Táži se nyní: Jak může 676.000 lidí žíti ze 160.000 ha půdy, když na osobu připadá průměrně necelých 20 a, to znamená asi 2.000 m2, čili na pětičlennou rodinu 1 ha? Dejme tomu, že při dobrém, racianelním zdělání a při průměrné úrodě dostane se z 1 ha 200 Kč důchodu, co to znamená pro pětičlennou rodinu na celý rok? Je možno žíti za ty to peníze? Z čeho má ten nešťastný zemědělec platit daně? A to nejen běžné daně, nýbrž od něho žádají se ještě daně staré, jichž se za desetiletí nahromadily desítky milionů?

Náš sedlák je skromný, nenáročný, on se spokojí s nejskromnější stravou, bramborem a kukuřičným nebo ovesným sucharem a dosud pokorně odevzdával státu všechno, čeho od něho žádali, ale dnes nemůže dáti nic, rozhodně nic.

Právě Podkarpatskou Rus postihly letos rozličné pohromy. Dva měsíce bylo sucho, právě když mělo pršeti, a když obilí vymetalo a bylo potřebí krásného počasí, počalo neustále pršeti, což způsobilo povodně, které zničily a odnesly všechny plody práce a všechnu naději našich těžce zkoušených rolníků. Ještě jim zbyla jedna útěcha, ještě zbýval jim hovězí dobytek, ovce a vepři, což mělo býti pro ně záchranou. Ale i tato naděje se nesplnila, neboť z důvodů, jichž naši sedláci nemohou pochopiti, ceny dobytka a vepřů tak strašně klesly, že způsobily našim zemědělcům pohromu. Za voly, kteří se prodávali vloni za 3000 a 4000 Kč; nenabízejí dnes více než 400 až 500 Kč; za dojnou krávu 300 Kč, ale lze ji koupiti již i za 120 Kč; za ovci se platí 10 až 15 Kč; za živou váhu vepřového masa 2 až 2.50 Kč. To je situace, ve které se octli naši zemědělci. Je to situace strašná a zoufalá. (Předsednictví převzal místopředsedseda Votruba.) Je potřebí, aby vláda ihned neodkladně a vydatně pomohla, a k vládě obracím se s tímto návrhem a naléhavou prosbou: Udělte, pánové, z úspor určených pro nezaměstnané a hladovějící, aspoň nepatrnou část, aspoň 1/2 milionu Kč, na zakoupení potravin, hlavně kukuřice, a rozkažte, aby ihned byly rozděleny mezi naše vyhladovělé a vysílené verchovince. Vždyť oni doslova trpí hlad, oni se živí jen brambory a zelím a nemají chleba, ani ovesného. Nečekejte, pánové, až začne mezi nimi řáditi břišní tyf a jiné nemoci, neboť pomoc pozdě poskytnutá bude marná. Nežádám, aby tato kukuřice byla jim rozdána zadarmo, nýbrž za práci, za práci v lesích, na cestách a všude, kde práce bude zahájena.

Dále, aby aspoň částečně byla poskytnuta úleva v nesnesitelné hospodářské situaci našich drobných zemědělců a bezzemků a zemědělských dělníků, navrhuji a prosím, aby vláda učinila tato opatření:

Nařídila, aby exekuce za daňové nedoplatky, nynější i staré, byly ihned zastaveny, nebo odloženy aspoň na jeden rok, zvláště v těch případech, kdy exekuce hrozí úplně rozvrátiti tato chudá selská hospodářství;

zrevidovala a omezila kontingent některých výrobků, dovážených z ciziny, a snížila železniční sazby pro vývoz dříví, zvláště stavebního, plodin, vína, hovězího dobytka a vepřů z Podkarpatské Rusi do jiných částí republiky;

nařídila, aby ve všech městech a obcích, kde se konají trhy, byly v trhové dny na viditelných místech vyvěšeny ceny živé váhy hovězího dobytka, vepřů, ovcí, drůbeže, vajec, obilí, mouky, sena, slámy a j. proto, aby rozliční nesvědomití spekulanti nevykořisťovali a nepodváděli naše zemědělce v obchodování ještě nezkušené;

ve všech berních úřadech na Podkarpatské Rusi jmenovala komise, které by provedly pečlivou revisi všech daní v četných případech úplně neodůvodněných a nespravedlivých a které by určily společně s každým poplatníkem zvláštní výši daní, které je dlužen;

