Upozorňuji, že vedle těchto odborů jsou i takové práce ochrany památek, které zaměstnávají celé spousty dělnictva všech druhů: Pražský hrad, Kunětická Hora a jiné, takže i v tomto oboru otázka nezaměstnanosti je velmi tíživá.

Prosím, aby tomuto kulturnímu požadavku byla věnována stejná pozornost, poněvadž dotýká se existence též malého našeho lidu. V prvém dnu debaty o stát ním rozpočtu slyšel jsem z úst několika pánů řečníků při projevech o šetření, připomínku, aby se neprováděly luxusním způsobem veřejné budovy. Uznávám, že hospodářská situace našeho státu je velmi obtížná v důsledku světové krise.

Je však mojí povinností, abych poukázal tak, jako jsem to učinil při ochraně památek, též na svízelnou situaci v oborech uměleckého průmyslu. Jestliže domáháme se plným právem toho, aby dělnictvo, živnostnictvo v oboru zemědělském, stavebním a továrním mělo zaměstnání, nezapomínejme, že jsou sta a tisíce lidí u nás, kteří jsou svým povoláním odkázán na umělecký průmysl. Máme přece umělecko-průmyslovou školu v Praze, akademii umění, v Hořicích sochařsko-kamenickou školu, v Bechyni keramickou školu, které každým rokem chrlí celé řady absolventů, a ti mají též právo na život.

V našem Podkrkonoší jest umělecký průmysl sklářský, který je v poslední době v úpadku, podle odhadu odborníků poklesne vývoz našich sklářských výrobků téměř o 400 mil. Kč, pokles tu zemského odbytu skla odhaduje se na 100 mil. Kč a tyto ztráty postihnou skláře, z valné části sklářské dělnictvo.

Na Slovensku máme krásné mramorové lomy, mramor dříve se k nám dovážel z ciziny a dnes, kdyby mělo dojíti k tomu, že ani stát nedal by možnost tomuto průmyslu se rozvíjeti, znamenalo by to zničení existencí.

Jestliže je nutný co možno nejjednodušší způsob stavění domů družstevních a činžovních vzhledem k dosažení nízkých nájmů, je naproti tomu také nutno, ne snad zbytečným vyhazováním peněz, ale účelně pamatovati, aby při stavbách státních a veřejných budov bylo také úměrně pamatováno na umělecký průmysl. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Kapras. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Kapras: Slavný senáte! Jako vysokoškolský profesor začnu své poznámky k rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty vysokými školami.

Vysoké školství bylo u nás po převratu budováno nakvap, a to někdy rychleji, nežli bylo celému jeho vývoji zdrávo. Tím se stalo, že máme sice mnoho vysokých škol, že však namnoze nevyhovují ani budovami, ani výpravou svých ústavů, ani obsazením personálním. Na výstavbu budov je pamatováno podle zákona, a nenastanou-li zvláštní další komplikace, které by donutily ministerstvo snížiti tuto položku, anebo ji nevyčerpati, bude o ně postupně v dohledné době postaráno. V rámci těchto rozpočtových položek přimlouval bych se především za řádné vybudování lékařských fakult a klinik s nimi spojených, jako ústavů nejen vědeckých, nýbrž všem bez rozdílu a zvláště osobám sociálně slabým sloužících. Dnes lékařské ústavy university Karlovy v Praze a Komenského university v Bratislavě jsou většinou v takovém stavu, že nemohou plně vyhověti svým úkolům. Pozornosti zasluhuje však také ústřední budova pražské university Karlovy, poněvadž vedle několika málo místností representačních má se tu dostati soustředěného útulku tělovýchovnému ústavu pražských českých vysokých škol, který je dnes rozptýlen v malých skupinách v místnostech namnoze málo vhodných, dále jednomu z největších a nejvýznamnějších ústavů filosofické naší fakulty, totiž slovanskému semináři, který v krátké době popřevratové nabyl světové pověsti a stal se její chloubou, a konečně i České akademii a Učené společnosti, jejichž dnešní umístění ne odpovídá nijak dnešnímu jejich významu pro stát. Také na stavební požadavky pražské státní konservatoře nesmí býti zapomínáno.

