Schůze zahájena v 16 hodin 41 minut

Přítomni:

Předseda: dr S o u k u p.

Místopředsedové: D o n á t, d r H e l l e r, d r H r u b a n, K a h l e r.

Zapisovatelé: d r K a r a s, P i c h l.

112 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři d r D é r e r. i n ž. D o s t á l e k, d r M a t o u š e k, d r M e i s s n e r ,d r T r a p l.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu d r Š a f a ř o v i č; jeho zástupci d r B a r t o u š e k , d r T r m a l.

Předseda (zvoní): Z a h a j u j i schůzi.

Předsednictvu senátu došly přípisy pana předsedy vlády ze dne 24. března 1932, č. j. 1256/1096/S-32 m. r., o ukončení podzimního zasedání 1932 Národního shromáždění.a č. j. 1257/1096/S-32 m. r., o svolání Národního shromáždění k jarnímu zasedání 1932.

Žádám pana zapisovatele sen. P i c h l a, aby tyto přípisy přečetl.

Zapisovatel sen. Píchl (čte):

Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Pan president republiky prohlásil rozhodnutím ze dne 24. března 1932 zasedání obou sněmoven Národního shromáždění týmž dnem za ukončené.

Předseda vlády: U d r ž a l v. r.

Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Pan president republiky svolal rozhodnutím ze dne 24. března 1932 obě sněmovny Národního shromáždění k řádnému zasedání do Prahy na den 30. března 1932.

Předseda vlády: U d r ž a l v. r.

Předseda (zvoní): Vážený senáte! (Senátoři povstávají.) V posledních dnech krátce za sebou nám odešli dva kolegové, kteří oba dva patřili k té skrovné již dnes legii parlamentárníků, kteří jsme r. 1907 z voleb všeobecného práva hlasovacího již ve staré říši po prvé vstoupili na půdu vídeňského parlamentu. Oba dva, zesnulí pak od té doby.nepřetržitě po dobu celého jednoho čtvrt století, zejména pak i po převratu v našem obnoveném státě, až do své smrti zůstali členy sborů zákonodárných. Jsou to kolegové František V a l o u š e k a Gustav H a b r m a n.

Sen. V a l o u š e k odešel nám dne 14. března letošního roku po dlouhém a bolestném utrpení ve věku 69 let v Kroměříži, kde byl proboštem kapitoly. Byl členem klubu senátorů československé strany lidové a svého času také místopředsedou našeho senátu. Byl pochován dne 17. března na Sv. Hostýně. Jeho věrný spolužák, místopředseda senátu dr H r u b a n , promluvu jménem senátu u jeho rakve poslední slova upřímných a hlubokých díků za všechnu jeho významnou práci životní.

Všichni, kdož jsme měli možnost poznati kolegu V a l o u š k a již ve starém parlamentě a nyní jsme s ním byli v užším, styku v senátu i Národního shromáždění, poznali jsme v něm muže skvělých vlastností duchovních, vzácného taktu a kouzla osobního, vysokého kultu srdce a obětavého pracovníka na poli stejně politickém, jako literárním a publicistickém, takže jsme k této postavě našeho veřejného života vzhlíželi s hlubokou vážností a opravdovým respektem.

Sen. V a l o u š e k narodil se dne 26. července 1863 ve Vřesovicích u Prostějova. Studoval na českém gymnasiu a bohosloveckém semináři v Olomouci, kde byl dne 5. července 1887 vysvěcen na kněze. Prošel.pak jako kooperátor řadou moravských obcí, působil v Brankách, Šamicích, Stařiči a Chropyni; načež zůstal po dobu celého čtvrt století v Němčicích, kde byl nejdříve kaplanem a později farářem. Po převratu r. 1920 byl pak jmenován kapitolním proboštem v Kroměříži a v tomto vysokém úřadě církevním,setrval až do své smrti.

Němčický farář a známý již tehdy spisovatel lidových povídek a publicista František V a l o u š e k patřil mezi hlavní propagátory a zakladatele katolicko-národní strany lidové na Moravě. Již r. 1906 byl za tuto stranu zvolen poslancem na zemském sněmu moravském, načež hned rok na to r. 1902 při prvých volbách na základě tehdejšího všeobecného a rovného práva hlasovacího ve staré monarchii, byl zvolen též poslancem na říšskou radu vídeňskou. Byl tak opětovně zvolen při druhých volbách r. 1911 a zůstal říšským poslancem až do konce staré říše a do doby našeho národního převratu.

Po převratu byl československou stranou lidovou vyslán do našeho revolučního Národního shromáždění a od té doby zůstal členem našeho parlamentu až do své,smrti. V prvých volbách do senátu Národního shromáždění r. 1920 byl zvolen za člena naší sněmovny za volební kraj moravsko-ostravský a v témže kraji byl pak opětovně volen, a to jak v druhém období volebním v r. 1925, tak i v třetím období volebním r. 1929. V r. 1924 byl zvolen za místopředsedu senátu a setrval v úřadě tom i po nových volbách r. 1925 až do 18. února 1926.

V revolučním Národním shromáždění byl členem výboru branného, sociálně politického a výboru pro vyživovací příspěvky. V prvním volebním období senátu byl zapisovatelem a členem výboru branného, sociálně-politického a zahraničního. V druhém volebním období senátu byl předsedou výboru kulturního, místopředsedou výboru branného a náhradníkem výboru inkompatibilitního.

Zesnulý sen. V a l o u š e k věnoval velikou péči studiím vážných problémů otázky sociální, obracel svou pozornost zejména k potřebám stavu dělnického a byl na půdě parlamentní uznáván a ceněn jako znalec složitých otázek národohospodářských a sociálních, k jichž popularisaci a řešení přispíval jako pohotový a věcný řečník parlamentní,:tak i jako lidový kazatel, jenž, kolem své tribuny shromažďoval věrné a oddané řady svého posluchačstva.

Kol. V a l o u š e k zanechává i svůj významný testament literární. Stal se populárním spisovatelem povídek ze širokých vrstev lidových a sepsal několik sbírek prací poetických a dramatických. Byl také pilným překladatelem, zejména mnohých vybraných spisů literatury maloruské. Jeho spisy vydává souborně edice Šlépěje života« v Přerově. V létech devadesátých minulého století zúčastnil se zesnulý horlivě také obrodného hnutí družiny Nového života. «

Zesnulý kol. sen. V a l a u š e k zaslouží si uznání a hluboké vděčnosti za; všechnu tu svou ušlechtilou, tolerantní a neobyčejně jemnou a milou povahu, za všechnu svou životní obětavost, za všechnu pracovní energii, kterou postavil do služeb lidi, i za všechno to, čím přispěl k obohacení naší literatury a našeho jazyka. Senát Národního shromáždění zachová pak vše to, čím přispěl ke zdaru činnosti našeho zákonodárného sboru, ve vděčné paměti.

