Není to lepší v kovoprůmyslu. Jediná Škodovka od r. 1929 do dneška propustila přes 15.000 dělníků. Z 5 pobočných závodů 1 závod úplně zastaven. I v ostatních závodech, jako v lučebních, kožedělných, sklářských atd. není lépe.

Nynější hospodářská a finanční krise je takového rázu, že to otřásá základy všech kapitalistických států. Maxim Gorkij pravil: >Kapitalistický režim je šílenství.< Když je nadbytek látek, lidé se nemají do čeho oblíknout. Je nadbytek potravin a lidé si zoufají z bídy. V republice Československé připadá na 100.000 obyvatel 26 samovrahů z bídy. U Čáslavě zdechlo několik vepřů a telat, pohodný to dal zakopat a v noci bylo vše vyhrabáno a odneseno. Je to nebývalý zjev, aby se lidé vrhali z hladu na zdechliny, když se ničí potraviny. Letos byly ve Dřízech u Staré Boleslavě zničeny celé vagony okurek. V Hradci Králové byla vyložena spousta zeleniny a rozházena po náměstí. Na Kubě bylo tisíce metrických centů cukru hozeno do moře. Z kávy se dělají brikety na topení. Na brazilských pláních spáleno tisíce žoků bavlny. Američtí farmáři měli nařízeno zničit třetinu obilí. V továrnách se topí pod kotly pšenicí a lokomotivy jsou vytápěny kukuřičnými klasy. Toto se může díti, když mají šílenci otěže vlády v rukou.

Proto je na čase, aby tento režim udělal místo takovému zřízení, kde bude plánovitě organisována výroba a kde nadhodnota bude vrácena pro celou společnost ve státě. Všecky hodnoty přírodní, technika, věda a umění musí býti majetkem všech. Tohoto cíle je možno dosíci jen bojem pracujících s komunisty v čele. Doufáme také, že dělnictvo bude míti pochopení a že se spojí a vymaní z bídy a otroctví dravého kapitalismu.

Ke konci ještě výňatek z komunistického manifestu, který vydal otec socialismu Karel Marx, a v němž se praví: >Třeste se, vy bohatí a mocní, ano třeste se, váš egoismus, váš mamon, vaše chamtivost, vaše bezcitnost přivodí revoluci. Dělnictvo nemá co ztratit, leda okovy, ale může zvítězit celý svět!<

Jak to vypadá na venkově? V r. 1921 bylo zaknihováno dluhů za 4 miliardy, ale v r. 1930 již za 20 miliard, zrovna tolik, co stál náš republikánský militarismus. Náš militarismus nás stojí již také přes 20 miliard. Přátelé, takovou máme dnes demokracii a takové jsou poměry. Na vesnicích řádí neslýchaně exekutoři. Berní úřad v Žamberku vyslal do obce Orlice exekutora, který měl nařízeno, aby se dříve z obce nevrátil, pokud nezajistí 25.000 Kč. Dotyčný se náležitě činil. Obec, čítající 120 čísel, až na 14 čísel byla celá zfendována.

Ve Stěžerách u Hradce Králové byly v 60 rodinách zabaveny různé věci exekutorem. Ve Vodňanech obchodník se střižním zbožím dostal od berního úřadu vyrozumění, že jistého dne přijde o 9. hodině dražební komise dražit zboží, ale obchodník Bakule se o půl 9. hodině v krámě oběsil. (Sen. Mikulíček: Byl opravdu osvobozen!) A takových samovražd je spousta. Je také i takový případ, že zoufalec před dražbou udá na krátké závěti, proč se oběsil, a na konec napíše, že provaz odkazuje bernímu úřadu.

Mám ještě jeden příklad: Exekutoři jdou tak daleko, že zabavují i zlaté zuby v ústech.

Přátelé, uvažujte, kde jsme se to ocitli?

Ke konci pravím jedno: My jsme kaceřováni proto, že chceme lidskost, spravedlnost a že hájíme ušlechtilou myšlenku. Doufám, třebaže je dnes dělnictvo porobeno, otročeno, vyhladověno, že přijde doba, kdy nám zasvítí slunko svobody, poněvadž my se musíme osvoboditi.