vydala novelu k zákonu o 2%ní dani obratové, podle které drobní zemědělci a bezzemci byli by od této povinnosti osvobozeni;

věnovala ze státních peněz 80 až 100 milionů Kč, dejme tomu pobočce Národní banky v Užhorodě, jejímž úkolem by bylo zaplatiti všechny lichvářské dluhy pojištěné na nemovitostech, které jsou těžkým břemenem pro naše sedláky a svými lichvářskými úroky pohlcují celý jejich těžký výdělek, s tím, aby roční splátky těchto dluhů byly minimální a aby je rolníci spláceli několik desítek let;

zahájila stavbu železniční trati Michalovce-Užhorod-Mukačevo-Ghust, na které sta a snad i tisíce nezaměstnaných našlo by snesitelný výdělek na delší čas;

zahájila melioraci a vysušení ohromných neúrodných močálů na Podkarpatské Rusi, aby se z nich staly pozemky hodící se ke zdělávání, které by se rozdělily mezi bezzemky, kteří by za ně mohli ihned platiti svou prací při melioraci;

za státní peníze vykoupila od cizí akciové společnosti >Latorice<, která nyní zastavila práce v lesích a pilách a tak zbavila přes 3.000 dělníků výdělku, všechny lesy a pozemky ve výměře asi 230.000 katastrálních jiter, za kupní cenu a provedla na nich spravedlivou pozemkovou reformu;

nařídila, aby se na Podkarpatské Rusi všechny státní budovy, kanceláře, školy, kasárny a rovněž soukromé podniky a byty vytápěly dřívím a nikoliv uhlím, které se k nám částečně dováží z ciziny;

postarala se, aby v dohodě s ministerstvem železnic bylo vydáno nařízení, podle něhož lokomotivy a vůbec vlaky na železničních tratích Čop-Užok, Užhorod-Bánovce nad Ondavou, Baťovo-Volovec, Berehovo-Kušnice a Legiňa-Michaľany-Medzilaborce vytápěly by se dřívím, jehož ohromné množství zbytečně se kazí v našich lesích; to by jednak poskytlo práci našim nezaměstnaným dřevařům a jednak zmenšilo by množství uhlí dováženého z ciziny;

a konečně v dohodě s týmž ministerstvem zavedla v Podkarpatské Rusi u všech osobních vlaků čtvrtou třídu (teplušky) zvláště pro sezonní dělníky, kteří jezdí obyčejně hromadně, a to se svým nářadím, které cestujícím často překáží ve volném pohybu při čemž často vydávají celý svůj výdělek na zaplacení drahé jízdy třetí třídou.

To jsou stručně mé konkretní návrhy, moje vytrvalá prosba k vládě, která, jak mám naději, nevyzní na prázdno.

Těžké důsledky hospodářské krise a sociální otázky na Podkarpatské Rusi stále vytrvaleji se dožadující svého neodkladného rozřešení nutí nás, abychom především jim věnovali všechny své myšlenky a pozornost, než přece nemohu nedotknouti se ještě otázek kulturních.

Považuji za svou povinnost vysloviti panu ministru dr Dérerovi své uznání za jeho nedávno pronesenou řeč ve sněmovním výboru, která svědčí o jeho vytrvalém přání vyznati se v našich spletitých kulturních věcech a o jeho rozhodně zdůrazněném úmyslu vyvarovati se jakéhokoli dekretování se shora. Dovedeme oceniti a vážiti si tak autoritativně a již znovu pronesených slov o svatých právech našeho národa. Ale dovolil bych si prositi pana ministra, aby užil všech prostředků a opatření, která má po ruce, jimiž by působil proti tomu, aby mezi slavnostně prohlášenými, úplně správnými a zdravými zásadami, a mezi smutnou praksí v oboru našeho školství nevyskytovalo se mnohdy tolik pronikavých odporů. Jsem vzdálen toho, abych se zde pouštěl do polemiky. Ale k charakteristice tří kulturních směrů objevivších se na Podkarpatské Rusi - ruského, ukrajinského a místního - kterou pan ministr uvedl ne docela přesně, musím připojiti tyto své poznámky a doplňky:

Na podkarpatoruský lid nesmí se pohlížeti jako na neforemnou národopisnou masu, která je schopna býti předmětem libovolného pokusnictví, které ostatně ve svých nepředvídaných následcích mohlo by se ukázati také neobyčejně osudným a nebezpečným. Při určování našeho národa nelze se omezovati jen jedním a mimo to již ne tak příliš výmluvným znamením, t. j. jeho jazykem nebo přesněji jeho několika svéráznými nářečími, nýbrž je povinností obrátiti hlavní pozornost na psychologickou stránku věci, na nesporně u nás existující kolektivní uvědomění a uvědomění kulturně národní společnosti s jiným ruským světem.

