Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován!

Sen. dr Heller (pokračuje): ženete proletariát k zoufalství, konáte práci pro fašismus a komunismus. Měly by vás přece zkušenosti, jež učiněny byly v jiných zemích, poněkud zaleknouti. Vezměte na vědomí, že my němečtí sociální demokraté bok po boku se svými českými soudruhy provedeme do konce boj za práva pracujícího obyvatelstva a demokracii. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr K o v a l i k. Uděluji mu slovo.,

Sen.:dr Kovalik: Slávny senát! Zpráva výboru rozpoćtového kup rítomnému návrhu zákona hovorí, že podľa ustanovenia zákona čís. 76/1927 mal by každý zamestnanec platiť od 1. januára 1932 podľa naň pripadajúcej zákonnej kvóty príspevky a dávky do patričných pokladníc sám podľa priameho výmeru bez presunutia platovej povinnosti na osobu inú,... (Hluk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím o klid !

Sen. dr Kovalik (pokračuje):... ešte i v tom prípade, keď na pr. zamestnávateľ sám bere na seba povinnosť za zamestnanca vyššiu, než mu to zákon ukdadá, a to aj vtedy, keď sa zamestnávateľ smluvne k tejto povinnosti zaviazal.

V terajšej všeobecnej ťažkej hospodárskej kríze vymáhaníe v zákone menovaných príspevkov a dávok by zamestnancom zapríčinilo veľké škody a znamenalo by to, ako aj zpráva hovorí, len sníženie zárobku, škodilo by to preto i zamestnávateľom. Vzhľadom na ťažké hospodárske pomery chce tento návrh zákona pomôcť odsunutím platnosti menovaných čiastok zákona na 2 roky, až do 1. januára 1934.

Je to tedy malá pomoc pre zamestnancov a tým aj pre zamestnávateľov. V tejto veci sa, keď aj nie celkom odpúšťa, ale aspoň odsunuje vymáhanie príspevkov a dávok. Naša strana ale žiada stále zastavenie exekúcie rôznych daní, odsunutie ich platenia v prípadoch, keď poplatník nie je v stave platiť. Štát vo svojom vlastnom záujme nesmie zničiť poplatníka, ba naopak má mu byť na pomoci, lebo zo zničeného poplatníka štát už nemá čo čakať, kdežto, keď zastaví exekúciu, keď uľaví alebo odsune platenie dani, tak dá možnost poplatníkovi, aby štátu aj ďalej mohol platiť.

To hovorím zvlášť v záujme Slovenska, kde jedno za druhým vydržiavajú sa protestné shromaždenia proti zvyšovaniu daní vtedy, keď ani nezvýšené dane nemôžu platiť. Slovenské remeselníctvo a obchodníctvo, ba aj kupujúce obecenstvo energicky protestuje proti zamýšľanému zvýšeniu dane z obratu, ktorá daň by mala byť vlastne zrušená, lebo za výrobky a ich odpredaj sa už beztak platí dosť daní.

Slovensko má stonásobnú príčinu ozývať sa proti nesnesiteľným daniam. Ako má ono platiť, keď sa mu zo štátneho rozpočtu na dodávkach, investíciách, fondoch a podporách nedostáva toho, čo mu patrí? Storáz sme už číslicami a štatistikou, ako sa to len dalo, dokázali, že sa Slovensko ukracuje - ako má tedy platiť? Slovensko prispieva ku štátnemu rozpočtu asi 15 %, malo by po spravodlivosti k tomu primerane aj toľko peňazí prilievať nazpäť na Slovensko - a neprichodí ak 4 až 5 %. Z čoho má tedy Slovensko platiť? Zamoravské zeme a zvlášť Praha stavbou štátnych palácov, nádraží, cíest, spotrebovaním zemedelských a priemyselných výrobkov sa v každom ohľade favorizujú a Slovensko zanedbáva. Z čoho má tedy platiť? Slovenské železnice by maly spotrebovať slovenské uhlie - ani polovica toho sa nespotrebuje - slovenské bane sa zavierajú vtedy, keď sa sem dováža cudzie uhlie i z Maďarska.

Nezamestnanosti na Slovensku sa nečelí tak, ako by sa mohlo a malo. Prácu treba dať Slovensku. Prečo sa nereguluje Váh, Hron, Nitra vo veľkých rozmeroch? Tam treba hodiť miliony. Bolo by pomožené celému Povážiu, Pohroniu a iným krajom. Sú vyhotovené krásné plány na reguláciu a splavnenie Váhu, na spojenie Jeho s Vislou a tým aj poľským morským prístavom Gdyňou. Ale chyba lávky! Váh sa odstrčí na bok a už sa vynoruje plán spojenia Moravy s Odrou a nemeckým morským prístavom. Tak sa Slovensko odstavuje na stranu; z čoho má tedy platiť?

Žiadali sme evidenciu štátnych dodávok. Na to dostane sa nám vyhýbavá odpoveď, a to akou frázou! že vraj v jednotlivých ministerstvách nieto rovnakého názoru na túto vec.Je to taká fráza, ktorá nehovorí nič, len sa vykrúca, nikdy sa nechce presne povedať, čo sa investuje. Koľko sa investuje na Slovensko. Toto nikde nie je povedané čisto a jasno. To je to sľúbené zdvíhanie slovenskej hospodárskej úrovne? Nechcú, aby číslice hovorily, čo sa Slovensku dostáva a čo sa nedostáva. Chceme štatistiu, chceme číslice! Nechceme nič, čo nám nepatrí. Len to, čo podľa procentov Slovensku patrí. Chceme vedeť, či sa na Slovensko dopláca, a či naopak. A keď som už v tej hospodárskej krízi, dovolím si tu jednoho hospodárskeho porovnania použiť. Kto chce, aby krava dávala mlieko, tak ju musí krmiť. A keď chcete, aby Slovensko platilo dane, tak treba Slovensku dávať z toho štátneho rozpočtu to, čo mu patrí.

Naša strana podala vláde memorandum o všetkých slovenských sťažnostiach a požiadavkách. Uvidíme, aký to bude mať výsledok. Už aj iné strany na Slovensku v hospodárskom ohľade postavujú sa na platformu, na ktorej naša strana už 15 rokov stojí. totiž spoločne podávajú požiadavky slovenské. Utvorily sa krajové národohospodárske sbory a Národohospodárský sbor, krátko »Nárus«, v Bratislave, vo ktorom naša strana konzekventne húžovnate a energicky sa stavia ako doma na Slovensku, tak aj v Prahe v parlamente za slovenské požiadavky.

»Nárus exekutívy nemá len prednášať žiadosti. Za tieto ale sa treba aj v Prahe v rozhodných chvíľach energicky pri hlasovani postaviť a hlasovať za požiadavky slovenské. Ale to sa nedeje. Na Slovensku inak, v Prahe inak - povedajú už nielen ľudáci, ale aj živnostenské spoločenstvá. Bol som na protestných shromaždeniach, bolo tam povedané, že konečne aj živnostenská strana sa energickv vyslovila a povedala, že jestli bude daň obratová zvýšená, že živnostenská strana vystúpi z vlády. To je energické slovo. Prahe nevyhovuje Slovensko, lebo je na 20 strán roztrhané. A hovorí sa, že sa to schválne umele tak robí a udržuje. Slovensku môže pomôcť tedy len jednotná fronta v podaní jeho požiadaviek.

