Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

1. zasedání.

Tisk 45.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne...............................................

o zahlazení odsouzení.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Soud povolí zahlazení soudního odsouzení nebo jiného odsouzení, jež se zapisuje do rejstříku trestů, napravil-li odsouzený podle možnosti škodu trestným činem způsobenou a nebyl-li v době uvedené v § 2 znovu odsouzen.

(2) Zahlazení odsouzení je vyloučeno, zní-li rozsudek na přísnější trest, než na trest na svobodě jednoho roku.

(3) Za podmínek v odst. 1. uvedených může soud povoliti zahlazení odsouzení, nezní-li rozsudek na přísnější trest než na trest na svobodě pěti roků, jsou-li tu zcela mimořádné okolnosti, jež činí odsouzeného zahlazení jeho odsouzení hodným, jak co do povahy a pohnutky trestného činu, tak co do chování odsouzeného od doby, kdy trest odpykal.

(4) Do doby trestu na svobodě včítá se i náhradní trest, uložený pro případ nedobytnosti vedlejšího peněžitého trestu.

(5) Výše trestu nerozhoduje:

a) jde-li o odsouzení toliko za čin spáchaný výlučně z politické pohnutky nebo toliko za čin trestný podle druhého dílu vojenského trestního zákona, leč by šlo v obou případech o trestné činy, na které zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztráty svobody,

b) jde-li o odsouzení za čin spáchaný ve věku do dvaceti roků.

§ 2.

(1) Doba zkušebná (§1, odst. 1.) činí

a) patnáct roků, jde-li o odsouzení k trestu na svobodě delšímu jednoho měsíce (§ l, odst. 3.) za jiný zločin, než který uveden v § l, odst. 4. lit. a),


b) deset roků, jde-li o odsouzení za zločin k trestu na svobodě jednoho měsíce nebo kratšímu (§1, odst. 3.) nebo, jde-li o odsouzení za zločin uvedený v § l, odst. 4. lit. a), nebo o odsouzení pro přečin k trestu na svobodě přes jeden měsíc (§1, odst. 3.),

c) pět roků ve všech ostatních případech.

(2) Byl-li čin spáchán ve věku do dvaceti roků a nezněl-li rozsudek na trest na svobodě delší jednoho roku, zkracuje se doba v odst. (1.) uvedená na polovinu, činí však nejméně tři roky.

(3) Při posouzení otázky, zda jde o zločin, přečin nebo přestupek, rozhodnou je kvalifikace činu podle zákona a ne podle rozsudku. Při odsouzení za čin, který je jinak podle zákona zločinem nebo přečinem, avšak proto, že bylo užito § 9 zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. nebo zákonů jeho účinnost prodlužujících a rozšiřujících, kvalifikuje se jako přečin nebo přestupek, rozhoduje tato kvalifikace činu.

(4) Doba v odst. (1.) uvedená se počíná, jakmile byl trest na svobodě a na penězích vykonán, prominut nebo promlčen. Do ní nebudiž vpočten čas, po který byl odsouzenec zadržen v uzavřeném ústavě.

§ 3.

(1) Byl-li kdo odsouzen více než jednou, smí soud povoliti zahlazení toliko všech odsouzení zároveň, jsou-li tu podmínky pro zahlazení každého jednotlivého z nich a je-li z chování odsouzeného po výkonu posledního trestu patrno, že se úplně polepšil. Stalo-li se však poslední odsouzení toliko pro přestupek nebo pro přečin nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce, smí i bez jeho zahlazení povoliti zahlazení předcházejících odsouzení.

(2) Současnému zahlazení nejvýše tří odsouzení není však na překážku, že od doby, kdy trest byl vykonán (§2, odst. 4.) podle předcházejícího odsouzení do následujícího odsouzení neuplynula doba v § 2 určená, jde-li toliko o přestupky nebo přečiny nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce a uplynula-li do podání žádosti za zahlazení u každého z odsouzení příslušná doba v § 2 uvedená.

§ 4.

Je-li odsouzení zahlazeno, pokládá se odsouzený nadále za osobu soudně bezúhonnou, pokud tomu nepřekáží jiné ještě nezahlazené odsouzení. Odsouzený jest zproštěn povinnosti vyjeviti odsouzení na dotaz před soudem nebo před jiným úřadem. Práva třetích osob, jež se zakládají na odsouzení, zůstávají nedotčena.

