V rámci tejto rozpočtovej debaty, keď zdôrazňujem úsporné opatrenia v každom smere, musím odsúdiť a priklincovať krátkozrakosť patričných činiteľov ohľadom neodkúpenia a neprevzatia do štátnej správy spomenutých kúpeľov Kováčová, vtedy, keď ich majiteľ za lacný peniaz štátu ponúkal. Musím pri tom zdôrazniť i tú závažnú okolnosť, že osud zmienených kúpeľov nám nemôže a nesmie byť ľahostajný. Nie je to len záujem majiteľa, ale je to záujem všeobecný, ľudový a menovite zdravotný. Otázka táto je tak dôležitá, že sa ňou musíme zaoberať a pohovoríme si o nej obširnejšie.

Keď ministerstvo zdravotníctva prejavilo svoj nezáujem na kúpeľoch Kováčová, majiteľka pristúpila nákladnými investíciami k činu a postupne kúpele zariaďuje tak, ako môže. Cieľom orientácie uvádzam záležitosť kúpeľov Kováčovej, ako o tom referuje naša tlač. A tu mám pri ruke otisk tej úvahy. (Ukazuje.)

Keď som vo veľmi malej a mizivej čiastke poukázal na možné vecné úspory, dotknem sa tiež v malej čiastke i možných úspor pri osobných výdavkoch. Je velmi dobre známo, že tohoto roku bola na Slovensku vyplatená t. zv. Slovenská výhoda veľmi mnohým štátnym úradníkom, menovite štátnym učiteľom. Boly to ťažké státisíce a krikľave sa to ukázalo u manželského páru vo štátnej službe, ktorí prijali od razu doplatok i vyše 50.000 Kč. Ťahalo sa to dlhé roky, bola nespravedlnosť, že jedni to dostali dávno, iní nie, ale v r. 1931, keď už bola kríza velmi citeľná, nemalo sa to vyplácať a patriční by neboli ostali hladní a netrpeli by žiadon nedostatok. Naproti tomu sú ešte mnohí štátní i neštátní, ale štátom podporovaní úradníci, učitelia, ktorí to nedostali, čím sa ím prirodzene veľmi krivdí.

Na Slovensku je nedostatok učiteľovi, a viem prípad častej zdravotnej dovolenej u osoby, ktorá je ináč práce schopná. Úradník v školstve dostane denne asi 4 kusy k vybaveniu, s čím je hotový za pol hodiny. Nemohol by patričný prevziať prácu druhého, aby sa ten druhý uvoľnil ku školskej službe?

Prednosta jednoho úradu v r. 1925 na vrhol odvolanie jednej sily s odôvodnením, že sa práce i bez toho riadne vykoná. Patričný sedí ešte i dnes v tom istom úrade a nebol odvolaný. X. Y., úradník najnižšej kategorie, tady bez stredného a vysokoškolského vzdelania, bol po prevrate preradený do VIII hodn. triedy, v r. 1929 bol čo radca preradený do 4. plat. triedy s účinnosťou od r. 1926 a v r. 1931 bol povyšený za vrchného radcu do 3. platovej stupnice.

Takýchto a podobných prípadov by bola celá kniha. A koľko by sa bolo mohlo usporiť, keď by takéto pokračovanie bolo nemožné. Menovite posledne uvedený prípad kričí a poburuje, lebo na druhej strane sú osoby, ktoré si uznanie a postup zaslúžily a nemôžu sa domôcť ani toho, čo im právom patrí.

Končím moje pripomienky. Za republikánsky ľud a v mene jeho slávnostne prehľašujem, že bol, je a bude verným synom a dcérou svojej drahej vlasti, ktorú o svojej vrelej a oddanej láske ubezpečujeme. Hotový je k obetiam, vo svojej biede a nedostatku obracia však svoje zraky, odkiaľ by mu prišla pomoc a prosí, klope v nádeji, že mu bude pomožené, aby tú pomoc zas oddal zpäť, keď mu bude voľno i s úrokami k podpore a zaisteniu lepšej budúcnosti svojej otčiny, republiky Československej. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Jako další řečník je přihlášen pan sen. Merta. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Merta: Slavný senáte! V době tak pohnuté, kdy hladina hospodářského života v celém světě je rozbouřena a kdy nebezpečné vlny rozvratu hospodářského i politického ze sousedních států hrozivě dorážejí na břehy naší mladé republiky jako na ostrov klidu a hospodářské rovnováhy, není divno, že i u nás se dějí pokusy o rozeštvání nespokojeného lidu.