Slovensko trhať a zoslabovať je nie štátotvorná politika. Viackrát som už s tohoto miesta povedal: Roztrhané zoslabené Slovensko - slabá republika, silné Slovensko - silná republika. Keď v Prahe nechcú porozumieť našim rečiam, našim novinám, našim ľudovým shromaždeniam, keď nechcú porozumieť rečiam slovenských poslancov a senátorov ľudových vo sneme a senáte, našim protestom, našim deputácíam, našim rezolúciam, našim memorandom, musím povedať to, ako som už povedal o tej hospodárskej kríze príkladom hospodárskym a rukolapne: kto chce, aby krava dávala mlieko, musí tu kravu krmiť, lebo ak sa nekrmí, tak zahynie a gazda potom nebude mať ani kravy, ani mlieka. Končím. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, kterým je pan sen. M i k u l í č e k.

Sen. Mikulíček: Znovu tekla na Zakarpatsku krev. (Sen. Kindl: Vidíte, krvavá vláda, chce jen střílet do dělníků, rolníků, budete střílet i do živnostníků -Výkřiky komunistických senátorů.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Slovo má pan sen. M i k u l í č e k. Račte ho nechat mluvit!

Sen. Mikulíček (pokračuje): (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. I. Čs. ze dne 24. února 1932. podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy. -Sen: Kindl: Vláda vrahů! - Hluk. - Výkřiky.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Volám pana sen. K i n d l a pro tento výkřik k p o ř á d k u! (Sen. Haken: Pryč s vládou vrahů! - Hluk. - Výkřiky. - Sen. Haken: Vláda vrahů je to!)

Místopředseda Votruba (zvoní): Za tento výkřik volám k p o ř á d k u pana sen. Hakena!

Sen. Mikulíček (pokračuje): (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy. - Sen. Haken: To je ta demokracie! - Hluk.Tak jste osvobodili ukrajinský národ!)...

v níž sedí 7 tzv. socialistických ministrů. (Výkřiky: Fuj!) Tento bílý teror však řádí také za souhlasu domácích pánů ukrajinské, maďarské židovské buržoasie. Souhlasí s ním K u r ť a k, stelně jako V o l o š í n, agrárník Š č e r e c k ý, stejně jako sociální demokrat H u s n a j, guvernér Beskid, steně jako mukačevský rabín. Všichni tito a jim podobní lidé jsou agenty českých okupantů, jsou stejně jako oni úhlavními nepřáteli ukrajinských, maďarských a židovských dělníků, rolníků a malorolníku. (Sen Kindl: To je ta jednota fronty protidělnické a rolnické! - Hluk. - Výkřiky.)

Pracující lid Zakarpatska bojuje o holý život, neboť mu hrozí hromadné umírání hladem, zimou a nemocemi..(Sen. Haken Místo kukuřice a soli, dáváte četnické kule!)

Krvavými trestními expedicemi a bílým terorem chtějí pánové tento boj znemožniti. Chtějí, aby lid hynul tiše, bez odporu, bez protestu. Nesmí se tak stát a nestane se tak!

Dělníci, rolnici a maloživnostníci Podkarpatské Rusi, stupňujte svůj boj! Žádejte okamžitý a bezplatný příděl kukuřice, brambor, obilí, soli a osiva pro hladovějící vesnický lid! Prosazujte konfiskaci zásob u kapitalistů a velkostatkářů a jejich rozdělení mezi vesnickou a městskou chudinu! Žádejte podporu všech nezaměstnaných na účet státu a kapitalistů! Žádejte zastavení všech exekucí malorolníků a maloživnostníků! (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) neplaťte úroky lichvářům a bankám, roztrhejte lichvářské vekslíky. (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit, m) jedu. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Nejste sami! Pracující lid Slovenska, Moravy i Čech je s vámi solidární, protestu je proti řádění českých okupantů na Podkarpatské Rusi a volá s vámi: Zastavit trestní expedice na Podkarpatské Rusi! (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R.Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy - Výkřiky komunistických senátorů: Pryč s celou vládou!) Volnou ulici a politická práva pracujícímu lidu Podkarpatské Rusi! (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Za vyvlastnění velkostatkářské, církevní a státní půdy, lesů a pastvin a bezplatný jejich příděl vesnické chudině! Za svržení vlády buržoasie, za vládu dělníků a rolníků! Za sociální a národní svobodu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi.

Používám této příležitosti, abych promluvil o něčem jiném, nežli je projednávaná předloha. Páni kolegové přede mnou zrovna takovýmto způsobem s tohoto místa mluvili, že nemluvili o projednávané předloze. I s hlediska vaší tzv. demokracie,je odsouzeníhodný fakt, že v době tak bohaté na hospodářské a politické události, v době, kdy je vydáno hladu a smrti hladem statisíce obyvatel tohoto státu a kdy ze zoufalství matky a otcové vraždí své děti z bídy, aby zkrátili jejich trápení, v této době nemalí vládní režiséři látky pro zákonodárné sbory a tyto svolávají jednou za uherský měsíc. (Sen. Haken: Vládnou četníci!) My komunisté na tyto zjevy upozorňujeme pracující lid měst i venkova, ale ihned lidu také vysvětlujeme, že vaše počínání není ničím jiným, nežli průvodním zjevem zkomírajícího kapitalistického řádu, jemuž vy jako ochránci vždy a všude sloužíte, ať už si dáváte jméno stran buržoasních nebo sociálfašistických, a s pádem kteréhožto řádu také,jednou skončíte vy!

Pracující lid měst i venkova nemůže a nechce zahynouti jako ovce bez hlesu a je přirozeně, že se brání, že brání svůj holý život. A jak odpovídají režiséři státu, o němž žvaníte do světa, že je ostrovem klidu a pořádku (Smích komunistických senátorů. - Hlas: Na papíře!), na volání po práci a chlebu proletariátu a po zastavení exekucí u rolníků a maloživnostníků. (Sen. Kindl: Jeden dělník dostal tři měsíce za to, že vykřikl: »Práci a chleba!« V »Bohemii« se ztratilo 236 milionů a dostal jeden 6 měsíců podmínečně a druzí byli osvobozeni!)

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím pana sen. K i n d 1 a, aby nevyrušoval řečníka!

