Pokud jde o nové pokusy na poli školském a pedagogickém, je potřebí se zmíniti o pedagogických akademiích, jimiž se podniká pokus o realisaci vyššího vzdělání pro naše učitelstvo. Pokus jest ještě příliš nový, než aby se z něho už mohly vyvoditi nějaké poznatky ale doufejme, že, ať se zdaří jakkoliv, bude počátkem splnění tohoto důležitého požadavku našeho učitelstva po vyšším pedagogickém vzdělání.

Pokud pak jde o jiné věci než čistě školské v našem rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty, jsou zde přede vším některé umělecké instituce. Jestliže na školství se nemůže šetřiti, protože jde o zájmy nesmírně důležité, o celou výchovu budoucích generací, tedy při uměleckých institucích nezbylo ovšem než se smířiti s nutností některých redukci. Tak na př. Národní divadlo dostává a bude dostávati zmenšenou subvenci, což, jak doufám, snad neuškodí jeho umělecké úrovni, zejména, stane-li se to, po čem se touží a co se, jak se zdá, brzy uskuteční, že se dostane Národnímu divadlu pevné ruky, která by je vedla po stránce hospodářské.

Pokud jde o úroveň uměleckou, ta ne musí takovým šetřením nijak trpěti, protože naše umělecká scéna neslouží přece k tomu, aby hýřila nějakou zbytečnou zevní výpravou, a její umělecké hodnoty musí se vytvořiti způsobem čistě duchovním, a záleží na obecenstvu, aby umělecká úroveň naší první scény, jak činohry, tak opery netrpěla tím, že by obecenstvo opomíjelo díla vážnější a že by si vyžadovalo repertoiru lehčího a lidovějšího.

Pokud jde o jiné věci, jest ovšem stále velmi bolestná otázka státní galerie, aby konečně také v Praze, která dnes dospívá v tak významné velkoměsto a je navštěvována tolika cizinci a může se honositi tolika uměleckými hodnotami už v dávné minulosti, dostalo se střediska pro representaci jejího umění výtvarného, to jest umění celého našeho národa.

V té věci jsme stále na tom ještě tak bídně jako v minulých letech. Otázka státní galerie na Kampě není stále ještě rozřešena a celá věc je dnes ve stadiu neurčitosti, nejistoty a odkladu. Můžeme si jen přáti a naléhati na to, aby už byla konečně rozřešena, jakmile jen to hospodářské poměry poněkud dovolí.

Těžce trpí také dnešní život hudební, ba můžeme říci, že hudba jest jedním z těchto oborů kulturních, které nejtíže odnášejí celý ráz a náladu dnešní doby a všechnu její tíseň. Hudba trpí dnes tím, že byl po stránce čistě umělecké silně zaražen její tvořivý rozmach, kterým se mohla honositi v minulém století. Století XIX. bylo přímo zlatým věkem hudby, bylo stoletím největších skladatelů operních, vytvořilo z opery a operní scény nejskvělejší umělecká střediska pro velká města, zejména pro vládnoucí třídy, aristokracii a buržoasii. Tento význam operní hudby klesá. Opera se vyvíjí jen na stejných kolejích, díla novější narážejí na nepochopení obecenstva, která vyžadují od státu největších subvencí a jsou spravována s největším nákladem, přímo luxusním, nemohou podati již to nové, co by tak mohutně působilo na celou současnou dobu, jako to bylo v 19, století, třeba v Německu za Wagnera, v Italii za Verdiho a u nás za,Smetany a Dvořáka. To je krise, která leží v podstatě hudby, nikoli v podstatě dnešních společenských poměrů.