§ 5.

Že odsouzení bylo zahlazeno, buď poznamenáno v trestním spise, na trestním listě úřadu rejstříku trestů, v záznamech správních úřadů a ve všech jiných záznamech, které se vedou o odsouzení. Zahlazené odsouzení nesmí býti pojato do výpisu z rejstříku trestů, zpráv podávaných úřadem rejstříku trestů nebo do vysvědčení bezúhonnosti, ani jakýmkoliv jiným způsobem v nich vyznačeno.

§ 6.

Je-li v rejstříku trestů zapsáno jen jediné odsouzení a nezní-li rozsudek na přísnější trest než trest na svobodě jednoho roku (§ l, odst. 3.), nebudíž toto odsouzení, i nebylo-li zahlazeno, pojato do výpisu z rejstříku trestů, zpráv nebo vysvědčení bezúhonnosti, uplynula-li od doby, kdy byl trest na svobodě a na penězích vykonán, prominut nebo promlčen, doba patnácti let, a jde-li o odsouzení pro čin spáchaný ve věku do dvaceti roků, doba desíti let.

§ 7.

(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje sborový soud I. stolice (divisní soud), v jehož obvodě jest úřad vedoucí rejstřík trestů o odsouzeném.

(2) Jde-li o zahlazení odsouzení vyslovených soudem občanským nebo současně s nimi o zahlazení odsouzení vyslovených soudem vojenským, je příslušným soud občanský. Jde-li toliko o zahlazení odsouzení vyslovených, československými soudy vojenskými nebo vojenskými soudy bývalého mocnářství rakousko-uherského, je příslušným soud vojenský.

§8.

(1) Žádost za zahlazení odsouzení podati může mimo odsouzeného jeho manžel, zákonný zástupce a příbuzní v linii vzestupné a sestupné.

(2) Státní zástupce (vojenský prokurátor) vykoná potřebná šetření o žádosti s veškerou šetrností pro odsouzeného. Nabude-li z jiného podnětu vědomí o skutečnostech, jež mohou bez dalšího šetření odůvodniti, aby odsouzení bylo zahlazeno,navrhne sám, aby se tak stalo.

(3) Jde-li o současné zahlazení odsouzení vysloveného soudem vojenským, vyžádá si státní zástupce dobré zdání vojenského prokurátora.

§ 9.

(1) Soud rozhodne usnesením v neveřejném sedění tří soudců (tří důstojníků justiční služby, z nichž pořadím nejstarší předsedá), vyslechna dříve státního zástupce (vojenského prokurátora).

(2) Má-li soud za to, že škoda nebyla ještě podle možnosti napravena, oznámí odsouzenému před rozhodnutím částku, kterou má ještě nahraditi, a stanoví mu k tomu konci přiměřenou lhůtu.

(3) Vyjdou-li po rozhodnutí soudu na jevo taková odsouzení, pro která by zahlazení odsouzení nebylo bývalo možno povoliti, zruší soud (odst. 1.) na návrh státního zástupce (vojenského prokurátora) usnesení o zahlazení odsouzení.

(4) Proti rozhodnutím odst. (1.) - (3.) přísluší oběma stranám stížnost (rekurs) na sborový soud II. stolice (nejvyšší vojenský soud) do osmi dnů s účinkem odkladným.

(5) Jinak, pokud není v tomto zákoně nic jiného ustanoveno, platí o řízení předpisy trestních řádů.

§10.

V případě úhrnného nebo sjednoceného trestu (§ 517 byv. uh. trestního řádu) nebo v případě trestu dodatečného (§ 265 byv. rak. trestního řádu a § 311 vojenského trestního (řádu), buďtež veškery rozsudky považovány za rozsudek jediný. Zahlazovací doba se počíná, jakmile byly ony tresty vykonány (§2, odst. 4.); do.doby té včítá se i čas mezi výkony všech trestů.

§11.

(1) Není-li podmínek tímto zákonem stanovených pro zahlazení odsouzení, může je naříditi toliko president republiky ( § 103 ústavní listiny).

