Přítomni:

Předseda: dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Trčka, Votruba.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

119 senátorů podle presenční listiny.

Zástupce vlády: ministr dr Dérer.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič, jeho zástupce dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 10 hod. 6 min.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda na dnešní schůzi sen. Fidlíkovi, Lokotovi a Mezöovi.

Rozdané tisky:

Tisk 662. Návrh sen. Pánka, Plamínkové, Hubky, Merty, Riedla a druhů na vydání zákona, kterým se dosazují komise pro zjednodušení a zhospodárnění státní správy.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru iniciativnímu:

Tisk 662. Návrh sen. Pánka, Plamínkové, Hubky, Merty, Riedla a druhů na vydání zákona, kterým se dosazují komise pro zjednodušení a zhospodárnění státní správy.

Výborům zahraničnímu a národohospodářskému:

Tisk 66d. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení dodatková dohoda k obchodní úmluvě mezi republikou Československou a Nizozemím ze dne 20. ledna 1923, sjednaná dne 1. prosince 1931 a uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 5. prosince 1931, č. 188 Sb. z. a n.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad dnešního jednání, a to

Pokračování v rozpravě o zprávě rozpočtového výboru o usnesení poslaneckej snemovne (tisk 651) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1932 (tisk 660) a v rozpravě o prohlášení pana ministra vnitra o událostech sběhších se u Frývaldova.

Budeme pokračovati

v prvé, politické části rozpravy.

Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, panu sen. Šťastnému.

Sen. Šťastný: Slavný senáte! Bylo zde řečeno, že vládou předložený rozpočet je fiktivní. Ovšem to bylo řečeno s úmysly, které neuznávám, ale poznámka tato má své oprávnění. Vždyť právě dospívající rozpočtový rok to potvrzuje. Neočekávaný pokles obchodní a výrobní konjuktury přivodil dva momenty, normálně se navzájem vylučující: Preliminář příjmů o sta milionů ochuzen, a vydání na sociální péči vyžádalo si dokonce zákonných zvýšení. Fikce je tedy skutečná, ale spočívá právě v tom, že se jedná o preliminář.

Problém však stojí takhle: Je ta neblaze uplatněná fikce následek nezaviněné bídy, nebo je produktem programově promyšlené deflace? Oba zmíněné momenty pracují paralelně, a troufám si říci, deflace šla napřed.

Nepřehlížím, že tu působí více nepřekonatelných okolností, je to především neúroda pícnin a tvrdá agrární cla, ale přece uvádím případ nad pochybnosť poučný. Náš sedlák prodává dnes dobytek za 1,50 živé váhy a konsument platí za maso 12 Kč. Kolik nekřesťanského zisku tady shrabuje ona živnosť, která tu stojí mezi producentem a konsumentem? Rolníkova kupní síla je stlačena tak, že průmysl takřka ztratil vydatného zákazníka a drobný konsument je z konsumu masa téměř vyloučen. A tyto vrstvy naší národní společnosti, které obchodují s osmistyprocentním rozdílem cen, toť onen neznámý expropriator, jehož bohatství následuje armáda žebráků. Pan ministr zásobování by tu měl velmi vděčný úkol.

Jsme dnes blízci číslici 400.000 nezaměstnaných. Průmysl se sune po strmé ploše a můžeme touto zimou dovršit číslici půl milionu. Ve styku s našimi průmyslníky, který v našem postavení je nezbytně častým, dovídáme se, že současná obchodní, výrobní a tím i zaměstnanostní krise má základní příčinu v krisi finanční. Náš strojní průmysl by mohl pracovat, když ne úplně, tedy aspoň se značně vyšší kapacitou. Poněvadž však financování není dostatečné a hlavně, není jisté, stagnují obchody a stagnuje výroba. Tento stav draze platí zoufalé dělnictvo a ještě zoufalejší úřednictvo, ocítající se na ulici a bez prostředků. Je tu zřejmo, že deflace naší měny, na níž dělnictvo v létech 1921 až 1923 přispělo obětí až bolestnou, prospěla nikoliv obecnému blahu. Oni expropriátoři, kteří žijí mezi producentem a konsumentem, se svými staprocentními zisky, jak z uvedeného případu vidno, ti tvoří dnes jádro thesaurace peněz.

