Za starých dobrých časů byly vlastní provozní výdaje poměrně nepatrné. Taková továrna na daně, jakou je československé Národní shromáždění, nebyla ještě známá. Jak tomu je dnes? Když ráno vstáváme a sáhneme na elektrický vypínač, připomene nám již první paprsek světla dávku městu a obci za světlo, tudíž daň z uhlí a daň z vodní síly. Když si někdo zapálí cigaretu, působí již ve prospěch daně ze zápalek a tabákového monopolu. Pije-li někdo čaj nebo kávu, myslí již zase na nově přicházející daně. Sladí-li si někdo tyto nápoje, platí již zase daň z cukru. Jede-li pak na místo své práce, musí při placení jízdného zaplatiti železniční dopravní daň a daň z benzínu. Jí-li někdo v poledne maso a podobné, pak klopí daň z masa a daň na potravní čáře, solí-li si někdo jídlo nebo polévku, připomínáme si daň ze soli. Udělá-li se němu při těchto daňovopolitických úvahách špatně a domnívá-li se, že si douškem kořalky spraví žaludek, jest při tom i daň z lihových nápojů. Ve skutečnosti každý předmět, který kupujeme, putuje ve své vlastní kupní a výrobní ceně skrze československý daňový automat. Tento automat má mnohem více než 40 rozličných otvorů pro vhození. Je samozřejmé, že takto koupené zboží a práce přijdou draho. Proto víme, že vlastně sedlák, živnostník a také průmyslník je ten, kdož naposledy dostává plat za vykonanou práci. Sedlák, řemeslník a kupec není tím banditou a lupičem, za jakého byste ho v této těžké době rádi považovali.

Stojíme na stanovisku, že bída zemědělství není jen bídou zemědělství samotného, nýbrž částí bídy celého národa. Víme, že to je příčina, která nás musí svésti dohromady a nesmí býti naším úkolem, líčiti věci v jiné formě a mluviti obžalovací řeči proti jednotlivým stavům a skupinám, které tyto poměry nezavinily.(Sen. Stöhr německy Tedy žíti a nechati žíti!) Ovšem. Není správné při kritice hospodářských poměrů v tomto státě štváti proti sobě venkovany a měšťáky, kteří jsou přece v dobrém i zlém spolu spojeni. Všechny dosud vládnoucí strany uvrhly veškeré pracující lidstvo v tomto státě do otroctví přímých a nepřímých daní. Není možné, aby členové parlamentu, kteří každoročně při státním rozpočtu dávají svůj souhlas k novému daňovému zatížení, se tak mimochodem chovali oposičně. Prvním požadavkem pro náš utištěný selský stav jest, aby se poskytly daňově politické úlev. I my žádáme, aby se učinila přítrž dalšímu zadlužení selského stavu, a to zákonným snížením úrokové míry z vypůjčeného kapitálu na předválečnou úroveň a ostřejším zakročením proti úrokové lichvě. Stát musí pečovati, aby se zemědělská práce stelně vyplácela jako živnostenská.

Abychom se jakkoli rozhodli stran státního rozpočtu, dlužno především konstatovati, že nynější hospodářské poměry neumožňují souhlasu ke státnímu rozpočtu. Musíme si dále stěžovati; centralistické živnostenské organisace několikráte se pokusily dosáhnouti pro zemský svaz živnostenských společenstev každoročně poskytovaných subvencí po 1000 Kč ročně, ale i to bylo zamítnuto a nebylo žádného pochopení pro důležité věci této organisace.

Všeobecně dlužno naše mínění o státním rozpočtu hodnotiti tak, že za daných hospodářských poměrů zcela prostě není možno souhlasiti s potřebami státního rozpočtu. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dále má slovo pan sen. Palme.

Sen. Palme. (německy): Slavný senáte! Z poslední zprávy státního úřadu statistického od ledna do listopadu 1931 je patrno, že náš vývoz klesl o více než 4 miliardy Kč. Naproti tomu dovoz klesl o 3,8 miliardy. Celkový rozsah našeho zahraničního obchodu klesl tedy o 7,9 miliardy. Pro tuto zprávu nemohu dnes přejíti nynější rozpočtovou poradu a nepoukázati při tom na neudržitelné, strašlivé hospodářské poměry několika našich nejdůležitějších vývozních průmyslů a požádati vládu, zcela zvláště však ministerstvo obchodu, aby příště neopominuly žádného prostředku, aby zde nastal obrat k lepšímu.