V úterý dne 22. března odešel nám pak klidně a v plném zmužilém vědomí konce svých dnů, předseda klubu československých sociálně-demokratických senátorů, kolega Gustav H a b r m a n. Těžko a smutno je loučiti se s tím, s nímž jsme prožili tolik desítek let věrného přátelství, společných ideálů, společných bojů a společných nadějí. V Gustavu H a b r m a n o v i odešel jeden z nejstarších průkopníků našeho českého hnutí dělnického již v letech osmdesátých minulého století, jeden z nejodhodlanějších a nejpevnějších bojovníků našeho revolučního odboje a jeden z nejobětavějších a nejčistších budovatelů našeho státu, jeho ústavy kulturní a sociální.

Gustav H a b r m a n při své vážené chorobě dosáhl věku 68 let. Narodil se dne 24. ledna 1864 v chudičkém domku českotřebovském jako syn místního pekaře a ponocného. Prožil všechno strádání rodiny nemajetného venkovského živnostníka a dělníka, vyučil se řemeslu soustružnickému a dal se pak na vandr světem. Jeho první stanicí byla Vídeň. Pracoval zde jako dělník v různých závodech.Mladý nadaný hoch, naplněný již z domova velikými tradicemi dějin národa a jeho revoluce husitské, byl záhy uchvácen prudkým varem tehdejšího dělnického hnutí vídeňského. Zde také podstoupil svou první těžkou oběť životní. Pro svou účast ve hnutí, pro kolportáž letáků, pro vydavatelství časopisu »Zukunft« a součinnost při zřízení tajné tiskárny byl před padesáti lety zatčen a v listopadu r. 1884 postaven s dvaceti druhými spoluobžalovanými ze zločinu velezrady před výminečný senát vídeňský, jenž obžalované odsoudil ke 105 rokům těžkého žaláře. Třetina odsouzených zemřela v žaláři. Gustavu H a b r m a n o v i byl diktován trest těžkého žaláře v trvání 4 let, který si také odpykal v rakouské trestnici Steinu u Křemže na Dunaji. Samovazbou se mu tento trest o 1 rok zkrátil, takže vyšel ze žaláře dne 7. srpna r. 1887.

Po krátkém zotavení ve svém rodišti se rozhodl odejíti z Rakouska, probíjeti se sám životem, odkázán na své dvě holé ruce, vstoupiti do té veliké university života světového, poznati Evropu a Ameriku, naučiti se světovým jazykům a s tímto novým bohatstvím duševním se vrátiti a dáti je celé do služeb svého národa a jeho dělnické třídy.

Gustav H a b r m a n se nejdříve obrátil do Francie. Pracoval jako dělník v různých městech Německa a Francie, aby si vydělal na cestu, a v r. 1888 přišel do Paříž.e, V Paříži pobyl skoro celá dvě léta a prožil tu zejména etapy Boulangerova pokusu o převrat. Čím dále však tím tíže naň doléhaly následky tříletého pobytu v rakouském žaláři, a proto se H a b r m a n rozhodl odejeti do Ameriky. Po trampotách týdenní jízdy v mezipalubí byl vyloděn v New Yorku. V Americe strávil celých osm let. Co romantiky, práce i heroismu bylo v těchto několika letech! Po denní práci v továrnách navštěvoval Gustav H a b r m a n večerní právnické kursy Forest University, aby poznal americké právo a zdokonalil se v anglickém jazyku. R. 1895 propuklo na Kubě povstání. Vídeňský revolucionář ze žaláře Steinu dal se bez váhání do služeb této revoluce proti španělským uchvatitelům. Stal se na čas i kolonelem, jenž v Chicagu organisoval legie dobrovolníků na pomoc Kubáncům. Podstoupil pak také sám cestu napříč celou Amerikou na ostrou Kubu. Šel pěšky, a kde bylo možno i na střechách železničních vagónů. Na březích Mississippi ležel řadu dní těžce schvácen v pařeništi bacilů všech druhů zimnic. Byl zachráněn černošskými ženami, naložen do vlaku a dopraven do Chicaga. Přes půl roku proležel v beznadějném stavu v okresní nemocnici chicagské. V Chicagu pak již redigoval český dělnický: časopis »Právo Lidu«.

V květnu r. 1897 opustil Chicago a jel do New Yorku, kde znovu pracoval v řadě soustružnických dílen a pomáhal v redakci časopisu »Hlas Lidu«.

Z New Yorku se před 3 lety vrátil zase domů, pracoval tři roky v Brně v redakci »Rovnosti« a po té ve Vídni v redakci »Dělnických listů«. Ve Vídni pracoval pod přijatým jménem Josef Sum, protože soudním rozsudkem ze zločinu velezrady byl navždy vypovězen z Vídně a celých Dolních Rakous, jakožto člověk společnosti a státu nebezpečný, za ,jakého byl stigmatisován předsedou tehdejšího výminečného senátu dvorním radou Holzingrem.

Dne 15. listopadu 1901 odešel pak Gustav H a b r m a n z Vídně na trvalo do Plzně, kde vstoupil do redakce »Nové Doby«, v jejímž svazku setrval až do své smrti.

Další životní práce Gustava H a b r m a n a je v naší živé paměti. Při všeobecných volbách říšských r. 1907, jakož i r. 1911, byl Gustav H a b r m a n zvolen říšským poslancem za obvod plzeňský. Historické období činnosti H a b r m a n o v y nadešlo s počátkem války Gustav H a b r m a n vstoupil hned od samého počátku uvědoměle a odhodlaně do prvé řady nejrozhodnějších pracovníků naší domácí revoluce. Byl to Gustav H a b r m a n jenž s největší vášnivostí a ze zásady potíral jakoukoli myšlenku, že by se v době války některý, český poslanec mohl státi habsburským ministrem. České poselstvo s Rakouskem a Jeho dynastií již nemluví a nesmí mluvit.

V létě r. 1917 byl Gustav H a b r m a n vyslán na socialistické mírové konference ve Štokholmu. Je v živé paměti, jakým způsobem tenkráte H a b r m a n mluvil za hranicemi před zástupci Socialistické internacionály. Mluvil rozhodně a otevřeně bez ohledu na to, zůstane-li již za hranicí, anebo bude-li při svém návratu do Rakouska putovat z nádraží do válečného žaláře.

