A čo mám hovoriť o slovenskej vetvi československého národa? Tam, kde nebolo sa možno opreť ani na históriu, leč jedine na lásku k tomu jazyku materinskému, ktorým mu matka prejavovala neskonalú lásku i radosť a blaženosť nad svojím plodom, nad novým životom.

A ja citim akúsi obavu vo svojom vnútre, keď pozorujem život na Slovensku. Mám obavu, že oslobodenie, ako ho chápu majetné triedy, bude záhubou československého národa.

Na Slovensku pachtí sa všetko za tou ničotnou hmotou. Zo slobody chcú tí, čo už niečo majú koristiť a bohatnúť. Nad tou početne slabou slovenskou inteligenciou rozprestierajú sa siete korupcie a zdá sa, že skôr-neskôr bude i tej málo inteligencie v zajatí tejto siete. Tieto siete sú nastrážené i na všetko, čo z Čiech a Moravy prijde na Slovensko. Preto prosíme, aby na Slovensko boly vysielané charaktery čisté, pevné, nezdolné, také, ktoré odpovedajú tradícii slavných husitov. Majte to páni, ktorých sa to týka, na pamäti, že sa plánovite pracuje na oslabení našej mravnej sily.

A bývalí matadori už sa neostýchajú verejne prejavovať mienku, že vraj v československej republike sa dá každý kúpiť, jedine prezident Masaryk nie.

Ja viem, že to zrovna tak zlé není, že máme ešte poctivcov viac, než ten pán bratislavský milionár prejavil, ale viem tiež, že bez príčin listie nesuští.

Nedávno vo vlaku prisadli do kupé dvaja maďarskí obchodníci. Hovorili maďarsky. Ja som čítal české noviny, tedy nerátali na to, že im rozumiem. Z rozhovoru uvádzam len tú charakteristiku: Ako ťažký je taký štátny sekretár v Československu - pýta sa pán Révész. - Dľa mojej zkúsenosti, odpovedá pán Weiss, 500 sokolov.

Totiž sokolmi menujú naše české koruny.

Pánovia, tu je treba sa zastaviť a uvažovať, kde je treba začať s obrodou. Povážte vedľa toho, že bytová núdza pôsobí k demoralizácii, naše úradníctvo nemá žiadneho domova. Po úradných hodinách zdržuje sa v kaviarňach a reštauráciách a podlieha rôznym svodom. Povážte, že máme tisíce ženského úradníctva a stá učiteliek na Slovensku, a na to všetko sú roztiahnuté siete pre zkazu.

Preto dávam znovu na uváženie tým kruhom, ktoré mávajú plné ústa lásky k vlasti a národu, ale slobodou národnou rozumejú slobodu hromadiť zisk a kapitál.

A ja spomínam si na scénu z Madáchovej Tragédie človeka. Sergius, rímsky patricius, zabáva sa v rozkoši pri pitke v spoločnosti žien. Najvyspelejšie krásy mužského tela a sily - sú zotročené, sú to gladiátori. Títo k pôžitku a zábave rozmarilej spoločnosti musia zápasiť na život a na smrť. Na znamenie patricia zápas ustane, a zase na pokyn či rozkaz započne a musí byť dobojovaný. Jeden z gladiátorov je prepchnutý, druhému sa tlapká na znamenie uznania jeho udatnosti a víťazstva. Spoločnosť si rozmarile zaspieva, napije sa, mrtvolu zakuklení sluhovia odnesú. Vonku je krik. Čo je to? Pýta sa jeden zo spoločnosti. A to niekoľko bláznov križujú. Mali ostať doma a nemiesiť sa do veci, ktorej nerozumejú. Hneď na to ide pohrebný sprievod okolo domu. V Ríme totiž pustoší mor, čierna nemoc. Rozjarená spoločnosť nechá si k zábave mrtvolu priniesť do sálu a veci sa vyvinú tak, že jedna zo ženských ukazuje smelosť, že pobozká mrtvolu. Dostáva hneď záchvaty moru. Spoločnosť ustrnie, naláka sa, začína sa rozchádzať a v tom objaví sa na javišti symbol nového svetového názoru, symbol kresťanstva, za ktorý venku križovali a apoštol vkročí do sálu a zvolá: Zhynieš biedne pokolenie.