Společenské poměry a j
iné změny a pokroky naší doby také do toho zasahují. Silné zmechanisování hudby, silné pokroky technické, které se jeví v rozhlasu, gramofonu a zvukovém filmu, to vše způsobuje, že dnes ohromná většina lidí ne poslouchá hudbu vyvozovanou hudebníky, nýbrž hudbu přenášenou mechanicky aparáty, což, je hudební požitek z druhé a třetí ruky, silně zkalený. A takovým způsobem ovšem na jedné straně se dočkává hudební umění takové popularisace, jak to neplatí o žádném jiném umění dnešním. Díla, která před 1/2 sto letím platila za nedostupná, která byla požitkem jen pro úzké kruhy zasvěcenci uměleckých, rozesílají se po celých ze mích, po polovici Evropy a člověk v nejodlehlejší vesnici, který nikdy neseděl v koncertní síni a v operním hledišti, naslouchá nyní těmto dílům. Bohužel, on neví, co vlastně poslouchá, nikdo mu to nevyloží, on nezná hodnotu těch věcí. Celá ta věc nestojí na náležitě rozumných a cílevědomých základech. Z toho po vstávají ta trapná nedorozumění mezi těmi, kteří tuto hudbu vysílají a mezi těmi, kteří naslouchají. Čteme dnes, jakým způsobem posluchači radia protestují u Radiožurnálu proti tomu, aby se jim podávaly vážné věci hudební. Posmívají se symfoniím a komorní hudbě. O největších geniích hudby, Mozartovi a Bethoveenovi, mluví s posměchem. Něco takového dřívější století neznalo, bylo by to považovalo za rouhání, za urážku uměleckého veličenstva. Zde vidíme to zpovrchnění vkusu a neznalost, které tato popularisace hudby nemůže tak hned napraviti. To všechno nestojí na zdravých základech. Na druhé straně tímto zmechanisováním hudby, zejména tím, že ve filmech na místě orchestru předvádí se hudba zmechanisovaná, strojová, je vyhazováno na dlažbu tisíce výkonných hudebníků, takže dnes hudebníci z konservatoře mají před sebou budoucnost přímo zoufalou, nemohou-li se vykázati nadprůměrným talentem. Ale ani nadprůměrné talenty nemají otevřenu tak cestu ke slávě, jako tomu bylo dříve, poněvadž sláva těchto umělců není již tím, čím bývala dříve v minulém století. Mezi nezaměstnané, jichž stav trpí nedostatky a otázkou, jak je rozřešiti, nutno přičísti také velkou většinu hudebníků.

Není možno, pánové, mluví-li se dnes o těchto položkách pro kulturní věci v našem státním rozpočtu, neříci si něco o postavení kultury v dnešním světě a v celé naší společnosti. Není možno říci, že kultura upadá. Školství je dnes jak u nás, tak i v jiných zemích evropských na takové výši, jak jen si možno přáti. Současná generace dostává takové možnosti vzdělání a výchovy, jak jen možno si přáti. Ale přece kultura není jen škola, jen výchova, jen nějaká duchová dresura, kultura musí směřovati k tomu, aby vytvořila všemožně vzdělaného a vyvinutého člověka, člověka nejenom s bohatým duchem, nýbrž také s vřelým, hlubokým lidským srdcem. Kultura nemůže býti jen věda, jen technika, jen vymoženost civilisace, kultura musí býti stále nesena celou lidskou bytostí a hleděti lidskou bytost celkově všemi směry rozvíjeti. Ale má-li býti lidskost podstatou a jaksi základem kultury, není dnes možno mluviti o kultuře a nežalovati na to, jak klesá v očích dnešního lidství, jak v Evropě tak v Americe a jinde právě smysl pro lidskost a pro cenu lidského života.

Celý ráz dnešní doby je studený, krutý, nelítostný k lidské duši. Na tom nás nesmí zmýliti ani to, že se stále mluví o tom, jako by to byli národové křesťanští. Křesťanství vždy méně a méně zasahá do lidského života, a jsou to právě strany, nemyslím u nás, ale jinde v různých státech, které se dovolávají křesťanství a křesťanské morálky, které chystají puče, diktaturu a hrozí proléváním krve.

Situace dnes je taková, že se nám objevuje nesmírný, nikdy v dějinách nevídaný kontrast mezi velkým rozvojem kultury na jedné straně, to množství vědy, vědění vůbec, divadel, hudby, biblioteky, žurnalistika, i ten nejprostší člověk může dnes velmi snadno a lacino si osvojiti největší vymoženosti dnešní kultury, a na druhé straně nejistota, nezabezpečení světového míru, úzkostná otázka, podaří-li se v příštím roce odzbrojení alespoň částečně, a co nejhorší, zatím co ještě války není a jak doufáme, snad již nebude, přece vidíme, jak všude klesá ten smysl pro lidskost a lidský život. Je to stálý, neblahý a osudový následek světové války, která dala příliš mnoho lidem cítiti lidskou krev a vyvolala v nich barbarské a vražedné choutky.

