K tomu se druží sešněrování venkova zákony, jako je na př. zákon o plemenitbě domácího zvířectva, který namnoze vyvolává samé nepříjemnosti, a návrhy podané různými politickými stranami zůstávají nepovšimnuty, aby zákony nemusily býti novelisovány.

Vždyť dnes každý sám hledí, aby jeho chov dobytka, který byl dosud největším zdrojem rolníkových příjmů, byl zdokonalen, aby měl z něho co možná největší výnos, a není tu potřebí činiti nátlak na chovatele dobytka, aby byl odkázán v plemenitbě jen na určitá stanoviště připouštění. Nechť každý si volí připouštěcí stanici sám, kde se mu líbí a za cenu přiměřenou dnešní době, je tu však potřebí dbáti, aby licence byly správně řešeny odborníky, a to zvláště pro kraje horské, které nesnesou těžkých plemeníků. Volám hlavně k ministerstvu zemědělství, aby podané návrhy stran na novelisaci tohoto zákona byly v nejbližší době předloženy k projednání.

Tolikéž podané návrhy na změnu zákona o domácích porážkách buďtéž k úlevě zemědělců přijaty k projednání a zmíněný zákon podle podaných návrhů zrušen. Co tu bylo již nepříjemností se strany finančních úřadů, a šikanování venkov a není potřebí připomínati. Podali jsme již asi 6 návrhů a dosud nebyl žádný vládou ani předložen, aby se projednával.

A nyní ještě k té nezaměstnanosti. Zemědělci nemají pracovní síly a na druhé straně je nezaměstnanost. Nedivím se; kdyby v zemědělství byla práce lehká, třeba také 8hodinová, snad by i zde byl dostatek sil pracovních, ale u zemědělce je práce dosti těžká, takřka bez konce, proto není dnes vstup do práce k rolníkovi lichotivý. Každý se utíká po práci lehčí, a to do měst a různých průmyslových podniků, kde však obyčejně koncem března práce započíná a začátkem listopadu končí, takže doba sezonní trvá nanejvýš 8 měsíců ročně. Po tyto 4 měsíce je nezaměstnanost, ale v době sezony nepamatuje nikdo na dobu zimní, jak tomu bývalo za našich mladých let, protože každý spoléhá na to, že to stát zaplatí. To je jisté, to je černé na bílém. Dříve na to nikdo nespoléhal a každý byl živ. Ale dnes, proč by v létě šetřil? Užij toho, dokud můžeš, to je heslem naší doby.

Znám mnoho případů pro i proti. A tu je potřebí, aby stát měl zájem o ty nejpotřebnější, o staré a choré lidi ku praci nezpůsobilé.To je jen spravedlivo, aby se mezi lidem nečinila výjimka, neboť každý má právo, aby byl živ jako člověk. A mnohý z těch zestárlých má nejen za to stáří, ale za práci po celý svůj život konanou nárok, aby měl v stáří alespoň zajištěné živobytí. Ale zdravému člověku dávati ze státních prostředků podpory v nezaměstnanosti, to je přímo hříchem, neboť to vyvolává nevůli i mezi samým dělnictvem. A tu je potřebí, aby orgány místo podpory v nezaměstnanosti daly zdravým lidem práci, a ne podporu bez práce. Co tu venku i v městech čeká práce i v době zimní, jsou tu stavby silnic, jako přípravy, lámání kamene, štěrku, písku, též pro meliorace a splavnění toků a různých příprav k tomu, což dlužno vykonati jako nouzové práce. V tomto odvětví jsou případy, že okresní úřad, který se již z jara usnesl, že dá na vytrasování potřebné silnice 10.000 Kč, odmítl na podzim toto vytrasování z důvodů, že nemá ani těch 10.000 Kč pro dělnictvo na práce, spojené s vytloukáním kolíků a byl dán pokyn, já sám jsem v té věci zakročil, aby tato obec si tyto peníze opatřila, a pak že bude vyslán inženýr k vytrasování a sdělání rozpočtu. Ježto obec je chudá, nemá žádného obecního majetku, zůstala věc nevyřízena a raději se bude podporovati nezaměstnanost, než aby se za tyto peníze dala lidem práce.