(2) Řízení při žádostech za takové zahlazení koná se dle ustanovení trestních řádů pro řízení o žádostech za milost, žádá-li se však toliko o zahlazení odsouzení, přísluší konati řízení soudu uvedenému v § 7.

§ 12.

Zrušuje se:

1. Zákon ze dne 21. března 1918, č. 108 ř. z. o odčinění odsouzení,

2. čl. I. zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 208 Sb. z. a n., kterým se mění odst. 1. § 5 zákona z 21. března 1918, č. 108 ř. z., a doplňuje § 411 tr. ř.

§13.

Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti, národní obrany a vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Odpykáním trestu nejsou vyčerpány všechny následky, které pro odsouzeného má spáchání trestného činu, ba možno říci, že ztráta zachovalosti jest často daleko citelnějším trestem, než dočasná ztráta svobody. Je všeobecně známo a nemusí býti siřeji dokládáno, že nedostatek zachovalosti pronásleduje odsouzeného téměř při každém jeho kroku životním a znemožňuje mu nezřídka, aby si založil řádnou existenci. Ztráta zachovalosti je hlasem, který okolí odsouzencovo před ním varuje a vzbuzuje nedůvěru k němu. Není divu, že odsouzenec upadá v zoufalství, vida, že pro něho není návratu do spořádané společnosti. Nemožností dosáhnouti pro nedostatek zachovalosti postavení vlohám odsouzeného přiměřeného udržován bývá tento na dráze zločinné.

Je zřejmo, že spravedlivým bude takový krutý prostředek ochrany spoluobčanů jen, pokud jde o zločince úplně zkažené a okolí nebezpečné. Tu je ovšem na místě označiti je trvale za osoby, jimž nemá býti důvěřováno.

Avšak ne každý zločin jest spáchán z nenapravitelného sklonu k zločinnosti. K trestným činům dochází často z mladického poblouznění, z okamžitého vzplanutí mysli, vzniklého třeba i z pohnutky šlechetné nebo aspoň lidské povaze přirozené, nebo z nerozvážnosti, často již bezprostředně po činu pachatel s hrůzou uvědomuje si dosah svého skutku nejen pro sebe, ale i pro poškozeného a učinil by vše možné, jen aby napravil, co zavinil. Avšak trest a jeho následek - ztráta zachovalosti - neúprosně se dostavují. Takovéhoto provinilce stíhati nezahladitelnou ztrátou zachovalosti není a nemůže býti nadále slučitelným s účelem trestu, pokud jím má býti dosaženo polepšení odsouzeného.

Jest tedy požadavkem spravedlnosti, aby trest skutečně vytrpěný po uplynutí řady let se právě tak odčiňoval, jako se promlčuje trestný čin, který byl důvodem trestu. Je také otázkou humánního nakládání s odsouzenými, kteří svým životem po odpykání trestu dokazují, že se skutečnými zločinci nemají nic společného, aby jim vráceno bylo jejich dřívější čestné společenské postavení.

Potřeba nápravy byla proto všeobecně uznávána a přináší ji instituce zahlazení odsouzení, která se stává nutnou a podstatnou částí většiny moderních trestních zákonodárství právě tak, jako obdobná instituce podmíněného odsouzení, vzniklá ze stejných úvah.

V bývalém Rakousku upraveno bylo zahlazení (odčinění) odsouzení zákonem ze dne 21. března 1918, č. 108 ř. z. Tento zákon platný dosud v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl pozměněn zákonem ze dne 10. dubna 1919, č. 208 Sb. z. a n.

Naproti tomu nemáme v tom směru zákonných ustanovení pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde tedy zahlazení odsouzení dosud není možné jinak než cestou milosti presidenta republiky. Trestní zákon dříve uherský zná jenom instituci promlčení výkonu trestu, nikoliv však zahlazení trestu skutečně odpykaného; mimo to připouští promlčení trestního stíhání, i když pachatel utekl do ciziny a tam se jen určitou dobu zdržoval; podmínkou promlčení není ani snaha nahraditi dle možnosti škodu trestným činem způsobenou.

Tyto předpisy uher. Trest. zákona, spolu se zákonem o podmíněném odsouzení nemohou ovšem pro Slovensko a Podk. Rus nahraditi citovaný zákon rakouský o odčinění odsouzení, takže v tomto směru jeví se vážná disparita obou právních řádů v republice platných.

