Jak si představují ochranu našeho zemědělství, v tomto případě podporu našeho chovu vepřů, ukazuje zase jednou zvláštní úmluva s Maďarskem. Pánům Maďarům povoleno bylo dodati 29.000 kusů krmných vepřů až do konce roku s celní sazbou 90 Kč za 100 kg, ačkoli zákonité clo činí 637 Kč za 100 kg. Na druhé straně povolili ovšem páni Maďaři dovoz 20.000 vagonů dříví. Sotvaže byla tato úmluva sjednána, klesly ceny vepřů u nás na 2-3 Kč. Dodnes však jsme jen pozorovali, že krámská cena slaniny a masa z těchto vepřů, dovezených s celní úlevou, snížena byla jen v nepatrné míře. Kdo tedy má z těchto manipulací největší prospěch? Ani naše zemědělství, ani náš konsum; třeba se jen diviti, jak se takovéto porušování celních zákonů tak klidně přijímá.

S politováním musíme konstatovati, že zvýšení výroby posledních let našim zemědělcům nepřineslo žádný anebo jen velmi nepatrný zisk. Případný vzrůst konsumu jednoho zboží děje se na úkor jiných výrobků zemědělských, a je po tom tím obtížnější odbýti obyčejné zboží anebo docíliti za nejvyšší ceny. Mám také za to, že mezinárodní agrární krise nebude standardisováním zmírněna. Ježto zemědělské výrobní ceny od mnoha let většinou byly úplně nedostatečné, snížení cen zde bylo nejvíce znatelné, proto je samozřejmé, že zemědělství žádá takové utvoření cen, které se přizpůsobí jejich výrobním nákladům, to znamená: pevné, stále ceny, které hradí výrobní náklady a dávají ještě malý zisk. Nedojdeme-li k takovémuto utváření cen zemědělských výrobků, pak všechna ostatní pomocná opatření zemědělcům pomohou velmi málo. Zemědělství žádá podle své vnitřní povahy pokud možno největší stabilitu všech výrobních odvětví, proto musí mu býti přiznán také jistý vliv na tvoření cen jeho výrobků.

Nejlépe ukazuje se to v obchodě s obilím. Zde zemědělství úplně vydáno velkoobchodu a burse, a všechny kroky docíliti pevných cen obilí anebo obilní ho monopolu byly dosud marny. Neomezený dovoz cizího obilí poškozuje naše domácí zemědělství vysokou měrou. Ještě před několika dny tvrdil náš obchod s obilím že jsme v pěstování obilí za r. 1931 úplně pasivními a že musíme dovézti alespoň 70.000 vagonů pšenice, abychom hradili potřebu domácích konsumentů. Na základě naší sklizňové statistiky můžeme však konstatovati, že bychom v nejkrajnějším případě vystačili se 40.000 vagonů dovezené pšenice a mouky. Hájíme zde stanovisko, že, dokud lze obdržeti domácí pšenici, dlužno dovážené množství zmenšiti, naproti to mu když domácí trh je spotřebován, nutno dovoz zvětšiti. Obchod a mlýny zastávají ovšem opačné stanovisko.

