Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1921.

I. volební období.

4. zasedání.

Tisk 1169-1169/4.

Původní znění.

Odpověď

vlády

na interpelaci senátorů dr. Hellera, Niessnera a druhů,

ohledně činnosti Státního pozemkového úřadu (číslo tisku 1038).

Zákonem záborovým ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n. neodnímá se majiteli a nepřechází na stát vlastnictví zabraných objektů, nýbrž obmezuje se pouze disposiční právo vlastníkovo v určitých směrech a Státní pozemkový úřad nemůže tudíž zabraný majetek bez dalšího přidělovati osobám třetím dříve, než dotyčný objekt bude převzat státem po rozumu zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n.

Přídělové řízení na převzatých nemovitostech provádějí na místě samém t. zv. přídělové komisariáty, u nichž uchazeči o půdu mají podávati žádosti, na což Státní pozemkový úřad již několikráte upozornil ve svém věstníku úředním a denním tisku.

Docházejí-li tedy Státního pozemkového úřadu žádosti za přiděl půdy zabraného, avšak státem dosud nepřevzatého majetku pozemkového, nelze jinak než žadatele odkázati na dobu, až požadovaný objekt bude státem převzat a přídělové řízení na něm zahájeno.

Aby pak co nejdříve mohlo býti vyhověno aspoň nejnaléhavější potřebě uchazečů o půdu, provádí Státní pozemkový úřad zvláštní akci přídělovou, totiž příděl půdy k účelům stavebním (akce S) a příděl zemědělské půdy rozptýlené (akce R) po rozumu usnesení správního výboru Státního pozemkového úřadu ze dne 9. září 1920.

V interpelaci zmíněné žádosti tělocvičné jednoty >Sokol< v Proboštově a sportovního klubu >Hvězda< v Trnovanech podány byly podle všeobecných vyhlášek Státního pozemkového úřadu a staly se předmětem příslušného řízení.

Vedení těchto akcí na místě samém svěřil Státní pozemkový úřad odborným poradcům, ustanoveným při okresních správách politických, kteří došlé žádosti vyšetřují a po dobrozdání poradních sborů předkládají s příslušným návrhem obvodovým úřadovnám Státního pozemkového úřadu k rozhodnutí.

Odborní poradci jsou zmocněni jmenovati si pro každý poradní sbor své zástupce, kteří řídí jednání poradního sboru v nepřítomnosti odborného poradce a mohou vykonávati určité funkce administrativní, poradcem jim svěřené.

Státní pozemkový úřad nevydal žádného nařízení, koho odborní poradci mají jmenovati svým zástupcem, zejména nenařídil, že mají jimi býti čeští učitelé, nýbrž ponechal odborným poradcům samým, aby svého zástupce jmenovali z osob nestranných, jež nejsou na přídělové akci přímo interesovány. Není tedy nijak vyloučeno, aby zástupci odborných poradců mohli býti učitelé.

Zástupce odborného poradce nemá žádného vlivu na řízení samo, zejména nemůže činiti žádných návrhů na vyřízení došlých žádostí a zůstává pouhým pomocníkem odborného poradce, aby úkoly tomuto svěřené v zájmu urychleného provádění příslušného řízení pokud možno nejdříve byly vyřízeny.

Ježto z uvedeného vysvítá, že Státní pozemkový úřad prováděje pozemkovou reformu dbá zákonů a nařízení vydaných o pozemkové reformě a nepočíná si stranicky, neshledává vláda důvodu k nějakému opatření.

V Praze, dne 15. listopadu 1921.

Dr. Beneš v. r.,
předseda vlády.

Překlad.

Antwort

der Regierung

Interpellation der Senatoren Dr. Heller, Niessner und Genossen betreffend die Tätigkeit des Bodenamtes. (Druck Nr. 1038.)

Durch das Beschlagnahmegesetz vom 16. April 1919, Nr. 215 S. d. G. u. V. wird dem Eigentümer das Eigentum der beschlagnahmten Objekte nicht entzogen und übergeht dasselbe nicht auf den Staat, sondern es wird bloß das Dispositionsrecht des Eigentümers in gewisser Beziehung eingeschränkt und das Staatliche Bodenamt kann daher das beschlagnahmte Eigentum dritten Personen ohneweiters nicht früher zuteilen, bevor das bezügliche Objekt im Sinne des Gesetzes vom 8. April 1920, Nr. 329 S. d. G. u. V. vom Staate übernommen wurde.

