Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. sen. Meissnerovi.

Sen. Meissner (německy): Slavný senáte! Předložený zákon byl ve své krutosti orientován spíše po vzoru Moskvy, hodil se tedy spíše do oněch východních krajin, než do Prahy, která se dnes označuje jako střed střední Evropy. Přece však poskytuje jakýsi pokyn, co my Němci můžeme od tohoto zákona očekávati. Jest tu přese všechno stále ona krutost, že okresní hejtmani, případně politické úřady s námi dle své libosti mohou zacházeti, a budou tak činiti, poněvadž jim směrnice již byly předepsány. Budou nás v každém směru znásilňovati, budou nám snad zabavovati naše spolkové domy, naše pozemky resp. znehodnocovati je a mohou tropiti věci, které by vůbec v takové drsnosti díti se nemusely.

Bytová nouze nebyla by se v takové míře objevila, kdyby si byla vláda s prostředky, jež měla bez toho již k disposici, trochu jinak počínala, kdyby byla učinila opatření v zájmu těch. kdož byty hledají.

Vždyť přece žijeme podle ujištění našeho zahraničního ministra ve zcela korektních vztazích. Mohlo tudíž nesčetných kasáren, jež republika zdědila, použito býti k adaptaci bytů. Bylo by se tím mnoho vykonalo, aspoň něco by zde bylo bývalo v době největší nouze.

Máme dále rozsáhlé, zámkům podobné vily. Jsou to vilové byty s tolika místnostmi, že skutečně, chtěla-li se od bytových úřadů vůbec nějaká práce požadovati, bylo by se mohlo od nich žádati, aby zde alespoň prozatím, dokud stavební činnost nemůže ještě býti tak čilou, zřizovaly malé byty. Aspoň částečně mohlo se zde odpomoci. Ale jak jsem já, jakož i. páni z mé strany, uvedli, jest se vždy obávati, že politický úřad zde opět s námi tak jednati bude, jak tomu i při jiných zákonech bylo, kterým přece také dán byl pláštík zákonů pro obecné blaho. Prosím, račtež uvážiti, jak se jedná při sestátnění soukromých drah, při našich válečných půjčkách, při pozemkové reformě. Jsou to vesměs záležitosti, při nichž se posud vždy nedostávalo dobré vůle. Hledělo se vždy jen využitkovati těchto zákonů proti nám, abychom národnostně a kulturně byli poškozeni.

Jak vám známo, pánové, zamýšlena jest k financování této předlohy losová půjčka. Tuto losovou půjčku měly by vlastně právem všechny vrstvy obyvatelstva bojkotovati, za více nestojí. Jestliže nás stát posud o naše poctivé peníze podvedl můžeme to přece zde otevřeně říci - pak není také toho hoden, aby nová půjčka jeho opět nějak byla podporována.

Z toho důvodu, poněvadž se nám opět jen nová břemena, a to zase jen nám Němcům, vnucují, hlasuji proti této předloze. (Souhlas německých senátorů. )

Místopředseda Kadlčák: Předložen byl tento návrh sen. dr Brabce, Pánka, Jaroše, Kadlčáka, dr Horáčka a druhů na změnu osnovy zákona o stavebním ruchu. Prosím o jeho přečtení.

Zástupce senátního tajemníka dr Trmal (čte):

Podepsaní navrhují:

V §u 2 buďtež v 3. odstavci, 1. řádka slovo »rozhoduje« nahrazeno slovem »rozhodne« a slova »ve lhůtě nejkratší« v 3. řádce nahrazena slovy »do 30 dnů«.

V §u 3 buďtež první 3 odstavce škrtnuty a nahrazeny tímto zněním:

»Vyvlastňovati jest pozemky ve stavebním obvodu obcí při otevřených již komunikacích jako pokračování čtvrtí zastavěných nebo výjimečně takové, k nimž se komunikace dají snadno zříditi bez větších nákladů.

Z těchto pozemků jest vyvlastňovati především půdu neplodnou, ale ku zastavění způsobilou, než se sáhne k půdě plodné.

Pozemky jest vyvlastňovati v tomto pořadí:

a) půdu zabranou, pak fondů veřejných a pozemky obecní, pokud obec neprokáže, že jich potřebuje ku splnění svých veřejnoprávních úkolů;

b) pozemky soukromé«.

Poslední odstavec tohoto paragrafu budiž škrtnut.

V §u 4 na 2. řádce 1. odstavce budiž za slovo »úřad« vloženo v závorce magistrát.

V §u 5 ve 3. řádce odstavce 2. budiž škrtnuta slova »zvláště také památkový úřad, jde-li o předměty historické neb umělecké ceny«. Na téže řádce budiž za slovo »zájemníci« položena tečka a vsunuta tato věta: »Mimo to budiž slyšen také památkový úřad, a jde-li o pozemky v obcích vyjmenovaných v §u 3 zákona ze dne 5. února 1920 čís. 88 Sb. z. a n., státní regulační komise pro hlavní město Prahu s okolím«.

V posledním odstavci téhož paragrafu buďtež za slovem »úřadu« na 3. řádce vložena tato slova: »do nálezu magistrátu města municipálního k úřadu s plnou mocí pro správu Slovenska«.

V §u 8 v 2. odstavci buďtež ve 4. řádce slova »jemuž přísluší přednost, i obec« škrtnuta a nahrazena slovy »do 14 dnů nebo obec do dalších 14 dnů«.

§ 9 budiž škrtnut a nahrazen tímto zněním:

»V soudní úschovu budiž složeno 30 (třicet) procent náhrady jako jistota za část dávky. z majetku původního vlastníka na vyvlastněný pozemek připadající. Složením přestává ručení pozemku za dávku z majetku podle §u 62 zákona o dávce z majetku ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 Sb. z. a n.

Dávka stanovená zákonem ze dne 6. února 1920, č. 117 Sb. z. a n. v čl. I. § 1 pod č. 11 zrušuje se 1. červencem 1921«.

§ 11 budiž škrtnut a nahrazen tímto zněním:

»Zákon ze dne 17. prosince 1919, č. 20 z roku 1920 Sb. z. a n., se zrušuje«.

V §u 33 v 2. odstavci buďtež za slovo »bytů« vložena slova »v domě«, ve druhé větě pak téhož odstavce budiž cifra »40« zaměněna cifrou »35«.

V §u 37 v 1. odstavci ve 3. řádce buďtež za slovem »zápůjček« nahrazeno slovo »dle« slovem »podle«.

V §u 40 budiž 1. odstavec škrtnut a nahrazen tímto zněním:

»Na nemovitosti, na které byla poskytnuta podpora podle §u 32 čís. 1, lze v knihách pozemkových na dobu trvání záruky zapsati:

1. Ve prospěch státu a obce, v níž je nemovitost, právo předkupní pro každé zcizení a

2. ve prospěch státu zákaz zcizení a zatížení«.

Jako 2. odstavec tohoto paragrafu budiž pojato toto:.