Naše zemědělství přeje si a žádá s veškerým důrazem, aby dovozní komise při dovozu obilí, zejména však pšenice a pšeničné mouky, plně hájila zájmy zemědělství a nikoli aby stavěla do popředí zájmy několika bratislavských a pražských bursovních spekulantů. Nemyslím, že by vláda nebo některá politická strana mohla míti zájem na tom, aby nějak podporovala spekulaci. Když již naše letošní sklizňové poměry jsou takové, že jsme poukázáni na dovoz obilí, proč se nestanoví jiná kvota vymílání? Když již kde kdo běduje nad panující nouzí, pak může také v této tísni nastati zostřené vymílání pšenice a žita. Naše osevní plocha pšenice mohla by býti velmi dobře zvětšena, abychom také v letech nepříznivé sklizně mohli z vlastní výroby hraditi potřebu obyvatelstva; ovšem předpokladem toho jsou ceny, přiměřené výrobním nákladům. Musí býti snahou každé státní správy, chrániti a podporovati pěstováni obili; je-li však zemědělec nucen těžiště své činnosti přenésti na jiný způsob výroby, pak také u tohoto nastává brzy nadvýroba. Po poklesu cen obilí nastává také pokles cen dobytka a zvířecích výrobků, to přece vidíme nyní den ze dne. Ceny dobytka klesají každého týdne, kdežto cena masa se však pro konsum udržuje ještě dosti vysoko. Kdežto potřebu hovězího masa dnes již plně můžeme hraditi, nebylo bohužel dosud možno rozšířiti chov vepřů tak, aby potřebu sádla a masa bylo možno pro všechny případy hraditi z vlastní výroby. Následkem nízkých cen obilí a dobré sklizně brambor nastane nyní opak, že nyní dodáme tolik vepřového masa, že trh nebude moci toto množství pojmouti. Není tedy v žádném případě více přípustno, aby se k to mu měsíčně dováželo ještě na tisíce vepřů. Zdali budeme moci udržeti svou výrobu mléka, zeleniny a ovoce, závisí od toho, zdali se konsum změní. Již dnes můžeme konstatovati, že ve všech krajinách nastává velký přebytek mléka a že ceny másla poklesly tak, že zpracování na máslo dává již jen zužitkování mléka za 80 h až 1 Kč. Skoro v každém hospodářství hraje cena mléka a másla velkou úlohu. Od doby jednoho roku můžeme ale pozorovati, že cena mléka měsíc od měsíce klesá. Kdežto před rokem byla cena mléka ještě 1,30 Kč až 1,50 Kč, klesla letošního podzimu až pod jednu korunu. Je mnoho krajin, kde je mléko vůbec neprodejné a s poklesem ceny mléka klesla také cena másla.

Musíme však konstatovati, že konsum klade stále větší požadavky na jakost. Vidíme v lahůdkářských obchodech cizozemské ovoce v krásném balení za cenu od 10 do 12 Kč, kdežto domácí ovoce je ve stejném čase v drobném prodeji za 2 až 4 Kč. Naši pěstitelé ovoce nejsou již ani sto, aby své ovoce prodali. Vidíme však také, že selka raději používá všech možných cizích rostlinných tuků, margarinu atd., místo svého vlastního výroku. Bismarck neříkal marně: >Když u nás obilí klesne na cenu, za kterou se již nemůže pěstovati, pak žijeme ve shnilých poměrech a zahyneme! < Nejlacinější cizí chléb nic neprospěje našim dělníkům, jestliže nebude jim dána možnost povznesením výnosnosti našeho zemědělství, jež jest důležitým činitelem k povznesení domácího trhu, aby si vydělali a mohli si jej koupiti. Plným právem píše socialista Max Klesse v socialistickém měsíčníku: >Co se spotřebitel domnívá získati v krátkozraké konsumní politice nízkými cenami za agrární produkty, budou jeho děti vzhledem k extensivnímu zemědělství a zvýšené potřebě dovozu při stoupajících cenách dvojnásobně dopláceti.<

Stále vzrůstající kartelování v průmyslové výrobě vneslo jistou bezplánovitost do zemědělské výroby a především do odbytu zemědělských výrobků. Krise je následkem nestejnoměrného vývoje cen zemědělských výrobků a provozních prostředků. Vezme-li se cena 100 v roce 1927, pak obnášela v roce 1930 cena rostlinných výrobků v řepařském kraji 62, v neřepařském kraji 54, cena dobytkářských produktů v řepařském kraji 89, v neřepařském kraji 90. Pokles cen rostlinných výrobků jest tudíž mnohem větší nežli u zvířecích produktů. U provozních prostředků činí indexní číslo v řepařském kraji 91, v neřepařském kraji 94.

Tímto protichůdným vývojem cen zemědělských produktů a provozních prostředků se zemědělec jako konsument přirozeně oslabuje. Zemědělec jako konsument nebyl však doposud v republice náležitě hodnocen. Liberální nebo lépe řečeno sociálně-liberální teorie zná jen jednoho konsumenta, a to je konsument potravin a surovin. Průmyslová výroba vyvozuje z tohoto smýšlení své přednostní postavení. Průmysl znamená civilisaci, kulturu; průmysl může kdykoli získati výměnou za přebytky svých továrních produktů potraviny a suroviny v libovolném množství.

K tomu musím však podotknouti, že pokles cen u živočišné výroby od roku 1930 do dnešního dne jest zcela mimořádný, že hovězí dobytek jde jen ztěžka nebo vůbec nejde na odbyt.

