Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. kol. Jelinek. Prosím, aby se ujal slova.

Senátor Jelinek (německy): Slavný senáte! Předložení dodatečného rozpočtu na rok 1920 vládou a projednávání jeho v plenu tohoto slavného senátu musí přirozené vyvolati politickou debatu. Neboť také povolení dodatečné žádaných obnosů jest vázáno týmiž předpoklady, důvěrou anebo nedůvěrou oproti vládě, jako povolení řádného rozpočtu.

Německé strany v parlamentních svazích zastoupené odmítají tento dodatečný rozpočet tím spíše, ježto neměly příležitosti pracovati spolu na řádném rozpočtu na rok 1930, a poněvadž o důvěře ku vládě nemůže býti řeči, naopak chovají nejhrubší nedůvěru oproti vládě a panujícímu systému vládnímu. Ve čtyřech, nemýlím-li se mnohem větších debatách, které v tomto slavném senátě byly konány, přednesli zástupcové německých stran celou řadu stížností o potlačování svého lidu ve všech skoro oborech správy. Ale také členové vážené většiny dali často ve svých vývodech prosakovati těžkým žalobám proti opatřením úřadů, takže, kdyby zde dnes hlasováno býti mělo ne dle politického donucen, nýbrž dle volného, neodvislého mínění každého jednotlivce, vláda velmi často byla by trpěla porážku. (Souhlas na levici.) Tato skutečnost dokazuje zajisté nejlépe, že nežijeme ještě daleko v poměrech kansolidovaných, že se vašemu vládnímu umění posud nepodařilo osvoboditi stát od bolestných následků revoluce, nýbrž že musíte ještě vykonati dalekou kamenitou cestu, že musíte ještě předsevzíti mnohou změnu své vládní methody, abyste se tomuto cíli alespoň přiblížili. Napadá mne při tom slovo Lichtenbergovo, jenž jednou pravil: »Nemohu ovšem říci, zdali bude lépe, když bude jinak, ale tolik mohu říci: Musí býti jinak, má-li být dobře«. Vláda tvrdí ovšem stále, že to zlepší a vy, pánové; tvrdíte, že to chcete zlepšiti, že jest vaší snahou všem obyvatelům tohoto státu život usnadniti. Co jste však posud vykonali, není dle toho, aby vašim slovům následovala skutečnost.

A přece, pánové, musí býti jinak, má-li býti dobře! Přes vaše sliby změnily se poměry tak málo, že bylo by lze dnes opakovati všechny řeči, které zde promluveny byly při prvním vládním prohlášení v červnu loňského roku, a přece by byly zcela na čase.

To platí na příklad v oboru německého školství. Smím-li zde promluviti několik slov o školství na Moravě, musím říci, že od r. 1919 vykazuje obrovské ztráty. (Souhlas na levici.) Německé školství na Moravě musí prodělávati pravou cestu utrpení. Německá sekce zemské školní rady zabývala se opětné školné-politickými událostmi a usnesla se v jedné z posledních schůzí, vyžádati si od předsedy zemské školní rady přesnou úřední zprávu o utiskování německého školství. Takovouto zprávu na příslušném místě, to jest totiž německá zemská školní rada, obdržeti nelze, poněvadž tento úřad, jenž má spravovati německé školství, již od dvou let úplně jest vyřaděn. (Hlasy německé: Slyšte! Slyšte!) Politický zemský úřad nařizuje cestou administrativní, že ta neb ona škola se má zrušiti, že ta neb ona třída se má zavříti. A týž zemský šéf neuzná ani za vhodno; aby o tom vyrozuměl zemské školní inspektory (Hlasy německé: Slyšte! Slyšte!), jimž přece tyto školy podléhají, opomene jim dáti nejmenší vyrozumění. Neví tedy dnes mimo české presidium skutečně nikdo na Moravě, kolik německých tříd padlo za oběť pověstnému zákonu z 9. dubna 1919. Všechny naše prosby a stížnosti byly posud mamy.

Vzhledem na krátkou dobu řečnickou, která každému řečníku jest vymezena, nemohu se pouštěti do bližšího líčení, které by bylo velmi zajímavé. Chci se jen zmíniti o několika velmi křiklavých případech. Máme na příklad školu v městyse Trnávce, která od 15 let bojuje o svou existenci a prodělala pravou cestu utrpení: Jednou to byla budova, která byla uznána za méněcennou, po druhé byl to zas nábytek, který se slavnému úřadu nelíbil: Jedním slovem: ubozí občané v Trnávce museli skutečně prodělati největší muka. Škola byla opětně školskými úřady uzavřena a pak zase otevřena. Přišlo k nov$mu zavření a abych jen o věci mluvil krátce: německá menšina čeká již dva roky na vyřízení své žádosti o zřízení školy; v dubnu 1919 šel návrh na zřízení takovéto školy od moravského místodržitelství s přímluvou na ministerstvo, není však dodnes vyřízen. Od 1. záři 1920 nechodí německé děti vůbec do školy. (Hlasy německé: Slyšte! Slyšte!).

Právě tak jest tomu v tak zvaných chorvatských vesnicích, které máme v okresu mikulovském. Tam jest chorvatské obyvatelstvo z dob Marie Terezie; Chorvati jsou Němcům nakloněni a posílali své děti skutečně do německé školy, což se dnešním úřadům ovšem již nehodí. Bylo výslovně žádáno, aby chorvatské děti chodily do české školy anebo vůbec do žádné. Tím se stává, že německé děti těchto tří obcí musely konati dalekou cestu 3-5 km, aby mohly navštěvovati německou školu. Podobně tomu jest v Terešově, v německé obci na lak zvaném vyškovském jazykovém ostrově. Tam obec pod hrozbou, že dostane vojenské ubytování, pod hrozbou, že zastupitelstvo bude rozpuštěno, musela se zavázati, že přepustí německou školní budovu k účelům české školy. Mohl bych vypočítati ještě celou řadu jiných takových případů, nechci vás však zdržovati podrobnostmi.

