Naše zemědělství přeje si a žádá s veškerým důrazem, aby dovozní komise také vyhověla tomuto jeho přání stran disposic o dovozu pšenice a pšeničné mouky ve smyslu podaných, zajisté úplně oprávněných požadavků. Ukazuje se při každé příležitosti, že se u nás projevuje na celém zemědělství se vším, co s tím souvisí, daleko menší zájem a péče, nežli o hrstku spekulantů v Bratislavě a v Praze.

Pánové! Dovoluji si položiti otázku, zdali naše vláda může míti zájem na takovýchto poměrech, anebo zdali by některá politická strana v této síni snad mohla býti nucena poskytnouti této spekulaci svoji podporu.

Jsou-li poměry sklizně dnes takové, že se projevuje nutnost většího dovozu obilí, proč se nestanoví přiměřeně zvýšená kvota vymílání, vyšší procento vymílání, aby se tímto způsobem ušetřilo několik tisíc vagonů dovážené pšenice a aby tím také vykonán byl příznivý vliv na naši obchodní bilanci. Když všechno naříká a předstírá tíseň, pak myslím, že bychom si mohli také, zcela dobře dovoliti v této všeobecné tísni vymílání pšenice a žita o několik procent větší. Mluvíme o spoření. Zde je také pole činnosti, kterého kdyby se užilo, nikoho by to nic nestálo a nikomu neuškodilo. Jaká opatření učinilo v tomto oboru Německo? Mimo určité vymílání stanovila říšskoněmecká vláda nařízením mísení pšeničné mouky pro výrobu bílého pečena s 5 % bramborové mouky. Aby se již předem znemožnilo zvýšení ceny bramborové mouky, byla s uveřejněním tohoto nařízení o mísení mouky zároveň uveřejněna maximální cena bramborové mouky. Pšeničná mouka, smísená s 5% bramborové mouky, dává bílé pečivo, které úplně vyhovuje všem požadavkům konsumu. Provedené zkoušky s 10 % ním přimísením bramborové mouky dávají ještě úplně uspokojivý výsledek. U nás dlužno označiti bramborovou sklizeň celkem za dobrou. Proč není možno u nás také pro běžný hospodářský rok učiniti takovéto nouzové opatření? Stát a interesované kruhy neměly by z toho zajisté žádné škody. Také příležitost, uplatniti smysl pro spoření ve skutečnosti.

Na zcela zvláštní zjev na obilní burse musím ještě poukázati: Naše domácí trhy s obilím stojí pod vlivem velmi neutěsených poměrů. Hospodářsky nesprávný vývoj vede k tomu, že při každém objevení se nabídky poptávka náhle přestává, aby však ihned zase se dostavila, když se prodavači z trhu vzdálí. Toto divadlo anebo tuto komedii mohli jsme již velmi často konstatovati v letošní podzimní sezoně. Chce-li zemědělství samo za snížené ceny prodávati, nenalezne ve většině případů žádného kupce. Vyvodí-li z tohoto zastavení a z tohoto jednání kupců důsledky a vzdálí-li se z trhu, tak vstoupí ihned do popředí otázka úhrady konsumu. Jako důkaz uvádím: Krátce po žních nabízena byla domácí pšenice v množství více nežli dostatečném. Naše mlýny projevovaly o tuto nabídku jen velmi málo zájmu a cena velmi dobré domácí pšenice poklesla na úroveň, která stála daleko pod výrobním nákladem. Sotva oslabila nabídka, začal při silnější poptávce ceny stoupati, z kteréhožto vzestupu cen však domácí výroba nemohla míti žádného prospěchu.