Těžko můžeme být moudrými z toho, co slyšíme a čteme. Jednou se tvrdí, že banky své přeplněné tresory zavírají úvěru, jindy zase, že mobilních prostředků se nedostává. Na každý způsob však je zřejmo, že asi bude u nás dosti účastníků manýry, podle které jsou peníze ukládány u švýcarských bank, které nejen z nich neplatí úroků, ale za jich úschovu požadují činži. Tento projev nedůvěry, v jehož důsledcích stává se kapitál havětí stěhovavou, objevuje se po řadě ve všech, krisí postižených státech.

V tom směru je poučnou trapná episoda anglické vlády ze srpna minulého rok. Nerad se tu dostávám do konfliktu s různě už projevenými názory, ale jisto je: Mac Donald se musil rychle rozhodnout, poněvadž libra začala povážlivě pohyb dolů. Anglie, dosud asyl cizích kapitálů pojednou pocítila, že vlastní kapitál je havětí stěhovavou. Po tři roky zápasí se stagnací průmyslu, výnos daní se soustavně snižuje, na druhé straně vzrůstající milionové číslice nezaměstnaných zakládají výdaje z titulu dříve neznámého a diferující mezera žádá nezbytného vyplnění. V této situaci banky předložily podmínku: redukci výdajů na nezaměstnané. Mezitím kapitál vandroval přes hranice. Mac Donald odvodil důsledky, po jeho názoru nejvhodnější.

Ejhle, zrádce! volá kritika. Jak zaslouženě, řekne jednou historik. Pro nás je případ pochopitelnější, vzpomeneme-li chaosu naší politiky od roku 1926. Loyálně musilo být pochopeno, že jsme nemohli setrvat ve vládě po agrárním experimentu pevných cel. S ošklivostí dnes ještě vzpomínáme, jak tehdy agenti naší všenárodní strany a hlavně její pán a vůdce projížděli republiku, aby všude ukazovali a dokazovali, že socialisté zradili všenárodní vládu. Myslíte, dámy a pánové, že Anglie nemá podobných reakčních agentů? Mac Donald jim patrně nechtěl vydat zasloužilé jméno své vlády a snad i strany. Mac Donald je obětí vysoké finance!

Toto jsem uvedl jen k důkazu, jak jsou poměry za určitých okolností všude stejny, ale také proto, abych uvedl další náznak pro naši politiku. Nestačí pouze věděť, že kapitál je havěť stěhovavá, ale každý stěhovalec musí míti jistý asyl. Zde to jsou banky, které se, jak jsme viděli, mění. Vemte havěti asyl, a nebude se stěhovat! Asylem byla Anglie i Amerika, současně Švýcarsko a zatím ještě Francie. Německo právě zkouší svůj způsob obrany proti bezohlednému sobectví kapitálu. Přáli bychom Brüningovi štěstí, v plný úspěch však nevěříme potud, pokud neprovedeme organisaci hospodářské Střední Evropy.

V neštěstí jdou lidé dohromady. Evropské státy, nakažené pětiletou otravou války, stůňou společně. Ať je diagnosa na psychologickou, sociální či hospodářskou, jisto je, že všecky tři působí společně, a to je už komplikace, s níž si lékař těžko poradí. Prostě historická mimořádnost chce mimořádné historické zákroky Střední Evropy.

