Začátek schůze v 11 hod. 8 min. dopoledne.

Přítomni:

Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, KIofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Vlček a dr Stojan.

111 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministerský předseda Černý; ministři dr Burger, dr Fajnor, dr Fatka, dr Gruber, dr Kovařík, dr Procházka, dr Šusta; správce ministerstva financí dr Engliš.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek a dr Trmal.

Předseda Prášek (zvoní): Zahajuji s chůzi.

Udělil jsem dovolenou na dnešní schůzi senátoru dr Kovalikovi, do vánočních svátků senátorovi Šperovi. Senátor Konečný žádá za udělení dovolené do konce tohoto roku pro nemoc.

Žádám pány senátory, kteří souhlasí s udělením této dovolené, aby zvedli ruku. (Děje se.)

To jest většina. Žádaná dovolená jest udělena.

Páni senátoři dr Vetter-Lilie, JeIinek, dr Spiegel a společníci učinili k předsednictví senátu dotaz stran tisku naléhavé interpelace týkající se pamětního spisu, předloženého v roce 1919 mírové konferenci a pojednávajícího o problému Němců v Čechách.

K dotazu tomu dovoluji si odpověděti toto:

Podle §u 68 jedn. řádu senátu rozhodne senát hlasováním, zda a kdy jest o interpelaci, která je pány dotazovateli označena za naléhavou, zahájiti rozpravu. V usnesené rozpravě musí interpelovaný člen vlády na interpelaci odpověděti.

Interpelace, o níž jde, je již vytištěna, nemohla však býti rozdána proto, že by, jakmile by se tak stalo, musil senát učiniti usnešení podle § 68 jednacího řádu. Kdyby pak bylo rozhodnuto, že konati se má rozprava, musil by ministr věcí zahraničních dáti na interpelaci odpověď. Dr Beneš však, jak všeobecně známo, mešká mimo Prahu a tato okolnost byla důvodem, proč prozatím bylo upuštěno od rozdání interpelace tiskem.

Nikterak nebylo však úmyslem zkracovati interpelační právo členů senátu.

Tiskem rozdány byly tyto spisy. Žádám, aby byly přečteny.

Sen. tajemník dr Šafařovič (čte):

Tisk 267. Interpellácia senátora Dúrčanského a společníkovi na p. ministra školstva a národnej osvety o gymnaziach náboženského rázu na Slovensku.

Tisk 281. Odpověď ministra zemědělství na interpelaci senátorů Thoře, Tyčky, Kotrby a soudr. v příčině přídělu dříví dřevo obrábějícím živnostníkům (tisk 84).

Tisk 282. Odpověď správce ministerstva financí na interpelací senátora Hrejsy a soudr. ohledně zařadění soudního okresu vizovského na Moravě do II. obvodu podle tabulek Brdlíkových (tisk 90).

Tisk 285. Návrh senátora Folbera a soudr. na snížení daně z uhlí.

Tisk 286. Interpelace senátora dr Reyla a soudr. k ministru pro zásobování lidu o neosvobození ústavu pro hluchoněmé v Hradci Králové od placení příplatku za mlýnské výrobky.

Tisk 287. Interpelace senátorů dr Kloudy, dr Veselého, dr Krouského a soudr. na pana ministra spravedlnosti o neoprávněné domovní prohlídce u advokáta dr Ivana Dolynského v Užhorodě.

Tisk 288. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění ku schválení smlouva o prozatímní úpravě obchodních styků mezi Československou republikou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Předseda: Z předsednictva přikázán byl výboru iniciativnímu tento návrh:

Sen. tajemník dr Šafařovič (čte):

Tisk 285. Návrh senátora Folbera Karla a soudr. na snížení dlaně z uhlí.

Předseda: Zápis o 22. schůzi senátu řádně ověřený vyložen byl v senátní kanceláři podle § 72 jednacího řádu k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným panem senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápis ten za správný a dá se do tisku.

Přikročuji k projednávání denního pořadu a sice k

1. pokračování v rozpravě o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1921. Tisk 284.

Uděluji slovo p. sen. Roháčkovi.

Sen. Roháček: Slavný senát! Dovolte mi, aby som v krátkosti reflektoval na reč pána kolesu senátora Mudroňa.

Včera vo svojej reči povedal, že Česi a Slováci sú dva rôzne národy.

Ja som sa o sokolskom slete tohoto roku mol slavnostne osvedčiť, že Česi a Slováci sú jeden národ, jednej krvi rodní bratia a kto tvrdí niečo iného, pácha národnú zradu. (Hlas: To je vaše fantasie!) Dnes musím to isté opakovať. História v tejto veci je nesvorná. Že sme rečove jeden národ, to pred pár rokmi dokázal profesor Pastrnek keď navrátil maďarskej vláde slúžiaceho filologa Czambela ktorý chcel dokázať pre politiku maďarskú, že sme dva národy. My mame jedon pravopis, pravidla o yosilone tie isté a spoločné. Do 18 stoletia písali Slováci len česky. Máme jedny národne zvyky, jednu reč a mali sme i spoločnú vieru. Že sme dva národy, tvrdia naší národní protivníci dľa hesla: Divide et impera. (Tak jest! Výborně!) Osvedčujeme a tu slavnostne: Česi a Slováci sú a budú jeden národ na veky (Hlučný potlesk.) Neviem kam by kolega zaradil potom moravských Slovákov? Hranice hor prestaly, preto si neklaďme ani hranice ducha.

Ďalej, slavný senát, bolo tu povedené pánom kolegom sen. Mudroňom, že vraj minister slovenský Šrobár je príčinou dnešných neblahých pomerov na Slovensku. Týmto sa mu iste krivdí. Minister Šrobár prevzal Slovensko rozvrátené bez úradov, bez vrchností, ba povedel by som skoro bez jednoho policajta a predsa tento Šrobár to Slovensko konsolidoval, ochránil majetky a životy, a na koľko to bolo možné zaviedol poriadok. Chyby oko človek môže mať, ale že chcel dobre Slovákom, tomu upierať nemožno a to mu iste i história prizná.

Príčinu dnešných neblahých pomerov pán kolega senátor nech hľadá inde. Prvý minister slovenský má nehynúce zásluhy o Slovensko. (Výborně!)