Ani mi nenapadne, abych za krisi našich vývozních průmyslů, jejíž příčiny tkví v mezinárodní nejistotě celého světového obchodu a v tom, že celý kapitalistický systém selhal, činil odpovědnou jedině naši vládu. Je však jisto, že těžké chyby naší obchodní politiky velmi přispěly ke zhoršení krise v našich vývozních průmyslech.

Tím strašlivá bída krutě postihla statisíce dělnických rodin naší země, zvláště však v německých krajích.

Ve svých vývodech chci dnes promluviti jen o oněch vývozních průmyslech, jejiž výroba je z 80 až 90 % odkázána na zahraniční vývoz, jako je tomu v průmyslu textilním a v průmyslu sklářském a porculánovém, které jako vysloveně vývozní průmysly nejvíce trpí mnohonásobný mi poruchami světového obchodu.

Zkoumejme především dnešní poměry průmyslu textilního. Vývoz činil v roce 1929 ještě 20.410 milionů korun, z toho připadalo na samotný textilní průmysl 7.055 miliomů korun, to je 35 % veškerého vývozu. Tato čísla sama již prokazují, že tento průmysl jest důležitou součástkou naší platební bilance. Podle zpráv státního úřadu statistického bylo roku 1921 zaměstnáno v textilním průmyslu 279.624 lidí.

Při rozdělení Rakousko-Uherska a utvoření našeho státu připadlo 80 % textilního průmyslu na území naší země. Toto roztržení rakouské hospodářské oblasti způsobilo, že textilní průmysl ztratil v nových nástupnických státech Rakausku, Maďarsku, Jugoslavii, Rumunsku a Polsku přes polovici svých předválečných obchodů, na 4 miliardy korun. Celkový vývoz textilního zboží do těchto zemí činil roku 1924 ještě 62 % a klesl do roku 1930 na 41,8 %. Největší část tohoto úbytku, 20,2 %, připadá na Rakousko-Uhersko.

Tento veliký úbytek bylo lze jen s největším úsilím vyrovnati v jiných vývozních zemích od roku 1924 do 1930 ve výši asi 1.400 milionů Kč. Trvalá ztráta starého zákaznictva v Rakousku a Maďarsku nedala se již vyrovnati.

Selhání naší státní průmyslové politiky, způsobené agrárním vlivem, jest jednou z hlavních příčin úpadku našeho vývozního průmyslu. Tato chyba projevuje se nejlépe v našich obchodních smlouvách.

Nynější bezesmluvní stav s Maďarskem způsobil textilnímu průmyslu, že vývoz textilního zboží klesl proti loňskému roku také tam o 76 %. Nově uzavřené smlouvy s Rakouskem a Jugoslavií nepřinesly zlepšení, která by stála za zmínku. Naše obchodní smlouva s Rumunskem nemá pro odbyt textilního zboží vůbec významu.

Dosavadní zvýšení cel v jednotlivých státech těžce poškozují vývoz textilního zboží do těchto zemí. Tak na příklad zavedení nového celního sazebníku ve Spojených státech omezilo náš dovoz tam o 40 %. Mimo tuto zemi byla v poslední době zvýšena ještě cla na textilní zboží ve Švýcarsku, Litvě, Britské Indii, Australii, Kanadě, Argentině, Brasilii, Chile, Číně, Egyptě a Bulharsku.

Naše vláda nebyla to, aby zabránila těmto četným zvýšením cel. Naopak, francouzská cla byla dokonce zvýšena k tíži textilního průmyslu se souhlasem našich zástupců. Počítáno podle množství a ceny činil úbytek celkového vývozu od roku 1929 do 1930 podle množství 10 %, podle ceny 30 % a v běžném roce 1931 klesl ještě o další třetinu. Pro menší kupní sílu domácího obyvatelstva silně klesá také odbyt doma.

