Pro trestné činy uvedené pod č. l-3 stanoveny také kratší lhůty zkušební.

Sbíhají-li se činy uvedené sub 1. a 2. s jinými trestnými činy, neplatí pro ně výhoda, že pro přiznání zahlazení je výše trestu nerozhodnou.

Lhůta zkušební se počíná, jakmile byl trest vykonán, promlčen nebo prominut. Trestem rozumí se ovšem nejen trest hlavní, ale též vedlejší trest peněžitý. Trest na svobodě jest vykonán, jakmile jest odpykán, třeba udělením podmínečného propuštění, trest peněžitý jest vykonán, jakmile příslušná částka jest složena nebo odpykán náhradní trest. Jestliže trest na svobodě jest již vyčerpán započtením vyšetřovací vazby, začíná lhůta zkušební teprve právní mocí rozsudku, nehledíc na dřívější snad propuštění z vazby. Pro zahlazení jest rozhodným jedině výkon trestu na svobodě a na penězích, nikoliv výkon trestů vedlejších jiného druhu. Toto ustanovení jest zajisté v zájmu odsouzence; doba zkušební mohla by bez jeho viny se prodlužovati nebo zahlazení dokonce býti vyloučeno, kdyby takový vedlejší trest byl z opomenutí úřadu vykonán pozdě nebo nebyl vůbec vykonán.

Prominutím rozumí se pouze prominutí v cestě milosti. Trest jest prominut tím okamžikem, jakmile příslušné rozhodnutí je presidentem republiky podepsáno a vydáno, nikoliv snad teprve, až odsouzenec je o tom zpraven.

O promlčení výkonu trestu děje se zmínka jen pro zvláštní ustanovení trestního práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Uzavřeným ústavem rozumí se samostatné trestní ústavy, trestnice, věznice, donucovací pracovny, polepšovny, ústavy choromyslných a jiné, které osoba v nich chovaná smí opustiti jen v průvodu dozorce.

Aby navrhovaný zákon byl i ve svých důsledcích pokud možno jednotným pro celé území republiky, bylo nutno, hledíc k §§ 20 a 92 byv. tr. zák. uh., rozhodnouti otázku, zda pro určení zahlazovací doby jest rozhodnou kvalifikace trestného činu dle zákona či dle rozsudku. Bylo ustanoveno, že pro určení zahlazovací doby jest rozhodnou kvalifikace zákonná. Soud na území platnosti trestního práva dříve uherského může vyměřiti na čin dle zákona za zločin prohlášený s použitím §u 92 tr. z. trest na svobodě trvání kratšího než 6 měsíců, a pak určí trest druhem vězení (§ 20 tr. z.) a v důsledku toho kvalifikuje čin za přečin. Vzala-li by se za rozhodnou pro určení doby dle §u 2 osnovy kvalifikace rozsudku, došlo by k nesrovnalostem při obdobných případech dle toho, stal-li se čin na území platnosti práva kdysi rakouského, či na území platnosti práva kdysi uherského. Doba dle §u 2 vyžadovaná byla by při stejných nebo podobných trestných činech v prvém případě pravidelně delší než v druhém. Tak na př. u toho, kdo byl odsouzen dle trestního zákona dříve rakouského pro zločin krádeže k trestu žaláře dvou měsíců, vyžadovalo by se ku povolení zahlazení odsouzení dle § 2, odst. 1. č. 1. bezvadné projití doby 15 roků, naproti tomu u toho, kdo byl odsouzen pro stejný čin dle zákona, dříve uherského ku trestu vězení dvou měsíců, postačilo by dle § 2, odst. 1. č. 2. projití jen deseti roků. Anebo u toho, kdo byl odsouzen dle trestního zákona dříve rakouského pro zločin krádeže k trestu jednoho měsíce žaláře, vyžadovala by se dle § 2, odst. 1. č. 2. doba deseti roků, kdežto u toho, kdo byl odsouzen pro podobný čin dle zákona dříve uherského ku trestu jednoho měsíce vězení, postačilo by dle § 2, odst. 1. Č. 3. projití pěti let. Závažnost této otázky ještě více vynikne, když se uváží, že k odchylné kvalifikaci dle rozsudku může dojíti i při takových činech, které za zločin označují zákony vydané po 28. říjnu 1918 a platící pro celé území československé republiky, při nichž však není vyloučeno, aby čin byl v rozsudku vydaném soudy na území druhdy uherském při použití § 92 tr. z. kvalifikován jako přečin. To se může státi v případě zločinu dle §§ 2, posl. sazba, 3, 4, odst. 1. a 2., 5, odst. 1. a 6, odst. 1. zák. číslo 269/1919 (o padělání peněz), dle §§ 33, č. 2. a 35, č. 2. zák. č. 71/22 (o vystěhovalectví), dle §§ 4, č. 1., 5, č. 1., 6, č. 3., 8, č. 1., 9, č. 1., 10, č.1. a 2., 12, č. 1., 13, č. 1. až 3., 15, č. 3., 16, č. 2., 19, č. 2., 21, č. 1. a 2., 22 zák. č. 50/1923 (na ochranu republiky), dle §u 9 zák. č. 134/85 ř. z. (o třaskavinách) a dle § l, č. 3., zák. č. 7/24 (o ochraně měny). Při tom ovšem slušelo také vzíti v úvahu, že po čas platnosti zákona č. 471/21, resp. 257/25 Sb. z. a n., může veřejný žalobce činy stanovené zákonem za zločiny kvalifikovati jako přestupky, resp. jako přečiny, a proto bylo nutno vložiti do osnovy ustanovení, že třeba hleděti také na kvalifikaci trestného činu obsaženou v žalobním návrhu. Soudce, který po letech bude povolovati zahlazení odsouzení, musí přihlížeti ke všem zákonům, za jichž platnosti došlo ke změně kvalifikace činu. Nerozhoduje proto, který zákon nyní platí, nýbrž který platil v době vynesení odsuzujícího rozsudku, jenž má býti zahlazen. V textu osnovy zvolena místo citace příslušných zákonů povšechná dikce, aby nebylo nutno též citovati zákon č. 259/23 Sb. z. a n., který nyní již neplatí.