Krátký pohled na náš průmysl. Pro většinu našeho průmyslu stává se otázka vývozu jeho výroby každého měsíce vždy nesnadněji řešitelným problémem. Nejsme dnes u tak mnohých výrobků našeho průmyslu v cizině především více schopni konkurence pro velké nebo větší výrobní náklady oproti jiným státům. Vyrábíme zkrátka příliš draho a musíme se především snažiti, abychom výrobní náklady podstatně snížili. Zde nalezla by naše vláda mnohostrannou příležitost zasáhnouti pomocnou rukou. Nechci se dnes pouštěti blíže do této kapitoly a uvádím v heslech: Levný provozní kapitál, snížení úrokové služby, zlevnění dopravních výloh, snížení daňového zatížení a snížení v otázce poplatků, zlevnění sociálních břemen, zvýšení pracovního výkonu a přizpůsobení mzdy výrobním poměrům. (Výkřiky soc. dem. senátorů.) K této poslední poznámce budiž, připojeno, že při tom nikterak nepomýšlím na sníženi mzdy, kterýmžto snížením by snad mohla býti ohrožena existence dělníkova. Nikoli, pomýšlím při tom na slušnou odměnu dělníkovi, kterého dlužno také považovati za spolehlivého a dobrého dělníka. Právě tak jako náš pan ministerský předseda ve svém exposé mluvil o zmenšeném počtu dobře však školených, spolehlivých a zdatných státních úředníků při dobrém platu a restrikci státních úředníků chápal v tomto smyslu, chápu a ve stejném smyslu přizpůsobení dělníka panujícím výrobním poměrům.

Poukázal, jsem již opětovně na posílení domácího trhu jako na jednu z hlavních našich úloh. Poukazuji v té příčině na vývody našeho pana ministerského předsedy, které se týkají posílení domácího trhu, a dovoluji si tyto vývody tímto co nejsilněji podškrtnouti. Nemáme naprosto žádné příčiny, abychom se dnes spoléhali na jednoho nebo druhého z našich sousedů, poněvadž bychom tu skutečně by li opuštěni. Musíme se více než kdy jindy opírati sami o sebe a snažiti se býti více hospodářskými politiky, nežli stranickými politiky, a bude tak možno mnohého dosáhnouti v této tak těžké době ve smyslu pro celý stát příznivém, dovedeme-li všichni projeviti poctivou vůli pracovati k tomu v tomto smyslu. Bohužel, pokulhává to však u nás se skutečnou podivou vůlí společně pracovati v zájmu celého státu. Naši páni zástupci socialistických stran, obzvláště naše sociálně-demokratické strany nejsou opakem k sociálním demokratům na příklad Německa anebo, k dělnickým stranám Francie nebo Anglie nikdy ochotny zastávati se oprávněných požadavků našeho domácího zemědělství, resp. souhlasiti s těmito požadavky. (Sen. Stark [německy]: To není správné! - Výkřiky.) Stane-li se tak někdy, resp. musí-li tak pánové dnes jednou učiniti, jsouce k tomu nuceni jako koaliční strany zasedající spolu ve vládě<, pak můžeme býti jisti, že se v ministerské radě po celé týdny dálo známé čachrování, a že agrární strany musily svolení pánů sociálních demokratů vykoupiti vždy velmi draho. Pánové stojí stále ještě na stanovisku, že obchod je obchod, a bez značného zisku se žádný obchod nedělá.

Připouštím velmi rád, že část našeho dělnictva, obzvláště průmyslového dělnictva, musí vésti nyní velmi těžký boj o existenci, a že zde bude nutno v tak mnoha tisících případů poskytnouti po mocnou ruku. Že naše vláda zde plnou měnou splní svou povinnost, toho jsem si jist. Zkušenosti posledního roku podaly nám přece důkaz, že páni zástupcově socialistických stran a t. zv. lidových stran v ministerské radě dovedli vždy prosaditi na 100 % to, čeho si jejich voličové právě žádali. Víme však na druhé straně ze zkušeností poslední doby, že se páni zástupcové agrárních stran musili v ministerské radě většinou spokojiti jen prázdnými sliby a utěšováním na pozdější dobu. (Sen. Stark [německy]: To je nějaká demagogie, když říkáte, že jste niče nedostali a že my jsme dostali všechno!) Jak pak daleko jsme, pane kolego, došli se zabezpečením naší sklizně? (Výkřiky sen. Starka.) Nerozčilujte se, konstatuji jen skutečnosti, jakými jsou. Poukázal jsem s tohoto místa již několikráte k tomu, že jsme byli jednoduše ošizeni o výtěžek sklizně loňského roku. Poukázal jsem již vícekráte k tomu, že jsme od jara skládali všechny naděje na přiměřený výtěžek sklizně letošního roku, a co se ukázalo? Také letošní sklizeň nepřinesla nám nic jiného, nežli nové trpké zklamání. Předkládám si vždy znovu otázku, jak dlouho pánové umíní voditi nás ještě za nos. I červ se kroutí, když se na něho šlápne.