Letos byly krvavé demonstrace 3. února v Duchcově, 25. května v Košútech, 20. června v Chustu a 25. listopadu v Dolní Lipové. Nemůže býti již dále přehlíženo, že tyto demonstrace, při nichž padlo 15 lidských životů, jsou vyvolávány stále týmiž činiteli, že tedy jsou organisovány a že jejich hlavním účelem není pomoci dělnictvu, ale pracovati k rozvratu demokratického státu, vystupňovati v obyvatelstvu třídní nenávist a tím přivoditi vládu revoluční diktatury proletariátu. Že toto moje tvrzení je správné, dokazuje na příklad provolání komunistů ve Frývaldově, jehož opis ověřený zde mám a v němž se čtou na příklad tato slova:

>Wir erheben flammemden Protest gegen die Regierung, die diesen neuen bestialischen Mord vorbereitet hah.< >Die Regierung rächt sich mit Pulver und Blei.< A dále ke konci výzva: > Stellt die Arbeit ein, protestiert durch Demonstratimnsstreiks! Laßt Euch von Euren Klassenfeind nicht morden und niederschlagen! Weg mit diesem Mordsystem, weg mit dem obersten Befehlshaber der Gendarmen, dem Innermiaister Slávik! Weg mit dieser Regierung des Hungers, der Arbeitslosigkeit und des Mordes! Es lebe die Diktatur des Proletariats!<

Podobným tónem nesou se i ostatní provolání. Jako všechny zmíněné demonstrace, udála se i poslední na národnostním pohraničí. Obyvatelstvo v kraji frývaldovském je stále jednou nohou v Německu, kam je táhnou nejenom vzpomínky na staré Rakousko s nadvládou německou, ale i kmenová příslušnost k národu německému. Po převratu hnal se tento kraj za bludičkou samostatného Sudetenlandu a musel býti vojenskou mocí připoután k naší republice.

Tyto inklinační touhy jsou sice oslabovány ještě nepříznivějšími hospodářskými poměry Německa, jsou proto ve stavu latentním, ale musíme si býti vědomi toho, že nejmenší příležitost by je dovedla probuditi a pak by se projevily s tím větší silou. Slyšel jsem na př. tento výrok: >Že čeští četníci stříleli do německých dělníků, tomu se nedivíme, ale toho nedopustíme, že také četník - jméno je mi známo - který je původem Němec, vystřelil a tím se zúčastnil vraždění svých německých soukmenovců.<

Nacionální moment hrál v tragedii dolnolipovské úlohu podřadnou, ale já jej zde uvádím proto, že hrál úlohu značnou při jejím posuzování v tisku, zvláště zahraničním, nám nepřátelském, což u lázeňského místa, které se těší světové pověsti, není pro náš stát bezvýznamno. Při tom doznávám, že obyvatelstvo samo není nepřátelsky naladěno proti státu a proti Čechům, ale velmi snadno podlehne agitaci.

Večer 25. listopadu, tedy v den demonstrace, byl jsem vyslán vaším senátorským klubem ven. Zúčastnil jsem se v Dolní Lipové schůze obecního zastupitelstva, na níž očití svědci líčili událost. Nálada byla stísněná. Všichni jsme želeli toho, že byla prolita lidská krev. Všeobecné mínění bylo, že k tomu dojíti nemělo. Hned druhého dne po dvakráte jsem prohlédl místo srážky a mluvil s bezprostředními diváky. Líčili situaci jako velmi hrozivou a tvrdili, že četnictvo bylo vážně ohroženo na životech a že mu nezbývalo nežli sáhnouti po zbrani, když trojí výzva četnického velitele nadporučíka Jirkovského byla bezvýsledná a když dav kamením a klacky četníky zraňoval. Mám tu o tom protokolární svědectví osob nezúčastněných. Ndp. Jirkovský byl nebezpečně raněn kamenem v levém koutku ústa na pravém spánku. Navštívil jsem ho 2. prosince. Ležel v posteli a měl ránu několika náplastmi zalepenou. Viděl jsem také jeho krví zbrocený plášť i zakrvavený plášť četníka Grigara i sůl a jemný písek, nalezený v kapsách mrtvol. Viděl jsem také šedesát klacků - tedy po čtyřech na jednoho četníka - jimiž byli demonstranti ozbrojeni.