Zatím co před námi leží takhle veliký plán, dělali jsme i v tom malém, našem, politiku pokud možno opačnou. S trpkostí připomínám, že i s bratrskou Jugoslavií, za platnosti nejintimnějšího přátelství politického, nebyli jsme s to upravit řádnou smlouvu obchodní. Nebýt toho, že týž ničivý egoismus agrární rozbil před rokem poměr s Maďarskem, snad ani dnes ještě jsme neměli smlouvy s Jugoslavií. Že nám tam zatím hospodářské posice obsadilo Německo, za to může náš stagnující průmysl a bída nezaměstnaných poděkovat agrární bezohlednosti. Zejména však naši politiku s Ruskem nelze přejít mlčením. Stále slyšíme, že mimořádné poměry žádají mimořádných činů. Ptám se však, co je mimořádného v tom, uzavřeme-li s řádným státem řádnou obchodní smlouvu? O politickoprávní nemluvím, ta byla samozřejmostí už tou chvílí, kdy současný režim ruský s prvním státem kontinentu svůj poměr upravil ve smyslu mezinárodním. Pravím s celou rozhodností, u nás na politiku justamentů je nejméně místa a nejméně oprávnění! Je už nesnesitelné to povídání našich nadvlastenců o vrazích carstva. Jako by neznali historii revolucí, s nimiž tu a tam i koketují. Dnes je Rusko řádným, podle svých poměrů konsolidovaným státem, tož jednat! Těch dvacet jeden milionů čtverečních kilometrů, na nichž žije pouhých ani ne 54 milionů lidí, ptám se, smí-li odpovědná státní politika ignorovat ty nesmírné hospodářské možnosti? Když se stále mluví o slovanství, tož prosím, spáchejme už jednou ten hřích a jděme k těm Slovanům, když z toho nota bene můžeme mít jen zisk. (Sen. Kindl: Stříbrný objednával vagony z Německa!) Z Ruska je objednávat nemohl. Ostatně to řekni jemu a jeho lidem. (Sen. Kindl: My jsme o tom psali a byl to Váš člověk!) Kolego Kindle, nerad zatahuji osoby do debaty, ale za mnou sedí předseda senátu. Byl zase Vaším člověkem a dnes, kdybyste mohli, nasadíte mu psí hlavu.

V zajetí této politiky se ovšem zle daří rozpočtové jistotě. Loňské rozpočtové nedostatky jsme řešili jednak zákonným doplněním obnosů pro sociální péči, jednak zákonem o investiční půjčce. Bohužel, hodnota této po uhražení schodku státních železnic více než 600 milionů, klesla z titulních 1.300 milionů na necelých 700 milionů. To je ovšem obnos, se kterým se mnoho nenainvestuje. Vždyť není pravda, že se tu jedná jen o sociální péči. Nejde přece o nouzové práce v pravém slova smyslu. Ušetřím si dnes, co činím při všech debatách o rozpočtu, ale dámy a pánové, nahlédněte do prelimináře investičních prací ministerstva veřejných prací a přesvědčíte se, jak nouzová je skutečnost, že se tyto práce nekonají! Vím, že pan ministr veřejných prací s velmi těžkým srdcem dopustil škrty ve svém rozpočtu. Nejinak je tomu u státních železnic. Při této příležitosti sluší velmi důtklivě se dotázat nepřítomného pana ministra financí, kdo to byl, jenž letos z jara zmařil slibné jednání o velkou investiční půjčku za podmínek tak výhodných, jaké se nám už víckrát nevrátí? Dnes stůněme nedostatkem peněz a zbytečná bída lidových mas ukládá nám starosti, které být nemusily.

Také jsme se letos konečně dostali k zákonu o garancii vývozu. Zákon platí řadu měsíců, ale přihlášené položky našeho průmyslu neplatí nikdo! Ostudou bylo, když politické vlivy zredukovaly 1.500 milionů původní číslice vládního návrhu na nic neznamenajících 600 milionů a na kvadrát ostudou je, když hotový zákon si dal někdo k ledu a učinil ho neúčinným. Intriky se živí tvrzením o obchodní a finanční nejistotě zahraniční. Ptám se, kdypak bývalo jinak? Samá nedůvěra, samá obava. I tohle musíme řešit, jak? Provedením Střední Evropy. (Sen. Kindl: Udělat sovětské státy evropské!) Ne, spojené státy středoevropské. Docela tak to stačí.

Je tu kapitola státních objednávek. Příležitostně i letos jsem s tohoto místa o věci mluvil. Na příklad železnice. Už před projednáváním státního rozpočtu znají svůj preliminář. Rozpočet však považují za hotový, až je jako zákon podepsán a vyhlášen. Tak asi po půli ledna začnou s rozepisováním a objednávky umístí až v jarních měsících. Co to znamená pro továrny, začínají-li až v letních měsících pod Damoklovým mečem rozpočtové lhůty do prosince? Překotné honění dělnictva v nejlepší době letní, aby ho v prosinci opět na měsíce poslal domů. A nehnete s tou byrokracií, ba ani s panem ministrem. Resoluce říjnového sjezdu kovopracovníků žádá ministerskou radu, aby se na ten nemožný režim ministerstva železnic důkladně podívala. V zájmu dělnictva o to prosím i zde.