K §u 3 osnovy.

I podle zákona dříve rakouského bylo možným zahlazení několika odsouzení, pokud odsouzení tato odpovídala požadavkům výše naznačeným. Ovšem v zákoně samém výslovného ustanovení nebylo (srv. však rozhodnutí nejv. soudu, uveřejněná jednak ve sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních republiky československé [č. 280/20], jednak v příloze k Věstníku ministerstva spravedlnosti [č. 37/21, 230/ 22, 202/22, 231/22 a 841/22]). Předpis §u 3 z důvodů jasnosti a přehlednosti stanoví, že i v případě několika odsouzení jest možné také zahlazení odsouzení, ovšem jest možné jen zahlazení současné. V takovém případě však nestačí výše zmíněné fiktivní polepšení (nepřijíti do kolise s trestními zákony), nýbrž žádá se polepšení efektivní, skutečné, tedy důkaz, že polepšení skutečně nastalo. Jinak přirozeně jest nutno, aby odsouzení měla vlastnosti v §u l naznačené a také mezi výkony trestů uložených podle jednotlivých odsouzení musí uplynouti předepsaná zkušební lhůta. Zahlazení současné však není nutné, když poslední odsouzení zakládá se na přečinu nebo přestupku, který podle své konkrétní povahy jest nepatrným a nespočívá na nízké nebo nečestné pohnutce. Zda přečin nebo přestupek jest významu nepatrného, bude lze bez nesnází posouditi. V úvahu bude třeba vzíti nejen objektivní povahu trestného činu, ale též rozsah zavinění. Trestný čin nesmí spočívati na nízké nebo nečestné pohnutce. Pojem nečestné nebo nízké pohnutky neřídí se podle právních pravidel, ale podle morálních hledisek. Nezáleží na tom, spojuje-li zákon s odsouzením pro takový čin nějaké následky nebo tresty dotýkající se cti, nýbrž na tom, projevila-li se taková pohnutka v konkrétním případě u pachatele. Jde-li nejvýše o tři trestné činy povahy právě naznačené, nemusí ani mezi výkony jednotlivých trestů uplynouti celá lhůta zahlazovací; stačí, když zahlazovací doba uplynula od výkonu posledního trestu do podání žádosti. Ovšem i v tomto případě vyžaduje se také efektivní polepšení, a proto v osnově v druhém odstavci §u 3 vloženo jest slovo "však". V osnově jest uvedeno, že soud zahlazení odsouzení "smí" povoliti, což vlastně značí "musí", jsou-li podmínky tohoto předpisu splněny.