A poněvadž tento rozpočet je krajně tendenční a třídní, nemůžeme proň hlasovati a budeme hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk stoupenců řečníkových.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Niessner. Uděluji mu slovo.

Sen. Niessner (německy): Dámy a pánové! Je věcí samozřejmou, že těžká hospodářská krise, ve které se nalézáme, vyplnila zde podstatnou část úvah v rozpočtové debatě a že volání strádajících mas nalezlo zde ohlas. Slyšeli jsme přece z výkladu pana ministra sociální péče - a to posiluje nás v domněnce, že největší naší starostí musí býti, abychom pečovali pro další i bližší hospodářskou budoucnost - že naprosto nestojíme u konce vývoje, že denně další podniky propadají osudu zastavení. Dnes jsou krisí zachváceny také již kruhy, které se dříve nalézaly v poměrech domněle naprosto bezpečných. Také maloživnostníci, zaměstnanci a v jistých částech státu jistě i zemědělství jsou spolu postiženi. To především proto, poněvadž není konsumentů s větší kupní silou. Nejhůře jest ovšem mezi vlastními obětmi krise, nezaměstnanými a zkráceně pracujícími.

Panují v mnohých krajinách již hrozné, děsivé poměry, poněvadž stále více a více lidí, kteří dříve měli alespoň nárok na podporu v nezaměstnanosti, tuto již vybrali a jsou poukázáni přímo na skrovné podpory, pokud se vůbec ještě udělují. Navenek alespoň ve větších městech nepozorujeme příliš mnoho z poměrů, ve kterých se dnes nalézáme, navenek viděti velmi málo z této bídy. Jdeme-li na příklad zde v Praze ulicemi, vidíme všechny obchody naplněné zbožím, také kupujícími. Vidíme na ulicích dobře oblečené lidi, jen sem tam objeví se zbědované postavy, všeobecně však skrývají se tito lidé, nalézající se v největší chudobě. Slyšeli jsme také, jakým nebezpečenstvím jsou tyto smutné hospodářské poměry pro vývoj zdravotních poměrů. Co kolega dr Holitscher přednesl, zasloužilo největší pozornosti, a je správné, říká-li se, že potrvají-li tyto poměry, jdeme vstříc poměrům, jaké byly za války a po válce. Neboť podvýživa, které již dnes jsou vydány velké masy, vyloučené z jakéhokoli pojištění, nemožnost opatřiti si lékaře a léky, neřku-li zabezpečiti si přiměřenou stravu pro nemocné, musí vésti k velmi podstatnému zhoršení našich zdravotních poměrů. Bylo by lze říci ještě mnoho o hrozících a nad to již nastalých účincích zbídačení velikých mas, způsobeného krisí. Mohlo by se říci mnoho na příklad o mravním zdivočení, které bezpochyby nastane následkem nouze, jež také jistě bude míti za následek vzrůst zločinů, právě tak jako po válce. Poměry, které jsou tu již nyní, a které možno ještě očekávati, sotva se budou lišiti od poměrů doby poválečné.

Nikdo se nebude smět diviti těmto zjevům, nejméně bude nad tím směti žasnouti poválečná buržoasie, neboť u ní samotné vidíme silné mravní zdivočení. Neprojevuje se jen ve vzmáhající se korupci, o které svědčí tak mnohý proces posledních let a poslední doby, projevuje se také v tom že majetné třídy ukazují bezcitnost, kterou sotva lze předčiti. Jak bylo by také jinak možno, že majetné třídy dosud nepřinesly skoro žádných obětí pro oběti krise? Vyjímaje několik dobročinných akcí neprojevily dosud ochoty přinésti větší oběť alespoň potud, aby ubozí lidé chráněni byli před největší nouzí. Jak bylo by možno, kdyby u buržoasie nebylo mravního zdivočení, aby se na příklad nalezl president krajského soudu, jenž do měšťáckého listu napíše článek, který proti zjevům a účinkům krise, pokud jde o rozmnožení zločinů, nezná jiného prostředku nežli vyhlášení jakéhosi stanného práva a který horlí pro rychlou popravu všech zločinců a vrahů, aniž by se v buržoasii ozval jen jediný hlas odporu?