Takovýchto případů je mnoho. O nezaměstnanosti četl jsem v >Národní politice< ze dne 5. prosince na str. 3 článeček s nadpisem: >O některých nezaměstnaných.< Stojí tu: >Několikráte byli jsme svědky v pražské burse práce za Betlémským náměstím, že nebyla nouze o práci, ale byla nouze o pracovníky. Vyvolávalo se zaměstnání, ale nehlásil se žádný do té práce. Šlo obyčejně o práci těžkou, ale mezi čekájícími byli statní, mladí lidé, z nichž ani jeden se nepřihlásil, třebaže nabízený výdělek byl práci odpovídající. Byli jsme dále často již upozorněni z kruhů zaměstnavatelů, že ohlásili v burse práce, že potřebují zaměstnance, ale nedostali jich a musili tam třeba několikráte, než se někdo našel, který by na př. chtěl roznášeti malé letáčky, nebo než se našel pracovník z oboru, z něhož byl žádán. Byl nám doložen případ, že mladík pro roznášení plakátů odmítl pracovati v neděli za dvojnásobný plat, ačkoli byl bez práce již několik měsíců. Přesvědčili jsme se tudíž, že v řadách nezaměstnaných v Praze jsou >také nezaměstnaní<, kteří nehledají práci, kteří se vyhýbají zaměstnání nebo přijmou konečně práci, ale druhý den z ní odejdou a rozmnožují dále řady dělníků skutečnou nezaměstnaností postižených a pod. Bylo by proto potřebí pozvednouti morálku v řadách nezaměstnaných, aby na úkor poctivých dělníků a řádných pracovníků nehlásili se lidé, nezaslouživší si podpor v nezaměstnanosti, jednotlivci, již jsou koukolem mezi dobrym dělnictvem.< (Sen. Šťastný: Jen kdyby se negeneralisovalo, jsou tam také takoví!) Ovšem, a je potřebí zde skutečně dáti si práci s tím, aby skutečně zdravý člověk práci dostal, aby byl za ni honorován, a ne aby bral plat a nic nedělal. Proto plně souhlasím s uvedeným článkem, aby byla zjednána náprava a aby těmto nezaměstnaným byla dána práce, a ne podpora v nezaměstnanosti.

Vítám také vyslovení se pana ministra národní obrany, který v branném výboru vyslovil se pro 14měsíční presenční službu vojenskou, neboť pro výcvik vojínů stačí plně a vydání na vojenské účely se tím značně zmenší. S politováním však musím zde při tomto bodu konstatovati, že za dosud dané přísně nařízené vojenské přípřeže v době války nedostalo se namnoze náhrady, ač byly úřady v čas vždy o to žádány. Mám případy, kde v celém budějovickém okrese nedostalo se dosud náhrady za nějakých 30 potahů. Když jsem to urgoval po celá léta již plných 17 let, dostalo se mi konečně vyřízení od ministerstva národní obrany, kde se píše: Ministerská komise pro válečné úkony jednajíc podle §u 33 zákona ze dne 26. prosince 1912, číslo 236 ř. z., o válečných úkonech o Vaší přihlášce rozhodla takto: Přihláška byla zamítnuta, pokud by nárok směřoval proti čsl. státu, poněvadž jde o závazek bývalé vlády rakouské, resp. uherské, za který vláda Československé republiky vzhledem k zákonu ze dne 23. června 1926, č. 156 Sb. z. a n., neručí.

To se ručilo mezi válkou, o tom však nikdo nevěděl, a tak to zůstalo až do dnešního dne a zde se mluví o tom konečně, že z těchto důvodů to ministerská komise zamítla a já k tomu podotýkám, že byly vyplaceny některé přihlášky, že za jeden pár koní a silný vůz bylo zaplaceno pouze 568 Kč, což je směšná cena. Také je zde 17 let, někteří ze žadatelů jsou již mrtví, a konec konců občané, když jsem s nimi mluvil, řekli: My se již toho nedočkáme, a je to marné, abychom proti tomu podávali ještě odvolání.

To jsou tedy staré bolesti, ale je vidno, když tu jde o zemědělce, že takovéto odměny se mu dostane. Mnohé úřady nemají pro rolníka porozumění, neboť je málo úředníků, kteří uznají těžké postavení zemědělcovo a ztěžují ještě jemu život tím, že mu předpisují poplatky přiliš vysoké na poměry jeho bídne o postavení.

