Také v cenách stavebního materiálu dal by se zjednati pořádek. Máme řadu případů, že obce, okresy i stát pronajímají lomy na dobývání kamene, ale nikdo se v žádném případě nestará o to, aby nájemci byli povinni, aspoň na tyto stavební účely poskytovati stavební materiál za snesitelnou cenu. Je zjištěno, že nájemné bývá nepatrné, ale cena kamene na př. je dosti značná a znamená také velkou položku ve stavebních nákladech. Jde dále o cihelny a hliniště různého druhu, které jsou majetkem veřejným a jsou pronajímány za laciný peníz, ale výroba cihel a doručení na stavbu znamená rovněž velké náklady.

A tak bychom mohli uvádět celou řadu případů, kde by znamenalo značnou úlevu, kdybychom měli možnost kontroly. Pro tento okamžik se spokojujeme s řešením, jaké nám je přeloženo, poněvadž máme na mysli nejkritičtější dobu, která se dnes objevuje, dobu nezaměstnanosti, a budeme proto hlasovati pro tento návrh. Podotýkám, že si přejeme, aby vláda v nejbližších dnech přišla reformou nejen zákona o stavebním ruchu, ale účelně řešila otázku bytovou vůbec, abychom při této příležitosti měli možnost náležitým způsobem tyto otázky projednat a dospěti už jednou k zákonu, který by trval delší dobu a který by zaručil, že se poměry po této stránce u nás zlepší. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, kterým je pan sen. dr Havelka.

Sen. dr Havelka: Slavný senáte! Především považuji za svou povinnost poděkovati panu sen. Stöhrovi za jeho celkově výstižné a správné stanovisko, jaké zaujal k bytovému problému vůbec a k ochraně nájemníků zvláště.

Slavný senáte! Světová válka zasáhla mocně i do života hospodářského. Po válce nastala likvidace těchto mimořádných poměrů, která uvolnila hospodářský život z pout, která naň vložil stát v době, kdy zápasil o svou existenci. Stát zasáhli do otázky bytové a zavedl t. zv. ochranu nájemní, t. j. omezil právo výpovědi a zakázal zvyšovati nájemné, ačkoliv hodnota peněz klesala a nájemné neodpovídalo hodnotě bydlení. Ochrana nájemní počala se zaváděti v Rakousku, za války, když v průmyslových střediscích následkem rozvinutí zbrojního průmyslu se ukázalo přelidnění. Později však ochrana nájemní byla rozšířena na všechna místa, aby se zachovaly byty vracejícím se bojovníkům a aby se zakryl rozvrat měny. Po válce nastala bytová tíseň ve větších městech proto, že jednak zde nebyl normální přírůstek bytů po čas války, jednak byla větší potřeba bytů, vyvolaná nově zakládanými domácnostmi.

Kromě těchto příčin ve větších střediscích přistoupil k tomu ještě další moment, nostrifikace průmyslových velkozávodů a přenášení jejich ředitelství na naši půdu, zřizování nových vládních a správních úřadů, jichž stát nutně potřeboval. Všechny ty to instituce, jelikož nebylo nových staveb, zabíraly místnosti ve stávajících stavbách a snižovaly zásobu bytového prostoru pro obývání.

Neuspořádané hospodářské poměry po válce, nedostatek uhlí, špatný stav komunikačních prostředků, hlavně železnic, neujasněné poměry valutové, měly za následek, že soukromé podnikání pro velké risiko nemohlo se věnovati stavebnictví a tak krýti zvýšenou potřebu bytovou.

V této době byla ochrana nájemní následkem poválečné mentality, následkem davové líbivosti ještě rozšiřována, ač se mohlo, ba měla přikročiti k jejímu omezení, a to zvyšováním nájemného v té které době, koly hladina čísel hospodářských rychle stoupala a kdy by se zvýšení nebylo ani pocítilo, jak svědčí tento citát. Dovolávám se >Práva Lidu< ze dne 17. března 1935, kde bylo napsáno: >Nicméně jednou k tomu (t. j. likvidaci vázaného hospodářství bytového) dojíti musí a bude ještě litováno, jak litujeme již teď, že byla propasena doba tak vhodná, kdy zaměstnanost průmyslu i výdělek byl velký.