Tomu dnes děkujeme za to, že ne sice u nás, ale kolem nás na severu, jihu a východě všude ve všech těchto státech se setkáváme se zjevy, které by svědčily o tom, že tito evropští národové upadají zpět do starého barbarství. Nejenom, že jsou tu diktatury až dolů na Sicilii, od nás na východ přes Rusko, Sibiř, k japonskému moři, diktatury, které nedovolují, aby člověk projevil svobodně své mínění, hrozí mu za to žalářem nebo smrtí. Nejenom to, od Hamburku až dolů k Středozemnímu moři, od polských hranic na východ, všude jsou tu kolem nás státy, v nichž již buď vládne diktatura nebo se hrozí puči, nebo se vraždí po ulicích, nebo se mučí političtí vězňové v žalářích.

To jsou věci, které upomínají na středověk, na dobu nejčernějšího absolutismu, tyranů a starých panovníků, a v těchto všech státech přitom, jak se říká, kvete kultura. Je tam literatura, jsou tam básníci, hraje se tam v divadle, říká se, že se tím ten lid zušlechťuje, a při tom trvají tyto hanebné zjevy, které volají přímo po odpomoci a nutí protestovati ve jménu lidskosti. Kdyby to šlo tak daleko, evropskému lidstvu, hrozí na obzoru těžký mrak možnosti války, ale ještě ani válka není a již vidíme, že tu v národech stojí tábor proti sobě, nebo diktátoři vyvolávají proti sobě oposiční hnutí, kde běží všude o lidské životy a kde se neváhá prolévati krev.

Jestliže, pánové, bylo po všecka ta léta naší ctižádostí, abychom si udrželi před Evropou pověst, že jsme ostrovem jakéhos takéhos blahobytu a pořádku ve střední Evropě, alespoň v těchto věcech materielních a hospodářských musíme se snažiti také, abychom si zasloužili i pokud jde o kulturu a humanitu dobré jméno národa, který je věren ideám kultury a humanity, jimiž dosáhl svého osvobození a na jejichž základech vybudoval si svůj stát. Proto také budeme se snažiti, abychom mohli říci vždy, že v našich sociálních zápasech nepoteče krev a že Frývaldov nám zůstane momentem pro příští dobu a že si budeme přáti, aby se neopakoval.

Jestliže vstupujeme do dob těžké tísně, jestliže také upadá cena kulturních hodnot, jestliže dnes všecko ovládá cifra a stroj, tedy je potřebí vždy znovu a znovu si připomínati význam lidského ducha, neboť i tuto krisi nepřekonáme jen ciframi a geniálními nápady finančníků a národohospodářů, ale můžeme ji překonati i silami mravními, důvěrou v lidského ducha a vírou v lepší lidskost, pro niž dnes nám pracují prozatím školy.

Proto vracím se k tomu, co jsem řekl na počátku. Z celého rozpočtu našeho ministerstva školství a národní osvěty, myslím, že stále přece zůstává nejdůležitější položka obecné školství, že taková škola, kde se od rána každého dne vytrvale a neochvějně pracuje na denním plánu učebním, je zjevem nejvíce pro nás povzbuzujícím v dnešní těžké době, a že musíme si přáti, aby naše děti, které tam dnes vyrůstají, byly vychovány v nejušlechtilejším duchu, aby se dočkaly lepších dob, než nám je dnes žíti. (Potlesk.)

Místopředseda. Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. Riedl.

Sen. Riedl: Slavný senáte! Nedávno jsme projednávali dva zákony, které si vynutila těžká hospodářská krise. Odhlasovali jsme zákon o úsporných opatřeních platových ve veřejné správě, kterým jsme snížili vánoční přídavky i těm nejpotřebnějším veřejným zaměstnancům a vzali je vyšším kategoriím úřednictva vůbec, kterým jsme snížili platy nejvyšším úředníkům, soudcům a vojákům až o 18.000 Kč ročně, kterým jsme konečně snížili odměny ústavním činitelům a odhlasovali zákon o přechodné přirážce k dani důchodové a k dani z tantiem, kterým jsme k progresivní dani důchodové i u důchodů poměrně nízkých zavedli se zpětnou platností progresivní přirážku. Učinili jsme tak namnoze neradi, přinuceni železnou nutností. To vše ukazuje, že žijeme v době hospodářsky tak nejisté a měnivé, že jakýkoli pevný hospodářský plán do budoucnosti je skoro nemožný.

