Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

1. zasedání.

Tisk 21.

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé

Úmluva sjednaná ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny Úmluvou v Římě

ze dne 6. dubna 1922.

Návrh usnesení:

"Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s úmluvou sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922."

Důvodová zpráva.

Úmluva podepsaná v Římě dne 6. dubna 1922, která se současně předkládá Národnímu shromáždění, vyloučila výslovně pense železniční a odkázala řešení otázek o rozdělení pensijního břemene a jmění zaopatřovacích fondů na novou konferenci, kde měla býti také projednána otázka požitků bývalých zaměstnanců rakousko-uherského státu, mezi nimi i zaměstnanců bývalých c. k. rak. státních drah, kteří v den převratu byli ještě v aktivní službě, ale nebyli převzati žádným z nástupnických států (t. zv. nepřevzatí zaměstnanci), dále otázka rozdělení pensijního břemene bosensko-hercegovských zemských drah a vojenské dráhy Banjaluka-Doberljin. K této konferenci došlo v říjnu 1923 ve Vídni, kde sjednána byla dne 30. listopadu 1923 "Úmluva mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922". Úmluva pak dodatečně podepsána byla koncem roku 1924 zplnomocněnými delegáty Italie a Rumunska.

Za republiku Československou podepsal ji odborový přednosta ministerstva financí Dr. Bohumil Vlasák.

Úmluva je rozdělena na čtyři části s 22 články a podstatnou její součást dle čl. 13 tvoří seznam, uvádějící majetek fondů, které budou rozděleny. Seznam má dvě skupiny, z nichž v prvé jsou seznamenány cenné papíry kromě titrů slosovaných a proplacených do dne 15. října 1923 a kromě válečných půjček, ve druhé skupině pak jsou seznamenány nemovitosti.

Část I. úmluvy jedná o úpravě poměrů bývalých státních zaměstnanců a vojenských osob rakouských, nepřevzatých do služeb některého ze států. Na tuto část odvolává se také část II. (v čl. 9 odst. 2) a část III. (v Čl. 11). Poměry bývalých vojenských osob rakouských, nepřevzatých do služeb některého ze států, byly upraveny pro republiku Československou zákonem č. 194/1920 Sb. z, a n., který dle čl. 8 této úmluvy zůstává i nadále v platnosti pro poměr mezi republikou Československou a jejími vlastními příslušníky. Aby však odstraněn byl největší rozpor mezi touto úmluvou a zákonem č. 194/1920 Sb. z. a n. pozůstávající v tom, že tato úmluva v čl. 2 výslovně uvádí, že osoby v čl.1 jmenované obdrží odpočivné požitky od onoho státu, jehož státními příslušníky se staly podle mírové smlouvy St. Germainské opcí, kdežto zákon č. 194/1920 Sb. z. a n. v par. 2 posl. odst. výslovně takové osoby vylučuje z nároku na zaopatřovací požitky, předkládá zároveň vláda zvláštní návrh zákona, kterým navrhuje částečnou a plně vyhovující novelisaci citovaného zákona.

Ohledně bývalých státních zaměstnanců rakouských (civilních), nepřevzatých do služeb některého ze států, byla již v listopadu 1918 sjednána prozatímní dohoda mezi nástupnickými státy o výplatě t. zv. výpomocí těmto zaměstnancům; dohoda nebyla však podepsána delegáty všech zúčastněných států, a v poměru republiky Československé k Rakousku byla prodlužována až do konce srpna 1919. Od září 1919 pak dle zvláštního ujednání s Rakouskem vyplácena byla naším státem takovýmto osobám výpomoc pouze v relaci 60 Kč ku 100 Kr a to do konce května 1920. Po této době povolovány alimentace jen v případech zvláštního zřetele hodných, jichž bylo velice málo vzhledem k tomu, že došlo buď k pensionování takových osob, nebo k převzetí jich do činné služby některým nástupnickým státem.