Ovšem nelze litovati jen této zmeškané příležitosti ke zhodnocení nájemného, nutno litovati též toho, že nebylo peněz věnovaných na stavební ruch použito na stavbu o bydlí pro nejchudší vrstvy obyvatelstva, aby otázka ubytování těchto nebyla brána za záminku k odmítání likvidace, zrušení vázaného hospodářství bytového vůbec. Jinými slovy u nás se řešila bytová kultura a neřešila se bytová nouze.

V celku možno říci, že hladina cenová mezd a platů stoupala bez ohledu na to, že nájemné zůstalo téměř nezvýšeno. Zvýšení důchodů, kterých mohlo býti použito ke zvýšení nájemného, bylo použito k ukojení jiných potřeb, mnohdy zbytných a zbytečných, což vedlo k mylnému názoru, že není potřebí dnes věnovati takové procento důchodu na tuto potřebu, jak toho tato jedna složka existenčního minima vyžaduje. V míru bylo věnováno na bydlení 20 až 25 % příjmů, dnes podle dat státního úřadu statistického připadá ve starých domech na bydlení 8 až 9%.

Jsme vděční panu sen. Modráčkovi, který ve svém iniciativním návrhu tisk 602 na zavedení obecní dávky ze stavebních pozemků, toto, co jsem právě řekl, potvrdil v důvodové zprávě, kde praví: >Proto překročuje činže v novostavbách často daleko jednu pětinu důchodu. nájemníka, která se pokládá za maximum, jež nezámožné vrstvy mohou obětovati na byť. Stalo-li se snad, nebo stává-li se, že v některém odvětví není hladina mezd a platů přizpůsobena všeobecné úrovni, pak nanejvýš pochybným by bylo a je, když se tato částečná nesrovnalost chtěla nebo chce odčiniti buď nízkými činžemi na úkor majitelů starých domů nebo subvencováním umělého stavebního ruchu na úkor budoucích generací. Umělý stavební ruch ze subvencí vzniklý může se vykázat vzhledem k přineseným obětem - přes 4 miliardy - malými výsledky a proto je nehospodárný. To potvrzuje pozorování v celé Evropě, jak o tom svědčí studie Masarykova ústavu práce z r. 1924. Z této studie citoval pan odborový přednosta ministerstva sociální péče v přednášce, konané sociálním ústavem dne 10. února 1927 toto: >V zemích, ve kterých ochrana nájemníků uměle snížila nájemné, utvářily se také důchody osob na výši, která nestačí k placení nájemného, jehož by vyžadovala rentabilita novostaveb, dále, že v životních základech nastal mezi výdajovou položkou na byt a mezi položkami na jiné zbytečné potřeby přesun ve prospěch zbytných položek a konečně že v zemích, kde ochrana nájemníků byla již zrušena, nebo v nichž neměla znatelnější snížení nájemného za následek, lze pozorovati, že nájemné zabírá mezi životními náklady stejnou nebo přibližně stejnou poměrnou částku, jako v dobách před válkou.<

Je nutno, aby v této otázce bylo odstraněno veškeré zbytečné a škodlivé státní obhospodařování, které situaci tuto neustále zhoršuje.

