Naproti tomu v senátech divisních soudů dělí se o rozhodování s přísedícími vojáky, majíce s nimi rovný počet hlasů. Všichni tito vojenští soudci právníci i vojáci jsou chráněni soudcovskou nezávislostí, jsouce vázáni toliko zákony a svým svědomím.

U právnických soudců, kteří vykonávají souzení u vojenských soudů jako své povolání, je k této nezávislosti jako jejich záruka připojena nesesaditelnost.

Naše vojenské soudy jsou tedy docela nezávislé, jejich nezávislost je podústavní ochranou, jejich soudci, jak vylíčeno, jsou nesesaditelní. Jak vojenské soudy, tak i vojenské úřady veřejné žaloby jsou naprosto odděleny od ostatního vojska a tvoří samostatný oranismus.

Velitelé vojenských útvarů mohou konati jen první předběžná vyšetřování, ale jejich zásah do řízení se končí, jak mile odevzdají trestní oznámení úřadu vojenské veřejné žaloby.

Vojenské soudy odůvodňují každý výrok stejně podrobně jako trestní soudy občanské. Stejně tak, jako občanské soudy, jsou i soudy vojenské podřízeny jen zákonům, takže mají právo přezkou mávati platnost opatření vojenské správy a zákonitost vládních nařízení. Dnešní naše vojenské soudy nejsou tedy již zvláštním privilegiem vojenského stavu, ani nástroji vládní politiky, nýbrž jsou stejnými trestními soudy jako trestní soudy civilní. Jsou tedy jen jiným druhem trestních soudů, a to odbornými soudy pro trestní věci vojenské.

Je všeobecně známo, že se právní věda i pomocné vědy ji doplňující neustále rozrůstají, takže se praktický právník musí omeziti jen na menší úsek, aby celý svůj obor ovládal dokonale. Z toho důvodu dochází jak u správních úřadů, tak i u soudů ke specialisaci agendy. U soudů se odděluje agenda civilní od trestní, sporná od nesporné, vznikly zvláštní soudy pracovní, soudy neb aspoň senáty pro věci obchodní, senáty pro spory horní, senáty pro trestání mladistvých provinilců atd.

V době, kdy se soudní agenda takto specialisuje a rozkládá na samostatná odvětví, neodpovídalo by rušení vojenských soudů při nemenším linii vývoje, nýbrž by bylo krokem zpět.

V čem záleží odbornost vojenských soudů, v čem jsou vojenští soudci specialisty?

Zvláštní úlohou vojenských soudů je především souzení t. zv. vojenských deliktů, které záleží v porušení vojenských povinností. Budiž zdůrazněno, že tato soudcovská činnost vyžaduje zvláštních odborných znalostí. Skutkové podstaty vojenských deliktů nemohou totiž býti do všech podrobností popsány v zákoně, nýbrž zákon musí leckdy v definici trestního činu odkázati na služební předpisy, v nichž jsou přestoupené povinnosti upraveny.

Tak na př. v hlavě o porušení povinností ve strážní službě musí vojenský trestní zákon po vypočtení nejtypičtějších činností zachytit všeobecně i všechna jiná jednání a opomenutí proti strážním povinnostem a tím odkázati na předpis druhého dílu vojenského služebního řádu o strážní službě.

Proto soudce, který soudí vojenské delikty, nesmí se spokojiti jen studiem vojenského trestního zákona, nýbrž musí se dokonale obeznámiti i s četnými svazky vojenských služebních předpisů, v nichž jsou popsány jednotlivé vojenské, povinnosti.Než tím není úkol vojenských soudů vyčerpán, neboť ony soudí vedle vojenských deliktů i všechny jiné trestné činy vojáků a mají i po této stránce charakter soudů odborných.

Úkolem každého trestu - nejen vojenského - je totiž, aby pachatele od dalšího porušování zákona odradil, neb aby vadný směr jeho povahy napravil; není-li však možno pachatele polepšiti, pak aby ho od společnosti lidské isoloval a společnost před ním chránil, a kromě toho též, aby trest na ostatní působil jako výstraha.

Soud, který nesoudí mechanicky, nýbrž myslí na ty to účely trestu, nemůže se spokojiti zjištěním, jak se čin udál, nýbrž musí zkoumati také příčinu trestného činu, zejména, do jaké míry k činu přispěla vadná povaha obviněného a co zavinilo okolí a vůbec zvláštní okolnosti při činu. Nezná-li soud ty to vnitřní a vnější příčiny činu, nemůže si učiniti úsudek o prostředku, jímž má býti pro budoucnost čeleno novému deliktu téhož pachatele.