Teprve úmluva podepsaná ve Vídni dne 30. listopadu 1923 řeší definitivně otázku t. zv. nepřevzatých zaměstnanců a to ve formě poskytnutí odpočivných požitků takovým osobám. Jako počáteční termín výplaty smluven byl 1. prosinec 1923, první to den měsíce následujícího po dni podpisu smlouvy (30. listopadu 1923) z toho důvodu, že nutno považovati poskytování odpočivných požitků takovýmto osobám za břemeno dobrovolně převzaté tím kterým nástupnickým státem vzhledem k tomu, že osoby tyto pro nepřevzetí jich do služeb nestojí v žádném služebním poměru k některému z nástupnických států.

Pro poskytnutí odpočivných požitků rozhodným jest státní občanství získané dle St. Germainské smlouvy mírové (jako v římské úmluvě z r. 1922) ať opcí nebo ipso facto nebo reklamací.

Další podmínkou pro poskytnutí odpočivných požitků dle I. části úmluvy jest, že dotyčná osoba měla nárok na odpočivné požitky nebo odbytné podle předpisů býv. Předlitavska v den 3. listopadu 1918, při čemž se nemá hleděti ke služební způsobilosti v době skončení činné služby. Den skončení činné služby stanoven je v čl. 1. Výši odpočivných požitků stanoví stát, který břímě příslušného odpočivného požitku přebírá.

Z výhody poskytnutí odpočivných požitků dle čl. 2. odst. 2. jsou vyloučeny osoby,

1. které odmítly službu ve státě, jehož příslušníky se staly, anebo které nesložily slibu (přísahy) úředně od nich požadovaného, anebo

2. které opustily svoji službu, anebo

3. které vlastní vinou nevyhověly všeobecné nebo zvláštní výzvě, aby nastoupily službu nebo aby podaly přihlášku za tím účelem, anebo

4. jejichž převzetí do služeb bylo v zájmu veřejném odmítnuto.

V prvých třech bodech jde o bývalé rakouské zaměstnance, kteří dali buď činem nebo výslovně na jevo, že státu své příslušnosti sloužiti nechtějí. Jejich jednání je co do právních účinů totožné s dobrovolným vystoupením ze služby podle par. 84 až 86 sl. pragm. a pokud se týče železničních zaměstnanců podle ustanovení par. 137 služebního řádu pro zaměstnance státních drah. Konference uznala za samozřejmo, že ničím jim není povinen stát, k němuž se dotyční zaměstnanci neznali a nezachovali se podle jeho zákonů (u nás proklamace Národního Výboru ze dne 29. října 1918 a zákon ze dne 7. února 1919 č. 74 Sb. z. a n.), které umožňovaly jim vstup do státní služby. Případy ad 4. jsou zcela ojedinělé.

Ve čl. 3. úmluvy činí se opatření ohledně pozůstalých po osobách uvedených v čl. 1.

Článek 4. řeší případy, kdy takové osoby bydlí v cizině, oproti tomu státu, který by jim měl poskytnouti odpočivné nebo zaopatřovací požitky. Hlavně k tomuto článku vztahuje se také Dodatečné prohlášení smluvních stran, že jsou ochotny zkoumati s největší blahovůlí žádosti o placení odpočivných požitků v cizině a že budou přihlížeti ku zvláštním poměrům žadatelů i tehdy, byla-li dřívější žádost odmítnuta. Vláda ČSR této zásady se drží již od převratu a nečiní stran takových osob, které již dříve bydlely v nynější cizině, téměř žádných překážek požívání a výplatě odpočivných nebo zaopatřovacích požitků v této cizině, naopak výplatu v cizině specielně v Rakousku značně percipientům ulehčila tím, že ji provádí prostřednictvím vídeňské poštovní spořitelny, tedy způsobem pro percipienty lacinějším a dobově přesnějším.

Čl. 5. rozšiřuje platnost článku 1. až 4. na zaměstnance společných správ bývalé monarchie Rakousko-Uherské a zemské správy Bosny a Hercegoviny a na jejich pozůstalé za podmínky, že tito zaměstnanci (pozůstalí) byli dne 3. listopadu 1918 příslušníky bývalého císařství Rakouského.

Čl. 6. Činí zvláštní opatření týkající se výplaty požitků a vzájemného vyúčtování poskytnutých záloh mezi smluvními státy.

Čl. 7. podobně jako čl. 5. římské úmluvy z 6. dubna 1922 řeší případy, kdy jest sporná státní příslušnost osoby, jíž se tato úmluva týká.