»Na movitosti, na které byla poskytnuta podpora podle §u 32 čís. 2, lze v knihách pozemkových zapsati ve prospěch státu na dobu 25 let zákaz zatížení nad ciferně určenou částkou rovnou zajištěnému stavebnímu nákladu«.

V §u 45 v odstavci 1. ve 2. řádce budiž škrtnuto slovo »všech«.

2. odstavec tohoto paragrafu budiž škrtnut.

V §u 49 budiž I. odstavec nahrazen tímto zněním:

»Žádosti za povolení stavební buďtež stavebními úřady vyřizovány nejdéle do 14 dnů«.

Ve 2. odstavci téhož paragrafu buďte slova v poslední řádce «stejné lhůty« nahrazena slovy »stejnou lhůtu«.

V 3. odstavci v poslední řádce budiž cifra »65« nahrazena cifrou »64«; v posledním odstavci buďtež na poslední řádce slova »s největším urychlením« nahrazena slovy »do čtyř neděl«.

V §u 51 budiž v 1. odstavci za slovo »předpisů« položena čárka a odstavec takto doplněn: »při čemž není vázán příslušnými předpisy stavebních řádů, splní-li podmínky v odstavci druhém«.

V §u 58 buďtež slova »stavby živnostenské a průmyslové« nahražena slovy »jiné stavby než stavby obytných domů«.

V §u 59 budiž jako poslední odstavec vsunuto toto znění:

»Pokud o stavebním povolení podle dosavadních předpisů rozhodují politické úřady (administrativní vrchnosti), je zemská správa politická (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi župan) vždy poslední stolicí«.

§ 62 mějž toto zněn. í:

»Úředníci oddělení pro stavební ruch v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodě buďtež jmenováni nebo se souhlasem zemského (správního) výboru (zemské správní komise) přidělováni dle možnosti z úředníků zemských«.

V §u 63 buďtež slova »který jest povinen rozhodnouti v době nejkratší« škrtnuta.

V §u 64 budiž cifra »62« vynechána.

Za § 64 budiž vsunut nový paragraf 65 tohoto znění:

»Řízení v této hlavě předepsané jest zachovati u všech staveb obytných domů« a další paragrafy buďtež přečíslovány na 66-72.

V novém paragrafu 70 (dříve 69) buďtež v prvé řádce za slovo »hlavy« vložena slova »prvé a«.

V §u 72 (dříve 71) budiž slovo "vládě« nahrazeno slovy »ministrům sociální péče, veřejných prací, financí, vnitra, spravedlnosti a pro veřejné zdravotnictví a tělesnou výchovu«.

Místopředseda Kadlčák: Návrh jest řádně podepsán a je součástkou jednání. Uděluji slovo p. sen. Klečákovi.

Sen. Klečák: Slavný senáte! Po výstižném referátě referenta sociálně-politického výboru kol. Rudolfa Pánka a po řečech, které promluveny byly s této tribuny dnes u nás, v senátě republiky Československé, o zákoně o stavebním ruchu v republice Československé, směle možno poukázati před celou veřejností, jak vážně pracuje se v senátě našeho státu ve všech otázkách, pokud týkají se zájmů nejen našeho občanstva bez rozdílu národnostního příslušenství, ale i pokud se jedná o prestiž republiky Československé před celým vzdělaným světem.

Jsme zde alespoň do této chvíle přes veškeré nespravedlivé výčitky německých spolukrajanů ušetřeni různých brněnských Baeranů, jichž celá sláva sestává jedině z toho, že svým až příliš nízkým pojmem o citu a opravdové lásce k lidské společnosti i k národu, nedovedou nic jiného než házeti jedovatou slinou po těch, bez nichž nebylo by republiky Československé a bez kterých by naši němečtí spolukrajané měli s námi stejný osud s občanstvem republiky Německo-Rakouské, kteří bez nás nuceni jsou stále dožebrávati se celého světa o vlastní záchranu. Jsme šťastni, že jsme zde v senátě ušetřeni těch, kteří svým hrubstvím, jako stalo se právě opětně včerejšího dne v poslanecké sněmovně republiky Československé, sáhli na čest nesmrtelného tvůrce novodobé české hudby Bedřicha Smetany, toho Bedřicha Smetany, který svou »Prodanou nevěstou«, svým »Daliborem« a věčně krásnou »Libuší« našemu národu posvětil cestu k boji za práva, pravdu a spravedlnost.

Odklonil-li jsem se od návrhu zákona, který s nedočkavostí očekává se v tisících rodinách našich občanů bez rozdílu příslušnosti k té neb oné národnosti, považoval jsem za nutno tak učiniti při vzpomínce na ty, kteří nás chtějí v přítomné době, tak těžké pro nás všechny, kteří důvěrou občanstva jsme vysláni na odpovědná místa, stále jen provokovati.

Vracím se tudíž k zákonu, k němuž promluviti bylo mně uloženo klubem senátorů strany československých socialistů.

Jedná se o zákon, o jehož významu zcela správně pravil referent: »Bytová krise jest nesporně nejpalčivějším problémem v přítomné době«. Kdo v posledních letech prodělával a ještě dnes prodělává na odpovědném místě v naší samosprávě krisi zásobovací, ten jistě pamatuje se velmi dobře na těžké bolestné chvíle, kdy místo chleba dostávali jsme všechno možné, jen ne skutečný chléb, což zejména dělo se koncem světové válečné tragedie. To však proti dnešní bytové krisi zdá se nám býti slabým. Hned v prvých dnech národní samostatnosti podařilo se nám aspoň částečně vyživovací poměry urovnati. Dnešní poměry vyživovací valně se zlepšily přes veškeré nedostatky, za které nemohou zejména ti, kteří stojí pod praporem skutečného socialismu a kteří mají smysl a pochopení pro to, aby konečně v rodinách našeho občanstva přestala každodenní sháňka po kousku chleba, troše mouky a výživného mléka pro naše děti, které nejkrásnější dobu svého života prožily o hladu a nouzi, což oceniti bude moci teprve doba příští, až přesná statistika osvětlí zločinnost světové války.

Vzpomeňme na chléb z roku 1918 a na chléb doby dnešní. Vzpomeňme si, co jsme platili v době oné za kousek špatného masa! Dnes pozorujeme, že nejhorší krise vyživovací minula, a my máme pevnou víru, že po stránce výživy našeho lidu stále spějeme k lepšímu.

Bohužel, nemožno tak říci o otázce bytové. Ta stala se pro nás na tolik ožehavou, že věru marně hledáme zdravého východiska z této bytové katastrofy. A katastrofa tato není jen u nás v Praze, ona jest všude, kde jest jenom kousek průmyslu. Ona zachvátila nejenom města v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ona je příšernou na Slovensku, ona je v pravdě pro našince tragickou v Podkarpatské Rusi.