Nuž, vážení pánovia a dámy, nezdá sa vám, že na terajšiu spoločnost priliehajú slová apoštolove? Nezdá sa vám, že ten zápas, ktorý sa tieto dny odohráva, je zápas gladiátorov tohoto veku? A nemyslíte, pánovia, že by bolo dobré a prospešné pre tento štát, a najmä pre tento národ, ktorý je tak sproletarizovaný, aby sa čo najrýchlejšie prispôsoboval bez otrasu tomu, čomu sa nevyhne a čomu sa deň odo dňa blíži? Nuž, pánovia, ja myslím, že pre nás všetkých bude prospešnejšie pôsobiť k tomu, aby k tomu, čo prijsť musí, došlo s najmenšími obeťmi. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji další slovo senátoru dru Mudroňovi.

Senátor dr. Mudroň: Slavný senát! Ubezpečujem vás, že som si vyvolil veľmi krátke téma a vašu vysocectenú pozornosť nebudem dlho zamestnávať. Ja som si vyvolil dosť háklivé téma a prichodím do rozpakov, čo vlastne mám hovoriť. (Hlas: Mudroň tak moudře!) Budem sa usiľovať, vysokoctení. Ale prosím, ráčte uvážiť, čo by ste vy povedali, keby ste mali rozprávať o správe Slovenska. Najvyšším orgánom správy na Slovensku je minister s plnou mocou pre správu Slovenska, to stojí, že áno? Nuže, ja som požiadal budget budúceho ročníku a hľadal som tam, aká veľká vlastne je táto položka pre ministra s plnou mocou pre správu Slovenska, ale žiaľbohu nenašiel som tam ani haliera. Myslím, že jeho plná moc je zrovna taká ako jeho kapsa. Ani tu ani tam nič!

Než keď som už pritom, slávny senát, snáď nebude škodiť, keď vám poviem pár slov o tom Slovensku, o jeho pomeroch, o tom Slovensku, o ktorom sa v poslednej dobe tak mnoho rozpráva, ale, žiaľbohu, tak málo vie, takže som prinútený už s tohoto miesta vysloviť, že dnes naše Slovensko lepšie poznajú cudzinci, Francúzi a Angličania, než naši bratia, náš český národ.

Osmeľujem sa to tvrdiť tým skôr, lebo na príklad cudzinci, tak Angličan Seton Watson, ktorý sa ukázal velikým ctiteľom Slovanstva v minulosti, poznal slovenský národ, bol niekoľkoraz na Slovensku, študoval jeho pomery a pochvalne sa osvedčil o slovenskom národe. Hovoril o ňom, že je rád, že poznal jeden národík malý, ale národ, ktorý je sám o sebe umeleckou tvorbou a ako osoba subjektívna sám pestuje umelectvo.

Slavný senát! Krajšie svedectvo pre jeden národ, malý snáď, ani vystaviť nemožno, ako je toto svedectvo Seton Watsona, známeho menom Scotus Viator.

Minule zase mali sme cteného a vzácneho hosťa, druhého priateľa Slavianstva v našom sídelnom meste Prahe, profesora Denisa. A tento vo svojom liste, v ktorom sa odobral od nášho prezidenta, čo vravel o Slovensku? O Slovensku povedal: >Slovensko vždy pokladal som a pokladám za jednu z najkrajších nádejí a jednu z najsilnejších síl budúcich síl československej republiky.< Prosím, takto poznajú cudzinci naše Slovensko.

Žiaľ Bohu, u nás toto celkom ťažko chápu. Českí bratia, keď majú príležitosť ísť na Slovensko, žiaľ Bohu, idú s tým, že idú na zárobok, ono je to tam dobré, dostávajú veľké diurná a dobre sa im tam vedie. Musím však poznamenať, že máme veľmi mnoho vzácnych a ctených bratov Čechov, ktorí prišli s idealizmom k nám na Slovensko a pomáhajú slovenské niveau duševné vzdelávať. Títo ctení bratia českí môžu povedať, že sa za jeden rok naučili úplne po slovensky. Osvojili si slovenčinu úplne a dnes pomáhajú vzdelávať slovenskú dušu.