Zmínil jsem se vloni, když jsem měl příležitost s tohoto místa mluviti, o československé specialitě, smím-li tak říci. Byl tehdy zcela náhodou pan ministr zde přítomen - jest to vůbec náhoda, zabloudí-li někdo z pánů ministrů do senátu. (Souhlas na levici.). Poukázal jsem tehdy na to, že jsou na Moravě české školy, v nichž musí býti německy vyučováno, poněvadž české dítky nejsou mocny českého jazyka. Dnes mohu vám posloužiti jinou československou specialitou, rovněž na Moravě. Kde se v mnoha obcích stává, že děti menšiny sice mají školu, ale že děti většiny, jak jsem liž na mikulovském případě ukázal, musí konati dalekou cestu, aby se jim v jiné místní škole dostalo vyučování.

A přes to stěžujete si stále na to, že svého času bylo vám velmi ubližováno v oboru školství. Tu musím vás přece upamatovati na činnost, případně jednání vašich zástupců v dřívějších letech, když se v 67. letech jednalo o to, aby v poslanecké sněmovně a v panské sněmovně rakouské říšské rady stalo se usnesení o říšském školním zákoně. Což nevíte, že tehdy vaši zástupcově, případně zástupcové českého národa s veškerou energií a mocí se tehdy obrátili proti říšskému školnímu zákonu? Jest vám neznámo, že zvláště v panské sněmovně nejvíce vynikající mužové tehdejší doby se zasazovali o říšský zákon školní, kdežto zástupcově vašeho národa se prohlásili rozhodně proti němu? A připomínám dále to, že v roce 1869 v moravském sněmu projednáván byl tak zvaný zemský zákon k říšskému školnímu zákonu rovněž za nejpříkřejší oposice českých členů sněmovních. Vyslovili se tehdy, jak z protokolu sněmovny jest patrno, obzvláště proti zřízení měšťanské školy a jest známo, že tehdy Češi za vedení hraběte Egberta Belcrediho opustili sněmovní síň. (Hlasy německé: Slyšte! Slyšte!) Tehdy Němci ihned uznali důležitost a význam jak říšského zákona školního, tak také měšťanské školy, a započali ovšem ihned se zřizováním měšťanských škol, vy však jste byli proti tomu, vy jste pracovali proti měšťanské škole a ztratili jste na tomto poli plných 10 roků, neboť teprve v roce 1879 byli to zástupcovo vašeho národa, kteří jak v říšské radě, tak také ve sněmech v dechách a na Moravě hlasovali pro případné zřízení měšťanských škol. Jest tedy výtka, kterou nám činíte, že bychom vaše školství nebyli přiměřeným způsobem podporovali, aneb jemu dokonce překáželi, zcela nesprávno a skutečnostem neodpovídá. Kéž by konečně alespoň v oboru školství nastal klid, aby se škola mohla rozvíjeti a kéž by zvláště - není bohužel, pokud vím, zde přítomen žádný zástupce ministerstva školství - uprostřed školního roku, jako se stalo v Brně, Olomouci, Jihlavě a Moravské Ostravě, nedálo se žádné utiskování německého školství:

Chtěl bych se nyní obrátiti k jinému oboru a říci toto: Pan ministr věcí zahraničních se domnívá, že utvořením Malé Dohody stvořil dílo nesmírné ceny, forum, které v budoucnosti upraviti má poměry střední Evropy. Zdá se mně, že pan ministr zahraničních záležitostí ve volbě svých kompaciscentů nebyl obzvláště vybíravým a obávám se že po všem tom, co dnes již o Malé Dohodě slyšíme, s ti osvědčí, že s těmito mocnostmi melte upřísti věčný svazek, že na Balkáně, ke kterému my nyní také patříme, politické názory se střídají jako počasí v dubnu a že také se sebevíce diplomatickým důvtipem a diplomatickým ostrovtipem sepsané smlouvy v nejkratší době stávají se bezcennou makulaturou. K Veliké Dohodě přistupuje nyní Malá Dohoda. A následek toho bude, že se mocnosti, které ani k jedné ani ke druhé nepatří, budou musit sjednotiti ve svaz a zájmy své dle svého uvážení, dle toho, jak za dobré uznají, rozhodovati a zastávati a nolens volens přijíti do rozporu se stávajícími již jednotami. Jest vůbec znamením činnosti našeho pana ministra zahraničních věcí, že především se, stará o okamžitou přítomnost a nemá zrak pro budoucnost. Myslím, že to mohu nejlépe dokázati tím, jak se chová oproti Německu. Pan ministr věcí zahraničních měl předešlý týden v poslanecké sněmovně exposé a tam označil náš poměr k Německu jakožto korektní. Myslím, jeden stupeň méně korektně a věc již vypadá velmi nekorektně. Nechť pan ministr věcí zahraničních přece nikdy nezapomíná, že Německo zůstane naším největším odbytištěm v hospodářském ohledu. Nechť nezapomíná, že i když Německo dnes ustanovení smluv úplně k zemi jest zatlačeno; že s ohledem na vynikající inteligenci svého obyvatelstva, s ohledem na podivuhodnou pracovití síla a vůli pracovní svého obyvatelstva v kratší době, nežli vy si, pánové, myslíte - a pánové z Dohody to vědí velmi dobře, nebav ustanovení, o kterých jsme v posledních dnech slyšeli, mluví jen o strachu - že se vzchopí k nové moci, k nové síle a že snad zase v kratší době, nežli se domníváte; stane se obávaným sousedem. Chtěl bych však přece na to poukázati, že pan ministr zahraničních věcí ve svém exposé o zástupcích západních mocí mluvil tónem nade vše přátelským; z něhož jasně vysvítá, že celé exposé, řekl bych, bylo z Paříže inspirováno. Ale nesiní zapomenouti, že jsme odkázáni na naše sousedy a že v hospodářském ohledu bezpodmínečně s těmito činiteli budeme muset počítati.