Toto zmenšení vývozu a domácího odbytu v posledních letech způsobilo, že přes 300 továren zastavilo výrobu a mnoho jiných může zaměstnávati dělníky jen z části. Více než třetina jest úplně bez práce, značná část jest odkázána jen na částečné zaměstnání.

Podle zprávy svazu >Union der Textilarbeiter< v Liberci vyplatil jen tento svaz v posledních 18 měsících 78.121 nezaměstnaným 34,915.748 Kč podpory v nezaměstnanosti. To dostatečně dokazuje, v jak strašlivém a zoufalém stavu octlo se dělnictvo v tomto průmyslu.

Novou pohromou pro textilní průmysl jsou nová ochranná cla na dovážené hotové zboží, zavedená dne 25. listopadu 1931 anglickou vládou, která znovu těžce postila textilní a oděvnářský průmysl, průmysl vlněného pleteného zboží a průmysl lnářský. Toto clo je stanoveno 50 %, mimo to mají býti ještě zavedena také zvláštní cla na úplně, nebo z části, ručně pracované zboží. Je nutno se obávati, že oznámení těchto prvních cel bude míti ještě další následky a že tento případ Anglie bude napodoben také v jiných zemích, takže,musíme počítati s dalšími zhoršeními.

Tato cla platí také na kožené a látkové rukavice; což znamená úplnou zkáza rukavičkářského a krajkářského průmyslu v Rudohoří. Po katastrofě v Rotavě ztrácíme nyní i zde možnost výdělku.

Znehodnocením anglické valuty značně stoupla možnost dovozu anglických textilií. Příznivé příležitosti používají nyní naše obchody zvýšenou měrou a dovážejí anglické látky za dumpingové ceny, čímž jsou naše textilní továrny podstatně poškozovány. Což podle naší obchodní smlouvy s Anglií není možno zabrániti tomuto poškozování?

Nyní chci promluviti o hospodářském stavu sklářského průmyslu:

Ve sklářském průmyslu činil celkový vývoz v roce 1929 ještě 1.378,518.000 Kč a roku 1930 klesl na 1.153,805.000 Kč. V prvých desíti měsících roku 1931 činil odyt pouze 797,816.000 Kč. Celkový pokles vývozu skleněného zboží odhaduje se od roku 1929 do roku 1931 asi na 400 milionů Kč.

V jednotlivých odborných skupinách sklářského průmyslu činí pokles výroby vyjádřeno v procentech: u tabulového skla 15 %, u zrcadlového a litého skla 22 %, u obyčejných lahví 22 %, u obyčejného dutého skla 19 %, u rafinovaného dutého skla 34 %. Se stále klesajícím odbytem neustále také klesají průměrné ceny vyváženého zboží. Tak cena za 100 kg vyváženého skla činila roku 1929 ještě 624 Kč, 1930 602 Kč a 1931 již jen 540 Kč.

Tak jako textilní průmysl, tak také sklářský ztratil od roztržení rakouského hospodářského území svá dřívější původní odbytiště v Rakousku, Jugoslavii, Maďarsku, Rumunsku, Polsku a Německu. Odbyt skleněného zboží do těchto 6 zemí klesl již roku 1930 o 20 % a pokles v běžném roce stoupne na 36 %.

Ve světovém obchodu stojí Československo se svým vývozem skla na druhém místě. Na prvém místě je Německo, na třetím Belgie. Největší vývozní země pro naše skleněné zboží byly dosud Anglie a Spojené státy, kam také v prvých devíti měsících tohoto roku mohli jsme ještě prodati 38 % veškerého vývozu. Poněkud se zvýšil vývoz v tomto roce jen do Švýcarska a do Španělska, kdežto ve všech ostatních zemích silně poklesl.

Ochrannými cly, zavedenými již v mnoha zemích, je těžce poškozen sklářský průmysl jako průmysl vysloveně vývozní.

Zákon o omezení dovozu zahraničního zboží do Anglie týká se také skla pro domácnost, ozdobného skla, skla pro potřebu kuchyňskou, stolního skla a lahví. Zrcadlové sklo je také těžce poškozeno svévolnou interpretací celního sazebníku.

