Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

I . volební období.

1. zasedání.

Tisk 40.

Zpráva

  1. zahraničního výboru,

II. ústavně-právního výboru,

III. rozpočtového výboru

o vládním návrhu (tisk 19), jímž se předkládá Národnímu shromáždění

smlouva mezi republikou Československou a republikou

Polskou o otázkách právních a finančních, podepsaná dne

23. dubna 1925 ve Varšavě se Závěrečným protokolem z téhož dne.

Schvalovací usnesení:

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí se smlouvou mezi republikou Československou a republikou Polskou, podepsanou dne 23. dubna 1925 ve Varšavě se Závěrečným protokolem z téhož dne.

I.

Spor o politickou příslušnost bývalého vévodství Těšínského a území Oravy a Spiše, jenž vyvolán byl republikou Polskou, měl býti původně podle ustanovení čelných mocností spojených a sdružených ze dme 27. září 1919, vydaného v Paříži, rozhodnut provedením lidového hlasování. Aktem z 10. července 1920 ve Spaa prohlásili vláda československá a polská, že přijímají, aby hranice jmenovaných území byly určeny čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými. Mocnosti tyto pověřily uspořádáním této otázky konferenci velvyslanců, která dne 28. července 1920 určila hranice svrchovanosti Československa a Polska nad bývalým knížectvím Těšínským a nad územím Oravy a Spiše. Tímto rozhodnutím došlo pak k rozdělení těšínského Slezska, Oravy a Spiše, které nešetřilo při stanovení hranic celistvostí obvodu různých veřejnoprávních svazků a ani ne majetku jednotlivců. Z tohoto rozdělení vznikly pak mnohé zásadní, dosud sporné otázky a různé právní poměry, jichž urovnání, pokud se týče upravení, je naléhavým zájmem státu i obyvatelstva rozdělených území. Obě vlády prohlásily se o urovnání resp. úpravu takovou, a to po prvé smlouvu ze dne 29. listopadu 1920, která však nebyla ratifikována Polskem z důvodů čistě politických. Na to pak došlo k dohodě učiněné mezí delegacemi obou států v Opavě dne 16. června 1922, která jest pouhým provedením konference velvyslanců ze dne 28. července 1920. Republika Polská pojala obsah této smlouvy ve zvláštní zákon, kdežto u nás smlouva ustavně projednána nebyla. Ministerstvo vnitra vydalo výnos, jenž obsahoval ustanovení týkající se státního občanství a zároveň přikazoval zemským politickým správami způsob jeho vyhlášení na bývalém plebiscitním území. Dne 23. dubna 1925 uzavřely obě vlády novou smlouvu, kterou se definitivně řeší celý komplex otázek a právních poměrů vzniknuvších v důsledku rozdělení Těšínského Slezska, Oravy a Spíše. Smlouva se dělí na l0 částí o 83 článcích a doplněna je závěrečným protokolem z téhož dne jako smlouva sama označená jednotlivých částí je vidno, že smlouva pojednává o státním občanství, amnestií, ochraně menšin, rozluce spisové, likvidací majetku země Slezské, bývalých žup Oravské a Spišské, jakož i jiných korporací, úpravě pensijních závazků, autonomních korporací, slezských úvěrních ústavech, otázkách finančních, k nímž náleží úprava starých pohledávek a závazků peněžních a vydání deposit a řízení ve sporných případech. Závěrečný protokol připravuje základ pro dohodu o likvidaci právních poměrů spořitelních města Těšína, spořitelny v Jablunkově a spořitelny ve Frýštátě a obsahuje pak některá interpretační pravidla. Pokud se části I. týká, obsahuje ona pouhou reprodukcí opavské dohody ze dne 16. června 1922 .Obě strany souhlasně prohlašují, že obsah jejích byl. již vyhlášen, což má ten právní význam, že ustanovení v něm obsažená o státním občanství jsou již konána a že veškeré lhůty stanovené pro podání žádostí opčních a za dobrovolné udělení státního občanství, jejíchž příznivé vyřízení smlouvou je zaručeno, již dávno pomíjí. Ustanovení o amnestii zaručují ve shodě s rozhodnutím konference velvyslanců ze dne 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši beztrestnost všem, kdož se v souvislostí s politickou agitací dopustili nějakého trestního činu, jenž se stíhá soudně nebo cestou administrativy. Amnestie tato provedena bude podle naší ústavy rozhodnutím pana presidenta a v republice Polské zvláštními zákonem a bude uskutečněna, jakmile smlouva vejde v platnost.

