Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Prosím pány, aby zachovali klid a řečníka nerušili.

Sen. Hartl (pokračuje): Myslím, velectěné dámy a pánové, že otázka péče o válečné poškozence je otázkou obzvláště důležitou, zcela lhostejno, zdali ji posuzujeme se stanoviska čistě ethického nebo prakticky sociálního. Jest zajisté nad veškeru pochybnost, že nikdo nemá více práva stěžovati si na neslýchané opomíjení, jaké zde se jeví, než ti, kteří bud pozbyli válkou své pracovní schopnosti nebo jinak byli těžce poškozeni, nebo ti, kdož ztratili na poli válečném své nebo svých děti živitele. Jestliže i s těmito lidmi stát špatně zachází, pak se nedivte, když v těchto kruzích vypukne hnutí, které i v sociálním směru může býti nebezpečno, a v tomto případě má i právo na své straně. Dovolil bych si k označení vážnosti této otázky uvésti malé srovnání, totiž platy v našem státě vyplácené u srovnání s příslušnými platy v Německu, při čemž výslovně podotýkám, že pro. Německo nejsou to cifry maximální, nýbrž střední, jež vyplývají z jednoduchého vyrovnacího přídavku a středního přídavku místního. Invalida, jehož výdělečná schopnost oceněna 70%, obdrží v Německu 5195 K (marka počítána za 1,20 K), u nás jen 1890 K, to jest u nás jen 35%. Dětský příplatek pro nezaopatřené dítě činí v Německu 518, u nás 126 K, to jest 24%, při čemž povoluje se tento v Německu do 18, u nás jen do 16. roku věku. Vdova schopná výdělku dostává v Německu 2416, u nás 900, to jest 37%, výdělku neschopná 4025, u nás 1020, to jest právě 25%, při čemž platí ještě v Německu ta výhoda, že všechny ženy starší 50 let, pokládají se za neschopné výdělku, u nás však teprve po dokončení 55. roku věku. Polosirotci dostávají tam 1210, u nás 413, to je 34%, sirotci 2012, u nás 619, to jest 31%. Vidíte, že tyto sazby, jež máme pro péči o válečné poškozence v našem zákonu ze dne 20. února 1920, pohybují se ve výši 25 až 34% sazeb říšskoněmeckých, to značí ¼ až 1/3 . Nedivte se, že se to pociťuje nejtrpčeji v řadách našich invalidů, válečných vdov a sirotků, když přece všichni invalidé vědí, jak společně se svými německými bratry ve zbrani všechnu bídu, hrůzy a utrpení války snášeli a že z toho odvozují právo, aby nyní ve svém zaopatření nestáli příliš daleko vzadu za svými říšskoněmeckými druhy v utrpení. Ministerstvo však nyní rozhodlo, že tyto částky pro péči o válečné poškozence ještě o 37% sníží. Tu však stalo se před několika měsíci něco zcela podivuhodného. Právě v zákonu o péči o válečné poškozence je řečeno, že poskytuje se na všechny tyto požitky 50%ní drahotní přídavek, platný do 31. prosince 1920. Další ustanovení praví, že zmocňuje se ministr sociální péče, aby již dříve tento drahotní přídavek snížil nebo zastavil, budou-li tomu drahotní poměry odpovídati. Je to jasněji řečeno, že ministr není zmocněn, později ještě nějakou uměnu provésti, nýbrž samozřejmě je třeba po uplynutí lhůty drahotní přídavek týmž způsobem stanoviti, jako stalo se po prvé, totiž aktem zákonodárným. Přes to však vydala vláda 25. října minulého roku nařízení, v němž stanoví, že mají se drahotní přídavky prozatím vypláceti v stejné výši, ve kterém pak dále stanoví, že se od 1. dubna všem invalidům, kteří vykazují méně než 35% výdělečné neschopnosti, tento drahotní přídavek zastavuje, - tedy svévolné zrušení přídavku ve kterém dále praví; že se ministr sociální péče zmocňuje, aby během roku 1921 tento drahotní přídavek dle poměrů drahotních bud zvýšil nebo snížil. Domnívám se, že máme zde zcela zřejmé zasažení vlády do práv a plné moci zákonodárství, které slavný senát, je-li si vědom své důstojnosti, musil by jako zasažení do svých výsad a oprávnění s veškerou rozhodností odmítnouti. V tomto směru byla mnou také podána interpelace, ve které jsem žádal, aby vláda ihned podala prohlášení, že bezpodmínečně odvolává toto proti zákonné nařízení: Je nám však též, pečovati o to, abychom k tomu přiložili ruku, co vyhrazeno je zákonodárství, a stanovili nyní znovu drahotní přídavek, dnem 31. prosince prošlý, tím způsobem a v té výši, jimiž by bezpráví na naších válečných poškozencích dosud páchané bylo aspoň do jisté míry odčiněno. (Souhlas na levici.)

My již; vždy zvláště jsme si stěžovali do příliš se vzmáhajícího postavení vojska v našem státě a v našem rozpočtu a protestujeme nejrozhodněji proti tomu, aby ještě dále trvalo vojenské přetížení; jimž odsuzovány jsou k zániku snahy mnohem důležitější. Příčina tohoto vojenského přetížení je zjevna. Je to špatné svědomí vlády; která ví, že opírá svůj stát jen o moc a nikoli o právo a že může jej udržeti jen těmi prostředky, jimiž jej založila, totiž mocí. Na jak dlouho tyto prostředky vystačí, je jinou otázkou. Další příčinou je nemírné přeceňování sebe sama, přeceňování; jež zde nedávno došlo - promiňte mi to slovo - přímo směšného výrazu ve větě, jíž pan ministr zahraničí nedávno užil, řka: My jsme pravý střed Evropy. Tato věta může ovšem vděčiti jen nanejvýš mechanickému nebo geometrickému názoru za svůj původ. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)

Myslím, kdybychom nějakým způsobem, řekněme graficky, pokusmo stanovili těžiště povrchu celé Evropy a toto padlo na Prčice, tu mohly by si najednou Prčice přisvojovati právo, že jsou těžištěm středem Evropy.

Když jsme, velectění, protestovali proti militarismu; vždy zvláště silně jsme zdůrazňovali, že béřeme v prvé řadě v odpor zneužívání armády k účelům poltickým. Víme, jak daleko přivoděno bylo takové zasahování militaristů v záležitosti politické svévolnými činy legionářů. Víme však také že došlo v tomto smyslu k státnímu zneužití armády. Mluvilo se již dnes o volebních batalionech a volebních vojácích a případ jihlavský zvlášť zřejmě účinkoval v tomto směru a ještě lépe, než sám tento případ, účinkovalo prohlášení ve vládním orgánu »Československá republika«. V něm se praví, že by se nám bylo dokonce podařilo získati v Jihlavě většiny, kdyby se bylo ministerstvo rozhodlo »vyslati do Jihlavy ještě o 1000 nebo 2000 legionářů více«, když již 3000 tam poslalo. (Sen. dr. Spiegel [německy]: Přiznání ušlechtilé duše.) Ovšem.