Sen. Mikulíček.(pokračuje): (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24, února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn, řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Uvidíme, jak dlouho s touto vládní moudrostí vystačíte! Bajonety jsou pěkná věc, ale špatně se na nich sedí. (Sen. Kindl: Už se to třese pod nimi!) Ten fakt už byl v historii nesčíslněkrát potvrzen. Uvedu zde několik dokladů, že v tomto státě je vláda humanity a demokracie. Únorové demonstrace byly demonstrací hladových dělníků a rolníků. Demonstrací za chléb, práci a záchranu před exekučním výprodejem. Nic více bylo těmito demonstracemi myšleno, což jsme také ústy svých vedoucích soudruhů veřejně v parlamentě prohlásili. Ale špatné svědomí vládnoucí třídy kapitalistické í kapitálu státního aparátu jako jejich ochránce ve vědomí svých zločinů, páchaných po 13 let na pracujícím lidu, ve svém bezmocném strachu spřed zaslouženou odplatou vidělo v demonstracích strašný den soudu a proto obsadilo důležitější místa brachiální mocí, tak jako by hrozil ozbrojený útok válečného nepřítele. Ale přes toto opatřeni a přes krutý mráz, pro který statisíce hladových a nedostatečně oblečených nemohlo na demonstrace, demonstrovali statisíce v ulicích měst. A jak humanitně se s nimi zacházelo, o tom podává důkaz tento přeražený pendrek (ukazuje), (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 2. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy. - Výkřiky sen. Kindla.) A jako demonstrovali dělníci v Čechách, na Moravě a Slovensku, tak poměrně ještě silnější byly demonstrace na Zakarpatsku. Zakarpatsko podle mírových smluv má právo na autonomii. A Ťak tam autonomii provádí v praksi československá vláda? Největší bohatství v této nešťastné zemi, lesy, buďto uchvátil stát a hospodaří na nich tak, že jsou pasivní, anebo pod ochranou vlády byly zašantročeny společnosti »Latorica<, (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle § u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) která nejen že vydělává těžké miliony, ale také -otročí dělníky a rolníky hůře než bývalí majitelé Schonborn a Teleki. Tamější majitel chýše, která má cenu 200 nebo 300 Kč, nejen že pozbyl výdělku, ale nesmí ani v lesích pásti svůj hubený dobytek nebo sbírat hnijící chrastí, aby si mohl uvařit brambory. A proto je zcela přirozené, že hladovějící obyvatelé Podkarpatska ostrými demonstracemi (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) musí takřka každodenně bojovati. Bojují nejen za zájmy chudiny a bědnoty své strany, nýbrž za zájmy všech straníků i nestranných. Proto s tohoto místa činíme apel na sociálně demokratické a česko-socialistické dělníky a dělnice: V prvé řadě se k vám obracíme s těmito vážnými a naléhavými slovy. (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) na Podkarpatsku, kde 1 rolník zabit a 5 raněno. (Sen. Hlávka: Tahle krev bude pomstěna!)

Chceme vám ukázati, v jakém prostředí k tomuto poslednímu střílení došlo. Neboť to, co se dnes v nešťastné zemi pod Karpaty s jejím dvojnásob nešťastným lidem děje a do čehož dne 18. února 1932 v obci Turja Pasika třeskly znovu výstřely četnických karabin a padl za oběť nový lidsky život, má věru málo příkladu. (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24, února 1932 podle u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) víte-li, že v této zemi se 600.000 obyvateli je přes 100.000 průmyslových, zemědělských a lesních dělníků bez zaměstnání a ani půl procenta z nich že nedostává pravidelnou podporu v nezaměstnanosti? Víte-li, že v této zemi s ohromným bohatstvím lesů, pastvin a půdy, která je většinou buď v rukou státu nebo kapitalistické společnosti »Latorica«, nemají lidé kde napásti kozu. Víte-li, že v této zemi s ohromnými lesy, v nichž hnije statisíce metrů dříví, lidé mrznou? Víte-li, že v této zemi, která je solnou komorou Československa, nemají lidé soli? Víte-li, že většina pracujícího lidu této země je úžasně předlužena a že vlastně patří s kůží i chalupy místním lichvářům a českým bankám. Víte-li, že v této zemi se většina obyvatelstva ani jednou denně dosyta nenají. Víte-li, že dvojnásob nešťastný lid této země je houfně kosen hladem, nemocemi a epidemiemi a že podle doznání samotných úřadů je na Zakarpatsku 15.000 dětí ohroženo hladomorem? (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Okamžitou hmotnou pomoc hladovějícímu zakarpatskému lidu! Podporu nezaměstnaným, zastavení exekucí u rolníků a maloživnostníků! Volnou ulici a politická práva zakarpatskému lidu! Za správo na národní sebeurčení Podkarpatska! Ať žije společný bol všeho pracujícího lidu Československa za chleba, práci, půdu a svobodu! (Potlesk komunistických senátorů!)

Včera ráno přijel jsem sem z obvodu (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn, řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) a proto, co s tohoto místa sdělím, poznal jsem z vlastních osobních poznatků. Ačkoli veřejnost jest již dobře informována poslední delegací proletářských institucí Československa o sociálním a politickém ovzduší země, v nichž posledně zazněly četnické výstřely, je nutno poukazovati na některé nedávné zjevy, které Turjopasickou střelbu předcházely.

V posledních dnech,přesněji od 10. února 1932, se napjetí v politickém ovzduší Zakarpatska zdesateronásobilo. Abychom rozuměli tomuto termínu: od 10. února zaznamenává se již všeobecná nejistota mezi představiteli a služebníky režimu na Zakarpatsku. V lednu letošního roku, jak »Lidové noviny« oznámily, ještě jen ».někteří okresní náčelníci odmítali odpovědnost za vývoj událostí«, nyní je jich snad více,avšak pro »nejistotu situace« nejvýznamnější je to, že toto odmítání odpovědnosti představiteli režimu je všeobecně známé. Dne 10. února byli sice ještě hladoví vesničané zahnáni do svých domovů, ano, vládní žurnalistika psala o »úplném neúspěchu komunistického rudého dne«, ale sobe více optimistický český exponent anebo místní buržoa, ať již v kterémkoli místě země nenabyl jistoty v neotřesenost pověstného klidu a pořádku. Četnické a vůbec ozbrojené síly v zemi jsou úctyhodné. Početně i výzbrojí » na svém místě«. Jsou však silně znervosnělé každodenními možnostmi »neočekávaných a nepředvídaných překvapení«, jak to napsal užhorodský vládní list. Nikdo neví dnes, co bude zítra. Čeští úředníci tak jako bohatí židovští obchodníci, česko-maďarsko-židovští lichváři tak, jako domorodý agrární posl. š č e r e c k ý, anebo »rusínský re presentant« Hrabar. Časté návštěvy několika set hladových vesničanů v okresních městech, již několik měsíců trvající nepřetržitý zápas vyhladovělých selanů o trochu kukuřice, který vyvrcholil 10. února velikými a prudkými demonstracemi na mnoha místech země, dal v těćhto vrstvách vznik náladám, které se prudce pohybují ve škále, jež začíná strachem a končí panikou.

Jeden jediný příklad: V pondělí dne 15. ledna od úst k ústům šla v Užhorodě zvěst, že mnohatisícové zástupy vším možným vyzbrojených vesničanů táhnou se všech stran na město. Odpoledne se mluvilo v Užhorodě o tom, že na silnicích vedoucích do města svádějí četnické a policejní hlídky prudké bitvy s vesnickými demonstranty. V úterý dokonce přinesly užhorodské listy - ba i »Lidové noviny« - zprávu o tom, že krajnímu úsilí bezpečnostních orgánů se podařilo zabrániti příchodu komunistických zástupů do Užhorodu. Jedině »Podkarpatské Hlasy«, orgán zemského úřadu v Užhorodě, přinesl 1Z. února uklidňující zprávičku, podle níž: »Komunistické demonstrace, chystané na pondělí dne 15. t. m. se vůbec nekonaly. Nikde se komunisté ani nepokusili o demonstrace a pouze z Velkého Berezného dochází zpráva, že se tam sešlo několik hloučků, které však přišly,spíše ze zvědavosti, nežli na nějaké demonstrace. Tudíž všechny zprávy, rozšiřované v pondělí po Užhorodě, že od Berezného táhne na Užhorod několikatisícový dav a že na cestě došlo ke srážce s četnictvem, jsou úplně nepravdivé.« Tak,psal orgán Rozsypalův. Tentokráte i vládní orgán mluví pravdu, až na to, že tvrdí, že komunistické demonstrace byly na tento den chystány. Nikdo nic podobného nechystal a ti, kteří měli demonstrovati, ba i ti,kteří měli demonstrace chystat a vést, se nemálo podivovali na druhý den vládní ostražitosti a udatnosti.