Větší obavy nežli budovy vzbuzuje však vnitřní zařízení vědeckých našich ústavů, které daleko pokulhává za našimi sousedy. Při velkém nákladu, který nutno na řádné moderní vybudování zvláště některých ústavů lékařských, přírodovědeckých a technických věnovati, je málo naděje, že by všechny naše ústavy vysokoškolské mohly v dohledné době býti vybaveny a udržovány tak, jak rozvoj vědeckého bádání a účel jejich vyžaduje. Ministerstvu školství na stane tu beze sporu veliký úkol, aby v mezích možností finančních zabránilo, aby vědecký význam těchto ústavů následkem nedostatečného vybavení neklesal hluboko pod úroveň okolní.

S povděkem musím konstatovati pohotovost, s jakou se pan ministr školství ujal autonomie akademické půdy Karlovy university, jejíž stará tradice měla býti porušena.

Také v osobním směru nejsou naše vysoké školy dostatečně opatřeny, a výchova vědeckého dorostu k doplněni mezer, které některé obory vysokoškolské vykazují, je namnoze velmi obtížná, poněvadž plat vysokoškolských profesorů u nás není tak vysoký, aby mohl konkurovati s úspěchem výdělku praktických povolání, vyžadujících stejné mimořádné kvalifikace jako profesura vysokoškolská. Je proto nutno, aby správa školská všemožně podporovala vzrůst vědeckého dorostu na našich vysokých školách, zvláště vhodnou úpravou poměrů asistentů, z nichž velká část přechází na vysoké školy později jako docenti a profesoři. Doporučuji proto zvýšené pozornosti ministerstva školství žádosti svazu asistentů našich vysokých škol bez rozdílu národnosti, kterými se domáhají naši asistenti doplnění zákona z roku 1926, č. 103.

Při této příležitosti chtěl bych se dotknouti jedné věci z německých vysokých škol. Na německých vysokých školách máme dosti značný počet profesorů cizinců - pan ministr školství uvedl v poslanecké sněmovně, že jich je 26. Byl jsem upozorněn z kruhů našich asistentů, že někteří z těchto profesorů cizinců dávají také při svých asistentech přednost posluchačům cizincům před našimi posluchači německé národnosti a tím znesnadňují, ne-li dokonce znemožňují, vědeckou výchovu německého dorostu domácího, kdežto je zájem státu na tom, aby tu byl pro tyto obory domácí dorost německé národnosti. Prosil bych pana ministra školství, aby si dal tyto stížnosti vyšetřiti.

Položka na kulturní styky s cizinou byla snížena; bylo by dobře, aby nadále snižována nebyla, protože kulturní styky a vědecké zájezdy vynikajících jednotlivců do ciziny jsou důležitou propagandou pro zájmy našeho státu a národa.

Zvláštní zmínky zásluhu je otázka cizinců posluchačů na našich vysokých školách. Není zdravé, když se na některých našich vysokých školách, zvláště na lékařských fakultách a na farmaceutickém učení vyvinuly poměry tak, že se zdá, jako by naši studenti nebyli tu pány, nýbrž hosty. Stalo se totiž, že sběhem okolností, v sousedství našem se vyvinuvších, počet cizinců stoupl tu neobyčejnou měrou. Nejlépe to je patrno na medicinské fakultě bratislavské, kde v prvním semestru je většina posluchačů cizích, asi 150 domácích proti 180 cizincům. Nejsme proti cizincům vůbec. Nepovažovali bychom také za zdravé obmezovati je na určitý počet míst, numerus clausus. Je naopak vždy chloubou vysokých škol každého národa, může-li poskytnouti útulek a poučení také cizincům. Prvým cílem vysoké školy je však vzdělání domácí inteligence, cizinci jsou tu teprve na druhém místě, pokud neškodí to domácím. Jsme proto toho názoru, a v tom se shodují akademické úřady všech našich vysokých škol českých i slovenských, že musí administrativními prostředky býti postaráno o to, aby nadbytek cizinců na určitých našich školách byl řádně regulován.

Cizince posluchače nutno především rozlišiti na ty, kdož přicházejí k nám za vědou a jsou nám proto vítáni, a na ty, kterým věda jest jen záminkou, a se kterými nutno jednati jako s cizinci obtížnými. Za dnešních svízelných poměrů hospodářských nelze z peněz našeho státu vydržovati tyto obtížné cizince na našich školách, zvláště když bylo vypočteno, že nás každý z nich stojí ročně několik tisíc korun čsl. Snad by bylo lépe tyto obnosy věnovati sociálním institucím domácího našeho studentstva, které také ne jsou příliš skvělé.