Podle zprávy, vydané v listupadu 1931 Svazem sklářských a keramických dělníků v Teplicích-Šanově, bylo ve veškerém sklářském průmyslu, počítajíc v něj výrobu dutého a mačkaného skla, skla okenního, lahví, zrcadlového a litého skla ve 260 podnicích zaměstnáno celkem 37.600 dělníků. Z těchto závodů bylo dosud úplně zastaveno 116. Z veškerého zaměstnanectva bylo v listopadu tohoto roku úplně bez práce 14.221, to jest 37,8 %, 17.030, to je 45,3, pracovalo pouze částečně a jen 6.349 dělníků, to je 16,9 %, bylo plně zaměstnáno.

Prozatím nelze ještě dohlédnouti, jakým způsobem nová ochranná cla v Anglii zhorší ještě dále beztoho katastrofální stav sklářů. Mimo to mnoho zemí používá devisových předpisů, které zatím byly vydány, aby omezilo vývoz zahraničního zboží.

Těmito poměry trpí zvláště jablonecký sklářský a ozdobný průmysl, jakož i veškerá výroba dutého skla. V jablonecko-tanvaldském kraji je nyní zastaveno přes 80 % sklářského průmyslu a není nijaké vyhlídky, že v brzku dojde ke zlepšení.

Kdysi velebená zemička brusičů, jejichž sklářské výrobky dobyly si celého světa, je postižena největší nouzí a nejkrutější bídou. 20.000 lidí v severočeském území je blízko zoufalství. Ve všech těch stech brusíren skla vidíme seděti jen v docela málo závodech několik lidí, kteří ještě vyřizují několik objednávek na vánoce. Co je očekává potom, vidí na mnoha tisících svých druhů a družek, kteří jsou po mnoho měsíců bez zaměstnání. Ze zemičky brusičů s jejím kdysi kvetoucím sklářským průmyslem stalo se pochybenou celní a obchodní politikou slzavé údolí, kde nesčetní lidé, zahaleni v cárech, nemají pro sebe a pro své děti kousíčka suchého chleba.

Stejné poměry, jsou také v kraji Bor u České Lípy a Kamenický Šanov, kde brusiči skla, malíři, rytci, nemají již žádného zaměstnání, poněvadž anglickými cly a přísnými devisovými předpisy v různých zemích byl znemožněn poslední odbyt pro průmysl dutého skla.

Tisíce lidí, jejichž existence je založena na výrobě a zušlechťování sklářského zboží, tito lidé, jež lze nazvati skutečnými umělci v jejich oboru a kteří se svým umělecky zpracovaným skleněným zbožím dobyli si uznání celého mezinárodního trhu, stojí nyní před ničím a s úzkostí hledí do budoucnosti.

Týž stav ve sklářském průmyslu je také na Šumavě, v západních Čechách, zkrátka všude, kde máme sklářský průmysl. Tento stav musí se pro postižené skláře stupňovati v katastrofu, přestane-li se jim vypláceti podpora. Právě před vánoci mnoho set sklářů vyčerpalo svůj nárok na podporu v krisi a jejich počet vzrůstá týden od týdne. Nemají-li tito lidé v těžkých zimních měsících býti úplně vydáni na pospas zoufalství, pak je nejvýš na čase, aby se zavedla mimořádná podpora pro dobu krise, ke které by přispívali také zaměstnavatelé.

Na konec chci ještě promluviti o potížích, s nimiž musí bojovati československý průmysl porculánový, průmysl jemného hrnčířského zboží a průmysl kaolinový.

Československý porculánový průmysl zaměstnával v posledních letech v asi 50 továrnách ještě 17.000 až 18.000 dělníků a na jeden tisíc zaměstnanců. Hodnota celkové roční výroby činila na 350 milionů Kč, z čehož bylo za 50 milionů prodáno doma a za 300 milionů Kč vyvezeno. Porculánová výroba rozděluje se na 4 hlavní skupiny, a to: Kuchyňské nádobí malované 77,80 %, kuchyňské nádobí bílé 12,88 %, galanterní a přepychový porculán 3,92 % a isolátory 5,40 %.

Situace porculánového průmyslu ve starém Rakousku byla podstatně příznivější, než je dnes, poněvadž ve velkém hospodářském území s 50 miliony obyvatelů bylo možno prodati 50 % veškeré výroby doma, kdežto v Československu se 14 miliony obyvatelů lze prodati jen 15 % a 85 % se musí vyvézti do ciziny.

