(Schůze zahájena v 11 hod. dopol. )

Přítomni:

Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč. Niessner. dr Soukup.

Zapisovatelé: Löw, dr Přikryl

115 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Černý; ministři dr Gruber. dr Kovařík, dr Mičura.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek a dr Trmal,

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Babkovi, za předešlou schůzi sen. Linkovi, pro tento týden sen. dr Schmidtovi, dále na dobu jednoho týdne sen. Jarolímovi.

Tiskem rozdáno:

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tisk 543. Vládní návrh zákona o ochraně hraničních mezníků a trigonometrických značek.

Tisk 544. Vládní návrh zákona o příslušnosti v záležitostech státních hranic a povinnostech vlastníků pozemků při stanovení státních hranic a udržování jich v patrnosti.

Tisk 568. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny, aby byl vydán souhlas ke zvýšení rozpočtových položek kapitoly Nejvyšší správní soud na rok 1921.

Zápis o 37. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé v úterý dne 8. února 1921.

Zápis o 38. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ve čtvrtek dne 10. února 1921.

Předseda: Zápis o 42. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé řádně ověřený, vyložen byl v senátní kanceláři podle § 72 jedn. řádu k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným panem senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápis ten za správný a dá se do tisku.

Z předsednictva přikázáno:

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Podle § 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 Sb. z. a n.,

výboru národohospodářskému:

nařízení vlády republiky Československé ze dne 18. února 1921, kterým se zrušují nejvyšší ceny droždí stanovené nařízením ze dne 1. července 1920, č. 419 Sb. z. a n.

Předseda: Přikročuji k projednávání denního pořadu, a to nejprve k

1. druhému čtení zprávy výboru sociálně-politického a výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny stran vládního návrhu zákona, kterým se mění některá ustanovení zákonů o odpočivných požitcích státních zaměstnanců a učitelstva škol obecných a občanských. Tisk 547.

Zpravodajem za výbor sociálně-politický jest pan sen. Smrtka, za výbor rozpočtový pan sen. dr Karas.

Přejí si páni zpravodajové nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Smrtka: Jsou nutné tyto opravy tiskových chyb: Na stránce 5 v tabulce, sloupec II. za slovem »ženatý« nemá býti čárka.

Na stránce 6 v tabulce II. A ve sloupci II. za slovem »ženatý« nemá býti čárka.

Na stránce 8 v § 4 na řádce páté zdola, před slovem »rok« má býti předložka »na«.

Zpravodaj sen. dr Karas: Nemám žádných opravných návrhů.

Předseda: Přikročím k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se. )

Kdo z pánů senátorů souhlasí s osnovou zákona (3 články), s opravami, jak byly právě p. zpravodajem vytčeny, jeho nadpisem, jakož i úvodní formulí, tak jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se. )

To jest většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijata jest též ve čtení druhém.

Nyní jest nám hlasovati o resoluci. Kdo souhlasí s navrženou resolucí, otištěnou ve zprávě výborové, prosím, aby pozvedl ruku. (Děje se. )

To jest většina. Resoluce se přijímá.

Dalším odstavcem jest

2. zpráva výboru sociálně-politického a výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny o návrhu posl. Bechyně, dr Franke, dr Rašína, Šrámka, Švehly a soudr., aby byl vydán zákon o stavebním ruchu. Tisk 565.

Senát se usnesl ve své schůzi dne 24. února 1921 na tom, aby tato věc byla projednána ve smyslu § 55 jedn. řádu zkráceným jednáním.

Navrhuji, aby tato věc projednána byla v jediné debatě a to ve lhůtě 8 hodin.

Kdo s mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se. )

To jest většina. Návrh můj jest přijat. Budu tudíž tak pokračovati.

Zpravodaji jsou: za výbor sociálně-politický sen. Rudolf Pánek, za výbor rozpočtový sen. Kouša.

Navrhuji, aby celková doba řečnická ustanovena byla takto: klubu československých soc. demokratů 1 hodina, klubu republikánské strany čsl. venkova 1 hodina, klubu strany lidové 1 hodina, klubu národně-demokratické strany 1 hodina, klubu čsl. strany socialistické 1 hodina, klubu německé strany soc. demokratické 1 hodina, ostatním stranám německým 1 1/2 hodiny.

Jsou proti této době námitky? (Nebyly. )

Nejsou. Lhůty jsou přijaty.

Řečníci jsou tito: »pro« sen. dr Franta, dr Brabec; »proti« sen. dr Hilgenreiner. Hartl, dr Herzigová, dr Reyl, dr Karas, dr Horáček, Hrejsa, Thoř. dr Wiechowski, Niessner.

Uděluji slovo panu zpravodaji za výbor sociálně-politický sen. Rudolfu Pánkovi.

Zpravodaj sen. Rud. Pánek: Slavný senáte! Po četných úradách a poradách a dokonce i po společné konferenci konané s některými zástupci poslanecké sněmovny, tedy vlastními navrhovateli tohoto zákona, předkládá vám sociálně-politický výbor společně s výborem rozpočtovým předlohu zákona, o jehož mimořádné důležitosti a mimořádném významu není třeba ztráceti příliš mnoho slov. Již ta okolnost, že bylo třeba konference společné se zástupci poslanecké sněmovny, svědčí o mimořádném významu této předlohy a já musím konstatovati, že tato předloha v našem politickém životě vyvolala jistý rozruch, a proto také bude na místě, jestliže použiji této příležitosti, abych se dotkl několika slovy poměru senátu k poslanecké sněmovně a naopak, neboť mám za to, že právě při této předloze tento poměr přímo pregnantním způsobem vyvstal do popředí.

