Místopředseda dr Soukup: Slovo má dále pan senátor Roháček.

Sen. Roháček: Slávny senát! Nechcem trpezlivosť senátu velice napínať, obmedzím sa na najkratšiu chvíľu. Pojednávame dodatočný rozpočet z minulého roku, obnosy, ktoré boly už dávno vydané a vlastne patrilo by jednoducho tento dodatočný návrh schváliť a odobriť. Bolo by dobre, keby sme po premnohých rečiach, ktoré odznely, aj rúb kabátu našeho neukazovali svetu. Mnoho vecí sa pohovorilo o ministerstve, ktoré by sa mohly prijať a ktoré by sa mohly zavrhnúť. Nechceme kritizovať, zvlášť vydania na vojsko. Včera odznely hlasy, že na vojsko sa veľmi mnoho vydáva. Vieme veľmi dobre, že vojsko potrebujeme, nielen z ohľadu na zahraničnú politiku, keď práve po tieto dny v Košiciach boli odsúdení štyria maďarskí špióni, nepriatelia našej republiky na smrť, ale máme i mnoho rôznych nepriateľov vnútorných, ktorí šíria rozvrat a nepriateľstvo v obyvateľstve. Potrebujeme vojsko na ochranu privátneho majetku a bezpečnosti osôb (Hlas: A vlasti!) a vlasti.

Vytýka sa tiež s jednej strany na Slovensku, že vojsko má tak zv. YMKY, vytýka sa im preto, že sú to spolky protestantské. Ja tu s tohoto miesta protestujeme proti tomuto označeniu. Sú to spolky, ktoré našich vojakov vzdelávajú a zušľachťujú ich srdcia. Zo spolkov týchto naši mladí vojaci dostávajú ponaučenie, učia sa čítať a písať, a ako štatistika ukazuje, už prečítali mnoho tisíc zväzkov kníh, takže takýto mládenec, ktorý sa vráti, prinesie si ušľachtilosť srdca a záľubu k čítaniu.

U nás na Slovensku, ako viete veľmi dobre, veľmi ťažko sa šírila slovenská kniha a slovenské časopisy a toho bolo príčinou, že málo ľudí bolo vedené k tomu, aby si knihu a časopis obľúbili. Že YMKY konajú pri vojsku túto úlohu, že našu mládež odvádzajú od neporiadneho života a privádzajú ju čiastočne ku vzdelanosti, je ich zásluhou. Je radosť dnes cestovať s našim vojakom, ktorý si nadobudnul istej vzdelanosti a istej spoločenskej spôsobnosti.

So svojej strany chcem prehovoriť niekoľko slov k pánu ministrovi obchodu a priemyslu. Na Slovensku remeslá sú tak upadlé, že slovenský remeselník živorí, a keď sa vláda skoro nepostará o nápravu a pomoc, celé slovenské remeselníctvo bude sproletarizované. Od vrchu je tlačené veľkým kapitálom, fabrikami a veľkopriemyselníkmi, od spodu organizovaným robotníctvom, ktoré kladie na remeselníctvo tak veľké mzdové požiadavky, že malému remeselníkovi po našich mestečkách nenie možné, aby mohol konkurovať. Omedzúje sa mu ľahký prístup k surovinám a ku všetkým druhým potrebám, ktoré remeselník nevyhnuteľne k vykonávaniu svojho remesla potrebuje. Stále vypisovanie a usporiadanie daní pre remeselníkov na Slovensku je veľkým bremenom. Na Slovensku dnes kladú sa na remeselníka veľké bremená v podobe rôznych daní. Vyberá sa u neho daň dôchodková, ktorá je 10%ná a tak vysoká ako u továrnika, veľkopriemyselníka, hoc jednotlivý človek, remeselník, ktorý pracuje sám alebo s jedným učňom, mal by byť zdanený progresívne menšími daniami: Novú daň, tak zvanú daň z obratu, uvalili sme na poplatníkov, ale s touto daňou z obratu nie sú naši ľudia dosť oboznámení a vystavení sú rozličným sekaturám berných úradov a preto by prosil, aby v tom smeru nastala nejaká náprava, aby sa vzalo na vedomie, že my na Slovensku pod jeden klobúk ako v Čechách a na Morave nemôžeme byť prikrytí. Ďalej sa uvaľujú na remeselníkov slovenských tiež jednokorunové poplatky na múku.