Musíme ovšem míti program pro hospodářství státu pro příští rok a také zákon nám to předpisuje a proto pro jednáváme finanční zákon a rozpočet na r. 1932 ve znění vládního návrhu, ač všichni jsme přesvědčeni, že může býti toliko maximálním rámcovým programem, že však jednotlivé položky jeho sotva budou dodrženy, prostě proto, že tomu nedovolí hospodářské poměry. Po třeba odhlasovati zákony, které mají státní správě vynésti ihned na 400 mil. Kč a které umožňují vládě opatřiti si i pro příští rok pouhým rozhodnutím částku poloviční, dává tušiti, že nadešla doba, kdy musí přinášeti oběti všichni, aby bylo udrženo hospodářství státu i hospodářství uvnitř státu aspoň na dnešní úrovni.

Vážnost situace vynikne ještě více, přihlédneme-li také k závěrečnému účtu za r. 1930. Rozpočet na r. 1930 byl rozpočtem stabilisačním, to je, pohyboval se v onom rámci, o němž bývalý ministr financí dr Engliš prohlásil, že jest úměrný hospodářské nosnosti státu. Také bylo skutečně možno ještě i v tomto roce počínající hospodářské deprese nejen dosáhnouti rozpočtové příjmové hranice, ale příjmy převýšily rozpočet ještě o 160 mil. Kč. Ovšem proti rozpočtu značně zvýšenou potřebu, jak si ji průběhem roku odhlasované zákony vynutily, nebylo už možno krýti z běžných příjmů, a končí proto státní hospodářství za r. 1930 poprvé zase po 4 letech, v nichž skončilo vždy přebytkem, schodkem velmi značným v částce 666 mil. Kč. Schodek byl uhrazen pokladní hotovostí z dřívějšího hospodaření, která se tak snížila na pořád ještě slušnou částku 1.300 mil. Kč.

Porovnáme-li tuto pokladní hotovost koncem r. 1930 s nutností opatřiti státu ještě průběhem roku 1931 nové zdroje příjmů, zřejmě za tím účelem, aby účetní závěrka na r. 1931 nekárala aktivní rozpočet ze lži, poznáme teprve jasně, jak hluboko se zařezaly důsledky hospodářské krise i do těla Československé republiky a jak zhoubně zapůsobily na poplatnost občanů.

Chápeme proto, že rozpočet na r. 1932 se nejen vrátil na stabilisační basi, ale že jest ještě pod rozpočtem na r. 1930 i v potřebě i úhradě. Aktivum, třeba malé per 41/2 mil. Kč, bylo by po těšitelným zjevem, kdyby nebylo skutečnosti, že hospodářská krise nepolevila, a důvodných obav, že se ještě přiostří a že se tedy budou opakovati zjevy, které se objevily ve státním hospodaření v r. 1931: že totiž poklesnou příjmy, aniž by bylo lze úměrně snížiti také potřebu. K zachování rovnováhy bude pak potřebí nejen úzkostlivé opatrnosti při výdajích a nejen vydatných úspor, ale kdyby to nestačilo, také nových zdrojů příjmových.

Bude nutno učiniti vše, aby státní hospodářství zůstalo v rovnováze, aby byla zachována nejen pevná base pro kalkulaci obchodní a výrobní, ale také pro denní život rodiny odkázané na pevný plat a mzdu. Dělnictvo už přineslo a stále přináší krvavou oběť hospodářské krisi nebývalou nezaměstnaností, zaměstnaností nedostatečnou a snižováním mezd, veřejní zaměstnanci přinesli oběť tyto dny, nyní musí přijíti řada na ostatní, na majetné vrstvy! Ty nechť konají v prvé řadě své daňové povinnosti! Nekonají-li je, musí k tomu být donuceny.

Vykazuje-li státní závěrečný účet koncem r. 1930 nedoplatků na daních více nežli 4.700 mil. Kč, z čehož připadá na přímé daně 21/2 miliardy a na daň z obratu téměř 11/2 miliardy, je to sice obžalobou i státní finanční správy, že nedovedla daně včas předpisovati a vymáhati, ale je to také obžalobou poplatných vrstev, že nekonají svou povinnost, ačkoli jim bylo dřívější koalicí daňové břemeno velmi ulehčeno. Neplatily ani v době dobré, ba výborné hospodářské konjunktury. Daňová morálka se daňovou re formou nezlepšila.