Jak známo, senát zabýval se bytovou otázkou již v druhé polovici minulého roku. Byly zde předloženy dva iniciativní návrhy, a to návrh sen. Kouši již v červnu, kterým se vláda vyzývá, aby opatřila finanční prostředky pro podporu stavebního ruchu, a konečně v první den, kterým se zahajovalo podzimní zasedání Národního shromáždění předkládají sen. KIofáč a dr Krouský návrh zákona, aby byl vydán zákon o zřízení bytového úřadu, do jehož kompetence by se vložily všechny otázky, týkající se stavebnictví, dále zákon týkající se opatření finančních prostředků a konečně zákon ohledně další podpory stavebního ruchu, takže nesporně iniciativa v bytových otázkách přísluší senátu. Bohužel, k projednávání těchto velmi důležitých předloh dochází teprve v lednu, a já nechci zde uváděti příčiny tohoto průtahu, nechci rekriminovati, ale jedno je jisto: že vláda teprve v prosinci zaujímá stanovisko k těmto předlohám prohlašujíc, že přijde s vlastními návrhy. To se také stalo v prosinci a v lednu; předkládá celkem asi 9 různých osnov zákona, z nichž 2 podává v senátu a 7 jich podává v poslanecké sněmovně. V senátě byla předložena osnova týkající se stavebního komisaře a zákon o stavební povinnosti, kdežto ostatních 7 osnov zákonů, týkajících se podpory stavebního ruchu, různých úlev daňových a pod. předkládá v poslanecké sněmovně.

Senát neprodleně přistupuje k projednávání těchto osnov, které mu byly předloženy, a také v četných poradách sociálně politický výbor propracoval předlohu, týkající se stavebního komisaře a připravil ji pro plénum senátu. Avšak mezitím se situace v poslanecké sněmovně změnila. Aniž by poslanecká sněmovna vůbec meritorně jednala o osnovách vládních, usneslo se několik jednotlivců - tak zvaná »pětka« - že přijdou s vlastním návrhem zákona, s jakýmsi zákonem souborným, v němž by se řešily všecky otázky, týkající se stavebního ruchu, tedy i ony otázky, jimiž se již senát meritorně zabýval. Ačkoliv nemohlo býti neznámo poslanecké sněmovně i těm jednotlivcům, že senát již projednává tyto otázky a že také svoje práce dokončil, nebylo uznáno za vhodné, aby se dorozuměli se senátem a nás vyrozuměli o svém úmyslu, že chtějí prosté odložiti vládní předlohy, tedy i ty, s nimiž se již meritorně senát zabýval.

Podobný postup jest těžko vysvětlitelný a já ho označím slovem, že jest málo vhodný, již také proto, poněvadž jest to zbytečné maření časem a energií, kterou bychom jistě mohli použíti pro prospěšnější práci, než abychom snad v senátě dělali zákony na sklad. A když senát dal průchod tomuto svému překvapení nad podobným postupem a když žádal, aby byl také přibrán do konferencí, do porad konaných zástupci jednotlivých politických stran v poslanecké sněmovně - v tak zvané »pětce« - a když svoji žádost odůvodnil nutností společného postupu ve společných otázkách a také momentem časovým, aby se zbytečně neplýtvalo časem. padla slova z úst některých politiků, která si senát nesmí jen tak dáti líbiti a nesmí je v zájmu vážnosti a důstojnosti snad jen tak pominouti mlčením: prý jsme jen kontrolním sborem a nemáme naprosto žádného práva politické iniciativy.

Tak to bylo řečeno v poslanecké sněmovně! Kdo takto mluví, nezná naši ústavu. (Souhlas. ) V Československé republice jsou dva úplně rovnocenné, rovnoprávné zákonodárné sbory, sbory koordinované, kde jeden druhému není podřízen ani nadřízen. Podle ústavy také přísluší senátu politická iniciativa, právě tak, jako poslanecké sněmovně, až na předlohy, které jsou přímo ústavou poslanecké sněmovně vyhrazeny. Vláda tedy má volnost a má právo, když uzná za vhodné, předkládati určité osnovy, až na osnovy přesně ústavou vymezené, také senátu, a to předem, nežli je podá ve sněmovně poslanecké. Tedy pouvoir iniciativy politické nedá si a nesmí si senát v žádném případě dáti vzíti.

Tedy, my prý máme pouze právo kontroly. Já konstatuji, že také poslanecká sněmovna má právo kontroly zase nad usneseními senátu samotného. Tou kontrolou se nikterak nevyčerpává působnost senátu, neboť senát, uzná-li to za vhodné, může také v důležitých, určitých pilných věcech sám učiniti napřed usnesení, a pak jest ovšem poslanecká sněmovna zase kontrolou nad usnesením senátu.

Z toho je zjevné, že v Československé republice máme dva úplně rovnorodé a rovnoprávné sbory zákonodárné, kde není podřízenosti a nadřízenosti, nýbrž kde je rovnocennost a vzájemnost. My máme podle názoru některých politiků z poslanecké sněmovny pouze jenom právo kontrolní, tedy jsme pouhým korektivem usnesení poslanecké sněmovny. Ale chceme-li, prosím, toho práva využíti, pak se nám řekne při mnohých předlohách, a právě při této předloze, kterou dnes máme projednávati: »noli me tangere«, to jest dílo kompromisu, na tom nám nesmíte nic změniti. Jaké tedy vlastně máme právo? Politiku nesmíme dělati, právo iniciativy nemáme, a když chceme kontrolovati, také nesmíme kontrolovati, když si toho nepřeje poslanecká sněmovna. Tedy by zbylo, že smíme pouze schvalovati, co si přeje poslanecká sněmovna, a že smíme pouze korigovati, co si přeje poslanecká sněmovna, abychom korigovali. Mám totiž za to, že, nelíbí-li se jí zrovna něco z důvodů popularity, chce přenésti odium na senát, jako se to stalo na příklad s úřednickou předlohou.