Druhé veľké bremeno, ktoré leží na takých drobných remeselníkoch, je nemocenská pokladňa. Poviete, že som spiatočník, tu prednášam na nemocenskú pokladňu ponosy, ale ja pokladám za správne, aby sa nemocenská pokladňa starala predovšetkým o robotníkov a ich zdravie. Tieto nemocenské pokladne sú väčšinou obsadené ľuďmi, ktorí sú neschopní a nepriateľskí dnes slovenskému národu i republike. Sú to pravé hniezda maďaronské, ktoré by mal vziať naša vláda pod svoj dozor. V Bratislave v nemocenskej pokladni v poslednej dobe zistená bola veľká defraudácia a sám prednosta nemocenskej pokladne, keď mu to bolo vytýkané, odvetil: »Chvála Bohu, že nám neukradol celú.« (Veselost.).

Čo sa týka jednokorunového príplatku na múku, myslím, že poneváč dnes každý robotník vyrobí si mesačne o mnoho viac, než ktorýkoľvek úradník, že bolo by spravodlivé, aby si túto jednokorunovú múčnu dávku i robotníci platili sami. Keď to môžu robiť iné stavy, menej dotované, prečo by práve za robotníkov maly byť platené tieto povinné čiastky, keď majú príjem ďaleko väčší, než úradníci? Čo sa týka nemocenských pokladníc, doporučoval by som, aby štát si určil istú progressívu, aby jednotlivý majster a majster pracujúci s jedným, dvoma až tromi učňami neprispieval polovičkou na tieto nemocenské pokladne, ako veľkí priemyselníci a továrnici, ktorí to môžu robiť.

Ďalej by mal maľučkú prosbu na pána ministra osvety, a síce z tohoto ročného rozpočtu pán minister osvety veľký obnos škrtol, ktorý by mal patriť a pripadnúť evanjelickej cirkvi na Slovensku. My sa tým cítime akosi ukrivdení a dúfame, že so strany pána ministra osvety bude tu urobená náprava.

Evanjelická. cirkev odchovala veľkých mužov, Kollárom počínajúc po dnešný -deň celú slovenskú inteligenciu. Je to cirkev, ktorej kolískou bola československá národnosť, ktorej i dnes národní mužovia sú v čele. Práve dnes zasadá v Trenčianskych Tepliciach zbor evanjelickej cirkvi a pracuje o vytvorení nových zákonov evanjelická synoda. Túto evanjelickú synodu pozdravila i vláda cestou svojho reprezentanta, ministra s plnou mocou, týmto prípisom:

»Vážení pánovia! Bol som poctený pozvaním k zasadnutiu prvej synody i osobne ako minister pre správu Slovenska. Prišiel som teda i ako Slovák, aby som Vás pozdravil a spojil svoju radosť s radosťou Vašou. Nielen preto, že táto synoda je ďalším krokom ku konsolidácii Slovenska, že cirkev evanjelická na Slovensku vstupuje na svoju legálnu a definitívnu pôdu, pokiaľ sa týka jej administrácie, ale že touto synodu vymizne i spomienka na ťažké doby nášho babylonského zajatia, na doby prenasledovania a potláčania. Nemôže však nikdy vymiznúť z histórie "čo cirkev evanjelická vykonala pre národ slovenský. Ona bola po zrušení všetkých ohnísk slovenčiny jediným útočišťom našej materinskej reči, ona uchovala nám našu inteligenciu až do chvíle, keď slnko slobody nám zasvietilo. V jej písomníctve uchoval sa nám aj duch slovenský ako iskry v pahrabe, aby rozhorel sa v mohutnú vatru, ďaleko za hranice našej vlasti viditeľnú.