H a b r m a n prohlásil: »Ve smyšlení českého lidu není stopy důvěry k Rakousku, zejména k dynastii, která násilím, věrolomností a zotročováním udržuje své panství nad podmaněnými národy. Český lid nevěří Habsburkům. Nechce míti s nimi nic společného. Jeho zástupci nebudou již o své budoucnosti jednati s nikým z rakouských a habsburských činitelů. Český lid je odhodlán přinésti všechny oběti v boji za své osvobození. Setrvá pevně ve své víře, že českou otázku rozhodne jednomyslný zápas československého lidu za svobodu a mírová konference zřízením samostatného státu.« - Pod rozhodným tlakem H a b r m a n o v ý m byla také ve Štokholmu předložena proklamace české soc. demokracie, v níž se pravilo: »Žádáme pro svůj národ český utvoření samostatného státu českého. Žádáme, aby v tomto státě došli politického sjednocení všichni příslušníci českého národa, tedy také Slováci. Žádáme pro tento český stát všechny atributy suverenity.«

Císařská vláda neměla v létě 1917 v době zasedání říšské rady odvahy sáhnouti na H.a b r m a n a. Dne 18. října 1917 byl Gustav H a b r m a n zvolen předsedou klubu českých poslanců sociálně-demokratických na radě říšské. Poselství H a b r m a n o v a ze Štokholmu po informacích prof. Maxy o práci M a s a r y k o v ě a o českých legiích za hranicemi, vyvolalo nejhlubší dojmy v českém světě a významnou posilu všeho našeho odboje domácího, jenž od r. 1917 šel již pevně a uvědoměle v jedné společné linii s naší revolucí zahraniční.

Po utvoření revolučního Národního výboru československého odejel Gustav H a b r m a n spolu s ostatními delegáty Národního výboru s dr K r a m á ř e m v čele dne 25. října 1918 na konference s dr B e n e š e m a jeho zahraničními spolupracovníky.

V den 28. října 1918 sešli se prví delegáti naší revoluce domácí s delegáty naší revoluce zahraniční, a v tentýž den byl v Praze proveden revoluční převrat. Samostatný stát československý vstoupil v život.

A bylo to v onen památní den 14. listopadu 1918 zde v této slavné a v dějinách našeho národa po věky historické síni, když za předsednictví Františka T o m á š k a a po prohlášení prvého ministerského předsedy dr Karla K r a m á ř e byla jednomyslným usnesením prvé schůze revolučního Ňárodního shromáždění dynastie Habsbursko-lotrinská prohlášena za zbavena trůnu a prvým presidentem republiky byl za nekonečného jásotu prohlášen Tomáš M a s a r y k. A když se pak ihned po té přistoupilo k volbě prvé vlády republikánské, byl to Gustav H a b r m a n. jenž byl zvolen ministrem školství a národní osvěty. Jaký v tom byl obdivuhodný symbol a co vše se musilo změniti u nás i ve světě, že bývalý soustružnický dělník, velezrádce a vězen ze žalářů Steinu, velký bouřlivák a revolucionář, nejzapřísáhlejší protivník Habsburků Gustav H a b r m a n se mohl státi ministrem školství, a nežli s pokorou a vděčností se mohl ujeti úřadu, k němuž ho povolala jednomyslná vůle národa a jednomyslná vůle všeho československého dělnictva.

Gustav H a b r m a n působil v ministerstvu školství ode dne 14. listopadu 1918 do 15. září 1920 a všichni víme, co zde za odborné pomoci Drtinovy vykonal pro naši kulturu a konstituci školskou, pro svobodu učitelstva a pro svobodný rozvoj škol, a pro velkolepé vybudování našeho novodobého národního školství, zejména na Slovensku. Za jeho úřadování bylo pamatováno také na všechny naše školy vysoké a byla zejména zřízena universita v Brně a v Bratislavě.

Z ministerstva školství přestoupil pak Gustav H a b r m a n do ministerstva sociální péče, a ve vládě B e n e š o v ě a v první vládě Š v e h l o v ě byl pak od 26. září 1921 do 28.března 1925 ministrem sociální péče. Byl to jistě obor nekonečně obtížný a svízelný, ale i zde se uplatnila železná energie H a b r m a n o v a měrou vrchovatou. Jeho péče o válečné poškozence, jeho starost o všechny sociálně slabé a zejména jeho neúmorná činnost pro stěžejní zákon naší státní politiky sociální, pro zákon o všeobecném sociálním pojišťování starobním a invalidním, jímž měla být dovršena stavba našeho ochranného dělnického zákonodárství vše to zapsalo jméno H a b r m a n o v o písmem trvalým do dějin našeho zákonodárství sociálního.

Gustav H a b r m a n měl své jméno i za hranicemi našeho státu, v mezinárodním hnutí socialistickém, odkud došlo tolik upřímných projevů soustrasti. Gustav H a b r m a n ovládal tři jazyku světové, němčinu, frančinu a angličinu, byl skvělým tribunem lidovým, znamenitým dělnickým publicistou a zanechal nám dvě vzácné knihy vzpomínek ze svého života. Zúčastnil se celé řady světových kongresů dělnických, a v r. 1927 v Brusselu a v r. 1930 ve Vídni předsedal také kongresu Socialistické Internacionály s delegáty z celého světa.

Gustav H a b r m a n je mrtev. Jeho tělesné pozůstatky byly převezeny z Prahy do Plzně a tam v sobotu zpopelněny. Kolem jeho rakve defilovala celá Plzeň, a bylo málo pohřbů, při nichž bychom byli viděli tolik lidí, tolik mužů a žen tak upřímně a tak beze všeho zakrývání plakat a štkát.

Všichni si byli vědomi toho, že odešel vzácný člověk český, jenž vlastní prací a vlastními schopnostmi z hlubin našeho proletariátu vystoupil až k nejvyšším funkcím v národě. Člověk neporušitelný a na výsost čistý, přítel a druh nekonečně milý, věrny a loyální, duše nekonečně skromná a každému volání bídy a pomoci otevřená, bojovník za práva národa a pracujících tříd národa vlastního i všech národu světa pevný a jako z ocele tvrdý, veliké svaté věci svobody národa, sbratření národů, svobody člověka a spravedlnosti sociální, nové vyšší kultury, nového spravedlivějšího a lidštějšího uspořádání všech věcí lidských na zemi, věci demokracie a upevnění i zdárného vybudování celé naší drahé Československé republiky bez míry a konce věrný a každé chvíle ke všem obětem i k oběti života odhodlaný - tak bude žíti Gustav H a b r m a n v paměti všech,kdož ho znali, a tak bude také žíti v trvalé tradici třídy, z níž vzešel a do jíž služeb dal celý život svůj.