Rakouský zákon o odčinění odsouzení nevztahuje se na osoby podrobené pravomoci soudů vojenských a dne 7. června 1920 podala vláda návrh zákona o odčinění odsouzení vojenskými soudy, jímž měly býti zásady zákona č. 108/1918 rozšířeny na vojenské soudnictví (tisk 32 posl. sněmovny). Osnova byla však 7. října 1921 vládou odvolána, aby mohla býti přizpůsobena novějším směrům, které došly výrazu v zatímním návrhu obecné části trestního zákona.

Předloženou osnovou má býti tato nerovnost právních řádů vyrovnána.

Před vypracováním osnovy bylo nutno rozhodnouti otázku, má-li nový zákon býti pouze rozšířením předpisů platných v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jednak na osoby podrobené pravomoci vojenské, jednak na Slovensko a Podkarpatskou Rus, či má-li se osnova přizpůsobiti snahám o reformu instituce zahlazení odsouzení v míře, jak se u nás projevily v zatímním návrhu obecné části nového trestního zákona. Seznalo se, že zatímní návrh obecné části trestního zákona, obsahující nový systém trestů a nový způsob hodnocení trestných činů, nemůže býti podkladem pro osnovu, která má vyhověti trojímu systému trestů a trojímu různému hodnocení trestných činů. Nezbylo tudíž, než přidržeti se zásad platných pro zahlazení odsouzení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dle toho osnova byla upravena; obsahuje jen takové změny, které byly nutný z důvodů platnosti trojího trestního práva a byly vyvolány zákonem na ochranu republiky anebo, které jevily se účelnými, aby zákon vyhovoval požadavkům nových poměrů.

Zavedení instituce zahlazení odsouzení na celé území republiky nelze odložiti do vydání nového jednotného trestního zákona. K bezodkladnému řešení věci nutí nejen zmíněná disparita právních řádů, nýbrž i důsledky zákona ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n. na ochranu republiky.

Zákonem na ochranu republiky byla totiž zrušena celá řada trestních ustanovení bývalého rakouského trestního zákona, na. která se odvolávají §§ l a 2 zákona ze dne 21. března 1918, č. 108 ř. z. o odčinění odsouzení, aniž bylo zákonem na ochranu republiky vysloveno, která ustanovení vstupují na místo ustanovení trestního zákona, jím zrušených. To má za následek,, že §§ l a 2 zákona ze dne 21. března 1918, č. 108 ř. z. pozbyly, odvolávajíce se na zločiny vypočtené v §u 6, odst. 2. zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 131 ř. z., své pojmové náplně.

K §§ l a 2 osnovy.

  1. Předmět zahlazení.

1. Odsouzení musí pocházeti od soudu. V osnově výslovně jest vymknuto, že vztahuje se na každé odsouzení soudní, tedy nejen soudů trestních, ale též soudů policejních, třeba by odsouzení těchto soudů ani nebyla zapsána do rejstříku trestů. Která odsouzení se zapisují do rejstříků trestů stanoví nařízení vlády republiky Československé ze dne 14. července 1922, č. 198 Sb. z. a n. o evidenci soudních provinilců a sbírání dat pro účely kriminální statistiky.

2. Odsouzení musí býti pravoplatné a trest, je-li uložen, musí býti vykonán, t. j. buď odpykán, zaplacen, promlčen nebo prominut.

3. Za odsouzení pokládá se také rozsudek, který sice obžalovaného vinným uznává, ale žádný trest mu neukládá (§ 265 rak. tr. ř.), (srov. § 10 osnovy).

4. Jest lhostejno, zdali odsouzení mělo v zápětí nějaké následky (újmy v čestných právech občanských) či, nikoli nebo zdali s odsouzením spojeny byly ještě nějaké tresty vedlejší.

5. Jest také lhostejno, zda-li jedná, se o zdejšího občana nebo o cizince.

B. Podmínky zahlazení.

1. Odsouzenec musí býti zásadně před svým odsouzením, které má býti zahlazeno, soudně bezúhonným. Tím není, byl-li pro nějaký trestný čin soudem odsouzen. Bezúhonným však jest i ten, jehož dřívější odsouzení bylo již zahlazeno, a to nejpozději v době rozhodování o žádosti za zahlazení pozdějšího odsouzení. Také nesmí býti opětně odsouzen ve lhůtě v §u 2 naznačené. Výjimky z těchto zásad obsahuje § 3.