Z tohoto liberálního světového názoru odvozovalo se dosud falešně, že v prvé řadě musí býti chráněn průmysl. Naše agrární stavy mají velký zájem na dobře vyvinutém konsumu, na výkonnosti průmyslu, jako s druhé strany průmysl musí míti zájem na zemědělství. Za našich poměrů spočívá civilisace a pokrok jen v úplném vzájemném spolupůsobení průmyslu a zemědělství. Tento názor znamená paritu v zacházení sestavy, stejná práva a stejné povinnosti pro všechny stavy. Tento názor vyžaduje paritu celní a cenovou. Dosavadní nerovnost cen připravuje zemědělce o jeho mzdu. Není přípustno, aby stát jeden stav chránil clem, druhý stav považoval za podřízený a jeho mzdu činil odvislou od náhodných činitelů cenových!

Průmysl musí se obrátiti na domácí trh, t. j. považovati zemědělce za spotřebitele. Náš domácí trh poklesl, poněvadž odpadl zemědělec jako kupec. Ve všech zemích nabývá boj o domácí trh ostřejších forem. Francie uzavírá hranice cizozemskému dovozu. Švýcarsko činí totéž a Anglie, stará země svobodného obchodu, shledává samozřejmým přechod k politice ochranných cel.

Není-li možno nalézti politické prostředky vnitřní a zahraniční, aby docíleno bylo oprávněného vyrovnáni cen mezi cenami zemědělských produktů a provozních prostředků, pak nutno nalézti jinou cestu. Touto cestou je cíle vědomé zasáhnutí státu do jeho hospodářství za účelem snížení cen všech těch předmětů, které se oproti předválečné době nadmíru zdražily.

Mnozí označují tuto cestu za neschůdnou, poněvadž stát nesmí tolik zasahovati do soukromého hospodářství. Máme však ještě v dobré paměti, jak stát zavedl nejvyšší ceny na zemědělské výrobky a tím uměle působil na vývoj cen podle nabídky a poptávky. Tehdy ovšem nešlo o ochranu zemědělství, o kterou nám jde dnes.

Vývoj cen nejdůležitějších hospodářských druhů zboží ve státě porušiti rovnováhu cen. Vláda musí zavésti nucená zlevňovací opatření, která budou míti za následek, že vše to, co se oproti mírové době se zlatou měnou nadmíru zdražilo, zlevní do té míry, jak by to odpovídalo zlaté měně.

Během let dostavil by se tento zlevňovací proces sám sebou, poněvadž se přirozeně výroba a spotřeba zboží ve státě vyrobeného vyrovnává. Toto vyrovnání musí vláda svými opatřeními urychliti.

Tomuto vyrovnávacímu procesu, vedoucímu ke zlevnění, brání v prvé řadě kartely, které působí proti odbourání cen zemědělských produktů, brání dělnictvo, pro které platí kolektivní smlouvy o pevných mzdách, brání stát sám svými přehnanými sociálními opatření ani, která rovněž nutno odbourati, částečně neproduktivními velkými investicemi (stavby škol pozemkový úřad), které v neposlední řadě namnoze se děly na úkor jmění sudetsko-německého lidu. Sprání aparát ve státě musí se rovněž zlevniti; k tomu naskýtá se nekonečné množství možností, které poznáváme v denním životě.

Tato zlevňovací akce musí býti vedena v duchu návrhů prof. dr Brdlíka tak, aby nejprve sníženy byly ceny maloobchodu, kde klesání velkoobchodních cen již nastalo. Postupně musí býti sníženy všechny ostatní položky, jako: mzdy, daně, dovozné atd. Působení této cenové akce přechází pak na ceny maloobchodu a tímto způsobem bude pak do saženo všeobecné stability cen.

Tuto zlevňovací akci bude možno dnes těžce prováděti. Musí se ale pro vésti v zájmu všech. Sedláci přispívají k tomu, že se pokud mohou uzavírají před trhem. Kdo nyní vydává mnoho peněz a investuje, dostane se do opačného vývoje cen. Šetrnost je nejvyšší zásadou, která má býti směrodatnou pro zemědělce. (Předsednictví převzal místo předseda dr Hruban.) Pro nás ale přichází ještě něco v úvahu, a to je vybudování našeho zemědělského družstevnictví, kterému dosud nebyl přikládán význam, jenž mu vlastně patří.

