Splní-li se tato možnost, pak se hodnostní postup vojenských soudců podstatně zvolní a bude také o hodně pomalejší než v jiných důstojnických skupinách. Je proto záhodno, aby odklizení této závady byla věnována plná pozornost. Řešení lze hledati buď ve zlepšení systemisace nebo materielním odškodněním za zhoršený postup. Tím nehájím, však jen zájem vojenských soudců samotných, nýbrž i zájem vyšší, celostátní. Když již platné zákony daly do rukou vojenským soudům tak důležité rozhodování, jako je na př. souzení nejtěžších zločinů vojáků, musí všem záležeti na tom, aby tato rozsáhlá moc byla v rukou soudců co nejlepších.

Je proto nesporně povinností vojenské správy, aby si při přijímání nových uchazečů do vojenské justice vybírala co nejobezřetněji a přijímala jen uchazeče, kteří se pro tuto službu zvláště hodí. Než takový výběr bude jen tenkráte možný, jestliže vojenská soudcovská služba svými platovými a postupovými poměry projeví na právnický dorost dostatečnou přitažlivost.

Slavný senáte! Ústavně-právní výbor projednal ve své schůzi dne 9. června a 21. října t. r. konané vládní návrh a doporučuje slavnému senátu jeho přiletí se změnami naznačenými v otištěné zprávě.

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno.

O celé osnově zákona, jeho,nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati na,jednou. Námitek proti tomu není? (Námitky nebyly.)

Kdo souhlasí s touto osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formuli,,jak je otištěna ve zprávě výborové, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijímá se ve znění zprávy výborové, tisk 607, ve čtení prvém.

Projednáme nyní bod další, jímž je:

2. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu v Chustu ze dne 22. července 1931, č. j. Nt V 21/31, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Lokoty pro zločiny podle §u 4, odst. I, §u 6, odst. I, bod 1., zák. čl. XL/1914 a podle §u 176 tr. z. (č. 4587/31 předs.). Tisk 587.

Zpravodajem je pan sen. inž. Havlín, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Když dne 20. července 1931 zahájilo několik dělníků práci na regulaci potoka v Chustu, mezi nimi i zedníci, kteří ve stávce nebyli, přitáhl k místu práce dav stávkujících, podle trestních spisů 150 až 200 osob, vedený sen. Lokotou, aby jim v práci zabránil. Ježto veřejná správa byla o tomto záměru včas informována, vyslala na ono místo pětičlennou policejní asistenci pod velením kol. insp. Koláře, jenž přicházejícího sen. Lokotu, postoupiv mu v ústrety, vyzval, aby se stávkujícími dělníky nepodnikal žádných násilností vůči pracujícím. Sen. Lokota na jeho výzvu nedbal a maje kámen v ruce, dostal se do ostrého sporu s polírem Kovalským, a když pol. insp. Kolář znovu vy zýval, aby bylo upuštěno od násilností; počali stávkující na vyzvání Lokotovo: >Hurá na ně, hurá na robotníky i policii!< zasypávati jak policejní asistenci, tak i do práce nastoupivší dělníky spoustou kamení. (Předsednictví přejímá místopředseda Trčka.) Policejní asistence, s dělníky práci zahájivšími, ustupovala do Krivé ulice, a když byla ohrožována na životech a když přes další výzvy k upuštění od násilností, nejen někteří policisté, ale i s nimi ustupující dělníci by li kamením zraněni, jeden životu nebezpečně, neboť mu bylo vyraženo oko, dal jej velitel rozkaz k jednotlivému upotřebení střelné zbraně ve smyslu služební instrukce, při čemž byl jeden stávkující zraněn lehce a jeden těžce. Pak se teprve útočící zástup rozešel, sen. Lokota byl krátce na to zatčen a uvalena na něho soudní vazba. Krajský soud v Chustu pak na návrh vrch. stát. zastupitelství v Košicích požádal předsednictvo senátu za vydání sen. Lokoty k trestnímu stíhání.