Není sporu o tom, že vojenská služba a celé vojenské prostředí mocně působí na každého brance. Nově nastupující vojín je vytržen ze svého dosavadního prostředí dolehne na něj řada nových povinností, kdežto zase mnohé starosti od něho převezmou vojenské orgány, je nucen hodně času tráviti ve společném ubytování se svými druhy atd. To vše působí na vojákovu povahu, ale mění také podstatně vnější podmínky trestnosti. Mnohé příčiny trestnosti, v normálním životě pravidelně se vyskytující, tu scházejí, zato však jiné nově přibývají, na př. vzájemná davová sugesce, volná přístupnost k majetku druhů, nezvyklost nových povinností atd.

Odborným úkolem vojenských soudů je kromě souzení poklesků proti vojenským povinnostem - zjišťovati zvláštní odlišné podmínky trestních činů páchaných ve vojenském prostředí a určovati podle tohoto rozpoznání vhodné tresty, jež by dosáhly svého účelu.

Uvádí se také, že hlavním úkolem vojenských soudů je chrániti vojenskou kázeň. Toto vymezení úkolu není sice nesprávné, ale je poněkud úzké, protože ve skutečnosti jde o ochranu celého právního řádu ve vojsku platného.

Ke zvláštním potřebám vojenské kázně se ovšem ve vojenském soudnictví hleděti musí, a to nejen při souzení deliktů vojenských, nýbrž zejména i při výkonu trestů na svobodě, které mají napravovati vojákovu neukázněnost a učiniti ho ve vojenském smyslu disciplinovanějším, než byl před nastoupením trestu.

Pro doby mimořádné má vojenské soudnictví ještě jeden úkol. Chrání vojsko proti zvláště nebezpečným útokům, na př. proti vyzvědačským rejdům a proto v takových dobách podléhají vojenským soudům pro několik deliktů i osoby občanské.

Máme-li na paměti tyto úkoly a dnešní úpravu našich vojenských soudů, nemůžeme tvrditi, že by byly zřízením nedemokratickým. Nedemokratickým zřízením byly vojenské soudy v dřívějších dobách, kdy byly výsadou vojenského stavu, ne však u nás dnes, kdy soudí podle týchž zásad a v týchž formách, jako trestní soudy obecné. Nejsou to soudy stavovské, nýbrž jsou to odborné soudy, které se zabývají vojenským trestním právem a vojenským právním řádem vůbec dále vztahem, jaký je mezi vojenským prostředím a kriminalitou, a které chrání brannou moc v dobách mimořádných.

Vojenských soudů nutně potřebujeme a bylo by vážnou chybou, kdyby se chtělo pomýšleti na zrušení jich, neb na jich omezení na delikty čistě vojenské.

Nelze tvrditi, že budou vojenské soudy trvati věčně, až nebudeme potřebovati vojsko, a zaniknou s vojskem i vojenské soudy ale v době dnešní a v našich poměrech je vojenské soudnictví institucí nezbytnou.

Také nelze tvrditi, že by právní řád platný pro vojenské soudy byl nejdokonalejší a že by nebylo co na něm opravovati a zlepšovati. Jsou-li však u vojenských soudů v právu hmotném nebo procesním nějaké vady, pak nutno pracovati na reformě platných norem, ale rušiti vojenské soudy pro takové právní nedostatky bylo by neodůvodněné a ne bezpečné.

A nyní přicházím, slavný senáte, k ministerstvu sociální péče, jemuž my majitelé domků a domů věnujeme zvláštní pozornost a které zase nám majitelům domů a domků věnuje zvláštní sociální péči.