Od té doby, co jsme si do té věci tehdy stěžovali, mluvil pan ministr národní obrany i v této záležitosti. Dovolte mi při tom, abych se vrátil ke slovům, která dne 1. prosince ve druhé sněmovně pronesl. Pokládal totiž že nutno, aby při příležitosti útoků, jež den před tím se strany sociálně-demokratické proti francouzské vojenské missi byly učiněny, zapěl této francouzské vojenské missi zvláštní chválu a dokázal to, že prohlásil, že francouzská vojenská výchova nad německým »drillem« slavně vyniká.

Nu, já myslím, že takový úsudek o takovéto otázce může nás nechati poměrně chladnými. Myslím, že já a moji straníci připomeneme si při tom slova básníkova: »Mládí je s výrokem rychle hotovo«, Bylo-li toto prohlášení, tato chvála, toto vyvýšení vojenské výchovy francouzské, nad německý »drill« přijato se strany francouzské se zvláštním uspokojením, nemohu ovšem říci. Ale pan ministr řekl také něco docela jiného. Pokládal výslovně za nutno odpolitisovati armádu, má-li v ní býti zachována nezbytně nutná disciplina. On však chápal toto odpolitisování armády vlastně docela jinak, než my si přejeme. On chápe i individuelně a jde při tom tak daleko, že chce dokonce vojínu odníti volební právo, poněvadž myslí, že jest účast jednotlivých vojínů na některých politických událostech škodliva disciplině vojenské. Naše požadavky, velectění, béřou se ovšem docela jiným směrem. Nikoli individuelně mají býti vojáci odpolitisováni. Co my požadujeme, to jest, aby konečně přestalo zneužíváni armády; jako takové, k věcem politickým. (Souhlas.)

To, co pan ministr říká, není snad ničím jiným, než opatřením, které právě má podporovati a usnadniti zneužívání této armády. Nebol nemůže-li býti jednotlivý muž politicky činným, je-li politiky zcela vzdálen, pak stává se ovšem tím poddajnějším nástrojem pro, politická opatření vlády, která zneužívá jednotlivých vojenských těles pro politické mínění. Máme dojem, že se tak hned neustane v této oblíbené politické hře s vojenskými oddíly, a zdá se nám, že opět hrozí takové zneužití armády k účelům politickým, a to se zřetelem na čítáni°lidu. Bylo totiž - mohu ovšem mluviti jen a územích, v nichž jsem za posledních dnů získat bezprostředních zkušeností,- bylo již v Liberci pozorováno, že byli ponenáhlu v posledních týdnech všichni němečtí nováčkové, kteří tam jsou, staženi. Kam, nevím. Prozatím byli posláni do Trutnova, a to 12. ledna; že přijde nová česká posádka do Liberce, a to tři dny před sčítáním, lidu; že by to byla náhoda, tomu ovšem nevěřím, to chci nechati nerozhodnuto. A z Trutnova a okolí docházejí nás zprávy, že v celém okolí v šesti obcích jest očekáváno přeložení oddílů, že objevili se již ubytovatelé a že oddíly budou v málo dnech následovati, to znamená tedy, že pojednou tam, kde dříve nebylo vůbec posádek, nyní opět české posádky bezprostředně před sčítáním lidu mají býti zavedeny. To jsou opatření, jež pokládáme v prvé řadě za související se sčítáním lidu, která však tam dávají podnět k dobrodružným pověstem, jež rozhodně vyžadují, aby byly z rozhodujícího místa dementovány. Mluví se tam již o zamýšleném vpádu do říšsko-německého území, při čemž pravděpodobně, ve zmateném pochodu myšlenkovém, z toho se vychází, že nové vydírání, o něž Dohoda, snad i Malá, oproti Německu se pokouší, jsou vhodným okamžikem, aby se opět něco z Německa urvalo. V každém případě žádáme na panu ministru národní obrany zcela určitá prohlášení o tom naznačeném opatření.

A nyní dovolte mi ještě jeden jiný bod, který, lak víte, udržuje obyvatelstvo nejtrapnějším způsobem ve starostech a obavách. Je to otázka válečné půjčky. Víte, že jsme o této otázce již tak často a důkladně mluvili, že jsme vám vždy početně dokázali, že to, co žádáme, totiž plné uznání válečné půjčky dle nominální hodnoty a zúrokování, je zdánlivě zevně velikou koncesí, ale přepočteno do všech důsledků a výslednic, neznamená pro stát vlastně žádnou oběť a není ničím jiným, než aktem spravedlnosti. Dovolte mi; abych to dovodil jednoduchým příkladem, dříve však abych jen povšechně poznamenal, že ovšem samozřejmě stojíme na stanovisku - a to bylo již opětně v poslední době zdůrazněno - že jsme ochotni přispěti požadavkům státu, a ministra financí k plnění státních pokladen při převzetí válečné půjčky, že naprosto nestavíme se tomu na odpor; nýbrž hledáme jen klič k tornu; který by nutil hospodářsky slabé v menší míře k této oběti; naopak hospodářsky silné a placení schopné zavazoval k upsání státní půjčky až do výměru plného obnosu půjčky válečné. Bude-li to tímto způsobem prováděno, pak prosím, aby bylo setrváno na tom, že v tom okamžiku, ve kterém stane se válečná půjčka z bezcenného papíru pojednou; nechci říci plnocenným, přece však cenným papírem, který bude připočítáván ku jmění buď plnou hodnotou jmenovitou nebo aspoň 80%, že v tom okamžiku dík tomu a následkem toho též zvětší se přírůstek jmění, že v důsledku toho silně stoupnou daňové platy, naň uložené, a že již jím stát docílí značného zisku: K tomu pojí se ovšem i to; že kapitál, dosud mrtvý, nabude-li pojednou hodnoty, bude vložen do výroby, že počne hospodářsky pracovati, že tím zvýší se příjem a vzroste následkem toho daň z příjmu, že kapitál ten, konečně při odkazech dá opět daň dědickou a že tím způsobem vzejdou státu nové příjmy, čímž malá oběť, kterou má stát nyní okamžitě přinésti, bude vyvážena. Přehlížím zcela mravní výsledek, který se dostaví a který jest v tom obsažen, že tím bude opět uzdraven a posílen hluboce otřesený státní úvěr doma i v cizině; a není to přece též žádnou podružnou věcí, jestliže stát z několika milionů zoufalých občanů získá stejně tolik občanů spokojených, na stát s důvěrou pohlížejících.