Bylo by potřebí oceniti ještě mnohou jinou stránku dnešních zjevů. Chci se zmíniti jen o jedné, o účinku na mládež. Není vypočteno, mnoho-li mladistvých dělníků mezi 14. a 20. rokem věku je bez práce. Ale počet je zajisté velmi velký, jde bezpochyby do desetitisíců. Byl zajisté již dříve pro mladého člověka přechod ze školy do života velmi tvrdý. To se dnes nesmírně vystupňovalo. Dříve měl mladý člověk budoucnost, mohl dělati plány do budoucna. Člověk však potřebuje k životu nejen chleba, potřebuje také naděje, duševních sil, cíle, pro který pracuje, ke kterému směřuje, pro který bojuje. Dnešní mládež je však většinou odsouzena k nečinnosti. Dříve byla úplná volnost stěhování. Mladý člověk mohl, když ve vlastní zemi nenalezl zaměstnání, vystěhovati se jinam. To všechno je dnes nemožno. Dnes je v cizině, jen jediná možnost se zachytiti, cizinecká legie, zajisté to osud velmi smutný a hrozný. Mládež je zbavena všech radostí mládí. Zdá se sobě sama neužitečnou, zbytečnou. Mladý člověk chce pracovati, založiti si existenci. To všechno je mu strašně ztíženo, ne-li přímo znemožněno. Dnes chápe se každý naděje, že na jaře bude lépe, že nastane zmírnění krise. Tážeme se: Splní se tato naděje?

Musíme si především ujasniti podstatu krise. Je to krise, kterou bude lze určitými opatřeními do zmíněné doby odstraniti? Nemůže býti pochybnosti o tom, že krise je krisí kapitalismu samotného. Vidíme přece, že zemětřesení, které jde světem, ničí nejpyšnější hrady kapitalismu a že stále padají nové. Všechny pokusy zadržeti, anebo také jen omeziti katastrofu, zůstaly bez výsledku. Pozorujeme na všem, že kapitalismus nedovede více ovládati produktivní síly, že, i když není ještě úplně hotov se svou latinou, že přece zachvácen je těžkým a nezadržitelným chřadnutím. Dříve byly zajisté také krise. Ale ty měly zcela jiné příčiny a byly namnoze jen zjevy místními, povstalými z místních vlivů. Co však spatřujeme před sebou dnes, je světový zjev, a krise zachvátila všechny státy bez rozdílu státní formy. Nalézáme krisi jak ve fašistických, tak také v demokratických státech, což zajisté je nezvratným důkazem toho, že krise nemá nic společného se státní formou, že ta jest jí věcí vedlejší.

Jsou však zastánci dnešního řádu, kteří tvrdí, že to není kapitalistický systém, který vyvolal krisi, nýbrž že ji způsobila špatná, chybná a nedostatečná opatření. Nikdo nebude popírati, že takováto opatření krisi velmi podstatně zostřila. Ale byla by se dostavila také bez těchto opatření. Chybná a špatná opatření jsou známa. Krise byla nepochybně zostřena mírovými smlouvami, nesmyslně přehnanou a přiostřenou racionalisací, zřejmou neschopností t. zv. hospodářských vůdců, četnými chybami vlád, které naprosto zneuznávaly zákony hospodářství, zřízením a zvýšením celních přehrad, vzájemný m uzavřením státu a mnohými jinými příčinami.

Změní se však tyto poměry, bude možno, aby se zlepšily všechny ty věci, které přispěly k zostření krise? To, co vidíme, je pravý opak toho. Majetní lidé ztratili všechnu rozvahu: ti, kdož dnes mají peníze, alespoň většina jich, přímo šílí strachem, že ztratí peníze, a nevědí, kde a jak je mají umístiti. Ženou se z jedné země do druhé, překládají své úschovy, nikde se necítí bezpečnými. V každém případě ubírají obrovské obnosy hospodářství, a čeká se na veliký zázrak světového hospodářství, který však nechce přijíti a nepřijde. Činí se nejzvrácenější a nejnesmyslnější opatření. Místo aby se celní přehrady strhly a aby se pečovalo o to, aby národy a státy se co nejúžeji stýkaly, celní přehrady se stále více zvyšují. Můžeme dnes již mluviti o uzavřeném obchodním státě, skoro všechny státy to jsou. Spojení mezi státy většinou přestalo, a půjde-li to tak dále, přestane úplně. Asi před 4 roky byla v Ženevě sjednána mezinárodní úmluva, která měla vytvořiti předpoklady pro celní mír, bylo tam také zástupci všech států sjednáno jednoroční celní příměří. Několik roků později, v březnu 1931, je potřebí konstatovati, že všechny naděje nutno považovati za zničené, nejen všechny naděje na celní mír, nýbrž také na celní příměří. Co se stalo právě v době, kdy měl trvati tento celní mír, jest jen s to, aby jen ještě prohloubilo uzavření jednotlivých států od sebe, a my nalézáme se dnes v Evropě, ba na celém světě, ve zcela zjevné cení válce. Jeden stát stojí proti druhému.