Nejsou to haluze, jak psaly některé časopisy a jak bylo také zde tvrzeno, ale jako ruka tlusté bukové hole. Jest mezi nimi také rozštípnutý bukový kůl v šířce 20 cm, na jednom konci nožem tak vyříznutý, aby jej bylo možno držeti v ruce. S takovými >hůlečkami< a >haluzemi< se přece nechodí na procházku nebo do města na schůzi. Tyto klacky jsem viděl dvakráte v místnosti obecního domu v Dolní Lipové a nikdo nemůže tvrditi, že by je tam byli úmyslně uložili občané, kteří byli roztrpčeni právě na četníky. Rozeštvaný dav šel úmyslně se bít s každým, kdo se mu postaví v cestu. Byl k tomu podle svědectví jistého zatčeného demonstranta uštván mužem, který před Dolní Lipovou dav seřazoval. Muž ten tvrdil davu, že četníci nesmějí užíti zbraně střelné, že je jim to přísně zapovězeno a nabádal demonstranty, aby za každou cenu se dostali do Frývaldova a kordon četníků, postaví-li se jim v cestu, aby obešli nebo prorazili. Zajímavý je také tento svědecky zjištěný fakt: O 10. hod. před touto demonstrací, před tímto výstřelem, osudného dne potkal křesť. soc. sekretář Hanik komunistického tajemníka Fritsche a tázal se ho, proč ty lidi svolávají do Frývaldova ve všední den, načež Fritsch odpověděl: >Heute wird es zu einer großen Schlägerei kommen.< Svědecky zjištěno.

Jistě, že tu mezi námi, slavný senáte, není ani jediného, kdo by nelitoval, že četníci užili střelné zbraně. Vytýkal jsem to s rozhořčením před svědky, s nimiž jsem mluvil, ale musel jsem své výtky zmírniti, když očití svědkové přesvědčeně mně tvrdili, že dav byl tak rozzuřen, že by byl četníky ubil, kdyby se nebyli ubránili. I občané frývaldovští, kteří jistě nemají v lásce čsl. četníky, jsou dnes rádi, že rozzuřený dav se nepřihnal s klacky do jejich města. K tomu ještě podotýkám, že na 25. listopad nebylo na okr. úřadě žádáno o pokolení nějakého shromáždění a že teprve v době, když v Dolní Lipové padly nešťastné rány, tedy v době na minutu stejné komunistický senátor Langer žádal okresního hejtmana v úřadovně okresního úřadu ve Frývaldově, aby demonstraci povolil a zastal se dělnictva v jeho boji proti zaměstnavatelům. - Nebylo by bývalo rozumnější, kdyby pan kolega Langer s panem okr. hejtmanem byli sedli do auta a zajeli do Dolní Lipové - sotva 3 km vzdálené - a demonstrantům do- mluvili? Myslím, že pan kolega Langer nebyl v kritické době proto na okresním úřadě, aby zdržel pana hejtmana od provedení jeho povinnosti k zabránění krveprolití.

Mzdové poměry v oblasti frývaldovské nejsou ovšem skvělé, ale nedají se zlepšiti metodami, ke kterým dělnictvo je vyzýváno komunisty.

