Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku p. sen. dr Wiechowskimu.

Senátor dr. Wiechowski (německy): Velectění pánové! Bylo již v debatě velmi často a též i panem referentem k tomu poukázáno, jak nesmírně důležitý předmět zde projednáváme. Ale v opaku k důležitosti tohoto předmětu je zájem, který se pojí k debatě. To týče se jak pánů kolegů, tak také vlády. Ovšem nemá to míti vlivu na řečníka a dovolte mi proto, abych vám nejprve pověděl něco o dojmu. jakým působí asi na nepředpojatého posluchače celé tvoření tohoto zákona.

Vytváření tohoto zákona ukazuje tak zcela zřetelně temný obraz našich vnitropolitických poměrů se strany jedné a s druhé strany naprosté selhání vlády, těžké a nepříjemné důsledky, jež nese s sebou nedostatek pevné většiny v tomto státě. To, co konečně vzešlo ze všech těchto těžkých jednání, jsou kompromisy, kompromisy, jež stěží můžeme jinak nazvati, než shnilými kompromisy. Jeví se mi býti na základě těchto nejnovějších zkušeností vždy zřejměji a touto poslední zkušeností zvláště prokázáno, co uvedl jsem již jednou v tomto slavném senátu. Své přesvědčení, že tento stát. právě jako všechny státy, obývané několika národy, tedy státy národnostní, nemůže býti spravován na podkladu zastaralého, kapitalistického řádu společenského. nýbrž že jedinou spásou pro úspěšné vedení tohoto státu je řád socialistický. Abyste k tomu cíli došli, musíte nejprve vy, pánové z české sociální demokracie, poněkud změniti svou taktiku. Musíte se konečně zřeknouti toho, abyste v pravdě kompromitující kompromisy s občanskými stranami udržovali a nové hledali. Musíte si uvědomiti své poslání. Jedinou spásu je hledati podle mého mínění jen v tom, abyste se spojili se všemi ostatními socialistickými stranami i jiných národů, aby v tomto státě bylo dosaženo moci. abyste se uchopili moci politické. Zdá se mi ovšem pro tento okamžik, kdy sociální demokracie nejen v tomto státě, nýbrž skorem všude prodělává určitou krisi, právě tento cíl zvláště oddálen.

Domnívám se však, že to není neoprávněno, upozorním-li vás při této příležitosti opět na nutnost této soudružnosti a jestliže zde připomenu opět myšlénku, která projevena byla na našem sjezdu strany v Karlových Varech, totiž utvoření proletářského kongresu. Přesvědčili jste se opět právě při této příležitosti, že každý kompromis, který socialistická strana se stranami měšťanskými uzavře, vždy opět musí vyzníti ke škodě vlastní strany, po případě ku škodě dělnictva (Výkřiky německé: Zcela správně!) Tato škoda je černé na bílém vyznačena v tomto zákoně, v nedotknutelné hlavě druhé. Tuto druhou hlavu je nutno se stanoviska socialistického pokládati skutečně za poskvrnu. Zákon, který byl vytvořen na podkladě tak shnilých kompromisů, nemůže býti dobrým zákonem. A vy to přece sami též nahlížíte. Ve výboru padla od jednoho z vašich straníků slova: »Ten zákon je nepřijatelným«. Jednání bylo také velmi obtížné. Přesvědčili jsme se o tom při výborových poradách. Nesmí se měniti ani slova v tomto zákonu. Jen ne v bodu 2 v hlavě druhé a třetí ani slovíčka měniti, poněvadž by se, kdybychom slovíčko změnili, celá obtížně sestavená stavba žalostně sesypala. Nezazlívejte mi tedy, pokládám-li tento zákon za nedochůdče. které po našem soudu nemůže žíti a nebude moci vykonati, co jsme na něm žádali.