Po zájmech našeho venkovského lidu se šlapalo po celá léta. Náš venkovský lid nemůže jednoduše dále snášeti takovéto poměry, jaké zaznamenáváme od posledních dvou let, i vznáší ve dvanácté hodině na vládu požadavek, aby učinila opatření na ochranu jeho existence. Tato opatření nesmí však býti v krásně formovaných slovech anebo zůstat státi jen na papíře, nesmějí býti pouhým úzkým slibem, za jehož uskutečnění pak později nikdo nechce býti odpovědným; tentokráte musí tato opatření přinésti našemu zemědělství skutečnou a přiměřenou, dostatečnou pomoc. Zdá se mi vždy, jako by zde byl úmysl zničiti naše domácí zemědělství, a že se za touto snahou skrývá nějaký zastřený cíl a zastřený účel. Chtě jí-li druzí, aby jim vláda a stát poskytly pomoci v jejich tísni, ke kterýmžto pomocným opatřením my své svolení dbáti musíme, poněvadž by to bez něho nebylo možné, pak musí také druzí projeviti bezpodmínečnou ochotu poskytnouti domácímu zemědělství to, čeho pro udržení své existence bezpodmínečně a naléhavě potřebuje. Musí-li zástupcové našeho venkovského lidu, kteří zasedají v ministerské radě, projeviti ochotu k požadavkům socialistických stran, pak můžeme také od pánů jiné barvy plným právem žádati totéž pro sebe. Zasazovali jsme se vždy pro poctivou práci v zájmu státu, mluvili jsme vždy pro spoření na pravém místě. Jsme vždy ochotni pomáhati, jde-li o to, aby se nouze zmírnila. (Souhlas.) Nikdy však nepřipustíme, aby se na účet a náklad našeho zemědělství pomáhalo všem ostatním, jestliže se však sami nalézáme v tísni a potřebujeme pomoci, aby se nám jí nedostávalo, poněvadž druzí jednoduše nechtějí.

Jednou kapitolou musím se zabývati poněkud obšírněji, poněvadž včerejší vývody předsedy našeho klubu, kol. Luksche, byly našimi pány sociálními demokraty namnoze kritisovány. Skutečností je, že sociální břemena, nám ukládaná, tvoří kapitolu pro sebe. Zákon o sociálním pojištění byl vytvořen v době, a to 9. října 1924, kdy hospodářské poměry byly zcela jiné, nežli jaké máme v posledních dvou letech, a jaké sotva budou v příštích 10 až 20 letech. (Výkřiky.) Prosím, nehádejme se o něco, co jest jasné. (Hluk.) Zákon byl vytvořen roku 1924, dne 9. října 1924, účinnosti nabyl. 1. července 1926. (Výkřiky.) Tu byly poměry zcela jiné. Ukáži vám to, dal jsem si vytáhnouti potřebná data. V únoru 1925 byla cena pšenice 285, cena žita 240, cena ječmene 210, cena ovsa 180 korun, za dobytek se dostávalo 8-10 korun. Dnes obdrží sedlák za pšenici 120-125, za žito 140-145, za ječmen asi 130, za oves asi 50 korun, za dobytek 3-5 korun. To činí u mladého vola 500 kg živé váhy rozdíl 2000 korun oproti únoru 1925 nebo prosinci 1924. Nemám zde pravdu, neměl kol. Luksch pravdu, když na tuto okolnost poukázal?