Dovolte mi nyní, abych na příkladu již ohlášeném zcela stručně ukázal, že tyto vývody nejsou činěný namátkou, nýbrž že mohou býti početně prokázány. Vezměme případ firmy, která měla v r. 1914 1½ milionu kor., v r. 1919 2 miliony korun jmění a kromě toho 500.000 korun válečné půjčky. Bude-li tato 80% státem uznána, a, jak si to se své strany přejeme, proměněna ve věčnou rentu s 5½% úrokováním a rovněž 80% do dávky z jmění započítána, pak vychází zvýšení dávky majetkové a dávky z přírůstku na majetku nejméně o 165.000 K, kdežto potřebné zúročení při převzetí 500.000 K půjčku válečné činí 27.500 K, to značí, že je stát již pouze že zisku na dávce že jmění s to, po sedm let krýti úroky válečné půjčky. V této době však spolupůsobí samozřejmě důsledky, mnou již dříve uvedené daně z příjmu ať zvýší, zvýší se zvláště při malém majetku tím, že válečná půjčky nabude opět ceny, úroveň životní, tím stoupne spotřeba a jí uložené daně spotřební, takže možno říci, že již tímto v té chvíli se dostavujícím zvýšením státních příjmů jeví se býti úplně kryty úroky na další prodloužené období. A přepočtete-li v tomto případě skutečnou hodnotu výplaty, tu vyjde vám; že těchto 500.000 K válečné půjčky, proměněných v náhradní papír 5½%, má skutečné ceny 400.000 K, že majitel zvýšením dávky o 165.000 K, které ovšem musí odepsati, následkem toho obdrží jen hodnotu 234.400 K, zatím co vydal kdysi 470.000 K. Obdrží tedy ve skutečnosti od státu ne více než právě téměř polovičku, to jest 50% zpět, ač přejímá se celá jmenovitá hodnota válečné půjčky, a to i při stejném zúročení. Po našem návrhu byl by majitel zavázán upsati též plný peníz válečné půjčky, to jest 500.000 K na státní půjčku.

Jest mi ještě ukázati k tomu, že tak často a rádi viníte nás již napřed ž nepřátelského smýšlení proti svému státu, že jste vždy nakloněni k tomu, podkládati nám snahy státu nepřátelské, jakousi bezpodmínečnou zášť proti vašemu státu. Pan ministr Beneš vyjádřil to před nedávnem slovy (čte): »Zprávy, jimiž síla a pevnost našeho státu jsou snižovány, jsou vědomou a tendenční lží.« při čemž ovšem měl to na mysli; co podle jeho mínění patřilo by na náš účet. To není skutečně žádným věcným vyvrácením našich věcných obvinění a žalob, to není ničím jiným než lacinou frází. Chcete-li nás již pokládati za bezpodmínečné nepřátele, tu doporučil bych vaší úvaze slova Schillerova, jež praví: »Je mi drahým přítel, leč prospěšným i nepřítel. Ukazuje-li mi přítel, co mohu, učí mne nepřítel, co mám činiti.«. To říkali jsme vždy znovu a také dnes opět jsme řekli. Říkáme vám jen to, co máte činiti, abyste konečně tyto neblahé poměry mezi námi odstranili, abyste nám umožnili smířiti se s tímto státem, abychom společně s vámi pracovali na společné půdě a v jakémsi souhlasném smyslu. Jestliže však věříte, že jsme osamoceni se svou kritikou, někdy s nutnou ostrostí pronášenou, pak jste jistě špatně zpraveni. Stávají se vždy častějšími varovné hlasy z vašeho vlastního tábora, které prohlašují přítomný směr politiky za naprosto zvrácený a neblahý. Připomínám výrok vašeho národohospodářského politika Dorazila, který označuje Prahu za místo nejzlotřilejší hospodářské politiky v Evropě, připomínám, že před nedávnem napsal prof. dr. Herben do »Národních Listů« úvodník o »otrávené atmosféře«, v němž propukl v žalobu (čte): »Jedním slovem, celá republika skládá se jen z bezpráví a nespravedlivostí, jen z protekce a korupce.« A jestliže dr. František Joklík, jistě věrný vlastenecký Čech, vytyčuje v otevřeném listu na pana presidenta republiky pěstování militarismu a neuspořádaný poměr k Němcům jako kořen zla a připomíná panu presidentovi, že - doslovně (čte): »27% německých spoluobčanů je činitelem, jejž nelze beztrestně ignorovati, nemá-li stihnouti republiku záhuba, jako stihla Rakousko«, tu domnívám se, že z těchto projevů pravých českých vlastenců, jímž po boku stojí ještě jiní, měl by dr. Beneš čerpati podnět, aby své dříve citované prohlášení o tendenčních lžích co do správnosti a udržitelnosti přezkoušel. (Souhlas na levici.)

Slavný senáte! I v cizině počíná pronikati jasnější posuzování našich poměrů přes ohromnou propagaci, jejíž výlohy shledáváme i v rozpočtu ve všech jeho oddílech vždy jako vydání propagační, přes ohromné výlohy, kteréž si dovolujete na propagaci k uplatňování vlivu na veřejné mínění ciziny o poměrech v naší republice. Měl jsem včera v rukou list švýcarské firmy obchodnímu domu libereckému, v němž je tato věta (čte): »Jsem nucen pro středověká, našim svobodným švýcarským názorům nepochopitelná opatření a nařízení vašich úřadů zušlechťovací obchody, ve vaší zemi uzavřené, zrušiti.« Tak soudí pravé Švýcarsko o Švýcarsku »dokonalejším«. (Pochvala u německých senátorů.)