Celá naše veřejnost se zabývala ožehavou otázkou hospodářské krise a nezaměstnaností, a konečně můžeme slyšeti, že je nutno umožniti soukromý stavební ruch a tím že teprve na trvalo odstraní se nezaměstnanost. Je sice potěšitelno, že tato pravda již všude pronikla, bohužel neprorazila a sotva kdy prorazí u toho ministerstva, které domnívá se býti oprávněno rozhodovati o soukromém stavebním ruchu a činí to takovým způsobem, že celá starost o stavební ruch a jeho risiko přesunuje se na bedra státu. Soukromý stavební ruch povzbuditi je možno, lze opět docíliti přiměřenou zaměstnanost v oboru stavebním, musí ale býti dána hlavní podmínka tohoto ruchu, a tou je volný trh bytový a nedotknutelné soukromé vlastnictví vůbec, ostatně ústavou zaručené, zvláště pak soukromé vlastnictví domovní, alespoň jak tomu bylo před válkou v tom starém zpuchřelém Rakousku. Je v zájmu nezaměstnaného dělnictva samého opětně a důrazně vyzdvihnouti nespravedlnost a nesprávnost a nedůslednost ochrany nájemníků a žádati, aby byla konečně zrušena. Dne 31. prosince t. r. končí platnost několikráte již prodlužovaného zákona o ochraně nájemníků a každé provisorium vždy mělo býti poslední. Poukazuji na vládní prohlášení ze dne 7. února letošního roku, kdy vláda, jejímž členem přece také je pan ministr sociální péče, prohlásila výslovně:>Bude vládou zavčas připravena tak jako při projednávání posledního bytového provisoria bylo slíbeno, osnova definitivního bytového zákona, od něhož veřejnost právem očekává oživení podnikavosti a zaměstnanosti stavebních živností.< A co se stalo? Nic! Pan ministr sociální péče podal sice, ale toliko zásady bytového zákona, jak víme hlavně jen z novin, ministerskému předsednictvu, ale návrh sám tím méně ovšem vláda dosud nepodal. Je sice tajemné a tajné, naprosto důvěrné jednání o věci v bytové komisi, ale více nic. (Sen. Kindl: Vláda se stará více o kobyly, dávají jim žebračenky na oves! Veselost.)

Slavný senáte! Dlouhá doba ochrany nájemníků učinila celý problém slavnému senátu tak známý, že dostačí za jisté omeziti se jen na některé důvody uváděné na směrodatných místech pro další udržování ochrany nájemníků. Připomínám, že iniciativa ke včasnému vyřešení zákona o ochrany nájemníků vyšla z mé strany republikánské, která již v červenci 1931 podala svůj návrh na řešení bytové ochrany, návrh pečlivě vypracovaný, respektující více než dostatečně všechny závažné okolnosti. (Sen. Kindl: Pro koně již máte všecky stáje?) První zákony o ochraně nájemníků byly vyvolány stagnací stavební, po válce nastalou. Ta způsobila nedostatek bytů. Nebylo prý skutečně možno ponechati volný bytový trh při tak velkém nedostatku bytů, při tak velké poptávce a při tak nepatrném množství nových bytů. Mimo to byla ochrana poskytována i těm, kteří z vlastních prostředků si mohli potřebné byty zříditi, nebo zaplatiti drahý nový byt. Nedostatek bytů byl tedy skutečně na nějakou dobu prý vážným důvodem pro udržení ochrany. Ale ochrana nájemníků měla a má býti taková, aby krutého zákona toho ochuzujícího majitele domů, obce i stát, nebylo zneužíváno, a ochrana poskytována těm, kdož jí nepotřebují.

Zákon přinesl během 10letého trvání majitelům domů, obcím a veřejným svazkům škody jdoucí do miliard a o stejné částky obohatil kruhy nájemnické. Je nutno to říci, protože dodnes nebylo statisticky prokázáno, že nájemníci nebyli schopni platiti, statistika ukazuje pravý opak.

Až nastanou opět normální poměry, náš parlament nevyhne se výtce, že pro marněna byla veliká část národního jmění, aniž by byla prokázána nutnost tohoto zásahu a aniž by se stal pokus o nějaké skutečné řešení tohoto problému. Vždyť po celá ta léta nebyla projevena vážná vůle a snaha znemožniti zneužívání ochran bytové těm, kdož jí nepotřebují, a zachrániti tak majitelům domků a domů, veřejným svazkům, aspoň část ohromných kapitálů jim unikajících. Co mohlo být za ty peníze po řízeno věcí stálou hodnotu majících, co se mohlo ušetřiti půjček státních, okresních i obecních, kdyby nebylo bývalo tak lehkomyslně hazardováno s cizím jměním a s cizími právy!

Bylo by na místě, zejména nyní, kdy stát, země i obce jsou ve finančních obtížích, aby byl podchycen zdroj příjmů tak vydatných, jako jsou přiměřené činže s jejich daněmi a dávkami. Oč mohla býti nyní naše finanční posice lepší, kdyby velká část těchto nesprávnou cestou jdoucích kapitálů nebyla bývala spotřebována namnoze za výrobky cizí, k nám dovážené, kdyby jich bylo bývalo upotřebeno na produktivní péči doma!