Při projednávání brněnské smlouvy líčil part místopředseda této sněmovny Niessner hanebný způsob naší pohraniční kontroly, zejména proti Vídni, způsobem si drastickým, ale vesměs případným. Od té doby nic se v tom nezměnilo. Naopak, četli jsme opětovně v novinách články, také od cizinců podepsané, které nejtemnějšími barvami líčí toto svého způsobu jedinečné obtěžování cestujícího obecenstva v pohraničních místech. Co může asi, velevážení pánové; býti příčinou těchto opatření? Což žije ve vás stále ještě start nenávist proti Vídni a proti Rakousku? I když přiznáme, že byly ve Vídni kruhy, které vám nepřály, když přiznáme, že byly ve Vídni kruhy, které měly spoluvinu na válce, přece, pánové, víte velmi dobře, že tyto kruhy ve Vídni již nejsou a dle všeho také do Vídně ji nepřijdou. Proto ptám se vás: Což může ubohý muž v Ottakringu anebo ve Fünfhausu za to, jenž se svojí rodinou hladoví, mrzne a se nuzuje, jenž vidí své dítky klesati předčasně do hrobu, což má tento ubohý muž větší vinu na válce, než ten chudák z Tábora nebo z Čáslavě? (Hlasy německé: Velmi dobře!) Pas ministr věcí zahraničních sešel se včera s kancléřem rakouským a pokud jsme o této návštěvě zpraveni, odehrála se v obvyklých konvencionálních formách. Bylo by si jen přáti, aby tato schůzka, po kteréž přece brzo má následovati také schůzka hlav obou států, měla nějakou cenu pro přátelsky sousedské, spolužití obou států. Považte, pánové, že trvají mezí Rakouskem a námi staleté svazky hospodářské povahy, kteréž přece nemohou býti náhle přerušeny, kterým eventuelně, nechcete-li již míti styků, měli byste dáti přece povlovné formy. Užijte přece konečně nejvznešenějšího práva mocných a bulte velkomyslnými ku městu, jež osud krutě stihl, kteréž následkem šílených ustanovení smluv pro dlouhou dobu jest vyřazeno z dosahu mocí a které stalo se tak málo nebezpečným jako všichni naši druzí sousedé.

Přes toto notorické nebezpečí našich sousedů vykazuje rozpočet ministerstva Národní Obrany cifry, které by rozpočtu válčícího státu dělaly všechnu čest. Bylo by zajímavé zkoumati jednotlivé položky rozpočtu ministerstva Národní Obrany. Chtěl bych vám postaviti před oči jen jednu číslici, abych dokázal, jak jest to nesprávné, mluvíte-li o demokratické republice, mluvíte-li o antimilitarismu. Roka 1919 vydalo Československo za nákup pušek z Bavorska 500 milionů. Tento obchod byl tehdy uzavřen se známým finančníkem a jest příznačno, že tato věc ministerstvem Národní Obrany žádným způsobem nebyla vyúčtována: Tehdy tedy 500 milionů korun, roku 1920 269 milionů a roku 1921 348 milionů. Tedy československá vláda resp. ministerstvo Národní Obrany vydalo jen za zbraně a pušky, ačkoli mimo to pracovali ještě Škoda a všechny ty menší arsenály, které jste si pořídili, 1.117 miliónů korun. Dotkli jsme se v rozpočtovém výboru této otázky. Samozřejmě nebyl žádný zástupce ministerstva Národní Obrany přítomen. Také dnes zde žádný není. K čemu také třeba senátorům dávati vysvětlení? Tázali jsme se, kterak to přijde, že ministerstvo Národní Obrany žádá zase obnos daleko přes jednu miliardu v dodatečném rozpočtu. Na to bylo nám zvláštní laskavostí p. sen. dr. Karase sděleno, že loňského roku bylo třeba vyššího stavu. Tehdy muselo býti postaveno o 62.000 mužů více. Proč, k čemu, nám ovšem nesdělil. Bylo by velice zajímavé, kdyby některý z pánů zástupců ministerstvy Národní Obrany nám byl mohl dáti vysvětlení o tom, k čemu a proti komu jsme zbrojili.

Pan ministr Národní Obrany rozvinul svého času také veliký program o odpolitisování armády. Také o tom bylo by bývalo zajímavo obdržeti nějaké údaje od ministra Národní Obrany.

Velevážené dámy a pánové! V době převratu byla mezi Čechy řada prozíravých politiků, kteří hájili názor, převzíti do svazku této republiky co možná nejméně Němců. Tito mužové si řekli: Když již máme míti republiku, pak přísně vzato, patří do nového státu pouze Čechové, pouze příslušníci tohoto národa. Pomýšleli pouze na přijetí Němců roztroušeně v celé republice v zemích bydlících, kteréž jen těžko bylo by vyloučiti. Hlasů těchto rozumných mužů, kteří pochopili následky jinak utvářené konstrukce nové republiky, nebylo však slyšeno a jest tudíž vaše vina, pánové, jest to vina odpůrců této pravé myšlenky, že dnes máte tři a půl milionu Němců a několik set tisíců lidí jiného jazyka v Československém státě, kteří vtiskují celku vám nepříjemnou pečeť národnostního státu a kteří usvědčují ze lži fráze o československém národním státu. (Souhlas na levici.) A jak zachází se s námi? Nás nazývali nejdříve imigranty a kolonisty, a z tohoto stanoviska zahájena proti nám nepřátelská politika. A později opovážil se první finanční ministr neblahé paměti na nás zvolati, že zde žijeme pouze v asylu a že dle toho se máme chovati, týž finanční ministr, který ne snad geniálností svých finančně-politických opatření, nýbrž velikým jazykem (»Grosszüngigheit«) své celé bytosti (Veselost na levici.) dosáhl jisté evropské pověsti; a zde v tomto domě nazval nás Jeho Magnificence p: rektor české university hosty, při čemž ovšem zapomněl, že jest nejprimitivnějším způsobem prokazovati hostům pohostinství a jednati s nimi s vybranou zdvořilostí a úslužností. Nevím, zda některý z mých soukmenovců zde v zemi používá zvláštního pohostinství. Vím jen to jedno, že nikdo z nás ještě nebyl umačkán z přílišné lásky. Ohražujeme se co nejrozhodněji proti všem těmto čestným titulům. Němci žijí zde ne od desítiletí, nýbrž od staletí. Jejich zasažení znamená začátek veškeré kultury v zemi a léta, o která Němci snad přišli později, byla bohatě vyvážena vykonanou jejich prací. (Souhlas německých senátorů.)