Jinou výtku, kterou jste nám též opětovné učinili a která docela má vésti k předloze zákona, jenž má býti utvořen po vzoru zákona o urážce Veličenstva, je ta, že pokoušíme se opětovně snížiti vážnost pana presidenta. Musím doznati, že mohu tuto výtku s čistým svědomím odmítnouti, že naopak musím říci, že nikoli my, ale vy jste to, kteří vážnost presidenta, a to ve velmi povážlivé a nebezpečné míře snižujete. Pohana pana presidenta nesnižuje, k tomu stojí příliš vysoko; jestliže však pana presidenta usvědčujete ze lži, jestliže vytváříte skutečnosti, které s ujištěními a se slavnostními sliby presidentovými jsou v odporu, jestliže, jej tímto způsobem naprosto desavouujete, jak my Němci říkáme, usvědčujete ze lži, pak skutečně vážnost pana presidenta snižujete. A takové případy se, bohužel, opětovně přihodily. Připomínám výrok dr. Baerana v poslanecké sněmovně a také něco, co je velmi význačno: zacházení se záležitostí německé vysoké školy hornické. Víte, že tato vysoká škola byla dříve v Příbrami a že bylo pak usneseno, aby prvé dva ročníky byly přeloženy do všeobecného oddělení německé techniky v Praze, a 3. a 4. ročník aby byl v Příbrami ponechán. Tehdy, dne 13. května 1919, byl pan rektor Niethammez německé vysoké školy technické společně s profesory Harpem a Gralem z německé vysoké školy hornické u presidenta a tázali se ho, jak je třeba rozuměti tomuto opatření, zdaž může býti dána jistota a záruka za to, že studenti, nastupující na vysokou školu, budou moci pokračovati ve studiích také v jazyku německém, načež president co nejvýslovněji prohlásil, že klade na to váhu, aby žáci horničtí svá studia nikoli ve Freiberku nebo v Lubně, nýbrž uvnitř v republice konali, a ujišťoval, že budou míti vždy a v každé době příležitost, aby úplně svá studia provedli v německém jazyku. Na otázku, je-li deputace zmocněna, aby toto prohlášení uveřejnila, bylo povolení k tomu panem presidentem výslovně a bez váhání dáno. V důsledku toho bylo toto ujištění p. presidenta dáno do veřejnosti a bylo samozřejmě též oznámeno nastupujícím posluchačům, kteří teprve po tom svá studia počali. A nyní před nedávnem jste se usnesli, že tento 3. a 4. ročník vysoké školy hornické, to jest německé paralelní třídy v Příbrami se zrušují, aniž by za to dána byla náhrada, že tudíž horničtí žáci 2. ročníku vysoké školy technické nemají nikde více možnosti pokračovati ve studiích svých v jazyku německém, nýbrž že jsou nuceni přejiti na českou školu hornickou a pokračovati ve svých studiích v českém jazyku, soustava to tak dobrodružná, že není jí rovné nikde vůbec na celém světě. Vy jste však tím slavnostní ujištění a slavnostní slib pana presidenta usvědčili ze lži a jest mi doznati, že jste tím jeho vážnost nejcitelnějším způsobem snížili. Nyní dovolte mi ještě krátkou poznámku k dodatečnému rozpočtu.

(Předseda Prášek ujal se předsednictví.) V tak zvaném dodatečném rozpočtu přichází také položka, která je tam označena jako úspora, totiž 870 milionů. Tato položka vztahuje se na úroky za uplynulý rok z předválečných dluhů, které tehdy byly zařazeny a nedospěly k výplatě, poněvadž reParační komise v této věci ještě nerozhodla, které však samozřejmě, jestliže jen nejmenší úcta před právem v této otázce se uplatní, později musí býti vyplaceny. Na tomto podkladu byl by každý opatrný obchodník těchto 870 milionů uložil v reservní fond, poněvadž je přece později musí vyplatiti. My nacházíme je označeny jako úsporu, poněvadž nebyly vydány, bez ohledu na to, že stanou se právě později splatnými, a to neznačí nic jiného, než nalíčení rozpočtu o peníz téměř 1 miliardy, tedy opět zakrývání deficitu. Nemyslím při tom docela na to, že by se mohl snad spíše tímto pojmem »úspor« vyjadřovati záměr, že se tyto úroky vůbec již nevyplatí, že se vskutku uspoří. To byl by ovšem vyložený podvod na těch, kdož jsou k požitku těchto úroků oprávněni, a já bych řekl, že stojí to ještě mnohem výše nad oněmi úsporami, o nichž vypravuje pražský spisovatel Willomitzer v jedné ze svých humoresek: »Předek«. Když totiž vypravuje předek chudé rodiny Bretschneiderové své příhody, jak byl komorníkem u vysokého panstva, u jednoho hraběte, ukazuje - noci své milence, která ho navštívila, svou truhlici a praví: »Pohled, toto vše« - byly to prsteny, stříbrné lžíce, příbory, šálky atd. - »jsem si za těch 15 let uspořila Jestliže skutečně se jen vynořil záměr, aby se chtělo tímto způsobem ušetřiti těch 870 milionů, tu musím říci, že tato úspora nestojí nikterak mravně výše, než úspory předka rodiny Bretschneiderovy. V zájmu své vážnosti a své dobré pověsti měli bychom přestati počítati s takovými úsporami; rozpočet pak, ve kterém přichází taková položka, nemůžeme - jak řečeno - chtíti z důvodů čistoty. Pro toto naše stanovisko jsou pak zřejmě zjevná a viditelná poškozování našeho národa právě tak směrodatnými, jako nepopíratelně Němcům nepřátelský kurs celé vládní politiky, jak se jeví kromě předmětů již uvedených na příklad i v plánovitém ničení našeho školství a v zatlačování našeho národa s půdy a země, jež pozemkový úřad horlivě provádí. Nejsme též slepými k úmyslům, jež sledovány jsou nově zřizovaný m bytovým úřadem. Tento je patrně vyhlédnut k tomu, aby na velkých, rozlehlých pozemcích, jež Němcům budou pozemkovým úřadem v řízení zabavovacím odňaty, zařídil sídla, která jsou povolána prostoupiti naše německé jazykové území a která mají pravdu učiniti slova dr. Kramáře, že mají povstati na pozemcích a půdách, nám zabavených, české vesnice, osídlené legionáři. To jest jistě konečný úmysl tohoto zákona. A k tomu cíli má býti nějaký: komisař výzbrojen téměř diktátorskou mocí a zajisté i mimořádnými prostředky. Čas mi nedovoluje, abych se tito otázkou blíže zabýval. Jen jedno bych rád stručně uvedl. Pan ministerský předseda odpověděl před několika dny na interpelaci, kterou jsem právě proti pozemkovému úřadu se zřetelem na vyhánění německých nájemců bud krkonošských podal, a to způsobem, proti kterému jsem nucen co nejrozhodněji se ohraditi, kdyžtě jednoduše to, co jsem zjistil, svědomitě zjistil, popírá a dává se zpravovati z těch míst, proti nimž má interpelace směřovala a která přirozeně opět to tvrdí, co jsem vytkl jako nesprávné a nepravdivé. Taková odpověď, jež opírá se o neudané zdroje, z nichž na př. byla zjištěna politická nespolehlivost horských nájemců, je ve skutečnosti prostě opatřením si dobrozdání národních výborů, které právě měly v úmyslu Němce vytlačiti a za ně dosaditi legionáře, takové odpovědi na interpelace, jež čerpají z pramenů, aniž by je udávaly, odmítám zcela rozhodně. A na stejné výši stojí též odpověď na interpelaci, již jsme dnes v záležitosti zrušení celního úřadu v Litoměřicích dostali, v níž rovněž není obsaženo nic jiného, než opakování toho, proti čemu jsme se své doby v interpelaci co nejdůrazněji bránili. Najdeme jistě příležitost, abychom se patřičně vrátili k tomuto přímo nevážnému odpovídání.

