A tak pod zorným úhlem válečné psychosy se vyvíjela dosti rychle československá demokracie, poučena skvělými vzory ze Sibiře. Tam beztrestní Hlinkové a Udičové proti odsouzeným a uvězněným delegátům a vojskovým důvěrníkům a zde osvobozený Horák a odsouzení Stránští a Majorové.

Tak to vypadá za ministrování dr Meissnera. Ještě jeden případ, který řve a patří do resortu pana ministra vnitra Slávika. R. 1930, tedy ve 12. roce československé samostatnosti, urazil jeden havíř z Dřetovic u Kladna presidenta republiky výrokem: Bude vám známo, že komunisté neviní >Hrad< z poměrů, v jakých žije pracující lid. Ne, Hrad to není, nýbrž kapitalismus, jehož společenské zájmy Hrad spravuje, ať již chce nebo ne. Avšak prostý lid si rád problémy zjednodušuje, hledá osobního viníka své bídy a pravidelně ho nachází v osobě vedoucího státu. To bylo za Rakouska a je dnes. Za Rakouska byla trestána urážka císaře, dnes presidenta. Co dělat.< Výrok horníka z Dřetovic byl zjištěn horleným četníkem Poborským, horník udán a odsouzen na dva měsíce žaláře podle §u 16, čís. 1, zákona na ochranu republiky. Pro to nic, urazil presidenta, nechť sedí. Avšak v době, kdy horník nastoupil trest, jeho manželka porodila a octla se ve strašlivé bídě. V situaci bezesporně horší, než byla slečna Masaryková. Kamarádi uvězněného horníka uspořádali taneční zábavu a čistý výtěžek 276 Kč odevzdali ubohé ženě, aby nezahynula i s novorozencem. Dozvěděl se o tom horlivý četník Poborský udal pořadatele zábavy a všichni se octli na lavici obžalovaných pro podporování trestných činů. Po rozumu horlivého četníka Poborského a státního zástupce, schvalovali urážení presidenta tím, že uspořádali sbírku na nemocnou ženu horníka, který byl zavřen proto, že urazil presidenta. Stalo se 16. září 1931 u krajského soudu v Praze před senátem, rady Tomana. Obžalovaní dostali po 14 dnech za to, že uspořádali zábavu a její výtěžek dali nemocné ženě s nemluvnětem. I to je trestné za ministrování ministra dr Meissnera. (Výkřik sen. dr Witta.)

I to je u nás trestné. (Výkřiky.) To se hájit nedá, to je otevřený fašismus.

A nyní přijdu k dalším ukázkám činnosti ministerstva vnitra: Vy na nás každou chvíli, když zde kritisujeme poměry v tomto státě, voláte: Jděte do Ruska, můžete si tam jít! Tak na nás voláte. My konstatujeme, že tisíce českých dělníků by se hned vystěhovalo do Ruska, ale je to ministerstvo vnitra, policejní úřady, četnické úřady a okresní úřady, které jim nechtějí vydati pasy, ani těm dělníkům, kteří tam mají zajištěnou existenci a práci. Já sám několik takových případů znám z vlastní zkušenosti.

Josef Hrabec, čsl. státní občan, toho času vězněný ve Varšavě, cestoval v květnu t. r. do zahraničí za zaměstnáním. Byl přijat jako člen komuny Reflektor, nadostal však pas, pročež se pokoušel bez pasu se tam dostati. Peněz měl dost, žena jeho také mu ještě posílá. Použil pasu, znějícího na jméno Josef Skalický. Byl v Polsku zadržen a uvězněn do 8. října, kdy jej postavili před soud a odsoudili na 8 měsíců vězení. Jelikož nepíše, za co byl odsouzen, nemůžeme po této stránce podati přesné informace, ale odvolal se a odvolání bude vyřízeno během 6 týdnů.

Ale co ho zahnalo do toho? Že nedostal řádný pas. Byl přijat do družstva Reflektor, které jest usazeno několik roků v Rusku a přijímá stále a stále nové členy. Chtěl se tam úplně vystěhovati, ale úřady mu nedají pas; jde tam illegálně, opatří si pas na jiné jméno, a teď sedí 8 měsíců v polském kriminále přičiněním našeho ministerstva vnitra.