Imunitní výbor navrhuje, aby senát vyhověl žádosti krajského soudu v Chustu ze dne 22. července 1931, č. j. Nt V 21/31, a dal souhlas k trestnímu stíhání sen. Lokoty pro zločiny podle §u 4, odst. I, §u 6, odst. I, zák. čl. XL/1.914 a pro zločin po dle §u 176 tr. z.

Veřejný klid a pořádek vyžaduje toho vždy, zvláště pak v dnešní době, aby nebylo podněcováním proti ozbrojené moci, jakožto orgánu veřejné bezpečnosti, jí bráněno a překáženo ve výkonu jejího povolání, které se děje po právu a zákonu, nebo aby dokonce na ni byl při výkonu služby podniknut útok a použito jakéhokoli násilí. Rovněž musí vždy a všemi zákonitými prostředky býti bráněno 'násilí proti osobám soukromým, hlavně na místech otevřených. Takové skutky, jež zjevně porušují tyto právní principy, nelze uvésti v soulad s právy a povinnostmi zákonodárce, neboť by to znamenalo porušení právního řádu a osobní bezpečnosti nejen těch, kdož povoláni jsou k jejich hájení, ale též by těžce byla ohrožena bezpečnost osob soukromých a tak otevřena cesta skutečné anarchii.

Místopředseda Trčka (zvoní): Zahajuji debatu.

Navrhuji, aby řečnická lhůta byla stanovena čtvrt hodiny pro řečníka.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Řečnická lhůta je přijata.

Slovo má pan sen. Lokota.

Sen. Lokota (malorusky): Slavný senáte! Imunitní výbor vydává mne soudu za případ, který se stal v Chustu za stávky v červenci 1931, a přičítá mi veliký zločin, že prý jsem způsobil celé vzbouření a střílení do bezbranných dělníků. Příčinou tohoto vzbouření bylo, že inženýr, který řídil práce, chtěl, aby dělníci pracovali za úkolovou mzdu, a proto si nemohli vydělat ani 7 Kč denně. Dělníci zahájili stávku. Před tím ovšem žádali většího platu, ale zaměstnavatelé k tomu naprosto nepřihlíželi a zmíněný inženýr nechtěl o tom ani slyšeti, listinu chytil a roztrhal a hodil do koše.

Dělníci byli takovým činem pobouřeni a dne 10. července zahájili stávku. Na místo stávky dostavila se ihned policie. Stávka byla úředně ohlášena, ale policie rozháněla stávkující proto, že prý stávkující nesmějí býti v stávkovém obvodu. Proto se tajemník Derkač dostavil k přednostovi a žádal, aby policie neprovokovala lidi, poněvadž byla stávka úředně ohlášena, a aby je nevyháněla z místa stávky. Přednosta zdánlivě nezakazoval lidem se scházeti.

Když jsem tam přišel dne 19. července a konal tam schůzi, dostavila se znovu policie a proč ala rozháněti lidi. Policii jsem upozornil, aby neprovokovala lidi a ne bránila mi mluviti k lidem. Policie odešla, ale druhého dne, 20. července, přišli stávkokazové a stávkující dělníci ode mne žádali, abych tam zakročil, aby stávkující neztratili chléb.

Na tuto žádost šel jsem ke stávkokazům dohodnouti se s nimi. Když jsem k nim přišel, stávkokaz Kovalský rozpřáhl se na mne sekerou, při čemž několik policistů stálo za.plotem blízko přednostovy kanceláře a vidělo celý tento výjev. Ke své obraně chytil jsem kámen, poněvadž jsem nic jiného neměl po ruce, a poněvadž mi hrozilo nebezpečí, že mi stávkokaz rozbije hlavu. Kovalský po tom pustil sekeru a já jsem odhodil kámen.

Ale potom druhý stávkokaz pustil se na mne s nožem. Dělníci mne obstoupili a nepustili ho ke mně. Potom jeden ze stávkokazů chytil kámen, hodil jej na mne a zranil mne do levého boku. Já jsem nehodil ani jednou.kamenem, a přece říkají, že prý jsem pětkrát hodil a že prý jsem pobuřoval stávkující: Hurá, chlapci, bijte je!