Prohlašuji, že tento stav jest neudržitelný a nesnesitelný a že bychom ztratili raison d' être. Byli bychom příliš nákladným sborem, kdybychom měli snad kontrolovati, anebo korigovati jen to, co si přeje poslanecká sněmovna. Československá republika je příliš chudým státem, než aby mohla udržovati takový nákladný sbor. Pravím to bez jakékoliv zaujatosti proti poslanecké sněmovně. Naopak, já bych si vždycky přál shody. Prohlašuji, že chceme žíti, ale chceme také pracovati, chceme práci, a té nám nesmí upírati poslanecká sněmovna. Mohl bych při té příležitosti zvolati: Šťastný stát, kde se - není-liž pravda - zákonodárné sbory jaksi perou o práci, kdyby v tom nebylo určité politické pozadí. Nuže, rozdělme si tuto práci, snažme se ušlechtilým zápolením zápasiti o tu palmu práce. Práce najdeme vždycky dost a dost a jedině tím způsobem budeme dělati dobré zákony, takové zákony, které budou prospěšné státu i občanstvu.

(Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák. )

Pokud se týká předlohy samé, tu musím bohužel konstatovati, že se jí nevěnovala taková pozornost, jak by to její obsah plným právem zasluhoval. Předloha, která má 72 paragrafů, kde jeden jest důležitějším druhého, předloha, která má vyřešiti nejpalčivější problém přítomnosti, na jehož vyřešení záleží osud tisíců a tisíců občanů dnes bez přístřeší, ta předloha se v poslanecké sněmovně v pravém slova smyslu promrskala a pak se hodila na stůl senátu a řeklo se: V pěti dnech to musí býti hotovo, jinak odpovídáte za průtah. Prosím, nebyl tohle diktát? Odporučuji čísti Laveleye, který pravil, že despotismu sněmovny nutno se více obávati, nežli despotismu monarchismu. Já bych si z těchto průtahů nic nedělal, já bych převzal odpovědnost za tyto průtahy, poněvadž my jsme jich nezavinili, poněvadž my jsme v senátě o věci jednali již v létě a na podzim, jistě včas, a nemůžeme za to, že projednáváme tuto předlohu teprve počátkem března. Za tento průtah nepřejímáme žádné odpovědnosti.

Konečně Dugout to zcela správně řekl, že lépe jest méně zákonů, ale dobrých, než mnoho zákonů a špatných. A když už konečně tak cituji, chtěl bych citovati ještě americkébo politika Ganawaye, který pravil, že průtahy v senátu bývají k dobru věci samé, poněvadž korigují obyčejně chvat a spěch, s jakým se hlasuje v dolní sněmovně, a myslím, že u nás je to také na místě, poněvadž na četných předlohách jsme mohli pozorovati, s jakým kvapem a spěchem se v poslanecké sněmovně zákony odhlasují.

A nyní k věci. Oba zákonodárné sbory, jak senát, tak i poslanecká sněmovna, byly svorny a jednotny v jedné věci, že totiž bytová krize je mimořádným zlem, které nutno zase mimořádnými opatřeními řešiti, že jest to krátce problém mimořádné povahy a že ten problém možno řešiti zase jen výminečnými opatřeními. Vláda chtěla vyřešiti tu otázku, kromě ovšem jiných ustanovení, na příklad povinností stavební, kterou chtěla uložiti zámožným osobám, které dnes na úkor a účet nezámožných osob bydlí v domech, ačkoliv by si mohli vystavěti své vlastní příbytky a výdělečným podnikům, které se nestarají o příbytky pro své zaměstnance. Chtěla tento problém řešiti tím způsobem, že chtěla vložiti všechno, co souvisí se stavebnictvím, do jedněch rukou, do rukou vládního stavebního komisaře, který by prostě organizoval práci a výrobu, a za jeho kontroly všecko, co souvisí se stavebnictvím, by se vyřizovalo a projednávalo.

Navrhovatelé zákona, který máme před sebou, byli ovšem opačného náhledu Oni ve své důvodové zprávě praví toto: »Nelze v dnešním napětí poválečném pouze mocí a diktátem hojiti rány, světovou válkou zasazené sociálnímu životu národa, naopak nápravu lze zjednati jen časem a probuzením zájmu pro řešení všech tuto projednávaných otázek nejdříve a právě v těch vrstvách obyvatelstva, jimž má býti pomoženo a které krizí trpí, ať v té či oné formě. Jen společným přispěním všech zájemníků lze za vydatné pomoci státní zdolati vše, když stane se tak rychle a včas. Ale ani to nestačí. Proto nezbytno jest mobilizovati kde koho a všichni jsou povinni přinésti oběti společné snaze. «

Tedy, abych řekl, takový motiv jejich návrhů: Družstevní stavební podnikání selhalo, státní iniciativa selhala, také podnikání stavební obcemi selhalo a jest tu třeba vše vymaniti z rukou těchto a vše jest nutno přenésti do rukou soukromých, jest třeba učiniti vše, abychom jaksi znovu vznítili soukromé stavební podnikání. Tím způsobem ovšem vznikl jakýsi konflikt v názorech, ne na věc samotnou - ve věci jsme byli všichni jednotní, byli jsme si vědomi, že mimořádnými prostředky musíme odstraniti tuto bytovou krizi ale ve formě jsme nebyli svorní. To znamená, že jsme hledali každý, tedy vláda, senát i poslanecká sněmovna prostředky, jak dojíti k tomu společnému cíli.

I sociálně - politickému výboru, pokud projednával otázky týkající se stavebního komisaře, tanulo na mysli, podporovati soukromé podnikání. Vždyť těžiště působnosti stavebního komisaře spočívalo vlastně takřka v tom, aby podporoval soukromé stavební podnikání, tedy soukromé podniky stavební.