Ustanovení článku 8. o platnosti vnitrostátního zákonodárství je obdobné článku 8. římské úmluvy z 6. dubna 1922.

Část II. úmluvy upravuje poměry zaměstnanců dvorských a zaměstnanců bývalé kabinetní kanceláře, kteroužto otázku rovněž nerozřešila úmluva římská z 6. dubna 1922. Pro přechodnou dobu, než by sjednána byla patřičná úmluva, byly stanoveny interními pokyny ministerstva financí podmínky pro výplatu odpočivných a zaopatřovacích požitků zaměstnanců bývalé kabinetní kanceláře pensionovaných před 28. říjnem 1918 resp. jich pozůstalých. Z nich hlavní byla podmínka domovského práva v obci našeho státu.

Ostatním dvorským zaměstnancům pensionovaným před 28. říjnem 1918 resp. jich pozůstalým vypláceny byly na základě prozatímního opatření učiněného se strany ministerstva financí zálohy na celé jejich požitky s drahotními přídavky a to zatím na účet pensijního fondu dvorního eráru, poněvadž pense -kapitalisovány -mohou býti dosti značnou pasivní položkou při přejímání dvorských objektů, k nimž dotyční zaměstnanci byli ve služebním vztahu.

Čl. 9. úmluvy upravuje tuto otázku definitivně, ale zároveň vylučuje z této úpravy odpočivné a zaopatřovací požitky bývalých skutečných (pragmatikálních) zaměstnanců správy svěřenských statků bývalého panovnického rodu rakousko-uherského anebo některé z jeho větví; úpravu těchto požitků vyhrazuje článek tento zvláštním dohodám, jež by zúčastněné státy sjednaly.

Taková dohoda byla rovněž dne 30. listopadu 1923 sjednána mezi republikou Československou a republikou Rakouskou; jedná o rozdělení odpočivných a zaopatřovacích požitků bývalých pragmatikálních zaměstnanců (pozůstalých) správy i jmění druhdy vázaného pro rod Habsbursko-Lotrinský nebo pro některou jeho pobočnou větev. Pro toto rozdělení smluvená zásada posledního služebního místa bez ohledu na státní příslušnost. Tuto úmluvu bude možno předložiti k ústavnímu schválení teprve tehdy, až Reparační komise v souvislosti s oceněním převzatého majetku rodu Habsbursko-Lotrinského dle čl. 208 mírové smlouvy St. Germainské rozhodne i otázku odečtení hodnoty převzatých břemen.

O nepřevzatých bývalých zaměstnancích dvorských a zaměstnancích bývalé kabinetní kanceláře platí obdobně ustanovení části I. této úmluvy.

Náklad spojený s provedením I. a II. části vídeňské úmluvy je kryt v kapitole VIII. tit. 1. stát. rozpočtu, jak patrno z vysvětlivek k této kapitole, kde mimo jiné je uvedeno, že ve vykázaných částkách jest již obsažena úhrada na převzetí a zvýšení oněch námi dosud nepřevzatých pensí, které nám připadnou důsledkem mezistátních ujednání v Římě (6. dubna 1922) a ve Vídni (30. listopadu 1923).

Část III. sub A) upravuje právní poměry zaměstnanců bývalých c. k. státních drah a sub B) rozdělení fondů starobního zaopatření bývalé správy c. k. státních drah.

Prozatímní opatření československé státní správy železniční.

Ve věci likvidace a výplaty odpočivných (zaopatřovacích) požitků a běžných darů z milosti bývalých zaměstnanců c.k. rak. státních drah (jejich pozůstalých) byla čs. státní správou železniční učiněna po převratu tato prozatímní opatření:

Likvidace uvedených požitků byla za Rakouska soustředěna ve Vídni a nebylo proto po převratu na území ČSR úřadu, který by byl mohl likvidaci převzíti ihned tak, aby byla zachována kontinuita výplaty těchto požitků. Čs. státní správa železniční jsouc si vědoma nutnosti zachování této kontinuity, sjednala na konferenci ve dnech 26.-28. listopadu 1918 ve Vídni úmluvu s rakouskou státní správou železniční, že likvidaci pro Čechy, Moravu a Slezsko bude zatím dále obstarávati oddělení IX. býv. ředitelství pro trati Společnosti státní dráhy ve Vídni z hotových záloh poskytovaných jemu Čs. státní správou železniční a za úhradu správních výloh likvidace. Likvidaci a výplatu pensijních požitků železničních podle této úmluvy obstarávala pak rakouská státní správa železniční až do měnové rozluky a přerušení styků s vídeňskou poštovní spořitelnou t. j. do 31. března 1919. Důsledkem osamostatnění Čs. měny nastala nutnost opatřiti likvidaci a výplatu všech železničních pensí u nás samostatně. Při řešení této otázky a s ní úzce související otázky rozdělení pensijního břemene býv. rak. státních drah, dospěla Čs. státní správa železniční a a se zoetelem na tehdejší neujasněnost otázky nabývání státního občanství, na složité a osobité poměry železničního zaměstnanectva, jeho fluktuaci a nesmírné obtíže zjišťovací s tím spojené atd. -k návrhu, aby výplata železničních pensí byla prozatímně bez prejudice pro konečné rozdělení pensijního břemene vyřešena podle zásady čisté territoriality t. j. aby převzala výplatu pensí (provisí) a běžných darů z milosti všech starorakouských železničních percipientů u nás bydlících nehledíc na státní a národní příslušnost a na poslední služební místo percipientovo. Ministerstvo železnic navrhlo pak vzájemnou výplatu pensí podle principu territoriality rakouské a polské správě železniční. Rakouská státní správa železniční přijala tento návrh a republika Polská zaručila úplnou reciprocitu podle zásady territoriality pro požitky příjemců ve svých haličských ředitelstvích.

Úmluva o territoriální výplatě vztahovala se původně jen na pense starorakouské a jen na ty příjemce, kteří v době převratu bydleli již v tom kterém státě; z důvodů praktických byla pak později zásada territoriality fakticky rozšířena na percipienty, kteří se z jednoho do druhého státu přestěhovali později a po jistou dobu (až do srpna 1921) byla praktikována také v příčině pensí, které byly již po převratu jednotlivým z těchto států přiznány jako vlastním zaměstnancům. Jiné nástupnické státy na výzvu, aby přistoupily k úmluvě o territoriální výplatě, vůbec nereagovaly, ač byla výzva opětována.

Tato skutečnost a zejména stanovisko státní správy železniční království SHS., kde byly vypláceny požitky jen příslušníkům národnosti jihoslovanské, způsobily veliké obtíže, poněvadž naši státní příslušníci - býv. zaměstnanci rak. státních drah bydlící v království SHS., resp. bývalí zaměstnanci bosensko-hercegovských zemských drah a vojenské dráhy Banjaluka-Doberljin, bydlící u nás, žádali výplatu svých požitků od Čs. státní správy železniční (výplatu starorakouských pensí všech příjemců bydlících v cizině mimo území býv. Rakousko-Uherska obstarávala výhradně rakouská státní správa železniční). Ministerstvo železnic rozhodlo se proto vypláceti (prostřednictvím plnomocníka u nás bydlícího) takovým čs. státním příslušníkům bydlícím v SHS., kteří naposled sloužili na území ČSR., základní odpočivné požitky se zvýšením podle zákona č. 3/1920 Sb. z. a n. s drahotními přídavky stanovenými tak, aby spolu se základní pensí a zvýšením přepočítanými na koruny jugoslávské dávaly nominal požitků v Kč, jež by měl ten který zaměstnanec, kdyby u nás bydlil. Z Rumunska nebylo stížností vůbec a z Itálie (Terstu) byly reklamovány jen 2 pense, které byly však později převzaty k výplatě (zálohou) Itálií. Ve věci výplaty odpočivných (zaopatřovacích) požitků býv. zaměstnanců bos.-herc. zem. drah a vojenské dráhy Banjaluka-Doberljin došlo k úpravě provedením resoluce II. k zákonu č. 3 ex 1920 Sb. z. a n. a jsou vypláceny uvedeným pensistům za určitých podmínek zálohy na základní pense v čs. měně, po případě doplněk na nominal pense v Kč, s drahotními požitky podle výměry platné pro starorakouské pensisty u nás bydlící.