Ochrana menšin je zaručena vzájemnou formální reciprocitou na podkladě a beze změny školních zákonů platných v obou zemích, což přirozeně vede k tomu důsledku, že v ohledu kulturním a školském poskytuje naše republika menšině polské daleko větší výhody než republika Polská menšině československé. Ochrana menšin zaručuje se jenom v tom rozsahu, jak je upravena zákony a platnými nařízeními obou států. Větší výhoda plyne pro naše polské obyvatelstvo z toho, že naše zákonodárství poskytuje menšinám větší ochrany než zákonodárství polské. Oba státy prohlašují, že budou nakládati blahovolně se svými menšinami a že uznávají povinnost loyality těchto menšin proti státu, v němž se nalézají. Obrana práv menšinových nebude považována za neloyální. Každý nátlak na rodiče, aby posílali děti do škol jiného jazyka vyučovacího, než jest jejích jazyk mateřský, bude považován za protizákonný. Otázka užívání jazyka menšin u soudu a administrativních úřadů, jakož i úřadů autonomních se řeší ve shodě s příslušnými zákony a nařízeními o kvalifikovaných menšinách. Při udílení koncesí, oprávnění, úředních povolení a pod., jakož i při udílení subvencí, státních přídělů a jakýchkoliv oprávnění výdělečných zaručuje se příslušníkům menšin úplná rovnoprávnost s občany národnosti československé resp. polské. Příslušníci menšin mohou si zřizovati tam, kde nemají nároku na zřízení samostatných veřejných škol národních, soukromé školy s vyučovacím jazykem dotyčné menšiny s právem veřejnosti a obě vlády prohlašují ochotu jim podle možností uděliti podpory. Osoby zaměstnané při vyučování mají býti příslušníky národnosti menšiny, musí však míti předepsanou jazykovou a odbornou kvalifikaci. Kandidáti učitelství, pokud jsou státními občany a složí doplňovací zkoušku, budou podle potřeby přijímáni do učitelské služby, i když nabyli učitelské kvalifikace ve státě druhém. Pro obě menšiny budou ustanoveny zvláštní bezprostřední orgány správní, pokud to připouštějí platné předpisy. Oba státy se postarají o zabezpečení potřebných a vhodných čítanek, učebnic a pomůcek učebních pro veřejné školy. Úmluva týkající se ochrany menšin nemůže býti vypovězena před uplynutím 12 let. Ustanovení o rozluce spisové zavazují obě strany vydati si navzájem bez odškodnění spisový materiál státní a autonomní správy, soudů, institucí práva, veřejného a ústavů všeobecné užitečnosti. Tato část úmluvy spočívá na stejných zásadách, jako Veškeré smlouvy stejného druhu, které byly ujednány na římské konferenci mezi nástupnickými státy. Materií až dosud uvedenou zabýval se také ústavně-právní výbor? Další část úmluvy, která se týká likvidace majetku úvěrních ústavů a otázek finančních, byla prozkoumána výborem rozpočtovým.

Zahraniční výbor pojednal o smlouvě ve schůzi konané dme 3. března 1926 a to podle oněch hledisek, která spadají do jeho kompetence. Zahraniční výbor přihlížel zvlášť k zájmu, který má stát na tom, aby otázky smlouvou upravené byly jednou definitivně vyřešeny a nastalo úpíme Uklidnění mezi obyvatelstvem rozdělených území a celého státu, které nejvíce přispěje přátelskému soužití obou národů v tolika směrech na sebe odkázaných. Přítomná smlouva usnadní veškeré další smlouvy, které mezi oběma státy byly ujednány a budou nyní ústavně projednávány. Jde tu o celou řadu smluv celkovým počtem 11, mezi nimiž jistě má nejvyšší význam smlouva upravující obchodní styky obou států. Zahraniční výbor doporučuje proto senátu, aby se podle návrhu vládního usnesl takto:

Senát Národního shromáždění republiky Československé souhlasí se smlouvou mezi republikou Československou a republikou Polskou, podepsanou dne 23. dubna 1925 ve Varšavě se Závěrečným protokolem z téhož dne.