Ovšem chtěli jsme, aby se tak dělo za určité kontroly, abychom tím zamezili lichvu. A jestliže jsme stavebního komisaře chtěli jaksi vybaviti mimořádnými opatřeními, tedy mimořádnou pravomocí, pak to kotvilo v mimořádné povaze věci samé. Vždyť také i v důvodové zprávě dočítám se, že sami navrhovatelé říkají, že musíme všecko mobilizovati. A co jest mobilizace? To jest také mimořádné opatření. Tedy sociálně-politický výbor důkladně projednal tuto předlohu, v četných poradách a schůzích podrobil ji přísné kritice, pokud to dovoloval čas a pokud to bylo vůbec fysicky možno. A tu bych si přál právě při té příležitosti přičiniti určitou poznámku. Revolučnímu Národnímu shromáždění se vytýkalo, že dělá zákony naspěch a že zákony, které vyšly z revolučního Národního shromáždění, nesou znaky spěchu. Tehdy ovšem nebylo jiného vyhnutí v revolučním Národním shromáždění, nyní však máme tu náhražku v § 55, který. jest také způsobilý, abychom dělali kvapné zákony a proto přes to, že jsme tuto předlohu podrobili důkladné kritice, neručím za to, není-li tam nějaká chyba, nějaká vada. Možná dost, že přese všechnu bedlivost vzhledem ke krátkému času, který nám byl vyměřen, proklouzly určité vady, které se teprve později v praksi ukáží.

Dále musím zdůrazniti, že tato předloha, jak ji máme před sebou, není snad nějakým převratným dílem. Tato předloha obsahuje celou řadu nařízení již v zákonech obsažených, kteréžto zákony jsou ještě dnes v platnosti, a i tam, kde chce býti iniciativní, řeší věc kompromisně a nezavádí naprosto nic nového. Návrh poslanecké sněmovny má však určitou přednost, kterou nemohu upříti a která spočívá v tom, že souborně v jednom zákoně řeší všechny otázky, týkající se stavebního ruchu, ačkoliv i tu byly vysloveny určité pochybnosti, že to bude právě z důvodů

zákonodárné techniky na závadu, chtěli-li bychom poopraviti ten či onen zákon nebo ustanovení. Tato pochybnost nemá však žádné podstaty, poněvadž ukáže-ll se potřeba tento zákon novelizovat - a ta potřeba se zcela jistě ukáže během doby můžeme jednotlivé části tohoto zákona novelizovati, ať jest to v jednom zákoně nebo v několika.

Nyní přejdu k podrobné kritice jednotlivých paragrafů.

V § 1 jsou jednotlivé odstavce doslovně vyňaty ze zákona ze dne 17. prosince 1919 až na odstavec třetí, kde je nařízeno, že strany, které byly zbaveny svých příbytků, poněvadž dům byl vyvlastněn, mají v prvé řadě nárok na byt v domech postavených dle tohoto zákona. Tato vložka nemá valné ceny, poněvadž zde máme zákon o ochraně nájemníků, podle něhož majitel domu, chce-li dům demolovati, musí se předem postarati stranám o byty.

§ 2 změnili jsme ve všech třech odstavcích. V prvním odstavci znějícím: »Jako staveniště jest použíti nejprve pozemků státních« jsme změnili slovo »nejprve« v »též«, poněvadž nechceme zbytečně prodlužovati vyvlastňovací řízení, aby snad strany ne poukazovaly na to, že tam či onde jsou státní pozemky. Také i odstavec druhý jsme musili pozměniti, poněvadž dle původního znění předlohy byl by býval stát nucen prodati pozemky vůbec, i takové, kterých potřebuje k vlastním účelům. My jsme sem musili vložiti ustanovení, že stát jedině tehdy, jestliže sám nepotřebuje pozemků k vlastnímu účelu, jest povinen je prodati, poněvadž by se mohlo snadno státi, že stát by měl vybrané pozemky na určitých místech, kde by chtěl stavěti, řekněme, vysokou školu, ty pozemky by se líbily některému soukromému podnikateli, ten by žádal jejich vyvlastnění a stát by byl povinen, podle původní předlohy, tyto pozemky prodati.

§ 3 jsme rovněž musili přepracovati ze základu, ovšem ne ve věci - o té věci jsme všichni věděli, co navrhovatelé zamýšlejí tímto paragrafem - nýbrž ve formě. Na př. hned v prvním odstavci jsme musili vypustiti větu, kde bylo řečeno, že půdu úrodnou jest zabírati v tomto pořadí, že však také půdu neúrodnou je možno zabírati v tomto pořadí, to ovšem v tomto odstavci řečeno nebylo. Stejně jsme byli povinni v § 3 hájiti obecní pozemky, poněvadž podle tohoto paragrafu byly by také obce povinny své vlastní pozemky prodati, žádal-li by některý soukromý podnikatel jejich vyvlastnění. Podle toho by musila obec prodati na př. pozemky, kterých potřebuje ke komunikaci, nebo kterých chce použíti ke stavbě budov veřejných, škol a podobně. I tu jsme musili chrániti obec, aby mohla v té věci jaksi zaujmouti své stanovisko a jen tehdy prodati pozemek, nepotřebuje-li ho sama k vlastním účelům.

V § 4 jsme rovněž pozměnili prvý odstavec, kde jsme řekli, že zájemník může žádati vyvlastnění pozemku jen tehdy, jestliže nemá sám v obci vlastního příhodného pozemku. To doplnili jsme proto, abychom prostě zamezili spekulaci s pozemky.