Vedle prozatímních opatření ve příčině železničních pensí a běžných darů z milosti bylo nutno učiniti opatření také v otázce zaměstnanců býv. c.k. rak. stát. drah, kteří byli v době převratu ještě v činné službě, ale nebyli převzati žádným z nástupnických států. Z popudu mezistátní komise pro úpravu otázek státních zaměstnanců býv. Rakouska byly na schůzi této komise dne 14. února 1919 ve Vídni smluveny zásady o pensionování "nepřevzatých zaměstnanců" v ten rozum, že zaměstnance s nárokem na pensionování smějí pensionovati úřady toho státu nástupnického, v jehož oblasti bylo poslední služební místo zaměstnancovo; ti pak, kteří nemají dosud nároku na pensionování (mají ovšem pensijní oprávnění) a o dání do výslužby požádají, že smějí býti pensionováni státem posledního služebního místa po dohodě se státem, k němuž se ten který zaměstnanec přiznává, úmluva tato mohla býti vztahována na železniční zaměstnance jen obdobně. Ač zmíněná úmluva nebyla československou vládou schválena, byla přece, ovšem v nečetných případech, i československou státní správou železniční praktikována, hlavně kde šlo o zaměstnance s dlouhou služební dobou resp. o zaměstnance, kteří se u nás hlásili do služby, ale nebyli převzati, vždy však s ohrazením, že se úmluva ze dne 14. února 1919 neuznává a že svolením se neprejudikuje konečnému rozhodnutí o převzetí pensijního břemene. Otázka požitků t. zv. nepřevzatých zaměstnanců byla pak vyřešena koncem roku 1920 za naprostého neuznání mezistátní úmluvy ze dne 14. února 1919 v ten rozum, aby se osobám takovým, jsou-li nemajetné a zasluhují ohledu, poskytovaly případ od případu kdykoliv odvolatelné alimentace až do výše řádné pense s příslušnými drahotními přídavky event, se zvýšením podle zák. č. 3 z r. 1920 Sb. z. a n.

K definitivnímu vyřešení všech nahoře dotčených otázek došlo teprve ve III. části úmluvy ze dne 30. listopadu 1923.

Úmluva z oboru železničního řeší otázky:

1. rozdělení pensijního břemene býv. rak. stát. drah (čl. 10),

2. požitků t. zv. nepřevzatých zaměstnanců rakouských státních drah (čl. 11),

3. rozdělení pensijního břemene a požitků t. zv. nepřevzatých zaměstnanců býv. zemských drah v Bosně a Hercegovině a vojenské dráhy Banjaluka-Doberljin; rozdělení jmění zaopatřovacích fondů těchto drah zůstavuje se dohodě všem zúčastněným státům (čl. 12);

4. rozdělení jmění 10 fondů starobního zaopatření býv. správy c.k. rak. státních drah (čl. 13 až 20).

Ad l-3. Otázky tyto vyřešeny ustanovením, že pro obor železniční platí obdobně ustanovení římské konvence o pensích ze dne 6. dubna 1922.

K čl. 10. Při dělítku podle státního občanství připadne z celkového počtu pensijních stran býv. rak. státních drah (pensistů, vdov a oboustranných sirotků), jenž k 1. listopadu 1918 činil 48.902, k tíži Čs. státní správy železniční 17.684, z nichž bydlí jen velmi malý počet mimo území ČSR., poněvadž se po převratu téměř všichni naši státní příslušníci přestěhovali na území Československé republiky. Náklad, který bude spojen s převzetím výplaty pensijních požitků stran na nás připadajících a to s účinností od platnosti mírové smlouvy St. Germainské, nebude vyžadovati úhrady vyšší než náklad spojený s dosavadní výplatou podle principu territoriality, ježto počet pensijních stran dosud námi vyplácených se spíše zmenší než zvýší, přibudou totiž jen naši státní příslušníci bydlící v cizině, jejichž počet je - jak shora uvedeno - velmi malý a odpadne asi 300 cizích státních příslušníků u nás bydlících a námi dosud vyplácených. V některých případech (hlavně co do pensistů bydlících v Jugoslávii a v Itálii) bude ovšem nutno vyplatiti také požitky za dobu minulou, ale i zde bude výdaj poměrně neveliký, ježto těchto případů nebude asi mnoho. Kolik jich bude, nelze ani odhadem blíže určiti. Přesto však možno říci, že v oboru železničních pensí bylo by lze v roce 1925 najíti úhradu na náklad spojený s provedením vídeňské úmluvy v rámci státního rozpočtu ministerstva železnic.