Ve všech případech však nutno zdůrazniti, že cizí studentstvo musí si býti vědomo, že jako má náš stát k němu určité povinnosti jako hostitel, má ono bezpodmínečné povinnosti hosta k hostiteli. Znamená to in concreto: Nechceli se státi studentstvo to obtížnými cizinci, musí se zdržeti jakéhokoli mísení se do vnitřních otázek tohoto státu.

Sociální zařízení studentská, ačkoli jim byla a je věnována veliká péče, nejsou stále ještě tak vysoko, jak bychom si to přáli. Souvisí ho ovšem s neobyčejně velkým procentem skutečně velmi chudých studentů na školy naše přicházejících. Nejlépe na tom je dnes Bratislava, kde ze 1.300 posluchačů bydlí skoro 700 za levný peníz v kolejích. Naproti tomu v Praze pro 15.000 studentů vysokoškolských jest jen 3.000 kolejních míst a v tom několik set míst chudému studentu svou cenou nepřístupných, několik set v koleji svazové, která nevyhovuje ani nejprimitivnějším požadavkům, a několik set ve studentské kolonii na Letné, jejíž dny jsou pomalu sečteny. Bude proto nutno, jakmile prostředky státu jen trochu to dovolí, věnovati pražským studentským kolejím zvýšenou pozornost a podporu.

Naše střední školy vykazují v poslední době značný vzrůst. Máme dnes gymnasia až s osmnácti pobočkami. Vzrůst ten děje se jednak přirozeným způsobem, poněvadž do prvních tříd přicházejí již četnější generace poválečné, jednak vysvětluje se to snahou mnohých našich tříd obyvatelstva dáti dětem vzdělání středoškolské, na které klade se zvláštní důraz. Je jasno, že takto lze očekávati v dalším vývoji rozmožení středoškol a v důsledku toho postupem doby i vysokoškolsky vzdělané inteligence takovou měrou, ze stát náš jí nebude moci poskytnouti dostatek přiměřeného zaměstnání. Ostatně již dnes jeví se v mnohých oborech známky táto příští veliké nezaměstnanosti inteligence. Bude tu jmenovitě nutno, aby stát bděl nad tím, aby nebyla ubírána domácím lidem místa cizinci, jako v jiných oborech, tak také v oborech vyžadujících středoškolského a vysokoškolského studia.

Při reformě maturity letos provedené, jejíž výsledky nelze ještě při malé dosavadní zkušenosti oceniti, zarazil nás malý důraz položený na studium jazyka mateřského a domácí vlastivědy. Nápadným pak zjevem letošních maturitních vysvědčení je veliký počet známek dostatečných z jazyka mateřského i u žáků, kteří jinak mají vesměs známky dobré a velmi dobré. Měl jsem sám při osvobozování na naší právnické fakultě v ruce několik set vysvědčení, takže do jisté míry mluvím z vlastní zkušenosti. Prosil bych pana ministra školství, aby nařídil věnovati této věci zvláštní pozornost./ Místopředseda Votruba převzal předsednictví.)

Nebylo by zdrávo také, aby na prospěch středních škol brzděn byl rozvoj škol odborných, jako se nepřímo dosud děje obmezováním počtu paralelek těchto škol. Naopak doporučovalo by se rozvoj těchto škol proti školám středním podporovati, poněvadž absolventi těchto škol jsou praktickému životu bližší, a dal by se tím snad částečně regulovati nával na školy střední.

Ze škol obecných chtěl bych se zmíniti o učitelstvu na státních školách, které marně se domáhá postátnění. Je v tom přece jen jistá anomalie, jsou-li učitelé tito cele placeni státem, působí-li na školách státních a přece nejsou pokládáni za státní zaměstnance. Mám dojem, že by státu ze splnění tohoto jejich samozřejmého požadavku nevzešla žádná újma, učitelstvo pak nemělo by z něho jiné výhody, nežli legitimaci železniční.