Další případ: Marie Weichherzová, mladá žena, matka 6letého dítěte a 3měsíčního kojence. Její muž je v Rusku roky, píše: >Přijeď sem, já už se do Československa nikdy nevrátím, mám zde existenci, dostal jsem už přidělený byt.< Co ta žena udělala? Prodala celé zařízení bytu, byt odstoupila novému nájemníkovi, jde si pro cestovní pas, nevydají jí ho však za žádnou cenu, ačkoli jsme byli intervenovati a vykládali těm stupidním byrokratům: >Poslouchejte, co je to za nesmysl, její muž je tam, má tam existenci, chce se tam vystěhovat. Jestliže jí ho nedáte, ta žena zůstane zde a musíte ji živit a starat se o ni.< Všechno marné, pas nedostane, poněvadž jde do Sovětského Ruska.

Pan ministr Slávik a jeho orgány také vynikají v tom, že nám znemožňují jakýkoli projev mínění. Rudá pomoc v moravsko-ostravském kraji svolala před 2-3 týdny 14 schůzí s denním pořádkem úkoly >Rudé pomoci< a hladovka 8 tisíc politických vězňů v Polsku. Všechny schůze byly zakázány s odůvodněním, že tento denní pořádek nesmí býti projednáván. Nesmí býti v Československu mluveno o tom, co se děje v Pilsudského státě a v Pilsudského kriminále, jaké úžasné trýznění tam vytrpí političtí vězňové, takže musí těch 8000 sahat spontánně k hladové stávce. Zde v Československu se o tom nesmí mluvit, vždyť je to náš spojenec, spojenec demokratické Masarykovy republiky. A takto bychom mohli pokračovati do nekonečna.

Vážení pánové, všechno to jednou skončí. Nemáte žádný jiný plán a žádný jiný program, kterým jste pomohli chudému lidu, ale máte plán a program, podle něhož chcete zardousit každý projev nespokojenosti. Vy se domníváte, že výsledek obecních voleb posílil vaši vládu. Ale po čertech se mýlíte. Jestli tyto obecní volby nedopadly ještě tak, aby vládní většina utrpěla katastrofální porážku, to neznamená, že ta porážka nemusí přijíti v nejbližší době. Hlasovací lístek není dnes tou hnací silou vývoje a pokroku. Dnes jsou naprosto jiné hnací síly. A my jsme přesvědčeni, že možná již v měsíci lednu a únoru 1932 statisíce dělníků, kteří ještě hlasovali pro kandidátky sociálfašistické budou mašírovat pod rudými prapory s dělníky komunistickými a budou bojovat za svržení tohoto mizerného pořádku. (Výborně! - Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Vyhrazuji předsednictvu censurování řeči pana sen. Nedvěda.

Dalším řečníkem je pan sen. Kroiher. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Kroiher: Slavný senáte! Thema rozpravy, kterou jsme právě absolvovali, je přespříliš známo obyvatelstvu celé republiky.....(Hluk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Kroiher (pokračuje):... a následkem toho - musíme si to přiznati - nebudí tolik zájmů, kolik by bylo žádoucno. Ani ne tolik zájmu v občanstvu, ani ne tolik zájmu mezi námi členy Národního shromáždění, jak je vidět z toho, že se sem zavádí debata o všem možném na světě, jen ne o tom, co by souviselo s prohlášením pana ministerského předsedy. (Sen. Mikulíček: Mnoho věcného tam nebylo!) Bylo vaší věcí, abyste něco věcného tam přidali, ale aby to patřilo k věci. Hledají se prostředky k řešení této krise. Musíme si říci, že k odstranění této krise jsme my naprosto slabí, že je to záležitost světová; my můžeme k tomu přidat jen tolik, kolik je v naší moci uvnitř naší republiky. Tedy nesmíte na nás chtít více, než jev naší moci. Všeobecně se říká, že k blahobytu nebo alespoň k zlepšení situace hospodářské je potřebí dvou věcí, práce a šetrnosti, a aby se mohlo pracovat a aby byla vůle šetřiti, k tomu že je potřebí klidu a míru. (Sen. Mikulíček: To už říkal dr Rašín před 10 lety, dnes máme toho tolik, že jsou plná skladiště a peněz jsou plné banky!) Bohužel banky nejsou plny peněz. (Sen. Kindl: Po převratě se říkalo >pracovat a pracovat< a dnes není práce!) Pane kolego, nevyrušujte mne, nemám takový orgán jako vy a také nemám chuti vás překřikovat.