Pro rolníka tedy heslo šetřit a pracovat dnes vůbec neexistuje, neboť, více šetřiti je mu znemožněno tím, že příjmů nemá, a pokud se týče hesla pracovat, tedy u něho byla a vždy bude práce úmorná a nekonečná.

Je však potřebí šetřiti u různých úřadů a řádně potrestati ty, kteří nesvědomitostí a přímo okrádáním státu přivedli státní finance do stavu těžko napravitelného, aby stát nebyl přinucen škrtati i ony položky, jichž je nevyhnutelně potřebí pro všeobecné dobro, které však nyní musejí býti škrtány, proto, aby nadále nebylo ještě hůře.

Předešlý řečník, kol. Mikulíček, když mluvil po kol. dr Reylovi, pravil, aby se zde neprobíraly city náboženské tak jako v kostele. Zde mu musím něco vytknouti, a řeknu toto: V kostele se každý člověk musí chovati slušně, ale my zde v senátě máme se chovati ještě slušněji, neboť je to místo zákonodárců, a ne nějaká dupárna, jak si kol. Mikulíček představuje. Jen tolik panu kol. Mikulíčkovi zde připomínám. (Místopředseda dr Heller převzal předsednictví.)

Nakonec prohlašuji toto: Poněvadž snaha vlády a hlavně složení hospodářských ministerstev nese se k zlepšení a zmírněni všeobecné krise, bude náš klub, hledě k dostatečné nápravě, hlasovati pro předložený rozpočet na rok 1932. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. dr Šrobár.

Sen. dr Šrobár: Slávny senát! Prihlásil som sa ku slovu, aby som na pravú mieru priviedol mienky a názory niektorých našich kolegov o pomeroch a položení Slováka v Československej republike.

Kolega z ľudovej strany s hnevom a pohoršením z tohoto miesta volá: >Krásnej slobody sme sa to my Slováci dožili, keď ešte v 14. roku jestvovania republiky ešte vždy len za naše elementárne a prirodzené práva a hlboko vžité národné naše tradície, za Boha, za vieru, za ideu slovensko-národnú a za reč slovenskú tak urputne musíme bojovať, ba pre obranu tejto vo štáte svojom ešte aj kruté prenasledovanie musíme snášať.<

Človek, poslúchajúci tieto ostré slová, musel by mysleť, že počúva nejakého rečníka z Maďarska, kde skutočne >za elementárne a prirodzené práva slovenského ľudu, za ideu slovensko-národnú, za reč slovenskú treba tak urputne bojovať<.

Ale u nás v senáte, v tak vážnom a serióznom shromaždení, znejú tieto slová falošným tónom, nepravdivo a nespravoďlivo.

Uverí kto pánu rečníkovi, že to s tým urputným bojom myslí vážne, že na Slovensku treba bojovať za slovenskú reč? Kdeže bojuje strana rečníkova za slovenskú reč?

V škole? Keď máme v každej slovenskej dedine výlučne len slovenskú školu s náukosledným jazykom slovenským. Veď deti majú dnes už len slovenské slabikáre a čítanky a učebnice. Veď na všetkých stredných a meštianskych školách je vyučovacou rečou slovenčina a profesori Česi snažia sa prednášať domácim jazykom. Učebnice sú všetky slovenské. Či na Slovensku vo verejnom živote nepanuje slovenčina? Či zemský výbor, zastupiteľstvo, prezident a celá správa neužíva pri jednaní slovenského jazyka? Či niekto núti alebo tresce slovenského úradníka v doprave, u pošty, u bernej správy vo verejných prácach atď. za to, že hovorí slovensky? Či bráni, prekáža rečníkovi z ľudovej strany, aby v českej Prahe, v úrade, v Čechách, v českom verejnom živote nesmel hovoru svojím jazykom? Či nám českí nakladatelia nevydávajú viac kníh slovenských ako slovenské nakladateľstvá na Slovensku? Či ministerstvo školstva neprejavilo veľkú starosť o upravenie slovenského pravopisu, aby prestal pravopisný chaos, aby sa pravopis ustálil, či nevydalo so Slovenskou Maticou >Pravidlá slovenského pravopisuSlovenská próza z nakladateľstva Sfinx v Prahe.< (Ukazuje.) Nakladateľ v dopise takto dojemne a vrele mi píše: >Tento svazek uspořádal známý slovenský kritik a literárně historičký pracovník, univ. prof. dr Pavel Bujnák. Je to důstojný dokument kulturní vyspělosti slovenského národa a uspokojivá bilance prosaické tvorby několika jejich generací. Representuje první a vážnou příležitost k důkladnému seznámení československému, jež zároveň má všecky předpoklady k trvalému a vřelému zájmu o kulturu slovenskou.<