K čl. 11. Viz vysvětlivky k části I. úmluvy.

K čl. 12. Ve příčině rozdělení pensistů bosensko-hercegovských zemských drah a vojenské dráhy Banjaluka-Doberljin bylo uplatňováno původně stanovisko, že pensijní břemeno těchto drah má připadnouti k tíži království SHS., ježto obě dráhy leží celou délkou svých tratí v jeho území. Vláda království SHS. žádala však, aby pensijní strany těchto drah byly posuzovány stejně jako pensijní strany rakouských státních drah a projevila ochotu k rozdělení jmění příslušných zaopatřovacích fondů, ovšem za účasti také vlády maďarské. Při jednání o této věci na konferenci ve Vídni bylo docíleno dohody a věc vyřešena ustanovením čl. 12, jež se týká ovšem jen bývalých příslušníků císařství rakouského. Náklad, který bude spojen s výplatou požitků percipientů, kteří připadnou podle tohoto ustanovení k tíži našeho státu (čítaje v to i požitky t. zv. nepřevzatých zaměstnanců těchto drah) nebude veliký a bude lze jej uhraditi v roce 1925 v rámci státního rozpočtu ministerstva železnic.

A d 4. Rozdělení jmění 10 fondů starobního zaopatření býv. správy c.k. rak. státních drah týkají se ustanovení čl. 13-20. a přílohy úmluvy.

Čl. 13 obsahuje jména pensijních ústavů, resp. fondů, jichž majetek má býti rozdělen mezi všechny zúčastněné státy.

K čl. 14-16. Jmění fondů tvoří nemovitosti, cenné papíry a pohledávky. Knihovní hodnota nemovitostí činila k 31. říjnu 1918 K 63,945.543,-, z toho knihovní hodnota nemovitostí ležících v naší republice K 8,613.344. Nominal cenných papírů činil k 31. říjnu 1918 K 98,332.868. Půjčky a pohledávky vůči různým dlužníkům v různých nástupnických státech činily k 31. říjnu 1918 K 4,671.563, z čehož připadá na naše území jen částka K 199.260.99. Dluhy činily K 8,232.187. Aby toto jmění mohlo býti rozděleno, bylo nutno jednak zjistiti nynější jeho hodnotu, jednak najíti klíč, podle něhož byly by stanoveny podíly jednotlivých států.

Všechny zúčastněné státy uznaly, že by bylo jedině správné, aby ocenění nemovitostí bylo provedeno zvláštní komisí složenou ze znalců, jež by vyslaly do komise jednotlivé státy, a aby pro stanovení podílů byl přesně vymezen poměr pensijního břemene, jež podle úmluvy připadne na každý stát, a to na podkladě zjištění všech na ten který stát připadajících pensí a zaopatřovacích požitků.

Majíce však zájem na brzkém a konečném již velmi naléhavém vyřešení celé věci, dohodly se zúčastněné státy, aby ocenění jmění i určení podílů bylo stanoveno již na konferenci samé, a to třeba jen odhadem, aby tak bylo vyhověno odůvodněným žádostem o konečné vyřešení těchto otázek jak v zájmu pensistů a nepřevzatých zaměstnanců, tak i v zájmu hospodářství jednotlivých států, a aby bylo ušetřeno nákladů, které by byly spojeny s dalším šetřením a z toho resultujícím odkladem a průtahem celého jednání.

Tak odhadnuty byly nemovitosti celkovou částkou Kr 222.009.735.036. Při tomto odhadu přihlíželo se ke knihovní hodnotě budov, k jejich stavu a k účelu a k hospodářským poměrům států, v nichž nemovitosti leží.

Cenné papíry byly oceněny podle kursovní ceny na burse vídeňské ke dni 15. října 1923 celkovou částkou Kr 36.240,190.170. Nemovitosti a cenné papíry byly tedy oceněny částkou Kr 258.249,925.206.