Práce nyní není, to se musí uznat, ale je potřebí následkem toho zdůrazňovat šetrnost a já bych, pánové, chtěl zdůrazniti ještě také klid, a to proto, poněvadž jde o věc, nám všem společnou. Trpíme všichni - všechny stavy bez rozdílu, bez rozdílu národnosti a jiných věcí, které nás jindy dělily.

Máme-li pracovat, potřebujeme k tomu klidu, poněvadž, kde je náchylnost k bojování, tam obyčejně bývá málo chuti k tomu, aby se pracovalo. (Sen. Mikulíček: Klid jste měli 13 let!) Vy ho, bohudík, příliš nerušíte, v práci nám nepřekážíte, nederete se nikam, kde jde o práci. (Sen. Mikulíček: Výsledky vaší práce je viděti v tom půl milionu nezaměstnaných!) A výsledky vaší práce je viděti, pane kolego, na výsledku voleb ve Zlíně. (Sen. Mikulíček: Však je to jediné město v republice, kde jste se zbaběle agrárníci neodvážili kandidovat! - Místopředseda Trčka zvoní.) Vy jste se tam odvážili kandidovat a spojil jste se s továrníky a voliči v obcích vás vyhodili obojí. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosín o klid, pan sen. Mikulíček nemá slovo. (Sen. Mikulíček: V Praze jste kandidovali, ale ve Zlíně zbaběle jste nekandidovali!)

Sen. Kroiher (pokračuje): Vy jste měli ve Zlíně kuráž, ale jak to dopadlo? (Sen. Mikulíček: Pod terorem vašeho Slávika, poněvadž byli agitátoři zapíráni policajty, vy se se Zlínem neohánějte!)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid! (Sen. Mikulíček: Nemohu si pomoct, když mne provokuje! - Veselost.)

Sen. Kroiher (pokračuje): Pánové, když se stále mluví o té krisi, myslím, že by bylo potřebí, aby tu krisi bylo viděti v životě veřejném i soukromém, že by bylo žádoucno, aby stát, země, okresy, korporace, všichni, i jednotlivci se podle toho zařídili, a to by ovšem se nejvíce ukázalo tím, kdybychom se rozhodli upřímně a rozumně šetřiti. Pánové, my jsme šli do obecních voleb s heslem šetřit a byli jsme za to vysmíváni, ale já přiznávám loyálně, že ještě průběhem volební agitace k obecním volbám ostatní strany rovněž toto heslo přijaly. Rovněž přijaly heslo, že chtějí šetřiti, ano četl jsem v >Nové Svobodě<, že se v obecních zastupitelstvech začalo šetřiti teprve tenkráte, když tam socialisté přišli. (Sen. Kindl: Když s tím přišel posl. Beran na schůzi, vyhnali ho jeho vlastní voliči, nesměl mluvit na schůzi!) Buďte bez starosti, mně se zdá, že na Strakonicku byl vyhnán někdo jiný než Beran. (Sen. Kindl: Ve Vodňanech a Volyni nesměl mluviti) Ve Vodňanech, mně se zdá, byl také vynesen ven nějaký senátor, ale Beran ne. (Veselost. - Sen. Mikulíček: Beran je těžší než on!) To zrovna nevím. Kdo zná sen. Kindla a Berana, ten nemůže říci, že by byl Beran těžší, leda v hlavě. (Veselost.)

Pánové, já rád kvituji to přiznání k všeobecné šetrnosti, ale chtěl bych, abychom to myslili doopravdy. Nyní vás upozorňuji na jednu věc, že se říká, že náš rozpočet na budoucí rok je snížen o 1/2 miliardy a vlastně že je snížen o více než 900 mil., a to proto, poněvadž prý je tu snížení o 1/2 miliardy přesto, že jsme se v loni usnesli na různých vydáních republiky, která stojí 400 milionů. Nuže, pánové, je potřebí, abychom si my, členové Národního shromáždění, když mluvíme o nutnosti šetrnosti, také to pamatovali a snažili se, abychom snad novými předlohami nezmařili ani tu úsporu 1/2 miliardovou, jak je to velmi snadno možné.