Tedy Čech vydáva dokument slovenskej kultúrnej práce. Pán rečník bojuje za slovenčinu slovom. Čech skutkom, knihou slovenskou. Posúďte, páni senátori, kto je z týchto dvoch mužov lepším bojovníkom za slovenskú reč? Čech prináša hmotnú obeť, prácu a snahu slovenčine poslúžiť v Čechách i na Slovenku, pán rečník z ľudovej strany je s okojný s lacným zábleskom svojich, kolegov.

Ale ešte iných nehorázností sa dotknul p. rečník vo svojej reči. Hovoril: >Roztrpčenosť a nespokojnosť slovenského národa a priepasť medzi Čechmi a Slovákmi v republike našej hlavne preto vznikla, lebo centralistický vládny režim od samého prevratu principy prezidenta republiky nohama šľapal a vrhá republiku Čechov a Slovákov na úkor Slovákov Nemcom do náručia.<

Principy prezidenta známe tiež. On nám pripomína pri každej príležitosti sociálnu a národnú spravodlivosť voči všetkým národom republiky. Krem toho známe určité zaviaznosti voči mimoriadnym národom i dľa mierových smlúv. Jeho ideálom je spolupráca všetkých národov obyvajúcich republiku a loyálna spolučinnosť minorít s národom naším za blaho národa a štátu. Keď vláda prizvala Nemcov k spolupráci, učinila to dľa principu a zásad pána prezidenta. Ľudová strana sa hnevá, že nenie vo vláde, ale vzpomenme si dľa skutočnosti a pravdy, kto zapríčinil, že dnes nesedia ľudáckí ministri vo vláde československej? Z procesu prof. Tuku vieme, že tam verejne, pred súdom vyhlásil predseda ľudovej strany, že s Tukom súdená je i ľudová strana, že miesto prof. Tuku mal by na jeho mieste sedeť p. posl. Hlinka, že sa slov. ľudová strana stotožňuje s obžalovaným prof. Tukom atď. Prof. Tukovi bola dokázaná zrada a príprava k násilnému povstaniu na Slovensku, dokázaná mu bola špionáž v prospech cudzieho štátu, prevádzaná za cudzie peniaze. Po týchto strašných zločinoch poslanca ľudovej strany, redaktora orgánu strany, vynikajúceho pracovníka a činovníka ľudovej Hlinkovej strany mohli statoční českí a slovenskí politikovia čo i len pomysleť na to, aby druhovia Tukovi na čele s predsedom strany, ktorý sa s nim stotožňoval, boli pozvaní do vlády, kde sa prejednávajú dôležité štátne veci, kde sa buduje bezpečnosť a ochrana štátu a ktoraké štátne opatrenia, ktoré nemôžu ísť na verejnosť, a ktorých vyzradenie mohlo by vnutknúť štát i jeho národy do osudnej katastrófy.

Je tedy výtka pána rečníka nemiestna a nespravodlivá. Za chyby, ktoré spáchali v politickom živote, musia dľa pravdy a spravodlivosti pykať sami páni ľudáci.

Pán senátor z Hlinkovej ľudovej strany hovoril, že jeho strana urputne bojuje i >za Boha i za vieru<. Na to odpoviem zkrátka: Na Slovensku nikto nebojuje proti Bohu a proti viere. To si len tak myslia páni poslanci a senátori ľudovej strany. Ale v tom je omyl. Oni nebojujú ani za Boha, ani za vieru, ale urputne bojujú za mandáty. Túto skutočnosť im uznáme všetci veľmi ochotne a pričiníme sa, aby v tomto boji boli čím prvej a čím dôkladnejšie porazení, lebo ich boj, ako som ukázal, vedený je pod falošnou vlajkou. A to je nedovolené v terajšej športovným duchom vedenej dobe. Rečník z ľudovej strany na konci svojho prejavu použil výrazu: >Hlinkova ľudová strana, ako jediná reprezentantka slovenského národa v tomto senáte,< To sú odvážlivé slová so strany pána kolegu a rečníci ľudácki nemali by tak šablonovite sa vyhlašovat za jediných reprezentantov. I nás ostatných sem poslal slovenský ľud. Zo Slovenska i my sme za ten ľud niečo vykonali v dobách, ke ľudia rázu pána rečníka sedeli v teple a mnohí z nich slúžili maďarskej vláde a maďarizácii a menovite by sa páni rečníci mali vyhýbať tejto eufemistickej fráze po Tukovom procese, ktorému bolo dokázané, že v tábore ľudáckom slúžil nie slovenskému, ale maďarskému,národu, bývajúcemu za Dunajom.