Od staletí žijí také národy, byť také ne ve zvláštním míru, spolu, a bylo by třeba jen uskutečniti přípovědi, obsažené ve známém Memoire 3., které dali vaši zástupci v Paříži a St. Germainu, aby umožněno bylo skutečně pokojné žití vedle sebe. Ve známém Memoire 3. praví se mezi jiným: »Československá republika bude absolutně demokratickým státem. Řeč menšin bude všude připuštěna, nikdy nebude některé menšině popřeno právo, aby měla své vlastní školy, své soudce a své soudní dvory. (Hlasy německé: Slyšte! Slyšte!) Čechové nebudou nikterak pomýšleti na to, aby německému obyvatelstvu na př. potlačovali jeho školy, jeho university, jeho technické školy.« Abych to shrnul, praví se pak, že Němci budou míti v Čechách stejná práva jako Čechoslováci, německý jazyk že bude druhým zemským jazykem a že nikdy nebude používáno vexatorních opatření proti německé části obyvatelstva, že režim bude podobný jako ve Švýcarsku. (Hlasy německé: Slyšte! Slyšte!)

Ke konci jest zajímavá věta, která zní: »V devatenáctém století zachovali - Čechové totiž - mnoho praktického, ale především mnoho politického smyslu, jsou příliš realisty a mají příliš zdravého lidského rozumu, aby neviděli, že násilí a nespravedlnost byly příčinou záhuby Rakousko-Uherska a že podobná politika mohla by jen škoditi jejich státu a jejich národu.«

Nechci se, ačkoli by to byla velmi zajímavé a lákavé, zabývati právě přečteným textem Memoiru, pravím pouze: Pánové, dejte nám, co vaši zástupcově v St. Germainu slíbili a vyrovnání jest do 24 hodin hotovo. Republika nebude pak státi na hliněných, nýbrž na pevných nohách, klid a pořádek ve státě bude zjednán. Ale vy jste ještě příliš ve vítězném opojení, jste ještě příliš zachváceni šílenstvím Césarů, nemůžete prakticky ani pochopiti štěstí, které vám spadlo do klína. Schází vám ještě vědomí, že jste dne 28. října 1918 převzali velikou zodpovědnost proti sobě a proti dějinám. I když se zde také v senátě ozvaly hlasy, které měly smířlivý tón, jako na příklad řeči místopředsedů Soukupa a Klofáče, musí přece býti konstatováno, že, bohužel, nenalezly ohlasu ve vaší veřejnosti. Vaše ulice ještě nechce, a vy jste příliš slabí, abyste svou, snad dobrou vůli prosadili. Nemůžete zkrotiti duchy, které jste volali. Vočkovali jste svému lidu příliš jednostranný pojem o svobodě a příliš roztažitelný pojem o republikánských zařízeních a zdá se, že také na tomto poli odbourání bude dosti obtížné. Jak jsem již v červnu loňského reku řekl, budete muset ne z lásky k nám, nýbrž ze starosti o stát naděje a přání své ho lidu na samovládu v této republice sešroubovati na příslušnou míru. Budete musit poučit svou veřejnost o tom, že jest nejvyšším zájmem Československé republiky, aby s Němci a ostatními národy nalezena byla dohoda, tak zvaný modus vivendi. Všichni dobří duchové republiky, a jsou prý takoví - jsou již dnes přesvědčeni, že to tak nemůže dále jíti.

Za podmínek, které vám, pánové, opětně byly oznámeny, jsme vždy ochotni pracovati spolu na odstranění všech otázek, které překážejí zdárnému vývoji státu, a já osobně jsem vám tou radou, abyste tuto věc neprotahovali neboť jinak kára tak uvízne, že i při nejlepší vůli všech dobře smýšlejících nebude lze ji přivésti na pravou kolej.

Ke konci bych si dovolil odpověděti na jednu otázku, která opětovně v této sněmovně a taky ve druhé sněmovně v českém tisku a ve veřejnosti byla kladena, totiž otázku: Co by se bylo stalo, kdyby byli Němci zvítězili, jak bylo by se vedlo nám Čechům? Nuže, neváhám zde veřejně prohlásiti a jsem jistou měrou za jedno s výrokem nejvyššího činitele tohoto státu, shoduji se s nejpokornější adresou oddanosti, kterou vaši zástupci ve vídeňském parlamentu ještě v poslední době prostřednictvím Jeho Excelence pana ministra věcí zahraničních zasílali Jeho císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu - tehdy jste ještě tak psali - že vítězství ústředních mocností bylo by vyvolalo nevýslovný jásot ve všech německých zemích; od Baltu k Adrii, od hor tyrolských až do bukových lesů Bukoviny byl by zazněl jediný výkřik radosti, byli bychom pořádali slavnosti, pitky a bankety, jako vy; naši řečníci byli by s nadšením hlásali vítězství německých zbraní a význam této události. Ale jednoho bychom nebyli učinili: Nebyli bychom sáhli na cizí majetek, žádného českého obchodníka krám by nebyl drancován a demolován, žádného českého majitele domu vlastnictví by nebylo bývalo poškozeno, nebyli bychom propustili vaše úředníky a nebyli bychom zavírali vaše školy. Nebyli bychom uloupili vaše divadla a stánky kultury a nebyli bychom hanobili vaše pomníky, máte-li nějaké. Nebyli bychom také komandováním tak Zvaných volebních vojáků dávali smíšeným městům falešný nátěr německých obcí. Byli bychom spíše oblažující události použili k tomu, vyvozujíce jedině správný úsudek z dějin a z událostí, abychom přivodili očišťující rozluku mezi oběma národnostmi, byli bychom vám dali sebeurčení, samosprávu, autonomii v míře neobmezené a nebyli bychom to snad učinili, poněvadž máme dosti národnostního boje, nýbrž poněvadž zastupujeme názor, že v této hrozné době nejlepší síly národa nemají se vybíjeti v pustém sporu národnostním, nýbrž mají spolupracovati při vybudování skutečně moderního státu, mají spolupracovati na kulturním, sociálním a hospodářském poli. A kdyby bylo bývalo možným poměry tak utvářiti, třecí plochy národů odstraniti, pak byl by skutečně na rozvalinách vzklíčil nový život, pak byl by na rozvalinách povstal stát na základě pravé spravedlnosti a lidskosti: A v tomto případě odvažuji se tvrditi a pravím, že strašná válka nebyla by bývala příliš velkou obětí, kdyby smrt a bída statisíců a milionů lidí byla bývala napravena skutečným dílem míru, jemuž by všechna srdce bila vstříc a v němž všichni mohli by se cítiti jako rovnoprávní občané a bratří.