Prajem menom vlády Československej republiky i menom slovenskej verejnosti, ktorú mám česť zastupovať, zdar Vášmu pojednávaniu s tou pevnou dôverou, že ako v minulosti, tak i v budúcnosti evanjelická cirkev bude zažínať svetlo kresťanskej morálky a národného uvedomenia na slávu našej Československej republiky.«

Týmito slovami pozdravil minister s plnou mocou zasadanie zboru evanjelickej synody. Prv mali sme tiež samosprávu, ale maďarská vláda videla sa byť ohroženou a preto všetky senioráty, ktoré tvorily slovenský dištrikt, tak roztrhala, že z nich urobila menšinu, aby samosprávne spravovaní evanjelici, akosi boli vtlačení pod maďarskú ideu. Táto synoda má ten úkol, aby sa vymanila z tých starých hriechov maďarských a prispôsobila svoje zákony národu slovenskému, poriadkom cirkvi evanjelickej a aby slúžila k dobru Československej republiky.

Niektorí páni, menšina veľmi malučká, pár Nemcov a pár Maďarov protestovalo proti tejto synode ako neprávom zvolanej. Ale tí páni sa tam dali zvoliť, zasadali tam a ako i tu v senáte protestovali proti utvoreniu republiky Československej, tak také ten istý proces upotrebili i u nás. Ale boli pravdou zavrátení a uspokojili sa a pracujú spoločně s našimi slovenskými delegátmi.

Ja myslím, že cirkev ktorá vychovala takých ľudí, ako Kollár, Hviezdoslav, Svetozár Hurban Vajanský, zaslúži iste povšímnuta so strany ministerstva osvety, aby nebola ukracovaná v podporách, ale aby ministerstvo osvety nosilo na srdci túto cirkev, ktorá slúžila vždy prospechu národa československého. -.

V týchto dňoch bude u nás popis ľudu ako v celej republike. Iste veľmi vážna vec. Včera pán profesor Kovalík tiež spomenul tento popis, aby Slováci sa dávali zapisovať za Slovákov, aby sa nedali zapisovať za Maďarónov a privolával na pomoc Čechov. Ináč ale prednášal včera vo svojej reči, akoby Česi Slovákov na Slovensku utlačovali. Je to stále a stále nepravda a stále a stále musíme túto nepravdu s tohoto miesta vyvracať.

Konštatovať musím to, páni moji, že už včera v jeho reči sa ukázal akýsi mierny tón a že prichodia títo páni k rozumu. Ale pri tom všetkom ešte vždy vystrkujú rožky proti Čechom.

Pri českej otázke my Slováci musíme byť spravodliví. My bez českej pomoci na Slovensku v žiadnom obore bysme sa neobišli.

To nenie pravda, čo tvrdil včera pán prof. Kovalík, že Slováci sú vytláčaní. Ja hovorím, že na toľko sú vytláčaní, na koľko ich nenie. Keď sa dívame do zboru sudcov, je ich 5 alebo 6 a ostatní sú cudzinci. Pozrime sa do oboru profesorského alebo učiteľského, všade sa nachádza málo našich ľudí, verných republike. Všade vidíme, že na také miesta podstrčení sú Maďari alebo zakuklení Maďaróni. Týchto ľudí nenie možné dávať dnes do úradov, kde by poškodzovali jednak republiku Československú, jednak spôsobili by rozvrat medzi svojimi kolegami. Že by sa krivda diala, nenie pravda. Viem jeden príklad. V Modre, v bratislavskej župe, bol za maďarských časov správcom mešťanky Machaj, ktorý nás, ktorí sme pracovali na prebudení ľudu slovenského, nazýval rozsievačmi kúkoľa, totiž pre Maďarov. Dnes vláda prijala tohoto pána do služieb za učiteľa na učiteľský ústav a on sa k našim pomerom prispôsobil. On pracuje a nikto proti nemu nemá nič.

Jeho brat však je republike veľmi nebezpečný. Je to Machaj, ktorý búril Poliakov proti Slovákom, následkom čoho sme stratili časť Spiša a Oravy. Teda tí ľudia, ktorí sa chcú spriateliť s osudom a uznajú, že Slovákmi mali byť a musia byť, nájdu vždy miesto u nás.

Preto sa asi obával pán profesor o náboženstvo, že Česi by katolícke náboženstvo ohrozovali. To nenie pravda. Je to ako v tej rozprávke, keď ten pastýr stále kričal »Vlk ide«, a vlk neprišiel, až raz prišiel a zožral stádo. Tak sa môže i tu stať, keď štváči budú stále kričať, že im Česi berú chlieb a vieru. Nenie to pravda, ale pravda je, že ten vlk môže príjsť v druhej podobe, totiž v zosurovení mravov a ochabnutí voči cirkvi, voči viere a tak to pokazí vieru a mravy. Na to by mali páni dbať, aby sa zušľachtilo srdce človeka a mravnosť. Ten veľký majetok, vieru človeka, nevezme nikto, ani Čech ani nikto iný. Vieru má každý pre seba zaistenú v srdci. A preto myslím, že nenie treba sa obávať a dávať výtky, aby toto alebo ono sa nedialo na Slovensku.