Památku obou těchto našich drahých zesnulých kolegy V a l o u š k a a kolegy H a b r m a n a jste uctili svým.povstáním a svolujete k tomu, aby projev této naší nejhlubší piety byl připojen k stenografickému protokolu o dnešní schůzi. (Senátoři usedají.)

Došel dopis volebního soudu ze dne 29. února 1932, čís. 8/32, o ověření voleb sen. Marie V y d r o v é a Rozálie H a j n í k o v é.

Žádám pana zapisovatele sen. P i c h l a, aby přečetl tento dopis.

Zapisovatel sen. Pichl (čte):

Volební soud v dnešní plenární schůzi přezkoumal volbu dalších členů senátu Národního shromáždění, zvolených dne 27. října 1929, a jejich volitelnost podle § 8 č. 2 a § 10 zák. ze dne 29. února 1920, č. 125 Sb. z. a n., a usnesl se ověřiti volbu

1. Marie V y d r o v é, pensistky tabákové továrny v Hodějovicích, nastoupivší z kandidátní listiny č. 1 (Komunistická strana Československa) na místo resignovavšího Karla Schwambergera, brusiče skla ve Vimperku;

2. Rozálie H a j n í k o v é, vdovy po horníku v Motyčíně, nastoupivší z kandidátní listiny č. 1 (Komunistická strana Československa) na místo Petra Stránského, horníka v Lomu, jenž byl nálezem volebního soudu ze dne 12.prosince 1931, č. 273/31, zbaven mandátu.

Hácha v. r.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dál p ř e d s e d a na dnešní schůzi sen. Fidlíkovi, Kavanovi, Kindlovi, Lokotovi, Nedvědovi, Ad. Scholzovi, Stodolovi, Tichimu, Trčkovi, Vydrové, dr Žiškovi.

P ř e d s e d a konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát dal k jeho návrhu zdravotní dovolenou na 3 měsíce sen. Teschnerovi.

Rozdané tisky.

Zprávy tisky 710, 711 poštou.

Usnesení posl. sněmovny tisk 716 poštou.

Zpráva tisk 709.

Návrh tisk 712.

Interpelace tisk 713.

Odpovědi tisky 714, 715.

Těsnopisecké zprávy o 127., 128., 132. a 134. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Zápisy o 133. až 135. N. S. R. Čs.

Zápis

o 136. schůzi senátu N. S. R. Čs. byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

Z předsednictva přikázáno.

Výboru iniciativnímu návrh tisk 712.

Výboru b r a n n é m u vládní návrh tisk 703.

Výborům úst.-právnímu a r o z p o č t o v é m u usnesení posl. sněmovny tisk 716.

Výboru i m u n i t n í m u žádosti:

vrch. stát. zastupitelství v Košicích a kraj.soudu v Košicích z 27. ledna 1932, č. j. Tf 172/31-2, za souhlas k stíhání sen. dr K o r l á t h a pro těžký důchodkový přestupek podle §§ 8, 11 a 14 zák. č. 116/22 Sb. z. a n. (č. 5881/32),

okr. úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši za souhlas k stíhání sen. K e l l o pro přestupek shromažďovacího zákona (č. 5887/32),

okr. úřadu v Lipt..Sv. Mikuláši za souhlas k stíhání sen. K e l l o pro přestupek shromažďovacího zákona (č. 5888/32),

okr. úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši za souhlas k stíhání sen. K e l l o pro přestupek shromažďovacího zákona (č. 5889/32).

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze.

1. Zpráva I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 674) zákona, kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení dodatková úmluva k československo-německé hospodářské dohodě ze dne 29. června 1920, sjednaná dne 12. listopadu 1931 a uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 11. prosince 1931, čís. 193 Sb. z. a n. Tisk 705.

Zpravodajem za oba výbory je pan sen. dr R o z k o š n ý. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen.: Slavný senáte! Výbor národohospodářský pojednal o dodatku k dohodě, která dr Rozkošný je právě na denním pořadu, dne 26. ledna, a výbor zahraniční dne 23. února t. r. V tomto návrhu, pokud se týče styků s Německem, jde hlavně o dvě věci: 1..o naše obchodně-politické styky s Německem všeobecně a 2. o naše snahy po umožnění vývozu chmele do Německa zvláště, poněvadž právě vývoz chmele byl v poslední době velice ohrožen. Obchodně-politické styky Československa s Německem jsou upraveny hospodářskou dohodou ze dne 29. června 1920, jež je vybudována na doložce o nejvyšších výhodách, ale nemá dosud příslušné celně tarifní přílohy. K sjednání celně tarifní smlouvy s Německem dosud nedošlo pro silně ochranářsky kurs, jejž Německo sleduje již několik let, hlavně u položek zemědělských. Naše bilance zahraničního obchodu s Německem proto také se stále zhoršovala v náš neprospěch, takže významné naše aktivum se změnilo od roku 1928 ve velké pasivum, které dosáhlo v roce 1929 částky 1.053,819.000 Kč, v roce 1930 1 miliardy 20,358.000 Kč a v prvých devíti měsících roku 1931 879,732.000 Kč.

Československo usiluje již po léta aby upravilo v celně tarifním oboru své obchodní styky s Německem, leč ku provedení tohoto úmyslu nemohlo dojíti pro zmíněné tendence německé obchodní politiky.

Nám musí na stycích s Německem záležeti, poněvadž Německo jako náš přímý soused, hraničící z velké části s naší republikou, může naše zemědělské i průmyslové výrobky potřebovati. Proto záleží nám na tom, abychom s ním měli pořádné obchodní styky a abychom mohli své výrobky do Německa vyvážeti.

V poslední době byl jimi nejvíce postižen náš tradiční vývoz, zejména chmele, ječmene a sladu, z nichž otázka chmele byla zatímně vyřešena dodatkovou úmluvou z 12. listopadu 1931 k československo-německé hospodářské dohodě ze dne 29. června 1920.

Úprava vývozu našeho ječmene, sladu a ještě jiných československých výrobků je na programu dalšího obchodně poltického jednání s Německem.

Jak náš vývoz chmele do Německa klesl, lze posouditi, uvedu-li jenom dvě číslice: V r. 1927 se vyvezlo do Německa našeho chmele ještě za 205 mil.Kč, v r. 1930 však již jen za 30 mil. Kč, tedy vývoz našeho chmele do Německa klesl, a to vlastně bylo nejhlavnější příčinou, že naše chmelařství v poslední době tak velice utrpělo.