A nyní jen ještě něco. Já a moji straníci stojíme samozřejmě na půdě jasné a čisté demokracie. Poněvadž pak na ní požadujeme a očekávati od ní můžeme uznání našich nezadatelných a nepomíjejících přirozených práv jako národ, proto zavrhujeme i v tomto případě všechny výrony a všechny projevy panství svévole a násilí; tak mezi jiným i nynější zastavení porot, bez ohledu na to, že namířeny jsou proti straně, která právě proti nám zvláště nepřátelsky se staví. Zvláště však zavrhujeme pokrytectví, jímž tato opatření líčena jsou jako ochrana těch osob před poškozením, jež tím ve skutečnosti měly býti odňaty jich příslušným lidovým soudcům a které těmito opatřeními vlastně co nejtíže měly býti postiženy. Proti této licoměrnosti protestujeme zcela rozhodně a ohražujeme se co nejrozhodněji proti tak zavržitelnému okrašlování způsobu jednání; jež nelze ospravedlniti.

Ze všech těchto uvedených důvodů nejsme s to, abychom projevili svůj souhlas s předloženým tak zvaným dodatečným rozpočtem, nejméně pak v úvaze, že by takový souhlas musil býti pokládán za projev důvěry vládě. Nemůžeme míti žádné důvěry k této vládě. Všechno jednání její správní činnosti míří proti nám a v této jistě zdůvodněné nedůvěře k vládě zavrhujeme tuto předlohu. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda: K slovu přichází další řečník sen. Kroiher.

Senátor Kroiher: Slavný senáte! V debatě o dodatečném rozpočtu vedle mnohých cenných námětů padlo jedno slovo, myslím, po prvé z úst váženého pana řečníka strany sociálně-demokratické, kolegy Jiráska, že jest třeba, abychom šetřili, že jest třeba, aby každý bez rozdílu si rozvážil, zdali jeho příjmy na vydání nestačí, že by bylo dobře ta vydání omeziti. Někteří kolegové opakovali tato slova, ale vesměs ve smyslu, že by měl šetřiti stát.

I já jsem přirozeně toho mínění, že by ve vydáních státních měla nastati větší opatrnost a že by mělo nastati šetření, a sice ve všech resortech bez rozdílu, kde jest to možno. A já nejsem ani tak šetrný, jako někteří z kolegů byli, kteří v tomto ohledu vyjímali ministerstvo národní obrany, neboť i tam se zajisté najde nejeden obor, ve kterém by bylo možno ušetřiti. Já sám jsem měl příležitost hned prvního ministra národní obrana upozorniti na jednu věc, kterou nazveme maličkostí.

My máme zde v Praze, v té Praze, která má takový nedostatek bytů, že ani pro ministry této republiky nemohly býti byty opatřeny, dvě kanceláře ministerstva národní obrany, které mají na starosti válečné hroby. Já se ptám, proč? Vždyť v Čechách nemáme žádných válečných hrobů, na Moravě jich rovněž není. A jestliže takováto kancelář jest putna, ať jest zřízena někde v Karpatech. Ale já myslím, že vůbec již putna není. To jest přežitek těch starých časů, kdy se taky veto kanceláře a komise zřizovaly k vůli tomu, aby důstojníci, kteří, se k ničemu nehodili, měli příležitost občasně dostati nějaké to vyznamenáni od mocnářů, jichž vojska tam na těch bojištích tlela. Nyní jsou vyznamenání u nás zrušena a tím také odpadl tento důvod. Tyto kanceláře nemají nic jiného na starosti, než trápiti farní úřady, četnické stanice, obecní úřady různými dotazy a žádostmi, dokonce o polohopisné plány hřbitovů, o fotografie jednotlivých hrobů, a to ne jednou, nýbrž vícekráte opakovanými žádostmi. A výsledek ovšem není k ničemu. Zde a v mnohém jiném by byla příležitost, aby se šetřilo. To zde bylo již pověděno. Byl bych rád, aby z tohoto slavného senátu a nejen z něho, nýbrž ze všech míst, která u nás v Čechách požívají vážnosti, ozval se hlas, že nejen stát má šetřiti, ale že každý jednotlivec má šetřiti. Já jsem si představoval, když se blížil konec války a když jsem viděl všechnu bídu a naříkání, že potom, až bude mír, budeme rovni svým předkům, kteří po válkách napoleonských si spočítali, když mají málo prostředků, že se musejí ve svých vydáních omezovati. Tenkráte nastala doba biedermajerovská, doba strádání a odpírání si, ale při tom doba ve své jednoduchosti zajisté pěkná a šťastná. Ale u nás, a bohužel nejen u nás, nýbrž snad v celé Evropě, je to zcela jinak. Místo ducha uskrovňování panuje duch rozhazování. Říká se, že drahota je následek toho, že je mnoho peněz, že je inflace. Ta drahota je proto, že si lid peněz neváží, poněvadž jest odhodlán peníze vydávati, aniž by je počítal. To je moment, který bychom měli kázati veškerému lidu. Já bych v tom viděl jeden z největších úkolů duchovenstva českého i německého v naší republice bez rozdílu vyznání, abychom to svým věřícím kladli na srdce. Ano, je třeba šetřiti, neboť i když by peníze neměly takové ceny, jak jsme zvyklí ze starších dob, pokud je pamatujeme, přece je dobré míti nějaké úspory, třeba by cifra byla veliká a její hodnota menší. Je to lepší, než když není nic.

Prosil bych, aby se nám při tom šetření nemluvilo takovým způsobem, jako mluvil pan předřečník přede mnou, který zde mluvil o tom šetření rodiny Brettschneiderovy. V německé řeči své užil té české koncovky, aby ukázal, že to byl český lokaj, který si takovým způsobem našetřil v cizích službách. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Tak to píše Willomitzer!) Ano, u nás to bylo možné. Je to povídání, ale to povídání je tendenční. U nás to byl lokaj, který ušetřil z cizího, ale ten lokaj možná pocházel z Pardubic, a tam v těch Pardubicích se povídalo, že Vilém I. si tam v roce 1866 ušetřil kovaná dvířka od kamen. Možná, že ten lokaj byl se svou vrchností v Drážďanech a viděl tam, co panovnický rod saský sám si našetřil v Čechách, možná, že byl v Mnichově a viděl, co bylo našetřeno u nás.