Vedlo by příliš daleko, uváděti všech no, co se stalo v posledních letech, chci se zmíniti jen o tom, co se stalo během jednoho měsíce, od počátku listopadu do počátku prosince. Nejprve zavedla Anglie 50 % ní cenové clo na 23 druhů zboží, pak zavedla t. zv. nouzová cla pro zemědělství a jako třetí stupeň byla zase nová cla na hotové zboží. Tato celní opatření v Anglii - není potřebí se tomu diviti - vzbudila v celé Evropě a ve všech průmyslových státech světa přirozeně obranné hnutí. Ihned následovala severoamerická vláda příkladu Anglie, Francie, Belgie a Holandsko zvýšily ihned svá cla, Estonsko, Dánsko, Švédsko, Jihoslavie, Polsko, Litva, Turecko, všechny tyto státy buďto svá cla ihned zvýšily, anebo usnesly se bezprostředně na přípravách k novému zvýšení cel. A aby se vzájemné uzavření států od sebe dokonalo, zřízeny byly v posledních měsících ještě devisové uzávěry. Neméně než 17 evropských a 8 mimoevropských států vydalo takovéto devisové předpisy, které platí nejen ochraně domácí měny, nýbrž jsou určeny také k tomu, aby zřídily přehrady proti dovozu a zabránily dovozu cizího zboží. Mimo to hrozí Francie nyní zvláštními opatřeními, jakýmisi trestními opatřeními proti všem těm státům, které těmito devisovými předpisy ohrožují francouzský vývoz. K tomu přistupují pokusy, umělým zhoršením měny pomáhati vývozu a konečně bojkot, který se dnes provádí skoro ve všech zemích proti zboží jiných zemí.

Stojíme dnes uprostřed těžké hospodářské války obrovských rozměrů a nedozírných následků. Je přímo šílenství, co se zde provádí, Evropa, celý svět, jdou vstříc nejen ochuzení, nýbrž přímo zkáze, půjde-li to tak dále. Je to sebevražda, je to ničení sebe sama, aniž bychom viděli, že se někde dostavuje rozvaha. Jestliže by něco dovedlo čeliti těmto poměrům, pak je to výhradně v prvé řadě zmenšení pracovní doby.

Dnešní krise je krisí odbytovou. 20 milionů lidí na světě je bez práce. Číslice je ve skutečnosti mnohem větší, již proto, poněvadž velká část nezaměstnanosti je zastřena omezenou prací. Držím se však jen těchto do jisté míry úředních cifer. Těchto 20 milionů nezaměstnaných znamená, že je dnes na světě 60, zajisté 100 milionů lidí, kteří jsou vyloučeni z normálního konsumu. Co činí nyní oproti požadavkům po zkrácení pracovní doby podnikatelé, ti podnikatelé, kteří věru nejsou bez viny na tom, že musilo tak daleko dojíti, že jsme došli k takovémuto otřesu celého hospodářství? Podnikatelé, kteří jinak nejsou vždy tak chytří a bdělí, octli se ve velkém pohnutí a rozčilení, a zcela obzvláště je to osnova našeho ministra sociální péče, která jim zavdala příčinu k tomu, že protesty a resoluce proti požadavku čtyřicetihodinového týdne jen prší. Nechci přece vůbec mluviti o lidskosti, která by za těchto okolností měla na sebe upozorniti a naléhati na to, aby těmto poměrům pokud možno brzo učiněn byl konec. Nejjednodušší úvahy musily by také podnikatele přivésti k poznání, že to bez zkrácení pracovní doby nepůjde a jíti nemůže. Rozvoj produktivních sil vyžaduje bezpodmínečně přizpůsobení pracovní době. Jestliže dříve jeden muž obsluhoval jeden stroj a nyní jeden stroj nahražuje 10, ba také 20 lidí, anebo jeden muž obsluhuje dva, pět, deset a dvacet strojů a všichni ostatní lidé se stali zbytečnými, pak nutno říci, že tato osmihodinová doba pracovní následkem vzrůstu intensity práce stala se příliš dlouhou, že se musí zkrátiti. Místo toho slyšíme staré otřepané bědování a nářky nad poškozováním a ohrožováním naší schopnosti vývozu, slyšíme dokonce, jak podnikatelé předstírají obavy o dělníky, a mluvíme-li s některým podnikatelem, pak řekne, že dlužno sice litovati, že tomu tak je, že však nelze pracovní dobu zkrátiti, ježto by jinak průmysl zahynul. (Výkřiky.)