Používám příležitosti, abych dovodil, že dělnické věci jsou vládní režií vůbec ignorovány. I tam, kde nezakládají haléř vydání. Už 8. února 1926 jsme zde předložili návrhy novelisací některých zákonů. Je to zákon z 12. srpna 1921, č. 300 Sb. z. a n., o závodních výborech. Tento zákon je zatížen sty nálezy rozhodčích komisí a nejvyššího soudu, což samo dokazuje jeho textovou závadnost. Justment chce, aby toto torso trvalo dál. Je to dále zákon ze dne 31. března 1925, č. 61 Sb. z. a n., o zachování pracovního poměru po čas záložní služby ve zbrani. Kumštýř zaměstnavatelské organisace nám z § 3 tohoto zákona vykonstruoval redukci výhody z § 1154 b. obč. zák. a tento, odpusťte, maličký podvůdek zůstává chráněn zákonem, jehož text nedopatřením toho připouští. Je to konečně zákon ze dne 3. dubna 1925, č. 67 Sb. z. a n., o placené dovolené dělnictva. V citované již resoluci sjezdu kovopracovníků jsme řekli, že tento zákon je řešetem, které všecko propustí. Je na pováženou, že naše dobře uvážené návrhy nežádající než pořádek, zůstávají už sedmý rok odmítnuty. Ptejte se pak, kdo to tu bolševisuje.

Senát už v roce 1935 odhlasoval novelu § 82 živn. řádu. Poslanecká sněmovna do dneška zdejší usnesení neratifikovala. Činí-li tak s uznáním nedostatečnosti, vzdávám jí za to dík. Vždyť už neběží o barbarství lit. h tohoto paragrafu. Celá jeho konstrukce je v konfliktu jednak je skutečným stavem morálky dneška proti stavu před sedmdesáti léty, jednak i s obsahem některých nových zákonů. Zákonná doba pracovní je podstatně jiná, pracovní knížka je zrušena zákonem ze dne 17. října 1919, a kořalka už se v našich továrnách dávno nepije! Ohlašuji obnovení návrhu na změnu § 82 živnostenského řádu.

Žádáme-li zákon o kolektivní smlouvě, neznamená to obsah smlouvy. Ten zůstane dlouho ještě věcí mocenských sil smluvních organisací. Ale její ověření, aby přestala býti konjukturální hříčkou, to je už věcí veřejnou. Nepovažoval jsem za upřímné, když páni ze svazu průmyslníků své doby označovali návrh ministra soc. péče dr Wintra, o němž jsem referoval, za průlom do stávajícího právního řádu.

Žádáme také zveřejnění sprostředkování práce s připojením řádných poraden pro volbu povolání. Upozorňovali jsme již s tohoto místa, že hranice stáří 65 roků u starobního pojištění dělníků je neudržitelná. Má-li mít zákon smyslu při novodobé praksi zaměstnavatelů, musí být tato hranice podstatně snížena. Rovněž důtklivě jsem zde upozorňoval, že zákonné zkrácení pracovní doby na 40 hodin týdně značně odlehčí číslici nezaměstnaných. Státní exekutivě musí přece záležet na pořádku. Nezaměstnanost, toť nepořádek!

Nekacéřujeme skvělý vývoj výrobní techniky. Život je boj s přírodou a vždycky vítězí ten lépe vyzbrojený. Ctíme práci, jíž dobýváme statky pro život společnosti. Tak jako život, ať v jakékoliv, třeba socialistické organisaci řádů, chce práci, tak práce chce pořádek. Takhle nás můžete, dámy a pánové, slyšet i tenkrát, hovoříme-li k dělnictvu přímo. Máme skromně za to, že tato nesnadná služba skutečnosti a pravdě nás opravňuje reklamovat na tomto slavném shromáždění plný smysl pro moderní vývoj života. Jde snad chvilku falšovat skutečnost a pomáhat si lacinými frázemi, na trvalo se však nevystačí, brání-li se tomu, co lidský rozum pochopil a žádá.