Dále doporučuje zahraniční výbor senátu, aby přijal tuto resoluci:

Vláda se vybízí, aby osobám, které spadají pod amnestii, při zařizování slušného výdělku, pokud jinak vyhovují zákonitým požadavkům, vycházela vstříc.

V Praze, dne 3. března 1926.

V. Donát v. r.
předseda.

Dr. Witt v. r.
zpravodaj.

II.

Přítomná úmluva upravuje jednak poměry právní, jednak poměry finanční mezi republikami Polskou a Československou, pokud úpravy té zapotřebí jest rozdělením Těšínská, pak Oravy a Spiše, nastalého rozhodnutím konference velvyslanců ze dne 28. července 1920.

Smlouva nabude působností patnáctého dne po výměně ratifikačních listin a vylučuje nadobro a výslovně každý zákon nebo nařízení příčící se jejím ustanovením; k ní připojen jest, jak obvykle, závěrečný protokol, obsahující jednak ustanovení o nutnosti soupisu majetku spořitelen v úvahu přicházejících, jednak bližší výklad jednotlivých ustanovení smlouvy.

Tato rozdělena jest na 10 částí, kteráž velmi podrobně a proto velmi odlišně od dosavadního způsobu úpravy více méně rámcové, povšechné a zásadní upravují komplex otázek sem spadajících, což zejména platí o rozluce spisové, kterážto ostatně nebude provedena již nyní, nýbrž teprve tehdy, až obě strany se dohodnou o úpravě rozluky spisů vojenských, železničních a spisů dosud u úřadů rakouských uschovaných.

Smlouva dělí se na 10 částí a to:

1. část jedná o státním občanství,

2. o amnestii,

3. o ochraně menšin,

4. o rozluce spisové,

5. o likvidaci jmění Těšínská, Oravy a Spiše,

6. o pensích autonomních korporací,

7. o slezských ústavech úvěrních,

8. jednak o úpravě starých pohledávek a závazků, jednak o vydání deposit,

9. o řízení ve sporných případech a.

10. o působnosti a ratifikací.

K čís. l. O státním občanství obojích příslušníků jednají ustanovení spočívající na učiněné již v té příčině dohodě ze dne 16. června 1922, kteráž provádí prostě rozhodnutí zmíněné konference velvyslanců ze dine 28. června 1920, při čemž v podrobnostech bere se zřetel k úmluvě ze dne 29. listopadu 1920, kterouž svého času republika Polská neratifikovala, a hledí se též v duchu tohoto rozhodnutí podobně upraviti otázky státního občanství, takže na př. rozhoduje o něm v prvé řadě bydliště, v případě kolise pak mezi právem domovským a bydlištěm právo domovské, tam pak, kde zapotřebí v jednom z obou států zvláštního svolení ku přijetí do svazku státního, slibuje se navzájem blahovolné posuzování. Pouze z vážných státních důvodů může ten který stát přijetí odepříti, načež zůstává žadateli na vůli, obrátiti se v této příčině na stát druhý, načež, pakli i tento stát přijetí odepře, zůstane žadatel buď občanem rakouským nebo uherským. Ostatně ustanovení toto, kteréž připouštělo žádosti dotyčné do určité lhůty, stalo se obsoletním tím, že lhůty příslušné již vypršely. Tato část řešena jest vhodně a účelné.

K čís. 2. Vzhledem k tomu, že poměry na Těšínsku, Oravě a Spiši zůstaly dlouhou dobu nerozhodnuty, vznikl v těchto oblastech spor polského i českého živlu, jenž vedl často k násilnostem a přestoupení zákona trestního, i bylo nutno abolovati resp. amnestovati četné případy včetně vojenské delikty. Smlouva obsahuje podrobné předpisy v této příčině, zejména co do doby, ve které příslušné delikty byly spáchány, tak též co do kompetence a to v tom smyslu, že pravidlem povolány jsou pro amnestii resp. abolicí soudy, pro politické přestupky politické úřady I. stolice, a na konec president republiky podle zákonodárství toho kterého státu platného. Amnestie resp., abolice vztahuje se nejen na činy vykazující výhradně charakter politický, nýbrž i na takové, jež pouze s ním souvisejí. I tuto část dlužno plně schváliti, ježto podrobně a v duchu našich zákonů otázku tuto řeší.