Je nutno, aby i všichni ti, jimž veřejné finance nejsou lhostejny, varovali rozhodující činitele a zákonodárné kruhy před pokračováním na této cestě. Není možno, aby nadále dostávali lidé dobrovolné, t. j. u státu, nebo nucené, t. j. u majitelů domů a domků milodary k účelům bytovým. Musí se uplatniti správná zásada, že každý musí si na svůj byt vydělati, resp. vydělané peníze skutečně na by dlení věnovati. Ochrana poskytuje se nyní všeobecně každému, kdo dovede své příjmy zatajiti do té míry, že berní správa uzná mu příjem menší než 100 tisíc Kč.

Žádáme tedy, aby nový zákon úplně dosavadní ochranu zrušil. Když vláda v r. 1926 uznala nutnost konečné likvidace ochrany nájemníků, hned se dostavila důvěra a podnikavost. V letech 1927 a 1928 rozvinul se stavební ruch soukromý, který nejen potřebě stačil, nýbrž i značnou zásobu bytů opatřil. Teď v důsledku nejistoty trhu bytového staví se nepatrně. Tvrzení o nedostatku bytů nedá se déle udržeti. Vždyť i úředně přiznávají se již prázdné byty u družstevních staveb, přes jejich lacinější činži.

Důkazem toho je zejména předběžná statistika o počtu obyvatelstva a bytových stran v republice podle sčítání z 1. prosince 1930. Za posledních 10 let přibylo bytů 547.357 čili 17,57 % podle stavu z 15. února 1921. Obyvatelstvá přibylo v téže době 1,113.734 osob, čili 8,18 % podle počtu r. 1921. Přírůstek bytů je tedy percentuelně více než dvakráte větší než přírůstek obyvatelstva. Hledíme-li ku přírůstku domů za tuto dobu, dostaneme číslici 18,41 %, tedy téměř tolik, kolik činí přírůstek bytů. Z toho je vidno, že krise bytová byla řešena z největší části stavbou vlastních rodinných domů, což ovšem nelze považovati za řešení nouzové, jež by odůvodňovalo dalekosáhlou a v důsledcích škodlivou ochranu nájemníků.

R. 1921 měla naše republika 13,612.424. obyvatel, 1,871.298 domů a 3,114.821 bytových stran. Připadalo tudíž na jeden dům 7 1/3 obyvatele a jeden byt na 4 1/3 obyvatele. Předpokládáme-li bytový stav ve starých domech celkem nezměněný, tedy přibylé obyvatelstvo 1,113.734 osob bydlí ve 344.479 nově přibylých domech, čili pouze 3 1/4 obyvatele připadá na jeden dům, tedy méně nežli polovina dřívějšího počtu. Ještě větší nepoměr je však u bytů. Bytů přibylo 547.357 proti 1,113..734 obyvatelům. Bydlí tudíž v nových domech v jednom bytě pouze 2 osoby, tedy opět méně než polovina dřívějšího počtu.

Ježto číslice sčítání z r. 1921 jsou téměř úplně stejné s číslicemi sčítání z r. 1910, tedy stavu předválečného, musíme nutně předpokládati, že způsob bydlení se značně změnil, neboť jinak by zde musila býti značná nadvýroba bytů.

Jestliže percentuelně bytů přibylo dvakráte tolik jako obyvatelstva, měla by zde býti při stejných poměrech jako v době předválečné polovice těchto nových bytů prázdná. Tedy všeobecně vzato není zde nejen nedostatek bytů; nýbrž veliký přebytek prostoru bytového, dočasně ovšem vyplněný nájemníky, bydlícími dvakrát pohodlněji, nežli v době předválečné. Jsou to ovšem čísla průměrná, ale ukazují přece jen jasně na dostatek prostoru bytového, neboť není-li snad správný odhad dvou obyvatelů v jednom bytě, je-li jich tam více, pak nutně musí býti veliká část nového prostoru bytového prázdná.

Není proto potřebí ještě nadále dokazovati, ze není již zde bytová nouze, leda že by naše ministerstvo sociální péče bylo odhodláno uznati nadbytek bytového prostoru teprve tenkráte, až bytová statistika o počtu osob v jednom bytě bude vykazovati jen jednu osobu, nebo bydlící snad jen v jednom domě, nebo dokonce jen zlomky jedničky.