Byli jsme při tvoření zákona jedině správného názoru... (Hluk.)..., že náš stát v této době nebylo ještě považovati za pevně stabilisovaný, konsolidovaný, že jsme se naopak ještě nalézali ve stavu evoluce a že pro budoucnost hospodářství a národního hospodářství státu bude nemožno bráti na sebe takováto břemena. Dávky, stanovené v zákoně o sociálním pojištění, má podle jeho znění přece více nebo méně sehnati jedna generace. Nebyli jsme snad svého času odpůrci vytvoření invalidního a starobního pojištění. Nebyli jsme také nikdy odpůrci zákona o nemocenském pojištění. Byli jsme jen odpůrci vytvoření zákona o sociálním pojištění na podkladě ryzího systému kapitálové úhrady a mluvili jsme pro zavedení smíšeného systému mezi kapitálovou úhradou a řízením přirážkovým. Ukazuje se dnes, že tehdejší náš názor přece byl správný a že naši páni odborníci jednali příliš mnoho v zájmu instituce, která měla býti vytvořena, a příliš málo v zájmu zúčastněných činitelů. Můžeme je bez pochybností uznávati jako odborníky v oboru pojištění, nemůžeme je však zajisté uznati za národní hospodáře a hospodářské politiky. (Hluk.) Jestliže z národního hospodářství mladého státu, jakým je náš stát, v době od 1. července 1926 do konce roku 1931 odebráno bylo přes 3 miliardy korun jen pro invalidní a starobní pojištění, pak znamená to jistě trochu mnoho, po mém názoru již příliš mnoho. (Sen. Časný: Ale je to hanba protestovati teď proti starobnímu pojištění dělníků! Styďte se za to!) - Hluk.) Prosím, pane kolego, protestuji proti této poznámce, která ostatně nic neznamená, poněvadž jste mým vývodům patrně nerozuměl. Kdy byste jim byl rozuměl, nemohl byste protestovati. Nepociťuji to nikterak jako hanbu, když pravím, že v systému ryzí kapitálové úhrady spatřujeme přetížení dnešního hospodářství. Ukazuje se dnes, že náš tehdejší názor byl přece správný. Ukazují se všechny ty nedostatky v nemocenských pojišťovnách, přes nejlepší vůli jednotlivcovu. (Výkřiky sen. Starka.)

Vezmu-li v úvahu dávky našeho hospodářství na nemocenské pojištění všech kategorií zaměstnanců, dávky na pensijní pojištění, na úřednictvo a zaměstnance, dávky na úrazové pojištění atd., pak vyšly by za zmíněnou dobu číslice, které by se nám jevily jako obrovský výkon. V době lepší hospodářské konjunktury plnil každý jednotlivec beze všeho uložené dávky na sociální pojištění. Ale od více než dvou let nevyvinuje se venku věc v praxi již takovým způsobem, jak to páni u zeleného stolu v Praze, myslí. Dnes v těžké krisi, obzvláště v našem zemědělství, pociťuje se uložené plnění povinností pro sociální pojištění jako těžce pociťované břemeno, jako zatížení, a den ode dne množí se hlasy, které žádají změnu uložených povinností. Malý příklad: V našich chmelařských krajinách neslo 90 % všech selských zaměstnavatele dávky na všechny sociální závazky od trvání těchto zařízení ze 100 % z vlastního. Až do doby před třemi lety byly hospodářské poměry takové, že zemědělec mohl tyto dávky platiti z výnosu svého hospodářství. Poměry se však v posledních třech letech zcela podstatně změnily. 90 procentům našich zemědělských zaměstnavatelů je dnes jen velmi těžko možno dostáti závazkům sociálních dávek. O placení všech 100 %, těchto dávek nelze dnes u této skupiny zaměstnavatelů vůbec již mluviti. Tito nemohou platiti prémie, které nemocenské pojišťovny předpisují jednotlivým zaměstnavatelům hospodářství nenese toho, čeho jednotlivý zemědělec potřebuje pro obživu své rodiny na úhradu mzdové režie nemá prostředků. Vidí se nucena sáhati na podstatu.