Aj medzi radami mimoľúdáckymi máme prítomných niekoľko mužov, ktorí by vo väčšej mohli si navrhovať honosného mena >reprezentantov slovenského národa<. Pripomeniem senátora agrárnej strany básníka dr Jána Bottu, jednoho z najlepších našich básníkov. Či je to nie Slovák a tak povolanejší zastupovať či reprezentovať národ na ktoromkoľvek fóru verejnosti? A skutočne reprezentant Slovákov kolega Kornel Stodola tiež nesedí v laviciach ľudáckych, ale v našich. A mnohí iní.

Poukážem ešte na rozpor v smýšľaní a názore pánov ľudáckych rečníkov. Na jednej strane zlobne odsudzujú centralistický režím a pričítajú všetky zlá od prevratu popáchané centralistom. Ale súčasne žalujú sa, že ich tito centralisti nevzali do vlády. Ak sú centralisti a ich centralizm škodlivý Slovákom, prečo sa chcú naši ľudáci účastniť vlády? Oni by mali byť rádi, že nie sú vo vláde, a že nepodporujú centralistický režim v páchaní krívd Slovákom. Alebo je centralizm nie tak zlý, ako ho predstavujú a túžba ľudákov po vláde, o ministerských kreslách je väčšia, ako domnelé škody, ktoré centralizm zapríčiňuje. Zdá sa, že prvý argument je pre ulicu, druhý pre samých >reprezentantov slovenského ľudu<. Ale to je krikľavý obraz dvojakej tváre, ktorú nám centralistický jedon pán kolega z ľudovej strany vytýka. Postavy Janusovej podoby musí hľadať vo svojich radoch.

S uspokojenim vítam hlásenie sa ľudákov k spolupráci na budovaní štátu. žiaducná je v terajšej dobe spolupráca všetkých. Ale spolupráca predpokladá loyalitu, solidaritu a spouzodpovednosť. Nestačí hlásiť sa o pravo a výhody, treba niesť i následky odpovednosti z prípadného nezdaru i pred verejnosťou, pred voličmi, pred národom.

Doma búriť národ proti Prahe a súčasne žiadať si ministerské torby, to nejde.

Konstatovať musím, že ľudová strana od ukončenia procesu s prof. Tukom sa značne utíšila. Je na najlépšej ceste stať sa konštruktivnou pracovničkou v našom štáte. To je radostný zjav a rád ho kvitujem i voči pánom >reprezentantom slovenského ľudu< v senáte.

V posledné časy sme svedkami podivuhodných událostí v radoch našich domácích a zahraničných Maďarov. Naši Maďari nenachodia ani zbla dobra v našom štáte. Žalujú, obviňujú nás doma i v zahraničí, ako by sme boli ten najtyranskejší národ a najabsolutistickejší štát. Všetko sme vzali našim Maďarom a nič im nedávame. Oni nevedia, koľko dobrodinia požívajú u nás, necenia si našej demokracie a stále znie v tóne ich reči čosi neprirodzeného, nepriateľského, panovačného voči nám. Je to tón urazeného pána, ktorý bol zvyklý rozkazovať a ktorý rád mal otroka. Tak to skúsujeme u našich Maďarov. Proti tomu v Maďarsku, v maďarskej tlači, v maďarskom parlamente, na schôdzach maďarskej opozície slyšíme celkom niečo iného z úst Maďarov z Maďarska. Pochvaľujú našu demokraciu, naše sociálne zariadenie, naše zákony o slobode slova a tlače, naše zriadené pomery a našu hospodársku výstavbu. A žiadajú si ako jedinú svoju záchranu z hroznej hospodárskej a politickej katastrófy tesnejšie spojenie, lepšie hospodárske styk a politické dorozumenie. Slovom: chce by s Československou republikou utvoriť v nejakej forme hospodárske a politické spolupožívanie.