Nevidíme, že by si tito nedbalí nebo zlomyslní poplatníci byli vědomi toho, že nejen poškozují své spoluobčany, ale že také sami řežou větev, na které sedí. Prosperita a finanční bezpečnost státu je přece v příčinné souvislosti i s osobním hospodářským zájmem jeho občanů. Kdo tomu nerozumí, nebo nechce rozumět, musí býti přiveden k rozumu třeba násilím. Nejde nám o strohé vymáhání daňových nedoplatků od malých poplatníků, kteří nikdy neměli ustláno na růžích a dnes jsou v bídě a nouzi ještě horší, ale jde o ty, kteří z konjunktury byli a také ještě dnes si nemusí odepříti ničeho a přece neplatí. Najdete mezi nimi stejně nadšeného vlastence, jako živly protistátní. Jde-li o kapsy, sejdou se svorně v kartelech i seznamech neplátců. Vím, že ministerstvo financí projevuje úsilovnou snahu nahraditi, co se zmeškalo. Tato intensivní činnost nese už také ovoce. Ovšem zatím se nejpronikavěji jeví účinky tím, že potrefení podávají žádosti o odpis daní. Můžeme se však při této příležitosti leccos zajímavého dovědět.

K takovým žádostem se má vyjádřiti finanční komise obce, která je na odpise interesována, neboť odpisem odpadnou i obecní přirážky. Jen tak se vlastně obec doví o neplátcích.

Finanční komise města Brna projednávala během posledních 30 dnů, od 10. listopadu do 15. prosince v pěti schůzích 40 žádostí o odpis, při nichž šlo celkem o více než 4 mil. Kč daňových nedoplatků. Je to velmi zajímavý materiál. Mezi žadateli byli zámožní obchodníci, jejichž obchodům se ještě dnes výborně daří, jsou tam vdovy po advokátech, vidíme tam nedoplatky ještě za rok 1924 a další. Vím, že z těch 4 mil. Kč nelze dnes už dobýti všechno. (Sen. Pánek: Kolik tam bylo státních zaměstnanců?) ti tam vůbec přirozeně nebyli, ale připustíme-li nedobytnost celé poloviny těchto nedoplatků, projednávala finanční komise města Brna za pouhý měsíc tolik případů, že to znamená pro státní pokladnu celé 2 mil. Kč a pro město na přirážkách 6 mil. Kč. žádosti mnohých tam uvedených poplatníků nelze nazvati jinak nežli nestydatostí. Nebylo by od místa, kdyby státní finanční správa dala veřejnosti výkaz daňových nedoplatků, aby každý znal tyto škůdce státu a poškozovatele hospodářských zájmů všeho obyvatelstva republiky. (Souhlas.) Má-li už státní správa nemístné ohledy na tyto neplaty, nechť umožní aspoň členům zákonodárných sborů, aby mohli do těchto výkazů nahlédnouti. Máme na to plné právo, neboť neseme před veřejností odpovědnost za případně nepopulární a širokou veřejnost zatěžující zákony, kterých si vyžádá nesvědomitost těch, kteří odpírají státu platiti, ačkoli na to mají. Rozhodně však nutno se dožadovati toho, aby nám byly dány výkazy větších už odepsaných částek. Po této stránce je potřebí uklidniti velmi rozjitřené veřejné mínění: ať se ví, kolik a komu bylo odepsáno. Komu se odepsalo po právu, nemusí se bát. Kdo však dosáhl odpisu předstíráním falešných skutečností nebo pohrůžkou zastavení provozu, nebuď chráněn před důsledky tohoto činu! (Tak jest!) Publicita je zárukou správného postupu i finančních úřadů i poplatníků.

