Tisk 1108|5.

Odpověď

ministra financí

na interpelaci senátora Felixe Časného a soudr.

v záležitosti nízké výměry pozemkové daně u severomoravských velkostatků (č. tisku 922).

Neutěšené finanční postavení obcí je ministerstvu financí dobře známo a ministerstvo snažilo se také - pokud poměry dovolovaly - nápravu zjednati.

Co se týče návrhu, aby byly hledány nové zdroje veřejných příjmů v přiměřeném zdanění vysokých výtěžků lesního hospodaření, dlužno poukázati k tomu, že výnos lesů byl postižen válečnými přirážkami ku dani pozemkové, které pro rok 1921 stanoveny byly zákony z 12./8. 1921, čís. 331 a 332 Sb. z. a n., u lesů na 600%, tedy o 200% výše nežli u zahrad a vinic, a o 400% výše než u ostatní půdy, že z půdy lesní stanoveny byly pro rok 1920 případně pro léta 1921 a 1922 zvláštní příspěvky na úhradu cen mlýnských výrobků a na opatření strojených hnojiv ve výši dvojnásobného katastrálního výnosu, dále že též přirážky autonomních korporací k dani pozemkové z lesů značně byly zvýšeny jakož i že zisk z lesního hospodářství docílený zachycen jest mimo to také plným obnosem při dani z příjmu tak, že daňové zatížení lesů i při poměrně nepatrném základu daně pozemkové je již dosti vysoké.

Katastrální výnos, který slouží za podklad daně pozemkové, jest ovšem stanoven u lesů poměrně nízko oproti ostatní půdě. Nesmí však zase při tom býti přehlíženo, že daň pozemková platí se na tomto pevně stanoveném základě po celá období lesního hospodaření bez ohledu na to, zda-li lesní majetek v jednotlivém roce skutečně nějakého výnosu poskytl čiti nic.

Změny v ocenění katastrálního výnosu při lesích nelze provésti bez celkové úpravy katastru daně pozemkové. Úprava taková vyžadovala by práce mnohaleté a výloh neobyčejně vysokých. Na podobné zásadní změny podkladu daně pozemkové prozatím nelze vzhledem k neustáleným hospodářským poměrům pomýšleti a bude nutno otázku tuto řešiti v rámci celého systému daňového při případné reorganisaci daně pozemkové vůbec.

Při celkové nové úpravě daňového systemu bude také uvažováno případné zatížení lesního hospodaření daní výdělkovou, od které vzhledem ku ustanovení § 2., odst. 3. zákona o osobních daních jest dosud lesní hospodářství i s vedlejšími svými podniky (pily atd.) osvobozeno.

Konečně poukazují na to, že není také vyloučeno, aby se obcím - podobně, jako stalo se již u přirážek zemských - povolovaly pro přechodnou dobu diferencované vyšší přirážky k dani pozemkové z lesů, čímž také výnos lesní půdy byl by intensivnějším způsobem využitkován pro opatření finančních prostředků pro obce.

 

V Praze, dne 4. listopadu 1921.

 

Aug. Novák v. r.,
ministr financí.

Tisk 1108|6.

Původní znění.

Odpověď

ministra školství a národní osvěty a ministra vnitra

na interpelaci senátorů dra Wiechowskiho, dra Hellera a soudruhů

ve příčině neudržitelných poměrů na německých universitních klinikách, jež umístěny jsou v zemských ústavech (č. tisku 930).

Stížnosti obsažené v interpelaci byly rovněž předmětem několika podání, předložených ministerstvu školství a národní osvěty. Jazykový spor, který zvláště na německé psychiatrické klinice se přiostřil, vznikl následkem usnesení zemského správního výboru v Praze, upravujícího úřadování v zemských ústavech; na základě jeho bylo přikázáno, aby kliniky v písemném styku se zemskými orgány, tudíž i ředitelstvím zemského ústavu, užívaly státního jazyka. Zemský správní výbor je toho názoru, že platným jazykovým zákonem ze dne 29. února 1920, č. 722 Sb. z. a n. byly zrušeny starší jazykové předpisy regulativu o poměru psychiatrických klinik v zemském ústavu choromyslných a že zásada tato neodporuje §u 5 jazykového zákona, kterýž pouze zajišťuje, že se kliniky ve své vnitřní správě mohou spravovati vlastním jazykem. Ředitelství ústavu v důsledku tom odmítalo německé přípisy německé kliniky psychiatrické. Tím vznikla řada obtíží, z nichž však většina úsilím školské správy byla prozatím tak upravena, že jimi nemocní na klinice netrpí. Zároveň vede se vyjednávání mezi ministerstvem školství a národní osvěty a ministerstvem vnitra za tím účelem, aby jazykové poměry na řečených klinikách byly upraveny způsobem zákonu vyhovujícím aspoň do té doby, než bude vydáno prováděcí nařízení k zákonu ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n.

