FATTO a Roma il sei aprile Millenovecentoventidue.

Per

La Romania:

A. Em. Lahovary.

( Překlad. )

ÚMLUVA

mezi

Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem,

Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a

Československem

o pensích, poukázaných bývalou vládou

rakouskou.

RAKOUSKO, ITÁLIE, POLSKO, RUMUNSKO, KRÁLOVSTVÍ SRBŮ, CHORVATŮ A SLOVINCŮ a ČESKOSLOVENSKO, přejíce si upraviti otázky týkající se pensí poukázaných bývalou vládou rakouskou; chtějíce za tím účelem uzavříti úmluvu, Vysoké Smluvní Strany jmenovaly svými zmocněnci:

Spolkový president republiky

Rakouské:

p. Rémi Kwiatkowskiho,

mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra;

Jeho Veličenstvo král italský:

J. E. markýze Guglielmo Imperiali,

královského senátora, velvyslance;

Hlava polského státu:

p. Macieje Loreta,

chargé d'affaires polského státu v Římě;

Jeho Veličenstvo král

rumunský:

p. Al. Em. Lahovary,

mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra;

Jeho Veličenstvo král Srbů,

Chorvatů a Slovinců:

p. Ottokara Rybára,

bývalého poslance;

President republiky

Československé:

p. Vlastimila Kybala,

mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra.

Tito, předloživše své plné moci, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodli se takto:

Článek 1.

Ode dne, kdy mírová smlouva St. Germainská stala se účinnou, každá z Vysokých Smluvních Stran převezme na sebe pense, platy z milosti a přídavky drahotní civilních i vojenských pensistů, které dne 3. listopadu 1918 byly již poukázány bývalou vládou rakouskou oprávněným osobám, které byly uznány anebo se staly příslušníky dotyčného státu podle této mírové smlouvy, ať již ipso facto, ať opcí či reklamací.

Za těchže podmínek převezmou Vysoké Smluvní Strany pense, platy z milosti a přídavky drahotní, které dne 3. listopadu 1918 byly již poukázány bývalými společnými správami bývalého mocnářství rakousko- uherského, v to počítaje i zemskou správu Bosny a Hercegoviny, oprávněným osobám, které v této době byly příslušníky bývalého císařství Rakouského.

 

Tato úmluva netýká se pensí, platů z milosti a přídavků drahotních pensistů státních železnic, mimo to netýká se pensí atd. pensistů jiných podniků státních, které nezatěžovaly státního fisku, nýbrž autonomní pensijní fondy.

 

Článek 2.

Výplaty, jež byly v době od 3. listopadu 1918 do 16. července 1920 již provedeny, budou vzájemně kompensovány, pokud nebyly již sjednány zvláštní dohody o tomto předmětu mezi některými Vysokými Smluvními Stranami.

Pokud jde o nedoplatky, které se mají za tuto dobu ještě platiti, vyhrazuje si každá z Vysokých Smluvních Stran právo učiniti opatření na ochranu zájmů svých vlastních

příslušníků.

Článek 3.

Pokud vnitřní zákonodárství některého státu nestanoví výjimek, výměra pensí, platů z milosti a drahotních přídavků, jež bude nutno platiti každému pensistovi, nesmí býti nižší než výměra stanovená bývalou příslušnou správou. Výplatu pensí, platů z milosti a drahotních přídavků pensistům sídlícím v cizině bude možno vázati na podmínku, že pensista přenese své bydliště do státu, jehož státní příslušnosti nabyl.

 

V případech výjimečných a je-li prokázáno, že repatriace pensistova setkávala by se z jiných zvláště důležitých důvodů s nesnázemi, může však zúčastněný stát svoliti, aby výplata pensí, platů z milosti a drahotních přídavků dala se v cizině.

Výplata pensí bude moci býti vázána na určité podmínky.

Vysoké Smluvní Strany se zavazují učiniti opatření usnadňující repatriaci pensistů.

 

Článek 4.

Výše obnosů placených z titulu pensí, platů z milosti a drahotních přídavků po dni, kdy smlouva St. Germainská stala se účinnou, jiným státem než tím, který podle ustanovení

článku 1. byl povinen provésti jich výplatu, bude nahrazena státem neb státy dluhujícími

tomu státu, který výplaty provedl. Vyplácení nutno zastaviti na žádost státu, k jehož tíži

se provádí.

Vzájemná kompensace a náhrada těchto výplat provedou se ve měně dluhujícího státu

na podkladě úmluv, které dlužno o tom sjednati se zúčastněnými státy. Toto ustanovení nedotýká se nikterak zvláštních úmluv o tom již sjednaných.