Tiež vytýkajú, že v nove zriadených komorách advokátskych a notárskych je mnoho protestantov. To je tak prirodzená vec, lebo ako som už povedal, že cirkev evanjelická vychovala národných mužov, tak tí mužovia sú teraz v tejto korporácii či notárskej, či advokátskej. A ak oni si vindikujú právo, že by tam mala byť polovica katolíkov, radi bysme ich tam videli, ale pánovia moji, tých na Slovensku nenie. To sú všelijakí maďaróni a Maďari a preto by bývalo škoda rozpustiť komory. Mohli ostať ako boly, lebo boly inštitúciami maďarskými a keď by títo ľudia boli znovu pribraní, zase by týmto cieľom slúžili. Ja sa nechcem ďalej rozširovať na reč pána profesora Kovalíka. Uznávam, že sa v mnohom a v mnohom polepšil. I so strany člena Ďúrčianskeho, ako ste videli, ktorý rozvinul veľmi krásny program hospodársky, vidíme, že pomaly ľudová strana prichodí k rozumu (Hlas: Aspoň jazykem!) aspoň jazykom, keď nie skutkami a dúfam, že sa zblížime a budeme môcť spoločne pracovať v prospech svojho chudého, slovenského ľudu. Ako som povedal, rozpočet dodatočný prijímam a doporučujem k schváleníu. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Klofáč.

Sen. Klofáč: Slavný senáte! Již v poslanecké sněmovně přátelé moji, členové mé strany, zaujali k dodatečnému rozpočtu a k různým časovým, politickým otázkám stanovisko a promluvili tak, že je pomalu zbytečné, abychom zde zase mluvili o zahraniční a vnitřní politice. Ale staly se některé věci, že je mou povinností, abych ještě aspoň k některým poznámkám, k těm řečem, které byly v poslanecké sněmovně promluveny, se ke slovu přihlásil.

Již v poslanecké sněmovně jsme prohlásili jasně: My jsme stranou socialistickou, ale stranou upřímně národní, stranou svou. Neznáme tedy žádného kompromisu, ať jde o socialismus, ať o národ a republiku, pražádného kompromisu na žádné straně. V tom jsme nekompromisní a směji se, když slyším mluviti jiné, kteří se nazývají nekompromisní, poněvadž bych byl rád viděl tu nekompromisnost v těžké době před čtyřmi pěti roky u těch, kteří tenkrát se sice dušovali, že oni jsou ti revolucionáři, ale chodili v bačkorách a teprve dnes po letech si obouvají boty a dávají si k tomu šporny.

Požadavky dělnických vrstev byly od mých kolegů a bratří v poslanecké sněmovně takovým způsobem tlumočeny, že není opravdu třeba něco nového k tomu připojovati. Stačí, když jménem všech svých kolegů senátorů prohlásím, že k prohlášení, které se týkalo dělnických požadavků, plně se připojuji. Jen bych rád vzpomenul zde státních zřízenců. Vzpomeňte si, že v poslanecké sněmovně byl odhlasován drahotní přídavek státním zaměstnancům, tuším již v listopadu. Státní zaměstnanci tehdy dobrovolně se vzdali tohoto drahotního přídavku a bylo to velmi vděčně kvitováno a, pokud se pamatuji, také v zahraničních kruzích na loyálnost státních zaměstnanců našich bylo poukázáno. Ale vláda tenkrát prohlásila, že splnění tohoto drahotního přídavku považuje za svou čestnou povinnost, a tedy bych prosil, aby státní zaměstnanci nebyli zklamáni. Nám záleží na tom, aby kmen státních zaměstnanců mohl klidně fungovat. Žádáme od nich práci a proto také žádáme, aby mohli se svými rodinami existovati.