Další stížnosti v interpelaci uvedené a týkající se umístění počtu pacientů na německé psychiatrické klinice jsou už data staršího a v poslední době se neopakují. Ředitelství ústavu choromyslných proti stížnostem těm hájilo se, vytýkajíc, že německá psychiatrická klinika v poměru k české psychiatrické klinice zkrácena nebyla, nýbrž že má stejnou výměru plošnou jako klinika česká.

Nařízení, upravující oznámení o zhoršení stavu nemocných jejich příbuzným, bylo vydáno již v prosinci minulého roku z ohledu úsporných a platí všeobecně pro celý ústav, nikoliv pouze pro německou kliniku; nelze tudíž v nařízení tomto spatřovati osten proti německé psychiatrické klinice.

Stížnosti, že lékaři ústavní byli činěni zodpovědnými za poškození inventárních předmětů, byly ministerstvu školství a národní osvěty předneseny ve dvou případech, aniž ve stížnostech bylo prokázáno, že poškození oněch předmětů bylo pouze náhodné a nezaviněné. Při nynější drahotě veškerých inventárních potřeb je zajisté přirozeno, že ředitelství se snaží škody omeziti na míru nejmenší a přiměti personál, aby šetrněji a opatrněji než snad dříve zacházel s inventářem. Tím se podstatně mohou snížiti náklady provozovací a proto tuto snahu možno jen schvalovati. K náhradě škod skutečně nezaviněných není ovšem personál zavázán. Proto ani opatření toto nelze zajisté vykládati jako hrot namířený proti německé psychiatrické klinice.

Jak patrno, různé tyto neshody administrativního rázu dají se při dobré vůli odstraniti a školská správa doufá, že jejímu úsilí se to podaří.

Poměry na německých klinikách, umístěných v zemských ústavech, přiměly ovšem profesorský sbor lékařské fakulty německé university v Praze, že podal ministerstvu školství a národní osvěty žádost za osamostatnění řečených klinik od ředitelství zemských ústavů, resp. za oddělené jejich umístění. Nehledě však k tomu, že by přeložení řečených klinik ze zemských ústavů vyžadovalo značného nákladu, jak stavebního, tak zařizovacího, takže v dohledné době nelze na to pomýšleti, naráží i administrativní osamostatnění těchto klinik při ponechání jich v zemských ústavech na četné, těžko překonatelné obtíže technické, spojené rovněž s velikým nákladem finančním. Nadto hledíc k tomu, že provedením župního zřízení zemské ústavy budou patrně převzaty do správy státní a že potom bude možno poměry německých klinik upraviti tímtéž způsobem, jako tomu jest ve všeobecné nemocnici v Praze, lze právem pochybovati o účelnosti takového opatření.

 

V Praze, dne 15. lisopadu 1921.

 

Černý v. r.,
ministr vnitra.

Dr Šrobár v. r.,
ministr školství a národní osvěty.

 

Překlad.

Antwort.

des Ministers für Schulwesen und Volkskultur sowie des Ministers des Innern

 auf die Interpellation der Senatoren Dr. Wiechowski, Dr. Heller und Genossen

betreffend die unhaltbaren Zustände an den in den Landesanstalten untergebrachten deutschen Universitätskliniken (Druck Nr. 930).