Nevíme, zdali je to také výronem panického strašpytlovství anebo již promyšleného provokatéřství, ale - na př. v Užhorodě - se horečnatě udržují zprávy - a to nikoliv v kruzích netužších o chystaném atentátu na četnickou školu a o pučích prý komunisty připravovaných, nemluvě ani o atentátu na agrárního posl. Š č e r e c k é h o, s nímž se úřady velmi vážně a usilovně zabývají, jak o tom svědčí fakt, že již přes 20 vesničanů z Nižních Verecek bylo zatčeno a dopraveno do vazby státního zastupitelství.

V Nižních Vereckách byl jedním z vynikajících činovníků agrární strany malorolník Chalus. Jeho otec vlastní 4 kalastrální tura země, ale jeho otec ještě, vida, jak hanebně byli napáleni agrárníky, postavil se proti agrárníkům nejen ve Vereckách, ale i u Verecek. A poněvadž pan poctivý post. Š č e r e c k ý na milého Chaluse nijak nemohl, Chalus jako funkcionář okresní ještě před rokem v agrární straně měl velký vliv na rolnictvo - zbuntovali, že Chalus chtěl Š č e r e c k é h o vyhodit do povětří. Jakoby ten Š č e r e c k ý vůbec stál za nějakou takovou smrdutou bombu, neřku-li za bombu, která by ho vyhodila do povětří, a jak oby dávno již pánové nevěděli, že není v programu komunistické strany individuální teror, poněvadž leden lump by vyletěl do povětří a deset jiných by za něho naskočilo.

Tento strach, tyto obavy a tato panika má své dobré zdůvodnění v náladě vesnic, v zoufalství a v bouřlivém odhodlání vyhladovělého lidu. Nikdo jiný nežli generální tajemník agrární strany na Podkarpatské Rusi prohlásil na anketě stran a úřadů svolané guvernérem Beskydem dne 14. února, že »lidem zírá z očí zoufalství, nemalí co ztratit, lid je schopen všeho....« Nemalí co ztratit nežli své otroctví, než okovy lidsky nedůstojného života, než otroctví obyvatel porobené země. Jaké formy má vzpurnost těch, kteří i podle agrárního generálního sekretáře jsou schopni všeho? O tom bychom se marně snažili nalézti jediný pravdivý výklad ve zdejším tisku. Popisy našich komunistických listů sou zastaveny a ostatní tiskoviny s radostí uveřejňují poťouchlou (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) úředních zpravodajských kanceláří o tom, že v bytech demonstrujících »bylo nalezeno velké množství potravin, takže výtržnosti nelze přičísti na vrub hladu«. Jak vysokého stupně dosáhla vzpurnost v podkarpatských vesnicích, o tom nejlépe svědčí skutečnost, že i tak loyální činitelé vládního režimu Podkarpatska, jako jsou soc. demokraté, jsou nuceni ho přiznávati. A neváháme citovati úvodník soc. demokratického orgánu »Hlasu východu« ze dne 18. února - tedy právě ze dne turjopasické střelby - a to tím spíše, že se domníváme, že tento soc. demokratický hlas projde censurou sociálně-demokratického předsedy senátu, když již propadla konfiskaci pražské censury sociálně-demokratického ministra spravedlnosti.

»Ano« - píše tento »Hlas východu« »na Podkarpatské Rusi trpí desítky tisíc lidí podvýživou a denně roste počet těch, kdož hladoví v pravém slova smyslu. V chalupách zavátých sněhem jsou malá, okénka ucpána slámou, na petrolej není, lidé tam leží mimo krátké hodiny přes poledne po tmě, kolem pece pláčí lačné děti a matka marně pokouší se podojit vyhublou krávu, stojící přímo ve světnici anebo v předsíni. Včera dojedli poslední polozmrzlý brambor, soli neviděli řadů týdnů a v hladu a tmě tvrdě se zatínají pěsti a roste trpký hněv proti celému světu, světu, který prý žije a nechává živořit rusínské proletáře. Je zcela přivozeno, že komunisté přicházejí a získávají vesnici po vesnici - to pořád čtu ten sociálně-demokratický orgán a získávají vesnici po vesnici, všude tam, kde měli svoje posice agrárníci, získané nesplněnými sliby a udržované vlivem krčmářů, notářů a jiných, kteří všichni jsou dnes proti bídě bezmocní a bojí se hněvu lidu. (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Je smutným zjevem, že za třináct roků samostatnosti československé nejsou všichni gramotní. (Sen. Haken: Jsou českými školami počešťováni! - Hlas: Prosím, tak mluví český učitel! - Sen. Haken: Ano, jako český učitel mohu říci, že se tam počešťuje ukrajinský lid českými školami, které tam cpou pro sedm nebo 12 žáků! - Hluk.)

Místopředseda Votruba. (zvoní): Pane sen. H a k e n e, nemáte slovo! Prosím, abyste nerušil řečníka!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Já jsem zde minule mluvil o tom, jak bylo s veškerou energií znemožněno krveprolití v Kalině. Má 3.000 obyvatel, není tam ani nádraží, ani úřad, jen četnická stanice. Jsou tam dvě české školy a rusínská,jen jedna. Pro koho? A je to čistě rusínská obec.

Četnické zákroky v odlehlých vesnicích stojí desítky tisíc a nepomáhají. Prestiž státu napořád trpí, lid ztratil důvěru v kohokoli, a dostane-li nějakou podporu, vidí v ní jen vynucenou dávku, poskytovanou ze strachu a slabosti. Faráři, kteří nepřestávají mluviti ve jménu národa, jsou také bezmocní. Po celé generace lid vedli a vychovávali a plody Jejich práce státem dobře placené jsou pochybné, jako jejich činnost sama. Farář, jenž našel odvahu vytknouti svým ovečkám zvonění na svaty zvon, přišel-li četník do vsi, obdržel od svých farníků 1.denní výpověď.«

To konstatuje list předsedy senátu a ministra M e i s s n e r a. Mohli jste se přesvědčiti při zavraždění rolníka Derevljanka, jak psal ústřední orgán v Praze, že prý to bylo ovoce komunistického štvaní. Tam se neodváží ukrajinským rolníkům a dělníkům ten lid zalhávat. V Praze, která je několik set kilometrů od Turja Pasiky, se lže, že to nebylo z bídy, že to nebylo ze vzdoru před trýzněním, nýbrž že to byl důsledek komunistické štvavé agitace.

Nemáme co dodati k článku »Hlasu východu«, nežli ještě to, že kromě všeho toho, co sociálně-demokratický orgán přiznává, vědí tito lidé i to, že ve vládě, proti které se takto bouří, (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit, m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) sedí čtyři sociálně-demokratičtí ministři a tři další, kteří si také říkají socialisté. Takováto je základna, na níž vyrůstají strach a panika představitelů vládnoucího režimu na Podkarpatsku.