Slavný senát! Ešte v krátkosti chcem pohovoriť k rozpočtu. Strana slovenská národná a roľnícka má v programe hájiť i záujmy remeselnícke. Maďarské vlády potlačovaly remeselníctvo na úkor továrenského priemyslu, takže mnohí remeselníci boli nútení miesto samostatných remeselníkov stať sa fabrickými robotníkmi, proletármi. I naša vláda dosť macošsky zaopatruje remeselníctvo slovenské. Poválečný kredit 6.000 K, je tak malý obnos, že ani primitívne remeslo, robiť metly, nemožno s tým začať. Kladieme vláde úlohu, aby remeselníctvo na Slovensku dvíhala z primitívnej výroby na umeleckú výrobu zakladaním učňovských škôl, ktoré nech opatrí dobrými učebnicami, a ďalej zakladaním odborných škôl, aby napomáhala zaopatrovať suroviny a potrebné stroje a nástroje. Poľnohospodárski príslušníci majú svoju pozemková reformu. I my sa dožadujeme reformy na vybudovanie remeselníckeho stavu, aby remeslo malo zlaté dno. V roľníctvo a remeselníctve sú naše základy. Pozemková reforma rozmnoží a posilní náš národ a to isté urobila by i reforma v našich remeslách. Remeselníka tlačí jednokorunový príplatok na múku, tlačí ho nemocenská pokladňa, tlačí ho výrobková daň, vysoké mzdy, u vás sa platí 2-7%, my platíme 10% výrobkovej dane, právo tak ako veľké továrne kapitalistické. Mnoho by bolo toho, čo by bolo možno k rozpočtu povedať, ale končím. Korektúru na rozpočet robiť nemožno, máme však nádeju, že pán minister obchodu a priemyslu bude mať na zreteli pašu biedu a bude nám pomáhať, aby sa uskutočnilo to porekadlo, že remeslo má zlaté dno. Rozpočet v celku prijímame. (Hlučný potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan senátor Babka. Uděluji mu slovo.

Sen. Babka: Vážený senát! Mal som pôvodne úmysel k štátnemu rozpočtu prehovoriť vo väčšej reči, ale poneváč je vymeraný čas tak velice krátky, rozhodol som sa vo svojej reči len na to poukázať, čo pokladám za potrebné, čiastočne aby som mohol reflektovať na reči, ktoré tu boly prednesené, menovite so strany ľudovej. Mal som pôvodne v pláne, že budem hovoriť hlavne k rozpočtu ministerstva školstva a národnej osvety. Ale, ako som už povedal, čas je vymeraný a tu len krátko sa toho dotknem.

Odpusťte, vážení pánovia, že preto, že zo svojej prichystanej reči môžem povedať len zlomky, bude moja reč veľmi nesúladná, nebude to mojou vinou.

Vážený senát! Ako som už povedal, vytrhnem zo svojej reči to, čím môžem reflektovať na prednesené slová so strany ľudovej.

A tu predovšetkým som chcel niečo prehovoriť o rozpočte ministerstva národnej obrany. Majúc pred očima rozpočet národnej obrany, napadá ma otázka, čo je príčinou toho, že v našej armáde nemáme slovenských dôstojníkov alebo v tak nepatrnom počte, že to nestojí za slovo. Nechce sa snáď našim Slovákom byť dôstojníkmi, alebo sú snáď v armáde odstrkovaní od vlastencov slovenských? Hovorilo sa, že to posledné je príčinou. Bolo-li by tomu tak, vážený senáte, tak by to neslúžilo k ani k utuženiu priateľského, bratrského pomeru medzi Čechmi a Slovákmi, ani k povzneseniu vojenského ducha našich slovenských vojakov,

Slavný senáte! O mne je všeobecne známe, že som úprimným Čechofilom. Československú vzájemnosť som pestoval pred 40 rokmi a pred 16 rokmi maďarská porota odsúdila ma pre moje styky s Čechmi. Uveríte mi tedy, že nehovorím zrovna z antipatie proti dôstojníkom českým, keď žiadam, aby pán minister národnej obrany účinkoval v tom smere, aby počet slovenských dôstojníkov v našej armáde bol rozmnožovaný, ovšem nie na úkor Čechov. Viem zo zprávy pána ministra národnej obrany v poslaneckej snemovni, že dôstojnícka dráha v našej armáde je nevábivá.

Jak je to tedy, že máme toľko dôstojníkov, že dľa mojich informácií pripadá jeden dôstojník na každých 8 obyčajných vojakov a jeden poddôstojník na každých štyroch vojakov?

Vážený senáte! Nie som vojakom ani stratégom, ale myslím, že taký počet dôstojníkov nenie potrebný. Máme heslo, že republika musí sporiť. Nebolo by snáď dobre, aby sme to počali s redukovaním počtu dôstojníkov?

Vážený senáte, keď som už pri armáde, chcem reflektovať na to, čo tu pán senátor Zavoral o nej predvčerom povedel. Povedal totiž to, že menovite na Slovensku dopustila sa hrozných prehmatov, zvlášť v ohľade náboženskom. Urazila náboženské city dobrého, hlboko náboženského ľudu slovenského.

Vážený senáte! Ako pozorujem, ľudová strana stále vytýka kapitál z tých niekoľko poľutovania hodných prípadov, ktorých sa niekoľko českých vojakov na Slovensku dopustilo Ako ja viem, vážení pánovia, v niekoľko prípadoch poškriabali nejaké sochy svätého Antonínka a Jana Nepomuckého. Ja, vážení pánovia, neschvaľujem také pokračovanie, ktoré nikomu neslúži a neschvaľujem ho tým viac, že tá mrtvá hmota toho svätého Antonínka nikomu neškodí.