K §u 4 osnovy.

Ustanovení v tomto paragrafu obsažená pojednávají předem o všeobecných účincích zahlazení, dále o jeho vlivu na právo soudu a jiných úřadů dotazovati se vyslýchaných osob na tresty, které ony si odpykaly a konečně o bezúčinnosti zahlazení na právo třetích osob. Zahlazení nemůže míti žádných jiných účinků, než které zákon mu výslovně připisuje, nebo které výkladem z jeho ustanovení mohou býti odvozeny. Označení "zahlazení odsouzení" vyjadřuje již podstatu a účinek této instituce. Proto nelze tvrditi a dovozovati, že by zahlazením bylo zrušeno odsouzení samo a že by rozsudek přestal snad býti pravoplatným. Slovo "zahlazení" neznamená nic jiného, než že stát odsouzence z "černé" listiny škrtne, že ze skutečnosti, že byl odsouzen, pro budoucnost žádných práv pro sebe nebude odvozovati a že také nechce dáti podnět k .tomu, aby odsouzení, které propadlo zapomenutí, bylo z tohoto opětně probuzeno. Rozsudek pozůstává tedy nadále po právu, rovněž i skutečnost, že odsouzení se stalo, nelze se světa zprovoditi; pouze se vyslovuje, že této skutečnosti po zahlazení žádné právní účinky nepříslušejí.

Zahlazením přestávají všechny škodlivé právní účinky odsouzení. Odsouzenec, pokud podle platných zákonných předpisů se tak již dříve nestalo, nabývá všech práv ztracených trestním rozsudkem a způsobilostí, které každému bezúhonnému příslušejí, dosáhne zase všech čestných práv, vyjma ovšem těch, která se zakládají na propůjčení, volbě nebo jmenování. (I přes zahlazení odsouzení trvají v platnosti jako následky dřívějšího odsouzení: ztráta, služebního místa a v důsledku toho ztráta, požitků aktivních, případně odpočivných a zaopatřovacích). Pro něho přestávají však nejen tyto zákonné následky a tresty vedlejší, nýbrž i všechny právní následky, které mají povahu zabezpečujících opatření a které se nezakládají jen na trestních předpisech, nýbrž také na předpisech práva soukromého a práva veřejného.

Ten, jemuž zahlazení bylo povoleno, jest zproštěn povinnosti oznámiti při všeobecných otázkách jemu kladených soudem nebo jiným úřadem, že a kdy byl trestán. Od povinnosti té jest osvobozen nejen svědek, ale též obviněný, takže otázka, byla-li osoba již potrestána, nevztahuje se na zahlazené odsouzení. Dokazatelnost odsouzení však zůstává nadále zachována přes to, že bylo zahlazeno. Tím, že odsouzenec je osvobozen od povinnosti výše uvedené, není ještě snad zmocněn k nesprávné výpovědi, jedná-li se o důkaz nějaké skutečnosti související s jeho odsouzením. Osvobození to nevztahuje se tedy na výslech odsouzence v hlavní věci, nýbrž toliko na otázky všeobecné (generália). Tvoří-li zahlazené odsouzení předmět důkazu v nějakém procesu třetích osob, anebo souvisí-li zahlazené odsouzení s předmětem důkazu, pak není svědek ani jiná osoba povinná říci pravdu osvobozena od povinnosti pravdu vypověděti.

Na právo třetích osob zahlazení nemá vlivu. To jsou hlavně soukromoprávní nároky poškozeného a uplatnění dědické nehodnosti.

K §u 5 osnovy.

Zde jsou předpisy o poměru zahlazení odsouzení k trestnímu rejstříku a tedy o účinku a působení zahlazení na rejstřík trestů. V osnově používá se nové terminologie obvyklé podle výše citovaného vládního nařízení ze dne 14. července 1922, č. 198 Sb. z. a n..