Dovolte, abych se zmínil také trochu o četnictvu. Za Rakouska to bylo thema, o kterém jsme neradi mluvili. Dnes jsme povinni zmíniti se o nich. Oni velmi dobře konají službu a přál bych si, aby nebylo jednáno s četnictvem tak byrokraticky, jak to ministerstvo vnitra dělá. Vzpomínám, jak jsme řešili otázku déle sloužících poddůstojníků, když jsem byl v ministerstvu národní obrany. Nechci překážeti svobodě četnictva. Oni mají své důvěrníky v ministerstvu národní obrany, mají svou organizaci, mají svůj časopis, a právě to, že jsme si jich všímali, všechno možné pro ně dělali, způsobilo, že máme dnes v tak zvaných rotmistrech nejspolehlivější kádr naší armády. Přál bych si, aby ministerstvo vnitra pochopilo, že není možno jednat s četnictvem tím způsobem, jak se to děje, že není možno dávat četnictvo do rukou lidem, kteří s praktickou službou nemají žádné spojitosti, kteří se stávají četnickými důstojníky proto, že se chtějí oženiti a míti pohodlnou službu. Přál bych si, aby ministerstvo vnitra věnovalo této otázce pozornost a aby se nedívalo tak povýšeně na ty stavy, které nemají university.

Rozpočet ministerstva národní obrany vždycky narážel na odpor. Největšími nepřáteli byli ministr financí a ministr národní obrany. To jest poměr mezi kočkou a psem. Ta dvě ministerstva nemají se ráda. Šetřiti se má, to jest zcela přirozené, avšak nezanedbávejme ničeho, abychom měli armádu dobrou a připravenou pro každou eventualitu. Dnes jest vůbec směšné mluviti o militarismu. Militarismus je systém. Býval militarismus; jestliže jsme měli naše hochy oblečené v uniformy a puška se jim dala, aby hájili bezpráví proti národu a dynastické zájmy proti vlastním bratrům. To byl militarismus. A tak, jako nikdo nemůže říci, že husitismus byl militarismus, že legionáři naši byli militarismem, tak také není možno říci o naší armádě, že to jest militarismus. Záleží vždy na tom, jakou ideu ozbrojená moc má. Jestliže tyto idee jsou dobré, jestliže máme armádu k hájení ovoce naší revoluce, naší republiky, abychom mohli klidně pracovat a byli zabezpečeni proti náhlým přepadům, pak jest velmi směšné mluviti o militarismu. Snad se toho dožijeme, že nebudeme potřebovati velkých výdajů na ozbrojenou moc. Náležel jsem vždycky mezi ty snílky, kteří si přáli, aby si Evropa porozuměla navzájem a nebylo třeba armády. Ale to nezáleží jen na nás. Kdyby to záleželo jen na nás, pak nepotřebujeme žádné armády. Pánové, my musíme vědět, co se děje od Mnichova přes Vídeň do Budapešti i jinde. My jako socialisté jsme pro silnou brannou moc, abychom se hájili proti reakci. Ta reakce je zde a číhá, aby nás přepadla. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Jste jen pro váš militarismus! Německý militarismus byl také pro národ!) Ten nebyl. Kdyby se Německo bylo spoléhalo jen na své síly a talent, pak bez této války, svým průmyslem by bylo dobylo celého světa. Ale tu byla vášeň dobýt si světa šavlí. Já, který jsem se Sazonovem ještě v lednu 1914 jednal, vím, že Rusku bylo namlouváno, že Německo to bude, které nebude chtíti žádné války. Německo až do té doby žilo ještě z výsledků války roku 1871. Německo mohlo klidně bez války dobýti všeho. Tato válka byla způsobena šílenstvím jednotlivců, velikášstvím, megalomanií. Před velikášstvím, megalomanií třeba chrániti náš lid a stát. Chraň nás Bůh před velikášstvím, které vede vždycky ke špatným koncům. Dnes jsme povinni učiniti všechno, aby nemohla býti značně poškozena naše republika..

To, co nyní slyším o výcviku nováčků, mne těší a je mi příjemno slyšet, že také němečtí nováčkové chovají se s neobyčejnou korektností. Ti, kteří spekulovali na nespolehlivost armády,.kteří věřili, že jejich propaganda získá jim kasárna, přesvědčili se, že spekulace y tomto směru jest marná. Nový duch, který vnesen byl do vojska, a specielně jeho zdemokratizování, působí, že republikánský voják chápe své poslání a že se vzornou disciplinou bude svědomitě na stráži proti každému, kdo by postavil se proti republice. Viděli jsme, že to byli nováčkové němečtí i čeští.