Odbytištěm porculánového průmyslu před počátkem světové války bylo všech pět dílů světa a spolu sporculánovým průmyslem německým ovládal celý světový trh. Dnes se to změnilo. Přes veškeré úsilí naši průmyslníci porculánu nejsou již s to, aby veškerou svou výrobu porculánu prodali na světovém trhu.

Hlavním odbytištěm porculánu byla v roce 1930 Velká Britanie, Spojené státy, Francie, Holandsko, Italie, Německo, Belgie, Kanada, Rumunsko a Britská Indie, do nichž bylo zasíláno 56 % veškerého vývozu. Do Rakouska, Maďarska, Jugoslavie a Polska zasílalo se 20,7 % vývozu, zbytek 23,3 % připadá na 62 různé země; k tomu je potřebí přičísti velkou konkurenci japonského porculánového průmyslu.

Jak těžce byl poškozen porculánový průmysl zavedením ochranných cel, chci ukázati jen na několika příkladech:

Roku 1927 zavedla Anglie 33 1/2 % cla na dovážené porculánové zboží. Hodnota našeho dovozu porculánu do Anglie činila tenkráte 46,685.935 Kč. Zavedením tohoto cla klesl dovoz téměř o polovinu. Roku 1930 činil již jen 25,246.589 Kč, tedy o 21,439.346 Kč méně než dříve. Zvýšení amerických cel na porculán rovněž těžce poškodilo dovoz.

Vypuknutím celní války s Maďarskem v prosinci 1930 pozbyl porculánový průmysl svého starého odbytiště. Odbyt do Maďarska činil roku 1930 ještě 13,863.929 Kč. V prvých desíti měsících roku 1931 již jen 676.954 Kč. Luxusní a kuchyňské nádobí se vůbec nevyvezlo. Zbytek vývozu jsou již jen isolátory. Ubytek vývozu o Maďarska činí 93 %.

Průtahy ve vyjednávání o novou obchodní smlouvu těžce poškodily náš průmysl. Touto chvílí má porculánový průmysl na uzavření obchodní smlouvy malý zájem, poněvadž za dnešních finančních poměrů Maďarska, při dnešním stavu jeho valuty, a po vydání devisových předpisů, vývoz není již možný.

Podstatný úbytek vykazuje také vývoz porculánu do Rakouska. Roku 1930 činil vývoz porculánového zboží do Rakouska ještě 18,020.617 Kč. V prvých desíti měsících roku 1931 již jen 12,153.450 Kč. Pro devisové potíže není možno pohledávky za rakouskými zákazníky realisovati, takže také zde vývoz úplně přestal.

Vývoz do Rumunska činil roku 1930 ještě 8,252.832 Kč. Pro finanční krisi v této zemi vývoz téměř přestal. Tyto příklady mohou postačiti k všeobecné ilustraci situace porculánového průmyslu.

Pokles celkového vývozu porculánu od roku 1929 do dnešního dne jest patrný z těchto číslic: roku 1929 bylo vyvezeno za 305,760.968 Kč, roku 1930 za 258,362.176 Kč a v prvých desíti měsících roku 1931 za 151,805.837 Kč, to znamená při našem poměrně malém průmyslu od roku 1929 do 1931 úbytek 110 milionů Kč, to jest 36 % celkového vývozu.

K tomu je potřebí připočísti, aby obraz byl dokonalý, úbytek domácího odbytu pro zchudnutí středního stavu a dělnického stavu, což velmi poškozuje prodej porculánového zboží zvláště v domácnosti, a dále velké valutové ztráty poklesem měny v různých zemích. Prodejní cena vyváženého porculánu v posledních letech neustále klesala. Průměrná cena kilogramu porculánu činila roku 1923 ještě 11,09 koruny, roku 1930 7,81 koruny, roku 1931 již jen 6,82 koruny.