Das Zuteilungsverfahren hinsichtlich der übernommenen Immobilien vollziehen an Ort und Stelle die sogenannten Zuteilungs-Kommisariate, bei welchen die Bewerber um Grund und Boden ihre Gesuche einzubringen haben, auf welchen Umstand das Staatliche Bodenamt schon einigemal, in seinem Amtsblatte sowie in der Tagespresse aufmerksam machte.

Wenn daher beim Staatlichen Bodenamte Gesuche um Zuteilung von Grundstücken aus dem beschlagnahmten, vom Staate jedoch bisher nicht übernommenen Grundbesitze einlangen, so erübrigt nichts anderes als den Gesuchsteller auf einen Zeitpunkt zu verweisen, bis das beanspruchte Objekt durch den Staat übernommen und das Zuteilungsverfahren bezüglich desselben in Angriff genommen sein wird.

Um jedoch zumindest dem drilnglichsten Bedürfnisse der Bewerber um Grund und Boden ehetunlichst entsprechen zu können, gelangt seitens des Staatlichen Bodenamtes eine besondere Zuteilungsaktion zur Durchführung, nähmlich die Zuteilung von Grundstücken für Bauzwecke (Aktion S) und die Zuteilung des verstreuten landwirtschaftlichen Bodens (Aktion R) im Sinne des Verwaltungsausschuß-Beschlußes des Staatlichen Bodenamtes vom 9. September 1920.

Die in der Interpellation erwähnten Gesuche des Turnvereines >Sokol< in Probstau und des Sportklubs >Hvězda< in Turn wurden im Sinne der allgemeinen Kundmachungen des Staatlichen Bodenamtes eingebracht und zum Gegenstande der kompetenten Amtshandlung gemacht.

Die Leitung dieser Aktionen an Ort und Stelle wurde vom Staatlichen Bodenamte den bei den politischen Bezirksverwaltungen bestellten Fachberatern übertragen, welche die einlangenden Gesuche einer Prüfung zu unterziehen und nach erfolgter Begutachtung seitens der Beraterkollegien mit einem entsprechenden Antrage den Distriktsstellen des Staatlichen Bodenamtes zur Entscheidung vorzulegen haben.

Die Fachberater sind ermächtigt für jedes Beraterkollegium ihre Vertreter zu ernennen, welche die Verhandlungen des Beraterkollegiums in Abwesenheit des Fachberaters zu leiten haben und bestimmte ihnen vom Berater anvertraute administrative Funktionen ausüben dürfen.

Das Staatliche Bodenamt hat keine Anordnung erlassen, wen die Fachberater zu ihren Stellvertretern zu ernennen haben, insbesondere hat dasselbe nicht angeordnet, daß dies čechische Lehrer sein sollen, es hat vielmehr den Fachberatern selbst überlassen, ihre Vertreter aus den Reihen unparteiischer, an der Zuteilungsaktion direkt nicht interessierter Personen zu erkennen. Es ist daher keineswegs ausgeschlossen, daß Lehrer Vertreter der Fachberater sein könnten.

Der Vertreter des Fachberaters hat keinerlei Einfluß auf das Verfahren selbst, insbesondere kann derselbe keine Anträge auf die Erledigung der eingelangten Gesuche stellen, und bleibt derselbe ein bloßer Gehilfe des Fachberaters, damit die demselben anvertrauten Aufgaben im Interesse einer beschleunigten Durchführung des bezüglichen Verfahrens ehetunlichst erledigt werden.

Nachdem aus dem Angeführten hervorgeht, daß das Staatliche Bodenamt bei der Durchführung der Bodenreform die Bodenreform-Gesetze und Verordnungen beachtet und nicht parteiisch vorgeht, findet die Regierung keinen Anlaß zu irgendwelchen Verfügungen.

Prag, am 15. November 1921.

Dr. Beneš m. p.,
Ministerpräsident.

 

Tisk 1169/1.

Původní znění.

Odpověď

vlády

na interpelaci senátorů dr Spiegela, dr Ledebur-Wichelna a soudruhů ve věci uvedení československo-francouzské obchodní úmluvy v platnost. (Tisk 747).

Podle článku 20. obchodní úmluvy mezi Československem a Francií tato úmluva vstupuje v platnost ihned s výhradou ratifikace parlamentů obou smluvních stran. Úmluva byla podepsána dne 4. listopadu 1920 a bylo zároveň smluveno, že v obou smluvních státech bude uvedena v působnost nařízeními vládními na základě příslušných zmocňovacích zákonů. Při tom byl hlavní důraz kladen na tu okolnost, aby uvedení úmluvy v působnost stalo se se strany obou smluvních států současně.