Zjistil jsem u fy Kulka a spol. mzdové poměry v kamenolomech. Mám tu 11 ověřených spisů výplatních archů. (Ukazuje.) Jejich souhlasnost s originály sám jsem zjistil. Jsou mezi nimi listy dvou zraněných dělníků, kteří již nastoupili práci a jednoho, jenž dosud leží v nemocnici. Dělníci u této firmy i u ostatních jsou rozděleni ve tři hlavní kategorie. Vyučení kameníci dostávají na hodinu 3.45-4.45 Kč; dělníci kategorie druhé, t. j. pomocní dělníci, mají 2.25 až 3 Kč; dělníci třetí kategorie, hlavně ženy, kterých je však celkem málo, dostávají na hod. 1.25-3 Kč. Není to ovšem mnoho, ale zaměstnavatelé tvrdí, že nemají v poslední době dostatečný odbyt a že hospodářská krise na ně příliš těžce doléhá pro drahý úvěr a zastavený vývoz do ciziny, hlavně do Německa. Podnikatelé se obávají, že budou nuceni na nějakou dobu vůbec zastaviti práci, neobdrží-li včas objednávky.

Tu by mohl pomoci stát, města a obce, kdyby hojněji, nežli dosud, prováděli dláždění silnic, aspoň pokud vedou městy a vesnicemi. Stát by tu dobře mohl uplatniti svou podporu produktivní péče o nezaměstnané. (Sen. Stržil: A ne těmi povidlami!) Ano. Koncem října bylo nutno zavříti některé menší lomy. Propuštěno bylo 38 kostkářů, ale část z nich opět nalezla práci. V létě zaměstnávala. firma 30 Slováků a 9 říšskoněmeckých příslušníků. Ti byli propuštěni nejdříve.

Dělníci jsou vesměs národnosti německé a organisováni jsou hlavně ve straně komunistické, soc. demokratické, křesť. socialistické a něm. národě socialistické. Komunisti mají převahu. Kde jsou pevné organisace a rozumní tajemníci, byly spory hladce urovnávány. S komunisty byly vždycky potíže.

Celkem jsou v oblasti frývaldovské nižší mzdy, nežli v podobných závodech v Čechách, na př. ve Skutči, ale majitelé to odůvodňují horšími dopravními a jinými poměry. Nevím, zda právem. To by ovšem zasloužilo náležitého vyšetření z moci státní. Vůbec by tu i jinde v závodech průmyslových se doporučovala dobrá, přísná kontrola státu, která by i při dnešními soukromém podnikání při náležité bdělosti mohla zameziti každé vykořisťování dělnictva. (Výborně!)

Nejhorší mzdové poměry jsou ve vápenkách v Zigharticích. Týdenní mzda pohybuje se mezi 87-90 Kč. (Výkřiky.) Byla zavedena práce pouze po 4 dny v týdnu. 13. listopadu byl u okresního úřadu ve Frývaldově rozřešen mzdový spor tak, že majitelé vápenek, kteří chtěli mzdy dělnictvu snížiti, se zavázali, že dodrží staré smluvní požadavky. Pátral jsem po bližším ujednání, ale podrobnější dojednání není v úředním protokolu zaznamenáno, leda, že 3 propuštění dělníci byli opět do práce přijati a dělníkům z bytů vypovězeným byla výpověď odvolána. Tedy je vidět, že zde určitý zásah byl. Tvrzení, že někteří dělníci ve vápenkách dostávají pouze 6 Kč denně, bylo mně vysvětleno tím, že několik žen zaměstnáno jest ve vápenkách pouze omezenou dobu, na př. pouze 3 dny v týdnu a dostává po 12 Kč, tedy 36 Kč. Počítá-li se to za mzdu týdenní, pak ovšem připadá na den pouze 6 Kč. Kdybychom k tomu připočetli ještě neděle, bylo by to 5 Kč několik haléřů. Nevím, je-li to správné vysvětlení, ale tak mně to bylo vysvětleno. To je na živobytí až příliš málo, ale bylo mně tvrzeno, že takovou mzdu dostávají pouze ženy, jejichž mužové a často i dospělejší děti jsou také zaměstnány.