Jak již pan referent prokázal - chci stručně ještě jednou to zopakovati, co řekl v tomto směru, neboť on je tím, kdož má nejvíce práva si stěžovati, neboť vykonal těžkou práci ve výboru, která pak byla zcela nadarmo vykonána, jak zdůraznil ve své zprávě - vyšla iniciativa k celému stavebnímu zákonu ze senátu. V poslanecké sněmovně, která se považuje oproti nám za velmi politickou a na nás, jak jsme se právě dověděli, hledí takřka jako na kontrolní orgán, provozuje se vždy jen politika a dále se naprosto nepracuje. Poslanecká sněmovna se o celou bytovou krisi podnes nestarala. Z našeho středu vzešly nejprve oba sociálně-demokratické návrhy 40 a 99. Již v červenci a v říjnu přišel návrh sen. Klofáče. My sešli jsme se ihned k poradám, které pak byly protahovány. Řeklo se: »Nesmíte dále pracovati. « Toto přerušení ve věci tak důležité nebylo naší vinou, nýbrž vinou vlády, která ohlásila své vlastní návrhy. A tak to šlo nekonečným tempem dále. Vláda chtěla popud senátu nejprve naprosto přehlédnouti, chtěla celou věc prostě přenésti do poslanecké sněmovny. Byli jsme donuceni takřka sami, práva svého se domoci, a z milosti a milosrdenství takřka byly nám podány návrhy 401 a 402, zatím 00 větší část vládní osnovy byla přikázána poslanecké sněmovně. Vrhli jsme se nyní do práce a zvláště pan zpravodaj, který dnes o věci té mluvil, ujal se jí s ohromnou pílí. Měli jsme nekonečná sezení, i pozdě do noci, a když jsme konečně porady skončili, řeklo se pojednou: »Vláda béře všechny návrhy zpět. « Tu přišel návrh »pětky«. Jsem nucen s tohoto místa zcela rozhodně proti tomuto postupu jménem své strany se ohraditi. (Souhlas na levici. ) Tento návrh přikázán byl výboru naprosto neparlamentárním způsobem obejitím iniciativního výboru, tedy za porušení jednacího řádu. Tam připuštěno bylo porušiti jednací řád. A dovolte mi je to tak na snadě, provésti zde srovnání mezi porušením jednacího řádu, jehož dopustila se »pětka«, a porušením jednacího řádu, jehož se dopustil kolega Hilgenreiner tím, že mluvil jako zpravodaj německy. Tam bylo porušení povoleno, zde však nikoli. Bylo pokáráno a potrestáno odnětím slova. Nehledě tedy k tomu, byla osnova již v poslanecké sněmovně projednána rychlíkovým tempem. Nám pak dostalo se přirozeně též přesného rozkazu, abychom pokud možno rychle pracovali, a byli jsme dokonce v provádění tohoto účelu nuceni, skončiti téměř své porady ještě před tím, než nám plénum tento návrh přikázalo. Byli jsme k tomu donuceni, abychom záležitost skutečně mohli uspíšiti, abychom takřka nezávaznou debatu a poradu provedli a pak teprve formálně hlasovali, až nám byl návrh senátem přikázán. Také rozpočtový výbor pracoval nezvykle spěšně, celá věc byla vytištěna a 00 se dnes děje? I to ještě není závěrkem. Po vytisknutí bylo opět potřebí změn. Tyto změny jsou výsledkem porad, jež měli jednotliví členové sociálně-politického výboru s příslušnými členy poslanecké sněmovny. Jest mi říci, že byla to nezávazná jednání, jež však potom vedla k velmi závazným výsledkům. My, němečtí členové výboru sociálně-politického, nebyli jsme pozváni. Věřím, že v tom nebyl snad ztajen úmysl, poněvadž to stihlo též soudružku Ecksteinovu, že neobdržela pozvání. Přes to bych prosil: Nezavádějme to v senátě, co je zavedeno dole v poslanecké sněmovně. Bohudík, my jsme v dosti dobrém souladu v jednotlivých výborech. Nestavme se opět i zde na stejné stanovisko rozbrojů; neboť budeme-li chtíti tyto i zde zavésti, povede to k strašlivým důsledkům.

Nepodepsal bych nikterak to, co dříve řekl pan kolega Pánek o »pětce«. Prozradil nám, že se senát ucházel o to, aby byl pojat do »pětky« a že »pětka« senátory odmítla. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Nepokládám to nikterak za tak strašné, že byli senátoři »pětkou« odmítnuti. Domnívám se však, že neměli jsme se naprosto o to ucházeti, nýbrž měli jsme míti tolik hrdosti a chtíti zůstati sami pro sebe.

Konečně nebylo také dosti na těch poradách, neboť některé body byly ještě spornými, takže dnes dopoledne ještě musila býti provedena živá debata, poněvadž včera v noci došlo opět k nezávazným rozhovorům o §§ 9, 39 a 40, k jednáním, na jichž podkladě bylo nutno si při mnohém bodu říci, že zákon naprosto padne. Byl zde bod, při němž bylo nutno se obávati, že celý zákon pro odpor agrárníků padne.

Tento postup budí velmi špatný dojem jednak ve směru osobním, jednak věcném a my musíme proti takovému postupu skutečně rozhodně se ohraditi. Musíme vás varovati před tím, abyste právní podklady, jež jste sami vytvořili, jakýmkoli způsobem nahražovali opět násilím většiny, která nesnese zatížení, která vlastně v mnohých směrech jen jednou věcí drží pohromadě, nenávistí k menšinám, k němectví; to je to, co vás tmelí. Kdo zasedá vlastně v »pětce«? Jak přicházejí vůbec sociální demokraté do »pětky« 4: 1 hlasu! Jak potom usnesení věcně vypadnou, ukazuje, bohužel, tento zákon. Je-li právní řád takto podkopáván, nesmíte se diviti, že výstřední myšlénky nacházejí vždy více přívrženců.

Ještě chci vzpomenouti jedné věci, která by vám měla dáti podnět k přemýšlení. Zpozorovali jste prve, jak uznalými slovy kritisoval pan senátor Hilgenreiner tento zákon, jak vynášel jeho přednosti, on do jisté míry tomuto zákonu přímo jásal vstříc, poukázal k tomu, jaký je v tom pokrok, že původní zákon o stavebním komisaři, kterýž byl mu, jak se vyjádřil, příliš rudým, padl a nahrazen byl zákonem, jejž nazval velmi správným, s nímž je velmi spokojen. To přece již mělo býti průkazem, že zajisté tento zákon je spíše vším jiným, než dělnictvu příznivým, že je to zákon pro majetné třídy, pro podnikatele. Z toho můžete poznati, na jak klamné cestě jste. Tato hlava druhá je tak právě výsledkem vstupu našich stoupenců do »pětky«. Tam zasedá s jedním hlasem proti čtyřem, je přirozeně přehlasován. Tato druhá hlava je způsobem kompromisu, který si podle mého soudu dělnictvo nedá líbiti. I ve výboru se o tom mluvilo. Ovšem proti moci odborových organizací nemohou smírčí soudy rozsudků vynášeti, takže vlastně již dnes ve vás samých je ustáleno mínění, že celá tato věc jest jen na papíře. Je to jen zdánlivě dělnictvu nepřátelské, ve skutečnosti však, tak se domníváte, ochrání se již odborové organisace. Nuže, vy všichni jste přiznali, že nejste s »pětkou« spokojeni. Trpkými slovy bylo vzpomenuto celého tohoto postupu ve výboru, co však jsou platny všechny žaloby, jestliže to uznáváte, místo abyste odsoudili, jestliže přece vždy znovu jdete do léčky. Jest jen jediná odpomoc, to jest, aby »pětka« byla tím znemožněna, že čeští sociální demokraté z ní vystoupí.