Žiaľ Bohu, veľactení, je to, že dnes sa slovenský národ neuznáva. Veľmi mnoho je takých, ktorí slovenčinu neuznávajú, neuznávajú Slováka ako národ. A tu, slávny senát, je velikánska chyba. Nie Horthy je nebezpečie, Slováci sa Horthyho neboja, ale v obcovaní, v nepoznaní slovenskej mentality, slovenského ľudu, slovenského národa. V tom je najväčšie nebezpečie, že nás bratia Česi, ktorí sú u nás vo veľkom počte, nechápu a národ slovenský neznajú. Som tak smelý v krátkosti prečítať vám ešte slovenského najväčšieho muža, slovenského Svetozára Hurbana Vajanského, ktorý bol naším najväčším básnikom, beletristom a súčasne i publicistom. Ten po slovách Setona Watsona, ktorý vraví, že je rád, že videl slovenský národ, ktorý, objektívne vzato, je hotovým umelým tvorom a, subjektívne vzato, pestuje umenie, napísal o Slovákoch: Slovenský národ týmto charakterizuje u príležitosti zmienky, o tom, že národy sú v celkoch svojich ako individuálne osoby umelecké diela. Menovite bol to v tomto ohľade prednesený helenský národ, ktorý ovšem v najväčšej miere pestoval pekné umenia. Svetozár Hurban Vajanský hovorí ďalej: >V tomto ohľade náš národ vydrží estetickú kritiku medzi národmi slavianskeho plemena. Každé umelecké dielo má určité, pevné línie a formy. Má najsamprv hlavne duchovnú samobytnosť, ktorá je všeobecne uznávaná i od ľudí, ktorí nás hádam ani nemiľujú. Nepoddal sa vo svojom jadre vlivom súsedných národov, ani len pokrevných. Všetky periódy cudzej politickej moci nenaštrbily slovanskej národnej samobytnosti. Kto nás chce o ňu obrať, je naším vrahom, čo by nám ako lichotil. Už len základom svojej národnej samobytnosti a duchovnej slobody sme národom, slovenským národom a nedáme sa aglutinovať ani na pravo, ani na ľavo. Kto by takú aglutináciu podporoval, je zradca a odrodilec. Máme svoj jazyk, ktorý nielen vo vedeckom, ale i v estetickom smysle je umeleckým výtvorom národného genia, je samostatný celok, má hlbokú logiku, svoju morfólogiu a nadovšetko svoju syntax, ktorá zachovala sa lepšie, ako mnohé umelecké diela starších dôb, hoci je iste staršia než všetky chrámy kresťanskej Európy. On nezostarel, nezvädnul, neošarpal sa, ale ako živý organizmus rastie sám za svojho vnútra, zo svojej miazgy, zo svojho koreňa. Jazyk náš slovenský podržal týp slavianskeho jazyka skoro v čistote staroslovienčiny. Jestliže sa nečisto píše i hovorí, tomu je nie on na vine, ale neumelosť, nesamostatnosť píšuceho a hovoriaceho, zlé vlivy a prirodzená farboslepota spisovateľa. Konečne ani po grécky nepísali všetci štýlom Xenofonta. Jazyk náš i zvukove si zachoval svoju pôvodnosť, nevyhodil, nezmazal diftongy, jeho mäkké tvary nestvrdly ako cement pod vodovou záplavou cudzinstva a vlivom vyššej nepriateľskej kultúry. Slobodne zuní, ako tretí slaviansky jazyk v čudnom terčete slavianskom. Mäkký je ako hodváb, kde treba cit; tvrdý je ako bessemerská oceľ, kde treba vôľa, charakter, mužnosť... Jazyk, to je veľká, temer hlavná línia pri reliefe národnej osobnosti ako umeleckého objektu.<