Ktorí z Maďarov majú pravdu? Títo, či tamti? Keby naši maďarskí spoluobčania nechceli za každú cenu robiť opozíciu, za každú cenu všetko haniť a sa rozčilovať, iste by prospeli viac sebe a ešte viacej svojim príbuzným za Dunajom. Takto, ako svoju politickú povinnosť plnia, sú len na obťaž svojim krajanom, tu i v Maďarsku. Znemožňujú nápravu v Maďarsku a sú prekážkou dorozumenia, spolupráce a mieru v strednej Europe.

Je možno dorazumeť sa s Maďary? Dla môjho súkromného názoru odovedám: áno. Za istých podmienok dorozumenie a spolupráca je možná. Podmienky by mohly byť asi tieto.

Nemôže nikto z nás očakávať, aby sme my, občania demokratickej repuliky, podporovali feudálne gentrický režim grófov a šľachty v Maďarsku. Už i preto nie, lebo táto trieda chce uviesť na trón Habsburkov, chce zrušiť Trianonskú smluvu, sníva o bývalom starom Uhorsku, žiada revíziu hraníc, utlačuje naších bratov Slovákov daleko krutejšie, ako v starom Uhorsku. Ďalej preto nie, lebo zbroja proti nám, podporujú iredentu u nás i v zahraničí proti nám.

Toto všetko by muselo prestať, maďarskí politikovia, ktorí si prajú s naani spolupráce a dorozumema, musia si v týchto veciach spraviť najprv doma sami poriadok prv, nežli by smě si sadli s nimi k zelenému stolu.

Rôzni dobrodruhovia v Pešti pripravovali, puče a revolúcie u nás. Dnes táto ošemetná práca sa vymstila na nich. Majú doma plno práce s udolaním revolučných pohybov a žijú v neistote a strachu o zajtrajšok.

Netešíme sa z tohoto nešťastia, naopak prajeme si uprímne, aby i v Maďarsku nastala doba pokoja, mieru a konštruktívnej práce. Dobrý a rozumný súsed nemôze sa nikdy radovať, keď plameňom zblkne súsedova stodola. Pracuje- me doma na pokoji a blahobytu národa a sme presvedčení, že len tak prežijeme ťažkú svoju krízu,keď ju zdolajú i naši súsedia, nielen tí najbližší, ale všetci, celá Europa, celé ľudstvo. Ku práci za mier a blahobyt vítaný nám je každý národ, každý štát.

Za agrárny klub prehlašujem, že štátny rozpočet na r. 1932 prijimáme a zaň budeme hlasovať. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slov o má pan sen. Kindl.

Sen. Kindl: Na předloženém rozpočtu je viděti, že je sděláván v kapitalistickém státě proto podle toho vypadají položky na r. 1932, kde se dává na mocenský aparát více než léta minulá, kdežto státním zaměstnancům a zaměstnancům u státních podniků, kteří konají důležitou a odpovědnou službu, se zmenšuje beztak již malý kousek chleba. Odbourali jste jim již všechny popřevratové vymoženosti, vzali jste jim již mnoho práv, které si za režimu shnilého Rakouska vybojovali, a stále ještě připravujete znovu útoky na státní a veřejné zaměstnance, stále nalézáte nějaký jiný způsob úpravy platů a vždy na tu vaši úpravu doplácí nižší kategorie zaměstnanců, kdežto vysoká byrokracie získává.

Totéž se opakuje i nyní v rozpočtu pro čsl. poštu a čsl. dráhy. U těchto podniků jsou zaměstnanci, kteří trpí nouzí, zmírají přímo hladem, ač jsou dosud organisováni u sociálfašistických organisací, které ve vládě zastupuje 7 ministrů a kteří zbídačování státních a veřejných zaměstnanců provádějí s sebou. Proč pro ně tyto tak silné organisace nic neudělaly? Vždyť slibovali jejich vůdcové ve volební kampani novelisaci zákona čís. 103 a zrušení vládního nařízení čís. 15. Kde jsou tyto sliby? Zaměstnanci bouřlivě žádají splnění těchto slibů. Avšak jejich vůdcové se starají, jak by,rychle zbohatli, jak by dostali nějaké správní radovství, kdežto na ty, kteří jim platí členské příspěvky a ve volbách jim dávají hlasy, kašlou. Větší starost mají o mocenský státní aparát.