V debatě o rozpočtu dne 14. října naznačil správnou cestu ministr financí dr Engliš, který pravil: > Jediným správným řešením je návrat k volné soutěži, která pojišťuje národohospodářský zájem, maximum,nejlevnější výroby a racionelní zavádění kapitálu a výrobních sil do různých odvětví spotřeby.< V národním důchodu, který podle prohlášení ministra dr Engliše v debatě výše citované činil asi 60 miliard Kč, najde se jistě úhrada pro plně valorisované činže, která by podle dr L. Fořta činila asi 3 miliardy Kč. O správnosti tohoto tvrzení muže se každý přesvědčiti, sleduje-li občas vydávané statistiky, týkající se různých zbytných potřeb, které jistě svojí důležitostí nemohou se daleko rovnati potřebě bydlení, tak na př. částky za lihové nápoje, kouření a podobné, pro které úhradu občanstvo státu ve svých příjmech vždy najde. Výše uvedeny národní důchod připouští, aby uvolnění vázaného hospodářství bytového mohlo býti provedeno ihned, neboť jen tak se dá očekávati, že dojde,k úpravě mezd a platů, čemuž není a nebude při pomalém postupu. Pro rychlé řešení uvádí dr Ammon, profesor národního hospodářství, též ten důvod, že přechod z nízkého stavu nájemného do normálního je spojen se zneklidněním života hospodářského a proto každý musí míti zájem, aby toto období přechodu bylo co možno nejkratší hodnocení nájemného nebude tak značné, jak se dnes zdá při pozorování nových smluv nájemních. Tyto smlouvy jsou uzavírány pod dojmem, že je nedostatek prostoru bytového, kterýž dojem je vyvolán právě existencí výjimečných zákonů bytových. Nesmí,se také na jedno zapomenouti, a to na okolnost, že jedna koruna předválečná měla jinou, a to daleko vyšší hodnotu než 1 Kč.

Na doklad toho, že po uvolnění hospodářství bytového není potřebí se obávati žádných přemrštěných cen nájemného, které vznikají právě z vázaného hospodářství bytového, budiž uveden ještě tento citát >Lidových Novin< ze dne 28. října 1928, kde se píše: >sem patří také nejtrapnější, kapitola našeho hospodářství - poslední zbytek vázanosti - ochrana nájemníků a podpora stavebního ruchu. To nebyla sociální politika, která se dělala na ochranu nájemníků. To byla politika zhoubná, na první pohled sice efektivní, ale špatná, protože úplně podryla přirozený základ normálního vývoje a vytvořila naprosto nepravidelné poměry. Zákonodárce měl již po převratu upraviti zákonem všechny tyto související otázky - dnes mohli jsme bez bytové nouze bydliti v nových domech jistě dráže, než bydlíme ve starých, ale ne tak drahý, jak se v nich bydlí dnes. A ostatně bychom již nájemného necítili tíživě, protože by byla již zapadla do soustavy čísel.<

Uveřejněné >předběžné výsledky sčítání lidu z 1. prosince 1930< ukazují, že v letech 1921 a 1931 přibylo tolik bytového prostoru, že nelze mluviti o jeho nedostatku a že není potřebí se obávati při zrušení vázaného hospodářství bytového nějaké lichvy s byty, neboť nelze lichvařiti s tím, čeho je dostatek. Leč i kdyby snad v některých místech byl ještě nedostatek bytového prostoru, tam zasáhne soukromá podnikavost a postará se o dostatečný počet obydlí, ovšem za předpokladu, že kapitál do stavby vloženy nebude ohrožován konfiskací a že hladina nájemného ve starých a nových domech se sblíží. Právě bytové zákony jsou toho příčinou, že se soukromý kapitál vyhýbá soukromému podnikání. V letech 1927, 1928, 1929 se horečně stavělo, a nebylo to jen proto, že byly zde zákony na podporu stavebního ruchu, vždyť dnes jsou zde také, ač již ne tak výhodné, ale hlavně proto, že se čekala brzká likvidace vázaného hospodářství bytového.

Dnešní krise stavební a z toho vzniklá nezaměstnanost má svou hlavní příčinu v tom, že se dějí pokusy na utužení ochrany nájemní. Na doklad toho, že soukromá podnikavost dovede čeliti každé situaci a že není potřebí se obávati tísně bytové při zrušení vázaného hospodářství bytového budiž uveden tento citát dr Max. Wolffa z jeho spisu >Zwangswirtschaft und Wonungswesen<: >Příležitostně, v dobách urychleného přílivu obyvatelstva do velkoměst, vyskytl se ovšem také v nich nedostatek přístřeší. Na jaře r. 1822 na př. musily býti u Berlína na Tempelhofském poli postaveny dřevěné boudy, ale již v několika měsících stavební činnost dohonila potřebu. Soukromé podnikání přemohlo všechny těž kosti, nedalo se odstrašiti nejnemožnějšími předpisy stavební policie, mělo vždy dostatečného kapitálu k disposici, zatím co každý stavební program ztroskotává na nedostatku peněžních prostředků. Každý jednotlivý podnikatel hledal jen svůj osobní prospěch, ale právě, že ho hledají, že sledoval jen svůj egoistický cíl, v celku dalo to výsledek, který je hoden nejvyššího uznání.<