Takýto prípad stal sa, vážení pánovia, na Slovensku bezprostredne po prevrate. Od tých časov nebolo podobného prípadu. Hrešia tedy tí pánovia, ktorí dávno minulé veci stále ohrievajú a dobrý krotký ľud slovenský dráždia proti Čechom tým, že vyhlasujú, že mu Česi berú vieru. Prestaňte, pánovia, s tou nejapnou pomluvou! Ukážte nám jediný prípad, kde vzal Čech Slovákovi vieru. A čo je viera? Je to snáď kus hadru, ktorý možno niekomu odobrať Sami učíte, páni od ľudovej strany, že viera sídli v srdci človeka. Či je možno vyrvať niekomu zo srdca vieru? Dobrému kresťanovi nikto nemôže vyrvať zo srdca vieru, naopak jako ocel tvrdne pod úderom kladiva, tak sa viera opravdivého kresťana utužuje pokušením sveta. Tak ako rigorozná panna nepodľahne pokušeniu vilných mužov, tak dobrý kresťan odolá pokušeniu sveta. Musí tá viera ľudu stáť na veľmi slabých základoch, keď sa o ňu tak bojíte! Menujete ľud slovenský hlboko nábožným? V čom, tážem sa, pánovia z ľudovej strany, javí sa nábožnosť ľudu slovenského? A prečo menujete ľud slovenský nábožnejším než český? Preto snáď, že slovenský ľud chodí pilne do kostola a viac sa modlí rúženec než český človek? Pánovia, to je nábožnosť? To nenie ešte zďaleka nábožnosť. Už Kristus hovoril, že: »nie každý, kto mi říká pane, pane«, nie každý je nábožným, kdo chodí do kostola a kľaká pred sochami, t. zv. sochami svätých. Náboženstvo sa nejaví v slovách, ale v skutkoch. Už Písmo hovorí: »Po ovocí jejich poznáte je.« Hľa, pánovia od ľudovej strany, po ovocí "po skutkoch poznávame človeka a nie po tom, jestliže kľaká pred sochami Panny Marie alebo niekoho iného. Ľudu svojmu vždy predstavujete starých židovských farárov starého zákona, ktorých voláte »farizejci«, ako ľudí falošných, ktorí sa modlili na uliciach a nárožiach domy, aby ľuďmi boli pokladaní za svätých. A čo hovoril o nich Kristus? Že sú to obyčajné hroby, ktoré sú zvonku pekné, ale vnútri je smrad. Tedy nebuďte ani vy, pánovia, farizej a neklamte ani sami seba. Áno, ľud slovenský je hlboko nábožný jazykom i zovňajškom, ale javí sa jeho nábožnosť i v skutkoch? Či Slovák zachováva desať Božích prikázaní lepšie než Čech? Ani zďaleka. Po ovocí jejich poznáte je. Pokiaľ tedy tí, ktorí o Čechoch tvrdia, že berú Slovákom vieru, nedokážu, že sú lepší v skutkoch, sú to neúprimní, ošemetní ľudia, ktorí heslá o nábožnosti Slovákov upotrebujú len za prostriedok ku svojim cieľom. Hovoríte toľko, pánovia, o tej nábožnosti, o tej kresťanskej láske a ja sa vás tážem, pánovia, je-li to tiež nábožnosť, keď v Námestove, Šaštíne a Pruskom pánovia z ľudovej strany naštvali ľud a prelievali krv ľudskú, a ďalej, či bola to nábožnosť, keď pánovia z ľudovej strany naštvali katolický ľud, že zbil na ceste znamenitého katolíckeho farára, výtečného spisovateľa katolíckej cirkvi, do úmoru v mene Božom. To bola nábožnosť! (Hlas: To byla ohavnost!) A to pánovia z ľudovej strany nastrojili, a chudák dokonal a zaplatil vašu nábožnosť svojim vzácnym životom.

Aj do volebného práva vojakov sa pán opat Zavoral zadrapil. Som presvedčený, pánovia, že by ľudová strana, menom ktorej pán sen. Zavoral hovoril, neriekla ani slovíčka proti volebnému právu vojakov, keby pri voľbách hlasovali s ľudovcami. Ale poneváč sú naši vojačkovia na toľko vyspelí, že sa k ľudovej strane hlásia len nepatrným procentom, preto sa pán sen. Zavoral tak veľmi zadrapil a tak veľmi perhoreskuje volebné právo vojakov. Ale mne, vážení pánovia, to perhoreskovanie z úst pána sen. Zavorala tým divnejším prichodí, že on, ktorý ako kňaz hlása pravdu a možná že i rovnosť, predsa chce byť v očiach našich vojakov nespravodlivým.

Vážený senáte! Kdo má v republike povinnosť, ten nemôže byť vylúčený zo žiadneho práva, ktoré republika dáva svojim občanom. Naši vojaci sa strannícky nechovají. (Sen. Dúrčanský: My s tím souhlasíme! Ne, aby se nestrannicky nechovali, nýbrž všestranné!) Poneváč pre vaše slavnosti nehlasujú.

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Babka (pokračuje): Darmo vykrúcate. Vážení pánovia! Keď hovorím o tých povinnostiach, poviem, že naši vojaci majú jednu najvážnejšiu a najťažšiu povinnosť, to jest brániť vlasť proti nepriateľovi. Vojak má povinnosť postaviť sa pred nepriateľa, ale aby potom mal právo rozhodovať o svojej újme, toho v tej republike ľudová strana nechce dopriať. To je trocha divná logika!

Včera pán sen. Ševčík vo svojej reči spomenul autonómiu Slovenska, o ktorej tvrdil, že ju ľud slovenský žiada. Slavný senáte! Hovorím to úprimne, nechcem tým zneuznávať ľud slovenský, keď hovorím, že náš ľud slovenský v najväčšom procente ani nevie, čo autonómia je. (Výkřiky senátorů českosl. strany lidové.) Ani vy neviete, čo je autonómia! A tí z ľudu slovenského, ktorí predsa vedia, čo autonómia je, čo by znamenala autonómia Slovenska, tí sa jej ani zďaleka nežiadajú. Pán sen. Ševčík spomenul, že by autonómia Slovenska viedla k jeho rýchlemu skonsolidovaniu. Áno, vážený senáte! Pán sen. Ševčí k má pravdu. Autonómia Slovenska by viedla k jeho konsolidovaniu s Maďarskom! Že sa nemýlim, na dôkaz toho, vážení pánovia, môžem vám uviesť ako korunného svedka v Komárne vychádzajúci maďarský časopis »A-hirek« zo dňa 8. decembra t. r. 1920, ktorý píše celkom otvorene a nezaobalene, že by autonómia Slovákov nebola ich autonómiou, ale autonómiou Maďarov. A to veľmi dobre vedia páni z ľudovej strany a vie to každý rozumný a poctivý Slovák. Preto si toho statočný, rozumný a do budúcnosti vidiaci Slovák ani nežiada. Vie, že ich spása je v jednotnej, na časti nerozdelenej republike Československej a v tesnom spojení s bratmi Čechmi. Že by bola autonómia Slovenská jeho smrťou najlepšie dosvedčuje nám to, že autonómiu pre Slovákov žiadajú sami Maďari.