Není potřebí hráti si na schovávanou. Třebaže i muž pověstné přímočarosti a brutální otevřenosti, ministr vnitra dr Juraj S l á v i k, v intervievu s redaktorem užhorodského »Uj Kozlonyu« o Podkarpatsku, který byl psán v den turjopasické střelby, prohlásil, že »vláda i bez komunistických upozornění zná své povinnosti vůči lidu« - už jako Podkarpatska - musíme podotknouti, že teprve po bouřlivém 10. únoru sešla se státotvorná vládní a úřední anketa o nutnosti a možnostech, pomoci nejvíce hladovějším a nejvíce se bouřícím. A teprve 19. února šlo 32 vagónů kukuřice do tří okresů: berezňanského, svaljavského a perečínského, hladovou katastrofou nejvíce postiženým. Kdo chce ještě věřiti, že na této » povinnosti vlády vůči lidu« nemají,komunistické demonstrace žádného podílu?

Ale tohle všechno je pouze mizivou částí opatření, jímž má býti bouřící se lid uklidněn a jim, vládnoucímu režimu na Podkarpatsku, vrácen stav » právní jistoty«, nerozčilující tav »klidu a pořádku«.

Jak ho chtěli opět nabýti? »V okresu perečínském - začínala úřední zpráva o krveprolití v Turja Pasice - a velkoberozňanském, tedy v okresích i podle úředního přiznání nejvíce hladem zamořených, na Podkarpatsku dochází stále ke komunistickým projevům a bylo proto nutno zesíliti tam některé četnické stanice.« Ne pouze neveřejné úřední předpisy a nejenom nepřiznávaná nervosita členů »,zesílených stanic« určovaly formu a ráz činnosti starých i nově přibyvších četnických oddílů. Byly zde instrukce a přání vysloveny také veřejně. A historická slov a národně-demokratické »Podkarpatské Rusi«, o včasném, nehumánním odstřelení několika set úchylných jednotlivců nezůstala osamělá.

Dne 11. února, tedy v den po významných demonstracích hladovějících vesničanů a sedm dnů před střelbou v Turja Pasice, přinesl polooficiélní orgán agrárního zemského úřadu podkarpatského »Podkarpatské hlasy« takovéto krvelačné výzvy: » Je těžko pochopiti, proč naše vláda s komunistickými štváči typu L o k o t o v a, Torokova atp. se tolik mazlí. Pokojnému občanu platícímu trpělivě svoje daně, nejde na rozum, proč má přispívati na platy takových zástupců lidu, kteří nemají nic jiného na mysli, než jenom jak způsobilí nesnáze našemu státu a přičiňovali se o jeho rozvrat. A nejhorší důsledek té nadměrné shovívavosti je, že v očích zdejšího lidu, která nechápe náš pojem svobody, demokracie, humanity, jeví se naše humanita a demokracie jako veliká slabost.

Před maďarským četníkem - to byl respekt. Když se jen v dědině ukázal s neodlučným bigarem v ruce, kde který živá tvor ve strachu před ním zalezl a dobře se ukryl. A český četník, kdyby se na někoho jen trochu ostřeji podíval, již půjdou na něho žaloby na okresní úřad, na četnické velitelství anebo některá ochotný zákonodárce podá dokonce interpelaci v parlamentě...«

Může míti výzva k střelbě, výzva k nejneslýchanějším brutalitám jasnější formu a nejdvojsmyslnější styl, než tato úvaha vládního žurnalisty? Nenamítejte nic v tom smyslu, že za toto psaní vrchnost nemůže, že je soukromým názorem nějakého žurnalisty a že nemůže míti vlivu na jednání žandarmerie. To, co se dělo 18. února v Turje Pasice, bylo svědomitým vykonáním všech těchto návodů. Ne maďarský, ale český četník se ukázal v dědině, nikoli s bigarem, ale s obuškem, ba i s karabinou v ruce. A »kde který živý tvor« ještě i dnes se skrývá přeď ním po lesích. Vše se stalo tak, jak si přál polooficelní orgán podkarpatského agrárního zemského úřadu. Nyní chci poukázati na samotný tragický příběh z 18. února, na úžasný, brutální fakt, jak byli vyhladovělí ukrajinští vesničané učeni chápat váš »pojem svobody, demokracie a humanity«.

Turja Pasika, vesnice asi s 2.000 obyvatelů, leží nějakých 18 km od Perečína. V okrese perečínském, jak jsme již zdůraznili, podle úředního zjištění, vedle dvou dolních okresů, zuří největší hlad a 75% obyvatel nemá vůbec žádných zásob. V Perečíně samotném došlo 10. února k nejprudším demonstracím a srážkám, což přiznávají i úřední zprávy. V ten den došli hladovějící k perečínskému okresnímu úřadu i z nejvzdálenějšího okolí. Během bouřlivých demonstrací perečínských jen málo lidí bylo zatčeno a od 11. února pokouší se četnictvo, ve větším množství stažené do okresu, zatknouti demonstranty, na četnické stanici je »naučiti respektu před státní mocí« a pak je odevzdati soudnímu potrestání. Od 10. února obcházejí silné četnické eskorty vesnice a osady. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.) Vyšetřují, kdo na demonstrace chodí, kdo k nim navádí, kdo do vesnice dochází, žádají legitimace na lidech atd. Při tom jednají takovým způsobem, že postava ideálu zakarpatského úředního orgánu, maďarský četník s bigarem v ruce, je zjevem docela roztomilým.

18. února mezi první a třetí hodinou přišla eskorta šesti četníků k Turja Pasice. Zaujala posici u cesty vedoucí k Perečínu a každého, kdo po cestě šel, bezohledně prohlížela a žádala legitimaci.

Ohmatávala hlavy mužů, zda nemají stopy po ranách z perečínský ch demonstrací, ale nevyjímala z této pralese ani děti, žehy a starce, zkrátka nikoho, kdo kolem ní šel. Ulekaní utíkající lidé vyvolali pozornost obyvatel vesnice a zvěst, že do vesnice přišli četníci, roznesla se bleskurychle po chatách. Kdosi přiběhl k věži a zazvonil na onen svatý zvon jako o velikém neštěstí, jako u příchodu exekucí, jako při příchodu nepřátel lidu. V dalším okamžiku již se valili obyvatelé na silnici k místu, kde měla svou posici četnická expedice.

Předtím však zadrželi četníci dvě osoby důvodně podezřelé« z účasti na perečínskych demonstracích. Jeden z nich se vyrval četníkům a utekl a druhý byl po příchodu lidí propuštěn, neboť četníci nečekali takovýto ohlas své provokace. Jakmile viděli přicházející dav, náramně zkrotli. Tvářili se přívětivě a přátelsky a vysvětlovali lidem, že nic zlého dělat nepřišli, mají pouze rozkaz zameziti srocování na silnici. Je tedy úřední zpráva o tom, že četnická hlídka byla »v myslivně u Turja Pasiky v okresu perečínském obklíčena davem asi 300 osob, které se snažily hlídku odzbrojiti úplně vylhána. Četníci nestáli u myslivny, ale daleko od ní, lid se k nim nechoval nepřátelsky, když oba vesničané byli již propuštěni na svobodu a četníci mohli klidně odejíti. Již dokonce nejsou pravdivé zprávy zvláštních zpravodajů z Užhorodu,které tvrdily, že četníci se museli před rozzuřeným a ozbrojeným lidem zabarikádovati v myslivně anebo dokonce na četnické stanici a brániti se až do příchodu posily. Tento výmysl je tím okatější, že v Turja Pasice žádná četnická stanice není. Fakt je ten, že hodinu po příchodu četnické hlídky do vesnice lid se již rozešel do svých domovů a do večera byl ve vesnici úplný klid a pořádek a četnická hlídka beztrestně a bez zkřivení vlasu pod helmou odtáhla z Turja Pasiky. Jediné, co udělala zatelefonovala do Užhorodu o tom, co se jí přihodilo.