" Slavný senáte! Z předneseného plyne, že příčina vzniku a trvání kolonií kol měst je vázané hospodářství bytové, které odraďuje soukromý kapitál od stavebního podnikání. V Berlíně měli roku 1872 též kolonii, ale poněvadž neznali státní reglementaci s byty, tato kolonie během roku zmizela, zatím co naše kolonie budou slaviti nebo snad již slaví 10leté výročí.

Z dosud předneseného plyne, že lze vázané hospodářství bytové zrušiti hned. Leč státní obhospodařování bytového prostoru způsobuje vážné poruchy i v národním hospodářství. Tyto neblahé následky ochrany nájemní nutí všechny vážné korporace, že se vyslovují proto další existenci vázaného hospodářství bytového. Poradní sbor pro otázky hospodářské praví: >Ochrana nájemníků a podpory stavební, jakožto mimořádná opatření nemohou býti trvale uvedeny v soulad s řádem hospodářským, který spočívá na svobodě soukromého majetku a smluv. Ony tedy musí býti odstraněny s návratem normálních poměrů. Přivoditi takové normální poměry v oboru stavbu domů a nabídky bytů je důležitým úkolem naší politiky národohospodářské.< Tak pravila naše nejvyšší instituce hospodářská v r. 1925.

Proto, čím dříve bude provedeno zvýšení činží na dnešní hladinu cenovou a provedeno zrušení vázaného hospodářství bytového, tím lépe, neboť tento poslední pozůstatek z mimořádných dob podlamuje naši hospodářskou zdatnost, ochuzuje střední stavy a zmenšuje národní důchod. Ochrana nájemní způsobuje, že národní jmění, uložené v majetku domovním, se rychleji tratí než v dobách předválečných, neboť není možno domy pro nízké činže a tím nepatrný příjem z nich řádně opravovati a v pořádku udržovati. Z příjmu domovního nezbývá na řádnou amortisaci budov, což je veliká chyba a škoda se stanoviska národohospodářského.

Dnešní stav je konfiskací výnosu majetku domovního, což je sociální křivdou na jeho majitelích, pocházejících většinou z drobných a středních vrstev, které k tomuto majetku si dopomohly prací a šetrností po dlouholeté době. O konfiskaci, která uměle tvořenými cenami na úkor jedněch občanů chce budovati blahobyt druhých občanů, napsalo >Právo lidu< 30. dubna 1928: >Blahobyt národa zvyšuje se výrobností, tvořením nových statků a nikoliv umělými cenami, jimiž se jedněm béře, aby se druhým mohlo dát. Takováto politika je škodlivá, národohospodářsky i sociálně.< Konfiskací výnosu domovního majetku podlamuje se víra ve spravedlnost tohoto státu, což nemůže býti lhostejno všem občanům, kteří chtějí upevnění a rozvoj tohoto státu.

Ochrana nájemní má za následek demoralisaci obyvatelstva, neboť budí v občanstvu domněnku, že není potřebí vydělati si na své potřeby, nýbrž, že tyto musí dodati stát, třebas i na úkor druhých, přičinlivých občanů, kteří jsou zvyklí spoléhati na sebe, a ne na veřejnost. Tím se podporuje u nás stoupání rozmařilosti a poživačnosti, kteréžto vlastnosti, kdyby se měly všeobecně rozšířiti, by náš stát přivedly do hospodářské závislosti a později i do záhuby.

Dnešní stav způsobí dále velkou nerovnost mezi obyvateli tohoto státu, podle toho, zda žijí v nových či starých domech. Kategorie novonájemníků pociťuje nynější stav jako křivdu tím bolestněji, když se jedná o takové obory, které mají své příjmy upraveny podle nájemného ve starých domech.