Povšechně jest mi ještě vytknouti, že vláda chce při této příležitosti takřka své vlastní zájmy opatřiti, svou vlastní polévku ohřáti. To se jeví zejména v ustanoveních o losové výpůjčce. Mohli jsme poznati z projevů různých zástupců vlády, že vláda měla v úmyslu, zajistiti si největší část výtěžku losové výpůjčky pro své účely, takže by nebylo vlastně nic zbylo na podporu činnosti stavební. Nepodařilo se bohužel musím říci - předejíti této snaze pojetím přesné podmínky do zákona. Paragraf praví, že 150 milionů z výtěžku losové výpůjčky má býti reservováno na stavby pro státní zaměstnance, docela nezávisle od výtěžku losové výpůjčky. Když se proti tomu namítalo, že by to bylo neoprávněno, že by měl býti jen přiměřený díl, řekněme 15% reservován - losová výpůjčka je totiž projektována ve výši 1 miliardy - tu konečně vláda přiznala barvu a řekla: »Nedostaneme ničeho, obdržíme-li jen 15%. « A při tom má se věc přece tak, že podle sdělení zástupce ministerstva vlastně investiční úvěr, který byl povolen v posledním rozpočtu, je k tomu účelu zde, aby pořízeny byly domy pro státní úřednictvo, a že se jen vyčkává s pokračováním v této akci, až finanční ministerstvo poskytne dalších prostředků z tohoto investičního úvěru. Působí to tedy úplně dojmem, jakoby vláda chtěla své finanční hospodaření zakrýti touto losovou výpůjčkou, která má působiti jen na venek - chce se tím dělati propaganda - jakoby měla sloužiti celku k zmírnění stavební nouze, zatím co vláda chce použíti peněz jedině a pouze na sanaci obtíží, v nichž jest.

A dovolte mi, abych velmi stručně promluvil o všech jednotlivých závadách, poněvadž jsme podali celou řadu pozměňovacích návrhů, jež mají býti odůvodněny. K hlavě prvé jest s našeho stanoviska krátce uvésti, že nevěříme, že by jedině a pouze zákonem vyvlastňovacím, který jest v hlavě prvé obsažen, byla již plně dána možnost, aby odklizeny byly všechny překážky rozkvětu stavební činnosti. V původní zákon o stavebním komisaři bylo pojato něco, co nyní v celém zákonu chybí a co je důležité, totiž stanovení povinnosti stavební. O stavební povinnosti není v celém zákonu řeči. Vždy jen se praví, že bytová nouze, jako výjimečný stav, vyžaduje výjimečných opatření. Ovšem, domy mají býti stavěny a je samozřejmo, nemá-li býti provozována lichva pozemky, že musí se vyvlastňovati. Musí však býti též stanovena stavební povinnost, a nejen soukromníci i stát má tuto stavební povinnost. Zde lze shledati nedostatek v zákonu. To chci říci jen povšechně, třeba že jsme právě k tomuto bodu žádného pozměňovacího nebo dodatečného návrhu nepodali.

Rád bych znovu se vrátil k tomu, co řekl pan sen. Hilgenreiner. On specielně označil kdysi předloženou osnovu zákona č. 402 o stavebním komisaři jako zákon, který téměř úplně a jen jednostranně by hájil zájmy dělnictva. Srovnal jej s rudým pláštěm vévody z Alby a jásal, že tento rudý plášť je nyní odklizen. O tom přece není řeči. Kdyby byl zákon dobře prostudoval, byl by shledal, že stavebním komisařem byla způsobem nejzávažnějším dána možnost, zasahovati do poctivě nabytých práv dělnictva. Není správným, jestliže zde a celému světu se vyhlašuje, že se vládne a zákony dělají na podkladě čistě sociálně - demokratickém nebo docela rudém. Právě opak je pravdou.

Nejvíce na závadu je nám v tomto zákonu hlava druhá, kterou jsem již dříve označil jako poskvrnu. Tato první a druhá hlava jsou politicky nejdůležitějšími a ty zůstaly naprosto nezměněny, ba ani čárka nesměla v nich býti změněna. A přece jsou tyto otázky nejen politicky, ale i věcně nanejvýš důležité. Je zde nepřirozený kompromis v »pětce« mezi čtyřmi měšťanskými zástupci a jediným sociálním demokratem; ten jedinec byl přehlasován, nemohl se uplatniti. Tato hlava je ranou pěstí do obličeje dělnictva. Především je v mnohých bodech nejasna. Podali jsme hned k prvému bodu této hlavy pozměňovací návrh, který zní: »Všechny pracovní poměry mají býti upraveny rozhodčími soudy, nejen ve sporných případech, ale vůbec. « To značí diktaturu. Jen to tak nevypadá, jestliže se však do toho vmyslíme, pak je to diktaturou nejhoršího druhu.