A tak večer k 6. hod. přihřměly do Turja Pasiky dva státní autobusy a jeden luxusní vůz naložený četníky, počtem 57, vesměs posluchači užhorodského četnického kursu. Četníky vedl četnický štábní kapitán Beutler. Jakmile přibyli četníci do vsi, bylo po klidu. Rozdělili se na menší oddíly, které chodily řádit dům od domu. Kam četníci přišli, tam bili obyvatele, chudé ukrajinské vesničany. Ještě než pacifikování začalo,obstoupil jeden oddíl vesnickou zvonici, aby nikdo nemohl bíti na poplach. Všude hledali muže, a kde je nenašli, tam bili ženy, starce a děti.

Tak na př. vtrhl četnický oddíl i do domu 60letého zemědělce Jurka Semurnika. V domě byl jeho nejmladší 14letý syn a nevěsta Marie Hustanová. Jeden z četníků, patrně vedoucí oddílu se zeptal starého Semurníka, zda Myška je jeho syn. Když dostal kladnou odpověď, chytil chlapce a vrazil ho ke dveřím. A když se stařec zeptal, proč jeho syn je bit, vedou cí četníků ho udeřil gumovým obuškem po hlavě tak, že stařík byl ihned zalit krví. Podobně pracovali i ostatní četníci. Kde jen zaslechli projev nelibosti nad řáděním po domech, tam bili bez oddechu, bili obušky i kolbami obilí do krvava.

Vesnická zvonice byla zbytečně obstoupena. Nebylo potřebí zvoniti na poplach, aby se vesničané seběhli. Zoufalý pláč, volání a křik zburcovaly celou vesnici. Četníci hledali muže, kteří jsou duší vesnického odboje. Hledali ty, kteří je vedli. do Perečína ty, kteří znemožnili odpoledne řádění 6tičlenné četnické eskorty a přiváděli z chat jednoho po druhém. Přiváděli je k autobusům, stojícím u cesty. Cestou k autobusu je bili kolbami i obušky, takže mnohým řinula se krev z tváří, a i auto četníků bylo krví zbroceno. (Slyšte!) Volání těchto raněných rozléhalo se celou vesnicí. Za chvílí se seběhlo k cestě všechno, co jen uměla choditi. Krvavá scéna, kterou lidé před sebou viděli"pobuřovala. Ale nikdo neměl odvahy postaviti se na odpor oddílu čítajícímu přes 60 četníků, po zuby vyzbrojenému a šíleně řádícímu. Lidé stáli opodál, první nejsmělejší stáli na 60 kroků od autobusů. Když takto dopravili četníci do svých autobusů l2 vesničanů Mikulu a Michalja Korolja, Mikulu a Janka Zajtaca, Mikulu Chimiča, Fedora Popodiňeca, Janka Semalja, Janka Sulentu, Jurka Babiďodiča, Jurku Susla a ženu Mikuli Milody a dalšího, jehož jméno se nám nepodařilo zjistiti, utvořili četníci dvouřad a jejich velitel vzkřikl na opodál stojící vesničany: »Co chcete?

Propusťte soudruhy.« Volali rozčílením se chvějící lidé se všech stran. »Nikoho nepropustíme, chceme vzíti ty, kteří jsou komunisty,« odpověděl velitel lidu a v zápětí na to řekl něco jménem zákona, aby se rozešli. Slova velitelova ani nedozněla, když připravení četníci s hlasným »hurá«, s napřaženými bodáky se vrhli na zástup. Tento nečekaný útok rozrážel jednolitost zástupu a lidé se začali rozbíhati všemi směry. Četníci za nimi. Cesta, na níž k této události došlo, je vroubena s jedné strany příkopem, za nímž se tyčí živý plot, s druhé s rovy jsou park domy a mezi nimi volná prostranství. Veliká část lidí utíkala k plotu přes příkop, chtěla plot přeskočiti a doběhnouti přes neveliké pole k blízkému lesu. Jiní, jmenovitě starci a ženy, namířili si to k domovům. Nejhůře pochodili ti, kteří utíkali k plotu.Než mohli plot přeskočiti, četníci je dosáhli a byli úžasně a bezohledně biti. V této chvíli také zazněly výstřely. Nebyla vystřelena jenom jediná rána, jak úřední zpráva praví, nýbrž pět ran,(Sen. Kindl: To je srdnatost!) a nevystřelil jediný strážmistr Servátka. Než však přikročíme k vylíčení účinku střelby a tohoto útoku musíme se zastaviti u úřední zprávy, která praví, že »při rozptylování sroceného davu, který byl ozbrojen revolvery, klacky, sekerami a vidlemi, byl štábní strážmistr Servátka nucen v krajní sebeobraně použíti střelné zbraně proti dvěma osobám, které na něho útočily vidlemi.«

Místopředseda Trčka (zvoní): Pane kolego, Vaše lhůta již dávno uplynula!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Hned budu hotov, musel bych si vzíti ještě jednou slovo.

Tyto formulace o příčinách četnického střílení jsou v Československu již známy z dřívějška. Z davu bylo vystřeleno

v Duahcově, z davu bylo vystřeleno v Košútech, dav střílel ve Frývaldově, kromě toho útočil klacky, kamením a jinými předměty. Proč ne také v Turja Pasice? A tank jako u všech těchto míst, nestranné, proti lidu nezaujaté komise, a to nejen komunistické, zjistily, že takové zprávy postrádají jakékoli pravdivosti, tak tomu bude i nyní. V Turja Pasice nenajdete revolveru, nenajdete zbraně. Kdyby měli v této vesnici střelnou zbraň, museli by ji získati pouze tím způsobem, že ji vzali četníkům. Ale my jsme nikde nečetli a nikde jsme neslyšeli úřední zprávy o tom, že by někde byli četníci v Turja Pasice odzbrojeni. (Výkřiky sen. Kindla.) A že útočili vidlemi, sekyrami a klacky? Vidí-li několik desítek sobe více rozhořčených a četnickými provokacemi sebe více rozčílených lidí, jen takto primitivně vyzbrojených, proti sobě 60 četníků, s puškami bodly a revolvery, půjde proti nim? Domníváte se, že ti lidé mají méně úsudku a méně rozumu, než ti četničtí hrdinové ,kteří jsou laskaví a přívětiví, když je jich málo proti vesničanům? Pravda je ta, že lidé prchali a že ti, kdož byli ohroženi na životě, byli vesničané.

Výstřelem strážmistra Servátky byl usmrcen 25letý vesničan Jurko Derevljanko. Místo, kde skonal, a způsob, jak byl zastřelen, svědčí o něčem docela jiném, než o tom, že by byl vidlemi ohrožoval četníka Servátku. V neděli dne 21. t. m., kdy naše parlamentní delegace byla v Turja Pasice, našla ještě pod vzpomínaným již plotem za příkopem u cesty ve směru stopy krve z těla Jurky Derevljanka. Jurko Derevljanko utíkal před útočícími četníky, přiběhl k plotu a postavil se k němu bokem, aby jej přeskočit. V tom střelil po něm četnický strážmistr Servátka z bezprostřední blízkosti. Vražedná střela ho zasáhla v pravém rameně, horní část ruky mu roztříštila úplně, pronikla mezi žebry, na pravé straně do těla a vyšla z těla pod srdcem na levé straně. Lékař, jenž ohledal mrtvolu, se domníval, že Derevljanko byl zasažen střelou dum dum, tak bylo jeho pravé rameno roztříštěno. Hrozná rána na těle Derevljankově byla tak způsobena okolností, že četnický strážmistr Servátka vypálil na něho z blízkosti jen několika málo kroků. Derevljanko okamžitě klesl pod plotem a tam také za chvíli vykrvácel.