My, pánové, voláme k vládě: šetřit! Jsem toho názoru, že je naší povinností volati také dolů ke svým voličům a že musíme veřejnosti československé povědět: Je krise, nemáme, žili jsme - jako to povídal dobře p. ministr financí - nad své poměry, stavěli jsme více než bylo potřebí, a tedy nesmíme to dělat v budoucnosti.

Pánové, uvádím na př. tento případ: Kde kdo čte přece v novinách ráno i odpoledne, že je krise, že jsou zde ty a ty nedostatky, ale přes to jsme právě v posledním týdnu svědky toho, že v Příbrami se dělají demonstrace proto, aby byla tamní báňská akademie přeložena do Prahy, bez ohledu na to, co by o stálo. (Tak jest!) Těm pánům, kteří neplatí daně, je to úplně jedno, jim je taková Příbram příliš malá. Ale kdyby pánové neměli báňskou akademii v Příbrami, šli by do Lubna, do Rakous a tam by jim to nebylo malé. V Německu jsou university v místech, která nejsou mnohem větší. (Sen. dr Witt: Dejte to k nám do Ostravy!) Pane kolego, kdyby žádali, aby to bylo přeloženo do Ostravy, nestavěl bych se proti tomu, jako se nestavím vůbec proti žádné rozumné věci. Ale oni žádají, aby ta akademie byla přeložena sem do Prahy, jako kdyby mohla býti báňská akademie bez dolů a jako kdyby pro báňskou akademii snad stačilo to stálé rejpání v pražských ulicích. (Sen. Johanis: To by pak studenti jezdili se dívat na doly z Prahy do Příbrami! Sen. Mikulíček: Jen aby z toho rejpání neměl někdo provisi!) Já myslím, že ten rektor, který uznává, že není magnificence, z toho žádnou provisi nemá, tedy to nesmíte spojovat dohromady.

Ale na druhé straně je zase v Brně otázka přeložení Zbrojovky. A kam? Do Prahy! Všecko jen do Prahy - a bez ohledu na to, co to bude stát, bez ohledu na to, co se stane s těmi budovami, které jsou v Příbrami a s těmi továrnami, které jsou v Brně. My si to můžeme dovolit, abychom takhle rozhazovali. Je marná věc, jestliže nám někdo říká něco jiného. My na to máme. Jestliže se mluvilo o tom, že prý majitelé dolů jsou ochotni vybudovat tuto báňskou akademii zde v Praze, nuže, jestliže chtějí budovat, ať budují něco, čeho je potřebí, ale myslím, že akademie v Praze potřebí není. My musíme přec bojovat proti tomu, abychom měli takový přespřílišný centralismus. Také jinde je republika, nejen v Praze.

Pánové, je potřebí, abychom také při ostatních stavbách si počínali rozumně. A tu načisto podpisuji to, co povídal p. ministr Trapl. Pro nás nesmí platit, že musíme míti vše lepší, než jinde, nýbrž opatřování všech potřeb pro veřejná zařízení musí býti ovládáno jedině úvahou, co si můžeme opatřiti a co je nejpotřebnější pro domácnost státu s 15 miliony obyvatel. Nesmíme stavěti vše větší než potřebujeme, nesmíme si pořizovati věci, kterých by nebylo ještě nutně potřebí.