Jako důvod další ochrany bývá právě v tomto ministerstvu poukazováno, že sice na př. v Praze bytová nouze zmizela, že však v některých oblastech, zejména silně průmyslových, je stále veliký nedostatek bytů. Přihlédněme opět k před běžné statistice bytů podle sčítání k 1. prosinci 1930. Aby se nám nemohlo vyčítati, že uvádíme snad jen příznivá data, budiž vzat zřetel na nejprůmyslovější části naší republiky tedy severní Čechy na Moravě pak na Brno a Ostravsko. V severních Čechách od Aše až po Náchod je celkem 27 okresů. Z těchto okresů jen ve dvou percentuelní přírůstek obyvatelstva činí více nežli přírůstek bytů. Jsou to okresy Rumburk s přírůstkem bytů 9,94 % a 10,97 % obyvatel, dále Varnsdorf s 10,50 % přírůstkem bytů a 11,63% přírůstkem obyvatel. Jsou to tedy nepatrné rozdíly nic neznamenající, zejména uvážíme-li, že na přibylých 2.776 obyvatel v Rumburku přibylo 807 bytů, to tedy je něco přes 3 osoby na jeden byt. Ve Varnsdorfu je 4.018 obyvatel, to je 1.097 bytů, tedy opět méně nežli 4 osoby na jeden byt. To jistě nejsou poměry,,které by odůvodňovaly bytovou ochranu.

Vypočítáme-li však průměrná čísla ze zmíněných 27 okresů, zjistíme, že bytů přibylo 17,,%, kdežto obyvatelstva pouze 7,6 %, čili přírůstek bytů na českém severu jest oproti přírůstku obyvatelstva 2 1/2 násobný. Porovnáme-li to s poměry pražskými, vidíme, že na českém severu je poměr přírůstku bytů oproti přírůstku obyvatel téměř dvakráte příznivější nežli v Praze. Zde je nejlépe vidno, na jak slabých nohách stojí ta různá tvrzení o nutnosti další ochrany nájemníků.

Město Brno na Moravě vykazuje 37,83 % přírůstek bytů a 18,89 % přírůstek obyvatel, tedy poměry skoro dvakráte lepší nežli v Praze, Brno-venkov 22,03% bytů a 11,49 % obyvatel, tedy téměř stejný poměr, Moravská Ostrava 28,53 % přírůstek bytů a 11,17 % přírůstek obyvatel, tedy ještě příznivější poměr, nežli na českém severu. V průmyslových okresech moravsko-slezských je v některých obcích velký přírůstek bytů, aniž zároveň přibylo obyvatel. Tak na př. Kopřivnice má přírůstek bytů 33,44 % oproti 0,61 °/o přírůstku obyvatel. A to není případ ojedinělý, podobně tomu je v Litomyšli.

Tedy bytová statistika musí náš Parlament přesvědčiti o tom, že na dosavadní cestě nelze dále pokračovati, nemá-li do jíti časem ke katastrofě bytové v tom smyslu, že vytvoříme bytový stav do budoucna neudržitelný. Není potřebí zajisté dokazovati, že stát nemůže do té míry podporovati finančně stavební ruch, aby trvale bylo možno zařizovati byty nad poměry. Bydlení, resp. náklad na bydlení musí býti úměrný finančním poměrům nájemníka. Bydlení nad poměry nedá se trvale udržeti, musilo by vésti nutně k nepřekonatelné stavební krisi, až by se poměry změnily. Proto je nutno, aby se zrušením ochrany nájemníků povstal opět normální stavební ruch, odpovídající skutečné potřebě a platební schopnosti nájemníka a aby přestalo umělé pěstování stavebního ruchu, nemající hospodářských předpokladů. Normální stavební ruch opatřuje jen takové byty, které lze vždy obydliti a jež tedy odpovídají platebním schopnostem nájemníků. Normální stavební ruch vyvíjí jen podle skutečné potřeby a může býti tudíž poměrně stálý. A takovýto stavební ruch je pro stálou zaměstnanost potřebný, ten nynější uměle pěstovaný jest jen dočasný a nemůže se bez stálé pomoci udržeti. Nechceme umělými prostředky udržovaný stavební ruch, nýbrž stavební ruch pramenící z normálního přírůstku obyvatelstva a vyvíjející se kultury bytové, která ovšem musí míti opět hospodářské předpoklady a hospodářské meze. Regulátorem stavebního ruchu bytového je ovšem volný trh bytový. Nebýti vázaného hospodářství, nebylo by překotných stavebních period a nebylo by také stagnace, jako je nynější. Chce-li se vážně čeliti nezaměstnanosti, musí býti bytový trh uvolněn, aby si mohl vytvořiti podmínky stálého stavebního ruchu.