Zahlazení odsouzení se poznamená jak na trestním listu úřadu rejstříku trestů, tak i v záznamech úřadů správních. Trestní list zůstane i po zahlazení odsouzení součástkou trestního rejstříku a zahlazené odsouzení zůstane i nadále zaneseno v záznamech úřadů správních. O zahlazeném odsouzení nesmí nikomu učiněna býti zmínka. Zejména do výpisu z rejstříku trestů a do vysvědčení bezúhonnosti nesmí zahlazené odsouzení býti pojato, a to ani tehdy, Je-li takový výpis nebo vysvědčení určeno pro úřad. Zahlazené odsouzení nutno zamlčeti i soudům i úřadům povolaným přijímati uchazeče do veřejných služeb. Správními úřady rozumí se nejen politické a policejní úřady, ale též obecní úřady. Podle znění osnovy míní se vůbec veškeré osobní výkazy, které se vedou u různých úřadů a také u orgánů veřejné bezpečnosti. Opomenul-li by soud o zahlazení odsouzení vyrozuměti některý úřad, který vede osobní výkazy o svých zaměstnancích, mohla by poznámka o zahlazení odsouzení provedena býti také na žádost toho, jehož odsouzení bylo zahlazeno.

K §u 6 osnovy.

Také bez zahlazení nesmí o odsouzení nikomu činěna býti zmínka, když se jedná o jediné odsouzení buď vůbec, nebo následkem zahlazení ostatních - a rozsudek nezní na přísnější trest než v §u l, odst. 2. uvedený. Ostatní účinky zahlazení následkem pouhého uplynutí doby tu ovšem nenastávají. Odsouzeného nelze tedy pokládati za bezúhonného a nesmí se před soudem nebo jiným úřadem za takového vydávati. Tyto účinky jsou spojeny jen se zahlazením následkem soudního výroku nebo v cestě milosti. Takovéto "promlčení zápisu" v rejstříku trestů nemá však nějakých definitivních účinků. Jestliže by tedy odsouzenec po uplynutí lhůty patnácti let resp. desíti let znovu byl odsouzen, musí býti také dřívější trest pojat do výpisu z rejstříku trestů a do vysvědčení bezúhonnosti.

K §u 7 osnovy.

Ustanovení o příslušnosti podle práva platného v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo dosti komplikované. Byly zvláštní předpisy o odčinění odsouzení soudů cizozemských a také pokud se jednalo o odčinění odsouzení soudů tuzemských byla často odůvodněna i příslušnost několika soudů, zvláště když šlo o odčinění odsouzení pro nějaký přestupek, přečin a zločin jedné a téže osoby, která odsouzena byla různými soudy. Rozhodovaly sborové soudy, které rozhodly v první stolici, nebo v jejichž obvodě byly soudy okresní, které rozhodly v prvé stolici. V osnově provedeno však zjednodušení ustanovením, že příslušným je vždycky sborový soud, v jehož obvodě leží úřad rejstříku trestů. Tento soud jest tedy příslušným i tehdy, když odsouzení vysloveno soudem cizozemským, ať to byl vojenský či občanský, a také v tom případě, má-li se najednou zahladiti několik odsouzení, z nichž některá se stala soudy občanskými a ostatní soudy vojenskými. Které úřady vedou rejstříky trestů ustanovuje výše citované vládní nařízení ze dne 14. července 1922, č. 198 Sb. z. a n. (§ 14).

Osoby, podrobené v cizině vojenské soudní pravomoci jsou pro náš právní řád v ohledu jurisdikčním zásadně osobami občanskými. Proto nebylo by lze v tomto případě odůvodniti příslušnost Čsl. vojenského soudu k rozhodování o zahlazení odsouzení a nutno rozhodováním pověřiti soud občanský. Má-li se současně rozhodnouti o zahlazení několika odsouzení, musí býti k rozhodnutí povolán jen jeden soud a proto jest nutné, aby tam, kde jde o odsouzení jak civilní, tak i vojenská, rozhodl o zahlazení soud civilní.

Než pro osoby podrobené vojenské pravomoci bylo nutno stanoviti jisté výjimky a to pro případy, kdy:

1. rozsudek vynesl tuzemský vojensky soud, buď divisní, nebo soud, který v obvodu divisního soudu má nebo měl své sídlo,

2. rozsudek vynesl vojenský soud bývalého mocnářství rakousko-uherského, který měl sídlo mimo nynější státní území,

3. jde o několik rozsudků vynesených tuzemskými vojenskými soudy.

V těchto případech jest odůvodněna příslušnost vojenského soudu k rozhodování o zahlazení odsouzení. Řízení před vojenským soudem bude zde jednodušší, než by bylo, kdyby se konalo před soudem občanským.