Tak by to bylo vypadalo, kdyby Němci byli zvítězili. Vy však, pánové z většiny, připojili jste se k Dohodě, zapsali jste se spojeným a sdruženým mocnostem tělem a duší, vy jste spoluvinni na nešťastných mírových smlouvách, které nejsou mírovými smlouvami, které jen nové zápalné hmoty vrhly do ubohé, vyhladovělé, vybité střední Evropy, které v sobě nesou zárodky pro nové zápletky, zárodky nových, nevyhnutelných válek, vy jste tudíž spoluvinni na zbědovaných poměrech přítomnosti a na bezútěšné vyhlídce do budoucnosti, kteráž jen tím může býti zmírněna, jestliže v zájmu státu dnes raději nežli zítra opustíte cestu, na kterou jste se dali, jestliže obrátíte a zavedete politiku spravedlnosti a lidskosti. (Potlesk německých senátorů.)

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan kolega sen. Hrejsa.

Sen. Hrejsa: Slavný senáte! Do poháru radosti, kterou jsme pociťovali, když jsme projednávali rozpočet na rok 1920/21 a konstatovali, že jsme docílili rovnováhy v našem státním rozpočtu, nyní při projednání dodatku státního rozpočtu na rok 1920 vadla kapka, ano veliká krůpěj hořkosti. Slyšeli jsme, že dodatečný rozpočet na minulý rok obnáší téměř 5 miliard. Jest sice pravda, že vyšší potřeba jest částečně kryta vyšší úhradou v obnosu 2 miliard 675 milionů, ale přes to zbývá nekrytý schodek ve výši 1 miliardy a 129 milionů, který má býti uhrazen finančními operacemi. Jest také pravda, co uvedl pan generální zpravodaj, že tento zjev dodatečného rozpočtu není neobvyklý, jelikož mezi dobou sestavování rozpočtu a dobou, kdy se ústavně schvaluje, uplyne obyčejně dlouhá doba, takže není možno pamatovati na všechny možné, nepředvídané náklady. Také jest pravda, co bylo uvedeno, že mezi dobou, kdy rozpočet byl sestavován a dneškem nastal veliký rozdíl v tom směru, že ceny všech potřel; se velice zvýšily, ale přesto nelze; velectění pánové, smlčeti, že výše nepředvídané úhrady, která obnáší přes 2½ miliardy, byla umožněna neobyčejným zvýšením daňových břemen. Toto zvýšení stihne všechny vrstvy obyvatelstva, ale z nich ponejvíce lid zemědělský, o němž patrně má finanční správa velice krásné a lichotivé mínění, ovšem že, bohužel, velice klamné, že jeho kapsy a truhlice jsou plny peněz.

Připomínám jen tu novou dávku na zlevnění mouky, kterou zemědělec musí platiti ve výši 50 až 200% čistého katastrálního výnosu. On musí živiti sebe, svou rodinu, dělnictvo i čeleď z mouky, kterou sám vyrobí, on musí však při tom také platiti na zlevnění mouky pro druhé obyvatelstvo a při tom musí obilí odevzdávati za podvýrobní ceny, které mu stát diktuje. Kde jest v tom logika a spravedlnost?

Anebo daň z převodu statků a pracovních výkonů. Ta se zdá býti spravedlivější, jelikož postihuje zdánlivě stejnoměrně všechny vrstvy obyvatelstva, ale ve skutečnosti, velectění pánové, není tomu tak. Řemeslník, obchodník, průmyslník přirazí tuto daň z obratu na své výrobky, zaměstnanci zvýší zase své mzdy a platy, ale zemědělec musí prodávati za ceny, které mu stát určuje a předpisuje, a nemůže tuto daň z obratu přiraziti ke svým výrobkům, jako to činí stavy druhé, a tak také tuto daň si zase nahraditi. To jest cesta protismyslná a pochopitelná jen tehdy, přiznáme-li si, že žijeme stále ještě v abnormálních poměrech, a to nejen v abnormálních poměrech hospodářských, nýbrž i v době, kdy mentalita našeho lidu není úplně také normální. Ministerstvo financí chtělo po této stránce vyjíti vstříc zemědělcům, a proto dovolilo výnosem ze dne 21. prosince m. r., aby tato daň z obratu a pracovních výkonů byla paušalována. Ale tento paušalovaný obnos, jenž se platí podle sazeb, je tak vysoký, že zemědělstvo zase neobyčejně zatěžuje. Třebas měli platiti zemědělci ve 4. obvodu tak zv. pícninářském a pastvinářském 20 K z jednoho ha pastvin, na nichž obyčejně málo nebo vůbec nic neroste, představuje to výnos z 1 ha 2000 K. Vidíme tedy, jak ministerstvo financí, chtějíc dáti úlevu zemědělcům, vlastně jejich posici ztěžuje a chce jim vzíti více z kapes, nežli by platili, kdyby platili, jak se říká, individuelně.

Toto stálé zvyšování berní musí konečně přestati, a to brzy, nebol, jak známo, když se tětiva přepíná, konečně praskne. Ne ve stálém zvyšování daní musíme hledati lék, nýbrž ve snižování. Ne ve zvyšování důchodů, jak správně pan ministr financí ve svých vývodech často ústně i písemně dokazuje, ne zvyšováním důchodů nastane zlevnění, nýbrž právě jen snižováním důchodci a nijak jinak. Toto stálé zvyšování daní znemožňuje zemědělcům nutné investice, kterých jest nyní v době poválečné tak třeba, aby vymrskaná a zaplevelená půda byla učiněna zase úrodnou, aby výroba se povznesla, a aby náš stát, pokud se týče chlebovin a masa, byl soběstačným. To musí býti cílem, vážení pánové, nejen zemědělcům, nýbrž veškerých tříd obyvatelstva, v prvé řadě i státu.