Ježto se strany francouzské vyskytly se závady, aby úmluva byla uvedena v působnost ihned, jak bylo původně zamýšleno, shodly se obě vlády, francouzská i československá po výměně názorů na tom, aby se tak stalo začátkem května běžícího roku.

Se strany československé stalo se to nařízením vlády republiky Československé ze dne 14. ledna 1921, č. 177 Sb. z. a n., vyhlášeným dne 2. května 1921, jež podle svého § 2 nabývá platnosti dnem vyhlášení.

Je tudíž možno používati úmluvy obchodní s Francií, počínajíc dnem 2. května 1921.

V citovaném článku 20. Úmluvy byla delegátem československým, ku podpisu úmluvy zmocněným, výslovně vyhrazena ratifikace úmluvy.

Podle textu >sous réserve de la ratification par les Parlaments des Hautes Parties Contractantes<, jest zřejmo, že byla zachována co do ratifikačního aktu, zejména také co do práv § 64 ad 1. ústavní listiny vyhražených Národnímu shromáždění, všechna práva presidenta republiky a Národního shromáždění. Týž článek praví, že ustanovení této úmluvy bude se moci používati (sera appliquée) ihned (immédiatement). Tím chce se říci, a to ve shodě s konstantní praxí mezinárodní, pouze tolik, že obě vlády uznávají souhlasně nutnost, aby s praktikováním ustanovení smluvních započato bylo ihned. Není tím však řečeno nic dalšího o způsobu, jakých kroků podle vnitrostátního zákonodárství států smluvních jest používati, aby mohlo býti započato s používáním smluvních ustanovení ještě před ratifikací úmluvy.

Z uvedeného jest vidno, že v daném případě nemůže býti řeči o obcházení ústavních činitelů v § 64 ústavní listiny jmenovaných a že zmocnění, v jehož rámci jednal československý zmocněnec při podpisu úmluvy, nebylo rozporu s ústavní listinou.

Formu právní pro bezprostřední používání úmluvy podle ustanovení jejího článku 20. poskytl zmocňovací zákon ze dne 25. listopadu 1919, čís. 637 Sb. z. a n. Zákon tento zmocňuje vládu, aby uváděla zatímně v platnost obchodní smlouvy s cizími státy, pokud se jimi obchodní a dopravní styky upravují na základě největších výhod. Interpelanti zcela všeobecně uvádějí, že úmluva s Francií odporuje podmínkám §u 2 tohoto zákona. Tento § uvádí jako podmínku, aby šlo o smlouvu uzavřenou během roku 1919 a 1920. Tato podmínka jest splněna, ježto francouzsko-československá úmluva byla podepsána dne 4. listopadu 1920. Dále se žádá, aby výhody celní s naší strany cizím státům povolované zpravidla nepřesahovaly výhod, podle stavu ze dne 1. července 1914 cizině dřívějším smluvním tarifem rakousko-uherským poskytovaných, anebo nižších celních sazeb autonomních, podle platného stavu celního pro československé celní území, ten který čas cestou nařizovací stanoveného na základě zákona ze dne 20. února 1919, čís. 97 Sb. z. a n. V případě potřeby může však vláda v zatímních úmluvách s cizími státy upravovati celní poměry i dalším snížením těchto sazeb.

Úmluva s Francií vyhovuje i této podmínce, neboť v zásadě neposkytuje Francii vyšších výhod, nežli jaké dopouští citované ustanovení §u 2, a mimo to byla myšlena jako úmluva přechodná, uzavřená s ohledem na přechodný režim hospodářský nyní v obou smluvních zemích panující. To vyplývá z úvodu úmluvy, kde se praví: >conclure une convention commerciale appropriée au regime transitoire actuellement en vigueur dans (leurs) pays<.

Nelze tudíž, jak patrno, mluviti o tom, že by byl porušen § 2 zmocňovacího zákona č. 637 z roku 1919.

Interpelanti tvrdí dále, že zákon tento odporuje § 64 ústavní listiny a že byl tudíž článek IX. uvozovacího zákona k ústavní listině zrušen.