Z tohoto našeho národního vědomí vyplývá nyní v podmínkách svobody náš zákonitý požadavek, naše právo na připojení ke všem ruským kulturním hodnotám, bez ohledu na jejich formu, jazyk nebo nářečí, ve kterém byly vytvořeny. Vůbec jazyk je formou, prostředkem styku, zvláště pak ruský spisovný jazyk vznikal a tvořil se prací všech ruských plemen a stal se prostředkem styku mezi všemi ruskými plemeny a větvemi. Vždyť nikoliv marně významný ukrajinský učenec Dragomanov, ostatně vždy hájící práva k rozvoji ukrajinského jazyka, doporučoval, na příklad haličským Ukrajincům, aby se především učili rusky a čtli ruské knihy.

My nikdy nezavíráme očí před tím, že v mezích ruského národa, který nikdy nepřestal býti jediným kulturně národním celkem, nastal vnitřní proces národního odlišování a zvláště proces individualisace maloruského plemene. Toto hlavně popřevratové a daleko ještě neskončené jitřeni získalo ve známé míře svůj ohlas i na Podkarpatské Rusi. Avšak jeho formy a rozměr nelze již uznati za zdravé, nemluvě o tom, že jsou zbytečně prodchnuty politickými tendencemi a překračují normální meze, právě pro střídavě se měnící sympatie a city rozličných ochránců.

Podkarpatské Rusi, jelikož se dobrovolně připojila k Československé republice, byl souzen samostatný vývoj na základech autonomie v mezích našeho demokratického státu. A proto další postup našeho kulturního rozvoje nesmí záviseti na tom nebo jiném, domnělém nebo skutečném poměru Ukrajiny k Rusku. My si přejeme uchovati si své historické jméno, své ruské vědomí a přejeme si naučiti se ruštině. Náš požadavek připojení k ruské kultuře - a tvrdím to jménem karpatoruské trudové strany, kterou mám čest zde zastupovati - nejen nevylučuje, nýbrž přímo zahrnuje nutnost obeznámiti naše děti také s maloruskými kulturními hodnotami, stejně jako povinné vyučování v ruském jazyce, kterého žádáme, nevylučuje a neomezuje svobodné tvořivosti v jiných ruských jazycích nebo nářečích.

Ale z naší školy nutno již jednou odstraniti jazykový zmatek a zavésti všude stejný způsob vyučování, neboť karpatoruský lid jako masa, národopisně nesporně jednolitá, má míti jedinou ruskou školu.

Dotknu se ještě otázky pravoslavné církve na Podkarpatské Rusi a na Slovensku. V kapitole 10 našeho rozpočtu, pod titulem 14, na str. 216 a 217, dále 222 a 223 nacházíme, že na podporu řecko-katolické církve na Podkarpatské Rusi a na Slovensku určuje se 4,354.300 Kč a 3,992.300 Kč, úhrnem 8,346.600 Kč, a na pravoslavnou církev v témže území 361.500 Kč a 67.500 Kč, úhrnem 429.000 Kč,a již dohromady s pravoslavnou církví česko-moravsko-slezskou 663.000 Kč.