Případ frývaldovský. Neradi slyšíme, říká-li se, že za Rakouska bývalo lépe. Tohle však trochu pravdou je, že tehdy se plně vyzkoušely prostředky zastrašovací. Takové lajtnantovo "ladet!" v Budějovicích své doby obrátilo celou demonstraci čelem vzad. Mé mínění je, že nejkrajnějšími prostředky se autorita na trvalo držet nedá. Je tu nedostatek, je bída a je hlad. Pozor na zoufalství! Běda tomu, kdo k němu nechá dojít. Právě tomu!

Opětovně prosím slavný senát, aby se jednou vzchopil k troše iniciativy pro moudrou a neobmyslnou sociální politiku. Při projednávání státního rozpočtu je to apel k vládě a majoritě nejvýš odůvodněný.

Předseda (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. dr Farkasovi.

Sen. dr Farkas: Slávny senát! Budem mluviť maďarsky, a síce nielen preto, abych dokumentoval, že k tomu mám právo podľa našich zásad a ústavnych zákonov, ale aj preto, že je to aj moja povinnosť, abych dokumentoval veliký rozdiel, ktorý jestvuje medzi naším parlamentárnym systémom a systémom v bývalom parlamente uhorskom. Keď v bývalom parlamente uhorskom na pr. jedon slovenský poslanec alebo Slavjan chcel svoju reč pronášať vo svojej materinskej reči, tak maďarskí gentri, ktorý boli zastúpeni v uhorskom parlamente, začal robiť taký krik, taký škandál, že tento pán poslanec nemohol vo svojej materinskej reči pokračovať a bol prinútený k tomu, aby prestal a opustil rečnickú tribunu. Dnes preto mluvím po maďarsky, slávnv senát, aby ti naši maďarskí senátori mňa porozumeli, a aby maďarský pracujúci ľud, jehož tu zastupujem, mohol si urobiť rozdiel medzi našim parlamentem, aby mohl videť a zistiť, kdo má v týchto našich maďarských kultúrnych otázkach pravdu, ja alebo oni, a z toho aby mohli uzatvárať svoje stanovisko.(Sen. inž. Havlín: Žádný jiný důvod to není, pane doktore?) Ja vám to ešte poviem aj potom.

(Pokračuje maďarsky): Ctený senát! Každý hovorí o kríze. Časopisy, deníky, filozofovia, agronomovia, či tomu rozumejú a či nie, stále len o nej hovoria. Pohovoria o príčinách krízy, rozmýšľajú o spôsoboch jej riešenia, každý má dať aký nápad, nejaký spósob riešenia a vidíme predsa, že prez všetky tieto porady a medzinárodné konferencie nedostali sme sa ani o krok vopred na ceste riešenia kvízy a naozaj bolo by už na čase, aby bola vypísaná Nobelova cena pre toho, kto sa čo len o krok priblíži ku riešeniu krízy.

Ovšem, zabudli už mnohí, že je tu kríza svetová, že naša kríza je iba jednou odvisnou tejto všeobecnej svetovej krízy a z toho vyvodzujú, že tu u nás práve tak ako v iných štátoch márne podnikáme čokoľvek, miestné krízy ne možno rozriešiť bez radikálnej sanácie tejto všeobecnej svetovej kataklizmy.

Podľa nášho socialistického nazerania kríza je jedine a výlučne krízou kapitalistického výrobného poriadku. Dnes veľmi dobre vieme a vidíme, že do krízy dostal sa tento hriešny výrobný poriadok a že tento sa teraz posmtí v pomeroch, ktoré vyvrhla na povrch válka a táto ich nadovšetku pochybnosť uviedla do verejnosti.

Kapitalizmus totiž neprodukoval podľa životných potrieb. Nebral vôbec ohľad na to, aby produkoval preto, že ľudia potrebujú šaty, obuv, potraviny, lež pohnútkou, a to jedinou a výlučnou pohnútkou výroby boly egoismus, zisk a vlastný jeho záujem. A tak tento kapitalistický poriadok nebol vedený ničím, nebol ani kontrolovaný nejakým vyšším úradným fórom, produkoval tak, ako sa mu zachcelo, ako to diktoval jeho vaček, jeho vlastný záujem, a práve preto že výrobný poriadok nebol, shora riadený ničím, a keďže ani distribúcia vyrobených statkov nebola ničím riadená, je prirodizené, že v tomto výrobnom systeme nastala naprostá anarchia.