Jen se tažme, jak bydlí ti, kteří službou jsou zaváti na Slovensko, zejména však do Podkarpatské Rusi. Dost často slýcháváme těžká slova oproti pionýrům dvou kruhů našich, kteří na Slovensku a Podkarpatské Rusi stali se spolupracovníky na poli osvětového povznesení a příštího hospodářského blahobytu našeho lidu. Právě tyto dny doručila nám pošta přání universitního profesora Vojtěcha Tuky z university bratislavské, v němž se dovolává autonomie pro Slovensko a v němž čteme slova, která nás bolí tím více, čím více patříme mezi ty, kteří zbožňovali někdy nešťastné Slovensko, a kteří zbožňují národ, jemuž v minulosti pro něj i pro nás vyrostli Kolár, Šafařík, Mudroň, Hurban a ti ostatní, z nichž čestné vzpomínky na prvém místě si zaslouží generál Milan Rostislav Štefanik. A kdo táže se po všech těch bolestných slovech, jak bydlí ti, kteří zaváti jsou z našinců těžkou službou daleko od domova, ten teprve pocítí, jak veškeré útoky proti nám Čechům vedené jsou neoprávněny. Měl jsem příležitost v Podkarpatské Rusi viděti byty, v nichž bydlí český úředník neb zřízenec, a přiznám se, smekl jsem před postavou prostinkého českého železničního zřízence, který bydlí na exponovaném místě hůř nežli pes, který ztratil oblibu svého bývalého pána. K takové oběti schopen je jenom náš železniční zřízenec! A jak bydlí naše úřednictvo, náš učitel na exponovaných místech, to by mohla býti kapitola sama o sobě.

Zůstaňme však sobě blíže a podívejme se, jak vypadáme v příští Velké Praze, v metropoli republiky Československé! Poměry bytové po každé stránce jsou zde přímo zoufalé! Celé desetitisíce řádných rodin přímo prosí o byty. Jenom v Bubenči, kde v přítomné době mám tu čest býti starostou, je více jak 600 žadatelů, mezi nimiž převládají státní úředníci a zřízenci, kteří prosí o příděl sebe menšího bytu. Mezi žadateli jsou i zasloužilí ruští legionáři, kteří bydlí na půdě, případně ve vlhkých děrách. Jsou případy, že v jediném pokoji bydlí až 3 rodiny v počtu 15 hlav. Jak v takovém příbytku může jenom vypadati otázka zdravotní, nemluvě ani o ostatních otázkách, to těžko pochopiti. Mám vždy obavu, že by stačilo jenom. trochu odklonu od těžkého poslání našich lékařů, a co nedodělala světová válka, mohla by u nás dodělati epidemie.

A jak v přítomné době bydlí náš dělník, jasně a zřetelně proneseno bylo sen. kol. Jakubkou. Jenom jděte se, vážení pánové a dámy, podívati do sklepních děr, v nichž teče voda se všech zdí a kde rodina našeho dělníka je nucena bydleti následkem nedostatku vhodných, zdravých bytů. Sta rodin dělnických ráda by zaměnila tyto nedůstojné díry aspoň za trochu slušnější byty. Přání a prosby ty však jsou marny, neboť není žádných volných bytů.

Vedle dělníka i úředníka ještě také někdo jiný marně se dovolává přídělu bytu anebo aspoň i dosti malé skrovné dílny. Jsou to ti, kteří by v přítomné době rádi si založili vlastní živnost, kteří rádi by se stali v přítomné době samostatnými živnostníky. Tisíce je těchto žadatelů, avšak veškeré prosby jsou marné. Slyší stále jenom ozvěnu slov: »Dalekáť je cesta má!« Co znamená tato tíseň, co znamená tento ústrk, vědí jenom ti, kteří musí veškeré prosby odmítati.

Do této katastrofy bytové přichází Národní shromáždění republiky Československé se svými návrhy o stavebním zákonu. Vysoce vážený pan kol. sen. dr Franta ve své řeči, pronesené k podaným návrhům, projevil přání, že by rád věděl, mnoho-li bytů bylo v Praze a okolí zabráno po vydání zákona, jímž se stanoví omezený počet místností pro rodinu, a dále komu byly zabrány a komu byly přiděleny. Vážený senáte! Mohu tomuto přání vyhověti okamžitě, neznaje ovšem číselný počet zabraných bytů. Pokud bylo v moci samosprávy, přebytečné místnosti zabírati, učinili jsme tak bez ohledu na příslušnost k té neb oné národnosti, případně bez ohledu k stavu a majetku. Přirozeně, že jsme se též neohlíželi na příslušnost náboženskou. Pokud se týče dotazu, komu zabrané byty byly přiděleny, jsem pevně přesvědčen, že my všichni, jimž česká samospráva v Praze a okolí byla vložena do rukou, snažili jsme se, aby na prvém místě dostalo se bytu tomu, který byl nejpotřebnější. Bylo dbáno i těch, kteří svým životem a svojí prací položili základy k republice Československé. Pamatovali jsme na státní úředníky, a přiznám se, že právě bylo to naše dělnictvo, které stále a stále ustupovalo v předpokladu, že jest třeba na prvém místě podati pomocnou ruku těm, kteří v této těžké, kritické chvíli jsou nejpotřebnější. A jestliže, vážený senáte, jsme přiměli celou řadu zámožných jednotlivců, aby stavěli tak zvané náhradní domy a byty, tedy při té příležitosti lze litovati toho, že sice tak učinila celá řada jednotlivců, ale naše bohaté banky, které jistě měly po celou řadu let více než pěknou konjunkturu, po této stránce vykonaly příliš málo, nechci-li říci, že vlastně nevykonaly ničeho. Tím předpokládám, že jsem zodpověděl za naši samosprávu dotazy pana kol. sen. dr Franty.

Mluvčí za stranu československé národní demokracie, p. dr Franta prohlásil, že navržený zákon není takovým, jaký by si strana přála. Za stranu československých socialistů, k níž patřím, mohu prohlásiti, že navržený zákon nám není nižádným ideálem. Sotva jsme jej obdrželi, ihned jsme poznali, že zde byl stvořen zákon, připravený nakvap bez spolupráce skutečných odborníků. Přesvědčili jsme se, že navržený zákon nutno důkladně zreformovati. Že vypracování zákona neobešlo se bez politického zabarvení, v přítomné době, netřeba ani široce dokazovati. Právě hlavní orgán strany národně demokratické po schválení navrženého zákona v poslanecké sněmovně napsal: »Jsme šťastni z tohoto zákona, neboť jest to práce národně demokratických poslanců dr Rašína a inž. Bečky« Strana naše může se uspokojiti jedině tehdy z tohoto zákona, když slavný senát schválí zákon tak, jak byl opraven v sociálně-politickém i rozpočtovém výboru senátu.

Plně uznáváme, že navržený a schválený již zákon poslaneckou sněmovnou je naprosto nedostatečný. Cítíme, že zákon může nám porušiti krásu Prahy, té jedinečné Prahy na celém širém světě. Máme obavu, že navržený zákon v původním znění může citelně ohroziti zdraví našeho občanstva. Opačně, jsme-li si však vědomi bytové katastrofy, podíváme-li se případně, jak bydlí celá řada žadatelů o byty, tedy přiznáváme, že bylo již nejvýš na čase, aby konečně po stránce bytové něco kloudného již se urychleně stalo. (Výborně!)