Co povídám o státu. myslím, že platí i o samosprávě, i o jednotlivcích. Bohužel, že samospráva častokráte na to nepamatuje a že se samospráva dala do mnoha a mnoha podniků, které byly daleko nad její síly, poněvadž se snad spoléhala: Někdo to zaplatí. Nuže, jsem toho mínění, že potřebujeme se postarati, aby naše samospráva šetřila rozumně. Ještě na to přijdu, co si pod tím představuji, ale chtěl bych také, aby zvláště naše samospráva si byla vědoma, že má podporovat své poplatníky. Když to není náhodou poplatník v tom místě, že to má být aspoň poplatník v zemi nebo v republice. Ale bohužel u nás je taková pověra, že všecko, co je z ciziny, je lepší, než naše domácí výrobky, třeba jsme se častokráte přesvědčili, že cizina dává přednost výrobkům našim. Tu bohužel musím poukázat, že jednotlivé naše okresy a města, specielně na hranicích vaší vlasti, dávají přednost výrobkům říšskoněmeckým před výrobky domácími, nebo dokonce i před výrobky domácích Němců. Pánové, když čte člověk v novinách, jako to bylo možno čísti tento týden v >Národní politice< i se jmenováním jednotlivých obcí a okresů, že na př. zařízení pro nemocnice objednávají v Německu, pak se musíme nad tím pozastaviti, neboť máme dosti firem domácích i zde v Praze, firem, které jsou v německém majetku, které takovéto věci mají na skladě, které je samy také vyrábějí, a ty jsou odstrkovány přes to, že při vyrábění těch věcí zdejší dělník by byl zaměstnán, zdejší stát by měl z toho větší daň výdělkovou, obratovou atd. a obec by měla také přirážky Myslím, že by bylo žádoucno, aby se zakročilo proti takovýmto zjevům a aby se docela klidně upozornily dotyčné instituce, ať okresy nebo obce, že máme nařízení, nebo zákon - dobře se nepamatuji - podle kterého jsou všechny veřejné korporace povinny dávati přednost výrobkům domácím. A aby se tomu dal důraz, bylo by žádoucno, aby příslušná ministerstva odpírala dáti subvenci a jakoukoli jinou podporu na věci, které jsou zbytečně - povídám zbytečně - kupovány v cizině a vyrovnávací fond by se měl obrátiti na takové obce a vyškrtnout jim z jejich vydání to, co poslaly do ciziny a následkem toho jim také snížiti příspěvek, který plyne z peněz nás všech. (Sen. Kindl: Škrtnout korunu, poněvadž pochází z Říma a to je také v cizině!) K tomu jste vy nejméně kompetentní, abyste povídal, odkud pochází křesťanství. Já myslím, že pochází z Jerusaléma a jestli to nevíte, tažte se svých hlaváčů, ti vám to povědí. (Veselost - Sen. Kindl: Vy jste asi z jejich rodu!) Ne, já nejsem židovského rodu. (Veselost.) Nestyděl bych se za to, kdybych byl ze židovského rodu, ale konstatuji, že nejsem. Tedy nejsem s vašimi pohlaváry v Rusku v žádném příbuzenském vztahu. (Veselost.) Bohužel, pánové, že také naši soukromníci nerozumějí tomu, že doma by měli kupovati, a také jsou toho názoru, že přespolní věci jsou mnohem lepší, než věci původu domácího. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)

Když jdete po Praze, můžete najíti v určitých dobách u obyčejného hokynáře jablka americká, jinde australská, máte tu hromadu italského ovoce, máte tu banány, bůhví odkud, hrozny z Madeiry - a u nás máme i v historických zemích, i na Slovensku a Podkarpatské Rusi tak krásné ovoce, máme tam tolik hroznů a vinných sklepů, všichni se tam třesou na to, aby mohl něco prodat, ale bohužel, mnoho našich lidí nemá pro to porozumění a musí míti aspoň tu vignetku rýnskou nebo zahraniční, poněvadž velká většina lidí, a je to u nás v Čechách přirozené, tomu vínu, ani jak se pije, nerozumí!

Zašel jsem jednou do jedné přední vinárny pražské a tázal jsem se po slovenském nebo podkarpatském vínu. Konstatuji: neměli vůbec žádného vína domácího, než jedině mělnické. A to našim Pražanům nevadí. Mají ovšem při tom každou chvíli strach o slovanský ráz naší Prahy, ale jenom co se týká mluvení, ne co se týče kapsy. (Sen. dr Witt: Naše uhlí, pane kolego, také dobře hoří a vozíte je sem až z Polska!) Pane kolego, já je nevozím. My kupujeme hnědé uhlí z našeho západu.