Také po této stránce nevidí vláda rozporu mezi ústavní listinou a citovaným zákonem, ježto zákon tento výslovně v § 1 zmocňuje vládu, aby pouze prozatímně uváděla v platnost obchodní smlouvy tam blíže kvalifikované, a § 3 nařizuje, aby smlouvy podle § 1 a 2 zatímně v platnost uvedené byly ihned předloženy ústavnímu vyřízení pro konečné schválení. Nejsou tudíž tímto zákonem vůbec dotčena práva presidenta republiky a Národního shromáždění v § 64 ústavní listiny stanovená; tím méně jsou tedy ustanovení zmocňovacího zákona v rozporu s ústavní listinou a nemohla býti tudíž článkem IX. uvozovacího zákona k ústavní listině zrušena.

Vedle toho možno uvésti dále, že podobné zmocňovací zákony byly obvyklé nejen v dřívějším Rakousku (Pitamic: Die parlamentarische Mitwirkung bei Staatsverirägen in Österreich, str. 57), nýbrž jsou obvyklé i v jiných státech, kde ústavní spolupůsobení parlamentu při smlouvách mezinárodních vůbec a obchodních zvláště jest upraveno v podstatě shodně jako v naší ústavní listině. Podle znění § 64 číslo 1. ústavní listiny nelze pokládati za vyloučeno, aby Národní shromáždění projevilo souhlas s určitým druhem smluv mezinárodních předem, tím spíše, děje-li se tak jako v tomto případě, formou zmocňovacího zákona, stanoví-li se dále přesné hranice pro zmocnění vlády, zmocňuje-li se vláda jen k úmluvě prozatímní a vyhradí-li si konečně schválení parlament sám. S hlediska účelnosti dlužno však poukázati, že tento postup bude v zájmu státu a jeho obyvatelstva, odkázaného za dnešních poměrů více než za poměrů normálních na dovoz z ciziny nebo na vývoz do ní, začasté nezbytně nutný, nemá-li nastati škodlivé vacuum ve stycích mezinárodních. Obchodní úmluva francouzsko-československá byla uzavřena v jazyku francouzském a jedině text francouzský jest při výkladu jejím rozhodující.

Československý text úmluvy uveřejněný ve Sbírce zákonů a nařízení vládním nařízením číslo 177 jest samozřejmě pouhým překladem oficielního textu francouzského. Neoznačení jeho jako překlad bylo zaviněno přehlédnutím při korrektuře. Jest však nutno poukázati k tomu, že celé nařízení č. 177 má charakter prozatímní a že bude nutno úmluvu po jejím konečném schválení a ratifikaci cestou ústavní publikovati znovu, jako řádnou smlouvu státní, při čemž samozřejmě bude československý text označen jako překlad.

Pokud se týče námitky obejití pana presidenta republiky při signatuře smlouvy plukovníkem Fierlingerem, nutno prohlásiti, že jmenovaný podepsal smlouvu na základě řádně vyhotovené plné moci, podepsané panem presidentem republiky a kontrasignované ministrem zahraničních věcí dr. Benešem, obsahující v obvyklé formě zmocnění jmenovaného, aby uzavřel se zástupci vlády francouzské obchodní konvenci. Tato plná moc byla při podepsání smlouvy, t. j. 4. listopadu 1920 odevzdána francouzskému ministerstvu zahraničních věcí v Paříži.

V Praze, dne 22. listopadu 1921.

Dr Beneš v. r.,
předseda vlády a ministr zahraničních věcí.

Černý, v. r.,
ministr vnitra.

Překlad.

Antwort

der Regierung

auf die Interpellation der Senatoren Dr. Spiegel, Dr. Ledebur-Wicheln und Genossen

betreffend die Inkraftsetzung des čechoslovakisch-französischen Handelsvertrages. (Druck Nr. 747.)

Gemäß Artikel 20. des Handelsvertrages zwischen der Čechoslovakei und Frankreich tritt dieser Vertrag unverzüglich unter Vorbehalt der Ratifikation durch die Parlamente der beiden vertragsschließenden Parteien in Kraft. Der Vertrag wurde am 4. November 1920 unterzeichnet und es wurde zugleich vereinbart, daß derselbe in beiden vertragsschließenden Staaten durch Regierungsverordnungen aufgrund der bezüglichen Ermächtigungsgesetze in Wirksamkeit treten wird. Hiebei wurde das Hauptgewicht auf den Umstand gelegt, daß die Inkraftsetzung des Vertrages seitens beider vertragsschließenden Staaten gleichzeitig zu erfolgen habe.

Nachdem französischerseits bezüglich der ursprünglich beabsichtigten unverzüglichen Inkraftsetzung des Vertrages Hindernisse zu Tage getreten sind, kamen die beiden Regierungen, die französische als auch die čechoslovakische, nach Austausch der Meinungen darin überein, daß dies anfangs Mai laufenden Jahres zu erfolgen habe.

