Zde je vidět vaše sociální cítění, když se stavíte na stanovisko, aby si s těmi nejbídnějšími dělali obecní starostové, co chtějí. Co se s nimi bude dělat, naznačuje večerní >České slovo< dnes týden ve zprávě, že policejní ředitelství dostalo pokyny, aby provádělo prohlídky v barákových koloniích. Píše, že v těchto koloniích se zdržují všelijaké podezřelé elementy, že kolonie slouží za útulek různým individuím atd. Policie má tedy rozkaz prováděti tam prohlídky, ujišťovati a pod. a tímto způsobem má býti sbírán materiál, který bude potom předložen a na jehož základě má býti přikročeno k tomu, aby obyvatelé barákových kolonií byli zbaveni střechy nad hlavou. Táž policie však nedostala rozkazu, aby šla prohlížeti i do buržoasních čtvrtí, zda se tam neukrývají zločinci a korupčnici ŕ la Sichrovský a pod.; do těch čtvrtí se nejde, nýbrž jde se tam, kde je bída a hlad - tam se bude sbírati materiál jen z toho důvodu aby mohly býti provedeny razzie a aby ti nešťastníci mohli býti rozehnáni do celého světa.

Jedině naše návrhy jsou způsobilé přinésti zlepšení trudného stavu pracujících vrstev, jedině ony mohou zachrániti pracující třídu před ještě větším zbídačením. My s této tribuny voláme dělníky, malé živnostníky, státní a veřejné zaměstnance a soukromé zaměstnance nižších kategorií, aby se postavili do jednotné fronty, aby se přichystali na jarní měsíce, kdy pan ministr dr Czech předloží svůj bytový zákon, podle něhož má býti zrušena poslední ochrana nájemníků, aby se přichystali k boji. Vyzýváme s této tribuny závodní výbory všech podniků, aby alarmovaly dělnictvo do boje proti útoku, který je na ně chystán. Upozorňujeme je, nebudou-li nyní bojovati v rámci celostátním po boku všech proletářů a nájemníků proti návrhu dr Czecha, že budou musiti v každém závodě zvlášť bojovati se svým zaměstnavatelem za zvýšení mezd. Je nejvyšší čas, aby boj byl připravován a organisován, aby se v celé republice, až pan ministr dr Czech sem přijde se svou předlohou, zvedla mohutná vlna odporu a aby proletariát, malí živnostníci, státní, veřejní i soukromí zaměstnanci zvolali: Pryč se zotročujícím Czechovým návrhem! My se stavíme za návrh klubu komunistických senátorů. (Potlesk senátorů komunistických.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Pichl. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Pichl: Vážený senáte! O provisoriích se říkává, že mají tuhý život. Musíme přisvědčiti, zkoumáme-li historii našeho bytového zákonodárství. Ačkoli rok co rok tvoří se onen dlouhodobý plán, který nás má vyvést z bytového bludiště, přece nakonec vypomáháme si rok od roku zas jen provisoriem. Musíme velmi pochybovat o tom, že by taková provisoria usnadňovala nám řešení konečné, je ovšem pravda, že ministerstvo sociální péče má připravenu osnovu dlouhodobého řešení bytové otázky, nicméně - tato osnova není zákonem a nám je rozhodovati o osnově jiné, která je provisoriem.

Faktem je, že dnes není námitek proti konečnému řešení bytové otázky. Záleží jen, jak toto řešení dopadne. Nic nebylo by chybnějšího, než kdybychom volili řešení, jež by bylo mechanické, jež by si zjednodušovalo celou věc a domnívalo se, že jedním rázem lze učinit konec obtížím a obnovit stav, který by každého uspokojoval. Zrovna dnes by bylo příliš nebezpečným počinem, řešit bytovou otázku mechanicky bez zřetele na skutečnosti, které se odehrály v životě světa. Musíme myslit nejen na ty, kdož již byli postiženi pohromou, jež se převalila na svět, musíme myslit také na to, co ještě přijde. Máme dnes přes 350.000 nezaměstnaných. I kdybychom sebe víc odpočítávali na ty, kteří mají byt zajištěný, nebo kterým nemůže být zdražen, přece vždy nám zůstanou statisíce lidí, kteří nemohou prací si vydělat ani na uhájení nejprostšího živobytí, natož aby platili a dokonce platili více za byt, než dosud. Musíme myslit na statisíce proletářů v městech, kteří nemají svého domovního majetku, ale kteří nemají ani čím platit. A ti, kdož jsou ještě zaměstnáni, jsou v situaci takové, že jen s krajním strádáním uhajují holou existenci. Nesmíme zapomenout ani na desítky tisíců úředníků, soukromých i veřejných, jichž existenční poměry se zhoršily a zhoršují den ze dne. Nečiňme si žádných ilusí o tom, co přijde. Na všechno, co už se stalo a ještě stát může, musíme myslit při řešení bytové otázky.