O školství našich menšinových národností je a vývodů pana ministra Dérera jasně patrno, že německému školství měří se u nás stejně jako školství našemu, ano že je tu celá řada oborů, kde školství německé má dosud více nežli mu podle kvoty národnostní přísluší. Uvádím tu jen pro ilustraci: Na střední školství německé připadá 27 % z celkového osobního i věcného nákladu, čili o 7 milionů Kč více nežli by příslušelo Němcům podle sčítání lidu z roku 1921. Stejně na učitelské ústavy německé je náklad 26,3 % čili o 6 1/2 milionů Kč více nežli mu přísluší. Zvláště však v oboru odborného školství je nepoměr ten křiklavý. Vyšších průmyslových škol mají Němci 40 %, obchodních škol 25%, odborných škol pak až 50 %. Také tady činí výhoda Němců asi 7 l/2 milionů Kč. Podobně je tomu i na školách vysokých, kde universita německá dostává 24,6 % universitního nákladu našeho státu, z nákladu na techniky a ústavy příbuzné je dokonce 31,2 % německého. Celkem také tady dostávají Němci 5 milionů Kč nad svůj normál. Dodáme-li, že Němci mají 3.743 školy národní, ze kterých jen 117 čili 3,1 % je soukromých, vidíme, že naše republika nejen Němce neutiskuje, nýbrž jim dává ve školství daleko více, nežli by jim podle jejich číselného počtu patřilo, a ovšem mnohem a mnohem více, nežli jim zaručuje mezinárodní ujednání na ochranu menšin.

O hraničářském školství našem těžko lze po vývodech, pronesených v poslanecké sněmovně naším poslancem Lukavským, něco dodati. Chtěl bych pouze zdůrazniti, že české školy hraničářské jsou pro naše české děti a pro jich zachování našemu národu, že nejsou pro děti německé, a že nemáme zájmu na odnárodňování dětí německých. Musíme však trvati na tom, aby žádné české dítě nechodilo do škol německých. Od splnění této zásady jsme však ještě hodně vzdáleni, jak ukazuje poměrně veliké procento českých dětí ve školách německých.

Proto klademe i důraz na řádné, moderním požadavkům školským vyhovující vybudování těchto škol hraničářských v každém ohledu a neseme těžce, že poměry finanční dnes výstavbu jich brzdí.

Knihovny universitní v Praze, v Brně a v Bratislavě trpí nedostatkem místa při stále vzrůstající frekvenci, zvláště v zimních měsících, kdy čítárny musí sloužiti zároveň za studovny. V knihovně pražské počet návštěvníků za poslední tři léta se zdvojnásobil a blíží se již 200.000. Úpravou Klementina byly sice získány vhodné místnosti, je však nutno, aby co nejdříve byly všechny místnosti klementinské také odevzdány účelům knihovny, jejíž vzrůst jako národní knihovny, uskladňující celou produkci knižní československou, a spolu universální knihovny vědecké, tvořící základ badání vědeckého, je skutečně neobyčejný. Splnění těchto všech úkolů a vybudování knihovny jako ústavu vědeckého mezi národní úrovně v plném slova smyslu vyžaduje však jednak dalšího uvolnění místností, jednak péči o prostředky nákupní, které v dnešní době poměry jsou velmi brzděny. Stejné požadavky má také knihovna bratislavská, která se jako mladý institut velmi slibně rozvíjí a která převzala fakticky funkci národní knihovny slovenské.

Bylo by vhodno a ve dnešním úsporném čase i účelno, aby mezi úřednictvem knihoven byla zřízena, jako tomu je ve většině knihoven v Německu, kategorie úředníků pouze se středoškolským vzděláním, která, jak ukázaly zkušenosti, může převzíti mnohé funkce, dosud úřednictvem vysokoškolským zastávané, a toto bude od prací manipulačních osvobozeno a svému vědeckému vedení a zpracování knihovny přiblíženo. Přitom pak náklad celkový se zmenší.

Konečně je potřebí urgovati vydání doplňků k zákonům o povinných výtiscích, poněvadž dosavadní jich nedostatky způsobují evidenci národní kultury těžké škody, při čemž nutno povinnost odvodu zákonných výtisků uložiti spolupůsobení tiskařově.