A, pánovia, ešte úprimné a otvorené slovo. Poviem, že na Slovensku žiadna politická strana si nežiada autonómie slovenskej, jedine strana ľudová. Strana ľudová si žiadá autonómiu Slovenska, však nie preto, aby to Slovensko bolo nezávislým na Čechoch, aby ho snáď bratia Česi nevysávali a nevykorisťovali, ale preto, by strana ľudová na Slovensku prišla k heslu, aby ona bola panujúcou. Slovom, na chce uviesť sem dávne panovanie katolicizmu! (Sen. Dúrčanský: Ona má na to právo!) Tak si tedy vezmite tú autonómiu. (Sen. Dúrčanský: Však ona prijde sama! - Různé výkřiky. - Senátor Walló: Ano, my chceme isť spoločne Čechmi, ale nie s tými zlými, ale s tými dobrými, a dúfame, že dôjde hu konsolidácii! - Předseda zvoní.)

Vážený senát! Povedel som na počiatku svojej reči že by som chcel hlavne hovoriť o rozpočte ministerstva školstva a národnej osvety. Poviem k tomu len niekoľko slov. Ako viete všetci my Slováci sme nemali na Slovensku žiadnej - doslovne - žiadnej školy ani tých takzvaných obecných škôl, ani tieto neboly našimi školami, tie boly až úplne v drápoch našich tyranov, našich Maďarov. Po slobode, ktorú sme dostali dňa 28. októbra 1918 všetky tieto školy, ktoré slúžily k ohlupovaniu a maďarizovaniu našich detí a nášho celého Slovenska okamžite prešly do našej správy, clo nášho vlastníctva nás naplnilo nekonečnou radosťou. Tá naša radosť bola tým väčšia, že i všetky stredné školy na Slovensku sa staly naším majetkom a že naše slovenské deti mohly byť vychovávané vo vyšších školách b reči materskej, v reči slovenskej.

Takýchto vyšších škol máme na Slovensku 38 - rozumiem tým školy stredné a keď k tomu pripočítame asi 12 stredných škol takzvaných konfesionálnych, tak by sme mali na Slovensku asi 50 škol stredných. Teda, pánovia, po tom ničom, čoho sme na Slovensku nemali, máme dnes na Slovensku aspoň 50 stredných škol tvrdím, že nám zatým postačí. Ale vážení pánovia, ďaleko a nekonečne horšie stojíme si v ohľade obecného školstva. Na Slovensku máme, ako vidíme z rozpočtu, len 821 škol obecných, ovšem mimo to máme ešte takzvané školy konfesionálne, ale to všetko nestačí. Dľa mojej mienky bolo by potrebné najmenej päťraz toľko škol obecných postaviť na. Slovensku. To jest najpálčivejšia otázka. Povinnosťou ministerstva školstva a národnej osvety je, aby na Slovensku v najbližšej dobe zriadilo čo možná najväčší počať obecných škol. Poneváč vieme, že naša republika stojí a radá s obecnou školou, poneváč vieme že základom republiky poťažmo základom celej osvety je obecná škola, navrhujeme poťažmo žiadame, aby vláda na Slovensku zriaďovala čím viac škol štátnych, poneváč vieme, že bude jednotnou školou na Slovensku, v ktorej sa nebude pestovať náboženská nesnášanlivosť a v ktorej sa nebude dráždiť proti konfesiám, proti triedam, ale ktorá bude viesť len k pokroku svojich malých odchovancov. Takou školou nechce a nemôže byť škola cirkevná. Vieme že sa v tej skutočne všetko iné pestuje, len nie opravdový pokrok a kultúra!

A preto volám na zdar čím väčšiemu počtu obecných škol štátnych a spolu oznamujem, že naša strana bude v každom ohľade i vo všeobecnosti i v podrobnostiach hlasovať pre štátny rozpočet. (Výborně!)

Předseda: Další přihlášený řečník jest pan sen. Jílek. Uděluji mu slovo.

Senátor Jílek: Slavný senáte! Při právě projednávaném rozpočtu nesmíme operovati jen těmi ciframi, které zde máme v těch různých knížkách, nýbrž jest také potřebí, abychom se podívali na to, jak různě při tom se jich používá.

Chci mluviti o ministerstvu sociální péče a sice máme tam položku »zaopatřování vdov a sirotků po padlých vojínech«, Jest to sice značná položka, ale ten obnos, který je v rozpočtu preliminován pro vdovy a sirotky, jim nepomůže, pak-li těch podpor nedostanou. Podívejte se a ptejte se, velectění pánové, venku - měli jste již mnoho příležitosti k tomu - co ty vdovy a sirotci říkají. Jsou žádosti již dva roky podané, bylo několikeré vyšetřování, ale vdova nemá peněz, děti nemají co jísti. Právě minulý týden byla u maje vdova, která má pět dětí a nemocnou matku, sama jest také nemocná. Na těchto pět dětí jí byla v květnu zastavena vyživovací podpora, na těchto pět dětí béře 60 korun zálohy měsíčně! Tedy pět dětí, ona churavá a churavá matka, 7 osob, a jako zálohu béře 60 korun měsíčně! Velectění pánové, to pak není sociální péče o tyto vdovy, to znamená už nechci říci co přál bych tomu, kdo toto zaviňuje, že doposud ony válečné vdovy a sirotci nedostávají svých rent, které jim zákonem příslušejí, že všechny žádosti leží v kancelářích, přál bych tomu, kdo to zaviňuje, aby na těch 60 korun se sedmičlennou rodinou byl živ a nežebral nebo kradl při tom! Velectění pánové! Totéž vidíme na invalidech. Položka na invalidy jest sice zde, ale vidíme všude ty chudáky žebrati na rozích ulic. Jest viděti, že skutečně k práci jsou neschopni a že žebrají. Tážete se ho, proč žebrá, a on řekne: »Jako invalidovi doposud mně nevyměřili podporu, rentu a chodím od jednoho úřadu k druhému a nemohu ničeho dostat.« Velectění! Jest třeba nejen tu položku dáti, jako ministerstvo sociální péče, co rozpočtu, ale dbáti také toho, aby tyto peníze, které do rozpočtu přišly, také těm lidem, kterým skutečně patří, totiž vdovám a sirotkům, byly dány!