Článek 5.

Vzešly-li by mezi Vysokými Smluvními Stranami spory o státní příslušnost pensistů bývalých správ, Vysoké Smluvní Strany se zavazují, že nepřestanou vypláceti ani nesníží běžných výplat až do té doby, kdy státní příslušnost pensistova bude uznána a s výhradou práva vymáhati splacení na státu, jehož státní příslušnosti oprávněná osoba nabude.

 

Spor předloží se ve lhůtě jednoho roku na žádost pensistovu nebo zúčastněného státu rozhodčímu soudu, který bude příslušným pro otázky státní příslušnosti.

 

Článek 6.

Pokud jde o pense, rozumí se, že tato úmluva platí analogicky též o pensích vdov a sirotků, o příspěvcích na vychování těchto a čtvrtročním úmrtném.

 

V tomto směru bude nutno vzíti za základ státní příslušnost zemřelého zaměstnance, a v případě, že vdova provedla opci podle mírových smluv vezme se za základ státní příslušnost jí nabytá.

 

Článek 7.

Výplata pensí pro pensisty správ zemských a obecních bude upravena přímými dohodami

mezi zúčastněnými státy.

 

Článek 8.

Tato úmluva nedotýká se nijak zákonů a vnitřních úprav poměrů mezi každou z Vysokých Smluvních Stran a jejími vlastními příslušníky.

Článek 9.

Tato úmluva bude ratifikována co možno nejdříve.

Každý stát zašle svou ratifikaci italské vládě, jejíž péčí budou o tom všechny ostatní signatární státy vyrozuměny.

Ratifikace zůstanou uloženy v archivu italské vlády.

Tato úmluva vstoupí v platnost pro každý signatární stát ode dne složení jeho ratifikace a od této doby bude účinnou mezi státy, které složily své ratifikace.

Čemuž na svědomí zmocněnci svrchu jmenovaní podepsali tuto úmluvu.

Dáno v Římě, dne šestého dubna roku tisíc devět set dvacátého druhého v jazyku francouzském a italském - oba texty jsou rozhodující - v jediném exempláři, jenž zůstane uložen ve vládních archivech království Italského a jehož ověřené opisy budou odevzdány každému ze smluvních států.

Za:

Rakousko:

Rémi Kwiatkowski.

Itálii:

Imperiali.

Polsko:

Maciej Loret.

Rumunsko:

A. Em. Lahovary.

Království srbsko-chorvatsko-slovinské:

Dr. Rybár.

 

Československo:

Vlastimil Kybal.

Prohlášení delegace rakouské.

Delegace rakouská prohlašuje, že jest ochotna podepsati úmluvu o pensích v nynějším textu, avšak činí výhrady netoliko v příčině ratifikace úmluvy vůbec, nýbrž obzvláště pokud jde o ustanovení, podle kterého pensisti Bosny a Hercegoviny byli pojati do ustanovení článku 1.

Dáno v Římě, dne šestého dubna, roku tisíc devět set dvacátého druhého.

Za

Rakousko:

Rémi Kwiatkowski v. r.

Prohlášení delegace

československé.

Delegace československé republiky, vzavši na vědomí rakouskou výhradu, prohlašuje, že podpisuje tuto úmluvu s výhradou,že rakouská vláda bude souhlasiti s tím, že pensisti Bosny a Hercegoviny byli pojati do ustanovení článku 1.

Delegáti Polska, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců připojují se k prohlášení delegace československé.

Dáno v Římě, dne šestého dubna, roku tisíc devět set dvacátého druhého.

Za

Polsko:

Maciej Loret v. r.,

Rumunsko:

A. M. Lahovary v. r.,

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců:

Dr. Rybár v. r.,

Československo:

Vlastimil Kybal v. r.

Prohlášení delegace rumunské.

Delegace rumunská prohlašuje, že královská vláda rumunská nemohla by přijmouti Článek 2., pokud by nebylo před ratifikací úmluvy stanoveno zvláštní dohodou mezi Rakouskem a Rumunskem, že výplaty v době od 3. listopadu 1918 do 16. července 1920 již provedené, budou vzájemně kompensovány a že každá zvláštní dohoda tomu odporující bude zrušena.

Dáno v Římě, dne šestého dubna, roku tisíc devět set dvacátého druhého.

Za

Rumunsko:

A. M. Lahovary v. r.

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

1. zasedání.

K tisku 20.

Dodatek

k vládnímu návrhu,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé

Úmluva sjednaná v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou.

CONVENTION.