Jestliže říkám, že jsem zarmoucen nad tím, že kupu jeme přespříliš mnoho z ciziny, prosím, aby to nebylo myšleno tak, jak řekl včera dr Heller, že škrtíme dovoz z ciziny a že následkem toho budeme také škrtiti export od nás do ciziny. Dívám se na to totiž jinak než on. Nechci import z ciziny škrtit proto, že je to z ciziny. Chci jen říci našemu obyvatelstvu, proč máme spěchati tak daleko, když to dobré máme tak blízko? >Warum in die Ferne schweifen, denn das Gute liegt so nah?< Proč máme vyhazovati peníze, jinak, když nejen zde, nýbrž i v cizině se nám hlásá >svůj, k svému<, když se ohrazuje každý proti tomu, aby se neposílaly valuty do ciziny?

Anglie, pánové, vyrostla řadou generací pod heslem svobodného obchodu a bylo tam velmi mnoho zdatných politiků, kteří chtěli toto heslo odstraniti a udělati cla, a nepodařilo se jim to. A dnes ta Anglie sama přichází k tomu a chce dělat 10 % cla a dokonce v té Anglii byl přednesen návrh, aby se zapovědělo přímé dovážení všech luxusních věcí. (Sen. Polach [německy]: Vy zkreslujete celou věc, poněvadž je ve spojitosti s inflací z Anglií. To je zcela klamné líčení!) Pane kolego, já se zdržím u té věci. (Hluk. - Výkřiky.) Já se nemohu tolik namáhat, tak já počkám. Náhodou jde o věci francouzské a náhodou jde současně o v půjčku nebo šlo o výpůjčku Anglie ve Francii, a přes to Angličané řekli: Nedovážet, čeho není potřebí. A teď vás upozorňuji na to, že včera zde dr Heller mluvil o tom, do jakého neštěstí prý tato politika přivedla Německo. My jsme jiného názoru o kořenu této bídy, v níž Německo je. My se z té bídy nikterak neradu jeme, ale je to zvláštní, že dnes přináší náš >Venkov< zprávu z Kodaně o tom, co mluvil tamní ministr financí a ten zrovna také varuje Dány, aby nakupovali z ciziny zbytečné věci. A mluví také o tom, že bude po případě nutno přijíti k zákazu. A to Dánsko také nebylo na tom stanovisku ochranářském jako Německo. Ostatně já proti tomu nic nemám, jestliže dr Heller a ostatní jeho kolegové začnou se dívat na Německo trochu střízlivěji a uznají, že není všechno pěkné, co se tam děje, po případě aby uznali, že není všechno v pořádku, co dělá také levice, třeba bych přiznal, že pravice tam má v hloupostech rekord. Musíme se varovati toho, abychom kupovali v cizině, co nemusíme, je potřebí, abychom kupovali jen věci potřebné. (Sen. Johanis: Což, když musíme kompensovat?) Tak budeme kompensovat, a já bych rád, abychom to dělali po způsobu maďarském. Maďaři sem dovezli na základě zatímní dohody již spoustu prasat, ale k sobě kompensačně dovezli prý jeden vagon dříví, možná dva. Já bych to dělal také tak. Až po vás, vaše milosti! Napřed ať ti druzí se revanžují, potom my jim to budeme vraceti.

Pánové, hlavní zásada dnes ve světě je, aby každý stát měl svou měnu v ruce a nemůže ji míti v ruce, jestliže ji plnýma rukama dává do ciziny. V ruce máme však valutu jen tenkráte, když s ní šetříme a když ji zbytečně do ciziny neprodáváme. Proto také se stavíme proti zbytečné spekulaci s dovážením pšenice a jiného obilí z Balkánu. Máme dnes povolovací řízení. Máme komisi, která se, bohužel, dosti pozdě konstituovala, pozdě začala fungovati, a máme zde řadu lidí, kteří se domnívají, že si mohou dělat z republiky blázna, že mohou dělati, co si vzpomenou, a že snad najdou tolik protekce, aby jim jejich justament byl povolen. Pánové, to je docela zbytečné. Jestliže v Bratislavě je tak ohromné množství pšenice objednáno do svobodného přístavu bez svolení k importu, a jestliže ti pánové měli kuráž udělati tuto spekulaci, ať mají také tu odvahu nésti škodu, kterou jim ta spekulace přinesla. (Sen. Kindl: Kolik tam má Agrosol pšenice?) Buďte bez starosti, pane kolego, co tam máme. 50 % zisku vám dáme. (Veselost.)