Dále chci poukázati na toto: Jest zde sice vydáno nařízení, že invalidé mají dostati trafiky atd., a že těm bohatým se mají bráti a odevzdati invalidům. Ono se to sice dělá, ale myslíte, že se berou těm bohatým, těm situovaným, kteří na nich již dosti vydělali? Berou se těm chudákům a dávají se zase chudákům. Přes ty bohaté se přechází. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)

Dále chci se zmíniti o podporách v nezaměstnanosti. Jest sice pravda, když jest někdo bez práce a nemá býti z čeho živ, že potřebuje, podpory v nezaměstnanosti, když nemůže býti zaměstnán. Ale, velectění pánové, jsou zde ještě jiní lidé, kteří by potřebovali podpory, a jsou zde ti, kteří pracovati nemohou, jest zde celá řada lidí, kteří prací sešli a již pracovati nemohou, jsou zde lidé delší dobu nemocní, kteří taktéž pracovati nemohou, a proto jest nanejvýš potřebí - a já s tohoto místa bych žádal ve jménu všech těchto starých dělníků a dělnic -- aby již jedenkráte u nás bylo přikročeno k tomu, aby zavedeno bylo starobní a invalidní pojišťování pro všechny ty, kteří nemají prostředků, aby ve stáří mohli ze svého vlastního býti živi.

Dále chci se zde ještě zmíniti o otázce bytové. Velectění pánové! V místech průmyslových vidíte dnes ty scény, které se odehrávají. Není zde bytů a tento nedostatek jde i ven do obcí. Všude jest veliký nedostatek bytů. Zde jest potřeba pomoci. Ale kdo zde v prvé řadě má pomáhati? Jest to stát! Ty podpory, které stát dává na ty stavby, to jsou maličkosti. Co je to platno, když na př. v Praze nebo v Jihlavě několik dělníků nebo úředníků se ustaví v družstvo a vystaví si takový domek, ale stát vedle toho zabere činžák a několik nájemníků z toho činžáku jde ven? Stát pro své úředníky zabírá činžovní domy. Když za ty dva roky jednotlivci a různá družstva dělnická a úřednická mohou vystavěti domy, tak také stát mohl již vystavěti pro své lidi a své zaměstnance celou řadu bytů. Již loňského roku jsem upozorňoval na jeden případ na nádraží ve Studenci na Moravě. Bývalá rakouská vlád postavila v době, kdy ještě ve válce se tam vykrmoval dobytek, velkou budovu na vykrmování dobytka. Ale poněvadž přišel převrat, budova se vystavěla a k vykrmování již nedošlo. Již loni jsem upozorňoval ministerstvo železnic, že tato budova, kdyby se tam dala země a stropy, dala by se upraviti na obydlí pro tamější železniční zřízence, kteří bydlí ve vesnicích až 2 hod. vzdálených. Ale doposud se nestalo nic. Zde je viděti, že stát ani tam, kde by to dosti lacino šlo, o své lidi se nestará. Když to stát nedělá, máte to žádati na lidech, aby se o to starali? Tedy v první řadě je povinností státu, aby pro své úředníky a zřízence stavěl byty. Je sice pravda, že chceme uzákoniti zde, že továrny, banky atd. mají pro své zřízence stavěti, ale, velectění, my musíme jíti příkladem napřed. SloNa prý sice hřmí, ale příklady táhnou tedy stát v první řadě pro své státní úředníky a zřízence, kteří jsou bez bytů, měl by stavěti sám. Podívejte se zvláště na mladé úředníky, podívejte se, jak to bude vypadati později.

Byl jsem na podzim v Bratislavě, poněvadž tam mám přítele profesora. Tehdy mi ukázal, jak spí profesoři na tamějších ústavech, jak tam spí úředníci. Prosím, do učebny se dá večer divan a profesoři tam spí. Do kanceláře doprostřed dá se divan nebo něco jiného a tam úřednici spí. Tedy ani ten úředník ani ten profesor nemají bytu! A tu, velectění, jsem se dověděl v Bratislavě, že když tam přijde nějaký žid, pro toho že jsou tam byty hned, pro úředníky však ne.

Z toho je viděti, že vlastně stát měl by se v první řadě starati o to, aby své lidi, úředníky a zřízence zabezpečil. Když stát půjde tak příkladem napřed, jsem jist, že ostatní pak půjdou za ním, poněvadž budou se předháněti.

V ministerstvu sociální péče máme ještě položky péče o sirotky atd. Velectění! Je to skutečně záslužné a potřebné, aby se o to staralo ministerstvo, ale já u nás postrádám ještě veřejného ústavu, který by byl zřízen pro druh lidí kteří jsou skutečně nešťastní, pro druh lidí, kteří jsou na obtíž a kteří jsou mnohdy i nebezpečni svému okolí. Jsou to tak zv. úplní idioti, zblblí lidé úplně. Ten člověk za to nemůže, že se tak narodil, nebo že následkem nemoci stal se tak nešťastným, že je úplně zblbly, že ani neví co dělá. Bývá na posměch ostatních lidí a zejména dětí. Ale nejen to. Často jsou tací lidé nebezpečni svému okolí, neboť co chvíli se stane, že vypukne někde oheň, nebo zase to či ono, a pak se říká: »To prý udělal ten, on je blbý!« Jsou to chudáci k politování. Ale právě s tohoto místa žádala prosil bych ministerstvo sociální péče ve jménu těchto lidí, aby co nejdříve přikročilo k tomu, aby pro takové chudé a nemajetné lidi, kteří jdou na obec - ta obec jim dá někde v pastoušce byt, ale ona se nemůže dále o ně starat zřízen byl ústav, kde by byli opatřeni a kde by bylo o ně postaráno.

A máme jiný druh lidí u nás, zase chudáků, a to jsou lidé stižení padoucnicí. Když je to v zámožné rodině, kde jsou pro středky, tedy to tak mnoho nedělá, jako když je to chudý dělník. A znám celou řadu takových dělníků, kteří byli dobrými pracovníky a dostali onu nešťastnou nemoc, padoucnici. Dejme tomu, že to byl strojník, je propuštěn, poněvadž pracovati nemůže, a byli to jiní lidé, kteří nemohou pracovati. Tito lidé pak, nemají-li prostředků a majetku, jsou často lidem na posměch. Proto bych se přimlouval za to, když již chceme skutečně býti státem, který chce humanitu prováděti, abychom i pro tyto lidi zřídili ústav.