O podrobnostech strašné tragedie dolnolipovské nebudu se mnoho šířiti. Bylo o nich již dosti napsáno a staly se předmětem vyšetřování soudu civilního i vojenského. Přejeme si jistě všichni, aby toto vyšetřování se dálo s naprostou objektivností a aby vinníci byli příkladně potrestáni. Nechci zde zkoumati otázku, zda četníci jednali správně nebo nesprávně. To je předmětem jednání vojenského soudu, ale poněvadž občanstvo dopouští se omylu při posuzování jednání četníků, mám za nutné připomenouti, že četnictvo musí prostě plniti rozkazy, které mu dává okresní politický úřad. To doufám, že se stalo v případě dolnolipovském. Jsem jist, že každý nepředpojatý člověk uvěří slovům, která jsem před lety slyšel z úst svého přítele četníka: >Pro nás četníky je nejhorší chvílí v životě, když se máme rozhodnouti, zda máme užíti střelné zbraně.< Ostatně četník je také representantem státní moci a toho by si měli býti vědomi i komunisté.

Litujeme všichni, že bylo použito střelné zbraně a že padlo 8 lidských životů, a ať již se domníváme, že četníci byli nuceni užíti zbraně, nebo že jí užívati přece neměli, jsme jistě pro to, aby se podobné případy příště již nikdy neopakovaly, aby zbraně střelné se používat nemusilo a krev lidská prolévána nebyla.

Kdo zná duši davu, nejenom podle znamenité studie psychologa Gustava le Rona, ale také z vlastní zkušenosti, jsem jist, že bude souhlasiti se mnou, když tvrdím, že by v Dolní Lipové nebylo došlo ku prolití lidské krve, kdyby:

1. komunističtí agitátoři nebyli soustavně dělnictvo štvali proti zaměstnavatelům a nebyli je obelhali tvrzením, že organisace všech politických stran se na společné konferenci v neděli dne 22. listopadu ve Frývaldově smluvily na konání společného >hladového pochodu< (Hunger-Marsch) do Frývaldova,

2. kdyby dav nebyl ovládán vsugerovaným mu rozkazem, že musí se za každou cenu dostati do Frývaldova, i kdyby musil proraziti četnický kordon,

3. kdyby demonstrantům nebylo pořadatelem tvrzeno, že četníci nesmějí užíti střelné zbraně,

4. kdyby okresní hejtman, nebo některý z jeho zástupců byl přijel do Dolní Lipové a klidnou, rozumnou domluvou byl schladil rozpálené mozky rozeštvaných demonstrantů,

5. kdyby místo 15 četníků bylo aspoň dvojnásob proti davu nejméně 400 hlav čítajícímu, aby se mohli ubrániti obušky a konečně,

6. kdyby četnictvu byla dána k obraně před užitím střelné zbraně zbraň jiná s účinky méně nebezpečnými, ať již povahy chemické (slzné bomby, omamné plyny a pod.), nebo i nějaké mechanické.

Tyto úvahy nás vedly k tomu, že jsme sestavili návrh na doplnění § 13 četnického zákona, který předložíme k projednání.

Konečně nemohu nezdůrazniti, že nesporně největší vina padá na ty, kdož pohoršení činí. Kdyby nebylo jejich organisovaného štvaní, nebylo by došlo ke krvavým demonstracím v Duchcově. Košútech, Chustu, ani v Dolní Lipové. Co je duše davu, jak člověk v davu je docela jiný, jak docela jinak myslí a cítí, nežli když je sám, víme ze studia zmíněného již psychologa Gustav a le Rona i z vlastního pozorování. Za dav a jeho činy jsou zodpovědni jeho vůdcové. A podle toho by se mělo také nimi jednati. Stačilo přece jediné slovo vůdcovo a mohlo se zabrániti krveprolití. Vůdcové však naopak davovou zuřivost úmyslně ještě více stupňovali až ke skutečné ktinomanii. Nepřátelé státu, hlasatelé třídní nenávisti, političtí fantastové a dobrodruhové, kteří se ženou za bludičkou nemožného již nejprimitivnějšího uspořádání lidské společnosti, v níž by nebylo žádného státního řádu, ale jakýsi všeobecný komunismus, lidé zmámení nejnesmyslnějšími teoriemi, jež popírají demokratismus a hlásají revoluční diktaturu proletariátu, využívají každé příležitosti, aby poštvali nemyslící davy proti současnému řádu společenskému ne s úmyslem jej opraviti, zlepšiti, ale s netajeným cílem brutální silou jej rozbíti.