Takovým způsobem se nemá v senátě mluviti, aby se tak tendenčně a pikantně vytahovala ta koncovka »ová«. Byl bych rád, abychom opravdu začali šetřiti, neboť co si má rozumný člověk pomysliti, když slyší to naříkání, že mouka je tak drahá, a při tom slyšíme a čteme, že v Ostravě na Sylvestra prý bylo 600 zábav ohlášených u úřadů a v Praze jich bylo zajisté mnohem více, a v celé republice. (Sen. dr. Witt: To není pravda tak všeobecně. Tolik místnosti tam ani není!) Já za to nemohu, co jsem četl, podávám dále. Ale zajisté, pane kolego, přiznáte, že všechny ty místnosti, které tam byly, byly obsazeny a o některé že se hlásilo více organisací. To nebylo jenom v Ostravě, to bylo také v Praze, to je po celé republice všude a konají se zábavy, všude se pije, kouří, bez ohledu na to, co to stojí, a při tom se velmi naříká, že mouka je tak drahá. Kilogram mouky stojí ne celou 1 korunu, ale za cigaretu se dává také koruna. Při tom cigarety nejsou drahé, ale mouka je drahá. To by se mělo už jednou říci všemu národu, že ten, kdo má na všechny ty věci, které nemusejí býti, nemá práva si naříkati, že věci denní potřeby jsou drahé. (Sen. dr Witt: Teď přijde agrární hles a ten bude svědčiti o šetřeni!) Špatné příklady kazí dobré mravy. Ten náš agrární ples přišel až po městských. (Veselost.)

Já přijdu ještě na jiné věci, které se vám no případě nebudou líbiti a to proto, poněvadž z těchto lavic byla adresována řeč nám, našim lavicím, bylo řečeno, že se bouří široké vrstvy lidové, bouří se slovy a tím, co se píše a kterak se píše. Já jsem si při tom vzpomněl, že jsem svého času - není tomu tak dávno četl jeden večerní orgán, který také vychází v Hybernské ulici, kde se proti nám štvalo; že prý my zkrmujeme obilí vepřovému dobytku, abychom si mohli to vepřové maso náležitě otaxírovati; a bylo tam napsáno, že si odhadujeme kilogram vepřového masa na 33-45 Kč. Téhož dne jsem viděl v řeznických krámech pražských, tedy ne odhadnuté od sedláků, nýbrž od pražských řezníků již na prodej maso za 24, nejvýš 28 Kč. Připomínám, že jsou to ještě ceny vysoké, ale daleko zůstávají za, tím, co se píše. Proč se to píše? Píše se to k vůli tomu, aby se štvalo. (Sen. dr Witt: Nikdy jste nečetl agrární »Večer«?)

Zajisté, že jsem jej četl, a znovu opakuji: Chodě kolem bahna, neujdeš nádchy. Jestliže ve »Večeru« není všechno pěkné, není divu, poněvadž vychází také v Hybernské ulici, a následkem toho má někdy tu nádchu. (Sen. dr. Witt: Vždy se člověk nemusí zkazit!) Já myslím, že my, pane kolego, velmi často spolu hovoříme a myslím, že jsme se ani já, ani vy nestali horšími.

Dále naříkají na nás, že pozemková reforma k vůli nám se zdržuje proto, poněvadž president Pozemkového úřadu dr. Viškovský jest zarputilý zastánce soukromého majetku. Já zde upozorňuji, že president Viškovský je ovšem naším stoupencem a my se jím chlubíme, ale on jest v Pozemkovém úřadě v presidiu z naší strany sám a vedle něho zasedají tam také zástupci stran socialistických. (Sen. dr. Witt: Máme tam kancelářského úředníka!) Ale toho, který má největší vliv. Mají tam své autonomní členy také národní socialisté a všechny strany, které v této sněmovně zastoupeny jsou, a ty všechny spolurozhodují o této reformě. A já vám pravím, jestliže ten pán je důsledným, a, jak říkáme, zarputilým zastáncem soukromého majetku, právě proto ho tam rádi vidíme, neb naším přáním je, aby z této pozemkové reformy vyšlo co možná nejvíce samostatných hospodářů, kteří by tu půdu měli svým soukromým majetkem, aby na té půdě nebyli dělníky, proletáři, ani nájemci, nýbrž aby se z nich stali samostatní a skuteční hospodáři. (Hlas: A co ti, kdož nemají peněz?) Kdož nemají peněz, ti tam nepůjdou. Věřte mi, že mnozí, kteří dnes touží po půdě, se omrzí při okopávání bramborů a zítra půdu budou vraceti, dávat ji do nájmu a půjdou tam, kde budou míti lehčí chléb.

My se tím netajíme, že si vážíme Viškovského právě proto, poněvadž jest důsledným zastáncem soukromého majetku, vždyť právě na zásadě soukromého majetku jest zbudována naše strana, a my jsme přesvědčeni, že na této zásadě stojí, také republika a vůbec veškerý pořádek a pokrok, neboť právě na tom - ono jest to diskreditováno tím sacro egoismo - ale na tom sobectví se zakládá mnoho chuti k práci, chuti k odpírání si, úsporám a pokroku.

Bylo zde řečeno a adresováno do našich řad, že kolem Bratislavy bylo vidět celých 15 minut jízdy rychlíkem špatně obdělaná pole, a kladeno to za vinu úředníkovi, který náhodou také se hlásí do našich řad, dr. Zadinovi. Já se táži, máme my své úřednictvo v Bratislavě k tomu, aby tam chodilo okopávat řepu? Já se ptám, zda by mohl dr. Zadina také kontrolovat dělníky? Tam měl jíti Felcán nebo Svetlík (Výkřik: To má dělat majitel!) majitel Matku to nemůže sám udělat. Ti, kdož právě žádají, aby majitel dal kontingent ze svých polí, nechtějí dáti kontingent práce.

Bylo zde vytýkáno, že ministerští úředníci ministerstva zemědělství mluví jako úředníci a pak řeknou: »Teď mluvím jakou a ukazují zelený čtyřlístek. (Výkřik: To se děje!) Ano, to může být, že se to děje. Já to neschvaluji, ten úředník má vždycky mluviti jako úředník. Já řeknu a již jsem to řekl, že špatné příklady kazí dobré mravy. My máme jedno ministerstvo, kde úředníci ne někdy, nýbrž vždycky mluví jako bolševici, to jest ministerstvo zásobování.

Jestliže se nám vytýkalo, že v našem orgánu bil dotčen jeden úředník, jako bychom mu byli vytýkali, že jest socialistou, prosím, aby se vzalo na vědomí, že to není pravda. My přejeme každému svobodu politického přesvědčení a každý úředník počínaje od ministerského presidenta do posledního zřízence má právo na své politické přesvědčení. My se díváme na příklad na Slovensku s jistým despektem na ty oktabristy, kteří až do 28. října nebyli Slováky, a najednou se máme dívat s úctou na ty úředníky, kteří až do jisté doby také nebyli socialisty nebo stoupenci určité strany až teprve, když se jim rozbřesklo, že ve službách jisté ideje by byl postup možný, poznali, že tyto ideje jsou správné.

Tedy každý má právo býti podle svého přesvědčení členem té nebo oné strany, ale má to býti z přesvědčení.