Máme dnes rozhodnouti o podaném stavebním zákoně. Orgán spolku českých inženýrů a architektů »Architektonicky Obzor« mimo jiné o navrženém zákoně napsal: »Navržené zákony jsou významu dalekosáhlého, neboť mohou citelně zasáhnouti celý náš hospodářský život. Jest pochopitelno, že tato veledůležitá a odpovědná akce nemůže býti projednána jinak, než po zralém uvážení a vyjádření se o navržených opatřeních netoliko úřadů, nýbrž i naší široké technické veřejnosti. Doufáme proto, že ještě včas bude nám dána příležitost prozkoumati podané návrhy a vyjádřiti se o nich. « Jako dodatek přidává pisatel výše uvedených slov povzdech: »Kdo ten zákon dělal, odborníci aneb politikové?«

Při schůzi rozpočtového výboru senátu, konané prý ku přání rozpočtového výboru poslanecké sněmovny v tyto dny v senátní budově, prohlášeno bylo zástupci rozpočtového výboru poslanecké sněmovny pány dr Rašínem a inž. Bečkou, že zákon byl pracován odborníky. Tím dostává se odpovědi spolku českých inženýrů a architektů. Budoucnost nám ukáže, co na tom bylo pravdy. Zákon bylo třeba ovšem v mnohém upraviti. Zákon byl však nutným v zájmu odstranění těžké krise bytové.

Mluvčí za československou stranu lidovou, pan sen. kanovník dr Reyl si přál, aby zákon stal se skutkem, abychom tak konečně dospěli k naprosté spokojenosti našeho lidu.

Kol. sen. Jakubka, jakožto mluvčí československé strany socialistické, projevil přání, aby dnešní vláda plně si byla vědoma svých povinnosti, které jí nastávají předloženým zákonem. Plně souhlasím s těmito slovy a přeji si, aby vláda dr Černého dovedla býti stejně ráznou, jako je někdy, když ta ráznost není na místě, aby ukázala svoji pohotovost, neboť jedná se jistě o zájmy jak statisíců, tak i o zájmy celé republiky Československé. Krise bytová musí býti odčiněna. (Souhlas. )

Slavný senáte! Zákon máme před sebou. Stanovisko senátu jasně a zřetelně označil náš kol. Rud. Pánek, jakožto referent sociálně-politického výboru. Nám nezbývá nic jiného, nežli projeviti souhlas s tím, co bylo usneseno ve výboru sociálně-politickém a co bylo doplněno a schváleno ve výboru rozpočtovém. Tak, jak byl zákon schválen poslaneckou sněmovnou, jest pro nás nepřijatelným. Vždyť jedná se prostě o zdokonalení navrženého zákona.

Zástupci československé republikánské strany prohlašují, že § 9 nutno pozměniti v tom směru, že vyloučeno bude, aby příští Velká Praha mohla předpisovati dávku z nezastavených míst. Návrh týž zle se dotýká rozkvětu příští Velké Prahy. Proto prosím, aby návrh byl přijat tak, jak bylo usneseno v sociálně-politickém výboru i ve výboru rozpočtovém. Má-li československá strana republikánská zájem, a věřím, že jej má, aby česká samospráva mohla přežíti dnešní těžké poměry, ve kterých se samospráva octla vinou války, tedy věřím, že strana republikánská nebude trvati na svém stanovisku. Budeme-li odmítnuti a zvítězí-li názor zástupců českého venkova, těžce poneseme - budiž mně to prominuto, že to řeknu -. že to byl český rolník, který postavil se proti Velké Praze. (Hlasy: Nikdy!)

Velká Praha - a velká města vůbec - potřebuje, aby zákon byl upraven tak, jak byl schválen ve výborech senátu. Nebude-li nám vyhověno, stává se nám naše postavení v samosprávě příliš těžkým, stává se zoufalým, poněvadž vyjma sliby, které stále dostáváme v ministerstvu financí i vnitra, žádných viditelných skutků pro samosprávu nevidíme. (Zcela správně!)

Z celého zákona klademe největší váha na hlavu čtvrtou, totiž na hlavu, která pojednává o finanční stránce navrženého zákona. Kdyby mělo ztroskotati to, co v této hlavě zákona jest označeno, byť byl zákon ten sebe krásnější, přece jej neprovedeme, jelikož nedostávalo by se nám finančních prostředků.

Navrženým zákonem žádáme na našem občanstvu 1 miliardu korun. Věříme, že drobný náš lid svou povinnost vykoná, věříme, že tuto povinnost vykonají všichni odpovědní činitelé v naší společnosti. Zástupce německých měšťanských stran, pan sen. dr Hilgenreiner prohlásil, že zákon je sice pěkný a užitečný, ale pokud nebudou rakousko-uherské válečné půjčky honorovány státem československým v plném obnosu, že do té doby německy svaz žádné nové půjčky nedoporučí. Pan sen. dr Hilgenreiner složil slib na ústavu republiky Československé. Měl by si býti vědom podobných vyhrůžek. Místo toho, ač jest knězem, příkře staví se proti tomu, abychom vyhledali zlatou cestu, na níž bychom se mohli sejíti všichni. Pan dr Hilgenreiner prohlašuje, že se nám nedá ničeho, pokud nenapravíme jednání své v příčině válečných půjček. Tak jako kdybychom my mohli za činy, napáchané starým Rakouskem! V tak těžké chvíli prohlašujeme panu sen. dr Hilgenreínerovi, že cesta, kterou chce nastoupiti německý svaz, bude cestou jistě pochybenou, neboť my do této chvíle ještě nikdy jsme neřekli, že nedáme Němcům to, co jím po právu a spravedlnosti patří. Kdykoliv Němci vznášejí jak na nás, tak i na různá ministerstva určité požadavky, my jistě jsme těmi, kteří se snažíme, aby se nám nemohlo činiti po žádné stránce nějakých výtek. Pan sen. dr Hilgenreiner považoval za vhodné v dnešní své řeči, promluvené proti nám Čechům, vzíti do ochrany Slováky. Do ochrany a na pomoc volal též Maďary. Pan sen. dr Hilgenreiner měl by si býti vědom, že jsou to právě Maďaři, kteří stydí se za své bývalé kumpány z doby předválečné, s nimiž ztropili lidské krveprolití. Obdivujeme se, kde se najednou béře ta ochrana Slováků, těch Slováků, pro něž v dobách minulých Němci neměli nic jiného, nežli úsměv, ústrk a všechno možné, jenom ne nic dobrého. Na konec své řeči při debatě o stavebním zákoně prohlásil pan sen. dr Hilgenreiner. že Němci teď budou moci zpívati: »Rus je s námi!« Vážený senáte! My před takovým zpěvem Němce zdržovati nebudeme. Jenom tolik pravíme, že počítá-li někdo snad na ty pány, kteří přivodili dnešní rozvrat velikého Ruska, tedy až na malé čestné výjimky všechny ty Trocké, z duše jim přejeme. Obráceně věříme, až se probudí opravdová duše ruského člověka, až ta prostinká duše ruského mužíka pozná, co znamená síla a moc, že ta duše půjde s těmi, kteří v dobách těžkých nebyli jeho zrádci, nebyli jeho odpůrci, ale byli těmi, kteří z duše si přáli, aby konečně ve velkém Rusku došlo k pořádku, ve kterém nikoliv vůle jednotlivce ani nějaké ochlokracie, ale vůle lidu bude rozhodovati o svém osudu, životě a budoucnosti. Ostatně slova pana sen. dr Hilgenreinera jsou znovu jenom dokladem, jak německý svaz v této těžké chvíli dívá se na budoucnost našeho státu. Jak zcela jinak dívá se na stavební zákon mluvčí německých sociálních demokratů pan sen. dr Wiechowski. Týž praví: Zákon není dobrý, ale my budeme pro zákon hlasovati, poněvadž jsme si vědomi, že je třeba odstraniti dnešní bytovou krisi. «