Služba vojáka, četníka i strážmistra není dnes snadná. My musíme si už odvyknout hleděti na ně očima z doby Rakouska. Máme je, aby hájili náš stát, a ne něco jiného, máme je, aby nenechali porušovat zákony, které jsme si sami dali, a aby hájili pořádek, bez něhož republika a demokracie nemohou existovat. Při tom často musí riskovati své zdraví, ano i své životy. Už za to zaslouží, abychom na ně hleděli s respektem a úctou, abychom v nich viděli orgány své republiky a své vůle a při nejmenším po prosincových událostech tito lidé, kteří ve službách republiky také krváceli, zaslouží aspoň to, abychom korektní jejich jednání veřejně uznali a tím k další svědomité službě je povzbudili.

Pokud jsem z jednání poslanecké sněmovny pozoroval, toto stanovisko nesdílejí jen tak zv. naši komunisté. To jest přirozené, že ti, kterým pořádek překáží, přece nebudou milovat ty, jichž povinností jest, aby v zájmu republiky tento pořádek střežili. My jistě litujeme každé kapky prolité krve, ale ti, kteří přinášejí své učení z Moskvy, jsou-!i pojednou tak citliví, měli být sentimentálnější v sovětovém státu črezvyčajek a hromadných poprav, ve státu, ve kterém katovština stala se politickým instrumentem a trvalou institucí k hanbě všeho, co nazýváme kulturou, civilizací a lidstvím.

U nás nemělo býti lépe a tu najednou mluví se něžně: »Ale docela nic se nedělalo!« A přec se našly seznamy osob, které měly býti oběšeny. Náhodou to byli v prvé řadě naši straníci, na př. na Kladně. (Hlasy: Bojíte se?) My se vůbec nebojíme komunistů, ale bojíme se surovosti a hlouposti, která rozvracuje dělnictvo a socialismus. Kdo čte brožuru redaktora Beneše z »Ducha Času« o tak zvaných komunistických provokatérech, diví se, jak je možno, že takové kreatury mohou se u nás volně pohybovat. Čtete o osobách, které jsou schopny každého zločinu, každé ničemnosti ne za nějakými ideály, nýbrž za peníze. Čtete o diamantech, které byly propašovány, které dávány byly na účely propagandy, ale náhle z 15 jich 9 z té vaty zmizelo. Tito lidé nám nemohou imponovat pranikomu. Čteme o Petrlikovi,.Salátovi, čteme tam, když soudružka Malířová byla v Moskvě, jak pospíchala domů, protože říkala: »Máme tam blázny, kteří jich pověsí více, než bude potřebí.« Vidíme, že tito lidé jsou nejméně sentimentální, a kdyby měli moc a kdybychom my měli tak málo kuráže jako oni, věšeli by nás beze všeho. (Sen. Matušcák: Netřeba se obávat!) My se nebojíme, ale dělnictvo a socialism to poškozuje. (K sen. Matusčákovi): Před chvílí jste se v restauraci dušoval, že nejste komunistou, tak se vás to netýká! (Hluk. - Místopředseda dr Soukup zvoní.)

Náš socialism přiznává se poctivě ke státu. My dobře víme, že kdybychom ztratili republiku, že tím také zároveň ztratíme základ, na němž zde stavěti může socialism. (Výkřiky.) Dáte-li sem Rusko, budeme potom dělat nějaké zázraky v oboru sociální politiky? Tímto způsobem pracovali byste jenom pro reakci. (Sen. Matusčák:,Vaše četnictvo na Slovensku nás pronásleduje!) Ti četníci jsou tam proto, aby se starali o pořádek proti bolševikům, nebojte se. (Sen. Matuščák: Bodáky píchat a bouchat! - Hluk a různé výkřiky.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Klofáč (pokračuje): A co. když tam ve vašem Rusku sovětském se mordují a popravují denně tisíce a tisíce lidí, co to je? Co se dělo v Maďarsku za vlády Bély Kuhna? (Sen. Matusčák: Ti nepopravují pracující lid!) Chtěli byste brát spoluzodpovědnost za tyto živly? Neztotožňujte dělnictvo s tímto hnutím! Dělnictvo má rozum a cit a instinktivně ví, kam to vede. Varuji dělnictvo jen před inteligencí, která nemá žádného smyslu pro spravedlnost, před inteligencí, která lichotí tomu dělnictvu. Inteligence, která lichotí, podvádí dělnictvo, tu nemá dělnictvo rádo, ale má rádo tu inteligenci, která mluví pravdu, i když je to někdy nepříjemné, poněvadž toho, kdo mluví před lidem pravdu, toho má lid rád. (Sen. Matušcák: My se pravdy nebojíme!) Tak nekřičte, když se jí nebojíte. (Hluk a různé výkřiky.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Prosím, aby kolega řečník nebyl vyrušován.