L'Autriche, l'Italie, la Pologne, la Roumanie, le Royaume Serbe-Croate-Slovène et la

Tchécoslovaquie,

désireux de régler les questions qui ont

trait aux pensions qui étaient assignées par

l'ancien Gouvernement d'Autriche;

voulant conclure une convention à cet effet,

les Hautes Parties Contractantes ont nommé pour leurs plénipotentiaires:

Le Président Fédéral de la

République Autrichienne:

M. Rémi-Kwiatkowski,

Envoyé Extraordinaire et Ministre Plénipotentiaire;

Sa Majesté le Roi d'Italie:

S. E. le Marquis Guglielmo Imperiali,

Sénateur du Royaume, Ambassadeur;

Le Chef de l'Etat Polonais:

M. Maciej Loret,

Chargé d'Affaires de l'Etat polonais à Rome;

Sa Maj. le Roi de Roumanie:

M. AI. Em. Lahovary,

Envoyé Extraordinaire et Ministre Plénipotentiaire;

Sa Ma j. le Roi des Serbes, Croa-

teset Slóvenes

M. Ottokar Rybár,

ancien député;

 

Le Président de la République Tchécoslovaque:

M. Vlastimil Kybal,

Envoyé Extraordinaire et Ministre Plénipotentiaire;

LESQUELS, ayant déposé leurs Pleins Pouvoirs reconnus en bonne et due forme, ont convenu de ce qui suit:

Article premier.

A partir de la date de l'entrée en vigueur du Traité de St. Germain, chacune des Hautes Parties Contractantes prendra à sa charge les pensions, les allocations de grâce et les indemnités de vie chère des retraités civils etmilitaires qui, à la date du 3 novembre 1918, étaient déjà assignés par l'ancien Gouvernement d'Autriche aux bénéficiaires reconnus ou devenus, en vertu du dit Traité, ressortissants de l'Etat respectif, soit de plein droit, soit par option, soit par reclamation.

Aux mêmes conditions seront à la charge des Hautes Parties Contractantes les pensions, allocations de grâce et indemnités de vie chère qui, à la date du 3 novembre 1918, étaient déjà assignés par les anciennes administrations communes de l'ancienne Mon-, archie austro-hongroise, y comprise l'administration provinciale de la Bosnie et de la Herzégovine, aux bénéficiaires qui à cette date étaient ressortissants de l'ancien Empire d'Autriche.

La présente convention ne s'applique pas aux pensions, allocation de grâce et indemnités de vie chère des retraités des chemins de fer de l'Etat; en outre elles ne s'appliquent pas à celles des retraités des autres entreprises de l'Etat qui n'étaient pas à la charge du Trésor de l'Etat, mais étaient à la charge des fonds de pensions autonomes.

Article 2.

Les paiments déjà faits pendant l'époque entre le 3 novembre 1918 et le 16 juillet 1920 seront réciproquement compensés, sauf les conventions particulières déjà conclues à ce sujet entre certaines des Hautes Parties Contractantes.

A l'égard des arriérés encore à payer pour cette époque, chacune des Hautes Parties Contractantes se réserve de prendre des dispositions pour sauvegarder les intérêts de ses propres ressortissants.

Article 3.

Pourvu que la législation intérieure de chaque Etat n'établisse pas d'exceptions, la mesure des pensions, allocations et indemnités, qui devront être payées à chaque retraité, ne devra pas être inférieure à celle qui avait été établie par l'ancienne administration compétente. Le paiement des pensions, allocations de grâce et indemnité de vie chère aux retraités résidant à l'étranger pourra être soumis à la condition que le retraité transfère sa résidence dans l'Etat dont il acquis la nationalité.

Dans des cas exceptionnels et s'il est prouvé que le repatriement du retraité rencontre des

difficultés pour d'autres motifs ayant une importance particulière, l'Etat intéressé pourra toutefois consentir à ce que le paiement des pensions, allocations de grâce et indemnité de vie chère soit fait à l'étranger.

Le paiement des pensions pourra être soumis à des conditions déterminées.

Les Hautes Parties Contractantes s'engagent à prendre des mesures pour faciliter le repatriement des retraités.

Article 4.

Le montant des sommes payées à titre de pension, allocations de grâce et indemnités de vie chère, après la date de la mise en vigueur du Traité de St. Germain par un Etat autre que celui qui devait effectuer le paiement d'après les dispositions de l'art. I sera remboursé par l'Etat ou par les Etats débiteurs à celui qui a effectué les paiements. Le paiement devra cesser sur la demande de l'Etat à la charge duquel il s'effectue.