Jsem toho mínění, že je potřebí slyšeti všechny strany a také tu stranu, která povídá: Což jestli ta pšenice bude na jaře dražší a když si jí sem tolik nedovezeme, tak ji budeme musiti dráže platiti. Pánové, nesmíme zapomínati, že ta pšenice není jenom to jediné, že podobných obchodníků a spekulantů jest u nás i v jiných oborech dosti. A když si dovolíme posílati zbytečně svoji korunu do ciziny, může se nám státi něco podobného, jako se stalo Anglii, která je bohatá, která má ohromně více jmění, nežli co si vypůjčila, snad devětkrát tolik má v cizině pohledávek, nežli si sama vypůjčila. (Sen. Kindl: Ale dělníci tam mají hlad!) Však to je vina Macdonaldova a ne naše.

Poněvadž tedy neměli svoji libru v ruce, poněvadž byla v cizině, poněvadž ji cizina od nich potom najednou chtěla, začala ta libra za čas klesati a klesal tím majetek Angličanů a bohužel také majetek jejich věřitelů. To by se mohlo u nás také státi, kdybychom se svou korunou nebyli dosti opatrni. Mohlo by se nám také státi, že by naše koruna šla dolů, dejme tomu o 10 hal., a pak bychom tu pšenici, kterou jsme teď koupili za cenu nám přijatelnou, měli potom také dražší. Jednou je známo, že toto usnesení tu je, a tak ho musí šetřit každý, i páni bursiáni. (Výkřik.)

Já přicházím na druhou stránku. Snaha průmyslu je co možná nejvíce vyráběti. Pan kol. dr Heller zcela správně řekl, kdybychom si nechtěli kupovati z ciziny, že nebudeme moci také do ciziny exportovati. Já jsem názoru, že to není vždy největší štěstí, jestliže náš průmysl vyrobí za každou cenu co možná nejvíce a jestliže chce vyvážeti do ciziny.. (Sen. Mikulíček: Laciný cukr!) - hned na to přijdu - a to proto, že většina našeho průmyslu kupu je z ciziny suroviny a je nebo musí býti tak poctivá, že platí ty surovinu. Doma platí dělníky a má platiti daně, po případě je zůstává dlužna, ale cizina jim potom zůstane dlužna za to, co jsme exportovali a tím se ochuzuje vlastní země. Hlavně však se ochuzuje ta země, která vyváží do ciziny laciněji, než jsou náklady, na které ten výrobek přišel. A právě rodíme, k jakým koncům to povede, když Rusko na př. vyváží všecko, co jen dostane do ruky, do ciziny, za takové částky, které nehradí ani dopravné. Nám je toho Ruska srdečně líto, poněvadž přes to, co se tam děje.

(Výkřiky sen. Kindla.) Pane kolego, já Vás nežádám, abyste to tam vyřídil, ale kdyby jste tam šel, nemám proti tomu také nic. - (Veselost. - Předseda zvoní.) Proto litujeme toho Ruska, neboť i při tom Stalinovi a amalgamu nahoře je to přece jen staré slovanské Rusko, a my to velmi těžce neseme, že toto Rusko chudne.

Pánové, cizině nám zůstává hodně dlužna. Pamatujete se - já nerad se na to pamatuji - jak jsme se hádali o smlouvu s Maďarskem, jak jste nás měli málem za škůdce naší republiky, a potom najednou jsem četl v listě kapitalistickém,třeba určeném pro široké vrstvy lidové, v >Národní politice<, že to bylo štěstí pro nás, že nemáme smlouvu s Maďarskem, poněvadž bychom tam byli snad ošatili ty Maďary, ale na dluh, my bychom za to nebyli nic dostali....(Sen. dr Witt: To jako děkan nemůžete zavrhovat, to by byl křesťanský skutek!).. Pane doktore, to se dělá rozdíl. Vy jako advokát to víte, že jsou lidé, kteří někoho šatí, a jsou lidé, kteří někoho svlíkají a ono je to jedno. (Veselost.)