Sen. Klofáč (pokračuje): Prosím, já vám to hned povím. Vy jste komunisté? Komunisté byli u nás kdysi sektou náboženskou s ohromnou morálkou. (Sen. Matuščák: My jsme opravdovými republikány!) To budete musiti dokázati. Já nemám interesu vás štvát proti republice a litoval bych, kdyby masy měly býti svedeny proti republice. V zájmu socialismu a dělnictva otevřeně jsme se postavili v prosinci proti t. zv. puči komunistickému, a jelikož jsme se nerozpakovali v prosinci konati své povinnosti, vykonáme je vždy, kdykoliv se podobná příležitost ukáže. Mám za to, že jest na čase, aby zde v zákonodárném shromáždění byl vzdán veřejně dík železničním zřízencům, dělníkům kovoprůmyslu, horníkům na českém severu, statečným dělníkům v Brně, na Slovensku atd. (Výborně!), na Ostravsku. všem těm, kteří dobře pochopili, v čem je zájem dělnictva a postavili se přímo proti všemu, co by dělnictvo mnoho poškodilo.

My víme dobře, že se nezahálí. Jsou to sice jenom sny, ale jsou nám známy nové projekty na jaro: »V prosinci jsme to prohráli, musí se tedy udržeti víra u nováčků na jaro. Na jaře to přijde.« Víme dobře, jak to vypadalo v posledních dnech, jak na příklad bylo svoláno 60 schůzí na Ostravsku a jak byly navštíveny. Myslím, že neúčast dělnictva na těchto schůzích na Ostravsku jest také poučením o tom, jaké jest skutečné cítění v dělnictvu. (Sen. Matuščák: Báli se četnických bodáků!) Co by se báli tam četnických bodáků?

Jestliže ovšem na slovenské půdě pod rouškou komunismu se k nám pašuje maďarský imperialism, pak můžete býti jisti, že se postavíme náramně energicky proti podobnému komunismu. (Sen. Matušcák: My tam imperialism nepotřebujeme!) My musíme počítati také s našim národem psychologicky. Národ náš po tak dlouhé vojně a po všech těch svízelných útrapách, které s vojnou byly spojeny, nalézá se přirozeně ve stavu chorobném, jest zde jakási nervosa a pochopitelné rozčilení. Proto v takovém okamžiku musíme dbáti toho, aby nebyl zbytečně ničím drážděn a aby se mu mluvila jen pravda a ukazovalo na skutečné poměry, aby socialismus dovedl poměry řešiti prostředky, které má v ruce, a metodami, které vedou k cíli, a ne takovými, které vedou ke katastrofě, jako na př. v Itálii. Vláda má přirozeně dělati všechno pro lid a její orgánové jsou zde k tomu, aby chránili lid před agitací, která, pokud Moskvy se týká, zřejmě jde proti naší republice. Je dobře známo usnesení III. internacionály v Moskvě. My přece nejsme žádnými hlupáky, abychom nedovedli posouditi, oč jde. Přejeme si, aby tu vláda v tomto směru ukázala silnou ruku. Stojíme na stanovisku, které jsem četl v Denisovi, že kdo stojí mimo zákon, nemá práva se ho dovolávati. Já sice říkám, že zákon je pro všechny, ale žádati nějaký pardon, abolici, když jsem měl dříve plno kuráže, to pokládám za zbabělost. Přál bych si, aby ti, kteří hnutí vyvolali, byli statečnější a neprosili dnes o milost, když musili přece znáti důsledky napřed. (Hlas: Tak to bývá!) Ano, vždycky.