Ctění pánové! Zrním mnoho případů, že se chustská policie dopustila podobných vyzývavostí. Tak dne 1. května 1927 policie rovněž napadla dělníky, potloukla je během schůze v přítomnosti posl. Sedorjaka, kterého rovněž poranili na hlavě. Dobře víme, čeho je schopna chustská policie. Tehdy potloukla mnoho našich chudáků Ukrajinců.

Druhý případ stal se dne 8. září 1928 v Boroňavě. Dostavila se tam policie v počtu 18 osob a potloukla 34 našich lidí a mezi nimi 3 drobné děti 6- až 7leté. Bila je karabáči, rozedrala jim tě o, takže mnoho krve vyteklo z našeho bratra, nešťastného ukrajinského obyvatele. Ukrajinské obyvatelstvo vidí, že se s ním nakládá nemilosrdně, že je bijí do krve za to, že se dobrovolně připojili k Československé republice. Za to policie bije,naše ukrajinské obyvatelstvo 'karabáči až do krve, a krev teče z chudého lidu jako voda.

A dále: Když v r. 1929 mne vyslala organisace do Chustu konati schůzi, policejní komisař mne varoval, že nesmím mluviti o daních.a vojenských věcech. O daních se nesmí na Podkarpatské Rusi mluviti, ačkoli jsou u nás desetkráte větší než v Čechách. Když jsem tam promluvil několik slov, komisař rozpustil schůzi a lidé se rozcházeli. To nepřekáželo policii, aby se nevrhla na lidi s puškami, tak jako v r. 1914 vojáci na frontě útočili s bodly a puškami. Policie nemilosrdně hnala lid ulicemi a bila každého, kdo se jí dostal do rukou. Moje výstrahy aby policie lidi nebila, nic nepomáhaly - policie mlátila lidi dále. Na můj protest jako zástupce lidu policie mi řekla, že já nic neznamenám, chytila mne, vrhla se na mne jako zvěř, domnívajíc se, že jsem takové zvíře jako ona.

Odpovědí strážníků na můj protest bylo: Nemysli si, že jsi doma v Bočkově. Ty jsi zde v kanceláři. Na to jsem jim řekl: Já jsem doma, ve svém domě. Nekřičte na mne, mluvte se mnou zdvořile v úřadě, pak i já vám budu zdvořile odpovídati. Nemyslete si, že se vás bojím, neboť jsem již dávno nechal svou bázeň na frontě. - Když byl sepsán zápis a předložil jsem legitimaci, pustili mne.

Je mnoho takových případů, že sama policie lidi provokuje, dělníci nikdy neprovokují polici:i. Zpravidla se to vždy děje tak že přichází policie, začíná rozháněti lidi, lidé se nemohou rozejíti, neboť na neste Je plno kamení nebo jiných překážek, jako na př. v Chustu, a následkem toho začíná se střelba do nevinných lidí jako do zvěře.

Chci se ještě zmíniti, když z Prahy přišel rozkaz, aby mne dne 25. července t. r. pustili z vězení, že chustský soudce držel mne tam na vlastní odpovědnost do 27. července do 11 hodin. Z toho je zřejmo, že pánové jednají na Podkarpatské Rusi, jak se jim líbí, domnívají se, že si s tímto lidem mohou dělati, co chtějí.

Vážení pánové! Již mnohokráte jsem byl zde vydán soudu, ale nikdy jsem neudělal to, zač mne vydali. Vydali mne na př. za Činaďovo, prý za to, že jsem pobuřoval dělníky k útoku na továrnu a vyzýval přítomné aby bili ředitele Štrause, a já jsem toho dne ředitele vůbec neviděl, ani on mne neviděl. Vydali mne za to, že prý jsem pobuřoval lidi, aby brali sekery, aby sekali a zapálili továrnu. To všechno není pravda, to jsem neříkal.

Ve skutečnosti věc se měla tak, že jsem přišel mezi dělníky - dělníci již byli v továrně - neboť říkali, že nemohou snésti, aby cizí lidé pracovali a oni byli bez kousku chleba. Když firma Latorica přijala k práci lidi ze sousedních okresů, místní lidé se rozhořčili, vpadli do továrny, ale není pravda, že by byli sekali ploty, protože nikdo sekeru neměl. Do továrny se dostali snadno proto, že plot nebyl ještě úplně hotov a mimo to byla tam vrata otevřena. To, co napsal vrchní ve svém protokolu o celém tom případu, rozhodně není pravda.