2. škoda způsobená trestným činem poškozenému musí býti nahrazena odsouzencem z jeho majetku, nikoli snad osobou třetí. O tom, kdy je škoda nahrazena, rozhodují předpisy soukromého práva a sice §§ 1323 a násl., § 1325, §§ 1327-1331 obec. zák. občanského, pokud se týče ustanovení soukromého práva slovenského. Okolnost, že s odsouzencem ručí solidárně také jiné osoby, nezmenšuje jeho povinnost k náhradě, škoda musí býti nahrazena podle možnosti. Při zkoumání, je-li tato podmínka splněna, třeba hleděti nejen k majetkovým poměrům odsouzence, ale též k tomu, snažil-li se poctivě, pílí a spořivostí získati prostředky nutné k náhradě škody.

3. Rozsudek nesmí zníti na přísnější trest než na jednoroční trest na svobodě. Tento trest není přísnějším, byly-li vedle něho uloženy tresty vedlejší, zejména tresty ve smyslu § 54 uh. tr. zák. Jest však přísnějším, jsou-li vedle něho uloženy tresty peněžité, které se přeměňují pro případ nedobytností v tresty na svobodě. Přesahuje-li úhrnná doba trestu hlavního i vedlejšího dobu jednoho roku, je zahlazení odsouzení vyloučeno. Snížení trestu v cestě milosti nečiní nezahladitelné odsouzení zahladitelným.

Ohledně hranice trestu, který by bylo lze zahladiti, byla stanovena odchylka od rakouského zákona a pro případy zvláštního ohledu hodné a v osnově zvláště kvalifikované bylo stanoveno, že zahlazení může býti povoleno i při trestu do 5 let. K odůvodnění ustanovení tohoto (odst. 3.) dlužno uvésti, že rakouský zákon o odčinění odsouzení byl vydán v době válečné, za poměrů od nynějších zcela odlišných; mimo to i těžké trestné činy bývají někdy spáchány osobami zachovalými, avšak z různých afektů, za okolností zvláštních, vykonávajících psychologický nátlak na pachatele a okolnosti ty se obyčejně neopakují.

4. Polepšení odsouzence a uplynutí t. zv. zkušební lhůty. Polepšení odsouzeného se předpokládá, zjistí-li se, že po určitou dobu (zkušební, osvědčovací nebo zahlazovací lhůta) nepřišel do kolise s trestními zákony. Nevyžaduje se, aby bylo veřejnou listinou dokázáno, že polepšení skutečně nastalo.

Lhůta zkušební stanovena jest různou výší, při čemž vzato v úvahu předpokládané smýšlení provinilcovo, kvalifikace trestného činu, délka a druh trestu, který musil nebo měl odpykati. Zkušební lhůta se prodlužuje sama sebou při promlčení výkonu trestu. Délka zkušebních lhůt. stanovená v zákoně rakouském byla ponechána a to jedině z toho důvodu, že dle osnovy případně i těžší provinilci mohou býti účastni výhody zahlazení odsouzení.

U přečinů, za které uložen byl těžší trest než jednoho měsíce, odchyluje se osnova od zákona rakouského a na první pohled zdá se býti přísnější. Ve skutečnosti však jsou tresty vyšší jednoho měsíce za přečiny vskutku výjimečné a jestli takový trest byl uložen, pak jde o přečin těžší povahy. Mimo to dlužno uvážiti, že v oblasti práva dříve uherského jsou četné trestné činy přečiny, které v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou zločiny a jedině z důvodů této různosti byly přečiny naznačené povahy zahrnuty pod delší dobu zkušební.

Z pravidla, že rozsudek nesmí zníti na přísnější trest než na jednoroční trest na svobodě, stanoveny jsou výjimky pro:

1. delikty spáchané výlučně z politické pohnutky,

2. delikty obsažené v druhém díle vojenského trestního zákona,

3. osoby mladší dvaceti roků.