Má-li býti zákon proveden, tedy stát musí dostati občanskou půjčku. Mluvčí německých měšťanských stran prohlásil. »My nedáme ničeho. « To znamená, že nám Čechům a Slovákům nezbývá nic jiného, než spolehnouti se na svou vlastní sílu. Jsme si vědomi, že jest třeba, aby i ten nejchudší z našeho národa bydlel jako člověk. V tom vědomí bude třeba si ujasniti, že celý potřebný. obnos dáme my Čechové a Slováci, aniž bychom se museli dožebrávati haléře u těch, kteří dnes prohlašují: »Když nám nevyhovíte, pomocné ruky nepodáme. « V takové chvíli, když nám někdo upírá právo na život nebo nechce nám podati pomocné ruky, vzpomínám na slova jednoho z největších básníků našeho národa, na slova nesmrtelného Svatopluka Čecha, který v době, když nám bylo nejhůře a kdy se zdálo, že kolem nás to všechno shoří a my v tom, k nám volal: »Sláb jen ten, kdo v sebe ztratil víru. « A kdyby v této chvíli, kdy německé měšťanské strany praví, že nám pomocné ruky nepodají, že nám nepomohou, jsme měli ztratiti důvěru v to, co chceme podniknouti, tedy byla by to slabost, která zle by se nám vyplatila. Kdybychom od Němců nedostali jediného haléře, tedy prohlašujeme: My musíme stavěti nejenom ve Velké Praze, ale je-li třeba bytů, též v Liberci, v Jablonci n. Nisou, v Chebu nebo Karlových Varech, tedy musíme domy stavěti všude bez ohledu na národnost, bez ohledu na místo. Stát náš musí vykonati svou povinnost. (Výborně!)

Vše bude záviseti na tom, zda půjčka mezi lidem naším bude provedena. Máme víru, že náš lid nás nezklame, až jej vyzveme ku podání pomocné ruky za účelem odstranění tak těžké a zoufalé krise bytové. V těžkých dobách vždy měl lid náš smysl pro vlastní poslání. Důkazem toho je nezapomenutelný moment z doby, kdy počali jsme žíti opětně vlastním životem. Vzpomínám 28. října roku 1919, kdy v předvečer našeho velikého svátku na Václavském náměstí vděčný náš lid u pomníku mrtvých vzpomínal všech, kteří obětovali se jedině pro nás. Stál jsem u pomníku padlých a mrtvých v té chvíli, kdy přicházely prostinké dvě české děti. Starší děvčátko vedlo mladšího hošíka. Sestra s bratrem. Něžné ruce obou dítek nesou prosté kvítí z českých luhů. Jdou proti a já táži se: Komu patří ty květy? A děvčátko, dítě z dělnické rodiny, což člověk poznává podle bledé tváře a chatrného obleku, mně odpovídá: »Klademe toto kvítí na paměť padlého otce, který padnul v řadách legionářských. « Mezi kvítí, které tam bylo naneseno těmi, kteří v našem státě stojí na předních místech, vedle palmy, položené presidentem našeho státu, chudičké české dítě položilo chudobné kvítko, jako vzpomínku na mrtvého, padlého otce ve službách našeho národa. Jestliže v takové chvíli české dítě konalo svou povinnost, tedy věřím, že u nás nebude nikoho, kdo by nevykonal povinnost svou vůči tak důležité otázce, jako jest otázka odstranění bytové krise. (Výborně!)

Strana naše, strana československých socialistů svými návrhy, návrhem sen. Klofáče, dr Krouského a soudr. jasně ukázala, jak vážně pojímá otázku vyřešení bytové krise. Návrhy tyto jsou zcela odlišné od návrhů. které budeme dnes schvalovati. Přes to klub náš bude hlasovati pro tyto návrhy, v předpokladu, ze tím konáme svou povinnost vůči našemu občanstvu i státu.

S několika stran bylo projeveno přání, aby navržený zákon neznamenal poškození krásy Prahy. Dodávám, že my si přejeme, aby navržený zákon neznamenal poškození nižádného města, nižádné obce v republice Československé. Nesmí vzíti za své nic, co je krásným, co posvěceno je minulostí. My všichni, kteří stojíme na odpovědných místech, musíme dbáti toho, aby navržený zákon byl prováděn tak, aby zejména po stránce zdraví, po stránce krásy a ušlechtilého zápolení o výstavbu našich měst a obcí nebylo učiněno ničeho, co by znamenalo krok nazpět. Zachovati musíme všechno to, co stále na mysl nám předvádí, čím jsme byli a čím jsme mohli býti, nebýti osudných, nešťastných chyb našeho národa v minulosti. (Zcela správně!)

My socialisté v rozpočtovém výboru jsme ukázali, že máme smysl pro vše, co je krásné a zdravé. Hlasovali jsme do jednoho, aby tak zvaný »Památkový úřad« mohl pronésti svoje názory v případech. dotýkajících se všeho, co znamená minulost. Dožadovali jsme se toho, aby všechno, co má skutečnou cenu, co je skutečně významu historického, zůstalo zachováno. Pokud pak bude nutným odstraniti určité zbytečnosti, aby se tak dělo potud, aby nemusely se činiti zbytečné výtky.

Klub náš je si plně vědom, že navržený zákon není ideální, že zákon samotný znamená znehodnocení námi podaných návrhů. Přes to budeme hlasovati pro navržený zákon, budeme hlasovati proto. jelikož chceme odčiniti dnešní bytovou krisi.

K provedení zákona je třeba součinnosti všech nás bez rozdílu v české i německé společnosti. Nutno ovšem dbáti i toho, aby zákon byl prováděn tak, aby dělnictvo bylo si vědomo, že je to zákon, který nebude znamenati poškození jeho existence. Na troskách existence dělnictva zákon budován býti nesmí. Na druhé straně prosíme, aby všichni, kteří stojí na odpovědných místech, ať již jsou to ministři našeho státu nebo úředníci, pracující v našich ministerstvech, nebo ať jsme to my všichni, kteří důvěrou občanstva postaveni jsme na určitá místa, abychom všichni pracovali k tomu, aby zákon, až bude odhlasován, stal se též skutkem v zájmu odstranění dnešní příšerné bytové krise. Svatou povinností naší je pracovati k tomu, aby konečně po stránce vyřešení bytové krise ve státě československém i ten nejposlednější z našich řad, i ti, kteří dnes nemají místa, kam by položili svých ustaraných hlav, mohli konečně říci, že jsme i po této stránce v republice Československé vykonali čestnou povinnost. (Výborně! Potlesk. )

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Dalším řečníkem jest pan sen. Löw. Uděluji mu slovo.