Vázané hospodářství bytové způsobilo stlačení hladiny hospodářských čísel a tím způsobilo, že celý hospodářský život byl podlomen ve svém vývoji, což mělo za následek zmenšení kupní schopnosti obyvatelstva i jeho životní míry.

Další neblahé následky ochrany nájemníků jsou na př. nemožnost upraviti staré domy podle novodobých hygienických zásad, poněvadž na to nestačí jejich výnos, v domě nelze zjednati namnoze klid a pořádek mezi nájemníky, je disekonomie s bytovým prostorem ve chráněných objektech, vznikají hospodářské ztráty následkem dojíždění z místa pobytu do místa pracovního a mnoho jiných. Za rychlé odbourání se přimlouval již dávno dr Ammon v pojednání:

>Die Mietzins- und Wohnbaufrage vom volkswirtschaftlichen Standpunkte<, který pravil:

Dnes pokulháváme v normalisaci národního hospodářství velmi citelně za Německem. Je to hlavně v důsledku toho, že již tam značně pokročilo odbourávání omezování nájemného. Poměry výrobní a výdělkové se tam již ve značném měřítku přizpůsobily stoupání, které bylo tím vyvoláno v životních nákladech dělníků a zaměstnanců. My máme celý tento přizpůsobovací proces před sebou. Jest jasno, že čím déle budeme s tím čekati, čím déle zůstaneme oproti Německu pozadu, tím těžší, tím bolestnější a tím více času bude tento proces potřebovati.

Budeme-li ták dlouho čekati, až Německo za úplně normálních podmínek výrobních a výdělkových dosáhne nejvyššího stupně výkonností ve výrobě a v zahraničním obchodu, pak je vůbec pochybno, zda my je budeme moci dostihnouti.

Každý dřívější krok k normalisaci podmínek výrobních a výdělkových, znamená náskok možnosti soutěže. Když toto uvažujeme, pak musíme říci, že okamžik pro začátek odbourání vázaného bytového hospodářství již dávno uplynul.

Jistě tímto citátem je více než dostatečně prokázáno, že každé další prodlužování ochrany nájemní je nanejvýše škodlivé pro stát. Ostatně i cizina nás učí, že žádný stát, který vázané hospodářství odboural, neutrpěl tím hospodářsky, naopak získal. Je to na př. Švédsko, Dánsko, Holandsko, Italie a Jugoslavie. Musí konečně nastati ozdravění hospodářských poměrů ve státě, věčná nejistota, co a jak bude, znemožňuje řádnou kalkulaci a tím působí nedozírné škody, které nejsou zdaleka vyváženy problematickými výhodami ochrany nájemní, které dnes ostatně ani 50 % nájemníka již nemá.

Veškeren zájem života hospodářského je dnes věnován téměř výhradně překonávání krise hospodářské, která počala v r. 1929. Krise má příčiny povahy mezinárodní a vnitrozemské. Stát náš nemůže sám o sobě zdolati krisi, která vyvěrá z příčin mezinárodních, ale má v moci odstraniti krisi, která vzniká z příčin v tuzemsku. Ve své přednášce >O významu bytové a stavebních otázek v dnešní situaci<, konané dne 9.března 1939", učinil architekt Bittermann náčrtek, jak a pokud je dělnictvo zaměstnáno v oborech závisejících na exportu aneb produkci tuzemské či na obojím a je tedy povahy smíšené, a došel k závěru, že 62% zaměstnanectva je závislo na produkci tuzemské a jeho stav lze zlepšiti opatřením rázu tuzemského. Při tom označil stavební ruch jako obor, jehož zaměstnanost máme výhradně ve svých rukou, což konečně je potvrzeno výroky jiných autorit. U nás v republice je 12 tisíc stavitelů. Když počítáme, že každý z nich zaměstnává průměrně 100 osob, je to 1,200.000 a jsou-li od takového zaměstnance jen 3 osoby rodiny, tedy celkem 4,800.000 lidí, tedy skoro třetina obyvatelstva je odvislá od řádného stavebního ruchu bezprostředně nebo vzdáleně. I prof. dr Brdlík označil všechny zaměstnance živností stavebních jako zaměstnance od exportu neodvislé, dále procesor národního hospodářství, dr Ammon, ve své monografii o bytové otázce v Československé republice zdůrazňuje, že máme ve své zemi materiál, suroviny i stavební průmysl a že jsme tedy soběstační v oboru stavebním.