Keď tento kapitalistický výrobný systém ztratil svoje medzinárodné trhoviská, keď Ázia a Rusko prestaly byť odbytišťom, kde, áko vieme, americký anglický a tiež nemecký veľkokapitál veľkolepe umiesťoval prebytky svojho tovaru, v tom momente zastavený bol ten obeh, ktorý kapitalizmom produkované zbožie mohol veľmi snadno a kľudno umiesťovať. Tak sa stalo, že len čo bol tento okružný obeh prerušený, nastaly v procese výroby velké schodky, a tak sa stalo, že veľkokapitalistické závody americké, anglické a nemecké nemohly svoje výrobky žiadnym spósobom odbývať.

Za takýchto okolností je len prirodzené, že tento od koreňa hriešny a pochybený system vymstil sa sám na sebe a dostal sa do naprosto nemožnej, neriešiteľnej situácie. Došlo k ohromnému hromadeniu tovarov bez akejkoľvek peršpektívy na odbyt. A ten veľký svetový kapitalizmus pokusil sa tento výrobný proces umele, ba násilne reštaurovať tým, že svoje výrobné prebytky zničil a ešte i dnes ničí, snažiac sa takto pomôcť si sám sebe a chtiac takto do výšky umele vyhnať ceny svojich produktov, prez to, že veľmi dobre vie, že týchto vyrobených tovarov vyhladovelé a trpiace národy svrchovane potrebujú, a vie veľmi dobre, že výborne by ich mohol umiestiť trebárs zdarma medzi ruskými mužíkmi a čínskymi kulimi, ktorí ich náramne potrebujú. To však kapitalizmus vo svojej sobeckosti a nenasýtnosti neurobí a ani urobiť nechce, a je zrejmé, že táto jeho sobeckosť a nenasytnosť bude prv či neskôr jeho vlastnou zkazou.

Ctený senát! Chceme-li hovoriť o nesnádzach našich, móžeme o tom hovoriť vždy len tak, aby sme nezabudli pri tom, že tieto všeobecné svízele sú svízelami všeťkých zemí, celej Europy, ba sú to nesnádze a ťažká hospodárska kríza celého sveta. Mluvíme-li o týchto hospodárskych svízeloch, musíme mysleť vždy len na to, že máme činiť tak, ako ten mlynár, ktorý nemá vody k mletiu, nemá zbožia ku spracovaniu a po túto dobu, keď totiž mlieť nemôže, robí to, čo sa robiť dá, spravuje svoje nástroje, opravuje svoj mlyn dotiaľ, kým sa mu nedostane dajako zbožia k mletiu a kým sa nedostaví konzument k prevzatiu tovaru.

Že ako sa dostaneme von z toho chaosu, z tejto nemožnej situácie, tu my socialisti máme za to, že sa to pri zachovaní dnešného systému, pri ďaľšom sosiľovaní kapitalistických riadov a pri ďalšom sotrvávaní na chybách dosavádneho systemu len veľmi ťažko podarí.

Podceňujú a pohrdajú našou politikou zahraničnou. Je bezpochybné, ctený senát, že my, tento malý štát, nemôže takmer prevádzať nejakú vysokohodnotnú a veľkorysú zahraničnú politiku za dnešných pomerov. Veď my v tomto veľkom zápolení, žial, velmi málo znamenáme. A preto by sme ani nemali naše sily prepínať, neznali by sme ani veľkú armádu vydržiavať, aby sme v nej ukazovali moc, ktorú vlastne ani nemáme, a dokumentovali tým, že vláda táto je v stave na vydržovanie armády veľké obeti prinášať, ktoré v dnešných pomeroch za žiadnych okolností nesnesie.

Pán minister zahraničia dr Beneš zaujal konečne správné stanovisko, že doma, medzi priamo súsediacimi štáty musíme sa poobzerať, zaujal správné stanovisko, že poriečie Dunaja je samo faktorom, ktoré musí národy v jeho oblasti žijúce hospodársky i citove spojiť. Prišiel konečne na to, že bez zjednania náležitého sblíženia hospodárskeho so štáty súsednými, zvlášte s Maďarskom, Rakúskom a so štátmi Malej dohody nemóžeme tu byť živí. Je jedinou našou životnou podmienkou a je žiaducné, aby sme si tu na mieste mohli zabezpečiť všetky tie velké hodnoty, ktoré nám toto hospodárske sblíženie, toto dorozumenie prinesie. (Sen. Stodola: Tak je! Veľmi správne!)