Slyšeli jsme zde všelijaké dosti humorné věci. Bylo vytýkáno, že ve státech tak zv. vítězných - to již nebyl řečník české strany, nýbrž německé - že ve státech tak zvaných vítězných všude došlo k zotročení dělnictva, byla vypočítána Francie, Anglie, Italie a ovšem i Československo, a i to vítězné Polsko, ale pan řečník zdá se být v geografii poněkud sláb, - ovšem je to tam dosud poněkud neurčité - tak blízko měl přece do Ruska, které je také vítězným státem, vždyť přemohlo samo sebe, ale tam se zastavil, neboť tam není žádného zotročení dělnictva, tam jest největší svoboda dělníků, tam dělník může dělati, co chce, když jest v tom obsažena poslušnost sovětů. To se povídá nám jako výtka. (Hlas: On není komunista!) To já netvrdím, v tom jest právě to smutné, kdyby to říkal komunista, nebylo by divu, ale když to říká muž, o kterém jsem přesvědčen, že jest neobyčejně střízlivého nazírání, co si potom máme pomysleti, když ten zapomíná na takovou důležitou věc. Od téhož pána jsme slyšeli slova: »Zde musí přestati ohledy na domácí výrobce.« - jednalo se o průmysl - »jinak nepřijdeme k levnějším cenám.« To rád slyším, poněvadž to dokazuje, co jsme vždy tvrdili, že tu totiž byly ohledy na domácí průmysl, ohledy větší, než bylo třeba, ohledy takové, které způsobily, že jsme k levným cenám dojíti nemohli. Nejsem při tom veden pocitem závisti, a kdybych byl, bylo by to spravedlivé, neboť my zemědělci jsme nikdy nepatřili mezi domácí výrobce, na které by byly činěny nějaké ohledy, na nás se nikdy nikdo neohlížel, zda můžeme, jen se poroučelo, na nás se nikdo neohlížel, žádný nepřišel pomoci, abychom mohli více z polí vyzískati. Předpisovali, kolik máme vyzískati, ale nikdy se nepočítalo, zda můžeme vyjíti, nýbrž kolik se potřebuje ve městech, my skutečně s žádnými ohledy se nesetkali. Kdybyste se vzdali ohledů k průmyslovým vrstvám, konečně bychom se přiblížili k rovnosti, která v každém státě býti má, a k té rovnosti sociální, o které se u nás tolik namluví.

Snad by bylo dobře, abych promluvil taká o některých daních. Již můj kolega klubovní se zmínil o dani z obratu. Tato daň z obratu jest jistě daní nepopulární a nesnadno k vybírání a při tom - nevím, jak bych to právě řekl - svádí k tomu, aby byla uváděna ve formě paušálu proto, poněvadž se předpokládá, že ten rolník a zvláště menší rolník, který se tak v péře nevyzná, raději bude platiti paušál větší. (Sen. dr. Witt: V počítání ano!) Já bych byl rád, kdyby se vyznal v dočítání. Já sám jsem z takové menši rolnické rodiny a tedy mohu přiznati, že jsme se v počítání jakživi nevyznali. Jsem z místa, které má 260 čísel, a mohu vám říci, že žádný z těch zemědělců si tam nekoupil ještě ani jeden statek, žádný z nich si nekoupil vůbec nic, ale přemnozí, kteří nemají docela nic společného se zemědělstvím, koupili si chalupy, nedávno jeden na naše poměry za hroznou cenu 32 tisíc korun, ale ten nemá se zemědělstvím docela nic společného, nýbrž obchodoval se střižním zbožím. Poněvadž jsme slabší v tom psaní, spoléhá se naše finanční správa na to, že raději zaplatíme ten nepřiměřeně velký paušál, než abychom se vedli s celoročními účty, a také se tato spekulace dosti podařila. Tento paušál vede však k různým nesrovnalostem.

Jednotlivé naše berní správy jsou přesvědčeny, že paušál tvoří minimum, čeho se při dani z obratu z takové živnosti dosíci musí, a proto, když někdo přednáší své přiznání pěkně individuelně sepsané, tedy berní správa mu nevěří, poněvadž předpokládá, že musí nejméně z hektaru podle toho, do jaké třídy ten hektar jest započítán, aspoň 42, resp. 30 nebo 20 korun daně z obratu zaplatiti. Při tom také poukazuji na to, že teritoriální rozdělení těchto krajů, kde platí ta neb jiná sazba, je nejvýš nespravedlivé, neboť i v jednom okresu jsou půdy velice nestejné. Upozorňuji na př. na okres budějovický - to každý ví ze zeměpisu, že jest tam kotlina budějovická na mapách zeleně naznačena - a každý si představuje, že tam roste všeho hojnost. To se potom počítá na celé okresní hejtmanství budějovické, celé okr. hejtmanství se vidí v zrcadle té malé nížiny kol města Budějovic, ale já vás mohu upozorniti, vždyť jsem sám odtamtud; když se jde z Budějovic, jest možno za čtvrt hodiny přejít takový rozdíl klimatický, že mezi dobou sklizně a přirozeně i mezi dobou jarního setí v Purkarci a Srubci jest rozdíl 10 dní, přirozeně, že jest také veliký rozdíl co se týče výnosnosti, ale sazba tohoto paušály je stejná v tom vysoko položeném Srubci jako u města ležících Litvínovic, ale na to se nikdo nedívá a každý vidí ten úrodnější pruh; že my ležíme v těch chudších krajích, to nevidí nikdo.

A není to Ponejprv. My jsme to odnesli při kontingentech u našeho budějovického okresního hejtmanství. Promiňte, že mluvím o tom našem kraji, tam působím celý svůj život, 50 let jsem tam, v tom Kraji jsem vyrostl, miluji jej a přirostl mi k srdci. Tam jsme si dali práci my zástupcově rolnictva, současně zástupcově úřadů, okresní politické správy ve spojení s tamějšími úředníky obilního úřadu, abychom vypočítali, jaká jest naše dodávací schopnost, a tu jsme přišli k zajímavému výsledku, že obilní úřad, v jehož čele jest úředník, jenž tam přišel přede dvěma léty, který tam nemá žádných vztahů a který nemá žádné příčiny, aby nám nadržoval, tedy politický úředník vypočítal, že naše okresní hejtmanství může dodati 425 vagonů. My sami jsme vypočítali, že můžeme dodat 430 vagonů, tedy z toho jest vidět, že jsme počítali zajisté střízlivě a poctivě, a přes to nám bylo předepsáno přes 600 a nyní nám bylo sleveno na 590 vagonů. To proto, poněvadž stále vidí tu zelenou skvrnu kolem Budějovic, poněvadž jsou přesvědčeni, že tam jest všude taková úroda jako v této pěkné krajině, že je tam trhovosvinenská, že je tam lišovská krajina vystavená severním větrům, že jsou to krajiny chudé, na to se nehledí, my to odnášíme sami.