Než v oboru stavebním, úplně od ciziny neodvislém, jeví se dnes stagnace a stavitelé, kteří v této otázce jsou směrodatný mi a praktickými odborníky, uvádějí jako příčinu této stagnace zastavení likvidace bytové ochrany.

Tuto krisi lze překonati stavebním ruchem, který se rozproudí při a po odstranění vázaného hospodářství bytového. Avšak nejen dnešní krise energicky žádá zrušení ochrany nájemní, aby oživlý stavební ruch povznesl puls našeho hospodářství, ale žádají to i naše veřejné finance. Ochrana nájemníků zkracuje střít i samosprávné svazy o příjmy z daně činžovní a přirážek, které zůstávají nájemníkům, a užitek z něho mají nejbohatší vrstvy, které užívají největších a nejcennějších objektů.

Dnešní doba, která se tak ráda chlubí sociálním cítěním, dává nezasloužené subvence lidem bohatým tím, že jim poskytuje bydlení za nepatrné nájemné, z kterého plyne malá částka na dani domovní a přirážkách veřejným korporacím. Úbytek tím vzniklý nahrazují i veřejné korporace jinak, což více tíží občany chudé, než bohaté. Rozhojněný příjem, který poplyne do veřejných pokladen, by mohl býti zužitkován na investiční práce, které pozdvihnou hospodářský i kulturní stav státu a tím i jeho obyvatelstvo. Zaměstnanost, po které volá důvodová zpráva vládního návrhu, zaměstnanost těmito pracemi i stouplým stavebním ruchem vyvolaná umožní zaměstnancům i podnikatelům platiti přiměřené nájemné.

Zrušení vázaného hospodářství zvedne hospodářskou úroveň státu, a proto musí býti provedeno, neboť to žádá všeobecné blaho. Udržování dosavadního stavu přináší zdánlivě některý m vrstvám výhody, které však při podrobném zkoumání celého života hospodářského se ukazují škodlivými pro celek a poškozuje tedy i ty, kdož dnes z těchto výhod zdánliví mají zisky.

Lépe bude zaměstnancům a podnikatelům, když při stoupnutí zaměstnanosti stoupnou výdělky, ze kterých by se mohlo zapraviti přiměřené nájemné, než když v t. zv. laciných bytech a provozovnách se živoří.

Lépe bude dělníkovi, když dostane 50 Kč týdně více a z toho zaplatí 20 Kč více na nájemném, než když při t. zv. levném bytě má týdně o 50 Kč méně, aneb je po případě bez práce vůbec.

Slavný senáte! Způsob, jakým se doposud u nás řešil stavební ruch a bytový problém vůbec, má za důsledek, že z podpory stavebního ruchu stala se nechci říci >potvora< stavebního ruchu, ale jistě hydra, která pohltila těžké miliard peněz poplatnictva a výsledek - rafandy kolem zlaté, milované stověžaté Prahy, hlavního mě sta našeho státu, rafandy a vagonové kolonie.

Slavný senáte! Zrušte ochranu nájemníků, pák zmizí také rafandy a bude všude a všem dobře a nájemníkům v neposlední řadě samým.

Místopředseda Votruba (zvoní): Rozprava o tomto bodu pořadu jednání je skončena.

Jednání o nich přerušuji a přistoupíme k dalšímu bodu pořadu jednání, jímž je:

2. Zpráva I. výboru národohospodářského, II. výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 619), jímž se mění zákon o státní pomoci při živelních pohromách v r. 1931. Tisk 628.

Zpravodaji jsou: za výbor národohospodářský pan sen. Sáblík, za výbor rozpočtový pan sen. Kroiher.

Uděluji slovo zpravodaji za výbor národohospodářský, panu sen. Sáblíkovi.