Když jsem kdysi v Mukačevě, konal schůzi, přišli na mne policisté, shodili mne s tribuny a jedno prkno se vytrhlo udeřilo policistu. Tehdy mne obvinili, že jsem potloukl 10 policistů, kolik pak policistů bylo by v takovém případě potřebí na jednoho člověka, když já, takový slabý člověk, pobil jsem jich deset? Já jsem žádného policistu neporazil, ale oni mne porazili, vykrucovali mi ruce, kopali mě a když jsem volal: Co chcete ode mne, pusťte mne, já mám děti, já chci ještě žíti - odvedli mne na policejní komisařství, potloukli mne a sepsali protokol.

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím pana řečníka, aby již skončil!

Sen. Lokota (pokračuje): Já mluvím ve své vlastní věci. Stejný případ se mi stal v Berehově. V Berehově jsem konal schůzi a policie mne udala, že jsem všelijak hanobil republiku a že jsem nedopouštěl, aby policie vyhnala obecenstvo ze sálu. Ve skutečnosti policie počala do přítomných strkati a tlouci je a vůbec si nevšímala mých výstrah. Tehdy mne zadrželi, pustili sice, ale lidi tloukli jako zvěř.

V Užhorodě v r. 1931 mne zadrželi proto, že jsem prý řekl, že se na republiku vykašlu. To nebyla pravda. Jak já tím mohu pomoci dělníkům, když jim budu říkati taková slova, když budu hanobiti republiku? Naprosto nikterak. Ještě: nejsem padlý na hlavu, abych to říkal, neboť tím dělníkům nijak nepomohu a dělníci z toho ne:do!stanou většího kusu chleba.

Policie mne tedy zatkla, posadila mne venku a když jsem se legitimoval, policisté mi prohlásili, že kašlou na moji legitimaci a že ona jim je pro čerta. Když jsem začal protestovati, chopili mne za ústa a dusili.

Takový jest jejich poměr k poslanecké imunitě. Imunitu mají policisté a četníci, a my máme imunitu na papíře. Když jednají tak se senátory a poslanci, lze si představiti, jak zacházejí s obyčejným dělníkem a sedlákem na Podkarpatské Rusi. S těmi, kteří kradou miliony, nezachází se tak, jako s našimi poslanci a senátory.

Další případ: Do obce Ljuté přišli dva exekutoři a počali od lidí vymáhati daně. Jeden z chudáků začal prositi, že nemůže zaplatiti daně, neboť je tam velká bída, není chleba a lidé v tomto okrese ho již 8 měsíců nejedli. Odpovědí na tyto prosby bylo: Tak vás budeme dříti, že až zčernáte. Tah mluvil exekutor Družilovský. Druhý exekutor jednoho chudáka udeřil do prsou, tak že upadl. To způsobilo výtržnost, přítomní dělníci se rozhořčili, a když jsem přišel.na místo těchto událostí, policie zatkla 16 lidí. Vedli bosé lidi, dokonce 65leté starce, po sněhu z Ljuté do Velkého Berezného. O nás říkají, že pobuřujeme lid, a sami se domnívají, že mohou s ubohý m obyvatelstvem dělati, co chtějí, dříti s něho poslední kůži.

Když jsem okresnímu hejtmanovi ve Velkém Berezném prohlásil, že lidé nemohou platiti daně, tento pán mi odpověděl, že sebere daně za každou cenu, že tam pošle vojsko a u každé chalupy postaví vojáka. Na to jsem mu odpověděl: Pane, dobře uděláte, když tam pošlete kuchyni a nikoliv vojsko, protože lidé tam nemají co jísti. Jsem tam skoro každý týden vtom okrese a znám tamější poměry. Vím, že lidé tam jedí jen brambory a nejsou s to, aby si koupili červenou sůl a již nikoliv, aby mohli ještě platiti daně.