Jsem z těch, kdož o bytové otázce mluvili v tomto shromáždění mnohokrát a vždy otevřeně, ano i nepopulárně. Zdůrazňoval jsem potřebu plánu pro stavební ruch, dokazoval jsem, že musíme mít dlouhodobý plán pro vyřízení ochrany nájemníků, a dovolil jsem si naznačit směr, kterým po mém názoru musíme se brát. Nemohu říci, že bych se byl mýlil v ocenění vyhlídek i projektů, kterými jsme se zde zabývali. To mi umožňuje, abych nyní řekl zas otevřeně, jak se dívám na bytovou otázku a naznačil prostředky řešení. Zdůrazňuji, že stala se chyba, když se odkládalo rok co rok seriosní řešení, na jaké strana, kterou tu mám čest zastupovat, myslila už v r. 1925. Dnes jsou poměry podstatně jiné. Světové a s ním i naše hospodářství neodvratně šine se dolů a můžeme bezpečně usuzovat, že vysoká cenová hladina je ta tam, že po nynější bouři budeme musit počítat v číslech značně zmenšených. Z tohoto předpokladu musíme vyjít, chceme-li se dostat k uspokojivému řešení bytové otázky. Je to přirozeně otázka činží, na niž musíme myslit, kdykoli uvažujeme o bydlení.

Tvrdí se mnohdy, že bytová kultura u nás vzrostla. Ale, můžeme tomu věřit? Můžeme se opravdu přesvědčit, že vskutku obecně máme lepší stav bydlení? Musím říci, že nikoli. Nemůžeme zde myslit na ty, kdož byli tak šťastni, že v letech 1921 až 1924 měli peníze a mohli se účastnit výhod bytových zákonů, kterými stát přebíral na sebe dluhové břemeno, jež vzrostlo až na 4 miliardy, a kterým státní rozpočet je zatížen roční částkou přes 260 mil. Kč. V těchto subvencovaných bytech se ještě bydlí většinou dobře a levně. Daleko levněji, než v nových bytech, na něž už stát žádné skutečné podpory nedával. V těchto nových, nesubvencovaných bytech však bydlí již desetitisíce lidí a platí činže, které jim ubírají třetinu a někdy již polovinu ročního důchodu. Musíme si všimnout i zjevu tak zvaných jednotlivých bytů, to jest bytů o jedné místnosti. Do těchto bytečků o pár metrech plochy tlačí se čím dál tím více lidí a za činže, které jsou naprosto neúměrné tomu, co se takovým bytem poskytuje. Máme v Praze hezkou řadu činžáků, kde už jiné byty nejsou, než právě takovéhle.

Musíme se ptát, zda je v zájmu sociálního života, zda je také v zájmu hospodářském, aby vyřízení bytové otázky stalo se způsobem, který by vehnal velkou část obyvatelstva do maličkých místností, do těchto >jednotlivých< bytů, a při tom činže byly drženy na výši, jež neodpovídá ani hodnotě bytu, ani důchodům nájemníka. A to by se určitě stalo, kdybychom ochranu nájemníků řešili schematicky, kdybychom poslouchali hlasů těch, kteří představují si řešení jen podle svých subjektivních přání a zájmů. Zejména nyní není doba, kdy bychom mohli pustit se zřetele otázku činží, kdybychom nechali ji tak zvanému volnému vývoji, který znamená také zdražení činží nad únosnost nájemníků slabých, tedy těch, kteří jsou dosud nejpočetnější. Musíme mít plán. Plán na dlouhou dobu. Nevíme ještě, jak bude vypadat konečný návrh ministerstva sociální péče, ale můžeme ukázat, že odborné korporace architektů a inženýrů nepostavily se za krátkodobé řešení, naopak přejí si dlouhodobého řešení, jež vyvolá nejméně nesnází a bude činitelem regulujícím novostavbami, důchody a činžemi ve starých i nových bytech. Také společenstvo zednických mistrů zcela rozumně vyslovilo se pro podobný způsob ochrany a jejího řešení.