Zpravodaj sen. Sáblík: Vážený senáte! Každoročně bývá naše zemědělství postiženo různými živelními pohromami, krupobitím, povodněmi, suchem, případně úroda, sklizená požárem. Škody ty jsou v některých letech menší, v jiných větší. Leč roku letošního jsou neobyčejně vysoké a velmi různého způsobu. Bylo to prvně špatné přezimování ozimého obilí, jež zvláště v horských okresích zničilo úplně zasetá žita, takže musila být na jaře zaorána a pole oseto znovu. Již v červnu a červenci postiženy byly mnohé krajiny republiky krupobitím, které v některých,případech zničilo úrodu úplně, v jiných ve značné míře poškodilo. V létě v některých krajinách po dlouhou dobu nepršelo, takže obilí ve vzrůstu úplně zaschlo, nenarostlo slámy ani zrna a sklizeň následkem toho byla velmi špatnou, někde sotva 20% sklizně normální. Toto katastrofální sucho zničilo úrodu jmenovitě v jižních Čechách, na jižní Moravě, na Českomoravské Vysočině a v některých částech Slovenska a Podkarpatské Rusi. Mimo obilí zničilo toto sucho také úrodu píce na polích a lukách, takže je v krajích těch katastrofální nedostatek krmiva pro dobytek.

V krajinách výše položených, horských, poškozena byla pak úroda dlouhotrvajícími dešti. Po celý měsíc srpen a září panovalo pak deštivé počasí, jaké nepamatují ani nejstarší naši hospodáři a jaké nebylo snad po 100 let. Veškeré obilí v krajích těch, žita, ječmeny i ovsy byly ve značné míře poškozeny, zrno zčernalo a z části vypadlo, sláma pohnila.

Také sklizeň brambor utrpěla škody následkem dlouhotrvajícího mokra, brambory trpí hnilobou a kazí se, jsouce v dešti sklizeny, ve sklepích.

Následkem nedostatku krmiva zemědělci jsou nuceni odprodávati značný počet svého dobytka, poněvadž by jej přes zimu nepřeživili. A v důsledku velkého návalu na trhy klesají ceny, takže se hovězí dobytek prodává již pod 2 Kč za 1 kg živé váhy. Rovněž ceny brambor, které jsou hlavní plodinou horských krajů, jsou velmi nízké průmyslové 15 až 17 Kč, jedlé kol 20 Kč za 100 kg. Taktéž ceny mléka dodávaného do rolnických mlékáren a ceny másla velmi poklesly. Len, dříve nejlepší zdroj příjmu horského zemědělce, musil se přestati pěstovat úplně, neboť jsou tu dosud neprodané zásoby lnu z minulých let a není žádného odbytu ani při mizerných cenách.

Ani zemědělci v dříve t. zv. žírných krajích, krajích řepařských, nejsou v tom o mnoho lépe, poněvadž cena řepy poklesla rovněž od cenu výrobní. A při tom režijní náklady zemědělce se nesnížily, daně a břemena pro veřejné účely, pojištění atd. zůstala stejná. Z toho je samozřejmo, že zemědělství naše v posledních letech stalo se nerentabilním, že zemědělci vesměs místo čitých výnosů mají ztráty, musejí si ke krytí výloh režijních vypůjčovati a naše zemědělské usedlosti se rychle zadlužují. Jako doklad tohoto uvádím: Zemědělské organisace v Něm. Brodě provedly v měsíci září statistické šetření o zadlužení zemědělců v 9 okresích Českomoravské vysočiny. Bylo zjištěno, že průměrné celkové zadlužení obnáší na 1 ha půdy 2.918 Kč. Cena půdy v tomto horském kraji nepřesahovala v normálních dobách 5.000 Kč za 1 ha, nyní ovšem, kdy nedává žádného čistého výnosu, nemožno ani s touto cenou počítati. Je tudíž půda tato zadlužena do 60% své ceny, u mnohých hospodářů ještě mnohem více.