Toto bědování dokazuje jen jednu věc, že totiž u podnikatelů nemůžeme očekávati žádnou podporu, že tomu také tentokráte bude tak jako vždy, že požadavek zkrácení pracovní doby bude nutno prosaditi proti protestům a proti vůli podnikatelů. Není bez zajímavosti poohlédnouti se krátce po dějinách. Není tomu ani 50 roků, tu nebylo ještě žádného normálního pracovního dne a také žádného nedělního klidu. Dělníci dřeli se v továrnách 12, 13 a ještě více hodin. Ochrany v tomto směru nebylo. Roku 1885 byla novelisována šestá hlava živnostenského řádu, a při této novele pojata byla do osnovy normální 11tihodinová doba pracovní a úplný nedělní klid. Nežli osnova byla podána v poslanecké sněmovně, byla předložena všem obchodním komorám.

Byla pořádána anketa. Čteme-li projevy podnikatelů z této doby, nemůžeme si vůbec představiti, že od té doby uplynulo skoro půl století. Je to totéž bědování, jsou to tytéž protesty, tytéž námitky, tytéž obavy. Všechny obchodní a živnostenské komory byly tehdy proti zkrácení doby pracovní. Vláda ustoupila tehdy protestům obchodních a živnostenských komor a opomenula skutečně v návrhu, který předložen byl poslanecké sněmovně, stanoviti normální pracovní den. Poslanecká sněmovna se však usnesla na 11tihodinovém pracovním dnu. Mezitím, co se tato novela k živnostenskému zákonu projednávala v poslanecké sněmovně a ve sněmovně panské, nepřestávaly obchodní komory proti tomu protestovati, a říkaly, když již normální pracovní den, tedy nikoli 11, nýbrž 12 hodin, a mimo to má zůstati pokud možno volné pole pro prodlužování pracovní doby. Je příznačno, když se tato předloha projednávala v panské sněmovně, že se dokonce mezi konservativními barony a hrabaty našla celá řada těch, kdož protestovali proti stanovisku podnikatelů. Byl to na příklad baron Halbert, který řekl, že při této otázce dlužno míti na mysli nejen dělníka a nejen výdělek, nýbrž také to, co je na dělníku lidského, a tentýž baron Halbert prohlásil, že kdyby mělo býti pravdou, že rakouský průmysl může existovati jen při bezohledném vykořisťování, pak že musí Rakousko vzdáti se toho, býti průmyslovým státem. Podnikatelé odporují nejen z obmezenosti a ze své bezmezné, nesvědomité ziskuchtivosti, nýbrž již ze zvyku. Z této strany tedy nemůžeme očekávati žádné uznání a žádnou podporu. Je samozřejmé, že tím ostřeji a tím vášnivěji nutno vésti boj pracujících lidí za zkrácení pracovní doby. Výpočet je velmi jednoduchý. Ve státech, ve kterých se nalézá 20 milionů nezaměstnaných, jest asi 90 milionů pracujících lidí. To znamená více než 20 nezaměstnaných, musí tudíž pracovní doba býti zkrácena alespoň na 80%. Potřeba tím zajisté nebude trpěti. Velmi významný národohospodář, Keynes, vypočítal, že již 36hodinová pracovní doba by při dnešním stavu vyvinuté techniky stačila úplně, aby kryla potřebu. Není potřebí tedy naprosto čekati, až podnikatelé dojdou jiného názoru, nýbrž nutno o věc bojovati. Také jinak pohybují se podnikatelé stále znovu jen v témže okruhu myšlenek, a mezi prostředky ke kapitalistickému řešeni krise, jež navrhují, nalézá se vždy zase snížení mezd a platů. To je nejzvrácenější opatřená k odvrácení krise. To ukazuje krátkozrakost a obmezenost, neboť každé sníženi mzdy poškozuje jen kupní sílu mas, činí je neschopnými vystupovati přiměřeně jako konsumenti.