Takovou politikou vyživovací, jakou děláme až dosud - přiznejme si upřímně a vyslovme to hodně hlasitě - ženeme stát do propasti záhuby, ženeme ho do bankrotu. Není přece možno, abychom stále dopláceli na př. na mouku 2½ miliardy, jak nám vypočítalo ministerstvo pro zásobování lidu. Nevěřím, že stačí 2½ miliardy, ony to budou 4 miliardy ročně. To je katastrofální hospodářská politika. Ale nejen katastrofální, nýbrž i zbytečná politika, neboť můžeme si vyrobiti tolik chlebovin a masa, kolik potřebujeme.

Třeba jen porozumění u druhých tříd obyvatelstva a státu, třeba, aby každý občan této republiky chápal, že, jedná-li se o povznesení výroby zemědělské a rozmnožení výroby zemědělské, že nejedná se jenom o zemědělce, nýbrž bez rozdílu o každého občana této republiky. Zde platí to starořímské slovo: »Tua res agitur«, »O tvoji věc se jedná«. Stálé zvyšování berní poškozuje nejenom pravou ruku státu, t. j. zemědělství, nýbrž i tu druhou ruku státu, t. j. průmysl, jelikož se tím stále zvyšují ceny výrobků průmyslových. Proto vázne odbyt výrobků průmyslových uvnitř říše. Když ten zemědělec, který jest tak velikým konsumentem výrobků průmyslových; nemá dostatečné kupní síly, musí přirozeně omeziti svůj nákup, a vy vidíte, že dnes v továrnách hospodářských strojů a jiných nastala stagnace, a to proto, že zemědělec přes všecky hájky o jeho zbohatnutí a plných truhlách nemá dosti prostředků, aby mohl nakupovati tyto výrobky průmyslové. Toto stálé zvyšování cen výrobků průmyslových znemožňuje také náš export do ciziny; nebol náš průmysl nemůže konkurovati s cizinou. Některá odvětví průmyslová, která toho času by mohla ještě exportovati, bojí se dnes - zvýšení kursu naší valuty, neboť dnes při nízkém stavu naší valuty mohou ještě exportovali, ale kdyby se zvýšila, byl by jí znemožněn export jejich výrobků. K takovým důsledkům vede naše hospodářská politika. Průmysl se musí báti zvyšování valuty, bez něhož není možné ozdravění našich financí a celkových našich poměrů. Další následky drahé výroby jsou také omezení této výroby nebo také úplné zastaveni její, jak víte při mnohých odvětvích a s ní potom souvisící také úplné zastavení práce pro dělnictvo, nezaměstnanost a podpory v nezaměstnanosti. Tak to přece, pánové, dále nejde a také jíti ani nemůže. Bude povinností finanční správy, aby zavedla v prvé řadě úsporný systém.

Co se týče zvýšené potřeby ministerstva národní obrany, jež obnáší 1 miliardu 129 milionů, připouštím, že toho času jest snad těžko v tomto resortu šetřiti. V době světové války jsme se kojili nadějí, že až zazní to toužebně očekávané slovo »mír«, že se dostaví čarodějné následky tohoto slova samy, že se záhy dostaví potřebný klid, pořádek, naprostá bezpečnost a blahobyt. Avšak vidíme, že lidstvo za války ničemu se ne-. naučilo a že za války také ničeho nezapomnělo, takže platí bohužel až podnes to staré slovo: »Si vis pacem, para bellum«, čili »Chceš-li mír, chystej se k vojně«. Ale za to v jiných resortech mohlo by se zajisté dosti ušetřiti, neboť zdá se nám, že v některých resortech je velký nadbytek úřednictva, jehož počet by se dal zmenšiti a tak vydání státní aspoň trochu omeziti. V letním zasedání senátu podal jsem v sociálně-politickém výboru návrh, aby vláda byla vyzvána k tomu, aby nám podala schemata úřednictva všech resortů, kolik jich bylo zaměstnáno v naší republice a kolik úřednictva bylo zaměstnáno ve starém Rakousku. Na př. republika Rakouská má v ministerstvu financí o 85 konceptních sil více, nežli mělo staré Rakousko v roce 1916. Republika Rakouská nečítá však již ani čtvrtinu obyvatelstva z bývalého Rakouska a má snad také mnohem méně peněz, nežli mělo staré Rakousko, ale přes to má o 85 konceptních sil v ministerstvu financí více. Podobně tomu bude také u nás, ne zrovna v ministerstvu financí, ale zajisté v ministerstvech jiných. Tento nadpočet, tato abundace úřednictva neprospívá ani také příliš vyřizování úředních věcí, neboť pak se šetří časem, aby práce déle trvala. Já jsem sám podal na počátku září v ministerstvu pro zásobování lidu jednu věc, kde se jednalo o dělníka zemědělského, který pracoval po tři měsíce na poli, sekal, mlátil a měl práci potvrzenou od obce, ale neměl to vidováno od okresního hejtmanství a četníci mu zabavili krvavě vydělaný chléb na cestě a hejtmanství to potvrdilo a nasoudilo mu ještě 20 K pokuty za tříměsíční práci na poli za to, že pomáhal, aby zemědělec obilí mohl posíci, usušiti, skliditi a vymlátiti. Poněvadž to bylo na počátku měsíce září žádal jsem, aby ministerstvo pro zásobování lidu v této věci udělalo pořádek, aby se neznechucovalo lidem, kteří šli pracovati na pole, neboť nebude jinak žádný blázen, aby tři měsíce pracoval a pak mu výdělek vysoký úřad sebral. Dodnes to nemám ještě vyřízeno. To jest »rychlé« úřadování v době elektřiny, páry atd. A takových případů bych mohl uvésti celou řadu, že se to nevyřizuje, anebo si úřad dělá práci sám.