Nemohu nikterak pochopiti, podle čeho ministerstvo školství a národní osvěty došlo k těmto číslicím, jestliže podle poměru počtu věřících jedné a druhé církve, pak pravoslavní jen na samé Podkarpatské Rusi musili by dostati aspoň třetinu peněz, které dostávají řečtí katolíci, jelikož podle posledních statistických údajů je na Podkarpatské Rusi 112.000 pravoslavných a asi 370.000 uniátů. Ve skutečnosti je na Podkarpatské Rusi více pravoslavných, a to asi 170,000, ale to je právě to neštěstí, že asi 60.000 pravoslavných bylo při posledním sčítání zapsáno jako uniáti. U nás je známo, že někteří komisaři zapsali i pravoslavné kněze a jejich děti jako uniáty, nepřihlížejíce k jejich protestům. Stalo se to proto. že komisaři považovali pro sebe za rozhodující staré zápisy v matrikách, ve kterých se ještě dosud neprovedly opravy. Ale i kdyby úřední statistika o pravoslavných byla uznána za správnou, pak i v tom případě takové nepoměrné rozdělení peněz nelze nazvati spravedlivým. Já ovšem úplně chápu, že ve výdajích na vydržování řecko-katolické církve značnou částku tvoří tak zvaná kongrua, zatím co pravoslavné duchovenstvo ji skoro vůbec nedostává, a tato okolnost v značné míře vysvětluje ten ohromný rozdíl mezi rozpočtovými odstavci, které jsem uvedl, ale přece jej úplně neodůvodňuje. Dokazuje jen, že naše pravoslavná církev stojí stát méně než ostatní vyznání v republice a že by se proto neměla již zkracovati její přímo nepatrná podpora. Vždyť pravoslavná církev na Podkarpatské Rusi to již není nějaké pouze trpěné vyznání a není to sekta, nýbrž je to stejně zákonem uznaná církev jako všechna ostatní vyznání v republice. Tohoto uznání se jí sice dostalo po dlouhém strádání díky vytrvalosti a neohroženosti jejích věřících a díky součinnosti rozličných činitelů, zejména ministerstva zahraničních věcí a československého vyslance v Bělehradě, kterým, dovolte mi, s tohoto místa vysloviti jménem pravoslavných uznání a díky. Nyní pravoslavné biskupství má již svého stálého a naší vládou uznaného biskupa a bude nuceno přistoupiti k organisační práci, čímž také vzrostou jeho starosti a požadavky. Považuji za svou povinnost obrátiti pozornost na to, že pravoslavné hnutí je živelné, že snášelo, zvláště za maďarského režimu, strašné utiskování a pronásledování, kterému však nemohli učiniti přítrž, neboť záleží v hluboké víře a úžasné obětavosti věřících bez zřeteli k jejich chudobě a bídě. Za 10 let počet pravoslavných vzrostl skoro na 100% a v posledních 4 letech pravoslavní zbudovali 119 chrámů v ceně přes 30 milionů Kč. To vše je nesporným důkazem živelnosti, životnosti a ideovosti hnutí, které samo překonává nesčetné překážky a nesnáze. Mimo to je toto hnutí nanejvýš skromné a loyální ke státu. Vůbec naše pravoslavná církev není bojující. Proto prosím vládu a zvláště ministerstvo školství a národní osvěty, aby příště obracely více pozornosti k pravoslavné církvi mukačevské, Prešovské a rovněž k česko-moravsko-slezské a chovaly se k nim spravedlivěji, než tomu bylo dosud. Zvláště prosím, aby byla učiněna opatření:

aby příslušné úřady neodkladně přistoupily k opravě matrik ve prospěch těch, kdož se přihlásili k pravoslaví;

aby v dohodě s ministerstvem financí byl poskytnut ze státní pokladny dlouhodobý úvěr 2 milionů Kč na koupi půdy pro organisující se pravoslavné fary, které budou tyto peníze spláceti.

Konečně dovolte mi zmíniti se ještě aspoň několika slovy o nepříjemném postavení Podkarpatské Rusi po stránce politické. Mírovou smlouvou saint-germainskou a později ústavní listinou republiky byla Podkarpatské Rusi zaručena nejširší autonomie ve spravedlivých národopisných hranicích. Ale bohužel není tato autonomie dosud provedena, což působí nespokojenost u obyvatelstva a zesiluje jeho reptání a nářek. Nespořádané politické poměry v nejvýchodnějším koutě a mimo to v nejdůležitějším místě republiky vedou k úplně nepotřebným sporům o příslušnost rozličných úřadů, působí rozličné anomalie, přispívají k četnějšímu nepřípustnému porušování základních zákonů, dovolují četná zřejmá zneužití, krátce podkopávají autoritu státu a lijí vodu na mlýn rozličných odstředivých a také nepřátelských sil. Abych toho netvrdil bezpodstatně, uvedu několik příkladů. V §u 3 našeho ústavního zákona se praví, že v čele Podkarpatské Rusi stojí guvernér, odpovědný také sněmu Podkarpatské Rusi. K odpovědnosti pohánějí se lidé obyčejně za své činy, ale náš guvernér nemá přidělenou a určenou žádnou činnost. Zač pak má býti odpověden a komu, zvláště že ani sněm neexistuje? Máme guvernéra, ale bez práv; snad jen s právem bráti plat. To jest zřejmá anomalie a mimo to ještě nemravná, neboť jak se mohou poplatníci smířiti s tím, že demokratická republika platí vysokého úředníka za nečinnost? My potřebujeme guvernéra, ale s určitými právy a s povinností vládnouti zemi a s povinností nésti také před sněmem odpovědnost za své činy. Tak chápeme my úlohu guvernéra v demokratickém státě.