Vybudováním našich zemědělských družstev stává se naše zemědělství oproti jiným hospodářským odvětvím teprve oním činitelem, kterým naše zemědělství musí býti, aby v hospodářském boji trvale a s úspěchem mohlo obstáti. Naše zemědělské družstevnictví zajišťuje teprve malým a středním statkům jejich hospodářskou samostatnost. Právě v této kritické době má činnost našich zemědělských odborných sdružení zcela zvláštní význam.

Krátkými slovy chci se dotknouti tísně našeho průmyslu, který ve své výrobě od měsíce k měsíci klesá, poněvadž vývoz do ciziny úplně vázne. Ukazuje se, že s mnohými svými výrobky nejsme více schopni konkurence s cizinou, poněvadž naše výrobní náklady jsou proti jiným státům příliš vysoké; vyrábíme příliš draze a musí býti naším úkolem, abychom tyto výrobní náklady zmenšili a odbourali.

Bude a musí býti věcí naší vlády, aby zde pomocnou rukou zasáhla, neboť stále se šířící ochromení našeho průmyslu bylo by provázeno katastrofálními následky a rozmnožilo by dav našich nezaměstnaných bezmezně. Stát má přece k tomu po ruce prostředky, aby zakročil proti úpadku průmyslu. Zlevnění dovozních nákladů, odbourání daňových břemen a v otázce poplatků, levný provozní kapitál, snížení sociálních břemen, zvýšení pracovní výkonnosti a vyrovnáni mezd v poměru k výrobním nákladům, to vše jsou prostředky, jak zadržeti úpadek průmyslu a zvýšiti jeho vývoz. Při každé příležitosti poukazovali jsme se své strany na posílení domácího trhu, jak v ohledu zemědělském, tak také průmyslovém, ale doposud bylo v tomto směru vše marné.

Následek toho je, že naše zemědělství ztratilo úplně jakoukoli důvěru v česko slovenskou obchodní politiku, poněvadž při sjednávání našich obchodních smluv jsou směrodatnými vždy více politické nežli obchodně-politické momenty. To se ukázalo zřejmě při sjednání obchodních smluv jak s Rumunskem, tak také s Jihoslavií, které byly učiněny na úkor domácího zemědělství.

Ztráty našeho národního hospodářství, zvláště však naší zemědělské výroby, nabývají již od mnoha let obrovských rozměrů a hrozí velké nebezpečí, že, úplně ztratíme své nejlepší odběratele, naše sousední státy, jako odbytiště. To poznáváme nejlépe na vývozu našeho chmele a ječmene.

Nemůžeme tudíž dosti odsouditi, že hospodářská politika tohoto státu je určena zahraniční politikou ke škodě našeho národního a soukromého hospodářství, a jestliže kolega Scholz ve svých posledních vývodech poukázal na to, že zadlužení zemědělství dosáhlo již výše 25 miliard, pak musí se přece pan ministr věcí zahraničních zamýšleti nad tím, kam toto zadlužení povede. Jen ten může býti považován za obezřetného politika, kdo nejsilnější opory státu a lidu, to jest zemědělství, nevydává na pospas úpadku a zkáze.

Ale jak věc vypadá u nás? Ve styku s východními sousedními státy dělají se těmto státům se strany Československa neustále ústupky. Zemědělství musí nésti ty to výlohy a plným právem můžeme našemu panu ministru věcí zahraničních vytknouti, že při sjednání obchodních smluv s balkánskými státy vydal v šanc zájmy domácího zemědělství a musel neustále činiti ústupky, vše na úkor zemědělství.

Od doby trvání tohoto státu ještě nikdy se nestalo, aby se při sjednání podobných základních smluv někdo tázal naše hlavních zemědělských sdružení a aby tato mohla uplatniti svá přání. Naše kritika o zanedbávání zemědělství právě v tomto oboru jest zde plně oprávněna a tu chtěl bych položiti přesný požadavek, aby při sjednávání obchodních smluv nebyl význam zemědělství podceňován a aby mu poskytnuto bylo při měřené zastoupení v obchodní delegaci.

Se sjednocením agrárních států jako Maďarska, Rakouska, Polska, Československa, Jihoslavie a Rumunska nemůžeme za žádných okolností souhlasiti a musíme je s hlediska zemědělství zamítnouti. Můj kolega Stöhr rozpočtovém výboru zcela správně prohlásil: U nás hrají momenty, tak zvané diplomacie oproti momentům státního hospodářství rozhodující úlohu.