Důležitým bodem je též poslední paragraf této hlavy, který odnímá dělnictvu právo stávky, po případě stávku jen implicite - nikoli expressis verbis - dovoluje tehdy, jestliže se smírčí soud vyjádřil. Může tedy býti podle tohoto paragrafu každá stávka znemožněna, jestliže smírčí soud jen hezky pomalu pracuje anebo je líným a docela žádného rozsudku nevynese. I to je nepřijatelným bodem, že pro posouzení, případně rozhodnutí smírčím soudem mají býti směrodatnými poměry v roce 1914. Podali jsme tento pozměňovací návrh: »Buďtež brány za měřítko nynější poměry, poměry pracovní, nikoli pouze poměry v příslušném odvětví. « Ani to nemohlo býti prosazeno, poněvadž nesmí býti na tomto paragrafu, pro Bůh, ničeho měněno. Při tom jest mi říci toto: Často byli páni členové výboru za určitých pochybností, jež byly projeveny, srozumění s pozměňovacími návrhy, říkali však: »Nevíme, z jakých důvodů je to zde, nesmíme tím hýbati, kdyby jen kamének byl vyňat, sřítí se to všechno. «

Řekl jsem již ve výboru, že tato hlava druhá je drakonickým zákonem, drakonickým zákonem proti dělnictvu, nad nějž horší nemohl býti v dnešním Rusku dán a proveden. Je dělán zcela měřítkem a po vzoru bolševického zákonodárství, nesmíme však zapomínati, že to, co si dá líbiti proletariát v Rusku od bolševické proletářské vlády - a také si to nedá líbiti bez reptání - to si nedá přece naše dělnictvo zde hladce líbiti od vlády čistě měšťanské, ať už je to úřednická vláda, nebo nějaká vláda vedlejší, kterou značí »pětka«. Bylo mi namítáno to, co jsem již předem řekl, že je moc odborových organisací tak veliká, že proti jejich vůli bylo by nemožno, aby rozhodčí soud nějaký rozsudek vynesl. Pokládá-li se to za dostatečné, pak nevidím nutnosti této druhé hlavy.

S touto hlavou souvisí těsně i třetí, která jedná o cenovém soudu. I tam je bod, který nemůžeme ponechati bez výtky a k němuž jsme podali pozměňovací návrh. Praví se totiž, že mají býti ceny vždy čtvrtletně tímto cenovým soudem revidovány, že však změny, jež v cenách nastanou. smějí býti pro určité změny v podmínkách pracovních a poměrech výdělkových jen tehdy směrodatnými, jestliže příslušné kolektivní smlouvy byly uznány rozhodčím soudem. To tedy opět znamená, že je dělnictvo i v tomto oboru zbaveno práva, neboť poměry jsou takové, že podnikatel může říci: Ano, jsem vázán, cenový soud nebo smírčí soud to neschválily, proto nesmějí se ceny měniti. I to je bod, jemuž nutno vytknouti velmi podstatné vady a který podle mého úsudku povede praxi k velkým obtížím.

Dovolte mi ještě jen několik slov o losové výpůjčce. Těší mne, že bylo v důvodové zprávě poukázáno na nemorálnost. Pociťuji to též a projevil jsem to též ve výboru,. že je losová výpůjčka s hlediska sociálně-politického naprosto nemorální, pro stát za žádných okolností nehájitelný způsob, opatřovati si peníze. Stát spekuluje při tom s nejnižšími pudy, s pudem získati peněz bez jakékoli práce, a z toho důvodů pokládám závěr, učiněný kolegou Hilgenreinerem za naprosto chybný a pochybený, řekl-li: Žádná losová výpůjčka před válečnými půjčkami. To nesouhlasí. Praví se: losová výpůjčka. Neboť tolik důvěry přece ještě stát má, abychom se nedomnívali, že nebude vypláceti výher. Této důvěře těší se a to nemá s válečnými půjčkami nic společného. Vidí-li někdo, že kyne velká výhra, koupí si los. Co to značí: losová výpůjčka. Je to los, tedy hraje. V tomto směru, domnívám se, nemusí míti vláda starostí. Nevěřím, a to je plně mé poctivé mínění, že by mohl dosud nerozřešený stav otázky válečných půjček nejak nepříznivě působiti na losovou výpůjčku, musím však říci, že postrádal jsem zde toho jedině správného, co bylo by možným, totiž nucené půjčky. Pro tu ovšem nemělo by to platnosti, ale proto, poněvadž ministr financí, po případě zástupce ministerstva financí prohlásil: »Slibujeme si nesmírně mnoho od této losové výpůjčky, jistě miliardy se sejdou«, s druhé strany však, jedná-li se o rozdělení příštích příjmů, každý dává přednost pevné částce před určitou sazbou úrokovou, nevěřím, že losová výpůjčka tolik vynese, a nemohu neprojeviti své mínění, že vláda jen proto nepomýšlela na nucenou půjčku, poněvadž tohoto prostředku bude nutno takřka jako ultima ratio snad v nikoli vzdálené době použíti, aby aspoň napolo zjednán byl pořádek v desolátních státních financích.

Pokud nyní se týče stavebních úlev, jež navrhovány jsou v zákoně, tu možno i zde nesmírně mnoho namítati. A vidíme zde opět tendenci, aby zákon byl vlastně více k prospěchu podnikatelů, než k prospěchu dělnictva. Byty, které jsou zde předepsány, nebo na něž se pomýšlí - je ovšem možno stavěti větší, čehož však podnikatelé opominou - jsou vlastně příliš malé. Udává se pro dva pokoje nejmenší výměra 35 m2 a v některém z dalších odstavců, kde jedná se o změně stavebního řádu, nejvyšší výška 2. 20, po případě 2. 40 m, oproti dřívějším více než 3 m. To budou díry, díry minimální, ve kterých budou dělníci nuceni bydliti. Při tom naprosto nebyl vzat zřetel na míru jedině hygienicky nezávadnou, na tak zvanou krychli vzduchu, to jest, určitý vzduchový prostor pro osobu. Rozhodujícím jest, kolik bude lidí v jednom bytu. Dělnické rodiny a vůbec rodiny nemajetných vrstev mají namnoze četně dětí. Často je nutno použíti i kuchyně i prostory bytové z části k provozování řemesla. Sloučíme-li to i s jinými věcmi, jež rovněž přispívají k hygienickému zhoršení bytu, jako jsou úzké chodby, úzká schodiště, pak dojdeme k poznání, že vytýčená míra bytová je těmito stavebními úlevami na léta a pokolení do budoucna stlačena, což nese sebou nejen ve zdravotním, ale i mravním ohledu nejvážnější nebezpečí pro blaho lidu. Myslím nejen na vlivy nemorální, které se samy v bytech uplatní, nýbrž upozorňuji i na to: Konec konců je byt určen k pobytu v době mimopracovní. Je-li však byt místem pro pobyt nemožným, pak jsou lidé vyháněni ven z bytů a nemají pak věru domova. Chybí vzpruha kulturní, totiž vlastní krb, jejž možno upravovati, o nějž možno pečovati atd., kde se cítíme šťastnými. Je strašným nebezpečím pro morální a kulturní vývoj příštího pokolení, je-li nutno přestati na tak nízké bytové úrovni, na tak nízké bytové míře.