Letošního roku vydalo Německo, sledujíc dále své ochranářské snahy v obchodní politice, nouzové nařízení, jímž předpisuje dnem 1. září 1931,svým pivovarům povinné používání domácího chmele aspoň z 75 % a zvýšilo dnem 12. října 1931 ochranné clo z ř. marek 60-.na ř. marek 150.-.

Pozdě ji šlo o to, aby toto kruté opatření pro naše chmelařství bylo zmírněno. To se do jisté míry při jednání našich vyjednávačů s Německem podařilo potud, že pro náš dovoz německá vláda snížila toto clo značnou částkou na 60 říšských marek. Ovšem platí tato úmluva jenom do konce srpna t. r. a bude potřebí, aby se dále jednalo, jak se o tom ještě zmíním.

Československé chmelařství, jež jest odedávna hlavním zásobitelem německých pivovarů, bylo těmito opatřeními hluboce dotčeno, ježto mu hrozilo úplné vytlačení z říšskoněmeckého trhu. Československá vláda ve snaze zabrániti dalšímu zhoršení obchodní bilance s Německem navázala příslušné jednání s Německem., jehož výsledek jakožto pro ní etapa těchto snah jeví se v dodatkové úmluvě k československo-německé hospodářské dohodě z 29. června 1920, kterou se snižuje nově platná německá autonomní celní sazba na chmel z ř. marek 150.- na ř. marek 70.- za 100 kg. Mimo to německá vláda se zavázala, že bude blahovolně vyřizovati žádosti svých pivovarů o používání československého chmele podle §u 2 svého nouzového nařízení o nuceném používání domácího chmele ze dne 21. srpna 1931. Sjednáním dodatkové úmluvy, jež platí do 31. srpna 1932, nemá býti dotčena konečná úprava obchodu chmelem mezi republikou Československou a Německem. O této úpravě má se vyjednávati s Německem ještě před. 1. dubnem 1932 na podkladě výsledků rozprav, jež budou míti zástupci pěstitelů obou zemí o otázkách osevu a odbytu. Oba: vlády se zavázaly, že budou tyto pěstitelské snahy podle možnosti podporovati.

Tato úmluva je tedy oběma smluvními stranami považována za prozatímní a to jen na krátkou dobu do 31. srpna 1932, do kteréž doby má býti pracováno na konečné úpravě obchodu chmele mezi republikou Československou a Německem, jakož i na úpravě vývozu československého ječmene, sladu a ještě jiných československých výrobků. Přizpůsobení obchodní smlouvy mezi Československem a Německem potřebám československého zemědělství, průmyslu i obchodu patří k nejdůležitějším obchodně politickým potřebám Československa, a je žádoucno, aby se našim zástupcům podařilo při jednání o úpravě obchodu chmelem, které má započíti před 1. dubnem 1932, dosíci pro obchodní styky Československa s Německem vůbec pokud možno největšího zlepšení posavadních obchodně-politických poměrů.

Při jednání o této dodatkové úmluvě bylo ovšem také Československo nuceno vyhověti některým přáním Německa, a to hlavně v tom. aby dehtové barvy s obsahem nastavovadel až do 80% byly odbavovány v položce 625 československého celního sazebníku a aby žádosti o povolování dovozu hašeného vápna z Německa byly blahovolně vyřizovány; dodatečně, dne 1. prosince 1931; byly podle bodu 4. podpisového protokolu vyměněny mezi československým vyslanectvím v Berlíně a říšskoněmeckým zahraničním úřadem noty o vyclívání dehtových barev, které se současně předkládají ku projednání a schválení. Dodatková úmluva zůstane v účinnosti po dobu trvání československo-německé hospodářské dohody ze dne 29. června 1920, nejdéle však do 31. srpna 1932.

To jsou i úvahy, kterými se zabývaly oba výbory, jak výbor národohospodářský, tak zahraniční, a oba navrhují souhlasně, aby slavný senát tuto úmluvu jak ji vláda ke schválení předložila, také schválil. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Z a h a j u j i debatu a navrhuji lhůtu řečnickou v trvání 20 m i n u t. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Budeme tedy podle toho se říditi.

Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníku, panu sen. Ant. N o v á k o v i.

Sen. Ant. Novák: Slavný senáte! Mám čest jménem klubu československých sociálně-demokratických senátorů a zároveň jménem klubu německých sociálně-demokratických senátorů učiniti zde v tomto slavném sboru toto prohlášení:

V severočeském uhelném revíru došlo v posledních týdnech k hromadnému propouštění horníků a dělníků, a další propouštění správy dolů ohlásily. Svévolné zastavování práce na dolech a propouštění horníků, beztak omezeně a za nízkou cenu pracujících, vyvoláno bylo bezohledností a hrabivostí těžařů a akciových společností. Ani tragická neštěstí, zaviněná nedbalostí správ závodů na dolech Marie Pomocná a Matyáš ve Svatavě,zvláště však v dole Jan I. v Lomu, při nichž zahynulo několik živitelů rodin, nezadržela provokativního postupu těžařů a nezabránila ani propouštění horníků. Horníci, jichž zdraví a životy jsou při těžké, všechny síly vyčerpávající práci ohrožovány a ničeny, byli vehnáni přímo do hospodářské zkázy těžařskými společnostmi, které celé risiko nynější hospodářské krise přenášejí na zaměstnance, aby tak zajistily a uchránily svoje vysoké, z práce horníků vyplývající zisky.

Zoufalé postavení horníků a dělníků bylo zhoršováno také ustavičnými vyhrůžkami majitelů dolů a jich zástupců, že dojde k dalšímu propouštění z práce, dále pak nejistotou, zda jednání členů závodních rad a zástupců odborových organisací bude míti příznivý výsledek, zvláště když zástupci báňských revírních úřadů nevhodně a neodpovědně odmítali jednání o odvolání výpovědí, pakliže se ho zúčastní zástupcově odborových organisací.

Bezohledný postup těžařů, diktovaný hrubými, sobeckými zájmy, považujeme za přímou provokaci, vydražďující nejenom horníky, nýbrž i ohrožující důležité zájmy hospodářské a přímo i životní zájmy státu. stejně tak odsuzujeme nevhodné, netaktní a neprozíravé chování se báňských úřadů. Tito zástupci měli projeviti v nejvyšší míře porozumění pro potřeby a životní zájmy horníků, které jsou zde úzce spjaty se zdravým vývojem hospodářským a s nevyhnutelnými potřebami státu. To se však nestálo a mnoho známek nasvědčuje tomu, že zástupci báňských úřadů dbali jedině a.převážně zájmů majitelů dolů a báňských společností.