Podnikatelé stěžují si také do těžkých, tísnivých sociálních břemen. Svalují dokonce na tato sociální břemena z valné části vinu na zostření krise, na překážkách jejich schopnosti vývozu. Ano, pánové, jsou tato sociální břemena skutečně tak velká, že brání podnikatelům, že je utiskují, že jsou s to, aby způsobila krisi nebo ji třeba jen zostřila? Podívejte se přece do Ameriky! Tam není žádného zákonodárství na ochranu dělníků, žádného nemocenského pojištění, žádného starobního pojištění, ničeho. Když dělníka vyhodí z továrny, jest úplně bez ochrany také proti všem náhodám života. V Severní Americe je dnes přesto daleko přes 7 milionů nezaměstnaných, přes to, že zde není žádného zákonodárství na ochranu dělníků, přes to, že podnikatelé nemusí nésti žádná sociální břemena. A jak je tomu u nás? Všechna sociální břemena dohromady činí za rok 2.9 miliard. Z toho na podnikatele připadá 1.6 miliardy, obnos to, který - činí-li obrat zboží na základě daně z obratu asi 100 miliard činí 1.6% obratu zboží, který však ve skutečnosti jest ještě větší. A tu se nám vypravuje, že podnikatelé to nemohou snésti, a že naléhají na snížení sociálních břemen.

Všechna tato, abych tak řekl, kapitalistická řešení nejsou žádným řešením, znamenají jen zostření krise. Neboť v čem záleží problém? Záleží v tom, aby kupní síla mas byla zase povznesena a aby pracovní doba byla přizpůsobena technice. Prozatím nelze zde ovšem příliš mnoho očekávati a provésti. Prozatím můžeme také sotva očekávati, že nastane nějaké zlepšení poměrů. Vidím budoucnost a obzvláště nejbližší měsíce velmi černě a pochmurně. Co nám zbývá učiniti, jest, abychom oběti drželi nad vodou, abychom je chránili před vyhladověním. Věřte mi, dámy a pánové, toto nebezpečí zde je, že skutečně hladem v nejbližší době může zahynouti mnoho lidí, nedostane-li se jim vydatné pomoci. A právě v této době domnívají se jisté strany, že nemusí míti žádné jiné starosti nežli varovati a protestovati proti domnělému zneužívání podpory v nezaměstnanosti. Zajisté, přihodí se případy zneužití. Kterých pak zařízení se nezneužívá? Zajisté má se proti tomu něco učiniti, aby se podpory v nezaměstnanosti nedostávalo lidem, kteří toho nejsou hodni. Počet případů je zajisté velmi malý, příliš malý, než aby odůvodňoval tak veliké rozčilení, jaké zde mnohé strany ukazují. Mělo by se vůbec pro duševní rozpoložení, pro všechny ty poměry, pro tyto zbědované lidi projevovati více porozumění, nežli dnes, a nevystupovati proti projevům nespokojenosti a zoufalství ihned nervosně anebo dokonce brutálně. Měli jsme Frývaldov. Ať se nám přece nepřichází s námitkou, že zde šlo o komunistickou práci. Zajisté, komunisté hledí vybičovati masy, ale to činí ve všech dobách; nechť společnost pečuje o to, aby lidé mohli žíti lidsky, pak ztroskotají a bez účinku zůstanou všechny pokusy zneužívati těchto lidí pro stranickou politiku aneb jiným způsobem. (Sen. Mikulíček: Vždyť 20.000 účastníků na pohřbu neudělalo nic, když četníci neprovokovali! Nerozbilo se ani jedno okno!)