A jestliže pan ministr zahraničních věcí ve svém prohlášeni v tomtéž výboru poukázal na to, že bychom zanedbávali svůj průmysl, kdybychom se nedorozuměli v hospodářském ohledu s Německem, Rakouskem,a Maďarskem, tu podepisuji to plně. Čím dříve se tak stane, tím lépe pro nás, Avšak obávám se, že příznivá příležitost k tomu již minula; pouze upřímnou a dobrou spoluprací s oběma našimi sousedy, Německem a Rakouskem, může nastati zlepšení našich hospodářských a politických poměrů.

Pan ministr řekl však dále: Třetí zásadou naší obchodní politiky jest ohled na zemědělství. To je slovo, které si za všech okolností chceme zapamatovati a pak pravil dále: >Správný poměr mezi zemědělstvím a průmyslem musí býti základnou každé rozumné politiky.< Doposud jsme toho, bohužel, stále postrádali, neboť k velké škodě našeho zemědělství můžeme znamenati smutnou slávu, že jsme jediným státem ve střední Evropě, který v nynějších těžkých dobách neučinil žádných opatření, aby své zemědělství chránil před obrovskou záplavou cizozemských zemědělských výrobků.

V tomto ohledu pomohlo si Rakousko, Francie pomohla si povolovacím řízením, Německo a ostatní středoevropské státy naproti tomu jakýkoli dovoz úplně zakázaly.

Když svého času byla sjednána jihoslovanská obchodní smlouva, bylo nám ujišťováno, že nám tato smlouva přinese jen výhody, avšak nastal opak. Dnes je tato smlouva největší překážkou při sjednávání obchodních smluv s jinými státy; zdali zde bylo zemědělství rozumně chráněno, o tom zdržuji se jakéhokoliv úsudku.

Evropa je nyní v hospodářském ohledu naprosto rozháraná. Všude nespočetné davy nezaměstnaných, žádný odbyt, žádný výdělek; je to hospodářská revoluce. Valuty okolních států jsou nejisté, kolísají nahoru a dolů, a jestliže pan ministr financí nedávno prohlásil, ze naše valuta jest pevná a stabilní, pak dlužno to jen uvítati. Chceme doufati a věřiti, že se právě vzhledem ke stavu naší valuty nedožijeme žádného zklamání. Armáda nezaměstnaných, která den ode dne vzrůstá, armáda dělníků pracujících po zkrácenou dobu pracovní, špatná sezona v našich lázeňských městech, ochromení velkého počtu podniků, zánik jakéhokoliv cizineckého ruchu v našich horských,krajinách, bědné postavení stavu živnostenského, kritický stav zemědělství, katastrofální situace našich zaměstnanců a beznadějné vyhlídky tisíců německých inteligentů dostati nějaké místo, to všechno jsou momenty, které přirozeně vrhají zvláštní světlo na hospodářské poměry Československa.

Stojíme před zhroucením evropského hospodářství. Má-li se tomu zabrániti, pak musí přestati tato hospodářská válka. Československo musí se snažiti, aby vstoupilo v bližší hospodářské styky s Německem, neboť tam hledati dlužno naše přirozené odbytiště.

Doposud podnikalo Československo vše, co bylo v jeho moci, aby Německo trvale potlačovalo; tím více dlužno tudíž uvítati, jestliže se konečně přichází k tomu, zjednati normální poměry mezi Francií a Německem a tím zaručiti smírný další vývoj střední Evropy.

V přítomné době máme přece zde v Evropě naprostý mír. Není také žádného nebezpečí, že by se Československo mohlo s některým ze sousedních států dostati do konfliktu, neboť to považuji pro desetiletí za vyloučené, poněvadž se, všem státům nedostává k tomu toho nejnutnějšího, totiž peněz.

Tím větší je tudíž naše zklamání, když vidíme v rozpočtu při výdajích na vojsko, že snížení obnáší pouze 91 milionů, snížení, které dlužno odůvodniti hlavně tím, že všechno zboží a předměty potřeby, jichž vojsko potřebuje, jsou levnější.