Hřmot střel vypálených několik okamžiků po zahájení četnického útoku dodal odvahy četníkům a (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Po městě i po uličkách i chodnících, vedoucích k chatám odlehlým od cesty, nastala strašlivá honička. ženy, starci i děti utíkali k domovům a četníci o dvou, po třech za nimi. Kolbami i oušky mlátili jim do hlav, až lidé klesali v bezvědomí k zemi. 62letý Michal Vakula, pronásledován 2 četníky, doběhl až k vratům své chaty, zde však uklouzl, padl na zem, a tu nastala vítaná příležitost četníkům naučiti ho vašemu pojmu svobody, demokracie a humanity. Bili ho tak, že na rukou i na nohou má ohromné modřiny se zčernalými pruhy uprostřed nich a pod okem modrou opuchlinu. Teprve, když vyšší šarže četnická přiběhla na zoufalé volání Vakulovo a řekla bijícím četníkům »tak, hoši, už dost«, kopl jeden z nich naposledy do starce a nechali ho ležícího u dveří. Vesničanka Djekuličová byla překvapena útočícími četníky ve chvíli, když šla s putynkami pro vodu. Veliká modřina nad levým kolenem na vnitřní straně připomíná jí váš polem svobody, demokracie a humanity.

Za nedlouhou chvíli byla vesnická náves vyprázdněna. Pouze 4 lidé leželi bez vědomí ve sněhu zabarveném krví. Jeden z nich byl mrtvý Jurko Derevljanko, druhý Luca Michal, pak Michal Korolj a Jurka Zajac. Micha Luca měl kolbou pušky roztříštěnou lebku a zlomená žebra a Michal Korolj s Jurkou Zajacem utrpěli taktéž zranění kolbami pušek. Z těchto 3 raněných pouze jeden, Mikuláš Korolj, byl dopraven do užhorodské nemocnice společně s dalším raněným Ondrijem Djekuličem, jenž, ač utrpěl těžké rány na hlavě odplížil se s místa četnické srážky a byl teprve dodatečně nalezen.Djekulič je 43letý zemědělec,otec 3 dětí a se svými dvěma ženatými bratry vlastní dva hony země, 6 měřic. Korolj je 36 letý, otec 2 dětí, má tak asi 1 hon země, 3 měřice.

Djekulič má hlavu neslýchaně rozbitou. Na pravé straně lebky má dvě rány, jednu v šířce a hloubce 1/2 cm, druhou 1.5 cm dlouhou a 3 mm hlubokou. Na levé straně lebky má 3 takovéto rány, sahající až k lebeční kosti. Na hřbetě má několik ran povrchových. Rány Mikuláše Korolja jsou podobného druhu. Jeho rány, tak Jako zranění téměř všech zbitých, jsou na zadní straně lebky a všechny pronikají až k lebeční kosti. Korolj kromě těchto ran na hlavě má bodnou ránu na levém stehně a ránu způsobenou úderem na dolní části levé ruky. Pouze tito dva byli ošetřeni v nemocnici, a to od pátku 19. t. m. do pondělka 21. t. m. Pak oba byli dopraveni do vazby státního zastupitelství v Užhorodě, kde jsou také všichni ostatní, ať sebe více zbití. Poněvadž jsme řekli vrchnímu státnímu prokurátorovi, že chceme viděti, jak jsou zdrávi, byli jsme odmítnuti a byli jsme ujištěni, že vězeňský lékař se stará o jejich zdraví.

Po takovémto pacifikování turjopasického obyvatelstva nastal ve vesnici klid a pořádek«. Mužské obyvatelstvo vesnice ještě večer 18. února opustilo své chaty a uteklo do hor. Mužové po desítkách se utábořili daleko v horách v hlubokých lesích, z domova vzali s sebou jen něco málo brambor a tam ve velkých mrazech, odhodláni brániti se nyní již proti jakékoli přesile, vyčkávali události příštích dnů. Řada uprchlých vesničanů dala se na cestu do nejvzdálenějších končin Podkarpatska ke svým známým. Nikdo se dob osud domů nevrátil. V sobotu ráno obklíčili četníci vesnici a čekali pod horami za vesnicí na ty, kdož se domů vrátí. Do hor se představitelé státní moci« neodvážili vkročit. V neděli ráno dal okresní úřad vybubnovat v Turje Pasice takovouto vyhlášku: Vy gazdové komunisté, kteří jste utekli do hor a bojíte se četníků, že budou vás bít, tak se hlaste v městě. Nebo v opačném případě budete velice trestáni.« Ještě v sobotu za bílého dne využili četníci nepřítomnosti většiny mužů ve vesnici k novým provokacím,

k novým prohlídkám. Chodili dům od domu a hledali muže. Kdo neotevřel, tomu byly dveře vylámány. Rozbili také dveře na chatrči Štefana Labu, ačkoli byli upozorněni, že v domě nikdo nabývá, poněvadž Laba se vystěhoval již dávno do Francie. Také do domu Myšky Hapaka se dostali tím způsobem, že dveře kolbami vytloukli. 10 mužů sesbírali ve vesnici, mezi nimi i slabomyslného Jurka Chimiče, duševně méněcenného člověka, jen proto, že se zasmál,pro nic jiného.

Vracíme se k onomu krvavému místu pod plotem u silnice turjopasické, kde 18. února po 6. hodině večerní ležel mrtvy Jurko Derevljanko. Ležel tam dlouho, než dal velitel četníků rozkaz, aby byl odnesen do nejbližší chalupy. Lékař jenž byl přivolán z Turja Remety, konstatoval již jen smrt. V této chalupě u cesty byl po celou noc, a po soudní pitvě v pátek ráno byl dopraven domů do chaty rodičů. Rodiče chtěli provést pohřeb v neděli dopoledne, kdy se chystali do Turja Pasiky lidé z širokého okolí a dělníci z Užhorodu, aby vzdali poslední čest mrtvému a přísahali nad rakví zastřeleného kamaráda. V sobotu dopoledne však vyhledal pop Mikolaj Baltonič rodiče Derevljanky a oznámil jim, že musí býti mrtvý pochován do 10 hodin, jinak že budou trestáni. Také četníci přišli ke starým lidem a oznámili jim, že pohřeb musí býti vykonán do 10 hodin. Chudí bědňaci Derevljankovi neměli ani rakev pro mrtvého. Když to oznámili četníkům, byli tito s návrhem ihned hotovi: rozebere se postel a udělá se z ní rakev, řekli starým, anebo ho dáme do pytle a zahrabe se tak.