Celkově vzato mohl bych shrnouti vše v to, že podle našeho mínění je tento celý zákon stvořen spíše k prospěchu podnikatelů a majetných tříd, než k prospěchu utištěných, méně majetných, třídy dělnické. Jestliže přes to hlasujeme pro tento návrh, pak děje se tak proto, poněvadž není zde nic lepšího a poněvadž chceme podati ruku všemu tomu, co jest aspoň pokusem, aby hrozná bytová nouze byla poněkud potlačena. Docházím tedy právě k opačnému závěru oproti kol. Hilgenreinerovi. Kol. Hilgenreiner říká: »Zákon je znamenitý, ale z politických důvodů nemůžeme proň hlasovati. « My musíme učiniti jiný závěr: »Zákon je špatný. Ježto však není zde ničeho lepšího, budeme hlasovati pro tento zákon, ovšem v naději, že sedm prováděcích nařízení, jichž k tomuto zákonu bude třeba, přece ještě mnohou z těžkých křivd tohoto zákona zmírní. Důvody politické nemají pro nás významu. (Souhlas německých senátorů. )

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku panu sen. dr Frantovi.

Sen. dr Franta: Slavný senáte! Byla zde již učiněna zmínka o tom, jak malý zájem jeví se o tuto předlohu. Já se opravdu jaksi hanbím, že naše veřejnost, když se jedná nejen o několikamiliardovou věc, nýbrž také o věc, která má tak velkou sociální důležitost, jeví tak malý zájem. Račte se podívati na lavice vládní. S uznáním pravím, že pan ministr veřejných prací sleduje celou debatu. (Hlas: Spadá to do jeho resortu!) Spadá to do jeho resortu, ale zákon má prováděti také ministr vnitra, ministr spravedlnosti, ministr financí a ministr sociální péče. Kromě toho myslím, že by nebylo dobře vylučovati právě z provádění tohoto zákona také ministerstvo osvěty. Proč, řeknu později.

Pan dr Hilgenreiner uznal za vhodné, aby z této otázky čistě věcné učinil otázku politickou a dokonce učinil také exkursi do zahraničního pole. Já ho nebudu následovati. Nepokládám to za vhodné při takové předloze a odpovím jen tolik: Pravil, že povinností Němců jest jednati proti jednacímu řádu, tedy protizákonně. Jednací řád je zákon; tedy on. kněz, o kterém možno mysliti, že je muž spravedlivý. vyhlašuje, že vlastně protizákonnost je něco povinného.

Kromě toho učinil také velikou exkursi na vnitřním poli politickém. Já mu jen odpovím, budou-li Němci cítiti státně, jednati státně, že se jim tu připraví také dobrý a šťastný domov.

Zákon, o kterém se usnášíme, jest veliké důležitosti sociální, veliké důležitosti finanční a také veliké důležitosti v oboru úpravy, rozšiřování měst. Tu musíme mysliti předem na Prahu s okolím. Ne. mohli jsme si ani pomysliti před několika lety, kdy byl ještě nadbytek bytů, že budeme jednati o této předloze. Zmeškala se dvě léta, nesmí se zmeškati třetí. Ne, že by se bylo nic nekonalo. naopak, s uznáním sluší vytknouti, že ministerstvo veřejných prací konalo mnoho, ale celé naše zákonodárství dosavadní bylo opravdu tak nešťastné, že se musilo minouti s cílem. Začínáme nový pokus. Zdaří-li se, kdož ví.

Nešťastný byl zábor bytů a rád bych viděl statistiku, kolik bytů bylo zabráno, kolik místností a komu. Myslím, že bychom přišli k velmi zajímavým výsledkům. (Sen. dr Brabec: A kolik rodin bylo umístěno?) Pořád se nedělo nic, ačkoliv my - naše strana - jsme stále říkali, že soukromé podnikání musí býti co nejvíce podporováno.

Konečně vláda předložila velkou řadu předloh; nám dala dvě nejdůležitější, vládního komisaře stavebního a předlohu zákona o stavební povinnosti. Ale tyto předlohy dostaly se pod tlakem poměrů v poslanecké sněmovně zase ze senátu. Byla již několikráte o tom zmínka, co se stalo potom, co učinily strany většiny. Pan zpravodaj se o tom již zmínil, zmínil se také o poměru našem k poslanecké sněmovně, ale myslím, že přece jen to vše líčí příliš černými barvami. Nechceme konfliktu, nehledáme ho, chceme jen právo, které nám přináleží ústavou. To, co učinily strany většiny, musilo se nás hluboce dotknouti.

S těžkým srdcem. ale přece budu hlasovati pro zákon. Vidím již v tom aktivum, a sice značné aktivum, že řada předloh byla sloučena v jeden zákon.