Von čechoslovakischer Seite erfolgte dies durch die am 2. Mai 1921 kundgemachte Verordnung der Regierung der Čechoslovakischen Republik vom 14. Jänner 1921, Nr. 177 S. d. G. u. V., welche Verordnung laut § 2 mit dem Tage der Kundmachung in Kraft tritt.

Die Anwendung des Handelsübereinkommens mit Frankreich ist daher vom 2. Mai 1921 angefangen möglich.

In dem zitierten Artikel 20 des Übereinkommens wurde, seitens des zur Unterschrift des Übereinkommens ermächtigten čechoslovakischen Delegierten ausdrücklich die Ratifikation des Übereinkomens vorbehalten.

Aus dem Texte >sous réserve de la ratification par les Parlaments des Hautes Parties Contractantes< ist ersichtlich, daß hinsichtlich des Ratifikationsaktes, insbesondere aber hinsichtlich der gemäß § 64 ad 1. der Verfassungsurkunde der Nationalversammlung vorbehaltenen Rechte sämtliche Rechte des Präsidenten der Republik und der Nationalversammlung gewahrt wurden. Derselbe Artikel besagt, daß dieses Übereinkommen sofort (immédiatement) in Kraft tritt (sera appliquée). Hiemit will, und zwar im Einklänge mit der konstanten internationalen Praxis, bloß soviel gesagt werden, daß beide Regierungen übereinstimmend die Notwendigkeit anerkennen, mit der Praktizierung der Vertragsbestimmungen sofort zu beginnen. Hiedurch ist jedoch nichts weiteres über die Art und Weise gesagt, welche Schritte nach der innerstaatlichen Gesetzgebung der vertragsschließenden Staaten anzuwenden sind, um mit der Anwendung der Vertragsbestimmungen noch vor der Ratifikation des Übereinkommens beginnen zu können.

Aus dem Angeführten ist ersichtlich, daß in dem gegebenen Falle von einer Umgehung der im § 64 der Verfassungsurkunde genannten verfassungsmäßigen Faktoren keine Rede sein kann und daß die Ermächtigung, in deren Rahmen der čechoslovakische Bevollmächtigte bei der Unterzeichnung des Übereinkommens gehandelt hatte, mit der Verfassungsurkunde in keinem Widerspruche stand.

Die Rechtsform für die sofortige Anwendung des Übereinkommens lieferte gemäß Bestimmung des Artikels 20 desselben das Ermächtigungsgesetz vom 25. November 1919, Nr. 637 Sg. d. G. u. V. Dieses Gesetz ermächtigt die Regierung, mit fremden Staaten abgeschlossene Handelsverträge provisorisch in Kraft zu setzen, sofern durch dieselben die Handels- und Verkehrsbeziehungen auf Grundlage der Meistbegünstigungen geregelt werden. Die Interpellanten erwähnen ganz allgemein, daß das mit Frankreich abgeschlossene Übereinkommen den Bedingungen des § 2 dieses Gesetzes widerspricht. Dieser Paragraph führt als Bedingung an, daß es sich um Verträge handle, die im Laufe der Jahre 1919 und 1920 abgeschlossen wurden. Diese Bedingung erscheint erfüllt, da das französisch-čechoslovakische Übereinkommen am 4. November 1920 unterfertigt wurde. Weiters wird die Forderung gestellt, daß die unsererseits den fremden Staaten gewährten Zollegünstigungen in der Regel die nach dem Stande vom 1. Juli 1914 dem Auslande durch den früheren österreichisch-ungarischen Vertragstarif gewährten. Begünstigungen oder die niedrigeren autonomen Zollsätze nach dem für das čechoslovakische Zollgebiet zur betreffenden Zeit im Verordnungswege aufgrund des Gesetzes vom 20. Feber 1919, Nr. 97 Slg. d. G. u. V. festgesetzten gültigen Zollzustände nicht überschreiten sollen. Im Bedarfsfalle kann jedoch die Regierung in den provisorischen Übereinkommen mit fremden Staaten die Zollverhältnisse auch durch eine weitere Herabsetzung dieser Sätze regeln.

Das mit Frankreich abgeschlossene Übereinkommen entspricht auch dieser Bedingung, denn im Prinzipe gewährt dasselbe Frankreich keine höheren Begünstigungen als solche, welche die zitierte Bestimmung des § 2 zuläßt und war außerdem dieses Übereinkommen als ein vorübergehendes gedacht, welches mit Rücksicht auf das vorübergehende, dermalen in beiden vertragsschließenden Ländern herrschende wirtschaftliche Regime abgeschlossen wurde. Dies geht aus der Einleitung zu dem Übereinkommen hervor, wo es heißt: >conclure une convention commerciale appropriée au regime transitoire actuellement en vigueur dans (leurs) pays<.