Mluví se o těch nadkontingentních prémiích, ale nám na Budějovicku na Krumlovsku, na Třeboňsku jsou ty nadkontingentní prémie neobyčejně lhostejné, poněvadž u nás není vůbec nikoho, kdo by tu nadkontingentní prémii dostati mohl, leda že by snad právě tu část - jako máme podezření, že se to stalo v jednom případě, který nám byl dnes citován, abychom se mohli pochlubiti s velikou dodávkou - že bychom to sami pod rukou koupili, neboť jinak bychom nemohli dodat 13 anebo 14 q z jednoho ha po ukrytí vlastní potřeby. Ano, pánové, řeknete, že ten kontingent nám leží nějak na srdci. Ano, my to slovo skutečně jíž neradi slyšíme. Není divu, poněvadž se nám stále opakuje. K tomu kontingentu dodávky chystá se ještě na nás kontingent osevu, kontingent naší zemědělské práce, té práce, kterou má udělat rolník, chalupník, domkář sám na svém. Ale Při tom se nám nedává žádný kontingent té práce, kterou by nám udělal zemědělský dělník. My nemáme žádné záruky, že ten zemědělský dělník nám uprostřed práce zemědělské nepoloží nástroje a nepřestane pracovati. Ne proto, že by byl nespokojen a že by mu něco chybělo, ten člověk s tou půdou již srostl, ale proto, že z okresního nebo krajského města přijde sekretář, který chce dokázati, že tu k něčemu je, a ke stávce ho poštve. My bychom byli rádi, aby se nám Předpisovaly ty kontingenty, ale současně bychom si přáli ten kontingent v dolech aby nám ti páni uhlobaroni dodávali kontingent uhlí, abychom dostali kontingent látek, kontingent obuvi, kontingent benzinu, kontingent oleje, kontingent železa a všecky takové věci, všechno, co potřebujeme. Ale když vidíme takové výjimečné zákonodárství, resp. nařizování, že jen my pořád máme ty kontingenty dodávati, ale nám že se nemusí dodávati, když se nám takhle ukazuje, že my jsme ten sloup státu, který to má všecko udržeti, ale že na ten sloup nikdo laskavě se nepodívá, zdali ho některé strany nepodkopávají, zdali nehrozí sřícením se, pak se nedivte, že to slovo kontingent u nás není zrovna nejoblíbenější.

Ale jedno vám řeknu. Těšíme se z toho, že jako vůbec z kruhů zemědělských vycházely podněty k lepší budoucnosti, tak i z naší řady vyšel takový zjev, který ukazuje, že přicházíme u nás k rozumu. Ta dohoda mezi zaměstnavateli a zaměstnanci zemědělskými není zrovna ideální, ale jestliže máme v ní stabilisovány ceny našich výrobků a při tom stabilisovanou mzdu těch, kteří nám pomáhají ty výrobky ze země dobýti, tedy v tom vidím pokrok, dorozumění se, že musíme jednou přestat říkati, kdo má začíti. Je třeba, aby se takové elementy, zaměstnavatelé a zaměstnaní, o kterých by každý říkal, že jsou protivny, že si odporují, sešly a řekly si: »Začněme oba najednou.« (Hlas: Přece byli sekretáři k něčemu dobří!) Jestliže ti sekretáři mají o to zásluhu, tedy jim patří také veřejný dík, já jim ho docela neodpírám, ale ti sekretáři, které jsem měl na mysli, ti při tom pravděpodobně nebyli. Já zde vidím začátek lepší doby a rád bych viděl, aby tato zásada ze zemědělství přešla do všech ostatních vrstev, které si rády říkají, že ony jsou těmi vůdčími elementy v národě. A ať to již něco stojí, my jsme ochotni v zájmu toho, aby přišla lepší doba v naší republice, přinésti určitou a značnou oběť, ale také potřebujeme, aby i ty ostatní strany, ne strany politické, ale ty ostatní vrstvy to uznaly a podaly nám ruku k společné práci v tomto směru. My jsme ochotni k obětem, poněvadž my jsme také, jak to ani jinak u majitele půdy, majitele kusu té vlasti, jinak nemůže býti, opravdovými vlastenci, kteří nevidí svoje vlastenectví ve štvaní proti ostatním národnostem a v negaci, nýbrž v klidné, positivní práci pro povznesení svého vlastního národa a své vlasti. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Přerušuji projednávání denního pořadu.

Do výboru národohospodářského na místě sen. Fritsche nastupuje sen. Zuleger,

do výboru sociálně-politického na místě sen. Bartha sen. Löw,

do výboru kulturního nastupuje na místě sen. Kroihera sen. Hrejsa a na místě sen. dr. Mareše sen. dr. Fáček.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra v pátek dne 4. února 1921 o 10. hodině dopolední s tímto

denním pořadem:

1. Návrh, aby bylo zkráceným jednáním podle §u 55 jedn. řádu projednáno usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, jímž se poskytují daňové výhody pro stavbu budov obytných a budov pro provoz podniků, jakož i pro obnovu starých a pořízení nových strojit (tisk 412).

2. Druhé čtení zprávy výboru sociálně-politického a zahraničního o vládním návrhu, aby republika Československá přistoupila k mezinárodní smlouvě, dané v Bernu dne 26. září 1906, o zákazu používati bílého (žlutého) fosforu k výrobě zápalek (tisk 421).

3. Pokračování v rozpravě o zprávě výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se stanoví dodatek ke státnímu rozpočtu na rok 1920 (tisk 441).

4. Zpráva výboru zahraničního a živnostensko-obchodního o vládním návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení smlouva o prozatímní úpravě obchodních styků mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (tisk 435).

5. Zpráva výboru rozpočtového o návrhu členů senátu Hucla, dr. Horáčka a soudr. na částečnou změnu zákona z 25. října 1896, č. 220 ř. z., pokud se týče novely z 23. ledna 1914, č. 13 ř. z. o přímých daních osobních zvýšením odpočitatelného maxima za pojišťovací prémii v pojištění životním a důchodovém od zdanitelného příjmu (tisk 437).

6. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona o trestání nedovoleného zcizování zabrané půdy (tisk 439).

7. Zpráva výboru sociálně-politického o dodatečném schválení podle § 3 zákona z 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n. vládního nařízení, kterým se prodlužuje zmocnění obcí a společných bytových úřadů ku provádění zákona ze dne 30. října 1919, č. 592 Sb. z. a n. (tisk 440).

8. Zpráva výboru rozpočtového o nariadení vlády Československej republiky zo dňa 5. októbra 1920, č. 556 Sb. z. a n., o výpomoci pri škodách válečných (tisk 442).

Jsou proti tomuto mému návrhu námitky? (Nebyly.)

Námitek není. Návrh můj jest přijat.

Končím schůzi.

(Konec schůze o 9. hod. 24 min. večer.)