V >Českém Slově< psali, že byl v Koterově zastřelen jedním pomatencem četník. To bylo nářků, co prý chudáci zkusí a jak jsou mizerně placeni, že mají dohromady 20 mil. dluhů, a hned se apelovalo na vládu, že musí jim dluhy zaplatit, nebo že se použije i ostřejšího postupu vůči vládě, nebude-li tato konati svou povinnost vůči nim. Mrzačení a vraždění železničářů sociálfašisté přehlížejí. V Plzni stal se případ, že za jediný den byli v tamějším nádraží rozdrceni dva železničáři, otcové rodin. Jednomu z nich právě přinášela manželka oběd a našla ho jako beztvárnou hmotu. Takovýto případ drásá srdce, zvláště když si pomyslíme, jak jsou pozůstalí nyní většinou zamítáni se svým nárokem na vyživovací rentu, jak se musí s drážním podnikem o svá zaručená práva souditi. Denně jsou zaměstnanci dráhy vražděni, denně jsou zabíjeni dělníci na stavbách, dolech a lomech, ale nikdy nenaříká sociálfašistický tisk tak, jak tomu bylo v případě zabití četníka. Takový případ se odbude nějakou zastrčenou lokálkou a více nic. Vždyť jsou to jen proletáři a těch je v nynější krisi všade nadbytek. Podle toho vypadají položky ve státním rozpočtu, pokud se týkají platů státních zaměstnanců. Sledujeme-li položky v kapitole československá pošta a dráha, vidíme, že se tam opravdu něco ušetří, aby se to na druhé resorty, jako je ministerstvo vojenství a vnitra přidalo. Těm se při přípravě fašistické diktatury nesmí ubrati, poněvadž to zájem buržoasie vyžaduje. Tak v pol. 1, kapitola ministerstva železnic: Platy stálých a přiděl zaměstnanců je oproti r. 1931 položka nižší o 536.400 Kč přesto, že je tam již započtena suma potřebná na t. zv. vánoční příspěvek, který obnáší 1.040.000 Kč. Toto snížení se vysvětluje tím, že jednak přechodným zvýšením interkaláře na 5 %, jednak přesnějším zjištěním nákladu na doplnění stavu zaměstnanců na stav systemisovaný nebude této sumy potřebí. V srozumitelnější mluvě to znamená, propouštění zaměstnanců. Na druhé straně je z těchto číslic na první pohled vidno, že přes vaše žvanění, že zlepšujete postavení státních zaměstnanců vánočním příspěvkem, potřebujete menší obnos, nežli před vyplácením vánočního příspěvku, čili že na tom, jak my jsme tvrdili, ještě vlastně vyděláváte.

Pol. 2, Platy smluvních zaměstnanců, je potřeba nižší o 44.000 Kč oproti obnosu potřebnému na r. 1931 a odůvodňuje se to zase tak, že prý se doplní stav stálých a přidělených zaměstnanců a tím sníží stav smluvních.

Taktéž pol. 6, Služební oděv zaměstnanců, je potřeba nižší oproti r. 1931 o 52.000 Kč, což se zase omlouvá tím, že příštím rokem bude podělováno méně zaměstnanců a pouze těmi kusy oděvů, které jsou laciněji zhotoveny. Opět se zde zatajuje, že určité kategorie byly o stejnokroj ošizeny, a proto je potřebný obnos nižší.

Pol. 7, Odměny a výpomoci. Tato položka je oproti r. 1931 nižší o obnos 250.000 Kč, je určena na odměny za zavláštní píli, za práce přes čas a na různé podpory. Tato položka není nižší snad proto, že naši byrokraté, při dnešní hospodářské a průmyslové krisi by se chtěli zříci práce přes čas, ale je nižší proto, že zaměstnanci za práci přes čas, ke které budou nuceni, zkrátka nic nedostanou, že budou tudíž nuceni pracovati zadarmo. Dále vysvítá z této snížené položky, že, ačkoliv bída bude vzrůstat, žádnou podporu zaměstnanci nedostanou.