V naznačených případech jedině vojenský soud může správně posouditi, zda je zahlazení třeba, zdali snad není bezpředmětné, poněvadž je možno, že odsouzení bylo již zahlazeno všeobecnou amnestií vojenskou, o které však občanský soud vědomosti nemá, poněvadž amnestie byly vyhlášeny jen ve Věstníku ministerstva národní obrany.

Konečně stane se též, že žádost o zahlazení odsouzení bude kumulována s jiným petitem, tak s prosbou o prominutí právních následků odsouzení nebo o obnovu trestního řízení, o nichž jednati přísluší vojenskému soudu, anebo že po zamítnutí žádosti o zahlazení výrokem soudním bude dále jednáno o návrhu na zahlazení cestou milosti, který bude nutno předložiti ministru národní obrany jako odpovědnému ministru.

Byl-li rozsudek vynesen vojenským soudem bývalé monarchie před státním převratem, má v našem státě stejné právní účinky, jako rozsudek zdejšího vojenského soudu, proto i tu sluší ponechati rozhodování vojenskému soudu. Soud vojenský také snáze opatří spisy, jde-li o rozsudek soudu, jenž měl sídlo mimo naše státní území, nežli soud občanský, jemuž ani není známo, kde po spisech různých polních etapních soudů pátrati.

K §u 8 osnovy.

Zahlazení odsouzení se uděluje jen na návrh (žádost) oprávněného. Tím byl dle dosavadního zákona toliko odsouzený a jeho zákonný zástupce (§ 21 obč. zák.) a pak ovšem státní zástupce, nikoli však jiné osoby, které ku prospěchu odsouzeného podati mohou opravné prostředky nebo žádost za obnovu (§ 282 rak. tr. ř. a § 383 uh. tr. ř.).

Osnovou přiznáno bylo právo podati žádosti i těmto osobám.

Státní zástupce může přirozeně zahlazení navrhnouti jen, může-li býti povoleno bez pátrání. Předem tedy musí býti jisto, že z trestného činu buď žádná škoda nevzešla nebo že byla nahrazena, a že odsouzení vyhovuje podmínkám §u 1. Jestliže jsou zde tyto předpoklady, pak je státní zástupce povinen návrh na zahlazení odsouzení podati.

Jde-li zároveň o zahlazení odsouzení, na které uznal soud vojenský (§ 7, odst. 2.), nebude lze vyloučiti orgány vojenské z účasti v řízení, a proto bylo ustanoveno, že státní zástupce musí vyžádati si dobré zdání vojenského prokurátora, zda zahlazení vojenského odsouzení nepřekáží žádná okolnost, nehledí-li se k civilnímu soudnímu odsouzení. Tento předpis má tu výhodu, že vojenský prokurátor prozkoumá, zda případ nespadá pod některou z všeobecných amnestií, jež povolily zahlazení odsouzení a takové případy označí za bezpředmětné.

Soud příslušný k rozhodnutí postoupí žádost státnímu zástupci, který provede nutná pátrání s veškerou šetrností pro odsouzeného. Jak to státní zástupce má provésti, o tom není třeba zvláštních ustanovení. Jest samozřejmo, že státní zástupce vyhledávání, která sám může konati, jiným úřadem nedá předsevzíti.

To co uvedeno o státním zástupci platí per analogiam o vojenském prokurátorovi.

K §u 9 osnovy.

Soud rozhoduje v neveřejném seděni po slyšení veřejného žalobce usnesením.

Příslušným jest senát tříčlenný také, když se jedná jen o zahlazení odsouzení za přestupek.

Rozhodnutí není zpravidla přenecháno volnému uvážení soudu. Ten pouze zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro zahlazení. Je-li tomu tak, musí zahlazení povoliti; jinak žádost zamítne. Pouze v oněch případech, kde se jedná o ony zcela mimořádné okolnosti (§ l, odst. 3.), ponecháno je soudu, aby uvážil, naskytly-li se v konkrétním případě takové okolnosti a jeví-li se proto zahlazení odsouzení ospravedlněným. Překáží-li zahlazení jen ta okolnost, že odsouzený škodu podle sil svých ještě nenahradil, nemůže žádost býti hned zamítnuta, ale musí býti odsouzenci nejprve poskytnuta lhůta, ve které musí škodu zcela nebo ještě z části nahraditi. Teprve po bezvýsledném uplynutí lhůty se žádost zamítne.