Velectění pánové a dámy! U nás za prvního Národního shromáždění bylo uzákoněno přes 400 zákonů, za nového Národního shromáždění již veliká řada zákonů. Teď si račte představiti veliký počet zákonů ze starého Rakouska a Uherska, které nám víží ruce nebo nohy, ale které jsou platnými zákony. Kdo může míti přehled? Ovšem proti tomu, aby tato věc se uzákonila, myslím, nemůže nikdo býti, ale tempo jest trochu šílené. Nemůžeme si ovšem přáti, aby tato předloha nestala se co možná brzy zákonem. poněvadž bychom brali na sebe těžkou zodpovědnost. Já jsem si také myslil, a byl bych ještě s těžším srdcem přistoupil i na to, kdyby se byl po případě senát omezil na resoluce, kdyby se bylo dalo vládě zmocnění, aby se, pokud to možno, sporné věci vyrovnaly nařízením, a kdyby nějaká nová menší novelisaoe na jaře se stala; ale poměry ukázaly, že je nutno, abychom se sjednotili zde o zákonu. V zákoně samém, jak jsem již pravil, padla krutá stavební. povinnost, padli vládní komisaři, kteří byli nadáni takovými právy, jako nikdo, zvláště v ohledu vyvlastňovacím V celé republice žádný jedinec, ani president republiky neměl v tom oboru tolik práva, jako vládní komisař. S povděkem konstatuji, že předloha ta padla. Diktátora jsme sice neobdrželi, ale z poslanecké sněmovny jsme obdrželi diktát. Senát ovšem diktátu toho nedbal a myslím, že to, co učinil, je velmi dobré a rozumné. Ale neváhám uznati, že to, 00 bylo učiněno v poslanecké sněmovně, má přece vo mnohém zdravé jádro. Kritika je ovšem nutná, ale budiž spravedlivá.

Dovolte, velevážení, abych poukázal právě v tom ohledu na některé věci. Nebudu dlouho unavovati. Co mě velmi zajímalo, to bylo právo, které se přidělovalo památkovému úřadu při vyvlastňování Je divno, jaké osudy to musilo prodělati. V původním návrhu, který byl podán v poslanecké sněmovně, neměl památkový úřad pražádného práva; podle usnesení poslanecké sněmovny má se přihlížeti k posudkům stavebního úřadu. Když přišla věc do senátu, usnesením sociálně-politického a finančního výboru našeho bylo navrženo památkovému úřadu právo, které již měl zákonem z r. 1919, totiž, že nelze vyvlastniti budov, když se proti tomu památkový úřad z důvodů historických a uměleckých vysloví. Podle původního usnesení našich výborů měl býti památkový úřad, to je v §u 5, pozván k šetření, jednalo-li se o předměty historické nebo umělecké ceny: ale ten návrh padl a zbylo pouze, že památkový úřad má býti slyšen. »Slyšen«, to slovo bylo vybráno proto, aby se nemohlo mysliti, že památkový úřad má také právo ke stížnostem. Nyní se tomu pomáhá resolucí, kterou jsme dostali do rukou a v níž se žádá, aby do na řízení bylo pojato, že se má dbáti toho, by nebyly vyvlastněny budovy a jiné předměty historické nebo umělecké ceny, pro jichž zachování vysloví se památkový úřad z důvodů, že jich nelze přenésti nebo jinak zachovati. To zbylo z práva, které chtěl dáti památkovému úřadu náš výbor sociálně-politický a finanční.

Pan zpravodaj nepokládá za správné, že v § 14 jmenuje ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem spravedlnosti předsedu rozhodčího soudu mzdového soudce z povolání; vyslovil pochybnost, je-li to správné. Zajisté bude dobře, by nestranný soudce řídil jednání, poněvadž máme příliš mnoho stranickosti ve veřejném životě, tak že bude třeba, aby stav. ke kterému máme všichni neobyčejnou důvěru ve státě, byl tam zastoupen.

§ 18 praví, že pro stanovení cen hmot stavebních atd., jakož i pro stanovení jednotkových cen stavebních rozpočtů zřizují se odborové cenové soudy. Změnu činiti jest již pozdě. Upozorňuji, že stanovení jednotkových cen stavebních rozpočtů vylučuje jakoukoli soutěž. To znamená pro toho, kdo chce stavební ruch povznésti, resp. podnikati, mnoho. A ostatně poměry jsou všude jiné, ať již vezmeme Prahu a blízké okolí, a zvláště když vezmeme naši nebo moravskou nebo slováckou obec, jsou poměry rozličné. Tedy stanovení jednotkových cen nepokládám za šťastné.

Finančně podporovány mohou býti stavby domů s malými byty, jakož i přístavby a nástavby, ovšem neví se podle toho, jak nám bylo předloženo, mají-li ty přístavby a nástavby také vyhovovati zákonu o malých bytech z r. 1911; to zůstalo v zákoně nerozřešeno. Pokud se týče zaručení státu anebo zápůjček státu na stavbu domů s malými byty, které budou dokončeny do konce roku 1922, upozorňuji, že v § 32 odst. 1. se praví, že stát sám zaručí se věřiteli za zápůjčky poskytnuté na novostavby; v odstavci číslo 2. praví se také, že bez zaručení zápůjčky poskytne po dobu 25 let ode dne povoleného užívání novostavby majiteli roční příspěvek atd., ale není jasno, co se stane při přístavbách a nástavbách. Bude půjčka, záruka, kterou poskytne stát, míti přednost před nejstaršími dluhy soukromníků? § 35 sice také praví, že zápůjčky, státem zaručené dle §u 32 č. 1. a 3. požívají jistoty sirotčí, ale v tom nejsou příspěvky státu, které jsou v odstavci 3. Upozorňuji zase na tento nedostatek zákona. A tak bychom se mohli zastaviti skoro u každého paragrafu. Vybírám jen některé. Podle § 41 zmocňuje se vláda, aby podporu 60% udělila velkým městským obcím na provisorní stavby a úpravy budov zahájené v roce 1919 a 1920. Co to je velká obec městská? Je to jen Praha, Brno, Bratislava, snad Plzeň aneb je to také Tábor, Turnov. Budějovice atd. ? Ovšem snad se dá věc opraviti nařízením. jaké obce možno považovati u nás za velké obce.