Zvýšenou pozornost nutno věnovati otázce našich museí. Zdá se mně, že státní správa nemá tu dosud určitého přesného a jasného plánu. Po převratu pomýšlelo se na veliké museum státní, myšlenka ukázala se neproveditelnou, poněvadž naděje skládané na vrácení uměleckých pokladů svého času z Prahy odvezených zklamaly. Nutno proto budovati hlavně s tím, co máme ve státě sami. Z toho nejcennější naše musejní poklady jsou v Národním museu v Praze. Bohužel poměry tohoto kulturního ústavu jsou dnes žalostné ve dvou směrech. Předně trpí Národní museum naprostým nedostatkem místa, největší část vzácných předmětů jeho musí býti uložena prostě v bednách a ve skladištích, a jen malá může býti vystavena. V dohledné době není naděje, že by se sbírkám Národního musea a jeho vzácné zvláště ve starší slavistice unikátní, knihovně mohlo uvolniti. Vystěhováním se zemského archivu získá museum pouze pracovní síně a sklady pro knihovnu, nikoli však výstavní sály. Nedostatek výstavních sálů způsobuje pak, že musejní sbírky ne mohou přinésti ten užitek, který by jinak našemu státu přinesly. Za druhé trpí Národní museum nedostatkem jednotného právního rázu. Budova jeho patří zemi české, úřednictvo je ve službách země české, avšak podléhá výboru musea, složenému z volených zástupců společnosti musejní a jmenovaných zástupců země české a státu, sbírky pak jsou částečně majetkem musejní společnosti, částečně české země a částečně státu. Při této komplikovanosti je pochopitelno, že výsledky práce musejní nejsou dnes takové, jaké by býti mohly, a že není tu také dostatečných zdrojů na zakupování předmětů se vyskytujících. Snaha výboru společnosti o postátnění musea nevedla k cíli a jedná se dnes o pozemštění. Prosil bych pana ministra školství, aby této otázce věnoval laskavě svou pozornost a blahovůli.

S povděkem mohu konstatovati při tom, že ke zdárnému konci přivedena byla otázka musea Náprstkova, které chová mnohé věci světového významu. Stalo se tak jeho pozemštěním. Bylo by dobře, kdyby bylo možno časem spojiti je organicky s museem Národním, jehož národopis československý byl by tu vhodně doplňován národopisem světovým.

Také mnohá naše venkovská musea většinou obětavou a nezištnou prací jednotlivců krásně se u nás rozvinula. Přál bych si, aby ministerstvo mohlo věnovati museím těm zvýšenou pozornost jednak hmotnou podporou, jednak zorganisováním lepšího dozoru na bezpečnost uložení jich předmětů.

Dále je potřebí se zmíniti o státní galerii. Stavba budovy pro moderní galerii jest jednou z nejnaléhavějších, poněvadž při dosavadním uložení jejích sbírek není nijak bezpečně postaráno o to, že budou také zachovány bez poruchy až do konečného vyřešení celé otázky. S potěšením možno vzíti na vědomí, že podařilo se ke konečnému cíli přivésti jednání o starou galerii Společnosti vlasteneckých přátel umění,a tuto postátniti. Její umístění v městské knihovně pražské je na provisorium velmi dobré, znemožňuje však v nejbližší době vytvoření pražské galerie městské, která značnými ročními nákupy města Prahy velmi rychle se tvoří.

Celkem můžeme říci, že nemáme sice uměleckých pokladů ve svých sbírkách mnoho, že jsou však mezi nimi mnohé, které by mohly vzbuditi zájem ciziny. Jejich dosavadní umístění je však takové, že tohoto zájmu vzbuditi nedovedly. Chceme-li, aby cizinci v normálních dobách k nám více chodili, nežli se děje dosud, musíme jim to, co máme zajímavého, také dovésti ukázati. Reorganisovati naše musea a umělecké sbírky a dáti jim pevný směr a strukturu, budovanou na cílevědomém a velkorysém plánu, mělo by býti úkolem příslušného oddělení ministerstva školství. Není po chyby, že od převratu mnoho se tu udělalo, mnoho však ještě zbývá.