Musíme tedy myslit na činže ve starých a činže v nových domech, postavených bez státní subvence. Případ subvencovaných domů je jiný a bude musit být řešen v souvislosti s prováděním úspor ve státní správě, neboť je nemyslitelno, že by stát, jemuž tak špatně scházejí se daně, mohl beze všeho i v tak těžké době doplácet i na mnohdy přepychové byty bohatým lidem, kteří dávno už měli a mohou si postavit vlastní přepychovou vilu. Nemá-li stát dost prostředků na placení t. zv. vánočního příspěvku svým zaměstnancům, nemá smyslu, aby doplácel na byty také bankovním ředitelům. Pokládám za nevyhnutelno, aby se provedla revise bytů se státní subvencí, neboť se musí zjistit, že mnoho bytů má výměru, jež odporuje zákonu, je větší než 80 m2, což se stalo s porušením zákona, a stát dodnes tyto byty subvencuje také, ač jsou to byty velmi bohatých lidí. Už z tohoto důvodu je nutno, aby vláda a povolaná ministerstva zabývala se otázkou subvencovaných domů, kde ostatně je také možnost stamilionové úspory. Nebylo by také žádoucí, aby na jedné straně sledoval se plán zvedání činží ve starých domech a na druhé ponechávaly se neodůvodněné výhody bohatým. Rozumí se, že také zde nelze doporučovat řešení mechanické, ale poněvadž staly se tu mnohé nepřístojnosti a poněvadž z velké části subvence jdou ve prospěch bohatých, je nezbytno, aby zde bylo cosi učiněno, čemu říkáme pořádek a náprava.

Pak teprve budeme se moci zabývat domy ostatními, novými i starými. U domů nových musíme působit ke snížení činží, ať podporou stavebního ruchu, či nižším úročením hypoték, nebo i jinými prostředky, hlavně však soustavnou evidencí bytovou. Je zvláštní, že nemáme ani ve velkých městech řádně organisované zprostředkovatelny bytové, aby se umožnila přehlídka bytového trhu. Kdyby evidence byla, nebylo by možno, aby se vyskytovaly tak velké rozdíly v činžích. Je sice pravda, že nájemník má možnost se vystěhovat, ale stěhovat se přece nelze při každém kvartálu. Proto musí zde zasáhnout trochu veřejná péče, ne aby organisovala a obstarávala za jiné, ale usnadňovala volný, nerušený vývin trhu. Dnes o bytovém trhu nemůžeme ani dobře mluvit.

Bylo by dobře už dnes myslit na tyto věci, protože cenový vývoj všech statků směřuje dolů a nová hladina cenová bude podstatně nižší, než dosavadní. To platí také pro stavby, a tím i pro činže. Musíme se připravit na sestup činží v nových domech a musíme učinit přípravy, aby tento zpětný pohyb nedál se s těžkými poruchami hospodářskými. Nebylo by zajisté našemu hospodářství zdrávo, kdyby změny ty přišly náhle a přivodily deroutu, jejímž důsledkem musilo by být zastavení jakékoli stavební činnosti na mnoho let. Dobře promyšlený plán umožní včas se přizpůsobit a co možno s nejmenšími škodami pro celek.

To tedy předpokládá plán v bytové otázce, specielně v řešení ochrany nájemníků. A zas plán hospodářský, promyšlený, nedělaný s hlediska sobeckých zájmů, ale podle potřeb jednotlivých skupin obcí. Praha a velká města musí mít plán pro sebe, odlišný, od obcí menších, kde bytové poměry jsou jednodušší.