Dále, velectění, chci upozorniti ještě na jednu věc, která se týče ministerstva zdravotnictví. My sice se všech stran zde staráme se o lékaře a děláme různé pokusy, aby to zdravotnictví u nás, jak se říká, klapalo. Ale my máme zde ještě jiné osoby, které jsou tak jako lékaři potřebám. Jsou to porodní babičky. Jsou to ženy, které mají nepatrné platy. Nevím, jaké taxy mají v Čechách, ale u nás je taxa 10 K, Když jde k takové chudé rodičce, když musí přes pole, při dnešní drahotě, a musí tam dělati několik cest, může z toho býti živa? A proto bych též apeloval, aby ministerstvo zdravotnictví hledělo co nejdříve podati v té příčině předlohu, aby poměry porodních babiček byly upraveny, poněvadž jsou důležité pro národ, jsou důležité jako každý jiný stav.

Chci přikročiti ještě k jedné věci, mluví se zde ustavičně o dělnických poměrech, mluví se, jak se zachováme k tomu neb onomu. Já, velectění, prohlašují, že naše strana stojí na tom stanovisku, aby dělník měl nárok na čistý zisk závodu jakéhokoliv. Končím. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku sen. Šachlovi.

Senátor Šachl: Vážený senáte! Mé přihlášení se k rozpočtové debatě bude úvahami jen zemědělskými, poněvadž jako rolník tímto sborem se zabývám a nejlépe ho ovládám.

Nikdo nemůže popříti v dnešní době, že stav zemědělský jest v Československé republice stavem nejdůležitějším a tudíž také v prvé řadě jemu náleží, aby tomuto stavu byla věnována co možná největší pozornost, zvláště co se týká podpory finanční.

A tu přihlížejíce k rozpočtu vládou nám předloženému, nevidíme v rozpočtu zemědělství nějakou položku zvláštní, kterou by tento stav zemědělský byl finančně podporován tak, aby se zemědělství stalo tím, čím býti má, totiž pravou základnou všech nutných potřeb životních v naší republice. Dobře vystihl pan ministr zemědělství, kdyby tomuto stavu byla věnována náležitá péče a podpora, že by tím bylo vyzískáno nejméně o 22 miliard více v jednom roce - to jest totiž pokles novější doby o 22 miliard.

Nepřikládán tomuto výroku pana ministra zemědělství tolik viry, že tak velký výnos mohl by býti získán, ale jest jisto, že by takovým postupem podpory produkce zemědělské bylo možné v brzké době ozdravění našich státních financí, kdyby investováno bylo značné podpoření se strany státu,

Ale čeho tu potřebí v prvé řadě, abychom docílili takých výsledků, abychom byli soběstační? Tu jest potřebí, aby vláda postarala se co nejrychleji o objednání a zajištění dovozu surovin pro vyrábění umělých hnojiv, kterýchž dnes vůbec nemáme, která jsou větším dílem bezcenným hnojivem, majícím malé procento látek dusíkatých, a za která ani dodavatel v nynější době nikde záruky nedá. Na druhé straně jsou tato umělá hnojiva tak zdražena, že je rolník za žádných okolností do půdy dáti nemůže, ježto by za tak bezcenný materiál vyhazoval zbytečně peníze. A přece jest jisto, že bez použití umělých hnojiv nelze pomýšleti na zvýšení sklizně obilnin a vůbec všech produktů hospodářských. A tu jest potřebí, aby vláda nepustila se zřetele zaopatření dostatečného množství levných a dobrých umělých hnojiv pro naše zemědělství. Tím by nastal pak dostatek potravin vůbec a tím by i nastalo zlevnění všech poživatin v naší republice tak potřebných a nynější drahota by sama sebou klesala na smíru normální.

Obstaráváním surovin pro naše továrny na umělá hnojiva postaráno by bylo také opět o zaměstnanost a výdělek našeho dělnictva, které již dnes hledá práci v cizině. Tím bylo by nezaměstnanosti této z části odpomoženo. To jest v prvé řadě nutným prostředkem pro ozdravění jak nutné výživy, tak i pro velmi nutné ozdravění našich státních finančních potřeb.

V druhé řadě jest nutno přihlížeti, aby stavu zemědělskému nebyly činěny potíže v tom směru, že mnohými zákony a vládními nařízeními se, velice ztěžuje práce zemědělců, a to hlavně nařízením pracovní, doby, tím velkým nesmyslem, určovati, kolík hodin má práce trvati, když některý den není možné pro změnu počasí v jedné a téže práci setrvati.

Stane se, že někdy práce u rolníka jest možno sotva 4 neb 5 hodin, a někdy zase při pracech v pilných dnech, jako jest setba, žně, sklizně sena atd., jest nutně zapotřebí vytrvati 14 až také 16 hodin denně při práci. Dle zákona v takových pilných dnech má býti o takové prodloužení práce požádáno u nadřízených úřadů, ale tu pravím: jest tu smysl pro takovéto žádosti, aby při změně třeba čtyřikráte v týdnu mohl žádati zemědělec o zvýšení pracovní doby, hodin, když není jist, že počasí nezmění se dvakráte za den?

Pánové, to by se zemědělec musil poděkovati, aby ještě vedle práce a starostí svých musil se starati o milostivé povolení práce. A tu je nutně zapotřebí novelisace tohoto zákona, jež musí zníti pro zemědělce: »žádné vyměřování doby pracovní!« Toto opatření jest nutné jen tam, kde ochrany je třeba se strany zdravotnictví, jako u horníků, železáren, huti, skláren, přádelen atd., tu jest to na místě, ale u zemědělství na čerstvém vzduchu, to potřebí není. Tento důvod sám poukazuje, že ne práce, trvající přes 8 hodin denně na venkově, škodí zdraví, neb přes dosti těžkou práci našich rolníků a zemědělských dělníků jsou tito zdravím překypující, kdežto v továrnách jest pravý opak.

Ovšem že tu hraje také velkou úlohu nezřízený život, o nějž zvláště nyní ve velkých městech není nouze. Ani kouření, zvláště u hochů a nyní i také u dívek škole sotva odrostlých na zdraví nepřidá. K tomu není třeba výkladů.