Sen. Löw (německy): Velevážené dámy a pánové! My všichni musíme vlastně radostně vítati, že konečně jednou podán byl zákon, jenž má působiti na různé strany. Zákon tento má čeliti jednak nouzi bytové a pak oživiti činnost stavební, má opatřiti prostředky k povznesení stavební činnosti a má - což podle mého názoru jest na věci nejdůležitější - omeziti vlastně podle možnosti i nynější ohromnou nezaměstnanost. Vždyť víme, že vždy, když činnost stavební poklesla, stává se nezaměstnanost stále větší a větší, poněvadž v jistých dobách, kdy nastane v různých odvětvích průmyslových stagnace, nalezli vždy dělníci v živnosti stavební práci, zaměstnání i výdělek. Mělo by se s radostí vítati, že se objevil konečně zákon, jenž přináší v těchto směrech nápravu. Jest však podivuhodno, že i tento zákon, jako již mnoho jiných, přináší s sebou své špatné stránky. Zdá se zrovna, jakoby nějaký zloduch spolupůsobil, že na místě zamýšleného dobra vytvoří jen zlo. Již první zákon, jenž byl předložen a jenž měl přinésti t. zv. stavebního diktátora, byl takovým zákonem, jenž by byl tak hluboce do práv dělníků zasáhl, že bylo nutno již předem říci, že as přivodí právě opak toho, co vlastně měl zjednati, to jest: že omezí činnost stavební, místo aby ji povznesl. Má-li býti stavební činnost povznesena, náleží k tomu především vůle pracovati, a tuto vůli nelze dobře přivoditi donucením, nýbrž nutno ji povznésti prostředky jinými. V prvé řadě musí nastati spravedlivé placení, upravená doba pracovní a umožnění práce, jakož i spravedlivé podmínky pracovní v živnosti této. Tím však, že měl již první zákon přinésti stavebního diktátora, jenž měl všechny mzdové smlouvy, všechny kolektivní smlouvy uzavřené mezi dělníky a podnikateli zrušiti, byla již - řeknu to zde výslovně - jeho oprávněnost zpečetěna a tím byl zákon pochován. Vždyť nový, opět nám předložený zákon, jenž proveden byl vlastně, jak již opětně několik pánů podotklo, cestou kompromisní, převzal to větším dílem opět ze starého zákona a vidíme - byť i měl mnoho stránek dobrých - přece v něm podmínky pro dělnictvo skoro nepřijatelné, obsažené v §§ 12-17, jež nás vyzývají, abychom se proti zákonu postavili. Jest ovšem správno, že jest nutno čeliti nouzi bytové a v této příčině slyšeli jsme již různé názory, posledně od pí. dr Herzigové, jež prohlásila, že mají býti zavřeny noční místnosti, čímž se byty uvolní. Pozorovali jsme zejména v místech lázeňských, že jest jejich klid od doby vzniku Československé republiky rušen tím, že téměř v každém lázeňském hotelu zaveden byl kabaret, jez byly dříve zakázány. Nejhorší při tom však jest, že byly zavedeny i herny, jež ovšem mnohé lidi připravují o peníze a mnohým opět peníze vynášejí. Takovéto počínání jest však svobodně smýšlejícího státu nedůstojno, jest nedůstojno udíleti koncese ke hraní, místo aby se - pokud možno - hraní zakazovalo. Vypadá to tak, jakoby se strany vlády spekulovalo se právě na to, poněvadž se i v tomto zákoně mají opatřiti prostředky hrou. Víme tudíž, že jest zde jakási těsná souvislost. Má-li se však již čeliti bytové nouzi odstraněním přepychových místností, muselo by se vyjíti ven do míst, kde dnes agrárníci mají po ruce mnoho kapitálu, kde sobě získali válkou veliká bohatství, a tam bychom shledali, že jest nesmírně mnoho bytů, jež byly dříve pronajaty, jež však v poslední době nejsou již obývány a pronajímány, poněvadž příslušní majitelé nechtí býti přece ve svém domě vyrušováni tušíce, jsou-li spolubydlitelé v domě, že mohou býti snadno kontrolováni. Má se tudíž nejen u nočních místností začíti, nýbrž má se vyjíti též ven a odejmouti část bytů těm, již mají dnes vskutku nadbytek obytných místností. Zákon však jest vlastně podle celého svého obsahu utvořen pouze pro kapitalisty, neboť právě kapitalisté jsou to, kteří se dnes bojí uložiti peníze ve státní půjčce, a těmto se právě zákonem usnadňuje v každé době zabezpečené uložení peněz ve stavbách. Praví-li se tu, že lze půdu a pozemek zabaviti, tož víme přece, jak se to vlastně stane. Půda a pozemek se sice zabaví, kapitalistům však zajisté ublíženo nebude. Nejdříve bude zabavena půda státní a obecní, toho však, jenž má býti postižen, to as nestihne.