Ta postel, z níž měla býti udělána rakev, jest jediným kusem vesnicky solidního nábytku v chatrči Derevljanky. K rozbítí postele nedošlo, neboť starý Derevljanko opatřil nikde prkna a četníci nařídili,starostovi Turkovi Legerovi, aby udělal s pomocí ještě jednoho vesničana rakev. V sobotu dopoledne pod okny rodičů Derevljanky stloukali dva muži z vesnice z nehoblovaných prken primitivní bednu, do níž naložili tělo mrtvého a ke 12. hodině již odváželi na saních mrtvého na hřbitov. Jen několik málo žen bylo na pohřbu. Za hřbitovem stáli četníci. A když po pohřbu přišli rodiče domů, stáli pře chatou četníci, kteří vzali s sebou druhého syna starého Derevljanky, Myšku, svázali mu ruce řetězy a odvedli do Perečína.Marně plakala nešťastná matka, kterou četníci o jediné dva živitele připravili.

Četník Servátka, který podle úřední zprávy zastřelil Derevljanku, není neznámou osobou na Podkarpatsku. Servátka působil před tím ve Velkém Bičkivě. Koncem května 1930 došlo v bičkivském lese k hádce mezi jistým českým úředníkem a lesním strážcem. Úředník v této hádce lesního strážce zastřelil a úřady nařídily pohřeb na 30. května. Dělníci, pracující v lese, kteří případ tento znali, nechtěli připustiti, aby zabitý byl pohřben bez provedení úřední pitvy a uspořádali proto demonstraci. Proti demonstrantům Byl poslán oddíl četníků, který použil zbraně a usmrtil dělníka Chučkaňuka. V tomto četnickém oddílu byl také četník Servátka. Dva měsíce na to, v červenci 1930, byl zatčen v Bičkivě pro nějakou výtržnost Vasil Krausa. Když se ve věznici nikterak neupokojoval, Servátka střelil po něm z revolveru a usmrtil ho. (Hlasy: V kriminále!) Ano, v kriminále. Tehdy se vymlouval, že prý ho Krausa ve věznici napadl. Proti Servátkovi bylo zavedeno disciplinární vyšetřování, které skončilo asi tím, že Servátka byl přeložen do Perečína.

Po zkušenostech z předešlých případů, kdy bylo proti lidu použito zbraní, nečekali jsme ani nyní, že by činitelé, odpovědní za toto krveprolití, snažili se třeba jen na chvíli a třeba jen zdánlivě projeviti politování nad smrtonosnou tra gedií. V pondělí vyhledaly zástupce zemského presidenta podkarpatského, dr Jecha dvě delegace, které nepřesvědčily o skutečném stavu srážky v Turja Pasice. Jak parlamentární vyšetřující komise komunistů, tak delegace proletářských or. ganisací podkarpatských vylíčily náměstku zemského presidenta okolnosti, za nichž byl zraněn nezjistitelný počet vesničanů a zabit jeden bědňak. A tento muž neřekl nic jiného, než že četníci konali svou povinnost. Mnohem více slov pro takovéto schvalování krveprolití měly Podkarpatské hlasy«, tentýž list, jejž můžeme přiřaditi mezi vinníky turjopasické střelby. Tento orgán zemského úřadu podkarpatského napsal doslova:»Poslední události v Turja Pasice pak podaly důkaz, že četník má právo se brániti, je-li jeho život ohrožen, a že náboje nejsou slepé. To zase lidem chtivým demonstrací vštípí respekt k četníkovi, který v jejich očích je hlavním představitelem státní moci.«

Tak to napsal orgán strany pana ministerského předsedy a zemského presidenta na Podkarpatské Rusi, že četník je hlavním představitelem státní moci! »Dnes lid přichází k poznání, že se dal svésti štváči a že všechny komunistické sliby jsou jenom prázdnými sliby a že od těch demagogů marně čekal spásu. Hněv svedených obrací se proti svůdcům, kteří však většinou jsou proti němu chráněni mřížemi vězeňských cel. Kdyby je v přítomné chvíli lid měl mezi sebou, zle by se jim asi vedlo. Zatím, žel, než se vrátí, se na věc pozapomene, modřiny od obušků se zahojí a po čase lehkověrní možná agentům Moskvy zase sednou na lep, až přijdou s novými, ještě neopotřebovanými báchorkami a hesly.« (Sen. Kindl: Oni jsou agenty Pilsudského!)

Taková úvaha by mohla býti uveřejněna nejkapitalističtějším (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) v kolonisátorském listu, třeba belgického Konga, mohl by ji psáti také holandský plantážník z Jávy, neztratila by nic na svém barvitém pohrdání a nadnášení se nad nepatrnou nickou, jíž je v tomto stylu podkarpatský lid. »Náboje nejsou slepé,« říká radostně a sebevědomě dodává: »Vštípí respekt k četníkovi, který v jejich očích je hlavním představitelem státní moci.« Čeho je nám ještě potřebí? Bědňákům zajde hlad, zajde touha lidsky žít, neboť máme četníky s náboji, které nejsou slepé. Hněv svedených se obrací proti svůdcům.« Jak to krásně zní! A my páni Podkarpatska si můžeme dovoliti ukázat ještě svou triumfální moc. Zavřeli jsme svůdce, zavřeli jsme vůdce lidu a můžeme plít na jejich hlavy, rozbité obušky, můžeme,špinit jejich rány, které se, žel, zase zahojí. Taková je řeč vládního orgánu na Podkarpatsku.

A opět musím zdůrazniti, že není to (Další ćást věty byla usnesením předsednictva senátu N.S.R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) který píše s takovouto povýšenosti (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N.S.R. Čs. ze dne 24. února 1932 podle u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Po krvavých událostech turjopasických sdělily úřady užhorodským novinářům, aby se ráčiti přesvědčiti sami na vlastní oči, zdali je v Turja Pasice hlad, zdali se tam lid bouří z hladu. A ježto páni žurnalisté neradi chodí na takováto místa, ochotně popřáli ve svých listech místa úředním výkladům o tom, že v domech turjopasckých jest ještě co jíst a úřední zpravodajství československé ochotně rozšířilo zvěst, že »při domovních prohlídkách bylo u všech dosud zatčených komunistů nalezeno v bytech vćlké množství potravin, takže výtržnosti nelze přičísti na vrub hladu.«

Ještě měli co jíst. Ještě mě i brambor, mrtvý ještě neměl žaludek stažený hladovou chorobou, ještě v pátek anebo v sobotu neměli umřít hlady, takže ve čtvrtek neměli důvodu jakkoli se ozvati. Čtvrteční demonstrace nelze přičísti na vrub hladu!

Naše delegace byla v Turja Pasice. Když tam přišla v neděli, setkala se se smutným Průvodem. Byl to pohřeb 2letého dítěte Michala Korolji, tehdy ležícího v užhorodské nemocnici, nyní již užhorodského vězně. Dítě zemřelo na spalničky. Nebylo jediné. V těchto dnech jedno za druhým umírají děti na tuto obyčejnou chorobou. Má co dělat úmrtnost dětí v důsledku spalniček s hladem a podvýživou? Jistě, neboť kdyby mohlo býti dítě uchováno v normální síle, odolalo by této dětské chorobě, tak jako odolávají děti v tisíci a tisíci jiných případech, a kdyby mohly býti děti ošetřeny aspoň tak svědomitě, jak tato nemoc vyžaduje, nemusela by býti nynější úmrtnost tak veliká.

Tolik pánové k událostem a okolnostem krveprolití v Turja Pasice. Vy se tu můžete ještě ve vědomí své moci a nadvlády smát. Historie vám však ukazuje, že, čím kdy byl horší útisk, tím byla také větší pomsta utiskovaných. (Potlesk komunistických senátorů.)