Pánové, jeden náš bankovní ředitel byl před 14 dny v Německu a hovořil tam o tamních poměrech. A tamní bankovní ředitel mu povídá mezi jiným: Ty vaše 3 miliardy, které jsme vám dlužni - ne stát státu, ale odběratel dodavateli - ty vaše 3 miliardy tu také asi zbudou. (Sen. dr Witt: To bylo zabaveno ta >Tagblattu, neopakujte to!) To nic nedělá, já proti tomu nic nemám, když to také bude skonfiskováno, hlavní věc je, když vy to slyšíte. Ostatně jiné státy snad platí, ale platí slabší valutou. Na př. kdo dodal do Anglie, kdo dodal do Rakouska, špatně potom počítá své účty. (Hlas: Kdo dodal do Ruska, nedostane vůbec nic!) Pardon, pane kolego, až dosud, kdo dodal do Ruska, dostal zaplaceno, ale jak dlouho to bude, to já ovšem nevím. (Sen. Mikulíček: To mluvíte úplně proti intencím. >Venkova< a >Večera Pane kolego, do toho mi nic není, já mluvím pravdu, nehubujte mne za to, když mluvím pravdu, která se vám třeba líbí. (Sen. Mikulíček: Dnes Vám to říká klerikální >Večerník Docela nic se netrapte, co povídá klerikální >Večerník<, to vám nemá býti autoritou a za druhé netrapte se také k vůli mému osudu, já zůstanu Kroiherem vždy, ať jsem tam nebo ne. (Sen. Mikulíček: Snad se nenecháte překřtít na Trockého) Dovolte laskavě, já nejsem obřezán jako Trocký. (Sen. Mikulíček: co není, může se stát!) To je jiná řeč. (Veselost.)

Nemám-li pravdu, tedy bych rád věděl - vy jste tu mnozí moudřejší než já - kde máme přebytky naší obchodní bilance? Vykazujeme po řadu let, že naše obchodní bilance je tolika a tolika sty miliony korun aktivní. Kde jsou? Podívejte se dnes do bank, když jde o ultimo, jak jsou všechny ty banky napjaty, jak se starají, aby měly peníze, jak zadržují úvěry. Z toho je viděti, že se u nás něco stalo, co nám vzalo hodně peněz, a to bylo proto, že někteří lidé to udělali jako ve Švýcarech, že přijali docela zbytečně zahraniční peníze, poněvadž byli laciné a nyní je musili vraceti. Ale mezi tím je rozpůjčili a ty peníze nebyly tak na snadě, jak je sami musili na snadě míti. To je věc, která přivedla různé banky do nesnází, třebas by to neznamenalo, že jsou proto špatné. Ony se jen těžce pohybují, poněvadž si uložily vázaně peníze, jež byly krátkodobé. Mimo to si nesmíme zapříti, že jednotliví cizinci. kteří u nás mají značný podíl na našem průmyslu jmenuji na př. Vítkovice, když nyní padla Kreditka, potřebovali peníze a přespříliš mnoho peněz nám odtud vybrali. Proto jsme poněkud v nesnázích při ultimu. Proto také naše banky reagovaly hned na opatření Národní banky o zvýšení sazby a přidaly vkladatelům. Bohužel, přidaly jim pouze jedno procento a dlužníkům přidaly půl druhého. (Sen. Mikulíček: To je ta zlodějna kapitalistická!) Nestalo se nic, co by bylo odůvodňovalo tento rozdíl. Režie bank nestoupla a proto neměly také stoupnouti jejich zisky a neměl úvěr stoupnouti až na 9 %. Byl bych rád, kdybych mohl zjistiti, jakou položku pro náš průmysl dělá toto zvýšení úrokové míry z jeho zápůjček, a myslím, že to je mnohem větší zatížení, než od něj žádá naše republika. Nuže, jestli se stalo, co se zde - v takové míře aspoň - státi nemělo.... (Sen. dr Witt: Ale Národní banka dala podnět!) Dala podnět z důvodu zcela jiného. Banky nemusily následovati, poněvadž ji nesledovalo ostatní peněžnictví. Bylo to krásné, když tentýž den, kdy banky prohlásily zvýšení úrokové míry, prohlásily spořitelny a později záložny a ostatní lidové družstevnictví, že je následovati nebudou, že ponechají úrokové sazby jak vkladové, tak také úvěrové na stejné výši. Naše lidové družstevnictví bez rozdílu, je-li ve městech nebo na vesnicích, získalo si o stabilitu našeho hospodářství zásluhy veliké, a já je rád na tomto místě kvituji.