Nebo jiný příklad: Na Valašsku pálí se hodně slivovice, když se ovšem urodí hodně švestek. Za povolení, aby se to mohlo vypáliti, misí se žádati u finančního okresního ředitelství. Tento úřad to povolí, když se přesvědčí, že jest to ovoce k lidskému požívání nezpůsobilé. Žadatel zaplatí daň spotřební, licenční poplatek za uvolnění a potom - ten rolník nechce to přece sám vypít hledí to odprodat, aby mohl z čeho platit daně. Takový případ stal se u nás. Jeden rolník poslal svou ženu do Ostravy, která vezla strýci, hostinskému, 50 litrů. V Přerově jí to zabavila nádražní policie. Hejtmanství to potvrdilo. Trvalo to tři měsíce, poněvadž hejtmanství nemělo dosti času vyšetřiti a prokázati, že vlastně ten člověk byl v právu. Odpovědělo se, že vlastně není povoleno páliti kořalku z ovoce zdravého. To my také víme, ale když už pálil, musil míti jistě k tomu povolení, a když vypálil, není najednou volný prodej. Ale ti pánové musí věděti, že podle zákona z r. 1919 nemůže nikdo dříve páliti, dokud nezaplatí daň 10 K z 1 hl lihu licenčního poplatku.

Takových případů bych mohl vyjmenovati celou řadu. Vidíme, že nadbytek úřednictva není vždy prospěšný k rychlému vyřizování úředních aktů.

Není přece naším ideálem, pánové, aby ta stará svatá byrokracie zase ožila, ale to jest naším ideálem, abychom měli dobrou a rychlou administrativu, vykonávanou vzdělanými, svědomitými a poctivými úředníky, kteří by byli dobře placeni.

Velkých úspor dalo by se docíliti zrušením ministerstva zásobování lidu a celého aparátu, který souvisí s vázaným hospodářstvím. Nebyla by to jen úspora docílená neplacením těch platů úřednictvu; daleko většího zisku docílil by stát uvolněním zemědělství, obchodu i průmyslu, které by, jsouce zbaveny pout vázavších je na rukou i nohou, dovedly více a laciněji produkovati.

Nesmíme dělati pštrosí politiku, strkati hlavu do písku a zavírati oči i uši před tou pravdou, že, nehledě k nutným mezinárodním opatřením, jenom zvýšená výkonnost a tím také i zvýšená výroba může odstraniti drahotu a bídu lidu a finanční mizeru státní.

Budeme-li pokračovati tak, jako na příklad na Ostravsku, kde jest proti roku 1913 o 15% dělnictva více, za to výroba o 20% menší proti roku 1913, pak daleko to nepřivedeme a uzdravení našich financí a našeho státu nenastane.

Na druhé straně jest Potřeba, aby průmysl se vzpamatoval a přestal pracovati s těmi horentními zisky, jakým již za války zvykl a od nichž dnes nechce ustati. Průmysl nechce si zvyknouti, že musí dolů s cenami, chce-li prací zaměstnati dělnictvo a zachrániti stát i sebe.

Musí tu býti pochopena příčina našich nedostatků, jakož i správné cesty a prostředky, jež k nápravě a uzdravení vedou, a to jak u finanční správy naší, která, jak jsem se zmínil, zemědělcům věnuje zvláštní pozornost až přespříliš velikou, tak i u všech vrstev našeho občanstva. Touto cestou můžeme uzdraviti finance i svůj stát, touto cestou, doufám, nastane i sblížení národů naší republiky.

Slyšeli jsme z úst pana předřečníka velmi vážného, že jest třeba, aby ty hrany národnostních bojů byly otřeny, aby zde nastal jakýsi modus vivendi mezi národy, a zajisté my rádi slyšeli jsme tuto výzvu z úst váže něho politika se strany německé. Ovšem, že ta výzva byla poněkud kalena těmi výčitkami a výtkami, které se dějí našemu národu.

My také bohužel nemůžeme mnoho důvěřovati tomu, co německý řečník nám vykládal o tom, jak by se poměry vytvářely, kdyby německý národ vyhrál. Vždyť německý básník Goethe praví: »Die Worte höre ich, aber es fehlt der Glauben.« Ale přes to jest potěšitelno, že konečně Proniká to poznání u spoluobčanů našich druhé národnosti, že právě nám jest třeba, abychom nechali těch nacionálních bojů, neboť jest nám třeba, abychom po stránce hospodářské v řešení těch důležitých problémů hospodářských, které se týkají jak Němce, tak Čecha, Poláka i Maďara, každého stejně, pracovali stejnou cestou a stejnou metodou. Není zajisté naším cílem a ideálem; abychom pěstovali chauvinismus. Toho v našem národě nebylo a není ani dnes. Je nám potěšením slyšeti, že ten chauvinismus, který zavinil světovou válku a který u nás nebyl, který třeba hledati jinde, mimo naše hranice, začíná hynouti a vymírati. Až úplně vyhyne a vymře, až německý národ pozná, že na spravedlnost, kterou chce on, má nárok také druhý, pak se sejdeme a podáme si ruce k tomu, abychom společnou silou pracovali k zvelebení tohoto státu, na němž máme my i vy zájem, na němž nám i vám musí záležeti. Tím dříve nastane toto sblíženi a vystřízlivění na všech stranách, tím lépe pro nás i pro vás, tím lépe pro celý stát.

Majíce naději, že dostaví se toto střízlivé nazírání všude tam, kde ho je třeba - u finanční správy i u všech vrstev obyvatelstva - budeme hlasovati pro dodatečný rozpočet na rok 1920. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup: Další slovo má pan kol. sen. Hartl. Prosím, aby se ujal slova.