Pánové! Máme všechnu příčinu, abychom se zlými obavami hleděli vstříc dalším měsícům hladové zimy. Naproti tomu jsou strany, které této hladové zimě přinášejí vstříc velké naděje, poněvadž doufají, že působením bídy mas velmi brzo vzrostou jejich politické obchody, že nám, sociálním demokratům a vůbec socialistickým stranám, brzo budou moci jíti na pohřeb, a těší se již na vydatnou pohřební hostinu. Jen mimochodem chtěl bych se zmíniti o křesťanských sociálech. Vrhají se na nás. Činí nás za všechno odpovědnými a říkají: Vidíte, také socialisté nemohou všeho dosáhnouti! Ale, pánové, to jsme ještě nikdy netvrdili, že můžeme všeho dosáhnouti. Zajisté, my nemažeme všeho dosáhnouti, to jsme si nikdy nenamlouvali, ale jeden rozdíl, a to velmi veliký, je zde přece: my nedosáhneme všeho, ale křesťanští sociálové nedosáhli ničeho, jen zhoršení, oni se dobrého ani nedomáhali, a to jest již rozdíl, který by měl takovéto kritiky umlčeti. Myslím, že mohu takovéto kritiky nadále ignorovati.

Dámy a pánové! Nikoli, zázraky jsme neslibovali a zázraky od nás také nelze očekávati, neboť my nejsme žádní kouzelníci. Jsou však jiní, kteří to tvrdí, a mezi nimi nalézají se komunisté. Komunisté nalézají se mezi těmi, kdož skládají velkou naději v naše dnešní poměry a zahájili zesílenou agitaci. Nemáme jinak ve zvyku zde polemisovati, s této tribuny mluvili jsme ještě velmi málo proti komunistům, nechali jsme je mluviti, láti a křičeti. Nyní však komunisté zvýšenou svou činnost žalob a spílání vnesli také zde do této sině a používají každé příležitosti, aby proti nám způsobem málo slušným brojili a nás hanobili. To vyžaduje přece, aby se o tom několika slovy promluvilo. Čeho domnívají se páni komunisté, že tím dosáhnou? Jediný výsledek, kterého tím dosáhnou, je, že vzbudí radost na lavicích občanských stran. Komunisté tvrdí vždy, že jsou úhlavními nepřáteli kapitalismu, úhlavními nepřáteli buržoasie, a že se jich tato buržoasie velice bojí. Pánové, nenamlouvejte si to přece! Koho buržoasie nenávidí, koho se obává a kdo jí stojí v cestě, to jsme my, my v prvé řadě. Mohu vám říci, že by občanské strany s radostí uvítaly každé posílení komunistické fronty, že by to uvítaly již proto, kdyby komunistická strana se posílila na náš vrub, aby se nás ve vládě zbavily a aby zlomily náš vliv. Strach před vámi buržoasie již dávno nemá! Vy jste dnes už jen beranem pro buržoasií, a když zde spustíte a nám spíláte, neprospíváte věru dělníkům, ani sobě samým. Vyvoláváte tím jen nadšení občanských stran. Copak chcete vlastně od nás? Viníte nás ze zrady, poněvadž jsme ve vládě. Může dojíti k tomu; snad dříve, nežli tušíte, že zase z vlády vystoupíme. Je však také velmi pochybné, zdali pak vám a zdali pak dělníkům bude lépe, nežli dnes. Nikoli, páni komunisté, nežádám od vás, abyste nás šetřili, toho jsem dalek, vím, že máte poručeno proti nám útočiti a vy tomuto komandu musíte vyhověti. (Sen. Pilz [německy]: Tomu sám nevěříte! - Výkřiky. - Hluk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosil bych, aby pan řečník nebyl vyrušován.

Sen. Niessner (pokračuje): Ale to vám říkám: Styďte se alespoň trochu pro takovéto jednání, styďte se trochu za to, že zde před zástupci měšťáckých stran ukazujete smutné divadlo proletářského boje mezi bratry! (Výkřiky sen. Reyzla.)