Že tato tíseň musí projevovati účinky také na naše sociální instituce, ukazují nedoplatky u nemocenských pojišťoven, zejména u našich zemědělských nemocenských pojišťoven. Vzrůstají od měsíce k měsíci. Celou svou naději skládali jsme od jura na příští sklizeň, a čeho jsme se musili dožíti? Naděje se nesplnily. Z výtěžku sklizně nemůže žádný zemědělec pomýšleti na splnění svých závazků. Exekuce za exekucí! V pondělí provádí se exekuce pro dlužné daně, v úterý pro dlužné prémie na nemocenské, invalidní a starobní pojištění. Naše zemědělské nemocenské pojišťovny musily v mnohých krajinách jíti tak daleko, že u jednotlivých zaměstnavatelů byly dosazeny nucené správy, aby se tímto způsobem pro nemocenskou pokladnu mohlo zachrániti, co eventuelně bylo lze ještě zachrániti. Jsou tyto poměry trvale ještě udržitelné? Kdyby zde byla naděje, že se poměry u našeho zemědělství v dohledné době zlepší, bylo by přece možno vzhledem k této naději v tak mnohém směru učiniti přiměřené disposice a opatření. Poněvadž se však po našem názoru poměry pro jednotlivého zemědělce během příští doby sotva podstatně zlepší, musí se povolaní činitelé touto věcí v nejbližší době zabývati takovým způsobem, aby se co nejdříve zjednala pomoc. Znám zemědělské nemocenské pojišťovny, které u svých členů zaměstnavatelů mají půl milionu až jeden milion, ba dokonce 11/5 milionu korun nedoplatků. Tyto nemocenské pojišťovny dluhují ústřední sociální pojišťovně také zase částky jdoucí do,statisíců.korun a nemohou při nejlepší vůlí dostáti svým závazkům, poněvadž jest tím vymáhání nedoplatků v nynější době i při použití všech možných zákonitých donucovacích opatření jen velmi těžko možné. Díváme-li se však na tuto věc s druhé strany, pak nemůžeme našim zemědělcům v jejich tísni tolik zazlívati, když při započtení 7 % úroků zůstávají příslušné nemocenské pojišťovně příspěvky dlužni, poněvadž jim v nynější době vůbec není možno dosáhnouti úvěru s 5 % ním zúrokováním.

Poměry u našich nemocenských pojišťoven zhoršily se během posledních tří let takovým způsobem, že dnes, jak je mi známo, již jen 10 nemocenských pojišťoven může ještě s nouzí vystačiti se zákonitě stanovenou základní normou 4.3 % jako prémiovou sazbou, kdežto všem ostatním nemocenským pojišťovnám bylo nutno přiznati prémiové sazby 4.8 až 6 % a nad 6 %, a tyto přes tak značné zvýšení prémiové sazby nemohou vystačiti a musí ještě dělati dluhy. Převážná většina našich nemocenských pojišťoven dosadila během několika let často velmi značné reservy a jiné jmění, které tu bylo dříve, než zákon o sociálním pojištění vstoupil v platnost. Dnes možno na prstech jedné ruky spočítati nemocenské pojišťovny, které mají ještě nějaké reservy z dřívější doby, jež by stály za zmínku. O možnosti toho, aby nemocenská pojišťovna mohla nastřádati reservy, nelze v přítomné době mluviti. Naše nemocenské pojišťovny upadají od měsíce k měsíci hlouběji do dluhů a nejsou s to, aby od některého peněžního ústavu, dostaly půjčku na zapravení splatných účtů od nemocnic, honoráře lékařům, lékárnu atd. Nemocenské pojišťovny jsou nuceny, aby se udržely v činnosti, příspěvky, které patří střední sociální pojišťovně a které pro tento ústav byly vybrány ponechati si prozatím pro svoru potřebu. Závazky jednotlivých nemocenských pojišťoven oproti Ústřední sociální pojišťovně za těchto poměrů přirozeně měsíc od měsíce vzrůstají a dosahují podle mého odhadu dnes zajisté již výše 75-80 milionů Kč, čímž, mimochodem řečeno, ústavu také vzrůstající jen nepříjemnosti, poněvadž jde o disposice o příjmech na základě hospodářského plánu. Finanční škody však ústav touto manipulací netrpí, poněvadž přece nemocenské pojišťovny musí z příspěvků platiti Ústřední sociální pojišťovně 5 % úroků.

Tyto 31/2 miliardy Kč jmění Ústřední sociální pojišťovny jsou odňaty národnímu hospodářství státu. Ze jmění Ústřední sociální pojišťovny dlužno uložiti 20 % ve státních papírech a 10 % v jiných cenných papírech, takže již musí býti v takovýchto cenných papírech uloženo daleko přes jednu miliardu Kč. Naše okresní hospodářské záložny jsou dnes přes nejlepší rozkvět a prokázaně dobré závěrky potud ve velkých rozpacích a částečně v tísnivé situaci, ježto nemají po ruce hotových prostředků v takové výši, jak by to v zájmu zemědělství okresů bylo nutno. Vybírání peněz z jednotlivých pokladen této kategorie množí se vlivem tísně zemědělství každého týdne. I nejjistější hypotekární půjčky není možno povolovati. Mé snahy, aby Ústřední sociální pojišťovna pro naše okresní hospodářské záložny a peněžní ústavy uvolnila 50 až 100 mil. Kč pro vklady 3 až 5 roků vázané na 41/2%, zůstaly dosud bezvýsledny. My zemědělci nebyli bychom proti tomu, kdyby se stelný obnos za stejných podmínek dal k disposici městským spořitelnám. Ústavu může býti přece konečně lhostejno, kde má své jmění uloženo. Hlavní věcí pro něho musí býti bezpodmínečná jistota uložení. Myslím, že naše okresní hospodářské záložny skýtají plnou jistotu vkladů. Ale má podání v té věci k ministerskému předsednictvu zůstala dodnes bez odpovědi.