Osnova, kterou se prodlužuje provisorium, je arci vysvětlitelná. Bytový program nelze sestavit za krátkou dobu - i když nemůžeme se zhostit dojmu, že přece jen uplynulo příliš mnoho času od doby, kdy potřeba takového plánu byla zjevná - a přítomná situace není taková, aby bylo možno učinit si představu o vývoji, byť na velmi krátký čas dopředu. Konečně bylo nutno učinit opatření, abychom se v málo dnech neocitli mimo zákon. Z toho důvodu musíme dát k osnově souhlas, ale jen s vědomím, že není to onen žádný program, který chceme, že je to jen výpomoc z nouze, byť nutná a naléhavá. Nezbývá než vysloviti přání, aby toto provisorium bylo poslední a abychom už nadále z provisorií netvořili definitivní stav. Je to jen stav, který nepřináší prospěch, právě proto, že každý spoléhá na jeho prozatímnost a nemá, podle čeho by se do budoucna řídil. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Hilgenreiner.

Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Bytová péče má veliký význam pro zdraví, mravnost, rodinný život a pro smysl pro právo, zkrátka pro veškerý sociální život. Je veřejnou otázkou v nejlepším slova smyslu. Odtud nutnost, aby se veřejnost, stát staral o tuto otázku. Před válkou nestaral se stát o opatření bytů. Panovala velká nabídka a nabídka bytů, která byla v poměru k poptávce vyšší, zajišťovala přiměřenou cenu bytů. Za války byla poptávka stále větší, protože stavební činnost a tím nabídka poklesly, a nastala tudíž nutnost, aby se stát staral nejen o zdravotní a technické zařízení bytů, nýbrž aby se zabýval přímo tím, aby zajistil byty těm, kdož je hledali. Po válce vystoupil tento problém do popředí ve zvýšené míře, takže je stát dodnes skutečně nucen vykonávati vliv na bytový trh a starati se o to, aby tu byly byty, resp. aby ti, kdož byty mají, nebyli bez příčiny z bytu vyháněni, poněvadž tu není žádné náhrady.

Za těchto poměrů je samozřejmé, že také oposiční strany nemohou býti pro to, aby státní bytové hospodářství propadlo zmatku a nepořádku. Musíme tudíž také my, poněvadž není předlužen definitivní bytový zákon, hlasovati pro toto provisorium.

Zdůrazňujeme tutéž námitku, kterou jsme již v uplynulých létech, také v době, když jsme byli ve většině, zdůrazňovali, že zejména takovými provisoriemi nemůže se otázka trvale řešiti, že naopak právě z těchto provisorií vyvíjejí se neuspořádané poměry. Na velkou část těch, kteří nyní byt hledají, se v těchto provisoriích vůbec nemyslí, protože bydlí v nových domech. Stále více vzrůstají tyto vrstvy obyvatelstva v nových domech, nájemné je tu přímo závratně vysoké, a živá duše nemyslí na to, aby o ně jakkoli pečovala, ať zvýšenými státními platy, ať přídavky soukromým zaměstnancům nebo dělníkům. Myslí se jen na ty, kteří bydlí ve starých domech, dokonce některým z nich se příliš nadržuje, zatím co velká část obyvatelstva, a to také potřebného obyvatelstva, vychází zcela na prázdno. Odtud nutnost, co možno nejrychleji opatřiti trvalý bytový zákon, který by zejména také podnikatelům staveb poskytl na delší dobu vyhlídky, z čehož by se vyvinula zcela jistě zvýšená stavební činnost, větší péče o nové byty.

Proto hluboce litujeme, že nebyly splněny sliby, dané loňského roku, kdy se řeklo: To je poslední provisorium, jak to před tím konstatoval jeden řečník většiny. Navrhuje se dokonce pololetní provisorium a podle zákona bude to dokonce celoroční provisorium. To zajisté není zdravé. Pan kolega Stöhr nazval to komedií. Tu je však podivuhodné, že Bund der Landwirte tuto komedii hraje s sebou. Co pomohou všechny ostré hlasy většinových stran, nejsou-li s to, aby konečně zjednaly pořádek? Neboť na druhé straně je to zcela falešné stanovisko, které zaujal řečník z německé sociálně demokratické strany, že by měli pečovati jen o bydlící, že jim do druhých nic není, obzvláště ne do bohatých. Neboť tolik neliší se třídy obyvatelstva, aby se mohlo říci, že jeden jest jen nájemníkem, druhý jen domácím pánem. Zájmy se většinou prostupují.