A jak dále postaráno jest o ulehčení práce zemědělcům, vysvítá i z toho, že nařízením mlecích lístků jest nejen ztěžována práce, ale i odvezení do mlýna i ze mlýna, a to proto, že opět milostivě se dovoluje zemědělci dovézti si do mlýna na jeden, nejvýš na dva měsíce, odměřeně, a k tomu má ještě jenom sám své obilí si dovézti, aniž by mohl svému sousedu službu tu prokázati. Takové nařízení je dáno, nemyslím, úřední, ale z větší části krajové.

Co pak si vláda myslí, že rolníku a zemědělskému dělníku může býti odměřeno tak, aby pracoval a nejedl? Vždyť i mrtvý stroj potřebuje více uhlí, benzinu, oleje atd., když déle pracuje a silnější výkon koná. To i zemědělec se neobejde bez potřeby, posílati se, kdy a jak toho potřeba žádá. Ale jemu se předepíše, a to právě jest prý směrodatné. A tu dovolím si říci, že takovou diktaturu nemohou si již zemědělci nechat déle líbiti, aby ze svých mozolů a ze svého potu tak těžce vyrobeného obilí byla jim milostivě povoleno podati k ústům svůj denní chléb.

Takové otroctví již snesitelno vůbec není a jest nejvyšší čas, aby bylo okamžitě zrušeno mlecí nařízení, dokud ještě čas a dokad nedojde k nemilým důsledkům stávající již vzpoury a velké nespokojenosti mezi venkovským lidem.

Dostávám denně mnoho dopisů, plných stížností ohledně tohoto mlecího nařízení, které se lidem činí. Mám zde jenom jeden doklad, píše se mi: »Nemohu dodati určený mi kontingent. Ovsa a brambor jsem dodal, co bylo mi určeno, ale žita nemám ani tolik, co potřebuji, pro sebe. Je nás 9 členů rodiny a jest mi zadržován mlecí výkaz, až prý dodám, pak že mi bude vy dán. Prosím, loni v květnu jsem musel porazit vola - měl železo - musel jsem si zjednat na orání a tak následkem nedostatku potahu se zoralo jeteliště jednou místo třikrát, protože bylo moc pejrovaté následkem špatného zdělávání, co jsem byl na vojně, a tak bylo žito slabé a samá tráva a k tomu ještě přišla vichřice a vytlouklo se žito na poli. Vždyť se stydím, že nemohu žito dát, rád bych je dal. Vždyť pro šest dětí je třeba peněz, potřebují stále něco na šaty a domácí výlohy a tři chodí do školy hodinu cesty, takže na poledne nemohou jiti domů. Chléb nebude a mlynář na slepo nevezme - bojí se pokuty. Výkaz mi patří již od 7. listopadu, ale pokud nedodám, výkazu mi nedají. Tudíž prosím Vás o pomoc, je-li to možno.«

Pánové, dlouhá řada stesků ne jednoho, ale sta rolníků, kteří si takto stěžují. Pánové, mlecí nařízení nic nevydá.

Pak též i nesamozásobitelé trpí tímto nařízením a to nejen dělnictvo a řemeslnici, nýbrž i inteligence, neboť ti všichni, jak to víme z vlastní zkušenosti, bojíce se špatného zásobování ústřednami, žádají za práci ne peníze, ale obilí, na které mlecí lístek neobdrží, mlynář jim to vzíti musí a jest pak jen samý chaos a nepořádek.

Já zde prohlašuji dle svého vlastního přesvědčení, že žádný zemědělec po celou dobu války nezmařil, zbytečně zrno chlebovin a také i bez mlecího nařízení je nezmaří. A těm, kteří snad výjimečně, nemajíce citu pro celek, tak činili, to žádným nařízením nikdo nepřekazí. Toto mlecí nařízení nemá do sebe nic jiného než nucené obcházení svobody rolníka vůbec a vládního nařízení zvlášť, a také tohoto nařízení bylo mnohdy použito k vlastní škodě rolníka a celku vůbec. Proto pryč ve svobodné republice s takovýmto nařízením, které veškerou svobodu lidu béře, a to tomu lidu, který jest ve státě jedním slovem základem celé lidské společnosti.

Dobře řekl při debatě o vládním prohlášení zde s tohoto místa pan unie, profesor dr Mareš, že by se zemědělcům měly ruce líbati za to, že nás po celý čas války nenechali umříti hladem, já mu za tento výrok, za toto uznání také s tohoto místa vřele děkuji, neboť vím, že toto uznání bylo dobře promyšleno, nežli bylo vysloveno. Ano! Kdo prodělal za války obtíže zemědělce, kde starý otec s dětmi školáky potil se a mozolil z noci do noci, kdo viděl, jak naše sotva škole dorostlé dívky za pluhem, s kosou a stroji na polích zápolily, kdo viděl tu vytrvalost a trpělivost jejich v těžké práci se vzpomínkami na své drahé trpící, bojující otce, muže, bratry a příbuzné, ten dovede oceniti, co tu obětí přinesli, aby uchovali tu půdu ve stavu alespoň přiměřeném, až se jim jejich drazí z války vrátí, aby tu byl podklad k dalšímu žití. Kdož by jím byl skutečně ruce nelíbal a tu práci neocenil?

Ale to dovede oceniti zase jenom muž, muž zajisté dalekosáhlých vědomostí. Bohužel, ozvalo se zde slovo proti tak spravedlivému výroku, nechci jmenovati čí, jest to ponižující. A to bylo slovo: »Ale stáhli z nás poslední košili!« A co odpověděno na to? »I kdyby se tak bylo stalo, ještě jsme rolnictvu za to povinní děkovati, že nám život zachovali.«

A já dokládám: Kdyby tu košili dotyčná hospodyně nebyla potřebovala, nebyla by ji vzala, ale že jí byla vnucena, raději si mnohé utrhla od úst a dala poslední sousto třeba za papírový cár. Mnohdy se hřeší nyní na zemědělce, ti že mají. Ano, pravda jest, že většina zbavila se dluhů a že nějaký groš si zachovali. Ale čí je to zásluha? Zajisté jen jejich přičinlivostí se to stalo. Ale čí je to také prospěch? A být ještě mezi zemědělci bída, och, to potom by to dnes v republice divně vpadalo! To by bylo teprve bídy! Děkujeme našemu venkovskému lidu že dodnes pilně pracuje a při tom šetří; jinde toho postrádáme.