Slavný senáte! Rozpočet na r. 1932 byl snížen přibližně o 5 % proti r. 1931. Přiznávám, že se neškrtalo lineálně, bez bedlivého zkoumání a že se přihlíželo k potřebám doby. Vítám proto, že byl zvýšen rozpočet ministerstva soc. péče o 71/2 mil. Kč, ministerstva školství a nár. osvěty o 31/2 mil. Kč, plně uznávám, že nové úkoly, které připadly soudům v důsledku nových zákonů po výtce sociální tendence vyžádaly si zvýšení rozpočtu ministerstva spravedlnosti o více nežli 8 mil. Kč. (Sen. Pánek: To jsou v tom soudcovské přídavky!) Ano. Ale bolí mne, že v rámci rozpočtu ministerstva soc. péče je pro podporu na sociální zařízení pro péči o mládež a na ochranu matek a kojenců zařazena položka o 2,300.000 Kč menší, nežli byla r. 1931. Z prostředků této položky podporují se sociální zařízení pro péči o mládež, jako útulny, poradny, jesle, dětské besidky, sirotčince, dětské domovy a kolonie, prázdninové osady, výchovný, polepšovny a pod. Z této položky se podporují zařízení i pro děti slabomyslné, epileptické, hluchoněmé, slepé, zmrzačelé. Zpráva k rozpočtu uvádí, že r. 1930 bylo takto podpořeno 1.500 různých ústavů a zařízení pro péči o mládež. V r. 1932 obdrží tyto potřebné instituce o 2 mil. 300.000 Kč méně. Prosím p. ministra soc. péče, který jistě dal souhlas ke snížení této položky jen s těžkým srdcem, aby průběhem hospodářského roku snad úsporami na jiných místech, kde by to tak nebolelo nahradil tento úbytek, aby nemusila býti omezena aspoň už stávající velmi potřebná a nutná zařízení péče o mládež.

Tento úbytek je tím citelnější, že také v rozpočtu min. veř. zdravotnictví a tělesné výchovy je položka na podporu péče o mládež snížena o 1,533.000 Kč, takže instituce, které se zabývají péčí o mládež, utrpí újmy celkem o 3,833.000 Kč. K tomu přistoupí ještě snížená položka u kap. >Boj proti lidovým a soc. chorobám< o 2,975.000 Kč ve výdajích mimořádných, z kteréžto položky do stává se podpory Masarykově lize proti tuberkulose, Čsl. červ. kříži a jiným korporacím na léčebny, z nichž opět velká část připadá na zdravotní péči o dítě. Snížení této položky potrefí ovšem nejen děti, ale i dospělé. Je toho tím více litovati, že právě t. zv. lidové a sociální choroby nabývají u nás charakteru epidemického. Hospodářská krise a z toho vznikající nedostatečná výživa nebezpečí těchto chorob jen ještě zvyšuje. Boj proti tuberkulose, skrofulose a rakovině musí býti stupňován, a ne oslabován, péče o slepé, hluchoněmé, slabomyslné a mrzáky nesmí býti škrcena.

Při nedostatku finančních prostředků ministerstva zdravotnictví mohli by po moci navrhovaný fond lidového zdraví, o jehož utvoření se už delší dobu jedná v zúčastněných ministerstvech. Prosím, aby se otázkou tou hnulo, aby bylo možno postupovati účelně podle plánu stanoveného na několik roků předem. O to hlavně jde. Snad by bylo pak možno postupovati účelněji i v jiných oborech, obstarávaných ministerstvem zdravotnictví, abychom nemusili škrtati položky tak důležité, jako je na př. potírání epidemií sníženo o 550.000 Kč nebo na tělesnou výchovu. Na této položce se škrtá částka 830.000 Kč. A přece jsme dali tomuto ministerstvu název >ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy< a stále mluvíme o všeobecné povinné tělesné výchově. Snížila se také položka na podporu obcí při stavbě vodovodů na sanaci o 930.000 Kč a na stavbu nemocnic o 590.000 Kč. Je toho tím více litovati, že jsou u nás celé kraje a jsou to i kraje, kde by to člověk nejméně očekával, kraje jinak zdravé, které jsou zamořeny tyfem a kde jediná odpomoc je vodovod se zdravou vodou. Jmenuji jen ze svého vol. obvodu Boskovice a okolí. Že máme naprosto nedostatečnou síť nemocnic, je obecně známo. Proto úbytek více nežli 1/2 mil. Kč na podporu stavby nemocnic dotkne se tohoto podnikání velmi citelně.Leč bylo nutno šetřiti tož se muselo škrtat. Bojím se, že se i během roku bude škrtat dále. Jde však o to, aby se neškrtalo tam, kde by to mohlo škoditi a kde by to mohlo býti i nehospodárné.