Es kann daher, wie ersichtlich, von einer Verletzung des § 2 des Ermächtigungsgesetzes Nr. 637 vom Jahre 1919 keine Rede sein.

Die Interpellanten behaupten weiters, daß dieses Gesetz mit dem § 64 der Verfassungsurkunde im Widerspruche steht und daß daher der Artikel IX des Einführungsgesetzes zur Verfassungsurkunde aufgehoben wurde.

Auch in dieser Hinsicht erblickt die Regierung keine Divergenz zwischen der Verfassungsurkunde und dem zitierten Gesetze, da dieses Gesetz ausdrücklich im § 1 die Regierung zur bloß vorläufigen Inkraftsetzung der daselbst näher qualifizierten Verträge ermächtigt, und im § 3 angeordnet wird, die gemäß § 1 und 2 provisorisch in Kraft gesetzten Verträge sofort zur verfassungsmäßigen Erledigung zwecks endgültiger Genehmigung vorzulegen. Es wurden daher durch dieses Gesetz die im § 64 der Verfassungsurkunde festgesetzten Rechte des Präsidenten der Republik und der Nationalversammlung überhaupt nicht berührt; umsoweniger stehen daher die Bestimmungen des Ermächtigungsgesetzes im Widerspruche mit der Verfassungsurkunde und konnten dieselben daher durch den Artikel IX des Einführungsgesetzes zur Verfassungsurkunde nicht aufgehoben werden.

Außer dem Besagten kann noch weiter angeführt werden, daß ähnliche Ermächtigungsgesetze nicht nur im früheren Österreich üblich waren (Pitamic: Die parlamentarische Mitwirkung bei Staatsverträgen in Österreich, Seite 57), sondern auch in anderen Staaten üblich sind, wo die verfassungsmäßige Mitwirkung des Parlaments bei den internationalen Verträgen überhaupt und bei Handelsverträgen insbesondere im Wesentlichen mit unserer Verfassungsurkunde übereinstimmend geregelt erscheint. Nach dem Wortlaute des § 64, Nr. 1 der Verfassungsurkunde kann nicht als ausgeschlossen angesehen werden, daß die Nationalversammlung ihre Zustimmung zu einer bestimmten Gattung internationaler Verträge im vorhinein zum Ausdrucke bringe, umsomehr, wenn dies, wie in dem vorliegenden Falle in der Form eines Ermächtigungsgesetzes erfolgt, wenn weiters genaue Grenzen für die Ermächtigung der Regierung, festgesetzt werden, wenn die Regierung bloß zu einem provisorischen Vertrage ermächtigt wird und wenn sich schließlich das Parlament selbst die endgültige Genehmigung vorbehalten hat. Vom Standpunkte der Zweckmäßigkeit muß jedoch darauf hingewiesen werden, daß dieser Vorgang im Interesse des Staates und seiner Bevölkerung, welche unter den heutigen Verhältnissen mehr als unter normalen Verhältnissen auf die Einfuhr aus dem Auslande oder auf die Ausfuhr in dasselbe angewiesen ist, mitunter oft unumgänglich notwendig sein wird, falls kein schädliches Vacuum in den internationalen Beziehungen eintreten soll. Das französisch-čechoslovakische Übereinkommen wurde in französischer Sprache abgeschlossen und ist bei dessen Auslegung der französische Text allein entscheidend.

Der in der Sammlung der Gesetze und Verordnungen in der Regierungsverordnung Nr. 177 veröffentlichte čechoslovakische Text des Übereinkommens ist selbstredend eine bloße Übersetzung des offiziellen französischen Textes. Die Nichtbezeichnung desselben als Übersetzung wurde durch ein Versehen bei der Korrektur verschuldet. Es muß jedoch darauf hingewiesen werden, daß die ganze Verordnung Nr. 177 einen provisorischen Charakter hat und daß es notwendig sein wird, das Übereinkommen nach dessen endgültiger Genehmigung und nach dessen Ratifikation im verfassungsmäßigen Wege neuerlich als einen ordentlichen Staatsvertrag zu publizieren, wobei selbstredend der čechoslovakische Text als Übersetzung bezeichnet sein wird.