Slavný senát. Podľa tohoto všetkého nemôže byť pochybnosti, že ten slovenský národ, ktorý s takou ochotou pripojil sa po prevrate k bratom Čechom, s nimiž utvoril jednotnú československú republiku, s takou láskou sa k nim vinul, myslel si, že prišiel čas, že pôjdeme ruka v ruke s našimi bratmi Čechmi, ktorí nás povedú, a s ich pomocou v krátkosti že dosiahneme toho, v čom sme skrze Maďarov boli hatení. Žial po dvojročnej minulosti musí zkúšať tento slovenský národ, že sa mýlil vo svojej nádeji, že mýlil sa vo svojom predpokladaní a že musí zase len čakať. Všeobecne sa hovorí, že na Slovensku nenie, ako by malo byť. To náš Dula, starý náš nestor, hovoril, a nedávno, začiatkom októbra, keď bola slovenská deputácia z Bratislavy u nášho pána prezidenta, sám pán prezident povedel: >Áno, na Slovensku sa narobilo mnoho chýb a tieto chyby sa musia čo najskôr napraviť.< Nestojí to, slavný senát, že by tento ušľachtilý, trpelivý národ slovenský bol nepriateľom českého národa, to sú mýlne dáta. (Tak jest!) Slovenský národ ešte i teraz čaká pomoc od českého národa, on český národ miluje a spolu s ním chce tvoriť jednu nerozdeliteľnú československú republiku. (Výborně! Potlesk.) Nie je div, že bolo to na Slovensku všakovak po páde takej budovy, ako bolo Rakúsko-Uhorsko; ono to bude ešte dlho trvať, než sa všetky smeti odstránia, než sa môže pristúpiť k novej práci. My, Slováci, sme trpeliví a sme presvedčení o tom, že v krátkosti nadijde čas, keď bratský národ náš český nám porozumie, dá nám za pravdu, podá nám svoju pomocnú ruku v tom, čo potrebujeme, abysme mohli ako Bohom stvorený národ, tam kde naše pokračovanie vo vzdelanosti prestalo, slobodne dľa božských a ľudských zákonov ďalej sa vyviňovať. Pevne verím, že bratia Česi na to pristúpia a v krátkom čase nám budú nápomocní a potom nebude nič medzi nami, čo by nejakým spôsobom mohlo naše priateľstvo pretrhnúť.

Len jedno ešte. Prvá vec je národný jazyk, ktorý zapríčiňuje nedorozumenie, lebo hrba úradníctva sa nahrnula na Slovensko - nie z ideálnych, ale, žiaľ Bohu, z príčin materiálnych - a skrze toto boly jazykové trenice. Je treba odstrániť i druhú vec, je to otázka viery. Nie tak český národ obviňujeme a menovite nie vládu českú, ktorá snáď ani nevedela o týchto pomeroch, ktoré boly na Slovensku, ale obviňujeme našu prvú slovenskú národnú vládu, ktorá prevzala do svojich rúk vedenie veci na Slovensku, zvlášť prvého ministra s plnou mocou, dra Šrobára. Prosím, tento pán tak nešťastne ulapil správu Slovenska do rúk, že tie nepriateľské a nepríjemné veci, ktoré dnes existujú, vlastne sám zapríčinil. Aby som len jedno poznamenal: Na Slovensku sa posledných 10 rokov ťažko žilo; od roku 1867, od vyrovnania maďarsko-nemeckého nemali sme ustlané na ružách a čím ďalej, tým horšie sa viedlo nám Slovákom, lebo slovenčina už nebola možná. Na príklad, keď sme prišli v Pešti do verejného lokálu a slovensky sme chceli rozprávať, tu od susedného stolu prišla odpoveď: >Hogy beszéltek, ti kutyák?<, to jest: Vy psi, ako sa to rozprávate? Tak človek, ktorý nemal osobnej chrabrosti ani na ulici ani vo verejných lokáloch slovensky sa neopovážil rozprávať.

Boly to krušné časy, krušné doby. V tom ohľade trpeli sme posledný čas mnoho, lebo nielen celý štátny aparát, celá sila veľkého štátneho aparátu, ale i celá krajinská spoločnosť bola proti slovenčine. Nebolo možné, ako som už povedel, verejne slovenského slova povedeť. Ale držali sme sa. Čím väčší bol nápor, tým väčší bol náš odpor. Svoju slovenčinu sme si nedali. Teraz Šrobár, keď prišiel, čo narobil? Jeho prvé, keď prišiel s plnou mocou, bolo, že vyhlásil na Slovensku, že čeština a slovenčina je jedna a tá istá reč. (Hlas: To je pravda!) Prosím, ráčte mi to dokázať z gramatiky československého jazyka. Budem veľmi spokojný. Vysokoctení pánovia, sú dva národy: dobrý český národ a dobrý slovenský národ. To sú bratské národy, jednoho slavianskeho plemena, tak ako sú dole v Juhoslávii Srbi a Chorvati. Tí majú jednu reč, len písmo majú rozdielne. (Hlas: Ale jeden národ!) To, pánovia, nech nás nemýli. My sme národ jednoho slavianskeho plemena.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, neračte vytrhovati řečníka.