Ad 1. Co se týče deliktů spáchaných výlučně z politické pohnutky odchyluje se osnova od zákona o odčinění odsouzení (dříve rakouského), který se držel t. zv. enumeračního systému. Tento systém je sice výhodným potud, že zcela určitě označuje jisté trestné činy jako politické, takže pojem trestného činu politického jest zcela nepochybný. Na druhé straně však požívají výhod platných pro trestné činy zákonem za politické označené také osoby, které se dopustily takového trestného činu z pohnutky, která s veřejnými záležitostmi nemá nic společného a je snad sama o sobě nízkou nebo nečestnou. Tak ocitá se systém enumerační v rozporu s mravním cítěním a veřejným míněním. Nad to ukázal se také nepraktickým. Výpočet trestných činů povahy politické byl by v důsledku vývoje trestního práva a jeho změn brzy zastaralým a bylo by nutno zákon o zahlazení odsouzení, pokud jde o výpočet trestných činů politických, častěji doplňovati a opravovati. Osnova proto nepřijala systém enumerační.

Stanovíc pak pojem politického trestného činu, hledí osnova jedině na subjektivní hodnocení trestného činu, tedy na to, co pachatel zamýšlel trestným činem dosíci a co ho k trestnému činu pohnulo. Z toho hlediska může ovšem kterýkoliv čin býti politickým. Rozhodnou jest pohnutka, která k němu vedla. Pohnutkou rozumí se tu představa konečného cíle, jež byla psychickou příčinou skutku. Pohnutka je politická, jestliže konečným cílem, jehož představa byla příčinou skutku pachatelova, byla snaha vykonati určitý vliv na úpravu záležitostí veřejných. Mnohdy bývá trestný čin spáchán z různých pohnutek současně. Pachatel snaží se sice uplatniti svůj vliv na úpravu veřejných věcí, jedná však z nízké osobní zištnosti, doufaje, že uskutečnění jeho cílů přinese mu i výhody osobní, nebo jedná proto, že očekává nějakou úplatu, nebo že již něco dostal. Takový čin přirozeně nezaslouží mírnějšího posuzování. Třeba od každého občana žádati, aby účastně se veřejného života jednal nezištně a skutečně v zájmu celku a nesledoval při tom své osobní nekalé cíle. Proto osnova považuje za politický trestný čin toliko takový, který byl spáchán výlučně z politické pohnutky.


Také v zákonodárstvích cizích platí pro delikty povahy politické ustanovení zvláštní. Nejen že při nich výše trestu nemá vlivu na přípustnost zahlazení, ale stanovena i kratší lhůta zkušební. V zákonodárství švýcarském a španělském dokonce při těchto trestných činech není žádná zkušební lhůta stanovena a k rehabilitaci stačí zúplna, zjištěno-li, že se provinilec polepšil během odpykávání trestu.

Ad 2. Uznáno bylo též za vhodné, aby výhody, které požívají delikty spáchané výlučně z politické pohnutky, účastný byly též i čistě vojenské zločiny, t. j. zločiny uvedené v druhém díle trestního zákona vojenského. Tyto mohou býti spáchány také výlučně z politické pohnutky a pak spadaly by již pod trestné činy výše zmíněné. Mimo to spáchány býti mohou i z pouhé nedbalosti, tedy nikoliv jen ze zlého úmyslu, bez jakékoliv pohnutky, a tu jest zajisté spravedlivým, aby výhoda, že výše trestů nerozhoduje, platila pro ony zločiny vůbec a to bez zřetele k pohnutce.

Z výhody, že výše trestu nerozhoduje, vyjmuty jsou pouze trestné činy zvláště těžké, t. j. takové, na které zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztráty svobody. Odsouzení za takové činy vůbec tedy nelze zahladiti.

Ad 3. Zákon o odčinění odsouzení platný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku neobsahuje zvláštních předpisů pro osoby mladší dvaceti let. Mírnější podmínky zahlazení odsouzení pro osoby takové není však nutno blíže odůvodňovati. Bylo rozhodnouti pouze otázku, mají-li býti vzaty v ochranu toliko osoby mladistvé, t. j. mladší osmnácti roků, či má-li tato hranice býti zvýšena a stanovena doba dvaceti roků. Hranice osmnácti let byla uznána za nízkou; v tomto věku nebývá zpravidla dosti rozumové způsobilosti nutné k uvážení povahy činu a veškerých jeho následků. Byla proto zvolena hranice věku dvaceti roků.