Was die Einwendung der Umgehung des Herrn Präsidenten der Republik bei der Signatur des Vertrages durch den Oberst Fierlinger betrifft, muß erklärt werden, daß der Genannten das Übereinkommen aufgrund einer ordnungsmäßig ausgestellten Vollmacht unterschrieb, welche vom Herrn Präsidenten der Republik gefertigt und vom Minister des Äußern Dr. Beneš kontrasigniert war und in üblicher Form die Ermächtigung des Genannten zur Abschließung der Handelskonvention mit den Vertretern der französischen Regierung enthielt. Diese Vollmacht wurde bei der Unterzeichnung des Übereinkommens, d. i. am 4. November 1920, dem französischen Ministerium des Äußern in Paris übergeben.

Prag, am 22. November 1921.

Dr. Beneš m. p.,
Ministerpräsident und Minister des Äußern.

Černý m. p.,
Minister des Innern.

Tisk 1169/2.

Odpoveď

ministra školstva a národnej osvety

na interpelláciu senátora Theodora Walla a společníkov

o nepochopiteľnom, jednostrannom zamietnutí toho, že aby bolo nezodpovedajúce vyšetrovanie s výslechom svedkov, navrhovaných otcom o vylúčení jeho syna, žiaka Jána Taubingera, zo všetkých stredných škôl v B. Bystrici obnovené a podľa správnych dôvodov objektivne prevedené. (Tisk 924.)

Pán interpelant praví, že tí traja spolužiaci (Hamák, Slávik, Šuhajík), ktorí svedčili proti Taubingerovi, nazývali ho maďarským psom, ale v protokole vyšetrovacom Taubinger sám vyhlásil a svojím podpisom stvrdil, že nevie, kto ho tak nazval. Z výpovedí týchto troch žiakov, ktorí sú mravne bezúhonní a mají veľmi dobrý a dobrý úspech, ako i z výpovedi prof. Krejcárka jest vidné, že žiak Taubinger sa účastnil demonštrácií proti zvolenskému županovi Dru Rudolfu Markovičovi činne, a nie iba zo zvedavosti. Ža by bol tĺkol do brány domu, do ktorého sa utiekol župan, sa Taubingerovi za vinu nekládlo; že však s inými demonštrantmi bežal ku bráne, dosvedčujú súhlasne všetkí traja žiaci hore uvedení. Žiaci tí videli ho medzi demonštrantmi s chodníku ulice, ako je vidné z výpovedi prof. Krejcárka, a nie iba zo vzdialenosti 200 krokov, ako je uvedené v interpellácii.

Pán interpelant ponosuje sa ďalej, že mu správca gymnázia banskobystrického nedovolil nahľadnúť do konferenčného protokolu a že žiakovi nevydal vysvedčenia na odchodnú. Je treba vyhlásiť, že jednanie správcu gymnázia Františka Pavelku bolo celkom správné, lebo riaditeľovi nie je dovolené, aby dal osobám stojacím mimo úradu nahliadať do úradných spisov, ani aby vydal žiakovi vysvedčenie na odchodnú pred skončeným vyšetrovaním. Otec Jána Taubingera žiadal tiež, aby boli vypočutí iní svedkovia, ktorí mali dosvedčiť, dielom že Taubingera nevideli u domu, do ktorého sa župan utiekol, dielom že Taubinger za županom neutiekal ani nekričal. Svedkov týchto správca gymnázia nemohol vypočísť, lebo neboli žiakmi ústavu. Žiaci, ktorí proti Taubingerovi svedčili, sú vzhľadom k svojej bezúhonnosti úplne hodní viery, a preto na ich výroku, že Taubingera videli u domu hore rečeného a že ho slyšali kričať, nemohla by zmeniť nič ani tá okolnosť, keď by iní svedkovia vyhlásili, že ho nevideli ani neslyšali, lebo v shluku, ktorý behom demonštrácie bol, nemohli všetkých účastníkov demonštrácie videť.

Vzhľadom k dôvodom tuná uvedeným nie je treba obnoviť vyšetrovanie. Avšak nie je námietok proti tomu, aby žiak Ján Taubinger bol prijatý do štátnej obchodnej školy v Banskej Bystrici. Patričný pokyn bol daný školskému referátu v Bratislave a štátnej obchodnej škole v Bánskej Bystrici.

V Prahe, dňa 23. novembra 1921.

Dr Šrobár v. r.,
minister školstva a národnej osvety.

Tisk 1169/3.