Sen. dr. Mudroň (pokračuje): Ja som preto čítal ten článok. A pánovia, to uznať musíte, že medzi češtinou a slovenčinou gramaticky a filologicky je predsa len rozdiel. Predovšetkým beží o to, aby sme boli jednej duše, toho si my, Slováci, prajeme, ale tu ide o vládu, ktorá v tom ohľade nepokračovala, ako mala.

Druhá otázka je otázka viery. Slávny senát, keď boly posledné voľby do senátu, bolo to niečo hrozného, čo sa u nás robilo. U nás chodili verejne rečníci po obciach a proti katolickému kňažstvu búrili ľud: zabijte toho kňaza, nerobte si z toho nič, vám sa nič nestane. (Hlas: To není pravda!) Ale prosím vás, stalo sa to v Necpaloch. Prosím, myslím, že slovenský ľud má svoju vieru a pridržuje sa svojej viery kresťanskej. Myslím, že viera v trojjediného Boha ešte nikoho neurobila nešťastným. (Výborně!) Človek má päť smyslov a sú tak veľké nekonečnosti svetov, kde náš rozum ľudský prestáva, a tam potrebujeme vieru, ktorá nás prenáša do ríše nekonečnosti. Tejto viere v trojjediného Boha náš ľud slovenský je oddaný a v tomto ho nemáte bantovať, ako to robíte.

Slavný senát, len to konštatujem ešte, ak sa bude so slovenským ľudom takticky v týchto dvoch otázkach pokračovať, v otázke reči a v otázke viery, nikdy väčšieho priateľa národ český nebude mať, ako v národe slovenskom. (Výborně!) Já s mojej strany by som si prial, aby tento čas skoro nastal, že by sme mohli všetci bez rozdielu na strany pracovať na hmotnom a duševnom blahobyte, na hmotnom a duševnom rozkvete našej spoločnej, nerozdielnej Československej republiky. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo poslednímu řečníkovi >proti<, panu sen. Lorenzovi.

Sen. Lorenz (německy): Slavný senáte! Dámy a pánové! Poslední slovo, kteréž my němečtí sociální demokraté pronésti máme v rozpočtové debatě, platí obzvláště ještě jednou špatnému stavu výživy, v němž se nalézá pracující lid obou národností. Upozornili jsme již před drahnou dobou vládu s tohoto místa, že, nebude-li včas postaráno, již o vánocích a k Novému roku vstříc budeme hleděti velmi smutným dobám, a zdá se, že naše tehdejší proroctví má se splniti. Marny byly všechny pokusy, jež jsme podnikli u vlády a u směrodatných míst, aby poměry přece se změnily a abychom nemuseli opět prodělávati bídu a nouzi jako roku předešlého. Podnikli jsme v parlamentě, v obou sněmovnách, a také mimo parlament vše, upozornili jsme vládu a učinili jí přiměřené návrhy, jak dle našeho mínění mohli bychom vybřednouti z bídy vyživovací. Do dnes však nebylo ničeho podniknuto a tak spatřujeme, že se poměry každý týden horší. V dřívějším slibu a v nařízení vládním bylo nejen vyloženo, že obyvatelstvo má v různých ročních dobách obdržeti plnou kvotu, ale slíbeny byly také přídavky k vánocům, k velikonocům a ke svátkům svatodušním. Tyto přídavky spočívají letos o vánocích v tom, že nejspíše budeme míti týdny bez chleba, že nebudeme míti cukru a že nebudeme mocí obdržeti také brambor, poněvadž počasí již nedovoluje dopravu a poněvadž doba, kdy doprava byla možnou, již uplynula. Dožíváme se toho již od mnoha týdnů, že naše veliké dělnické pekárny v německých průmyslových územích tři až čtyři dny v týdnu nepracují, poněvadž není mouky k pečení, a vidíme, že také výdej mouky k vaření nelze prováděti, anebo jen v míře ztenčené, poněvadž právě mouky k vaření není dostatek. S vládních míst se nám vždy znovu ujišťuje, že mouka k vaření pluje po Labi, ale vidíme, že sem nepřijde téměř ničeho, a spatřujeme opětně, že sliby, které nám vláda činí, nejsou pravdivy, aneb alespoň přehnány, sice nemohlo by se státi, že se nám již od osmi neděl slibuje, že v cizině nakoupeno bylo dostatek obilí a že jest již na cestě. Vidíme tedy, že se situace každý týden zhoršuje.