V § 5 jsme pozměnili také odstavec druhý; vložili jsme tam, že i památkový úřad má býti slyšen, jedná-li se o nemovitosti památné ceny, ovšem že jsme musili omeziti posavadní - řekl bych - veto památkového úřadu, poněvadž podle dosavadních předpisů, podle dosavadního zákonného ustanovení mohl památkový úřad prostě zameziti, vlastně položiti svoje veto, kdykoliv se jednalo o vyvlastnění některé nemovitosti, kterou by on uznal, že se vyvlastniti nemá. To veto jsme musili do jisté míry odejmouti, poněvadž prý, jak se vysvětlovalo, bylo ho vexatorioky používáno se strany památkového úřadu.

Také byla veliká řeč o zrušení působnosti státní regulační komise pro Prahu. Státní regulační komise pro Prahu těžce nesla, že její působnost byla tímto zákonem zrušena. My jsme se dohodli, že postavíme jaksi státní regulační komisi pro Velkou Prahu na roveň památkovému úřadu, takže také i státní regulační komise, jedná-li se ovšem o Velkou Prahu, bude slyšena, jestliže půjde o vyvlastnění pozemků ležících v obvodu Velké Prahy.

§ 6 této předlohy byl ovšem označen jako objekt kompromisu, na kterém nesmíme změniti písmeny, ačkoliv řeknu upřímně, že bychom to bývali velmi rádi způsobili, a to proto, poněvadž § 6 znamená podstatné zhoršení zákona ze dne 17. prosince 1919. Ale poněvadž to bylo označeno za »ne touchez pas«, nemohli jsme tohoto paragrafu změniti. V tomto paragrafu jest řečeno: »Majiteli pozemku vyvlastněného k účelu stavebnímu přísluší jako náhrada obecná jeho hodnota. « Mám za to, a je to také v důvodové zprávě, že nutno rozuměti pozemkem k účelu stavebnímu přirozeně také komunikace, cesty, kanalizace a pod. a že tedy, jestliže k tomuto účelu nějaký pozemek bude vyvlastněn, má majitel pozemku nárok na náhradu. Jinak by podle znění § 6 odstavce prvního neměl vůbec nároku na náhradu.

V odstavci třetím tohoto paragrafu - a je to charakteristické - praví se: »Při určení náhrady budiž dbáno újmy v hodnotě zbývajícího pozemku, který zůstal nevyvlastněn. « Ale že nutno dbáti zisku, to ovšem zde není řečeno.

V § 8 jsme zaměnili nejisté slůvko »za stejnou cenu« případnějším pojmenováním »za původní vyvlastňovací cenu«.

§ 9 ovšem byl předmětem dlouhých porad. Zde se jednalo o dávku, stanovenou zákonem ze dne 6. února 1920, z nezastavených pozemků. Dávka ta byla tehdy stanovena tímto zákonem pro Prahu. Ovšem žádalo se v původní předloze, aby tato dávka byla zrušena. Tím bychom však připravili Velkou Prahu o zdroj příjmů, které jsme ji sotva poskytli. Vždyť v samé vnitřní Praze činí tato dávka 1 milion korun, v Bubenči činí 300. 000 K. Ale konstatuji, že to, co jedněm bylo zdrojem příjmů, to druhým zase břemenem. Uznávám, že některé obce snad příliš vexatorioky vykládaly toto ustanovení zákona a že vybíraly tuto dávku také z pozemků, kde to nebylo na místě, ale nebylo by zase na místě, abychom vůbec tuto dávku odstranili, když současně se nepostaráme obcím o zdroj příjmů. Proto jsme se v poslední chvíli usnesli, aby tato dávka byla zrušena teprve 1. červencem 1921, a resolucí vyzýváme vládu, aby zákon ze 6. února 1920 do 30. června 1921 novelizovala, kde by vhodným způsobem tuto dávku upravila. Je to třeba již z toho důvodu, poněvadž zrušili-Ii bychom tu dávku úplně, dopustili bychom se jisté anomálie, poněvadž existuje dubnový zákon čís. 280 Sb. z. a n., podle něhož je vláda zmocněna tuto dávku také v jiných obcích zavésti. Vláda také použila tohoto zmocnění a tuto dávku skutečně také v některých obcích zavedla. A nyní bychom zde měli anomálii, že pro Prahu tu dávku rušíme, kdežto v ostatních obcích, kde nebyla zavedena, byla by i nadále ponechána.

V § 11, kde jsme zrušili zákon ze dne 17. prosince 1919,č. 20 Sb. z. a n., t. j. vyvlastňovací zákon, bylo toto zrušení označeno za objekt kompromisu. Také zde nesměli jsme žádných změn přičiniti. Co vyplývá z tohoto zákona? Představte si, prosím, že rušíme zákon vyvlastňovací, ale že působnost prvé hlavy této předlohy, kterou máte v ruce, končí dne 31. prosince t. r., takže 1. lednem 1922 nebudeme míti vůbec žádného vyvlastňovacího zákona, podle něhož bychom mohli k stavebním účelům vyvlastňovati pozemky. Tedy předpokládá se, že za těch 10 měsíců, pokud má tento nový zákon působiti, budeme tak sanováni, že nebude žádného vyvlastňovacího zákona potřebí. Já jsem ovšem opačného názoru, jsem přesvědčen, že budeme museti tento zákon přirozeně prodloužiti. Ale přijali jsme tyto argumenty, které nám byly řečeny, za správné, že totiž, prodloužili-li bychom tento zákon do r. 1922, nebo kdybychom zákon ze dne 17. prosince 1919 - ten vyvlastňovací zákon - současně nezrušili, že by stavební podnikatelé nebo zájemníci, kteří chtějí stavěti, prostě řekli: A to počkáme, dnes je krize, jsou mzdové boje a příštím rokem budou stavební hmoty levnější. Tedy by nestavěli a čekali by, až bude snad konjunktura příznivější. Ale nám se jedná o to, aby se stavělo ihned, abychom odstranili bytovou krizi, a proto jsme tento argument, ačkoliv je hodně za vlasy přitažený, přece museli jaksi akceptovati.