Roztrpčení horníků a dělníků v severočeském uhelném revíru je tím oprávněnější, poněvadž jsou jim známy výtěžky a ohromné zisky těžařských společností. V roce 1930, tudíž v roce těžké hospodářské krise a značné nezaměstnanosti, dostoupily zisky mostecko-duchcovských těžařů částky vyšší než 200 milionů Kč, zatím co hornické mzdy poklesly až o 50 % a velmi podstatně zmenšily se naturální požitky. Naproti tomu velmi značně.stoupla v téže době výkonnost horníků a její zvýšení činí téměř 50 %.Musí proto přímo drážditi a provokovati, že v téže době, kdy životní úroveň těžce pracujících horníků se snižuje, ochrana jich zdraví a životů zhoršuje, vzrůstají zisky těžařů do mimořádné výše.

Z výkazů státního statistického úřadu je patrno, že hornický průmysl patří nejlépe prosperujícím průmyslovým odvětvím, a že i za nynější všeobecné hospodářské krise vykazují doly velme značné přebytky a jejich majitelé mimořádné zisky. Musíme proto co nejrozhodněji odmítnouti postup těžařů, kterým zbavovány jsou sta a tisíce horníků práce a nejskromnějších prostředků existenčních, kterým ničeny jsou hospodářské statky a přímo poškozovány zájmy veřejné i zájmy státu.

Je nepochopitelné, že báňské úřady, jimž tato situace, zaviněná bezohledným postupem majitelů dolů, musila býti známa, neprojevily patřičného pochopení pro oprávněná přání horníků, přání to, jež jsou v úzké souvislosti s jejich existencí a záchranou jejich života. Vypuknutí stávky bylo tímto jednáním, svědčícím o briskování požadavků odborových organisací, které vystoupily v úloze zástupců dělnictva, spoluzaviněno, nehledíc také k tomu, že v této situaci měli a mají volné pole nezodpovědní činitelé, jimž ne jde o životní zájmy horníků, nýbrž o experimenty, které má platiti těžce strádající a přímo živořící hornický lid. Stejně jako odmítáme nemožný a provokativní postup majitelů dolů, jimž životní zájmy horníků jsou úplně lhostejny, stavíme se proti experimentům, prováděným extrémními kruhy německo-nacionálními a komunistickými. Jim nejde o horníky, o ochranu jejich zájmů, jim nezáleží na zabezpečení práce, jim jde o hazardní hru, kterou má hornictvo severočeské a snad hornictvo jiných revírů ve smyslu přání majitelů dolů, velmi draze, to znamená zničenými existencemi a vyhozením z práce, zaplatiti.

Stejně rozhodně varujeme před drážděním horníků v revíru ostravsko-karvínském. Není žádného důvodu, aby vyřazovány byly z práce tisíce horníků, jichž život je přímo zoufalý. Také zde mohou majitelé dolu bez obtíží přijmouti návrhy odborových organisací, které jsou s to, usnadniti těžkou situaci a zároveň zajistiti nadále existenci horníků a dělníků. Hrozba propuštěním 12.000 horníků musí býti odmítnuta každým činitelem, jenž v hromadném propouštění horníků z práce spatřuje nejenom útok na existenci tisíců rodin, nýbrž i na hospodářské základy tohoto státu.Majitelé dolů v revíru ostravsko-karvínském stejně jako severočeském, kladensko-slánském a ostatních, kteří v dobách konjunktury vydělávali ohromné částky, musejí přinésti oběti nejenom v zájmu dělnictva, nýbrž i celého života hospodářského. Neučiní-li tak, musí býti k této samozřejmé povinnosti donuceni.

Soc.-demokratické strany dělnické upozorňovaly včas na nebezpečí, vyplývající z postupu majitelů dolů. Pracujíce společně ruku v ruce s odborovými organisacemi hornickými, předkládaly návrhy, jichž provedením bylo by se prospělo horníkům a odvrátilo by se nebezpečí, k němuž, jak se zdá, soustavně a zúmyslně pracují mnozí činitelé v řadách těžařských společností.

I nyní jsme rozhodnuti a odhodláni chrániti všemi prostředky existenci horníků a jejich rodin proti hrabivosti a zvůli těžařů. Chceme však, aby tak učinili všichni odpovědní činitelé v tomto státě,.aby chránili horníky a národní majetek proti vykořisťování bezohlednými kapitalisty. Jsme přesvědčeni, že nynější systém v těžbě a obhospodařování uhelných dolů musí býti v zájmu veřejném odstraněn, a trváme proto na požadavku zestátnění dolů.

Předkládajíce návrh na zestátnění dolů, žádáme, aby senát neprodleně přistoupil k jeho projednávání, případně aby zřízen byl zvláštní senátní výbor, který celé uhelné hospodářství a návrh zákona o zestátnění dolů projedná.

Předložili jsme dnes dopoledne panu ministru veřejných prací požadavky odborových organisací hornických. Žádáme, aby vláda prostřednictvím ministerstva veřejných prací podepřela oprávněné požadavky odborových organisací hornických, aby odvolány byly výpovědi horníků v celém severočeském i ostravsko-karvínském revíru, aby další propouštění horníků a dělníků bylo zastaveno a aby o další úpravě poměrů hornických jednáno bylo.s příslušnými odborovými organisacemi a revírními radami horníků. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má pan sen. L u k s c h.

Sen. Luksch (německy): Slavný senáte! Dovolte mi, abych při této příležitosti promluvil o veledůležitém exposé pana ministra věcí zahraničních, neboť souvisí přece úzce s předmětem, který dnes projednáváme. Pan ministr věcí zahraničních v tomto svém exposé - nazval jsem je veledůležitým, poněvadž má dalekosáhlý význam nejen pro hospodářství tohoto státu, nýbrž snad pro další vývoj veškerého hospodářství, ba pro hospodářství celého světa - dotkl se nejaktuálnějších otázek. Bohužel, nebylo.a nebude asi po delší dobu příležitosti, abychom projevili své názory o tomto exposé a abychom zaujali k němu stanovisko. Poněvadž již v nejbližších dnech dojde snad k rozhodujícím usnesením, ať již v sobotu v Londýně anebo potom v Ženevě, a ježto již podle dosavadních zkušeností - obzvláště my v senátě - jsme uvykli tomu, že býváme postaveni před hotové skutečnosti, dovolím si při té příležitosti sděliti zde ke zmíněným, nadmíru důležitým a osudovým plánům naše stanovisko a naše požadavky nejen s hlediska zemědělského, nýbrž všeobecně hospodářského.hlediska našeho státu, ba s všeobecně hospodářského hlediska Evropy.