La compensation mutuelle et le remboursement des paiements susdits seront faits dans la monnaie de l'Etat débiteur sur la base des conventions à conclure entre les Etats intéressés. Cette disposition ne porte aucune atteinte aux conventions particulières déjà existantes à ce sujet.

Article 5.

Dans le cas où il surgirait des contestations entre les Hautes Parties Contractantes, en rapport à la nationalité des retraités des anciennes administrations, les Hautes Parties Contractantes s'engagent à ne pas cesser ni à réduire les paiements en cours jusqu'à ce que la nationalité du retraité ait été reconnue et sauf le droit d'exiger le remboursement de la part de l'Etat dont l'ayant droit aura acquis la nationalité.

La contestation sera portée dans le délai d'une année, sur la demande du retraité ou de l'Etat intéressé, devant le tribunal arbitral qui sera compétent pour les questions de nationalité.

Article 6.

Pour ce qui concerne ces pensions, il reste entendu que le présente convention s'applique analoguement aussi aux pensions des veuves et des orphelins, aux subventions pour l'éducation de ces derniers et aux trimestres des décès (Sterbequartal).

A cet égard on devra prendre pour base la nationalité de l'employé décédé, et dans le cas d'option faite par la veuve conformément aux traités de paix, on prendra pour base la nationalité acquise par celleci.

Article 7.

Le paiement des pensions pour les retraités des administrations provinciales et communales sera réglé par des accords directs entre les Etats intéressés.

Article 8.

La présente convention ne porte pas atteinte aux lois et règlements intérieurs en ce qui concerne les relations entre chacune des Hautes Parties Contractantes et ses propres ressortissants.

Article 9.

La présente convention sera ratifiée le plus tôt possible.

Chaque'Etat adressera sa ratification au Gouvernement Italien, par le soin duquel il en sera donné avis à tous les autres Etats signataires.

Les ratifications resteront déposées dans les archives du Gouvernement Italien.

La présente convention entrera en vigueur, pour chaque Etat signataire, à dater du dépôt de sa ratification, et dès ce moment elle prendra effet entre les Etats qui auront procédé au dépôt de leurs ratifications.

EN FOI DE QUOI, les plénipotentiaires susnommés ont signé la présente convention.

FAIT à Rome, le six avril mille neuf cent vingt-deux ans en français et en italien, les deux textes faisant également foi, en un seul exemplaire qui restera déposé dans les Archives du Gouvernement du Royaume d'Italie et dont les expéditions authentiques seront remises à chacun des Etats signataires.

Pour

L'Autriche:
Rémi Kwiatkowski.

L' Italie:
Imperiali.

La Pologne:
Maciej Loret.

Roumanie:
Em. Lahovary.

Le Royaume Serbe-Croate-Slovené:
Dr. Rybář.

La Tchécoslovaquie:
Vlastimil Kybal.

Déclaration de la Délégation d'Autriche.

La Délégation d'Autriche se déclare prête à signer la convention concernant les pensions dans le texte actuel, mais elle fait des réserves non seulement pour ce qui concerne la ratification de la convention en général, mais particulièrement quant à la stipulation d'après laquelle les retraités de la Bosnie-Herzégovine sont compris sous les dispositions de l'article I.

Fait à Rome, le six avril mille neuf cent vingt-deux.

Pour

L'Autriche:
Rémi Kwiatkowski
.

Déclaration de la Délégation de Roumanie.

La Délégation roumaine déclare que le Gouvernement Royal de Roumanie ne pourrait accepter l'article 2, si avant la ratification de la convention il n'était pas statué par un accord spécial entre l'Autriche et la Roumanie, que les paiements déjà faits pendant la période entre le 3 novembre 1918 et le 16

juillet 1920 seront réciproquement compensés et que toute convention particulière contraire sera annulée. Fait à Rome, le six avril mille neuf cent vingt-deux.

Pour

La Roumanie:

Em. Lahovary.

Déclaration de la Délégation Tchécoslovaque.

La Délégation de la République Tchécoslovaque ayant pris connaissance de la réserve autrichienne, déclare qu'elle signe cette convention sous la réserve que le Gouvernement autrichien adhère à ce que les retraités de la Bosnie-Herzégovine soient compris sous les dispositions de l'article I. Les délègues de la Pologne, de la Roumanie et du Royaume Serbe-Croate-Slovène se rallient à la déclaration de la Délégation Tchécoslovaque.

Fait à Rome, le six avril mille neuf cent vingt-deux.

Pour

La Pologne:
Maciej Loret.

La Roumanie:
Em. Lahovary
.

Le Royaume Serbe-Croate-Slovené:
Dr. Rybář.

La Tchécoslovaquie:
Vlastimil Kybal.