O Národním divadle se mluvilo již velmi mnoho, přesto je potřebí připojit několik slov. Zestátněním mělo se státi Národní divadlo de iure tím, čím de facto bylo již dávno, ústavem, který patří celému národu, dříve českému, dnes československému. Zároveň mělo býti zbaveno všech hmotných a ideových překážek svého rozvoje, a tím posíliti rozvoj českého národního umění dramatického. Poněvadž pak byly proti vedení uměleckému za posledních let podstatné výtky, mělo i vedení umělecké a hospodářské býti při tom reorganisováno. Toužilo se po tom, aby péče o divadlo svěřila se odpovědně odborné, v divadle i ve veřejnosti uznávané autoritě, osobnosti zkušené a vynikající. Místo toho byl však úřad intendanční, který mohl snadno býti zbaven svého dosavadního politického nátěru a přeměněn na intendanci odbornou, zrušen a Národní divadlo podřízeno bez prostředně příslušnému referátu v ministerstvu školství, kde je beze sporu mnoho dobré vůle, nevím však, bude-li tu také tolik odborné divadelní zkušenosti. Jisto je, že se dnes Národní divadlo ocitlo na velmi nebezpečné mělčině, jejíž nebezpečenství vzrůstá ještě dnešní dobou, která vyžaduje bezpodmínečného šetření. Divadlo každé je však velmi jemný a zvláštní organismus; kde každý nevhodný zásah velmi snadno nebezpečně pobouří, jako zkušená ruka jej uklidní a rozehraje.

Bylo právem, vytknuto již několikráte a znovu i v letošní rozpočtové debatě, že za půltřetího roku od zestátnění nedostalo se ministerstvo školství k tomu, aby dalo Národnímu divadlu organisační a služební statut, po kterém více než rok členstvo volá a dokonce samo návrh podobného statutu ministerstvu předložilo.

Jisto je, že dnes není Národní divadlo naší veřejnosti tím, čím kdysi bývalo, a zvláště že ztratilo všechen živý kontakt s českou národní tradicí, s českou literární tvorbou a s tím vším, čím Národní divadlo musí býti, má-li býti opravdu divadlem národním. Léčení nemoci Národního divadla bude musit, vedle šetrnosti a zanechání drahých experimentů, začíti právě tady.

Naše Česká akademie a Učené společnosti živoří dnes pro nedostatek hmotných prostředků. Dnešní doba není bohužel příznivá pro řešení těchto otázek. Lituji však, že v době, kdy nebylo těchto obtíží finančních, nebylo otázkám těmto a zvláštně finančním prostředkům České akademie věnováno tolik pozornosti, jak by význam této instituce vnitřní i mezinárodní i v dnešní jinak materialistické době byl vyžadoval.

Stejně je litovati, že můžeme při dnešní hospodářské situaci učiniti tak málo pro ochranu našich významných a vzácných památek stavebních i přírodních. Rozpočet musí se tu spokojiti velmi malou sumou, ač by se potřebovalo pro nejbližší dobu několikráte tolik, aby jen nejvzácnější z těchto památek naší generací byly zachovány i pro potomky. Potřeba je tu velká zvláště proto že musíme jak v zemích historických, tak i na Slovensku doháněti, co bylo zanedbáno za starého režimu předválečného.

Nynější materialistická doba vůbec není přízniva velkému rozvoji kulturnímu a dnešní krise hospodářská a finanční dolehla velmi těžce právě na kulturní potřeby. Převésti národní kulturu naši bez újmy přes tuto krisi jest úkolem naší generace.

Místopředseda (Votruba zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan sen. Spies.

Sen. Spies (německy): Slavný senáte! Již od několika let můžeme konstatovati, že evropský hospodářský systém se nalézá ve znamení úplného rozkladu, a obzvláště minulý rok a události poslední doby přinesly zjevy, které budí obavu, že netoliko příští zima, nýbrž celý časový úsek nás všechny nezachrání před těžkými otřesy. Jestliže při této přiležitosti obzvláště poukazuji k tomu, že Československá republika pro různé okolnosti mnohem déle než ostatní evropské státy odolávala otřesu a úpadku svého hospodářství, pak nemůžeme se ubrániti obavě, že se také u nás uplatní zjevy, které nám ukáží, že také pro jinak dobře založené hospodářské těleso je nemožno odolati všem nepříznivým zjevům světového hospodářství, přihlížeti klidně úpadku hospodářství v sousedních státech, že oproti tomu na druhé straně dlužno podati důkaz, že by sice použité prostředky na ozdravění hospodářství a na ozdravění lidu v obyčejných dobách a dřívějších letech byly sice vystačily, nyní, v těchto abnormálních dobách však úplně selhávají.