Přes veškeré úsilí průmyslníků porculánu, aby opatřili nová odbytiště pro vývoz, nedalo se zabrániti, aby stále neklesal. V posledních letech asi 20 % podniků, které zbyly po válce, musilo zavříti své závody. Přes to továrny, které zůstaly v provozu, stále ještě mohly vyráběti o jednu třetinu více, než kolik mohly prodati. Pokusy zaměstnavatelského svazu porculánového průmyslu omeziti výrobu porculánu co do množství výkupem a zastavením několika porculánových továren, byly marné, poněvadž jiná část podnikatelů přílišnou racionalisací svých podniků a hromadnou výrobou doplnila opět úbytek výroby, jehož se dosáhlo.

Nová zvyšení cel v Anglii znamenají nové a těžké poškození našeho porculánového a polokameninového průmyslu. Zvýšením cla jsou postiženy keramické zboží pro domácí potřebu, vyjma průsvitný tabulový porculán, clu již podrobený; sanitní zboží z polokameniny, polejvané dlaždice a nástěnné dlaždice.

Naše občanské strany, které nemohly dosti jásati nad porážkou anglické dělnické vlády, mohou nyní uvážiti, čeho může dnes očekávati od konservativní anglické vlády veškerý náš průmysl.

Následky těchto poměrů projevují se ovšem především u dělnictva, vyrábějícího porculán. Nezaměstnanost a částečná zaměstnanost v porculánovém průmyslu dosáhla dosud ještě nebývalé výše.

Od 1. ledna do 10. listopadu tohoto roku přihlásilo se 5.299 dělníků jako nezaměstnaných, žádajících podporu v nezaměstnanosti. Do podpory po dobu krise byli krasličtí dělníci pojati teprve 25. října a také zde máme již několik set přihlášek. Z asi ještě 10.000 dělníků, zaměstnaných v porculánovém průmyslu pracuje nejméně 60 % pouze částečně.

Smluvní mzdy byly v tomto roce sníženy o 40 %. Mimo toto snížení jednotliví podnikatelé snížili mzdové sazby studenou cestou v jednotlivých podnicích ještě daleko větší měrou. Porculánový průmysl patří mezi ona nezdravá výrobní odvětví, kde polovina dělníků je kosena smrtící tuberkulosou zvanou >porculánová nemoc<. Přidruží-li se k tomu ještě jako nyní dlouhá nezaměstnanost, částečná zaměstnanost, nedostatečná výživa a špatné bytové poměry, nelze se pak diviti, že se tato nemoc ještě více rozšíří. Z naší >porculánové zemičky< stalo se území bídy. Právě takové poměry, jako jsme vylíčili, jsou také v průmyslu jemného hrnčířství, který je soustředěn na Teplicku. Vyrábí zdravotní polokameninové zboží, majoliku, fayence a terakotové zboží. Hlavním jeho odbytištěm byl dosud americký a anglický trh. Roku 1929 bylo v 17 podnicích zaměstnáno ještě na 3.300 dělníků, kdežto nyní pracuje již jen 2.508, tedy 25 % dělnictva bylo trvale propuštěno. Ze zbývajících dělníků pracuje 835 pouze částečně, to je 35,4 %. Dva podniky byly zastaveny trvale a jen tři podniky pracovaly v srpnu ještě na plno. Od té doby se situace ještě daleko více zhoršila. Úbytek vývozu nastal již roku 1930 a situace se ještě mimořádně zhoršila roku 1931. Nové zvýšení cel v Anglii o 50 %, jímž byl plně zasažen průmysl polokamenin, znamená pro tento průmysl a jeho dělnictvo novou katastrofu, jejíhož rozsahu dnes ještě nelze přehlédnouti. Tato odbytová krise v porculánovém průmyslu a v průmyslu jemného hrnčířství má ovšem svůj odraz a tak také původní výroba těchto průmyslových odvětví, průmysl kaolinový, nebyl uchráněn. Jeho největším odbytištěm jest Německo.

Veškeré kaolinové doly a plavírny v západních Čechách jsou s nepatrnými výjimkami v rukou Sedlecké kaolinové akciové společnosti v Sedlci. Těžká krise v porculánovém průmyslu v Německu a u nás způsobila veliké váznutí odbytu v kaolinovém průmyslu, a že se sklady hotového kaolinu neobyčejně nahromadily.