Přihlásil jsem se ke slovu, zejména k §§ 12-17, jež postihují tak těžce dělnictvo. Jako sociální demokraté nemůžeme to klidně minouti. Snažili jsme se již ve výboru, aby přivoděna byla v této hlavě změna, zlepšení. Ale vždy nám bylo odpověděno: »Toť jest kompromis, jenž byl proveden naproti v domě a na tomto kompromisu se nesmí za žádných okolností ničím hnouti«. Podivuhodné však na tom jest, že tento kompromis při všech ostatních paragrafech zákona tohoto nehrál již nižádnou úlohu, pouze v oné části zákona, na níž mají dělníci zájem. A nutno již předem zdůrazniti, že jsou jmenované paragrafy, porovnáme-li je vzájemně, spolu přímo v rozporu. Tak na příklad praví § 12: »Pro upravení pracovního a služebního poměru v živnostech stavebních zřizují se rozhodčí soudy. « Tento rozhodčí soud má tedy již předem něco upravovati, co ještě ani neexistuje. Jak zle by to ve skutečnosti vypadalo, kdyby mělo dojíti k provedení tohoto ustanovení, viděli bychom divy, to mohou také pochopiti jen odborníci živnosti stavební. Musím říci, že mi to všechno připadá tak, jako bychom chtěli vytvořiti zákon, jímž bychom se měli blamovati. Každý odborník v živnosti stavební by se nám vysmál, kdybychom přišli s takovými zákony, podle nichž má rozhodčí soud rozhodovati o sporech z poměrů námezdních a služebních dříve, nežli tu spory jsou. K tomu ještě přistupuje, že jest § 13 v plném rozporu s § 12, jenž stanoví, že jsou zájmové organisace zaměstnavatelů a zaměstnanců povinny předkládati rozhodčímu soudu všechny spory, vznikající z poměru pracovního nebo námezdního. Tím jest jasně a zřetelně řečeno, že může soud rozhodčí teprve tehdy rozhodnouti, jsou-li zde potíže nebo případy sporné. Není-li tedy sporů, jest samozřejmo, že rozhodčí soud vůbec rozhodovati nemůže. To by bylo právě tak, jako kdyby se řeklo soudci při některé m okresním soudě, že musí rozhodnouti a vydati rozsudek o sporných případech nebo oznámeních, byť i sporů nebo oznámení zde ani nebylo. Zrovna tak rozuměti jest výše uvedenému ustanovení, při čemž ještě jest uvážiti, že i § 16 totéž praví. § 16 zní: »Rozhodčí snad jest povolán, aby rozhodoval spory, které vznikly z poměru námezdního a pracovního. « Z toho důvodu podali jsme k § 12 návrh, jenž praví: »Pro spory z poměru námezdního a pracovního zřídí se rozhodčí soud, jenž bude rozhodovati ve sporech z poměru námezdního a pracovního, jestli se strany nemohou shodnouti. «. Jak to vypadá v praxi? Zákon má především podporovati stavbu malých domů, to jest, mají se stavěti malé byty. Jak dlouho, myslíte, že trvá stavba takového domu pro jednu nebo dvě rodiny? Před válkou počítalo se v takových případech se stavební činností v trvání šesti neděl; chci předpokládati, že to dnes trvá trochu déle, snad dva měsíce. Ale pak musí býti dům o dvou bytech zcela hotov. A co v důsledku tohoto zákona skutečně nastane, je-li zde vskutku stavitel, jenž chce dělníky týrati nebo svůj prospěch zvýšiti? Ten nebude se starati o kolektivní smlouvu, uzavřenou mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, nýbrž bude jednoduše diktovati, jakou mzdu bude platiti a jaká jest doba pracovní, a nebudou-li s tím dělníci srozuměni, odvolá se k rozhodčímu soudu a tento bude přirozeně ve svém zákonném složení s rozsudkem tak dlouho otáleti, až bude stavba hotova. Rozhodčí soud se sejde, když už žádný dělník na hotové stavbě nebude míti co dělati.

Tak to bude vypadati v praxi a již proto myslím, že musíme býti proti tomu, aby se ponechalo doslovné znění tohoto odstavce zákona v jeho původní podobě. To musí býti novelováno s hlediska praktického. To by musilo býti tak, jak jsme to požadovali.

Také ke druhému odstavci §u 16, kde se praví, že se musí rovnati průměrný výkon v příslušném odboru výkonu z roku 1914, podali jsme návrh pozměňovací. Ve všech námi uzavřených kolektivních smlouvách - a uzavřel jsem jich spolu pěkný počet a potýkal se s podnikateli - opomíjeli jsme právě doložku o výkonu, to jest spolu s podnikateli jsme se zřekli toho, abychom stanovili. mnoho-li musí dělník vykonati, poněvadž právě to znamená pro dělníka nátlak, předpisuje-li se mu určitý výkon v časové jednotce, a poněvadž to nelze při živnosti stavební určiti, ježto jsou poměry různé a na pevně ustanovený největší výkon nelze pomýšleti. Do ujednání s podnikateli nebyla nikdy doložka tato pojata; v Německu byla sice před válkou ve smlouvách kolektivních známa, ale ve starém Rakousku byla nemožna a v nové Československé republice, v níž chce přece vše býti svobodomyslnější než ve starém Rakousku, nemělo by to již vůbec býti možno, aby byl dělníku oktrojován výkon a tím dána byla podnikateli možnost, předpisovati mu největší výkon. Ale tu přichází pojednou vláda sama a chce takovouto míru výkonu dělníka oktrojovati a chce tím stavební živnost povznésti. Ale pravím vám předem: Necháte-li tento paragraf v nynějším jeho znění, nedocílíte ničeho, než že nedojde vůbec k žádné upravené práci, protože vyprovokujete dělnictvo, a to musí svým ucelením ukázati, že jest ve své vůli silnější než vláda a několik osob, jež mu chce takový zákon oktrojovati. A poněvadž dělníci trpí podvýživou a oproti roku 1914 nemohou provésti onen výkon, nemůže býti též řeči o nejvyšším výkonu. Nebylo-li však již před válkou ve smlouvách kolektivních takovýchto doložek, nelze je nyní teprve zaváděti. K tomu přistupuje ještě, že jsme měli před válkou desetihodinovou dobu pracovní, kdežto dnes stanovena jest doba osmihodinová. Řekne se, že by se pak dala pracovní výkonnost vypočísti percentuálně; ale poměry se přece jen změnily, neboť podvýživa nepůsobila snad v žádné živnosti takovou měrou, jako právě v živnosti stavební.

Poslední odstavec § 16, jenž jedná o soudech rozhodčích, praví též, že se vztahuje nález rozhodčího soudu na dobu jednoho roku, což znamená: Zákon dosáhne snad v březnu sankce - snad bude též opět vzat zpět jako první předlohy o diktátu stavebním, to ještě nevím. Snad budou ti naproti v druhé sněmovně míti tutéž náklonnost jako my, zákon pozměniti. Ale nechť i v březnu nabude zákon právní platnosti, dosáhne-li sankce, bude míti nález rozhodčího soudu podle znění tohoto paragrafu platnost jeden rok. Při tom jest však zákon sám omezen lhůtou do 31. prosince 1921. Zříme tudíž v tomto odstavci od § 12 do § 17 opětný rozpor a mělo se zajisté poněkud obezřetněji postupovati a povoliti oprávněným námitkám, jež jsme ve výboru podali; nemělo se tvrdošíjně lpěti na stanovisku, že zákon jest kompromisem, jenž nesmí za žádných okolností doznati změny. Tak se to má i s § 17, kde jsme navrhovali, aby byla škrtnuta věta: »Zaměstnavatel a zaměstnanec jakož i jejich organisace nesmějí proklamovati ani výluku ani stávku, dokud nevydal rozhodčí soud svůj nález«. Ba, kdo zná dělnické soudy rozhodčí - to jsem již pravil - bude věřiti, že tu vůbec nedojde ke sporům. To jest snad mínění zákonodárce a i oněch osob, jež zákon vypracovali. Já však stojím na stanovisku jiném. Živnost stavební vůbec nedojde klidu, poněvadž musí býti dělníci nedůvěřiví k zákonu tomu a nasadí všechny páky, aby byl zákon ten,byť i dosáhl platnosti zákona, vyřazen. A organisace dělníků jest dnes tak daleko, že vskutku praví: »Udělejte ten zákon, my však uvidíme, kdo jest silnější, my v organisaci se svým solidárním postupem, nebo vy, kteří nám chcete oktrojovati zákon, jenž jest pro nás tak obtížný, kdežto podnikateli by poskytoval všechny možné výhody. « To jest stanovisko, jež zde bylo zaujato, jemuž se však nechce rozuměti, to jest zákon, jenž sice na straně jedné přináší tolik výhod, na straně druhé však chce vynutiti nesmírné škody, při čemž nutno podotknouti, že to, čeho se chce dosíci, za žádných okolností dosažitelno nebude.