Evropské hospodářství, tento nebezpečný pacient, trpí právě tak těžkou ne mocí, že uzdravění obyčejnou cestou nelze již docíliti. Operativnímu zásahu nelze se více vyhnouti, ba stal se do konce neodkladným, běží jen o to, kdo má provésti císařský řez a kde se má začíti. Jak se věci nyní mají, jsou všechny státy postaveny před velká rozhodnutí a my jako příslušníci národa a státu, který dosud všem požadavkům odolal, hledíme budoucnosti vstříc s velkými obavami. A jestliže při projednávání státního rozpočtu zaujímáme k ně mu stanovisko, děje se to z toho důvodu, abychom opětně poukázali k tomu, že je naléhavě potřebí učiniti konečně opatření na ochranu tak těžce stísněného zemědělství. Jestliže vysoká vláda v poslední době opětovně prohlašovala, že bude jejím hlavním úkolem udržeti státní hospodářství, zabezpečiti rentabilitu zemědělství a zajistiti našemu průmyslu a živnostem odbyt a zaměstnání, pak poukazuji k tomu, že zástupcové naší strany, jakož i naše čelné organisace zemědělské již na podzim r. 1929 upozorňovali na hrozící nebezpečí zbídačení a rapidního úpadku našeho zemědělství. Tehdy se již poukazovalo k tomu, že, nezlepší-li se poměry v zemědělství, krise a tíseň v zemědělství přenese se také na jiné stavy a povolání. Bylo také opětovně zdůrazňováno, že stále vzrůstající tíseň zemědělská vésti musí k hospodářské katastrofě a že, zde v prve řadě spolu utrpěti musí také naše poměry úvěrní a peněžní.

Kdyby se dosáhlo toho, co nám tak často bylo slibováno, a co obsaženo bylo v různých opětovných prohlášeních vlády, přivésti totiž ceny zemědělských výroků na výši, zaručující rentabilitu zemědělského podnikání, na druhé straně přizpůsobiti ceny všech předmětů potřeby a průmyslových výrobků sníženým cenám zemědělských výrobků, kdyby dosaženo bylo této hospodářské parity, pak mohli bychom zcela klidně říci: není žádné krise v zemědělství, jsme uspokojeni.

Všechny sliby a ujišťování, kterých se nám v posledních dvou letech dostalo, obzvláště pokud jde o problém obnovení a udržení rentability našeho zemědělství, brali jsme sice s jistou nadějí k vědomosti, avšak musím jako německý sedlák zcela otevřeně říci, že jsem již pozbyl jakékoli víry v takovéto sliby. Od tří let namáháme se, rovněž také naše čelné zemědělské korporace, všemi možnými prostředky, abychom odvrátili hrozící příšeru úpadku a zániku našeho zemědělství, abychom pro náš selský stav dosáhli pevných a trvalých základů pro jeho existenci a pro obnovení rentability jeho hospodářství. Až dosud však se v této příčině stalo velmi málo dělal se bohužel pravý opak toho, čeho zemědělství požadovalo.

Jestliže se nyní naše zemědělství v posledních dvou letech chystalo provésti částečnou změnu ve způsobu hospodářství, pak také tento prostředek selhal úplně. Sotva že jsme se vrhli na určitý obor výrobní, ihned bylo znamenati podle toho větší dovoz; poukazuji zde jen na větší dovoz vepřů, masa, pšenice, mouky a dobytka. Co všechno museli jsme během letošního léta prožíti a zakusiti? Na jaře klesla cena vepřů v některých krajinách až na 5 Kč za 1 kg živé váhy. Nabídka polevila, nastala lepší poptávka, ceny stouply až na 9 až 10 Kč, tedy na cenu, která, odpovídala jakési rentabilitě tohoto oboru zemědělského; ceny masa samotného se pro konsum však změnily málo, zůstaly skoro na staré výši. Ale ihned zde byla ochota tomuto zlu odpomoci. Snížily se jednoduše zase celní přirážky, podporoval se dovoz vepřů a došlo konečně zase tak daleko, že ceny klesly na nejnižší stupeň, jaký dnes zaznamenáváme. Při tom kladu otázku: co měl konsum dosud z těchto levných cen? Proč se nezakročilo, aby při těchto hanebných cenách, které placeny byly za vepře, také cena pro konsum byla stejným poměrem snížena?