Položil jsem již několikráte otázku, zdali by v době velké hospodářské tísně nebylo na místě, kdyby usnesením ministerské rady Ústřední sociální pojišťovna pro řadu let, až nastanou lepší časy, zproštěna byla až do určitého procenta povinnosti ukládati své jmění v cenných papírech a kdyby tyto obnosy uvolnila pro naše venkovské peněžní ústavy k účelům vkladů. Také tato má podání zůstala bez odpovědi. Při trochu dobré vůli bylo by se mohlo našim venkovským peněžním ústavům přispěti na pomoc bez haléře ztráty. Obnosy hospodářství odňaté dosáhly by tak přece alespoň částečně zase oživujícího účinku, zajisté lepšího, nežli když se peníze klidně uschovávají v tresoru ústavu. Mohlo-li svého času v ministerské radě dojíti k usnesení, že se roční kvota pro silniční fond zvyšuje ze 100 mil. na 140 mil. Kč, mohlo by se stejně jednati za účelem, který jsem navrhl. Kde je vůle, tam je cesta, praví staré přísloví. Také v řešení této otázky musí se co nejdříve něco státi, poněvadž poměry naléhavě vyžadují vhodných opatření.

Požadavek novelisace zákona o sociálním pojištění vznášejí dnes všeobecně již také ti, kdož svého času měli podíl na jeho uzákonění. Již od polovice února t. r. ustanovila Ústřední sociální pojišťovna v té příčině zvláštní odbornou komisi. My zástupcové skupiny zaměstnavatelů jsme zřízení této komise vřele uvítali a žádali jsme jen, aby se tato komise musila zabývati také novelisací příspěvků k invalidnímu a starobnímu pojištění, přihlížejíc k panujícím hospodářským poměrům. Novela k zákonu o sociálním pojištění musí zjednati východisko, které by umožnilo, aby naše hospodářství mohlo nésti břemena sociálního pojištění. Kdyby mělo jíti jen o administrativní změny, pak na této novelisaci nemáme zájmu a musíme se snažiti, abychom si pomohli jinou cestou. (Různé výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda Votruba (zvoní ): Prosím o klid!

Sen. Stöhr (pokračuje): Prohlašuji výslovně, že si dnes náš venkovský lid, jako skupina zaměstnavatelů plně je vědoma plnění povinností v oboru sociálním. Naše snaha při reformě nemocenských pojišťoven směřovala svého času k vytvoření institucí, které by dovedly skutečně nemocnému člověku jakožto zaměstnanci co nejlépe posloužiti a pomoci. Poměry se však v době krise v průmyslu, v živnostech a v zemědělství v posledních letech zcela podstatně změnily. Dnes se každá nemocenská pojišťovna považuje více nebo méně za pojištění v konjunktuře a podle toho se jí také využívá. Zastaví-li některý podnik práci a propustí-li se v tomto podniku 100 dělníků, kteří tam byli zaměstnáni, pak nalezneme za několik málo dní 50 až 60 těchto dělníků ve stavu nemocných příslušné nemocenské pojišťovny. (Výkřiky soc. dem. senátorů.) Můžete takové poměry označiti za udržitelné? Před nějakým časem vyjádřila se vůdčí osoba v oboru nemocenského pojištění, že dělníci v době pracovní krise používají svého práva a hlásí se nemocnými, poněvadž si v době plného zaměstnání nevezmou čas stonati a dovolávati se pomoci u pokladny tento názor jest jistě názorem zcela zvláštním. Žádný zaměstnavatel nebude žádati, aby se dělník nehlásil nemocným a nedovolával pomoci nemocenské pokladny, je-li skutečně nemocen. V tom spočívá právě právo zaměstnancovo. Jestliže se však dělník hlásí nemocným, není-li nemocným, anebo nemoc je nicotnou maličkostí, pak musí se zaměstnavateli přiznati právo, aby proti takovémuto neoprávněnému využívání nemocenské pokladny protestoval. Takovýmto jednáním zneužívá se peněz, které ve smyslu sociální péče jsou určeny pro jiné účely. Podporovati simulanty a podvodníky v jejich nekalém počínání není zajisté účelem a cílem nemocenského pojištění. Při projednávání všech těchto otázek bude si skupina zaměstnavatelů, která přece přispívá převážnou většinou k udržení těchto sociálních institucí, za všech okolností přece smět ještě dovoliti, aby také něco o toho promluvila. Shledáváme tak často názor, že nemocenské pokladny a Ústřední sociální pojišťovna jsou podle zákona zřízeny pro naše dělníky a že jen těmto má a musí příslušeti výhradné právo vykonávati v těchto institucích rozhodující vliv, a skupině zaměstnavatelů se více nebo méně upírá právo zde spolurozhodovati.