Hlava druhá a třetí obsahuje jakousi korelatní látku, která byla také označena za »noli me tangere«. V hlavě druhé a třetí nesměli jsme přičiniti ani jedné změny.

Co se vlastně chce touto hlavou druhou a třetí, těmi předpisy, které zde jsou, těmi rozhodčími soudy mzdovými a těmi cenovými soudy dokázati? Navrhovatelům tanulo na mysli uvésti zájmy zaměstnanců se zájmy zaměstnavatelů, zájem obchodní se zájmem kapitálu a zájmem práce v soulad, a přivoditi jakousi stabilitu jak ve mzdách, tak i v cenách a já, jestliže - ale silně pochybuji o tom skutečně se tímto zákonem dokáže alespoň ve stavebnictví, mohu prohlásiti, že by to byl první krok k ozdravení našich hospodářských poměrů vůbec. Ale ovšem teprve budoucnost ukáže, zdali dobře míněná snaha navrhovatelů, kteří se dohodli s odborovými organizacemi, bude také v praxi korunována výsledkem.

Tyto rozhodčí soudy existují již dnes v kovoprůmyslu, ovšem s tou obměnou, že předseda takového rozhodčího soudu v kovoprůmyslu je zvolen z nestranných osob, kdežto zde se ustanovuje, že předsedou těchto rozhodčích soudů má býti aktivní soudce, tedy úředník. Bude-li to ovšem na prospěch věci samé, ukáže nám zase budoucnost. Stejně pokud se týče i cenových soudů mám určité pochyby. Máme zde zákon ze dne 28. května 1919, t. zv. lichevní zákon, kde jsme také zavedli jakýsi druh lidových soudů cenových, a prosím, mělo to nějaký smysl pro stabilitu cen? Nemělo, a my jsme viděli, že od roku 1919 jako na vzdor tomu zákonu šly stále a stále ceny všech životních potřeb do výše. Je vidět, že příčina vysokých cen kotví docela jinde a že se nedá odstraniti žádnými cenovými soudy.

Hlava čtvrtá pojednává o losové výpůjčce, totiž opatření finančních prostředků, poněvadž to jest vlastně »nervus rerum« celé předlohy. Jestliže bylo však vytýkáno navrhovateli, ze družstevní podnikání selhalo, pak říkám, že selhalo proto, poněvadž zde nebylo finančních prostředků. Proto musila by selhati a selhala by celá tato předloha, když zde nebude peněz. To jest jistá věc. Pokud se týče losové výpůjčky, nebylo přičiněno žádných změn, ale bylo uvažováno také o nucené půjčce. Při tom však prohlášeno bylo z řad vládních zástupců, že jest to ultima ratio, že se k podobné věci sahá až v nejkrajnějším případě, ačkoliv nyní na př. ministerstvo pošt a železnic žádá také nucenou investiční půjčku pro stavební náklady pošt, telegrafů a telefonních vedení a také i železnice. A jistě, že by taková nucená půjčka. kdybychom ji snad ve prospěch stavebního ruchu zavedli, uškodila našemu úvěru v cizině.

Ale sociálně-politický výbor a rozpočtový výbor byly také v jakýchsi pochybnostech, zdali totiž částka jedné miliardy stačí vůbec, aby mohla krýti všechnu potřebu, kterou dnes máme pokud se týče nedostatku bytů. Vždyť samo ministerstvo veřejných prací má projektů asi za jednu miliardu 200 milionů. To by ovšem miliarda na to nestačila, a proto žádáme v příslušné resoluci, aby vláda okamžitě přikročila k pracem, které by byly spojeny jaksi s novými zdroji příjmů, abychom opatřili nové zdroje příjmů ve prospěch stavebního ruchu.

Hlava pátá pojednává o bytové péči o státní zaměstnance. V poslanecké sněmovně bylo vyřknuto těžké slovo: »Pryč se všemi fondy, pryč s fondovým hospodářstvím!« Pro státní zaměstnance musí býti takové fondy zřízeny, poněvadž dokazatelně státní zaměstnanectvo trpělo za války i po válce nejvíce, bylo nejhůře odměňováno a stát převzal po převratu revolučním celou řadu úřednictva z ostatních států, ze sukcesivních států Rakouska, kteří byli příslušníky Československé republiky, nebo se jimi teprve stali. Stát tyto zaměstnance potřeboval, když se zařizoval, chce, aby zaměstnanec státní sloužil tam, kam ho povolá, a proto je povinností státu, aby mu byt také opatřil.

K této páté hlavě byla přijata resoluce ohledně parity učitelstva obecných a měšťanských škol se státními zaměstnanci, aby totiž také ono bylo podílníkem na výhodách, které má poskytnouti tato hlava státním zaměstnancům.

Hlava šestá pojednává o finanční podpoře stavebního ruchu a úlevách daňových a poplatkových. Nutno v prvním odstavci § 30 vysvětliti, co znamená »dům s malými byty«. »Dům s malými byty« znamená dům, kde je obytná plocha ze dvou třetin zastavena nebo použita pro malé byty až do 80 m2 a teprve zbývající jedné třetiny může býti použito i pro jiné účely, na př. živnostenské nebo obchodní.

§ 32 pojednává právě o podpoře, které se má dostati domům, které budou podle tohoto zákona stavěny. Ta podpora, prohlašuji, je dalekosáhlá, ta záruka, tyto finanční oběti, které zde dává stát ve prospěch stavebního ruchu, mohu říci, jdou takřka nad naše finanční síly. Vždyť na příklad podle odstavce 2. zmíněného paragrafu sníží se stavební náklady až o 50% pro podnikatele stavby.