Prosím tudíž, aby byla věc důkladně uvážena a aby bylo přisvědčeno našim návrhům, jež jsme k §§ 12-17 podali a jež zajisté kompromisu neuškodí, neboť, jestliže již měl býti kompromis v platnosti udržen, pak měly býti vůbec všechny paragrafy, jak byly naproti usneseny, přijaty a nemělo býti ničeho na tom měněno.

Máme však ještě jiné paragrafy v tomto zákoně, k nimž jsme rovněž podali návrhy pozměňovací: tak zejména § 18, jenž jedná o soudech cenových, poněvadž se tam rovněž opět praví, že se pro stanovení cen stavebních hmot a pro úplaty za dopravu jich v živnostenských podnicích, uvedených v § 12, jakož i pro stanovení jednotkových cen stavebních rozpočtů zřizují t. zv. soudy cenové. I zde vidíme opět, že to působí zpět na § 12, i zde shledáváme opět, že mají soudy cenové při tom hráti úlohu. Nebude-li rozhodčí soud hotov. pak má zasáhnouti soud cenový a říci, jaké mají býti mzdy a doba pracovní. To jest stav, jehož ovšem nemůžeme schvalovati, a musím otevřeně a poctivě opakovati, že to vzbudí u každého, kdož živnost stavební zná a jest odborníkem, úsměv, bude-li čísti tento zákon, protože ví, že to naprosto nelze provésti.

Máme pak ještě ustanovení, jež se má též postarati o úlevy stavební. Možná, že jest několika stavebních úlev třeba. Náš řád stavební obsahuje různá ustanovení, jež nemohou vskutku v nynější době dobře zůstati v platnosti, ale celý stavební řád vyloučiti, pokládal bych za nebezpečné. Při stavbách nouzových, při provisoriích, lze stavebního řádu z části se zříci, ale právě, chceme-li zákonem vyvolati velikou činnost stavební, jest vyřazení stavebního řádu příliš nebezpečné, poněvadž právě řád stavební, byť i měl reformy zapotřebí, přece jest nutným, protože by se jinak mohlo přihoditi, že bude opět, jako ve starých dobách, postavena jedna budova vpravo a jedna vlevo od čáry stavební. jedna vysoko, jiná nízko, takže vzejde bezměrný nepořádek.

Co se pak tkne úlev stavebních, rád bych ještě něco k tomu řekl. Má-li se pomocí stavebních úlev umožniti, že dostaneme malé byty, atd., je-li stanoveno, jak vysoké mají býti stavby a jak veliké byty, jakou čtvereční výměru mají vykazovati atd., pak bych na to rád upozornil, že jest zákon omezen na jeden rok, že však může trvati stavba ne jeden rok, nýbrž, jak poměry naznačují, sto a více let, a bylo by přímo nesmyslno, kdybychom měli zjednávati takové úlevy stavební, jež by nám ještě sto let na to připamatovávaly, že byli kdysi lidé ve státě, ve sboru zákonodárném, již způsobili stav takový, jenž by nás učinil ještě po staletí směšnými pro naši zaostalost. To, myslím, neměli bychom činiti; nesmíme se vydávati budoucnosti v posměch. Co to znamená. chceme-li stavěti byty ve výměře 35 m2, skládající se z kuchyně. pokoje a příslušenství? Představil-li sobě již někdo, jak vypadá byt o jednom pokoji a kuchyni ve výměře 35 m2? Představte si pokoj 4. 50 m široký a 5 m dlouhý. Co tam můžete postaviti? A tyto pokoje jsou myšleny pro dělníky a rodiny dělnické. Postavíte tam dvě postele, jeden stůl, čtyři židle. Chcete míti dvě skříně, snad dvě okna, jedny nebo dvoje dvéře. Prosím vás, jak možno v takovém pokoji bydleti, kde chcete, aby se rodina zdržovala? A pak kuchyně, jež má býti hned 15 nebo 16 m2 veliká. Postavte tam kamna, stůl k vaření a skříň na nádobí, postavte tam, čeho jest k tomu třeba, pak dvéře a okna a máte kuchyň, v níž se pak nemůžete otočiti; a při tom nutno uvážiti, že musí právě kuchyně býti místem, kde se má dělník zdržovati, neboť v zimě není dělníkům možno také pokoj vytápěti. Utvoříte tudíž něco, co není ani praktické ani upotřebitelné. Myslí se ovšem, že pro dělníka je i to nejhorší ještě dosti dobré. Nesmíte však zapomínati, že bychom právě my tu na druhé straně mnoho k tomu spolupřispívali, abychom po stránce hygienické a zdravotní k tomu působili, aby byl zdravotní stav, jenž jest již nyní tak bídný a špatný, právě při pracujícím obyvatelstvu ještě stlačován následkem špatných bytů.

Co však čteme v § 56, jest již vrcholem všeho, co lze poskytnouti: že jest totiž přípustno zřizovati v koupelnách současně kloset. Kdo si chce učiniti o tom představu, ať se jen na to podívá po stránce praktické. Nechci se tím blíže zabývati, vedlo by to příliš daleko a sesměšnil bych příliš vysoký senát, kdybych se pustil do podrobností, jak by to vlastně prakticky vypadalo. Mohu. si sice představiti, že by se dal kloset uvésti s koupelnou v blízké spojení, oddělí-li se snad stěnou s dveřmi. Ale že se má kloset postaviti přímo do koupelny, nemohu si představiti a musím říci, že by to as byl hodně zaostalý architekt, jenž by připadl na tak šílenou myšlenku, postaviti do koupelny kloset, všem domácím lidem přístupný, takže by pak, sedí-li někdo v koupeli, druhý by používal klosetu. To by si mohl vskutku představiti někdo, kdyby žil v hodně zaostalém státě, jaký si nelze ani představiti. Ježto však myslíme - a na to bude činiti Československá republika nárok - že jsme již ve státě moderním a pokročilém, nemohu sobě mysliti, že tato věta zůstane, jak jest. Činil bych tudíž návrh, že lze sice obé spojiti, ale že to má býti odděleno stěnou, třebas pouze rabicovkou. Jinak bych se nemohl pro to rozehřáti.

V zákoně se však také praví, jak se mají opatřiti prostředky: výpůjčkou losovou. Bylo již na to poukazováno, jak to vlastně bude působiti. Nejsme povšechně pro takové hříčky a též já jsem toho názoru, mají-li se peníze takovýmto způsobem opatřiti, že má to pozadí velmi nemravné. Chcete se zde dovolávati nejnižších pudů lidských, aby se totiž kupovaly losy, a tím má se povznésti činnost stavební.

Přes to vše chceme hlasovati pro zákon, ježto lepšího nemáme, a ač nebyl. brán zřetel na námitky, doporučoval bych přece, aby se dal vysoký senát při hlasování vésti přesvědčením, že jest ještě na tomto zákoně opraviti, co se opraviti dá, a že se nemá ukazovati světu, jak zaostalí byli lidé i v československé vládě. (Souhlas německých senátorů. )