Nejlepším měřítkem pro zásobování chlebem jest, jak vypadá chléb v Praze. Je-li zde chléb špatnější, pak nemáme venku vůbec žádného chleba. Poněvadž nyní v Praze jest chléb špatný, jest jasno, že my venku v německých krajích průmyslových nemáme vůbec žádného chleba. A odtamtud již se nám oznamuje, že již nastaly poruchy v zásobování chlebem. Musíme se tázati: Jest toho zapotřebí? Nemohlo tomu býti jinak? Odpověď na to mohla by býti zcela jinaká, kdyby vláda byla zplna konala svoji povinnost. Nechci teprve dlouho mluviti o tom, že cizozemské nákupy nebyly provedeny tak, jak bylo třeba. Známe historku o pochybené spekulaci s cukrem. Známe historku, že nebylo včas nakoupeno. Proto právě trpíme nyní krisí vyživovací. Ale také doma nebylo učiněno opatření, aby nákupy v tuzemsku tak se utvářily, abychom nemuseli prodělávati právě takové poměry. Vezmeme-li do rukou statistiku, shledáme, že dle zpráv státního obilního ústavu celá řada okresů nesplnila skoro ničeho ze svých povinností. Mám zde cifry pro Čechy. Vidíme tu, že neméně nežli 36 okresů ze 113 neodvedly ani čtvrtinu předepsaného kontingentu. Shledáváme, že jsou mezi nimi okresy jako Žamberk, kterýž odvedl teprve 9%, Semily 11%, jiné okresy 12-25% předepsaného kontingentu. Tyto okresy jsou německé, české a smíšené. Shledáváme. že zde v sabotáži jsou okresy za jedno, ať německé, české nebo smíšené. (Výkřik německý: Agrární solidarita!) Shledáváme, že zde skutečně jest obdivuhodná agrární solidarita, že lepší nelze si pomysliti. Máme však za to, že by toho nebylo zapotřebí. Domníváme se, že byste přece mohli nalézti tolik moci, abyste odbojné okresy venku zkrotili, abyste docílili toho, aby odvedly přece kontingenty, které přece jsou mnohem menší nežli dříve. Vidíme však, že tomu tak není a že stát posud ničeho proti tomu nepodnikl. Kdyby jiné státy byly tak šťastny ve příčině výživy jako Československo, vypadalo by to tam zcela jinak, nežli u nás. Naší domácí sklizní, kdyby vše bylo odvedeno a řádně rozděleno, mohli bychom vystačiti s obilím alespoň pro devět až deset měsíců v roce. Máme však celou řadu plodin, jichž máme přebytek. Této přebytečné výroby měli bychom použíti k výměně, abychom také pro poslední tři měsíce byli zásobeni obilím. Vidíme však, že se to tak neprovádí, nýbrž, že se agrárníkům ponechá jednoduše volné pole a že stát a jeho orgány klidně k tomu přihlížejí. Valná část obilí a také bramborů přichází do podloudného obchodu za nesmírné lichvářské ceny a pracující lid musí pykati tím, že nedostává buď vůbec žádného chleba, anebo jen zkrácenou kvotu.

Vidíme dále, že naše bramborová sklizeň v tomto roce byla tak znamenitá, jak tomu nebylo od mnoha let. Vzdor tomu vidíme, že doma odvedeno bylo bramborů zcela málo. Dle odhadů agrárních odborníků obnáší prý bramborová sklizeň v letošním roce v celé republice 380.000 vagonů. Z toho měli agrárníci odvésti 99.000 vagonů, ostatní mělo jim zůstati. Avšak oni odvedli z těchto 99.000 vagónů, tedy z 25% celé sklizně, dohromady jenom 22.000 vagonů (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!), tedy ani 6% veškeré sklizně, anebo 22% předepsaného kontingentu!