Stavební ruch, tvořený uměle pomocí státní garancie, může mimo to přinésti státu v budoucnu veliké ztráty, jak se to ostatně již projevilo na některých místech v Německu. Staví se tak, že v postavených bytech bydlí sotva polovina onoho počtu osob, které v podobných bytech bydlely před válkou. Uvážíme-li dále, jak jsou tyto byty oproti rozměrům předválečným komfortní, jak jsou nákladné, pak musíme míti nutně do budoucna obavy, budou-li takto nad poměru stavěné byty rentabilní, najdou-li vždy nájemníka. (Sen. Kindl: To je vidět na Vořechovce!) Ty tam máš také něco? (Sen. Kindl: Pro nás je to uchystané na Borech!)

V době krise spokojují se nájemní majitelé domů s činží takovou, jaká je dosažitelná a s výnosem domu třeba nepatrným. Domy družstevní se státní garancií až do 90 % stavění sotva budou moci konkurovati případným nízkým činžím v soukromých domech v době krise, nýbrž budou musiti požadovati činži, jež zúročí hypotéky jdoucí až na komín. Ale pak nastane ovšem útěk z družstev a bude to stát, který bude musiti jako ručitel platiti nedostávající se nájemné. A co, když nebude moci v důsledku krise finanční platiti? Co se pak stane s hypotékami na domech družstevních státem garantovanými? Je vidno, že stát, podporuje-li tak vydatně svou garancií stavbu družstevních domů, připravuje si do budoucna situaci velmi obtížnou. Jest očividná snaha, soukromý majetek domovní vystřídati majetkem kolektivním a tedy i na poli domovního majetku připraviti socialisaci. Je to zase něco hypermoderního, ale konce budou jistě jiné, nežli se očekává snad od našich některých pánů.

Pan ministr soc. péče zdůraznil v rozpočtovém výboru senátu, že se vzmáhá přesvědčení, že dnešní krise sahá na základy nynějšího hospodářského systému a chystá se postaviti všechno hospodářství na nové základy a je v jeho nosných pilířích, základních tendencích a cílech úplně přetvořiti. Připravuje se prý noví zásadní přestavba hospodářského systému, při jehož nové konstrukci musíme i my přiložiti ruku k dílu.

A to pěkně děkujeme! My majitelé domků a domů cítíme tvrdou ruku páně ministrovu, přikládající se k rekonstrukčnímu dílu, již na našem hrdle, neboť to, co podle novinářských zpráv obsahují páně ministrovy zásady bytového zákona, je něco takového, že to posl. Dubický v posl. sněmovně nazval přímo nemožným.

My majitelé domů a domků nikterak nepřiložíme ku přestavbě nynějšího hospodářského systému ruky a na přestavbě té pracovati nebudeme. To raději zůstaneme nezaměstnanými.

Soukromý majetek domovní spočívá na kapitálu do domu z vlastních prostředků investovaného. Dům je z převážné části zaplacen, nemá tudíž na jeho udržení finanční stav majitele podstatného vlivu. Majetek kolektivní je pořízen na dluh, jeho udržování je závislé na finanční situaci členů kolektiva. Je-li větší část ceny domu zaplacena, tedy pro tuto část jest udržení vlastnictví nepochybné. Je-li ale téměř celý dům na dluh, musí nutně vlastnictví jeho státi se pochybným, stane-li se majitel jeho neschopným placení.

Je vidno že zavládnuvší názory i v otázce bytové nelze považovati za správný způsob jejího řešení a že bude nutno důkladně je korigovati. Zbytečná vázanost trhu bytového způsobuje nejen nepravidelnost, nýbrž i často neúčelnost stavebního ruchu a domněle nutné pod porovnání staveb družstevních může jednou způsobiti jeho zastavení nedlouhou dobu a přinésti nezaměstnanost skutečně katastrofální.