Takovýto český salám nám dali pánové místo uherského salámu. Dali nám pendreky a bodáky, pažbami nás vychovávají a uklidňují. Ti vaši bratři, ač nejsou na tak vysokém stupni vzdělanosti, ačkoliv neznají velkopanské filosofie, vědí tolik, že všeliká politika začíná se žaludkem. Má-li člověk prázdný žaludek, pak nezná žádného zákona. Žaludek musí býti plný a proto policie marně útočí na náš ubohý lid.

Následek tohoto pronásledování úřady na Podkarpatské Rusi je takový, že při posledních volbách komunistická strana získala 70 % hlasů. Na chustské prolévání krve odpovědělo pracující obyvatelstvo tím, že 34 nových lidí přibylo do naší místní organisace. Tak odpovídá dělnické obyvatelstvo Podkarpatské Rusi vládnímu režimu. (Potlesk.) Pracující lid Podkarpatské Rusi chce žíti a proto usilovně bojuje o svůj kousek chleba.

370.000 obyvatelů na Podkarpatské Rusi neuklidníte pendreky, pažbami tam nezavedete klidu. Náš lid chce žíti svobodně. Jen prosto se dobrovolně připojil k Československé republice, aby mohl míti možnost vyvíjeti se kulturně a hospodářsky. A zatím máme u nás již přes 2.000 českých úředníků, kteří.nás utlačují a odnímají nám poslední kousek chleba. Znám učitele Čecha, který u nás vyučuje spolu se ženou, znám finančního úředníka, jehož žena je úřednicí na poště, znám poštovního úředníka, který úřaduje společně se žernou. A za takových okolností naše inteligence je bez zaměstnání, nemá nejmenší možnosti vydělati si na chléb. Žádají od ní, aby volala: Ať žije republika! - a hynula hladem.

Jako nemilosrdná macocha s dětmi, stejně zachází československá vláda s námi na Podkarpatské Rusi. Přijíždějí k nám ministři, ale jdou jen na návštěvu k presidentovi Rozsalovi a táží se ho: >Jak se vám vede?< - >Dosti dobře!< >A chudákům?< - >Také dobře!< - napočítají si diety a vracejí se do Prahy a vy, Ukrajinci, zdechněte!

Víme jen jedno, že musíme bojovati, dokud se neosvobodíme. Ať žije dělnicko-selský boj! (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Vyhrazuji předsednictvu censurování řeči pana sen. Lokoty.

Dalším řečníkem je pan sen. Nedvěd. Žádám, aby se ujal slova.

Sen. Nedvěd: V krátké době 8 měsíců je to dnes třetí případ, kdy komunistický člen Národního shromáždění je posílán do kriminálu jen proto, že konal svou povinnost, že v čele bojujících dělníků, trpících nejen hospodářskou krisí, nýbrž i útoky zaměstnavatelů, a bránících se proti útiskům, stojí v jejich čele a hájí jejich právo na život. Nejprve Stránský, potom Major a dnes Lokota. Stránský, který vedl nezaměstnané dělníky na okresní úřad do Duchcova, Major, který chtěl konati schůzi se stávkujícími, bojujícími zemědělskými dělníky, a konečně dnes Lokota, který stál v čele bojujících, stávkujících dělníků na regulaci říčky Chustnice.

Jakmile přišla zpráva, co se v Chustu odehrálo, ihned jsem se tam odebral a vyšetřoval jsem v prvé řadě objektivní příčiny, a tu neobracel jsem se k žádným pokoutním pramenům, nýbrž k oficielním a byl to sám starosta v Chustu, se kterým jsem jednal a který mi řekl: Pane senátore, zde je bída a hlad. Máme zde 900 nezaměstnaných dělníků.

V takovém malém místě, které má 1200 obyvatel, je 900 nezaměstnaných dělníků. A to bylo v době, kdy guvernér Podkarpatské Rusi podával zprávu do Prahy, že na Podkarpatské Rusi nezaměstnaných dělníků není! A v jediném Chustu sám starosta oznámil, že jich má 900!