Proti rozhodnutím soudu, a to i proti předběžnému rozhodnutí o dodatečném nahrazení škody, přiznáno oběma stranám právo stížnosti. O stížnostech rozhoduje buď vrchní zemský soud (soudní tabule) nebo nejvyšší vojenský soud. Povolením zahlazení odsouzení mohou dotčeny býti též veřejné zájmy a proto právo stížnosti musí býti přiznáno také veřejnému žalobci.

O řízení platí jinak všeobecně předpisy trestních soudních řádů, pokud tento zákon nic jiného neustanovuje. To jsou zejména předpisy trestních řádů o tom, kdo jest k návrhu oprávněn, předpisy o povinnostech státního zástupce a soudu, o tom, v jaké formě návrh může býti učiněn, co musí obsahovati, a předpisy o nákladech trestního řízení.

K §u 10 osnovy.

Předpis v tomto paragrafu obsažený byl vložen do osnovy in favorem odsouzeného. Bez takového předpisu by bylo nutno použíti na takové případy ustanovení §u 3 osnovy a tu by odsouzenec byl na tom bez své viny hůře, než v případě jednoho líčení a jednoho rozsudku rozhodujícího o všech trestných činech. Doba zkušební se již dle znění osnovy (§ 2, odst. 4.) staví po čas výkonu trestu uloženého t. zv. dodatečným rozsudkem, doba mezi výkonem trestu uloženého rozsudkem prvním a trestu uloženého rozsudkem dodatečným nebo dalším by však přicházela na zmar. Podle ustanovení osnovy včítá se tato doba do zkušební doby.

K §u 11 osnovy.

Není pochybnosti o tom, že president republiky může již podle předpisů ústavní listiny (§ 64, odst. 1. č. 11 a § 103) naříditi zahlazení odsouzení, ač výslovně takové právo žádným zákonem mu přiznáno nebylo. Pouze z důvodů, aby veškeré pochybnosti, které by po vydání tohoto zákona mohly vzejíti, byly vyloučeny, vložen byl do osnovy předpis obsažený v odst. 1. tohoto paragrafu, který právo presidenta republiky podrobněji upravuje.

Zahlazení odsouzení cestou milosti presidenta republiky není vázáno podmínkami zahlazení odsouzení výrokem soudním. Toto zahlazení jest tedy k tomu určeno, aby přišlo k platnosti, není-li tu podmínek tímto zákonem stanovených.

Zahlazení odsouzení v cestě milosti předpokládá již pojmově také pravoplatné odsouzení. Naprosto však není pro takové zahlazení rozhodnou výše trestu, také lhůta zahlazovací nemusí celá uplynouti, škoda nemusí býti nahrazena a může jednati se o několik odsouzení jakéhokoliv druhu.

Pro řízení o žádostech za toto zahlazení platí předpisy §u 411 rak., §u 514 uher. tr. ř., §u 425 vojen. tr. ř. resp. nařízení ministra zeměbrany, vnitra a práv ze dne 23. května 1914, č. 122 ř. z. Pouze co do příslušnosti soudu stanovena byla z těchto předpisů výjimka pro ten případ, když podána byla presidentu republiky žádost toliko za zahlazení odsouzení. Z důvodu zkrácení řízení stanovena byla pro tento případ příslušnost soudu uvedeného v §u 7 osnovy; jinak by o takové žádosti rozhodovaly všechny soudy, které rozhodly v 1. stolici. Tyto soudy budou tedy rozhodovati, když se žádostí o zahlazení odsouzení jest spojena ještě jiná žádost (ku př. žádost za prominutí právních následků odsouzení). Zpravidla totiž pak nepůjde o fakta snadno zjistitelná; bude náležeti často na individualitě žadatelově a povaze činu, jehož se dopustil a tyto okolnosti lépe zjistí soud, který věc rozhodl v I. stolici, nežli soud trestního rejstříku, tedy zpravidla soud rodiště žadatelova.

Uzákonění této osnovy nevyžaduje žádného finančního nákladu.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru ústavně-právnímu k podání zprávy.

V Praze, dne 29. ledna 1926.

Předseda vlády:
Švehla v. r.

Ministr pro sjednocení zákonův
a organisace správy:
Dr. Ivan Dérer v. r.