Jistě nemá panující doba, doby posledních let krise, výhradnou vinu na nynějších špatných poměrech nemocenských pojišťoven. Jisto je především, že zákon o sociálním pojištění v dnešním svém znění má velkou část viny na neblahém stavu nemocenských pojišťoven. Nemůžeme čekati, až zase nastanou lepší časy, musíme se snažiti, aby zákon o sociálním pojištění byl co nejdříve novelisován, a to novelisován ve smyslu, který jsem před tím naznačil.

Při tvoření zákonů o sociálním pojištění operovalo se při placení prémií s číslicemi, které nebylo možno nikdy uznati za přiměřené a dostatečné. Chtělo se tehdy uzákonění učiniti zaměstnavatelům trochu stravitelnějším. Při novelisaci zákona o sociálním pojištění r. 192 byly učiněny zase takovéto chyby. Povinné dávky členů nemocenským pojišťovnám byly podstatně sníženy, dávky nemocenských pokladen členům však nebyly přizpůsobeny nikterak zkráceným příjmům nemocenských pojišťoven. Nemocenským pojišťovnám bylo jednoduše nemožno uvésti v soulad příjmy a výdaje. Nemocenským pojišťovnám bylo za těchto okolností nemožno vystačiti a výsledek těchto poměrů je nám přece velmi dobře znám. Pokladny viděly se nucená, za účelem plnění svých zákonitých povinností oproti svým členům zvyšovati rok od roku prémiové příspěvky. Dnes však jsou poměry již takové, že nadále nelze pomýšleti na zvýšení příspěvků, aniž je zde možno zachovati nadále dávky, stanovené již nad zákonitou normu. (Výkřiky soc. dem. senátorů. - Hluk.) Mluvím přece pro nemocenské pokladny a poukazuji jen na nedostatku, které zákon jako takový obsahuje. Prosím, podívejte se do protokolu a přesvědčíte se, že tyto poměry staly se jednoduše neudržitelnými, že se staly pro dnešní hospodářství nesnesitelnými, musíme upřímně a poctivě doznati. (Výkřiky. - Hluk.) Mluví-li někdo pravdu, pak stávají se lidé nervosními, rozčilují se, pak nevědí ve své zlosti, co mluví, a říkají největší hlouposti. Nepotřebuji se styděti za pravdu. (Sen. Kroiher: Pro pravdu se lidé hněvají!) Že zde nutno zjednati nápravu od základu, jest jasno. Toto pole nutno důkladně očistiti od všeho plevele, který zde bují, a toto pole nesmí býti více považováno za předmět politického čachrování. Nemocenské pojišťovny a Ústřední sociální pojišťovna nesmí býti považovány za kolbiště politických stran, nesmí býti považovány za doménu jedné nebo druhé politické strany. Zde se nesmí nikdy říkati, že účel světí prostředky, zde se musí pracovati tak, aby jednotlivý zaměstnavatel a zaměstnanec mohl dostáti svým sociálním povinnostem a aby tyto sociální povinnosti nepřesahovaly míru toho, co může vykonati jednotlivec a veškeré hospodářství. Sociální povinnosti nesmějí se ukládati jako jen těžce snesitelné břemeno a zatížení. Musí se nalézti cesty a prostředky, aby se pojištěnému dostalo všeho toho, nač při plném zření k panujícím hospodářským poměrům může činiti nárok, aniž by se tím jednotlivci anebo veškerému hospodářství chtělo ukládati větší zatížení. Snížení dávek, které žádáme, nepostihne za žádných okolností skutečně nemocného dělníka a pro podvodníky a simulanty nemusíme si přece lámati hlavu.