Je psychologicky přirozeno, že se jim podaří velmi snadno získati mezi roztrpčenými davy ochotné posluchače a nemyslivé věřící, kteří slepě jdou za nimi a bez uvážení plní jejich vůli. Tito vůdcové jsou sami oblouzeni přemrštěnými teoriemi, jak je bezohledně na základě Marxových omylů zkonstruoval Lenin, když na př. ve spise >Stát a revoluce< (str. 103) napsal: >Mezi kapitalistickou a komunistickou společností je perioda revoluční proměny jedné v druhou. Jí odpovídá i politická přechodní perioda, jejíž stát nemůže býti jiný, nežli revoluční diktatura proletariátu.<

Komunističtí vůdcové rozdmýchávají v davech pudy nejnižší necitelnosti, nejhoršího nepřátelství a třídní boj s bezmeznou bezohledností prohlašují za jedině správnou metodu, a podporujíce víru v brutální sílu a hrubé násilí, rozvášňují lid slibováním komunistického ráje, který prý je dnes již jen na dosah ruky, poněvadž starý společenský řád se hroutí a nastati může jedině prý Marxem a Leninen předpověděná revoluční diktatura proletariátu. My známe však jinou cestu - nekrvavou. Naši komunisté prostě potřebují takové Duchcovy a Frývaldovy, aby se mohli pochlubiti moskevským tovaryšům. Neradi ovšem slyší hlasy všeobecného mínění, že oni sami mají největší vinu na těchto tragediích. Tak pan kol. Mikulíček - škoda, že tu není - 4. prosince s tohoto místa posměšně volal, že se nemůže najíti pravý vinník krveprolití ve Frývaldově a že se Proto hledá ve straně komunistické. Za to ale 27. listopadu napsala >Pravda<, moskevský ústřední orgán bolševické strany, ve zprávě o frývaldovském krveprolití, že v naší republice >komunistická strana je vůdcem hnutí nezaměstnaných<. Tak - komu věřit? Že by se naši komunisté přece jen styděli za svou rozvratnou činnost a že by jim svědomí činilo výčitky za prolitou krev?

Mohla by to býti známka vystřízlivění, ze kterého bychom se opravdu radovali, vždyť rozčilení není program a diktatura nevede ke svobodě, po níž jsme tolik toužili! Komunisté podle teorií Leninových pracují úmyslně k rozvrácení státu, ke zničení svobod demokratických, ale nic se neostýchají právě těchto svobod využíti pro své nekalé cíle. Není možno nevzpomenouti si na známé prohlášení. které nedávno bylo také kopírováno ve Vídni a které tak dobře odpovídá mentalitě komunistů: Jsou pro svobodu, když ji hlásají jiní, ale kdyby dostali do svých rukou moc, zničili by každou svobodu svou bezohlednou diktaturou.

My nejsme pro žádnou diktaturu ani pravou, ani levou, ale jsme ve smyslu washingtonské deklarace pro svobodu stále větší a větší a jak jsem již 28. listopadu jménem naší strany zde prohlásil, odsuzujeme taktiku politických dobrodruhů, která vede na bajonet svedený lid, a žádáme, aby skuteční vinníci byli potrestáni, aby se jim znemožnila další podvratná činnost a aby stát zařídil, čeho potřebí k tomu, aby napříště již nikdy v podobných případech nemusela býti prolévána drahocenná lidská krev: ničeny lidské životy. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Přerušuji rozpravu, jakož i projednávání pořadu schůze.

*

Sdělení předsednictva.

Dovolené

obdrželi: na dnešní schůzi sen. Kello, Langer, Lokota; dodatečně na včerejší schůzi sen. dr Kovalik; na dnešní a zítřejší schůzi sen. Teschner.

Senát přijal návrh místopředsedy Votruby, aby se příští schůze konala ve středu dne 16. prosince 1931 o 91/2 h. s pořadem:

Pokračování v rozpravě o zprávě rozpočtového výboru o usnesení poslaneckej snemovne (tisk 651) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1932 (tisk 660), a v rozpravě o prohlášení pana ministra vnitra o událostech sběhších se u Frývaldova.

Schůze byla skončena ve 20 hod. 7 min.