Mám tu na mysli podnik státních lázní. Nemusím zajisté upozorňovati na veliký význam státních lázní a klimatických a turistických míst netoliko pro zdraví občanů tohoto státu, ale jmenovitě také pro hospodářskou posici státu. Hospodářský význam našich lázní, zdá se mi, není dosti oceněn. Se zájmem sledujeme vývoj našeho exportu za hranicemi v tom vědomí, že bilance obchodní je nejrozhodnější položkou také pro posouzení naší bilance platební; obáváme se, aby pasivni bilance obchodní nepřivodila také nám pasivní bilanci platební. V turistickém ruchu a v přitažlivosti krás přírodních a v prvé řadě v přitažlivosti našich státních lázní a klimatických míst je však samostatný zdroj aktivity naší platební bilance. Posuzujeme-li s tohoto hlediska podnik státních lázní, vidíme, že jsou tu ještě velké nevyužité možnosti rozmachu. Propaganda našich hor a lázní není dosud tak pronikavá a velkorysá, jak by si bylo přáti. S propagandou ovšem ruku v ruce musí jíti náležité vybudování podniků. Nestačí cizince přilákati, nutno jim dáti kromě léčivých vod, emanací a přírodních krás také ubytování a jiná zařízení, na jaká jsou zvyklí v cizině ve světových lázních. (Souhlas.) To nejde, uspořádati na př. na Štrbském plese mezinárodní sportovní závody a při tom nepostarati se o řádné ubytování ani sportovců, neřku-li obecenstva ostatního, které přece teprve závod závodem dělá.

Do každého podniku je nutno investovati, aby se rentoval. Je nutno také investovati do podniků státních lázní. Máme prvotřídní lázně v Jáchymově a ve Sliači, máme skvělá turistická aklimatická místa na Štrbském plese a v Tatranské Lomnici, stát je účasten také v Marianských Lázních, máme skromnější Lubochniu, Herlany a skromnou Smerdžonku. Členové soc. politického výboru měli příležitost přesvědčiti se o stavu a potřebách těchto míst. Navštívili obdobné podniky i soukromé, aby mohli porovnat. Došli k přesvědčení, že státní podniky nejen snesou porovnání s podniky soukromými, ale že by je musily daleko ještě předčíti, kdyby byly náležitě vybudovány. Leckde blížíme se tomuto cíli - Jáchymov bude na výši doby, provede-li se stavební program: po rekonstrukci a rozšíření hotelu >Miracle<, dobudování prozařovacího pavilonu a stavby kolonády je tu nutno vybudovati nový lázeňský léčebný ústav. Jinak republika Československá, vlast radia, bude zastíněna cizinou, která nám odvede nejvýnosnější klientelu.

Sliač má naději, že se stane nejhledanějšími lázněmi. Ale ovšem je potřebí lázně dobudovati. O hosty není nouze, ale nouze jest o ubytování. Postavila se přepychová restaurace, předimensovaná! Ale rekriminace nepomohou, pomůže jen stavba nového velkého moderního hotelu, který by učinil restauraci rentabilní. (Sen. Pánek: Ted' to nechtějí právě povoliti!) A ovšem dobudovati lázeňskou budovu a zmodernisovati basény nad zázračnými zřídly, a chrániti a střežiti státní prameny. (Tak jest!) Případ Kováčové se nesmí opakovati.

Stavební program se provádí a doufám, že se provede i do konce. Uvádím to zde proto, aby se snad neškrtalo zde, kdyby bylo nutno škrtat. Zdá se mi, že by to nebylo hospodárné.

V naprostém opuštění stojí však v rozpočtu Štrbské Pleso. Stavba hospodářské budovy je přece jen pro podnik takového významu málo. Štrbské Pleso, perla Tater, má veliké možnosti vývojové. Štrbské Pleso bude míti tolik hostí, kolik bude moci ubytovati. Vždyť i letos při velké hospodářské krisi bylo plné a jen veliká nepohoda způsobila, že se vyprázdnilo předčasně. Štrbské Pleso blíží se době, kdy zimní sezona bude tu tak živá, ba i živější než sezona letní. Stalo by se střediskem zimních sportů, kdyby bylo více ubytovacích možností. Je proto nezbytně nutno, aby se vážně pomýšlelo na výstavbu velkého moderního, ba přepychového hotelu, pro nějž jest už vyhlédnuto místo velmi vhodné, aby doplňoval skvělé panorama dnešního státního podniku tatranského, že i staré budovy musí býti zmodernisovány, je přirozeno. Najde se pak i zde dosti příležitosti, aby vilové objekty, zařízené skromněji, mohl sloužiti domácím pasantům a těm, kdož nemají na komfort.