Jest ještě jiná strana, která rovněž klade největší naděje a očekávání, že hospodářská katastrofa, zbídačení velkých mas, ohrožení existence valné části obyvatelstva jí poslouží, že bude moci za těchto okolnosti loviti v kalných vodách. To je filiálka hitlerovské strany princů. (Výkřiky sen. Reyzla a Pilze. Hluk.) Tato strana má v očekávání velkých obchodů, které doufá učiniti, na mysli provedení pětiměsíčního plánu a pořádá velký výprodej zásad a slibů. Všechno se slibuje a každému se slibuje: chléb, práce, samospráva, lepší demokracie, diktatura, co kdo chce, všechno je v tomto skladišti zastoupeno. Program strany národně-socialistické nelze zachytiti, vidíme před sebou stále jen řadu frází a slibů, hraje to všemi barvami, leccos z toho vypadá docela jako socialismus. Pohlížíme-li však na celek, tu shledáváme, že je to jen socialismus hloupého chlapa. Filiálka strany Hitlerovy u nás spekuluje na zmatek, který způsobují poměry. Nuže, mohu říci, že se zde zajisté oddávají těžkému klamu. Může se státi, že se nám přechodně odejme několik následovníků, může se také státi, že měšťáckým stranám - ze kterých některé, jako na příklad německá strana národní, páše přímo sebevraždu a dobrovolně provádí likvidaci - že tedy občanským stranám pochytají jejich zbloudilé přívržence, naše řady neotřesou a falešné kouzlo, které národní socialisté zde provádějí a kterým lákají masy, pro které dokonce zavádějí po 5 měsíců zvýšenou akci a agitaci, celé toto falešné kouzlo se rozpadne. Strana, která se buduje na takových věcech, jako národně socialistická, může docíliti přechodných úspěchů, ale to, čeho dosaženo, je nezdravé, je shnilé, je stuchlé, a musí se při nejbližší příležitosti, ba při každém silnějším větru rozpadnouti v nic! (Sen. dr Heller [německy]: Tu nepomůže ani pouť do Mnichova!) Nechci naprosto vésti polemiku proti národně-socialistické straně, chci se otázati jen jedno: Co znamená štvaní národních socialistů proti demokracii? Bylo by vůbec dobře, kdyby národně-socialistická strana jednou prohlásila, koho se drží, zda Hitlera nebo demokracie. Obojí přece nelze stejnou dobou, nelze přece býti ctitelem a zbožňovatelem diktatury a domněle příštího diktátora Německa a na druhé straně zde v zemi tvářiti se demokraticky a klásti požadavky, jako jsou samospráva a spravedlnost. Nikoli, pánové, tímto štvaním proti demokracii, tímto snižováním demokracie působíte jen škodu, škodíte si sami. A jestliže v posledních dnech pánové Karg, Kasper a Krebs putovali k papežovi strany, k Dalajlamovi do Mnichova, aby si odtud přinesli rady, pak pravím vám: mohli-li putovati, pak mohli jen putovati, poněvadž máme demokracii. Kdybychom neměli žádné demokracie, střežili by se páni Krebs a Karg a Kasper vrátiti se do republiky z Mnichova s radami pana Hitlera. (Sen. Köhler [německy]: Máme jiný názor o demokracii! Známe zdejší demokracii!) Nemohu si nikterak představiti, jak možno současně uctívati diktaturu a býti demokratem. Tu musili bychom býti alespoň čínským čarodějem Kingfu, normální člověk toho nedovede.

Shrnuje dohromady, musím říci: Hledíme s největšími obavami vstříc pokračování katastrofy, tato katastrofa budí však v nás jisté naděje, a totiž naději, že to s kapitalismem vezme konec ještě dříve, nežli jsme se domnívali, a že tento kapitalistický systém učiní místo rozumnějšímu, spravedlivějšímu systému. Víme, že tento systém se dosud definitivně nezhroutil a že má ještě životní sílu, ale co vidíme, to jsou znamení tohoto zhroucení, to jsou neklamné symptomy toho. A co nás tudíž v této těžké době udržuje, je víra, že tento systém dříve nebo později dohraje a dohráti musí. Naší úlohou v této době však je chrániti dělníky před zhroucením. Této úloze snažíme se dnes dostáti ve vládě. Této úloze však dostojíme také, kdyby nám občanské strany měly znemožniti řešiti tuto úlohu ve vládě, pak budeme o to pečovati mimo vládu. (Potlesk.)