My jakožto členové zahraničního výboru sledovali jsme zajisté s velikým zájmem obsáhlé exposé našeho pana ministra věcí zahraničních dr B e n e š e o odzbrojovací konferenci v Ženevě, o podunajském svazu, který má býti vytvořen,a o zahraniční situaci.

Předesílám, že se při rozhovoru o tomto exposé dám vésti ve svých vývodech hledisky ryze hospodářskými, a že jako československý státní občan řeknu a přednesu to, co pokládám za vhodné v zájmu našeho veškerého národního hospodářství, a tudíž v zájmu našeho státu.

Exposé lze několika slovy - chceme-li je jaksi shrnouti ve stylu telegramu, ve výtahu - charakterisovati takto: činsko-japonský konflikt precedenčním případem odzbrojení bez odložení zbraní – hospodářské přiblížení v Podunají, t. j. semknutí pěti států, organisace pěti podunajských států - připomenouti bych chtěl, že se zapomnělo na šestý stát, Bulharsko - a žádná Střední Evropa bez finanční pomoci Jihovýchodu.

A tu musím již říci, že já a my všichni závidíme našemu panu ministru věcí zahraničních jeho optimismus, který projevuje vždy ve všech věcech, a který vyznívá z jeho exposé, ačkoli tento optimismus právě nyní je tím méně na místě, když ve všech státech - a ani náš stát nevyjímaje - v nejrůznějších, zejména hospodářských oborech panují poměry přímo bezútěšné, které se den ze dne stále ještě zhoršují, a je tudíž vysvětlitelno, jestliže všude možno konstatovati neklid, nejistotu a obavy, zejména pohlédneme-li do budoucna na další vývoj věcí v Evropě.

Abych se nyní pustil blíže do rozhovoru o odzbrojovací konferenci, považuji za práci přímo zbytečnou, marnou, poněvadž dodnes, přes mnohou práci a nesmyslné náklad mnohých a různých konferencí již od let není zde dosud positivních výsledků, a při nynějším.smýšlení národů také sotva lze počítati s tím, že v nejbližší době by bylo možno očekávati nebo docíliti v tomto oboru zvláštního pokroku. Tím více, že také náš pan ministr věcí zahraničních ve svém exposé sám praví, že si ukládá jistou reservu o tom, jaký výsledek od konference očekává, a že sám myslí, že úspěch nebude přílišný, poněvadž všeobecné politické poměry jsou velmi obtížné; a dále praví, že každý musí s největší skepsí a obavou pohlížeti na konferenci. Na druhé straně pociťuje ministr věcí zahraničních - a to je nesmírně důležité věděti - že odzbrojení souvisí s reparacemi, z kteréhožto důvodu jednání v Ženevě je podle jeho názoru velmi těžké a složité.

Oproti tomu chtěl bych citovati oficielní list Anglie, »Times, jenž hlavní nebezpečenství, jež světu hrozí, spatřuje v tom, že jedna polovina Evropy byla nucena odzbrojiti, kdežto druhá polovina jest ozbrojena po zuby. Tím se nejen porušuje smlouva Versailleská, Společnost národů připravuje se o důvěru, nýbrž také Německo vhání se ze Společnosti národů do náručí Ruska.

Po mém názoru, a to vzhledem k račímu postupu odzbrojovací konference, nezdá se býti nouze evropských národů ještě dosti velkou, ba tato nouze,musí v jednotlivých státech ještě vzrůsti, nežli se dojde k odhodlání učiniti přiměřená opatření v oboru omezení výdajů. (Sen. Stohr německy: Pak bude příliš pozdě!)

Ovšem, ale dlouho to přece již trvati nemůže. Rozpočty všech států začínají následkem nezaměstnanosti, způsobené.různými příčinami - do kterých se zde pouštěti vedlo by příliš daleko - dále následkem drahého správního aparátu, špatného hospodářství státních podniků od ukončení války a následkem nepříznivých poměrů v oboru veškerého hospodářství, způsobených vzrůstem nebývalé krise světového hospodářství, následkem poklesků kapitálů a přehnané racionalisace, a z mnohých jiných příčím stále víc a více kolísati a dříve nebo později bude nutno učiniti přiměřená opatření na ochranu měny, na zjednání rovnováhy ve státním hospodářství.

S jednoduchým, nyní používaným systémem, pomáhati si stále jen zase zvyšováním daní a novými daněmi, dále to nepůjde, a to tím méně, ježto obyvatelstvo beztoho nemůže více snášeti daňová břemena, jemu nyní uložená, a že již pod.nimi klesá, neboť k těmto daňovým břemenům přistupují ještě dnes nesnesitelná sociální břemena, úroková břemena z dluhů, vysoké mzdy a mnohé jiné výdaje, které dnes naprosto již nelze sehnati.

Jedno jest jisto: zemědělci, ať velcí nebo malí, jsou hotovi se svým uměním, se svou silou.

My zajisté nejsme proti vojsku, ba máme za to, že vzhledem k ruskému, zejména žlutému nebezpečí, kterému se evropské státy jednou nebudou moci vyhnouti, musíme pro dalekou budoucnost pečovati o přiměřenou bezpečnost.

A mluvím-li o ruském a žlutém nebezpečí, poukazuji na asijské obyvatelstvo, které již nyní čítá asi 800 milionů a k tomu se dále neobyčejně rychle rozmnožuje, hospodářsky a kulturně rychle pokračuje, na jeho obrovské, rozsáhlé, prvotřídní plochy -oproti našemu hospodářství s malými parcelami - dále na výtečné podnebí. Proto existují v Asii pro budoucnost přímo neobmezené možnosti v každém směru a k tomu nesmíme zapomínati, že dnes žijeme v době radu a letecké dopravy.

Že toto nebezpečí je veliké, dokazuje také exposé pana ministra dr B e n e š e, který řekl: Čína nalézá se v revoluci, vede emancipační boj proti všem, připravuje se na svou velkou budoucnost tím, že sama uvnitř bojuje proti zmatku a anarchii; dosud daří se jí to jen málo a pomalu, v jednotlivých provinciích podléhá komunistické agitaci, jinde vítězně proniká její snaha po nové organisaci - a to, pánové, podškrtávám třikrát - vedená mladou generací, která studovala na evropských a amerických universitách.

Naproti tomu poukazuji na nepoměrně zcela malou Evropu s počtem asi 400 mil. obyvatelů, kteří ještě k tomu jsou rozptýleni v 28 státech - a to je to největší neštěstí - a naplněni vzájemným záštím, mezi nimiž převládají jen největší, různorodé a při tom nepřeklenutelné rozpory zájmů nejrůznějšího druhu. Každý stát snaží se o nadvládu, zkrátka, dnes možno v Evropě mluviti o poměrech přímo chaotických.