Tejto otázky musíme sa chopiť úprimne, s touto otázkou musíme sa zaoberať rozhodne a tu treba poukázať na to, že je svrchovaný čas, aby dnešná politika isolácie vzala za svoje. (Sen. Stodola /maďarsky/: Veľmi správne!) Musíme už raz otvorene a poctive prehlásiť, že sme odkázaní na štáty pánve dunajskej, že sa prirodzene doplňujeme, že jeden bez druhého živý byť nemóže (Sen. Stodola /maďarsky/: Tak je!) a keďže sa prirodzene doplňujeme, vtedy spojky, ktoré vyniesla na povrch nutnosť, i my musíme sčleniť. (Sen. Stodola /maďarsky/: To je správné!)

Ctený senát! Je-li tomu tak, čo nám môže prekážať v tom, aby sme sa chopili iniciatívy v tejto otázke? Tu nelzä už prevádzať ďalej politiku citovú, tu už nutno bezpochybne nastúpiť cestu na pole činov, tu už treba dávať príklad, že sme pochopili znamenie doby, že vidíme, že sme už vo dvanástej hodine a že sme nútení nastúpiť cestu tejto politiky.

Som presvedčený, že učiníme-li tak vážne a úprimne, vtedy nebudeme sa museť obávať, že nákupná schopnosť Maďarska je tak malá, že ani nie je hodno zjednať s ním obchodnú smluvu, nebudeme museť siahnuť k prostriedkom umelým, aby sme našu valutu zachovali v dnešnej jej hodnote, ba zvýšime jej hodnotu vnútornú, lebo je nesporné, že budeme-li takúto hospodársku a obchodnú politiku prevádzať, spojíme-li takto štáty v poriečí Dunaja, sosíli sám od seba ten maďarský pengö a sosíli sama od seba i československá koruna, lebo táto hospodárska kooperatíva musí doznať nezbytne vyjadrenia vo vnútor nej nákupnej pôsobilosti peňazí. Keďže máme spoločné záujmy, je nezbytne treba, aby sme túto politku rozhodne sledovali a tiež skoncovali.

Pán sen. Böhm, ktorý tuná včera užil slov dosť ostrých, takmer nás biľagoval, že my socialisti sme lžihumanisti a lžipacifisti, že každé naše slovo odporuje našim skutkom, že vydržujeme obrovskú armádu, že ju živíme a že na ňu spotrebujeme obrovské sumy, nech mi dovolí na jeho slová reflektovať. (Sen. Böhm /maďarsky/: Váš vlastný rečník dokazoval to včera!) Milý pane sen. Böhm, keby ste Vy a Maďarsko podali pomocnú ruku k tomu, aby k tomuto hospodárskemu sblíženiu došlo, keby zažehnaná bola tá nedôvera a odvrátené boly obavy, ktoré sú za dnešných okolností na oboch stranách nerozumné, verte mi, že tento štát nebude považovať za potrebné, aby toto vojsko i na ďalej vydržoval, lebo v tom momente, kedy sa toto priateľské spolunažívanie a pravidelné obchodné styky uskutočnia, nastúpi prirodzene cestu k postupnému odbúravaniu armády a ku pozvoľnému snížovaniu výdavkov.

Z môjho socialistického nazerania však plyne, že vec má ešte iné prekážky. Nepozorujete, pane sen. Böhm, že tu hrá obrovský zástoj medzinárodný bankový kapitál? Nepozorujete, pane sen. Böhm, že sú tu vlastne ešte vždy také medzi národné bankové záujemstvá, ichž zástupcovia majú v každom štáte rozhodné slovo, ktorí žičia výdelky svojim záujemstvám a ktorí chcú dodávať vojskám rôznych národov. Sú to hlavne záujmy kapitalistické a práve preto musíme my proti týmto záujmom, proti uplatňovaniu týchto kapitalistických záujmov bojovať a musíme zabrániť tomu,aby sa tieto kapitalistické záujmy aj u nás uplatňovaly.