Mluvíme-li však o trvalém, na dlouhou dobu vypočteném bytovém zákoně, pak nepomýšlíme na to, aby se lidem hospodářsky slabým měla nyní ukládati nová břemena. Pro to je okamžik špatně volen, hůře než kdy jindy. Obáváme se, že toto provisorium musí trvati celý role a ještě déle, neboť mnohé strany koalice nebude naprosto lze pohnouti k tomu, aby vytvořily trvalý bytový zákon, dokud potrvají obtížné hospodářské poměry. Konečně možno bytovou otázku upraviti jen zvýšenou stavební činností, zvýšeném nabídky, takže zase přijde doba, kdy nebude již nájemník hledati domácího, nýbrž naopak domácí pán nájemníka, tak jak tomu bylo před válkou. Zvýší-li nabídku přiměřenou stavební činností, pak bude otázka nájemníků upravena nikoli sice v každém ohledu ideálně, ale zcela určitě tak, jako před válkou, kdy nabídka převyšovala poptávku. Předpokladem toho je zákon na dlouhou dobu, provisoria jsou škodliva.

Musíme se zase znenáhla vrátiti k soukromému hospodářství. Musíme zase dospěti k tomu, aby se stát mohl spokojiti s tím, aby bděl nad technickými a zdravotními poměry bytů a aby sám - vyjímaje snad pro státní úředníky - nevystupoval jako stavebník nebo opatřovatel bytů. Že to nedělá dobrotu, viděli jsme velkou měrou v sovětském Rusku. Jak pak to bylo v sovětském Rusku? Když přišel převrat, byli majitelé domů ze svých bytů a domů vypuzeni a nemohli vzíti s sebou skoro nic než nejvýš svůj oděv, i zařízení bytu musilo tam zůstati. Dekret z 20. srpna 1918 zavedl úplné znárodnění bytů, zrušil úplně městský majetek půdy a domů a odstranil úplně nájemné ve znárodněných domech, takže tedy ve znárodněných resp. zobecněných domech - domy byly předány obcím - dělníci tam umístěni bydlili bez jakéhokoli nájemného. Co byl následek toho. Následek toho bylo úplné zpustnutí domů, následek toho bylo, že i ti, jimž domy ještě zůstaly - těchto domů nebylo okamžitě potřebí - svých domů ani neudržovali, neboť se musili obávati, že jim jejich dům, bude-li v dobrém stavu, bude vzat a přikázán obci. Již roku 1921 přišel obrat: malé domky 0 125 m2 plochy byly lidem zase vráceny, byly to většinou dřevěné domky, jak jsou v Rusku obvyklé, asi 2 miliony, tedy něco přes polovinu, zbytek zůstal znárodněn v rukou státu, resp. obcí. Nájemné bylo zase zavedeno, ale třídní nájemné, při čemž ten, kdo byl organisován, kdo patřil ke třídě dělníků a sedláků, platil nižší nájemné, kdežto druhý musí platiti nájemné skoro neomezeně vysoké. Domy byly dány do správy členům družstev nájemníků, kteří bydlili v domě. Jaký toho byl nyní následek? Tato družstva musila pečovati o udržování. Přirozeně bylo jim příjemnější, jestliže dostávala vyšší nájemné, a proto byli poškozeni právě prostí dělníci, poněvadž, kde to jen šlo, byli vylučováni z nájmu, aby bylo lze hraditi náklady udržování. Tak byli tedy dělníci zřejmě poškozováni. Jako nájemní plocha stanoveno bylo 8 m2 na osobu, dodnes to nedotáhli na 6 m2. Ale tyto čtverečné metry byly a jsou ještě dnes přidělovány zcela mechanicky. Nebéře se zřetele na rodinu, řekne se, že místnost je tak a tak veliká a že se tam umístí tolik a tolik osob. To souvisí se systémem v Rusku, podle kterého se rodina systematicky podkopává a ruší, poněvadž se v rodině spatřuje ochrana starého hospodářského řádu. Proto se také muž, žena a děti přidělují různým pracovním směnám, aby se stýkali co možná nejméně, neboť rodina je tradicí z dřívějších dob a ruší nový vývoj, nutno ji tudíž pokud možno podkopávati. Tak nalézáme nyní 81% bytů v Rusku jako soukromé byty, ale tato číslice velmi klame, poněvadž to jsou malé domky. Vezmeme-li zastavenou plochu, pak je asi polovice soukromou, druhá polovice je státní stavební plochou; ve městech patří asi 3/4 bytů státu, jsou znárodněny, a 1/4 je přenechána vrstvám politicky odstrčeným. Konec písničky byl ten, že potom přece zase bylo nutno vrátiti se k tomu, aby se soukromý kapitál vybízel k stavební činnosti. Tak byla v letech 1924 až 1929 obytná plocha 7.8 milionu m2 zastavena soukromě a obytná plocha 6.4 milionu m2 státem. Stát tedy již v letech 1924-1927 zůstal zpět za soukromými stavbami. Dne 28. srpna 1928 vyšel dekret, kterým přiznána byla zahraničnímu kapitálu obzvláštní privilegia, aby byl přilákán ke stavbě bytů, poněvadž se uznalo, že nelze za nynějších poměrů hraditi potřebu bytů. Celkem nutno však říci: toto znárodnění bytů skončilo v sovětském státě dalekosáhlým obratem k soukromému kapitálu.