Ano, tato Evropa, která až do míru Versailleského byla střediskem kultury po celá staletí, která tudíž si -dobyla největší části zeměkoule, klesá dnes - neoddávejme se v té příčině žádnému klamu - roztržena roztříštěna, naplněna neklidem a záštím, stále hlouběji do bídy, nouze a ochuzení.

Dnešní Evropané, zvyklí svému bohatství a svému přednostnímu postavení ve světě, nechtějí to viděti. Z tohoto nebezpečí nezůstávají však vyloučeny vítězné státy, ba pravím, že následkem tohoto nebezpečí jde celá firma »Evropa dříve nebo později vstříc ochuzení, svému nezadržitelnému úpadku. Evropské obyvatelstvo stojí však, jak se zdá, na stanovisku: po nás potopa!

Ano, co se týče této Evropy, jejího vzrůstu v oboru kultury, techniky atd. je v této příčině u konce. Nyní přicházejí na řadu jiná velká, uzavřená, jednotně spravovaná území v jiných dílech světa. Ze všech těchto důvodů, jež jsem uvedl, není hrozící nebezpečí od Východu - přes které se dnes v Evropě příliš lehce přenášíme - zajisté výtvorem obraznosti.

Nejsme však také již z jiného důvodu proti vojsku, poněvadž víme, že se hospodářství ve státě může příznivě rozvíjeti jen tehdy, je-li klid a pořádek. Nynější, v jednotlivých státech přímo obrovské výdaje – pokud jde o číslice na zbrojení nejsou však v nižádném poměru k ubezpečování o mírumilovnosti, které vždy znovu slýcháme, ačkoli ozdravění hospodářství nastati může jen tehdy, navrátí-li se zase důvěra bohužel ztracená.

A to zdá se mi býti nejdůležitějším, ba podstatou obnovy a každého ozdravění, poněvadž právě obnovená důvěra je bezpodmínečným předpokladem ozdravění. Máme-li však důvěru - a té se přes všechna krásná slova diplomatů nedostává - slova diplomatů jsou právě slovy diplomatů - pak není potřebí nynějšího obrovského, více než nákladného obhajovacího aparátu, pak mohlo by se skutečně zbrojení zmenšiti, nehledě vůbec k tomu, že je příkazem lidskosti zapověděti mezinárodně používání různých druhů zbraní, zvláště jedovatých plynů, hlavně již z toho důvodu, že tím postiženo bývá neválčící obyvatelstvo, obzvláště žehy a děti.

Co pak se týče odzbrojení - abych se zase vrátil k předmětu, který nás zaměstnává -nemám, jak jsem již řekl, mnoho naděje, že v tomto oboru, pro lidstvo nadmíru osudovém a velevýznamném, v nejbližší době bude vykonáno něco positivního, a to obzvláště vzhledem ke slovům, kterých teprve před několika dny užil první ministr Francie, státu pro odzbrojení směrodatného a nejdůležitějšího, který před několika dny v Ženevě prohlásil k zástupcům francouzského tisku - mezi jiným toto: »Ať dopadnou volby do parlamentu ve Francii jakkoli, na francouzském programu odzbrojení nebude proto změněna ani čárka. «

Abych nyní promluvil o hospodářském Podunají, které má býti vytvořeno, chci říci: K obnovení klidu a pořádku, kterého se skoro ve všech státech nedostává, je bezpodmínečně potřebí odstraniti příčiny hospodářské krise, které v neposlední řadě --- o tom nesmíme se oddávati žádnému klamu! - hledati dlužno v roztržení dřívějších jednotných hospodářských území. Plán ukazuje, že dnes usilujeme zase o starý předválečný stav hospodářský tím, že jest úmyslem zříditi zase hospodářskou střední Evropu, dunajskou federaci. To dokazuje memorandum ministerského předsedy Tardieua s jeho plánem, pro nás však naprosto nepřijatelným, jak nám sdělen byl v exposé našeho ministra věcí zahraničních, kde s potěšením mohu konstatovati, že plán našeho ministra věcí zahraničních dr B e n e š e, pokud jde o středoevropský svaz států, který má býti vytvořen, v mnohých, snad nejdůležitějších, bodech bohudík podstatně se liší od francouzského plánu.

Nyní měl by také ministerský předseda Francie,a zejména každý, kdo již od let se vy zná ve spoustě cifer středoevropské obchodní politiky, věděti, jak se věci mají v Podunají, tudíž obzvláště v našem státě, a žádný francouzský státník nesmí se oddávati klamu o politických a hospodářských obtížích každé obchodní politiky v Podunají, i musím říci, že bylo od Tardieua přímo odvážné sáhnouti do »vosího hnízda Evropy«. Nyní těšíme se přece z třeba opožděného poznání ministerského předsedy Tardieua, že jak o tak mnozí jiní hospodářští a státní politikové je toho názoru, že ozdravění evropských malých států není možné bez vytvořeni většího hospodářského území. Ale nesmíme se klamati o tom, že hospodářské území, které má býti vytvořeno, nebude a také nemůže býti tím, a také zúčastněným národům nemůže poskytnouti to, čím bylo před válkou, poněvadž se od ukončení války udaly obrovské změny nejen na poli politickém, nýbrž zejména také hospodářském, máme-li na mysli obzvláště přímo nepřeklenutelné rozpory nejrůznějšího druhu mezi jednotlivými nově vytvořenými státy. Dovolte mi výrok vynikajícího politika k této otázce. Nikdo jiný nežli Painlevé, bývalý francouzský ministerský předseda a bývalý předseda sněmovny, řekl, že mírové smlouvy mají velkou vinu na krisi. Prosím, řekl, nikoli snad já, že osvobozením slovanského a rumunského obyvatelstva Rakousko-Uherska vykonáno bylo velké, spravedlivé dílo, že však mírové smlouvy nemnohou zastaviti hospodářské následky roztržení Rakousko-Uherska, a Painlevé praví ke konci: To jest několik nejhlubších příčin utrpení evropských národů. Přes to se nepřeneseme. Prosím, říkám to jako československý státní občan. Roku 1919 rozkouskován a rozčtvrcen byl živý hospodářský organismus, a nyní se domníváme, že ho lze mechanicky zase s ožiti. Ale podkladem plánu Tardieuova, který máme před sebou, nejsou hospodářské, nýbrž především politické úmysly, úmysly mocenské politiky, o když to náš ministr věcí zahraničních nepřiznává, a proto nemůže tento plán dojíti stanoveného cíle.