Nařízením ze dne 26. dubna 1920, č. 356 Sb. z. a n., vláda dočasně určila pravomoc guvernéra, ponechávajíc mu právo jmenovati učitele a státní zaměstnance do VII. hodnostní třídy - pokud to nepatří do působnosti zemského úřadu - ale tohoto práva nyní nedbají ani naše místní úřady, a ani sami členově vlády. Proti porušování svých práv guvernér Podkarpatské Rusi podal protest, na nějž dostal úplně zvláštní odpověď. Ministr školství a národní osvěty ponechává si právo jmenovati učitele podle starých maďarských zákonů, které prý podle zák. čl. II z r. 1918 jsou součásti právního ústroje naší republiky. Nezabývaje se dalším posuzováním tohoto, podle mého mínění úplně mylného výkladu, konstatuji prostě nepřípustný fant konfliktu příslušnosti, který povstal právě proto, ze nebyla provedena karpatoruská autonomie a že nebyla upravena práva guvernéra.

Dále: § 3, bod 7, ústavní listiny jasně mluví, že do státní služby na Podkarpatské Rusi budou podle možnosti přijímáni uchazeči z řad místního obyvatelstva. Přiznávám, že to s počátku nebylo možné, poněvadž jsme neměli ještě dostatek svých kvalifikovaných sil. Ale dnes se věci mají jinak. Již se zvětšily kádry absolventů pražské university, ale míst pro ně není. Znám případ, že absolventu hornické akademie s výborným úspěchem referát ministerstva veřejných prací zamítl žádost s poznámkou >není místa<. To znamená, že se místo nenalezlo v době, kdy v některých úřadech slouží a znovu se přijímají ženy úředníků a také radů. Tak nelze dále postupovati. Nezbytně musejí nastati rozhodné změny, a to v jádru celé správy naší země v tom smyslu, aby celý systém byl zřízen podle znění zákona.

Vítám, že se v lůně vlády utvořila zvláštní podkarpatoruská pětka, která jak si dovoluji doufati - vytkne si za úkol připraviti všechno potřebné k provedení nejširší autonomie Podkarpatské Rusi ve spravedlivých národopisných hranicích, zaručené mírovou smlouvou a ústavní listinou, neboť jen tak budou konečně upravena i práva guvernéra a vyřešeny všechny sporné otázky jazykové, školní a správní.

Věřím v dobrou vůli rozhodujících činitelů, (pokračuje česky) a se své strany žádám, aby se nejvýchodnějšímu cípu republiky věnovala zvětšená pozornost, aby spravedlivé požadavky podkarpatoruského národa byly splněny, poněvadž na spokojeném obyvatelstvu budou trvale spočívati pilíře naší demokratické republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Hlávka.

Sen. Hlávka: Vážený senáte! Rozpočet ministerstva průmyslu, obchodu a živností potvrzuje opětně, že i v příštím roce má trvati systém, vládnoucí dosud v Československé republice, podle něhož se na velké hromady přidává a z malých hromádek se ubírá.