Aby se dosáhlo zmenšení zásob, byl již koncem roku 1930 zastaven závod >Kaolina< a v červenci a srpnu dva závody >Akeros< a >Osmose<. Když to nepřineslo žádného ulehčení, byly dne 5. září 1931 zastaveny také hlavní závody jmenované akciové společnosti v Sedlci a Sadově a tím ztratilo práci 750 dělníků.

Závod byl zastaven do konce října, to jest od této doby byla práce opět částečně zahájena. Také tento podnik v poslední době propustil třetinu zaměstnanců.

Omezení tohoto počtu zaměstnanců bylo dosaženo zavřením menších závodů a soustředěním veškeré výroby v několika málo, ale technicky dobře zařízených, racionalisovaných velkozávodech, které umožnilo ještě větší využití lidské pracovní síly. Obětí jsou také zde dělníci, kdežto dividendy akcionářů tím neutrpěly.

Jak těžce doléhá hospodářská krise na veškerý sklářský a keramický průmysl, vysvítá z toho, že Svaz sklářských a keramických dělníků v Teplicích vyplatil v době od 1. července 1930 do 17. listopadu 1931 11,373.970 Kč nezaměstnaným členům.

Jak těžké škody utrpělo celé naše národní hospodářství úpadkem našich vývozních průmyslů, netřeba jistě zde vykládati. Nejvíce tím ovšem trpí průmysl uhelný, jehož domácí spotřeba se tím stále zmenšuje. V hornictví jsou zastavování závodů, střídavé směny a propouštění denním zjevem. Roku 1930 činily ztráty jen na mzdách v kamenouhelné a hnědé pánvi při 3,959.413 zameškaných pracovních směnách 181 mil. 372.780 Kč.

Také kovodělný průmysl a všechny ostatní průmysly trpí těžce rozpadem našich vývozních průmyslů.

Žádná vláda nemůže dělati zázraky a krisi průmyslů zdolati přes noc. Než zákonodárstvím a správními opatřeními prozíravé hospodářské politiky a opatřením dobrých obchodních smluv lze dosíci, aby váznutí v hospodářství bylo zmírněno.

Množstvím zákonodárných opatření, ako zřízením fondu pro dobu krise podporování nezaměstnaných, opatřením produktivní práce, provedením zákonného 40hodinného pracovního týdne, zákonnými ustanoveními na ochranu kolektivních smluv a proti lichvě kartelů, usnesením zákona o zastavo vání závodů a bankovního zákona, jakož i provedením státní úpravy prostředkování práce lze dosíci zeslabení následků krise a opět oživiti průmysl a obchod.

Finanční stav země nelze zlepšiti zavedením tísnivých daní a zhoršením sociální péče a snížením mezd dělníků a zaměstnanců, nybrž úlevy lze dosíci jen snížením nákladů na vojsko a omezením neproduktivních výdajů.

Jestliže dnes máme ministry, kteří se domnívají, že máme příliš mnoho průmyslu a hospodářské zlepšení očekávají od rozšíření zemědělství, je potřebí takových názorů jen litovati. Budoucnost nás poučí, že zlepšení a zhodnocení zemědelské výroby lze dosíci jen tehdy, oživne-li opět obchod a průmysl.

Veškeré kapitálové hospodářství je se svou latinou v konci, staré metody selhávají a je také úkolem naší vlády hledati nové prostředky a cesty, jak vybřednouti z těchto potíží a raziti cestu nové době.

Očekáváme tedy, že se v budoucnosti věnuje více ohledu než dosud vývoji našeho vývozního průmyslu a průmyslu vůbec a jen za tohoto předpokladu můžeme hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Berkovec.

Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Berkovec: Vážený senáte! Podrobovati podrobné kritice státní rozpočet pro rok 1932, který byl již schválen poslaneckou sněmovnou a pečlivě probrán a schválen rozpočtovým výborem senátu, kde členové našeho klubu upozornili na vše, co považovali v zájmu náležitého finančního hospodářství našeho státu za důležité, bylo by neúčelným plýtváním času, a proto omezím se pouze na některé důležité připomínky, kterými chci naznačiti, co občanstvo cítí jako nutné, aby při projednávání rozpočtu bylo, připomenuto.