Za této situace byly tam započaty tak zvané investiční práce, na něž jste odhlasovali půjčku 1300 mil. Kč. Práci dostala zadánu firma Weishaus z Chustu. Jako již celá řada jiných, zrovna tak firma Weishaus v Chustu se domnívá, že investiční práce, prováděné státem, zeměmi, okresy a obcemi, jsou zde proto, aby si namazala kapsy a vydělala deseti a statisíce a dělníci, že jsou zde proto, aby jí dřeli za žebrácký groš. Firma Weishaus platila za 90hodinovou dobu pracovní na regulaci říčky Chustnice 18 Kč, za 11hodinovou 20 Kč. Pánové, byl jsem se tam podívati na tu práci a zhrozili byste se. Lidé, kteří musili celý den dělati ve vodě, v bahně, kteří musili těžké kvádry na stavbu hráze dovážeti a donášeti, byli odřeni do krve, mozoly měli krvavé, dostali 18, 20 Kč denně při 10, 11hodinové době pracovní! Není divu, že dělníci, když viděli, že podnikatel vydělává obrovské peníze, že je zotročuje a zbídačuje, povstali a položili své požadavky. Firma na jejich požadavky odpověděla: Nedáme ani haléře!

Prosím, kde by l pan guvernér Rozsypal a pan místoguvernér Jech, kde byli pánové, kteří jsou tam odpovědni za to, aby tam byl klid a pořádek, jak se chlubíte, že je v celé republice? Žádný z nich nezakročil. Nechali podnikatele, aby úplně klidně vykořisťoval dělníky dále, ačkoli to byla práce veřejná, práce ve veřejném zájmu, která byla podniknuta proto, aby se nezaměstnaným pomohlo a ne aby byli dřeni bez nože za žebrácký žold.

Dělníci proklamovali stávku a firmě se podařilo získati šest stávkokazů Já jsem se přesvědčil, jakým způsobem byli stávkokazové získáváni. Mluvil jsem tam s dělníkem od Hodonína, z Uherského Hradiště, Mikulíček ho zná. Přišel tam:ke mně a říkal: >Pane senátore, pomozte mně, u nás byl verbíř a verboval mne, abych jel do Chustu do práce - já jsem zedník - ale zamlčel mně, že je zde stávka. Když jsem sem přijel a prohlásil jsem, že nebudu pracovati poněvadž jsem se dověděl, že je zde stávka, žádal jsem, aby mně firma dala rva dráhu na cestu zpátky a aby mně dala výživné, nedala mi ani haléře. Šel jsem na policejního komisaře, na náčelníka, běhal od jednoho ke druhému a žádný z nich nehnul prstem.< - >Když jste sem jezdil, jeďte si zpátky.< Takovým způsobem se verbovati stávkokazové a nešťastný člověk, který tam přijel, byl vydán na pospas hladu, aby ho donutili dělat stávkokaze. (Výkřik sen. Mikulíčka.) Šest stávkokazů tam pracovalo. Dělníci se shromáždili a vyzvali sen. Lokotu, aby šel s nimi společně.... (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Volám pana sen. Mikulíčka k pořádku!

Sen. Nedvěd (pokračuje)... že půjdou k těm stávkokazům, aby zanechali práce. Stávkující tam táhli, Lokota s nimi. To bylo jejich svaté právo, to je svaté právo dělníků vždycky, když se při některém boji objevili stávkokazové, dělníci měli právo s nimi si promluvit, vyzvat je: Zanechte toho, škodíte nám, máme ženy, děti, je zde bídný plat, nezrazujte nás! A co se stalo? Na místě, kde pracovalo těch 6 stávkokazů, byla silná policejní hlídka chustské policie a polír Kovalský z Berehova, když tam sen. Lokota přišel v čele stávkujících dělníků a Lokota jako mluvčí volal: >Zanechte té práce, zde je stávka, buďte s vámi solidární,<: vyskočil polír Kovalský se sekerou a hnal se na sen. Lokotu a pět policajtů chustské policie k tomu klidně přihlíželo. Lokota se musil bránit sám, protože Kovalský na něho útočil se sekerou - a za to, že dnes Lokota stíhán pro veřejné násilí, protože si nedal rozpoltit sekerou hlavu od vůdce stávkokazů.