Myslím, že jsem těmito vývody dal nejlépe nahlédnouti do našeho stanoviska. To, čeho žádáme jako zástupcově selského venkovského lidu, nelze nikdy posuzovati jako nesociální anebo příliš málo sociální nazírání a způsob smýšlení.

Jeden z tvůrců našeho zákona o sociálním pojištění a uznaný odborník v oboru pojištění prohlásil před nějakým časem, že si nedovede představiti sociální pojištění, duchu doby přizpůsobené, bez pojištění pro případ nezaměstnanosti. Musím si zde dovolit poznamenati, že se namnoze tvrdí, že u nás již pomalu máme více než dosti sociálních zařízení a že hospodářství za žádných okolností nemůže snésti další zatížení novým sociálním zařízením, a to novým pojištěním pro případ nezaměstnanosti. Tažme se, zdali stát jako takový může ve svém rozpočtu snésti takovéto další zatížení. Kdyby šlo jen o zaopatření skutečně potřených nezaměstnaných dělníků, pak by se přece cestě mohlo spíše o věci mluviti. Máme však důkazy toho, že při pojištění proti nezaměstnanosti ve státě, kde bylo zákonem stanoveno, je mnoho, ba velmi mnoho shnilého. Poptáváme-li se u povolaných činitelů a tážeme-li se jich po jejich soudu o věci, pak docházíme v tak mnohých případech k názoru zcela jinému, i když jsme uvykli smýšleti a jednati vždy sebe více sociálně. Mně před krátkou dobou odborník v této věci s poměry v Německu velmi dobře obeznámený prohlásil, že se k živnostem ze staré doby přidružila v nové době v Německu nová živnost, a narážel při tom na jistou skupinu mezi nezaměstnanými. V našich chmelařských kravinách zaměstnává se v době česání chmele každoročně velký počet cizích česáčů jako sezonní dělníci. Letošního roku byla přes stále tvrzenou nezaměstnanost a veliký prý počet nezaměstnaných vyslovená nouze o česáče na žateckých chmelnicích. V mé obci najati byli česáči z Rudohoří kolem Kraslic a z uhelného kraje falknovského. Denní výdělek vedle smluvně zabezpečeného zaopatření činil průměrně pro necvičeného česáče 15 až 18 Kč. Víte, co tito pánové svým zaměstnavatelům řekli po třídenní práci. Nač se potřebujeme zde namáhati, když nevyděláme více než těch mizerných 15 nebo 18 Kč? Budeme-li doma lenošit a dívat se z okna, vynese nám podpora v nezaměstnanosti alespoň stejný obnos. Tedy: konec s česáním chmele, pojedeme zítra domů! Můžeme při takovémto smýšlení této sorty individuí, práce se štítící, jako zástupci skupiny zaměstnavatelů míti tolik sociálního cítění, abychom projednávali otázku pojištění pro případ nezaměstnanosti ve smyslu požadavků socialistických stran? Kdo dá našim sedlákům, našim malorolníkům a domkářům něco k udržení jejich existence, když výtěžek jejich hospodářství dává sotva to nejnutnější pro rodinu, poněvadž právě ceny zemědělských výrobků jsou tak ve psí? Této skupině lidí, zvyklých vždy poctivě pracovati, odepře se jistě podpora, která by jim patřila, anebo když už, pak se z projednávání této otázky udělá určitě politikum. Poznámku, resp. poukaz, že pojištění pro případ nezaměstnanosti je pro dělnictvo životní otázkou, bylo by lze za správnou uznati zajisté jen v určitém zcela úzce omezeném rozsahu. Pro veškeré dělnictvo nelze tuto poznámku a tvrzení zajisté nikdy uznati. Hájíme názor, že nejlepším prostředkem v boji proti nezaměstnanosti je zjednání práce. Opatřiti práci za podpor státu a země, okresu a obce jsme vždy ochotni a budeme také vždy ochotni zasazovati se o tyto věci.