Je to ihned patrno, jakmile si i jen letmo všimneme jednotlivých položek v rozpočtu. Celkový úhrn výdajů vykazuje 44,280.500 Kč. Z toho činí osobní výdaje přibližně třetinu, t. j 14,636.980 Kč, věcné výdaje přibližně dvě třetiny, t. j. 29,643.600 Kč. Přirovnáme-li potřebu pro rok příští s potřebou zařazenou v rozpočtu pro rok letošní, vidíme, že spotřeba pro rok 1932 je nižší o 4 mil. 369.500 Kč. Osobní výdaje pro r. 1932 jsou však rozpočteny výše než na rok letošní o 1,096.000 Kč, a proto úspory na věcném vydání činí celkem 5,465.900 Kč. Nás musí na prvém místě zajímati otázka, na čem se šetřilo. Kde bylo možno ve vydání věcném učiniti tolik škrtů? Kdo se dobře pamatuje, ví, že roku letošního zavedeny byly některé nové výdaje ministerstva průmyslu, obchodu a živností, jako je na př. příspěvek určený fondu pro případné ztráty při vývozu na úvěr, částkou 1 mil. Kč. Kromě toho zvýší se podle bytového zákona z r. 1930 nájemné z najatých budov a rozpočet stoupne mimořádným vydáním na zařízení v novostavbě, t. j na palác ministerstva průmyslu, obchodu a živností o 1,800.000 Kč a patentního úřadu o 250 tisíc Kč.

Škrty provedeny byly podle přiznání samotného vládního elaborátu kromě jiných důležitých položek snížením výdajů subvenčních a subvenčních úvěrů na podporu průmyslu, vývozu a živnosti, obvykle činěných. Tak na př. opatření k podpoře živností se snižuje o 1.985.000 Kč, z toho podpora pro živnostníky válkou poškozené o 120.000 Kč, podpora živnostenských družstev o 100 tisíc Kč, podpora na výstavky učňovských prací o 70.000 Kč, podpora zkušebnictví, zvláště pro malé živnostníky, protože zlevnili výrobu, o 20.000 Kč, podpora na jiná opatření ku podpoře živností o 100.000 Kč, Podpora na cizinecký a turistický a lázeňský ruch o 500.000 Kč. Další vydatné škrty byly provedeny na potřebách vodní doprav o 855.000 Kč, výdaje v patentním oboru byly sníženy o 1,250.000 Kč, položky pro zvelebování průmyslu o 1 milion Kč, pro zvelebování obchodu o 50 tisíc.Kč a pro zvelebování vývozu o 1 mil. 600.000 Kč.

Osobní výdaje na r. 1932 jsou preliminovány výše na r. 1931, a to o 1 mil. 96.000 Kč. Náklad stoupl hlavně ve vyšších třídách platových. Za to s podivením se pozastavujeme nad tím, když pod titulem >Platy smluvních zaměstnanců<, jako všude jinde bídně placených, čteme na jednom místě, že potřeba se snižuje o 44.500 Kč, jinde že potřeba z důvodů úsporných se snižuje o 60.000 Kč a opět jinde že vydání na služební oděv zřízenců snižuje se o 14 tisíc Kč a jinde o 400 Kč. Je vidět, že se ministerstvo řídí příslovím: Kdo nešetří na haléřích, dukát neuvidí.

Další snížení poskytly ministerstvu honoráře; a to o 8.000 Kč z celkové částky 32.000 Kč, odměny a výpomoce 45.000 Kč z celkové částky 280.000 Kč a odměny na zvláštní výkony v mimořádných hodinách o 50.000 Kč z 300.000 Kč atd. Pokud může člověk vniknouti do tajemství položek a číslic, které více zamlčují než napovídají, byly, jak patrno; škrtnuty nebo sníženy ony položky, které mají vztah k lidem drobných vrstev. Ale jaká to morálnost, prozíravost a logika, posuďte. Rozpočet škrtá na učňovských výstavkách a besídkách, které jsou podnětem, že živnostenský dorost věnuje se s větší pití přípravě pro své povolání. Rozpočet škrtá na podporách a subvencích živnostenským družstvům domácích tkalců, obuvníků, krejčí, truhlářů, zámečníků, družstev výrobců ortopedických potřeb, zhotovitelů hudebních nástrojů a pod., tedy těm nejslabším živnostníkům, kteří jedině spojením v družstva nalézají jakous takous existenci.

Rozpočet šetří na živnostnících válkou poškozených, škrtá také na stipendiích a cestovních příspěvcích na živnostenské školy, na subvencích, na propagačních brožurách, výstavách, soutěžích a jiných propagačních podnicích, na kulturních zařízeních. Při tom však štědře a bohatě zařizuje palác ministerstva nákladem 1,800.000 Kč a patentního úřadu 250.000 Kč.