My jako zemědělci máme stále dojem, že vojenské výdaje jsou příliš vysoké, neboť u nás činí 18 % celkového rozpočtu, kdežto jiné státy vydávají značně méně; tak Belgie 13 %, Maďarsko 10 %, Německo 6 %. Rakousko 5 %. Jestliže se již hlásá heslo spořiti, zde u tohoto resortu bylo by lze učiniti zajisté největší úspory, snad k tomu jednou přinutí všechny státy hospodářská nouze.

Zastupujeme zcela rozhodně stanovisko, že z jistých důvodů je vojska za všech okolností potřebí, protože v určitých případech dovede si opatřiti jistou autoritu jen uniformovaná moc, aby do pomohla rozumu k vítězství. Ať je tomu jakkoli, můžeme však konstatovati, že vojenská břemena jsou příliš velká; neboť pojednávám o té věci zcela otevřeně. Vojsko nemá vůči cizině zcela žádné povinnosti. Slyšíme sice stále, že jest nutno udržovati vojsko, aby hájilo stát, ale položme si jen jednou otázku: proti komu vlastně má se náš stát hájiti? Vnějšího nepřítele není a proti nepřátelům uvnitř dovedeme se ubrániti. Všechny sousední státy jsou na desetiletí bezmocny, hospodářsky a finančně naprosto ochromeny. Hrůzy a děs světové války budou ještě dlouho působiti a rád bych viděl státníka, který by v Evropě na sebe vzal odpovědnost za válku.

Velké zklamání přináší nám zachování dosavadní 18měsíční služební doby, která klade tak velké požadavky na naše obyvatelstvo a vyžaduje tak velkých obětí.

Jestliže Francie může vystačiti s 12měsíční služební dobou, pak musí tomu tak býti také u nás a všechny námitky ohledně poddůstojníků nepadají na váhu. Zavedení 12měsíční služební doby je tudíž plně oprávněno a uspořilo by státu mnohem více milionů.

Pro nás jest ale směrodatným také provádění zákona o náhradní záloze, ale tu bohužel nenabyli jsme žádných dobrých zkušeností. Tehdy v roce 1927 hlasovali jsme pro 18měsíční dobu služební jedině s tou podmínkou, jestliže zavedena bude náhradní záloha s tří měsíční dobou služební. Shledali jsme však při provádění tohoto zákona, že z náhradní zálohy mají příslušníci zemědělství nejmenší výhody. Nemohu zde uváděti jednotlivé případy, jakým způsobem nebyl vzat zřetel na mnohé žádosti o zařadění do náhradní zálohy. Ale je dosti případů, kde i majitelé hospodářství museli sloužiti plných 18 měsíců. Klademe tudíž rozhodný požadavek, aby počet náhradních záložníků byl zvýšen, aby se většímu, počtu branců, zejména z kruhů zemědělských, dostalo výhody náhradní zálohy.

Také při konání cvičení ve zbrani žádáme o větší blahovůli se strany vojenské správy. Jen příliš často můžeme konstatovati, že mnohý zemědělec musí na rukovati právě v čas, když má dostati úrodu pod střechu, a tu žádáme o uznání našeho stanoviska, aby v době setí a žní žádný zemědělec nebyl povoláván ke cvičení ve zbrani.

Jestliže my jako Němci klademe své požadavky a nezapomínáme při pronášení těchto požadavků na své povinnosti vůči státu, pak musí se nám také s opačné strany přiznati to, co nám patří ve všech oborech hospodářského a politického života, a sice na základě počtu našeho obyvatelstva a našeho kulturního a hospodářského významu. Toho nedocílí se snad rdoušením naší řeči nebo zabíráním německého pracovního místa, nebo zabíráním německé půdy, nebo potlačováním našich kulturních potřeb, nýbrž v duševní a hospodářské spolupráci všech, kdož tento stát obývají. Nezapomínejme na vážnost situace nejen u nás, nýbrž na celém světě; požadavky, které se nyní kladou na stát a všechny národy, stávají se stále většími a obtížnějšími. Chceme-li přestáti tyto těžké doby, tu platí jen jedno: upřímná, přátelská spolupráce.a národnostní a hospodářský mír! (Potlesk.)

Sen. dr Havelka: Slavný senáte! Ani šetření, ani t. zv. moderní změny nebo opravy, ani.t. zv. pokrokové změny nebo opravy u našeho vojska nesmějí jíti tak daleko, aby se jimi oslabovala nebo dokonce podlamovala zdatnou vojska naší armády. To platí o všech institucích našeho vojska, tedy i o instituci konající spravedlnost ve vojsku, o vojenských soudech.