Je nesporné že sestavování rozpočtu pro rok 1932 bylo velmi nesnadné a že ještě v poslední době musilo se sáhnouti ke škrtům, kterých je nutno jen litovati, a to proto, že každý nedostatek úhrad znamená zhoršování tak již velmi těžké hospodářské situace.Těžkosti tyto připisují se hlavně hospodářské krisi světové, ale je nutno při této příležitosti také připomenouti, že nejen krise světová, ale také naše hospodářství domácí nese velkou vinu na tom, že stát náš ocitá se v situaci, která jej nutí k tomu, aby sahal na zákonné nároky státních a veřejných zaměstnanců, aby tak jejich snížením zachraňoval rovnováhu státního rozpočtu.

Tento odstrašující příklad musí nám všem býti poučením, ze napříště nesmí stát dělati to, čeho byli jsme svědky v roce 1927, kdy došlo k odhlasování zákonů čís. 76 o daňové reformě a čís. 77 o finančním hospodářství svazků územní samosprávy.

Tehdy t. zv. vládní a parlamentní většina občanská sáhla k projednávání daňové reformy a finančního hospodářství obcí proto, že se domnívala, že stát a obce daní a přirážek, vybíraných od svých poplatníků, nepotřebují, protože jejich finanční situace jevila se dobrou. Toto snížení šlo hlavně ve prospěch velkého průmyslu, obchodu, který zvětšoval svoje zisky, a stát přicházel o prostředkv, které bychom dnes dobře mohli potřebovat.

Je proto velká otázka, zda řešení toto bylo šťastné a zda by nebylo lépe, aby stát měl nějaké reservy pro případ takové situace, jako máme před sebou dnes. Každému občanu se doporučuje, aby vždy, když se mu daří trochu lépe, pamatoval na doby horší, kdy svých reserv bude nutně potřebovati. Stát se však podle toho neřídil.

Tohoto poučení nedbali však ani tehdejší správci našeho státu, ani celá řada průmyslových podniků, obchodů a statků a tak ocitáme se v situaci velmi kritické a budeme moci mluviti o velkém štěstí, když se podaří těžkou hospodářskou krisi překonat bez velkých hospodářských a politických otřesů. Ztráty měst a obcí jsou rovněž nenahraditelné a právě finanční tíseň měst a obcí situaci ještě zhoršuje a obce nemohou pomáhati těm, kteří se na ně jako na nejbližší činitele obracejí.

Nejsmutnější při všem tom je ta okolnost, že ztráty z úlev poskytnutých zmíněnými již zákony velkým poplatníkům, přeneseny byly jako břemena dávková a poplatková na bedra malého pracujícího lidu a na bedra malých živnostníků a malozemědělců, kteří jako konsumenti musí nésti téměř veškerá daňová břemena.

Je proto opravdu nanejvýš nutno, aby všechny koaliční strany, které se seskupily k tomu, aby zájmy státu a jeho obyvatelstva svědomitě spravovaly, pochopily, že hospodářské a finanční otázky vyžadují nejen velké opatrnosti, ale co hlavního, náležité spravedlnosti oproti těm, kteří mají náš stát svojí prací a svojí poplatností udržovati. (Sen. Kindl: A právě státním zaměstnancům chcete snižovat plat! To, co se nakradlo, mají oni vrátit!) Já jsem Vám neskákal do řeči. Proto prosím, abyste mi také neskákal. Je proto nutno, aby daňová břemena rozdělena byla spvravedlivě, t. j. podle sil toho kterého poplatníka.

Toto vše, co máme za sebou, budiž všem, kdož chtějí opravdovou sociální spravedlnost nejen hlásat, nýbrž také na příslušných místech uskutečňovat, náležitou výstrahou, aby se tak na příště nepostupovalo.

Když už jsme v tak těžkých poměrech, ve kterých jako obyčejně musí nejvíce trpět pracující třída, a když již nemůžeme si dělat naděje, že v dohledné době budeme moci plniti úkoly, které vyžadují finančních nákladů, musíme aspoň žádat ty povinnosti státu, které jej přímo nezatěžuji, ale znamenají přece jen plnění určitých práv ve prospěch lidí pracujících.