Podíly jednotlivých států na jmění byly po delším jednání stanovený poměrným klíčem, při jehož určení byl respektován vedle poměrů početnosti percipientů, tedy kvantity percipientů, také poměr kvality jejich požitků, t. j. nestejná průměrná výše těchto požitků.

Podle tohoto uznala konference, že by přiměřeným dělítkem pro rozdělení jmění bylo praesumptivní zatížení jednotlivých států (dle státní příslušnosti percipientů), jež v procentech celého břemene vyjádřeno podává tento klíč:

Rakousko....................................

39 %

Československo..............................

36,60 %

Polsko............................................

20 %

Rumunsko......................................

1,64 %

SHS..............................................

1,38 %

Itálie..............................................

1,38 %

Při dělení celkového jmění podle uvedených procent byla především přijata zásada, že nemovitosti musí připadnouti státu, ve kterém leží. Rozdělení majetku movitého (cenných papírů, pohledávek atd.) je jednak výsledkem dosti obsáhlých propočtů, při kterých bylo v prvé řadě přihlíženo k tomu, aby byly vyrovnány nesrovnalosti vzniklé nestejnoměrností podílů na majetku nemovitém, jednak výsledkem kompromisu spočívajícím na vzájemných ústupcích, bez nichž nebylo možno dojíti k dohodě všech smluvních stran.

Klíč pro rozdělení cenných papírů je určen procentními sazbami uvedenými v čl. 16. úmluvy, podle nichž činí podíl Československa 67,5 % celkové hodnoty cenných papírů, t. j. Kr 24.464,128.375,-. Nemovitosti, jež leží na našem území, byly odhadnuty částkou Kr 71.661,734.400,-. Celkový podíl Československa vyjádřený ve valutě rakouské činí tedy Kr 96.125,862.775,-.

Částka tato ovšem neuhrazuje, stejně jako tomu jest v příčině ostatních smluvních států, pensijní jeho břemeno, které přebírá náš stát, jelikož jmění fondu apriorně na úhradu závazků nestačilo. Podílem, který úmluva přiznává našemu státu, bylo dosaženo všeho, čeho vzhledem k danému stavu jmění a daným poměrům bylo vůbec možno docíliti.

Část IV. vídeňské úmluvy ze dne 30. listopadu 1923 obsahuje závěrečná ustanovení.

Čl. 21. upravuje otázku úschovy a rozluky spisů a dokladů, všech knih a písemností; také vzájemná pomoc mezi jednotlivými státy, nutná pro provádění této úmluvy, byla sjednána.

Čl. 22. obsahuje klausuli ratifikační a na rozdíl od římské úmluvy z 6. dubna 1922 stane se úmluva vídeňská účinnou teprve po ratifikaci všemi smluvními státy v den složení poslední ratifikace.

Důležitými jsou také dodatečná prohlášení smluvních států. O prohlášení sub 1. byla učiněna zmínka při vysvětlivkách k části I. vídeňské úmluvy.

Sub 2. a) prohlásila italská delegace, že vláda italská prozkoumá s veškerou blahovůlí otázky nabytí italského státního občanství zaměstnanců ve vídeňské úmluvě zmíněných, jichž opční přihlášky anebo reklamace nebyly ještě vyřízeny.

Sub 2. b) prohlásili zástupci smluvních států, že jsou ochotni sjednati dvoustranné dohody o úpravě požitků zaměstnanců, kteří byli propuštěni, ježto nenabyli státního občanství státu, jemuž sloužili po dobu několika let po 30. listopadu 1918.

Ježto z úmluvy vídeňské z 30. listopadu 1923 plynou pro stát břemena majetková, potřebuje podle § 64, odst. l, bod 1. ústavní listiny souhlasu Národního shromáždění.

Po stránce formální projevuje vláda přání, í.by tato předloha byla projednána jednak současně s předlohou o pensijní úmluvě podepsané v Římě dne 6. dubna 1922, jednak současně sněmovnou poslaneckou a senátem a v obou přikázána sociálně-politickému, rozpočtovému, zahraničnímu a ústavně-právnímu výboru.

V Praze dne 15. ledna 1926.

Předseda vlády:
Švehla, v. r.