Dnes máme zde před sebou návrh komunistů, který nelze srovnávati s velkorysou bytovou politikou, o které se pokusilo Rusko. Buduje na našich dnešních poměrech. Když se zde na příklad navrhuje, aby nájemníci v nových domech platili jen o 100% více nežli nájemníci ve starých domech, pak každý, kdo zná stavební náklady u nových domů, posoudí, že to znamená zničiti zkrátka dotyčné podnikatele. To jsou vesnice na měsíci. Přednášejí se požadavky, požadavky, >žádáme, žádáme.<, ale nikde se neříká, jak se to zaplatí. Prozatím také pro oposici nezbývá nic jiného, nežli svoliti k provisoriu. Ale abychom ukázali, že je nejvýš na čase, aby vláda splnila svůj slib, že konečně přijde s definitivním zákonem, podáme k § 1 pozměňovací návrh, aby lhůta omezena byla na čtvrt roku, aby tedy provisorium skončilo 31. březnem 1932. Máme dojem, že - nechceme panu ministru dr Czechovi upírati velkou píli v jeho oboru - že se v tomto roce neučinilo vše, aby připraven byl definitivní zákon, a snad netvrdíme příliš mnoho, prohlašujeme-li, že také nebyla zde vůle zaříditi potřebné, právě pro politickou vázanost, které pan ministr dr Czech přece v této věci více méně podléhá. Jsou dvě duše v koalici, jedna, která by bytovou politiku pokud možno rychle chtěla odstraniti, a druhá, která s ochranou nájemníků provozuje podomní obchod, která z toho dělá politické obchody a při tom přehlíží, že také část lidí, které zastupuje, již dnešním hospodářstvím ochrany nájemníků je poškozována, poněvadž ti, kteří bydlí v nových domech, nejsou chráněni. Ti by jen tehdy dosáhli nějaké úlevy, kdyby nastalo vyrovnání mezi starými a novými byty. To však při dnešním systému nenastane. Doznáváme, že je pro koalici těžko vytvořiti definitivní zákon. My nebudeme klásti překážky, zařídí-li se něco v té příčině. Pravý okamžik je zde dávno; také pánové na socialistické straně budou si musit říci, že nyní nesmíme dále pracovati s provisoriemi. Poměry se v posledních 15 letech značně změnily, musíme budovati na nových základech. A tak tedy doufejme, jestliže jsme tohoto Ježíška nedostali v tomto roce, že ho snad dostaneme v roce příštím. Nebude-li v některých stranách překonána tendence, pěstovati politiku tam, kde má mluviti hospodářství.

Jak řečeno, budeme hlasovati pro provisorium, poněvadž okamžitě nic jiného není možno, neboť nelze dnes bytový trh vrhnouti zpět do stavu bezzákonitosti. Ale žádáme naléhavě, aby většina, vědoma jsouc si své odpovědnosti, pokud možno rychle předložila definitivní zákon na ochranu nájemníků. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dávám slovo panu sen. Rovňanovi.