Odstavec 4. pojednává o přímých zápůjčkách. Je nutno vysvětliti, co třeba rozuměti přímou zápůjčkou. Přirozeně, že stát nemůže býti věřitelem přímým, aby snad sám obchodoval, aby sám půjčoval peníze, ale zde činí se výjimka, neboť se zde jedná o stavby, které byly započaty v roce 1919 a 1920 a nejsou ještě dnes dokončeny, a to proto, poněvadž scházejí peníze a poněvadž úvěr hypotekární byl úplně vyčerpán. Dnes. prostě na domy, které stojí a jsou vystavěny až pod střechu, nechce nikdo již půjčiti. Máme případy, že jsou domy na příklad v Nuslích úplně vystavěny až pod střechu již na podzim, ale scházejí určité práce, truhlářské, zámečnické a podobné, poněvadž není úvěru Tyto domy stojí ladem, ač bytů potřebujeme. Zde má předloha na mysli, aby těm to stavbám byly poskytnuty přímé zápůjčky ze státní pokladny.

Také v § 33 třeba vysvětliti, co nutno rozuměti nákladem řádně zjištěným. Samozřejmě, že nemůžeme strnouti na žádné částce pevně stanovené, která snad by byla jaksi předem rozpočtena, poněvadž bychom tím vůbec soukromé podnikání zabíjeli. Ale zase na druhé straně musíme nutiti, aby se hospodárně stavělo, aby pokud možno bylo zde co nejvíce obytné plochy, a proto také má na mysli předloha různě typy staveb pro města, vesnice, horské obce atd. Tedy zde je zcela správně řečeno, že záruka státu se vyměřuje teprve podle nákladu stavebního, konečně řádně zjištěného.

V témže § 33 sporným bodem bylo také ustanovení ohledně velikosti bytů. Předloha navrhovala, aby obytná plocha bytů o 2 obytných místnostech činila nejméně 35 m2. Říkalo se a odůvodňovalo se, že to je plocha příliš malá, a původně také sociálně - politický i rozpočtový výbor usnesl se, aby plocha byla zvýšena na 40 m2. Ale později jsme revokovali toto své usnesení a přistoupili jsme opět na usnesení původní, to jest na 35 m2, a to proto, poněvadž těch 5 m2 dnes stojí. veliké peníze. Je to jistě prospěšnější, jestliže dnes vůbec lidem, kteří nemají přístřeší, kteří jsou nuceni v jedné místnosti se tísniti, -- po případě tísní se několik rodin v jedné místnosti - opatříme snadno a rychle, a pokud možná s nejmenším nákladem aspoň takový samostatný byt, než abychom snad stavěli místnosti větší a tím stavební krizi prodlužovali.

Pokud se týče § 36 této předlohy, ustanovuje tento paragraf, že za účelem poskytování zápůjček mají se sejíti jakési společnosti s ručením omezeným, společnosti, které se utvoří za určitých předpokladů zákonem stanovených z finančních a pojišťovacích ústavů. Byla zde vyslovena také pochybnost, zdali se podobným způsobem nepodráží úvěr pro stavební podnikání.

Další paragraf doznal jen nepatrných stylistických změn.

V §u 39 byla sporná otázka, zdali úplné osvobození od daně činžovní a třídní daně domovní má býti sníženo z navrhovaných 50 let na 30 let, protože bylo výslovně řečeno, že to jistě jest těžko srozumitelné, abychom osvobozovali od daně činžovní a od daně domovní dům na dvě generace. Tedy jaksi psychologický moment zde rozhodoval a pak rozhodovala zde také otázka, když není možnost zameziti zcizení domu, to jest převod do ruky jiné, zdali osoba, která získá dům koupí nebo jiným způsobem, která tudíž nepřinesla naprosto žádného risika a oběti, má býti také podobným způsobem, pokud se týče osvobození od daně, favorizována.

Také i prejudiciélní momenty padaly na váhu, poněvadž takové dlouhodobé osvobození láká přirozeně stále, aby bylo udržováno, a bylo by těžko, aby se přecházelo z takového dlouhodobého osvobození do osvobození krátkodobého.

Konečně rozhodovaly momenty obecní finanční politiky, poněvadž tato otázka jest v těsné souvislosti také s obecními financemi. Nemá-li obec naprosto žádného příjmu z domu po řadu let, zavádí činžovní groš, který jest mnohdy jistě vyšší, nežli. daň činžovní. A co to znamená, když se zavádí činžovní groš? Zvyšují se činže a tím zase pozemková renta. Co jest to pozemková renta, víte dobře. Jest to jako bezpracovní renta v průmyslovém podnikání. (Předseda Prášek ujal se předsednictví. )

Proto snažili a dohodli jsme se, aby doba byla snížena z 50 let na 30 let. Původní § 40 byl přesunut do § 69, tedy až na konec a byl nahrazen paragrafem, jehož obsah pro předlohu jest nesmírně důležitým. To si skutečně senát může připsati k dobru, že vložil do tohoto zákona tento paragraf, a kdyby nebyl senát přičinil ani jediné jiné změny, nežli toto, vykonal na předloze veliké dílo, poněvadž podle původního znění zákona neměl vůbec stát naprosto žádné možnosti, aby mohl kontrolovati, co se s domem, do něhož vložil peníze, za nějž se zaručil, za nějž přinesl také veliké finanční oběti, vůbec děje, neměl žádné možnosti kontrolovati zcizení, případně prodlužení, a snad i lehkomyslné prodlužení. Zde skutečně stát vydán byl v šanc velikému nebezpečí, že kdyby v exekuční dražbě byl dům prodán, stát by byl připraven o všechno, co do domu vložil. Nebylo zde žádného zákazu zcizení a práva předkupního. Senát proto vložil to do tohoto paragrafu. To nemá naprosto znamenati nějaké podlomení stavebního ruchu, poněvadž jest samozřejmé, když osoba osobě něco půjčí, že si to dá vždy někde zajistiti, a jestliže stát půjčuje stamilionové obnosy z prostředků občanstva, jistě jest jeho svatým právem, aby měl jakési právo rozhodovati o tom, jakým způsobem se dům ten zcizí, a aby si také zajistil jisté předkupní právo, nejen sobě, ale i obci, když by sám na to předkupní právo nereflektoval. Po této stránce jistě senát vykonal veliké dílo ku prospěchu předlohy samé.