Die in der Interpellation enthaltenen Beschwerden bildeten auch den Gegenstand einiger dem Ministerium für Schulwesen und Volkskultur vorgelegten Eingaben. Der Sprachenstreit, welcher sich insbesondere auf der deutschen psychiatrischen Klinik zugespitzt hat, entstand infolge eines Beschlusses des Landesverwaltungsausschusses in Prag, welcher die Amtierung in den Landesanstalten regelt; auf Grund desselben wurde angeordnet, dass die Kliniken im schriftlichen Verkehre mit den Landesorganen, somit auch mit der Direktion der Landesanstalt die Staatssprache anzuwenden haben. Der Landesverwaltungsausschuss ist der Ansicht, dass durch das geltende Sprachengesetz vom 29. Feber 1920, Nr. 122 S. d. G. u. V. die älteren Sprachenvorschriften des Regulativs betreffend das Verhältnis der psychiatrischen Kliniken in der Landesirrenaustalt aufgehoben wurden, und dass dieser Grundsatz im keinen Widerspruche zum § 5 des Sprachengesetzes steht, welcher bloss statuirt, dass die Kliniken in ihrer inneren Verwaltung in ihrer eigenen Sprache verwattet werden können. Die Anstaltsdirektion hat infolgedessen die deutschen Zuschriften der deutschen psychiatrischen Klinik abgewiesen. Hiedurch entstand eine Reihe von Schwierigkeiten, deren Mehrzahl jedoch durch das Bestreben der Unterrichtsverwaltung vorläufig in der Weise geregelt wurde, dass die Patienten auf der Klinik dadurch nicht zu leiden haben. Es werden gleichzeitig zwischen dem Ministerium für Schulwesen und Volkskultnr und dem Ministerium des.Innern Verhandlungen zu dem Behufe gepflogen, um die sprachlichen Verhältnisse auf den besagten Kliniken in einer dem Gesetze entspreehenden Weise zumindest bis zu dem Zeitpunkte zu regeln, befor die Durchführungsvorschrift zum Gesetze vom 29. Feber 1920, Nr. 122 S. d. G. u. V. herausgegeben werden wird.

Die weiteren, in der Interpellation enthaltenen und die Anzahl der in der deutschen psychiatrischen Klinik unterzubringen Patienten betreffenden Beschwerden sind bereits älteren Datums und werden in der letzteren Zeit nicht wiederholt. Die Direktion der Irrenanstalt verteidigte sich gegen diese Beschwerden indem sie hervorhob, dass die deutsche psychiatrische Klinik im Verhältnisse zur čechischen psychiatrischen Klinik nicht verkürzt wurde, sondern dass die erstere das gleiche Flächenausmass wie die čechische Klinik aufweist.

Die Anordnung, welche die Mitteilungen über.Zustandsverschlimmerungen von Patienten an deren Angehörige regelt, wurde bereits im Dezember v. J. aus Ersparungsrücksichten getroffen und gilt diesetbe allgemein für die ganze Anstalt, keineswegs bloss für die deutsche Klinik; es kann daher in dieser Anordnung kein Stachl gegen die deutsche psychiatrische Klinik erblickt werden.

Beschwerden des Inhalts, dass die Anstaltsärzte für die Beschädidung von Inventargegenständen verantwortlich gemacht wurden, wurden dem Ministerium für Schulwesen und Volkskuttur in zwei Fällen vorgebracht, ohne dass in den Beschwerden nachgewiesen wurden wäre, dass die Beschädigung jener Gegenstände eine bloss zufällige. und unverschuldete war. Bei der gegenwärtigen Teuerung des gesamten Inventarbedarfes ist es wohl natürlich, dass die Direktion bestrebt ist die Schäden auf das Mindesausmass zu beschränken und das Personal dazu zu bewegen, mit dem Inventare schonender und vorsichtiger umzugehen als dies vielleicht früher der Fall war. Hiedurch können die Betriebskosten wesentlich herabgesetzt werden und kann daher dieses Bestreben bloss gutgeheisen werden. Zu einem Ersatze von tatsächlich unverschuldeten Schäden wird das Personal selbstredend nicht herangezogen. Aus diesem Grunde vermag auch diese Verfügung gewiss keineswegs als eine gegen die deutsche psychiatrische Klinik gerichtete Massnahme ausgelegt werden.

Wie ersichtlich, lassen sich diese verschiedenen Differenzen administrativer Natur bei gutem Willen beseitigen und die Unterrichtsverwaltung hegt die Hoffnung, dass dies ihrem Bestreben gelingen wird.