Jest ovšem jasno, že, jestliže se odvádění takovýmto způsobem sabotuje, nemáme v našich průmyslových krajinách co jísti. Při tom dlužno poznamenati, že při dopravě zmrzlo neméně nežli 1632 vagonů bramborů, poněvadž ministerstvo železnic nařídilo, že se brambory smějí nakládati pouze do otevřených vagonů. (Senátor dr Heller (německy): Pozornost pro průmysl lihovarnický!) Když již v některých stanicích přikryli brambory slámou, nařídilo ministerstvo železnic, aby slaměné přikrývky byly sňaty, poněvadž prý tu hrozí nebezpečí ohně. Vzniká tu skutečně podezření, že se jednalo zúmyslně, aby hodně bramborů zmrzlo, aby mohly býti dány lihovarům.

Jest také zvláštní, jak státní úřady provádějí rozdělování. Věc má se tak, že obce poděluje přímo okresní aprovisační úřad a konsumní spolky, německé i české, poděluje jejich velkonákupna. Rozdělování brambor děje se pak takto: Obce mají potřebu 33.400 vagonů, německé a české konsumní spolky potřebu 23.000 vagonů. Obce obdržely 11.312, konsumní spolky však jen 4.000 vagonů, takže obce obdržely 34%, konsumní spolky však jen 18% potřeby. Tak vypadají tak zvané přednostní příděly konsumních spolků, přihlédneme-li jen ke kapitole zásobování brambory. Tak tomu však jest také při zásobování obilím a moukou a naše průmyslové dělnictvo jest nyní proto tak špatně zásobeno, poněvadž v ústřednách zase panuje týž duch, jako již dříve po dobu války, jen poškozovati konsumní spolky dělnické, špatně jim dodávati, ačkoliv po celou dobu konaly těžkou povinnost rozdílení zboží. Nesmíme se diviti, jestliže výkup jest tak špatný, když vidíme, že nejen agrárníci sabotují zásobování a odvádění, ale dokonce i státní orgánové, kteří spolu stojí v čele, aby organisovali t. zv. stávky osevní a tím vládu nutili, aby do určité doby t. r. oznámila, kdy konečně volný obchod bude proveden. Před nedávném konán byl v Karlových Varech sjezd agrárníků a tam navrhl komisař pro výkup obilí, aby připravována byla osevní stávka pro příští jaro; dal se sám zvoliti do komitétu. To jsou činitelé, kteří na druhé straně mají obstarávati výkup obilí pro stát. (Výkřik německý: To jest něco pro ministra spravedlnosti!) Mám za to, že by bylo nutně zapotřebí, aby tito státní výkupní orgánové již dávno byli vyhnáni a nahrazeni nestrannými komisionáři ze řad konsumentů. Nynější komisionáři jsou agrárníci a mají zájem na tom, aby snahy agrárníků po volném obchodu co možno nejdříve byly provedeny.

Vidíme-li tedy, jak špatně jest postaráno o výživu, pak jest nutně zapotřebí, aby zde zjednána byla náprava. Podali jsme proto v rozpočtovém výboru návrh, aby každého měsíce uveřejněny byly dle okresů cifry výkupní v celé republice, aby obyvatelstvo vidělo, které okresy jednoduše nic neodvádějí, anebo svou povinnost plní jen nepatrně. Kdyby se to udělalo a kdyby se pak v okresech zase uveřejnilo, které obce neodváděly, a v obcích kdyby se eventuelně uveřejnilo, kdo jsou dotyční rolníci, mohlo by obyvatelstvo vykonávati kontrolu, kdo se vymyká své povinnosti odváděti obilí, bylo by možno, aby obyvatelstvo zde a onde pomohlo a tím lepší odvádění umožnilo. Neboť nemůžeme záviseti jedině od výkupu v cizině, nýbrž musíme již žádati, aby to, co se ve státě pěstuje, dáno bylo všechno obyvatelstvu ke spotřebě a jen co schází, aby v cizině bylo nakupováno. Kdybychom, jak agrárníci chtějí, jen v cizině nakupovali, a agrárníci s domácími zásobami brambor a obilí a jinakými plodinami mohli dělati, co chtějí, upadal by stát vždy více do této krise a proto musí co nejdříve býti zjednána náprava.