Hlava sedmá pojednává o finanční podpoře staveb provisorních. Nebylo nám vysvětleno, co nutno rozuměti stavbou provisorní a nezbývá, nežli ratio legis, úmysl zákonodárce, který jistě byl: rychle stavěti! Také uvažováno bylo o tom, jestliže zde stát na stavby takto přispívá přímo kapitálem, příspěvkem á fonds perdu, že je to jistě dalekosáhlé, když my takovému domu také dáváme stejné úlevy na poplatcích daňových, jako domům, kde stát poskytuje pouze záruky za zápůjčku, po případě záruku za úmor a za placení úroků.

Hlava osmá jedná o změně dočasné a dílčí bezúčinnosti stavebních řádů. V § 44 již jsem se o té věc zmínil, byla původně jaksi působnost regulační komise pro Velkou Prahu sistována. My jsme věc jaksi poopravili. Ponechali jsme sice původní znění této předlohy, že se státní regulační komisi nemají předkládati stavební plány k rozhodnutí, aby se věc zbytečně neprodlužovala, ale přece žádáme, aby komise ta v případě potřeby byla slyšena.

§ 45 s § 46 v původní předloze kolidovaly, pročež jsme je musili úplně změniti.

§ 45 tedy ustanovuje, že na dobu, pokud působí tento zákon, pozbývají účinnosti předpisy dosavadních stavebních řádů, pokud jsou nahrazeny odchylnými předpisy tohoto zákona. To znamená: Kdo chce stavěti, může použíti těchto úlev, anebo nemusí. Každý může použíti těchto úlev, i když nereflektuje na finanční úlevy tohoto zákona. Ovšem ten, kdo chce stavěti a reflektuje na finanční podporu tohoto zákona, má nárok jen na tu podporu, jako kdyby stavěl podle těch stavebních úlev, které předpisuje tato předloha. Pokud staví dráže, luxusněji, ovšem podpory nemá, poněvadž účelem zákona není, aby se snad podporovaly stavby luxusních domů.

V § 46 jsme rovněž musili pozměniti znění, a to v tom smyslu, že na příklad veřejná prostranství nebo pozemky, které leží v regulačních čarách, možno zastavěti teprve tehdy, není-li jiných vhodných míst stavebních.

Stejně jsme pozměnili i celý § 49, bývalý § 50, »Řízení na obci«. Podle původního znění tohoto paragrafu by mohlo nastati toto: Kdyby obec žádost do 14 dnů nevyřídila, mohl by prostě okamžitě začíti stavěti ten zájemník, v jehož prospěch byl stavební pozemek vyvlastněn, mohl by začíti stavěti bez ohledu k tomu, že navrhovatelé měli v prvé řadě na mysli urychliti řízení na obci, ale zapomněli na sousedská práva a veřejný zájem. Proto jsme musili tento paragraf úplně přepracovati, pozměniti stížnostní právo, aby byla i sousedská práva zachována a samozřejmě, že jsme odstranili poslední nemožný odstavec tohoto paragrafu, jak byl přijat v poslanecké sněmovně, kde bylo řečeno, že v obou případech ručí obec za škody vzešlé sousedu neb stěžovateli. Představte si, že některý úředník v obci mohl by nedopatřením nevyříditi žádost za státní podporu a obec by ručila za všechny škody, které by z toho vzešly.

§§ 50 a 51 doznaly nepatrné změny.

§ 59, bývalý § 60, jsme pozměnili rovněž, poněvadž bylo zde nemožné ustanovení. Zavedlo se zde novum, nemožné novum, v poslední větě třetího odstavce. Bylo totiž stanoveno: »Jde-li o porušení tohoto zákona nebo ohrožený veřejný neb státní zájem, jest přípustna mimořádná stížnost na ministerstvo veřejných prací«. Prosím, kdo by byl legitimován podobnou stížnost podati? Kdo a z jakého právního titulu by mohl tu oprávněnost k podání stížnosti čerpati? A dále zde byla zavedena nová instance, totiž ministerstvo veřejných prací. Myslím, že nám úplně stačí správní soud, že není třeba, abychom zaváděli novou odvolací instanci. A potom, co je nutno rozuměti mimořádnou stížností? Tuto větu jsme musili přirozeně vypustiti a musili jsme docela jinak upraviti stížnostní právo i ustanovení ohledně odvolacích instancí.

§ 62, bývalý § 63, doznal také jistých změn, poněvadž zde opomenula poslanecká sněmovna, že máme v Čechách zemský správní výbor, kdežto v původní předloze mluví se jenom o zemském výboru a o zemské správní komisi. Je to nepatrná věc, není-liž pravda, ale v zákoně to nesmí býti. (Souhlas. )

Tím bych jaksi zhruba ovšem načrtnul všechny změny a důvody, proč jsme tyto změny učinili. Jistě, že jsou to změny, které jsou jenom ku prospěchu věci samé, a jsem proto přesvědčen, že poslanecká sněmovna v uvážení nezbytnosti těchto změn se přizpůsobí našemu názoru a že tento zákon tak, jak my ho odhlasujeme, schválí.

Jestliže snad by se namítalo, že tu věc prodlužujeme zbytečně, pak mám za to, že ten několikadenní průtah je daleko a daleko vyvážen výhodami, které vyplynou zcela jistě z těchto změn, a pak také vědomím, že máme aspoň po stránce formální dobrý zákon. Tím končím. (Výborně! Potlesk. )