Odpověď

ministra školství a národní osvěty a ministra veřejných prací

na interpelaci senátorů dr A. Kloudy, V. Donáta a druhů

ve příčině umístění veřejné občanské školy v arcibiskupském zámku v Červené Řečici (tisk č. 1033).

Ministerstvo školství a národní osvěty přihlížejíc k výsledku místního šetření, provedeného jeho zástupcem v arcibiskupském zámku v Červené Řečici, oznámilo přípisem ze dne 29. srpna 1921, č. 77089/21 ministerstvu veřejných prací, že nemá z důvodů ochrany památek zásadních námitek proti tomu, aby v jmenovaném zámku zabrány byly čtyři místnosti v 1. patře severního traktu pro školu občanskou za určitých podmínek, jimiž se má zaručiti, že budova a její vnitřní zařízení nebudou adaptacemi po stránce ochrany památek poškozeny.

Podle zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 304 Sb. z. a n., postupuje se nyní v dalším úředním řízení o zabrání zmíněných místností a žádost obce Červené Řečice bude v blízké době vyřízena.

V Praze, dne 9. listopadu 1921.

Tučný v. r.,
ministr veřejných prací.

Dr Šrobár v. r.,
ministr školství a národní osvěty.

Tisk 1169/4.

Odpověď

ministra financí

na interpelaci senátora Otmara Hrejsy a spol.,

v záležitosti nesprávné praxe berní správy v Holešově při předpisování všeobecné

daně z převodu statků (tisk č. 989).

Šetřením, konaným na popud interpelace, bylo zjištěno toto:

Podle pomocných tabulek, které byly podkladem pro stanovení daňového paušálu po rozumu výnosu ministerstva financí ze dne 11. prosince 1920, č. 101633/5546 ex 1920 o paušalování daně z převodů statků u menších zemědělců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, patří západní část okresu vizovického do obvodu obilnářského, část pak východní do oblasti pícninářské.

Staly se ovšem případy, že poplatníci oblasti západní (obilnářské) nepodavše řádného přiznání k dani, zaplatili daň paušálem, který byl určen pro oblast pícninářskou.

Jestliže finanční úřad stanovil v takových případech celkovou sumu úplat dani podrobených odhadem, pak nemůže mu býti vytýkána žádná nesprávnost, poněvadž takový postup má zákonnou oporu v ustanovení §u 19 zák. z 11. prosince 1919, č. 658 Sb. z. a n.

Při stanovení daňového podkladu odhadem, počínala si pak berní správa v Holešově tak, že za základ vyměření daně vzala onu sumu, která odpovídala daňovému paušálu při pozemcích obvodu obilnářského.

Že pro vyměření daně z převodu statků nepoužila výnosu nižšího, odůvodnila jmenovaná berní správa tím, že v západní části okresu vizovického jest značně vyvinut chov dobytka, zejména vepřového a skopového, za který bylo v roce 1920 docíleno vysokých cen; mimo to jest Vizovicko krajem ovocnářským, kde zemědělci, obzvláště v roce 1920, kdy byla neobvyklá úroda švestek, stržili značný peníz za ovoce.

Uváživši všechny tyto okolnosti, dospěla berní správa k přesvědčení, že skutečný výnos západní části okresu vizovického odpovídá zcela určitě výnosu, který je směrodatný pro paušalování daně obvodu obilnářského.

Konkrétní případy nějakého přecenění odhadem podle uvedených zásad, nebyly konaným šetřením zjištěny.

Ježto, jak z uvedeného vidno, odhad záležel jen v tom, že použito bylo při něm správné paušální sazby, neměla finanční správa důvodu, aby dříve vyslechla poplatníka, kterému se nestala křivda. Mimo to je poplatník dostatečně chráněn zdejším výnosem ze dne 14. července 1921, č. 68218/21, kterým bylo nařízeno, aby již úřady I. stolic vyhovovaly stížnostem, jde-li z poplatníkova vyjádření nesporně na jevo, že odhad byl nesprávný, a aby tam, kde omyl finanční správy není sice na prvý pohled patrný, nicméně však lze míti za to, že daňový předpis bude v rekursním řízení snížen, omezily vymáhání daně jen na tu částku, která pravděpodobně zůstane v platnosti.

Co se pak tkne platebního rozkazu č. 620, zjistila berní správa, že v tomto případě šlo o vlastní a přinajaté pozemky ve výměře 502 a, a vyměřila daň podle nejnižší paušální sazby 20 Kč z 1 ha penízem 100 Kč.

V Praze, dne 30. listopadu 1921.

Novák v. r.,
ministr financí.