Sen. Rovňan: Slávny senát! Návrh zákona o predľžení zákona o bytovej pečlivosti nesie na sebe pečať ako pečať chudoby vlády. Pôvodný zákon bol potrebný, ale ten aj v 14. roku jestvovania republiky s bezvýznamnými zmenami ešte i ďalej predlžovať nemá miesta, a keď sa tak robí, dá sa mnoho o terajšej vláde domyslieť. Aby chudobný ľud nebol vydaný napospas mocnejších, zákon tento v dobe prvého jeho vynesenia bol potrebný. Podobné zákony s malou výminkou vo všetkých štátoch sa vynášaly, kde štát ako tak do svetovej války bol zamiešaný. Dnes - okrem nás - v druhých štátoch je už likvidovaný.

V zahraničí hlásame našu úplnú konsolidáciu pomerov. No tento zákon len to opačné dokazuje. Ďaleko som od toho, abych chudobnému ľudu ochrany nedoprial, zvlášte v dnešnej svetovej hospodárskej krize, ale človek na prvom mieste musí byt spravodlivým nadovšetko, lebo čo je mne zlé, to musí byť aj druhému zlé a zlé ako také má sa vždy obísť.

Už pôvodný zákon bol nespravodlivým voči majiteľom domov, nájomníkov držiacich, lebo tým sa staral len o ochranu nájomnikov k tomu ešte aj s platením neprimeraného nízkeho nájomného, dotiaľ nijak nezabezpečil povstalú škodu majiteľom domov. A keď už štát nehradil škodu majiteľom domov pre nájomnikov trpiacich, a to sľavením alebo odpustením činžovej dane, prečo len kategoria majiteľov domov má trpieť krivdu? Kde tu spravodlivosť? Či na to vláda ani za 12 rokov neprišla? Pochybujem, ale nepochybujem, že túto škodu chcela by hradiť. A či myslí slávny senát, že prenájomníci sú len chudobní ľudia? Nie, lebo chudobný ľud pre hrozné vyhrážky a nesváry pôvodné byty už dávno opustil, takže dnes s malou výminkou len dobre situovaní občania používajú tejto výhody, ktorí sa z bytov nedajú vyhodiť. Vláda mala čas, mala si dať sostaviť spoľahlivú štatistiku a o správnosti takýchto údajov, mala sa najprv presvedčiť a len potom sa pustiť do zakročenia meritorného vybavenia. Podobne za nesvedomité pokračovanie musi sa považovať udelenie vysokých stavobných subvencií novostavbárom. Lebo kým títo s malým doplatkom, mnohoráz len 25% stavobného nákladu, ostali majiteľmi mnohých moderných domov a k tomu oslobodení sú od dane mnohoráz až na 35 rokov, dotiaľ majitelia už jestvujúcich a prenájomníkov núteno trpiacich domov nie sú vstane previesť ani tie najpotrebnejšie opravy, lebo činžovej dane 60% spadá na štátnu daň a po zaplatení poistného a ostatných mnohých predpísaných povinností majiteľovi neostane úplne nič, ba mnohoráz musí doplatil na kšeft.

Kde tu spravodlivosť? Vláda toto nechce videť, nechce cítiť, ale to precítiť a pretrpeť musí od nájomníka mnohoráz v horšom položení sa nachádzajúci majiteľ činžovného domu. Nebolo by teda už raz na čase, by sa táto kríza, kde sa zakotvila, odstránila? Nebolo by to humánne smýšlanie vlády? Ale vláda miesto toho starý hriech ešte aj naďalej podporuje, keď ho predlžuje.

Tento nespravodlivý zákon v mnohých prípadoch bol a je príčinou rôznych žalôb, nesvárov medzi majiteľmi domov a prenájomníkmi, a to vždy na škodu majiteľia domu. Ďalej príčinou bol zamedzenia súkromnej stavby. Každý sa obával stavať mimo svojej potreby väčší dom z obavy, že si nebude môcť s ním rozkazovať. Čoho sú zas tie zlé následky, že štát pred časom odpadá od dane domov, ktoré by sa boly stavaly. Ďalej nesie tie neblahé následky, že robotník, priemyslník ostáva bez práce, od obchodníka neberie sa tovar, dráha materiál nedopravuje a podujimateľ nepracuje. Koľko tu škody tak pre občanov ako i pre štát! Či by krízu trpiacim nebolo týmto koľko-toľko uľavnené? Vláda i s týmto znala rátať, znala to predvídať a zamedziť.