V § 46 je velmi důležitá věc. Praví se že veřejná prostranství, polohovými plány. navržená, může obec zastavěti, ale toliko budovami provisorními a jen na dobu nejdéle 20 let. Upozorňuji, že i za normálních poměrů staly se věci na př. v Praze, které se státi neměly, od zúžení veřejného prostranství na pozemcích bývalé Václavské trestnice až do toho Havlíčkova náměstí. ze kterého z části byla učiněna ulice, až na poškození Náměstí republiky, kde byl zrušen veliký dvůr Staré kadetky, kde stavební čára postoupila. Ale nedosti na tom; jsou tam na náměstí postaveny dvě boudy, a kromě toho v posledních letech byla tam postavena jednopatrová budova pro elektrický úřad. (Hlas: Transformátor!) To, pánové, nejde takto vykládati, v tomto ohledu, když už ne jinak, musí vláda prováděcím nařízením učiniti v této věci nějakou nápravu.

V § 47 mluví se o polohových plánech. nevím, v jakém zákoně ten výraz je a kdo ho vynašel. Praví se tam však dále také, jak se může stavěti v obcích, které si neopatřily plánů polohových. jen když pro stavbu takto vznikající dosíci se dá souvislosti se zastavěnými čtvrtěmi snadnou neb aspoň nikoliv nákladnou komunikací, třeba jen prozatímní, a když udržovací náklady nebudou požadovány od obce. Pokud je mně známo - a jest mně to vlastně dobře známo -, všude jinde, v Německu a také ve Francii, chce-li někdo podnikati takovouto věc daleko od zastaveného území, musí si zaplatiti sám nejen udržovací, ale i zřizovací náklady, a dříve než tam může stavěti, musí tam všechno zříditi. To je správná cesta, sice budeme mít obec, jak se říká, velikou, obec rozstrkanou, ale obec potom nebude věděti, na kolik stran má jíti s kanalisací, osvětlením atd.

Podle §§ 49 stížnost z rozhodnutí první stolice jde na zemskou správu politickou. Ubohá autonomie osekává se. kde se může, a právě zde toho nebylo zapotřebí, neboť právě tu autonomní úřady učinily ze stavebního řádu, zvláště zemský výbor, z tohoto stavebního kamenného řádu něco životného, něco tak pěkného; praxe byla utěšená a tak správná, že správní soud v řídkých případech činil opravy. Kromě toho zemský výbor i po odchodu mnohých výtečných sil má síly tak dobře zapracované, třeba již na několik desítiletí, a nyní se přenáší kompetence na sbor, který tu praxi nemá. Je-li to správné, ponechávám k posouzení.

Pokud se týče úlev v provádění staveb, vztahují se patrně také na stavby, které budou prováděny ve středu města, poněvadž výluka v zákoně není. Jedno zde však zase vadí a to. že za konstrukci staveb bezpečnou obyvatelnost a zdravotní nezávadnost ručí projektant plánu a stavební živnostník; stabilita budiž doložena řádnými výpočty. Přidáno bylo k tomu, že není stavebník vázán příslušnými předpisy stavebního řádu, splní-li podmínky v odstavci 2 ohledně stability. Tedy bude míti úplně na vůli volbu stavebních hmot, nebude museti šetřit předpisů o síle zdí, což má pro naše klima důležitost, nebude museti šetřit předpisů, které se týkají konstrukce stropů, jednotlivých příček atd. Upozorňuji na to, že za toho, abych tak řekl,. koženého stavebního řádu jistě nebylo příjemno. slyšeti z vedlejších bytů hlasy, křiky, klavíry atd., což prof. Hanslick dobře pojmenoval slovem »Klavierseuche«; nyní to bude ještě horší.

§ 53 praví, že domy obytné mohou býti o 5 patrech. Zákon nečiní rozdílu mezi Prahou a venkovem. Je to jistě opomenutí; nemyslím, že se to učinilo schválně. Světlou výšku 1. ze snížiti v nich pro místnosti obytné a pracovní na 260 cm, v podkroví až na 240 cm. Doposaváde směly - nebudu mluviti o venkovském stavebním řádu, omezím se na Prahu - míti obytné domy kromě přízemí nejvýše 4 patra, při čemž ještě polopatro se počítalo za celé patro. Nyní přidáme 1 patro. Řekne se: Dobře, výšky jsou sníženy, tedy pětipatrový dům může býti třeba jen tak vysoký, jako dosavadní čtyřpatrový dům; ale prakse byla docela jiná. Upozorňuji na některé budovy na Václavském náměstí. Jsou to čtyři patra, těch 7 etáží. které tam jsou, a dokonce zdá se mi osm, když se počítá přízemek? Tak se vykládají 4 patra, při čemž polopatro se má počítati za celé patro.

V § 54 se praví, že v podkrovních bytech lze užíti vazných trámů jako stropnic, při čemž budiž účelně a vhodně bráněno vzniku požáru a jeho šíření. Jak je možno při tomto ustanovení účelně a vhodně brániti vzniku požáru a jeho šíření? To je naprosto nemožné.