To jsou ovšem poměry hrozné, neudržitelné, situace pro zemědělství katastrofální. Z dluhů těchto platí se zpravidla 7-8% úroků, a jelikož zemědělství ani při lepších cenách a normálních úrodách nevnáší více než 3-4% základního kapitálu, je zřejmo, že i v normálních letech stačí celý výnos v hospodářství těchto sotva na úrokování dluhů, majitel zemědělského podniku ztrácí zde úplně zúrokování svého kapitálu do podniku vloženého. Ovšem v letech ztrátových, jako jsou v zemědělství nyní, kdy není jistého výnosu, hradí se úroky přiděláváním dalších dluhů. To by musilo vésti, kdyby to trvalo dále, k naprostému úpadku zemědělství. Proto je pro zachování zemědělství nutno, jednak zvýšením cen zemědělských výrobků nad výrobní cenu, udržeti rentabilitu zemědělských podniků, jednak také umožniti opatření kapitálu na mírný úrok, na takové procento, jaké zemědělský podnik vynášeti a platiti může.

Otázku tuto, poskytnutí levnějšího úvěru alespoň pro zemědělce nalézající se v nejhorší situaci následkem živelních pohrom, v situaci, jež ohrožuje jejich existenci a možnost dalšího provozu hospodářství, řeší naše zákonodárné sbory zákonem, který byl usnesen 16. července 1931. Měli jsme sice pro pomoc zemědělcům stíženým živelními pohromami fondy při zemědělských radách na Podkarpatské Rusi při zemském úřadě, zřízené zákony ze dne 14. července 1927 a z 15. června 1927, t. zv. fond podpůrný pro přímé podpory a fond náhradový pro náhradu daně pozemkové, avšak oba tyto fondy nestačí poskytnouti alespoň skrovné podpory všem postiženým v letech,kdy škod živelních není mnoho. Leč v roce tak abnormálním, pokud se týče pohrom živelních, jako je rok letošní, bylo nutno pomoc tuto rozšířiti poskytováním levnějšího úvěru. K tomu cíli usnesen byl zákon ze 16. července 1931. č. 122 b. z. a n., podle něhož přispívá stát postiženým nejen zemědělcům, leč i nezemědělcům (při poškození budov požárem) tím způsobem, že převzal závazek platiti podobu až 15 let 3% úroků ze zápůjček, jež by jim poskytly peněžní ústavy 'k tomu zmocněné. Úhrn zápůjček omezen do výše 65,000.000 Kč. Mimo to převzal stát záruku do výše 5,000.000 Kč za zápůjčky, poskytnuté postiženým peněžními ústavy, a za 25,000.000 Kč za splacení peněz, jež si peněžní ústavy opatří k poskytování těchto zápůjček.

Již při projednávání tohoto zákona v červenci letošního roku upozornili jsme na to, že tyto obnosy nestačí, aby alespoň nejpotřebnějším a nejvíce ohroženým bylo možno půjčky poskytnouti. Nedalo se tehdy více dosáhnouti. Během leta a podzimu letošního roku po usnesení tohoto zákona přišly další nové velké živelní pohromy, které zničily úrodu, také to byly podzimní deště.a povodně v některých krajinách, jakož bylo zde také několik případů velkých požárů, kde celé obce jako Važec na Slovensku a mnohé jiné, byly požárem zničeny. Ukázala se tudíž potřeba rozšíření působnosti tohoto zákona zvýšení možnosti, aby stát poskytoval náhradu úroků i záruku za zápůjčky ve větším rozsahu. Proto také byla předložena osnovo zákona, kterým se zákon č. 122 Sb. z. a n. ze 16. července 1931 mění, a to v tam smyslu: předně, že výše půjček stanovených v §u 1 obnosem do 65 mil. se zvyšuje na 100 mil. Tedy neznamená to, že stát by dával snad 100 mil. postiženým, nýbrž pouze 3% úroků z těchto sto milionů, ročně tedy 3 miliony a to po 15 roků. Dále se rozšiřuje záruka státu za zápůjčky poskytnuté postiženým z 5 mil. na mil. Kč. Totiž že v původním zákoně červencovém je stanoveno, když by některý zemědělec byl v tak špatných poměrech, že by mu peněžní ústav nechtěl půjčiti i při částečném placení úroků státem, že zde stát přejímá záruku za zaplacení té půjčky. Byla stanovena záruka do obnosu 5 mil. Kč a tento obnos se nyní vzhledem ke spoustě podaných žádostí rozšiřuje na 22 mil.