To jsou důvody, pro které musíme se vyslovovati proti dalšímu podporování staveb družstevních státní garancií, třeba stavby tyto v nynější nezaměstnanosti aspoň částečně přispívají k jejímu zdolání.

Je nutná solidní base stavebního ruchu, aby se vytvořil stavební ruch neodvislý od mimořádných podpor, ruch vyplývající ze skutečné potřeby. Jedině tak nastane ve stavebních živnostech a průmyslech s ním spojených žádoucí rovnováha a stejnoměrná zaměstnanost i bez staveb obcí a družstev živnosti stavební potřebují zaměstnání od toho majetného soukromníka, který před válkou své úspory věnoval do stavby domů a vil. Tento široký kruh zákaznictva lehce přístupný všem živnostníkům stavebním dnes téměř úplně schází. Co bylo drobných stavitelů, mistrů zednických a stavebních živnostníků s jich dělnictvem zaměstnáno na opravách, přestavbách a pod.! Tam nalezli práci i ti, kteří se nemohli uplatniti při stavbách.

Tito postrádaní zákazníci objeví se ihned, jakmile bude uvolněn trh bytový. Řada větších nájemníků bude stavěti, dnes to odkládají až na dobu, kdy to bude nutné. Přesuny nájemníků budou míti v zápětí adaptace. Jakmile se začne jednou v domě pracovati, dojde tak i na práce, které se dnes z důvodů finančních neb jiných odkládají. Pojednou bude v domě, ve kterém se nyní nic nedělá, zaměstnána řada živnostníků stavebních s dělnictvem. Je mnoho starých domů, které by se zbouraly a nové stavěly, jen kdyby podniknouti stavby nebylo přímo znemožňováno tou úžasnou procedurou, které se říká vyklizení nájemníků. Jde téměř zplna o lidi, kteří pouhou náhodou, že do domu před válkou nebo za platnosti dřívějších zákonů o ochraně nájemníků se nastěhovali, nabyli práva vymáhati někdy až přímo vyděračně odškodné nebo aspoň měsíce i léta zdržovati soudní cestou vyklizení. A co udržování starých domů? Budou skutečně čekati, až začnou padati?

A co říci tomu neuvěřitelnému stavu, že doposud nemá majitel práva nastěhovati se do svého vlastního domu? Je nutno, aby nový zákon bytový zrušením ochrany veškeré tyto překážky normálního stavebního ruchu odstranil, pak se již dostatečný stavební ruch rozvine sám sebou a nebude potřebovati ani státních garancií, ani státních příspěvků.

Výsledek státní stavební pomoci je tento: Jak uvedeno, přibylo v posledním 10letí 344.479 domů s 547.357 byty.Můžeme počítati, že v r. 1931 přibude ještě tolik bytů a domů, že lze počítati s celkovým přírůstkem asi 360.000 domů okrouhle se 600.000 byty. Od r. 1919 až do konce října 1931 vynaložil stát na přímé podpory a garancie 7 miliard a bylo za ně postaveno 35.899 domů s 99.251 byty, tedy okrouhle 36.000 domů a 100.000 bytů. Porovnáme-li to s celkovým přírůstkem, tedy vidno, že stát svou finanční a kauční podporou opatřil pouze 10 %, z celkového přírůstku domů a jen 16 %z přírůstku bytů. Tato čísla jsou jistě překvapením, neboť se všeobecně myslí, že bez státní pomoci by se vůbec nestavělo a bytů by nepřibývalo. Bez jakékoliv státní pomoci bylo postaveno 90 % domů a 84 % bytů pouze na základě daňových úlev. Stát zatížil se 7 miliardami, z toho 4 miliardami hotově, 3 miliardami v garancii, aniž by byl vykonal podstatný vliv na přírůstek bytů. Je jasno, že státní podpora nejde patrně na opatření bytů, nýbrž na zlepšování bydlení, a jest otázkou, může-li stát nadále si dovoliti zvyšovati dosavadní své zatížení, když je zřejmo, že je možno obejíti se bez jeho pomoci. Soukromý stavebník postavil by náhradní domy, jen kdyby mu byly zachovány finanční prostředky, které mu obce a družstva vybraly z příslušných ústavů.

Jestliže za tak těžkých poměrů se stavělo tolik, že je zde až nadbytek bytů, je jasno, že po zrušení bytového zákona opatří soukromý stavební ruch vše, čeho je mu potřebí, jen je potřebí dáti mu jistotu bytového trhu a vlastnického práva ničím neomezovaného.