Die Zustände an den in den Landesansfalten untergebrachten deutschen Kliniken veranlassten allerdings das Professorenkollegium der medizinischen Fakultät der deutschen Universität in Prag, beim Ministerium für Schulwesen und Volkskultur ein Gesuch um Abtrennung der genannten Kliniken von der Direktion der Landesanstalten resp. um deren abgesonderte Unterbringung einzubringen. Jedoch abgesehen davon, dass die Verlegung der genannten Kliniken ausserhalb der Landesanstalten bedeutende Bau- als auch Einrichtungskosten erfordern würde, sodass in absehbarer Zeit nicht daran zu denken ist, stösst auch die administrative Absonderung dieser Kliniken bei deren Belassung in den Landesanstalten auf zahlreiche, schwer zu überwindende technische und gleichfalls mit grossern finanziellen Aufwande verbundene Schwierigkeiten. Überdies, kann die Zweckmässigkeit einer derartigen Verfügung mit Recht in Zweifel gezogen werden, und zmar mit Rücksicht darauf, dass bei der Durchführung der Gauordnung die Landesanstalten offenbar in die Staatsverwaltung übernommen werden und dass sich dann die Möglichkeit ergeben wird, die Verhältnisse der deutschen Kliniken auf gleiche Weise zu regeln, wie dies im allgemeinen Krankenhause in Prag der Fall ist.

 

Prag, am 15. November 1921.

 

Černý m. p.,
Minister des Innern.

Dr. Šrobár m. p.,
Minister für Schulwesen und Volkskultur.

Tisk 1108|7.

Odpověď

ministra vnitra a ministra národní obrany

na interpelaci senátora Č. Josefa Lisýho a spol.

ohledně zákazu průvodu českého občanstva a čsl. vojska k hrobu zastřelených československých vojínů v Jihlavě (č. tisku 843).

Místní organisace československé strany socialistické v Jihlavě měla v úmyslu společně s vojskem a Sokolstvem uspořádati dne 23. června 1921, ve výroční to den usmrcení 2 vojínů při výtržnostech po německé oslavě slunovratu roku 1920 průvod městem, položiti na místech, kde vojíni padli věnce, a na hřbitově vykonati smuteční slavnost.

Městská rada v Jihlavě byla toho mínění, že vzhledem k místním poměrům veřejný průvod mohl by zavdati příčinu k porušení pracně zjednaného klidu ve městě a proto průvod městem zakázala, smuteční slavnosti na hřbitově nekladla však překážek. Proti zákazu průvodu nepodali pořadatelé opravných prostředků, nýbrž rozhodnutí městské rady vzal předseda místní organisace čsl. strany socialistické na vědomí podotknuv, že průvod vzhledem na náladu obyvatelstva konán nebude a že obecenstvo bude vyzváno, aby k slavnosti na hřbitově se dostavilo ojediněle.

Starosta Jihlavské tělocvičné jednoty Sokol oznámil, že pouze dvoučlenná deputace Sokolská v kroji položí toho dne odpoledne na hrob usmrcených vojínů věnec.

Tvrzení, že květiny položené na místa, kde vojíni padli, byly z rozkazu magistrátu policií odstraněny, neshoduje se se skutečností; květiny dle konaného šetření zůstaly na místě a policie, chtíc zabrániti jakémukoliv znepokojení, nedovolila je odstraniti ani tenkráte, když již byly uschly a děti počaly je roznášeti.

Zemské vojenské velitelství v Brně zakázalo dne 20. června 1921 účast vojska při eventuelních projevech, jež bylo možno očekávati, když průvod městem nebyl povolen; důsledkem toho učinilo místní velitelství v Jihlavě potřebná opatření. Zemské vojenské velitelství v Brně nemělo vědomosti o tom, že deputace 26. pěšího pluku z Báňské Šťávnice má v úmyslu do Jihlavy přijeti ke hrobu svého usmrceného druha a proto ničeho nezařizovalo. Věc se měla takto:

Pěší pluk č. 26 oznámil do Jihlavy příjezd deputace a žádal písemně o obstarání věnce. Když deputace ještě ani v poledne dne 23. června v Jihlavě nebyla a bylo tudíž pochybno, zda vůbec přijede, byl věnec dopraven na hřbitov. Dvoučlenná deputace přijela až o 4. hod. odpolední, a odebrala se sama (nikoliv za dozoru místních vojínů) na hřbitov navštívit hrob svého usmrceného druha, vrátila se na večeři a nocleh do kasáren a teprve druhého dne po obědě odjela.

Za vylíčeného stavu věci neshledává ani civilní ani vojenská správa příčiny k nějakému opatření.

V Praze, dne 15. listopadu 1921.

Udržal v. r.,
ministr národní obrany.

Černý v. r.,
ministr vnitra.