K čís. 3. Rovněž schvalovati dlužno část o ochraně menšin, kteráž v duchu našeho zákonodárství a v duchu mírových smluv upravuje otázku menšin, zejména menšinového školství jakož i

k čís. 4. část o rozluce spisové, kteráž oběma státům přiznává v míře velmi rozsáhlé vliv na obsah a rozdělení spisového materiálu, celkem nemálo značného.

Za to

k číslu 5. bývalo by sobě přáti, aby upravena byla vhodněji likvidace majetku postižených oblastí, jelikož otázky ocenění jeho jakož i spravedlivého roztřídění na oba státy pro odpor ze strany Polské byly velmi nesnadné a svízelné jednak pro nedostatečný podklad, jednak pro otázky valutní.

K čís. 6. Při řešení otázek pensijních bylo nutno zřetel bráti jednak na pense zaměstnanců aktivních a zaměstnanců již pensionovaných, což celkem rovněž vyhovuje, za to

k čís.7. a 8. úprava otázek slezských úvěrních ústavů a starých pohledávek resp. závazků mohla býti rovněž upravena účelněji, ježto otázky ty řešeny na základě státní příslušností věřitelovy, kdežto v ostatních smlouvách, např., s Rakouskem a Itálií, za základ vzata zásada teritoriality cizím příslušníkům daleko lépe vyhovující. Ovšem dlužno přiznati, že též zásada valorisace Polským státem provedená a pouze na Polské příslušníky se vztahující byla pro naše vyjednavatele nebezpečným prejudicem.

Ustanovení o vydání deposit odpovídají posavadním způsobům úpravy s jinými státy a

k čís. 9. řízení rozhodčí, jež pro spořme případy se navrhuje, plně odpovídá zásadám pří uzavírání mezinárodních smluv obvyklým.

Přes to však a zejména se zřetelem k tomu, aby styky naší republiky s republikou Polskou mohly se vyvíjeti utěšeněji, navrhuje ústavně-právní výbor, aby smlouva tato slavným senátem vzata byla na vědomí.

V Praze, dne 24. února 1926.

Dr. Mořic Hruban v. r.
předseda.

Dr. Luděk Krupka v. r.
zpravodaj.

 

III.

Predložená smlouva, ktorú vláda předložila Národnému shromaždeniu k prejednaniu, spadá pod úvahu rozpočtového výboru v tom, že sa ňou usporiaďujú finančné a majetkové záležitosti země Slezskej, bývalých žúp Oravskej a Spišskej, ako aj iných korporacií stojacích pod štátnym dozorom alebo pod dozorom samosprávnych úradov, ku ktorým by štát mal zo záujmu národohospodárstva isté povinnosti, vyžadujúce peňažné náklady.

Tak sa smluvou ustanovuje, že strana československá preberá len bremena nezaistených dlhov a poniektorých závazkov zeme Sliezskej a naproti tomu strana poľská preberá takéto bremená za mesto Těšín, a aby sa vyhnulo nákladnému podrobnému vyučtovaniu, poukáže obnos päť milionov šesťstotisíc Kč, splatných v dvoch stejných splátkách a sice 2. januára 1926 a 2. januára 1927.

Dva sliezské emisné ústavy, ktoré majú siedlo v Opave, docilujú smluvou to, že polské pohľadavky sa budú platiť v riadnej mene, nie v znehodnotených štátovkách a bankovkách. Týmto je štát československý obľahčený o výdavky sanačné. Obyvateľstvo kraja, spadajúceho do smluvy zachranuje si svoje požiadavky v 60 až 100 procentách a podľa výkazov bánk, jedná sa len v cenných papieroch o hodnoty v nomin. ceně 100 milionov.

Smluvou sa štátna pokladnica nezaťažuje, lež prichádza k jej dobru.

Rozpočtový výbor doporúča, aby si, senát dal súhlas ku schvalovacej formuli tejto smluvy ako tuto vládny návrh (tlačivo č. 19) uvádza.

V Prahe, 4. marca 1926.

Jos. Klečák v. r.
předseda.

Frant. Zimák v. r.
zpravodaj.