Rozpočet škrtá dále na výdajích na služební oděvy pro zřízence, snižuje odměny za jejich práce v hodinách přespočetních, mimoúředních, šetří na stravování, cestovném, honorářích, ač spíše by mohl snížiti platy vysoké ministerské byrokracii, které by to spíše snesly, protože byly nedávno zvýšeny o vánoční přídavek, a kromě toho zvyšují se mimořádně velkými odměnami za vynikající výkony a za vícepráce.

Takový dvojí loket naplňuje rozhořčením. Na štěstí celková částka, jíž disponuje ministr průmyslu, obchodu a živností není příliš veliká a nemůže proto napáchati těch nesrovnalostí a hříchů příliš mnoho. Ale toto ministerstvo patří mezi t. zv. hospodářská ministerstva, která v celku disponují ohromnými stamiliony, a je tudíž spoluúčastno na jejich politice, která rovněž měří dvěma lokty při formulaci zákonů a prováděcích nařízeních a stanovení těch různých bonifikací, poplatků celních, povolacích nařízeních, exportu a dovozu, tarifů a dopravy a vůbec při tom všem, co s námi snídá, obědvá a večeří a co zaviňuje, že jedni sedí u prázdných mís, zatím co druzí tonou v blahobytu.

A nyní, jaké jsou poměry v továrnách a živnostech a co bylo slibováno hned po převratě. Říkalo se: >Dobyli jsme státní samostatnosti pro český národ.< Dělnictvo mocně přispělo k jejímu dobytí. Zřízením naší samostatnosti není revoluční proces naší doby ukončen. Proletariát se zvedá k boji za své sociální osvobození. Dělníci nedají se už tak vykořisťovati, jako dosud. Přijdou se svými požadavky také státní zaměstnanci, invalidé, vojáci, přijdou ženy, a prostředky na to všechnu musí býti opatřeny vyvlastněním boháčů. Dnes máme přes 1 milion nezaměstnaných a omezeně pracujících v Československu. Ve východních Čechách je 20.000 textiláků nezaměstnaných a 15.000 omezeně pracujících. V Sovětském Rusku zařazeno v posledním roce do sovětských továren 2.800.000 dělníků. V Sovětském svazu letos v třetím rozhodujícím roce pětiletky bude v celku v provoz uvedeno 519 nových továren a 1.040 nových traktorových stanic.

Jak to vypadá u nás v hornictvu? Období až do konce roku 1939 bylo nejlepším obdobím v uhelném průmyslu. V tomto období také nastoupilo na dolech v plné síle provádění kapitalistické racionalisace při tendenci snižování počtu zaměstnanců. Výroba překročila předválečnou míru a zisky uhelných společností rapidně vzrůstaly.

Počátkem roku 1930 zasahuje krise kapitalistického hospodářství i do hornictví. Těžařstva, ve snaze uchovati výši zisku i v době krise, přenášejí důsledky na horníky. Přikročují k omezení pracovního týdne a k propouštění dělnictva. Reformisty slibované zmírnění krise na podzim roku 1930 se nedostavuje, naopak, krise se rozrůstá, takže počátkem roku 1931 pracuje se v některých dolech pouze 4, neb dokonce 3 směny v týdnu. Těžaři přikročují k hromadnému propuštění dělnictva ze závodů. Od roku 1919 do roku 1930 se poměry i v hornictví zvlášť zhoršily. V roku 1919 byl počet horníků 66.186 a vytěžilo se 10,805.897 tun uhlí, takže výkon na hlavu byl 505 tun. Naproti tomu v roce 1930 bylo jenom 57.618 dělníka, ale přes to, že jich bylo méně, vytěžilo se 14,572.332 při vykopu na hlavu 1.027 tun. Jeví se tedy při srovnání roku 1919 s rokem 1930 rozdíl v těžbě uhlí takto: horníků bylo méně o 8.568, vyrobilo se o 3,766.135 tun uhlí více, výkon na hlavu byl o 522 tun vyšší. Jak se hospodářská krise v hornictví rozvíjí v r. 1931 za tři čtvrtletí v porovnání se třemi čtvrletími r. 1930?