Najděte mi, pánové, jednoho rolníka milionáře, který z války zbohatl. Já jej dosud neznám a také jej neuvidím, - ale znám mnoho těch, kteří třeba jen v hadrech obchodovali, - vy je také znáte a dnes jsou milionáři, ale o nich ani slechu. Míti zahospodařeno 5 nebo 10.000 K, to málo znamená, ale na takové zbohatlíky, kteří právě z rolníků miliony nakeťasili, jestli fém někdo již vytkl lichvu, - na ty se nepoukazuje, kteří do dnes stehují z republiky nejen košili, nýbrž i kůži s těla by stáhli. Na příklad v Duchcově páni uhlobaroni za jeden rok vykazují přes 13 milionů čistého výtěžku - přišlo se jim ovšem na kloub -, ale co se s nimi stalo? Doposud nic! O těch ani muk! Tak to chodí! Ti malí lidé se zdaňují a ti velcí se nechají ulíti, poněvadž když venkovská žena přijde do trhu a žádá o K za jednu věc více, ihned podle maximálních cen se jí dostane 50-100 K pokuty. To jé hned. Ale zvyšovati o 6-8 K i více na q uhlí a dělati miliony, pánové, na to nejsou pokuty! A to jest právě ta veliká nespravedlnost.

Na jedné straně jsou milionové výtěžky a na druhé straně vysávání chudého lidu do nekonečna. Proč se nepřepočítává u milionových a většinou židovských uhlobaronů, zač stojí 100 k vyrobeného uhlí na dolech a zač přijde do rukou kupujících? Na takové vyděrače se nejde. Což těm se nedovede učiniti výpočet? Tu jest třeba veliké nápravy.

Dalším poškozováním zemědělců a rovněž tak republiky jsou dosuď ze starého Rakouska stávající ústředny, pro jejichž úplné odstranění není třeba uváděti důvody, a proto jest již na čase, aby se již začalo ne povlovně, ale hezky rychle s jich odpravováním. Rád bych věděl, co nám ústředny přinesly dobrého. Dnes být ještě ve státním záboru hospodářské zvířectvo, již bychom ani masa neměli, ale že toto bylo, již před rokem uvolněno, máme masa plné krámy. Toť největší důkaz, že vlastně ústředny všecko brzdí.

Proto, pánové, jest potřebí, aby zde již volný obchod byl, poněvadž volný obchod vyvolává konkurenci a obchodníci starají se o nákup bezplatně, jeden druhého předstihuje, kdežto obhospodařování stojí stát velké peníze, tam se předstihovali v tom, že se zvyšovaly účty.

Volným obchodem upravují se ceny produktů dle výše zásob, tudíž tak, jak skutečně věc ceny těchto produktů vyžaduje, což jest nejspravedlivější směrnice. Nač v republice potřebujeme zbytečného vydání 3 milionů na zbytečné chlebenky, mlecí lístky, cukerní, tučenky atd.? Aby se s nimi snad topilo v kamnech? To jest drahá a zbytečná věc pro nás!

Vydržování státního obilního ústavu stojí 156 milionů, za něž by se nakoupilo 780 vagonů mouky po 5 korunách, čili 8 milionů K. Co nás tato mouka stojí za hranicemi, to všichni víme, proto, proč takové zbytečné vydání? A tu, pánové, kdyby stát na místě ústředen věnoval těch 180 mil, na zakoupení surovin v cizině pro naše továrny na umělá hnojiva, která by pak následkem zpracování v naších továrnách byla jistě o polovici i více zlevněna, pak by mohl náš rolník tato levnější hnojiva do své půdy použíti, pak správně, jak jsem již byl poukázal z výpočtů ministra zemědělství, stoupl by výnos obilin a produktů k výživě lidu tak potřebných o 22 miliard v 1. roce. Pánové, to by byly jiné ústředny, pak bychom byli v naší Československé republice opravdu svými pány a to se také státi musí, jestliže chceme stati na půdě své trvale a pevně. Na tomto podkladě zvýšení výroby u produktů zemědělských závisí celé zvýšení finančních potřeb státních, jen jest potřebí hledati, jak vybřednouti z tísně státních financí: Považte, pánové, kdyby jenom o polovičku, o 11 miliard ročně byla zvýšena produkce zemědělská, jak vypadalo by to za několik let. To by opravdu byl v naší české zemi, jak zní ten náš krásný popěvek v nají národní hymně zemský ráj to na pohledu. A tu je povinností, aby k takovýmto státním úkolům byli v úřadech ministerských vyhledáváni vždy jen odborníci, úředníci svědomití, úřednici práce a ne, jako se dosud dělo, úředníci dle politických stran, ať znal co nebo nic, jen když bral telata na prázdno seděl. Známe to dobře. Když stát bude se starati o dostatek nutných hnojiv, jest ji to, že naši zemědělci při dosavadní své píli a své přičinlivosti postarají se o dostatečné zvýšení potřebného obilí. Jen ruce k dílu, práci a ne zahálku, a ne ještě ztěžování práce, jak to dělají nyní již po venku jisté politické strany, které chtějí zavésti to, co dělá se namnoze v továrnách, velký plat a málo práce. A to je náš zabiják. Přísloví praví: Zahálka jest počátek vší nepravosti, a já dodávám, také bídy. A to platí, pánové, nejen o dělnících, rolnictvu atd., to platí také o našich úřadech. Co dnes úřednictva všude, ale práce? Ta vázne. Proto jest třeba všude nápravy a úpravy.

Co jest tu dnes ták zv. zbytečných úředních šimlů. Již celých šest let zvyšují se stále samé nařízení, jedno za druhým, co jest tiskopisů daňových, nařizování o vedení knih, že není možno, aby zemědělci byli s to těmto nařízením vyhověti. Taky měl každý doma svého účetního, právníka, ale kde na to brát? Vždyť dnes daně v takové výši se již odvádějí, že již při dnešní tržbě zemědělců se těmto dáním nestačí, když na druhé straně se rolníku diktují cenu maximální na všechny jeho produkty. To musí již nyní přestati, nebo musí býti uvaleny maximální ceny na veškeré produkty, což ovšem není snadno proveditelné, a proto musí se jednati tak, jak svoboda v republice to káže. Vše volnému obchodu! Volný obchod si to zredukuje sám.

A proto vzhledem k nutnosti usnesl se lidový klub po schválení rozpočtu, ale s tou podmínkou, že mlecí nařízení od nového roku bude již zrušeno a ústředny že budou do konce žní vesměs odstraněny. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)