Mám úctu před každým přesvědčením a před každým skutečným komunistou. V našich dějinách čteme o komunistech a nejsou to nejhorší stránky našich dějin. Nemluvím o Táboru, kde to trvalo od jara do podzimu, kde ti, kteří četli bibli a z ní čerpali, říkali: »My jsme všichni bratři a sestry«, šli tam na náměstí a dávali všechen svůj majetek do těch 4 historických kádí, zemani opouštěli své tvrze a dávali šperky, šaty, peníze, poněvadž pokládali za zločin žíti jinak, nežli bratrsky a sestersky. To byl idealismus, který rostl z toho náboženského zanícení. V 17. století jsme měli na Moravě novokřtěnce, kteří vynikali jako umělci. V dějinách socialismu u Kautského čteme, že byli vychováni ke komunismu, oni uměli potlačovat sobectví a stavěli celek nejvýše. Máte-li vy takové komunisty, kláním se před nimi hluboce. Jednou jsem mluvil o koloniích Amona Cedar Rapids. Do dnes tam máme kolonie komunistické, které tam trvají od roku 1885. Nezakládali je Češi, ale jejich vznik je českého ducha. Byli to Herrenhutští, kteří tyto osady zakládali. Je to hnutí českých bratří. Otázkou jest, jak dlouho toto hnutí bude trvati. Vzpomeňte si na Owena, Cabeta a jeho stoupence: ti šli a zakládali osady. To byli komunisté v praxi. Já to ovšem považuji za nemožné v moderním hospodářském životě, neboť je to něco primitivního a je to možné jen v primitivních poměrech. Když v Rusku došlo k revoluci, komunismus se uklidil k čertu. Ten tam byl jen do revoluce. Komunistickými byly vesnice ruské, tak zv. mir. Byl tam zajímavý život v těch vesnicích, když se scházeli jejich příslušníci na prostranství pod lipou, kde byly přidělovány pozemky. Majetek byl všeobecný, patřil osadě, nepatřil jednotlivcům. Ale jakmile došlo k revoluci, bylo na vesnicích po komunismu a byla prohlášena zásada soukromého majetku. To je to pravé Rusko a ne ten zbytek dělnictva v městech. poněvadž většina utekla dávno do vesnic. Před skutečnými komunisty, kteří jsou schopni tohoto bratrského života a tohoto sebezapření, smekám, ale zde nevidím ani stopy po tomto komunismu. Nevidím zde žádné odvahy. Zakládejte si kolonie. Prosím, nikdo nemá práva vám překážeti a přece nevidím zde nejmenší snahy něco komunistického zakládati. Vidím jen nátlak na nejnižší instinkty mas lidových, apel na lidi, kteří jsou zradikalizováni poválečnými událostmi hlavně ve velkých městech: »Dej Bože rabuňk!« S tím nemá socialismus a žádná socialistická organisace nic společného, poněvadž dobře vědí, že nejdříve se musí organizovati a trpělivě vychovávati. Všichni dobře vědí, co to dalo práce, než byly vytvořeny odborové organisace, které zlepšily dělníku jeho hmotné živobytí a tím i důstojnost dělníka, naučily ho jinému vystupování, daly mu lepší vzdělání. To vše dalo ohromnou práci a to se má dnes rozbít, protože to prý je žluté nebezpečí, protisocialistická kontrarevoluce atd., jak zní ta moskevská fráze, ačkoliv ta Moskva nic jiného nedokázala než to, jak je možno tak kvetoucí velký stát přivésti úplně do katastrofy. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

Máme odvahu jako ti, kteří přicházejí z Moskvy s tím komandem. - Jděme k dělnictvu a řekněme mu: »Můžeme míti hned, co bylo v Rusku. Odhlasujeme si, že dělník nemá práva shromažďovacího, že nemá svobody slova, že nemá svobody tisku.« (Sen. Matuščák: U nás má?) Dovolte, u nás že ještě není svoboda? Ale možná, že jste tam něco prováděli! Za to vás měli hned zavříti! (Výkřiky sen. Matuščáka.)

Předseda: Pane kolego Matuščáku, nemáte slova.