Ve třetím čtvrtletí 1930 bylo zaměstnáno 93.320 dělníků, těžba v tunách činila 8,367.119, kdežto v III. čtvrtletí 1931 již bylo jen 86.031 dělníka a vytěžilo se 7,606.136 tun uhlí. Pracovních směn bylo v roku 1930 5,858.189 a v roce 1931 5 mil. 176.923, tudíž rozdíl jest o 7.339 dělníků méně, při těžbě o 760.713 tun menší a menším počtu směn o 681.266. Počítáme-li průměrně mzdu na jednu směnu 32 Kč, při ztrátě 681.266 směn přišli horníci pouze na mzdě ve III. čtvrtletí v r. 1931 o 21,800.517 Kč. Proto je nutno z těchto důvodů, aby pracovní doba v hornictví byla snížena na 6 hodin včetně vjezdu a výjezdu, bez zkrácení mezd, to i požadavek horníků.

Kapitalistická racionalisace přináší těžařům zvýšené zisky, avšak horníkům vykořisťování, nesnesitelné pracovní poměry na dolech a zvýšené nebezpečí pro zdraví a jejich životy. Svědčí o tom počet úrazů. Od r. 1919 do r. 1930 bylo úrazů smrtelných 1.826, úrazů těžkých 12.862, těžkých v době léčebné 56.949, úhrnem tedy 71,637.

Pracující třída dává této společnosti všechno, co má, a všechno, co může, dává jí mládí, sílu, dává jí svou píli, ano i to nejdražší, co má, své zdraví a vlastní život. To dokazuje statistika úrazů a zabitých horníků u Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy v Praze. Počet úrazů a zabití dělníků v Čechách rok co rok neustále stoupá. Kdežto v r. 1919 přihodilo se podnikových úrazů 9.194, z toho 353 smrtelných, vzrostl počet těchto úrazů v r. 1929 na 20.188, z toho 458 smrtelných. Na odškodnění těchto úrazů bylo potřebí v r. 1929 více než 84 mil. Kč. Bude nutno, abychom se podívali, jak to všeobecně v továrnách vypadá neboť počet úrazů je tak veliký, že jde z toho až hlava kolem. Bude nutno, aby úrazová renta, resp. renta starodůchodcům, byla zvýšena.

Uvedu zde jeden příklad. Na př. starodůchodce Jan Zima v Dobrušce u Opočna, který je bez levé nohy, má roční důchod - prosím, slyšte - 336 Kč. Poněvadž životní potřeby se rapidně zdražily, přidala správa dělnické úrazové pojišťovny z vlastního popudu 100 Kč měsíčně drahotního příspěvku a 52 Kč jen tak mimořádně, ale ne zaručeně, a ne stále. Tedy tento ubožák má celkem se všemi příplatky ročně 2.160 Kč, měsíčně to dělá 180 Kč, týdně 45 Kč a denně 6 Kč.

Nyní bych činil dotaz, zdali je možno za 6 Kč denně býti živ, opatřiti si prádlo, oblek, obuv a zaplatit nájemné. Pánové, počítejte! Apeluji důrazně s tohoto místa, aby se co nejdříve těmto ubožákům jejich skrovné důchody upravily.

Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze měla snahu, aby se úrazy co možná omezily a zmenšily. Ale poněvadž tato snaha naráží na vady úrazového zákona, který je už 42 roků stár, nemůže v tomto ohledu nic učiniti.

A teď se podívejme, jaká knuta doléhá také těžce na železničáře v republice Československé. Od loňského roku bylo propuštěno 11.000 železničářů. Ve Vrútkách pracují od 1. května t. r. pomocní zaměstnanci pouze 3 týdny v měsíci. Pro Rakovník byl vydán přímo výnos o 3týdnovém pracovním měsíci. Zamýšlí se zastaviti dílnu ve Zvoleni a elektrárnu v Michalány. Ministr Mlčoch 22. října oznamuje nové masové propouštění smluvních zaměstnanců, a to 30 až 40.000. Příjmy zaměstnanců budou podle nového rozpočtu na rok 1932 sníženy o celých 64 mil. Kč, takže 13. plat vlastně vůbec odpadne. A kdyby i nakrásně se utrhlo těch 50 mil., musí se to zase dáti na vyšší příspěvek na poplatky pensijní a pojištění v nemoci. Stamilionů bylo škrtnuto na věcných výdajích. Žádný stroj, žádný vůz nebude koupen.