sklizeň o 100 kg, čili cena zvýšeného výnosu půdy obnáší 180 K, kdežto vynaložený obnos za hnojivo činí přes 300 K. Proto se hnojiv umělých může užívati jen ve zmenšené míře. Jest v zájmu státu, aby výroba obilí u nás stoupla. Dle odhadu ministerstva zásobování nedostává se pro zásobovací období 1920/1921 okrouhle 40.000 vagonů chlebovin, jichž opatření v cizině vyžaduje okrouhle 4 miliardy korun. Při takovémto hospodářství, mělo-li by dále trvati, musel by náš stát neodvolatelně udělati bankrot. Není možno trvale pořád vydávati a málo anebo nic přijímati. Průmysl následkem drahé výroby nemůže vyvážeti a s cizím průmyslem konkurovati, proto - jak známo všeobecně - nemohli jsme získati odbytiště, jež leží jako u dveří, balkánských států zmocnil se průmysl anglický a italský, který vyrábí lépe a laciněji. Podobně jest tomu v Rumunsku, Polsko získalo Německo, stejně tomu bude tak s Ruskem. Tak ztrácíme odbytiště nám nejbližší. Výroba v továrnách se omezuje a počet nezaměstnaných stoupá, jež stát musí podporovati podporami nezaměstnaných. Zemědělství jest to, které udržuje stát, neboť jeho výrobky, cukr, líh, slad, chmel a dřevo jsou pro stát zdrojem příjmů a umožňují nákup potravin v cizině, jak pro všechno obyvatelstvo, tak nákup surovin pro průmysl. Ale takto, pánové, na trvalo to nemůže jíti. Jedna ruka nestačí k uživení člověka; člověk má dvě ruce a musí míti obě zdravé, musí obě pracovati. Také stát má dvě ruce: zemědělství a průmysl a třeba, aby obě pracovaly, aby obě konaly svou povinnost, aby obě přispěly k udržení státu, a k jeho prosperitě. Ale když jedna pracuje, totiž zemědělství, bylo by šílenstvím překážeti, když chce pracovati k vyživení těla a jí práci znemožňovati.

Jest proto s největším povděkem vítati, že ministr zemědělství dr. Brdlík předložil 30. listopadu t. r. návrh na opatření strojených hnojiv pro rok 1921 a to až do 3,000.000 q fosforečných a až do výše 800.000 q hnojiv dusíkatých za úhrnnou cenu až do 1 miliardy K. Stát má přispěti k tomuto fondu na nákup v cizině pouze 30,000.000 K a ostatní mají opatřiti pěstitelé cukrovky, zemáků, majitelé lesů a pěstitelé chmele a pod.

Tímto zamýšleným opatřením strojených hnojiv zvýšila by se bezprostředně produkce nejméně o 25.000 vagonů obilí, 30.000 vagonů bramborů a 15.000 vagonů cukru, t. j. zvýšila by se naše zemědělská produkce o 5 miliard korun. Při tom se neberou v úvahu vedlejší produkty, jako sláma, melasa, řízky a pod. Při tom stát a konsumenti mohou získati jen obrovské výhody; zvýšená sklizeň o každý metr. cent obilí znamená při nákupu 1 q obilí v cizině úsporu o 800 K. Zemědělec získá tedy při nákupu a použití jednoho metr. centu superfosfátu o 180 K více, protože o 1 q sklidí více, ale stát získá při 1 q, jehož se u nás více vyrobí, přes 800 K. Bude to tedy pro stát velmi dobrý obchod a musíme se diviti, že padla zde včera slova proti tomuto plánu. Musíme se diviti, že bylo mluveno proti tomuto plánu, který může jediný uzdraviti naše zemědělství a povznésti naši produkci, povznésti zásobování a finance státu. (Sen. Havlena: Když se však jiným vrstvám, jako živnostníkům a pod., nástroje nekupují!)

Tato hnojiva mají stát 1 miliardu a stát má na to přispěti jen 30 miliony, ostatní si opatří zemědělci sami. Jest třeba, aby zde bylo umožněno, aby to bylo sorganisováno, aby to zemědělci dostali. Dnes to nemohou prostě dostati. Když získá zemědělec, získá i konsument. Když stojí 14 K mouka z ciziny a stát bude doplácet, kde pak to bude bráti? Každá písnička má svůj konec a každý člověk, když vydává více než přijímá, udělá hanebný krach. (Hlas: Zemědělec to nedostane zadarmo!) Ano, my to zaplatíme. Miliardu to bude stát a stát dá na to 30 milionů, to je pakatel.

Vděčíme velmi panu ministru Brdlíkovi, že ukázal na cestu, která vede k povznesení zemědělské produkce a učinil jí svým návrhem schůdnou. Jsme pak jisti, že všechny strany obou sněmoven, i zástupci strany dělnické, jednomyslně tento návrh schválí, ne v zájmu zemědělců, nýbrž v zájmu všeho lidu a celého státu.

Poukázal jsem stručně na positivní prostředky, které vedou k ozdravění poměrů národohospodářských, totiž zvýšení produkce. Chtěl bych ještě se dotknouti letmo toho, co překáží zvelebení výroby zemědělské. Jest to vázané státní hospodářství, jak je zavedli za války v Německu a po něm v Rakousku a po něm zdědili jsme toto neblahé dědictví i my. Účelem vázaného hospodářství bylo, aby potraviny a zásoby, které zde byly, byly zachyceny a stejnoměrně rozděleny, a aby bylo zabráněno zdražování potravin. Obojího nebylo dosaženo, nýbrž pravého opaku. Distribuce není stejnoměrnou, víte, jak je nestejné zásobování obyvatelstva potřebami životními. Víme také, že i zdražování nebylo znemožněno vázaným hospodářstvím. Naopak, ono zavinilo zdražování všech potřeb životních. Nejhorší jest to, že toto vázané státní hospodářství podlamuje zemědělskou výrobu. Dokud nebude odstraněno, nebude návrat k normální zemědělské produkci možným.

Nemohu souhlasiti s výrokem, včera s tohoto místa velmi váženým řečníkem učiněným, že, dokud nebude dostatek potravin, jest vázané hospodářství nutným. Dokud bude trvati vázané státní hospodářství, tak dlouho nebude dostatek poživatin. To jest circulus vitiosus. Nezrušíme ústředny, dokud nebude všeho dost. Logický důsledek toho je, nezrušíme ústředny na věky věkův.

Poznání škodlivosti ústředen se šíří. Vidíme, že i strana národně-demokratická změnila svůj názor na tuto otázku a souhlasí s jejich zrušením. Také u středních stavů a i mezi dělnictvem proniká poznání, že právě vázané státní hospodářství znemožňuje stejnoměrné rozdělování a způsobuje zdražování všech potřeb. Čím dříve pronikne toto poznání všechny vrstvy našeho lidu, tím lépe jest pro lid a stát. Zde platí staré Katonovo slovo: Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam - ostatně myslím, že toto vázané státní hospodářství musí býti zrušeno, zničeno co nejdříve. Čím dříve, tím lépe. (Hlas: Jaké budou pak ceny?) Cesty se musí hledati a najdou se také. My to vidíme v jiných státech, kde se zrušily centrály a vázané státní hospodářství, nastalo sice přechodné zdražení, ale pak nastal normální život.