Podle § 56 netřeba v domcích rodinných zřizovati schodiště i chodby ohnivzdorně a uzavřeně. Jich šířky i výšky mohou uchylovati se od předpisů dosavadních stavebních řádů. Tedy nemusí to býti ohni. vzdorné a může to míti tak široké schody, aby tam prolezl jeden člověk. Dovoleno to jest, přípustno to jest. Myslím, že by málo kdo z nás chtěl bydleti v takovém domě, že by se přece o bezpečnost svou a svých staral.

Měl bych toho ještě mnoho, nechci však unavovati, poněvadž vidím, že má slova jsou jen kritikou a že výsledku prozatím nemohou míti. Chci jen upozorniti k poslednímu paragrafu, že bych si přál, aby také ministerstvo osvěty bylo účastno provádění a to z důvodů, které si dovolím říci.

Mám obavu, že ve snaze odpomoci nouzi bytové bude učiněno mnoho nesprávného. V popředí bude vždycky jen snaha vystavěti mnoho. Zde vidíme, co znamená nedostatek generálního plánu zastavovacího; jím by bylo bývalo určeno, kde stavěti, jak stavěti, soustavou tak zvanou uzavřenou anebo soustavou volnou. Generálním plánem zastavovacím mohlo býti určeno, jak se může stavěti vysoko, kolik procent zastavěti atd. Nyní nemáme pro to žádného měřítka: každý si bude moci stavěti, jak bude chtíti, poněvadž úřad bude nucen, aby mu povolil věci, které za dřívějších poměrů povoliti nemohl. Dvacet let je hotova nová osnova stavebního řádu, kterou všechny tyto poměry se měly upraviti; byla tak žádána, byla tak očekávána a tak chválena a co byl výsledek? Odklad. Zajímavo je. že tři sněmovní referenti technický, zdravotní a právnický při volbách sněmovních nebyli vůbec navrženi a ani jeden z nich nepřišel. do sněmovny. Prakse se ovšem v lecčems přizpůsobila, ale sluší uvážiti, že úprava a rozšíření města je velkým dílem sociálním a také velkým dílem uměleckým. Nepodaří-li se v tradicích uměleckých jíti dále a znešvaří-li se město, myslíte, že to nemá vliv na cit domoviny? Na nás, kteří jsme přirostli tolik ku Praze a žijeme zde, mizení toho kouzla má veliký vliv. A co nebylo také vyřešeno! Připomínám jen ku příkladu nejbližší okolí pomníku velkého Čecha Palackého. Léta se tu řešilo; kdyby se bylo upravilo zastavovacím plánem, mohlo se věděti, tak a tak to bude. Nyní tam chodí cizinci a celý svět, poněvadž vědí, že je tam pomník velkého Čecha, ale vidí něco jiného nežli krásu.

Také proto, že nebyl tu zastavovací plán, byla prováděna asanace v Praze tak, jak ji nyní vidíme. Z asanace stalo se něco, co není asanační, a bylo by zapotřebí reasanovati celou asanační čtvrť. Byli jste snad, pánové a dámy, v některých domech; v asanaci ve čtyřpatrových domech bylo zastaveno až do 94 i 95%. Tomu se říkalo v Praze asanace! Já mám tedy skutečně velké přání, aby při provádění tohoto zákona bral se ohled na vše. co jsem uvedl a zvláště, aby toho bylo dbáno v Praze.

Co znamenala Praha za všech dob pro nás? Praha byla krásná, ona jest i teď, i po tom, jak byla poškozena. Byla básní zrovna, básní, které se divil celý svět.

Přišlo tisíce a tisíce lidí, věk za věkem, přišli a divili se a roznášeli pověst o její kráse do celého světa. My zatím v novější době trhali jsme z ní ten krásný plášť, který měla; co jsme nového tvořili, netvořili jsme v duchu dřívějších generací, těch lidí pietních, ať Čechů nebo cizinců, kteří přišli do Prahy a vytvořili to krásné, že se tomu divil celý svět. Staly se přehmaty, staly se zločiny. (Hlas: Máme židovské reklamy na radnici! - Sen. Havlena: Mluvíte, co se týče minulosti politických přátel!) Prosím, pane kolego, mluvím o minulosti alespoň dvou generací. Na dále to tak podle mého mínění, chceme-li slynouti jako kulturní národ, nesmí jíti; v těchto věcech: ruce pryč, a starati se jen o to, aby Praha byla skvělá. aby byla tak krásná jako dříve.

Vzpomeňte si, že je zde v Praze i mnoho domů, jichž autoři jsou již neznámí, kteří byli snad málo známí i v době, kdy zanechali zde památky, jež jsou často trvanlivější, než psaná slova a jsou trvanlivější, než mluvená slova, památky skvělé autoři, jichž jména se nedochovala přítomnosti, ale kteří měli jemný cit; věděli, jak mají naložiti se stavbami vedle staveb, které už starší byly. Oni, byť i nebyli třeba všeobecně vzdělaní, měli jemný cit. A nyní ten cit usnul, nastalo v širokých masách jen střízlivé uvažování o výnosu a to ovšem padá také na váhu - a po umělecké stránce byla Praha v tom ohledu mnoho poškozena.

Připomínám, že skoro ve všech vzdělaných státech, i malých i exotických, jsou zákony, jež chrání věci, jakých Praha má sice ještě dost, ale které již řídnou. Itálie právě projednává nový zákon, nemajíc dosavadní zákon o svých památkách za dostatečný.

Stanovisko, které zaujme k této věci naše generace, je skutečně měřítkem kulturní vyspělosti. Máme povinnost k přítomnosti i budoucnosti; musíme zachovati pokud možno poesii minulosti, ale zároveň budovati něco, co by se stalo vzorem do budoucnosti.

A proto končím apelem, abychom uchovali tu Prahu jedinou ve světě, Prahu v tomto jejím skvělém hávu a v její skvělé pověsti po celém světě. (Výborně! Potlesk. )