O vojenských soudech je dosud u nás rozšířeno mnoho názorů prapodivných, mylných, zastaralých a názorů předsudkových. Z takových předsudků se zhusta vyvozuje ukvapený požadavek, aby byly vojenské soudy jako nedemokratické zřízení zrušeny neb aspoň omezeny v oboru příslušné působnosti, t. j. na delikty čistě vojenské.

Zastává-li se kdo vojenských soudů, bývá nezřídka pokládán za zpátečníka a podporovatele reakce. Za takové neujasněnosti názorů není zajisté zbytečné pro mluviti stručně o podstatě a účelu dnešního vojenského soudnictví. (Sen. Kindl: Tak je zrušte!)

Dnešní naše vojenské soudy jsou něčím jiným, než byly na př. vojenské soudy v XVIII. století nebo za dob Havlíčkových, ba něčím jiným, než byly rakouské vojenské soudy za světové války.(Sen. Kindl: Teď je to ještě horši!)

V XVIII. století byly vojenské soudy stavovským privilegiem vojenského stavu. Vojáci byli pokládáni za zvláštní stav v říši (Sen. Kindl: Teď jsou pokládáni za zvěř!) a proto měli privilegium, že směli býti souzeni jedině vojáky. Za dob Havlíčkových byly vojenské soudy nástroji vídeňského centralismu a absolutismu. Právě proto nebyly vybaveny nezávislostí a podléhali veliteli - soudnímu pánu, který potvrzoval jejich rozsudky a výroky a rozhodoval o vykonatelnosti rozsudku.

Instituce soudního pána byla sice formálně zrušena vojenskými trestními řády z r. 1912, které vešly v účinnost těsně před světovou válkou. V zahalené formě však trval vlastně soudní pán dále, neboť i nově zřízené úřady vojenské veřejné žaloby byly podřízeny t. zv. příslušnému veliteli, jenž se uvázal v dědictví po soudním pánu a stejně jako jeho předchůdce vykonával vliv na soudcovskou činnost vojenských soudů. Tato zákonná skrývačka umožnila za světové války vládě, že mohla užívati vojenských soudů k persekuci těch, kdo nesouhlasili s vládní politikou, tak zejména k persekuci našeho národa. (Sen. Kindl: To samé děláte tady!)

Po státním převratu reformoval náš stát vojenské soudy hned roku 1918 dvěma zákony Instituce t. zv. příslušného velitele, která ohrožovala soudcovskou nezávislost byla zrušena, úřady vojenské, veřejné žaloby podřízeny generálnímu vojenskému prokurátoru, zavedeno soudcovské rozhodování o stížnosti na vyšetřovací vazbu, zřízena instituce samosoudců, nejvyšší soudní instance obsazena jen právníky atd.

Zkrátka byl tu proveden radikální řez, jímž bylo z vojenské justice vyoperováno vše, co překáželo řádnému konání spravedlnosti. Tím bylo vojenské soudnictví značně přizpůsobeno trestnímu soudnictví obecnému a od té doby má obviněný před vojenskými soudy stejné záruky, že bude souzen spravedlivě, jako v trestním řízení civilním. (Sen. Kindl: Ale nesmělo by to být v Československu!) Po ohlédneme-li se dnes po cizích státech a srovnáme-li jejich vojenské trestní řády s našimi, vidíme, že ve velké většině nedosáhly toho stupně vývoje jako u nás. Vidíme, že náš vojenský trestní řád je jedním z nejmodernějších (Sen. Kindl: Za rok jsme měli 54 sebevražd vojáků! Místopředseda dr Hruban zvoní.), a proto můžeme býti na své vojenské soudnictví před celým světem hrdi.

U vojenských soudů soudí dvojí soudci: soudci právničtí a soudci-vojáci, bez právnického vzdělání. Právnickými soudci jsou důstojníci justiční služby, mající vedle vojenského i vzdělání právnické, a to jak teoretické, universitní, tak i praktické musejí po vojenské justiční praksi vykonati vojenskou soudcovskou službu.

Tito právničtí soudci rozhodují sami u soudů nejnižších brigádních dále u nejvyššího vojenského soudu a konečně jako samosoudci u soudů divisních.