Senátor Hartl (německy): Slavný senátu Je tomu teprve několik měsíců; co za břeskných zvuků trub a kotlů bylo světu hlučně oznamováno, že se Československému státu podařilo zjednati rovnováhu ve státním hospodářství. Sám Pan president republiky byl tehdy přibrán, aby ve svých poselstvích na ministry tuto potěšitelnou skutečnost zdůraznil a Potvrdil. Dnes však stojíme Před dodatečným rozpočtem, aspoň tak zvaným, ve skutečnosti však před předlohou na schválení peněz již vydaných, které současně znamenají překročeni rozpočtu minulého roku, a to sumou 48 miliard. Tak ve skutečnosti vypadá rovnováha v státním hospodaření tohoto státu. Je to týž zjev, se kterým setkali jsme se již tak často i v jiných oborech, že touž v tomtéž okamžiku, kdy nadchází téměř osudný stav, oznamuje se do světa Pravý opak toho v nejrůžovějších barvách. Připomínám, že bezprostředně po založení tohoto státu bylo vytrubováno heslo o dokonalejším Švýcarsku v tom okamžiku, ve kterém nezákonné, na žádné vůli národa nespočívající shromáždění, které se nazývalo »Národním shromážděním«, kulo okovy, jimiž měl býti spoután nejvíce vynikající národ tohoto státu; kulturně zajisté žádným jiným kmenem v tomto státě nepředstižený, totiž národ německý, v porobu a závislost. Připomínám to, jak též hned po založení tohoto státu bylo prohlášeno, že má býti vybudován antimilitaristicky, a to v době, ve které již militarismus slavil pravé orgie. A připomínám, že vždy, při každé příležitosti zvláště pak pan ministerský předseda Tusar to vychvaloval, že žádný stát nemá tak svobodomyslného volebního řádu, jako právě Československá republika, zatím co ve skutečnosti již tehdy zákony o parlamentu a zvláště pak o jednacím řádu kuly pouta, jimiž měli býti zbaveni němečtí zástupci národa, zvolení právě na podkladu těchto domněle svobodomyslných volebních zákonů, zde v parlamentu veškeré možnosti praktické spolupráce.

Tak to povšechně vypadá: Na venek růžové zprávy, jež skutečnost naprosto usvědčuje ze lži.

Slavný senáte! Pro stanovisko některé strany a jednotlivých poslanců k rozpočtu a tudíž i k tomuto tak zv. dodatečnému rozpočtu jsou všeobecně dva momenty směrodatnými. Prvý vyplývá z věcného zkoušení a kritiky jednotlivých položek rozpočtu, druhý z toho, že hlasování o rozpočtu má platiti podle všeobecných parlamentárních zvyklostí za projev důvěry nebo nedůvěry k vládě: Pokud týče se věcného zkoušení rozpočtu, nemůže býti: vzhledem k tomu, že máme teprve několik dnů příslušnou předlohu v rukou a že jsme vzhledem k trvání řečí tak nezvykle omezeni, žádné řeči o dokonalé kritice rozpočtu nebo tohoto dodatečného požadavku. Dovolíte mi tedy, abych vyňal jen některá, zvlášť do oři bijící čísla tohoto dodatečného rozpočtu.

Celková suma, která má býti zde dodatečně schválena, obnáší 4,8 miliardy, a z té zabírají výlohy válečné, když i připočítávám ty, které, jako na př. výdaje na hangary atd., nejsou zaneseny pod ministerstvem vojenství, nýbrž pro některé jiné ministerstvo, ne méně než 1,3 miliardy, t. j. ne méně než 27% celkového obnosu. Srovnáme-li s tímto, že pro školství a pro veřejné vzdělání lidu je dosazen jen obnos 90 milionů, tedy pouze 2% sumy celkové, tu vychází z toho zajisté co nejzřetelněji na jevo, jakým způsobem vojenství v našem státě bují a jakému nebezpečí jsme vydáni tím; že militarismus hrozí ubíti naše kulturní potřeby. Připomínám kromě toho, že pro péči o mládež, tedy pro otázku, která je právě v přítomné době tak výjimečného významu, v dodatečném rozpočtu nepřicházejí vůbec žádné položky. A přece otevírá se právě pro péči o mládež nyní tak velké pole činnosti, tato otázka je tak význačně vážná a je nezbytně třeba všechny ty strašlivé škody, jež způsobeny byly v mladistvých duších válečnou dobou a vším tím, co s tím souvisí, konečně odstraniti a naši mládež chrániti před zanedbáním, jemuž hrozí propadnouti, ji vychovávati na řádné, plodně pracující muže, místo aby pozvolna zatlačována byla, jak se nyní tak silnou měrou děje, na dráhu zla a zločinu. Kdybychom byli v tomto roce věnovali několik miliard, místo obětování jich militarismu, této ohromně důležité úloze, která má pro celou naši budoucnost základní význam, bylo by se to jistě jako investice v nejlepším slov a smyslu vyplatilo. Měli bychom o tisíce tisíců zločinců méně, za to však byli bychom získali statisíce plodně pracujících mužů pro tento stát.

Provádím-li dále srovnání se školstvím, musím poukázati k tomu, že v částkách, jež vydány byly pro vysokou školu dodatečně bez úhrady, přichází položka 9,160.000 K, z níž podíl pro Němce činí jen 100.000 K. To je zvláště proto velmi důležito, poněvadž i v řádném rozpočtu podíl pro Němce na výdajích pro jejich vysoké učeni činil jen 10%, ač by nám podle počtu obyvatelstva příslušel nárok na 29%. Také se zřetelem na pěstování umění vykazuje tento dodatečný rozpočet peníz 2,3 milionu, z čehož na Němce připadá jen ¼ milionu, tedy devítina. Vidíte z toho, že se v tomto dodatečném rozpočtu zrcadlí nám všem dokonale známá skutečnost, že se nám v tomto státu sice v ohledu na vykořistění daňové poplatnosti dává v prvé řadě přednost, že však naproti tomu jsme při státních úkonech pro náš národ nejhrubším a nejnespravedlivějším způsobem zanedbáváni.

Dovolil bych si uvésti ještě jinou položku ku srovnání. Myslím totiž péči o ty, kdož ve válce nejvíce obětovali a nejvíce byli postiženi, totiž péči o invalidy a válečné pozůstalé, tedy to, co shrnujeme pod jménem péče o válečné poškozence. V rozpočtu na rok 1920 byla na to zařaděna položka 995 milionů. Ku podivu vykazuje nový rozpočet, nikoli tedy dodatečný rozpočet, nýbrž rozpočet vlastní, snížení této sumy z 995 na 628 milionů. To znamená snížení o 37%. (Hluk.) Prosím, pane předsedo, jestliže pánové mluví tak hlasitě, jako by byli u řečnického stolu, pak není možno mluviti.