Podloudný obchod nyní opět se šíří a provozuje se zcela otevřeně před očima úřadů, avšak nikdo nestará se o to, aby tomuto podloudnému obchodu učiněn byl konec. Obyvatelstvo jest nyní zase poukázáno na podloudný obchod, nechce-li zemříti hlady. Avšak jen zcela nepatrná vrstva obyvatelstva může si kupovati plodiny v podloudném obchodě, poněvadž právě jsou velmi drahé. Slyšíme-li, že nyní bochník chleba lze dostati v podloudném obchodě za 20 K, kilo mouky za 12-15 K, kilo cukru za 30-40 K, jest jasno, že dělnické obyvatelstvo si těchto plodin koupiti nemůže a že tyto plodiny slouží výhradně k výživě majetných, kteří nemají bídy, poněvadž následkem svého jmění se mohou zásobiti a nemusejí se vůbec starati o to, zda-li státní výkup se daří. Avšak dělnické obyvatelstvo nemůže sobě tyto potraviny koupiti, vzdor báječně vysokým mzdám a musí hladověti, jak tomu jest již po léta. Nyní však pomysleme na to, jak se vede těm, kdo jsou bez práce a musí žíti z malé podpory, kterouž berou od státu, jestliže vůbec něco dostanou. Pohlédněme na to, jak se mohou vyživovati invalidi a vdovy po padlých, kteří dostávají nepatrné renty a nemohou více pracovati, a nesmíme také zapomínati na tak zvané staropensisty, jimž pense nebyla zvýšena, nýbrž, kteří stále dostávají žebráckou almužnu jako dříve. Jak mohou ti se uživiti? Renta, kterou tito lidé dostávají, nestačí ani k tomu, aby si mohli nakoupiti plodiny za státní nejvyšší ceny. Kupovati sobě zboží a potraviny v podloudném obchodě jest pro tyto lidi vyloučeno, neboť renta, kterou dostávají, jest pro smrt mnoho a pro život málo. Musíme proto žádati, aby v rozpočtu vzat byl zřetel na naše invalidy, vdovy a sirotky po padlých a na staropensisty. Ale pro to neukázala Československá republika prozatím žádného porozumění a jest zřejmo, že musíme a museli jsme pro to vznésti opětovné žaloby v rozpočtové debatě a učinili jsme to přece také vzdor krátké době, kteráž nám byla vyměřena.

Měli bychom toho říci mnoho, kdybychom chtěli rozpočet důkladně probrati a odkrýti, kde jsou vady a chyby v rozpočtu. Pro krátkost času nebylo to možno a vyňal jsem jen, co nezbytně bylo zapotřebí. Ale řádnou poradu nebylo lze v krátké době provésti. Chtěli bychom proto odsud ještě jednou apelovati na vládu a na kruhy, které mají vliv na sestavení rozpočtu, aby, když nyní přijde dodatek k rozpočtu, nezapomněly na nezaměstnané, invalidy, vdovy po padlých a staropensisty. Nemohou si opatřiti oděvu, prádla a obuvi, chodí oděni pouze v cáry, a shledáváme všude ve všech koutech, ve všech ulicích a na mostech válečné invalidy, ani stojí, žebrajíce, poněvadž jen tak se mohou uživiti. Jest to stav, jenž jest nedůstojným řádného státu, demokratické republiky. Musí býti postaráno, aby bylo jinak, nemáme-li býti vydáni posměchu a smíchu ciziny. Nesmíme zapomínati, že rozčilení v dělnictvu a zvláště rozčilení v těchto kategoriích stále vzrůstá, a vidíme-li, že neustále dochází k divokým stávkám a výtržnostem, nelze to odvozovati od komunistických agitací, nýbrž od politiky, kterou stát pěstuje, která ovšem nebere zřetele na pracující třídu. Máme za to, že za každých okolností jest na čase, abychom šli do sebe.

Ukázali jsme v této krátké době na všechny nedostatky a vady, které dle našeho mínění lpějí na tomto rozpočtu. Ukázali jsme, že o stejném zacházení ani v národnostním, ani v hospodářském smyslu nemůže býti řeči, a jest zřejmo, že tento rozpočet není ničím jiným, nežli rozpočtem jednotně českého, měšťáckého, třídního státu. Pokud české strany budou pokračovati v této jednostranné politice, potud nemůžeme se my, samozřejmě němečtí sociální demokraté, při tom zúčastniti. Z tohoto důvodu nemůžeme rozpočet povoliti a odmítáme jej veskrze. (Potlesk na levici.)