Pol. 8,. Cestovné a stravné, je nižší oproti r. 1931 o obnos 284.000 Kč,

Zde opět si můžeme domysliti, že tento obnos bude ušetřen na těch malých zaměstnancích, neboť vysoká byrokracie obzvláště v létě, když je hezké počasí, neodepře si nějaký ten výlet na státní útraty, kdy jsme mnohdy byli svědky,že na takovéto služební cesty se brávaly i rodiny s sebou, aby byl výlet veselejší,

V položce Rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou uhlí je potřeba oproti r. 1931 nižší o obnos 45.000 Kč. Toto snížení se vysvětluje tím, že bude cena uhlí snížena a na druhé straně zaměstnancům podle dřívějšího usnesení bude uhlí zdraženo, čímž prý se vyrovnají rozdílové ceny uhlí. Na to budou opět zaměstnanci ze svých mizerných příjmů dopláceti.

V oddílu III, pol. 1, Osobní platy, podle platových zákonů a nařízení je potřeba vyšší o obnos 55,935.100 Kč, potřeby na r. 1931, ale zde nesmíme zapomenouti, že je tam opět započten obnos 75,322,850 Kč, potřebný na vyplácení vánočního příspěvku, takže tato položka je téměř o 20 mil. nižší oproti r. 1931. Dále je nutno uvážiti, že nižší zaměstnanci na vánočním příspěvku nic nezískávají, nýbrž že na něj ještě doplácejí zdražením prolongací průkazek, uhlí, naturálních bytů atd. Dále jsou tam započteny i platy zaměstnanců u t. zv. Baťových drah Otrokovice-Zlín-Vizovice, takže i na tomto vydělá se suma, kterou velkošvec Baťa platí za nájem, jestli totiž nějaký nájem platí, jestli je snad nedostal z lásky darem za svou službu veřejnosti. I při této položce se snížení omlouvá přirozeným úbytkem zaměstnanců služebních kategorií, v nichž jsou dosud přebytky personálu. Že tyto přebytky nejsou mezi vysokou byrokracií, je snad každému jasno, že to budou zase nižší kategorie zaměstnanců, kde již dnes jeví se velký nedostatek, které budou propuštěním postiženy, chápe již dnes každý kdo si všímá poměrů a režimu vládnoucího nyní na drahách.

V položce 2, Jiné platy a mzdy, je potřeba ve skutečnosti nižší oproti roku minulému o částku 30,614,000 Kč. Tato položka je určena na platy a mzdy smluvních zaměstnanců, na odměny za práci přes čas, úkolovou odměnu a za mimořádnou práci. Opět je zde viděti, že se šetří na těch nejubožejších z ubohých a že se bude vražednou racionalisací vynucovati na zaměstnancích větší výkon, ale že se jim za to nic nedá, že mají své síly věnovati státu zadarmo, aniž by jim stát dal tolik, aby se alespoň za svoji práci najedli.

Potřeba v položce 4, Odměny a výpomoci, je opět nižší oproti r. 1931 o 1 mil. 288.100 Kč a je určena k úhradě odměn pomocných zaměstnanců, čímž se opět dokazuje, že se na těch malých musí nejvíce ušetřiti. Tam se také poukazuje na to, že uzákoněním vánočního příspěvku odpadají odměny dříve poskytované, ale budou to opět ti malí, kteří odměny nedostanou, kdežto vysocí byrokraté své desetitisícové remunerace shrábnou do kapsy, a proto je tam pro ně ponecháno přes 7 mil., které jim snad postačí.

Položka 5, Prémie, je taktéž nižší o 306 400 Kč. Toto jsou t. zv. úsporné prémie za úsporu materiálu, za úspory docílené ve službě vozební a dílenské, za údaje nesprávné váhy v nákladních listech, přetížení nákladních vozů a prémie z doplatků jízdného, vyplácených jízdnímu personálu. Na těchto prémiích béřou největší podíl páni přednostové dílen a topíren, kteří nemají vliv na šetření materiálem, kteří jenom nařizují šetření, ale podíl mají největší. Těchto 306.000 Kč bude ušetřeno na malých zaměstnancích, jimž bude opět vzato několik bochníků chleba, pro jejich rodiny dnes jistě velmi potřebného.